24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Noční výstup na Sněžku za východem Slunce /03. 07. 2009/ aneb PŘEDSTAVENÍ V MEZÍRCE VPROSTŘED NEPOHOD
Po stopách bojů z r. 1866 /27. 06. 2009/ aneb Z PRÁDELNY DO ARCHIVU
Přes machovské vršky /20. 06. 2009/ aneb TURISTIKA BUDIŽ PESTRA!
Putování Broumovskem /13. 06. 2009/ aneb NÁVRAT "PAMĚTNÍKA"
Barunka + sraz turistů Královéhradeckého kraje /06. 06. 2009/ aneb ZACHÁZKY ZÁMĚRNÉ, OKOLNOSTMI VYNUCENÉ A MIMODĚČNÉ
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Noční výstup na Sněžku za východem Slunce /03. 07. 2009/ aneb Představení v mezírce vprostřed nepohod
"POZVÁNKA" NA POCHOD. Na 33. ročník pochodu Noční výstup na Sněžku za východem Slunce "zvala" předem nepohoda: úterý - propršené odpoledne v Babiččině údolí, středa - sice potřebný trénink - výstup na Černou horu z Janských Lázní, potom však prudký dvouhodinový lijavec a bouřka strávené v útočišti Kolínské boudy a nato potok Kalná v Mladých Bukách rozvodněný přes silnici při cestě zpět, čtvrtek - dopolední vytrvalý déšť v Peci pod Sněžkou.
01. 07. 2009 - 14,07 hod. - Kolínská bouda - jedna z "pozvánek" na Noční výstup na Sněžku za východem Slunce - přívalový déšť v Krkonoších. Foto: L. Šlosar
Z TRUTNOVA SÁM A SÁM. Poprvé vyjížděl jsem autobusem na start pochodu do Dolní Kalné sám, až v průběhu cesty přistoupili dva mladíci. Obloha poté, co po ní honila se od rána mračna, vyhlížela vcelku příznivě, pouze na jednom místě směrem od Žalého, kde snad pršelo, táhl se nepříjemný pás tmavých mračen. Do Dolní Kalné přijel jsem smířen s tím, že trasu poprvé absolvuji sólově, což při mé 22. účasti na pochodu příliš nedeprimovalo. S ohledem na předpověď počasí byl jsem smířen s tím, že nějaký ten přívalový déšť okusím, páteční jasnější ráno a poměrně příznivá předpověď na sobotu naději na spatření východu Slunce dávala.
PŘEKVAPENÍ NA STARTU. Na startu před sokolovnou v Dolní Kalné to vůbec nevypadalo na "propadák" kvůli počasí, můj itinerář měl již číslo 261. Na rozdíl od běžných pochodů převážilo tu mládí - vyznavači jiných sportů, a to miluje adrenalin. K mému překvapení pobývali tu také Milan z Lomnice nad Popelkou a Jirka z Hrádka s kamarádem, s nimiž jsem po tři čtvrtiny pochodu vytvořil sehranou čtveřici, jež po krátkém občerstvení vyšla na start v 18,40 hod..
OSTŘE SLEDOVANÁ OBLOHA. Dalším překvapením byla obloha - nad oblaky postupně nabývala na převaze modř - v posledním období nebývalý jev. Bylo příjemně, vůbec ne dusno, chůzi zpříjemňoval sympatický větřík. Těsně po startu povalené traviny při břehu Kalenského potoka svědčily o tom, že i tento potok před krátkým časem řádil. Postupně nasadili jsme poměrně ostré tempo, předběhli jsme velké množství skupin. Pod lanovkou nad Dolním Lánovem přidrželi se našeho tempa dva mladíci - fotbalisté. Po našich levicích v dáli vytvořila se enkláva hustých šedých mraků, jež znemožnila sledovat nám západ slunce nad Žalým a jež postupovala průběžně vedle nás. Na rušné silnici Vrchlabí - Rudník nás na okamžik zamrazilo, jakýsi divoch v červeném autě jedoucí proti nám měl problémy ve velké rychlosti vejít se na silnici. V Čisté překvapily nás po našich levicích stopy svědčící o tom, že stejnojmenný potok se zde zprava vylil přes silnici. Běsnění naší čtveřice vyvrcholilo před náměstím v Černém Dole, ve velkém finiši předhonili jsme dvě čtveřice. Na kontrolu před restaurací Pošta dorazili jsme po necelé 3 a čtvrt hodině. Trochu mě bolela hoření část stehna na pravé noze.
03. 07. 2009 - 20,06 hod. - mezi Kunčicemi a Malým Lánovem - utěšený pohled na Černou horu slibuje nečekaně příznivé počasí. Foto: L. Šlosar
03. 07. 2009 - 20,56 hod. - nad Malým Lánovem pod lanovou dráhou -kupící se mraky nad Žalým představující rušivý jev hrozící nepohodou. Foto: L. Šlosar
V NOCI. Občerstvovací přestávku strávili jsme tradičně v restauraci U Pajerů - ve Vagoně. Posedával tam osamělý Petr z Prahy. Stejně jako loni mě tu nesedla dvě piva - na vině byly ale mé rozbouřené útroby, tentokráte však pokračoval jsem nijak rušivě nepoznamenán. Naše čtveřice ubrala na tempu, přesto jsme tu a tam někoho předběhli. Táhlé lesní stoupání k Cihlářské boudě proběhlo tentokráte zcela v pohodě. Bylo příjemné teplo, pokračoval jsem v tričku a ve svetru. Na odkrytém terénu mezi boudami Mír a Lyžařskou široko daleko svítily na obloze hvězdičky, pouze směrem k vnitrozemí zdálo se být mírně zataženo. Skvělá viditelnost umožňovala nám spatřit nejen retranslační věž na Lučinách v naší blízkosti, ale také za námi vysílač na Černé hoře a později - po občerstvení na Lyžařské boudě, kterou opustili jsme okolo třičtvrtě na jednu v noci - při stoupání na Liščí horu vpravo svítící polskou boudu na Sněžce. Na Liščí hoře použili jsme baterek - kvůli odvodňovacím kanálkům protínajícím cestu. Mezi Chalupou Na Rozcestí a Výrovkou po pravé straně spatřili jsme světla Pece pod Sněžkou a dokonce i v dáli směrem k Trutnovu. Při stoupání nad Výrovkou sledovali jsme před i za sebou tenký proud svítilen dalších účastníků. Od Památníku obětem hor byla zřetelná svítící sídla v Polsku, vzápětí též světla Luční boudy pod námi. Luční bouda nás překvapila - dosavadní vchod od západu /od Sněžky/ byl zazděn, poprvé vcházeli jsme novým vchodem od severu.
03. 07. 2009 - 22,32 hod. - restaurace U Pajerů v Černém Dole vulgo Vagon - ve zbytku vrcholové čtveřice vládne optimistická nálada /odzadu dopředu Milan, Jirka a Tomáš - zcela vlevo/, za fotoaparátem rovněž. Foto: L. Šlosar
PŘED PŘEDSTAVENÍM. Na Luční boudě, kde tradičně byli jsme svěřeni vlídné a příjemné obsluze, pobyli jsme mezi čtvrt na tři a půl čtvrtou. Jako občerstvení zahrnuté do startovného v celkové výši 85 Kč podávali tu boršč, z něhož pozřel jsem pouze sběračku, více mi rozbouřené útroby nedovolily, zato vypil jsem čtyři hrnky čaje. Nespatřil jsem tu mnoho účastníků tradičních pochodů, stejně jako svých vrstevníků, převažovala tu omladina, ba dokonce tu bylo i několik dětí. Při závěrečném výstupu na Sněžku se naše skupina rozpadla. Nyní byl jsem převážně předstihován, dokonce i sportovně oděným sympatickým frankofonním černochem či mladými dívkami, což vůbec nevadilo, stoupal jsem si plynule svým tempem vždy při svahu a v pohodě dospěl jsem nahoru ve 04,25 hod. Razítkem pochodu jsme se každý obsloužili před kaplí sv. Vavřince. Šel jsem stále ve svetru a teprve na vrcholu mi bylo chvílemi trochu chladno. Měl jsem však jiné příjemnější starosti - vyhledat sobě pro následující představení vhodného zakotvení, jež nalezl jsem záhy na kraji prostranství pod bývalou Českou boudou. Už dlouho předtím totiž bylo jasné, že východ slunce letos uvidíme na vlastní oči!!
04. 07. 2009 - 04,29 hod. - Sněžka - účastníci pochodu se obsluhují razítkem před chatou sv. Vavřince. Foto: L. Šlosar
04. 07. 2009 - 04,35 hod. - Sněžka ve směru na Obří hřeben - vážení návštěvníci, pohodlně se usaďte, vy, milé děti, přestaňte prosím chroustat bonbony, divadelní představení zanedlouho započne. Foto: L. Šlosar
PŘEDSTAVENÍ. Jeviště nalézalo se těsně přede mnou. Pod sebou zřetelně rozeznával jsem Obří hřeben a Svorovou horu. Po jejich stranách leskly se místy rybníčky - místní inverze. Kulisy na obzoru zakončeny byly rovnou do fialově zbarvenou vodorovnou stěnou. Na jejím vrcholu na jediném místě třpytilo se oranžové vlákenko. Avšak několik centimetrů počala se vynořovat zprvu jiná zlatavá čárka - slunce, jež ihned začala se zaoblovat se do kruhu, nabývat na objemu a brunátnět do temně rudé barvy. Koule zároveň postupně stoupala k vlákenku, které již zcela do zlatova třpytící se začalo se na obzoru rozlévat v malé jezírko. Těsně před pátou hodinou v té době rovněž zlátnoucí již koule ponořila se odspodu do jezírka a společně s ním na chvíli vytvořila mohutný oslepující ingot. Hned nato se slunce ve své známé již podobě vymanilo - jakoby očištěno - ze zajetí vodorovné stěny a počalo se vynořovat nad obzor. Bylo právě pět hodin a úchvatný špektákl byl u konce.
04. 07. 2009 - 04,42 hod. - Sněžka ve směru na Obří hřeben - divadelní kus je v prvním jednání, zatím nedospělá polokoule dere se odspodu ke krvavému jezeru. Foto: L. Šlosar
04. 07. 2009 - 04,46 hod. - Sněžka ve směru na Obří hřeben - drama brzy bude kulminovat, mohutnící koule blíží se nezadržitelně k zlátnoucí postupně hladině. Foto: L. Šlosar
04. 07. 2009 - 04,59 hod. - Sněžka ve směru na Obří hřeben - tradiční happy-end, co svět existuje, sluníčko nabývá na síle a brzy odpoutá se od obzoru. Foto: L. Šlosar
PO PŘEDSTAVENÍ. Abych ušetřil kotníky, sestoupal jsem tradičně po polské Jubilejní cestě, přestože tentokráte vstup do ní byl zapovězen. Po chvíli v dohledu již polské boudy pod Sněžkou zahradil totiž dlážděnou cestu val ze zeminy, jíž strhl čtvrteční lijavec. Bohudík hmota byla natolik kompaktní, že její překlenování bylo zcela bezpečné. Krajina v Polsku, později pak krkonošské kopce a ještě později údolí Bílého Labe byly ozářeny ostrým sluncem, jež dodávalo sebemenším terénním nerovnostem výrazné kontury. Údolím Bílého Labe sestupoval jsem tradičně opatrně. Poté, co přeběhlo kol mě několik účastníků, uzavřela mě skupina, s níž sdílel jsem tempo. Přece jeden z jejích členů, postarší již turista, na jednom místě sjel pozadu po kameni, naštěstí bez úhony. V závěrečném úseku 3,5 km po bezpečné asfaltové cestě od Boudy U Bílého Labe předbíhal jsem opět jiné účastníky, byť k drobným chvilkovým potížím přibalil jsem si namožené lýtko na pravé noze. Do cíle na rozcestí U Dívčích Lávek dospěl jsem v 07,25 hod.
04. 07. 2009 - 05,12 hod. - Jubilejní cesta na úbočí Sněžky v Polsku - sluníčko se odměňuje svým ctitelům osvícením rozlehlých prostor Krkonoš, vprostřed Domu Śląského. Foto: L. Šlosar
04. 07. 2009 - 05,17 hod. - Jubilejní cesta na úbočí Sněžky v Polsku - je třeba překonat netradiční překážku, lavinu zeminy, jež cestu zahradila po jednom z lijáků. Foto: L. Šlosar
04. 07. 2009 - 05,27 hod. - cesta od Domu Śląského směrem k Luční boudě - sluníčko i nadále perlí, takto osvítilo Studniční horu. Foto: L. Šlosar
04. 07. 2009 - 06,13 hod. - cesta od Luční boudy do údolí Bílého Labe - ještě pozorně překonat údolí Bílého Labe a poté se již v mysli nerušeně vracet k překrásnému zážitku na Sněžce. Foto: L. Šlosar
ZÁVĚR. Protože letos vypadl z jízdního řádu autobus v 08,30 hod., cestoval jsem domů pozdějším vlakem přes Kunčice - v obavách, aby z opojného zajetí odtažitými vzpomínkami na překrásný zážitek nekatapultoval mě předčasně první střet s blbcem, což se bohudík nestalo. Ve vchodu paneláku přivoláním výtahu s rozkoší zprostil jsem se splněného předsevzetí - přijatého od minulého ročníku nočního výstupu na Sněžku - nejezdit výtahem.
PO POCHODU. Také další dva dny po pochodu si zapršelo, málokdy na obloze převažovala modř. Nečekaný východ slunce ze Sněžky vprostřed nevlídného času byl proto zaslouženou odměnou 320 statečným účastníkům padesátikilometrového pochodu Noční výstup na Sněžku za východem Slunce.
OTEVŘENÝ ÚČET. Z pochodu Noční výstup na Sněžku za východem Slunce vynechal jsem od roku 1986 pouze dva ročníky. Východ slunce ze Sněžky, jenž náleží mezi nejhezčí mé turistické zážitky, spatřil jsem ze Sněžky v různé podobě posedmé, naposledy v "úrodném" období let 1989 - 1999, letos tedy po deseti letech. Tento svůj účet nepovažuji vůbec za uzavřený.
Po stopách bojů z r. 1866 /27. 06. 2009/ aneb Z prádelny do archivu
EPILOG. Koncem března zbláznila se na Aljašce sopka Mount Redoubt natolik, že začala "dštít oheň a síru", což jsme prý v Evropě schytali v červnu chladným deštivým počasím. Nepohoda v České republice vyvrcholila ze středy na čtvrtek přívalovými dešti, které vyvolaly zejména na severní Moravě povodně, jež si zde vyžádaly 11 obětí. Trutnov sužoval dlouhotrvající lijavec v noci z pátku na sobotu, po němž ani brzy ráno nevypadala obloha vůbec nadějně. Užuž jsem se usnášel, že svou účast na "padesátce" pochodu Po stopách bojů z r. 1866 ve Starkoči předem odpískám. Naštěstí přehlasoval jsem sebe sama vzápětí s odůvodněním, že vzdávat o sobotách účast na pochodech je začátek cesty až do pekla dlážděné.
MARNÉ MYSLIVCE HLEDÁNÍ. Začátek pochodu se Vaškovi ze Žacléře a mě hrubě nezdařil. Za Starkočí nad viaduktem jsme odbočku vlastního značení doprava z modře značené cesty ještě nepřehlédli, vzápětí někde v lukách další odbočku doleva však ano. Proto klesli jsme po louce až do Vysokova, napojili se na zelené značení po silnici, vzápětí je opustili doleva dále kol obecního úřadu a salonu Matýsek pro pejsky, nato opět přehlédli jsme místní odbočku k pomníku doleva, posléze vyloupli jsme se u pole, které jsme zleva cestou necestou obcházeli, nato pustili jsme se vyjetými kolejemi jeho středem a přece jsme skončili na žlutě značené cestě těsně před Vysokovem. Cestu jsme si prodloužili, leč sochy Myslivce přece nedosáhli. Ke všemu pod šedavými těžkými mraky vzduch doslova stál a těžkl, celý okolní svět pozměněn byl v prádelnu, v níž pohyboval jsem se pokryt lepkavým potem, funě co košem prádla zatížen.
POMNÍKY 1866. Světlý třináctimetrový obelisk s bělostným lvem a plastikou z kyrysnických odznaků a vedle pomník dvou "hrdinných praporečníků" jsme již neminuli. Na kontrole před kostelem sv. Václava zkraje Václavic na Dobeninách blízko pomníku s moravskou orlicí na vrcholu byli jsme napojeni třtickou vodou. Název pochodu naplňoval jsem dále tím, že prošel jsem kol krychlového pomníku s výrazně doběla svítící čákou a již na frekventované silnici Náchod - Nové Město nad Metují kol lesknoucího se jehlance z černé leštěné žuly věnovaného jmenovitě třem rakouským důstojníkům. Tady rozloučil jsem se s Vaškem ze Žacléře, jenž mířil přímo do Náchoda - nepochopitelné: očekával návštěvu a přece spěchal domů. V prádelně někdo otevřel okno - aspoň na odkrytých místech vanul příjemný větřík.
obelisk na Brance od brněnského sochaře Tomoly věnovaný moravským kyrysníkům od pluků č. 4 a 6, jenž vznikl z iniciativy arcivévody Františka Salvatora, byl nejdominantnější památkou z války roku 1866. Foto: L. Šlosar
na kontrole u kostela sv. Václava ve Václavicích natahuje vlevo Vašek ze Žacléře ruku pro třtickou vodu. Foto: L. Šlosar
DO NEVLÍDNA. Zatímco výhledy z Branky na vodní nádrž Rozkoš nedeprimovaly, vlevo a později před Přibyslaví přede mnou těžké mraky překonávající Dobrošov a valící se mně v ústrety naopak odrazovaly. Na krajích lesa lenošila auta a o něco hlouběji sklízeli bohatou žeň houbaři. V Pekle "chcípl pes", pro zákazníka piva lačného bylo brzy. Metuje se tu chovala mnohem způsobněji nežli rozvodněné severomoravské "potůčky", její neobvykle kalné vody měly na spěch více než kdy jindy, roztahovaly se po celé šíře koryta, bublaly a hartusily sice, ale vymezené teritorium neopouštěly. Kdosi na delší dobu přibouchl okna prádelny v čase nejnevhodnějším - překonával jsem právě na 2,5 kilometrech převýšení 290 metrů z Pekla na Dobrošov. Především v lesním kolmém výšvihu těsně pod Jizbicí bolely mě břišní svaly, vůbec ne však od smíchu, nýbrž od námahy ze stoupání pocházející.
Dobrošov /623 m n. m./ poprvé - ze silnice před Přibyslaví - pochmurná šedá oblaka nevěstí nic dobrého. Foto: L. Šlosar
Z PRÁDELNY DO ARCHIVU. Jiráskova chata v době mého příchodu měla již otevřeno, dokonce před desátou o chloupek dříve. Uvízl jsem tu v péči vlídné obsluhy při dvou pivech sám, řada účastníků mně známých, porůznu přicházejících, chatu míjela. Jeden z nich Jirka II. z Jilemnice připojil se ke mně při sestupu do Náchoda /ani on předtím nepostřehl odbočku vlastního značení před pomníkem Myslivce/. Strážce našich osudů zaměnil mezitím ztěžka dýchatelnou atmosféru prádelny za příjemné prostředí klimatizované místnosti - i když ne příjemného sluncem ozářeného hotelového apartmánu /pod mrakem bylo stále/, tak alespoň potemnělého archivu. V jeho uložených knihách - vzpomínkách na jiné ročníky starkočského pochodu - listoval jsem v duchu při dalším svém osamělém putování poté, co Jirka svou strojovou chůzí zmizel postupně přede mnou za poslední památkou z války roku 1866 - vojenským hřbitovem v zámecké aleji, na kterou podstoupil jsem z Náchoda poslední těžší stoupání dne. Také proto v následujícím příjemném pětikilometrovém lesním úseku nepřehlédl jsem před velkou pasekou jediné na pozorné sledování náročné místo /nyní podpořené již výraznou červenou značkou/ - odbočení ze široké cesty doprava na úzkou stezku, jež postupně dovedla mě k rybníku Piccolomini.
Dobrošov podruhé - Jiráskova chata - úplně v nejhorším se budu mít kam schovat. Foto: L. Šlosar
Dobrošov potřetí - z průseku od cesty za Kramolnou - obloha se alespoň prosvětlila. Foto: L. Šlosar
OBNOVENÁ STARTOVACÍ LISTINA LOŇSKÉHO POCHODU. Na kontrole při hrázi rybníka Špinka postál jsem krátce opět při několika doušcích třtické vody, déle zdržel jsem se po 600 metrech dále při pivě u kiosku v místě, kde asfaltová cesta opouští břeh rybníka doleva. Tady setkali jsme se načas všichni, kteří jsme se dosud potkávali a míjeli na trase "padesátky" a kteří shodou okolností brázdili jsme se nejdelší trasu na tomto pochodu i loni - paní Vlaďka z Broumova, Bohouš z České Skalice /a s ním navíc jeho kolega/ a Vašek ze Řešetovy Lhoty.
liduprostý rybník Špinka ve svých vodách zrcadlící šedou zachmuřenou oblohu žaluje - mizerné počasí přirozeně rekreanty nepřilákalo. Foto: L. Šlosar
nevlídné, alespoň již deštěm nehrozící počasí, neubralo mladé dvojici zastávající kontrolu na hrázi rybníka Špinka na dobré náladě, vprostřed u mapy je Tomáš z Lomnice n. P., s nímž jsem se setkal na pochodu o týden později. . Foto: L. Šlosar
HEZKY PĚKNĚ PŘES MSTĚTÍN. Protože ze všech nejdéle pozdrželo mě pivo, spatřil jsem zbylou čtveřici až za Olešnicí, právě schylovali se po silnici přímo k Červené Hoře. Já nespěchal jsem však, padesátikilometrová trasa pozdávala se mi stejně jako loni drobátko kratší, takže pokračoval jsem přesně dle itineráře nejprve přes Mstětín. Až po této nepatrné oklice začala se mnou v Červené Hoře flirtovat hospoda, čas 14,05 hod. vrátil mě však do reálna, další kontrola měla pobývat u pomníku Babičky v Ratibořicích pouze do 15 hodin.
BABIČČINÝM ÚDOLÍM HOREMPÁDEM. Protože dostát všem kontrolám pochodu je vždy věcí mé cti pochodníka, i při vědomí pravděpodobné marnosti mého snažení zrychlil jsem načas na doraz a na snadném terénu následujících 6,5 km přes Slatinský mlýn, Červený most /kde shledal jsem, že ani Úpa nepřekračuje rámec dobrých mravů/, Pohodlí a Bělidlo k pomníku Babičky překlenul jsem za hodinku. Celá pětice věrná pochodu včetně mě shledala se tu na trase znovu, její předvoj paní Vlaďka a Vašek nezakrýval však zklamání z toho, že kontrola tu neprodlévala již těsně před třetí. Mě to vůbec nebralo, neb 1/ dorazil jsem beztak po limitu, 2/ jako dřívější pořadatel na řadě kontrol dokážu vžít se do pocitů marnosti z dlouhého čekání na několik málo účastníků/, 3/ nešlo vůbec o život, 4/ endomorfin vyprodukovaný mým mozkem v důsledku svižné chůze stále účinně působil, 5/ chystal jsem se odhopkovat do blízkého občerstvení na pivo a konečně 6/ věděl jsem, že náhradní otisk razítka získám ve mlýně.
Úpa proti proudu pozorovaná z mostku na cestě z Ratibořic směrem na Žernov sice na povodeň nevypadala, nicméně její bystré kalné vody vzbuzovaly respekt. Foto: L. Šlosar
V CÍLI. Již v dobrém rozmaru z prožitých onoho dne příjemných kilometrů po dlouhý čas již ve svěžím povětří plynul jsem již volném tempu po zbylou část trasy přes Úpu, po serpentinách silnice k Žernovu, dále pak přes Třtici a Studnici až do cíle na koupališti ve Starkoči, míjeje ještě účastníky z krátkých tras. V cíli pak dostalo se mi diplomu z počítače tiskárnou vytištěného, párku v režii pořadatele T. J. Sokol Starkoč i piva, všeho toho při družném hovoru s Vaškem z Nýrska i turistou z Rychnova nad Kněžnou. Když opouštěl jsem ve vlaku před třičtvrtě na šest Starkoč nevadilo mi pranic, že postupně se ochladilo a že déšť byl na spadnutí.
v cíli na starkočském koupališti vládla všeobecně dobrá pohoda, nikdo nezmokl a pod střechou již zmoknout nemohl, což dokládají paní Vlaďka z Broumova /druhá zprava/ a Vašek z Řešetovy Lhoty /zcela vpravo/. Foto: L. Šlosar
PROLOG. O tomto víkendu na Staroměstském náměstí uspořádali tryznu - nikoliv však na počest obětí povodní, z nichž některé zhynuly při záchraně života druhých, ale kvůlivá zemřelému "králi popu" Michaelu Jacksonovi, jenž nedbal ani života svého, spolykavši v jeho toku snad - až na endiaron - všechny prášky světa. V Černošicích a v Davli dva opilí řidiči popravili dvě nevinné oběti. Dealera kokainu propustili těsně po polovině odpykaného trestu z vězení za vzorné chování, nevyplazoval zřejmě na bachaře jazyk. Je snad divné, že v takovém blázinci nezbytna je člověku k holému přežití pravidelná účast na dálkových pochodech?
Přes machovské vršky /20. 06. 2009/ aneb Turistika budiž pestra!
Třetí sobotu červnovou bylo mi třeba ucuknout z tempa v onom měsíci započatém podstoupením dvou padesátikilometrových tras. Představení muzikálu Dracula v Praze vyžadovalo si mě totiž na druhý den čerstvého, pozorného a tudíž odpočinutého. K naplnění mého úmyslu hodila se zcela dvacetikilometrová trasa pochodu Přes machovské vršky.
Nepatrná potíž spočinula v tom, že Machov, kde nalézal se start a cíl pochodu, je obec natolik odlehlá, že železnice sem natažena není vůbec a autobus páchne sem v sobotu jen zřídka, v každém případě nikoliv právě na desátou, kdy pochod měl vypuknout.
Jel jsem tedy v 06,40 hod. vlakem do Červeného Kostelce a odtud od nádraží autobusem do Hronova, beztak jsem si na sobotní své poměry přispal, neb vstával jsem stejně jako do práce. Na zcela rekonstruovaném hronovském náměstí marně hledal jsem místo nějakého občerstvení, dva obchody, jež měly dle nadepsané otevírací v 7 hodin otevřít, tak neučinily.
Do Machova pak přesunul jsem se volným tempem pěšky - po červeně značené cestě započaté od rodného domku Aloise Jiráska kol kostela a obou hřbitovů prudším stoupáním. Posléze kol studánky u Matky Jedle, jejíž krátká návštěva poučila mě snad již natrvalo o tom, že k základní výbavě turisty měl by náležet kalíšek či jiná nádobka, dospěl jsem skrze les do otevřené krajiny, z níž spatřil jsem před sebou pod zachmuřenou oblohou Bor a těsně vlevo nad pozvolně jeho spadajícím svahem též Hejšovinu. Ta po chvíli dostala se do zákrytu Boru, jenž naopak co maják udával dočasný směr mého dalšího putování. Po krátkém úseku na asfaltovém povrchu ve Vysoké Srbské pozvolně klesl jsem do Sedmákovic, kde doleva na protisvah odskočil jsem si k zajímavému kříži, jehož tvar vytvořen byl proříznutím stěny sroubené z pěti fošen, kterýžto kříž slouží zřejmě také co odpočívadlo, soudě alespoň podle prkna vyčnívajícího z dolení jeho části. Nato vyšvihl jsem se do osady Závrchy, jejíž po mýtině rozseté roubené chalupy zaplaveny byly květinami, v lese pak od rozcestí U vrtule klesl jsem na lučinatý svah, po němž spustil jsem se na kraji Machova na asfaltovou silnici, jež dovedla mě těsně po třičtvrtě na deset na zdejší náměstí, na němž panoval nezvykle čilý ruch.
Hejšovina na pár okamžiků a Bor po delší dobu staly se mými majáky při mém putování z Hronova do Machova. Foto: L. Šlosar
podivný kříž vyřezaný v bariéře ze silných fošen budí podiv, jisto je pouze, že je dílem lidských rukou. Foto: L. Šlosar
Namířil jsem si to nejprv rovnou do restaurace Obecní dům, jež však otevírala až v 11 hodin. Muži stojícímu před osvěžovnou, z něhož vyklubal se pořadatel, na jeho dotaz stran mé účasti na pochodu odpověděl jsem poněkud odtažitě ve smyslu tom, že bych velmi rád, pokud však nevadí, že jediné, co mohu uchopit do ruky, je deštník. Propozice "nultého" ročníku pochodu vzbuzovaly mě totiž jistý respekt, neb avizovaly, že akce je pořádána co pochod a Nordic Walking. Zadní strana propozic obsahovala podrobné informace o této nové formě pohybu - chůzi o speciálních hůlkách, jež nevlastním, neb pohybová koordinace není mou silnou zbraní, a obava, že holemi oslepím sebe sama či náhodného okolojdoucího stále převládá.
Na start byl jsem bez potíží připuštěn, čímž nebyl jsem tu za vola. Na trasu vyšel jsem bez otálení. Její úvodní část vedena byla jižně od Machova po čerstvě žlutě značené cestě. Za obcí vznesl jsem se do zablácené rozježděné kluzké esovité zatáčky, na jejímž konci zjistil jsem, že zdola jsem následován skupinou starších lidí s hůlkami, jež předtím postávala u mapy, od té doby jsem je však nespatřil. Nato sledoval jsem již před sebou prudce stoupající cestu. Na kraji lesa na jediném sporném místě zasáhl předem pořadatel a cedulí nasměroval mě na louku a poté na koleje po traktoru vedoucí mě opět kolmo do již povlovného stoupání. Dozor Boru byl v oněch místech přísnější, vždyť chystal jsem se záhy vstoupit do hájemství jeho úbočí.
Na začátku dalšího dlouhého lesního úseku trvajícího až nad Machovskou Lhotu cesta přede mnou nečekaně ožila. Právě jsem dostihl 11 příslušníků Klubu přátel toulek po polském pomezí. Podezřívám sebe sama, že v jednom z následujících čísel Zpravodaje objeví se o klubu článek, nyní vyzradím proto toliko, že jedná se o neformální sdružení bývalých či současných ředitelů Úřadů práce, kteří oblíbili si putovat polským pomezím. Sympatické turisty motivoval jsem dále fotografováním, mě motivoval jeden z nich lokem "vizoura".
Po několika dalších stovkách metrů cesta přestala stoupat a jala se vlnit, na dvou místech, kde hrozilo stoupání doprava, moudrá cedulka pořadatele směrovala mě rovně, tu na modré, tu znovu na žluté značení. V těch místech měl jsem kliku, že jsem tudy nešel před nějakými miliony roky, kdy se tudy kutálely obrovské kameny, dnes zafixovány stály na místě a obrostlé byly mechem. Ubyly též katastrofické představy, že půjdu tudy s krvácejícím temenem hlavy od četných hůlek a v uších bude mi znít neúprosný pokyn "Dráhu, vole!" - nepřehnal se kol mě totiž žádný závodník "hůlkové chůze", jak nadále tento druh pohybu budu jmenovat co pamětník dob, kdy krásná jména Václav, Jaromír či Miroslav nečpěla lidu pro český jejich původ.
cesta k úbočí Boru překvapivě náhle ožila a po chvíli shlukli se před mým fotoaparátem členové Klubu přátel toulek po polském pomezí. Foto: L. Šlosar
kdybych kráčel po úbočí Boru před miliony lety, musel bych uhýbat před padajícími kameny. Foto: L. Šlosar
Nato mě cesta opatrně svedla prudkým klesáním mezi luka kol kříže barvy do fialova až do Machovské Lhoty, kde vyvrhla mě do hospody U Lidmanů. V příjemném jejím prostředí pod obrazem císaře Františka Josefa I. dostalo se mi konečně příjemného občerstvení v podobě piva značky Budvar. Nyní k polednímu s konečnou platností začalo počasí ukazovat příznivou svou tvář, pokud nebylo slunečno, skrývalo se slunce toliko za obláčky barvy mírumilovné běli.
Nato již k polednímu opustil jsem Machovskou Lhotu v místě U Hejnyšů zvaném, další loukou stoupaje a přísný pohled Boru v zátylku cítě. Právě mířil jsem již severovýchodně či severně od Machova. Na úzké členité cestě překvapil mě hluk automobilu, než stačil jsem naň zaškaredit se a jazyk vypláznout, zastavil přede mnou, a sympatický mladík z něho vystoupivší jal se mě napájet minerálkou a ředit tak Budvar, jenž opanovával již mé vnitřnosti. Šlo o kontrolu avizovanou na rozcestí U Zabitého, kam sestoupil jsem nato vbrzku po již široké cestě.
Odtud vyhnán byl jsem itinerářem do prudkého stoupání v protisměru předtýdenního Putování Broumovskem k Machovskému kříži, odtud doleva zvlněnou již cestou s převažujícím stoupáním, jež teprve v závěru stalo se prudkým, k Pánovu kříži, jenž na přilehlém rozcestí stojí poněkud stranou, ale mé pozornosti neunikl.
Odtud obořil jsem se rázně doleva do neuvěřitelně členitého terénu, v němž prolínaly se stezičky skrze mohutné skály s místy, kde vůkol bylo lze spatřit pouze březoví. Tak neminul jsem Junáckou vyhlídku, neuvízl jsem v mělkých bažinách skalního bludiště a nepřehlédl jsem skaliska Sovího hrádku. Protože jsem se ani nezřítil v následujícím převažujícím prudkém klesání ze svahů Signálu, jmenuje se rozcestí U zabitého, k němuž doputoval jsem znovu, stále v singuláru.
Pánův kříž stojí na rozcestí poněkud stranou, ale já jsem si ho přece našel. Foto: L. Šlosar
nejprve jsem se obával halucinací v důsledku třeba dehydratace, naštěstí hnedle zjistil jsem, že jezdci a koně v Broumovských stěnách nejsou astrální, nýbrž in natura. Foto: L. Šlosar
místy jako bych ocitl se v březovém háji, kde nedaleká skaliska připomenul pouze ojedinělý kámen s turistickou značkou. Foto: L. Šlosar
jindy zase - jako u Sovího hrádku - prostupoval jsem úzkými pěšinami skrze mohutná skaliska. Foto: L. Šlosar
Nato mé ze skal všelikero pokroucené nohy s radostí opět schůdnému, v konci dokonce rovnému povrchu uvykaly si a v cukuletu za jen něco přes půlhodinu od rozcestí přes Řeřišný do cíle v Obecním domě v Machově donesly mě - po zdolání členitého povrchu trasy 20 km skrze na skrz v důsledku podstoupené námahy zcela promáčeného.
V cíli dostalo se mi diplomu a zdvořilé žádosti, bych skvěle připravený pochod propagoval dále, což touto reportáží činím. V útrobách Obecního domu začal jsem vlhčit i své útroby, nejprve pivem a dršťkou polévkou. Když poté Pepík z Červeného Kostelce přivedl mi dva své kolegy z Klubu přátel toulek po polském pomezí, aby mi poskytli potravu tentokráte duchovní pro zamýšlený můj článek do Zpravodaje, přistály na mém stole též dvě skleničky slivovice, zdržely se však jen letmo, jakoby místo nich na chvíli přisedla nějaká plachá žluva hajní.
Poté, co byl jsem svědkem zcela bezprostředního loučení členů Klubu přátel toulek po polském pomezí do dalšího jejich putování za rok, svezl mě do Trutnova jeden z jeho členů - bývalý ředitel Úřadu práce v Liberci, čímž zprostil mě zamýšleného dalšího více než hodinového pěšího putování na železniční nádraží Police nad Metují na vlak.
Pochod Přes machovské vršky - toť doklad pestrosti turistiky - dík pořadatelům /nikoliv odbor KČT, nýbrž Borský klub lyžařů Machov/, účastníkům /krom jiných i členové Klubu přátel toulek po polském pomezí, byť na vlastní trase/, krajině /členitý mnohotvárný terén/ i formě provozování / chůze pěší i hůlková/!
Putování Broumovskem /13. 06. 2009/ aneb Návrat "pamětníka"
Pamětníkem v životě stává se člověk v době, kdy si již nic nepamatuji - kvůli skleróze. Pamětníkem v turistice stává se člověk tehdy, kdy ho již pronásledují různé bolesti - doufejme, že nikoliv kvůli artróze. Co já pamatuji, zúčastnil jsem se jedinkráte a naposledy Pochodu Broumovskem před 14 lety - v úspěšně zbabělé snaze vyhnout se malování u tchyně. Mé anály pak vypovídají o tom, že jsem se v roce 1988 zúčastnil pochodu 25 a 50 km Broumovskem, tehdy pořádaného ZV ROH a ZV SSM Adast Hynčice /!!/ na mírně odlišné trase.
Z role pamětníka pochodů do role pamětníka v životě přeskočil jsem záhy - nad samotou Jalovčinec již na úbočí Broumovských stěn na rozcestí zeleného a žlutého značení. Nemaje brýle na čtení četl jsem si v itineráři omylem v popisu kratší trasy 30 km a stržen příkladem mladé dvojice se psem vyhoupl jsem se až na rozcestí Nad Slavným. Z minulé své účasti jsem si toho tedy evidentně mnoho nezapamatoval, téměř nic.
před Jalovčincem pohled na Broumovské stěny vyvolával povzdech: "Probůh, do čeho to polezu?" Foto: L. Šlosar
Naštěstí usměrněn panem Josefem ze Smeťáku /lidový název sídliště v Trutnově/ vrátil jsem se spolu s ním kajícně na rozcestí a pokračoval jsem po žlutém značení opačným směrem - Zaječí roklí po úbočí stěn směrem jihovýchodním po náročné členité stezce. Na jednom místě kupříkladu nalézal se v kameni stup natolik vysoký, že musel jsem do něj vbořit své levé koleno, na něm se zapřít a vytáhnout se rukama. Stoupání na Velkou kupu k rozcestí Pod Kamennou bránou připadlo mi co horolezecký výstup - vůbec ne extrémností, ale převýšením a častým používáním rukou. Jeden kilometr mezi rozcestími Pod Kamennou bránou a U Koruny, kdy v terénu rozmáčeném včerejšími lijavci proplétal jsem se mezi obrovský kameny, připadl mi co věčnost. Při prudkém sestupu na hoření konec Božanova užila si slastí má rozviklaná kolena.
zeleným mechem zbarvené kameny na úbočí Velké kupy vzácně rozestoupily se před ojediněle suchou cestou. Foto: L. Šlosar
V těch místech vypěnil jsem nejprve já nemoha se dočkat modrého značení, po chvíli na první živé kontrole po prvním doušku napodobilo mě pivo značky Primátor, jež obdrželi jsme tu zdarma. V tom místě o půl jedenácté završil se veliký zázrak dne - poté, co jsme předtím na osmou hodinu mířili do Broumovských stěn do nevlídných mračen zaplavujících celý hřeben, obloha nyní nabrala kýčovitě modré barvy a Koruna s Božanovským Špičákem po našich pravicích rýsovala se ostře na blízkém horizontu ozářená prudkým skoro nedočkavým sluncem.
na hořením konci Božanova shledal jsem ke svému překvapení oblohu jasně modrou a Božanovský Špičák a především vpravo Korunu ve svitu nikým nerušeného slunce se koupající. Foto: L. Šlosar
Do Řeřišného přes terénní vlnu mohl jsem zrychlit po pohodlné cestě, odtud do Slavného pokračoval jsem po pestré členité lesní cestě završené krátkým prudkým výšvihem do odkrytého terénu, na němž dostihovaly mě výrazné výhledy na Krkonoše, odkud Sněžka marně pokoušela se skrýt za výrazně tvarovanou siluetu Ostaše, nezdařilo se jí to.
Hospoda Slavný u sochy sv. Jana Nepomuckého při rozcestí modrého a žlutého značení vábila v půl jedné ke krátkému setrvání zcela legitimně, nalézala se tu další živá kontrola. Popil jsem zde jednoho plzeňského piva a sledoval jsem srocující se zde omladinu a vášnivou debatu o tom, zda zachovat či nezachovat modře značenou cestu kol Laudonových valů až na Hvězdu.
hospoda Slavný aspoň k jednomu pivečku žíznivého poutníka přivábila, aby tu vprostřed jeviště sledoval vzrušenou debatu o úplném zachování či nezachování jedné značené cesty. Foto: L. Šlosar
Sestupoval jsem posléze po silnici, nato u autobusové zastávky Suchý Důl, školka zapochyboval jsem kudy dále, až dohonil mě pan Josef, jenž rozhodl se předtím nesdílet pohostinnost hospody ve Slavném. Záhadu se nám podařilo odhalit zády, modrá značka svádějící nás ze silnice doprava byla zastřena listím. Dalšími lesními stezkami s převažujícím stoupáním doputoval jsem do ústí Kovářovy rokle. Výstup uskutečňovaný po její levé straně doprovázely výhledy na vysoké skalní bloky nad námi ostře osvícené sluncem a výrazně kontrastující s oblohou, jež svou výraznou modří vyvolávala atmosféru amerického velkofilmu.
v Kovářově rokli rýsovala se nad námi v syté modři vysoká skaliska zasahovaná prudkými slunečními paprsky. Foto: L. Šlosar
V horní části rokle na členitém terénu, v němž dokonce slézali jsme do skalních průrev, potácel jsem se co mátoha. Ráno měl jsem totiž menší průjem, jehož další hrozba mě naštěstí již nedoprovázela, nicméně poté přece jenom pozřel jsem pouze dvě housky se salámem a dalšího přísunu potravin jsem se obával. Vůbec mě nepovzbudilo, když za onoho naštěstí přechodného stavu na jednom místě odchýlil jsem se mezi kameny kousek doleva a musel se vracet, ještě méně pak, když jsem na hořením konci rokle nerozpoznal odbočení červeně značené cesty doleva, naštěstí mě asi po sto metrech vrátily šupem turistické ukazatele.
Těsně po čtvrt na tři před chatou Hvězda zavčasu věnoval jsem zatím zdáli pozornost kapli Panny Marie Sněžné, protože po chvíli její sousedství zaplavili svatebčané, jejichž přítomnost byla předzvěstí následného záboru chaty. Mě to však nebralo, pro účely občerstvení postačil mi kiosk, v němž nakoupil jsem dvě poděbradky, z nichž jednu jsem hnedle vyžahl takměř na ex ještě v blízkosti kiosku.
Nato v počátečních rozpacích spustil jsem se po zeleném značení prudkým terénem, jenž později vystřídala pohodlná pevná cesta, po níž mohl jsem načas zrychlit. Na rozcestí pod Strážnou horou očekávala mě poslední živá kontrola dne, právě ji opouštěl onen mladík, jenž ve Slavném tak brojil proti částečnému zrušení modře značené cesty od Laudonových valů.
unavený již autor reportáže postál na několik minut co model na kontrole na rozcestí pod Strážnou horou. Foto: neznámá kolemjdoucí /členka kontroly/
V jeho stopách na Strážnou horu vydal jsem se i já vzápětí - poté, co vypil jsem na kontrole další poděbradku. Asi půlkilometr prudkého stoupání vystřídal vzápětí neuvěřitelně členitý úsek, v němž střídaly se převažující prudké výšvihy, jejichž úspěšnému překlenování musely napomáhat často i horní končetiny. Na jednom místě omylem zabočil jsem doprava do nějaké boční rokle. Jinde nebyl jsem schopen vůbec vyhoupnout se na vysoko položený stup, ke všemu mi jedna noha uvízla mezi kořenem a kamenem. Když již zazdálo se, že na onom místě přezimuji, všiml jsem si vpravo pod obrovským kamenem úzké brázdy, v níž jsem ono pro mě nepřístupné místo podešel a na příhodnějším místě zpět na cestu se opět vyšvihl. Takto postupoval jsem velice pomalu, příkazem okamžiku bylo nespěchat a hledět si toho, abych špatně nedošlápl. Příjemnější zdržení pak představovaly výhledy ze skal na Broumovsko.
třebaže se mi nechtělo stanout až na kraji skalního bloku od Strážné hory směrem ke Hvězdě, i přes něj jsem si výhledy na Broumovsko náležitě vychutnal. Foto: L. Šlosar
Velice se mi ulevilo, když po třičtvrtě na čtyři vyloupl jsem se opět u chaty Hvězda. U kiosku popřál jsem si točeného Opata. Ze zašpiněných rukou, jež vzbuzovaly navenek neodbytný dojem, že jsem jednotil řepu nebo hňácal sochu Gottwalda, pojedl jsem konečně povidlové buchty, přesto do dnešního dne zatím hepatitida ni mexická chřipka se nedostavily.
Protože svatebčané patrně již okupovali chatu, porozhlédl jsme se z ochozu při kapli po širokém panoramatu, jenž pode mnou začínal obcí Křinice, vprostřed mu vévodil Broumov s klášterem, s kostely a s panelovou výstavbou a v pozadí ho rámovaly Javoří hory. Obcí Křinice procházel jsem vzápětí po opatrném sestupu ze stěn v místě 2 km vzdáleném západně od místa, které jsem přetnul před devíti hodinami ráno na začátku svého snažení.
kříž u Křinice působil stejně uklidňujícím dojmem jako pocit, že náročné putování po skalách mám již za sebou a reálný výhled na včasný příchod do cíle před sebou. Foto: L. Šlosar
Za obcí dohonil mě onen mladík, jenž ve Slavném tak přesvědčivě horlil pro plné zachování modře značené cesty od Laudonových valů až ke Hvězdě a jenž zdržel se předtím v restauraci Amerika při úpatí stěn. V jeho přítomnosti opět proměnil jsem se v pamětníka, když podával jsem mu základní informace o "stovkách", jež zvažuje v nejbližší době okusit. Jeho zásluhou završil jsem bez potíží náročnou trasu 50 km do cíle na nádvoří pivovaru v Olivětíně - od broumovské sokolovny, místa ranního startu, mezi městským úřadem a obchodním domem Lídl po žlutém značení k říčce Stěnavě a kol rodného domu Emmericha Ratha.
k idylce v cíli na nádvoří olivětínského pivovaru chybělo mi již jen několik kroků. Foto: L. Šlosar
V cíli dostalo se nám od pořadatelů z KČT Broumov diplomu s kresbou broumovského kláštera, plastového přívěsku pochodu a rovněž zdarma točeného sponzorského piva značky Opat. Se svým průvodcem posledních kilometrů Františkem z Broumova jsem si tu potykal. Pan Josef ze Smeťáku, jenž svou plynulou spolehlivou pravidelnou chůzí připomíná našeho zemřelého kamaráda Jirku z Jilemnice, dorazil necelou půl hodinu po mě.
Pozornosti pořadatelů obdržené v cíli opět dokladovaly vysokou připravenost pochodu, na jehož začátku za startovné pouhých 10 Kč pro člena KČT účastník obdržel přehlednou barevnou mapku s přesným popisem jednotlivých tras a tatranku, navíc měl možnost zakoupit si turistické vizitky. Bylo s podivem, že tohoto servisu využilo toliko celkem 98 účastníků, z toho 8 na "padesátku", z nich každý mohl být spokojen s náročnou, leč romantickou a čarokrásnou trasou, jejíž plynulý průběh podpořen byl pro pochod ideálním počasím - slunečným, větrným, nikoliv parným.
Barunka + sraz turistů Královéhradeckého kraje /06. 06. 2009/ aneb Zacházky záměrné, okolnostmi vynucené a mimoděčné
Padesátikilometrová trasa pochodu Barunka, v jehož rámci konal se v České Skalici i sraz turistů oblasti Královéhradecké, vedena byla v protisměru trasy loňské. Protože jsem však ke svému putování připojil návštěvu tří zajímavých míst nacházejících v blízkosti trasy a protože mi trasa přinesla také jiná zpestření, nakonec jsem své účasti vůbec neolitoval.
Již na počátku trasy u Dubna u pomníku spícího kamenného lva věnovaného vojákům z rakouské strany Emilu Riedlovi a Adolfu Studničkovi a dalším padlým v roce 1866 započal jsem naplňovat první tématický okruh svého dnešního putování, totiž
POMNÍKY Z VÁLKY PRUSKO - RAKOUSKÉ ROKU 1866. Na papírku s vytištěným spojením měl jsem svým neuspořádaným písmem poznamenány ze serveru Spolku přátel vojenské historie - 6. prapor polních myslivců Náchod dva dosud nenavštívené pomníky:
| 2. Pískovcový jehlanec na hrobě pruského poručíka od 3. poznaňského pěš. pluku č. 58 Felixe Prondzynského. Byl zřízen v roce 1894 českoskalickým spolkem pro udržování hrobů a pomníků z roku 1866. Nalezneme jej asi 250 kroků severovýchodně od pomníku "Lva" v lesním porostu. |
6. Železný kříž s nápisovou tabulkou na pískovcovém základě věnovaný pruskému praporčíku. Určuje hrob Franze Hoffmanna od granátnického pluku č. 7. Kříž stojí v lese asi 100 kroků od železničního viaduktu, mezi Kleny a Českou Skalicí. |
Kdybych se na svou misi připravoval důsledněji, k železničnímu viaduktu, před nímž měl jsem nalézti druhý hrob, doputoval bych kolmou lesní cestou, jež za Dubnem v polovině lesa protíná cestu modře značenou. Takto za holým kopcem, na němž pásly se ovce, v místě, kde modře značená cesta vyhýbá se doprava soukromému pozemku, musel jsem se od modrého značení odchýlit ještě více doprava a dozadu asi 700 metrů k listnatému lesu. Železniční viadukt na trati Trutnov - Jaroměř se tu téměř dotýká silnice Náchod - Česká Skalice. Před viaduktem od silnice pozorný a pomalý řidič spatří jako memento mori pro svou jízdu dva další litinové křížky na čerstvých podstavcích, letopočtem 1866 vztahují se však k válce prusko-rakouské.
Hrob Franze Hoffmanna nalezl jsem v lese na straně viaduktu, odkud jsem přišel, na nápovědu od "od přítele na telefonu", postačilo nyní již zády k viaduktu nebojácně vstoupit do lesa a napojit se na vyvýšený travnatý chodníček. Tak zhruba po sto metrech v dolíku vpravo hned vedle vyvýšeniny nalezl jsem větší litinový kříž s dvěma letopočty 1866 - v horní jeho polovině a v dolení - na původním kameni s datem 28. 6. a vprostřed s českým nápisem "Zde leží pruský praporčík Franz Hoffmann od granát. pluku č. 7 / 28. 6. 1866".
Kdybych se na svou misi připravoval důsledněji, mohl jsem posléze pokračovat po poli po vyjetých kolejích podél trati několik desítek metrů směrem na Starkoč, na modré značení doputoval bych znovu v místě, kde pro změnu ono dotýká se železniční trati, takto vrátil jsem zpět k holé vyvýšenině s ovcemi a napojil se opět na modré značení již zde.
Nyní domníval jsem se, že moje mise za pomníky k válce roku 1866 skončila, avšak poté, co absolvoval jsem krátký otevřený úsek s výhledy na Rozkoš a zářící věž kostelíka na Dobeninách a minul současně dřevěný dům zdobený květinami nalezl jsem ke svému nepopsatelnému údivu na kraji lesa vpravo světle hnědý pískovcový kříž s datem "27. 6. 1866".
nápisová část jehlance na hrobě pruského poručíka Felixe Prondzynského. Foto: L. Šlosar
kříž věnovaný pruskému praporčíku Franzi Hoffmannovi určující jeho hrob Foto: L. Šlosar
Nemínil jsem příliš spěchat, nevadilo mi tudíž, že v důsledku nesoustředěnosti neopustil jsem za železničním přejezdem u starkočského nádraží zelené značení a místo abych šel do Studnice přímo po silnici, natáhl jsem svou pouť o dalších 1,5 km přes okraj vesnice Zblov. Nepohoršil jsem si příliš, neb odměnou mi byly překrásné výhledy na vyvýšené obce Žernov a vzdálenější Hořičky přede mnou po pravé straně a na přiblíživši se opět Českou Skalici vlevo.
k výhledům na Žernov vpravo a vzdálenější Hořičky přišel jsem jako slepý, jenž nepřečte si itinerář a přijde tak k houslím. Foto: L. Šlosar
Od první živé kontroly u hřbitůvku za Studnicí pokračoval jsem pak s Jardou z Červeného Kostelce, jenž mě tu dostihl, přes Třtici /u tamního pramene pili jsme jen z dlaní, neb příštím generacím neuchovaly se tu nádobky na vodu/, Žernov se soutěžemi pejsků, Rýzmburk s věčně renovovaným a tudíž nepřístupným altánem, Červený most upravený do dnešní podoby okolo roku 1880 až po Slatinský mlýn, kde jsme se rozloučili - Jarda si zvolil trasu 35 km. V tomto časovém období mezi 9. a 11. hodinou počala se původně polojasná obloha zatahovat a ráz počasí přibližoval se nepříznivé předpovědi meteorologů.
Pro zbytek dne definitivně osamocen překlenul jsem Slatinský most, připomínaný v dřevěné podobě již v 17. stol. v souvislosti s nehodou kočáru panstva mířícího na Náchod a v současné podobě postavený v letech 1960 - 63. Na silnici vedoucí na Červenou Horu musel jsem tisknout se k jejímu kraji, neb co chvíli na mě vybafla ze zatáček auta. Nežehral jsem, vědom si toho, že ve 13. až 15. stol. v době, kdy tu vedla zajisté jen úzká cesta v šíři koňských boků, nestál bych si o mnoho lépe. Z pravé strany, z místa, kde čněl nyní mezi stromy nad silnicí jakýsi pahorek, děsili by mě jezdci ve zbroji na koních. Nacházel jsem se totiž těsně pod rozvalinami hradu
ČERVENÁ HORA. Vyšplhal jsem se na ně po neznatelném schodišti. Těsně pod nejvyšším jejich bodem uvítaly mě jediné zbytky zdiva. Poté obešel jsem mělký kráter, ohraničený kládami, jenž několik metrů vně a okolo kopírován byl zřetelným valem - s výjimkou jižního okraje, odkud spadal prudký, leč zarostlý sráz přímo do Úpy. Nebylo vůbec s podivem, že z hradu vzniklého v letech 1253 až 1278 mnoho nezbylo. Poslední majitel hradu Hynek mladší z Dubé zapletl se totiž do politického dění 15. stol., neb co vášnivý katolík pronásledoval krutě kališníky, jimž posléze došla trpělivost, spojenými silami hrad dobyli a posádku hradu nechali sice odtáhnout, nato však byl hrad 08. června 1427 zpustošen a vypálen. Léta posléze pustl - zubem času a taky neuváženou lidskou činnosti, nejvíce pak se na jeho zkáze v roce 1880 podepsala stavba silnice, po které jsem sem přibyl a na kterou jsem opatrně potom sestoupal.
střed zpustlého hradu Červená Hora připomíná mělký kráter. Foto: L. Šlosar
Pokračoval jsem posléze po silnici a luční cestě do obce Červená Hora, po silnici a asfaltové cestě do Mstětína, odtud prudkým klesáním kol posledního domu s bytelným dřevěným balkonem po lesní cestě, na které plynulost mého sestupu k rozcestí pod Boušínem ztěžovaly klády přes cestu položené. Z modře značené cesty k motorestu U Devíti křížů na jednom velice klikatém úseku, kde nečekaně zleva vyhoupla se nová zeleně značená cesta, nemající dosud oporu v rozcestnících, ze zvědavosti pokračoval jsem dále po zeleném značení do prudkého svahu nazdařbůh. Na rovině na kraji lesa jsem se bystře zorientoval, četné tovární budovy a sklady napověděly mi, že nalézám se blíže západního okraje Červeného Kostelce, po kterém doputoval jsem do nejzazšího místa svého putování, do kterého mé okoralé již rty vkládaly značné naděje, zvláště mělo-li mi posloužit co samokontrola - k motorestu U Devíti křížů.
kol posledního domu ve Mstětíně spustil jsem se k prudkému klesání, komplikovanému později četnými kládami v cestě. Foto: L. Šlosar
Menu v rámečku u hlavního vchodu i křídou napsané na boku i hlahol uvnitř přilákaly nejen mě, ale též německý pár, pouze on marně lomcoval obojími dveřmi, jen já jsem bohužel porozuměl nápisu "zavřeno".
Opsal jsem si blízký rozcestník a celou svou situaci vyhodnotil jsem tak, že do cíle nebudu mít - alespoň v nejbližší době - možnosti žádného občerstvení. Rozhodl jsem se proto pro kurážný krok prodloužit si ještě více trasu a sestoupat o další kilometr navíc k nádraží Červený Kostelec na katastrálním území Lhota za Červeným Kostelcem. Další na černé tabuli bílou křídou nadepsaná nabídka nápojů a jídel přilákala mě jako sklenice marmelády vosu, odnesl to ramenní kloub, jak marně zalomcoval jsem dveřmi nádražní restaurace.
Marně rozhlížel jsem se po nějakém vajíčku, abych jeho vržením na zdi restaurace demokraticky vyjádřil jediný možný protest proti tomu, že restaurace měla otevřít až ve 14 hodin, až za jeden a půl hodinu. Když četné mé obhroublé kletby k uhašení žízně nevedly, uchýlil jsem se do nádražní budovy k činu nevídanému - z automatu vyloudil jsem postupně čtyři kelímky horkého přesládlého citrónového čaje po 10 Kč a vypil jsem je.
Přece jen posílen vystoupal jsem další kilometr navíc opět k rozcestí U Devíti křížů a pokračoval jsem k poslednímu hradu dnes navštíveného trojhradí nad řekou Úpou k Vízmburku, kde klesl jsem do kolen - nečekaně nalezl jsem tu čerstvě sroubený stánek a v něm kýžené občerstvení, jež znovu pozdrželo mé kroky.
stejně jako při pochodu Babička neodpustil jsem si zvěčnit kříž zbudovaný na rozcestí U devíti křížů na paměť kdysi zavražděných devíti svatebčanů, neb při pochodu Barunka pro mě znamenal vlastně vrcholový snímek. Foto: L. Šlosar
čerstvě sroubený stánek znamenal pro mě nečekanou oázu v podobě občerstvení, jež dodatečně učinilo mou odchylku od trasy k nádraží Červený Kostelec zcela nesmyslnou. Foto: L. Šlosar
Nechtěl bych se uchylovat k propagaci alkoholu /postačí zlo, jež napáchali mezi lidem obecným "politici" a "publicisté", uznávající, že pro demokracii je to pravé ořechové házet na protest vajíčka na někoho proto, že hlásá jiný a tedy nesprávný názor, to vše pod krátkozrakým uspokojením, že se tak děje na úkor poněkud arogantního politika/, ale faktem je, že po skleničce slivovice a jednom pivě mydlil jsem si to přes Podhradí, Havlovický mlýn a Šiškovnu jako znovuzrozený. Odhalil jsem dokonce, že zeleně značená cesta doprava je ve skutečnosti v itineráři uvedenou žlutě značenou, směle pustil jsem se do svahu a na kontrolu u boušínského kostelíka dorazil jsem sice oklikou, přece čtvrt hodinu před avizovaným ukončením její činnosti.
V Litoboři již značně unavený přece zatím neodbočil jsem dle itineráře hned na dolením - směrem od Slatiny nad Úpou - kraji obce doleva, leč místo toho krátce navštívil jsem
POMNÍK OBĚTEM TOTALITNÍHO KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V 50. LETECH 20. STOL. Pro ten účel bylo mi třeba zhoupnout se dolením krajem obce, vyškrábat se esovitou zatáčkou kol kapličky a dle předchozí rady místního mladíka opracovávajícího interiér domu nalezl jsem na hořením konci obce 50 metrů od křižovatky směrem na Světlou světlý kamenný sloup s deskou obsahující jména osmnácti nevinných občanů - převážně místních - s uvedením rozsudků /včetně tří ortelů smrti/ naděleným jim tehdejší "justicí" v procesech objednaných v roce 1951 za účelem zastrašení zemědělců, kteří odmítali vstoupit do družstev a kteří odpírali nebo nebyli schopni plnit neúměrně vysoké kontingenty dodávek zemědělských produktů a další nesmyslná nařízení. Pomník byl odhalen 16. 08. 2008 a jeho autorem je Miroslav Kubala.
i přes rostoucí únavu vážil jsem cestu přes celou Litoboř k památníku obětem komunistického režimu, abych si připomenul, jakých zločinů jsou schopni dopustit se lidé ve jménu jakékoliv, zde komunistické ideologie. Foto: L. Šlosar
Nato vrátil jsem se zpět na dolení konec obce, s maximální ostražitostí zdolal jsem složitý terén na obou březích potoka Hlubokého či Litobořského, značně již uondaný a jakoby zmlácený dvakrát překlenul jsem Úpu po mostech Červeném a Bílém, ode druhého překonal jsem Babiččino údolí do cíle ve vchodu sokolovny v České Skalici přesně za hodinu, když u studánky zkraje Bažantnice dostalo se mi hmatatelného důkazu o ekonomickém zbídačování lidu, jenž - stejně jako u Třtice - nouze a bída nutí odcizovat nádobky na vodu od pramenů.
V cíli za začínajícího lijáku očekával mě diplom a vzápětí i obětavý předseda pořadatelského odboru, s nímž prohodil jsem toliko několikero slov, neb žízeň zahnala mě do sousedící restaurace stejného jména a donutila mě - člověka rozhazovačného - během půlhodiny vypláznout 64 Kč za dvě plzeňská piva, čímž dostaly se mi duchovní i tělesné požitky z padesátikilometrové trasy pochodu Barunka do stavu vzájemné vyváženosti, harmonie a ladu.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavý úvod naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Výlet do Orlických hor /27. 06. 2009/ aneb V ORLICKÝCH HORÁCH /napsal Jan z Jičína/
Výlet na Kokořínsko /13. 06. 2009/ aneb MEZI ŠTĚTÍM A MŠENEM /napsal Jan z Jičína/
Pochod Hanče a Vrbaty /13. 06. 2009/ aneb Z KRUHU DO KRUHU PŘES KOTEL /napsala Maruška Beruška/
Výlet na Chrudimsko /06. 06. 2009/ aneb V ÚDOLÍ KROUNKY /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Orlických hor /27. 06. 2009/ aneb V Orlických horách /napsal Jan z Jičína
JABLONNÉ NAD ORLICÍ - sobota 27.6.2009. V 09.20 vystupuji se syny Janem a Lukášem z vlaku na elektrifikované (již) trati od Letohradu. Přijeli jsme sem zas do vzdálenějších koutů Orlických hor na trasu vedoucí přes Zemskou bránu do Rokytnice.
Od nádraží jdeme po červené značce na náměstí k turistickému rozcestníku. Nahlédneme do městského informačního střediska. Z města nás odvede žlutá značka; přecházíme po mostě, TICHÁ ORLICE je poklidná, vodní hladina je na několika místech upravena drobnými přepady. Na pravém břehu řeky jdeme proti proudu a s ubývající domy kolem se začínáme toku vzdalovat. Opouštíme město, stoupáme do prudšího svahu smíšeným lesem, zakrátko otevírá se krajina a na dohled je ves SOBKOVICE. Zastavujeme se krátce u kostela sv. Prokopa z roku 1774. Obloha - zatažená sice - dovoluje pohlédnout k Suchému vrchu, na který jsme vystoupali loni.
Pokračujeme mezi poli a loukami zvlněným terénem k vesnici BOŘITOV. Za ní křižujeme červenou značku od Nekoře ke Studenému vrchu a Petrovičkám. Na svažujícím se terénu rádi podělíme se o lesní cestu s pardubickými orientačními běžci různých věkových kategorií. Sestupujeme do údolí, kde v letech 1932-38 byla přemožena DIVOKÁ ORLICE a vybudováno vodní dílo PASTVINY. Po osmi kilometrech jsme u rozcestí STUDENSKÁ ZÁTOKA. Zpočátku pochybujeme o správnosti nápisu, avšak STUDENSKÝ POTOK, který zde napájí nádrž, pojmenovaný nepochybně podle Studeného vrchu, svědčí, že zátoka je označena správně.
Pokračujeme po modré značce, jdeme po silnici po levém břehu přehrady proti toku vody. V obci PASTVINY v poledne posedíme na lavičce nad zásobami z domova. U místní částí LHOTKA se zastavíme u horního konce hladiny přehrady. V obci KLÁŠTEREC NAD ORLICÍ přecházíme na pravý břeh řeky a u kostela Nejsvětější Trojice opouštíme asfaltový povrch. Modrá značka nás přivádí do přírodní rezervace ZEMSKÁ BRÁNA. O velikých balvanech v řečišti i skalních útvarech na břehu píší informační tabule jako o dvojslídých rulách.
Tichá Orlice v Jablonném. Foto: L. Vaníček
Sobkovice - kostel sv.Prokopa. Foto: L. Vaníček
kaple v Bořitově. Foto: L. Vaníček
Studenská zátoka. Foto: L. Vaníček
most přes Pastvinskou přehradu. Foto: L. Vaníček
Klášterec nad Orlicí, kostel Nejsvětější Trojice. Foto: L. Vaníček
Zastávku si zaslouží LEDŘÍČKOVA SKÁLA s dobře patrnou jeskyňkou, kde žil podle legendy Ledříček, zbojník Orlických hor. PAŠERÁCKÁ LÁVKA (nevyhlížející sice dobrým zdravotním stavem) nás převede na levý zas břeh řeky, mezi skalami se dostáváme k místu, kde Divoká Orlice (pramenící kdesi v polských rašeliništích Topieliska a Czarneho Bagna a dlouhé kilometry tvořící státní hranici) vstupuje celou krásou do země české. V tom místě byl v letech 1902-03 vybudován kamenný most s jedním obloukem.
Po 14. hodině opustíme na krátký čas turistické značení, když ORLICKÁ CHATA zve k sobě nejedním poutačem. Lehce pojíme zvěřinový vývar a chléb, Lukáš okusí kofolu, Janové pivo z Humpolce. Pak najdeme správnou cestu po červené značce vedoucí do mírného kopce vzrostlým jehličnatým lese k rozcestí ŽAMBERSKÉ LESY. Začíná lehce pršet. Zaměňujeme značku za zelenou, po níž odebereme se asi kilometr lesní cestou a dva kilometry volnou krajinou po silnici než uvítá nás městys KUNVALD, kde přebýval J.A.Komenský.
Další úsek zprvu silniční je lemován značkou modrou. Přestává pršet. Trasa svažuje do údolí, jímž protéká ROKYTENKA, tu přecházíme po mostě a vystoupáme k polosamotě DOLNÍ DVŮR. Od dalšího rozcestí půjdeme po žluté značce do cílového místa, jímž je dnes pro nás ROKYTNICE V ORLICKÝCH HORÁCH. Zastavujeme se na malé občerstvení, které představuje celkem litr pěnivého a tři deci kofoly. K horskému nádraží přijíždí Regionova Královéhradeckého kraje; odveze nás do Jičína (k našemu překvapení) bez jediného přestupování. Naše rodinná turistika si pro dnešní den připisuje 33 km v poklidné krajině orlické.
Pašerácká lávka. Foto: L. Vaníček
Zemská brána, Divoká Orlice přemostěná v letech 1902-03. Foto: L. Vaníček
Lukáš, Jan a Honzík z Jičína u Zemské brány. Foto: neznámý kolemjdoucí
jeden z prvků předmnichovského opevnění. Foto: L. Vaníček
déšť turistům nevadí. Foto: J. Vaníček jun.
obrázek z Kunvaldu. Foto: L. Vaníček
Výlet na Kokořínsko /13. 06. 2009/ aneb Mezi Štětím a Mšenem /napsal Jan z Jičína
Sobota 13.6.2009 - 9.30 hodin. Se synem Lukášem stojíme před otevřeným informačním střediskem města ŠTĚTÍ, kam jsme přišli jeden kilometr od vlakového nádraží; jsme spokojeni s modrou oblohou (počasí, které se v uplynulém týdnu proměňovalo několikrát denně, dnes přeje pěšímu putování) i s nalezenou žlutou značkou.
Odcházíme do jižní části CHKO KOKOŘÍNSKO. Opouštíme město a jdeme po silnici 2 kilometry do mírného kopce, ohlížíme se k severozápadu k vyvýšeninám v dáli, méně k jihovýchodu, kde se nachází ČEZ - elektrárna Mělník. Přecházíme elektrifikovanou železniční trať z Lysé do Ústí a jsme v obci, jejíž jméno na místní tabuli čtené opakuji si k zapamatování pro jistotu několikrát: STRAČÍ. Následovat bude příjemnější chůze přírodou, cestou polní míjíme rozcestí POD ŠPIČÁKEM (přiznávám, že sám vrch vysoký 281 m nás nezlákal) a jsme v borovém lese, v němž zpozorníme u prvních pískovcových skalních útvarů zdejší krajiny. Bez povšimnutí nezůstanou MARIÁNSKÁ KAPLE ani KNÍŽECÍ KAPLE vzdálené od sebe asi půl kilometru.
Na trase je dále pozvání ke stometrové odbočce, jež končí u JESKYNĚ MORDLOCH (sloužila prý v čase třicetileté války jako loupežnická), nablízku je skála SEDM CHLEBŮ. Na dalším putování se dozvídáme, že některé zdejší skály nenechal bez povšimnutí sochař Václav Levý, který je po roce 1840 přizdobil: při žluté značce nachází se nejprve HAD, potom HARFENICE. (Na sděleních v terénu ani v mapě není žádná zmínka, jak na to pohlíželi tehdejší ochránci přírody.) V 11.30 jsme v obci ŽELÍZY, nahlížíme do kempu, avšak shledáváme, že občerstvení ani razítko konat se nebudou. Značka dál vede po silnici kolem (v mapě nepojmenovaného) potoka, radujeme se pohledem na květnatou louku. Porosty lesní mají zde hojnost listnáčů. V pravé poledne posedíme v obci DOLNÍ ZIMOŘ na lavičce u autobusové čekárny nad otevřenými batohy, z nichž odebíráme potraviny pevné i kapalné.
Za vesnicí opouštíme silnici, v mapě je uvedeno ZIMOŘSKÝ DŮL. Od rozcestí na patnáctém kilometru se odebíráme dál po modré značce. Údolí ozdobené opět skalními útvary se jmenuje TRUSKAVENSKÝ DŮL, jdeme dva kilometry lesní cestou k silnici, projdeme obcí KOKOŘÍN, lehce stoupáme asi kilometr na mírné návrší, ke hradu však budeme muset zamířit dolů silničkou klikatící se mezi skalami. Na hradě postaveném ve 14. století, který byl o 500 let později zříceninou, avšak přestavěn v letech 1911 - 18, se rozhlédneme na nádvoří a vystoupáme na vyhlídkovou věž. Mezi skalami pak sestupujeme - po modré ještě značce - ke sníženině, kterou protéká říčka PŠOVKA, na místní tabuli je napsáno KOKOŘÍNSKÝ DŮL. Po 14. hodině si na 21. kilometru dopřejeme v přívětivém stavení zelňačku a chléb.
Do poslední pětiny cesty volíme u rozcestí značku zelenou, po strmém kilometru mezi skalami vycházíme na louku, po pár stech metrech jsme na silnici vedoucí k vesnici SEDLEC. Za rozcestím BÍLKA je již na dohled město MŠENO. Na tamním náměstí zajdeme v 15.45 do informačního střediska a zastavíme se u kostela sv. Martina, který je dominantou širokého okolí. Cestou k vlakovému nádraží potkáváme proudy lidí. V té chvíli netušíme ještě, že tu probíhá již poosmé "Veteránské hemžení", přičemž historické uniformy i starší (pojízdná však ještě díky pečlivé údržbě) vozidla napovídají, že jde o veterány všeho druhu. Na nádraží se nachází parní vlak; my si však musíme počkat až přijede náš "Hurvínek". Jižní částí CHKO Kokořínsko jsme dnes ušli 26 kilometrů. V 16.30 odjíždíme ze Mšena.
Knížecí kaple. Foto: L. Vaníček
Sedm chlebů. Foto: L. Vaníček
obrázek z Kokořínska. Foto: L. Vaníček
Had. Foto: L. Vaníček
Harfenice. Foto: L. Vaníček
v hrad Kokořín. Foto: L. Vaníček
Jan a Lukáš z Jičína na hradě Kokořín. Foto: neznámý kolemjdoucí
Mšeno - kostel sv. Martina. Foto: L. Vaníček
na Veteránské hemžení přijel do Mšena i parní vlak. Foto: L. Vaníček
Pochod Hanče a Vrbaty /13. 06. 2009/ aneb Z Kruhu do Kruhu přes Kotel /napsala Maruška z Beruška
Je sobota 13. 06. a já jedu podpořit kolegu a pana pořadatele Pochodu Hanče a Vrbaty Vláďu. Večer po 21. hodině mu postupně vyrazilo 10 turistů na trasu 100 km, která se stává z noční čtyřicítky a denní šedesátky. Což si myslím je bájo účast.
No a mě ve 04,14 hod veze mašinka Ládinek s Tomem do Roztok u Jilemnice. Odtud je to 2 km pěšky na start k sokolovně. Je hezky, zaprezentuju se a posnídám čaj a koláč rebarborový a teď bojuju mezi trasou 35 nebo 60 km.
V 6.00 hod vyrážím do krásného rána ve směru MŘÍČNÁ - JILEMNICE, zde se ve městě stavím pro čerstvé houstičky v pekárně a po chvilce se zdravím s Františkem z Jilemnice a jeho kolektivem, kteří jistě jdou na kyselo do Kruhu. Ale já pokračuji přes HRABAČOV na kontrolu DOLNI ŠTEPANICE, zde jsem v 07,40 hod.
Dám pivko a pokec s bráškou pořadatele a hurá do kopců - HANSŮV KOPEC - KŘIŽLICE - ROUDNICE - úžasné výhledy sluníčko, ale fouká studený vítr a tudíž stále nandávám a sundávám čelenku. Už se těším na naše odpočívadlo před REZKEM, říká se tomu u U červeného kříže, je tam odpočívadlo, ale jelikož lilo den předem moc si, nesedám si, vypiju Coca Colu a houstičku a mažu dál.
REZEK sice má asi otevřeno, ale já už se těším na DVORAČKU . Pod sedlem Dvoračky docházím stovkaře, snažím se ho podpořit, zda něco nepotřebuje, ale statečně se snaží, tak ho opouštím a mažu na novou chatu DVORAČKA, stará je pouze pro personál. Jsem trochu zmatená, ale jdu dovnitř, je to krásná veliká restaurace - vše ve dřevě. Ptám se na turistické vizitky, mají, dám velké černé pivko, které bylo jak karamel. Bodlo.
Napíšu esemesky, že žiju a pokračuji po červené ve směru RUŽENČINA ZAHRADKA - VRCHOL KOTLE - potkávám skupiny dětí a dospělé s hůlkami. Dva načesaní psi na mě vrčí u rozcestníku k prameni Labe, ale já mažu na kontrolu ZLATE NAVRŠI - na kyselo a čaj. Chci zakoupit další vizitku na Vrbatově chatě, ale bohužel je zavřeno. Ve 12,10 hod pokračuju na HORNI MISEČKY neboli klesám okolo zašedlého sněhu. Samozřejmě si šáhnu, ale jelikož není koho koulovat pokračuji dál. Docházím čtveřici mládeže a postupně se míjíme přes MECHOVINEC - ČERNOU SKALU - ŠEŘIN - na ROVINKU.
Zde dochází k překvapení - k setkání s Petrem z Trutnova, jede s partou z cyklistického srazu turistů. Dám razítko, malé černé pivko, výjimečně odolám domácímu koláči a spěchám ve 14,15 hod z Rovinky na ŽALY pro další vizitku. Zde mě čeká malé zklamání, vizitky došly. Neva dám razítko a už se těším na další kontrolu, je tepličko a i když fouká jdu v tričku a kasám kalhoty. Krásné rozhledy zase a vzpomínám, jak jsem zde jela na koni před dvěma lety.
Na parkovišti KŘIŽOVKY je osobně pan starosta z Kruhu, dostanu nový pohled a tužtičku a razítko. Dám si pouze vodu a párek si nechám zabalit sebou, poněvadž spěchám do cíle. Přes VALTERICE zde jsem se jednou ztratila, ale už je lepší značení. Přes silnici, loukami a lesem do JILEMNICE. Na skok do Šaldova statku hlavně na toaletu a malou žízeň. Překvapení - sedí zde známí z etapáku, jsou zde s hasiči na závodech. Malý pozdrav a v 17.,0 hod spěch do cíle. Jelikož je čas můj nepřítel nevezmu to z Jilemnice po značené cestě, krásným hájem, ale zase po silnici zpět. Ač se celý den snažím, přesto jsem v cíli v 18.20 hod.
Pochválím trasu, pořadatelé a kolega z České Lípy mě hodí na vlak. Je to velká škoda, ale zpět do Trutnova jede už v 18,50 hod. (sice jede další ještě ve 20,46 hod., ale snad příště) Jsem šťastná, že to mám za sebou a už se těším na příští rok. Bylo celkem 147 pochodníčků.
Výlet na Chrudimsko /06. 06. 2009/ aneb V údolí Krounky /napsal Jan z Jičína/
Z autobusu vystoupili výletníci - členové KČT Jičín, aby vyšli na pěší trasu; místo se jmenuje BÍLÝ KŮŇ, leží v mém rodném okrese chrudimském. Je sobota 6.6.2009, půl dvanáctá již hodina, zataženo, neprší. K pokročilé denní době uvedu, že jsme nedaleko Luže hledali (a našli !) dvě rozhledny, z nichž radují se turisté zatím nedlouho: jmenují se BORŮVKA (obec Hluboká - od r. 2005) a JAHŮDKA (obec Bělá - od r. 2008). Dnešní výlet, pro který bylo vybráno ÚDOLÍ KROUNKY, jako by byl volným pokračováním cest za poznáním zdejšího okolí (L.P. 2008 jsme navštívili Toulovcovy maštale, pro příště se nabízí údolí Novohradky).
Před autobusem se formují tři skupiny jedinců, délky trasy jsou přislíbeny od 12 do 20 km. Shledávám - nikoliv zarmouceně - že naše rodinné kvarteto (dnes tvořené dvěma Alenami a dvěma Jany) pohromadě nepůjde; se synem zařazujeme se do týmu pro delší túru, který je pouze čtyřčlenný. Celá trasa povede po červené značce. Z výchozího místa jdeme zpočátku do kopce po silnici, za vsí odbočíme vlevo do vzrostlého lesa s hojností buku a borovice. Vlevo od cesty svažuje se terén k Novohradce. Asi po kilometru vycházíme z lesa tam, kde byla r. 1720 postavena PALETÍNSKÁ KAPLE ČTRNÁCTI POMOCNÍKŮ. Vpravo za odkvetlými již řepkovými lány nad městem LUŽE je vidět POUTNÍ KOSTEL PANNY MARIE NA CHLUMKU z konce 17. století.
Pokračujeme po místní komunikaci ke zřícenině hradu KOŠUMBERK. Pohledy ke Chrudimi, vysílači na Krásném ani k jiným místům se z přístupné vyhlídky dnes nekonají. Sestupujeme do údolí, po silnici projdeme osadu DOLY. Míjíme rozcestí TIŠINA a před vsí BRDO odbočíme na cestu do těsné blízkosti Krounky, kterou zdobí dřeviny i byliny u vodotečí obvyklé. Jdeme po pravém břehu proti jejímu pohybu. Asi ve 13.15 zastavujeme u jednoho z míst, kde si voda po kamenech pádí, ke svačině ze zásob.
Od rozcestí ZADNÍ BOREK máme před sebou asi jeden kilometr asfaltové silničky; během tohoto úseku přecházíme po mostě na levý břeh řeky. Lesní cesta nás po lávce zavede zas na druhou stranu toku. Lehce stoupáme, otevírá se krajina, přes pole vidíme dnes navštívenou "Borůvku". Pohlížíme na ni více než na turistické značení, a tak po čtvrthodince shledáváme, že jsme v osadě HNĚVĚTICE, jež nachází se zjevně mimo naši trasu. V poklidu orientujeme mapu a po silnici sestoupíme zas do údolí Krounky. U místní tabule s nápisem PŘEDHRADÍ objevíme svou červenou značku, z níž si - tentokrát zcela dobrovolně - odskočíme na nádvoří hrdě vyhlížejícího hradu RYCHMBURK.
Po návratu k řece jsme nedočkavi, co tajemného skrývá ŠILINKŮV DŮL, k němuž jdeme po pravém zas břehu Krounky. Skalnaté údolí se strmými svahy a balvany v řečišti je pozoruhodným přírodním úkazem. Bezpečný průchod pod skalami zajistili dobří lidé turistům několika řetízky a kovovými žebříky. V posledním úseku užíváme si poklidně tekoucí řeky. Střídavě máme ji na dosah a pohlížíme na ni ze stráně. Přicházíme do vesnice KUTŘÍN, kde se nachází KAPLE NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE PÁNA JEŽÍŠE vybudovaná s novým stoletím r. 1901.
Kutřín je v 16.30 konečnou našeho putování. Turisté všech skupin nenechají před odjezdem bez povšimnutí místní hospůdku, kde okusí pivo z Hlinska, kávu, mražené i jiné lahůdky. Naše skupinka ušla dnes asi 18 kilometrů převážně údolím Krounky, které ukrývá mnohá tajemství. Autobus je v pohotovosti; po 17. hodině odváží spokojené výletníky k Jičínu.
rozhledna Borůvka. Foto: A. Vaníčková
rozhledna Jahůdka. Foto: A. Vaníčková
město Luže s poutním kostelem Panny Marie na Chlumku. Foto: A. Vaníčková
Paletínská kaple. Foto: A. Vaníčková
zřícenina hradu Košumberk. Foto: A. Vaníčková
v údolí Krounky. Foto: A. Vaníčková
Předhradí s Rychmburkem. Foto: A. Vaníčková
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz