24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Ubytování vhodné pro turisty
Úvod
Krajem bitvy u Lipan /24. 05. 2008/ aneb POSELSTVÍ JEDNÉ MOHYLY
Hrádouská vařečka /17. 05. 2008/ aneb VŠE PRO BOJ O TITUL
Poříčské toulky /08. 05. 2008/ aneb CHVÁLA ZDRAVÉMU PATRIOTISMU
Pardubická podkova /19. 04. 2008/ aneb S DESETIKILOMETROVÝM BROUKEM V HLAVĚ
Jarní pochod Podkrkonoším a Českým rájem /12. 04. 2008/ aneb POCHOD BAHENNÍ, KONDIČNÍ A TROCHU I MISIJNÍ
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete na adrese po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Krajem bitvy u Lipan /24. 05. 2008/ aneb Poselství jedné mohyly
V sobotu 24. května jsem si mohl dlouhé cestování na start zvoleného pochodu klidně odpustit a zúčastnit se pochodu v Hostinném nebo v Přepeřích, ale až téměř ku Praze jsem prostě musel jet s ohledem na jedno z navštívených míst - z důvodů takořka pietních a symbolických.
Přespávat v Trutnově v České čtvrti má své výhody - zvláště jestliže dotyčný byt nachází se deset minut od nádraží. V důsledku této příznivé okolnosti našinec hotovující se na nejrannější vlak ve 04,18 hod. může zrána povstat skoro o třičtvrtě hodiny později, než by tak činil ve svém bytě na Zelené louce. Nemusí se tak na vlak harcovat přes půl města - vystaven v takovém případě možnosti předranních dialogů s prodavači opia a pasáky, totiž manažery sociálních pracovnic.
Dlouho trvající cestování na start pochodu Krajem bitvy u Lipan stalo se obzvláště nekonečným v posledním spoji do cíle mého ranního putování Českého Brodu - v osobním vlaku z Pardubic. Naštěstí byl mi společníkem Atom z Třebechovic, jenž již zdolává pouze krátké trasy a přesto svým srdcem zůstává opravdovým turistou - jako kdokoliv z nás, který se na trasy vydává - bez ohledu na počet absolvovaných kilometrů a vyvinutou rychlost - často v lítém boji s vlastními zdravotními i osobními problémy.
V Českém Brodě na start do sportovní haly nepřispěchal jsem rovnou, ale stavil jsem se v pekárně na snídani, neb tu svou zapomněl jsem doma - na tři velké koblihy a na minerálku, překvapivý to nápoj u člověka, který se na svých stránkách sám spojuje téměř neustále s pivem. Na startu samém /a vlastně předtím i cestou z vlaku/ překvapil mě neobvyklý klid, jeho příčinu napovídaly připravující se slavnosti kousek odtud v centru města. Nějak mi to nevadilo, měl jsem v poslední době paranoidní pocit, že jsem se stal díky internetu známým až příliš. Však také na start trasy 32 km jsem obdržel překvapivé nízké číslo 2.
V úvodu - již po deváté hodině - jsem měl až překvapivé potíže vymotat se z města, za autobusem vypravujícím se s dětmi na nějaký výlet přehlédl jsem finální odbočku červené značky doleva. Naštěstí jsem na ní po určité improvizaci ještě zkraje města navázal a po silničním úseku kolem rybníka Podviňáku doputoval jsem k rybníku dalšímu, nad nímž ze stromů vyčnívala hranolovitá věž tvrze Tuchoraz. Pod ní, když se mi později mezi stromy odkryla ještě jednou, pokračoval jsem po široké zamokřené cestě proti vodám potoka Šembery. Další malý problém jsem si způsobil nepozorností před překročením silničky, zřetelnou odbočku červené značené cesty doprava jsem postřehl až na druhý pokus. Na silničním úseku při rozcestí Na Šembeře míjeli mě cyklisté a všichni společně jsme se pak sešli u první kontroly. Posléze jsem nepatrným stoupáním kolem hájovny Truba dostal se na silnici do Kostelce nad Černými lesy, mně však do města přivedla lesní turisticky značená cesta od rozcestí U posledního jelena, v jehož těsné blízkosti nalezl jsem pomníček - bez desky, byla zřejmě měděná.
mezi stromy se mi na okamžik odkryla tvrz v Tuchorazi. Foto: L. Šlosar
na pomníku U posledního jelena chybí deska, že by ta chybějící byla měděná? Foto: L. Šlosar
Druhou kontrolu na náměstí Smiřických u hrnčířského muzea jsem zprvu nemohl nalézt - dokonce jsem ve chvilkovém zmatku zaběhl do informačního centra - nenapadlo mě, že se skrývá v automobilu. Na její doporučení, bylo těsně před poledny, nato stavoval jsem se na jednom Prazdroji v restauraci U Hálů za vidlicí ulic Kutnohorské a Svatbínské, předtím věnoval jsem ještě na náměstí zaslouženou, leč s ohledem na omezený čas krátkou pozornost kostelu sv. Andělů strážných se štíhlou věží. V zahrádce restaurace jsem se za jinak slunečného a teplého dne ukryl načas do červené své větrovky, protože vítr přece jen chladil upocené tričko. Nato členitým a pestrým terénem, z něhož se mi krátce otevřely daleké výhledy do rozlehlého kraje směrem severním. Moje stále věrné a jediné průvodkyně značky barvy červené dovedly mě do obce Dobré Pole, kde nápis na památníku obětem 1. světové války, jenž věnovali občané "Dobropůli", připomněl mi mimoděk významné místo děje této války Gallipoli.
štíhlá věž patří ke kostelu sv. Andělů strážných v Kostelci nad Černými lesy. Foto: L. Šlosar
jestlipak některý z těchto občanů Dobropůli zmizel nebo padl v 1. světové vákce u Gallipoli? Foto: L. Šlosar
Na konci obce začaly mě pronásledovat obavy, zda naleznu odbočku doleva směrem k Lipanské mohyle, a proto jsem se na ni zeptal asi desetileté dívenky z posledního domku na kraji obce, jež k mému zděšení cestu a i mohylu samotnou mi zapřela jako Jidáš Krista, takže po nalezení asfaltové cesty doleva spolehlivě označené fáborky jímalo mě zděšení, že tuto dívenku žijící asi 3 km od mohyly nikdy k ní zřejmě její blízcí nevzali pěšky či vůbec, snad dokonce samotnou existenci bitvy v české historii jí na rozdíl Harryho Pottera zatajili.
Z asfaltové silničky přešel jsem po cestě na kraji pole řepky olejky, navázal na další červeně značenou cestu, jež po širokém hřebeni Lipské hory dovedla mě k Lipanské mohyle. Zde mile překvapen jsem byl tím, že mohl jsem v kiosku zakoupit chlazené pivo v kelímku, a nato krátce pobyl jsem u mohyly i u informační cedule, v níž zeširoka popsána byla politická situace na ve druhé čtvrtině 15. století i bitva samotná. Pobývala zde - zcela slušně a tiše, daleko více než jindy mnozí gádžové - skupinka tmavěji zbarvených občanů, vadilo mě jen to, co nesnáším napříč všem barvám pleti, že někteří z nich čudili. Otevíraly se tu daleké výhledy do kraje, v dáli je však znehodnocoval bělavý opar.
Lipanská mohyla připomíná zdejší nešťastnou bitvu, přeneseně pak i další konečné debakly v našich dějinách. Foto: L. Šlosar
nápisy na Lipanské mohyle připomínají různé odseky českých dějin. Foto: L. Šlosar
Sešel jsem o sto metrů níže k třetí kontrole, dal jsem si zde razítko, do kufru auta muže na kontrole po dohodě s ním uložil jsem prázdný kelímek od piva a vybral se na zbylých 9,5 km do cíle. Zjistil jsem, že jsem do svých meditací zabředl natolik, že do cíle na neznámém terénu a při poněkud - vlivem přece jen kratšího spánku a nedostatku jídla - horší kondici, měl jsem vyhrazeny najednou necelé dvě hodiny. Musel jsem proto pořádně přidat do kroku a ve stupňujícím vedru projít zvýšeným tempem vesnice Vitice, Kšely a Přistoupím, a když už jsem si začal zoufat, že se do Českého Brodu snad v životě nedostanu, městečko spatřil jsem za vyvýšenou prudkou levotočivou zatáčkou těsně pod sebou na dosah ruky, bylo teprve těsně před čtvrtou hodinou odpolední.
idylku ve Kšelech jsem bohužel znamenal takořka koutkem oka, neb musel jsem spěchat do cíle. Foto: L. Šlosar
Propletl jsem se davy účastníků městské veselice Královské brodění, na Husově náměstí se za pomoci místních obyvatel se zorientoval a deset minut po čtvrté vpadl do cíle opět ve sportovní hale. I nyní zde bylo poloprázdno, čemuž odpovídala celková účast 78 osob včetně početnějších cyklistů, příčinou byly evidentně zmíněné slavnosti, sám jako manažer turistické akce mám zkušenosti, jak oslavy Dětského dne v Trutnově odvádějí nám účast dětí z "Draka". Měl jsem náhle tolik času, že jsem se v klidu prošel okolo stánků na náměstí a koupil manželce perníkové srdce, tentokráte si je zasloužila ještě více než jindy.
Spokojen s poznáním dalšího do té doby pro mě neznámého místa naší vlasti odjel jsem v 16,51 hod. z Českého Brodu vlakem s přestupem v Kolíně do Hradce Králové, kde jsem stihl mezinárodní autobus ze Žiaru nad Hronom a šťastně ve standardní dobu do 19,40 hod. doputoval do Trutnova již s pocitem klidu a míru, že jsem - téměř natruc - naplnil jisté symbolické poslání mé návštěvy lipanského bojiště.
Opravdovou symboliku své návštěvy Lipanské mohyly pochopil jsem však ve skutečnosti až za pár týdnů. Bitva u Lipan z 30. 05. 1434, zkráceně dle obce pod ní "Lipany", jsou symbolem konečného debaklu. Já jsem k Lipanské mohyle doputoval s pocitem nekonečné zloby a křivdy a v mohyle samé spatřoval jsem symbol číhosi debaklu - morálního. Teprve vývojem dalších událostí jsem pochopil, že Lipanská mohyla měla pro mě naplňovat poselství zcela jiné. Tam nad Lipanami totiž pozabíjeli se stoupenci téhož náboženského symbolu - Kalicha, tedy lidé, kteří měli stát na jedné straně.
Hrádouská vařečka /17. 05. 2008/ aneb Vše pro boj o titul
Když jsem předminulou sobotu uspokojil svou falešnou dálkoplazeckou ješitnost tím, že jsem konečně letos na svá bolavá kolena poctivě udolal "padesátku", byť nejlehčí z nejlehčích - Babičku, měl jsem v úmyslu tuto sobotu jet na pochod až tááákhle daleko - do míst, kde jsem ještě nebyl. Avšak - přestože už dávno upřednostňuji vlastní aktivní turistické zážitky před těmi pasivními televizními - korunovaci své milované Slavie na titul českého fotbalového mistra jsem si nesměl nechat ujít aspoň u televizní obrazovky. Jako určitý kompromis nabídl se mi 26. ročník Hrádouské vařečky v Novém Hrádku, jejíž trasy jsou situovány i do málo frekventovaných míst v okolí městečka, jež jsem rovněž většinou nikdy neprotnul.
Do Nového Hrádku jsem přibyl finálním spojem - autobusem linky č. 640028 z Nového Města nad Metují po půl deváté. Výhodou mého cestování dopravními prostředky byla celodenní jízdenka v rámci systému Iredo v ceně 100 Kč, jež mě opravňovala cestovat v dosti široce vymezeném prostoru východních Čech takořka dle mé libosti a okamžitého rozmaru.
Na start vyšel jsem až ve čtvrt na deset, kdy vlastně pořadatelé uzavírali start - po nezbytném občerstvení a prostudování trasy, jež k mé radosti linula se směrem východním. O samotný její průběh nebylo třeba se však starat, neb věrnými mými průvodci byly spolehlivé značky s vařečkou. Za nejvyšším bodem úvodního stoupání minul jsem místo slující sv. Izidor - Boží muka s lípou, jež v roce 2000 umístila se v 3. místě v celostátní soutěži. Nato poklesli jsme k říčce Olešence k objektu firmy Bohemia - Trafo. Poté stoupali jsme skrze bývalý srubový dětský tábor Sputník, v němž pocity opuštěnosti podpořil stesk na ceduli u jedné z mnoha vařeček stěžující si na smutný konec tábora. V každé době přichází do módy devastace jiných druhů objektů - za bolševika jednalo se o kvetoucí statky a prosperující firmy živnostníků, za "teďka" přišly naopak na řadu dětské tábory a chaty.
Vůbec všechny trasy byly okořeněny místními popisy, především usedlostí pojmenovaných po dřívějších majitelích, jež dodávaly trasám takový zvláštní přídech starobyla, kéž uchovají se co nejdéle v obecné historické paměti, byť je později zakoupí třeba nějaký ten van der Kuubelhoven nebo jiný chrochta. U jednoho takového stavení - J. Klamta slujícího - vyhnáni jsme byli na zelenou značku do prudkého stoupání. Zato byli jsme za osadou Lužany odměněni - jako několikráte předtím i později - utěšenými výhledy na Orlické hory, najmě na Vrchmezí a hřeben pokračující přes Bukačku východně. Před kravínem zkraje Olešnice - v nejvýchodnějším bodě naší pouti - nasměrování jsme byli na louku do ostrého protisměru.
Na utěšené lesní cestě zabral jsem se do svých myšlenek /bohužel se někdy nedokážu odpoutat ani na pochodech od svých osobních problémů/ natolik, že jsem doputoval k jakémusi stavení, u něhož cesta končila. Trpělivý starší muž poslal mě nazpět řka, že nejsem prvý, kým takto byl dnes osloven, a že jsem se před dvěmi sty metry minul odbočku. Vzápětí po návratu na trasu jsem uznal, že chyba nebyla na straně značení.
Znovu poklesli jsme k jinému bývalému pionýrskému táboru ve Rzích a po dalším prudkém tentokráte kratším stoupání přibyl jsem na "hranici panství", jíž po krátký čas sledoval jsem po lesní stezičce, vychutnávaje si na několika místech slasti a rozkoše schengenské Dohody o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích. Nato blíže dalšího stavení označeného Polovi dal jsem konečně hranicím panství vale a po krátkém zhoupnutí, v němž navazovala kratší trasa, doputoval jsem na hlavní kontrolu zkraje obce Dlouhé.
sv. Izidor - Boží muka s památnou lípou - místo těsně nad Novým Hrádkem. Foto: L. Šlosar
výhledy na Vrchmezí a protáhlý hřeben Orlických hor směrem východním provázely mě střídavě po většinu pochodu. Foto: L. Šlosar
výhledy na Vrchmezí a protáhlý hřeben Orlických hor směrem východním provázely mě střídavě po většinu pochodu. Foto: L. Šlosar
na hlavní a jediné kontrole na kraji Dlouhého bylo rušno. Foto: L. Šlosar
Tady mě počastoval Jirka z Kryblice, jenž sem dorazil již přede mnou, frťanem něčeho ostrého, což jsem výjimečně doprovodil kávou, protože zteplalé pivo nejde mi příliš k duhu. Pozoroval jsem uznale rodiče s dětmi, některými spočívajícími i na dně kočárků, a porovnával je s jinou "matkou", jež o den dříve v Trutnově, když šel jsem na autobus, řvala na celé kolo na své dítě "Debile!!", jakoby bylo vinno jejími zřejmě nezdary v osobním životě.
Hlavní kontrolu opustil jsem pozvolným stoupáním téměř až na úroveň zmíněného stavení Polových z druhé strany a po dalších nádherných výhledech na hřeben Orlických hor počínající Vrchmezím doputoval jsem na Šibeník v nadmořské výšce 674 metrů nad mořem, což bylo předzvěstí, že nacházíme se již blízko Nového Hrádku - dřívější křesťané nepopravovali jiné křesťany příliš daleko od lidských sídlišť, aby to vděčné jejich publikum nemělo příliš daleko.
Přece ještě bylo nám třeba projít místo, kde tyčí se nad obcí čtyři mohutné větrné elektrárny, jež za stálé překrásného slunečného a větrného počasí rovněž ctily den pracovního volna. Vzápětí otevřelo se před mým žasnoucím zrakem do obrovských dálek rozsáhlé moře roviny ve směru východním, vpravo spatřoval jsem ještě mnohde zabělené Krkonoše. Posléze přesně po tříhodinovém svém snažení doputoval jsem do cíle opět při novohrádecké sokolovně a po dobu půlhodinu nasával zde pivo z kelímku, především pak skvělou atmosféru pochodu doslova sálající ze 671 účastníka, 44 rodinných kolektivů, z nich tří v síle dvanácti a více osob.
mezi svatým obrázkem na stromě při bývalé Čtvrtečkově hospodě a ozdobným křížem před stromem nachází se cosi věčně rouhajícího se a bezbožného. Foto: neznámý kolemjdoucí
větrné elektrárny těsně nad Novým Hrádkem symbolizují v dnešní době typický svár mezi ekologií a konzervativním postojem k životu. Foto: L. Šlosar
na cíl před sokolovnou hledělo se z travnatého svahu tuze hezky. Foto: L. Šlosar
Svůj druhý cíl soboty naznačený v úvodu měl jsem možnost naplnit tím, že jsem mohl odjet po třičtvrtě na jednu autobusem do Náchoda, postupně se dokodrcat domů a stihnout zde v televizi druhý poločas rozhodujícího zápisu o titul fotbalového mistra ligy Slavia - F. K. Jablonec 97. Nebylo by to však turisticky stylové, především pak jsem stále frustrován zážitkem z roku 1966, kdy jsem z Hýskova cestoval přes Beroun domů do Hořovic na obdobný závěr ligy. Televize tehdy vysílala právě až 2. poločas zápasu Slavia - Inter Bratislava, sešívaní doma prohráli a o titul přišli. Ne, takhle jsem Slavii boj o ten letošní titul zkaňhat nemohl.
Vybral jsem se proto po zelené značce dnes již potřetí k říčce Olešence, když na mé hrudi cinkáním o čemsi dohadovaly se ozdobný kříž a právě získaná vařečka. Nato veden jakousi intuicí vystoupal jsem na svah nad ní na druhé straně neznačenou cestou doprava, až znejistěl jsem v obci zprvu zcela neznámé. Naštěstí pohled na kapličku a na požární zbrojnici připomněl mi, že jsem přece tudy v protisměru protékal v říjnu roce 2005 při Podorlickém šmajdu. Jistoty definitivní nabyl jsem při pohledu na pomník obětem války, při pohledu na několik příjmení Suchánek a jedno Holý bylo jasno, z dávné návštěvy pomníků na nedalekém slavoňovském hřbitově jsem věděl, že musím být jedině v Mezilesí.
Kol zmíněného hřbitova prošel jsem zakrátko a překrásný turistický den završil jsem putováním skrze Klopotovské údolí nejprve při pravém, v posledku levém břehu Bohdašínského potoka, když chvílemi krápalo. Na konci údolí potěšil jsem se pohledy na jelena a divoká prasátka v ohradách, poté ráznými kroky protnul jsem historický střed Nového Města nad Metují a zbrzdil je až na vidlici ulic Komenského a Klosovy, v jejímž ústí zapadl jsem do hotelu Metuj.
jelen za ohradou zkraje Klopotovského údolí se znechuceně obrátil fotografujícímu zády, já bych to udělal taky a ještě bych si přitom odplivl. Foto: L. Šlosar
Za místo sledování závěru ligy nezvolil jsem si jej náhodou. 15. října 2005 v konci Podorlického šmajdu sledoval jsem tu část utkání Most - Slavia, které Slavia vyhrála, z čehož dovodil jsem, že odtud by snažení Slavie mělo skončit šťastně. Moje volba ukázala se jako správná, takže jsem tu prožil při třech Prazdrojích spokojené dvě hodiny sledováním oboustranně svižného utkání, jehož výsledek 2 - 2 povýšil Slavii na fotbalového mistra.
naši slavistickou radost na plátně v hotelu Metuj, byť na nekvalitním obrázku, zachytit a na těchto stránkách na věčné časy umístit jsem si odpustit nemohl. Foto: L. Šlosar
V 18,20 hod. odjížděl jsem z Nového Města nad Metují již za prudkého lijavce domů s poučením, že za správnou atmosférou turistického pochodu je třeba jet do Nového Hrádku na Hrádouskou vařečku, za vítězstvím Slavie v lize, ve finále Poháru UEFA nebo Ligy mistrů pak jedině do osvědčeného hotelu Metuj v Klosově ulici v Novém Městě nad Metují.
Poříčské toulky /08. 05. 2008/ aneb Chvála zdravému patriotismu
Protože předešlé čtyři dny volna posloužily mi toliko k léčení nachlazení, zahájil jsem další čtveřici dnů nicnedělání "rozpinkem" na padesátku Babičky - kratším pochodem ve Velkém Poříčí nad Metují. Do tohoto městyse dojížděl jsem velice rád v letech 2000, 2002, 2003 a 2004 na konci srpna či na začátku září na pochod Poříčskou čtyřicítku, jehož starty odehrávaly se v naprosto ojedinělé příjemné komorní atmosféře na dvorku domku čp. 254. Hlavní protagonista se však odstěhoval, takže po pochodu zůstaly na internetu toliko stránky.
Když jsem do Velkého Poříčí jel tento čtvrtek květnový, vyprávěl mi Pepík z Červeného Kostelce o vzniku Poříčských toulek. Zdejší radní nechtěli se smířit s tím, že by obec zmizela z mapy pořadatelů turistických akcí a hnedle v roce 2005 uspořádali přibližně ve stejném termínu akci Poříčské toulky. Do přípravy a materiálního vybavení pochodu vrhli se velkoryse, ale jejich snažení devalvovala skutečnost, že pochod nebyl pochopitelně znám a nebyl uveden ani v kalendáři turistických akcí, navíc před pochodem pršelo. Asi okolo třiceti účastníkům, kteří se přece o akci dozvěděli a nenechali se odradit počasím, pak dostalo se tehdy štědrého pohoštění, neb potravin pro akci přebývalo. Pepík pak místnímu starostovi - hegemonu akce - poradil jiný vhodný termín - statní svátek v květnu, kdy nekonkuruje tolik akcí, a doporučil mu také pravidelné přihlašování do celostátního kalendáře turistických akcí.
O tom, jak se vyplatilo pořadatelům - Üřadu městyse Velké Poříčí a Sboru dobrovolných hasičů - nenechat se odradit počátečním neúspěchem a změnit období uskutečnění akce, jel jsem se nyní přesvědčit i já. Ze železniční zastávky tamtéž, jež je rovněž plodem úspěšného snažení zdejších radních /v době různých omezování na železnici podařilo se jim dosáhnout vybudování této zastávky v roce 2005!!/, dostali jsme se na hlavní silniční tah Náchodskou ulici a po jejím překročení a rovněž řeky Metuje dorazili jsme na start v areálu hasičské zbrojnice těsně za náměstím.
O velkorysosti akce mohl jsem se přesvědčit již vybavením na trasu - vedle tatranky velice pěkně graficky vyvedenou mapkou s emblémem městyse v levém dolním rohu a popisem na druhé straně, výstižným natolik, že později v průběhu trasy nikdy nezklamal. Pořadatelům nebylo lze přičíst k tíži, že na startu nebylo ještě pivo, zvláště když po čaji v režii pořadatelů, při jehož konzumaci jsem si prostudoval itinerář, dostalo se mi té cti být pozván na kávu Harrym z našeho odboru KČT a hned nato s ním absolvovat zhruba polovinu trasy. Harry není možná tolik znám na tuzemských pochodnických trasách, ale v našem odboru jednoznačně drží primát v účasti na pochodech v zahraničí, především na akcích IML, právě na Poříčských toulkách zahajoval přípravu na čtyřdenní pochod Nijmegense Vierdaagse, jenž se koná 15. - 18. 07.
ještě nezbytné vzkazy skrze mobil a Harry je připraven vyrazit se mnou na trasu. Foto: L. Šlosar
Společně jsme vyrazili známou mi již cestou k železniční zastávce, za níž jsme překročli - přes varování červeným světlem - závorami uzavřený železniční přejezd. Posléze místy po asfaltovém povrchu, místy po pěšince sledovali jsme železniční koleje až za hronovské nádraží po naší pravici, a dostali se na turistické značení, na kterém jsem mohl konečně odložit itinerář. Při stoupání nad Zbečníkem podivovali jsme se velice, že tudy jdeme sami, pochopili jsme to, až když jsme slezli znovu do Zbečníku, většina pochodníků a cyklistů si cestu mírně zkrátila rovnou do obce, ovšem ke své škodě, protože minula obrovskou protipěchotní tvrz.
ten, kdo poctivě vystoupal nad Zbečník, mohl spatřit velký "řopík", heč! Foto: L. Šlosar
Zbečník jsme opustili definitivně doprava ke Skalákově studánce, kde shromáždilo se ke krátkému zastavení povícero pochodníků a především kolařů. Místo to leží již v jižní části polesí Maternice a je možno zde nalézt - vedle studánky samé, v níž lze okusit vody, jíž obyvatelé z okolí užívali v roce 1832 co léku proti choleře a jež skutečně ani mě na pochodech uvyklému piva neublížila - taktéž obrázky svatých po stromech, reliéf s pověstí vážící se k okolním skalním útvarům - chlebům /selka ve Zbečníku hodila kus chleba žebrákovi řka, aby mu v útrobách zkameněl, žebrák se urazil a natruc namístě zmizel, jakoby se propadl do země, zbylé chleby v peci proměnily se v kameny, jež sedlák rozvezl do okolí/, kříže, sošky. Pro mě - snad nevšímavému - byl novinkou pomník na památku Slavomíra Mládka s datem ze 07. 08. 1970 a se znaky symbolizujícími myslivce, nechce se mi věřit, že by tu nebohý padl za oběť pytlákovi, v případě tohoto vedle vraždy jednalo by se o závažnější tehdy trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, a to by si holenek určitě rozmyslel, spíše by mohlo jíti o nějaký infarkt nebohého. O několik sto metrů výše na rozcestí U Maternice rozloučil jsem se s Harrym, jenž spěchal a šel tudíž trasu 15 km, kteráž ho již směrovala směrem ku Hronovu.
posvátné místo u Skalákovy studánky ve vzácnou chvíli, kdy nestál v cestě objektivu žádný živáček. Foto: L. Šlosar
detail na jeden ze svatých obrázků vyvěšených po stromech. Foto: L. Šlosar
detail hoření části studánky, jejíž vody "cholerikům" v předminulém století snad pomohly a pivaři zcela určitě neuškodily. Foto: L. Šlosar
Já jsem pokračoval na nejdelší trase 20 km směrem na Krkavčinu a později po Panské cestě až k rozcestí Pod větrným dolem téměř již nad Rtyní a připadal jsem si - především při stoupání nad Horním Kostelcem - jako extravagantní šílenec, byl jsem jediný chodec pílící do táhlého stoupání mezi cyklisty zlehka kolem mě se do svahu vznášejícími. Nad zmíněným rozcestím překonal jsem hřebínek a zhoupl jsem se prudkým klesáním do Chlívců, kde v restauraci Fortuna jsme my účastníci této trasy měli jakousi samokontrolu.
Restauraci tu zamiloval jsem si již z dřívějška z úvodů pochodů Červenokostelecká stovka a hostoval jsem tu naposledy před dvanácti dny při Hadařské pětadvacítce. Je tu vlídná obsluha, vždy nějaký ten pejsek a na stropě rozvěšená v několika řadách pestrá škála hrnečků, rád jsem se tu zdržel necelou půlhodinku.
nad hostovými zraky ve Fortuně v Chlívcích rozehraje se vizuální hrnkohra. Foto: L. Šlosar
Posléze stoupal jsem za prohlubujícího se slunečného počasí cestou skrze louky nechav se očarovat výhledy na blízký Turov, polské blížence Hejšovinu a Bor vpravo od něho a na Ostaš a Javoří hory vlevo již za mnou. Klesl jsem posléze na silnici směrem na Hronov a odtud po turistickém značení doputoval opět k zmíněnému již rozcestí U Maternice, z něhož jsem se vydal po fiktivních Harryho stopách.
Na široké pohodlné cestě směrem k úbočí hory Jírovy zažil jsem hezký zážitek, jenž vždy potěší, ale také zaváže, když osloven byl jsem stejně osamělým chodcem, jehož jsem předbíhal a jenž - poznav mě z mých stránek - vyslovil se k nim pochvalně. V těch chvílích mívám smíšené pocity, neb vedle pocitu radosti, stydím se v duchu za veškeré své omyly i překlepy na mých stránkách. Především mám v takových chvílích pocit zadostiučinění, že dotyčný vyhodnotil mé stránky jako stránky, jež jsou při všech nedostatcích psány srdíčkem a ve snaze propagovat, byť neuměle, turistiku. Je fajn, když se na netu objeví další stránky vytvářené se stejným cílem.
Za těchto úvah doputoval jsem do míst, ze kterých otevřely se vpravo přede mnou překrásné výhledy na Hronov i na železnici vedoucí na Náchod. Do města jsem hnedle nato sestoupal a v souladu s plánkem trasy za Jiráskovým rodným domkem a náměstím Čs. armády doputoval jsem ulicemi Čapkovou, Husovou a Poříčskou do Velkého Poříčí, od Hronova stavebně odděleného neznatelně, do cíle ve zmíněném již areálu hasičské zbrojnice.
nejen nad Chlívcemi, ale taktéž na cestě od úpatí Jírovy hory do Hronova rozvinuly se před žasnoucím okem poutníkovým výhledy na Hejšovinu a Bor naspodu okořeněné výraznou kombinací zeleně trav a žlutí pampelišek. Foto: L. Šlosar
Obdržel jsem tu velký barevný diplom, k jídlu pak opečený párek, k němuž jsem vystál frontu na dvě piva. Hodinu a půl jsem pak mezi spokojenými účastníků, mezi nimiž bylo hojně dětí, nasával při písničkách trampských, ve stylu country, ale také třeba z repertoáru Petra Nováka, skvělou atmosféru akce, jež člověka pohlcovala, vstřebávala do sebe a vsakovala ho. Jí zcela absorbován - při účasti rovných 500 účastníků, z nich pak 320 cyklistů a 180 pěšáků, a při prohlížení propagačního leporela městyse - chválil jsem velice zdravý patriotismus zdejších obyvatel, který způsobil znovuodtržení tohoto městyse od Hronova od 01. 01. 1991 a jehož produktem je - kromě jiných pro obec důležitějších - i právě absolvovaný báječný pochod.
skupinky turisticky smyslově ukojených kolařů a dálkoplazů rozesedly se ke stolům hnedle před požární zbrojnicí ku výměně právě prožitých okamžiků na trase. Foto: L. Šlosar
"Rozpink" ve Velkém Poříčí pomohl mi posléze v sobotu na stará bolavá kolena úspěšně absolvovat "padesátku" pochodu Babička přesně dle itineráře za 10 a půl hodiny.
Pardubická podkova /19. 04. 2008/ aneb S desetikilometrovým broukem v hlavě
Vzrušující průběh 30. ročníku pochodu Pardubická podkova jakoby by byl svými peripetiemi a katarzemi předznamenán podivným a neobyčejně živým snem z předcházející noci: sledování záhadných nepokojů po celém území republiky v televizi - osobní účast na půtkách v horní části Krakonošova náměstí a na jejím konci po ztrátě čepice nabídka jakéhosi vousáče, že mi dá svou - sledování duhově svítících padáků nepozemšťanů ve tmě - návrat domů, ve snu do bytu mé babičky na Palackého náměstí v Hořovicích - zatčení mužů žijících v domě /včetně mého kolegy z Lomnice nad Popelkou!!/ - seznámení se sympatickým důstojníkem, mým ochráncem - pobyt v početné rodině, v níž jsem nikoho neznal. Když jsem tento sen ještě v noci probíral, po čase jsem si uvědomil zvukovou kulisu přicházející zvenčí - lijavec s větrem.
Na startu pochodu před nádražím ve Slatiňanech, kamž přicestoval jsem s četnou výpravou mého mateřského odboru v půl osmé, ovšem již nepršelo, byť bylo zataženo a prezentující se účastníci obávali se četných blesků, jejich původa však naštěstí pocházela z mého fotoaparátu.
Na trasu 35 km jsem se z celé výpravy vydal sám. První kroky zavedly mě k místnímu zámku a za ním již po zeleném značení ke Kočičímu hrádku. Miniaturu zděného hrádku nechala v letech 1889 až 1901 postavit na křemencové skalce kněžna Vilemína Auerspergová. Jedná se vlastně o jakousi maketu romantického opevnění se sedmi věžemi či věžičkami.
Za rozcestím Nad Monakem zastavil jsem se na skalisku vyšším než předešlé - u torza vyhlídkové věže Na Chlumu. Posléze po asfaltové cestě prošel jsem kol několika rybníků a u posledního z nich zabočil jsem doleva u kříže s obrázkem sv. Engelberta. Nato rovinatý zalesněný terén poprvé vystřídala v obci Rabštejn krajina odkrytá doprava a v dalším lese rozvaliny stejnojmenného hradu, z něhož dochovala se vstupní brána a zbytky opevnění. Kromě návštěvy hrádku zdrželo mě i následné krátké zabloudění, cesta se totiž stáčela doprava do prudkého klesání ještě před ruinami. Po krátkém zhoupnutí doputoval jsem před Čejkovicemi k ústí červeně značené cesty zleva, po které jsem měl připutovat na zpáteční cestě, vzdálenost 8 km z Vápenného Podolu poprvé nasadila mi brouka do hlavy.
náhle se přede mnou v temném lese jako v nějaké pohádce vynořil Kočičí hrádek. Foto: L. Šlosar
k torzu vyhlídkové věže v místě slujícím Na Chlumu jsem pohodlně vystoupal na plošinu nevelikého skaliska. Foto: L. Šlosar
u posledního z rybníků prošel jsem kol kříže s obrázkem sv. Engelberta. Foto: L. Šlosar
na rozvalinách hradu Rabštejna prohlédl jsem si zblízka i zbytky zdiva naproti vstupní bráně. Foto: L. Šlosar
Posléze vystřídaly se stále na zeleně značené trase úseky zalesněné s odkrytými a na nich nejrůznější sídla - Čejkovice s miniaturní kruhovou návsí s rybníčkem uprostřed, Janovice s Božími muky z roku 1886, malebná chaloupka s dvěma tújemi a psy před Radlínem, Radlín samotný s černobílou sochou sv. Jana Nepomuckého. Na jednom místě za Janovicemi sliboval nápis panoramatické výhledy do dálek, kvůli mizerné viditelnosti do dálek zůstalo toliko u slibu.
Na kontrolu u zámku na kraji Heřmanově Městci dorazil jsem jako první ve čtvrt na dvanáct, dle itineráře a holé skutečnosti jsem byl na 18. kilometru. Dle zvolené trasy 35 km a zamýšlené doby příchodu do cíle v 16 hodin mělo mě očekávat pohodových 17 km absolvovaných v čase přes čtyři hodiny. Nastal čas zaslouženého občerstvení na velkém náměstí s obrovským kostelem sv. Bartoloměje takořka za rohem zámeckého parku.
Letmý pohled na směrovník následující modře značené trasy do Vápenného Podolu změnil - před Čejkovicemi do mé hlavy původně nasazeného - malinkého broučka blýskáčka řepkového /Meligethes aeneus/ v obrovského roháče obecného /Lucanus cervus/. Matematika dalších kilometrů byla totiž nemilosrdná - do Vápenného Podolu 9,5 km - odtud na zmíněné již rozcestí u Čejkovic 8 km a do cíle odhadem 6 km, tedy místo předpokládaných 17 km skoro 24 km.
Záhadu "Co s načatým pochodem" jsem při půlhodinovém posezení v hotelu Beránek nerozřešil, takže jsem po třičtvrtě na dvanáct slepě pokračoval dle itineráře. Prvního varování dostalo se mi za Kostelcem u Heřmanova Městce, kde jsem značenou cestu horko těžko hledal v křovinách. Posléze sestoupal jsem do údolí, ve kterém se to hemžilo vápenkami, nato vlastní trestuhodnou nepozorností a ležérností značenou cestu jsem poztrácel a tupě pokračoval podél vápenek až do místa, kde zprava nepřicházela modře značená cesta, nýbrž žlutá, a kde posléze načas oslepil zrak můj obrovský modrý nápis místního nádraží - PRACHOVICE!!
Byl jsem úplně v pr….achovicích. Řízením Božím a vlastní blbostí ocitnul jsem se přesně ve 13,23 hod. navíc nějaké čtyři kilometry západně od Vápenného Podolu! V prvních okamžicích přepadla mě beznaděj a obrátil jsem pozornost na odjezdy vlaků - následující jel ve 13,48 hod. na Přelouč. Leč odolal jsem záhy pokušení a dle mapy pokračoval jsem po silnici nějakých půl kilometru jižně, kde kroky mé protnula zprava červeně značené cesta, po které jsem se přes zalesněný kopec dostal konečně do Vápenného Podolu - ovšem se značnou časovou ztrátou!
v zámku v Heřmanově Městci si po zásluze podzimu života užívají důchodci. Foto: L. Šlosar
pohledů na náměstí v Heřmanově Městě, v tomto případě na děkanský kostel sv. Bartoloměje, užil jsem si pramálo, neb se ukázalo, že celková trasa bude mnohem delší. Foto: L. Šlosar
díky Bohu konečně spatřuji - po extempore v Prachovicích - Vápenný Podol. Pak bude následovat horečný spěch, během něhož nebude již chutí k fotografování. Foto: L. Šlosar
Tady již u silnice zdravili mě z otevřeného okna domku - při strašlivém skřípání zevnitř - jacísi mladíci zvelebující jeho útroby. Vida otevřené lahváče požádal jsem je o napití, jeden z nich přinesl mi jedenapůllitrovou plastovou láhev minerálky a překvapil mě velkorysým prohlášením, že si ji mohu ponechat. Byl jsem tak hotov, že jsem nenabídl její úhradu - alespoň touto cestou vám, milí hoši, dostanete-li se na internet, děkuji, moc jste mi pomohli!! Po celou cestu třímal jsem láhev v ruce a upíjel z ní lačně co kojenec z matčina prsu.
Ještě ve Vápenném Podolu uklidnila mě dvojice asi mého věku, jíž jsem na stejné trase již dříve předběhl, což vzbuzovalo naději, že na více lidí pořadatelé počkají. Pak nezbylo mi než s věrnou lahví překonávat úklady červeně značené cesty - pokácené stromy a větve přes cestu, zmizení značek vpravo na táhlém stoupání bez jakéhokoliv varování, delší úsek široké cesty, kde značení načas ustalo, takže jsem se v nastalé panice zbytečně vracel, nekonečný silniční úsek přes Pohled a Mýtku, na jehož začátku byly mi zpestřením výhledy na Chrudim s výraznými dvěma věžemi kostela Nanebevzetí Panny Marie v dáli přede mnou - a úklad poslední - další krátkou odchylku doprava od značené cesty za Mýtkou.
Konečně jsem navázal u Čejkovic na zeleně značenou cestu, v jejíž známém mi již protisměru bylo mi nyní nutno pokračovat, a vyšplhal jsem prudkým stoupání k hradu Rabštejnu. Nato přes obec Rabštejn ke předešle zmíněné soustavě rybníků pokračoval jsem krokem znaveným, leč stále svižným a zcela mechanickým. Od míst ještě nad Vápenným Podolem již jsem nefotografoval, ledvinku, jež mi neustále padala, zastrčil jsem do batohu, nejen s fotoaparátem, ale i s mobilem, takže jsem ani nesledoval čas, zásadně to nedělám, jdu-li na krev, protože sledování času je za takového stavu nadbytečné, neb k větší snaze nepobídne, spíše znervózní.
Před soustavou rybníků ušetřil jsem pár kroků tím, že jsem vynechal kříž se sv. Engelbertem a prošel mezi prvními dvěma rybníky, za soustavou pak moudře nevystoupal jsem ke skalisku Na Chlumu, ale pokračoval rovně a navázal jsem tak dříve dle itineráře na cyklotrasu č. 4177, na níž minul jsem restauraci Monako, nato sestoupal jsem do části Slatiňan Škrovád slující, za mostem napojil jsem se na modře značenou cestu, nečekaně brzy dostal se k ústí ulice 5. května a ve čtvrt na pět doputoval jsem konečně do cíle v motorestu Bonet ve Slatiňanech.
Zdržel jsem tu krátce, dokonce spěchal jsem na pořadatele, aby mi urychleně vyhledali diplom. Vlak v 17,06 hod. mi již sice ujel, měl jsem však v rukávu náhradní spojení. Po deseti minutách dorazil jsem po hlavní ulici k autobusové zastávce Slatiňany, střed. Autobusem v 17,40 hod. nechal jsem se dovést do Pardubic, odkud mě další autobus v pořádku dovezl v 19,40 hod. do Trutnova, ve stejnou dobu, jako bych přijel vlakem.
Rozbouřená má mysl se zatím uklidnila a na pochod vzpomínal jsem již v tom nejlepším. Splésti se asi o šest kilometrů by se státi nemělo, stejně tak ovšem jako zbloudit o další čtyři, ale převládl pocit spokojenosti, že jsem dík své houževnatosti a odolnosti zvládl úspěšně i trasu značně prodlouženou, na neznámé trase spatřoval četné zajímavosti, a nadbytečných deset kilometrů nastřádal jsem do pomyslné kampeličky, z niž možná budu na příštích pochodech čerpat.
Jarní pochod Podkrkonoším a Českým rájem /12. 04. 2008/ aneb aneb Pochod bahenní, kondiční a trochu i misijní
Z dlouhodobé neúčasti na pochodech pořádaných odborem KČT Lomnice nad Popelkou usvědčovala mě v sobotu moje teprve premiérová přítomnost v klubovně včelařů u Obory na startu Jarního pochodu Podkrkonoším a Českým rájem. Po příjezdu těsně před osmou hodinou zavedly mě sem spolehlivě červené fáborky, i bez nich lze klubovnu spolehlivě nalézt jižně od Lomnice nad Popelkou deset minut cesty od nádraží těsně za železničním přejezdem v místě, kde se od červeně značené cesty na Tábor odštěpuje doprava turistická cesta značená žlutě. Na startu pobyl jsem půlhodinku při jednom lahvovém pivu /lákavě vypadající chléb se sádlem jsem pro jistotu svým tradičně rozbouřeným útrobám nenabídl/ a pozoroval klokot prezentace. Začátek svého putování na trase 37 km jsem si trochu zkomplikoval. Za zámečkem Obora sešel jsem předčasně ze shora uvedené žlutě značené cesty nechav se zlákat cestou asfaltovou vpravo a vyšel jsem v přední části Košova. Nejjednodušeji se tento omyl dal napravit tím, že bych na navazující červeně značenou cestu doputoval doleva po silnici k hospodě, ale já jako komplikovaná osobnost vyšplhal jsem se po lukách na zeleně značenou cestu vedoucí z Lomnice a teprve z ní v Morcínově jsem na červeně značenou cestu navázal.
V té době pokračoval pozoruhodný, vpravdě aprílový obrat počasí - od pátečního teplého jarního slunečného přes již sobotní teplé, leč deštivé počasí v Trutnově okolo šesté hodiny po nečekaně chladné a větrné počasí ve Staré Pace při přesedání a v Lomnici při příjezdu. Když jsem navazoval na další žlutě značenou cestu do Libuně, krátce dokonce sněžilo a blízké stromy nořily se do nevlídné mlhy. V lese navíc byla cesta rozježděna a tím pádem rozbahněna nepřáteli lesa, na jednom místě mě dokonce vyježděná kolej vylákala z cesty na čerstvou mýtinu, v jejímž prostředku bez slůvka rozloučení skončila. Naštěstí jsem opět navázal na správnou cestu a nyní mi zbylo již dávat pozor, abych někde neusedl do bláta, největší sešup jsem dokonce raději obešel mezi stromky v terénu pokrytém spletí hustých travin, v nichž jsem musel pro změnu dávat pozor, aby se mi do nich nezahákla noha.
Na opačném kraji Libuně mě žlutě značená cesta přivedla na cestu modře značenou a na vidlici obou cest k mé radosti - jak jinak při mých občasných náladách - ke hřbitovu. Když jsem se totiž před pochodem velice ochotně rozloučil s prchavou myšlenku zkusit "padesátku", při vidině značné časové rezervy nabízející se pro trasu 37 km podstoupil jsem u dvou svých přátel "nalejvárnu" týkající se zajímavostí na trase.
Na její základě hned před hřbitovem vlevo nalezl jsem kuriózní trojboký jehlan s reliéfy představující snad Boží muka. Uvnitř hlavní části hřbitova vzadu vpravo na kraji loučky vyhledal jsem pomník malíře Františka Kavána. Kolem něho prošel jsem do bočního hřbitůvku, do něhož jinak vede samostatný vchod, a při jeho východním drátěném plotu - při příchodu z hlavní části hřbitova vlevo - shledal jsem dva pomníky k válce prusko-rakouské válce - nejprve pomník s maltézským křížem - společný padlým rakouským, saským a pruským vojínům - a ob jeden novější hrob za ním obelisk zvaný Noelův věnovaný vojákům saským.
pomník malíře Františka Kavána v Libuni, kde 16. 12. 1941 zemřel, je taktéž pietním místem. Foto: L. Šlosar
pohled do "bočního" hřbitova v Libuni prozrazuje i situování obou pomníků z války roku 1866 - ten společný s křížem johanitů nachází se vlevo pod tújí, ten určený toliko saským vojákům - Noelův - nalézá se vpravo pod stromy. Foto: L. Šlosar
Na to za obcí Hvozdec překonal jsem poslední toho dne záludnost trasy - pokácené stromy mě svedly ze zeleně značené cesty paloukem po vrstevnici, zakrátko jsem zelenou značku nalezl ve svahu. V Pařezské Lhotě jsem si nechal místním domorodcem potvrdit odbočení doprava k hájovně Hůrka a nato mě červeně značená cesta spolehlivě zavedla až pod hrad Trosky - kol církevní památky s bílým křížem před obcí Loveč s výhledem právě na ještě vzdálené Trosky, Mladějovem, kde "chcípl pes" a hospody byly zavřeny, po cestě na Dolní Mlýn, jež proti očekávání nebyla tolik zablácena, a odtud táhlým stoupáním nad údolíčko s táborem Svitačka a za ním již přímo pod hrad Trosky, jehož hradba po stranách zakončená vlevo věží Baba a vpravo věží Panna tyčila se hrozivě přede mnou. Mezitím po hodině jedenácté počalo se vychylovat pomyslné kyvadlo prudkých klimatických změn toho dne na opačnou stranu - mraků na obloze ubývalo, mezi nimi objevovaly se stále větší plochy modra a taky sluníčko stále zvědavěji shlíželo na naše turistické snažení a obdarovávalo je teplem.
pohled na Trosky s církevní památkou vpředu z kraje Lovče patří k mým oblíbeným, tentokráte se obešel bez elektrických stožárů a uvízla v něm toliko část lavičky. Foto: L. Šlosar
z kraje louky přehradila mi obzor takořka hrozivě vypadající silueta Trosek, jíž jsem posléze - abych se dostal do Ktové - musel obejít zleva. Foto: L. Šlosar
Ve třičtvrtě na jednu pociťoval jsem již žízeň a hlad, a proto vzal jsem za vděk vlídnou pohostinnost restaurace hotelu Trosky a v ní pivo, dršťkovou polévku a sledování závěru prvního setu daviscupové čtyřhry zápasu Rusko - Česko, bohužel jediného vítězného. Nato ve čtvrt na jednu zvedl jsem se naplnit druhou část vlastivědné mise toho dne a vlevo směrem na Troskovice před posledním domem nalezl jsem žlutavý moderní smírčí kříž z roku 2004. Příčina jeho instalování v těchto mravně otrlých dobách zaměstnala mysl mou převelice, což jsem vyjádřil později ve zprávě adresované rodinné kamarádce těmito slovy: "Jaký moderní hřích iniciátor spáchal? Tuneloval? Opustil ženu kvůli mladší? Zadlužil se a neplatil dluhy? A co na to Bůh? Odpustil mu?" Na každý pád - v posledních letech by tato země smírčími kříži musela být poseta a naopak - to by se to hřešilo při vědomí, že hřích v podobě lupu, krádeže či tunelování ve vysokých částkách lze si vykoupit levnějším instalováním prostého kříže!
pro usmíření Boha kvůli jaké novodobé události byl smírčí kříž pod Troskami postaven - kvůli tuneláži? kvůli zradě na vlastním partnerovi? nebo dokonce pro vraždu, jež od dob Kainových nevyšla z obliby? Foto: L. Šlosar
Od hradu spustil jsem se opatrně po zeleně značené cestě prudkým klesáním do obce Ktová, když jsem si málem na podmáčené louce před nějakým párem ustlal. Poté po silnici - za důkladného dozoru Trosek, jakoby se ubezpečujících, že se skutečně vzdaluji - doputoval jsem do Rovenska pod Troskami, kde čas okolo čtvrt na tři a vynaložená námaha legitimovaly mě k zastávce v restaurace Radnice na jedno pivo. Nalezl jsem zde mobilní enklávu účastníků trasy 50 km - Mášu z Vrchoviny, Mirka z Liberce a Radka z Bělé pod Bezdězem - a díky prvně jmenované ono pivo doprovozeno bylo skleničkou slivovice, do budoucna mám co oplácet.
Ve třičtvrtě na tři nastoupili jsme pak závěrečnou dvanáctikilometrovou část trasy. Zdržel jsem se zachycováním radnice a sousoší Josefa Drahoňovského Rozhovor s veršem "Šli spolu v radostech, bolestech, práci, dnes tichá vzpomínka život jim vrací" a později i pramene potoka Koudelka s křížem z 20. 10. 1865. Protože jsem se k tomu všemu zdržel hledáním a obouváním botasky, jíž jsem byl předtím málem utopil silně podmáčeném poli, sledoval jsem posléze zmíněnou trojici ve značném odstupu všude tam, kde mi to vzdálenější výhledy umožnily - při stoupání lesem na Bítouchov, v odkrytém terénu nad ním, na levotočivé zatáčce do Dráčova, posléze pak ještě nad Rváčovem, kde jsem jejich siluety spatřoval na obzoru na nejvyšším bodě stoupání nad Smetanovou vyhlídkou a posléze naposledy ještě při krátkém klesání do Košova. Poté zdržel jsem se definitivně fotografováním Tábora a se řečenou trojicí, díky jejímuž tempu absolvoval jsem i já závěrečnou náročnou část trasy z Rovenska za dvě hodiny, shledal jsem až v cíli ve zmíněné již klubovně včelařů.
kolik dlouho spolu žijících párů sejde se k rozhovoru, jenž symbolizuje Drahoňovského socha v Rovensku pod Troskami, v době četných rozvodů a zhoubných nemocí? Foto: L. Šlosar
Koudelka na nápisu není v tomto případě příjmením hlavní hrdiny filmu Jáchyme ho´d ho do stroje, nýbrž jméno potoka, jenž zde ukrytým pramenem pod křížem vyvěrá. Foto: L. Šlosar
Následující hodinku před odjezdem vlaku v 18,04 hod. strávil jsem - když jsem předtím zaměnil potem promáčené oddílové tričko za příjemně suchou flanelovou košili - při lahvovém pivu a kávě velice příznivým hodnocením pochodu. Věrným průvodcem celé trasy byla mi přesná mapka a podrobná a věrná kilometráž s uvedením barvy turistického značení v každém úseku. V cíli pak v režii pořadatele obdržel jsem pohlednici Lomnice nad Popelkou a plátěnou tašku dle výběru, samozřejmě pak i diplom s kresbami kombinujícími památky ze širokého okolí, jímž vévodila silueta hory Tábor. Skvělé zázemí a organizace akce ostatně vešly již dříve v obecnou známost natolik, že se jí zúčastnilo i přes úvodní nepřízeň počasí 191 účastníků.
Vůbec jsem nežehral na četné bahno na trase, byť nemilosrdně pokrylo nohavice mých kalhot a kompletně mé botasky, s pochodem byl jsem naopak spokojen nejen po stránce kondiční, ale také proto, že naplnil taktéž smysl vlastivědné mise.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavý úvod naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Líšenské pochody Českým rájem /07. 06. 2008/ aneb MEZI JIZEROU A KOZÁKOVEM /napsal Jan z Jičína/
Loupežnickou pěšinou /17. 05. 2008/ aneb STRASTIPLNÉ PUTOVÁNÍ NEJEN PO LOUPEŽNICKÉ PĚŠINĚ /napsala Máša z Vrchoviny/
Okolo pevnosti Dobrošov /19. 04. 2008/ aneb JAK JSME DOBYLI BŘEZINKU /napsal Jarda ze Stěžer/
O Žižkův štít /19. 04. 2008/ aneb NÁVRAT DO DŮVĚRNĚ ZNÁMÉ POKLIDNÉ KRAJINY /napsal Jan z Jičína/
Líšenské pochody Českým rájem /07. 06. 2008/ aneb Mezi Jizerou a Kozákovem /napsal Jan z Jičína/
Kdykoliv se chystám na MALOSKALSKO, setrvám nejdříve dlouhou chvíli u turistické mapy; znovu si připomenu, kterak se tam Jizera vlní mezi vyvýšeninami, některé skalní útvary vystavují se na odiv ve volné krajině (jiné tajeny jsou lesními porosty), kde poklid krajiny naruší jen občas projíždějící vlak, který pak schová se do tunelu na trati. Rodinná rada dala pro 7. červen přednost tomuto koutu Českého ráje, když kalendář akcí nabízel i jiné možností: zúčastnili jsme 38. ročníku Líšenských pochodů.
Je dobré přiznat, že naši rodinní příslušníci nešli (jak tomu u nás občas bývá) po stejných trasách: dvě Aleny (manželka a dcera) nepřijaly možnost jít 30 km a vystoupat na Kozákov - nejvyšší vrchol Českého ráje, kam jsem se vydal se synem Lukášem. Krásné počasí přilákalo asi 1730 turistů, z nichž sto si vybralo třicetikilometrovou trasu.
Od líšenské sokolovny stoupáme v prvních stovkách metrů po červené značce k lesům na stráních nad Jizerou. Po pár kilometrech sestoupíme k řece a proti proudu po jejím levém břehu přicházíme k městu ŽELEZNÝ BROD. Kontrolujeme rozcestník u mostu, bez problémů najdeme tu správnou (modrou) značku k nejvyššímu bodu dnešní trasy. Jdeme přes SMRČÍ a PIPICE a radujeme se z vydatného stoupání, během něhož pozdraví nás PRACKOVSKÝ VRCH stojící stranou naší cesty.
KOZÁKOV (744 m) se těší z mnohých pěších i cykloturistů (též motoristé přijeli), někteří využívají možnosti občerstvení ve stánku; Líšenští zde přichystali svým pochodníkům nápoj a pečivo. S Lukášem odebíráme ještě něco ze zásob a dovybavíme se pro svěží pohyb vzduchu raději bundami. Navštívíme rozhlednu, jež nabízí neopakovatelné pohledy k horám, do Českého ráje i ke krajinným dominantám ve větší vzdálenosti (k Ještědu, Ralsku i Bezdězu). Zastavujeme se ještě u turistických směrovek, kde si připomeneme putování ke Kozákovu i z jiných míst (ze Semil, Lomnice i Sedmihorek) v minulých letech. Sestupujeme po žluté značce strmým terénem kamenitou lesní pěšinou tam, kde RADOSTNÁ STUDÁNKA potěší svou vodou kolemjdoucí.
Cesta loukami k obci LOKTUŠE je již mírnější. Před silniční křižovatkou vzpomínáme, jak jsme žlutou značku poprvé hledali; dnes víme, kudy se jde na ROTŠTEJN - hrad, pro který vykonali jeho příznivci v posledních letech mnoho dobrého. Na trase máme PRŮCHODY, kterými nespěcháme: skalní útvary si zaslouží naši pozornost. Odskočíme si do pohostinského zařízení v KLOKOČÍ a využijeme možnosti teplé polévky.
Pochod vede dále červenou trasou s odbočkou k vyhlídce ZDENČINA SKÁLA, z níž otevřen je krásný pohled k této části údolí Jizery. Po pár kilometrech klesání nás již čekají ZÁHOLICE, odkud pořadatelé propojili trasu vlastním značením lesní pěšinou do vesnice ROHLINY a krátkým silničním úsekem až k lokalitě BETLÉMSKÝ MLÝN. Jizeru máme na dosah. Žlutá značka ale ukáže cestu ke stráním, kde leží MICHOVKA a BESEDICE. Krátce jdeme po zelené i modré značce. Míjíme VRÁT s vědomím, že jsou to poslední kilometry dnešního stoupání. Od rozcestí PROSÍČKA nás zelená značka vede do údolí Jizery do cíle.
Jizera u Železného Brodu. Foto: L. Vaníček
Jan z Jičína na Kozákově. Foto: L. Vaníček
Lukáš z Jičína na rozhledně. Foto: J. Vaníček
Kozákov. Foto: L. Vaníček
Průchody u Klokočí. Foto: L. Vaníček
na Maloskalsku. Foto: L. Vaníček
Loupežnickou pěšinou /17. 05. 2008/ aneb Strastiplné putování nejen po Loupežnické pěšině /napsala Máša z Vrchoviny/
Jako jediná statečná z epidémií zamořené Nové Paky jsem se rozhodla vstát v sobotu ráno a odjed 5,07 hod směr Mníšek u Liberce. Cestu do Turnova jsem prospala, pak začali přistupovat známí z Mladé Boleslavi, přežili jsme společně výluku Jeřmanice - Liberec a se zpožděním 10 min jsme přestoupili... prý, když poběžíme, tak na nás spoj počká. Euroregionová souprava nás ve stavu stojacím dopravila až do Mníšku u Liberce. Hned jsme vyrazili ke hřišti, kde je každý rok stanoviště pořadatelů, přihlásili se a s mapkou v ruce vyrazili podle fáborků na trať.
První úsek vedle vlastní značenou cestou přes louky směrem na žlutou na Špičák.Po absolvování 1. kontroly jsme začali stoupat lesem. Po zdolání Špičáku jsme opět vystoupali na Skalní hrádek a spustili se ke kontrole č. 2 na Oldřichovském sedle. Zde jsme se krátce občerstvili, já jsem dostala před stoupáním na Poledník hlt Staropramenu.. to abych tam vůbec vylezla, dále pokračujeme po zelené nekonečným stoupáním na Poledník,pak sestoupíme na křižovatku u Bílé kuchyně a klesáme po modré - místy korytem potoka do Ferdinandova, zde se ani neohřejeme, stejně je nám teplo a po pár metrech stoupáme po zelené k Hřebínku. Na odbočce žluté ke Stolpichu najdeme další kontrolu pod slunečníkem a Konráda v potoce.
Po krátkém občerstvení stoupáme k Hřebínku. Cestu znám jen v noci, alespoń si ji 1x prohlédnu i za denního světla. Kolem 13 hod sedíme na Hřebínku, bohužel lahvové Svijany 11 st. se nedá pít, i když jsou v záruce do 04. 08. 2008, vyléváme je a pokračujeme až ke Gregorovu kříži. Cestou potkáme u silnice mladou zmiji obecnou, krásný exemplář asi 50 cm dlouhý. Pokračujeme po žluté na Závory, kde marně hledáme na obvyklém místě kotrolu. Podle plánu stoupáme po modré pod Javorový vrch a dále po zelené lezeme na Dračí kámen,marně hledáme stopy člověka na pusté pěšině. Slézáme z prudkého svahu lesem mezi kapkami deště do Fojtky a hledáme odbočku žluté,nacházíme ji až za hlavní silnící,je krásně nově vyasfaltované, zde asi není nouze o finanční prostředky.
Kolem 16 hod docházíme z naší tratě dlouhé 35 km do cíle. Dostáváme občerstvení ve formě párku, hořčice a chleba, hraje tu folková kapela a panuje dobrá nálada, v 16,30 dochází náš kamarád Mirek, který si ráno přivstal a šel trať 50 km, také se občerstvuje a chválí trať, že si také vylezl na Frýdlatské cimbuří a že měl krásné výhledy. Krátce před 17 hod spěcháme za deště na nádraží. Netušíme, že největší zážitky dne nás teprve čekají.
Bez problému se dostaneme do Liberce, a protože je výluka a zájem o dopravu značný,stojíme trpělivě už od 17,30 hod před libereckým nádražím a čekáme na náhradní přepravu. V mezičase přivádí příslušníci zásahové jednotky Policie ČR ochraptělé fanoušky z fotbalového utkání. Nás asi 50 čekajích řádných cestujících musí dát přednost hrstce fanoušků, kteří odjíždí autobusem č. 1 do Turnova. Marně hledáme autobus, ve kterém bychom se přepravili. Před nádražím pobíhá podivný Divous s dlouhým černým vousem a s vysílačkou,v postraním vchodě stojí další 3 unifomovaní příslušníci ČD, baví se a nic neřeší. Nakonec najdeme autobus a se zpožděním odjíždíme,ale ne daleko, u Hodkovic zastavíme na okraji rychlostní komunikace. Řidič běhá sem tam a něco řeší, nikdo neví, co se děje, jedeme nez průvodčího, zůstáváme v uzavřeném přeplněném autobuse 15 minut, pak nás nechají vystoupit, dojede servisní vozidlo a náhradní autobus, který převezme část cestujících, po 20 minutách vyjíždíme opět na silnici. Se zpožděním 8 min dojíždíme do Turnova a běžíme na nástupiště. Ale náš vlak nevidíme, ptáme se ......vidíme rychlík na Prahu, který odjíždí jednu minutu po našem spoji 18.43 hod. ..... po čase se dovídáme, že část našeho rychlíku odjela s fanoušky a na nás se jaksi zapomnělo!!!!!!!
Dav rozzuřených cestujících útočí na výpravčího důchodového věku, který není schopen vyspětlit, proč odeslal soupravu, aniž by vyčkal příjezdu autobusů náhradní přepravy. Listuje v papírovém jízdní řádu a snaží se najít neexistující spojení pro cestující na Moravu, matky s dětmi odesílá použít WC v restauraci proti nádraží! Lomničtí turisté, vracející se z výletu z Ralska tímto spojem, odešli znechuceni na pivo do nádražní hospody.
Čekám s ostatními na nástupišti na další spoj v 19,31 hod., který stojí před nádražím cca 10 min a mezitím se po trati sestavuje souprava pro další rychlík, který odjíždí ve 20,42 hod......výpravčí se nás snaží přesvědčit o svých kvalitách! Opět se zpožděním odjíždíme lehce přeplněným vlakem a přijíždíme o 1.25 hodiny déle do cílové stanice.
Jsem v Evropě nebo na Sibiři? Cenově jsem jistě již delší čas v EU.
Z deníčku naší dopisovatelky Máši z Vrchoviny
Okolo pevnosti Dobrošov /19. 04. 2008/ aneb Jak jsme dobyli Březinku /napsal Jarda ze Stěžer/
V sobotu jsme vstávali do sychravého rána, ale předpověď slibovala odpolední zlepšení. Ranní vlak byl příjemně vytopen a tak jsme s přestupem ve Starkoči dojeli v 7:54, na čas přesně, na nádraží do Náchoda. Na peróně už nás pořadatelé nasměrovali k registraci v nádražní budově. Symbolické startovné, popis tras, krásnou mapku Kladského pomezí, nezbytné startovní foto a pod vedením zkušeného organizátora Vládi vyrazili na trasu. Zvolili jsme si 15 km, protože v naší partě byli chodci začátečníci.
Z nádraží jsme vyšli přes most pod pivovar, kde jsme minuli smutně opuštěnou a chátrající stáčírnu minerálky Náchodka, a zabočili po proudu Metuje. Při svižné ranní procházce po břehu jsme pozorovali na nočním lijákem zkalené řece rejdící kachny, kolem čističky vody v Bražci (4 km) jsme se dostali až do údolí mezi chatky postavených na strmých stráních podél řeky. Krásné prostředí nás dovedlo až k občerstvení Na ostrovech, bohužel v 9 hodin ještě uzavřené. A tak jsme si na první pivko museli dojít až do Pekla, jak se říká Bartoňově útulně. Cestou jsme přecházeli 2x tok řeky po zastřešených nových lávkách zbudovaných na náklady města Náchoda. Občerstvení v Pekle bylo i kontrolou (7 km). Podívali jsme se i na novězbudovaný srub v kanadském stylu, který si zde nechali postavit dědicové továrníka Bartoně, majitele náchodské textilky. V restauraci, stylově zdobené čertíky všech velikostí, jsme si dali výbornou držkovku a pivo.
Posilněni jsme se vydali údolím proti toku Olešenky. Na křížovatce "Pod Dubovicí" (11,5k m) jsme odbočili po modré a mírné stoupání nás pak mezi strmými svahy dovedlo až do chatové zástavby Na Loukách. Tady jsme zvolili pro výstup na Dobrošov starou vojenskou zásobovací cestu. Ta vedla k plánovanému vstupnímu objektu do podzemí. Objekt ale nabyl nikdy dostaven. Dnes je zde jen remízek a hromada betonové suti.
jedna z novějších lávek přes Metuji mezi Náchodem a Peklem. Foto: J. György
kontrola v Pekle. Foto: J. György
vodník v Pekle. Foto: Foto: J. György
Mezi chalupami jsme kolem penzionu stoupali k Jiráskově chatě nad Dobrošovem (15 km), kde byl cíl celého pochodu. Chata leží ve výšce 622 metrů n.m. Skvostná stavba je dílem architekta Dušana Jurkoviče. Původní rozhledna byla vybudována Klubem českých turistů již v roce 1896 jako jedna z prvních v Čechách. Rekonstrukce a dostavba byla dokončená v roce 2002. Rezervaci ubytování a restaurace je možno zajistit na telefonech: 491 520 185 a 605 923 264. Výhlídková plošina ve výšce 24 m byla sice otevřena, ale mlha a vítr, cloumající praporem KČT na vršku, nás odradili od výstupu. Tak jsme převzali v teple chaty od pořadatelů diplomy a za poukázky "nafasovali" pivo a polívku. Příjemné posezení v teple salonku za prosklenými stěnami nás hezky uspávalo. Napsali jsme pozdrav kamarádovi Šimanskému.
Po krátkém odpočinku jsme se vydali na malou procházku mezi opevňovací objekty a potom sestoupili značenou cestou nad Běloves k bunkru Březinka. Klub vojenské historie Náchod realizuje v prostoru naučné stezky svůj projekt "Běloveského pevnostního skanzenu", který představuje ucelenou koncepci péče o objekty těžkého a lehkého opevnění. Srdcem projektu je objekt těžkého opevnění N-S 82 Březinka, který má návštěvníky co nejnázorněji seznámit s technickou dokonalostí a jednotlivými funkcemi pěchotního srubu… 20. září 2008 Březinka znovu ožije přítomností dobového vojska a techniky, třikrát během dne se dokonce na několik minut ozvou i zbraně srubu. Prohlídka objektu je nezapomenutelným zážitkem nejen díky zasvěcenému výkladu. Vřele doporučuji.
naše parta na rozcestí Pod Dubovicí. Foto: J. György
naše parta dobyla Březinku. Foto: J. György
Návrat na nádraží jsme zvolili z hotelu Bonato v Bělovsi, kde jsme možnost posedět zamítli pro chvat části výpravy za dalšími rodinnými povinostmi. Zdrávi došli.
O Žižkův štít /19. 04. 2008/ aneb Návrat do důvěrně známé poklidné krajiny /napsal Jan z Jičína/
Tisíce rychlých vozů projíždějí denně po silnici I/35 kolem Hořic. Jejich osádky se často ani neohlédnou, čas jim nedovolí zastavit se na chvíli ve městě kamenné krásy. Je mnoho lidských jedinců, kteří nevědí o Hořickém Chlumu či poklidných místech mezi Javorkou a Bystřicí. Jsou však i lidé, kteří krajinu v okolí důvěrně znají, přesto rádi se k ní vracejí. Vhodná příležitost bývá o jedné dubnové sobotě…
Klub českých turistů Hořice uspořádal 19. dubna 2008 již 36. ročník turistického pochodu "O ŽIŽKŮV ŠTÍT" s nabídkou pěších tras od 7 do 50 km a cyklotras od 20 do 100 km. Náš pětičlenný rodinný tým vybral pěší putování 25 km.
Alena a Jan z Jičína na startu pochodu. Foto: A. Vaníčková, Jičín
Lukáš, Honzík a Alenka z Jičína na startu pochodu. Foto: A. Vaníčková, Jičín
otec Jan a syn Lukáš jsou na turistických trasách nejčastěji. Foto: A. Vaníčková, Jičín
Od sokolovny odcházíme na hořické náměstí, kde opravenými kulturními památkami (radnice i Mariánský sloup) je vyjádřen citlivý vztah současníků ke kulturnímu dědictví města. Kolem Domu kultury Koruna a Mateřské školy Na Habru, kde se zastavujeme u působivého sousoší matky s dítětem, nás vede žlutá značka ven z města k rozhledně HOŘICKÝ CHLUM. Ačkoliv je možné vystoupat na její vrchol po 142 schodech, mnozí turisté této možnosti nevyužívají: povětrnostní podmínky nedovolují pohlédnout ani k blízké Zvičině, natož ke Krakonošovu panství či jarem probuzenému Polabí. Od rozhledny sestupujeme lesním komplexem k osadám TIKOV a ČERNÍN a otevřenou krajinou po cyklotrase přicházíme k poutnímu místu BYŠIČKY. Zdejší kostel sv. Petra a Pavla je znám z filmového zpracování příběhů KYTICE.
hořická radnice. Foto: A. Vaníčková, Jičín
mariánský sloup v Hořicích. Foto: A. Vaníčková, Jičín
rozhledna Hořický chlum. Foto: A. Vaníčková, Jičín
kostel sv. Petra a Pavla v Byšickách. Foto: A. Vaníčková, Jičín
Od Byšiček vede červená značka zvlněným terénem k obci ČERVENÁ TŘEMEŠNÁ. K zastavení zve zdejší kostel sv. Jakuba Většího. Mezi loukami a lány jdeme k rozcestí U MILETÍNKU a kolem parku do rodiště K.J.Erbena. V MILETÍNĚ jsme krátce po poledni; přesto je možné využít pohostinnosti místní cukrárny a okusit s kávou (čajem) místní perníčky známé jako "Miletínské modlitbičky". Po občerstvení nás čeká ještě asi 10 km pěšího putování. Zastavujeme se na náměstí u Erbenova pomníku i sousoší sv. Jiří na koni. Trasa pochodu vede vlastním značením kolem rybníku BUBEN k farmě JENÍKOV, kde koně i turovití jsou patrně překvapeni větší frekvencí kolemjdoucích. Rozcestí značek u farmy je jediným místem, kde máme dnes na dosah říčku BYSTŘICI. Naše cesta však nejde kolem jejího údolí, ale stáčí se po zelené značce lesními porosty k lokalitě DACHOVY.
kostel sv. Jakuba Většího v Červené Třemešné. Foto: A. Vaníčková, Jičín
pomník K. J. Erbena v jeho rodném Miletíně. Foto: A. Vaníčková, Jičín
Do cíle již zbývají necelé čtyři kilometry; stoupáme k barokní HLOHOVÉ KAPLI nad Hořicemi. Zastavujeme se při pohledu na VĚŽ SAMOSTATNOSTI stavěné 1924-28 památce bojovníků za svobodu. Na dohled je i rozhledna ráno navštívená. Sestupujeme k náměstí a míříme do sokolovny do cíle.
Přes méně vlídné počasí se zúčastnily turistické akce tisícovka pěších a dvě stovky cykloturistů. Pořadatelům patří poděkování za vytvořenou atmosféru.
slosar(zavináč)mybox(tečka)cz