24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Českým rájem podzimem s kacanovským Sokolem /24. 10. 2009/ aneb ZPRÁVA O RYBOLOVU V ČESKÉM RÁJI
Podorlický šmajd /17. 10. 2009/ aneb NA PRVNÍ PODZIMNÍ SNÍH NEJEN DO SNĚŽNÉHO
Výlet do Železných hor /10. 10. 2009/ aneb VPRAVDĚ KELTSKÝ HAPPY-END V NASAVRKÁCH
Výlet do Českého ráje /27. 09. 2009/ aneb ZA TURISTICKÝMI VIZITKAMI NA MALOSKALSKO
Katovská třicítka /26. 09. 2009/ aneb AŽ NA OSTAŠ A NA SKÁLY
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů
Českým rájem podzimem s kacanovským Sokolem /24. 10. 2009/ aneb Zpráva o rybolovu v Českém ráji
Proti minulosti omezenější dostupnost vzdálenějších lokalit i menší výběr turistických akcí způsobují určitý stereotyp v naší účasti na pochodech zejména mimo hlavní turistickou sezónu. Proto vyskytla-li se nám nyní ojedinělá možnost tuto obvyklost prolomit, nezaváhali jsme ani v případě, zřekli-li jsme se tím účasti na jednom z vynikajících bohuslavických pochodů.
Vašek ze Žacléře nalodil totiž v sobotu okolo páté ranní Marušku a mě do svého auta, v Jilemnici přibral ještě Vláďu a společně dorazili jsme kol půl sedmé ke kulturnímu domu v Kacanovech tak, abychom na startu pochodu Českým rájem podzimem s kacanovským Sokolem stihli jedno točené pivo. Současně dojela z Lomnice družina Milana, zanedlouho objevili se liberečtí turisté, na startu byl krom jiných již připraven i zde přespávající Petr z Prahy.
Protože nás očekávala více než padesátikilometrová trasa, jež byla dokonce syntézou dvou základních variant nejdelších zdejších tras, dlužno přiznat, že jsme ze startu vyrazili rovnou směrem na Kopicův statek. Po několika dalších stovkách metrů jsme si s Maruškou skalní průrvou odskočili do Adamova lože - dutiny v pískovcovém bloku - a do turistického deníku obkreslili si opisový štítek u informační cedule. Obě zmíněná extempore v mém případě nebyla samoúčelná, v Hrubé Skále ve zdejším občerstvení předpokládal jsem zakoupit si k nim turistické vizitky. Pro ten účel octli jsme zde však příliš brzy - již po osmé hodině. Přesto jsem zde tak úplně neostrouhal, neb na blízkém hřbitově umožnil mi Vláďa rozšířit sbírku zvěčněných pomníků z války roku 1866 o pomníky nadporučíků Wilhelma von Borkowského a Franze Schmidta Ehrenberga, každého z jedné z válčících stran, kteříž spí věčný svůj sen pár metrů za vchodem vpravo při hřbitovní zdi.
Nato klidnou lesní cestou poklesli jsme postupně až k pokojným hladinám rybníku Vidlák, kde labutě udržovali si od nás značný odstup a odkud mě po nejnáročnějším toho dne dvoukilometrovém stoupání na Trosky pořádně prohnal Kuba ze Staré Paky. S ním i s lomnickou družinou rozloučili jsme se načas na samokontrole na parkovišti a vystoupali jsme až k pokladně hradu Trosky, kde orazítkovali jsme svůj turistický deník, především pak zakoupili si turistickou vizitku hradu. Ještě při výstupu na hrad na prchavý okamžik vyděsil nás jakýsi benediktýn, jež vyřítil se z protisměru, než zjistili jsme, že jedná se o Vaška, který předtím od Hrubé Skály vyrazil před námi usilovnějším krokem a mezitím nasadil si bílou kapuci.
Posléze klesali jsme pozvolna plynulou chůzí k Dolnímu mlýnu při Dolském rybníku, za Podhůrou překlenuli jsme železniční trať, krátkým prudkým stoupáním přispěchali jsme ve Stéblovicích na silnici, tuto opustili jsme před místem slujícím Na Větráku, odkud rozhostily se vpravo od nás utěšené výhledy na Sobotku s doběla zářícím kostelem a vyvýšeninou se zámkem Humprecht, ještě více vpravo rozeznal pozorný Vláďa zdi hradu Kost. Postupovalo se nám toho dne dík povětří skvěle, obloha byla sice zatažena, ale nedštilo z ní, teplota ovzduší, jež pohybovala se kol 15o C, umožnila mi již zrána odložit svetr a pod silnou červenou větrovkou ponechat si pouze tričko.
mezi oběťmi války nejsou již pražádné rozdíly, proto na hruboskalském hřbitově bok po boku spočinuli nadporučík pruský i nadporučík rakouský. Foto: L. Šlosar
na nezvyklém pohledu na Trosky se Baba s vyhlídkou již z mlhy vymanila, Panna se teprve z ní maní. Foto: L. Šlosar
ještě nezvyklejší pohled na Trosky, tentokráte kompletním složení - nahoře blíže Baba, ještě v mlze Panna, pod nimi Luděk z Trutnova. Foto: J. Zahradník
před místem slujícím Na Větráku spatřili jsme po pravicích utěšené výhledy na Sobotku s bělostným kostelem a s Humprechtem na vyvýšenině. Foto: L. Šlosar
na hořením konci Sobotky u usedlosti slující Krejčíkovo vhodně doplněno bylo zelené turistické značení značením místním, jež místa našeho příchodu v protisměru šipky doleva postavilo do nového světla. Foto: L. Šlosar
V Sobotce konečně uvízli jsme v restauraci Na poště, kde obědvala již lomnická družina a kde přisedl si k nám Petr z Prahy, příjemné třičtvrtěhodinové zdržení způsobila konzumace piva a jídel, v mém případě - jak jinak - česnečky. Nato postupovali jsme dále po namísto nedávno původně červenými barvami nyní dožluta zbarvených značkách do Oseka, kde na kontrole seznam vypitých nápojů doplnili jsme o čaj, dále pak přes Střehom, kde odolali jsme lákadlu zvenčí vábně vypadající hospůdky, pod skalami posléze minuli jsme haciendu Josefa Dvořáka, z jejíhož komínu se sic kouřilo, leč herec tu s chlebem a solí nepostával. Rybník Obora po našich pravicích zanedlouho vystřídala opět říčka Klenice v utěšeném údolí Plakánku, toliko kulisy v těsném sousedství - zalesněné svahy se čnícími skalami - ostaly stejné, dokud je před námi nevystřídala silueta hradu Kosti s hranolovitou věží. Na jeho nádvoří načas zastavily se naše kroky, já jsem si tu jako poslední zakoupil turistickou vizitku hradu, na Milana bohužel zbyla toliko vizitka Vesce, o níž neprojevil jsem zájem.
Tu rybář loví ryby trpělivě jednu po druhé na jediném místě na udici, vylovení každé z nich si náležitě prožije a vychutná, s každou polaská se, jindy na rozsáhlejším prostoru zachycuje oběti své vášně po anonymních kusech vlečnou sítí, nedbaje toho, že jiné mu unikají. Tak tomu je i při získávání turistických vizitek. Někdy - jako například při našem výletu na Maloskalsko - na krátké trati získá turista turistickou vizitku místa, jež má čas si prohlédnout, jindy - jako onu předposlední říjnovou sobotu - poutníku podaří se získat na padesátikilometrové trase jen půli turistických vizitek avšak z deseti průchozích míst, kol nichž projde však krokem chvatným.
Sedmičlenná skupina ve složení Maruška z Trutnova, Vláďa z Jilemnice, Petr z Prahy, Milan a Tomáš z Lomnice nad Popelkou, Jirka z Hrádka a já ve svižném tempu minula posléze Pomníky, pod nevysokým výčnělkem Chrby na písčitém terénu vychýlila se vprostřed lesa doleva ke Komárovskému rybníku, jehož turistickou vizitku marně nato snažil jsem získat ve "dvojobcí" Nová Ves - Branžež, kde především zklamala neotevřená restaurace U koníčka. Nato po překročení silnice v těsném zprvu jen pozvolna stoupajícím údolíčku zápolili jsme těžce s bahnitým terénem, jenž pominul na jen o něco prudším stoupání nad Zápudovem.
Pokladna hradu Valečov, jejíž stůl opanovala další početná kontrola pochodu, splnila taktéž funkci štědré pohostinnosti, v mém případě v podobě jednoho a půl piva a jedné medoviny, a změnila se též žírné místo turistických tří vizitek. V té chvíli obloha, jež zůstala zatažena, jakoby se přece vyjasnila, na hrad dorazil totiž od Bosně sympaťák Honza z Vrchlabí se svou rodinou. Na turistických vizitkách zobrazená místa - krom hradu i vyvýšeninu Mužského a Drábské světničky - svižným krokem jsme minuli, úsek ten zpestřen byl též návštěvou tří křížků pojících se k válce roku 1866 - v osadě Bunclava v místě rázného odbočení červeně značené cesty doleva křížku opět vlevo na hrobě tří rakouských vojínů, na silničce při osadě Skalka v místě ústí neznačené cesty křížku vpravo na hrobě jednoho rakouského důstojníka, konečně pak na Krásné vyhlídce před restaurací vedle neznačené cesty doprava asi po třista metrech vlevo křížku na hrobě bez bližšího označení. V restauraci Na Krásné vyhlídce neuspěli jsme tentokráte s Milanem oba, turistické vizitky vyprodány byly těsně před námi.
k praktickému studiu rolí vodníků Česílka či Čochtana to má herec Josef Dvořák k rybníku Obora obklopenému skalami jen pár kroků. Foto: L. Šlosar
na konci Plakánku - kde se vzala tu se vzala - mohutná silueta hradu Kosti výhledy nám zastínila. Foto: L. Šlosar
krátkou siestu před pokladnou hradu Valečov trávil každý po svém - Maruška strečinkem, Vláďa navazováním kontaktu s kočkou, Jirka a Milan pilným studiem zbývající části trasy, zatímco já pilně jsem fotografoval. Foto: L. Šlosar
Vláďa /vlevo/ zdraví se na Krásné vyhlídce se pštrosem. Foto: L. Šlosar
Na Příhrazských skalách silný můj dojem z impozantních vyhlídek tu doprava do skal, tu doleva na Mnichovohradišťsko, zastřely často obavy, že mnohdy úzká stezička přivádí nás do slepé uličky, naštěstí vždy na poslední chvíli objevila se stezka jiná či sic prudké, leč bezpečné schodiště. Také poslední prudký sestup po hladkém jílovitém povrchu zpestřeném navíc listím proběhl za stávajících příznivých poměrů, kdy dokonce načas vysvitlo slunce, bezpečně.
Přece na rovném již povrchu za Příhrazy ulevilo se mi velice a pranic mi již nevadila směrem k Žehrovu široká zabahněná místa, jimž vyhýbali jsme se při krajích cesty. Když i bahna nechali jsme za sebou, vychutnával jsem si - jako poněkolikáté již - slasti schůzi v početné skupině, byť nyní již bez Petra, jenž z Valečova odešel dříve, kdy jsme si všichni tempem vyhovovali, dokonce i já co nejstarší, vpředu či vzadu ocital se střídavě ten či onen, přičemž ani střídmý a neplytký hovor nevázl. Za obcí Skokovy odbočili jsme mírnou zkratkou přes obce Mlýnice a Olešnice a do cíle opět v kulturním domě v Kacanovech doputovali jsme kol šesté večerní.
Po krátkém občerstvení v cíli odjeli jsme již pochopitelně v kompletním složení a ve skvělém rozpoložení ke krátkému posezení v intimním příšeří restaurantu Vyskeř, kde zakoupili jsme současně poslední turistickou vizitku dne. V posledku pak za romantických výhledů od Štěpánovic na světlem ozářené Trosky unášel nás Vaškův automobil k našim domovům, z nichž dveře toho mého odemkl jsem ve třičtvrtě na devět večer. Nato v pozdní již večer vysvobodil jsem ze svého pomyslného čeřenu šest milých ryb - turistických vizitek z Českého ráje, naopak nadlouho uložil jsem si do své duše příjemné pocity z náročného dlouhého putování romantickou skalní a lesní krajinou ve společnosti na stejně vlně naladěných souputníků.
Podorlický šmajd /17. 10. 2009/ aneb Na první podzimní sníh nejen do Sněžného
Původně jsme si představoval svou účast na nejdelší trase 7. ročníku turistického pochodu Podorlický šmajd o délce 28 km jednoduše jako politici uskutečnění předčasných voleb do parlamentu před týdnem, než jim je zatrhl Ústavní soud a po nich s konečnou platností jejich kolega Jiří Paroubek - totiž že si v pohodě projdu známá místa, reportáž pro poklidný průběh pochodu ani nenapíšu a nabídnu pouze reportáž obrazovou na vývěsku odboru. Prudký vpád zimního počasí do Čech ve středu a ve čtvrtek, jenž přinesl náhlou záplavu mokrého sněhu, která vyřadila z provozu velké horské a podhorské oblasti jako Liberecko, rozhodl však jinak.
Za chladného rána pod nevlídně se tvářící oblohou jsem se na cestě z nádraží do sokolovny v Novém Městě nad Metují /332 m n. m./ téměř bál - místo na zdejších pochodech obvyklého procesí mířili jsme na start pochodu toliko ve čtyřech - Pepík s neteří a Jarda I. - všichni z Červeného Kostelce - a já. Po asi třičtvrtěhodinovém nasávání atmosféry pochodu a posilujících nápojů, jejichž složení zčásti ovlivnil venkovní chlad, v úvodu trasy v Klopotovském údolí v duchu jsem se ještě uculoval, po sněhu téměř nebylo ani památky, stejně tak po zvířatech ve zvířetníku na jeho počátku - ovšem kromě krocanů. Nevydrželo mi to ani na konec údolí, kde jsem se již potkal s první zcela zasněženou loukou.
Po žlutě značené cestě jsem se dostal až na silnici protékající Slavoňovem, kde ujasnil jsem si z popisu i ze svých vzpomínek na podobnou trasu, že kontrola nachází se u kostelíka již na cestě modře značené, prodral jsem se sem skrze nějaká křoviska. Zde obohatil jsem až do cíle naposledy skladbu pozřených nápojů o čaj s rumem. Na plošině mezi Slavoňovem /424 m n. m./ a Mezilesí nacházela se již okolní pole nepřerušovaně skryta pod souvislou vrstvou snahu.
V Mezilesí přes chladnou atmosféru povětří panoval čilý ruch, několik automobilů zbarvených charakteristickou červení, po levé straně cesty poskládaných, naznačovalo původce klokotu - hasičstvo, jež stará se v malých obcích o čilý shon a jejich omladině nedá okusit pasivity, sídlištní nudy a bezcílnosti. Červené fáborky, jež tu načas vytlačily bílé vlastního značení pochodu, především pak finišující skupinky dětí s čísly napovídaly, že tu zrovna zmíněným zlořádům moderní civilizace čelí pořádáním orientačního závodu hlídek.
Těsně poté, co fáborky barvy tulipánů odporoučely se doleva, u další obory pro zvířata v místě slujícím Bydlo fáborky barvy sněhu také nás ze silnice svedly klesáním do Hrádovských Dolů k toku říčky Olešenky skrze les, v němž stejně jako již v Klopotovském údolí doprovázely mé snažení pleskavé zvuky tajícího sněhu ze stromů popadajícího, jeden nálet dokonce zasáhl zlehka i můj zátylek. Následný prudký výstup do Nového Hrádku odehrál se již po cestě v hlubším sněhu místy rozbrázděné kolejemi těžké techniky a místy počastované popadaným stromovím.
Klopotovské údolí vypadalo zprvu tak nevinně, krom občasného poprašku, sněhu příliš vidno nebylo. Foto: L. Šlosar
vprostřed vlezlé nepříjemné zimy zaznamenal jsem v Mezilesí činorodý ruch. Foto: L. Šlosar
probůh, do čeho to na svém stoupání do Nového Hrádku polezu! Foto: L. Šlosar
Nový Hrádek /560 m n.m./ připomenul již svým vzezřením horská zimní letoviska, střechy domů vůkol polil kdos bílou polevou a cestu skrze obec lemoval odhrabaný sníh, toliko člověka člověk tu nepotkal - kdo zrovna neodhrabával sníh, těšil se z tepla domova. Cesta nad obcí směrem k místu slujícímu sv. Izidor - Božím mukám s lípou - a dále opět k toku Olešenky byla již zcela zasněžena, naštěstí však aspoň poznamenána jen zčásti zapadanými kolejemi techniky, navíc prošlapanými nejspíše prvními účastníky pochodu. Nepamatuji si již, kdy dříve s takovou rozkoší vychutnával jsem si úplného ticha, jež kol mě se právě rozhostilo, jako nyní.
Podruhé z údolí Olešenky od provozovny firmy Hartman a kol jiné továrničky firmy TS - Bohemia poněkud vpravo stoupal jsem zkraje lesa a později skrze sněhovou pláň, blahořeče přitom své manželce, že mi doporučila na dnešní den zimní boty, a neznámým turistům za to, že cestu přede mnou prošlapali. U kravína již nad obcí Sněžné /610 m n. m./ nebylo zcela zřejmo, zda jakoby na povel shromážděné krávy podivují se více sněhové nadílce nebo osamělému turistovi v červené větrovce, jenž právě cestu v hlubším zasněženém povrchu zaměnil za cestu technikou projetou, za to místy zablácenou.
Sněženská hlavní avenida protínající obec směrem západovýchodním připomenula mi nejlepší westernovou scénu všech dob z filmu Sedm statečných, ve které Chris a Vin pomalu projíždějí pohřbít nebožtíka barevné pleti zcela vyprázdněnou ulicí městečka, toliko střelce skrývajícího se za záclonou a zneškodněného Vinem nahradil muž odhrabávající sníh, jehož jsem pro změnu dostal já svým pozdravením.
Opět stoupal jsem další sněhovou plání po úbočí vrchu Krahulce /655 m n. m./, blahořeče opět neznámým turistům za to, že cestu přede mnou prošlapali. Na nejvyšším místě svého putování na rozcestí Na Krahulci se stavbou století, délka jejíhož trvání překoná dozajista celkovou dobu budování svatovítského chrámu, páchl jsem na chvíli opět na silnici, jejíž holý povrch dokládal opět, že cestáře nečekaný a brzký atak zimy vůbec nezaskočil.
nejen později zdejší hlavní ulice, ale z celkového pohledu na jeho východní část Sněžné samo připadlo mi jakoby vylidněné. Foto: L. Šlosar
přede mnou jen pár šlépějí vede mě na úbočí Krahulce. Foto: L. Šlosar
kříž na rozcestí Na Krahulci zasypán je zčásti sněhem. Foto: L. Šlosar
U shluku domů obořil jsem se opět do zasněženého terénu, blahořeče opět neznámým turistům za to, že cestu přede mnou prošlapali - zvláště když skrze naštěstí neoplocenou usedlost obcházel jsem obzvláště vysoký skolený strom. Ledva doblahořečil jsem však, k mému zděšení stopa skončila vprostřed další sněhové pláně. V tu chvíli prozřel jsem, že jsem v posledku sledoval stopy turisty jediného vracejícího se, ještě jako bych odkudsi z dálav zaslechl vzdálený hlas: "Proč měl bych stále prošlapávat stopu nějakému lenochovi z Trutnova?"
Převzav tedy iniciativu pracně vystoupal jsem o několik metrů výše, kde zprava dostavila se cesta s kolejemi jen mírně zapadanými, po níž klesajícím terénem sestoupal jsem v pohodě do obce Janov /517 m n. m./ ke kapličce a nato za obcí poněkud doleva dospěl jsem k Panskému rybníku ještě se zbytky ledu, nedav se před ním odradit nevlídným osamělým černým psem.
Při mém dalším putování po levém břehu Janovského potoka ubylo značně sněhu, přibylo však neskutečné kvantum popadaných stromů, jež musel jsem obcházet, často i přelézat. Při jednom takovém počinu zavrávoral jsem a ustlal jsem si na rozbředlém sněhu, když pracně - bez jakéhokoliv jiné úhony - zvedal jsem se, smočil jsem si navíc koleno v louži. Přece jen trochu prokřehlý dospěl jsem do Ohnišova /406 m n. m./, kde vprostřed obce zaznamenal jsem dvě skutečnosti - jednu dobrou /hodiny tu zvěstovaly příznivý časový údaj čtvrt na dvě/ a jednu špatnou /hospoda byla zavřena/. Proto spravil jsem si náladu v domku naproti, kde požádal jsem o razítko, jež přináleží do soutěže Kačenčina pohádková říše, a kde k mé osvětě vlídná paní přidala mi list s pohádkou o Ohnivém mužíkovi na razítku zobrazeném, jež dokonce zaujala i sluníčko, takže poprvé a na naposledy toho dne rozhrnulo mraky a shlédlo dolů.
Poté zablahořečil jsem pro změnu značkařům za to, že z Ohnišova již červené značení dále nevedou ihned po břehu Janovského potoka, nýbrž nejprve po silnici přes Vanovku a Zákraví. Tady opustil jsem dočasně vzniklý - po neblahých zkušenostech nad Ohnišovem - svůj úmysl pokračovat dále do cíle bez komplikací po silnici a poslušně následoval jsem červené značení v ostrém úhlu doleva k přehradě Zákraví opět k Janovskému potoku. Podél jeho pravého břehu sledoval jsem dále cestu, po níž na jednom místě vznesl jsem se nad potok a pětkrát jeho vody s největší ostražitostí překlenul po sice bytelných lávkách, nicméně za vlhkého počasí z kluzkých kmenů sestávajících, z první pak dokonce po schůdkách opatrně slezl jsem vsedě.
na hladině rybníka Panského za Janovem patrny jsou zbytky ledu. Foto: L. Šlosar
první lávka od Zákraví vypadá mezi skalami skutečně impozantně. Foto: L. Šlosar
Novému Město nad Metují přiblížil jsem se na dohled ve třičtvrtě na tři, ve městě pozdržel jsem se v zámku, kde získal jsem sic razítko, turistickou vizitku pro krátkodobou nepřítomnost paní v suvenýrech nikoliv, vše spravilo muzeum dvěma vizitkami a zbylým razítkem v pokladně.
V cíli, kam dorazil jsem ve slušném čase sedmi hodin, pobyl jsem jako jeden z pouhých 58 účastníků toliko krátce při grogu v rozhovoru s pořadateli skvěle připraveného pochodu a s dlouholetým dálkoplazem Ivanem z Nového Město nad Metují. Nato vyrazil jsem za prvním a současně posledním točeným pivem dne do nádražní restaurace, kde podcenil jsem dobu odjezdu vlaku natolik, že vpadl jsem do něho s batohem, větrovkou a čepicí v náručí.
Doma pak strhl jsem z nohou dvojí vlhké ponožky mé kotníky obepínající chladným objetím, vrhl se střemhlav do vany s teplou vodou a své domácí oblečení načas rozšířil o silné pletené ponožky.
Výlet do Železných hor /10. 10. 2009/ aneb Vpravdě keltský happy-end v Nasavrkách
Hory Lužické, Jizerské, Orlické nalezneme ve výčtu destinací, jež navštívil jsem, když syt turistických pochodů spřáhl jsem se ad hoc s Maruškou a Vláďou ke společným výletům. Tuto sobotu přibyly k nim také Železné hory, přičemž tématicky převáhly tentokráte rozhledny.
Mezinárodní autobus na Žiar nad Hronom vyklopil nás v Chrudimi v 07,25 hod., spěšný vlak Vysočina, do kterého přistoupili jsme po téměř půlhodinové pauze, napodobil autobus ve Slatiňanech v 08,02 hod. Spící ještě čtyřitisícové město protnuli jsme směrem východním k zámku. Hnedle za ním v parku upoutali mě v ohradě koně Prževalského, jejichž těkavost přinutila mě obejít ohradu. Podstatně trpělivějším fotomodelem byla mi socha norického koně od Bohumila Kafky z roku 1935 opodál. V těch místech vymkli jsme se úmyslně na chvíli těsně turistickému značení, neb po soše přilákalo nás romantické zákoutí rybníčku.
V zámeckém parku v roce 1769 založeném Karlem knížetem Auerspergem v nadmořské výšce 270 metrů nad mořem na současné ploše16 ha za teploty převyšující nepříliš průměrnou zdejší roční teplotu 8,2° C spatřili jsme z celkového počtu 51 druhů jehličnanů a 131 listnáčů toliko ty, jež stály nám špalírem při naši cestě ke Kočičímu hrádku, neokusivše přitom ani milimetr z průměrných 622 milimetrů zdejších ročních srážek. O Kočičím hrádku - maketě to romantického opevnění se sedmi věžemi či věžičkami - pojednal jsem lehce při své reportáži z dubnové loňské Pardubické podkovy, proto půjdeme dál.
Po cestách, jež upraveny byly ve zbylém průběhu loňského roku, přibyli jsme k rozhledně Bára na vrchu Podhůra, jejíž předchůdkyně je svého druhu smutnou rekordmankou - postavena ve dnech 29. března až 30. května 2008 byla slavnostně otevřena 21. června a zcela poničena vichřicí již po 4 dnech - 25. června 2008, avšak ve zdokonalené podobě byla naštěstí znovuotevřena 03. září 2009. Z povzdálí připadne nezúčastněnému co model složený z obřích sirek, in natura sestává ze zužujícího se trojbokého jehlanu obepnutého modřínovými prkny, uvnitř skrývajícího válcové schodiště z dubových fošen, k zemi je upevněna systémem kotevních lan, však také na počátku bezpečného výstupu na plošinu pnoucí se do výše 28 metrů, na níž zapovězen je současný pobyt osob převyšujících počet šesti, znamenali jsme lehkou vibraci. Protože viditelnost byla prabídná, toliko spatřili jsme před sebou Chrudim a za ní v dáli Kunětickou horu, bílý kouř usvědčoval rovněž z přítomnosti elektrárnu Opatovice před námi a značně po levici též elektrárnu Chvaletice, očitý svědek Vláďa však vypověděl, že za příznivějších poměrů lze z oněch míst spatřit krom jiného i Krkonoše.
Sešli jsme o 100 metrů níže k uloženému torzu původní rozhledny a k zajímavému pomníčku na vidlici dvou cest s miniaturní deskou s nápisem Hildegard Hübl, geb. Gall / *26. 12. 1905 in Niederlangenau - Dolni Lanov / 1945 vertrieben aus Pilsdorf - Pilníkov / + 21. 12. 1945 in Podhura. Zda z našich končin vypuzená Němka sešla steskem či vlastní rukou a proč právě zde v českém vnitrozemí, zůstane záhadou pro naše potomky, pokud ještě v té době nějaký pomník ve volné krajině k vlastivědnému bádání zbude. Jisto je toliko, že Hildegard nezahynula pádem z lanové dráhy, ta nad pomníkem zbudována byla až po více než 50 letech.
Shlédnutím rozhledny z nizoučké, za to poměrně strmé Čertovy skály vyplnilo se naše čekání na otevření přilehlého kiosku připomínajícího současnou poštovnu na Sněžce. Strávili jsme zde další příjemné chvíle konzumací piva zn. Rychtář výrazně hořké chuti a sledováním několika rodin se zřejmě přebytečnými dětmi, přihlašovali je totiž ku zdolávání lanové dráhy. Toho dne vlezlý chlad pod oblohou jednotvárně zataženou šedými vysokými mraky přinutil nás následně vykročit svižnějším tempem. Načas zarazila je venkovní tělocvična zbudovaná v rámci projektu Rekreační lesy Podhůra, v níž v mladším věku mohl bych dosyta skákati, podlézati, kliků nadělati, po horolezecké zdi lézti a tak podobně. Nyní místo toho zmohl jsem se k sestupu k soustavě rybníků Perný, Vilém a Hluboký, za nimiž prudkým obratem vpravo změnili jsme směr proti toku potoka Okrouhlického. Na jednom místě, kde se vzala tu se vzala, mladá žena v černém tu seděla v očekávání účastníků dětské soutěže, za chvilku také za námi nějaké hlasy se ozvaly. Nato jinde zas les prokoukl načas doleva v otevřenou krajinu, v jejímž středu bezpečně doutnaly dva ohýnky, k dokonalé iluzi podzimu toliko pasáčci opékající brambor scházeli. Po dlouhé době v prvním sídle Šiškovicích, jemuž dominoval pohled na barevný štít vysokého domu s nápisem "Pila Šiškovice", předávali si nás postupně hlasitou poštu místní psi.
kůň stvořený Bohumilem Kafkou postál mi co model bez jakýchkoliv problémů - na rozdíl předtím od těkavých koňů Prževalského. Foto: L. Šlosar
ani v mé v průběhu jednoho a půl roku druhé reportáži nebylo lze zobrazení Kočičího hrádku opomenout. Foto: L. Šlosar
záhadný pomníček na vidlici dvou cest pod rozhlednou Bára dává tušit velké lidské tragédii, jež není skryta toliko ve smrti samé.Foto: L. Šlosar
rozhledna Bára: nikoliv nějaký obr Koloděj složil zde několik párátek, nýbrž lidský činitel tu realizoval originální nápad a projekt architekta Martina Rajniše. Foto: L. Šlosar
Bylo o polednách, kdy konečně splněny byly až dosud občasné výhrůžky shora, neb začalo zdrobna pršet. Již s oblečenými pláštěnkami, resp. s deštníkem nad hlavou ze 137 metrů dlouhé a 21 metrů v patě široké hráze jednoho z pěti vodních děl na řece Chrudimce - Křižanovice, vybudovaného v letech 1948 - 53 nákladem 447 mil. Kč, shlíželi jsme na chmurně šedavou hladinu po našich pravicích čeřenou hojnými kruhy z dopadajících četných kapek.
Snad zamžené brýle rovněž poseté kapkami způsobily, že někde na stoupání silnice nad hrází přehlédl jsem snad nějaký hraniční kámen, takže nezpozoroval jsem okamžik, kdy vstoupili jsme na území Keltů, konkrétně jejich kmenů slujících Bojové, kteří dali zvenčí známé jméno Čechám /Bojohaemum = Bohemia/. Až téměř na vrcholu stoupání, kdy jsem již bohudík natrvalo odložil deštník, nás turistické značení odvedlo do lesa, kde již téměř neznatelné nalézají se roztroušené kamení a zbytky valu, a později odkázalo nás na kraj obrovské lučiny velikosti fotbalového stadionu, kde snad Bojové hráli fotbal proti Markomanům a Kvádům. Dnes pouze odborníci rozpoznávají, že čnělo na ostrohu nad Chrudimkou keltské oppidum na ploše 20 ha, jehož valy byly již v 19. stol. narušeny stavbou evangelického chrámu se hřbitovem a silnice z Křižanovic, té, jež nás zakrátko zavedla do obce se symbolickým názvem Hradiště.
Na jejím počátku přerušil napravo naše kroky pomník sestávající ze tří kamenů, na nejhořejším z nich skvěla se i dnes odvážná slova "Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti", pod nimi vpravo nalézal se reliéf kalicha a vprostřed reliéf zobrazující autora slov - Mistra Jana Husi, dle letopočtů byl pomník zbudován ke 400. výročí upálení odvážného kazatele. Do centra obce nás značení nevpustilo, směrovník odkázal nás hnedle doprava ven z obce, na jehož popud vystoupali jsme po klikatých zátočinách silnice na kraj obce Česká Lhotice.
Vpravo dovnitř obce prvním pohledem zdálo se být mrtvo, místní jeden pilně pracující občan v zelených montérkách přece nám tvrdil, že za nedalekými modrými vraty nachází se hospoda a že krom toho se tu u příležitosti slavnosti spojené s výlovem rybníka čepuje u obecního úřadu pivo. Skutečně po několika krocích jakoby střihem ve filmu objevil se před námi vpravo rybník zčásti obklopený dětmi s rybářskými pruty a přihlížejícími občany, za ním vlevo garáž s hasičským náčiním poskytla nám asyl a muži u polní putovní pípy načepovali pivo zn. Budvar.
Zlehka vykročili jsme zpět z obce, s velkou radostí na zpáteční cestě pozorujíce, kterak ještě v našich vesnicích bují spolkový život, většinou dík působení hasičů. Po 200 metrech od okraje vsi dospěli jsme k další dřevěné rozhledně Boika, jež netradiční jméno obdržela dle keltského kmene Bojů, který i v těchto místech bratru v prvních stoletích př. n. l. působil. Nepříznivé toho dne klimatické poměry opět neumožnily nám z plošiny vysoké 15 metrů dohlédnout daleko.
Z cedulky u paty rozhledny zjistili jsme, že razítko rozhledny dostupné je u starosty v Hradišti, jež minuli jsme však předtím, dále v České Lhotici u p. Nepivody v domku za třemi vraty v ulici, odkud jsme právě přišli, posléze pak v informačním centru v Nasavrkách. I vrátili jsme se do vsi, kde vlídný Český Lhotečan v zeleném pracovním úboru tentokráte z kraje rybníka zasáhl opět toho dne v náš prospěch a zavedl nás přímo k vratům hledaného domu. Tím byla hospoda, jejíž vrata onen občan i nyní označoval jako modrá, byť nám připadla co do neurčita tmavá. Více však pro nás již vykonat nemohl, protože areál domku byl sic přístupný, z domku na zvonění však nikdo nereagoval, takže jsme razítko nepořídili, což nás nijak nebralo.
Již za rozhlednou minuli jsme stanoviště naučné Keltské stezky Železnými horami Keltská spiritualita se simulovaným kruhem z balvanů a vprostřed s největším symbolizujícím slunce. Posléze v lese zhoupli jsme se údolíčkem Debrného potoka a po čtvrt na tři ukončili jsme naše putování v jednaapůltisícovém městečku Nasavrky, kde jedině mohli jsme na naší sobotní pěší trase teoreticky získat turistickou vizitku. S tím však nepočítali jsme, protože prodejce - informační středisko v zámku a muzeu mělo být mimo sezónu otevřeno pouze v pracovních dnech. O to větší bylo naše žasnutí, že se tu svítilo. Zkusil jsem vzít za kliku, dveře byly otevřeny. Uvnitř mladá dívka nípala se v mapě, ochotný muž nám k milému našemu překvapení umožnil obtisknout si razítka informačního centra i rozhledny Boika a mně dokonce prodal turistickou vizitku. Skončila tak naše mise nečekaným happy-endem - přímo po keltsku, neb Keltové byli evidentně pozitivním národem, byť na pevnině mu pšenka příliš nekvetla.
jak prozrazují Maruška a Vláďa v pláštěnkách, na hrázi vodního díla Křižanovice zastihla nás krátká přeháňka. Foto: L. Šlosar
pomník Mistra Jana Husi zkraje Hradiště vyjádřila obec zasloužený hold jedné z nejvýznamnějších osobnosti českých dějin. Foto: L. Šlosar
jméno rozhledny Boika zde zachycené v popředí zachmuřené šedavé oblohy odvozeno je od keltského kmene Bojů. Foto: L. Šlosar
keltské spiritualitě věnováno je stejnojmenné od Boiky nedaleké stanoviště naučné Keltské stezky Železnými horami. Foto: L. Šlosar
S Kelty definitivně rozloučili jsme v prvním poschodí muzea - s figurkou bojovníka a ženy pracující uvnitř makety keltského přístřeší. Protože muzeum bylo zavřeno, pokročili jsme ještě výše na výstavu fotografií Panorama 09. Ze zvětšených rámů jukaly na nás kupříkladu imaginární obrazce hrajícími se světlem, hory na Azorách, psi v alegoriích na turisty nebo Czech Tech, koleje, lokomotivy či koncentrační tábor v Osvětimi, mě osobně nejvíce zaujaly tři nenápadné černobílé fotografie sepulkrálních památek na Olšanských hřbitovech.
Svou spokojenost s průběhem poklidného, pestrého a zajímavého výletu i s jeho rozuzlením vyjádřili jsme pak dvouhodinovým pobytem v útulném nekuřáckém prostředí hotelu Šustr v hoření jižní části těsně sousedícího náměstí, stále v zorném úhlu pozornosti půvabné mladé číšnice, kde zalahodila mi staročeská česnečka, jež ze mě byla cítit ještě doma, ač její odér poctivě snažil jsem se zakrýt dvěma plzeňskými pivy a jednou skleničkou slivovice.
V odpoledních a večerních hodinách jediným autobusem v 17,30 hod. opustili jsme hájenství Keltů, nato v Hradci Králové rozloučili jsme se i navzájem, neb trutnovská část výpravy pokračovala dalším autobusem v 19,10 hod., jímž dostali jsme se do Trutnova natolik včas, že začátek fotbalového utkání Česká republika - Polsko zastihl mě již vysprchovaného a v pyžamu.
Výlet do Českého ráje /27. 09. 2009/ aneb Za turistickými vizitkami na Maloskalsko
S vidinou pokračujícího teplého slunečného víkendu - možná posledního v tomto roce - a následujícího odpočinku dokonce pod patronací sv. Václava vydal jsem se se svou manželkou Janou ihned nazítří po náročném pochodu Katovská třicítka za turistickými vizitkami. Jako cíl našeho výboje zvolili jsme si Malou Skálu v Českém ráji, kam přibyli jsme pro výluku na železnici od Železného Brodu náhradní přepravou. Autobus Českých drah po čtvrt na jedenáct vyklopil nás proto místo nádraží ČD na protějším - zeměpisně levém - břehu řeky Jizery na autobusové zastávce U mlýna.
Tak stalo se, že od našeho úvodního dílčího cíle - cukrárny na parkovišti blízko mostu pro pěší dělila nás vzdálenost o půlkilometra menší. Byť jsme si zde poručili točené pivo, resp. kávu, hlavním důvodem naší návštěvy bylo zakoupení čtyř turistických vizitek v této osvěžovně, jež vybavena je taktéž jako informační centrum. Z milých těch přírůstků do Turistického deníku vyřadili jsme pro návštěvy budoucí dočasně Suché skály nacházející se na protější straně řeky. Náš nedělní atak byl totiž namířen od Malé Skály směrem půlnočním.
Tímto směrem od úvodního skaliska nad Malou Skálou stoupá Vranovský hřeben, na který jsme se obořili z boku. Proti mým působením v této lokalitě při Líšenských pochodech Českým rájem bylo následující naše stoupání postupně rozmělňováno několika odbočeními - poprvé asi po 200 metrech. Široká rovná cesta zavedla nás tu doleva na vyhlídkovou skálu, jež zaujala nás již od silnice při prvních našich krocích na parkoviště. Z ní pak shlédli jsme celou Malou Skálu ponořenou do paprsků teplého svým charakterem ještě letního dne, dále řeku Jizeru vybarvenou modří z palet nizozemských mistrů a nad jejím protilehlým břehem stejně prudké svahy s nepřehlédnutelnými Suchými skalami.
Další odbočka doleva od červeně značené cesty odloudila nás vzápětí po dalších asi 300 metrech těsně u studny, vyvrtané až na úroveň Jizery, respekt vzbuzující svou nedohlédnutelnou hloubkou, do níž by se na výšku snad ukryla i petřínská rozhledna. Byl jsem převelice překvapen, že již po několika metrech pro projití dvířek vedoucích skrze vysoký skalní masiv octli jsme se znenadání na plošině, na níž po naší levici zaujal nás letohrádek v podobě kaple jakoby k onomu masivu přimknutý.
V útrobách letohrádku zakoupili jsme dvě turistické vizitky - jednu stále se vážící k hradu a jeho okolí a druhou k výstavě otevřené toliko do 25. 10. a slující "Český ráj jak ho možná neznáte!, jež tak představovala jakýsi bonus. Výstava byla vlastně symbolicky poutním místem pro všechny vyznavače Turistického deníku. Své překrásné - především ty letecké - fotografie vystavoval tu totiž Ing. Rudolf Ropek, dříve úspěšný reprezentant v orientačním běhu /krom jiného armádní mistr světa v roce 1997/, pro nás turisty především osnovatel a vydavatel Turistického deníku, autor fotografií na většině turistických vizitek. Turistická vizitka č. 500, jež je současně vstupenkou na výstavu, je raritou nejen svou dočasností /aspoň ve vztahu k místu konání výstavy/, ale též nízkou cenou - místo standardních 12 Kč stála 5 Kč. Seřazené turistické vizitky umístěné na třech panelech vprostřed výstavní místnosti přímo podněcovaly a inspirovaly do budoucna k dalším návštěvám a plněním a přilákaly dozajista další dušičky k účasti na Turistického deníku, přinejmenším jako na druhý den bezvěrce slovo Boží papeže Benedikta XVI. ve Staré Boleslavi k pokřtění. Výstava opravdu stála za návštěvu!!
Nato pokračovali jsme již přímo po Vranovském hřebenu členitým terénem výše a výše, odbíhajíce k různým stavbám tvořícím Pantheon jen do těsné blízkosti cesty, až konečně vlevo před námi upoutala naši pozornost válcovitá věž s praporcem zdánlivě vypínající se osaměle na skalisku. Mohutnost hradu Frýdštejn docenili jsme teprve u jeho zdí před vstupem, především pak přímo v jeho areálu na straně odvrácené od cesty, po které jsme přišli. Od mé poslední návštěvy hradu se určitě rozšířily prostory hradu návštěvníkům přístupné, především níže položené partie hradu a bezpochyby i věž, jež od počátku vzbudila mou pozornost.
Jejímu lákání jsem neodolal - po dvou venkovních prudších schodištích a jednom esovitém taktéž vně věže a nato po dalším točitém uvnitř vylezl jsem až na její ochoz, bohudík dostatečně zajištěný. Méně příjemný sestup zvýraznil neprobádané taje mé psychiky: zatímco na kruhovém schodišti v přítmí věže bez výhledů cítil jsem se zcela suverénně, na venkovním esovitém schodišti - byť prakticky stejném jako uvnitř a samozřejmě naprosto bezpečném jako ostatní, avšak ve zcela volném prostoru se nacházejícím - úplně v pohodě jsem se necítil a hleděl jsem proto upírat svou pozornost pouze na nejbližší body - zábradlí a schody.
pohled na Jizeru z vyhlídky z Vranovského hřebene směrem severovýchodním připadne jako pohled z nějakého vysokého mostu pnoucího se nad řekou, pozorné oko zahlédne parkoviště, kde v cukrárně lze nakoupit vizitky, vpravo na druhém břehu pak lanové centrum SUNDISK. Foto: L. Šlosar
při pohledu na seřazené vizitky na panelu na výstavě fotografií Ing. Rudolfa Ropka v letohrádku v areálu již neznatelných zřícenin hradu Vranova zmocní se přihlížející neodbytná touha navštívit všechna místa a vizitky získat. Foto: L. Šlosar
na skalní plošině v místech, kde stával hrad Vranov, při skále tísní se letohrádek v podobě kaple. Foto: L. Šlosar
nade mnou nad dvojím strmým schodištěm a jedním esovitě zahnutým strmí se věž hradu Frýdštejna, za chvíli tam polezu. Foto: L. Šlosar
z věže hradu Frýdštejna naskýtají se výhledy do dálav omezené toliko mlžným oparem. Foto: L. Šlosar
Z Líšenských pochodů Českým rájem, především ze závěrů tras, uchoval jsem si v paměti následné stoupání na Kopaninu co nekonečné a úmorné, nyní ve volném tempu a po celkem pouhých třech kilometrech chůze připadlo mi převelice snadné. Po překlenutí silnice těsně před závěrečným půlkilometrovým výstupem zjistili jsme od protijdoucích turistů i z nápisu, že rozhledna není otevřena, ale že klíč je možno si zapůjčit v domku čp. 2. K němu dostali jsme se ve směru šipky - po silnici asi po 300 metrech, po protnutí další turisticky značené cesty doprava směrem od Kopaniny po dalších stech metrech znovu doprava, k domku skrytém zčásti za keři dovede turistu rovněž spolehlivě další šipka.
Zakoupili jsme si tu vizitku, klíč jsme si však nepůjčili. Jsem totiž měkkosrdcatý a nejsem si jist, jak bych o půl kilometru výše na rozhledně čelil přemlouvání dalších nahodilých příchozích, abych počkal, až se i oni z rozhledny vynadívají, nebo abych jim klíč rovnou zapůjčil, že ho sami vrátí. Našim následovníkům budiž však sděleno, že v domku jsou vybaveni stejně náležitě jako případně u vchodu rozhledny - včetně turistických vizitek, hezkého razítka a suvenýrů. Na vrchol Kopaniny jsme se přece podívali alespoň k patě rozhledny, jíž jsme beztak navštívili již dříve, a posléze přijali jsme pohostinství výletní chaty Kopanina, kde při jednom pivu zabavil jsem se počítáním hodin na stěně nad výčepem i na vedlejší, napočítal jsem jich osm.
Nejen nejzranitelnější, ale také nejméně pozorný je najedený a tudíž spokojený turista. Ukázalo se to po několika dalších stovkách metrů na ohybu cesty, kde jsem musel přehlédnout pokračující přímý směr zelených turistických značek, místo toho jsem již bez jejich asistence respektoval odbočení cesty doleva. Lehkomyslně jsem očekával, že nás do Malé Skály zavede silnice, na kterou cesta vyústila. Stalo se tak, leč s mírnými komplikacemi - v Klíčnově, blízko míst, kde se nám Ještěd zdál podezřele blízký, na radu místních odbočili jsme po místní komunikaci doprava na další silnici, jež teprve na Malou Skálou směřovala, ovšem oklikou přes Mukařov, který jako bludné místo zažil jsem již při Líšenských pochodech Českým rájem v roce 2000, a přes Sněhov s kapličkou, až teprve těsně nad jinou kapličkou nad Malou Skálou jsme teprve po 3 - 4 km navíc na zeleně značenou cestu narazili. Protože však měli jsme dosti času, protože pohodlná silnice stále klesala a nedobrovolně prodloužená pouť byla doprovázena utěšenými výhledy na protější svahy zpočátku s Černou Studnicí, nepoznamenalo nás zbloudění na dobré náladě a nezpůsobilo žádnou újmu na dalším našem programu.
Již při ústí zeleně značené cesty na parkoviště dodatečně nechal jsem si v cukrárně dát razítko z Malé Skály do turistického deníku i do vandrbuchu. Posléze letmým pohledem přes řeku vyřešil jsem okem bystrým a vnímavým otázku, jež stran turistických vizitek nad námi vznášela se již zrána, totiž kde nalézá se další místo s turistickou vizitkou v Malé Skále - lanové centrum SUNDISK. Na protějším břehu vedle plovárny zpozoroval jsem totiž vysoko změť lan připravených pro překonávání odvážlivci. Vyplatilo se proto vrátit se několik metrů zpět, překonat most pro pěší a přesvědčit se, že se u hledaného místa nacházíme. Turistickou vizitku zakoupili jsme o několik metrů dále na vyvýšeném pódiu v pokladně Žluté plovárny.
Pokračovali jsme dále po onom druhém - tedy zeměpisně pravém břehu Jizery - proti jejímu toku kol další kapličky, až v místě, kde ulice zatáčí na cestu rovnoběžnou s kolejemi k nádraží, dospěli jsme k poslednímu cíli - k Boučkově statku. Proti svému původnímu úmyslu uspokojit naše nitra toliko materiálně, přece jsme k razítku /turistickou vizitku získali jsme již ráno v cukrárně/ zakoupili si vstupenku a vůbec jsme nezalitovali, když ve třech podlažích věnovali jsme zaslouženou pozornost obrazům pro nás laiky nejrůznější srozumitelnosti i místopisnému koutku v podlaží na úrovni pokladny.
Po duchovni krmi nechtělo se nám čekat v Boučkově statku v dlouhých frontách na krmi hmotnou, místo toho na rohu poslední zatáčky cesty směrem k nádraží přijali jsme pohostinnost nezaslouženě opomenutého hotelu Skála, kde vedle piva přišla mi k chutí i maloskalská česnečka.
Závěr našeho pobytu v Malé Skále při čekání na autobus náhradní železniční dopravy zpestřoval výhled na hrad Vranov, kde na dálku patrný ještě čilý ruch asocioval v nás na okamžíček malou lítost, že nevypůjčili jsme si zde přece předtím klíč k návštěvě ještě gotické kaple směrem ke skaliskům zakončeným křížem, ale nevadí, není všem dnům ještě konec.
Boučkův statek ve třech podlažích obsahuje především obrazovou galerii, mě ještě více oslovila jeho část věnovaná historii Maloskalska. Foto: L. Šlosar
snímek Boučkova statku poněkud znehodnotilo sluníčko, byť jsem je nechal ukrýt za jeho štít. Foto: L. Šlosar
ze silnice v Malé Skále otevírá se impozantní výhled na skalní zříceniny Vranova včetně kapličky a okolní skalní masivy, jen kdyby těch silničních značek a drátů nebylo. Foto: L. Šlosar
Celý závěr příjemného a pohodové turistického dne pak orámovala dvě setkání, jež nastolila dvě různá zamyšlení, jež připomenula nám z různých pohledů syrovou realitu současna - jedno setkání neobyčejně sympatické ještě na zastávce nastolilo otázku, proč některá místa /Tanvald/ podnikateli opomenuta jsou natolik, že pracovití lidé nemohou tu zavadit o práci, jiné již ve vlacích méně příjemné pak vybídlo k úvaze, kde končí co do hlasitosti projevu tolerování přirozené dětské spontaneity a kde začíná nepřímá výchova k bezohlednosti dopadu trvalého.
Když však zdárně překonali jsme relativně dlouhotrvající a neplynulé cestování a v klidu domova celý hutný turistický den v poklidu jsme si vyhodnotili, převáhla zcela spokojenost - zisk sedmi turistických vizitek /Malá Skála, Vranov - Pantheon, výstava "Český ráj jak ho možná neznáte", Frýdštejn, Kopanina, lanová dráha Sun Disc a Boučkův statek/ podpořili jsme návštěvami, poznáním a zážitky z míst, jež tyto zobrazují Já navíc spokojen byl jsem s tím, že navštívil jsem detailněji některá místa známá mi zběžně z delších tras Líšenských pochodů Českým rájem, a krom toho do budoucna povzbudilo mě poznání, že po namáhavém pochodu předešlého dne postačilo mi k regeneraci sil doplnění pozbytých kalorií, především pak vydatný spánek.
Katovská třicítka /26. 09. 2009/ aneb Až na Ostaš a na Skály
Městečko Stárkov čítající na 670 duší, rozkládající se v nadmořské výši kol 450 metrů, vklíněné mezi kopce převyšující obec až o více než 100 metrů, vzdáleno jest od nejbližších větších železničních center Police nad Metují či Hronova osm i více kilometrů, také autobus sem zavítá přes den vzácně, zvláště ve dnech nepracovních. Přestože se mi z vlaku vyjíždějícího z Trutnova v 05,40 hod. jistá skulinka doputovat sem oklikou veřejnými hromadnými prostředky přece nabídla, opustil jsem navzdory tomu pohodlí onoho vlaku již těsně po šesté na první rtyňské zastávce, abych při kajícné pouti přes hřeben Jestřebích hor v Odolově po dlouhé době účasten byl každodenního zázraku proměny temné krajiny kryté prostorným stropem posetým drobnými lucerničkami - hvězdičkami - v zářivou scenérii rozprostřenou pod stropem modravým, na němž rozžehnut je lustr jediný, o to více oslnivý - slunce. Pod východním hřebenem Jestřebích hor, ač instruován mapou k odbočení na křižovatce doprava, nechal jsem se načas obloudit cyklotrasou vedoucí na Stárkov nejprve doleva, v Jívce u penzionu Kobr pochopil jsem, že bych do Stárkova doputoval přes kopce, i pokorně vrátil jsem se po nejméně čtvrthodinovém zdržení na křižovatku a podél toku říčky Jívka přidržoval jsem se jednotvárné silnice, na jejímž rovinatém povrchu teprve po třičtvrtě hodiny chůze tovární komín stal se ihned vzápětí naplněným příslibem, že přece jen do toho Stárkova těsně po třičtvrt na osm dorazím.
Dům čp. 82 - radnice - na hořením jihozápadním konci náměstí ve Stárkově obsypán byl dychtivými účastníky pochodu, mezi nimiž převažovala omladina, nechyběli pejskové a také početné výpravy, jež přispěchaly sem automobily zdaleka. Celé to dění sledoval jsem chvíli okolo osmé po prezentaci v 1. patře budovy, ucucávaje zteplalého lahvového piva, zakoupeného ve vedlejším koloniálu.
Nato nechal jsem se davem vynést prvních několik stovek metrů zalesněným svahem po prudkém stoupání, jež později zmírněno bylo jen nepatrně stoupající stezkou až k vyhlídce Vysoký kámen, odkud rozprostřely se přede mnou překrásné výhledy na utěšené domky Stárkova, jejichž červené střechy a žlutavé zdi již oslnivě třpytily se pod slunečními paprsky, které v sobotu sotva pozbyly své letní mohutné síly.
Třímaje v ruce přesný a výstižný popis s jednoznačným plánkem trasy zcela zbytečně, neb stále před sebou spatřoval jsem další a další roztroušené skupinky především omladiny, z níž řada děvčat bude mít nadlouho problémy s balancí, neb nechala se vodit za ruku, což bych ani v opačné roli při pochodu nesnesl, pokračoval jsem dále směrem jihovýchodním po hraně onoho obrovského svahu uvozeného Vysokým kamenem, až od lípy jiná rázně doleva zatočivši cesta svedla mě do obce Maršova a dále již téměř osamělého do utěšeného údolí Metuje.
Když zdálo se již, že nadobro zbavil jsem se zamilovaných párků a všelikerých svátečných pochodníků, a dále že se již v nerušeném rozjímání budu věnovat toliko krajině, hnedle poté, co protáhl jsem se po těsné stezce pod železničním viaduktem, objevily se náhle přede mnou na začátku prostorné louky zaparkované automobily, bohatě prostřené stoly a další chumly pochodníků. Při své teprve od roku 1990 páté účasti na tomto tradičně velmi pečlivě a poctivě připraveném pochodu bylo mi zřejmo, že v těch místech na jediné kontrole okusím dvou rohlíků namazaných chutnou masovou pomazánkou, k nimž zřekl jsem se čaje a zakoupil si piva.
snímek z Vysokého kamene sice nezachovává vůbec zlatý řez, nicméně vedle ve slunci zářících domků "městečka na dlani" Stárkova je možno vpravo nahoře rozeznat louku, na které později zaujme své stanoviště kat, ještě výše mezi stromy zřejmý je průsek, jímž ke katu dojdu. Foto: L. Šlosar
do malebného údolí Metuje zcela organicky zapadly dřevěné mostky, jeden z nich je dokladem toho, že většina tras na sporných místech byla navíc označena značkami pochodu. Foto: L. Šlosar
snímek z Vysokého kamene sice nezachovává vůbec zlatý řez, nicméně vedle ve slunci zářících domků "městečka na dlani" Stárkova je možno vpravo nahoře rozeznat louku, na které později zaujme své stanoviště kat, ještě výše mezi stromy zřejmý je průsek, jímž ke katu dojdu. Foto: L. Šlosar
aspoň jeden z častých výhledů na Ostaš nesmí na některém obrázku chybět, vlevo vzadu jsou navíc patrny Teplické skály, vpředu pak domy Žďáru nad Metují, nad tím vším plynou v poklidu pozdněletního dne obláčky. Foto: L. Šlosar
Po dalších několika metrech při kraji silnice u mostu přes Metuji zkraje Petrovic oddělily se konečně od sebe - až na malé výjimky, jímž se na tomto místě pokorně omlouvám, neb vím, jak zevšeobecňování postižené po právu uráží - věkové kategorie i pohlaví. Omladina, především mladé dívky zamířily doprava na kratší trasu 15 km, ostatní převážně věku produktivního a pohlaví hlavně mužského na trasu 30 km obrátili své kroky doleva do krátkého stoupání k osadě Zděřina a posléze za již velmi teplého počasí, jež přimělo mě zbavit se větrovky, do otevřeného terénu na silnici z Police nad Metují, po níž - odměňován ostrými výhledy na Ostaš - klesl jsem do Žďáru nad Metují až k cyklostezce, jejíž táhlé stoupání vyneslo mě na úpatí zmíněné stolové hory, kde u tamního občerstvení, k jehož sortimentu slušela by navíc turistická vizitka Ostaše, odměnil jsem konečně svou píli točeným pivem.
Poté sestoupal jsem opatrně kamenitou, vodami rozbrázděnou cestou do údolí Klučanky, jímž doputoval jsem do Dědova, jenž pochlubil se mi starobylými roubenými chaloupkami s parabolami pro satelitní vysílání a na svém konci pak dokonce i vysokým totemem. Také na následujícím stoupání na Skály podivoval jsem se tomu, jak svižně a s jakou chutí dnes zdolávám převýšení, snad k tomu přispělo i pro můj organismus nezvyklé dopolední krmě. Dohonil jsem tu dokonce jeden mladý pár, jemuž právě náleží má předešlá omluva, jenž ještě na rovině lehce vznášel se přede mnou a jenž již v těsném dohledu Skal měl zřejmě dosti mého supění těsně v zádech a dal mi tu přednost.
Takřka u paty Teplických skal protřel jsem si několikráte zrak, jenž ještě neselhal, skutečně jsem se totiž vzápětí srdečně pozdravil s Maruškou, jež mě v ústrety zdolávala právě nástrahy Teplicko-adršpašské třiatřicítky. Na její doporučení - zároveň v souladu s původním svým úmyslem - pozdržel jsem své kroky v Zámečku ve Skalách, v občerstvení u hotelu Bischofstein. Jsem sice při pochodech na sebe jako pes, ale na druhé straně dokážu sebe sama odměnit, shledávám-li, že se poctivě snažím.
Pokračoval jsem dále po silničce, z níž za vlídných pohledů na Jestřebí hory sestoupal jsem po polní cestě do Studnice a nad ní vznesl jsem se po cestě asfaltové na kraj lesa do míst, odkud bych za normální situace po značené cestě dále klesnul do Horních Vernéřovic. Vlídní pořadatelé nenechali mě však zatím zbůhdarma poztrácet předtím ztěžka nabyté nadmořské výšky a v oněch místech dvojím vlastním značením odklonili mě doleva na lesní cestu. Posléze dlouho nespatřil jsem žádné značení pochodu, ani popis trasy mi příliš neseděl, i držel jsem se za popsané situace široké cesty jako novokřtěnci své víry, až poté, co má jediná v hustých lesích jistota stočila se klesáním lehce doleva a nato znovu doprava, objevila se náhle znovu při okrajích cesty značení pochodu a až takřka do cíle mě již neopustila.
Pozvolna poklesl jsem na západní kraj osady Vápenka na silnici z Horních Vernéřovic do Stárkova, přes mostek se zeleným zábradlím překlenul jsem potůček Dřevíč, kol dvojice manželů, jež u krajního domku lopotila se, nápadnězrychlil jsem, abych taky nedostal do ruky lopatu, do následného velmi prudkého - s ohledem na absolvované již kilometry - nekonečného stoupání po úbočí vrchu Ostrý, z něhož vysvobodilo mě až vedení vysokého napětí, jež dále při pozvolném klesání sledoval jsem směrem východním za utěšených výhledů na polské blížence Hejšovinu a Bor, k nimž později zleva připojil se Ostaš, jenž zřejmě neodolal pokušení podívat se, kam až jsem se - kabrňák jeden - za ty tři hodinky po pobytu na jeho úpatí dostal.
Zakrátko však podobné návaly pýchy vystřídala pokora, neb přiblížil jsem se k početné skupině lidí, mezi níž vynikal kat s červenou kápí s otvory pro oči, pod níž skrývala se žena. Před popravčím. když sňal jsem předtím z hlavy čapku, sklonil jsem se pokorně - v duchu zúčtovav své hříchy a ….. o hlavu bohudík zkrácen jsem nebyl, pouze můj krk, na němž nosím svůj talisman křížek, obohacen byl ještě o sekyrku barvy fialové s letopočtem 2009.
vesnička Dědov pochlubila se mi starobyle vyhlížejícími roubenými chaloupkami s novodobými parabolami pro satelitní vysílání. Foto: L. Šlosar
za Zámečkem spatřil jsem jako onoho dne po vícekráte blížence Hejšovinu a Bor. Foto: L. Šlosar
těsně nad Stárkovem došlo k průšvihu, na kopci očekával mě totiž kat pod šibenicí a pro všechny případy ještě se sekerou. Foto: L. Šlosar
V cíli ve Stárkově na jeho konci ve směru na Horní Vernéřovice v táboře Pod Vysákem, kde obdržel jsem diplom, v obrovském mraveništi lidstva otrnulo mi již natolik, že jsem si ve dvou různých frontách poručil postupně horkou medovinu a pivo. Když pak záhy kol čtvrt na čtyři sbíral jsem se ztěžka a neochotně k pěšímu návratu na Rtyni, jako dea ex machina potkal jsem Petra z Kryblice, jenž právě docházel do cíle z trasy 15 km a jenž mi sám nabídl svezení do Trutnova, které jsem neodmítl, neb náročností pochodu a svým tempem byl jsem přece jen dosti uondán, a neplánovaná cesta dopravním prostředkem již ze Stárkova přišla mi tak vhod.
Účast přes sedmi set osob, atmosféra pochodu i cykloakce, jejich vysoká pořadatelská úroveň, krajinově překrásná trasa, k nimž přidalo se ještě nádherné pozdněletní počasí, potvrdily jednoznačně budoucnost turistických akcí organizovaných v menších městech či malých obcích, byť sebevíce odlehlých, neb právě v těchto sídlech - ještě nezpychlých zcela konzumním způsobem života - bují a vzlíná nejvíce opravdový spolkový život v Čechách.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavý úvod naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Pojďte s námi /24. 10. 2009/ aneb MLŽNÝMI ZÁKOUTÍMI JESTŘEBÍCH HOR /napsali Jarda a Alča z Trutnova/
Výlet do Jizerských hor /10. 10. 2009/ aneb MEZI SMĚDOU A KAMENICÍ /napsal Jan z Jičína/
Mladobucká padesátka /03. 10. 2009/ aneb HÁDÁNÍ SE S ITINERÁŘEM /napsali Jarda a Alča z Trutnova/
Novopacké pochody /26. 09. 2009/ aneb MALEBNOU KRAJINOU PODZIMNÍHO NOVOPACKA /napsal Jan z Jičína/
Pojďte s námi /24. 10. 2009/ aneb Mlžnými zákoutími Jestřebích hor /napsali Jarda a Alča z Trutnova/
Málokdy se nám stane, že musíme o víkendu vstávat ve stejnou brzkou hodinu ranní, jako ve všední dny. Tuto sobotu tomu tak ale bylo.
Protože start byl už od 7 h. a protože jsme měli vybranou nejdelší trasu (38 km) a protože jsme chtěli vychutnat startovní atmosféru, aniž bychom museli koukat na čas (a taktéž z nedostatku jiného spojení), dostali jsme se do Bohuslavic již v 6.25.
Na startu ve Sportklubu jsme se objevili samozřejmě první. Objednali jsme si každý po pivu, což bylo panem hospodským okomentováno - že zajímavě začínáme den. (O deset minut později si přiťuknul po vrch nalitými panáky se svými známými :-) .) S přibližující se startovní hodinou se hospůdka začala přívětivě plnit a s narůstajícím počtem souputníků připravili organizátoři svůj koutek; šli jsme se tudíž zaregistrovat. Po prostudování trasy jsme o půl osmé vyrazili. Venku před hospodou nám ještě ukázali nádherně naložené maso - prý aby jsme měli důvod dojít do startu, když dojdou síly.
Trasa se ubírala zdlouhavým stoupáním po vlastním značení od startu, kolem železniční zastávky až na Severní Čížkovy kameny, kde jsme se posléze napojili na ČTZ. Při cestě do Markoušovic po rozlehlých loukách jsme potkali zbytky sněhu a navíc šest stromků, naprosto obsypaných zralými švestkami. Když jsme procházeli vesnicí, bohužel jsme zde odolali lákání hostinského k posezení v "obecním úřadu" u sochy Josefa II. Bohužel proto, že jsme se chtěli zastavit až na vrcholu stoupání na Řehačce, která ale, jak nám o chvíli později prozradila tma za okny, byla beznadějně zavřená. Ano, hořce jsme zalitovali, sedli si na studené schody, pojedli tatranku a pokračovali na Žaltman, kde se ve výši 739 m.n.m. nachází rozhledna. Na ni, nejvyšší to bod dnešního putování, jsme si mohli vylézt leda tak kvůli sportovnímu výkonu. Všude kolem totiž byla neproniknutelná mlha. Prošli jsme tudíž kolem a pokračovali jsme Panskou cestou přes Bílý Kámen, Kolčarku, Odolov (kde bylo u Lotranda opět zavřeno) a Větrný důl (první výhledy do podzimní krajiny...) pod Švédský vrch.
Tady jsme se napojili na ŽTZ a zároveň na naučnou stezku Rtyňský okruh, která vedla po uhelných dolech. Zároveň jsme objevili, že tu pramení potok Rtyňka. U pramene byl hrneček na napití, který jsme náležitě využili. S mírnými obavami, aby pramenitá voda neměla projímavé účinky (protože u pramenů člověk nikdy neví :-), jsme se dostali až do Rtyně v Podkrkonoší. Jelikož jsme byli v půlce trasy, dopřáli jsme si odpočinek v jedné z místních hospod. Po necelé hodině jsme se zvedli, napojili jsme se na ČTZ a kolem Čertova kopce, skládky a dvou stád srnek jsme došli do Malých Svatoňovic. Odtud jsme pokračovali po MTZ do Velkých Svatoňovic, přes Končiny a Sedmidomí do cíle.
Pochodu se zúčastnilo celkem 63 lidí, z nichž naši trasu volili ještě další tři turisté. Musíme konstatovat, že i přes mlhavé počasí se pochod všem nadmíru líbil i díky tomu, že trasa vedla minimem silnic a převážně přírodou.
Výlet do Jizerských hor /10. 10. 2009/ aneb Mezi Smědou a Kamenicí /napsal Jan z Jičína/
Pro sobotní pěší výlet v krajině, kterou podzim omaloval již mnohými odstíny své pestrobarevné palety, vybrali jsme se synem Lukášem známé svahy jizerské.
10. října 2009 v 8:15 vystupujeme z vlaku na nádraží s nápisem HEJNICE, když z Jičína cestujeme od půl šesté. Obloha nad horami je zatažena, nejde zatím o mračna bezprostředně vláhu slibující. Od nádraží jdeme půl kilometru k rozcestníku u baziliky Navštívení Panny Marie. Po krátké zastávce u směrovek i v chrámu Páně opouštíme město po červené značce, jež vede po mostě přes řeku Smědou k horským svahům. Pohodlnou cestu v lesním komplexu s převažujícími listnáči zaměníme brzy za horskou stezku ozdobenou mnohými balvany. Po stoupání asi tříkilometrovém přicházíme ke skalnímu útvaru OŘEŠNÍK (800 m), který dobří lidé zpřístupnili a zábradlím opatřili až k vrcholu, na němž nachází se dřevěný kříž. (Při své poslední cestě těmito místy v létě 2008 jsem se na vrchol Ořešníku neodvážil - byv zastihnut lijákem, který učinil schůdky i žebříky kluzkými, navíc hrom burácel tehdy nablízku.)
Pohlížíme k výchozímu místu dnešní trasy. Po dalším nedlouhém již přibývání nadmořské výšky sestupujeme lesní cestou k údolí, kde na Sloupském potoce (v knihách též označeném jako "Velký Štolpich" anebo "Černý Štolpich") nachází se známý jizerský vodopád VELKÝ ŠTOLPICH. Přicházíme k někdejší silnici, po ní stoupáme asi kilometr k rozcestí POD TETŘEVÍ BOUDOU.
Další úsek vede stále po červené asfaltovou lesní silničkou převážně smrkovými porosty. Po dvou kilometrech se zastavujeme u vyhlídky KRÁSNÁ MAŘÍ nabízející pohled k Ořešníku, do údolí Smědé i ke svahům Smrku. Po následujícím kilometru opustíme asfaltový povrch; odbočíme vlevo na horskou stezku, jež přivede nás k vyvýšeninám PTAČÍ KUPY (1013 m) a HOLUBNÍK (1071 m). Začíná lehce pršet.
chrám Navštívení Panny Marie v Hejnici (z pohledu od řeky Smědé). Foto: L. Vaníček
podzim omaloval jizerskou krajinu svými barvami. Foto: L. Vaníček
Lukáš z Jičína na Ořešníku. Foto: J. Vaníček
Velký Štolpich. Foto: L. Vaníček
Ořešník - pohled od Krásné Maří. Foto: J. Vaníček
Holubník. Foto: L. Vaníček
Hřebenová trasa vede hlavním evropským rozvodím. U rozcestí s označením SEDLO HOLUBNÍKU (999 m) přejdeme v poledne z červené značky na žlutou. Po mírném půlkilometrovém klesání zamíříme poblíž pramene řeky Kamenice vlevo do strmého černohorského svahu. Podmáčená stanoviště, která činila zdejší úsek turistické stezky v minulosti obtížným, byla překlenuta dřevěnými lávkami. Pod dosti zavětveným smrkem rozhodneme se ke krátké zastávce, při níž přijdou na řadu chleby doma pečlivě namazané. Blízko je již ČERNÁ HORA (1085 m), na kterou přicházíme ve 12:30. Pod rozpadajícími se kmeny původního porostu má se k světu mladý les. V okolí vrcholu si nenecháme ujít místa se skalními útvary: ČERTŮV ODPOČINEK a SNĚŽNÉ VĚŽIČKY. Drobný déšť ustává.
Mírný sestup lesní pěšinou přivede nás na křižovatku turistických cest označenou jako ROZCESTÍ. Dále po modré značce jdeme po cestě při okrajích panely zpevněné. V protisměru jede několik cyklistů s čísly: jde o účastníky 14. ročníku závodu horských kol Nova Author Cup, hlavní část už naštěstí projela. U ČIHADEL se v mapě orientujeme v husté síti barevných značek, jdeme správně. Od rozcestí U KNEIPY jdeme stále po modré vpravo, po půl kilometru začíná panelová MOŘSKÁ CESTA. Z ní po dvou kilometrech odbočíme do vzrostlého lesa, jímž protéká říčka JEDLOVÁ s vodopády. Lesní porosty opustíme u rozcestí SKLÁRNA, kde začíná již obec JOSEFŮV DŮL ležící na řece Kamenici, cílový bod naší trasy. V 15 hodin si dopřejeme v restauraci (první, kterou dnes máme při cestě) hovězí vývar s nudlemi.
dřevěné lávky zpříjemnily cestu pěších turistů přes podmáčená stanoviště. Foto: L. Vaníček
na vrcholu Černé hory. Foto: J. Vaníček
Sněžné věžičky. Foto: L. Vaníček
Jan z Jičína u jednoho z vodopádů Jedlové. Foto: J. Vaníček
nádraží v Josefově Dole. Foto: L. Vaníček
Pěší trasa barevnými Jizerskými horami lehce skrápěnými vláhou dlouhá 25 km je u konce. Od 15:40 do 18:30 jedeme vlakem do Jičína naplněni přívětivými dojmy z podzimní krajiny.
Mladobucká padesátka /03. 10. 2009/ aneb Hádání se s itinerářem /napsali Jarda a Alča z Trutnova/
Z nedostatku dopravních spojení jsme se, oproti naší tradici být na startu po 7. hodině, až v 7.48 hod. vypravili vlakem z Trutnova. Věty pronesené do ranního ticha, které zazněly na vlakové zastávce, jakoby předznamenaly strasti dnešního pochodu. "Vzala jsi mapu?" - "Ne. Tu přece bereš vždycky ty....."
Na startu jsme obdrželi sušenku plnou energie, itinerář a příslib horkého párku v cíli. Mimochodem, tahle představa doplněná chlazeným pivem nás držela na nohou asi poslední pětinu cesty. Na trasu jsme se vydali o 10 minut později. Neznalí ulic Mladých Buků, byli jsme rádi, když jsme se vymotali na hlavní silnici a posléze na zelenou TZ. Trasa vedla kolem Skřivaního vrchu, přes Janskou horu a Zlatou výšinu na Hoffmanovu boudu. Cesta dlouhá asi 7 km, ale mi jsme ji skrz moře bláta a mlhy lezly dvě a půl hodiny. Taky ale musíme připočíst čas strávený ohýbáním se pro hříbky, podhříbky, atd. rostoucí všude v okolí cesty.
Dle itineráře jsme se od Hoffmannovy boudy měli vydat po červené TZ, ale na rozcestníku bylo na výběr pouze mezi zelenou TZ směr Janské Lázně a žlutou TZ na rozcestí Nad Hoffmannovou boudou. Vydali jsme se tedy po této žluté s tím, že snad na jejím konci narazíme na správnou cestu. Ale ani tady nám nebylo dopřáno. Vydali jsme se tedy, spolu s několika cyklisty, nejdříve po modré TZ a následně po cyklistické stezce na Černou horu.
Asi ve dvou třetinách výšlapu jsme (po mírné zacházce asi jednoho kilometru - "Tý jo, mi jdeme asi blbě. Vždyť strašně klesáme.....to je divný.....ROZCESTNÍK: Janské Lázně 2,5 km. - No jo, to je fakt blbost. Takže výstup zase zpátky...." ) konečně narazili na toliko toužebně očekávanou červenou TZ, která nás dovedla až na vrchol Černé hory. Kdyby jsme neviděli ukazatele, tak ani nepoznáme, že už jsme nahoře. Všude totiž byla neproniknutelná bílá mlha, vítr, zima a dokonce i sem tam nějaká ta kapka spadla...Kupodivu, i přes nepřízeň počasí, tu byla spousta lidí. Rychle jsme proto do sebe hodili část svých zásob a vydali se dál.
Trasa vedla přes Černohorská rašeliniště, kam se ani jeden z nás dosud nepodíval. A protože mlha začala pomalu stoupat, odkrývalo se nám něco pomálo z okolních výhledů. Po rašeliništích následovaly Vlašské boudy a velice únavný asfaltový úsek cesty po zelené TZ k Tippeltovým boudám. V půlce cesty jsme dali protestní desetiminutovou pauzu (Protože tolik asfaltu to už fakt není možný...!) Trocha úlevy přišla až v klesání směrem Na Pražačku.
Zde jsme opět narazili na vtipnost pořadatelů. Dle itineráře jsme se totiž měli vydat po modré TZ do Horního Maršova. Modrá na rozcestníku sice byla, ale vedla přes Temný Důl na Starou Horu.....Vydali jsme se tudíž po jediné možné logické cestě, a to po žluté TZ. Co nás mírně vyděsilo, byl další popis trasy z Maršova. Měli jsme se dostat po žluté TZ, po které jsme nyní přišli, Za Kraví horu. No jo, jenže tahle žlutá vedla až přes Rýchory !!! a končila na Kutné, jak jsme zjistili z mapy u autobusové zastávky......Chvilku jsme tedy spočinuli a podebatovali, co dál. Dohodli jsme se, že Rýchory ještě zvládnem, sice z posledních sil, ale zvládnem. Zvedli jsme se tedy k pokračování dnešního putování. Vylezli jsme po luční cestě nad Maršov a tady definitivně odpískali teoretickou myšlenku pořadatelů táhnout pochod ještě přes Rýchory. (Protože to by snad do itineráře napsali. Nebo ne....?) Odbočili jsme po cyklostezce, která nás, jak jsme si z mapy v Maršově pamatovali, měla dovést do Sejfů, kde měla být kontrola. Protože jsme měli spoustu času, dali jsme si přestávku a doplnili spálené kalorie zbytkem ze svých zásob a posledními kapičkami tekutiny pro zahřátí.
Díky tomu už nás nikterak netrápilo zjištění, že z Kraví hory žádná zelená do Sejfů nevede, i když vtipný pořadatel toto zamýšlel. Do Sejfů jsme došli po jakémsi místním značení ( cedule: Sejfy doleva ) a odtud už dopajdali do cíle. Po výborném párku a pivečku a po rozpravě se spřízněnými turistickými dušemi, že nejen my jsme si nebyli zdaleka jisti pořadateli zamýšlenou trasou, se nám spravila nálada a doma už jsme jen, jak dlouzí, tak širocí padli za vlast.
Novopacké pochody /26. 09. 2009/ aneb Malebnou krajinou podzimního Novopacka /napsal Jan z Jičína/
V sobotu 26.09.2009 v 8:30 odcházíme se synem Janem ve městě NOVÁ PAKA od skautské klubovny, kde jsme se zaregistrovali coby účastníci 44. ročníku Novopackých pochodů, jež pořádá zdejší odbor Klubu českých turistů. Pro první podzimní sobotu vybrali jsme si trasu 23 km místy známými, jimiž šli jsme v minulosti v různém ročním čase.
Vzduch je po noci lehce chladivý, modrá obloha naznačuje, že tento jev se vbrzku změní. Kolem Jírových sadů a sportovního stadionu jdeme po modré značce k lesnaté vyvýšenině označené jako MÁCHŮV KOPEC. Po půlkilometrové vzdálenosti nás opustí červená, která vede ke Kumburku a Táboru. Okrajem lesa kolem rodinných domů sejdeme k místní části ZLÁMANINY, kde objeví se silnice od Nové Paky k Úbislavicím. Pár minut jdeme po ní, pak odbočíme vpravo a krátce sestupujeme lesní cestou. Od kouzelného zátiší rybníčka MIKULÁŠ jdeme do kopce po stejné silnici k vesnici ČESKÁ PROSEČ. Za ní pohlédneme zdáli na kostel Narození Panny Marie v Úbislavicích, které se nacházejí stranou naší trasy. Místní komunikace vede nás k osadě ŠTĚPANICE, polní cestou míříme ke ZBOŽÍ. U autobusové zastávky, kde křižujeme zelenou značku, jež vede z Kovače do Staré Paky, posedíme s krajícem chleba.
Pokračujeme silničkou vedoucí ke Chloumku, avšak před touto osadou odbočíme na svažující se kamenitou lesní cestu, po které přijdeme do vísky TUŽÍN. Na osmém kilometru trasy jsme před půl desátou, na kontrole potěší nabídnutý čaj. Sluníčko začíná příznivě proměňovat teplotu vzduchu. Přecházíme na žlutou značku; vede kolem stavení, u nichž v mapě je psáno PODHÁJÍ. Otevírají se pohledy k vyvýšeninám v okolí Jičína. Lesní cestou se dostaneme k silnici vedoucí od Těšína na Klepandu. Kontrolujeme sdělení na směrovkách rozcestníku: žlutá končí, pokračujeme po modré. Po pár stovkách metrů začíná ÚJEZDEC, kterého dotkneme se pouze na okraji, značka stoupá mezi zahradami a loukami k lesnímu komplexu, jenž ukrývá v sobě zříceninu hradu. BRADLEC nemineme bez povšimnutí, ale vystoupáme si k jeho rozvalinám, v průhledu mezi mohutnými buky je k vidění Žďár u Kumburku. Další malá svačina má podobu namazané housky.
Po modré, z níž vlevo odpojí se zelená k Bradlecké Lhotě a Železnici, přijdeme kolem jedenácté ke známé pohostinské lokalitě KLEPANDA. Při zjištění, že restaurace se bude otevírat až za půl hodiny, na okamžik zalitujeme, že jsme nevyrazili později; bez čekání pokračujeme po značce červené k dalšímu hradu. Jdeme při okraji lesa po svážnici s asfaltovým povrchem, vlevo zůstává Syřenov, rodiště Františka Cyrila Kampelíka. Po dvou kilometrech jsme již na rozcestí pod zříceninou, sem přichází i značka žlutá od syřenovské vlakové zastávky. KUMBURK je právě navštíven skupinou cykloturistů; jsou tu i výletníci, kteří si (soudím dle jejich obuvi) sem vyšli jen od nedaleko zaparkovaných automobilů. Z vyhlídky, na níž je instalován obří dalekohled k bezplatnému užívání, jsou i pouhým okem viditelné známé vrcholy Krakonošovy, Ještěd, Kozákov, Zvičina, Staropacké hory i další dominanty našeho Podkrkonoší. Na toho návštěvníka, jenž hovoří o Řípu, je pohlíženo s nedůvěrou.
Od rozcestí pod hradem pokračujeme po červené, po kilometru, kde se nachází SKALKA POD KUMBURKEM, křižujeme opět zelenou ke Staré Pace. Při okraji lesa věnujeme po chvíli jen malou pozornost skalnímu útvaru VELKÁ ŽÁBA. Po červené procházíme vesnicí BRDO a mezi poli blížíme se k poslednímu lesnímu úseku před cílem pochodu. Kolem vodního zdroje a sjezdovky přijdeme zase k "rannímu" rozcestí POD MÁCHOVÝM KOPCEM, od něhož zbývá do cíle jen půl kilometru. Ve 13:20 přicházíme do skautské klubovny, kde oznamujeme svůj příchod.
Děkujeme pořadatelům, kteří pozvali zas pěší turisty do malebné krajiny podzimního Novopacka.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz