24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Výlet na jižní kraj Českého ráje /03. 09. 2010/ aneb TŘEMI DOLINAMI KRAJINY SOBOTECKÉ
Výlet do Jelení Góry /29. 08. 2010/ aneb JELENIA GÓRA - VÝSLEDEK PRŮZKUMU
Cestami Jaroslava Haška /28. 08. 2010/ aneb SPANILÁ JÍZDA DO HOŘENÍHO POSÁZAVÍ
DEP Za oblastními odznaky v Podkrkonoší - 6. etapa /19. 08. 2010/ aneb Z BOHUSLAVIC NAD ÚPOU DO JAROMĚŘE
Račí stezkou /14. 08. 2010/ aneb NEJSEM JEŠTĚ MRTVEJ HOMOLKA
Výlet na Hruboskalsko /05. 08. 2010/ aneb S PODBĚRÁKEM DO SKAL
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů
Výlet na jižní kraj Českého ráje /03. 09. 2010/ aneb Třemi dolinami krajiny sobotecké
Někteří sbírají turistické vizitky jako třeba poštovní známky, kdy filatelistům lhostejno jest, že nikdy nenavštívili San Marino, jiní zase co včeličky slídí pilně po místech jejich výskytu a shromažďují je starostlivě co pyl z okvětí rostlin. Samozřejmě hlásím se ke druhé skupině, první však neodsuzuji, neb respektuji jakékoliv jednání ostatních, pokud neprudí a neškodí druhým, zvláště mám-li tak trochu másla na hlavě i já, neb - ještě mlád - dávám přednost více pohybu v exteriérech, a často tak sám vynechávám lůna staveb, k nimž někdy váží se turistické vizitky.
Chtěl bych jen toliko poznamenat, že snaha poznat poctivě místa turistických vizitek představuje též jedinečnou motivaci k plánování výletů na trasách, jež by snad našince za normálních okolností ani nenapadly, zvláště přinutí-li ho odpoutat se od stereotypu turistického značení. Právě tak vznikl můj nápad uskutečnit výlet v krajině sobotecké, jehož naplánovaný průběh bohužel poznamenal jsem již na počátku tím, že na autobusovém nádraží jičínském svou liknavostí v časové mezeře menší deseti minut nechal jsem si ujet autobus na Mladějov.
Kouzlo nás turistických spiritů agentů přes turistické výlety spočívá však bohudík v tom, že podobnými lapáliemi nezkrušeni máme ve vteřině po ruce vždy náhradní řešení, jehož naprosté rovnocennosti s tím původním v tomto konkrétním případě neubralo vůbec, že do odjezdu dalšího autobusu - nyní do Sobotky - otevřela se před námi více než hodinová mezera v Jičíně. Osobně využil jsem ji k přestávce v bufetu hotelu Praha, kde velice potěšilo mě, že byl jsem - byť zarostlý u piva a rohlíku podoben spíše bezdomovci - přece osloven zdejší přispěvovatelkou velmi čtivých reportáží do mých stránek. Zcela pak má rozmrzelost vzala za své po mém telefonátu s Potravinami Duo v Mladějově, v jehož světle má předešlá nerozhodnost na jičínském autobusovém nádraží nabyla podoby Vůle Boží, neboť ukázalo se, že v Mladějově, kde započíst měl původně naplánovaný výlet, bych ostrouhal, neb turistické vizitky zde prý byly vyprodány a prodejce nové dosud neobjednal.
Nevadilo rovněž, že do SOBOTKY dorazili jsme autobusem v čase polední přestávky zdejšího informačního centra, s čímž tak trochu počítalo se, toliko tato skutečnost zúžila původně trvání našeho výletu do 16,30 hod., kdy v pátek infocentrum zavíralo zcela. Podobně jako dávným obyčejem při zájezdech do Moskvy bylo směrovat první kroky turistických výprav k mauzoleu V. I. Lenina, zavedl jsem nepočetnou výpravu - již podruhé v časovém rozmezí dvou měsíců - ulicí Humprechtskou do ulice Černínské k domku, kde pobýval v letech 1901 - 1902 jiný, mnohem sympatičtější génius než předchozí, neb nikdy nepoužil, ba dokonce se toho výrazu štítil, slova "zlikvidovat", totiž Jára Cimrman. Na tomto místě dlužno totiž podotknout, že kouzlo turistických výletů spočine někdy v tom, že sdruží se k nim lidé, kteří by se nikdy na dlouhých turistických trasách nesešli, v tomto případě sledovaly mě manželka má Jana, jež právě jediná dočasně postrádala otevřeného infocentra v Sobotce, a její kamarádka Olina.
na zámeček Humprecht rozprostřou se před návštěvníkem první výhledy již v Sobotce z ulice Černínské. Foto: L. Šlosar
do ulice Černínské však, nežli jdou si po svém mimo Sobotku, směřují četné turistické výpravy poklonit se památce českého génia k domečku, v němž Mistr v letech 1901 - 1902 pobýval. Foto: L. Šlosar
Nato společně dospěli jsme na severním okraji městečka do zámečku HUMPRECHT, kde i nyní nechali jsme se zlákat návštěvou ochozu, odkud zaznamenávali jsme za slušné viditelnosti - ani četnými mraky nenarušené - výhledy do dalekého okolí zámečku, při němž oproti minulé mé návštěvě podařilo se nám navíc identifikovat kupříkladu hřeben v okolí Holých Vrchů. Na zpáteční cestě dolů pozastavili jsme se rovněž v akustickém sálu, kde - pořádně od plic zahalekav si - pomyslel jsem na další - krom konání koncertů - možné využití sálu, totiž na jakýsi Hyde Park, kde by našinec za poplatek mohl řevem odreagovat se od toho, co zrovna ho prudí - třeba když při návštěvě č. 2 jako Alenka v říši 12 divů připadá si namísto v Čechách s hlavním městem Praha spíše jako v občině Rumunské proto, že - mon dieu - jistá zvlčilá firma jej bez omluvy zasvěcuje ho do svízelí neznámého nositele jiného příjmení odlišného od jeho o jedno pivo na hospodské účtence, jehož jediného exactně kontaktovat měla. Humprecht mile pak překvapil především mou manželku, neb zde zakoupila též turistickou vizitku Sobotky, čímž přestali jsme být vázáni na zavírací dobu tamního informačního centra a mohli jsme tak posunout trvání výletu o hodinu později do příjezdu zpátečního spoje. Posléze zhoupli jsme se po silnici do míst, kde v pravotočivé silniční zatáčce pro účely zdárného dalšího běhu našeho výletu rázně odvedlo nás modré turistické značení z rušné přímé silnice na Podkost.
Velikým kladem honby za turistickými vizitkami však krom jiného jest, že poctivý jejich lovčí páchne často do míst, kam ho jinak ani turistické značení nezavede. Tak na následující silniční zatáčce nyní levotočivé vymkli jsme se dočasně turistickým značkám a v následujícím půlkilometru krokem sveřepým vkročili jsme do vsi NEPŘÍVĚC na mírném pahorku. Zde na návsi pod lipami nalezli jsme opisový štítek, jenž řádně použili jsme pro naše turistické deníky. Po dalších několika kročejích nalezli jsme po levé straně zajímavý kostel, o němž na turistické vizitce psáno jest .... "kostel Nalezení svatého Kříže ze 14. stol. a kamenná zvonice z r. 1583", k čemuž pak stále používaný můj turistický průvodce ČSSR Český ráj a Pojizeří, Olympia, Praha, 1982, na straně 322 dodává, že …"původně gotický kostel sv. Kříže byl později v lodi zbarokizován". Já osobně přidal bych ještě, že vedle stojící …"barokní šestiboká zvonice se šindelovou cibulí z r. 1786 /tesař Jan Hájek/" … /tamtéž/ silně volá po nějakém zpevnění.
sběr turistických vizitek není činnost samoúčelná - co jiného inspirovalo by návštěvníka k odbočení z turistického značení ke kostelu a zvonici v Nepřívěci? Foto: L. Šlosar
v obci Nepřívěc orazítkovat turistický deník či vandrbuch schopno by bylo snad toliko kopyto nějakého skotu - proto zde či v podobně méně frekventovaných místech zřízeny jsou pro lovce turistických vizitek opisové štítky. Foto: L. Šlosar
V obci nedaleké LIBOŠOVICE slující mile mě - po telefonátu s Mladějovem silně skeptického - překvapila v koloniálu vlevo před kostelem prodavačka, měla totiž na skladě a také prodala mi turistické vizitky Nepřívěce, Libošovic, Kosti /tu toliko pro manželku/ a Vesce, čímž zbavila nás nutnosti dále se rozptylovat dalším lačněním po vizitkách a umožnila nám soustředit se toliko na zajímavosti trasy, ke všemu obdařila mě překvapivě hezkým razítkem. Nato pronikli jsme do areálu nepřehlédnutelného kostela sv. Prokopa, vedle jehož portálu opsal jsem si jeho základní data - postaven 1610, prodloužen a doplněn věží 1874, vnější generální oprava 2002, proto jakoby zářil novotou.
Zmaření našeho záměru započíst výlet z Mladějova bohudík neobralo nás o zlaté hřeby našeho putování - tři romantická údolí. Do prvního z nich - ÚDOLÍ PROKOPSKÉHO - zavedlo nás červené turistické značení, jež před libošovickým kostelem přebralo si nás od turistického značení modrého, na něž znovu s pokorou vrátili jsme se předtím po extempore v Nepřívěci. Varování humprechtské kastelánky o možném bahnu na trase neukázalo se až tak hrozivé, po přehlédnutí vstupu doleva na suchou lesní cestu pod skalami ukázaly se krátké blátivé úseky na louce o délce několika fotbalových hřišť zlehka překonatelné. Později již na levé straně údolí připojil se k nám zprava bez slůvek přivítání BÍLÝ RYBNÍK, z krátkého prkenného vstupu nad jeho vody otevřel se nám překrásný výhled na již blízký mohutný hrad Kost - pamatujíce si závěrečné scény z filmu Hogo fogo Homolka, pobyli jsme na něm jen po nezbytně nutnou dobu.
Zevrubnější pohledy na hrad KOST z jeho podhradí slujícího PODKOST a od občerstvení U rytíře, jež přerušovány byly toliko starostlivými prostřihy na kalíšky medoviny atakovanými neustále vosami /nikdo z nás neměl zkušenosti s tracheotomií/, prozrazovaly, že stavebník hradu Petr z Vartenberka určitě nemohl být namočen v průšvizích s tunelem Blanka v Praze, nikoliv kvůli případné protekci pro svou příslušnost k mocnému rodu Markvarticů. Byť ve své době o veřejných zakázkách neměl ni tuchy, od konce 14. století zanechal tu totiž poctivé ničím nešizené mohutné navenek zubem času nezasažené zdivo, citlivě spojující připojovaný opracovaný kámen s původními skalisky, zdivo navíc dalšími vlastníky hradu přestavované, naposledy po 2. světové válce opravené, na jeho východní části navíc sgrafity vyzdobené.
na rozdíl od rodiny Homolků ve filmu Hogo fogo Homolka z prkenného výstupu nad hladinu rybníka Bílého nejenže jsme nepopadali, nýbrž pohledem na mohutný hrad Kost potěšili se. Foto: L. Šlosar
pro citlivé spojení původního přírodního materiálu s materiálem stavebním - jako právě na hradu Kosti - měli naši předkové natolik přirozené schopnosti, že nebylo jim třeba památkových úřadů. Foto: L. Šlosar
Z této strany zanechali jsme hrad za sebou, vstoupivše do údolí slujícího PLAKÁNEK, dle rodiny Plakánků, snad příjmením snad přezdívkou dle očí jakoby uplakaných od plápolajících ohňů, na nichž za Hermana Černína někdy v 17. století její příslušníci pálili dřevěné uhlí. V širokém údolí mezi obnaženými skalními bloky cesta - stále za doprovodu říčky KLENICE - jevila se tu ze všech údolí bahen nejprostší.
Když už zdálo se, že adrenalinu dodá nám alespoň úzká cestička přes hráz rybníka OBORA, níže chopila se nás široká cesta, jež dovedla nás na rozcestí, jež ze žlutého značení nasměrovalo nás doleva opět na značení modré do třetího údolí ze všech nejsevřenějšího a nejzastíněnějšího slujícího PLAKÁNEK VESECKÝ. Jeho první polovinu lemovaly z obou stran skály na mnoha místech jakoby do hladka vybroušené, později za nápisem - omlouvajícím zhoršenou průchodnost dalšího úseku vlivem jakési kalamity, jíž však odolný turista s výjimkou padlého stromu přes cestu a několika bahnitých úseků vůbec nezaznamenal - byla po stranách cesty spíše patrná stromoví a křoviska.
údolí Plakánek ze všech tří navštívených připadlo nám nejprostornější a nejsušší. Foto: L. Šlosar
ve Veseckém Plakánku byli jsme sice s omluvou upozorňováni na terén neschůdný, ale ty turisto, zocelený jinými terény Českého ráje, bys obtížné překážky sotva zaznamenal. Foto: L. Šlosar
Nakonec krátké stoupání vyhouplo nás do obce VESEC, jež zaujme příchozího roubenkami převážně patrovými postavenými do tzv. okrouhlice, t. j. svými průčelími směřujícími do návsi, v řečeném průvodci označenými zpříma co roubené chalupy soboteckého typu. Na vzdálenějším kraji obce nalezl jsem po pravé straně další opisový štítek, jenž rovněž obkreslili jsme si neuměle do našich turistických deníků. Hnedle za ním zastavili jsme se u železného kříže, jenž a jeho předchůdce z pískovce stály předtím na dvou různých místech poblíž, postupně ničené přičiněním člověka i zubu času, postupně opravované a obnovované, jakoby tak symbolicky vyjadřující proměnlivost a vratkost času, v jehož běhu nakonec vždy ten, kdo na jeho výsluní vyšplhá se podvodem, lhaním či násilím, nakonec vždy popadá, a schopnější, jenž stejnými prostředky zasouván je do pozadí či zapomenutí, nakonec přece zůstane zachován v paměti dějin, jež - po odvanutí společenských objednávek politiků, ideologů a fanatiků - nesoudí události a jednotlivce poslušny ideologiím ani antiideologíím, nýbrž nakonec poměří spravedlivě každému stejně dle jeho skutečných činů již bez zkreslujících nálepek.
při pohledu na nádhernou lidovou architekturu ve Vesci tolik zachtělo by se mi tu pobývat, ovšem do toliko do chvil, kdy musel bych naštípat dřeva, podojit kravku či ošetřovat kamenitý záhon za chalupou. Foto: L. Šlosar
kříž na kraji Vesce směrem k silnici Sobotka - Podkost němým symbolem je proměnlivosti dějin se spravedlivým koncem, jež znají jednak hrdiny, kteří přicházejí s pompou, leč jejich sítem nakonec popadají, a jednak osobnosti skromné, namnoze opovrhované, jež časem přece naleznou důstojného místa na slunci. Foto: L. Šlosar
Posléze napojili jsme se opět na silnici z Podkosti do SOBOTKY, kam směřovali jsme opět za starostlivého dozoru zámečku Humprecht v natolik dostatečném časovém předstihu, že za poklidného tempa stačil jsem vytvářet pro závěr tohoto povídání prosté věty o sobě v er-formě typu "Moudrost, prozíravost a neskonalá předvídavost - to byly jeho devízy, jež zajistily zdárný průběh výletu" nebo "V čele malé skupinky - pýřící se rozpaky z pochvalného mručení, jež odzadu přehlušovalo mu zvuky okolo jedoucích vozidel - dovedl bezpečně tuto do cíle na autobusovou zastávku v Sobotce", z nichž rozhodl jsem se ani jednu pro závěr tohoto povídání nepoužít - zase ta má prokletá skromnost!!
náš triumfální vstup do Sobotky proběhl pod dohledem místní radnice i kostela. Foto: L. Šlosar
Ze stejných důvodů závěruji proto předešlé líčení slovy ještě prostšími: Výlet sice improvizovaný, přece však naprosto zdařilý, proběhnuvší za příjemného polojasna, s celkem šesti turistickými vizitkami, s návštěvou vyhlídkového ochozu jednoho zámečku, areálu dvou kostelů, jedné malebné vesničky s nádhernou lidovou architekturou a tří romantických údolí obklopených skalami, to vše na necelých 15 kilometrech, budiž inspirací a povzbuzením pro podobné výboje v tomto případě především turistům začínajícím a nesmělým!!
Výlet do Jelení Góry /29. 08. 2010/ aneb Jelenia Góra - výsledek průzkumu
To bylo radosti! Po dlouhé době měl jsem - dokonce v roli šéfredaktora Zpravodaje - radost, že moje činnost není marná! Skoro každý článek zveřejněný ve Zpravodaji zůstává totiž bez odezvy, proto je vítána, dokonce hýčkána jakékoliv pozitivní navazující a doplňující reakce na kterýkoliv zveřejněný příspěvek.
V čísle 2/2010 Zpravodaje - čtvrtletníku to oblasti KČT Královéhradeckého kraje - byla čtenářská obec informována o výhodném sezónním vlakovém spojení z Trutnova do Jelení Góry. Jako autor článku nevycházel jsem bohužel z vlastních praktických zkušeností, nýbrž toliko ze všech dostupných informací získaných z internetu i na základě dotazu na ČD. Proto mě už jako šéfredaktora Zpravodaje potěšila a zároveň vzbudila můj přirozený zájem reakce jednoho sympatického čtenáře, který v poslední den provozu tohoto sezónního spojení v roce 2010 - v neděli 29. srpna - vyzkoušel si doporučované spojení na vlastní kůži a popsal mi své zážitky ze své průzkumné návštěvy Jelení Góry.
Původně jsem chtěl přirozeně jeho velice rozsáhlý, ale zároveň inspirující příspěvek zveřejnit v následujícím čísle Zpravodaje, bohužel se mi toto číslo podařilo naplnit aktuálnějšími články. Z titulu šéfredaktora Zpravodaje jsem se tedy s autorem příspěvku spojil, celou situaci jsem mu vysvětlil a jako náhradu nabídl jsem mu, že článek zveřejním alespoň na svých stránkách o turistice, případně ve sborníku svých povídání z cest.
Přiznám se, že jako autor příspěvku jsem se v první chvíli rozzlobil a v okamžitém návalu zloby jsem sama sebe jako šéfredaktora Zpravodaje poslal do horoucích pekel s příslibem, že ničím již do Zpravodaje nepřispěji.. V posledku jsem se však - ještě v roli přispěvovatele - uklidnil a uvědomil jsem si, že - když už jsem příspěvek napsal - je navrhované východisko lepší, nežli kdyby mé zážitky zůstaly ležet ladem, a vyslovil jsem s ním souhlas.
Abych - znovu jako šéfredaktor Zpravodaje a ještě navíc jako autor svých webových stránek - takto zmíněného otravného pisálka aspoň dočasně uchlácholil, dávám alespoň touto cestou reportáž laskavému čtenářstvu v plen, byť s výše zdůvodněným zpožděním, v naději, že zmíněný přispěvovatel se definitivně uklidní a nebude již ukládat o mé zdraví, v lepším případě, že následující povídání přece jen někoho zaujme a inspiruje.
Jak bylo řečeno již ve výše uvedeném článku Zpravodaje, železniční spojení mezi Trutnovem a Jelení Górou provozuje společnost Viamont, a. s., jež spravuje současně i spojení ze Svobody nad Úpou do Trutnova a zpět, na němž nachází se též zastávka Trutnov, Zelená louka, z níž zahájili jsme cestu do Jelení Góry. Na první vlak z hlavního nádraží v Trutnově v 09,30 hod. také jedno spojení na železniční trati ze Svobody nad Úpou výhodně navazovalo, stačilo na Zelené louce přistoupit v 09,15 hod. Zaznamenávám tuto skutečnost proto že tady jsem se dopustil chyby - v automatu zakoupil jsem si lístek ze Zelené louky do Královce za 21 Kč. Propříště - bude-li jaké - vím, že jsem si měl zakoupit normální lístek na hlavní nádraží v Trutnově a teprve odtud ve vlaku jízdenku až do Lubawky.
Velice solidní průvodčí společnosti nás na tuto skutečnost upozornil, ale jízdenku nám uznal.
Na hlavním nádraží v Trutnově přestoupili jsme do vskutku moderního vlaku barvy žlutobílé se znakem dolnoslezského vojvodství a s vozy spojenými natolik, že bylo z chodbičky vidět z jednoho konce na druhý. Uvnitř nacházelo se několik elektronických informačních cedulí, jež nebyly využity zcela - cestující se tu dočetl sice, že byla niedziela 29. 08. a že byly imeniny Jana, Sabiny a Ratibora, samozřejmě se tu objevoval také přesný čas na sekundy, nicméně cedule nebyly využity - jak to bývá běžné - pro informace o následující železniční zastávce.
Český průvodčí vystoupil v Lubawce, jízdné pro cestu z Lubawky do Jelení Góry jsme si zakoupili u polského průvodčího, jenž rovněž vyjížděl z Trutnova. Proti mé informaci v článku stálo jízdné 8,5 złotych, podmínka hradit je v polské měně samozřejmě platila. S průvodčím jsme se jaksi nemohli domluvit na tom, aby nám prodal zpáteční lístek, nezlobím se na něj proto. Jsem toho názoru, že správný turista by se měl při návštěvě cizího státu, byť se jedná o sousední Polsko, naučit pár základních frází, již jen ze slušnosti.
Cesta z Trutnova do Jelení Góry vlakem vyjíždějícím z Trutnova v 09,30 hod. trvala celkem 1 hod. 44 min., jen z Lubawky do Jelení Góry pak 1 hod. 7 min. Vlak jel bez zpoždění. Jízdní řád počítal v Polsku s minimálními zdrženími v železničních zastávkách, po jedné minutě ve čtyřech železničních zastávkách a pět minut v železniční zastávce v Sedzislawi, odtud vlak vyjíždí do protisměru, komu nedělá dobře jízda dozadu dobře, musí počítat s tím, že přesedat do protějšího sedadla bude muset předtím ještě na nádraží Trutnov - střed. Při cestování v Polsku jsem se snažil hodnotit vzhled budov na železničních zastávkách, hodnocení nevyšlo příliš příznivě, budovy byly většinou omšelé s vytlučenými okny - proti nádražím na třeba na trati Trutnov - Hradec Králové nic moc, ale musím být objektivní i u nás jsou zašlé železniční zastávky jako namátkově v Návarově. I při veškeré snaze o objektivitu musím konstatovat, že na většině železničních budov chyběl dokonce nápis s označením železniční zastávky.
Krajina, kterou jsme projížděli, zdála se řidčeji obydlená a méně frekventovaná než naše, byť třeba již ta za Trutnovem. Často byla sevřena do stromy porostlých údolí a neumožňovala daleké výhledy, k tomuto tématu se ještě dostanu krátce na konci tohoto povídání, nyní ještě tuto informaci doplním konstatováním, že překrásné výhledy na Krkonoše včetně Sněžky otevrou se okouzleném turistovi až těsně před Jelení Górou.
Zprávu o cestování vlakem ještě doplním informaci o vytížení vlaku, jež nebude pro dvě pozorování v jeden den samozřejmě objektivní. V poslední den letošního fungování spoje a za nepříznivých předpovědí počasí byl vlak naplněn poměrně málo, a to ještě do Jelení Góry cestovalo několik mladých dívek - turistek s batohy, jež neuvěřitelně vytrvalým hovorem dojem o malé vytíženosti vlaku - vzato aspoň audiálně - poněkud zkreslovaly.
Pokud jsem se negativně vyjadřoval o železničních budovách na trase, nádraží v Jelení Góře musím vysloveně pochválit. Ve vzorně vymalované světlé a velmi čisté hale najde cestující na ceduli přehlednou informaci o odjezdech a příjezdech, byť vlastní jízdní řády jsem nikde nezaznamenal. V hale nachází se prodejna tisku i pitiva, vedle se samostatným vchodem je situována restaurace, jež tak s nádražím nesouvisí. Ještě zpět k hale - je možno v ní nalézt cyklistickou mapu okolí Jelení Góry s kilometrážemi a mapu horských cest v Krkonoších. WC, za jejichž návštěvu jsem zaplatil 1,5 złotych, jsou vzorně udržovány se vším všudy, co k nim patří. Jsem si vědom, že tato skutečnost by měla být samozřejmostí všude, uvádím to jen proto, abychom se nedívali v tomto ohledu na polské sousedy skrze prsty, není k tomu sebemenšího důvodu, domnívám se, že stran čistoty není mezi námi žádného rozdílu.
před nedělním polednem nefrekventované nádraží v Jelení Góře potěšilo komorním vzhledem a sympatickým interiérem. Foto: L. Šlosar
Na krátkou návštěvu Jelení Góry, jež vyšla mezi příjezdem prvního vlaku z Trutnova do Jelení Góry a odjezdem posledního odtud na pět a půl hodiny čistého času, snažil jsem se přirozeně alespoň minimálně připravit. Nejvíce informací nalezl jsem na serveru http://jeleniagora.pl/, kde je možno si kliknout i na poněkud neumělý český překlad: Pro účely první návštěvy vytáhl jsem si odtud přehled historických památek a zafixoval jsem si do paměti cestu do informačního centra v ulici Aleja Bankowa, jež mělo být v neděli otevřeno mezi 10. a 14. hodinou.
Na začátku této první pro další pobyt pro nás klíčové cestě z nádraží, jež nachází se na ul. 1 Maja, do infocentra, nalezl jsem - hned za nádražím - turistickou mapu okolí Jelení Góry. Asi dvěstě metrů za nádražím vlevo shledal jsem dále rozcestník zeleného a žlutého turistického značení. Zelené turistické značení jedním směrem vede na Koziniec a schronisko PTTK "Šzwajcarka" s časovým údajem 3 hod. 15 min., jiným směrem na Wzgórze Bolesława Krzywoustego, dále na schronisko PTTK "Perla Zachodu" /1 hod. 30 min./, dále na Siedlęcin /2 hod. 15 min. - čili až sem a zpět lze dojít při oné přestávce mezi oběma vlaky/, žluté turistické značení přivede turistu až do Staniszówa a Sosnowky Dolné /3 hod. 45 min./.
Hnedle na začátku naší cesty měli jsme možnost zaznamenat jeden z paradoxů současna. Prostory mohutného kostela Milosti pod Kristovým křížem, kde odehrávala se mše, přeplněny byly jejími vroucně se modlícími účastníky, však také kostel je schopen pojmout na 4.000 lidí /!!/, okolní bohatě zdobené hrobní kaple z let 1716 - 1770 naproti tomu nacházely se ve značně zchátralém stavu, což ještě lze přičíst především dlouholetému chátrání, ale co bylo horší, byly namnoze počmárány sprejery způsobem mnohdy nevídaným ani u nás.
odspodu táákhle malý smrtelník sice nemůže posoudit, že kostel Milosti pod Kristovým křížem vybudován byl v letech 1709 - 1718 na půdorysu řeckého kříže, nicméně před jeho mohutností strne v němém obdivu tak jako tak. Foto: L. Šlosar
mezi 19 náhrobními kaplemi z let 1716 - 1770 roztroušenými po vnitřním obvodu areálu kostela Milosti pod Kristovým křížem - bývalého to hřbitova - nalezneme některé alespoň zdánlivě zachovalé. Foto: L. Šlosar
četné náhrobky vystavené bohužel působení sprejerů svědčí o přítomnosti bývalého hřbitova. Foto: L. Šlosar
Pokračovali jsme dále ul. 1 Maja kolem dalšího podstatně menšího a skromněji vypadajícího kostela sv. Petra a Pavla, jenž dnes slouží pravoslavné církvi, na jehož dlouhé podélné straně byly patrny dva zazděné smírčí kříže. Protože jsem si dobře naši první trasu prostudoval, věděl jsem, že dále se ul. 1 Maja větví na ulici Marie Konopnické, kterou lze vejít přímo do historického centra, a doleva na zmíněnou Aleju Bankowou. Stane se tak u mohutné kaple sv. Anny přestavěné z bašty, o čemž svědčí pozůstatky střílen z jejích vyšších poloh. Kaple je přilepena k baště původní - Vojanovské. Na bráně vedle kaple nacházejí se barevné znaky.
ve zdi nyní pravoslavného kostela sv. Petra a Pavla zazděny jsou dva smírčí kříže, jež jsou dokladem středověké tradice - každý zločinec v rámci pokání povinen byl postavit smírčí kříž se zobrazením použité vražedné zbraně. Foto: L. Šlosar
vedle kaple sv. Anny a bašty Vojanovské za bývalou branou láká ulice Marie Konopnické k přímému vstupu do centra města, ale my uhneme namísto toho doleva ve směru do infocentra. Foto: L. Šlosar
U každé z vylíčených pamětihodností nalézala se přehledná informační cedule s její charakteristikou v jazycích polském, německém a anglickém a s hrdou poznámkou "Dofinansowane przez Unię Europejską".
Jako turistu mě samozřejmě zajímala úroveň turistického značení, jež - jak mám zkušenosti u nás - v městské zástavbě nebývá občas nejlepší. Shodou okolností jsme v ul. 1 Maja sledovali zelené turistické značení a musím napsat, že bylo velmi husté, jediná výtka může směřovat k tomu, že zelená barva je proti té naší nevýrazná, nicméně platí, že turistické značení v Jelení Góře je spolehlivé. Shodou okolností tady v místě rozvětvení ul. 1 Maja směřovalo jako my doleva do Aleje Bankowé velice zřetelnou šipkou tamtéž.
Nedalo nám příliš problémů nalézt v Aleji Bankowé po levici zdejší Centrum Informacji Turystycznej i Kulturalnej, skutečně bylo otevřeno. Měli jsme v úmyslu získat mapu města, paní, jež přirozeně poznala naši národnost, věnovala nám grafickou mapu města s výrazněnými zdejšími pamětihodnostmi a významnými kulturními institucemi, a - tím nás potěšila ještě více - česky psanou brožurku "Jelenia Góra" s podtitulem "Procházky po městě a výlety do nejbližšího okolí".
Nyní jsme již suverénně překlenuli Alej Bankowou, což je velice rušná ulice a je třeba mít po zmačknutí příslušného knoflíku pod světelným ukazatelem trpělivost, dokud naskočí zelené znamení. Poté ulicí Długou vešli jsme na Radniční náměstí /Placu Ratuszowu/, kde bylo zřejmě i na zdejší poměry nezvykle rušno zejména zásluhou cyklistů - konala se tu akce Parada Rowerów.
Protože mám rád pivo a měl jsem žízeň, dal jsem si v jednom z krytých kiosků pivo zn. Żywiec za 6,50 złotych, samozřejmě jsem patriot českého piva, které považuji v průměru za chutnější, ale přesto toto pivo hanět nehodlám, chutnalo mi rovněž. Na náměstí - pro značný ruch - zběžně prohlédli jsme si Neptunovu kašnu a obrovskou radnici stojící v jeho středu - z její strany, na které skvěl se nápis "URBEM BOLESLAUS DISTORTUS MCVII STRUXIT". Jméno tohoto pána - Boleslava III. Křivoústého - nás doprovázelo prakticky celým městem, založil je totiž v roce 1108, připomenutí k relativně nedávným oslavám 900. výročí založení města nalezli jsme zde rovněž.
nápis na radnici připomíná zásluhy Boleslava III. Křivoústého o založení města. Foto: L. Šlosar
jelena - symbol Jelení Góry - lze nalézt v městě na více místech, zde jeho busta při radnici připomíná 900. výročí založení města. Foto: L. Šlosar
Protože i při velmi pomalé teprve započaté prohlídce města zbývalo nám dosud do odjezdu vlaku tři a půl hodiny, rozhodli jsme se navštívit rozhlednu na Wzgórze Bolesława Krzywoustego čili Hoře Boleslava Křivoústého, zvláště mělo-li nás tam zavést testované zelené turistické značení, ke kterému jsme se do ulice Aleja Bankowa proto stejnou cestou - t. j. ulicí Długou - pokorně vrátili. Stále spolehlivé turistické značení po chvíli sledovali jsme i nadále zmíněnou rušnou ulicí, jež postupně přešla v ulici Podwale. Na jejím začátku zřetelná šipka odvedla nás doleva ulicí Obranców Pokója. Po ní minuli jsme autobusové nádraží, podchodem zdolali rušnou ulici Aleja Jana Pawla II, překlenuli říčku Kamiennu a po prudkém, ale kratičkém stoupání dospěli jsme k patě světležluté kruhové věže se znakem, třemi podlouhlými okénky nad sebou a ochozem, zastřešené kupolí, celkový vzhled skutečně mohl napovídat názvu rozhledny Grzybek.
Rozhledna byla otevřena, vstup nahoru bezplatný, byť prostor schodiště i ochoz zdají se být pečlivě udržovány, široká cesta v blízkosti rozhledny dokonce lemována je svítilnami a i ve vnitřku se nacházejí světla. Shora i přes v některých místech husté a obrovské mraky rozvinuly se před námi široké výhledy směrem na celou Jelení Góru, v níž rozeznali jsme především její dominanty především kostel Milosti pod Kristovým křížem, radnici a ještě další - dosud nepoznaný - kostel, o kterém bude pojednáno později. Nyní jsme si teprve uvědomili velikost města a já jsem si zopakoval v duchu, co jsem při přípravě této cesty vyčetl z Wikipedie, že "….Jelenia Góra je město v Dolnoslezském vojvodství na jihozápadě Polska. Město má přes 87 000 obyvatel, jeho rozloha dosahuje 108,4 km2. Před rokem 1945 bylo jedním z nejdůležitějších měst Slezska, do roku 1998 hlavním městem Jelenohorského vojvodství, je členem Euroregionu Nisa."
Vlevo od Jelení Góry na obzoru strměly se Krkonoše, bohužel její hřeben, především zřetelná Sněžka, schovávaly se povětšinou v mracích. Byť neznalým zdejších poměrů neunikl nám vlevo těsně nad sídlištěm obrovský průhledný kříž, později na mapě Google Earth identifikovali jsme ho jako Krzyź Milenijny, Kříž tisíciletí ve volném překladu. Identitu dvou špičatých kopců ještě před obzorem v přímém pokračování kostela Milosti pod Kristovým křížem pomohli mi vyjasnit dva Poláci - maně tak obnovili mé vzpomínky na zajímavé zájezdy s emeritním řídícím z Hostinného panem Jiráskem - jednalo se o známou dvojici kopců v Rudawách Janowických Krzyżnou Góru a Sokolik. Do dalších spekulací jsme se již nepouštěli, ale uvědomili jsme si, jaké netušené turistické možnosti Jelenia Góra a její blízké okolí skýtá.
mezi stromy na Hoře Boleslava Křivoústého spatřili jsme hříbek, tedy rozhlednu Grzybek. Foto: L. Šlosar
z Grzybku naskýtají se přenádherné pohledy na město, za ním nad výrazným kostelem Milosti pod Kristovým křížem dokonalé oko na nedokonalém obrázku rozpozná Krzyżnou Góru a Sokolik. Foto: L. Šlosar
Krkonoše, především Sněžka obzvláště pod temnými mraky působí na poutníka na Grzybku mohutně, ba až hrozivě. Foto: L. Šlosar
Vrátili jsme se do centra města stejnou cestou kol autobusového na nádraží, kde znovu na WC přesvědčili jsme se i zde o jeho vzorně čistotě. Později překlenuli jsme rušnou ulice Podwale, pokračování to Aleje Bankowe, a pustili jsme se rovnou schůdky znovu do centra ulicí Jasnou. K našemu milému překvapení po několika desítkách metrů octli jsme se znovu na Placu Ratuszowu, pouze při druhé - severní - straně radnice.
Ruch po Paradě Rowerów tu již ustával, jen několik lidí kupilo se u bývalé tramvaje, jež tu sloužil co prodejna suvenýrů, proto pokračovali jsme dále pomalu zpět směrem k nádraží ulicí Marii Konopnické. Hnedle na jejím začátku zabočili jsme doleva ulicí Bocznou. Tu náhle zastoupila nám cestu vysoká věž onoho třetího kostela spatřeného z Grzybku - kostela sv. Erazima a Pankráce - s křížem a mariánským sloupem. Neodolali jsme možnosti vstoupit dovnitř - a musím prohlásit, že se nepamatuji, kdy jsem naposledy spatřil tak přenádhernou výzdobu a bohatě zdobený oltář.
u paty kostela sv. Erazima a Pankráce stojí kříž a mariánský sloup. Foto: L. Šlosar
Okouzleni kostelem vypotáceli jsme se ven postupně zpět do ulice Marii Konopnické a zakotvili nedaleko v útulné cukrárně Tiramisu, kde jsme se odvázali - pojedli jsme chutné dva zákusky, kávu a ovocný čaj za kuriózní cenu 19 złotych 87 groszů, ovšemže nechali jsme tu zaokrouhlených 20 złotych. Nato prošli jsme krátkou ulici Marii Konopnické kolem kaple sv. Anny do známé nám již ul. 1 Maja. Ujasnili jsme si, že napříště - bude-li jaké - můžeme si zeleně značenou cestu městem z ul. 1 Maja zkrátit ul. Marii Konopnické přes severní stranu náměstí a dále ul. Jasnou.
Na začátku ul. 1 Maja věnovali jsme ještě krátkou pozornost hotelu Jelonek /jelen - symbol města patrný je tu na mnoha místech/, totiž slunečním hodinám na jeho zdi. Nato - namlsáni zážitky v kostele sv. Erazima a Pankráce - trochu zklamáni jsme byli interiérem kostela Milosti pod Kristovým křížem, sice dávno prázdným od účastníků mše, ale bohužel spatřitelným pouze za katrem vnitřního vchodu do kostela.
Nato jsme si na nádraží v Jelení Góře koupili opět lístek v ceně po 8,50 złotych samozřejmě do Lubawky. Úvodní část zpáteční cesty vlakem byla zajímavá tím, že - inspirován výhledy z Grzybku na Rudawy Janowickie a vzpomínkami na dávný zájezd do této lokality - identifikoval jsem mezi železničními stanicemi Trzcinsko a Janowice Wielkie tentokráte spolehlivě "dvojčata" Sokolik a Góru Krzyżnu. Rovněž sledoval jsem tentokráte nikoliv úroveň nádražních budov, nýbrž turistické značky, a zjistil jsem, že téměř od každé železniční zastávky vede žlutě a zeleně značená turistická cesta.
za cestu vlakem z Jelení Góry do Lubawky jsme ve dvou uhradili celkem 17 złotych
Tentokráte již řádně v Lubawce zakoupili jsme i u českého průvodčího jízdenku do Trutnova na Zelenou louku v ceně po 22 Kč /předtím do Královce jeli jsme každý o korunu levněji/, konečně tedy legálně projeli jsme úsek mezi Lubawkou a Královcem.
Krátká návštěva Jelení Góry - města překrásného dík čistotě, překrásným historickým památkám i zajímavému blízkému a dalekému okolí - velice nás nadchla a dodala nám pro příští rok inspiraci k přinejmenším několika dalším výletům do blízkého okolí Jelení Góry i do Rudaw Janowických ze železničních zastávek Jelení Góře předcházejících.
Jako autor reportáž jsem dopsal, jako šéfredaktoru Zpravodaje podařilo se mi odvrátit její zveřejnění ve Zpravodaj, jako autor a provozovatel webových stránek jsem ji na těchto stránkách zveřejnil a jako čtenář a turista mám možnost se k ní vrátit, bude-li od května následujícího roku opět obnoveno železniční spojení z Trutnova do Jelení Góry - rozčtvrcená osobnost opět v jednu se spojila a celá ta lapálie s napsáním a zveřejněním povídání o Jelení Góře skončila tak happy-endem.
Napsáno bohudík pouze pro tyto stránky
Cestami Jaroslava Haška /28. 08. 2010/ aneb Spanilá jízda do hořeního Posázaví
Mrzuté vakuum mezi pochody v dostupných místech pořádaných bohudík vyplnila v sobotu 28. srpna nabídka Milana z Lomnice nad Popelkou, jíž mohl by odmítnout - byť v čase obvyklých lijavců a ještě temnějších předpovědí meteorologů - toliko pecivál nejpeciválovatější: zúčastnit se vyhlášeného pochodu Cestami Jaroslava Haška ve Světlé nad Sázavou. Po půlhodinové ranní "procházce" dorazil jsem však před čtvrt na pět na hlavní nádraží v Trutnově naštěstí deštěm nepoznamenán, poté pak ve vlaku do Staré Paky a ještě později při dvouhodinové jízdě Milanovým autem na start mohli jsme sledovat zatím z bezpečí podivnou ruletu, jíž nad námi rozehrálo počasí a jejíž pomyslná kulička při našem příjezdu do Světlé zapadla do stejně pomyslného, navenek však reálného bodu "drobný déšť".
Na startu v základní škole v Lánecké ulici poznal jsem - šest let po jeho účasti na "Draku" u nás v Trutnově - manažera akce Jardu o pět vteřin později než on mě, omlouvalo mě snad mé brzké vstávání těsně před třetí ranní, ačkoliv ani šéf akce, byť již dvacet devět let fungující co dobře zavedená firma, jistě také v noci před jejím vypuknutím toho moc nenaspí. Jarda pak vyřešil naše velké dilema, jak získat dvě turistické vizitky z města v prodejní době, kdy jsme měli být na trase - sám měl totiž obě dvě pro všechny nás žádoucí v potřebném počtu na prodej.
Zakrátko při ranním občerstvení točeným pivem, na něž využil jsem pětikorunovou slevu pořadatelů, přesvědčoval jsem se o tom, že Světlá nad Sázavou je mnohem menším městem nežli Trutnov, neb za podobného počasí pod beznadějně zataženou oblohou ve zhýčkaném okresním městě bylo by místo startu značně prořídlé, zde však začala se úzká vstupní školní chodba kupit nedočkavými účastníky, inu v menším městě je zřejmě účast na zdejší významné události, jakou tato turistická akce jistě je, věcí osobní prestiže jako druhdy všude účast na prvomájovém pochodu povinností.
Na start trasy třicet kilometrů kol půl deváté vypravila se silná lomnicko-trutnovská grupa v následujícím jmenovitém složení /až na autora, jenž i nadále bude se titulovat "já", ve scénáři Spielbergova firmu k této reportáži pod pracovním názvem E. T. Šílenec pak jako "I" nebo "me"/: Milan, Jana a Katka z Lomnice a trutnovští Maruška …. a již zmíněný "já", "I" nebo "me".
Této skupině bylo nejprv třeba na nedalekém náměstí Trčků z Lípy nalézt žluté značení, jež bezpečně vyvedlo ji z města a jež dále střídavě terény nezpevněným, nato silničním na pokraji obce Horní Březinka /kamenný kříž se svatým obrázkem/, konečně pak utěšeným lesním, takřka stále však terény pozvolně stoupajícími, přivedlo ji až na nejvyšší kótu vyznačenou "mužiky", lidským přičiněním poskládanými kameny - na Žebrákovský kopec, "vrchol tvořený žulou v tzv. melechovském pásmu", jak přečtli jsme si na turistickém ukazateli udávajícím též jeho nadmořskou výšku 601 metrů. Nato na chvíli po našich levicích v otevřeném průzoru do kraje přesvědčili jsme se o tom, že hustá mračna své pozice opustit zřejmě nehodlají, byť své deštníky na dlouhou dobu sklopili jsme dříve předtím již po deváté hodině.
Otevřený prostor na hořením kraji obce Benetice na kratší dobu opět vystřídal lesní úsek po rovné široké cestě, až krajina otevřela se definitivně při našem klesání skrze Svatojánské Hutě. Za nimi na vlhkém travnatém úseku - stromovím obklopeným - jedinkráte nepohodli jsme se se žlutým turistickým značením, jež kdesi opustilo nás na truc zrádně doprava, cesta skrze pastviny přece nás bez velké zacházky dovedla brzy na značky zpět. Stalo se tak v obci, jež nejmenovala se I. P. Pavlov, jak jsem si co ještě mžourající namluvil, nýbrž toliko Pavlov, žádní psi zde ostatně při pohledu na turisty neslintali, možná ovšem proto, že turisté jako případné krmě jsou příliš hubení a houževnatí, avšak v důsledku popsané odchylky přišli jsme o možnost spatřit stanici ochrany jiné fauny - vyder, jíž minuli jsme v důsledku našeho pochybení.
V obci Vilémovice se zámkem v červenobílém zbarvení na jejím počátku, kam dospěli jsme po spolehlivém již opět značení, možná hostinský restaurace U čerta vyčítal si, že neotevřel dříve nežli před jedenáctou, neb v altánu naproti přes ulici převzala jeho společenské poslání první kontrola pochodu, kde zalahodilo naším útrobám alespoň lahvové pivo zn. Rebel.
manažer akce Jarda ze Světlé nad Sázavou si i při značném shonu nalezl na startu čas i pro vzdálené turisty z Trutnova / vpravo reprezentovanými Maruškou/ a Lomnice nad Popelkou /vlevo reprezentovanými Milanem/. Foto: L. Šlosar
jen spoře přerušované pozvolné stoupání nad Světlou nad Sázavou po 4 km ukončili "mužici" na Žebrákovském kopci. Foto: L. Šlosar
obdobný obrázek spatřil po ránu přes ulici i provozovatel restaurace U čerta ve Vilémovicích: v altánku přes ulici unikají mu zákazníci, kteří by se s chutí dozajista napili piva v teplých zdech jeho zařízení. Foto: L. Šlosar
Od sochy sv. Jana Nepomuckého a památníku Františka Bízy zahynulého při náletu ve Vídni v roce 1944 sestoupali jsme za širokých výhledů do kraje ku Sázavě, kde za mostem podařilo se nám odolat lákání pohodlně stoupajících schůdků a místo toho správně sledovali jsme tok Sázavy při jeho těsném kraji. Za svou bdělost a ostražitost hodných jestřába odměněni jsme byli zakrátko ve Sluneční zátoce pomníkem, jenž zvěstoval, že "v těchto místech konal letní tábory v letech 1925 - 1945 nejstarší český skautský oddíl "Pražská dvojka s vedoucím Jaroslavem Foglarem", tedy Jestřábem skutečným.
Nato konečně směli jsme se nadlouho obrátit proti toku Sázavy. Protože zakrátko žluté značení splnilo již své poslání, předalo nás u nemocnice v Háji značení červenému, po němž po překročení Kouteckého potoka, s nímž kadibudka na jeho pravém břehu vytvořila bizarní selanku, vkročili jsme o polednách do rozsáhlého tábořiště Stvořidla. O kiosku Pohoda, sídlícím v obrovských dřevěných prostorách na jeho počátku, rozhodně platilo úsloví "Nomen omen", dostalo se nám tu vlídného přijetí v podobě kruhového razítka, jež ukládal nám itinerář v místě získat, ale také dršťkové polévky, resp. guláše, a piva. Genia loci vodácké zastávky dodalo laskavě několik mužů v maskáčích a nepromokavých širácích, zvenčí pak tři kanoe, jež za dočasného krátkého prudkého deště právě dorazily z nedalekých peřejí.
Na své další pouti proti toku Sázavy zastavili jsme se ještě pro další razítko v penzionu Stvořidla a pro utěšené pohledy na kalnou Sázavu a na její pozvolna končící 4,5 kilometrový úsek vyhlášených peřejí Stvořidla na zlehka houpací lávce. Během dalšího následujícího úseku po našich levicích doprovázel nás jejich hlasitý hukot, při jejich sledování dělila se však naše pozornost s bedlivým pozorováním členitého terénu úzké stezky před námi, jež tu k řece klesala, jindy stoupala několik metrů nad její vzbouřený tok, nebylo záhodno si tu někde ustlat či dokonce nedobrovolně a potupně připlout po řece zpět k byť pohostinnému kiosku Pohoda.
muselo to být krásné po dvě desítky let rok co rok těšit se na únik z hospodářské krize i z okupace do Sluneční zátoky, muselo to být smutné, když nové společenské změny tomu všemu učinily přítrž a překrásné dny změnily se toliko v nenávratné vzpomínky - to vše vyčetl jsem z Foglarova pomníku ve zmíněné zátoce. Foto: L. Šlosar
kadibudka a potok před Stvořidly vytvořily bizarní zákoutí, jen doufám, že v oněch místech neposiluje Koutecký potok a tím pádem hnedle nato Sázavu nějaký podzemní přítok. Foto: L. Šlosar
v kiosku Pohoda v areálu tábořiště Stvořidla dýše pohoda a klid také z mých kolegů - zleva Jany, Katky, Marušky a Milana. Foto: L. Šlosar
ó, velký Stvořiteli, dík za to, že stvořil jsi na Sázavě peřeje zvaná Stvořidla. Foto: L. Šlosar
Konečně objevením se prvních chalup vesničky Smrčná - bylo asi kol půl druhé - zklidnili jsme se všichni zúčastnění - Sázava i my. K železniční zastávce na druhém břehu překlenuli jsme most, z něhož otevíraly se nám daleké výhledy na tok Sázavy po i proti jejímu toku. I tato řeka bohužel uchovala se nešťastný zvyk svých sester na hořeních tocích, totiž zařezávat se hluboko do údolí, i když - alespoň ne zde - nedosahoval svah nad ní prudkosti svahů třeba Jizery či Vltavy. Přece však následné stoupání obcí Leštinka, kde můj svižný krok zbrzdila toliko kaplička, vyhodnotil jsem jako výživné. V těchto místech - na modře značené cestě pojmenované po nešťastném faráři Josefu Toufarovi, oběti totalitní zvůle při aféře tzv. Čihošťského zázraku - předběhli jsme trosečníky, kteří zběhli nedobrovolně z trasy 10 km.
Nad prostornou loukou zkraje lesa od dalšího stoupání osvobodilo nás vlastní značení, po němž putovali jsme již po rovné široké cestě za dalekých výhledů do kraje, jehož významné body co osoby neznalé nedokázali jsme si však pojmenovat. Zato zaznamenali jsme, kterak zdánlivě dostatečně vzdálené svahy protějšího břehu Sázavy vpravo mizí v temnotách, jež signalizovaly prudký déšť, jenž za chvíli poctil svými provazci i nás. Deštníky naše však naštěstí využity byly jen krátce, neb po několika minutách vlastní značení zavedlo nás z klesající cesty, po které zrovna sestupovalo několik pochodníků, ke třetí opět živé kontrole trasy 30 km.
Před chatou Na Modlani doutnalo ohniště, bohužel kvůli času nepohody právě k opékání připravených uzenin nepoužitelné. Zato pravou část vchodu zčásti tarasila pípa, jejíž lákavé služby k použití způsobilé byly i za popsaného stavu. Útlá, leč současně útulná prostora chaty - spokojenými účastníky pochodu téměř zaplněná - naplnila duše naše nejen pokojem a mírem, ale také bezelstností, neb poté, co vyšli jsme ven opět za bezdeští, následovali jsme příkladu oněch turistů, kteří předtím pokračovali po zprudka klesající cestě, ignorujíce jasně viditelné vlastní značení po cestě proti chatě, mylně je považujíce za značení přicházející trasy 10 km.
Klesli jsme tak opět téměř k Sázavě do obce Mrzkovice, odkud nás silnice přece dle itineráře přivedla na červené značení v obci Dolní Březinka, leč poněkud níže, což ujasnili jsme si po krátkém výstupu po značkách v místě, kde vlastní značení napojovalo se zleva, stálo nás to bohudík pouze asi kilometrovou zacházku. Na kraji Světlé nad Sázavou napojili jsme se těsně před cílem na cestu, po které byli jsme ráno opouštěli město, a nemajíce již nad hlavami deštníky teprve nyní ráčili jsme si povšimnout teď po levé straně našeho putování smírčího kříže. Do cíle opět v základní škole v ulici Lánecké doputovali jsme v půl čtvrté - po sedmi hodinách poklidného našeho putování, kromě diplomu obdržel tu každý účastník ještě sklenici.
- jeden z desítek obrázků, jež naskytl se nám při našem putování hořením Posázavím - zde na cestě mezi Leštinkou a Modlání - dokládá krásu i klid tamní krajiny … a také proměnlivost počasí: za několik minut se obloha zahalí odkudsi chmurnými mraky vodu na potkání dštícími, jež zakrátko kamsi zmizí tak rychle, jako se nečekaně předtím objevily. Foto: L. Šlosar
přes mnoho dobrého neslibující počasí, jež před startem přec mnohé odradilo, pochod potřebný náboj, jenž pochod liší od pouhého výletu, uchoval si v hojném rozměru, což projevilo se v chatě Na Modláni. Foto: L. Šlosar
když vraceli jsme se na kraji Světlé po stejné cestě zpět do cíle již bez deštníků na hlavami, obzory naše se náhle rozšířily natolik, že jsme si konečně všimli smírčího kříže při cestě. Foto: L. Šlosar
na zasvěcenější soud mají právo toliko pořadatelé, ale my účastníci a taky pořadatelé turistické akce jsme jim zázemí v základní škole v Lánecké ulici v tom nejlepším slova smyslu záviděli. Foto: L. Šlosar
Z pochodu jsme si odnesli toliko příjemné zážitky - dík pro nás zcela nové, pestré a členité krajině plné zeleně, zvláště v závěru i dík dalekým výhledům, zlatým hřebem byl utěšený tok řeky Sázavy. O skvělou atmosféru turistické akce postarala se perfektní organizace pochodu s vynikajícím zázemím startu a cíle i 170 jejích účastníků. Po několika pochodech v osamění navíc vychutnal jsem si chůzi vprostřed skupiny podobně zdatných chodců, kteří se navzájem doplňovali hovorem i proměnlivým pořadím při chůzi, kteří nikam nespěchali, ale kteří v případě chuti - zejména při stoupáních - dokázali i pořádně zabrat. Žehrat případně na domněle mizerné počasí se neslušelo, opravdu prudké lijavce zažili jsme teprve při cestě autem zpět.
DEP Za oblastními odznaky v Podkrkonoší - 6. etapa /19. 08. 2010/ aneb Z Bohuslavic nad Úpou do Jaroměře
Na neděli připadla mi milá účast na oslavách vysokých kulatých narozenin tchyně, na sobotu předtím pak skromná, leč nezbytná sounáležitost na jejich přípravě. Proto alespoň zúčastnil jsem se v týdnu jedné etapy DEPu Za oblastními odznaky v Podkrkonoší odborem KČT Bohuslavice n. Ú. pořádaného a příchozími bohužel nezaslouženě opomíjeného. Jeho šestou etapu volím proto, že její nejdelší trasu vnímám jako výzvu. Vybízí mě totiž k překonání konkrétní vzdálenosti z jednoho bodu do druhého, neboť končí v Jaroměři. Při vzpomínce na útlum v závěru trasy 35 km - navíc v důsledku bloudění improvizované - při pochodu Račí stezkou předešlou sobotu mám z trasy přirozený respekt. Na druhou stranu uklidňuje mě vědomí, že vede po nenáročném lehce zvlněném terénu a že ve všední den z Jaroměře odjíždějí vlaky zpět do Trutnova do pozdních nočních hodin.
Posedávám na startu v kryté venkovní části kabin hřiště v BOHUSLAVICÍCH NAD ÚPOU. Pomyšlení rozmyslet si svůj záměr mizí definitivně s převzetím diplomu na trasu 50 km od Margot z Lubawky, jež spolu s manželem Jarkem a s Petrem z Úpice poctivě a obětavě se po celý týden stará o chod DEP. Jsem poněkud staromódní, diplom v kapse předem je pro mě - a nejsem bohudík sám - stejný závazek jako třeba dluh, manželský slib či zákon omerty v Sicílii. Zdržuji se toliko půl hodinku - do sedmi hodin, překvapen účastí toliko pěti ubytovaných.
Šněruji si to proti toku Úpy po jejím zeměpisném levém, z pohledu mého postupu po pravém břehu Úpy, hezky svižně, také proto, abych zapudil mírnou otupělost po jednom točeném pivu a panáčku polské vodky Złóta Gorzka na startu. Na dohled LHOTY směrem od osady ZÁKOUTÍ přibližuji se v 07,40 hod..Znepokojuje mně pohled na oblohu, zavěšena jsou na ní těžká šedá mračna. Ve Lhotě napojuji se na červené turistické značení, po němž za viaduktem již v TRUTNOVĚ kopíruji železniční trať a překonávám nudný úsek po ulici Náchodské.
Sedím v malé restauraci hotelu Patria při jednom pivu. Sice nechci se na trase zbytečně zdržovat, kol půl deváté jsem však blízko centra Trutnova příliš brzy. Chci totiž dosáhnout razítka v informačním centrum v bývalé radnici na náměstí, jež otevírá v devět hodin. Nakonec získávám razítko v hotelu i v "íčku".
Opouštím Krakonošovo náměstí po modrém turistickém značení - je těsně před čtvrt na deset, mraky zrovna na krátký čas z oblohy mizí. Mé kroky zbrzdí toliko krátký pohled na Trutnov z vyhlídky na úpatí Šibeníku. Město opouštím za hřbitovem. Po zpevněné cestě procházím osadu DOLNÍKY. V rekreačním středisku DOLCE překvapuje mě - s výjimkou jedné rodinky a několika jednotlivců - naprostý klid. Více čilo je u posledního rybníka za restaurací Severka - zásluhou živlu rybářského. Po čtvrt na jedenáct objevuji se na těsný dostřel od kostela sv. Anny ve STARÝCH BUKÁCH. Skládám hold pořadatelům DEP, také zde u druhé kapličky nacházím jejich vlastní značení.
Po překročení Žďárského potoka sápám asi půlkilometra jediným prudkým stoupáním na trase - na KAMENEC. Další podivný kontrast - ve Starých Bukách, ani na silnici ke shluku chalup JIRSKÝ DŮL ni živáček, tady ožívá les houbaři. Za úsilí při stoupání jsem štědře odměněn delším uklidňujícím úsekem v zemi nikoho - pouze po mé pravici v dáli patrny jsou dvě usedlosti. Míjím dvě kapličky - ta po levici je definitivně zpustošená, u obnovené po pravici na chvíli zastavuji - připravuji si minerálku a hrst energitů. Vlevo v dáli spatřuji Liščí horu s věží.
Mažu si to skrze osadu DUBOVÝ DVŮR, jež rovněž připadá mi jako po vymření, za to těsně za ní potkávám otce s dvěma dětmi, holčice na kole raději uhýbám. K prudkému obratu doprava přes pastvinu vybízí mě sloupek se šipkou turistického značení, přede mnou v dáli objevuje se Zvičina, po chvíli spatřuji ji před sebou v celé kráse. Ze stromoví a křovin vyloupne se osada ZÁBOŘÍ, postupně přibývají výstavnější sídla, kdo by tu čekal tenisový kurt?
zleva Petr z Úpice, Margot a Jarek z Lubawky za svoji celotýdenní péči o zdárný chod DEP zasloužili si větší zájem turistů o jeho jednotlivé etapy. Foto: L. Šlosar
široká cesta skrze houštiny, místy loužemi pokrytá, proti toku Úpy vedla mě bezpečně do místní části administrativně spadající do Trutnova zvané Zákoutí. Foto: L. Šlosar
po doznění emocí a stornu všech společenských objednávek nakonec nestranné síto dějin přece každému určí spravedlivé místo v Pantheonu osobností - proto od 12.11. 2009 zaslouženě stojí na Krakonošově náměstí opět socha císaře Josefa II.. Foto: L. Šlosar
z úbočí Šibeníku shlédl jsem na chvíli na Trutnov. Foto: L. Šlosar
kostel sv. Anny ve Starých Bukách objevil se mi na dostřel, ale po kostelech se přece nepálí! Foto: L. Šlosar
pro "zemi nikoho" nad Starými Buky mám zvláštní slabost, stejně jako na výhled na rozlehlé území s jedinými dvěma usedlostmi. Foto: L. Šlosar
po rázném zatočení doprava objevila se na chvíli přede mnou Zvičina, těsně před Zábořím pak podruhé v celé své kráse. Foto: L. Šlosar
Za kapličkou na konci osady /11,50 hod./ zprudka zatáčím doleva, za osadou mi po několik kilometrů bude společníkem opět les, zpočátku plný roztroušených kamenů. Na rozcestí JANSKÁ STUDÁNKA obracím se tentokráte doprava. Mírně klesám. Z lesního zajetí vysvobozuje mě obec KOMÁROV jen načas. Motám se stinnými stezičkami na pravém břehu Hartského potoka, chvílemi i po silnici. Slyše vůkol ruch, leč nevida lidských sídel, podrážděn kleju jako pohan - když už konečně bude následující město prokleté a mě stále zapovězené!! Ke všemu kolem čtvrt na jednu drobně poprchává, taktak, že nevyjímám deštník.
Konečně vyplivnut z úzké boční stezky pílím zničehonic vprostřed lidského osídlení širokou avenidou Vrchlického ve DVOŘE KRÁLOVÉ NAD LABEM -. Je po jedné hodině, když razítkuji v informačním centru na rekonstruovaném náměstí. Svůj mezičas hodnotím jako dobrý, takže plánovanou zastávku v jídelně hotelu Central na náměstí - při gulášové polévce a dvou pivech - vychutnávám si až do třičtvrtě na dvě.
Opět po červeném turistickém značení pozvolna stoupám nad Dvůr Králové po ulici Sylvárovské, po níž předtím odbočuji z ulice Heydukovy. Ještě než pod viaduktem vpadnu do lesa, v místní části SYLVÁROV ohlížím se za sebe. Mraky definitivně protrhávají se, mění barvu do běla. Slunce svítí čím dál častěji. Otevírají se mi výhledy zpět na Dvůr Králové nad Labem, ale také na vzdálené hřebeny Krkonoš.
Dílem po vrstevnici po široké cestě, dílem úzkou stoupající cestičkou mezi nízkými stromky kvapím k parkovišti a posléze k BETLÉMU /těsně po 15. hodině/ - přírodní to galerii plastik vzniklých v letech 1723 - 32 z popudu hraběte F. A. Šporka přímo Matyášem Bernardem Braunem. Přestože po dlouhé době potkávám lidičky, můj příchod budí rozruch - jeden chlapík zrovna vylézá, aby se podíval, kdo spěšným krokem ho ruší /poustevník Juan Garinus/, dalšímu způsobuji duševní rozpolcení a vnitřní drama /poustevník Onofrius/. Dodnes zachoval se jen zlomek původní podoby, na devastaci mají hlavní podíl války o dědictví rakouské a těžba kamene v okolí pro stavbu pevnosti Josefov v letech 1781 - 1787, nelze ji tedy hodit na hlavu komunistům, není tedy do koho se navážet a odpoutávat tak pozornost čtenářstva od problémů, soužících tuto pospolitost doopravdy, tak půjdeme dál, ostatně ještě zdaleka nejsme v cíli.
Opouštím kvapně Betlém. Času je sice dost, nikoliv však přebytek. Proto u novodobé křížově cesty těsně před viaduktem toliko postávám na jejím začátku a ve STANOVICÍCH u sousoší Nejsvětější Trojice vytesaného na přání Šporkovo samotným Braunem v roce 1720 krok pouze lehce volním /těsně před půl čtvrtou/. Teprve v KUKSU ze značené cesty na hospitál bočím, ale jen proto, abych v jeho pokladně získal razítko /15,50 hod./.
Vracím se ku Labi na červeně značené značení. Na hospůdku toliko s lítostí hledím, Kuks raději opouštím po příjemné travnaté cestě. Nade mnou po mé levici burácejí automobily na frekventované silnici Jaroměř - Trutnov, vpravo za křovinami kdes teče Labe a ještě za ním v jednu chvíli slyším vlak. V BRODU NAD LABEM se tato konstelace mění - poté co podejdu dva mosty a po druhém z nich poté překlenu Labe. To nyní ocitá se vlevo, vpravo zůstává železnice a po rušné silnici před ní právě zřejmě uhání na motocyklu nějaký Valentino Rossi.
V HEŘMANICÍCH zatáčím vpravo asi sto metrů ke kostelu sv. Marie Magdalény - ještě než poslechnu turistické značení a opět překročím Labe. Obec připomínána je v zemských deskách již v r. 1352, počátkem 16. století se dostala do držení Valdštejnů a 14. 09. 1583 /den po mě, leč o 368 let dříve/ narodil se dokonce na zdejší tvrzi šťastným rodičům, jejichž náhrobní kameny osazeny jsou v kostele, malý Albrecht Václav Eusebius, potomní vévoda frýdlantský.
ještě jedno ohlédnutí za sebe přineslo mi utěšený výhled na Dvůr Králové a nad ním na hřebeny Krkonoš. Foto: L. Šlosar
druhý lesní průsek již blízko Betlému pro změnu odměnil mou snahu výhledy na Žireč a na Zboží za ní. Foto: L. Šlosar
ten po mě vyjel!! aneb španělský poustevník Juan Garinus v Betlému z meditace vyrušený opovážlivým tuzemcem. Foto: L. Šlosar
z křížové cesty věnoval jsem pozornost toliko roušce Veroniky od Stanislava Hanzíka. Foto: L. Šlosar
na dlouhých trasách není vskutku času na vlastivědná sebeobohacování, do hospitálu v Kuksu jdu si toliko pro razítko. Foto: L. Šlosar
z Kuksu vyvedla mě příjemná travnatá, velmi pečivě turisticky značená cesta, po úbočí stráně pozvolně se svažující zleva od frekventované silnice na louku na břehu Labe. Foto: L. Šlosar
Heřmanice pyšní se velmi známým a kontroverzním rodákem, o němž Werich ve velké forbíně Balady z hadrů prohlásil: …" ten měl velký koncepce ... Ten chtěl přeříznout Evropu vod Švédska takhle na Sicílii - a nebyl to blbej nápad ... Proto ho taky ... proto ho zabili. Za velký nápady se zabíjí, za blbý nápady se nezabíjí. .. Kdyby se zabíjelo za blbý nápady, to by bylo bytů volnejch". Foto: L. Šlosar
Ještě užívám si svižnou chůzí utěšené travnaté cesty podél Labe …. nežli turistické značení odkloní mě ku novému hřbitovu. Chvílemi zakláním hlavu, jak chlemtám poslední pitné zásoby - plechovkové pivo. Jeho ostatky - plechovka - příčinou jsou menšího rozbroje již v JAROMĚŘI - na konci ulice V Hruštičkách ku hřbitovu starému - s chlapíkem v širáku stran jejich vhození do popelnice u jeho domu - facky, ba ani ostré slovo nepadnou, na to je už přece jen horko.
Uondán vleču se z náměstí skrze město cestou nekonečnou zejména v závěru podél trati na nádraží v Jaroměři, kam přibudu v 17,50 hod. - přesně za 10 hod. 50 min. Do odjezdu Krakonoše zbývá mi půlhodina, jíž vyplňuji nákupem 1,5 litrové lahve citronem ochucené dobré vody v blízké cukrárně, nikoliv však koupí jízdenky, obě pokladny jsou již uzavřeny.
Sedím ve vlaku, kde potěší mě slečna průvodčí - ač není povinna, upozorňuje mě, že jízdenka IREDO je levnější nežli na zákaznickou kartu. Skupinka budoucích účastníků Trutnov Open Air Music Festivalu zvučí, snaží se zrýmovat všechna vulgární slova, jedna děva s pronikavým hlasem chodí navíc po opěradlech sedadel. Mě to nebere - právě mi totiž dochází, že jsem to dokázal - ujít trasu 50 km z Bohuslavic nad Úpou do Jaroměře.
ještě jedno ohlédnutí za sebe přineslo mi utěšený výhled na Dvůr Králové a nad ním na hřebeny Krkonoš. Foto: L. Šlosar
Nazítří však na dotazy na můj den dovolené odpovídám skromně: "Z Bohuslavic přes Trutnov, Dvůr Králové a Kuks spěchal jsem pěšky do Jaroměře, abych chytil vlak v 18,21 hod. do Trutnova".
Račí stezkou /14. 08. 2010/ aneb Nejsem ještě mrtvej Homolka
"Chčije a chčije" - několikráte opakoval jsem si v noci z pátku na sobotu po vzoru Kemrova nezapomenutelného dědy Komárka z filmu Na samotě u lesa. Několikrát probudily mě hromy, blesky a bubnování těžkých kapek deště na okenní plech. Stejnou větu opakuji si těsně před pátou ranní po násilném procitnutí po zazvonění budíku. Z okna patrna je beznadějně zatažená obloha a v těžkých dešťových šňůrách kipu jakoby vetkáno je poselství Viracochi Inky vykašlat se na účast na pochodu Račí stezkou až v Semilech a raději pokračovat ve slastném spánku.
Nakonec svěřuji své další osudy Božímu soudu - jakémusi ordálu: autobus ze Žacléře zastavující na Zelené louce přijíždí na autobusové nádraží sedm minut před odjezdem vlaku - tedy dle jízdního řádu, přeběhnutí na vlak a koupě lístků trvá taky nějaký čas. Když vlak v 06,16 hod. stihnu, pojedu, jinak se potupně vrátím. Autobus přijíždí na Zelenou louku o čtyři minuty dříve, já však stojím tu již deset minut, tam nahoře je tedy rozhodnuto za mě - jedu.
Šest minut před odjezdem vlaku volá Máša z Vrchoviny. Chystala se na "padesátku" téhož pochodu. Dorazila do Staré Paky asi před půl hodinou, jenže …. vlaky na Liberec odtud nejezdí. Znechucena se vrací domů. A co já? Do Staré Paky dorazím za hodinku, do té doby určitě vlaky pojedou. Pokračuji v cestě na pochod, přestože venku stále vytrvale prší.
Když vjíždí vlak do Kunčic, nacházím na mobilu půlhodinu starý dotaz Vládi z Jilemnice, zda jedu. Odpovídám opožděně, Vláďa zatím mění plán a jede na Hradec za pomníky z roku 1866. U mě zůstává vše při starém. Přece nenechám se zahanbit Vlastou z Jablonečku a především 86-iletým Frantíkem z Jilemnice, kteří přistoupili v Martinicích. Dle očekávání nacházíme u nádraží ve Staré Pace náhradní autobusový spoj Českých drah, do Semil s drobným zpožděním přijíždíme společně a s námi neodbytný náš průvodce - vytrvalý drobný déšť.
Ze startu v 1. poschodí Sportcentra v ulici 3. května vyrážím o půl deváté sám, "hodil" jsem si trasu 35 km. Kupodivu právě neprší. Je teplo, takže jdu pouze v tričku a v šortkách. Hnedle nedaleko startu u pramene svatého Václava - podchyceného již v roce 1793 a dík železitým přísadám údajně léčivého - mě místní občan sděluje, že informační ceduli zvěstující, že kamennou studnici nad pramenem dal postavit Petr Hýrek z Jesenného roku 1857, několikrát strhli vandalové. Dívám se na ceduli a kroutím hlavou: Komu vadí třeba neškodná informace o tom, že semilský obchodní v roce 1894 nechal pramen ozdobit sochou patrona? A z mé nedávné zkušenosti: Komu na trutnovské Horní promenádě vadily nově zbudované lavičky, jež vandalové tento týden několikráte vyrvali i s dlaždicemi? Asi nikomu, stejně jako tady svatý Václav, o němž mnozí vědí méně než o Harry Potterovi, to jen asi tu úděsnou nudu, prázdnotu a neschopnost najít sobě nějaké hobby komusi je zapotřebí nějak ventilovat.
Stoupám nad město - značně nesoustředěn. Na jednom místě odbočuji doleva po asfaltové cestičce. Po návratu zjišťuji, že zelené značení jednoznačně ukazovalo doprava na silniční oblouk. U kapličky krčí se první z pěti dětských kontrol - zosobňuje jaro. Na druhé na palouku dvě divoženky dávají mi razítko v podobě letadla. Ke třetí v souladu s pokynem na plakátku postupuji pozadu jako rak do račí restaurace, račí pivo zde však nemají /napříště pro tuto kontrolu doporučuji alespoň pivo rakovnické/, jsem však odměněn odznakem. Čtvrtá kontrola ve vchodu do domu již na kraji Nouzova zosobněná vzrostlým hochem představuje podzim, obdarovává mě cukrátkem v podobě automobilu značky Toshiba. Trochu je mi dětí na kontrolách líto, nikoliv kvůli nepohodě, zimno není a jen krápe, ale kvůli tomu, že chybí naplnění jejich činnosti - pochodníci. Aspoň že poslání poslední páté kontroly u památníku obětem 1. světové války na dolením kraji naplňuji já. Na pokyn sympatické paní s menším klučinou přivážím na saních dárek Ježíškovi do Betléma a pospojuji rampouchy, odměnou je mi další cukrátko, především právě onen pocit, že přispěl jsem k poslání aspoň poslední kontroly.
K Sejkorské kapli /jinak Panny Marie Sedmibolestné/ z roku 1693 v osadě Cimbál přicházím až okolo desáté. Na počest návštěvy T. G. Masaryka této kaple dne 17. 09. 1922 půl kilometra vzdálený vyhlídkový bod v nadmořské výšce 497 m n. m. nazván byl Masarykova vyhlídka. Zakrátko u skalky z přírodního kamene s pamětní deskou nadepsanou pozlaceným písmem, vprostřed vysokých stromů, z nichž na pováženou začíná prudce kapat, nacházím poslední kontrolu pochodu. Po roce 1948 byla pamětní deska sňata a název vyhlídky vymizel z map. Naštěstí místo bylo opět upraveno a pamětní deska znovu odhalena 20. 09. 1992.
Zatajování a účelové překrucování dějin nemůže mít nikdy dlouhého trvání - v režimech totalitních i demokratických. Také případ bratří Mašínů dojde jednou k objektivnímu posouzení, to až se prudce komíhající kyvadlo nahlížení na dějiny, jehož kyv při jeho odchylkách na obou jeho protichůdných stranách podléhal zatím společenské objednávce, ideologiím, antiideologiím a přáním - otcům myšlenky, konečně ustálí a až nikoliv zarytí skalní fandové, tím méně politici, ale skutečně nezaujatí historici pokladou si nejprv zásadní otázky, co to ten odboj vlastně je, proti komu má směřovat a jaké prostředky hodny jsou v odporu k použití, aby svou odpudivostí odboj nepoškodily v očích těch, jež měl oslovit, a nenahrály těm, vůči nimž měl cílit.
sympatické divoženky na druhé dětské kontrole ochotně pózovaly, navíc poutníka obdarovaly razítkem letadla. Foto: L. Šlosar
na poslední páté dětské kontrole přinesl jsem Ježíškovi dárek do Betléma, jenž byl umístěn pod pomníkem obětem 1. světové války pod Nouzovem. Foto: L. Šlosar
pozlobit ještě či již nepozlobit turisty, toto dilema jakoby kol desáté dopolední z pohledu od Sejkorské kaple řešilo počasí. Foto: L. Šlosar
skalka se zlatým nápisem nacházela se vprostřed kaluže na Masarykově vyhlídce. Foto: L. Šlosar
Za deště střídám mokrou trávu, silniční úsek v hoření části Spálova a následně lesnatý klesající úsek, na němž bedlivě sleduji terén pod nohami natolik, že posléze ocitám se na ohybu silnice bez značek, naštěstí vracím se pouze necelý půl kilometr. Po Kamenického stezce jdu opatrně krok sun krok. Zakrátko v beztak tmavém lese objevuje se přede mnou cosi hrozivě temného. Ani nápad! V tomto počasí a na tomto terénu si návštěvu Myší vyhlídku na úbočí Měděnce - pnoucí se 25 metrů nad Riegrovou stezkou a zpřístupněnou veřejnosti 26. 09. 1926 - odepřu. Do dalšího prudšího klesání ještě užší stezičkou sklápím i za trvajícího deště deštník, abych měl volné ruce a zase pokračuji krok sun krok, nechci si ustlat v roklině pode mnou.
Dolení části obce Spálov připomíná klasickou horskou ves, kde snad omladina ještě pověřována je dojením krav či žnutím trávy čili nenudí se, či dokonce žádná tu není, neb u Spálovské kaple předčítám si v klidu na informační ceduli zcela neporušené: "Evangelická kaple byla postavena v roce 1888. V období komunismu však jako mnoho církevních památek zpustla a měla být zbořena. Po roce 1989 ale dal stav kaple impuls k založení nové tradice. Pražský akademický malíř Vladimír Veselý, spálovský "chalupář", uspořádal na počátku 90. let ve zruinovaném interiéru první výstavu a položil základ ke každoročnímu výtvarně hudebnímu setkání přátel a milovníků umění, "Spálovskému babímu létu". ..etc.
Frčím dále skrze ves, doslova, takže přehlédnu modře značenou značku zřetelně vybízející k dalšímu klesání a užuž chystám se vyjít z obce po vrstevnicové travnaté cestě, naštěstí se záhy vracím. V dalším prudkém klesání po široké cestě sužuje mě již jediné protivenství -četnými vodami rozeklaná kamenitá cesta, v níž mé kotníky viklají se ze strany na stranu. V bezpečí octnou se až na tříkilometrovém silničním úseku do Podbozkova, kdy konečně mohu oddat se svižné pravidelné chůzi, jen kdyby zatraceně teď již těsně před poledny opět nepršelo, naštěstí Kamenice a Vošmenda, obě postupně zprudka proudící v protisměru mých kroků, vylitím z břehů nehrozí … tedy alespoň ne v těchto místech.
Za poslední sobotní kapky deště v Podbozkově je mi bohužel souzeno zaplatit daň. Na zdejší nástěnné mapě správně odhaluji boční stoupající silničku, nesprávně však vyhodnotím její střet se silnicí frekventovanější, po níž pokračuji chybně doprava serpentinami, takže dopadám co Jožka Černý, tož synci místo v Příkrém ocitám se opět u cimbálu, totiž v mém případě zase v osadě Cimbál. Nezbývá mi než pokračovat zde chvíli v protisměru svého ranního putování. Na silnici na Příkrý potkávám proto pozdní účastníky - tři starší turisty a skupinu několika rodičů s dětmi, díky Bohu dětské kontroly přece nebyly držány zbůhdarma.
Restaurace U Dalibora konečně v Příkrém, těsně u ústí silničky, po které měl jsem mnohem dříve dojít, má pochopení pro mé pocity hladu. Zacelí je chutná česnečka, jíž doprovodí - to aby mi nebylo cítit z úst - do mých útrob dvě plzeňská piva. Po půlhodinovém pobytu chápe se mě na boku restaurace značení pořadatelů a dovede mě ke třem místním památkám /zprava doleva/ - horní zvoničce - dřevěné stavbě na pískovcové podezdívce čtvercového půdorysu zřejmě z 1. pol. 18. stol., sousoší Kalvárie údajně z roku 1830 a Božím mukám z roku 1731, to vše sděluje mi další informační cedule - opět neporušená, inu jak jinak na venkově.
Po půl kilometru na asfaltové cestě za obcí při jejím ústí na rušnou silnici na Vysoké nad Jizerou mám neodbytný pocit, že cos postrádám. Aha, fáborky. Jako několikráte dnes potupně se vracím. Na kraji Příkrého zjišťuji příčinu. Fáborky, jež měly mě nasměrovat doprava, přehlédl jsem proto, že těsně před nimi mi ve výhledu bránily keře, více doprava pohlédnout mně nenapadlo. Další táhlé klesání k Jizeře po nefrekventovaných polních cestách a následné delší táhlé stoupání nad jejím protější břeh skrze ves Bystrá nad Jizerou probíhá již za spolehlivé asistence žlutých fáborků. Překlenout mezitím Jizeru umožní mi dřevěný krytý věšadlový 24 metrů dlouhý Bysterský most, v roce 1922 postavený mlynářem Janouškem na místě tří mostů předešlých a ještě před nimi lávky z roku 1854, jež postupně ničila velká voda.
Na hořením kraji osady Podkamínky již za spolehlivé asistence zelených turistických značek odvádí mě z cesty nápis "Máte štěstí, je otevřeno". V nenápadné chalupě poskytuje mi sympatický chlapík skutečně pivo, byť lahvové. Občerstvení otevřel před čtrnácti dny, bude rád, když se tato bohulibá událost rozkřikne, nuže rozkřikuji to s radostí touto cestou.
Pro četná zdržení a celkem několikakilometrová zbloudění, jakož i nedostatek času, rozhodl jsem se již dříve, že vypustím předepsanou zacházku na Nové Dvory a že do cíle dojdu rovnou po zelených značkách. Pod již převažující modrou oblohou a za značného tepla vychyluji se ze značené trasy naposledy již dobrovolně - z pod obce Čikvásky skoro kilometr tam i zpět k tamní kapličce. Poté uondán mířím kol usedlosti Na Palouku, v samém závěru pak po úbočí Varty a kol vyhlídky na Semily do cíle opět do Sportcentra, kde jako jednomu ze 103 spokojených účastníků poctivě připraveného pochodu přichází mi k duhu několik hrnků ovocného čaje.
Boží muka a sousoší Kalvárie jsou ozdobou obce Příkrý. Foto: L. Šlosar
dřevěný krytý most v obci Bystrá od roku 1922 úspěšně čelí velkým vodám, v sobotu po obědě však vzdor lijavci chovala se v těchto místech Jizera jako beránek. Foto: L. Šlosar
hoření konec obce Bystrá nad Jizerou pro změnu zdobí barokní kříž, zjevně v posledních letech obnovený. Foto: L. Šlosar
kaluže a bahno na cestě za obcí Čikvásky symbolizuje noční a dopolední přeháňky, již místy modrá obloha pak zázračný obrat počasí odpoledne. Foto: L. Šlosar
z vyhlídky těsně nad městem jsou překrásně vidět celé Semily a její okolí. Foto: L. Šlosar
"Ti říkám, jestli si ten fotbal neprosadíš, jsi u mě mrtvej Homolka" - říká ve filmu Hogo fogo Homolka otec v podání báječného Josefa Šebánka svému synovi. Já cítil bych se co mrtvý Homolka, vlastně Luděk z Trutnova, tehdá, když bych jednou pochod vypustil pro ron dešťových kapek bušících mi na okenní rám. V sobotu 14. srpna se tak bohudík přes silný liják nestalo.
Výlet na Hruboskalsko /05. 08. 2010/ aneb S podběrákem do skal
Motto:
Čau, holky! Jaká byla dovolená? - My jsme byli na Ibize. - Mhmmm. - My jsme byli na Kypru. - Aha. - My jsme chodili po kraji po turistických vizitkách, dokonce jsem splnila bronzový Malý odznak turistické znalosti. - Opravdu! Úžasné! Přines prosím nám svůj turistický deník ukázat!!
Fiktivní rozhovor z kanceláře fiktivní firmy
Po dva týdny ryze rodinné dovolené zůstali jsme doma a s několika přestávkami vyvolanými zhoršeným počasím a potřebou odpočinku pochodili jsme po blízkém i vzdáleném okolí Trutnova. Nebyly to výlety dlouhé, pohybovaly se ve vzdálenostech 10 až 20 km, protože podmínkou bylo neutahat se a během dovolené se pořádně vyspat, protože toho spánku má člověk v průběhu pracovních týdnů a při sobotních výletech proklatě málo.Tak pohybovali jsme se mezi Dvorem Králové nad Labem a Kuksem, mezi Hořicemi a Lázněmi Bělohrad, v Prachovských skalách, mezi Lomnicí nad Popelkou a Novou Pakou, navštívili jsme královédvorské zoo a v závěru dovolené v uplakanou sobotu v době bleskových povodní v části Čech i Nové Město nad Metují včetně zřícenin hradu Výrova.
v první části dovolené zaujala nás křížová cesta nad Stanovicemi - moderně a přece velice vkusně a příhodně řešená. Foto: L. Šlosar
v předposlední den dovolené v den ničivých bleskových povodní, jež zaplavily především východní Čech, stihli jsme navštívit Nové Město nad Metují, jež úzkým průzorem skrze stromy mohli jsme si prohlédnout též z Juránkovy vyhlídky ve zříceninách hradu Výrova. Foto: L. Šlosar
nejen na trase ze Sedmihorek do Turnova, ale i na celé dovolené nasbírali jsme spousty razítek, z nichž na obrázku je pouhý zlomek. Vandrbuch autora
Pokud jde o turistické vizitky, "nejvýživnější" bylo krátké putování Hruboskalskem čtyři dny před skončením dovolené, z něhož vyprávění dávám tímto k lepšímu. Doprovozeno bylo ovšem nezapomenutelnými zážitky z překrásné krajiny Hruboskalska, jinak by nemělo smyslu.
Abychom neporušili zásadu nevstávat dříve než před třičtvrtě na sedm, naplánoval jsem cestu na začátek zvolené krátké pěší trasy do Sedmihorek takto: vlakem v 08,16 hod. do Turnova s přestupem ve Staré Pace a z Turnova autobusem v 10,33 hod. s příjezdem do Karlovic v 10,53 hod. Tento autobusový spoj jezdí toliko ve všedních dnech, kdy přece jen je většinou spojení stále ještě slušné i po čistkách v jízdních řádech po roce 1989.
Na zmíněný vlak nás pohodlně ze Zelené louky dopravil jeden z autobusů MHD, ve všedních dnech rovněž četných. Jistý nepokoj zmocnil se nás v Semilech, kde vlak nabral pětiminutové zpoždění, přičemž v Turnově nám jízdní řád umožňoval pouze osmiminutovou časovou mezeru. Nakonec vše napadlo dobře: když už jsem se v duchu připravil na náhradní trochu složitější alternativu jít vytčenou trasu opačně a skončit ji v Sedmihorkách, přijel vlak do Turnova dvě minuty před odjezdem autobusu, k němuž stačilo pouze proběhnout nádražní halou, před níž nás spoj již očekával.
Při jízdě z Turnova měli jsme možnost po našich pravicích sledovat celý hřeben Hruboskalských skal se zřetelným hradem Valdštejnem, kudy jsme se pak vraceli pěšky. Autobus vyklopil nás na rušné silnici Turnov - Jičín na kraji Karlovic. Stačilo vrátit se několik stovek metrů dozadu na silnici na Sedmihorky, kterou prochází též zeleně značená cesta. První prodejce a zároveň místo jedné z vizitek kemp Sedmihorky nachází se od silnice Turnov - Jičín po půl kilometru na odbočce doprava po dalším půl kilometru. V jeho útrobách nacházejí se vlastně prodejci tři, šest turistických vizitek Hruboskalska nakupujeme hned v recepci. Sympatická slečna prohlíží si s nelíčeným obdivem naše turistické deníky, též chodí po turistických vizitkách, jichž má zatím pouhých dvacet, není divu, povolání recepční neumožňuje jí v sezóně cestovat, přejeme jí, aby vše dohonila později.
Značky nás odvádějí na asfaltovou silničku, na níž pak chybějí, proto do lázní Sedmihorky, návštěvního místa druhé turistické vizitky, přicházíme raději po silnici - zbytečně byť s jen s menší oklikou, asfaltečka skutečně představovala rovněž turisticky značenou cestu. V kiosku na komorním náměstíčku sevřeném lázeňskými budovami, jež některé slouží též k pohostinskému účelu, kupujeme sedmou vizitku z Hruboskalska - Adamovo lože.
Turistický deník má vždy na pravé straně na úrovni turistické vizitky místo pro razítka, v kiosku ho nemají. Zastavujeme "na jedno" v Podzámecké restauraci, pro razítko nás úspěšně posílají do recepce za pomníkem zakladatele lázní Antonína Šlechty.
Do západního výběžku Hrubé Skály přicházíme již kol prvních skal představující místo třetí turistické vizitky Hruboskalské skalní město, jeho skály budou nás doprovázet téměř až k Turnovu. V jedné z puklin vzbuzuje náš zájem socha sv. Prokopa - "historická památka z dob panství Valdštejnů na Hrubé Skále", jak praví nápis po její pravici s letopočtem 1735. V prodejně suvenýrů kupujeme poslední osmou vizitku Hruboskalska - zámek Hrubá Skála. Pro razítkování doporučují nám recepci hotelu Štekl, razítko v turistickém deníku věnujeme místu určenému pro Hruboskalské skály, dvě razítka navštíveného místa čtvrté turistické vizitky zámku Hrubá Skála získáváme přímo v recepci stejnojmenného hotelu. Na chvíli vcházíme do prosvětleného empírového kostela sv. Josefa, zdobeného prostě, ale vkusně, pravda až na dlaždicovou podlahu namístě dříve poničené podlahy z rostlého pískovce, jež připomíná druhdy mediálně zvýrazněné "oplétačky" zdejšího církevního představitele u památkářů.
Asi po půl kilometru za Hrubou Skálou z nyní až do Turnova červeně značené cesty odbočujeme na několik metrů po žlutě značené cestě po schodech dolů do úzké soutěsky - ocitáme se v pátém místě turistické vizitky v již řečeném Adamově loži. Jedná se o přitesanou dutinu v pískovcovém bloku v části skal zvaných Dračí skály. Vpravo od informační ceduli nalézá se reliéf z počátku 19. stol. a bohužel cosi ještě z dob čerstvějších - pamětní deska na paměť desetiletého chlapce, který se sem zřejmě zřítil shora z okraje skal výšky asi 10 metrů. Chmury plašíme vyčárkováním opisového štítku na informační ceduli do turistického deníku, opisové štítky fungují na odlehlých místech místo razítek na principu obkreslování mince.
V protisměru od Turnova šel jsem při pochodech častokrát, dnes v protisměru konečně mám možnost vychutnat si dvě vyhlídky na krátkých odbočkách z cesty - Pohled na Kapelu a U lvíčka. Na první při pohledu na štíhlou věž Kapelníka pod námi vzpomenu na šedesátá léta - na v šedi televizních programů atraktivní přímý přenos z výstupu na tuto štíhlou skálu, v němž hlavním protagonistou byl tehdy slavný horolezec Radan Kuchař, na druhé se obdivujeme širokému rozhledu - téměř vpravo je vidět Tábor, úplně vlevo hora s retranslační věží, jíž později na Hlavatici identifikujeme co Javorník až u Hodkovic nad Mohelkou.
Pokračujeme po široké cestě, jež co do počtu turistů připomíná lázeňské korzo a po které cyklisté jezdí opatrně a ohleduplně, až ke druhé odbočce modře značené cesty doprava. Klesáme asi kilometr, až přicházíme ke Kopicově statku. původně Jirošově rychtě, hospodářské samotě na jedné z lučních enkláv Hruboskalské plošiny - šestému navštívenému místu turistické vizitky. Jedná se o roubené stavení čtvercového půdorysu, původně asi ze 17. stol. s obytnou částí s pavlačí v poschodí, jak si můžeme přečíst v průvodci. Před statkem postojíme u sochy sv. Jiří z r. 1828. Těsně pod statkem napojujeme se na stezičku vedoucí nás zpět skrze údolí a později do prudkého svahu kol pískovcových basreliéfů, děl to vytvořených na statku hospodařícím Vojtěchem Kopicem v letech 1940 až 1978. Návštěvu enklávy končíme obkreslováním opisového štítku na informační ceduli nad statkem na okraji lesa.
před Hrubou Skálou přivítal nás sám sv. Prokop, jeho socha je exemplárním případě harmonie přírodních krás a barokního umění. Foto: L. Šlosar
socha sv. Jiřího jakoby decentně upozorňovala, že vstup do Kopicova statku jakožto soukromé usedlosti je zapovězen. Foto: L. Šlosar
taktéž basreliéfy Vojtěcha Kopice tvoří se skalními útvary a ojedinělými kameny dokonalou harmonii. Foto: L. Šlosar
kde nejsou razítka, nastrčí pořadatel opisové štítky, z nichž neuměle obkresleny frotážní technikou sešly se z Adamova lože a Kopicova statku. Turistický deník autora
Na hradě Valdštejn, uvozeným miniaturním mostem s barokními sochami, razítkujeme na sedmém místě turistické vizitky a kradmo nahlížíme na nádvoří - za značného zájmu návštěvníků probíhá zde šermířská půtka. Vzpomínám na svou druhdy návštěvu hradu, shlédl jsem tu obraz, o němž praví se, že prý je jedinou věrnou podobiznou Karla Hynka Máchy.
Návštěvu osmého místa turistické vizitky skalní vyhlídky Hlavatice - po nezbytném razítkování v kiosku a vyzunknutí lahvové piva - ujít si nenecháme, odměnou jsou nám výhledy na Turnov pod námi a výrazná místa Českého ráje, dále na vzdálené dominanty - Bezděz, Ralsko, Ještěd, Kopaninu, Černou Studnici, zmíněný Javorník i na kousek Krkonoš.
V Turnově nakupujeme postupně tři další vizitky vztahující se k městu. Po zbytek času vymezeného nám v městě soustřeďujeme svou pozornost na židovské památky - ještě před náměstím procházíme kol hřbitova, do synagogy z roku 1719 v Krajířově ulici vcházím za vstupné 40 Kč, uvnitř v přízemí nacházejí se ve vitrínách nejrůznější předměty židovské víry, v prvním poschodí začíná právě výstava obrazů Zuzany Kadlecové na motivy židovské mystiky a kabaly, duo muzikantů tu hude, kdosi oficiální tu fotografuje, škoda že toto potěšení mi na rozdíl od synagogy jičínské odepírá přísný návštěvní řád, jenž nechce se mi porušovat.
před Hrubou Skálou přivítal nás sám sv. Prokop, jeho socha je exemplárním případě harmonie přírodních krás a barokního umění. Foto: L. Šlosar
socha sv. Jiřího jakoby decentně upozorňovala, že vstup do Kopicova statku jakožto soukromé usedlosti je zapovězen. Foto: L. Šlosar
dávno zemřelí židovští naši spoluobčané sní svůj věčná sen na poněkud rušném místě pod mostem s rušnou vozovkou. Foto: L. Šlosar
V 17,31 hod. začínáme dvou a čtvrt hodinovou cestu vlakem do Trutnova spokojeni - neulovili jsme pomyslným rybářským prutem jen několik ojedinělých rybek - turistický vizitek, naopak na jedenáct turistických vizitek jeli jsme do Hruboskalských skal a do Turnova v přeneseném slova smyslu s podběrákem, turistické vizitky nebyly však jediným účelem, nýbrž především inspirací ke krátkému nenáročnému výletu překrásnou skalní krajinou.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Podzimním Královédvorskem /04. 09. 2010/ aneb ZA HOUBAMI PO SKVĚLÉM ZNAČENÍ /napsali Jarda a Alča z Trutnova/
Výlet do Podkrkonoší /29. 08. 2010/ aneb Z KUKSU NA ZVIČINU /napsali Jarda a Alča z Trutnova/
Výlet na pomezí Jizerských hor a Českého ráje /21. 08. 2010/ aneb TAJUPLNÝM KITTELOVSKEM /napsala Maruška Beruška/
Výlet do polských Krkonoš /18. 08. 2010/ aneb V OKOLÍ KARPACZE /napsala Alena z Jičína/
Výlet do Beskyd /21. 08. 2010/ aneb PŘES VELKÝ JAVORNÍK /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Krkonoš /19. 08. 2010/ aneb DO HOR ZE STRÁŽNÉHO /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Beskyd /07. 08. 2010/ aneb VÝSTUP NA RADHOŠŤ /napsal Jan z Jičína/
DEP Putování po řekách - Chrudimka /23. 07. - 31. 07. 2010/ aneb VANDROPIS - CHRUDIMKA 2010 - POŘADATEL KČT STŘÍŽKOV PRAHA /napsala Maruška Beruška/
Podzimním Královédvorskem /04. 09. 2010/ aneb Za houbami po skvělém značení /napsali Jarda a Alča z Trutnova/
Rozhodnutí zvolit trasu 26 km ovlivnila obrovská chuť na smaženici. A protože trasa pochodu vedla převážně lesnatým terénem, spojili jsme ho se sběrem hub. V 7 hod. ráno jsme autobusem vyrazili do Dvora Králové a v 8 hod. jsme se již co 15. a 16. účastník pochodu vydali na trasu.
Hned po prvních krocích jsme velice kladně ohodnotili popis cesty v itineráři. Spolu s fáborky nás v pohodě vyvedl ze Dvora, přes Lipnici k občerstvovací stanici s kontrolou, která si čekání na pochodníky krátila houbařením v blízkém okolí. Po snědení nabídnutého koláče jsme navázali na silnici vedoucí do Hořic.
Po cca 300 m jsme narazili na další kontrolu, která nám ukázala správnou cestu. Ta totiž nevedla po značené cestě. Opět se zde prokázal pořadatelský um, neboť fáborky nás bezpečně dovedli až na rozcestí pod Čertovy hrady. Odtud jsme pokračovali po MTZ k parkovišti u silnice, kde jsme prohodili pár vět s další kontrolou.
Trasa dál vedla po silnici do Bílé Třemešné kolem lesů hemžícími se houbaři. Dosud jsme šli pro nás více méně neznámými cestami, ale v Bílé Třemešné jsme se napojili na důvěrně známou ČTZ, která vedla přes Lázně pod Zvičinou na Raisovu chatu na Zvičině. Po lehkém obědě s výhledy jsme pokračovali po ZTZ opačnou stranou Zvičiny dolů, k rozcestí turistických cest Perná u kříže. Odtud jsme po ŽTZ polní cestou a lesem sešli k Mezihoří. Dále jsme pokračovali silničkou, která byla lemována švestkami. Nešlo odolat a následovalo krátké sladké zdržení ve větvoví. Silnička nás po chvíli dovedla do Horního Dehtova až k hlavní silnici do Hořic.
Se Zvičinou za zády jsme pokračovali k rozcestí Pod Dehtovem. Těsně před rozcestím nás potkalo milé překvapení, a to setkání se dvěmi zbloudilými ovečkami - Maruškou s manželem, kteří šli trasu 35 km. Dál jsme tedy pokračovali ve čtyřech. Od rozcestí Pod Dehtovem po ZTZ přes Zátluky do Doubravice. Cesta byla poměrně blátivá a klouzavá, ale byl to příjemný odpočinek od asfaltu, kterého jsme si měli i tak ještě dost užít. Z Doubravice jsme se táhlým stoupáním po silnici dostali do Zálesí a po té na nádraží ČD ve Dvoře Králové. Tady nás ale dohonila stále se kupící černá mračna a k nádraží jsme docházeli za vydatného deště. Z nádraží jsem sešli po MTZ do města a do cíle v ZŠ 5. května kolem 14.30 hod. Od pořadatelů jsme obdrželi diplom a medaile. Ač mírně promočení, přesto jsme se spokojeně vydali na autobus domů.
Výlet do Podkrkonoší /29. 08. 2010/ aneb Z Kuksu na Zvičinu /napsali Jarda a Alča z Trutnova/
Naše putování mělo původně započít v Mostku a pokračovat přes Zvičinu do Kuksu. Když jsme se ale ráno vzbudili, s pohledem na hodiny jsme pochopili, že spoje směr Mostek jsou dávno pryč. Večer jsme totiž nařídili budíky o hodinu později, než bylo potřeba ... Ovšem návštěvy Zvičiny jsme se ten den nechtěli jen tak snadno vzdát a po chvíli pátrání v jízdních řádech jsme zjistili, že se zvládneme dostat do původního cíle, neboli do Kuksu, na půl jedenáctou a to mimořádným autobusovým spojem, který jezdí pouze dva dny v roce - 28. a 29. 8. 2010 přes Dvůr Králové nad Labem do Kuksu. Díky tomu jsme nemuseli vymýšlet novou trasu výletu, pouze jsme prohodili počátek s koncem a nasedli na autobus do Dvora Králové.
Po zběžném obhlédnutí zámku v Kuksu jsme zde navázali na naučnou stezku, která nás měla dovést k Braunovu Betlému. Zda jsme šli skutečně celou cestu po naučné stezce netušíme, protože byly místy vykáceny stromy a my jsme mohli skutečný směr cesty jen odhadovat. Ve chvíli, kdy jsme skončili na kolejích, jsme si definitivně odsouhlasili, že jsme ze správného směru sešli. Nechtěli jsme se vracet a ve spleti lesních cest hledat tu pravou, tudíž jsme ušli asi 150 m po kolejích, abychom se posléze napojili na hlavní silnici. Odtud jsme po chvíli opět narazili na naučnou stezku a po ní pokračovali pomalým stoupáním do - jak nás informovala naučná tabule - původního Šporkova panství. Asi po jednom kilometru jsme s radostí opustili naučnou stezku a s úlevou se napojili na ČTZ, která nás naprosto neomylně zavedla k Braunovým sochám. Zde nás překvapilo poměrně hojné množství turistů, kteří tudy procházeli.
Odtud jsme dál pokračovali po ČTZ Žireckou podstrání - necelé 3 km dlouhou táhlou cestou, jejíž nudnou rovinatost občas zpestřila přítomnost nejrůznějších hub, díky nimž se naše plátěná taška vzorně plnila. Když jsme v poledne dorazili na místo zvané Krakonošova vyhlídka, zjistili jsme, že se díky vzrostlému lesnímu porostu rozhodně není kam rozhlížet. Posvačili jsme tu a protože nás pomalu začal tlačit čas ( vlak z Mostku odjížděl v 17 h.) vydali jsme se rychlým tempem dál.
Po ŽTZ jsme došli až k železniční stanici ve Dvoře Králové. Tady jsme změnili původně zamýšlený plán cesty - jít přes Čertovy hrady až pod Dehtov. Tuto cestu velmi dobře známe, takže jsme vyzkoušeli pro nás novou, v mapě tenkou přerušovanou čarou značenou stezku podél kolejí. Jak se dalo čekat, opět jsme několikrát sešli ze správné cesty, neboť množství cestiček v našich lesích je neuvěřitelné a v mapách naprosto nezanesitelné. Ale díky heslu: ,,Hlavně se držet kolejí!" jsme se zdárně dostali přesně tam, kam jsme chtěli. To znamená, na hlavní silnici ze Dvora Králové do Miletína. Po ujití cca 300m jsme silnici opustili a navázali na ČTZ, po které jsme prudším stoupáním a s deštníky nad hlavou zdárně došli Pod Dehtov. Na této křižovatce turistických tras proběhla krátká pauza na nezbytné doplnění tekutin a očištění, kol cesty, posbíraných hub.
Po ŽTZ jsme obešli Dehtovskou Horku, opět - díky vykáceným stromům - mírně bloudili v Mezihoří a posléze vystoupali romanticky podzimní krajinou s rozlehlými loukami, balíky slámy, líně polehávajícími býky a spadaným listím, kolem 15 h., na rozcestí Perná, U Kříže. Opět proběhla kratičká pauza a to proto, abychom s mapou naplánovali zakončení výletu. Jelikož stihnout vlak v Mostku by nejspíš vyžadovalo střídání běhu s chůzí po 6 km, zvolili jsme příjemnější variantu - zkrátit trasu na 3,5 km a nadejít vlak do Bílé Třemešné. Po tomto rozhodnutí jsme po ZTZ, přes sedlo pod Zvičinou a s hrozivými černými mraky nad hlavou, dorazili na vrch Zvičina.
Ač jsme se tu chtěli zdržet a poobědvat z vlastních zásob, prudký a ledový vítr nám to dovolil pouze na necelých deset minut. Rychle jsme se tedy najedli s výhledy na Ještěd, Tábor a na Trosky, které jsme odsud viděli poprvé a svižným krokem pro zahřátí Zvičinu po ČTZ, kolem Masarykovi studánky, opustili. Klesání ze Zvičiny neprobíhalo tak rychle a pohodlně, jak jsme očekávali, protože terén byl bahnitý a uklouzaný. Když jsme se konečně ocitli nad Bílou Třemešnou mraky nad Zvičinou to nevydržely a spustil se prudký déšť. Jen tak tak jsme stihli rozevřít deštníky, abychom nebyli úplně promočení. Ale déšť trval jen krátkou chvíli. Na železniční stanici jsme docházeli se sluncem a duhou nad hlavou krátce před 17 h..
Do Trutnova nám navazovali spoje naprosto bez zpoždění a to z Bílé Třemešné na vlakové nádraží ve Dvoře Králové, odtud na zdejší autobusové nádraží a konečně domů. Ač nám sem tam sprchlo, domů jsme došli s výbornou náladou, po pohodově ujitých 23 km za 6 hodin, převážně kopcovitým terénem a s plnou taškou hub.
Výlet na pomezí Jizerských hor a Českého ráje /21. 08. 2010/ aneb Tajuplným Kittelovskem /napsala Maruška Beruška/
Je sobota 21. 08. 2010 a já vyrážím ve 4.41 hod do Vrchlabí autobusem, zde chvíli pauza, dám čaj z automatu, a v 5,40hod pokračuji do Tanvaldu. Po cestě přistoupí kolega, co vymyslel úžasnou trasu, při které získám 12 turistických vizitek.
Po 7. hodině vystoupíme v Tanvaldu, koukneme, v kolik otevírá infocentrum a jakou má nabídků výletů, a vyrazíme vzhůru na Terezínku, krásné romantické místo a výhledy. Projdeme okolo spících trempů a přejdeme na Muchov. Koukáme po houbách, ale teprve začínají růst a miminka houbová prý sbírat nebudem. Tak jeden podhříbek a hříbek a spousta krásných muchomůrek různých velikostí, ale ty neberem, fotí si je kolega. Na Muchov taky krásné stoupání a zase výhled do kraje. Vrchmůra a klesáme do Smržovky, těšíme se do cukrárny. Vcházíme na náměstí a chystá se zde něco jako pouť a též objevujeme přestěhované infocentrum, kde zakoupíme nové 3 vizitky a pohledy. Po občerstvení v cukrárně neodoláme a okoukneme stánky s širokou nabídkou jídla a pití, dáme Svijany, čeká nás výstup přes Novou Mýtinu na Černou Studnici. Hraje zde úžasné trio - poslechnem hudbu, okoštujem borůvkové pivko, nasajeme úžasnou atmosféru a jelikož začíná pálit sluníčko, pokračujem v plánované cestě.
Vystoupáme ze Smržovky krásnou cestou dál a narážíme na sáňkařskou dráhu, v jednom místě přelézáme prudkými schůdky nad dráhou na druhou stranu. Dojdeme na stanoviště k boudě a v ní jsou saně na letní trénink. Stoupáme na rozhlednu Černá Studnice. Zde malé občerstvení, nalepení vizitek a přes Dolní Černou Studnici do Krásné.
Zde jsou dvě vizitky v Kittelově muzeu , prohlídka za 40 Kč a kupuji též mamce medicínu s propolisem v krásné lahvičce. Dokonce jsme dostali 2 kalíšky bylinek ochutnat. Obdivujeme opravu neboli stavbu původního domu - Kittelův dům "Burk". Přijela výprava vláčkem z výletního areálu Pěnčín, do kterého se my vydáme pěšky. Sluníčko připaluje a už se těším na malý relax ve stínu. Dojdeme do Pěnčína, zakoupíme další vizitku ,prohlédneme sklárnu, kozí farmu a hurá na oběd.
Po obědě procházíme na trase Alšovice - Dupanda - Bzí -Chlístov -Vrš do Železného Brodu a zde jsem zjistila ztrátu svého vandrbuchu, při zakoupení další vizitky, nebylo do čeho dát kašet. Tak jen do turistického záznamníku a šupajdíme dál. Zbývá Podspálov a Semily, ale čas je dost těsný koupíme jízdenky, dojedeme do Nové Paky a tam hoďku posedíme a v 19.46 hod. mě budí cestující, neboť mě sluníčko a tolik zážitků trochu zmohlo. Byl to nádherný výlet - 27 km.
Výlet do polských Krkonoš /18. 08. 2010/ aneb V okolí Karpacze /napsala Alena z Jičína/
Polská obec Karpacz je typickou horskou obcí, leží v Krkonoších v údolí řeky Lomnice a jejích přítoků na úpatí Sněžky. Tento terén zahrnuje nejatraktivnější východní část horského pásma. Karpacz se nachází v nepříliš širokém a strmém údolí Lomnice ve výšce od 480 m do 885 m n. m. Osu aglomerace tvoří 7 km dlouhá serpentinovitá ulice končící v Bierutowickém sedle ve výšce 820 m n. m.
Vzdor nepříliš vábné předpovědi počasí jsme se ve středu 18.8.2010 vydali jako tříčlenný tým (manžel Jan, syn Lukáš a já) zdolat nejvyšší horu Krkonoš z polské strany. Plán trasy byl celkem jednoznačný: Karpacz Górny - Polana - Maly Staw a Schronisko Samotnia - Schronisko Strzecha Akademicka - Schronisko Pod Sniezka - Sněžka (nahoru po české straně, dolů po straně polské) - Schronisko Pod Sniezka - Karpacz Górny. V 7.30 jsme se vydali autem po trase Jičín, Nová Paka, Horka, Hostinné, Mladé Buky, Pomezní Boudy. Jelikož nám Krakonoš odmítl za Novou Pakou ukázat svoje království, manžel si ještě raději dotazem ověřil, zda budeme pokračovat v cestě. Chvílemi po cestě se obloha tvářila přívětivěji, aby vzápětí se zase zamračila a přidala nějaké kapky deště. Českou republiku jsme opouštěli na Pomezních Boudách pohledem na zcela prázdnou budovu hraničního přechodu.
I když se obec Karpacz nachází poměrně blízko hranic, museli jsme ještě Polskem projet 25 km (přes Kowary), abychom se dostali k výchozímu bodu naší pěší túry. Na parkovišti v horském středisku Karpacz Górny se nám podařilo zaparkovat za českou padesátikorunu. Sluníčko se na nás usmívalo, ale při pohledu ke krkonošským výšinám jsme my na tváři úsměv neměli.
I tak jsme se rozhodli stoupat vzhůru. Zelená značka doprovázená žlutou nás dovedla na okraj polského Krkonošského národního parku (Karkonoski park narodowy). Před vstupem do parku po zaplacení vstupného - 50 korun českých za dospělou osobu a 25 korun českých za dítě - jsme se zastavili u kostela Wang. Kostel Wang je unikátní památkou dávného norského umění. Původně byl postaven u jezera Vang v Norsku (odtud pochází jeho název). V 19. století se ukázalo, že je kostelík příliš malý a bylo rozhodnuto o jeho prodeji. Za 427 marek ho koupil pruský král Friedrich Wilhelm IV., vše bylo detailně popsáno, rozebráno a v dřevěných bednách odvezeno do Berlína. Král nakonec rozhodl, že novou lokalizací kostela Wang bude Karpacz.
Po malé zastávce u kostela jsme pokračovali dál v cestě nyní již po modré značce směrem na Polanu. Cesta zprvu prosvícená slunečními paprsky se začínala rychle horšit až v místě rozcestníku značek u Polany (žlutá a lépe schůdnější zelená vedou na Slonecznik, modrá na Maly Staw) bylo již velmi nevlídno - mlhu doprovázel déšť a foukal poměrně silný vítr. Vzdor této značně nepříznivé povětrnostní situaci jsme pokračovali až k Malému Stawu spolu s velkým množstvím polských turistů. V lesním porostu ustával silný vítr, mlha a déšť zůstávaly. Pohled na polskou stranu Krkonoš nám nebyl dopřán. Při příchodu k Malému Stawu jsme viděli jen malý okraj vodní hladiny, kterou silný vítr nenechával vůbec poklidnou. Před horskou boudou Schronisko Samotnia jsme se posilnili zásobami z domu, poté vstoupili dovnitř a obohatili trasovník o razítko.
Poté jsme zvažovali další plán. Hladina Malého Stawu se trošku zklidnila, mlha se na chvíli nad vodní hladinou částečně vzdala svého kralování. I přes tuto trošku vylepšenou situaci jsme se nekompromisně rozhodli pro návrat zpět přes horskou boudu Schronisko Strzecha Akademicka. Nadmořská výška 1258 metrů byla pro nás pro tento den výškou konečnou. Do trasovníku jsme si přidali další razítko a po dlážděné silničce, která vede až na Sněžku, jsme se vydali opačným směrem do Polany a poté zpět do Karpacze. Počasí s klesající nadmořskou výškou se umoudřovalo, takže cesta od Polany ke kostelu Wang byla opět doprovázena slunečními paprsky. Před kostelem jsme si sedli na lavičku a konzumovali potraviny z domova. Ani se nechtělo věřit, že o pár desítek metrů výše je počasí dnes opravdu naprosto nevhodné pro turistiku. Po rozhledu po polské krajině jsme se vydali zpět k parkovišti a odjížděli do Čech.
orientační tabule při vstupu do národního parku. Foto: L. Vaníček
dlážděná cesta z města Karpacz na Sněžku. Foto: L. Vaníček
chata Myslivna zčásti schovaná v mlze. Foto: L. Vaníček
Maly Staw bylo třeba zpočátku si dosti domyslet. Foto: L. Vaníček
Schronisko Samotnia. Foto: L. Vaníček
Maly Staw ukázal po chvíli něco ze své krásy. Foto: L. Vaníček
dřevěný kostel Wang. Foto: L. Vaníček
Cestou domů jsme se ještě zastavili v Trutnově s cílem prohlédnout si historickou část města. Auto jsme zaparkovali u vlakového nádraží a odtud se vydali na Krakonošovo náměstí. Zde jsme si prohlédli radnici s drakem, kašnu s Krakonošem, morový sloup a sochu Josefa II. Poté při procházení podloubím jsme zamířili do Jadranské cukrárny s cílem si trochu osladit nepříliš vydařený dnešní den. Syn Lukáš s námi u kávy a zákusku neseděl, odebral se k pozorování dopravního ruchu na vlakovém nádraží. Z cukrárny jsme s manželem zamířili do rohu náměstí, nahlédli do barokního kostela Narození Panny Marie a poté se odebrali k nádražní budově, kde na nás již čekal Lukáš. Přes nepřízeň počasí odjížděli jsme domů obohaceni o další nové zážitky.
radnice v Trutnově. Foto: L. Vaníček
císař Josef II. Foto: L. Vaníček
Krakonošova kašna. Foto: L. Vaníček
morový sloup. Foto: L. Vaníček
část náměstí v Trutnově, v pozadí věž kostela Narození Panny Marie. Foto: L. Vaníček
Výlet do Beskyd /21. 08. 2010/ aneb Přes velký Javorník /napsal Jan z Jičína/
Na úvod následujících vět a souvětí přiznává autor těchto řádků, že myšlenka odskočit si v jednom dni z Jičína na beskydské svahy není obvyklá a od účastníků takové cesty očekává se, že odkrojí hrst své energie a další hrst jisté trpělivosti při cestování vlakem. Uvedené lapálie nám příliš nevadí, a tak s manželkou Alenou a synem Lukášem odebrali jsme se v sobotu 21.8.2010 - přesně po dvou týdnech - zas do míst, kde vládne Radegast.
Cesta vlakem (z Jičína ve 4:19, v Rožnově pod Radhoštěm v 9:36) neměla chybu. U nádraží ve městě nad Bečvou jsme opět zašli do občerstvení na kávu (já hladil jsem malou sklenici s nápisem "Radegast") a po tomto rituálu odebrali jsme se za slunného dne v 10 hodin do hor. Za hlavní bod sobotního putování zvolili jsme tentokrát Velký Javorník. K tomuto vrcholu lze z Rožnova dojít přímo po zelené značce, anebo v kombinaci modrá - červená. Zvolili jsme druhou možnost, která se zdála delší i zajímavější.
Na značku napojili jsme se poblíž nádraží. Dva a půl kilometru vedla modrá současně se zelenou ulicemi rožnovskými, u rozcestníku Dolní Paseky (412 m) se zelená s námi rozloučila. Záhy jsme opustili sídelní útvar a vydali se pohodlnou cestou do kopce se vzrostlým smíšeným lesem. Desítky metrů nadmořské výšky přibývaly pilně k rozcestí Úvěz (leckde psáno jako "Úvoz", 700 m) za pátým kilometrem, stoupání dále zdálo se přívětivější. Pohodlná cesta změnila se na chvíli v málo příjemný sestup stezkou úzkou a kamenitou, na níž objevilo se rozcestí Kamenárka (735 m).
Tam - na osmém kilometru - prověřili jsme si správnost nasměrování a dále pokračovali po značce červené. Asi po 20 minutách nenechali jsme si ujít třistametrovou odbočku z hlavní trasy, jež dovedla nás k prameni Jičínky (685 m), kde nápis ochránců přírody vyzývá: "Chraňme, dokud je ještě co…". Chladná voda byla příležitostí pamatovat na pitný režim a doplnit neplné již nesené láhve.
Na hlavní trase pak čekal Malý Javorník (776 m), poslední stoupání vedlo k Velkému Javorníku (918 m), kam přišli jsme krátce po půl druhé. Ocitli jsme se v početné skupině pěších i cykloturistů, kteří se na vrchol vydali. Nahlédli jsme do horské chaty, doplnili energii vydatnými potravinami a dlouhé minuty hleděli po horských vrcholech i k Frenštátu do údolí. Kolem 14. hodiny odebrali jsme se po zelené značce do nižších poloh. Nejprudší klesání horským chodníkem k rozcestí Pod Javorníkem (550 m) bylo dlouhé 1,5 km. Následovaly pohodlné kilometry lesními cestami, po nichž došli jsme v 15:15 na okraj Frenštátu pod Radhoštěm.
za Rožnovem objeví se první horský svah. Foto: A. Vaníčková
pramen Jičínky. Foto: A. Vaníčková
beskydská krajina. Foto: A. Vaníčková
Velký Javorník - turistická chata. Foto: A. Vaníčková
turisté z Jičína na Velkém Javorníku. Foto: neznámý kolemjdoucí
pohled z Javorníku k Frenštátu. Foto: A. Vaníčková
pohled z Frenštátu na Radhošť. Foto: A. Vaníčková
i novodobé stavby zaslouží si pozornost. Foto: A. Vaníčková
Neúprosný čas nedovolil dlouhé procházky po městě, ostatně i nejkratší cesta na nádraží trvala ještě 25 minut. V občerstvení před železniční stanicí dopřála si manželka další kávu, já jsem zůstal u značky "Radegast", přičemž dal jsem si tentokrát objem standartní. Z hostů pohostinného zařízení nikdo netušil, že za krásami beskydských svahů odskočili si tři turisté až z Jičína (nikoliv Nového !), kteří jsou naplněni čerstvými zážitky z výstupu na Velký Javorník a sestupu z něho během trasy dlouhé 22 km. Následovala cesta po tratích Českých drah (z Frenštátu pod Radhoštěm v 16:12, v Jičíně ve 23 hodin).
Výlet do Krkonoš /19. 08. 2010/ aneb Do hor ze Strážného /napsal Jan z Jičína/
Stěrače rovnoměrně odstraňují dešťové kapky z čelního skla starší škodovky, která ve čtvrtek 19.8.2010 před osmou hodinou odjíždí z Jičína ke svahům krkonošským. Nejeden lidský jedinec by v tu chvíli zvažoval, zda je moudré vydávat se za horskou turistikou v počasí nejistém. S manželkou Alenou takto nepřemýšlíme, neodkládáme trasu na jiný den, ač v tomto týdnu čerpáme dovolenou a můžeme výjezd o den či dva odložit. Hory je dobré poznat nejen v té podobě, kdy je zdobí modrá obloha.
V Horce u Staré Paky již neprší, vyvýšeniny k vidění ovšem nejsou, zakrývá je mlha snoubící se s objemnými mraky. Za výchozí místo pro dnešní návštěvu Krkonoš jsme poprvé zvolili Strážné. Na záchytné parkoviště na kraji obce u domu s nápisem "Hostinec u Černýho Petra", kde se nachází pouze jednociferný počet aut, přijíždíme v 8:45. Oblačnost zde nevypadá vůbec hrozivě, sluneční paprsky dokonce nacházejí cestu k zemskému povrchu. Turistický rozcestník je v souladu s mapovými podklady. Červená směrovka zvěstuje, že náš dílčí cíl - křižovatka Na Rozcestí - je vzdálen toliko 7,5 km.
Prvních 1500 metrů sestupujeme po silnici, před posledními domy vlevo nachází se památník obětem obou světových válek. V lesnatém údolí přecházíme most přes vodoteč (v mapě je psáno "Klínový potok", na internetu je psáno "Malé Labe") a míříme lesní cestou do kopců. Po půl kilometru objeví se Hříběcí bouda (810 m), lesní komplex střídají na okamžik travnaté plochy. (V tomto místě začíná naučná "Hříběcí cesta", jejíž mnohá zastavení budou nás provázet po celý den.)
první kilometr trasy. Foto: A. Vaníčková
Strážné - památník obětem světových válek. Foto: A. Vaníčková
Hříběcí bouda. Foto: A. Vaníčková
Po chvilce ocitáme se zas v hustém jehličnatém lese a nespěchajíce přidáváme nadmořskou výšku. Když krajina se pootevře, horské louky ozdobeny jsou nejednou boudou. (Na tomto místě musím přiznat, že tyto nemovitosti v krajině sice vnímám, protože k ní nepochybně patří, jmény umím označit pouze ty nejznámější - na rozdíl od mé manželky Aleny, která ví přesně, kde objeví se anebo schována jest ta či ona horská chata.)
Cestou kolem Předních Rennerovek konstatujeme při svačině zvýšenou oblačnost, u Zadních Rennerovek dopřávám své pláštěnce, aby po čase posloužila tomu, k čemu je stvořena. Na Rozcestí (1349 m), kam přicházíme v 11:30 (uvedeným časem dávám najevo, že nespěcháme, ale Krakonošova panství si vskutku užíváme), završujeme první dnešní úsek, kterým jsme šli vůbec poprvé; následující kilometry, jež vedenou i nadále po červené značce, jsou na našich výletech dosti časté.
barevná ozdoba přírodního prostředí. Foto: A. Vaníčková
kvetoucí hořec. Foto: A. Vaníčková
Přední Rennerovky. Foto: A. Vaníčková
holoubek se nenechal turisty vyrušit. Foto: A. Vaníčková
Zadní Rennerovky. Foto: A. Vaníčková
Na Rozcestí. Foto: A. Vaníčková
Není nám proto líto, že z vyhlídky Pod Liščí horou žádná vyhlídka ke královně českých pohoří se dnes nekoná. Postupně míjíme Lyžařskou boudu i odbočku ke Hnědému vrchu. Od rozcestí Pod Lesní boudou volíme další úsek po zelené značce pro případ, kdyby se oblačnost pozměnila a hora nejvyšší nezůstala v utajení, což se vbrzku ukáže jako velmi moudré. Zvolna přestává pršet (!). Když přicházíme k boudě Svornost, prokazuje nám vládce hor velkou laskavost a dechem svým odhání závoj mlhy z protějších svahů, čímž Sněžka, Studniční i Růžová hora ukáží se v plné kráse. Pláštěnku, kterou jsem nechal na slunci oschnout, sundávám definitivně před Pražskou boudou (1125 m), kde po 15 kilometrech zařazujeme ve 13:30 půlhodinovou zastávku s kávou.
Po červené značce pak odcházíme k Hrnčířským boudám (1070 m). Tam podle itineráře navazuje další dosud námi nepoznaný díl cesty, držet se budeme značky zelené. Dlouhý sestup lesní stezkou, který přerušen je pouze u Tetřevích bud a u Zlatého mlýna, končí v lokalitě Rudolfov, jež nachází se u soutoku Bílého a Kotelského potoka.
Tam - zhruba na dvacátém kilometru - objevujeme jedno z kouzel této části zvolené trasy: značka si to namíří do prudkého svahu, lesní komplex je přerušen Hanapetrovou pasekou, teprve půl kilometru nad ní je již terén přívětivější. Při cestě nachází se památník připomínající exkurzi České jednoty lesnické v Krkonoších 27.8. až 28.8. 1906 (ve stejné době byl poblíž zabit místní hajný dvěma pytláky). Když otevře se zas krajina, spatříme nám známou již Hříběcí boudu. Od ní odebereme se dva kilometry po stejné červeně značené cestě, kterou jsme dopoledne k výšinám mířili. Krátce po 18. hodině končíme procházku deštěm ovlažovaným i sluncem hlazeným Krakonošovým královstvím dlouhou 27 km, během níž více než polovina trasy vedla místy nám neznámými.
Lyžařská bouda v mlze. Foto: A. Vaníčková
Krakonoš otevřel pohled na Studniční horu i Sněžku. Foto: A. Vaníčková
Pražská bouda opět slouží turistům. Foto: A. Vaníčková
Alena a Jan z Jičína u Pražské boudy. Foto: neznámý kolemjdoucí
Tetřeví boudy. Foto: A. Vaníčková
mohyla na památku lesnické exkurze roku 1906. Foto: A. Vaníčková
ohlédnutí za dosaženými vrcholy hor. Foto: A. Vaníčková
V 18:15 rozjíždí se k Jičínu starší škodovka se dvěma turisty okouzlenými krkonošskou krajnou.
Výlet do Beskyd /07. 08. 2010/ aneb Výstup na Radhošť /napsal Jan z Jičína/
Luďkovy obrázky turistiky z Podkrkonoší, které nejsou vůbec nevšímavé k informacím odjinud, přinesly pozornému čtenáři již nejedno svědectví, kterak turisté stihnou v jednom dni veřejnou dopravou odcestovat z domova do krajiny vskutku vzdálené, v ní absolvovat pěší túru a ještě navrátit se domů. Nejsou překvapením výjezdy z Trutnova na Orlickoústecko, z Jičína do Žďárských vrchů, z Trutnova do Moravského krasu, z Jičína na Suchý vrch a podobně. O prvním víkendovém dnu srpnovém podařilo se - nikoliv s cílem zaútočit na rekord (!) - třem členům naší rodiny odskočit si až do Beskyd. Dlužno hojně pochválit nejen tradičně České dráhy, ale tentokrát i obchodní řetězec Kaufland, s jehož přispěním bylo možné pořídit jednodenní rychlíkovou jízdenku SONE PLUS za pouhých 250,- korun českých a jezdit s ní ve třech celý den.
V sobotu 7.8.2010 jeli jsme s manželkou Alenou a synem Lukášem z Jičína ve 4:19 do Nymburka (REGIONOVA), odtud do Kolína (ELEFANT CITY), pak do Olomouce (Ex 527 "Mojmír"), dále do Valašského Meziříčí (R 625 "Vsacan") a nakonec do Rožnova pod Radhoštěm (REGIONOVA), kde jsme vystoupili v 9:36. Bylo zataženo, uvěřili jsme však předpovědi, že na Moravě pršet nebude.
Ve městě, jímž protéká Bečva v mapě ozdobená přívlastkem "Dolní" (nebo též "Rožnovská"), jest sice v létě mnoho kulturního dění, avšak my jsme přijeli za pěší turistikou. Dříve než začali jsme pohlížet k horám, přišlo vhod poblíž nádraží malé občerstvení v podobě kávy pro manželku, já jsem ještě v podhůří pochválil boha Radegasta konzumací malého pěnivého moku po něm pojmenovaného.
Kolem autobusového nádraží odebrali jsme se po značce žluté asi půl kilometru, kde zjistili jsme, že rozcestník, jenž nás nasměruje, je na svém místě a červená značka vskutku míří do kopců. První desítky metrů vedla městským parkem proti proudu řeky po levém břehu, asi kilometrový úsek jsme zvolili po cyklostezce (když značka pro pěší odebrala se na chodník rušné komunikace). Na konci města rozloučili jsme se přejítím mostu s Bečvou a vyšli po červené z nadmořské výšky asi 400 metrů do svahů.
Čekal nás dlouhý výstup lesním komplexem s hojným zastoupením buku, který jsme přerušili jen krátkými přestávkami u směrovek v lokalitách Pod Chatou Mír (636 m) a Pod Černou horou. Od Velké Polany (960 m) na sedmém kilometru zdolávali jsme stoupání vedoucí hlavním evropským rozvodím již mírnější, s výjimkou posledních stovek metrů k nejvyššímu bodu dnešní túry. Radhošť (1129 m) lehce zakrývala mlha.
nádraží v Rožnově. Foto: L. Vaníček
altán v rožnovském parku. Foto: L. Vaníček
Rožnovská Bečva. Foto: L. Vaníček
v beskydských lesích je hojné zastoupení buku. Foto: L. Vaníček
vrchol Radhoště lehce pokryt mlhou. Foto: L. Vaníček
Ve 12:30 hodin jsme vstoupili do poutní dřevěné kaple sv. Cyrila a Metoděje postavené na vrcholu v letech 1896-98, jejíž oltář zdobí kopie obrazu Valašské Madony Adolfa Liebschera (1857-1919). Před kaplí jsme si dopřáli asi čtvrthodinovou zastávku a konzumovali potraviny z domova. Při odchodu věnovali jsme pozornost sousoší obou věrozvěstů z roku 1931 od Albína Poláška (1879-1965).
Oproti výstupu na Radhošť, kde jsme potkali jen pár turistů, na modře značené hřebenové cestě v následujících čtyřech kilometrech přibylo návštěvníků hor, dle jejich obutí jsme ovšem usuzovali, že jdou jen trasy velmi krátké. Nebylo možné se nezastavit u sochy Radegasta (rovněž od Albína Poláška z roku 1931).
kaple sv. Cyrila a Metoděje. Foto: L. Vaníček
bratři ze Soluně na Radhošti. Foto: L. Vaníček
Lukáš, Alena a Jan z Jičína s Radegastem. Foto: neznámý kolemjdoucí
Kolem tři čtvrtě na dvě dorazili jsme po 13 kilometrech na Pustevny, kde poklid beskydské přírody zaměněn byl za neklid kolem desítek prodejních stánků. Při sestupu z hor, pro který zvolili jsme značku zelenou, potkávali jsme turistů zase již málo. Bylo dost času zapřemýšlet, zda je příjemnější na strmých svazích nadmořskou výšku přidávat anebo odevzdávat. Počasí se změnilo, svítilo sluníčko. Příjemnou kulisou v lesním prostředí byl hučící Bystrý potok opatřený mnohými vodními přepady.
Když otevřel se pohled do krajiny, vytušili jsme již blízký cíl dnešní trasy: Kunčice pod Ondřejníkem. Značka přešla na silnici, dva kilometry šli jsme mezi staveními rozprostřenými ve sníženině mezi Velkou Stolovou (1046 m) a šestikilometrovým hřebenem Ondřejníku, v němž nejvyšší je vrch Skalka (964 m).
z Pusteven. Foto: L. Vaníček
přepady na Bystrém potoce. Foto: L. Vaníček
Kunčice pod Ondřejníkem. Foto: L. Vaníček
nádraží v Kunčicích. Foto: L. Vaníček
Pěší procházka Beskydami dlouhá 21 kilometrů skončila na vlakovém nádraží v 16 hodin. S rychlíkovou jízdenkou SONE PLUS jsme se svezli z Kunčic pod Ondřejníkem (16:27) do Ostravy (osobní vlak 3705), odtud do Kolína (IC 540 "Landek"), pak do Nymburka (ELEFANT CITY) a nakonec do deštivého Jičína (REGIONOVA), kam jsme přijeli ve 23 hodin.
DEP Putování po řekách - Chrudimka /23. - 31. 07. 2010/ aneb Vandropis - Chrudimka 2010 - pořadatel KČT Střížkov Praha /napsala Maruška Beruška/
V pátek odjíždím do Pardubic, kde s přáteli zahájíme výpravu za vizitkami a krásami naší vlasti.
23.7. trasa: Pardubice - Zelená brána - Kunětická hora - Ráby - Perníková chaloupka - Pardubice - celkem 10 km.
24.7. trasa: Hlinsko - Hamry - Kameničky - Chlumětín - Svratka - Svratouch - Pramen Chrudimky - Paseky - Filipov - Dědová - Kladno _ rozhledna Vojtěchov - Kladno - Dědová - Hlinsko.
25.7. trasa: Chotěboř - Údolí Doubravy - Bílek - Sobíňov ( přesun vlakem ) - Stružinec ČD - Údavy - Všeradov - Veselý kopec - Dřevíkov - Všeradov - Králova Pila - Stan - Vítanov - Hlinsko.
26.7. trasa: Seč - Na Předělu - Dolní Ves - Klokočov - Modletín - Horní Bradlo - Zubří - rozhledna - Trhová Kamenice - Srní - Hlinsko.
27.7. trasa: Hlinsko - Včelákov - Ležáky - Miřetice - Žumberk - Radochlín - přehrada Práčov - Slatiňany zámek prohlídka - Slatiňany - Chrudim.
28.7. trasa: Seč - Sečská přehrada - Čáslavské chaty - Na Předělu - Javorka - Běstvina - Pařížovská přehrada - Pařížov - Třemošnice - Lichnice podhradí - Dívčí kámen - Lovětín - Lovětínská rokle - Závratec - Třemošnice - Heřmanův Městec
29.7. trasa: Sečská přehrada - hrad Pod Ohebem - Hořelec - Padrťský mlýn - Bojanov - Mezisvětí - České Lhotice - rozhledna Boika - Nasavrky - Peklo - Hradiště - Křižanovická přehrada Šiškovice - rozc. U Kochánovic - rozc. Nad Monakem - Kočičí Hrádek - rozhledna Bára - Podhůra - Chrudim.
30.7. trasa: Heřmanův Městec - Dolní Raškovice - Horní Raškovice - rozhledna Barborka - Bezedná - Svojšice - Choltice - Dub Theodor - Svinčany - Horní Raškovice - Dolní Raškovice - Heřmanův Městec.
31.7. trasa: Městský okruh v Chrudimi - krásné rozloučení s městem. Odjezd do Rosic pro poslední vizitku z muzea železniční dopravy.
při DEP získala autorka velké množství razítek. Z archivu autorky
Potom rovnou domů z báječné dovolené .Celkem 116 turistů + pořadatelé ze Střížkova.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz