Stále stejný či podobný obrázek na turistických akcích - rozdíl je pouze v osobách a obsazení, místě činu a v konkrétní podobě předmětu zájmu. Malé děcko, mladá žena, velebný kmet, jenž by mohl houpat na kolenou vnoučata, v hospodě, obchodě, hradě či zámku nebo v jiných bizarnějších místech třímají v ruce předmět podobající se malé knize a o cosi žádají. To cosi žádané je razítko /rozuměj: otisk razítka/ příslušného /řekněme/ objektu. Ona knížka pak má po češtinářské stránce ošklivý název - vandrbuch. Její ztráta však bolí ještě více, než ztráta dejme tomu pětistovky. Pětistovku totiž vyděláte za pár minut nebo vyhrajete ještě rychleji na burze, ale už nikdy v životě neseženete dohromady třeba razítka, jež vám připomenou například účast na pochodu Za posledním puchýřem, jenž se konal 13. 11. 1993 ve Dvoře Králové nad Labem.
Původně pěší turista získával razítka na kontrolách pochodů do itinerářů nebo při plnění oblastních turistických odznaků do záznamníků. Pak ho napadlo, že si je může na památku uchovávat zvlášť a pohromadě. Posléze k nim začal přidávat další razítka, jež mu připomenou i jiné návštěvy a zájezdy. Pan řídící ze Sobčic si tak dokumentuje všechny zájezdy časopisu Krkonoše. K razítkům přidružuje plánky a stručné informace o zájezdu. Vláďa si zase k razítkům přimalovává grafické ornamenty. Můj vandrbuch je méně esteticky vyhlížející, já si zase razítka fotografuji a lepím jejich kopie do velkých kronik s propozicemi, diplomy, pohledy a fotografiemi. Dnes už nikdo nezjistí, kterého pochodníka napadlo poprvé, že si vyrobí své vlastní razítko, jež vyjádří i jeho zvláštní povahové rysy - lásku k turistice, k chůzi, ale taky k pivu a třeba k fernetu.
Erby si šlechtici vymýšleli, aby zdůraznili vznešenost, starobylost a jedinečnost svého rodu. Známky se začaly původně používat ke zhodnocování činnosti poštovních úřadů. Odznaky si sportovní kluby pořizovali proto, aby zviditelnili svůj klub. Pivní tácky vznikaly proto, že pivovary a hospody potřebovaly větší odbyt a tím i reklamu. Teprve poté někoho napadlo tyto věci sbírat, ještě později jiní podrobili tyto fetiše vědeckému zkoumání. Úplně nakonec se sběratelé a vědci začali sjíždět na konference o předmětu své sběratelské a vědecké činnosti.
Razítka původně cosi stvrzovala, v horším případě zapovídala. Nepochybuji o tom, že i sběratelé razítek z pochodů či hradů se jednou budou sjíždět na konference a že také razítka budou podrobována vědeckému výzkumu po stránce grafické. Vznikne možná i katalog razítek z pochodů či hradů nebo osobních razítek. .....
Marná sláva, na turistické akce se chodí krom jiného i kvůli razítkům. Sbírání razítek je prostě hit.
A co vy, kteří nemáte ještě vandrbuch, ani své osobní razítko? Děj se po vůli vaší. Jen se prosím za pár let nedivte této situaci: Poté, co jste - oděni v turistický háv - řádně v obchodě zaplatili "lahváče" či šišku salámu nebo v hospodě točené pivo a tlačenku nebo si prohlédli Křivoklát, doprovází vás na odchodu personál pohledem nedůvěřivým či podezřívavým. Neřekli jste si totiž o razítko! A taky si nestěžujete mladé mamince, že má nevychované děcko, když jí předtím o vás řeklo: "Mami, ten pán je nějakej divnej, von nemá razítko".......
Důsledky si přičtěte jen sami sobě, nejdete totiž s dobou ......

Uplynulé číslo zaznamenalo události, které nebylo možno smlčet z toho prostého důvodu, že se udály. Problémem bylo, jak je vylíčit. Nejsem pouze redaktorem, nýbrž i sekretářem, takže jsem byl těmito událostmi přímo pohlcen. Zvolil jsem cestu oprostit se od vlastního líčení událostí /s výjimkou úvodníku/ a citovat oficiální dokumenty. Pokud šlo usnesení, tam vcelku nebyl žádný problém, jednalo se o přijaté, tedy odhlasované dokumenty. Horší to bylo s líčením nedokončené oblastní konference ze 14. března, ze které nevzešly žádné dokumenty. Zvolil jsem tedy zápis kolegyně Hálkové, který vůbec nebyl psán za účely zveřejnění ve Zpravodaji. Kdo byl účasten konference, jistě posoudí, že v hektickém závěru, kdy jedno vystoupení střídalo druhé, se psal zápis velmi obtížně. Já osobně jsem v životě psal mnoho zápisů a zodpovědně mohu prohlásit, že bych tento zápis za daných okolností nenapsal lépe. Je ovšem samozřejmé, že v zápise nemohlo být zachyceno vše. Totéž se týká i Zpravodaje jako takového.
Co je dále podstatné, Zpravodaj je čtvrtletník a má poměrně dlouhou výrobní lhůtu. Jeho nevýhodou tedy je, že události v něm vylíčené jsou vlastně zakonzervované. Čtenář si v červnu přečetl, co se událo do 4. dubna. Mezitím událostí pokročily mílovými kroky kupředu /viz například schůzka z 23. 4./, ale čtenář žije pod dojmem vylíčených událostí. S tím bohužel se nedá nic dělat, Zpravodaj není deník ani týdeník.
Je nepochybné, že co člověk, to jiný by vznikl Zpravodaj. Údělem předchozího čísla bylo předem budit nespokojenost. Jsem si vědom jednoho. V minulém čísle nebylo mým nejmenším úmyslem někoho napadat, "rozcupovat", ublížit mu. Proto necítím potřebu se někomu omlouvat, pouze vysvětlovat.
Na druhé straně cítím povinnost pokračovat i v tomto čísle v duchu co nejvíce neutrálního líčení událostí. Proto se v tomto čísel objeví - opět bez jakéhokoliv doprovodného komentáře - další zápis - a to ze schůzky z 23. dubna, která je pro další dění důležitá. Dále se cítím povinován zveřejnit - opět bez komentářů - hlasy těch, kteří více méně na minulé události či na Zpravodaj samotný reagovali - kolegů Ing. Miloše Růžičky, Jaroslava Teichmana a Vladimíra Škopa. Všichni mě ujišťují, že nechtějí věci rozdmychávat, zvláště došlo-li k určitému konsensu. Naprosto jím věřím, a to i v případě, jestliže bych s některými poznámkami byl schopen polemizovat..

Luděk Šlosar - šéfredaktor Zpravodaje

Na tomto místě bych se s vámi rád podělil o postřehy či dojmy z vrcholného orgánu oblasti, ale i z veškerého schůzování v turistice vůbec.
Dlouho dobu se zabývám turistikou, ať již pěšky či na kole, v posledních letech i jako značkař. Protože tuto činnost považuji více za svůj životní styk než za "pouhý" druh sportu či rekreace, rozhodl jsem se letos učinit v KČT i něco více než aktivní turistiku. Vyslyšel jsem návrhy mých kolegů, abych se zapojil do dění v "Klubu" a překonal svůj letitý odpor ke schůzím, sympoziím, summitům i konferencím. Výsledkem byla jarní plejáda sezení, která mne vůbec nenaplňuje radostí z dobře vykonané práce či příjemné zábavy. Šlo o sezení od schůze odboru přes dvě části konference oblasti, sraz značkařů až po celostátní konferenci KČT v Pardubicích.
Mám-li být v dojmech stručný, musím konstatovat: V turistice se schůzuje moc a cca 60 % času se proklábosí zbytečně. Naše oblastní konference je toho bohužel, zářným příkladem. Když jsme se 14. 3. ve Dvoře sešli, trvalo několik hodin, než jsme se dostali k meritu věci. Řada neplodných referátů bilancujících zážitky z akcí a vfitřní starosti jednotlivých odborů na dlouhou dobu odsunula pracovní náplň. Debata o tom, kde se právě nyní nalézá klubová vlajka, mi připomněla neslavný spor o pomlčku ve federálním parlamentu. Problém vyslání delegace na radnici, na oslavu 100. výročí KČT ve Dvoře přímo uprostřed rokování zabral další čas, který jsme mohli věnovat skutečné turistice. Spor o odebírání jednoho výtisku časopisu Krkonoše byl jako vystřižený z republikánských interpelací v poslanecké sněmovně. Konečně došlo na hlavní témata jako rozpočet, revizní zpráva, fungování oblasti, plán akcí, problémy značení .... Bohužel v době, kdy účastníci odkázaní na hromadnou dopravu pomalu museli vyklízet sál. Vtom přišla časovaná bomba. Zástupce KČT Dvůr Králové přednesl svůj pragmatický návrh na rozdělení oblasti - odtržení tzv. Podzvičinska. Nevěřil jsem vlastním uším. Jako značkaři jsme měli plné ruce práce při změně organizační struktury před několika lety. Hledání nových kontaktů, utváření značkařských okrsků, skladu materiálu, spolupráce s dalšími organizacemi ...... Teď když to jakžtakž funguje, měli bychom vše "přeorat" a zase dlouhé hodiny schůzovat nad tím, jak to bude ponovu. Jakou záruku budeme pro ústředí KČT skýtat, budeme-li se ve středu nazývat oblast Krkonoše a Podkrkonoší, ve čtvrtek již Západní Krkonoše a v pátek třeba už jen "Turisté z pod Žalého"? Kdo a co takovému nestabilnímu útvaru svěří ...? Můj údiv byl o to větší, že iniciátorem návrhu na rozdělení byl právě kolega Babovák. Před lety jsme také zrovna nejásali při vzniku nových oblastí. Není mi však známo, že by kolega Babovák tehdy vystupoval jakkoliv separatisticky.
Trávíme v KČT především svůj volný čas, kterého u většiny z nás není nazbyt. Troufám si říci, že osobní spory, které jsou bezesporu hlavní, ne-li jedinou příčinou snahy o rozdělení oblasti. 99 % členské základny nezajímají. Někteří z činovníků, místo aby zajišťovali hladký chod organizace, nejenže spory rozdmychávají, ale snaží se do nich zahnat nic netušící členstvo. V tomto názoru jsem se utvrdil i 4. 4., kdy konference po rozhádaném "neukončení" pokračovala. Iniciátor nové oblasti se sem ani nedostavil ... Místo toho nelenoval po straně lobovat u jednotlivých odborů, aby se k němu přidali.
Na naši žabomyší válku jsem si opět vzpomněl na celostátní konferenci při projevu staronového místopředsedy KČT Dr. Stráského. Možná nepřesně, ale snad věcně správně cituji: " Chci vám všem, které ekonomika v KČT nebaví, slíbit, že udělám všechno, abyste se s ní nemuseli obtěžovat. Na druhé straně budu moc rád spolupracovat se všemi, kteří této nudné, ale pro fungování "Klubu" nutné disciplíně mohu cokoliv přinést".
Rád bych tato slova zevšeobecnil a připomněl všem činovníkům oblasti: Nejlepší vizitkou je, když o jejích představitelích členstvo ani příliš neví a přesto vše funguje. Konkrétně a adresně na naše poměry: Také mám různé výhrady, třeba vůči Petru Rosůlkovi a Luďku Šlosarovi. Vyříkám si to však s nimi z oči do očí a nezakládám kvůli tomu oblast turistů z Martinic a Jilemnice.

Ing. Miloš Růžička - KČT Jilemnice a delegát oblasti na celostátní konferenci