24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Lyžařský přejezd Staropackých hor - pěšky /16. 01. 2010/ aneb KLIKYHÁKY PŘED LEVÍNSKOU OLEŠNICÍ
Chrastavské šlápoty /09. 01. 2010/ aneb CHVALOZPĚVY NA PRAŠTĚNOST
Novoroční výstup na Žaltman /01. 01. 2010/ aneb ROZLIČNÝ OSUD DVOU RŮZNÝCH TRADIC
Předsilvestrovské setkání členů, přátel a příznivců turistiky v Českém ráji /26. 12. 2009/ aneb NŮŠE PLNÁ VÝSLUŽKY BEZ KOLEDNIC
Výlet na Královéhradecko /12. 12. 2009/ aneb V PROKLETÍ NECHANIC, ZRÁDNÉ TECHNIKY A STÁLÉHO CHLADU
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů
Lyžařský přejezd Staropackých hor - pěšky /16. 01. 2010/ aneb Klikyháky před Levínskou Olešnicí
Svou vlastní trasu v rámci hvězdicové akce Lyžařský přejezd Staropackých hor, přístupnou i nám pěším, započal jsem těsně před sedmou ranní z nádraží v Horní Branné, ležícího ovšem již na katastrálním území úzce související Dolní Branné. Svítící okna motorestu Kovárna na jižním konci obce na kratičký čas vzbudila v mé duši pošetilou a ničím nepodloženou naději na časné občerstvení. Ruch zcela nefalšovaný zaznamenal jsem hnedle vzápětí ze statku po mé pravici - volání na psa, jenž přes zasněženou louku uháněl ke mně. Naštěstí nedorazil, proto mohl jsem svůj ničím neopodstatněný respekt opět směrovat na protijedoucí automobily. Také obavy z nich však zcela pominuly, když těsně za obcí zabočil jsem doleva na malou silničku, v jejímž okolí zavládlo náhle příjemné ticho, neb automobily potkával jsem tu již zřídka.
Po třičtvrtě kilometru od ústí silničky jevil se mi můj postup na povrchní pohled úžasně rychlý. Po krátkém lesnímu úseku a mírném klesání objevily se totiž přede mnou již první chalupy Horní Kalné, na níž stavebně téměř navazuje Dolní Kalná, kam nejprv mířil jsem. Zdání však klamalo, skrze Horní Kalnou musel jsem se proplétat více než čtyři kilometry. Po celý tento úsek a ještě v Dolní Kalné odvíjel se mi po stranách silnice téměř stejný obrázek - vlevo i vpravo nad roztroušenými chalupami nepřetržité svahy s tím rozdílem, že ty vlevo strměly se výše a střídaly se na nich úseky polní se zalesněnými, přesto jsem se v obou Kalných nenudil.
Nejprve v Horní Kalné vylákala mě ze silnice doprava vysoká do dřeva vytesaná socha pistolníka zkraje saloonu Nový Texas. Nato vzbudil mou pozornost památník obětem 1. světové války, také tím, že mezi oběťmi nalezl jsem i nositele příjmení Kalenský, zřejmě rodu spojeného s nejstaršími dějinami obce. Mimoto předtím, mezitím i potom pozastavovaly mé kroky drobné sakrální památky, až na kříž u školy nalézané zpravidla po pravé straně silnice, v některých případech dodatečně nešetrně doplněné nevábným okolím - například hned v úvodu obce kříž a postava světce ocitly se v popředí zdi nějaké garáže, jiné takové zařízení předcházelo pomníku obracejícímu se na svatou rodičku, v jejímž výklenku však sama oslovovaná chyběla. Na celkovém vzhledu zdejších památek je však zřejmo, že si je nyní zdejší občané udržují.
Po krátkém klesání z Horní Kalné za místem, jež spolehlivě identifikoval jsem co místo, kde vždy na začátku léta při prvních kilometrech Nočního výstupu na Sněžku za východem Slunce v protisměru silnici opouštíme směrem do hor a jež nyní přirozeně minul jsem po své levici, mě proto kříž a nato pomník věnovaný malíři Kavanovi již nijak nepřekvapily.
Protože na startu předešle zmíněného pochodu v Dolní Kalné pohlcen bývám zcela vidinou výstupu na Sněžku a nic jiného mě nezajímá, nyní při opačném svém postupu jsem k místu startu - sokolovně ani nezašel a vrhl se stoupající uličkou rovnou ku kostelu zasvěcenému patronu českému svatému Václavu. Kostel ten z roku 1609, barokně přestavěný v roce 1723, mohutné je konstrukce a zasloužil by si nového kabátce. Hřbitov při něm však za krátké zastaveníčko stojí, především hrobka rodiny Nosků a trojice blízko položených památek - kříž, kříž v rukou světce a světice bez kříže - oboje i další rovy v překrásných kulisách protilehlého kopce a zasněžených strání, pravda dnes v trochu ve vzdáleném mlžném oparu. Mým všetečným pohledům ani zde neunikl hrob rodiny se symbolickým příjmením Kalenský.
Půl dalšího kilometra sdílel jsem posléze s rušnou vozovkou Trutnov - Nová Paka, naštěstí vzápětí odbočil jsem doprava po méně frekventované, přece však stejně vzorně pohotovými a všude přítomnými silničáři upravené silničce na Bukovinu. Můj strojový krok rozdrobila toliko po pravé straně Boží muka s prostým křížem a květinovou výzdobou, jak v době Boženy Němcové doplněná lavičkou, kdyby se přec vyskytl poutník s potřebou porozjímati zde. Obec Bukovina pak pochlubila se mi po levici hnedle trojící památek - obětem 1. světové války /určitá únava způsobila, že přes zkušenosti z obou Kalných nezajímal jsem, zda zastoupeno je tu příjmení Bukovinský/, pak další s mizerně čitelnými dvěma příjmeními /Stránský?/ svým stylem svědčící pomníkům popravených či umučených ve 2. světové válce a konečně pak krásný kamenný kříž.
není rozhodno, zda vyřezávaná socha představuje psance či hrdinu, na každý pád mě v Horní Kalné ze silnice k saloonu Nový Texas vylákala. Foto: L. Šlosar
tomuto kříži v Horní Kalné bohudík nikdo v nedávné ještě minulosti nepostavil do blízkosti nějakou zrůdnost. Foto: L. Šlosar
hrobka rodiny Nosků v Dolní Kalné vyjímá se tuze pěkně v popředí zasněženého svahu. Foto: L. Šlosar
především v teplých měsících přivábí před Bukovinou poutníka k meditaci Boží muka s lavičkou. Foto: L. Šlosar
Neustálé stoupání obcí završil jsem po esovité zákrutě kol mladé ženy, statečně odhazující sněhové nadělení z minulých dní - partner zřejmě je duševně pracující nebo od vydatného sněžení nedostavil se ještě domů - až na kraj obce Studenec ohlašující se zlověstným hukotem. Pokud především osobám, jež navykly si za sebemenším cílem popojíždět autem či městskou místní dopravou, připadne k smíchu, že namísto absolvovaných 15 km mohl jsem sem přibýt již po přímých 7 kilometrech, měly by tyto vzít úvahu hustý, ba nepřetržitý provoz na silnici od Martinic do Horek, jenž sotva umožnil mi ve chvilce prchavé silnici přeběhnout a jenž přiměl mě pouhých 20 metrů do kýžené postranní uličky probrodit se hlubokým sněhem zasypaným příkopem.
Inspirován skupinou turistů, jež po třičtvrtě kilometrech náhle objevila se přede mnou a jíž dle několika od vidění známých přisoudil jsem turnovský domicil, pokračoval jsem doleva po červeném turistickém značení po cestě, na níž zprvu musel jsem dbát toho, bych se nesmekl, posléze volným terénem naštěstí prošlapaném na kraj lesa, kde co volavka sloužil vysoký dřevěný kříž s Ukřižovaným, skrze les klesáním k samotám Smítecko a po silničce s křížem na rozcestí věnovaným českému patronu svatému Václavu s pokryteckou žádostí, aby za nás orodoval, třebaže jeho jméno dnešním "evropským" rodičům čpí a páchne češtinou, takže upřednostňují při křtu svých dětí všelikeré Nicholase či Tobiase. Silnička ta vyvedla nás na rozcestí, kde váhal jsem, zda nemám vydat se spíše ke kravínu, nakonec dal jsem znovu přednost turistickému značení, v jehož závěru opatrně sestoupal jsem do Levínské Olešnice. U kostela definitivně vzalo za své mé dosavadní osamění, narušené již turnovskými turisty, neb pozdravil jsem se zde s Joskou z Nové Paky, jenž právě spěchal skloubit s turistikou své zaměstnání na železnici. Po několika metrech - bylo čtvrt na dvanáct - dospěl jsem konečně do restaurace Oleška - cílového místa hvězdicové akce.
Po zkušenostech z uplynulých ročníků vetřel jsem zde ihned do fronty na pivo, kde můj pobyt uvozen byl setkáním z nejmilejších - s věrnými přispěvovateli mých stránek Janem z Jičína a jeho synem Lukášem, kteří sem dospěli na lyžích. S půllitrem piva v ruce nalezl jsem v přední místnosti snad jedinou volnou židli u stolu, jenž již dříve opanovali Zdeňka z Janských Lázní, Jarda z Kryblice se svým kamarádem Honzou, Jirka z Jaroměře a Míla z Náchoda - v dohledu kontroly sestávající z předsedy pořadatelského odboru z Nové Paky pana Josefa, Kuby ze Staré Paky s jeho vzdáleným příbuzným, kteří opanovali počítač, a paní Vlasty, jež i po loňském úmrtí manžela Jardy vydatně se na pořadatelské službě podílela.
V restauraci strávil jsem příjemnou jednu a půl hodinu při třech pivech, k nimž potají přikusoval jsem nesnědené zásoby a horalku věnovanou pořadateli. Nato po třičtvrtě na jednu popolední vydal jsem se naplnit název turistické akce a po červeně značené cestě překlenul jsem Staropacké hory ve výšinách kol 500 metrů nad mořem v místy hlubším sněhu, v němž snažil jsem se jako mí pěší předchůdci šetřit lyžařskou stopu tam, kde ještě nebyla poničena. Z Podlevína sestoupil jsem do Nové Paky přes městskou část Desatero a po krytém schodišti kláštera paulánů a pohodlně stihl jsem vlak ve 14,22 hod. ze železniční zastávky město.
za Studencem v zasněženém terénu uvozoval průnik červeně značené cesty do lesa vysoký kříž s Ukřižovaným. Foto: L. Šlosar
možná neuběhne ani příliš mnoho let a svatý Václav u osady Smítecko bude orodovat za všelijaké ty Margarety a Nicholase hovořící bizarní směsí angličtiny a češtiny a ještě k tomu ve zkratkách. Foto: L. Šlosar
tento obrázek nechť vzdává hold čtyřčlenné kontrole pořadatelského odboru KČT Nová Paka trpělivě se v restauraci Oleška věnující spokojeným účastníkům - zprava panu Josefovi, Kubovi, paní Vlastě a vzdálenému bratranci Kubově. Foto: L. Šlosar
nad Podlevínem hned zkraje lesa rozprostřely se přede mnou výhledy na Novou Paku, pravda v dáli poněkud zastřené mlžným oparem. Foto: L. Šlosar
Přes únavu byl jsem se zvolenou 25-ikilometrovou trasou, na mapě před Levínskou Olešnicí připomínající klikyháky a doplněnou ještě chůzí ze Zelené louky na hlavní nádraží a zpět, velice spokojen. Častá a téměř výlučná má účast na pochodech totiž přináší mi nemilou deformaci: v rámci jednoho pochodu mám pospojována pospolu pouze určitá místa, do mnohých jiných se ze stejných důvodů nedostanu vůbec, navíc v časech, kdy terén není zasypán sněhem, využívám převážně turistického značení a dobrodiní turisticky neznačených silniček nedoceňuji. Nyní možnost zvolit si vlastní trasu omezenou však sněhovou pokrývkou přiměla mně prolnout místa, jež dohromady v rámci jednoho pochodu patrně nikdy nenavštívím či dokonce jež některá nemám proto záminku navštívit vůbec, a uvědomit si tak jejich - abych tak napsal - teritoriální návaznost. Srozumitelněji řečeno: při jaké jiné příležitosti spojil bych v jedno putování třeba Dolní Brannou a Dolní Kalnou a prohlédl si pamětihodnosti Horní Kalné?
Chrastavské šlápoty /09. 01. 2010/ aneb Chvalozpěvy na praštěnost
Po prvním letošním rušném, ba i hektickém týdnu, kdy stále do mě někdo hučel, kdy donekonečna hromadil jsem nějaké listiny a kdy vystaven jsem byl různým zdánlivě náhodným poťouchlostem osudu, nedošel jsem potřebného klidu ani v pátek navečer, neb má účast na 37. ročníku pochodu Chrastavské šlápoty ve 136 km od Trutnova vzdálené Chrastavě na úpatí Lužických hor nebyla nejen podpořena, nýbrž jsem od ní byl dokonce zrazován kvůlivá začínající sněhové bouři Daisy, jež prý právě na druhý den měla vrcholit orkánem a sněhovými záplavami, až nabyl jsem dojmu, že blíží se apokalypsa, konec světa. Ještěže jsem se rozhodl přespat o samotě doma na Zelené louce, byť tím prodloužila se má cesta na nejrannější vlak.
V noci pokoušel jsem se usnout ve zvukové kulise zvenčí hučících venkovních poryvů, k ní přidružil se nazítří, když zrána po půl čtvrté opouštěl jsem domov, vjem vizuální v podobě v prudkém větru vířících sněhových vloček. Za teploty -5° C probíhající tříkilometrová pouť na hlavní nádraží v Trutnově obešla se však bez rušivých příhod a bez toho, že bych musel příliš ubrat na obvyklém tempu, neb jen místy je zpomaloval zlehka navátý sníh.
Ani průběh dopravy do Chrastavy zpestřený přestupy ve Staré Pace a v Liberci nenasvědčoval nějaké hrozící katastrofě, chabý pokus přiblížit se této vizi zaznamenali jsme toliko ve Staré Pace, kde nádraží nořilo se do tmy. Do Chrastavy přijeli jsme zavčasu v tradičním složení Maruška z Trutnova, Vláďa z Jilemnice a já ve třičtvrtě na osm, s dostatečným předstihem pro další tentokráte dvoukilometrový "rozpink" před pochodem - putování na start ulicemi Nádražní, Žitavskou, po zabočení na rohu náměstí 1. máje doleva ulicemi Malou kostelní, po překročení říčky Jeřice nahoru ku kostelu sv. Vavřince v posledku ulicí Školní do malé budovy u hřiště proti Výchovnímu ústavu na severním kraji města.
Při prezentaci dostalo se každému členu KČT - proti většině pochodů pořádaných jeho odbory - neobvyklého a milého překvapení, byla mu totiž poskytnuta sleva 10 Kč proti základnímu startovného ve výši 30 Kč.
Po úvodních metrech pochodu při návratu ke kostelu učinil jsem s ohledem na další běh pochodu nejprozíravější a nejmoudřejší rozhodnutí za poslední léta - již nyní odskočil jsem si na lehce vyvýšené místo před kostelem za účelem zachycení památníku věnovaného pěti padlým původem z Chrastavy při válečném tažení roku 1866, jenž obnoven tu byl 24. listopadu 2008 - 110 let po jeho odhalení a 63 let po jeho přemístění na zdejší hřbitov a necitlivém předělání na pomník padlým rudoarmějcům, jimž samotným po zásluze mohl být věnován nový.
Polní cesta, po níž pracně předbíhali jsme skupinky účastníků, svedla nás na silnici do Dolního Vítkova postupně až k pomníku odhalenému na počest místního rodáka Antona Pfohla, jenž co četník při pronásledování lupičské bandy 5. prosince 1854 zastřelen byl v Uhrách, kde v župě Tolna byl nasazen. Tady zdržela nás dětská kontrola, takže nebylo času pojistit se v Jednatelství zemského pojišťovacího fondu císaře Františka Josefa I., jehož označení nalézalo se proti pomníku nad jedním z oken domu, který snad byl dokonce rodným domem oběti.
Zlehka stoupající cesta zavedla nás k objektu koňské farmy ve Vysoké. Tady vypověděly mi předčasně služby baterie mého nového fotoaparátu, což mě tentokráte nijak nebralo - pomník z roku 1866 jsem prozíravě již zachytil a pro účely reportáže byl tu ještě fotoaparát Marušky.
Na dalším rozcestí slujícím Růžek, kde štěpily se kratší trasy 7 a 10 km doprava a delší 15 a 20 km doleva, zastavila naše kroky pomocná kontrola složená zčásti rovněž z dětí, jež obdařila nás hlty čaje. Zde namísto modrých značek chopily se nás turistické značky barvy žluté.
Dále pozvolně stoupali jsme po rozlehlých pláních, kde opíral se do nás vítr a kde drobně sněžilo, nohy naše propadaly se do sněhu stále hlouběji, nicméně přece jen nepříliš nad úroveň chodidel, mrzlo pak natolik snesitelně, že celý pochod bez sebezapření absolvoval jsem bez rukavic. Viditelnost nebyla valná, takže na místě, kde na počátku našeho klesání k Hornímu Vítkovu prošli jsme již prošlapanou kol dokola jedinou navátou sněhovou dunou, byla taktak nad námi vidět Curie Vítkov - Wothanburg - volná replika velmožského sídla z 12. století. Celkové podmínky pro pochodu jevily se příznivé a nastávající apokalypse příliš nesvědčily.
V Horním Vítkově překlenuli jsme silnici a vznesli jsme se ku kostelu, kde kupili se účastníci u první velké kontroly. Vláďa a Maruška neodolali tu svodům opékaných uzenin, mě ke regeneraci sil bohatě postačily dva kalíšky čaje s rumem. Kostel ten musí být starobylý, svědčí tomu náhrobek na jeho zdi směrem ku silnici, na rozdíl od pochodu konaného 07. ledna 2006 vnitřek jeho nebyl přístupen, takže nemohl jsem zjistit, zda lidičky katolické a nekatolické udělali něco pro rekonstrukci jeho kdysi určitě překrásného interiéru, jenž tehdy shlédl jsem.
V pomyslných stopách toliko osmi účastníků trasy 20 km z počtu 17, jež na startu přihlásili se přede mnou, vykročil jsem první a Vláďa po jedné minutě za mnou konstatoval, že mé stopy faktické byly téměř zaváty. Z rozcestí Pod Výhledy přeskočili jsme na zelené značky vedoucí opět polními zasněženými cestami, na nichž vyhledávali jsme vždy hřebínky s vyčnívajícími zbytky strniště, jež vždy ukazovaly nejméně zavátá místa. Viditelnost zlepšila se drobátko natolik, že v jednu chvíli v dálce zahlédli jsme po našich pravicích siluetu hradu Grabštejna.
místem startu Chrastavských šlápot je už druhým rokem zařízení při stadiónku proti Výchovnému ústavu. Foto: L. Šlosar
pomník četníka Antona Pfohla v Dolním Vítkově vypovídá o tom, že ani ve zbožnějším 19. stol. nebyli všichni lidé bohabojní. Foto: L. Šlosar
v Dolním Vítkově nebyli jsme ani ve čtvrtině trasy, takže sjednání pojistné smlouvy v Jednatelství zemského pojišťovacího fondu císaře Františka Josefa I. odložili jsme na jindy, ale určitě na dobu dřívější, než nás při našem putování srazí z cesty nějaký splašený formanský povoz. Poslední snímek fotoaparátu autora na pochodu. Foto: L. Šlosar
na turisticky neznačených trasách na každém sporném místě ku pomoci přispěchalo vlastní značení pochodu. Foto: M. Vrabcová
praštění hrdinové této reportáže na kontrole na Růžku poněkud vpravo - zleva Vláďa, Luděk a Maruška. Foto: neznámý kolemjdoucí
na kontrole u paty kostela v Horním Vítkově bylo rušno - zásluhou lidského činitele i sněhových vloček. Foto: L. Šlosar
zasněžená pole na obzoru končící v mlžném oparu představovala typický kolorit krajiny, v níž jsme putovali, v tomto případě těsně za rozcestím Pod Výhledy. Úplně poslední snímek na trase. Foto: L. Šlosar
Kontrola ve Václavicích v místech, kde turisticky značená cesta svažovala se na silnici obec protínající, byla opět vzorně a bohatě obsazena, žádný jeden osaměle krčící se člověk, jak je to vidno na mnohých pochodech i v teplých měsících, pravda pokud vůbec jsou na těchto pochodech stavěny. V místech oněch vypověděly služby i baterie Maruščina fotoaparátu.
Dle itineráře pokračovali jsme po silnici skrze obec směrem severozápadním, po chvíli rázně odbočili jsme doleva směrem jižním přes Pekařku do Bílého Kostela převážně klesajícím terénem, na kterém blahořečili jsme probíhajícímu drobnému sněžení, jež přece zdrsnělo nepříjemně hladký povrch silnice, i tak občas na tenké sněhové vrstvě mírně podklouzl jsem. V Bílém Kostele velmi přesné žluté značení pochodu, jež nacházelo se vždy tam, kde bylo ho zapotřebí, svedlo nás na postranní silničku, na níž chůze byla již zcela bezpečná, a kol Muzea másla ulicí Máslovou přivedlo nás zpět do Chrastavy - těsně s Bílým Kostelem na svých západních hranicích sousedící - opět k nádraží, takže jsme si museli cestu na start znovu zopakovat nyní po nepříjemném ještě více rozbředlém sněhu. Cestu tu rádi přerušili jsme na náměstí 1. máje v informačním středisku, jež poctivě slouží lidu, neb i v sobotu otevřeno je do 16 hod., a koupili jsme zde turistické vizitky Curie Vítkov a Mlýnů Vysoký, budiž nám snad prominuto, že jsme se dostali toliko těsně pod tato místa.
Po pětihodinovém snažení v cíli ve zděném příslušenství stadiónu byli jsme zdvořile pozváni do budovy Výchovného ústavu naproti, kde v jídelně pochutnali jsme si na gulášové polévce a kde vandrbuchy své doplnili jsme razítky. Pobyt v turisticky útulném městečku Chrastava završili jsme posléze hodinovým posezením v útulné restauraci Gloria proti informačnímu středisku, kde doháněli jsme dvěma plzeňskými pivy pitný režim. Restaurace směle míří do Evropy i tím, že nekuřákům vyhrazena je její větší část, jejich protipóly mají k dispozici menší prostory blíže WC, kde puch cigaret připraven je ochromit případný odér sociálního zařízení. Při té příležitosti došlo též na probírání SMS-ek, z nichž velice zalichotila nám jedna z nich jako odpověď na uklidnění, že jedeme ve třech, jež začínala větou: "Jste praštění všichni tři."
Počet praštěných toho dne ukázalo se ovšem mnohem vyšší, neb ve Staré Pace - kam odjel jsem z Liberce, využiv toho, že nekoupil jsem si jízdenku Sone+, rychlíkem dříve, bych poseděl při dalším plzeňském pivu v restauraci Staropacká sokolovna - shledala se znovu naše trojice nejen spolu, ale též s několika účastníky hvězdicové akce Zimní přechod Zvičiny, jež nezkrušilo dodatečné zrušení akce, ani hodinové zpoždění vlaku v Mostku, a taktéž s turistou z nejpoctivějších Jirkou II z Jilemnice, jenž dokonce přes noc absolvoval stovku kol Lanškrouna.
Dostižení spoje MHD na Zelenou louku ve 20,08 hod. - přes zpoždění vlaku v Trutnově o dvacet minut za již mrznoucího deště - symbolicky doložilo spolu s právě vylíčenými zážitky, že mé rozhodnutí zúčastnit se pochodu v Chrastavě bylo možná praštěné, ale určitě správné.
Novoroční výstup na Žaltman /01. 01. 2010/ aneb Rozličný osud dvou různých tradic
Přiznávám, že čím dál více nerad vyličuji zdolávání tras, jež chodívám pravidelně a velmi dobře je tudíž znám, takže bych byl schopen je popisovat zpaměti od počítače a výsledek by tak příliš zavanul rutinou, pravda pokud by jejich absolvování nebylo spojeno s nějakým obzvláštním zajímavým příběhem. V rozporu s předešlým nevadí mi vůbec procházet si opakovaně známé trasy v okolí, některé dokonce vyhledávám s oblibou.
Platí to přesně o dvou přelomových dnech končícího a začínajícího roku. Tradiční již silvestrovskou trasu z Dobrušky do Červeného Kostelce /přesněji řečeno na nádraží v katastru Lhoty za Červeným Kostelcem/ o délce 31 km vylíčil jsem již dvakráte. Jediným zpestřením, jímž neodvážil jsem se letos čtenáře zatížit, bylo sledování železniční trati od Vrchovin zabláceným terénem, při němž na kraji lesa u trati na začátku cesty do Šonova k hřišti nalezl jsem pomník z války roku 1866 s nápisem "Na památce zde padlým vojínům r. 1866" a dále už jen zarostlý typový litinový kříž s letopočtem 1866 v neoploceném areálu nedaleké nepříliš udržované usedlosti směrem již k Šonovu, zvláště když hlavní dílčí cíl výše uvedeného exkursu - nalezení hrobu velitele 14. praporu polních myslivců majora Johanna Jesovitse - jsem nenaplnil, aspoň jsem si zpětně ujasnil, kde se patrně nachází.
obrázkem křížku v blízkosti Chlístova z vlastní trasy Silvestrovského pochodu loučím se symbolicky s rokem 2009 s přáním, aby těmito neponičenými sakrálními památkami i nadále poseta byla celá česká země. Foto: L. Šlosar
S Novoročním výstupem na Žaltman - tradiční akcí na Nový rok - byly či měly být však spojeny dva citelné průlomy do tradice této turistické akce, bez níž si Nový rok nejsem ochoten vůbec představit. Od počátku minulého roku vznášela se krajem zvěst, že novoroční oheň na rozcestí pod Žaltmanem zapálen již nebude, hodně přitom napomohla krádež dřeva připraveného pečlivými organizátory pro Nový rok 2009. Druhá změna byla známa mnohem později a od samého počátku byla zcela reálná.
Od nepaměti - přesněji řečeno od roku 1992, byť se dvěma vynucenými přestávkami - započínali jsme turistický nový rok ve vlaku odjíždějícím z Trutnova po půl desáté, nato výstupem z Malých Svatoňovic křížovou cestou přes Šrejberky a Bílý kůl k novoročnímu ohni, jenž na rozcestí pod Žaltmanem zatarasil nám cestu prozíravě ještě před posezením na Jestřebí boudě na Pasece.
Bohužel od poloviny prosince 2009 došlo ke třetímu největšímu skandálu v dějinách železnice - totiž po nemnoha železničních nehodách a vyzrazené pravdě o platu jejího největšího představitele /jestlipak také naň, nejen na učitele, policisty a hasiče, platí plamenné výzvy politiků o uskromnění se/ ke zrušení osobního vlaku č. 15409 z Trutnova do Jaroměře v nepracovních dnech, jímž právě Nový rok co Nový rok dopravovali jsme se do Malých Svatoňovic. Přitom tentýž spoj o nedělích pamatuji jako vždy z velké části naplněný.
Protože po silvestrovské noci nebylo možno spravedlivě po mě požadovat, abych z lůžka povstal na dřívější vlak tamtéž v 08,41 hod., poprvé v historii Novoročních výstupů na Žaltman musel jsem vzít za vděk nejbližší spoj před dobou odjezdu zrušeného spoje - v 09,10 hod. na druhou stranu Jestřebích hor - do Radvanic. Spoj ten opovržen ukázal se natolik, že k němu nejpozdější kterýkoliv spoj ze severní části Trutnova přispěchává nejpozději již o půl deváté, proto bylo prašť jako uhoď, dojdu-li předtím ze Zelené louky na hlavní nádraží v Trutnově pěšky.
Proto byl jsem nucen nechat se probudit svým mobilem na své novoroční poměry nezvykle brzy - již v 07,45 hod. Příliš mi to nevadilo, neb jsem se kupodivu vyspal slušně, nemiluji novoroční přílišné bdění, pročež ulehl jsem předtím již kol 01,30 hod. Od počátku prvního dne roku 2010 navíc ukázalo se, že žaludek můj a břišní dutina téhož nebudou tentokráte mými oponenty připomínající mimo nezřízenou konzumaci čehokoliv, nýbrž dokonce spojenci pro dosažení vznešených cílů prvního dne roku 2010.
Již delší dobu nepřikládám totiž silvestrovské noci obzvláštní význam, neb uvědomuji si v ten čas ještě více, že zase o jeden rok zestárl jsem za situace, kdy stále více až nebezpečně uvelebuji se ve věkové kategorii, kdy slavit narozeniny - zdůrazňuji, že míním tím pouze ty své - je podobno tomu jako chlubit se vředem ……. nu v podpaží. Navíc stále rok co rok připadám si co řidič, který se snaží ukočírovat stále méně ovladatelný vůz na stále nebezpečnějších silnicích za stále horší viditelnosti. Protože nyní co jenerál po bitvě vím, že předešlé roky relativně dobře dopadly, především tím, že jsem je přežil ve vší důstojnosti, jen neochotně si v této analogii připouštím, že ono pomyslné vozidlo v minulých letech nebylo v o moc lepším stavu, vozovky o mnoho zachovalejší a mlžný opar o moc méně řidší. Potíž nejspíše bude tkvět v tom - abych se držel svého přirovnání, že mám oprávněný pocit, že od mala přidělený příděl pohonných hmot mi přirozenou spotřebou dochází a to jsem ještě vděčen tomu, že nedošlo k násilnému předčasnému proděravění nádrže pro pohonné hmoty, jako se to bohužel v loňském roce kupříkladu stalo báječným lidem, jež jsem poznal více či méně a kteří mi budou na budoucí chybět - Fráňovi z Police nad Metují, paní Květě z Červeného Kostelce, Joskovi a Mirkovi z Bohuslavic nad Úpou a našemu cestovateli Harrymu z Trutnova, jimž bych chtěl aspoň touto cestou vzdát hold.
Jediný důvod, proč miluji Nový rok, předtím Silvestr a ještě předtím Vánoční svátky, spočívá v tom, že v onen čas k sobě lidé mají blíže více než v kterémkoli jiném období kalendářního roku, pravda nepostihne-li je nějaká přírodní či jiná katastrofa, o což však nikdo nestojí. V tom také spočívá důvod, proč nechci si nechat ujít ani Novoroční výstup na Žaltman.
Možná i za těchto úvah doputoval jsem na Nový rok 2010 po půlhodinové svižné chůzi ze Zelené louky na hlavní nádraží v Trutnově a požádal zde tradičně vedle jízdenky o razítko s datumovkou 01. 01. 2010. Do vlaku směrem na Teplicko-adršpašské skály nakupila se postupně početná výprava mého mateřského odboru pod vedením Pepíka z Trutnova a jindy lyžařská družina seskupená kol Pepíka L., třetího toho jména z Horního Předměstí. Překvapivě nalézala se tu i čtyřčlenná družina turistů z Jaroměře, kteří by se za běžného stavu věcí měli přiblížit ku Jestřebím horám přímějším spojem, po tom, zda příčinou byl nějaký jejich experiment či nevlídnost novoročních spojů, raději jsem se nepídil.
novoroční razítko s datumovkou Nového roku bývá opravdovou trofejí pro majitele vandrbuchu
Vlak vyklopil většinu či snad dokonce všechny cestující v Radvanicích v 09,40 hod., pročež až přijde napříště v úvahu tento spoj o nepracovních dnech zrušit, přimlouvám se velice, aby byl zachován právě do Radvanic. Bylo relativně teplo, bezvětrno a také velice mlhavo, stejně jako na Silvestra sluníčko upřednostnilo odpočinek, třebaže se v jednu chvíli snad dokonce rozhodovalo, že tam dolu aspoň na chvíli jukne, co tam na zemi je nového. Tady dole sněhová pokrývka nebyla pražádná, jediné nepříjemně umrzlé místo zaznamenali jsme hnedle na nádraží, tedy v místě, kde lidé přešlapují čekajíce na vlak.
Nepatřil jsem mezi skupinu, která se směle pustila rovnou dolů prudkým krátkým svahem, raději jsem jej na holou silnici obešel zprava, ale zakrátko ocitl jsem se včele všech právě přibyvších a již přímo v obci Radvanice dokonce zcela mimo dohled celého toho dočasného společenství, sic nechtěl jsem s nikým závodit, ale měl jsem příliš vznešené cíle na to, abych nasadil příliš skromné tempo.
Silnice za Radvanicemi od kostelíka byla jen skromně a místy pokryta zledovatělým či zasněženým povrchem, nebylo třeba při chůzi improvizovat a povolovat v pravidelném strojovém terénu. Nohy mé i tělo - Nový rok co Nový rok navyklé prudkému a táhlému stoupání z Malých Svatoňovic především v jeho nejprudší a nejdelší části na Šrejberky - podivovaly se velice snadnosti terénu. Krátký lesní úsek ze silničky doprava, pod nímž parkovalo několikero automobilů, byl sice místy kluzký, nebylo však zatěžko se obtížným úsekům vyhnout, totéž platilo i o samotné Pasece, jejíž chalupy jakoby v rozpacích a neochotně vylézaly z mlhy.
Jestřebí bouda z nich vynořila se nejpozději, zrovna bylo osm minut před půl jedenáctou. Před boudou na dalším souvisle zmrzlém úseku musel jsem se nohama silně zapřít, ačkoliv nečelil jsem žádným větrným poryvům. Zrada nové shora uvedenými okolnostmi vynucené trasy spočinula totiž v tom, že pohostinná Jestřebí bouda nyní místu novoročních ohňů na rozcestí pod Žaltmanem předcházela. Když se již již zdálo se, že nohy znavené včerejším 31-ikilometrovým putováním podlehnou a Jestřebí bouda vcucne mě již nyní, přibližovaly se ke mně ze směru od hřebenu Jestřebích hor dvě postavy.
Jarda a Honza z Kryblice, které zákeřná změna v jízdním řádu, přiměla cestovat do Malých Svatoňovic předešlým vlakem v 08,41 hod., ubezpečili mě, že oheň na rozcestí plane. Věren úsloví nejprve povinnost, až posléze pak zábava magickou silou této noviny vymanil jsem se - naštěstí jen pro tuto chvíli - z jiného podobně magického působení Jestřebí boudy a pílil jsem na rozcestí.
Při jediném krátkém stoupání nalezl jsem cestu podobnou bobové či sáňkařské dráze, bylo možno však vyhnout se jejímu korytu po zvýšených stranách cesty, vybral jsem si tu pravou. Jen lehce zvlněnou již následující cestu na rozcestí pak bylo možno lemovat z obou stran, ostatně její zledovatělý povrch se na několika málo úsecích, jež nebylo možno obejít ni zprava ni zleva ukázal naštěstí jako lehce zvrásněný. Navíc celou cestu zpříjemňovali mi všichni naproti jdoucí turisté, bez nichž si nelze turistická putování představit, neznámí i známí, jako například Petr z Broumova s manželkou, paní Dana z Červeného Kostelce i první slibné novoroční výhonky Klubu rodinné a příbuzenské turistiky Karel z Hronova se dcerou, letos zastupující nachlazením postiženého spirita rectora klubu Pepíka z Červeného Kostelce, jemuž tak stejně jako loni odepřeno bylo se turistické ouvertury roku 2010 zúčastnit.
Oheň, jenž konečně spatřil jsem skrze stromy, zahřál mě ihned u srdce, neb na vlastní oči přesvědčil jsem se o tom, že jeho tradice, jíž po několik let udržoval nezapomenutelný Jarda z Lipek, i pro letošek zůstala zachována a příznivým světlem symbolicky ozáří tak dozajista další naše turistické kroky. Zakrátko - deset minut před jedenáctou - pozdravil jsem se s obětavými jeho původci a udržovateli z Červeného Kostelce a u ohně po krátký čas setrval jsem vstřebávaje jeho ojedinělou atmosféru, jíž podporovalo proti minulým letům neztenčené množství příchozích.
omlouvám se velice za to, že hrubě nezdařil se mi žádný obrázek od ohně pod Žaltmanem, nechť tento poslouží alespoň jako dokument. Foto: L. Šlosar
Zpáteční má cesta, byť převážně na místy kluzkém terénu klesala, měla kupodivu plynulejší běh, jistě i díky milému hltu medoviny od Marušky z Červeného Kostelce, jenž osmělil mě k častějším vstupům přímo na umrzlou cestu, která skutečně při nepolevující mé opatrnosti ukázala se co schůdná, taktéž sestup na cestu zkraje Pasek proběhl bez nebezpečenství a protivenství ze strany terénu.
Jestřebí bouda byla plna k prasknutí bez ohledu na to, zda nějaký spoj č. 15409 z Trutnova do Jaroměře o nepracovních dnech byl zrušen či nikoliv, ale pro pokorného osamělého poutníka se vždy nějaké místečko najde, v mém případě u stolu obsazeného Standou z Červeného Kostelce, Pavlem a Petrem, otcem vedoucího boudy, oběma z Úpice. Ob jeden stůl od nás rovněž ještě vpředu při oknech vydali mi Tonda ze Rtyně v Podkrkonoší a Jarda II. z Červeného Kostelce pamětní list za hvězdicový Novoroční výstup na Žaltman - Memoriál Jaroslava Másla, jenž tentokráte obsahoval následující údaje: pořadové číslo. 43, způsob: pěšky, teplota - plus 4o C; počet km: 15, vítr - 1 až 4 m/s; počasí - zataženo, mlha; sníh - 3 - 7 cm; kvalita: mokrý. Opět zůstala mi tu k dobru jedna hodina věnovaná klidnému posezení, při němž tradičně pozoroval jsem, kterak turisté na Jestřebí boudu přicházejí a z Jestřebí boudy odcházejí, nikdo z nich však nečinil tak dozajista s pocitem žízně či hladu. Byť totiž prostor před pultem chvílemi byl zcela obsypán, personál Jestřebí boudy ve žlutých tričkách načele s vedoucím boudy Petrem mladším mnohdy ve čtyřech či pěti lidech nenechal nikoho dlouho čekat, takže ani já na své dvě dvojice piva a horké medoviny a při odchodu i na třetí horkou medovinu nečekal jsem dlouho.
na Jestřebí boudě rozdávali zleva Jarda II. z Červeného Kostelce a Tonda ze Rtyně v Podkrkonoší pamětní listy, jež budou jejich adresátům trvalou připomínkou na zdařilý Nový rok 2010 na Jestřebích horách. Foto: L. Šlosar
Jestřebí bouda sice praskala ve švech, leč u stolu obývaného zezadu dopředu Standou, Petrem a Pavlem se pro osamělého poutníka přece našlo místo. Foto: L. Šlosar
zájemci o občerstvení u pultu na Jestřebí boudě se tu kupili, jindy - jako v tomto případě - zcela odpadli, žlutá síla obsluhujících ve zvýšeném počtu byla však vždy připravena každého zájemce co nejrychleji uspokojit. Foto: L. Šlosar
O půl jedné rozloučil jsem se i já, možná se zbytečně značným předstihem, protože na úvodní zastávku MHD Trutnov Lhota, škola doputoval jsem po hodině a pět po velmi bezpečném povrchu, od Bezděkova zcela holém, necelou půlhodinu před odjezdem autobusu MHD. Po více než půlhodinové jízdě přibyl jsem za 37 minut na Zelenou louku za drobného deště, jenž mi v těchto chvílích vůbec nevadil, a posléze za dalších několik minut domů velice přesladce a příjemně unaven a zcela nadšen - s tím, že v dobré kondici a prost přílišné únavy vykonal jsem svou tradiční mezi roky přelomovou misi - více než 30-tikilometrové putování mezi Dobruškou a Červeným Kostelcem v rámci individuální trasy Silvestrovského pochodu v Dobrušce a Novoroční výstup na Žaltman, aniž bych přitom vynechal návštěvu ohně planoucího těsně pod Žaltmanem.
louka za Jestřebí boudou směrem ku Trutnovu je vždy kritériem počasí, mlha již blíže lesu dokládá nízkou oblačnost prvního dne roku 2010 na Jestřebích horách. Foto: L. Šlosar
Nakonec nevadilo tolik, že pro zrušení spoje č. 15409 z Trutnova do Malých Svatoňovic o nepracovních dnech jedna tradice vzala za své, podstatné bylo, že podstatně důležitější tradice novoročních ohňů pod Žaltmanem zásluhou obětavých turistů z Červeného Kostelce i pro tento rok zůstala uchována.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Předsilvestrovské setkání členů, přátel a příznivců turistiky v Českém ráji /26. 12. 2009/ aneb Nůše plná výslužky bez kolednic
DOLÁNKY - 08,20 HOD. Ranní vlak vyklopuje tentokráte pouze Vláďu z Jilemnice a mě. Ve vlaku rozloučili jsme se alespoň s Jožinou a Ivanem z Čisté u Horek, kteří za stejným cílem jako my vyráželi až z Turnova.
TURNOV - HRUŠTICE - 08,45 HOD. Za spícím ještě Dlaskovým statkem, překlenujeme postupně Jizeru, posléze pak po dalším mostku i náhon Jizery. Zvrásněný ledový povrch připomíná séraky v Himálajích, ovšem pouze tomu, kdo v Himálajích nikdy nebyl, takže v tomto směru odkázán je na vlastní představy Za parkem již z kraje Turnova u restaurace U Karla IV. děkujeme zdvořile červenému turistickému značení za úvodní doprovod a bočíme doleva do táhlého stoupání ulicí Koněvovou, na níž zprava pojí se kupříkladu ulice Švermova. Na východním kraji městské části Turnova, jejíž název tak nabízí se s ohledem na zmíněné ulice jako Čtvrt smíření, ale jež fakticky jmenuje se Hruštice, zatáčíme doprava ulicí Zelená cesta.
A právě motiv smíření vyznívá z našeho zastavení na hřbitově naproti severní zdi kostela sv. Matěje, bělostně se lesknoucího ve slunečném svitu pod zářivě červenou střechou, u zdi hřbitova vpravo ve směru našeho příchodu, a bude pokračovat celou naši cestu - míříme za pomníky z války prusko-rakouské v roce 1866 mezi Turnovem a Mnichovým Hradištěm. Ze tři pomníků, jež nalézáme ve zvláště vyhrazeném prostoru, onen smír i pokoru k majestátu smrti dokládá prostřední nejnižší z nich nalézající se poněkud více vzadu při hřbitovní zdi, zvěstující nám, že …"hier ruhen in Gott 30 preußische, 20 österr. u. 12 sächsische Soldaten, gestorben in den Lazarethen zu Turnau", a uctívající tak téměř v rovnoměrném počtu vojáky obou válečných stran zahynuvší v lazaretech při Turnovu.
Proti včerejšímu sice teplejšímu, ale ponurému dni již od rána okolní krajina osvícena jest sluníčkem, tepelné hodnoty se jaksi neochotně přehupují přes bod mrazu. Technika reprezentovaná titěrným novým fotoaparátem značky Panasonic šlape jako hodiny, což jeho majitele - skeptického nositele technického antitalentu - chvílemi až znervózňuje. Před námi je spousta vyhrazeného času s vidinou návštěv dalších zajímavých míst, chutného piva i zajímavých setkání. Tento příslib však přece jen zatím poněkud hořkne nepříjemnou pachutí.
smíření a úcta k majestátu smrti, jež nevybírá si ani dle národností, ani dle ideologie, vyzněly z trojice pomníků na hřbitově při kostelu sv. Matěje v Turnově - Hruštici. Foto: L. Šlosar
Den před Štědrým dnem dostalo se mi totiž největší pocty, jakou může být turista vyznamenán, pocty, jež ve vteřině zvýší jeho srdečný tep ze 60 tepů za minutu na 200 a jeho tlak na hodnoty 180/110, pocty, jež turistovu mysl na dlouhé časové období odpoutává od atmosféry svátků Vánočních, ano pocty, jež obsedantně nutí ho opouštět štědrovečerní stůl za okamžitým nápadem k mapě, pod níž v uválené podobě místo pod pokrývkou pak probudí se k ránu, když v noci předtím dodal pracně svému dosud mlhavému záměru postupně konkrétních rysů. Ano, milý čtenáři, uhodls, byl jsem přímo vybídnut naplánovat trasu pro hvězdicovou akci.
Nerad o sobě hovořím hezky, stále se trochu ostýchám, ale úkolu jsem se zhostil skvěle. Na základní laděni, ideu trasy připadl jsem při pohledu do internetových stránek Generálního katalagu pomníků z války r. 1866 a posléze nebylo již těžké trasu doladit. Ke všemu vypomohl mi neocenitelnými radami veliký znalec Vláďa z Jilemnice, jenž dokonce přislíbil se celého projektu zúčastnit. Vznikl tak postupně dort, jehož korpus jsem uklohnil já a jenž dochutil Vláďa, až nakonec pomyslným cukrářským zdobítkem opatřil jej nápisem "1866". Zadavatelčina odpověď na mé velkorysé menu, jež předtím vyžádala si, mě zcela překvapila. Již od počátku nepadla v úvahu účast její mladší dcery, hlas, či spíše vůně jistého krajového pečiva, vyráběného ovšem v Praze převáhla. Zadavatelka sama však zapochybovala o tom, že trasa je laděna přímo na její vkus i možnosti, což jevilo se absurdní jako po osmi letech zkušeností pochybovat o kvalitě fotoaparátů značky Olympus či Panasonic, či elektroměrů firmy ZPA Smart Energy. Proto poslal jsem navečer před naší misí zadavatelce SMS s následujícími duchaplnými motivující slovy: "…jakoukoliv únavu vyváží extáze vyvolaná svěží usilovnou chůzí, prolomení badatelského neklidu z dosud nenavštívených pamětihodností, jakož i radost z posezení s jinými turisty…", výsledek se na druhý den skutečně dostavil - zadavatelka se nedostavila.
Další řádkové však na zažitcích členěných dle navštívených míst doloží, že kdo nešel s námi, přece nakonec prohloupil:
TURNOV - 09,05 HOD. Sestupujeme z nevysokého valu na rušnou ulici 5. května, pokračování to silnice směrem od Kozákova. Přesvědčujeme se o tom, že kostel je z hloubi silnice skutečně přehlédnutelný. Po zacházce k muzeu a krátké zastávce na náměstí přesouváme se z centra Turnova k nádraží. Jak Jožina před několika minutami skrze mobil nám avizovala, skutečně u pokladny dosahujeme nádherného grafického razítka k 150. výročí pardubicko-liberecké dráhy. Krátce stavíme se u nedalekého obchodního domu Billa, Vláďa se zásobuje na cestu.
PŘEPEŘE - těsně před 10. HOD. Během úvodních kilometrů za Turnovem směrem zprvu západním bude si okolní krajina udržovat následující ráz: Po našich levicích někde za Jizerou bude se strmět hradba Českého ráje, vlevo před námi na obzoru ukončená Drábskými světničkami, pod nimiž někde skrývá se dílčí cíl našeho putování. Otevřená krajina po našich pravicích bude skýtat především výhledy na Ještěd, přes bližší zalesněné hřebeny před námi objeví se občas Ralsko a Bezděz, v některých okamžicích zvědavosti na snažení dvou poutníků nezdrží se dokonce ani Vrátenská hora.
Pro nejbližší okamžiky dílčím majákem našeho putování je však štíhlá a vysoká věž pozdně gotického kostela z pol. 16. stol. Brána na hřbitov v areálu kostela je zavřena, leč beztak nízká hradba je na konci vlevo prolomena a chuť vstoupit do průrvy podpoří kámen nastrčený těsně před ní. Vzadu vlevo od kostela v popředí ohavných hospodářských budov nalézáme dva pomníky - jeden na paměť zemřelých v lazaretě ve Čtveříně a druhý věnovaný Alexandru von Michalovskému padlému v bitvě u Podolí dne 26. 06. 1866. Vlastivědné poznávání v Přepeřích završuji na budově proti kostelu shlédnutím pamětní desky věnované nadporučíku 21. střeleckého čsl. pluku z Francie Vojtěchu Plívovi, jež padl 25. 10. 1918 u Torronu.
dvojici pomníků z války roku 1866 nalezli jsme v Přepeřích vlevo vzadu za kostelem v popředí nevábných hospodářských budov. Foto: L. Šlosar
PŘÍŠOVICE - v době okolo 10,30 hod. Obec překvapuje nás vysokou občanskou vybaveností. Střídají se zde budovy moderní se starobylými roubenkami, hnedle za kostelem představuje kompromis mezi nimi rekonstruovaná roubenka laděná do žlutobíla. Dějepis Holánova statku nalézajícího se dále vprostřed obce začíná roku 1559 a je z větší části poznamenán příjmeními bývalých majitelů Nohýnků a Žďárských. Za prvního Holána - za Emila toho příjmením z Paceřic - který zde hospodařil od roku 1922, provdala se z poslední větve rodiny Žďárských Anna, pod jménem nového hospodáře tento historický objekt vstoupil do obecného povědomí. Mohutnost a hlavně délka budovy napovídá tomu, že objekt ve svých zdech ukryl vše - od lidí přes dobytek až po potřeby pro hospdaření. Statek je nyní státem chráněnou historickou památkou, a tradice rodu Holánů co vlastníka v něm i nadále - ještě s rodem Chmelíků - přetrvává.
Holánův statek vprostřed Příšovic doprovází selská tradice počínající již v 16. stol. Foto: L. Šlosar
SVIJANY - okolo 10,45 až po 12. HODINĚ. Vojenský hřbitůvek po levé straně hnedle na začátku obce - nebýt pomníků připomínající travnatý fotbalový plácek - se přehlédnout nedá. Je nepřístupný a obehnán je vysokým drátěným plotem. Taktak z boku - protože fotografování je ztíženo nejen větší vzdáleností tří pomníků od kraje, ale také sluníčkem svítícím proti objektivu - překonávám zdviženýma rukama drátěnku a za chladu se pokouším vzdálené pomníky vyfotografovat. Objekt prý uzamčen je proto, že v minulosti zde došlo k nejméně dvojímu poškození některého z pomníků, což si rozhodně pochovaných zde 5 důstojníků a 134 prostých vojínů rakouských a pruských, padlých při prvním vážnějším střetu o svijanský most v noci z 26. na 27. 06. 1866, nezaslouží.
čtyři pomníky na vojenském hřbitůvku ve Svijanech svorně uctívají památku vojáků obou v roce 1866 znesvářených stran a svorně jsou rovněž uzamčením objektu zabezpečeni proti vandalům. Foto: L. Šlosar
Ach, kdeže jsou ti loňští sněhové, kdy zejména na venkově bylo lze libovolně vejít do kostela, polaskat svou duši pohledy na sakrální památky a tamtéž posedět rovněž, či vstoupit na osamělý hřbitůvek, vstřebat do sebe genius loci sepulkrálních památek a tamtéž postát rovněž. Na vině je pár lumpů a zlodějů, nikoliv provozovatelé hřbitůvků či kostelníci. Kéž nedočkáme se dob, kdy každý osamělý pomníček bude nutno opatřit kamerovým systémem a kdy některá z českých vlád ze zoufalství o ochranu před svými občany/!!!/ toho, co po čase ještě zbude, požádá vojska OSN - "modré barety" třeba z Brunei, Argentiny či Afghánistánu!!
Vracím se do reálna a ujasňuji si, že včele nejblíže silnice nalézá se centrální pomník na památku zemřelých v bitvě u Podolí 26. 06.1866, od všetečných paparazzů již v uctivé vzdálenosti stojí zleva ve vzdálenosti nejuctivější na popředí zelené buňky pomník na všeobecnou památku zemřelých v bitvě u Podolí - jehlanec s tlapatým křížem, vprostřed pak pomník na památku padlých 10 rakouských a 24 pruských důstojníků a konečně blíže něho úplně vpravo pomník věnovaný podplukovníku svobodnému pán Eugenu von Drigalskému, prvnímu padlému pruskému důstojníku na našem území.
Po několika málo metrech, téměř proti velké odbočce doprava a asi 100 metrů před mostem přes Jizeru uhýbáme doleva travnatou nenápadnou cestičkou až na trávník za humny, na němž těsně za domy zatáčíme doprava k řece, kde bohudík neoplocen očekává nás již myslivecký pomník. Most za námi, před nímž uhnuli jsme předtím, je nástupcem onoho dřevěného, o nějž byla před více než 143 lety svedena krvavá seč. Při ní vyznamenala se tzv. "pražská chasa", jež však nakonec byla nucena most zapálit a ustoupit před přesilou lepších zbraní a vedení.
My po návratu na silnici zatím řeku přes most nepřekračujeme, naopak dva jiné mosty - železniční a silniční - podcházíme na předešle zmíněné odbočce doprava a vrháme se statečně do prudšího stoupání k budovám se slibným nápisem Pivovar Svijany a k pivovarské věži. Nad nimi zatím míjíme podlouhlou budovu a nad ní v areálu poněkud vlevo přesvědčujeme se o tom, že také v pivovarské prodejně suvenýrů si na sv. Štěpána chtějí popřát zaslouženého klidu a odpočinku - krom jiného od prodeje turistických vizitek. Zjišťujeme alespoň, že mimo bláznivé dny otevírají tu od 11 hod.
Bohudík v oné podlouhlé budově Pivovarské restaurace tentýž svátek uctívají prací. Dvě třináctistupňová piva zn. Kníže, v zvláště jsou-li doprovozena jednou porcí chutné slovenské bramborové polévky s masem a paprikami, přicházejí tu velice vhod, stejně jako z pohledu dlouhodobějšího také šest druhů pivních tácků do sbírky mé manželky Jany.
tam, kde to jinak častá zástavba při našem putování umožnila, sledoval ze značného povzdálí naše kroky především Ještěd, na tomto snímku za Svijanami. Foto: L. Šlosar
LOUKOV - 12.20 HOD. Mezi plakáty zvoucími na všelikeré zábavy budoucích svátečních dní zaujme nás sytě oranžový plakát s nápisem Michael Jackson - ach ne, zemřelý tu nevystupoval, jedná se o nějaký vzpomínkový pořad. Gotickorenesanční kostel z let 1610 - 1612 vyjímá se nejlépe při zpětném pohledu od mostu přes Jizeru, nad jejímž korytem v prostředku přecházíme z kraje Libereckého do kraje Středočeského.
BŘEZINA - 12,45 HOD. Gotický kostel z přelomu 13. a 14. stol., renesančně přestavěný, se výrazně liší od ostatních předešlých i následujících toho dne i tím, že jeho hoření část včetně věže zbudována je ze dřeva. Na hřbitově při jižní zdi kostela spočívá křížek s letopočtem 1866, také zde společně vzpomenuti jsou padlí pruští a rakouští vojáci. Je atypický svou barevností - vedle barev černé a bílé zastoupeny jsou zde barvy žlutá a především výrazná, leč ladící zelená. V obci zastoupeni jsou i dva světci - svatý Jan Nepomucký svou výklenkovou kapličkou a sochou v ní a svatý Václav toliko pouhou sochou. Za dalším pomníkem z války 1866 odskakujeme si na jižní okraj obce k domu čp. 122 - pomník není oprýskán natolik, aby na něm nebylo lze dočíst se, že v oněch místech odpočívají 3 rakouští vojíni.
Poté, co vynořili jsme se náhle na tamní železniční zastávce, na následujícím krátkém silničním úseku provoz náhle houstne, jen nezasvěcené však překvapí, že tento úkaz způsoben je toliko chodci, a ještě k tomu pěšáky známými, potkáváme dvojici turistů z Kolína, borce nezdolného Atoma z Třebechovic pod Orebem a počtem jako vždy bohatou lomnickou družinu s Milanem.
Sedmero let Štěpán co Štěpán z míst nejrůznějších kroky mé totiž směřovaly na Štěpánku a později do chaty Turnovské na rozhraní Krkonoš a Jizerských hor s cílem nasát skvělé atmosféry hvězdicové akce Na Štěpána na Štěpánka, až loni shledal jsem si, že nejsem schopen nalézti již zde originální trasy. Jako deus ex machina v obtížném rozhodování přispěchali mi zcela bezděčně v ústrety pořadatelé jiné hvězdicové akce s krkolomným názvem Předsilvestrovské setkání členů, přátel a příznivců turistiky v Českém ráji z KČT Chlum Mladá Boleslav, kteří pro její uskutečnění letos vybrali právě datum 26. prosince a kteří jako místo srazu již po několik let volí vesničku Olšina ležící přesně pod Drábskými světničkami. Pro každého tradicionalistu je sic každé porušování tradice spojeno s mučivými pocity, ba i výčitkami svědomí, jež však brzy zastře radost z objevování něčeho nového.
OLŠINA - 13,15 - 14,30 HOD. Hospůdka Pod hrady - místo setkání - nalézá se v místech, kudy turista do obce klesne po žlutě značené cestě ze Studených průchodů. Hospůdka je prostorná natolik, že stůl vpravo vprostřed přední části ve směru příchodu může zcela být vyhrazen pořadatelskému sboru, jemuž opět velí obětaví manželé - Bojan, ale především Zdeňka z Libuně, a jeho přátelům. Je rozlehlá natolik, že zbude na nás místa u stolu, kde sedí Máša z Vrchoviny, Radek z Bělé pod Bezdězem a Jirka z Liberce. Příchozí vejda cítí se tu od počátku skvěle, ovšem až na jediný okamžik, kdy hlubokým záklonem přihne si ze sklenky slivovice, jíž objednala obětavá Máša a kdy spatří na zdi nad sebou sparťanský znak. Pozorujíce příchozí i odchozí strávili jsme tu v milé společnosti dalších turistů příjemnou více než hodinku podpořenou ještě dvěma svijanskými pivy, tentokráte jedenáctistupňovým.
kouzlo hvězdicových akcí spočívá v tom, že u jednoho stolu setkají se turisté, kteří spolu jinak na trasy tak často či vůbec nevyrážejí - jako v Olšině zleva Jirka z Liberce /zády/, Radek z Bělé p. B., Máša z Vrchoviny, jíž zůstávám do příštího roku velkým dlužníkem, a Vláďa z Jilemnice. Foto: L. Šlosar
stejně jako například v Holých Vrších při letní akci odboru KČT Chlum i nyní v restauraci Pod hrady zde početnějšímu stolu vládla energicky, ale spravedlivě Zdeňka z Libuně /zcela vpravo/. Foto: L. Šlosar
DNEBOH - 14,50 HOD. Byv předešle příjemně podroušen, až teprve nyní z výběru pořízených obrázků shledávám, že jsem tu fotografoval pozdně barokní kapli.
při našem putování nenápadně předaly si dohled nad zvídavými poutníky Ještěd s Drábskými světničkami, což jsme si ověřili pohledem dozadu nade Dneboh. Foto: L. Šlosar
Až do Svijan připadal jsem si jako Hujer, "učivo", jehož hloubku dosud jsem neuchopil, měl jsem aspoň nabiflováno z generálního katalogu pomníků z války r. 1866, výčet jeho pomníků však končí na hranicích Libereckého kraje, takže Březinou počínaje "hic sunt leones". Jestliže se k hledání dosud neznámého přidruží důsledky příjemného, leč otupujícího požití piva, nediv se proto, milý čtenáři, že za Dnebohem dobrodružství teprve započíná!!
HOŠKOVICE - 15,15 HOD. V obci spontánně chvátám ke kapličce. Vláďa zůstává v místě, kde z hlavního tahu odbočuje silnička ve směru na letiště, při návratu několik desítek metrů zpět však Vláďu v oněch místech nenacházím. Vrhám se tedy bezúspěšně opačným směrem na silnici směr Mnichovo Hradiště - opět bez výsledku. Teprve spojení mobilem a Vláďův návrat k místu odloučení ukazuje, že další naše putování bude se ubírat terénem po pravém břehu potůčku Nedbalka. První pomník k válce roku 1866 nalézá Vláďa po několika desítkách metrů na druhém břehu směrem k řečené silnici na Mnichovo Hradiště - je věnován 18 pruským a 2 rakouským vojákům padlým v boji u Mnichova Hradiště 28. 06.1866, druhý situovaný po dalších 10 minutách chůze ještě více k Mnichovu Hradišti uctívá památku 1 pruského dragounského poddůstojníka a jednoho vojína. Veškeré informace jsou zřejmy z pomníků samotných, jež opatřeny jsou novým německy psaným textem. Poté vracíme se několik kroků zpět a stezičkou vyšplháme se na silnici do Mnichova Hradiště, na jehož okraji se právě ocitáme.
MNICHOVO HRADIŠTĚ - 16 až 16,55 HOD. - Mnichovo Hradiště chystá se pohroužit se do šera a bohyně temné noci Nyx přichystává se na téměř 12 hodin přivlastnit si krom jiného též pomníky. Spěcháme městem, ulicí Turnovskou, do níž plynule z kraje města přešla silnice od Hoškovic, posléze ulicí Sokolovskou do ulice 1. máje. Kostel sv. Jakuba připraven je vpustit nás aspoň na přilehlý hřbitůvek, kde umístěny jsou čtyři typové litinové kříže. S jistou ironií shledávám přece jen rozdíl mezi jediným pomníkem věnovaným pruskému padlému vojáku a třemi ostatními věnovanými vždy jednomu padlém rakouskému vojáku - toliko pruský voják nemá připsán na hrobě dovětek R. I. P. - Requiescat in pace - Odpočívej v míru, věřím však, že i jemu v tomto směru je přáno. Vždyť stejně tak společně a nerozdílně všichni čtyři mají možnost těšit se výhledům na mnichovohradecký zámek.
na hřbitůvku při kostelu sv. Jakuba v Mnichově Hradišti svorně pohřbeni jsou jeden pruský a tři rakouští vojáci, v míru nechť odpočívají všichni bez rozdílu. Foto: L. Šlosar
Uháníme opačným směrem přes náměstí, za nímž z ulice Turnovské z protisměru svého příchodu do města odbočíme doprava ulicí Jiráskovou. Po 250 metrech uhýbáme doleva na městském hřbitově, hnedle ve směru našeho příchodu uprostřed vlevo přibudeme k poslednímu pomníku k válce prusko-rakouské roku 1866 toho dne - vysokému centrálnímu pomníku věnovanému padlým z bitvy u Mnichova Hradiště, z boku čteme jména 8 rakouských důstojníků s uvedením počtu dalších 6 rakouských vojáků a 9 pruských, další pamětní deska na pomníku věnována je samostatně majoru Paulu Driancourtovi, jenž 27. června zahynul v Březině na následky zranění z bitvy u Podolí o den dříve.
Nyní můžeš si klidně, lakotná Nyx, pomníky a vše ostatní na noc ukořistit, naše mise doznala totiž tímto svého konce, spěcháme nyní ulicí Dr. Hořice k nádraží, kde zbude nám čas na krátké posezení u jednoho piva v restauraci U Kvapila. Konec mise vpravdě je symbolický, stejně tak jako po celý den měli jsme možnost navštěvovat solidárně pomníky vojáků z pruské i rakouské strany krvavé války před více než 143 lety, naše kroky dozněly definitivně shodou okolností - při záplavě zaslouženě pojmenovaných náměstí a ulic třeba po T. G. Masarykovi v Čechách - v ulici Švermově, který pravda je zdejším rodákem.
Pupeční šňůru se zcela naplněným posláním letošního Štěpána přetrhl vlak opouštějící Mnichovo Hradiště v 16,55 hod. Zůstaly příjemné pocity, že zadařilo se nám navštívit a mně pro své webové stránky zdokumentovat 19 pomníků z války prusko-rakouské roku 1866 v kraji od Turnova až po Mnichova Hradiště, jakož i několik církevních staveb. Kdesi pak ve štěrbinkách vlastního vědomí uvízly přece však pocity koželuha, jenž vyrobí třmen, jímž nakonec opásán je pouze kůň jeho, protože zákazník pracně vyhotovený výrobek si nevyzvedne, či koláře, klapot jehož ztěžka vyrobeného kola slyší pouze on sám, protože svým klientem je opomenut, či hospodáře, jenž připraví nůši plnou výslužky a jenž kolednicemi pro nedůvěru v jeho schopnosti je opovrhnut, pročež upřeno mu je těšit se radosti obdarovaných z jeho nápadu.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Výlet na Královéhradecko /12. 12. 2009/ aneb V prokletí Nechanic, zrádné techniky a stálého chladu
Letošní tradiční závěrečné prosincové setkání několika turistických přátel hrubě ovlivnila vlna nachlazení. Jednu z možných účastnických dvojic napadla zprudka, druhému očekávanému páru premiérovou účast, jíž by beztak časově omezilo divadelní představení, zhatila nepřímo. Ke všemu nepříjemné pocity nastuzení jsem v pátek začal pociťovat i já, a jen tobě, milý můj deníčku reportáží, v němž nikdy nelhu, nanejvýš o čemsi taktně pomlčím, svěřuji se, že jednat se o klasický pochod, svou účast na druhý den bych pravděpodobně zrušil.
Za popsané situace zavezl rychlík do Hradce Králové a odtud na to autobus do Nechanic v 08,59 hod. sic pouhé naše torzo, leč složené z turistů nejodolnějších - z Marušky z Trutnova, Vládi z Jilemnice a mé maličkosti. Protože přál jsem si popisovaný výlet pojmout taktéž expedičně, první naše kroky směřovaly za pomníky z války roku 1866. Už při fotografování prvního při zdi kostela - pískovcového jehlance věnovaného všem vojákům padlým v obvodu Nechanic - hanebně však vzepřel se mi fotoaparát, ale vzápětí umoudřil se náhle při fotografování čtyř dalších pomníků v parčíku v místech starého hřbitova, kam doputovali jsme ulicemi Hradeckou a Smetanovou,. Opět na Husově náměstí však služby vypověděl mi definitivně a na displeji vnucoval mi sveřepě nápisy Power off a Format, kterýžto nápis ukázal se býti mrzce nastraženou pastí. Jako současně technický antitalent a současně muž činu jsem totiž naletěl, takže pracně získané snímky jsem formátováním lehce pozbyl.
Největší mrazení však ve mně vyvolávalo vědomí podivné shody okolností, jimiž je můj život protkán dosyta. Kupříkladu toliko dvakrát v životě putoval jsem přes kopec Krkavec u Plzně, ale v obou případech před ním ztratil jsem vždy itinerář pochodu, přičemž takovéto nehody přiházívají se mi jinak zřídka. Porucha fotoaparátu pak nechala mi vzpomenout mého výletu za pomníky 1866 dne 17. července 2004 z Nového Bydžova, jenž znechuceně předčasně ukončil jsem právě v Nechanicích, neboť již tehdy mi zde fotoaparát záhadně vypověděl služby - kvůli dočasně zmenšené kapacitě karty, takže ani tehdy jsem si v Nechanicích neškrtnul ….
Hořkost nad zkolabováním karty splachoval jsem s ostatními souputníky v cukrárně U Harfy v Palackého ulici grogem a posléze vybrali jsme se společně směrem východním - za počasí nevlídného, chladného, pod zataženou šedavou oblohou, přece však vděčni za to, že nebyli jsme vystaveni sněhové přeháňce, jež předtím zasahovala náš vlak při projíždění Starkočí. Ve vsi Lubno asi 200 metrů za odbočkou turistického značení ze silnice doprava psychicky vzpamatoval jsem se natolik, že typovou pyramidu k válce roku 1866 fotografoval jsem již svým mobilem. Posléze mírným stoupáním po polní cestě doputovali jsme na zalesněný Jehlický vrch, kde odbočka turistického značení dovedla nás k záklopné desce a pomníčku s křížem na hrobě setníka Bernharda Stanislausa Canzlera.
K pokladně zámku Hrádku u Nechanic šťastně přibyli jsme těsně před jedenáctou, zbystra zakoupili jsme si vstupenku v ceně po 90 Kč na prohlídku velkého okruhu a po turistické vizitce zámku. Poté v místnůstce, k jejímuž vchodu museli jsme klesnout a do ní samotné pak vystoupat po úzkém schodišti, aktivně zúčastnili jsme se akce "Kuchařky vaří vánoční punč". Nato při zámku navštívili jsme typový litinový kříž a posléze vkročili do zámeckého parku osvíceného v tom čase předpoledním překvapivě sluníčkem. Odtud zámek připomenul mi fotbalový klub Galatasaray Istanbul, zdi zámku jsou opět postupně omítány ze žluta do červena.
vpravdě originálního vzhledu jsou na Jehlickém vrchu pískovcová záklopní deska a malý pískovcový pomník s dělovým křížem označující hrob saského setníka Bernharda Stanislause Canzlera. Foto: V. Sedláček
kvůli postupnému přemalovávání fasád připadá fotbalovému fandovi zámek Hrádek u Nechanic z parku oděn do barev Galatasaray Spor Kulübü. Foto: L. Šlosar
děvčata v úborech kuchařek se pro velký zájem o punč vůbec nezastavila, ale s jejich obsluhou i s jimi podávanými nápoji vládla maximální spokojenost. Foto: V. Sedláček
čas a touha po poznání neumožnila výpravě zúčastnit se naplno akce Kuchařky vaří vánoční punč v zámku Hrádek u Nechanic, foto však ku cti zleva Vládi, Marušky a autora reportáže vypovídá, že přece jejich účast nebyla vůbec symbolická. Foto: neznámý kolemjdoucí
Hodinová prohlídka, jež započala ve třičtvrtě na dvanáct a trvala hodinu, byla kombinací vlastní prohlídky zámku /Rytířský, Zlatý sál, kaple, knihovna atd./ s dobovou Vánoční výzdobou a povídáním o pestré škále Vánočních zvyků, v jejichž důsledku musel být lidský život vždy v následujícím roce nudný, vše o jeho průběhu včetně tragédií jako smrti či svatby se našinec dozvěděl ze zmíněných experimentů - lití olova, házení střevíčků, z počtu lidí o štědrovečerního stolu, bušení do kurníku, broskvová větvička pak kupříkladu umožnila respondentovi zjistit, zda potvrdilo se jeho podezření, že jiný mu škodí, či zda by se měl za svou předpojatost stydět.
Velkou poklonu musím vyseknout průvodci - mladému vousatému muži v dlouhém kabátu a rukavicemi - za zajímavý, originální a neodříkaný komentář, jenž si evidentně připravil sám, protkaný suchým humorem, jenž vlastní obsah neznevažoval, a zakončený přáním skromných upřímně zamýšlených dárků místo klíčků od mercedesu, neb drahé dárky jsou spíše znamením vykupovaného špatného svědomí, s čímž naprosto souhlasím, Raduji se upřímně ze setkání s opravdovými profíky ve svém oboru lidského konání, jako byl onen chlapík!!
Po prohlídce zúčastnili jsme se opět jednorázově, ale stejně aktivně akce "Kuchařky vaří vánoční punč" a nato vykročili jsme zpět na Jehlický vrch. Za ním v obci Jehlice z polní cesty přešli jsme na dlouhou dobu na silniční povrch, po němž na volném odkrytém terénu těsně před obcí Horní Přím zastavili jsme u sochy sv. Aloise, kde mou duševní trýzeň vyvolaly čtyři památky z války roku 1866. Nato vpadli jsme do obce Dolní Přím, jež plynule a - nebýt ukazatele - taktéž nepozorovaně přešla v obec Probluz, kde u kostela Všech svatých zakusil jsem ještě větší vpravdě nelidská psychická muka, jaké zažívá v čemkoli neukojený člověk, či prospektor, který nalezne poklad, jenž není schopen uchopit a jenž je přinucen ponechat na místě. Vláďa napočítal zde dvadvacet pomníků, jež vyfotografoval.
Já pustil jsem se do marného boje s pamětí - nikoliv svojí, ale svého mobilu - a počal jsem následovat jeho příkladu, neoslyšev - co člověk hamižný a chamtivý, nikoliv však hmotných statků, nýbrž zážitků a jejich zhmotnění v podobě reportáží i fotografií - varování displeje mobilu o naplňující se paměti, řídě se přitom názorem, že člověk má poroučet technice a nikoliv technika člověku. Blízek stánku Božího byl jsem záhy zato potrestán, neb přítrž mému běsnění ukončil dragoun Leonhard Theodor Gottfried Böttcher, při fotografování jehož hrobu můj mobil zasekl se a nejenže již nefotografoval, nýbrž také k jinému použití přestal být prospěšný.
Ještě více rozptýlen a silněji rozmrzen tímto extempore pokračoval jsem dále s oběma svými souputníky přes obce Střezetice a Dolní Dvory, kde Vláďa vyfotografoval poslední pomník dne, jenž byl ještě viditelný za světla, nato po silničce došli jsme na hlavní tah Hradec Králové - Jičín, jenž šťastně překonali jsme v blízkosti mauzolea, které nořilo se již do šera. Restaurace U polních myslivců na Chlumu bohudík byla otevřena, v ní dostalo se nám teplého lidského přijetí v podobě pórkové polévky a dvou kvasnicových piv. Já aspoň nyní obdaroval jsem své souputníky několika hmotnými fotografiemi, v pátek pracně vytisknutými, a nechal je nahlédnout do 654-i stránkového almanachu svých reportáží z let 2004 - 2008, jenž pro účel tohoto setkání zpracovával jsem ve volných chvilkách dva měsíce. Došlo však toliko na prohlížení obrázků - z důvodů časových, ale také proto, že almanach liší se třeba od Voynichova manuskriptu jen tím, že slova i věty sborníku jsou ještě méně srozumitelná.
na místě zvaném sv. Alois zakoušel autora této reportáže psychická muka neb na rozdíl od autora snímku nemohl si vyfotografovat vpředu zleva pískovcový jehlanec věnovaný 146 rakouským a saským vojákům a vysoký žulový jehlanec ozdobený medailónem s antickými vojenskými emblémy věnovaný rakouskému mjr. Ferdinandu Freundovi od 8. pěšího pluku. Foto: V. Sedláček
mezi nejkrásnější pomníky na hřbitově v Probluzi náleží pomník - velká litinová kostka, na níž je umístěna plastika vojenských odznaků z téhož materiálu - věnovaný Sasům zemřelým v polních lazaretech v Přímu, Probluzi a zámku Hrádku u Nechanic. Foto: V. Sedláček
na rozdíl autora reportáže, jenž v těchto místech potupně ukončil nedůstojné dobývání pomníků z války roku 1866 prostřednictvím mobilu, autoru snímku se podařilo vysoký mramorový křiž na žulovém podstavci na hrobě pruského gardového dragouna Leonharda Theodora Gottfrieda Bottchera bez problémů zachytit. Foto: V. Sedláček
v restauraci U polních myslivců vyvolal almanach Každý týden jedno dobrodružství před Vláďou vpravo jednak zájem, jednak zděšení, jakými nesmysly může se ve volném čase zabývat nějaký šílenec, jenž pro všechny případy zůstává na snímku zády k fotoaparátu. Foto: M. Vrabcová
V restauraci došlo málem k velkému trapasu - ještě než zavolali jsme z nouze z Vláďova mobilu na jediné číslo mobilu, jež si pamatuji a jež tudíž přisuzoval jsem mobilu své manželky, zjistil Vláďa jiné a správné ze svého mobilu, čímž zabránil tomu, abych oslovil svého šéfa. Zakrátko vyjmutím a zpětným zasunutím baterie jsme ostatně můj mobil opět oživili.
Již za tmy opatrnou chůzí nezvýšili jsem po 143 letech počet obětí v Úvozu mrtvých, kde tehdy kvůli neschopnosti korunovaných hlav zahynulo zbytečně 10.000 rakouských vojáků 1. armádního sboru. Nato již po silnici z Rozběřic doputovali jsme do Všestar, kde u nádraží shledali jsme, že jsme tu natolik brzy, že pokračovali jsme několik metrů dále na kraj obce, kde dostalo se nám opět vlídného přijetí tentokráte v motorestu Piccolo. Pro mě pak následující několikaminutové cestování vlakem do Hradce Králové a další hodinové a půl Krakonošem do Trutnova za neustále klesajících venkovních teplot znamenalo kýžené putování do tepla.
Na druhý den - zahleněn od hlavy snad až po kolena - průběh výletu při jeho vyličování v této reportáži vybavoval jsem si jen v nejlepším, důrazně přitom sebe sama varovav, že třeba jednou - s rozežranými útrobami vržen do stavu beznaděje - budu sobě samotnému vyčítat, že kdys nevážil jsem si jen pouhé té možnosti být vůbec podobných nádherných výletů účasten.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavý úvod naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Výlet na pomezí Jizerských hor a Krkonoš /na lyžích/ /23. 01. 2010/ aneb NA LYŽÍCH DO LEDOVÉHO BARU /napsala Maruška Beruška/
Lyžařský přejezd Staropackých hor /na lyžích/ /16. 01. 2010/ aneb Z ROZTOK U JILEMNICE DO JIČÍNA PŘES STAROPACKÉ HORY /napsal Jan z Jičína/
Lyžařský přejezd Zvičiny /pěšky//09. 01. 2010/ aneb PŘES ZVIČINU V ČASE SNĚHOVÝCH BOUŘÍ /napsal Jan z Jičína/
Výlet na Jičínsku /19. 12. 2009/ aneb MEZI ROŽĎALOVICEMI A JIČÍNEM /napsal Jan z Jičína/
Výlet na pomezí Jizerských hor a Krkonoš /na lyžích/ /23. 01. 2010/ aneb Na lyžích do ledového baru /napsala Maruška Beruška/
V sobotu 23. 1. 2010 vyrážíme v 06.16 hod. vlakem do Jablonce nad Jizerou a dále busem /jinak bychom 1 hoďku čekali v Železném Brodě/. Takže v 07.50 hod z Jablonečka do Rokytnice -most, odtud v 8.10 hod. do Harrachova-Mýto a poslední přestup z Harrachova-Mýta do Kořenova na žel.zastávku v 08.39 hod. Mrzne jen praští, ale nezmrzli jsme při přestupech a ne moc vytopených busech.
V Kořenově udělám počáteční foto a hurá vzhůru, okolo Lesní chaty - zde foto "sněhová pevnost s hradbami nazvané Kvítko" pro dětičky. Od chaty přes sjezdovku vystoupáme a pokračujeme na Tesařov do íčka pro vizitku Kořenov, okoukneme info-materiály a suvenýry pro turisty. Venku posvačíme, namažeme lyže a dojedem do Příchovic.
V Příchovicích pod kostelem je sjezdovka a uprostřed schovaný, krásně vydlabaný velký prostorově Ledový bar. Čtyři sloupy, sezení s poduškami, stolek na občerstvení na stojáka s cigaretou a kávou, využívají sjezdařky. Je zde spousta obrazů vytesaných ve sněhu - např. Titanic , kapr jako živý, čert i pěkná prdelka. /možná někdo viděl záběry v televizních. zprávách/. Obsluha bezva, dali jsme si svařák, udělali foto a potom ještě výborný čajík bez horské přirážky. Pozorovali lidičky a hlavně dětičky jak se učí s lektory první sjezdové krůčky, za odměnu byla pro ně exkurze ledového baru a hurá zase na lyže. Šikulové. .
ledový bar - I. Foto: M. Vrabcová
ledový bar - II. Foto: M. Vrabcová
ledový bar - III. Foto: M. Vrabcová
Po pokochání a občerstvení v 11 hod. odcházíme. Za silnicí nandáme lyže a pomalu vystoupáme k chatě Hvězda. Je krásně slunečno, na ršku malinko fouká. Konečně pěkné svezení na lyžích. Dojedeme k chatě Na Prdku - zde dáme krátkou zastávku na pivko a chléb se škvarkama. Po chvilce se útulná hospůdka zaplnila sjezdaři na oběd. Ve 12.15 hod. odjezd - Čermákovy Rovné - Sklenařovice - Vysoké nad Jizerou ve 13.15 hod. íčko, ještě polední pauza do 14 hod. Tak pěšky podél silnice okolo nemocnice dolů a za kravínem nandáme lyže a hurá do stopy a směr na v dálce vykukující rozhlednu U borovice Roprachtice 670 m. n. m. Na lyžích jsme u ní za 25 minut. Vítá nás sympatický pán prodávající vstupenky s pohledem za 20 Kč.
Vystoupáme 70 schodů na ochoz rozhledny a koukáme do kraje. Bezva pocit. Je zde pár lidiček, co jelo okolo autem a zastavilo se podívat. Ale hlavně při zpáteční cestě do Vysokého nad Jizerou jede proti nám neskutečně velka parta lyžařů, ale zvládli jsme to . U silnice sbalíme lyže a mažeme pěšky zpět do íčka pro vizitku a jelikož je málo času, spěcháme do Jablonečka na vlak. Po cestě se bavíme, že 6. 2. 2010 se zde bude konat lyžařská akce Ve stopě středoevropské padesátky, které se nezúčastníme, poněvadž se v té době budou konat akce přejezd Rýchor a Za horkou medovinou. Cesta se táhne, únava dostavuje, ale statečně šlapeme, míjíme cukrárnu U Marušky a dojdeme na benzinku, zbývá čtvrt hoďky času do odjezdu vlaku. Já si dám čaj z automatu a tatranku, kolega kapučíno. Za statečnost a úspěšného dojití do cíle dnešního výletu, kupuji 2 pivka do vláčku na doplnění pitného režimu.
rozhledna U borovice. Foto: M. Vrabcová
autorka článku u rozhledny U borovice. Foto: neznámý kolemjdoucí
V 16.15 hod jede plný vláček zpět. Honem píšem trasu, sčítáme kilometry, poněvadž kolega za chvíli vystupuje. Já ještě přestup v Martinicích, dám si tu zaslouženou žízeň a v 17.47 hod jsem v Trutnově a těším se až se vyzuju z lyžařských bot. Byl to bezvadný pěško-lyžařský výlet v mrazivě slunečném počasí s délkou 28 km. Za týden ahoj v Hostinném na přejezdu Memoriálu Jindry Axmana.
Lyžařský přejezd Staropackých hor /na lyžích/ /16. 01. 2010/ aneb Z Roztok u Jilemnice do Jičína přes Staropacké hory /napsal Jan z Jičína/
Před třetí lednovou sobotou zvažovali jsme, kterak s volným časem naložit, když tolik sněhu napadlo; kvalitní stopy běžkařů křižují se i pod Zebínem, o místech od Ploužnice pod Kumburk ani nemluvě. Přesto jsme svou účastí vyjádřili kladný vztah k tradičnímu zimnímu přechodu Staropackých hor, jehož 40. ročník pořádal v sobotu 16. 01. 2010 KČT Nová Paka.
Toho dne v 7:15 pohnul se autobus z Jičína do Nové Paky, v němž v jednociferném počtu cestujících vezl jsem se s potomky Lukášem a Janem. Protože jsme běžky vzali s sebou, vedli jsme řeči o tom, kolik asi úseků na trase budeme plahočit se v závějích i na kolika polích bude sníh povážlivě odvát. V Nové Pace jsme se po návštěvě samoobsluhy přemístili na železniční zastávku, aby nás spěšný vlak z Kolína do Trutnova mířící přepravil do stanice ROZTOKY U JILEMNICE, která stala se v 8:50 výchozím bodem naší cesty. Od tamního nádraží jsme prošli dvě místní křižovatky, u silnice od Martinic objevila se kýžená zasněžená stráň, kterou jsme si vyhlédli již doma v mapě, a tak nastalo nasazení lyží.
První stovky metrů vedly prudce stoupající polní cestou, která byla od traktorů dosti uklouzaná. Před lesním porostem, jenž vlevo od nás vyrostl, odbočili jsme k tajemnému krajinnému předmětu, který se tyčil uprostřed zasněžených polí. (Turista na běžkách se dostane až do míst, která mu nejsou v čase výskytu polních plodin obvykle dopřána.) Došli jsme k pomníku: dobří lidé ho zde umístili na památku letce desátníka Františka Červeného ze Zbiroha, který zde 28.9.1929 zahynul.
Sněhovými pláněmi pokračovali jsme - po dvojím překračování elektrického ohradníku - pastvinami. Nešlo o čin hrdinský: proud ani turovití savci přítomni nebyli. V dáli vpravo identifikovali jsme domy Karlova, mířili jsme však do vsi ŽĎÁR, k níž stráně zvolna se skláněly. Přejítím silnice od Karlova ke Studenci jsme se ujistili ve správnosti směru, za blízkými kopci již musí být hlavní stan pořadatelů. Náhle objevilo se něco příjemného a v těchto končinách méně čekaného: stopa. Začínala na konci Žďáru a vedla správným směrem. Po mírném stoupání byla k vidění osada Nedaříž a odleva přišla červená značka ze Strážníku. Následoval kratší sjezd cestou rozrýpanou hrubým obutím traktoru, v terénu kterém mně šlo plužení tak mizerně, že jsem si musel podvakráte přibrzdit málo ladným sednutím do sněhu. LEVÍNSKÁ OLEŠNICE vskutku žila toho dne pochodem.
Roztoky u Jilemnice. Foto: L. Vaníček
památník letce Františka Červeného, jenž zahynul poblíž Roztok 28. 09. 1929. Foto: L. Vaníček
Levínská Olešnice, kostel Všech svatých. Foto: L. Vaníček
Restaurace "Oleška", v níž turisté obývali výčep i sál, nás uvítala kolem jedenácté. Pojedli jsme dršťkovou polévku s rohlíkem, okusili Novopacké pivo (Lukáš kofolu) a chvíli užívali atmosféru zimního přechodu. Hlásily se ke mně ženy dvorské, jež před týdnem přebývaly na Zvičině, potěšil mne jeden účastník z Jičína, prohodil jsem pár slov s turisty novopackými; rovněž naplnilo se známé přísloví, že kdo hledá - najde, když s turistou Luďkem z Trutnova směli jsme se pozdravit přímo u pípy.
Po proudu říčky Olešky vydali jsme se v 11:45 asi kilometr místní komunikací, pak po červené značce zamířili jsme přes trať do stráně. Vím, že STAROPACKÉ HORY nejsou pro strmé sešupy pro běžkaře ideálním terénem. Lapálie však nastala již při stoupání, když z cesty do lesa mířící odstranil traktor sníh natolik důkladně, že holá zem ukázala se. S běžkami na ramenou minuli jsme hradiště LEVÍN, před vrcholem hřbítku naštěstí značka odbočila z traktorové cesty a na čas jsme lyže nasadili. Při vrcholu jsme z červené značky odbočili na spojku bez barevného označení, pár set metrů jeli po žluté, až zelená byla ta pravá do obce STARÁ PAKA. Kolem telekomunikační věže byl svah ještě mírný, další obávané úseky dosti vyplužené cesty s velkým spádem, jež následovaly, sjel si neohroženě jen Lukáš. S končícím lesem otevřely se přívětivé pohledy na sídelní útvar i Kumburk za údolím.
K prvním domům staropackým sjeli jsme si všichni, dále nesli jsme lyže svorně na ramenou v úseku necelých dvou kilometrů. Pod další železniční tratí odebrali jsme se (na běžkách již) do kopce v dobře projeté stopě, jež sledovala značku zelenou: zpočátku jehličnatým lesem, poté poli a loukami, jejichž zdánlivá nekonečnost byla přerušena jen pomníkem Panny Marie s několika stromy na úbočí. Po překonání kopce objevilo se BRDO, za ním rozcestí SKALKA POD KUMBURKEM, kde postávala skupinka lyžařů. Po krátké svačině - s lehkým steskem, že se stoupáními skončili jsme - sjeli jsme při okraji silnice třetí třídy do ZBOŽÍ, kde jsme zaměnili zelenou značku za modrou.
lesy Staropackých hor. Foto: L. Vaníček
Staropacké hory. Foto: L. Vaníček
Panna Maria nad Starou Pakou. Foto: L. Vaníček
Asi půl kilometru jeli jsme silničkou ke Chloumku, z ní odbočili lehce projetou lesní cestou do vesnice TUŽÍN. Po zasněžených polích obkroužili jsme zleva RADIM, zprava STUDEŇANY, pak namířili k obci VALDICE. Na bílých pláních byla k vidění dvě stádečka srnčí zvěře. Bylo po 16. hodině, když v posledním našem úseku vedoucím Lipovou alejí pohybovalo se pár jičínských běžkařů. Oni jistě netušili, že potkávají tři účastníky zimního putování přes Staropacké hory, kteří před devátou opustili Roztoky u Jilemnice a na běžkách se vydali (26 km) do Jičína.
Lyžařský přejezd Zvičiny /pěšky/ /09. 01. 2010/ aneb Přes Zvičinu v čase sněhových bouří /napsal Jan z Jičína/
Sobota 9. 1. 2010. Na dnešní den jsou meteorology předpovídány nepřívětivé projevy zimy, ohlášeny jsou vichřice a vydatné sněžení. Přesto se synem Lukášem nezůstáváme doma: Zvičina čeká; přechod (či přejezd) - 30. ročník memoriálu Petra Holveka - koná se právě dnes. V Jičíně jdeme na autobusové nádraží za bezvětří a lehkého sněžení. Autobus jedoucí z Prahy do Krkonoš má jen pár minut zpoždění, v 8:45 jej opouštíme ve městě MILETÍN na náměstí pojmenovaném po rodáku Karlu Jaromíru Erbenovi. Před cestou koupíme si dvě "Miletínské modlitbičky" - perníkovou místní specialitu. Jsme znepokojeni silným povětřím, které se Podzvičinskem rozebíhá, jsme však rozhodnuti pěší trasu absolvovat.
Od turistického rozcestníku půjdeme dva kilometry po modré a současně červené značce. Trasa vede z náměstí pár set metrů k mostu, pod nímž nachází se řeka BYSTŘICE. Odbočíme vlevo a odcházíme z města k bílým pláním, po nichž pádí sníh poháněn vydatnými vzdušnými proudy. Cesta - sotva znatelná - přiblíží se za mírného stoupání k nehlubokému lesu, kde prožijeme pár minut zklidnění, pak scenérie pokračuje. Blížíme se k opuštěným chatkám, které v létě slouží jako dětský tábor, v lokalitě MILETÍNSKÉ LÁZNĚ značky opustíme. Mrazivý vítr je příčinou, že nezajdeme k léčivému prameni. Kontrolujeme, zda doma naplánovanou trasu bude možné uskutečnit. Jdeme kousek po silnici ozdobené nejedním sněhovým jazykem. Odbočíme k obci ÚHLEJOV, příjezdová komunikace je ovšem hojně zavátá, jdeme chvíli po poli, odkud sníh je vyfoukán. Při krátké zastávce u kapličky nás přichází pozdravit domorodý pes (košíkem opatřený), jeho pán - zjevně překvapený, že v tomto nečase tudy někdo prochází - ujišťuje o dobráctví čtyřnohého přítele.
Pokračujeme zavátou cestou do osady RŮŽOVKA, kde napojíme se na zelenou značku přicházející od Miletína přes Chroustov. Na jednom méně přehledném rozcestí, kde váháme, po které ze dvou cest máme jít, volá místní dobrý člověk z okna rodinného domu, nejdeme-li na Zvičinu, pak směruje nás kolmo k lesu, avšak nasazuje nad námi starostlivou tvář. V lese tolik nefouká, avšak někteří smrkoví velikáni naklánějí se dosti hrozivě. Objevuje se opuštěný srub s prodlouženou stříškou, tam otevíráme poprvé termosku s čajem. Za lesem jsme v dalším kilometrovém úseku vystaveni náporu vichřice. Siluety kostela sv. Jana Nepomuckého i Raisovy chaty jsou dobrým znamením blížícího se dílčího cíle: ZVIČINA (671 m).
Miletín, pomník K. J. Erbena. Foto: L. Vaníček
kaplička v Úhlejově. Foto: L. Vaníček
turisté na Zvičině. Foto: L. Vaníček
Raisova chata. Foto: L. Vaníček
Je téměř 11 hodin, na prvních 7 kilometrů jsme potřebovali více než dvě hodiny. V chatě setkávají se turisté, kteří vystoupali sem z Bílé Třemešné, Mostku i Dvora Králové nad Labem. Pořadatelé z KČT Hořice tady nejsou, což není předmětem kritiky; v dnešním počasí mohli snadno uvíznout v některé ze závějí, snad se jim nic nestalo… Se synem necháme si donést bramborovou polévku a čaj. Zvažujeme, jak naložíme s další částí trasy, navrhuji dojít do Lázní Bělohradu (10 km), Lukáš chce skončit v Nové Pace (ještě 17 km); náš dialog není hlučný ani nepřívětivý, synův návrh ovšem vítězí.
Ze Zvičiny jdeme v 11:45 stejnojmennou vesnicí po červené značce, jež zamíří kousek po silnici vlevo, z ní brzy vpravo polní cestou k osadě VYŠEHRAD. Vítr je prudký, máme ho však v zádech, a tak nešlehá již do obličeje. Doháníme osamoceného turistu, ten však půjde kolem Bezníku do Bělohradu. Lesním porostem projdeme k další bílé pláni, ta se svažuje do údolí říčky BYSTŘICE. Míjíme BYSTRÝ MLÝN, u něhož vodní tok přejdeme po lávce, abychom stoupali do vesnice KAL. Všímáme si sněhových útvarů, které zde vítr vytvořil, na návsi zajdeme do autobusové čekárny a odléváme další čaj z termosky. Značka vede dále po silnici, zcela zavátý úsek z Kalu ke křižovatce silnic od Vidonic a Pecky je právě osvobozován od sněhu mechanizačními prostředky. Na dohled je zasněžený městys PECKA, příjezdová silnice je průjezdná, avšak se sněhovými jazyky.
U rozcestníku na náměstí vybíráme pro poslední úsek pěší túry značku zelenou, jež slibuje více poklidu v lesních úsecích. Řeka JAVORKA, kterou přecházíme po mostě, je částečně zamrzlá. Stoupáme v nehlubokém sněhu, na návrší objeví se kostel sv. Maří Magdalény, od něhož scházíme do vsi STUPNÁ. Za lávkou, jíž je překlenuta říčka ZLATNICE, shledáváme u směrovky, že do cíle zbývá nám jen šest kilometrů. V lesním komplexu, který máme před sebou, dnes vynecháme oblíbenou odbočku k Novopackým vodopádům, u Štikovské rokle loučíme se pomalu se zimní přírodou. NOVÁ PAKA nás vítá v 15:15 po 24 kilometrech zimním Podkrkonoším. Do autobusu z hor do Prahy mířícího, jenž přijíždí včas, nastupujeme v 15:30, abychom jej za 20 minut v Jičíně opustili.
Bystrý mlýn. Foto: L. Vaníček
sněhová kalamita v Kalu. Foto: L. Vaníček
mechanizace zprůjezdňuje silnici do Kalu. Foto: L. Vaníček
příchod do Pecky. Foto: L. Vaníček
Sobotní večer je poznamenán zprávami o sněhových kalamitách, jež nevyhnuly se ani Královéhradeckému kraji. Z městských webových stránek Hořic se dozvídám, že zimní přechod (přejezd) Zvičiny byl zrušen, rozhodnutí které bylo nepochybně moudré. Věřím však, že jedinci, kteří se do onoho místa dnes vydali, odnesli si ze zimní krajiny alespoň tolik krásných dojmů jako dva turisté z Jičína, kteří se o druhé lednové sobotě prošli mezi Miletínem a Novou Pakou.
Výlet na Jičínsku /19. 12. 2009/ aneb Mezi Rožďalovicemi a Jičínem /napsal Jan z Jičína/
Když jsem se v minulosti nejednou zastavoval s jízdním kolem na náměstí v Libáni, zdálo se mi, že směrovky pěších tras z turistického rozcestníku na mne volají s lehkou výčitkou, proč jsem si tento kout dosud neprošel také pěšky. V adventu letošním rozhodl jsem se tento rest napravit, ačkoliv dobře věděl jsem, že mě čekají dosti dlouhé silniční úseky.
V sobotu 12.12.2009 v 7:25 přijíždím sám vlakem do obce ROŽĎALOVICE, rodiště nakladatele Jiřího Melantricha z Aventina (1511 - 1580), jehož nejznámější tisky jsou "Mattioliho herbář" a česká bible zvaná "Melantriška", a profesora Gustava Adolfa Lindnera (1828 - 1887), zakladatele české pedagogiky jako vědy.
Za rozednívání kráčím od nádraží do městečka asi kilometr, v úseku kterém potkávám toliko dva pejskaře a jednu ženu s velkou nákupní taškou. Ani na náměstí není příliš živo. U rozcestníku jsem spokojen, že zelená značka, kterou jsem vybral pro první dnešní kilometry, je na svém místě. Míjím místní galerii, všímám si kostela sv. Havla. Kolem rodinných domů obec opouštím a cestou mezi loukami vydávám se do listnatého lesa. V něm nabírám trochu nadmořské výšky, abych ji vzápětí ztrácel.
Na čtvrtém kilometru objevuje se větší vodní plocha: řeka MRLINA zde napájí BUČICKÝ RYBNÍK. Objekty zdejšího mlýna koupil počátkem tohoto století nový majitel, jenž postavil i mlýn větrný. Lesem, v němž přibývá zastoupení jehličnanů, pokračuji ještě dva kilometry, během nichž přecházím lávku přes LIBÁŇSKÝ POTOK a blížím se k osadě KŘEŠICE, kde zaměním značku za červenou. Začíná dlouhý úsek po silnicích druhé třídy. Ve vsi PSINICE zastavuji se u kostela sv. Jiří s dřevěnou zvoničkou. Stranou silnice nachází se libáňské nádraží (ležící dva kilometry od "svého" města), odskočím si z trasy k této nepříliš hezky vyhlížející budově na trati Kopidlno - Dolní Bousov, kde osobní doprava má skončit v březnu příštího roku. V 9:45 přicházím do města LIBÁŇ, na jehož náměstí Svobody posvačím poblíž pomníku mistra Jana Husa. Při konzumaci chleba mně neujde, že dveře restaurace "Radnice" se (navzdory brzké ještě hodině) střídavě otevírají a zavírají, a tak ponechávám termosku s čajem v poklidu v batohu a zajdu dovnitř na jednu svijanskou desítku.
Bučický rybník. Foto: J. Vaníček
nový majitel Bučického vodního mlýna postavil ještě mlýn větrný. Foto: J. Vaníček
Psinice - kostel sv. Jiří s dřevěnou zvonicí. Foto: J. Vaníček
nádraží Libáň leží dva kilometry od města. Foto: J. Vaníček
pomník mistra Jana Husa v Libáni z roku 1925. Foto: J. Vaníček
Po 11 kilometrech pokračuji od rozcestníku (stále po silnici) do obce STARÉ HRADY, jež volně navazuje. Tamní zámek, jenž byl po léta pronajímán Literárnímu archivu Památníku národního písemnictví, byl roku 2007 obcí prodán do soukromých rukou. Za vískou SEDLIŠTĚ si na deset minut odpočinu od asfaltu, když stoupám polní cestou k osadě VAŽICE, za níž následuje BATÍN. Mířím ke Střevači, po kilometru značka odbočí za silnice vlevo a lesní cestou přicházím k rybníku MORDÝŘ postavenému rovněž na Mrlině. Z dosud zatažené oblohy prohlédne na chvíli sluníčko.
Asi v 11:30 přicházím na 20. kilometru na náves vesnice NADSLAV, kde nachází se kostel sv. Prokopa. Značka se odebírá dál lesní cestou, po níž mírně stoupám na táhlý hřbítek k rozcestí U ŠTIDEL, kde zastavuji se k další konzumaci jídla. Dále mohu pokračovat po červené až do Prachovských skal. Půjdu však po žluté, jež povede lesem k hájovně u osady KŘELINA. Stranou civilizace nachází se na trase ještě LORETA, barokní kaple z konce 17. století. Přicházím do obce PODHRADÍ. Nemohu vynechat výstup na vrch VELIŠ (429 m), kde se nacházejí zbytky hradu (zbořen koncem 17. století). Z vrcholu, kde je zataženo a tu a tam poletuje sníh, je hezký rozhled na všechny strany (dnes ovšem ne až ke krkonošským vrcholům či Zvičině). Poslední úsek je zase silniční, sestupuji k vesnici VOKŠICE a kolem letiště jdu do cíle své 32 kilometrů dlouhé trasy.
Staré Hrady - zámek. Foto: J. Vaníček
zvonička ve Važicích. Foto: J. Vaníček
rybník Mordýř u Nadslavi. Foto: J. Vaníček
kostel sv. Prokopa v Nadslavi. Foto: J. Vaníček
Loreta - barokní kaple na Velišském hřbetu. Foto: J. Vaníček
JIČÍN mne vítá ve 14:30, a to na opačném konci než bydlím. Zastavuji se proto ještě u řadových garáží, bych trochu osvobodil obuv od bláta a nebudil pohoršení u početných návštěvníků marketů, jež budu při průchodu městem potkávat a o nichž budu přemýšlet, zda by se vydali z Rožďalovic do Jičína po cestách blátivých i dlouhými úseky s asfaltovým povrchem, aby měli tolik krásných dojmů ze spící přírody jako autor těchto řádků o jedné sobotě v adventním čase.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz