24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Sraz pěšáků Středočeské oblasti /11. 10. 2008/ aneb TAM BLÍZKO ŘEKY JIZERY
Teplicko-adršpašská 33 /27. 09. 2008/ aneb POSLEDNÍ BABÍ LÉTO A. D. 2008 VE SKALÁCH
Kam nedošel velbloud /20. 09. 2008/ aneb S TURISTICKÝM DENÍKEM NA VĚČNÉ ČASY!
Po stopách řídicího učitele Jana Buchara /13. 09. 2008/ aneb ZAČÍNAJÍCÍ PODZIM NA KLIMENTOVĚ VRCHU A ŽALÉM
Podzimním Královédvorskem /06. 09. 2008/ aneb TAKMĚŘ DO PLNÉHO VYSUŠENÍ
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete na adrese po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Sraz pěšáků Středočeské oblasti /11. 10. 2008/ aneb Tam blízko řeky Jizery
Kdyby v sobotu těsně před devátou zdařilo se sluníčku prohlédnout skrze šedavou koru mlžného oparu, jenž zbraňoval jeho paprskům využít jedné ze snad posledních letošních příležitostí pořádně oteplit zemský povrch, velice by se podivovalo tomu, jak daleko od Trutnova by mě spatřilo. Zrovínka totiž po úspěšné zdvořilé žádosti o staniční razítko s datumovkou zahajoval jsem v Mnichově Hradišti - v "železniční" vzdálenosti 102 km od Trutnova - své pěší putování do Mladé Boleslavi. Sem nabídli pořadatelé z KČT Mladá Boleslav účastníkům 2. srazu pěšáků turistů Středočeské oblasti trasy vedoucí původně z míst, jež mi hrubě nevyhovovala /kupříkladu doporučená trasa z Čachovic mě nelákala, do Bělé pod Bezdězem bych musel naopak cestovat takměř přes celé Čechy/, nicméně při krátké elektronické korespondenci dostalo se mi ujištění, že do cíle mohu zvolit libovolnou trasu.
Své putování z Mnichova Hradiště zasnoubil jsem se na celý den až na dvě výjimky s červeným turistickým značením. Ponejprv jsem mu přestal být věren hnedle za náměstím, odkud jsem po značení modrém zamířil k místnímu zámku, jehož červenobílé zdivo odshora zaplavovala tajemná opona šedi a v jehož pokladně zakoupil jsem si turistickou vizitku č. 197 a svůj Turistický deník i vandrbuch dvěma překrásnými grafickými razítky jsem si tu orazítkoval.
Na následujícím silničním úseku navázal jsem opět na červené turistické značení, jež zavedlo mě do Kláštera Hradiště nad Jizerou. Na jeho konci bylo mi k ničemu upozornění na jedné z usedlostí "Pozor na psa, nevstupujte bez jeho souhlasu", psa jsem nikde neviděl a ničeho jsem také od těch lidiček nežádal, tak jsem mazal dál, zvláště když o kus dál nacházel se ve volném prostranství zajímavý černý kříž nikým nehlídaný. Nejen proto, že byl jsem syt silničního úseku, na němž rušily mě při chůzi projíždějící automobily, odolal jsem bez potíží svodům pokračovat do Bakova nad Jizerou doleva po silnici a zkrátit si tak trasu o dobré 4 km.
Vprostřed husté mlhy, jež nedovolila mi dohlédnout na více než 200 metrů, vyhlížela obec Maníkovice co místo duchů, zcela ze zeměpisného i časového kontextu vytržené, tak ponuré, že nebýt moderních úpravných stavení nepřekvapil by mě tu nějaký Juraj Čup, přiznávající se z vraždy Mariny Matejové z "vůle boží", o život můj naštěstí usilovaly toliko z jabloní zhusta padající přezrálá jablka. Následující klesající silniční úsek skrze oboru Klokočka, jež na výměře 830 ha skýtá azyl 250 kusům daňčí zvěře, připomněl mi část Brd kdes nad Zaječovem. Mysl poutníkova uvykla posléze kulisám hlubokého lesa natolik, že hájenka Klokočka, ještě více pak kaple sv. Stapina s pramenem - pozůstatek to kdysi lázní - připadly mu co nečekaný přelud.
Pokračující rovný úsek zprava podél klikatícího se toku Rokytky - na hranici území národní přírodní památky Rečkov, jež na ploše 3,45 ha slouží k ochraně mokřadních společenstev - ku svižné chůzi vybízel. Po několika stovkách metrů přerušila však její plynulý tok jakási mohyla a poklidný tok mých myšlenek pro změnu nutkavá otázka, zda desku z něho odstranili zloději kovu či cenzoři nápisů pocházejících z dob vlády jediného oficiálního názoru. O několik kilometrů dál poskočil jsem v toku dějin dopředu o dalších - tentokráte jen několik - desítek let, neb minul jsem za lomem úpravnu vod Rečkov, do níž z 13 vrtů dodávána je voda z prameniště o ploše 12 km2 svodnými řady o délce 11 km v rámci vodohospodářského díla skupinového vodovodu Mladá Boleslav, jež dokončeno bylo v roce 1974.
zámek v Mnichově Hradiště ztěžka se osvobozoval ze zajetí mlhy. Foto: L. Šlosar
ke kříži z kraje Kláštera Hradiště n. J. přistoupil jsem bez svolení kohokoliv, tím méně psů. Foto: L. Šlosar
tajemný sloup v Maníkovicích, jenž při značné dávce bujné fantazie mohl představovat dávné popraviště, spolu s hustou mlhou v pozadí vnucoval poutníku ponurý dojem z onoho místa. Foto: L. Šlosar
kaple sv. Stapina vprostřed rozsáhlé zalesněné obory připadla poutníku co halucinace vzniklá dlouhým pobytem v mlze a v lese. Foto: L. Šlosar
Pomník v Malé Bělé měl větší štěstí než památník v blízkosti Klokočky, byl neporušen, neb prostý byl evidentně již od počátku mědi a uctíval padlé z 1. světové války, byl tedy jakoukoliv ideologií nedotčen. Na Mírovém náměstí v Bakově nad Jizerou zdržel jsem se krátce u obelisku posetého obličeji světců. Posléze úprkem proběhl jsem se dle rady místního domorodce Boleslavskou ulicí k jejímu ústí s ulicí Husovou, kde doufal jsem v místní videopůjčovně zakoupit si těsně před úderem hodiny dvanácté turistickou vizitku nedalekých ruin hradu Zvířetice. Nestihl jsem to, opozdil jsem se o hodinu a čtvrt.
Stihl jsem však o deset metrů dál ještě za konzumem směrem již k železniční zastávce Bakov nad Jizerou - město začátek otevírací doby útulné malé hospůdky. V televizi s velkou obrazovkou proběhla zrovna obrazová reportáž o tom, jak rakouský populista Jörg Haider - těsně po úspěšných volbách - způsobil sobě těžkou a nenávratnou tělesnou újmu, rozsekal se na maděru u Klagenfurtu. Sic transit gloria mundi! Docela mnou ta zpráva otřásla - jsem rád, že jsem se dosud nenaučil radovat se /a doufám, že nikdy nenaučím/ ze skonu kohokoliv, třeba i člověka hlásajícího kontroverzní názory.
Naopak nezbavil jsem se dosud slabiny nechat se snadno ovlivnit, za nedalekým rozcestníkem za železniční tratí zjistil jsem náhle, že mé kroky již podruhé dnešního dne sledují modré turistické značení. Vábení odskočit si na zříceniny hradu Zvířetice jsem však nelitoval, byť avizovaná vzdálenost jeden kilometr zdála se mi podhodnocená, trvala mi při svižném tempu 25 minut, ovšem se zacházkou několik set metrů, napříště - dozajista s turistickou vizitkou v batohu - odbočím nad Podhradím doleva již za viaduktem. Ruiny vypadají již z dáli jako vykotlané zuby pocházející z prořídlé žraločí čelisti, z jejichž děr, kde nacházela se kdys okna, naskýtají se dozajista daleké výhledy, nejsou-li zrovna znehodnoceny mlžným oparem.
Pokračující červené značení na všech známých mapách - včetně té nejaktuálnější webové na stránkách http://www.mapy.cz - vedlo dosud při pravém břehu Jizery v dohledu Zvířetic. Nyní mě však dovedlo až na Slovensko - do čtvrti Bakova Trenčín slující a po překročení toku říčky Kněžmostky po úzké stezičce v protisměru k Jizeře, dále pak na dlouhém mnohakilometrovém úseku sledovalo její břeh levý. Značení bylo tu řídké natolik, že na jednom místě mě zákeřně opustilo, takže jsem se málem rozplácl o drátěný plot, jenž náhle zahradil mi cestu, kdyby mě nevyvedla vzhůru zprudka stoupající stezka, naštěstí správná cesta vedla o několik metrů výše.
Až do Josefa Dolu, kde mému oku nezalahodily oprýskané neudržované domy, dále do Debře nad Jizerou, a konečně do Michalovic, před nimiž pod vysokým silničním mostem propletl jsem se zdárně skrze nepřehledné houštiny, jsem dalších potíží již neokusil. V Michalovicích na příčně stoupající ulici k hradu s obtížemi hledal jsem místo, odkud by mezi domky nejlépe byla vidět zřícenina Michalovické putny. Nejucelenější pohled na ruiny, bohužel skrývající se stále v mlžném oparu, nalezl jsem až ze vzdálenějšího již mostu přes Jizeru, od něhož jsem ulicí Ptáckou po několika dalších stovkách metrů doputoval zdárně o půl čtvrté do cíle hvězdicového putování 2. srazu pěšáku Středočeské oblasti - do saloonu U krvavé hnáty v levé části budovy restaurace Na Rožátově na kraji Mladé Boleslavi.
v některých částech zříceniny Zvířetice aspoň nenahlodal žraločí zub času celistvost jejího zdiva. Foto: L. Šlosar
zříceninu Michalovické putny spatřil jsem v celkové podobě teprve mnohem dál za ní ze zábradlí mostu přes Jizeru, bohužel ponořenou do chmurné šedi. Foto: L. Šlosar
schodiště vedoucí z ochozu saloonu U krvavé hnáty bylo připraveno, aby jím sestoupal sám velký Doc Holliday k pultu, za nímž očekávaly ho tekuté lahůdky z bohatě zásobeného baru. Foto: L. Šlosar
Hell and damnation! Pozoroval jsem nádherný interiér saloonu a připadal jsem si tu, meššúrs, jako ten největší greenhorn. Zounds! Příjemnou hodinku při dvou pivech a jedné dršťkové polévce proseděl jsem tu po svižném turistickém 25-ikilometrovém putování. Egad! Už dovnitř vešel jsem klasickými lítacími dveřmi. Za dlouhým výčepem skvěly se prostorné vitríny s alkoholem. Nad barem a ze sousední zdi čněly do prostoru ochozy, jež stejně jako schodiště a orchestřiště ohraničeny byly dřevěným brlením. Z laťoví sestávaly také zmíněné již lítací dveře. Vše dřevěné svítilo lesklým hnědým lakem. Na stěnách visela krom jiného podobizna generála George Armstronga Custera, ke 120. výročí bitvy u Little Big Hornu vztahovala se fotografie generálova úspěšnějšího soka z bitvy Sedícího Býka. Vojáky sedmé kavalerie i kmen Siouxů rozlítil by však pravděpodobně nápis "Na stravenky vracíme max. 5 Kč".
Cítil jsem se tu převelice dobře také proto, že - ač obyvatel Trutnova - jako do svých 30 let pravověrný Středočech vlastním vedle východočeského pasu i pas středočeský a ze stejného důvodu nepociťoval jsem tu jakoukoliv jazykovou bariéru. Dokonce porozuměl jsem popisu obětavých pořadatelek na darovaném plánku Mladé Boleslavi natolik, že spolehlivě nalezl jsem cestu ulicemi V Rokli, Na Radouči a Čechova přímo na autobusové nádraží, kde v pohodě dostihl jsem autobus v 17,10 hod.
Teplicko-adršpašská 33 /27. 09. 2008/ aneb Poslední babí léto A. D. 2008 ve skalách
Člověk, jenž při nějaké konkrétní situaci dostane, byť dílem svým přičiněním, za vyučenou, může se státi frustrátem, jenž podobné příležitosti se napříště zdrží jako agyrofob přecházení ulice, či naopak směrem opačným zatvrdí se natolik, že stejnou událost vyhledá znovu s cílem potlačit nepříjemné vzpomínky z minula a nechat za ně převáhnout dojmy pozitivní.
Na své vzpomínky na loňské třicetikilometrové putování skalami v těžších pohorách v rámci Teplicko-adršpašské třiatřicítky spojené se "zakufrováním", jehož útrapy mě tehdáž v závěru trasy zčásti zkrušily, zareagoval jsem letos zpříma a nekompromisně - před devátou hodinou stanul jsem uvnitř sociálního zázemí sympatického stadiónku T. J. Slovan Teplice nad Metují jako loni s Maruškou a letos ještě navíc s Vláďou z Jilemnice na startu stejného pochodu a stejné trasy 33 km. Byl totiž předpověděn jeden z posledních krásných podzimních dnů, což se později zcela naplnilo, a mé dolní končetiny navíc oproti loňsku byly vybaveny lehkou sportovní obuví značky Alpine Pro v daleké Kataji ovšem šitou, jejíž podrážky její ani ne dvouměsíční provozování ještě zdaleka nestačilo znehodnotit.
Kdo byť jen trochu zdejší zeměpisné poměry znal /zvláště pronikla-li k němu dokonce informačním šumem zvěst, že kontrola č. 1 nenachází se u autokempu Bučnice, nýbrž dokonce u vchodu do Teplických skal/, mohl si ušetřit stoupání na Lysý vrch a po následném klesání návrat ke zmíněnému vchodu proti toku Metuje, ale tohoto pokleslého činu mohl by snad být schopen toliko nezodpovědný jakýs rodič, jenž by tak zasel ve svém dítku sémě, z něhož vyrašila by brzy domněnka, že jest správné podvádět čímkoliv kohokoliv - třeba i své rodiče.
Za vchodem do skal, kde jsme si razítky orazítkovali naše vandrbuchy, bylo nám nutno po členitém jeho povrchu projít prohlídkový okruh Teplických skal - pravotočivě - v pokorné naší nepatrnosti hluboko pod strmými skalami, jako Strážní věží, Skalní korunou i Martinskou stěnou, i pod skalami pikantních názvů co Ježek na žábě neb Ruka se zmrzlinou či dle všelikerých potřeb slujících, jež si sem odložil vzdálený Krakonoš, jako pod Krakonošovou harfou a nato pod párátkem téhož /později k nim v adršpašském ekvivalentu skal přibyl zub a piano zmíněného/, Malé chrámové náměstí protnuli jsme rovněž, na jednom místě pak jakoby se krajina rozestoupila a nabídla nám na skály úchvatný pohled souhrnný.
Za kontrolou č. 2 zajištěnou zavěšeným razítkem jsme okruh završili skrze Anenské údolí, navrátili se pak zpět kol Goetheho desky, paty Střmenu a kol Ozvěny až téměř ku vchodu, kde teprve jsme zabočili do Vlčí rokle. V rokli samotné potěšila nás kůry zbavená polínka svědčící o záměru vylepšit nám turistům pohyb složitým namnoze podmáčeným terénem, však některé příčky na chodnících byly již poničeny, což naštěstí neplatilo o přechodu přes malé jezírko. Na rozcestí blíže Skalní kaple, odkud vydali jsme se náročnějším stoupáním po cestě směrem ku Ozvěně - té adršpašské, mě podvědomě zamrazilo. Připomněl jsem si totiž, že loni jsme tudy rázovali nedobrovolně tam a zpět přičiněním mého omylu, dnes netoužil jsem si tuto část trasy zopakovat. Zanedlouho se tak přece aspoň zčásti stalo, na vrcholu stoupání zdržel jsem se na konci krátké odbočky na Velkém panoramatu, zatímco Maruška s Vláďou pílili napřed, v následném zmatku jsem minul pokračování cesty doleva ze směru návratu a sestoupal zpět na rozcestí blíže Skalní kaple, kde teprve jsem svého omylu prozřel.
Po zpětném výstupu do blízkosti Velkého panoramatu jsem si při následném sestupu již správným směrem připadl co Mr. Bean ve skeči, kdy sestupuje schodištěm hotelu sevřen z obou stran dvěma pomalými důchodci, na rozdíl od něho neodvážil jsem se ručkovat po zábradlí. Protože na schůdkách je skutečně třeba dbáti opatrnosti, nijak jsem se na své věznitele v podobě členů polské výpravy nehoršil, na rozdíl - jako předtím - na šílence, kteří zdržovali zdárný chod skrze průrvy fotografováním svého partnera, což připadlo mi jaksi nadbytečné při dnešním pojetí volnosti partnerských vztahů pod heslem "Když tě ten druhý omrzí, klidně ho vystřídej, hlavně aby sis sám užíval", o němž ubezpečují nás všelijaká ta Marjána či Mladen, neb autoři fotografií budou možná záhy pořízené obrázky cupovat co přitěžující či deprimující - hlavně že teď ve skalách zdržovali, rošťáci.
při putování vyhlídkovým okruhem Teplických skal naskýtaly se nám výhledy na četné slunce osvícené skály. Foto: L. Šlosar
na jednom místě vyhlídkového okruhu Teplických skal se dosud sevřená krajina rozestoupila a nabídla nám na skály úchvatný pohled souhrnný. Foto: L. Šlosar
Vlčí rokle - spojnice mezi Teplickými a Adršpašskými skalami - protkána byla četnými chodníky. Foto: L. Šlosar
z kraje již Adršpašských skal padaly dolů stříbřité vody Malého vodopádu. Foto: L. Šlosar
Marušku doběhl jsem u třetí - opět fyzicky obsazené kontroly - u Ozvěny, nikoliv však Vláďu, který obětavě mezitím pílil pro turistické vizitky k nedalekému vchodu do Adršpašských skal, v jejichž distriktu jsme se od konce Vlčí rokle nacházeli. Všichni jsme se nato sešli v restauraci U Tošováka v Horním Adršpachu při jednom Prazdroji, když předtím ještě u Ozvěny vypil jsem najednou celou třetinku minerálky, jíž byli jsme obdrželi na startu.
Pokud snad někdo nevraží na náš postup skalami co příliš rychlý a zevrubnější prohlídku skal znemožňující, měl by vědět, že kvůli zdolávání trasy 33 km jde o kompromis nezbytný, že i tak oko trénovaného borce mohlo se na krásu skal plně vynadívat alespoň v jejím celkovém úhrnu, a konečně že i při našem zvýšeném tempu bylo nyní již okolo jedné hodiny, a nás ještě čekalo přes dvacet kilometrů, byť absolvovaných již mimo náročný terén skal.
Po již lehce zvlněném terénu, v němž ovšem převažovala mírná stoupání, minuli jsme rozcestí Kalousy a Pod Zvětralým vrchem těsně nad Janovicemi /relativně blízko zde zcela netušené nejjižnější části vyhlídkového okruhu Teplických skal, kudy jsme poplynuli dříve/, později hledíce na Čáp málem nevšimli jsme si zmije, jež stočena do klubíčku odpočívala na travnaté cestě, a v posledku - těšíce z výhledů na Hejšovinu a Bor, především pak na Ostaš, na nějž jakoby odtud bylo lze dosáhnout - sestoupali jsme do osady Skály vulgo Bižík či spíše Bišík dle německého ekvivalentu Bischofstein. V bývalém zámečku, kde nacházel se současně cíl nějakého zápolení, překvapilo nás příjemně pohostinské zařízení nyní zvané Starý hrad, jež mnoho let předtím nebylo co rekreační zařízení příliš návštěvníku přístupno, nyní však co restaurace bylo hostům oddáno zcela, krom toho nacházelo se zde též razítko kontroly č. 4.
Závěrečná část trasy z Teplicko-adršpašských skal vypudila nás zcela a nasměrovala nás za Dědovem na místy až na neuvěřitelně bahnitém povrchu takměř k Ostaši, kde málem přehlédli jsme razítko poslední kontroly, neb nenacházelo se na rozcestníku v údolí Klučanky, nýbrž na konci neznačené krátké zkratky mezi dvěma turisticky značenými cestami a navíc na straně opačné příchodu od rozcestníku. Já jsem se těšil právě z toho, že i při tradiční únavě v kolenou, měl jsem nyní z chůze, byť po téměř 30 km náročných a svižných kilometrech, snad největší požitek.
Do cíle opět na hřišti v Teplicích nad Metují doputovali jsme opět po zpevněném povrchu přes Lachov. Obdrželi jsme tu stejně loni velký pestrobarevný diplom i keramickou medaili. S ohledem na minerálku, pomerančový džus v papírové krabici, tyčinku müsli a horalku, jichž dostalo se nám hned na startu, a s přihlédnutím ke vstupnému, jež bychom za normálních okolností vynaložili do obou okruhů, nebylo rozhodně startovné 50 Kč vůbec nadsazené.
z blízkosti rozcestí pod Zvětralým vrchem bylo možno spatřit vzdálené vrcholy Krkonoš se Sněžkou. Foto: L. Šlosar
na cestě směrem k rozcestí pod Čápem odpočívala zmije. Foto: L. Šlosar
za Skalami nad Dědovem sledoval okouzlený zrak poutníkův výhledy na Ostaš a Hejšovinu zespodu orámované barvami podzimu. Foto: L. Šlosar
při hledání cesty pomáhá turistům v Dědově taktéž sova. Foto: L. Šlosar
Naši spokojenost z trasy umocnilo setkání se šestičlennou výpravou turistů z Lomnice nad Popelkou, jež auty nás posléze dopravila do Trutnova, neb při poctivé chůzi v hrubém čase 8 a čtvrt hodiny nestihli jsme zamýšlené spojení zpět v 17,24 hodin. Mohli jsme si tak v klidu před odjezdem opéci po dvou uzeninách, jež nám byly nabídnuty rovněž v režii pochodu, přičemž pivo značky Prazdroj bylo tu k mání za pouhých 25 Kč.
Při onom překrásném posledním snad "babyletním" víkendu byl jsem chůze žádostiv natolik, že v neděli na lovu za dalšími dvěma turistickým vizitkami vylezl jsem - ještě s manželkou Janou - Obřím dolem na Sněžku letos celkem počtvrté, a teprve v pondělí brzy ráno ze slastí vzpomínek na nádherný turistický víkend byl jsem načas svržen do syrého reálna v podobě srážky s blbcem - ono to při nejlepší vůli nelze nazvat jinak, byť každý jsme jinaký … někdo ve stopách nadšených Bucharů propaguje turistiku na internetu toliko zájemcům v libovolnou dobu, jiný zase po vzoru bolševických agitátorů obtěžuje hlasitými zprávami své okolí úhrnem kol půl šesté ráno.
Kam nedošel velbloud /20. 09. 2008/ aneb S Turistickým deníkem na věčné časy!
V posledních třech sobotách vykázalo počasí prudkých změn: 06. 09. - tropická vedra, 13. 09. - opět slunečné počasí, ale velmi chladný vítr, 20. 09. ve čtyři ráno v Trutnově po nočním dešti bezvětří a relativně teplo, pokud se tak dá napsat o teplotě pod 10° C, po páté hodině při přestupu v Martinicích chladno a před šestou hodinou v Jablonci nad Jizerou vyloženě vlezlá zima a vítr, to vše pod hrozbou tmavých mračen na obloze. Právě počasí definitivně rozhodlo o tom, že pro absolvování pochodu Kam nedošel velbloud zvolili trasu jsme 32 km /jak příjemné je svalovat naše rozhodnutí na vnější vlivy - kupříkladu na dobu, Boha či výsledky komunálních voleb v Burkina Faso!!/.
Zdi Kulturního domu situovaného vlastně již na konci Jablonce nad Jizerou směrem na Rokytnici nad Jizerou začínaly pozvolna rezonovat do probouzejícího se nevlídného dne prvními zvuky příprav na 29. ročník turistickou akce Kam nedošel velbloud. Dirigovat je začala šedovlasá paní, ale brzy se jich zcela chopil manažer pochodu Jirka, jenž tentokráte projevil zvláštní svou slabost pro nás dva prvním vlakem přijíždějící panákem borovičky ze Slovenska.
Jako z většiny obcí zaříznutých v horním toku Jizery do hlubokého jejího údolí lze z dvoutisícového Jablonce nad Jizerou vyrazit toliko do prudkých kopců, nechce-li se ovšem turistovi kopírovat tok řeky. Pořadatelé pro začátek zvolili tentokráte stoupání nejméně náročné - na čtyřech kilometrech na Tomášovy vrchy na převýšení 230 metrů. Při dalším krátkém našem vzletu na rozcestí Na perlíčku se k chladu přidal drobný déšť přicházející s větrem z Krkonoš, jež však zrovna zbaběle zmizely v mlze. Čtveřice ve složení Máša z Vrchoviny, Radek z Bělé pod Bezdězem /ti přijeli Radkovým automobilem/, Vláďa z Jilemnice a já stoupala však svižně a vůbec svého údělu neželela, vždyť mnozí lidé v těch okamžicích na tom byli mnohem hůře - trčeli doma, mnozí se ještě s odpuštěním povalovali v posteli, jiní naopak začali se nudit u televizorů, tak jaképak nářky!
To kontrola na rozcestí Na perlíčku, jíž zastávala ona šedovlasá paní, na tom byla mnohem hůře, neb v tom počasí seděla venku za bílou dodávkou, z níž právě nizozemci z Nizozemska vyňali motocykly, jejichž přítomnost nám v těchto místech v nadmořské výšce 820 metrů nad mořem na kraji Krkonoš jaksi neseděla - také proto, že se nejednalo o historická vojenská vozidla, jejichž sraz se tu o tomto víkendu konal. Od prudkého větru nás posléze zaštítil na cestě na Bílé skály a k úbočí Hvězdy hluboký les. Při klesání do Dolního Kořenova těsně pod Hvězdou jsem na prvním rozcestí se zájmem zbrzdil své kroky. Cesta, na kterou jsme právě přibyli, za mnou štěpila se do tří směrů. Loni na Štěpána v protisměru jsem tu váhal, kterak dál pokračovat k Turnovské chatě. Teď mi došlo, že jsem se měl vydat doleva, odkud jsme právě přišli /nyní zprava/. Vina tehdy nebyla na mé straně, zeleně značená odbočka byla vyznačena na kameni nad potůčkem, což tehdy pod sněhovou přikrývkou nebylo možno zužitkovat.
ve vrcholně konzumní společnosti, ve které se již konal hudební festival v hájenství tetřeva hlušce, se jednou motocykly dozajista nespokojí s nadmořskou výškou přes 800 metrů u restaurace Na prdečku, ale dojedou nám určitě až na Sněžku. Foto: L. Šlosar
V Dolním Kořenově naproti Cutisinu jsme málem vlastní nepozornosti minuli další kontrolu, jež řádně zvenčí označena ukrývala se v autě a jež se nám zosobněna Pavlem z Vysokého nad Jizerou naštěstí řádně prohlásila. V osadě Mýtina v blízkosti železničního nádraží Harrachov, jehož je osada administrativní součástí, na prudce svažujícím se golfovém hřišti elévové tohoto sportu míčky dobývali nevelký pahorek. Samotný Harrachov tepal, pulsoval, bobtnal, bubřel i nadouval se pod náporem korzujících turistů, jež hrozba špatného počasí odradila od výletů do hor. Krása a nádhera městečka dovedena byla do takové dokonalosti, že se mi až zastesklo po aspoň jedné rozpadající se chalupě s kozím chlívkem a kompostem. Ruch na umělém povrchu lyžařského můstku a hlasitý štěkot smečky psů sváděl k asociaci, že psi jsou povoláni k velmi pádnému přesvědčování váhajících skokanů ku skokům. Na firemních poutačích ve městě nebylo příjmení častějšího nežli Ploc.
na kontrole v Dolním Kořenově se Pavel v automobilu chová komunikativně, Vláďa se tváří zarputile, Radek poněkud uštvaně, Máša zimomřivě a já mimo záběr za fotoaparátem nepochybně rezervovaně. Foto: L. Šlosar
četné harrachovské penziony a domy jsou způsobilé i k natáčení filmů, jejichž děj odehrává se třeba v Rakousku. Foto: L. Šlosar
Vláďu i mě do Harrachova přivedl ještě jeden cíl. Podařilo se nám ho naplnit v turistické kanceláři INFOSERVIS FREMR, kde zakoupili jsme si Turistický deník, jenž nedal nám spát od předešlého sobotního rána, kdy nám ho ve vlaku ukázal Standa z Bohuslavic. Protože se silně podezřívám z toho, že se o něm rozepíši za několik dní ve třetím čísle Zpravodaje, napíši nyní hodně málo - v plnění deníku snoubí se touha člověka cestovat a něco sbírat - v tomto případě razítka a zejména speciální samolepky vážící se k turistickým zajímavostem Čech.
Pro razítko k samolepce Harrachova zaběhli jsme si do nedalekého informačního střediska. Pro druhé razítko k samolepce Mumlavských vodopádů a také pro třetí razítko kontroly pochodu pokračovali jsme dle itineráře ke srubu U Lišáka. Kontrolu tu držel Honza z Jablonce nad Jizerou, jehož hlas prozrazoval atakující nachlazení. O razítko kontroly na pohlednici ho požádali i němečtí turisté, než se mohl chabě ubránit, byl odměněn jedním eurem. Na rozdíl od Máši i Radka, kteří pokračovali na trase padesátky, poseděli jsme tu s Honzou i Vláďou v polochladnu a poloteplu hodinu a půl při dvou patnáctistupňových pivech značky Rychtář. V jeho případě - byť se o něm ve Zpravodaji nezmíním nic - napíši ještě méně: chutnalo.
Z Rýžoviště za Mumlavským vodopádem, jehož stříbropěnnost výrazně kontrastovala s výhružně tmavou oblohou nad námi, bylo nám dle itineráře nutno překlenout na 2 kilometrech převýšení 210 metrů na Studenov. V souladu s novým trendem přihlašovat se na kratší trasy a tyto si prodlužovat vydali jsme se nad protějším břehem Ryzího potoka na pozvolnější čtyřkilometrové stoupání na převýšení 260 metrů na rozcestí Ručičky. Na Studenov jsme si tak prodloužili trasu o 5 km.
Mumlavský vodopád si uchovává divokou krásu i za pochmurného chladného počasí, pokud se do něj člověk nemusí nořit. Foto: L. Šlosar
tato "hlavička" na snímku je dokládá, že nás naše nožičky donesly až na Ručičky. Foto: L. Šlosar
Protože tentokráte oproti 28. červenci 2007 chatu na Studenově neexpendovali šachisté, ba ani florbalisté či hráči peloty, mohli jsme si zde i my - co řádní hosté - pochutnat na pivu, tentokráte dvanáctistupňovém, a skvělé česnečce, v mém případě ještě na kávě. Do západní části Rokytnice nad Jizerou zvané Dolní sestupovalo se nám pak zvesela - také proto, že nás od větrů ochraňoval západní svah Krkonoš, hrozba deště ustala a cestu samu kořenily zpočátku zlepšené výhledy do kraje - najmě na bližší svah s Vysokým nad Jizerou a vzdálenější vrcholy Kumburka, Bradlece, Tábora, Kozlova i Kozákova. Nato po originálně řešeném chodníku při kraji Huťského potoka překlenuli jsme za jeho ústím do Jizery a současně za podchodem silnice do Rokytnice řeku samu a po jejím pravém břehu jsme po zvlněné cestě skrze osadu Blansko a znovu přes Jizeru šťastně doputovali do cíle, nemrzíce se pranic proto, že Máša s Radkem nás minuli zřejmě v době našeho pobytu v chatě na Studenově a z delší trasy nás netrpělivě v cíli již očekávali.
těsně pod Studenovem počasí se již moudřilo natolik, že bylo umožňovalo výhledy poměrně daleko do kraje. Foto: L. Šlosar
perfektně vystavěný chodník vede po straně Huťského potoka pod silnicí a v posledku i přes Jizeru. Foto: L. Šlosar
V Kulturním domě vládla mezi pořadateli spokojenost z celkové skvělé - s ohledem na neuvěřitelně mizerné počasí a tradiční absenci akce v celostátním kalendáři - účasti 68 turistů, z nich 32 na trase 14 km, 15 na trase 26 km, 13 na trase 32 km a statečných 6 na trase 51 km a možná ještě odvážnějších 2 cyklistů - po jednom na trase 45 km a dokonce na trase 57 km. Mé dojmy z pochodu načas byly na nádraží v Jablonci nad Jizerou přehlušeny následujícím logickým problémem: Na dveřích skvěl se tu nápis "Pokladna uzavřena. Jízdenky obdržíte ve vlaku", vedle pak celou situaci poněkud mlžil jiný text "Vstup na kolejiště povolen s platným cestovním dokladem nebo vstupenkou na nástupiště". Jediné řešení spatřil jsem v následujícím postupu: 1/ cestující zahvízdá od nádražní budovy na průvodčího, 2/ průvodčí opustí vlak a u nádražní budovy cestujícímu vydá vstupenku na nástupiště, 3/ cestující s průvodčím přejdou nástupiště do vlaku, 4/ cestující obdrží po zaplacení jízdného od průvodčího ve vlaku jízdenku.
Vyřešiv tento problém, také já těšil jsem se nato plně z překonání nepohody na prodloužené trase 37 km, z absolvované ideální kombinace svižné i do stoupání namáhavé chůze a poklidných posezení při pěnivém moku i za družných hovorů na trase, i z výhledů, byť limitovaných zhoršenou viditelností, a také ze získaného Turistického deníku, jenž s ohledem na zatím již vydaných 384 samolepek bude mi souzen k plnění na věčné časy.
Po stopách řídicího učitele Jana Buchara /13. 09. 2008/ aneb Začínající podzim na Klimentově vrchu a Žalém
Pořadatelům dvou v sobotu v úvahu připadajících pochodů se jaksi nedařilo trefit se do mého vkusu. Pochod Po stopách řídicího učitele Jana Buchara v Jilemnici nabízel zájemcům po trase 54 km, na jejíž zdolání jsem zálusk neměl, jako druhou delší trasu pouhých 25 km, což se naopak jevilo málo. Pochod Vandr přes Vraní hory v Žacléři sice lákal mě "pětatřicítkou", ale nikoliv slibovaným průběhem trasy, jejíž mnohé body jsem absolvoval koncem srpna při pochodu v Bohuslavicích.
Nicotný problém ten vyřešili jsme nakonec tím, že jsme se usnesli přidat si v Jilemnici k "pětadvacítce" něco navíc, což jsme na startu pořadatelům nahlásili předem. Budovu Autoklubu proti nemocnici na západním okraji Jilemnice a po několika stovkách i město samé opustili jsme pak ve složení Maruška z Trutnova, Vláďa z Jilemnice a já.
Metyšova ulice přešla na kraji města ve švestkovou alej. Táhlé nepatrné stoupání skrze louky kol sochy Jana Nepomuckého dovedlo nás na široké lučinaté prostranství, odkud jsme spatřili oné soboty poprvé ostře ohraničené obrysy krkonošských kopců. Pod námi vlevo osaměle vyčnívající červené a šedavé balvany střech a světlé útesy štítů domků ztěžka odolávaly přívalům rozbouřených tmavě zelených vln hustého stromoví vodní nádrže slující Mříčná, na jejím vzdálenějším konci tyčil se v popředí vysoké hnědé jezerní hráze okolních polí maják sluncem ozářené věže kostela sv. Kateřiny, panny a mučednice.
Osu obce - silnici od Peřimova - kopírovali jsme chvílemi po malebných mříčenských zákoutích po její pravé straně, v prvním z nich nad dřevěným v kusu dřeva vyřezaným obličejem, jenž zíval nudou /nebo si na nás po ránu otevíral ústa?/, na malém svahu nalezli jsme domek, kde dne 20. 09. 1859 narodil se zakladatel a propagátor krkonošské turistiky Jan Buchar. Ještě na kraji obce k posezení zvalo idylické zákoutí hospůdky U Zapadlů, vadou na kráse byla otevírací doba od 13 hodin, jejíž rigidnost nezměkčil před hodinou devátou ani probíhající pochod slibující hojnou účast. Až tolik to zase nevadilo, neboť jsem alespoň ze svých zdrojů se svými druhy zapil své narozeniny skromnými doušky ferneta. Zvolna stoupající silnice na druhém kraji obce posléze připomněla nám nostalgicky slavná naše turistická léta, kdy jsme po ní v protisměru "kroutili" první metry denní části stovky Pochodu Hanče a Vrbaty.
Vláďa narozeniny pro změnu očekával za deset dní. Na Klimentově vrchu /513 m n. m./ vlevo od rozcestí silnic na Mříčnou, Kruh a Kundratice opájeli jsme se proto bohatými doušky jeho tokajského muškátu, především pak výhledy rozbíhajícími se odtud takměř do všech stran. Před námi směrem severním sledovali jsme za ostré viditelnosti pod zářícím podzimním slunečným svitem kompletní panorama Krkonoš. Vpravo začínalo Černou a Liščí horu.. Patrny byly Lahrovy boudy a obojí Rennerovy boudy. Vlevo od dvou svislých čárek polské chaty na Sněžce a kaple sv. Vavřince jakoby přímo z obzoru izolovaně vyrůstajících nalezli jsme hory Studniční a Luční a začátek Kozích hřbetů. Jako na dosah připadl nám Žalý. Nedaly se přehlédnout Zlaté návrší a zub Kotle. Úplně vlevo v dáli spatřilo pozorné oko mezi vrcholy Jizerských hor Jizeru - její dvě nepatrné svislé tečky na jejím vrcholu reprezentovaly dvě skaliska tamtéž. Strážník peřimovský zčásti ukrývaly blízké stromy, jeho skorojmenovci Stráži studenecké ve zdánlivě těsné blízkosti na druhé straně naopak nestálo ve výhledu nic. Zády ke Krkonoším bylo možno rozeznat Kumburk a Bradlec, mezi nimi Jívu. Ještě dále vpravo tyčil se Tábor s ostře viditelnou rozhlednou a ještě více vedle Kozlov. Kousek stranou zakončil přehlídku vrchů v mezeře mezi bližšími kopci plochý vrchol Kozákova.
na startu pořadatelé poctivě vystavili panel věnovaný Janu Bucharovi. Foto: L. Šlosar
obec Mříčná koupající se v zeleni. Foto: L. Šlosar
kdopak si to na nás, cákryš, otevírá po ránu - s odpuštěním - hubu několik kroků od rodného domku Jana Buchara? Foto: L. Šlosar
na Klimentově vrchu uchvátily nás ostré výhledy do Krkonoš. Foto: L. Šlosar
Na nivě nad Roztokami přemíru bujnosti utápěli jsme v naštěstí jen zčásti úspěšné snaze svalit ze svahu válec slisovaného sena. Ze vzdálené louky ozýval se zprvu zdáli nesměle zvuk traktoru, jenž se však vedle nás objevil cobydup, jakoby měl raketový pohon. Ještěže se Vláďa s majitelem luk Pavlem z Kruhu znal a setrval s ním v přátelském hovoru, lidská krev prolita nebyla. Ani jsem si neuvědomil, že octli jsme se v místech, kde blízko posedu na kraji lesa "kroutili" jsme dříve v protisměru pro změnu poslední kilometry stovky Pochodu Hanče a Vrbaty.
V Jilemnici, kam jsme se vrátili lesem Hraběnka slujícím, zastavili se Vláďa s Maruškou v restauraci Šaldův statek, já jsem zaskočil si na náměstí do informační střediska v neúspěšné snaze získat tu Turistický deník, který nám ráno ukazoval ve vlaku Standa z Bohuslavic. Chuť spravil jsem si v Nýčově cukrářství sklenicí minerálky a delisou.
Ještě v Jilemnici připomněl nám nepřímo Jana Buchara rodný domek Bohumila Hanče - Buchar se s ním loučil v březnu 1913 při smutečním obřadu nad jeho rakví. V Dolních Štěpanicích u školy, kde Jan Buchar učil, přestali jsme sledovat nejen osudy zmíněného /do Prahy k Národnímu divadlu, kde Jan Buchar 10. října 1932 zemřel pod koly nákladního automobilu při přecházení ulice, už se nám jet nechtělo/, ale dokonce - věrni svému předsevzetí ze startu - i oficiální trasu 25 km pochodu jemu zasvěceného, jež směřovala rovnou na Valteřice přes kopec Skalku. Abychom loučení s Bucharem nenesli tak ztěžka, ještě před školou doleva odbočili jsme aspoň po cestě po Bucharovi pojmenované. S Ivanem z Čisté u Horky, jenž téměř po celý dosavadní průběh pochodu rázoval před námi, loučili jsme se ovšem již úplně.
Po delším stoupání potěšili jsme se na kraji Horních Štěpanic výhledy na Kotel vlevo a přes údolí na relativně blízký Žalý vpravo. Na dolením kraji Benecka minuli jsme kříž se slovy, jejichž obsah co nevěřící Tomáš v životě stále nenalézám, "Já jsem cesta, pravda a život" a kapličku u Jindrovy skály. Převýšení 350 metrů na 4,5 kilometrech z Dolních Štěpanic na Benecko překonali jsme zcela v pohodě, zvláště když jsme nato sil znovu nabrali a oslavu mých narozenin završili v hotelu Kubát na konci Benecka hořením každý při jednom pivu po pouhých 25 Kč.
Byť za kulminujícího slunečního dne tu studený vítr studil nejvíce, na Žalém /1.019 m n. m./ připadlo nám tepleji a srdečněji než kdes dole v rozpáleném městě, v nacpaném prostředku hromadné dopravy či v obchodním domě. Vždyť všichni zde přítomní vylezli sem poctivě po svých a za toliko nehmotným ušlechtilým prožitkem. Za pouhých 10 Kč získali /a my s nimi/ v pokladně rozhledny obyčejný a přece cenný list papíru - obsahoval velmi zevrubné grafické vyvedení kruhového rozhledu ze Žalého - a především pak právo tímto rozhledem polaskat se na rozhledně na vlastní oči. Výhledy z Klimentova vrchu na Krkonoše jsme si tu zopakovali v dokonalejším provedení, zejména ze Sněžky spatřili jsme i horu samu, jež jakoby povyrostla z lučin Zadních Rennerových bud, a také si je doplnili - například o Bor, Hejšovinu, Orlické hory na straně jedné a o Ještěd, Vlhošť, Bezděz a Ralsko na straně druhé. Dole blízko paty rozhledny shledali jsme zčásti stav setrvalý - dřevěná bouda jako občerstvení nefungovala, ve skromné míře ho poskytovala ochotná paní z pokladny, zčásti stav pokročivší - výstavba nové boudy postoupila o vybudování základů.
Sestoupali jsme z rozhledny a posléze z celého Žalého, na Křížovkách minuli jsme jakési srocení lidu a automobilů a do cíle v Jilemnici dospěli v míře pohody, jakou mi umožňovala mírně zesláblá kolena, v poklidném tempu známou nám cestou přes Valteřice.
V cíli mezi pořadateli vládla naprostá spokojenost s účastí 205 turistů, z nichž jako předposlední - těsně po nás - z trasy 54 km šťastně doputoval Pepa z Jilemnice. Spokojena byla i naše trojice - s příjemnou pořadatelskou službou, jež ještě v hojném množství setrvávala tu do uzavření cíle v 18,30 hod., zajímavou trasou - pro mě obohacenou o Klimentův vrch a o mříčenské detaily, i s překrásným podzimním, přece slunečným, již chladnějším, leč pro chůzi ideálním počasím, i nádhernou ostrou viditelností.
krávy a já z lučin nad Horními Štěpnicemi vzhlíželi jsme obdivně na Kotel mezi stromy. Foto: L. Šlosar
kříž s citátem z Knihy Jana, kapitoly čtrnácté a verše šestého a kaplička u Jindrovy skály na dolením kraji Benecka. Foto: L. Šlosar
z rozhledny na Žalém přiblížily se nám nejvyšší vrcholy Krkonoš na dosah ruky. Foto: L. Šlosar
v cíli v Autoklubu v Jilemnici spokojenost pořadatelů dokládá vpředu zcela vlevo nestor tamních turistů Frantík, dobrou náladu účastníků pak Maruška a Vláďa v pozadí. Foto: L. Šlosar
Podzimním Královédvorskem /06. 09. 2008/ aneb Takměř do plného vysušení
Až do Pecky probíhal pochod Podzimním Královédvorskem na trase 42 km celkem standardně - tedy až na tropické vedro. Přímo na startu v Domě dětí a mládeže Jednička ve Dvoře Králové nad Labem překvapilo mě jediné: po 13 letech, kdy jsem ho naposledy potkal v jeho sídelním městě po pochodu Za zdravím, spatřil jsem na pochodu opět Standu z České Třebové, jehož pamatuji jako velmi dobrého chodce.
Na trasu vycházíme ve čtyřech - Maruška z Trutnova, Máša z Vrchoviny, Vláďa z Jilemnice a má maličkost. Na cestě nad město na sever a později směrem západním střídají se výhledy na Zvičinu a i na město samotné za námi, stejně tak jako tři rychlé kontroly na prvních třech kilometrech. Jako kuriozita zapůsobil při následujícím klesání nápis instalovaný "příznivci legendárního automobilu Škoda 1203". Na jednom místě na silnici na Nemojov se v roce 1968 při zkušební jízdě udála se historicky první nehoda zmíněného typu automobilu /ach ta osudová osmička na konci letopočtu v našich dějinách!!/.
Pak se nám dosud rychlý sled událostí načas zašmodrchal. Poslední čtvrtá předepsaná kontrola s toužebně očekávaným občerstvením se u hráze přehradní nádrže Les Království nenalézala. Chybička se může vloudit každému. Po čtvrthodinovém marném čekání pokračuje fiktivní cestopisný film zážitků - nyní po naučné stezce Lesů České republiky - dalšími podrobnějšími záběry: Vyvrácený pařez připomíná ničivý Kiryll 01. 03. 2008. Nato na dřevěném sloupku stojí modlitba ke sv. Hubertovi. Parohatec na obrázku vedle modlitbou osloveného nemůže se dočkat zřejmě konce mého fotografování - jakoby v důsledku potíží, jež jsou známy především nám mužům po překročené "padesátce", je zobrazen se zkříženýma nohama.
Za usedlostí před osadou Hájemství vysázel někdo stromy dle keltského stromového kalendáře. Keltové, jejichž krev zřejmě v převažujícím současném zdejším pokolení, pro něž jsou stromy spíše vítaným předmětem kácení, příliš nekolotá, považovali stromy za ztělesnění života a výraz sjednocení tří říší /nebeské, pozemní a vodní/. Podle stromového kalendáře, někdy zvaného keltský stromový horoskop - stromoskop, má každý člověk stromové znamení, které vystihuje jeho charakter - jaké znamení o tom už se nápis jednotlivě nezmiňuje. Jisté je toliko, že lípa, jejíž druhé období začíná 13. září, symbolizuje moudrost, inteligenci, neskonalou dobrotu a hlavně skromnost. Postojím zde hodnou chvilku, vždyť není jisté, zda třeba přesně za týden, kdy oslavím narozeniny, budu mít možnost někde se takto pozdržet.
hráz přehradní nádrže Les Království je svědectvím, že technické stavby lze budoval v jednotě mezi zachováním účelu i krásy. Foto: L. Šlosar
sloupek v lese obsahuje modlitbu ke sv. Hubertovi a nad ním obrázek osloveného a paroháče s překříženýma nohama. Foto: L. Šlosar
u usedlosti před osadou Hájemství je vysazen keltský stromový kalendář. Foto: L. Šlosar
Tok událostí pokračuje i po odbočení do lesa na kraji osady Hájemství: Vláďa s Maruškou odcházejí po neznačené cestě doprava v úmyslu zaskočit si do kempu sv. Kateřina pro turistickou známku. Máša při jen mírně zvolněném tempu nachází při krajích cesty jednu houbu za druhou. Jedlou houbu největších rozměrů - široko daleko jedinou - nacházím však já, do lesa jsem ovšem bočil z důvodů prozaičtějších. Předhání nás běžec Zdeněk z Náchoda, jenž vyrazil mnohem později po nás a jenž předtím nezvěstnou kontrolu zastihl u hráze přehradní nádrže právě v době, kdy zahájila opožděně svou činnost.
V Debrném se podivuji tomu, že proti minulosti žluté turistické značení opouští silnici ještě před levotočivou zatáčkou těsně za rozpadající se budovou s nápisem Volksschule, na následujícím travnatém úseku mě zase překvapuje silně podmáčený úsek - v ostrém kontrastu se stupňujícím se vedrem. V lese překonáváme dvojí prudší stoupání až na širokou cestu po úbočí Labského vrchu, již na ní míjíme vpravo skálu s letopočtem 1903 a později se dostáváme na otevřenou louku s prvními chalupami Mostku a po další chůzi po silnici samotné ke kamennému centru městečka.
Teď před jedenáctou hodinou za dusného počasí sužuje nás žízeň natolik, že opouštíme žlutě značenou cestu a směřujeme za železniční nadjezd do hostince Za mostkem. Zrovna když zakončujeme osvěžovací kúru, přicházejí Maruška s Vláďou, jejich mise nebyla zdárná, ale jinak se mají tuze hezky - přihlášeni na trasu¨35 km mohou zamířit na Zvičinu již přímo. Máša a já postupně míjíme nádraží Mostek, na dalším zalesněném úseku Holubí hájenku a později pásmo mravenišť. Po opuštění lesa shlížíme na lučinatém hřebeni na Pecku a za ní na Novou Paku o něco výše, na město trochu zprava starostlivě dohlíží Kumburk. Po našich pravicích pak skrze stromy čas od času spatřujeme Krkonoše s výrazným vrcholem Sněžky.
Jak je snad zřejmo, putování po trase 42 km pochodu Podzimním Královédvorskem do Pecky opravdu probíhalo pohodově. Půlhodinu trvající občerstvení v hotelu Roubal - vedle pití i bramborová polévka - připadlo mi rovněž zasloužené.
První záchvěv znepokojení pocítili jsme ve čtvrt na dvě ještě na náměstí v Pecce - na Zvičinu nás čeká 8,5 km a budou pěkně namáhavé a tím pádem nepříliš rychlé. Pokračujeme po dalším silničním úseku do Kalu a odtud po zhoupnutí se k Bystrému mlýnu stoupáme po lučinatém terénu na Vyšehrad a po krátkém oddechu na lehkém terénu dokončujeme zdolávání nakloněné roviny po silnici obcí Zvičina do Raisovy chaty na vrchu stejného jména.
v restauraci Za mostkem sešla naposledy celá původní skupiny, na snímku plné její tři čtvrtiny - zleva Maruška, Vláďa a stojící Máša. Foto: L. Šlosar
z lučinatého hřebene nad Staňkovem spatřili jsme před sebou krom jiného městečko Pecku s hradem. Foto: L. Šlosar
nad Peckou představila se nám přímo před námi Zvičina v plné výši. Foto: L. Šlosar
na jednoduchém odpočinkovém terénu za Vyšehradem spatřili jsme po levici Krkonoše se Sněžkou v plné kráse. Foto: L. Šlosar
Za úmorného vedra aspoň na čtvrt hodinu na pivo zastavit v chatě musíme. Karty jsou nyní definitivně rozdány takto: Z turistických ukazatelů odhadujeme vzdálenost do cíle po předepsané trase přes Pernou, Mezihoří a rozcestí pod Dehtovem na 12 km. Cíl má býti uzavřen do pěti hodin. Je čtvrt na čtyři. Proto z nouze nejvyšší navrhuji pokračovat po zeleně značené cestě do Bílé Třemešné a odtud nejkratší cestou přímo do Dvora Králové.
Za neuvěřitelného "palerma" a dusna ploužím se v uctivé vzdálenosti za Mášou od slunce žhnoucím silničním úsekem přes Nové Lesy. Věž královédvorského kostela přibližuje se jaksi nesměle. Mám okoralé rty. Jazyk se mi lepí na patro. Od žízně mě pálí v krku. Mechanicky jdu a jdu neschopen ani krátkodobého zrychlení.
Ani teď však na svůj osud nežehrám. Věnuji se přece chůzi dobrovolně o své vůli jako třeba motorkář jízdě na motocyklu. Ten důsledky svého koníčku nese tíživěji a s mnohonásobnými frakturami přece se na svůj harley davidson znovu těší. A co mají říkat třeba nešťastníci, kteří se zrovna nudí ležíce u vody či dokonce při nákupu v Kauflandu. Tak jaképak lkaní, jaképak stížnosti!!
Těsně před pátou ocitáme se konečně na kraj Dvora Králové nad Labem. Je definitivně zřejmo, že oficiální ukončení cíle nestihneme. Vzniklou situaci řešíme nouzově každý jinak - společným jmenovatelem je mobil. Já dovolávám se pořadatelky Lenky a dojednávám s ní, že na nás pořadatelé v cíli počkají ještě půl hodinu, Máša volá přímo Vláďovi, který prodlévá ještě v cíli a dosahuje ještě příznivějšího výsledku - Vláďa a Maruška za nás převezmou diplomy.
Byť ani předtím nešlo o život, za změněného příznivého již vývoje situace psychicky se uvolňuji. V občerstvení pod zoo kupuji si dvě plastové láhve sprite. Jednu zdolávám na několika metrech chůze, druhou pak na autobusovém nádraží, kam jsem mohl nyní zatočit rovnou doprava směrem k náměstí místo ještě předtím na druhou stranu doleva do cíle. Máša spěchá na vlakové nádraží za městem, kde bude odměněna Vláďou v zastoupení. Já svou odměnu zaslanou pořadateli obdržím na nádraží autobusovém blízko centra - diplom, keramickou medaili a hrnek ke 110. výročí založení odboru KČT Dvůr Králové nad Labem, jehož jediným právoplatným nástupcem je agilní sympatický pořadatelský odbor KČT Dvoráci. Doma vrhám se do vany a nato celý večer piji a piji - minerálku a především čaj.
Na druhý den, kdy pociťoval jsem již jen tradiční únavu v kolenou, vyšel mi můj výpočet tak, že celková předepsaná trasa byla ve skutečnosti 47 km dlouhá, faktický rozdíl mezi oficiálními trasami 42 a 35 km byl také deset kilometrů. My jsme si přes Nové Lesy zkrátili trasu na 45 km. Přidáme-li k tomu vedro a jím tři vynucené přestávky, snížilo toto zjištění trochu vzedmutou hladinu mé ješitnosti.
Také nesrovnalosti v kilometráži, stejně jako popsané útrapy náleží k činnosti, jež je naším koníčkem. Ostatně ruku na srdce: stěžoval jsem si na druhou stranu někdy, že "padesátky" Barunka či ve Starkoči byly ve skutečnosti naopak kratší a konaly se za příjemnějšího počasí?
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavý úvod naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Výlet na Jičinsko /11. 10. 2008/ aneb ČASEM ZPÁTKY DO POHÁDKY /SOUKROMÝ VÝLET PODLE TOULAVÉ KAMERY NA VÝSTAVU NA STARÉ HRADY/ /napsala Maruška Beruška/
Výlet do Krkonoš /04. 10. 2008/ aneb NA RÝCHORÁCH /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Jizerských hor /20. 09. 2008/ aneb ZASE V JIZERSKÝCH HORÁCH /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Krkonoš /06. 09. 2008/ aneb Z ROKYTNICE DO PECE /napsal Lukáš z Jičína/
Výlet na Jičinsko /11. 10. 2008/ aneb Časem zpátky do pohádky /Soukromý výlet podle Toulavé kamery na výstavu na Staré Hrady/ /napsala Maruška Beruška/
Ač nerada tak brzo vstávám, vydávám se na vláček, který mne ve 4.14 hod odváží na výlet s jedním přestupem a s přistoupením autora výletu do JIČÍNA. Jsme tam brzo - už v 6.20 hod., tak se pomalu vydáme do městečka okolo ševcovny, kde vyrostlo hezké dětské hřiště. Na náměstí se to již hemží stavějícími stánkaři. Obdivujeme je a jdeme do pekárny na kafčo, zákusek a hlavně startovní razítko.
V 7.20 hod vyrážíme na trasu po silnici mlhavým ránem. Říkáme si, kde je to slibované krásné slunné počasí. Po cestě jsme šli okolo velkého dvora se sběrem šrotu, kde si majitel vyhrál s tímto materiálem, už z dálky na nás hleděl nějaký roztomilý robot černě natřený a spousta dalších postaviček, které se musí vidět. Za rohem měl majitel dokonce nějakou galerii, ale to až příště.
TRASA: Jičín - Březina - Vokšice - Podhradí - Loreta - U Štidel - Nadslav - Batín - Sedliště - Staré Hrady - Skuřina - Mrkvojedy - Markvartice - Spyšová - Sobotka - Humprecht - Sobotka.
Před 11 hod. dorazíme k dílčímu cíli našeho výletu do STARÝCH HRADŮ. Hurá do pokladny zámku pro vstupenku na prohlídku výstavy Časem zpátky do pohádky - naučná stezka pohádkových bytostí, skřítků a strašidýlek ožívá v rozsáhlých sklepních prostorách v pohádkovém příběhu kouzelného dědečka Fabulína. /Ač jsem velká holka, byla jsem nadšená jako malá/.
Potom nás průvodkyně nasměrovala na druhou prohlídku - SAFARI - africké výpravy Ing.Josefa Vágnera - život a práce zakladatele ZOO Dvůr Králové n.L. , což bylo moc fajn. Byla to milá vzpomínka na něho, už je to osm let co nás opustil.
Po občerstvení jsme vyrazili na směrem na Humprecht. Konečně vysvitlo sluníčko, žádné hospůdky,ale kouzelná chatová oblast i vesničky jak malované a tak hurá přes SOBOTKU na zámek Humprecht na prohlídku trvající 50 minut, stála za to a na závěr procházka ve výši 17m na ochoze . Průvodce sympatický.
Takže dnes 30 km kouzelným krajem, 2 turistické vizitky do záznamníku Turistický deník - knihu Pohádky dědečka Fabulína za 259,- Kč si koupím příště. Doporučuji - bájo výlet. V 17.35 hod jedu domů busem, v 19.10 hod v Trutnově.
Výlet do Krkonoš /04. 10. 2008/ aneb Na Rýchorách /napsal Jan z Jičína/
Jsem zase v Krkonoších!
Je sobota 4.10.2008, půl deváté: vystupuji z autobusu na Pomezních Boudách, doprovází mne manželka Alena a dcera Alena. (V tomto složení jsme - tuším - letos na turistice poprvé, častější bývají jiné rodinné varianty.) Autobus není linkový; objednal si ho Klub českých turistů Jičín, aby uskutečnil dlouho již plánovaný výlet do východního cípu Krakonošova panství. Mně je sympatické propojit si dnes významné body rodinné turistiky: z Pomezních Bud vyšli jsme loni k hoře nejvyšší, Rýchorskou boudu jsme měli (taktéž loni) na trase od Žacléře do Trutnova. Málo vlídná předpověď meteorologů byla příčinou mnohých nekvalifikovaných dohadů, jak to vlastně dnes bude; mezi Jičínem a Trutnovem bránila mlha pohledům do okolní krajiny, avšak poblíž Svobody nad Úpou mohl všímavý pozorovatel spatřit, jak nejeden paprsek sluníčka odráží se od hladiny vodního toku. Cestou kolem Malé Úpy bylo již krásně, a tak bylo na místě nachystat sluneční brýle na pěší cestu.
Vedoucí zájezdu nachystal dvě trasy: první bude dlouhá asi 20 km (zařazuje se do ní 15 turistů - včetně tří zástupců naší rodiny), druhá asi 12 km (vybírá si ji 30 jedinců) - její účastníci budou startovat z Albeřic.
Než vydáme se na cestu, osvěží se někteří kávou či jiným nápojem - někdo využije nabídku řidiče autobusu, jiný dá přednost vlastní termosce. Slunce hladí podzimní krajinu okrášlenou mnohými barvami. Je vidět vrchol Sněžky; na ni pohlédneme pozorněji, když k našemu Českého ráji přivrácena je jinou stranou. Krátce před devátou hodinou opouštíme POMEZNÍ BOUDY a vydáváme se po červené značce směrem východním. CESTA BŘÍ ČAPKŮ má tady asfaltový povrch; na tuto méně vítanou okolnost lze snadno zapomenout pečlivějším vnímáním okolní krajiny. HORNÍ A DOLNÍ MALÁ ÚPA jsou typické horskými boudami rozptýlenými v moři zeleně. Zastavujeme se u té, na níž je napsáno RENEROVKA: v tříčlenném rodinném týmu zapanuje snad zpočátku nejednota v počtu hlásek "n", tato lapálie ukáže se však nepodstatná, spíše jsou připomenuty objekty v Krkonoších, které nesou obdobné jméno. Zdáli je vidět kostel apoštolů Petra a Pavla; původní (dřevěný) z roku 1791 vyhořel od blesku r. 1805, na stejném místě byl postaven ten současný. Poblíž kostela se zastavujeme též u sv. Jana Nepomuckého; sochy českého světce (svrženého ve Středověku do Vltavy) se nacházejí obvykle na březích vodotečí - ta místní je ovšem skoro symbolická. Naše trasa pokračuje k hezkému místu U CESTNÍKU. Tady na lavičkách zachtělo se některým drobné svačiny před srubem, jiní chválí obrázky rostlin a živočichů na dřevěném panelu sloužícímu ekologické výchově. Náš pochod má tempo procházkové, po jedenácté hodině jsme teprve na šestém kilometru v místě, kde stojí LYSEČINSKÁ BOUDA. Využíváme jí k posezení a občerstvení, na stolech se po chvíli objeví polévka, káva, grog, Krakonoš z trutnovského pivovaru i další potraviny. Po dalším necelém kilometru cesty se nabízí opustit asfaltovou cestu (pro dnešek vlastně definitivně) a na čas i červenou značku; vyhýbáme se Albeřicím a jdeme po zelené po česko-polské hranici. Zastavujeme se u hraničního přechodu Albeřice - Niedamirów, kde otevírá se pohled ke sníženině na polské straně i Vraním horám za ní. Pokračujeme stále po hranici, na kterou zprava brzy přijde "naše" červená značka, až k místu pojmenovanému jednoduše ROH HRANIC (které opouštíme). Pod Mravenčím vrchem sestupujeme k rozcestí, u něhož se nachází RÝCHORSKÝ KŘÍŽ. Po pěti stech metrech u křižovatky KUTNÁ odbočujeme vpravo a po dalších třech stech metrech čeká nás RÝCHORSKÁ BOUDA.
Pomezní boudy. Foto: A. Vaníčková
krkonošská stráň, v pozadí vrchol Sněžky. Foto: Alenka z Jičina
Jan, Alenka a Alena z Jičína na začátku trasy. Foto: neznámý kolemjdoucí
obrázek z Horní Malé Úpy. Foto: A. Vaníčková
u názvu této boudy zapanovala v rodinném týmu drobná jazyková neshoda. Foto: A. Vaníčková
kostel sv. Petra a Pavla v Dolní Malé Úpě. Foto: A. Vaníčková
sv. Jan Nepomucký střeží v Dolní Malé Úpě jen malý vodní tok. Foto: A. Vaníčková
u Cestníku. Foto: A. Vaníčková
v podzimní krajině potěší kolemjdoucí nejrozmanitější přírodní motivy. Foto: A. Vaníčková
Rýchorský kříž. Foto: A. Vaníčková
Rýchorská bouda. Foto: A. Vaníčková
Mezi Rýchorským křížem a Kutnou poštěstilo se mi setkat se přímo v krajině s trutnovskými turisty Maruškou a Luďkem (jenž má své webové stránky), účastníky Mladobucké padesátky. (Nikoliv z potřeby vychloubat se, kterak pozorným jsem čtenářem uvedených stránek, musím na tomto místě konstatovat, že jsem oba identifikoval zavčas a neomylně.)
Upravená vyhlídka u Rýchorské boudy nabízí pohled k hraničnímu hřebenu, výhledu ke Sněžce ani dalším vyvýšeninám nic nebrání. Vracíme se zas ke Kutné, odkud sestupujeme přírodní rezervací DVORSKÝ LES s hojným zastoupením buku.
V posledním úseku trasy otevírá se již krajina k Trutnovu. Před obcí BABÍ nachází se STACHELBERK - dělostřelecká tvrz. Po dialogu mezi turisty (již obou dnešních skupin) vítězí názor jedinců nemilujících technické detaily pohraničního opevnění, a tak sestup do podzemí s průvodcem se nekoná. U tvrze se loučíme s pestrobarevnou podzimní krajinou pohledem do okolí; na dohled je Královecký Špičák, který naznačuje, že i blízké Vraní hory nepochybně ukrývají zajímavá místa, jež by stála za to projít.
Stachelberg - dělostřelecká tvrz. Foto: A. Vaníčková
pohled z dělostřelecké tvrze ke Královeckému Špičáku může být pozvánkou na další pěší putování. Foto: A. Vaníčková
Účastníci klubové akce se v pořádku dostavili do cíle. V 16.30 rozjel se již autobus se spokojenými turisty k Jičínu.
Výlet do Jizerských hor /20. 09. 2008/ aneb Zase v Jizerských horách /napsal Jan z Jičína/
Klub českých turistů Jičín nasměroval jeden ze svých autobusových jednodenních výjezdů letošního léta do krajiny jizerské. V sobotu 20.9.2008 ráno pohlíží jistě nejeden účastník na okenní teploměr a na oblohu, jiný snad i Český rozhlas Sever ladí: všichni v naději, že chladné počasí posledních dnů nebude pokračovat i o víkendu. Významné změny však nekonají se, a tak je na místě probouzet známou moudrost, že hory mají své kouzlo v každé povětrnostní (život a zdraví neohrožující) kulise. Již při čtení informací o výletu ve vývěsní skříňce a na internetu vyvstal otazníček: slíbenou rozhlednu Nisanku nelze ve starších mapách najít, a tak jen ti zvídavější si předem zjistili, kde se nachází a od kterého roku.
Výchozím místem pěší túry je NOVÁ VES NAD NISOU. Čtyři desítky turistů rozdělují se do dvou skupin: pro první (kterou si vybralo 15 jedinců) je připravena trasa lehce převyšující 20 km, pro druhou pak 13 km (s variantou pěti navíc). Se třemi potomky se zařazuji do první. Je zataženo, lehké kapky snášejí se na poutníky, ten jev bude pokračovat po celý den. V oblečení návštěvníků hor jsou dosti rozdíly, lze vidět rukavice, v jednom případě i čepici přes uši (kulicha). Při pohledu na tyto doplňky napadá mne, že v obvyklé letní kšiltovce snad vydržím, rukavičky by však byly dobré (mám totiž dnes opět turistické hole). Mířím-li do hor Jizerských (ostatně i jinam), jsem rád, když mohu propojit místa důvěrně známá s novými - což se mně dnes nemálo splní.
Kolem půl deváté odebíráme se z Nové Vsi silničkou k Lučanům. Za obcí odskočíme si trochu stranou k tichému místu označenému PRAMEN NISY. Pokračujeme k rozcestí U TŘÍ LIP, odkud zelená značka dovede nás k mladé sestře rozhleden Jizerských hor. Dostala jméno NISANKA a stojí si na Novoveském hřbítku od roku 2006. Jsme u ní přesně v devět hodin, právě by se mělo otevírat, leč neděje se tak. Zprvu turisté chtějí počkat, odhodlání jim v chladném počasí vydrží jen deset minut, potom se (někteří zklamání neskrývají) odebírají dál. Po stovkách metrů zaměňujeme zelenou za červenou, po níž sestupujeme 1 km do městečka LUČANY NAD NISOU. Odtud bude stoupání 2,5 km. Na trase máme další rozhlednu BRAMBERK postavenou roku 1912. Tady se překvapení nekoná: je všeobecně známo, že rozhledna je zavřená, parcely nablízku se nacházející jsou označeny lanovím a nápisy sdělují, že pozemek je soukromý. Stále po červené jdeme lesní cestou, po mírném klesání nadechneme se k výstupu k rozhledně SLOVANKA, o níž se píše, že byla nejstarší kovovou rozhlednou v Čechách (postavena roku 1887, rekonstrukce 1999). Je přístupná bezplatně, z jejího vrcholu otevírá se nestejnorodý pohled na Jizerské hory: nad Jabloncem svítí slunce, nad Černou Studnicí zataženo, pohraniční hřeben zakrývají husté mraky.
Tempem procházkovým jsme ušli asi 8 km, máme jedenáct hodin; u Slovanky využíváme možnosti posezení v penzionu, kde jsou v nabídce palačinky, teplé i studené nápoje. Personál slibuje více jídel, budou-li hosté trpělivi (je teprve krátce otevřeno). Turistům nabídka stačí a brzy odeberou se dál jizerskou krajinou. Trasa vede přes KARLOV do údolí Kamenice, přes kterou přejdeme po mostě na horním konci obce JOSEFŮV DŮL. Po krátké debatě zapanuje shoda v další trase; jdeme nahlédnout do prostředního jizerského hřebene. Kolem místní části PEKLO přidáváme metry nadmořské výšky k lokalitě U ČIHADEL. Odtud po modré zamíříme k cíli. Zdánlivě nekonečná je rovná MOŘSKÁ CESTA dvěma řadami úzkých panelů při okrajích zdobená; z ní odbočujeme do údolí, kterým protéká vydatná říčka JEDLOVÁ s několika vodopády. Pak Josefův Důl nás uvítá ještě jednou, tentokrát již jako závěr pěšího (asi 23 km dlouhého) putování. Tady setkáváme se s našinci, kteří zvolili túru kratší (bez procházky kolem Čihadel). U rozcestníku poblíž konečné železniční zastávky připomínám si s rodinnými příslušníky trasy, které jsme v minulých letech absolvovali z tohoto místa; nabízejí se však ještě jiné možnosti pro den, který budeme chtít zas někdy prožít v zajetí jizerské přírody.
u pramenů Nisy. Foto: A. Vaníčková
rozhledna Nisanka. Foto: A. Vaníčková
rozhledna Bramberk. Foto: A. Vaníčková
rozhledna Slovanka. Foto: A. Vaníčková
Alena, Lukáš, Jan a Honzík z Jičína. Foto: náhodná kolemjdoucí
Mořská cesta. Foto: A. Vaníčková
jeden z vodopádů na Jedlové. Foto: A. Vaníčková
kostel Proměnění Páně v Jedlové. Foto: A. Vaníčková
Josefův Důl, nádraží. Foto: A. Vaníčková
Zbývá ještě chvilka k návštěvě místního občerstvení. V 15.30 odjíždí k Jičínu autobus zaplněný turisty spokojenými s hodnotně prožitou chladnou sobotou na samém konci léta.
Výlet do Krkonoš /06. 09. 2008/ aneb Z Rokytnice do Pece /napsal Lukáš z Jičína/
Je sobota 6.září a v brzké čtvrté ranní hodině vstáváme za účelem jet na pochod "HETOS" do Rokytnice nad Jizerou (v minulém roce se spolu se mnou tohoto pochodu zúčastnil ještě bratr Honza, taťka a mamka, letos však jedu jen s ní, neboť otec jel na diecézní schůzi do Hradce Králové a Honza jaksi neměl čas).
Snídáme, chystáme si věci na dnešní pochod a odcházíme na vlakové nádraží. Již v 5:24 hod. pohnul se osobní motoráček do Turnova. Míjíme stanice Libuň, Rovensko pod Troskami, Hrubá Skála a mnohé další, na kterých se dá vystoupit pouze na znamení nebo požádání. V Turnově přestupujeme do dálkového autobusu, který se v 6:25 dal do pohybu. Autobusem projíždíme přes Loktuši, Zelený Háj, Semily, Bozkov, Vysoké a Jablonec nad Jizerou až do Rokytnice nad Jizerou. Zde se odebíráme do sportovního areálu, kde je umístěn START celé plánované trasy.
Přicházíme na start, kde nám však bylo řečeno, že minimální počet osob turistické skupiny musí být roven 3-5. Do tohoto počtu se bohužel nevejdeme, jsme uraženi a přemýšlíme, co uděláme, zda-li si trasu projdeme bez nároku na diplom, či jestli zvolíme jinou túru. Navrhl jsem mamce, že bychom mohli jít přes Harrachov a rozhlednu Štěpánku do Tanvaldu. Ona odmítá, vymyslela prý lepší trasu - z Rokytnice nad Jizerou do Pece pod Sněžkou. S jejím návrhem souhlasím. Hledáme žlutou značku. V informačním středisku nám ochotná paní poradila, kudy jít.
Dali jsme na její radu, stoupáme prudkým kopcem na Ručičky a poté o něco mírnějším na Dvoračky. Pochvalujeme nově postavenou chatu (zatím však ještě ne v provozu). Máme za sebou 6 kilometrů a stále stoupáme. Při rozhledu do krajiny je krásně vidět Sněžka (nejvyšší hora České republiky, 1602 m.n.m.), Sněžné jámy a další zajímavá místa, kterými snad dnes budeme procházet.
Míjíme Růženčinu zahrádku, rozcestí "U čtyř pánů" a přicházíme k prameni Labe, kde mě nejvíce zaujaly erby měst, kterými tato malebná řeka protéká. Chvilku posedíme a jdeme dál, máme před sebou ještě pěkný kus cesty. Odebíráme se k České budce, u níž přecházíme na červenou hřebenovou značku. Zajímavým vrcholem naší cesty jsou Sněžné jámy, ze kterých se často valí mlha. Jdeme okolo Dívčích a Mužských kamenů, míjíme Petrovu a Špindlerovu boudu.
Je 14:00 hod. Stoupáme cestou česko-polského přátelství kolem Slunečníku (skalní útvar) až na sedlo pod Sněžkou, kde se naskýtala možnost vystoupat až na nejvyšší vrchol. Tu jsem využil sám. Šel jsem po strmější, zato o kilometr kratší cestě. Na Sněžce bylo krásně, slunce hřálo, avšak čas zbýval jen na razítko do trasovníku. Odpoledne se už chýlilo ke konci, když jsem sešel ze Sněžky. Následovala cesta Obřím dolem, přes kovárnu a boudu v Obřím dole. Po prudkém sestupu jdeme cestou podél řeky Úpy, až do Pece pod Sněžkou. Ochotný taťka s Honzou netrpělivě čekali v autě na parkovišti pod hotelem Horizont.
Sněžka. Foto: L. Vaníček
Dnešní výlet se mi celkem líbil, něco přes 30 kilometrů máme za sebou. Kolem 19.hodiny odjíždíme z Krkonoš domů…
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz