24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Ubytování vhodné pro turisty
Úvod
Poslední pochod roku /03. 11. 2007/ aneb REPORTÁŽ MÁLEM PSANÁ Z EREBU
Pojďte s námi /27. 10. 2007/ aneb KOUZLO A MAGIE PODZIMNÍCH POCHODŮ
Radotínské kolo Jardy Baráka /20. 10. 2007/ aneb Z CHOROBOPISU PSYCHOTIKA
Za malínským křenem /13. 10. 2007/ aneb JE NÁS NA STA ROHÁČŮ
Po stopách Liberecké stovky /06. 10. 2007/ aneb BOJ MOTIVŮ POD JIZERSKÝMI HORAMI
...... a nádavkem od mých přátel
tentokráte bez příspěvků
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete na adrese po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Poslední pochod roku /03. 11. 2007/ aneb Reportáž málem psaná z Erebu
Jako k večeři v hotelu Inter-Continental náleží vstřebávání atmosféry prostředí a jako k La Traviatě a ke koitu náleží předehra, souvisí účast na turistických pochodech úzce s dopravou na jejich start a zpět. Po absolvování Posledního pochodu roku v Nové Pace dokonce výjimečně dojmy z návratu převážily nad prožitky z pochodu samého.
Využil jsem totiž možnosti dostat se domů osobním automobilem. Jeho řidičem je /i po tom, co se dále přihodilo, trvám na použití přítomného času/ spolehlivý a zkušený řidič. Z Nové Paky jsem odjeli v půl třetí a jízda probíhala bez komplikací. Při cestě jsme střídavě hovořili převážně o osvěžovnách, jež jsme míjeli, a pochodech. Naposledy v Pilníkově jsme konstatovali, že tu začne fotbalové utkání. Pak hovor utichl, protože jsem už v duchu uvažoval o tom, že bych mohl doma stihnout televizní fotbalový zápas Premier League Newcastle United v. F. C. Portsmouth. Ve Volánově bratru 3 km od centra Trutnova na úrovni ulice Pod Hřištěm na nepatrné pravotočivé zatáčce však jen šťastná náhoda - spočívající v tom, že nikdo nejel v protisměru a že příslušná firma kdysi nepostavila sloupy pouličního osvětlení jinak, kterémužto šťastnému řízení napomohli jsme tím, že řidič v obcích dodržoval úzkostlivě povolenou rychlost a že jsme byli připoutáni - byla příčinou toho, že následující vyprávění o pochodu nepíši přímo z Erebu a nelámu si přitom hlavu, jak je propašovat do tohoto reálného světa:
Ráno jsem přibyl vlakem do Nové Paky ve třičtvrtě na osm a po krátkém zdržení na startu jsem na start nejdelší trasy 35 km vystartoval s Mášou z Vrchoviny, Mírou z Liberce a Rudou z Rumburka. Od samého počátku stala se naším věrným průvodcem mlha, jež umožňovala nám dohlédnout jen na několik stovek metrů před námi, čas od času se k ní připojilo drobné mžení, jež nás však nikdy nedonutilo navléci pláštěnky či rozevřít deštníky.
Úvodní část trasy vedla po žlutě značené cestě přes jižní a západní kraj Podlevína na Staropacké hory podél osamělých stavení a jedné sochy Madony na pozemku u jednoho z nich. Po překlenutí jejich nejhořejší části v nadmořské výšce nad 500 metrů svedla nás zeleně značená cesta do Staré Paky kol rozsáhlého sportoviště, jež zelo prázdnotou, ke staré škole a po krátké exkurzi městem nás vyvedla táhlým stoupáním k další mariánské soše a po kratičkém silničním úseku až do sedla Skalka pod Kumburkem, kde byla první živá kontrola, na které jsem se seznámil s nápojem slujícím jablkovice. Poté nás červeně značená cesta zavedla po zpevněné cestě převažujícím klesáním k restauraci Klepanda, jež v tu dobu byla zavřena. U ní přešli jsme na modře značené cestě na další silniční úsek, jenž jsem sledovali z důvodu schůdnějšího terénu i do Újezdce, v jehož dolní části mě na chvíli zmátla budova s věžičkou u Božích muk, prohlédl jsem včas, že nešlo o kapličku, nýbrž o požární zbrojnici.
k této Madoně na kraji Nové Paky vlezl jsem na neohraničený pozemek. Foto: L. Šlosar
na kontrole na Skalce pod Kumburkem si příjemně popovídali mí souputníci zleva Míra, Ruda a Máša. Foto: L. Šlosar
na dolením konci Újezdce jsem málem naletěl na vidinu kapličky, nakonec jsem seznal za hodná fotografování pouze Boží muka stojící vpravo od požární zbrojnice. Foto: L. Šlosar
V místech, kde serpentiny proměnily silnici na Těšín v obrovského lesem se plazícího hada, odbočili jsme doleva na žlutě značenou lesní cestu, jež nás dovedla do Tužína s chalupami starší i mladší provenience. I nadále jsme ctili značky barvy kanárka a dostali se tak do Dolánek na zajímavé místo, kde značená trasa byla sice přepažena závorou, ale v dalším pokračování našeho putování po soukromém pozemku nebylo nám přítomnými uživateli zbraňováno ani verbálně. Skrze tuto okrajovou část Dřevěnic vznesli jsme se do lesa, kde na pokračujícím stoupání na několik minut rozdělily nás souběžné dvě cesty, abychom se opět spojili na jeho vrcholu, z něhož stále lesem sestoupali na kraj obce Stav k přenádherné usedlosti s úpravným parčíkem a s plachtou zakrytým jezírkem. V obci samé přidrželi jsme se již silničky ponechavše žlutě značenou cestu navázat těsně nad námi na zelené značení. Ušetřili jsme tak pár desítek metrů, abychom se přesně o polednách dostali do restaurace ve Stavu, jejíž útroby bytněly pod náporem pochodníků, kteří její dobrodiní využili při absolvování druhé kontroly pochodu.
Zdrželi jsme se zde povětšinou při játrové polévce s knedlíčky a pivu, dík štědrosti Máši proběhla tu našimi vnitřnostmi i vodka značky Pushkin, ještě za pomoci Vládi z Lázní Bělohradu, jenž se tu s ostatními dělil o své dojmy z jednoměsíčního pobytu v Nepálu. Příjemnou siestu jsem po třičtvrtěhodině narušil svým odchodem já. Itinerář účastníkům delších tras totiž předepisoval absolvovat putování po turisticky značených cestách, jež prudkým zabočením vytvořily velmi ostrý úhel, jenž se dal protnout po silničním úseku, jenž pořadatelé předepsali účastníkům nejkratší trasy. Kolena mě totiž bolela více než kdy jindy, a já jsem si přivykl překonávat obtíže na trase zvýšeným úsilím, navíc mě ve svém záměru podstoupit trasu dle zadání zatvrdilo mírné přemlouvání ostatních, abych od svého úmyslu odstoupil.
Takto jsem v osamění, jemuž jsem přivykl po většinu svých předešlých putování, vystoupal po zeleně značené cestě až těsně pod obec Zboží po silničním úseku plným barokních církevních památek a u poslední z nich - u další mariánské sochy, jež "…ke cti a slávě Dcery Boha Otce, Matce Boha Syna, Choti Ducha Svatého jest ….. postavena od zbožných občanů Zbožských" - odbočil jsem rázně po modrém značení v onom ostrém úhlu doprava a skrze louky a posléze i skrze pasoucí ovce pozvolně sestoupal do Štěpanic, kde jsem byl navázal na silniční úsek, jenž předtím podstoupili ostatní mí souputníci, a po něm pokračoval jsem postupně přes Českou Proseč kol žlutobílé kapličky a přes Zlámaniny, kde na čas zaměstnala mou pozornost obnovená kaplička na počest manželů Pecháčkových v r. 1942 zde zatčených gestapem a v r. 1944 popravených v Mauthausenu. Do cíle jsem dorazil za svými souputníky po čtvrt na tři a po kratičkém pobytu jsem využil možnost odcestovat domů osobním autem.
vedle starých chalup nalezneme v Tužíně i toto honosné nové stavení do celkového obrazu obce však celkem zapadající. Foto: L. Šlosar
v hospodě ve Stavu naslouchají zleva Ruda, Míra a Máša poutavému vyprávění Vládi z Lázní Bělohrad /zcela vpravo/ o jeho pobytu v Himálajích, jen já jsem někde fotografoval. Foto: L. Šlosar
u mariánské sochy pod Zbožím, jejíž protagonistce také já děkuji, že za mě - ač kluka pohanského, stále se rouhajícího - o několik hodin později orodovala, nabraly mé kroky doprava směrem ku Nové Pace a později ke šťastně dopadnuvší autohavárii. Foto: L. Šlosar
když chodím kol podobných památek, jakou je ve Zlámaninách obnovená kaplička na počest manželů Pecháčkových, zatčených a později popravených vlastenců, marně se táži, jak se mohou v českém národu najít zjevy, které po soukromých koncertech hajlují. Foto: L. Šlosar
Posledním, s kým jsme se v Nové Pace loučili, byl Milan z Lomnice, jenž dorazil z Ostroměře po individuální trase se svými lomnickými souputníky. Nechybělo mnoho a mohl být načas ještě populárnější jako poslední, kdo s námi mluvil jako se živými.
Další události za úvodem zmíněnou mírně pravotočivou zatáčkou ve Volánově, jež vešly se snad do jedné vteřiny, vyvolaly ve mně rychlý výron splašených myšlenek zrekonstruovaných později takto: Proč odbočujeme právě tady? Kde je vlevo nějaká ulice? Kam to vlastně jedeme?
Když jsme vylézali z poničeného auta, náhle mi Jičínská ulice vedoucí do Trutnova připadla přeplněná - hlavně auty jedoucími v protisměru. Všichni - i majitelka domu, jehož plot kolegovo auto zastavil - se spontánně radovali, že jsme dopadli bez jakékoliv úhony, dokonce nedotčení ani úlomky skla. Pohled na displej mého mobilu zkompletoval přesný čas, kdy jsme se podruhé narodili - 03. 11. 2007 před 15,25 hod. Levé přední kolo bylo zcela vyvráceno o plot. Zcela přímá stopa automobilu mezi dvěma sloupy byla těsná jako stopa Gustava Thöeniho mezi slalomovými tyčemi. Na blízkém fotbalovém hřišti byl stav utkání 1 - 5. Z restaurace za jednou z branek jsme zavolali policii a vrátili se k vraku. Nevěděl jsem přesně, zda se třesu vlivem chladu nebo šoku, bylo mi však jasné, že na obé je dobrá slivovice. Vrátil jsem se proto po chvíli do restaurace, stav utkání byl už 3 - 6. Nato jsem se jako spolujezdec legitimoval mladičkým policistům, kteří mezitím přijeli a kteří chovali se korektně.
Posléze rozloučil jsem s kolegou řidičem, jehož mikrospánek předtím způsobila vyšší moc, z Volánova odjel jsem po 16. hodině spojem MHD Trutnov č. 2 a již z Trutnova z autobusového nádraží navazujícím dalším autobusem MHD Trutnov č. 6 dojel jsem na Zelenou louku.
Když jsem si doma pustil televizi, Newcastle United po 30. minutě utkání prohrával už 1 - 3. Z fotbalu jsem však neměl nic, neb jsem si v duchu stále promítal následující horor, v němž jsem hrál v jedné z hlavních rolí: Neovládnutý automobil, v němž sedím, opouští přes protisměr silnici, zhoupává se na mělkém příkopu, míjí sloup pouličního osvětlení těsně po naší levici a vzápětí další sloup dvacet centimetrů ode mě vpravo, sklo dveří se na tisíce střípků tříští v jediném okamžiku, kdy bláznivý let auta přerušuje nízký plot - poslední zastávka před konečnou zvanou Erebos - nejtemnější částí řeckého podsvětí určenou již pouze pro mrtvé.
Pojďte s námi /27. 10. 2007/ aneb Kouzlo a magie podzimních pochodů
Šest hodin ráno. Vstávám doma na Zelené louce. Paráda: už dlouho jsem si nedopřál v sobotu luxus opustit lůžko později než v pracovních dnech, byť pro předešlé vysedávání u počítače do nočních hodin jsem si co do spánku příliš nepomohl. Mám tolik času, že si dovolím místo autobusu jít dobrovolně pěšky tři kilometry ze Zelené louky na vlak v 07,36 hod..
Alchymie výběru pochodů. V posledku jsem především ujížděl na den někam do dálek, kde jsem dlouho či vůbec nebyl. Ale i ve výběru pochodů je třeba zachovávat určitou harmonii - taky si projít známá místa a shledat se se známými turisty z bezprostředního okolí.
Těsně před osmou ráno. Vpadám do klubovny Sport v Bohuslavicích nad Úpou. Přicházím přímo z vlakového spojení a přece z těsné blízkosti klubovny, se zpožděním a přece ve stejnou dobu, jako bych přijel včas. Na trati z Trutnova do Malých Svatoňovic je výluka, náhradní dopravu zajišťují autobusy, náhradní zastávka je přes silnici takořka proti klubovně, jejíž blízkosti oproti železniční zastávce kompenzuje logické zpoždění pomalejšího autobusu.
Kouzlo bohuslavických pochodů. Zdejší pochody mají tu nejsprávnější atmosféru, kvůli níž je turista - místo, aby si trasu pochodu prošel jindy a zdarma - tak rád vyhledává. Na pohled zdánlivě nevlídné počasí venku odradilo možná slabší povahy, leč v klubovně to přece hučí jako v úlu a ti nejvěrnější turisté nabírají potřebných tekutých kalorií pro nadcházející kilometry.
jako baby nemající nic co jiného na práci,pochlubují se na party cizím peřím, pardon vlastním ohozem, na startech pochodů rádi ukazují turisté své vandrbuchy, jako v klubovně v Bohuslavicích Vkáďa z Jilemnice svému jmenovci z Petříkovic. Foto: L. Šlosar
Po čtvrt na devět. Opouštím klubovnu Sport v Bohuslavicích nad Úpou. Jdu první metry trasy 35 km pochodu Pojďte s námi. Vzdálenost 8 km od Trutnova mi dovoluje nebýt vázán časem, takže si na Sedmidomí dovolím jít přesně po značce kol železniční zastávky. Za Sedmidomím potkávám Zdeňka z Hradce Králové s kamarádem, jdou na start pěšky. Do Velkých Svatoňovic přicházím těsně po deváté - u kaple!!
Kouzlo drobného objevování. I na známém tisíckráte prochozeném terénu lze objevovat. Změněné turistické značení od železniční trati mě přivádí na kraj Velkých Svatoňovic poprvé ke kapli sv. Václava, kterou se již léta chystám fotografovat. Dnes jsem se dočkal.
ač na pohana působí na mě uklidňující tvary kostelů a kaplí jako té ve Velkých Svatoňovicích zasvěcené sv. Václovovi natolik očistně, že bych si před nimi, caramba!!, nedovolil ani klít. Foto: L. Šlosar
Mezi devátou a čtvrt na deset. Padám z Velkých Svatoňovic. Před Malými Svatoňovicemi míjím dvě dvojice turistů, na náměstí mě dohání běžec Pepík z Pardubic, dříve ze Sezemic. Mezitím před náměstím potkávám skupinu účastníků semináře vedoucích turistiky oblasti.
Kouzlo osobních kontaktů. I kvůli tomu, abych získal články oblastního periodika Zpravodaje, je zapotřebí nezůstat doma, jít do terénu a nezmizet z podvědomí mezi turisty oblasti. Již na startu mi nabízí předseda pořadatelského odboru Jarda článek týkající se citlivého, leč důležitého tématu. Při setkání s účastníky semináře jsem to naopak já, který žádá předsedu oblasti a vedoucího semináře o napsání po jednom článku.
Před třičtvrtě na deset. Dávám vale Malým Svatoňovicím. Po již zestárlém turistickém značení míjím haldu. Okolo čtvrt na jedenáct procházím ve Rtyni kol památné lípy z r. 1525. Poté po žlutém značení opouštím obec a konečně se vyšvihnu na hřeben Jestřebích hor - těsně u Odolova nad bývalou Ambrožovou štolou.
Kouzlo zdejšího místopisu. Procházím hodně míst, jež mají svou specifickou historii - jako třeba místo na silnici východně za Malými Svatoňovicemi, kde jsou vystavené důlní stroje, jež sloužily k ražení chodeb, k dobývání a k dopravě uhlí a také k přepravě horníků v podzemí Dolu Zdeněk Nejedlý /pozn. bylo to ještě před Cimrmanovým vynálezem stroje pracujícího na principu, že do klece směřující dolů nastoupilo o jednoho horníka víc než do klece směřující nahoru. Tím byla horní klec těžší a vytáhla vlastní vahou první směnu nahoru. Bylo-li kolo těžní věže řádně promazáno, fungoval systém bezvadně. Ovšem po několika týdnech těžby Cimrman zjistil, že se mu v dole hromadí horníci./ Ze zmíněného dolu procházela v oněch místech úzkokolejná dráha na nákladiště v Malých Svatoňovicích - dlouhá 1.300 metrů s převýšením 17 metrů, uvedená do provozu r. 1863 a zlikvidovaná r. 1983.
mašiny za Malými Svatoňovicemi připomínají pionýrské doby kutání před Cimrmanovým vynálezem důlního stroje. Foto: L. Šlosar
Po jedenácté hodině. Mastím si to kol zavřené restaurace U Lotranda na Odolově. Nad nápravným zařízením se zdravím s příslušníkem Vězeňské služby. Neprší, ale na hřebeni je hustá mlha, že jen v obrysech spatřuji veřejnosti přístupný bunkr za rozcestím pod Kolčárkou. Půl kilometru před rozcestí u Bílého kolu odbočuji doprava a klesám nejprve cestou pokrytou kluzkým listím, později kamenitou vprostřed vymletou prudkými vodami. Rozlehlé močáliště obcházím opatrně vlevo mezi kládami, poté načas ztrácím značku, na široké zpevněné cestě zabočivší předtím doleva ji opět nacházím. Kol vzorně zkultivované haldy, auta s "mrazíkem" a domku s pyšným názvem U nás doma docházím do centra Radvanic k hospodě.
Magie podzimu. Takový podzim zbožňuji. Jdu po Panské cestě, v mlze nevidím dále než na 150 metrů, přes cestu se válí chuchvalce rozcupovaného prostěradla, stromy po stranách přede mnou nečekaně vynořují se ze šedavé stěny omšelého věžáku. Potemnělý les rámuje cestu vlevo i vpravo, pestrobarevné listí zkrášluje terén aspoň pod listnáči. Je skoro absolutní ticho, jež by se jinak do Čech mělo dovážet, nepotkávám ani živáčka. Bože, to je klid!
v mlze při osamělém putování Jestřebími horami prožíval jsem nesrovnatelně větší pocity bezpečnosti nežli za jasného dne v lidské společnosti uprostřed pulzujícího města. Foto. L. Šlosar
v Radvanicích nachází se halda /re/kultivovaná, vzorně upravená, učesaná, čistotná, snad dokonce i dvěma světovými jazyky hovořící. Foto: L. Šlosar
Před půl jednou. Mizím z Radvanic. Asfaltová cesta mě zavádí prudším stoupáním k osamělému stavení do lesa, nato pozvolnější cesta pokračuje terénem, jež se svažuje doleva do jakéhosi údolíčka, na cestu po lesním povrchu, jež vyúsťuje na louce, na níž z mlhy vystupují nečetné chalupy osady Paseka, z nichž ta nejhořejší - Jestřebí bouda - je mým cílem.
Magie plynulé chůze. Stoupání z Radvanic na Jestřebí bodu jeví se možná nekonečné, na 3 km nepřetržitého stoupání překoná člověk 150 metrů výškového rozdílu, ale mě to nebere, onen úsek překlenuji za něco přes půlhodinku. Jdu svižným monotónním tempem, ve všedních dnech pěstovaným každodenním tříkilometrovým putováním do práce a zpět a o sobotách na středních, někdy i delších trasách. Krom obolavěných kolen pocitů únavy neshledávám, nerušeně koncentrován na volně ubíhající okolí umožňuji svým myšlenkám volně se rozbíhat, jsa z celkového kontextu svého bytí zcela vytrženým pouhým Nikým jdoucím Odnikud Nikam, do reálna se načas vrátivším toliko v okamžicích, kdy se zdravím s protijdoucími turisty.
Po jedné hodině. Odcházím z Jestřebí boudy. Sestupuji lesem po úzké stezičce z hřebene Jestřebích hor a přes nepřehlednou louku dostávám se do Markoušovic ke stavení se sochou Josefa II. Tady již posedávají při dršťkové polévce tři členové Klubu rodinné a příbuzenské turistiky, posléze sem přicházejí Jožina a Ivan z Čisté, Maruška z Trutnova a Vláďa z Jilemnice, kteří vyšli dlouho po mě na kratší trasu a v posledku se zdrželi na chatě Čepelka.
Kouzlo nekouření. V Jestřebí boudě jsem si vychutnal své obvyklé pivo a medovinu, méně již však pohledy na v tomto případě horší polovičky čtyř k sobě patřících párů, jedna jako druhá dle šablony si postupně zapalovala cigaretu. Jen slepě přejímáte, milé zatím mladice, zlozvyky svých předchůdkyň, kde jsou mezi vámi individuality s vlastním myšlením? Mechanicky uvažujícím masám přejímajícím vše bez vlastního názoru skvěle se vládne jakémukoliv politickému režimu.
Před čtvrt na tři. Sypeme si to z Markoušovic. Po příjemném posezení, kde ani nabízený rum nezůstal nepovšimnut, zakončujeme příjemný turistický den již ve čtveřici a přes Hůru a jižní Čížkovy kameny přicházíme před čtvrt na pět do cíle, kde dobrou hodinu pokračujeme v družné přátelské debatě, na jejímž konci dováží nás Ivan autem do Trutnova, takže stíhám vlak v 17,40 hod. na Zelenou louku.
málokdo by očekával v této vzhledem svým nenápadné budově z kraje Markoušovic příjemnou osvěžovnu s pivem a vlídným přijetím v sezóně mezi bohuslavickými pochody. Foto: L. Šlosar
uvnitř budovy bylo možno v podání Jožiny a za asistence členů Klubu rodinné a příbuzenské turistiky zažít peprný humor, jehož pointě neporozumí toliko čistá křišťálová duše nezkalená VyMaštěnými a Ordinacemi v purpurovém. Foto: L. Šlosar
Kouzlo přátelství na trasách. Ať již kdokoliv, jenž rozumí všemu a přece ničemu, odváží se sestoupat ze svých výšin mezi nás, překvapen shledá, že přátelství existuje i mezi ženskými a chlapy, a že všelikeré nepřímé vydírání a lákadla mající přimět kohokoliv z nás opustit naše společenství budou toliko vítězstvím Pyrrhy a k tomu ještě dočasným.
Radotínské kolo Jardy Baráka /20. 10. 2007/ aneb Z chorobopisu psychotika
Kdybych byl vnímavější, muselo mi znít v neděli předtím v uších, neb kdesi na úbočí Sněžky dvě lepé děvy takaly horlivě jednomu kolegovi pro jeho blud, že šílenstvím je cestovat na den pouhý kamsi daleko /a ještě k tomu vlakem či autobusem/ a v přiměřeném vymezeném časovém prostoru zdolat tu rozumnou střední trasu /a ke všemu ještě pěšky/. V kontextu s tím, že jedna z děv je bývalá stovkařka a druhá ještě před lety absolvovala za 24 hodin pěšky trasu z Pardubic na Sněžku, vyznělo však chování obou spíše jako projev jisté zdvořilosti a zdrženlivosti.
Přijme-li však nezasvěcený aspoň na okamžik kolegovu možná nadsázku za svou, nechť poslouží mu k bližšímu diagnostikování šílencovy nemoci strohé zápisky zkoumaného, podobně jako MUDr. Stuchlíkovi dílo Cara Ostena, v tomto případě však psychotikovo líčení pochodu Radotínské kolo Jardy Baráka, jenž tento absolvoval kol Radotína u Prahy.
Příprava den předtím: z propozic na internetu plyne, že trasy jsou stejné jako při mých účastech v letech 1995 a 2000, pečlivě studuji mapu a průvodce okolí Prahy, abych při pochodu netápal, k nim přibaluji krom obvyklé snídaně 1 perlivou vodu, 1 iontový nápoj a 2 fidorky. 02,50 hod. - vstávám a béřu toaletu, jež přibývajícím mým věkem je delší a delší.
03,40 hod. - vycházím z domu na Zelené louce na tříkilometrovou pěší pouť na hlavní nádraží.
04,14 hod. - odjíždím vlakem z Trutnova, přestupuji postupně v 05,29 hod. v Jaroměři, v 05,58 hod. v Hradci Králové a v 07,46 hod. v Praze na "hlaváku" a konečně v
08,12 hod. přibudu na nádraží Praha-Radotín. Sokolovna pořadatele Radotínského turistického klubu je bohudík u nádraží, takže na trasu 37 km vyrážím již kol
08,20 hod. směrem k radotínskému kostelu a na zeměpisný levý břeh Berounky. Jdu proti uklidňujícímu toku řeky, po své pravici za vzdálenou železniční tratí sleduji hradbu kopců, po níž půjdu ku konci pochodu. Pochodníky spíše předháním, až jedna dvojice sdělí si přede mnou, že před sebe nikoho nepustí, ale definitivně mi unikne až později ve Vonoklasech.
sleduji rád při pochodu toky řek, jako v tomto případě Berounky proti jejímu proudu, tolik mě uklidňují. Foto: L. Šlosar
9,15 hod. - je skoro zataženo, na otevřených plochách větrno, poměrně chladno, přesto pořadatelé staví živé kontroly, na "mé" trase jsou čtyři, vlastně tři, jednu - ve Vonoklasech - je mi nutno projít dvakrát. První z nich je v Černošicích za lávkou těsně pod železniční zastávkou. Za městečkem podstupuji táhlé stoupání lesem, na následujícím rovném povrchu svážejí dřevo, kůň zapřažený do klády se mě snaží dohonit, jeho pán ho naštěstí mírní.
10 hod. - ve Vonoklasech na kontrole shledávám Jirku z Turnova a Hanku z Mladé Boleslavi, jdou kratší trasu /ano, šílenství je bohudík nakažlivé/, fotografují kapličku, pak opět v pokorné samotě dnešního dne pokračuji do Roblína /další kaplička a památník obětem 1. světové války/, posléze klesám do lesa a v jeho lůně nato i členitým a kluzkým terénem Karlického údolí.
zpětný pohled směrem na Vonoklasy a za nimi na mohutné údolí Berounky směrem ku Praze byl působivý i dík temným mračnům na obloze. Foto: L. Šlosar
kaplička v Roblíně stráží pomník padlých v 1. světové válce. Foto: L. Šlosar
těsně po 11. hod. - těsně poté, co dohoním skupinu turistů, "zaparkuji" v krytu autobusové zastávky v Mořině a preventivně pozřu fidorku a iontový nápoj. Ke kostelu za účelem foto odbočím předčasně, poté jsem zmaten, ale jakási obrýlená osamělá blondýna mě "svede" na správnou klesající cestu po silnicí. Asi kilometr putujeme bez značení, na něm posléze přehlédnu odbočku doprava a jen díky pozornosti blondýny se dostávám k Dubu sedmi bratří. Tato blondýna si nezaslouží, aby byla terčem anekdot o nositelkách stejně zbarvených vlasů.
11,40 hod. - krátce zastavuji u Dubu sedmi bratří. Jsem zklamán, že místo objasnění názvu nacházím tu vysvětlování, jak byly vypořádány nějaké restituční nároky. Později se z Wikipedie dodatečně dozvídám, že …"Dub sedmi bratří je dub letní (Quercus robur) starý asi 350 let o obvodu kmene asi 460 cm a výšce 16 m rostoucí asi 1 km severně od hradu Karlštejn. Jedná se starý hraniční dub, opředený mnoha pověstmi například o tom, že si pod ním dělilo svou kořist sedm bratrů loupežníků. Dub je chráněn v kategorii památný strom.
pod Dubem sedmi bratří si již dávno loupežníci nerozdělují kořist, k tomu slouží moderní výstavné prosklené domy, pod dubem jsou toliko rozeseti účastníci pochodu. Foto: L. Šlosar
11,55 hod. - těsně pod hradem Karlštejn je další živá kontrola. Protože mám dobrý čas, kotvím na dvacet minut při pivě v restauraci Pod Dračí skalou. Počínám si podezřele, stále se šacuji. Ne, nejsem plonk, to jen pracně nalézám papír se spojením nazpět a ke všemu zjišťuji, že je mizerně vytištěno. V podhradí hradu Karlštejn je rušno, avšak teď mimo sezónu v přijatelné intenzitě. Po přetnutí silnice z Mořiny do Zadní Třebáně se na neoznačené vidlici cest nechám svést skupinou turistů na nesprávnou levou po nepatrném hřebínku mezi poli při úchvatných pohledech do údolí Berounky. Na další silnici mezi Mořinou a Lety koriguji se zmíněnou blondýnou směr doprava a později doleva a docházím do Mořinky.
mohutný Karlštejn vypínal se postupně přede mnou, nade mnou i za mnou. Foto: L. Šlosar
těsně před 13. hodinou - v Mořince proniknu fotoaparátem skrze laťoví kapličky, na návsi je úpravné hřiště pro děti. Následuje dolení část Karlického údolí, kraj obce Králík a dlouhé táhlé stoupání na Vonoklasy, kde ponechávám za sebou blondýnu, jež zřejmě nemá důvodu spěchat.
těsně před 13,45 hod. - podruhé procházím kontrolou ve Vonoklasech, dostávám se do ideálního strojového tempa, zpestřovaného pohledy na vrch Babku a později na Solopysky a přerušovaného toliko zastaveními u dřevěné kapličky za obcí a nato u další renovované přímo v Solopyskách, nikoliv však táhlým stoupáním po asfaltce v obci a skrze les a později kulminujícím po lesní cestě. V lesních partiích přerušených načas silnicí míjejí mě postupně dva zdatnější borci a já naopak skupinky omladiny, jež ochotně přede mnou uskakuje. Po posledním poklesnutí po prudké kluzké cestě pokryté mokrým listím - inspirován dalšími mladými účastníky - proplétám se západní části Radotína, až dostanu se na ulici Prvomájovou a jsem doma, neb vím, že mě bezpečně dovede do cíle opět u sokolovny.
kontrola ve Vonoklasech byla v permanenci od 9 do 16 hod., však se jí musel projít dvakrát a její osazenstvo se tu v chladném počasí vystřídalo. Foto: L. Šlosar
nádherný pohled na kopce nad Solopysky, mezi nimiž nejvyšší je Babka. Foto: L. Šlosar
15,17 hod. - dostávám účastnický list a propisovačku s názvem pochodu, více se však nezdržuji, v nejistotě zpátečního spojení, s nímž odmítá mi poradit "přítelkyně na telefonu", urychleně cestuji autobusem č. 204 na metro na smíchovském nádraží, jistotu autobusového spojení z Černého Mostu s příjezdem do Trutnova ve 20,15 hod. zaměňuji rizikem těsného spojení začínajícím použití rychlíku vyjíždějícího z hlavního nádraží v Praze v
17,11 hod. do Hradce Králové, kam nakonec přijíždí zpožděn
těsně před 19. hodinou - naštěstí toliko dvě minuty před odjezdem mezinárodního autobusu ze Žiaru nad Hronom do Trutnova, k němuž překlenuji prostranství mezi nádražím vlakovým a provizorním autobusovým sprintem přiměřeným mému věku, kondici a následky před hodinami absolvované pěší trasy, díky Bohu včas. Štěstí neopouští mě ani
v 19,50 hod., kdy přijíždíme do Trutnova, protože dalším tentokráte pouze padesátimetrovým sprintem dostihuji linku č. 1 MHD Trutnov, jež mě dopravuje na Zelenou louku, takže těsně po 20. hodině překračuji práh domova svého na Zelené louce, spokojen s tím, že po několika málo hodinách spánku a čtyřhodinovém cestování na místo startu urazil jsem 37 km za 7 hodin, nebyv při tom ošizen o intenzívní vnímání přírodních krás a historických památek na trase, a s tím, že po dalším tentokráte téměř tříhodinovém putování a dvou sprintech na autobusy navrátil jsem se šťastně zpět, až na dočasnou zemdlenost v kolenou únavou dotčen nepříliš.
Opustí-li nezasvěcený na tomto místě zápisky psychotikovy a zamyslí-li se na nad nimi v nejširších souvislostech, dospěje snad přece jen k závěru, že namnoze větším šílencem jest ten, kdo - na rozdíl onoho psychotika, obou děv a jejich kolegy z úvodu našeho povídání - nechodí vůbec, zapaluje si jednu cigaretu od druhé a vůbec hrubě zanedbává každodenní pravidelný pohyb dosahovaný vlastním přičiněním.
Za malínským křenem /13. 10. 2007/ aneb Je nás na sta Roháčů
DËMONI VŠECH PEKELNÝCH MOCNOSTÍ, SPOJTE SE! Pravidelným silným šuměním zvenčí, jež signalizovalo opakované ataky prudkého deště a jež probudily mě o půl čtvrté zrána, jakoby mi veškeré mocnosti zla chtěly připomenout, že jsem procitl do prvního výročního dne otcova skonu. Jejich prokletí doprovodilo nás až do Pardubic, kam jsme přijeli tak akorát k dosažení dalšího spoje do Kolína, rychlík Cassovia však k našemu zděšení na nástupišti č. 3 nestál, ačkoliv v nádražní hale byl jeho příjezd avizován. Teprve zevrubnější pohled na světelnou tabuli prozradil nám, že má zpoždění sedmdesáti minut, čímž by očekávání onoho dne bylo snad zmařeno, kdybych pro ten případ neměl v záloze přímý autobusový spoj do Kutné Hory odjíždějící z Pardubic v 07,32 hod., jenž jsme tak za popsané situace byli nuceni použít a vypláznout tak navíc po 41 Kč. Taková dobrodružství, ty mastňáku, při cestování neprožiješ, Tebe čeká jen jediné, ukončené seškrábnutím toho, co z Tebe zbude, na amoletník /ostatně já sám podobně málem dopadnu o tři týdny později podobně jako spolujezdec/.
NÁPRAVA KŘIVD. Již při našem příjezdu do Hor Kutných nasměrovala nás jedna spolucestující do správného rohu autobusového nádraží a dobro dokonal laskavý dědeček, jenž nás po deseti minutách dovedl takměř až na start v klubovně T. J. Turistika. Po prezentaci nemeškali jsme více na startu a nasměrováni místním účastníkem pochodu Jardou dostali jsme se záhy ku hostinci Na růžku, odkud jsme byli svěřeni až téměř do konce pochodu do spolehlivé péče turistického značení. Posléze když jsme vystoupali do místa slujícího Na Vinici zpětným ohlédnutím přes zelenavý trávník potěšili jsme se pohledem na chrám sv. Barbory a od té doby - posilováni později ve druhé polovině trasy v těchto představách výhledy na zmíněný chrám naskýtajícími se nám z poměrně velkých dálek - uvěřili jsme, že nacházíme se pod vlídnou ochranou svaté Barbory. Problém za železniční zastávkou Kutná Hora - předměstí, kde nás žluté značení přivedlo do oblouku červeně značené cesty a kde nám bylo třeba rozhodnout, kterým směrem se po této značce pustíme dále, museli jsme si vyřešit však sami.
v místě slujícím Na Vinici poprvé se objevil v našem dohledu chrám sv. Barbory za námi a my jsme najednou od té doby měli pocit, že jsem v dobrých rukou - pod patronací této světice. Foto: L. Šlosar
VERŠOVÁNÍ NAD VRCHLICÍ. Správnou odpovědí bylo samozřejmě bylo pokračovat proti proudu říčky Vrchlice, jejíž bystré vody sledovali jsme především po našich levicích, zatímco vpravo převážně lemovala cestu vysoká skaliska. Nad mlýnem Cimburka tok říčky rozbujněn byl dvěma vodopády a o něco výše naopak zklidněn břehy Velkého rybníka. Překrásné ty scenérie ve spojení s lepšícím se počasím svedly nás k veršování, jehož výsledkem však byla kupodivu následující dekadentní rýmovačka ve stylu redaktora Jasánka z padesátých let minulého století "Na břehu říčky Vrchlice / kvete rozrazil / člen Lidové milice / agenta tu odhalil / ano byl to špion / z hradu jménem Sion / měli ho za Roháče / on krad´ dětem koláče".
neměli jsme ani páru / že spatříme Niagaru, stalo se to těsně pod Velkým rybníkem a zpoza stromu na mě zrovna juklo sluníčko - baf! Foto: L. Šlosar
ODTAJNÉNÍ. Členitou část trasy uzavřela chatová oblast. Po následujícím táhlém stoupání náhle vstoupili jsme do otevřené krajiny s dalekými výhledy najmě směrem východním. V Malešově to vypadalo, že se jim tu propadl kostel do země, ale to jen jeho věž čněla z úbočí svahu jiného údolí. Na následujícím silničním úseku směrem na Roztěž jsme mezi stovkaři úspěšně do cíle směřujícími potkali též Petra z Hronova a Mášu z Vrchoviny, jež z našeho setkání musela míti dvojnásobnou radost. Co mou společnici shledala totiž Janu z Buků, jež -vzdálena od bezskrupulózních gaunerů a fanklubu ochotných nepřímých vlezdoprdelů předešlých z její sídelní obce - prožívala dnes úspěšný návrat do rodiny dálkoplazů.
DLE RECEPTU PANA PTÁČKA. S ohledem na dílčí cíl - hrad Sion - podivovali jsme se následně tomu, že povícero klesáme z prudkých svahů nežli stoupáme do jiných, až se mi zachtělo parafrázovat jednu z Horníčkových replik z velké předscény z Balady z hadrů "Ovšem. Když hrad, tak především pod kopci". Zkraje obce v Polánka na krátký čas dokonale zmátlo nás turistické značení, nejprve nezavedlo nás do obce a posléze nás v omylu pokračovat po silnici utvrdilo jedinou viditelnou značkou, jež byla ze silnice stejně patrná jako ze souběžné značené cesty obcí. Ku konci této částí putování chopila se nás opět říčka Vrchlice, jež dovedla nás nejprve ku skále s reliéfem husitského bojovníka. Nato mezi skalisky vyhoupli jsme se na nečekaně rozsáhlou plošinu pokrytou základy nízkého starobylého zdiva a s vozbou na kraji lesa v pozadí. Nebyli jsme tu ovšem první. Před 570 lety a nějakým dnem navíc, když už husitství vyšlo jaksi z módy a skomíralo, se na Sion trochu složitějším způsobem probojoval Hynek Ptáček z Pirkštejna, jenž hrad dobyl a obránce jeho - posledního husitského, přesněji řečeno sirotčího - hejtmana Jana Roháče z Dubé zajal a poslal tak na smrt.
reliéf husitského bojovníka, patrně samotného Roháče z Dubé není naštěstí vůbec podoben herci Körbelerovi, chtěl jsem napsat Korbelářovi, filmovému představiteli zmíněného. Foto: L. Šlosar
teď po mnoha letech se návštěvník Sionu neubrání dojmu, že nebýt stavitele Roháče mohl tu být v minulém století fotbalový plácek. Foto: L. Šlosar
KOUZELNÝM PROUTKEM MÁVNUTÍ. Po opisu turistického ukazatele a letmém doplnění kalorií odpíchli jsme se od hradu Sion bez dalších zbytečných prodlev takořka úderem dvanácté. V osadě Maxovna došlo pak k zázračnému obratu v našem putování. Jana vyžádala si time-out za účelem rychlého přezutí a v jeho důsledku pokračovali jsme po vlažném dosud začátku zpět po modrém značení do Malešova a později i do cíle v rychlém již tempu, nyní pravda po snazším úseku kol další pamětní desky připomínající lepší doby husitství v podobě bitvy dne 07. 06. 1424, v níž byli husité úspěšní pod ještě vedením Jana Žižky z Trocnova, přestože ten na to v té době už neviděl.
pamětní deska, jak to bývá v Čechách, zčásti poničená, připomíná bitvu u Malešova, jejíž vítěz Jan Žižka by dnes určitě vynikl v šachových partiích hraných naslepo. Foto: L. Šlosar
LAD A HARMONIE. Zrychlení našemu napomohlo, že z Malešova pokračovali jsme proti směru našeho dopoledního putování k Velkému rybníku. Jako po většinu našeho putování jsme postupovali na čele se mnou - udávajícím pravidelné tempo volným, leč strojovým krokem, zajišťujícím nám včasný, ale nenásilný příchod do cíle. Kdo má proti tomuto způsobu putování nějaké výhrady, měl by spravedlivě posoudit, že právě ten představuje lad a harmonii mezi turistikou poznávací, při níž okolní krásy oku našemu nezůstanou utajeny, i kondiční, kdy obohacena není toliko duše, nýbrž posíleno je i tělo. A že toho mnoho nenamluvíme? Turistické pochody nejsou přece žádná talk-show či žvaňba, postačuje pocit spokojenosti zúčastněných.
POCHOD S ČERNÝM KAŇKEM NA KONCI. Tak nepolevujíce v usilovném tempu odskočili jsme si ve Škvárovně do centra obce ku zvoničce s letopočtem 1912 /není již podstatné, že se tak stalo přehlédnutím značky, jež měla směrovat nás doprava/ a v téže obci pohovořili chvíli s účastníky živé kontroly /není již podstatné, že se tak stalo i za přispění hltu rumu/. V Přítokách pohladili jsme za plného snažení velice vděčné koně a pohlédli jsme na zrenovovanou další zvoničku šedavou barvou kontrastující s oprýskaným domem, k němuž přiléhala. Na úbočí dvou vrchů slujících Kuklík přerušila rázný náš krok další živá kontrola, jež nám nedokázala vysvětlit, proč si Salomé dosud nevyzvedla kamennou hlavu ležící u nohou sochy sv. Jana Křtitele poblíž kontroly. Ostatně - zmíněná kontrola byla tajná, tak …. pšššt … půjdeme dál - přes Malý a Velký Kuklík na úbočí Sukova, odkud spatřili jsme jako na dlani Kolín. Z obce Kaňk vylezli jsme na stejnojmenný zalesněný kopec k Památníku Na Kalvárii s dórským sloupem na paměť husitů svržených do šachet. V kontrastu se slunečnými paprsky prosvěcujícími již bez zábran ze zcela jasné oblohy zdálo se nám prostředí Kaňku pod hustými větvemi stromů tmavé až černé.
Jana fotografuje v Přítokách koně a oko pláče při vzpomínce, že druhý den při Velké pardubické nepřežili hlavní závod dva takovíto ušlechtilí tvorové. Foto: L. Šlosar
prosím Vás, Salomé, vyzvedněte si prosím už konečně tu hlavu u nohou bezhlavé postavy sv. Jana na stejnojmenném pomníku, kdo se má na ni dívat! Foto: L. Šlosar
Památník Na Kalvárii na Kaňku je postaven na paměť husitů svržených zde do šachet, což všichni programově odsuzujete, ale ruku na srdce, to by vám, někteří politikové a bossové, ubylo dnes starostí! Foto: L. Šlosar
ZA MALÍNSKYM KŘENEM. V souladu s itinerářem přešli jsme na modře značenou nejpřímější cestu vedoucí do města, provedli poslední opis a sestoupali k jednomu z kutnohorských sídlišť, na jehož kraji se nám značení ztratilo. Vlídný místní muž poradil nám však první ulici vedoucí na autobusové nádraží, na ní jsme modré značení znovu nalezli a z autobusového nádraží dorazili ve čtyři hodiny známou nám již cestou do cíle. Přestože jsme trasu 35 km poctivě prošli a potvrzení z kontrol oprávnila nás převzít diplom, smysl pochodu jsme naplnili teprve zhltnutím teplé klobásy v režii pochodu, součástí porce byl totiž křen.
JE NÁS NA STA ROHÁČŮ. Cestou domů autobusy do Pardubic a později do Trutnova vyměnili jsme si SMS s našimi přáteli, kteří chválili Janu za její obdivuhodný výkon dosažený po dlouhé přestávce. Neodešla pouze SMS někam ku Praze tohoto znění: "Teprve teď po mnoha měsících vím konečně, co je to chůze." Jsou nás stále stovky Roháčů z Dubé kondiční turistiky čelících útokům Pirkštejnů konzumního života a nezájmu o přírodní a historické památky.
Po stopách Liberecké stovky /06. 10. 2007/ aneb Boj motivů pod Jizerskými horami
Absolvovat trasu 42 km s "povoleným" časem dokonce až 10 hod., dostat se až na Kristiánov a Bramberk, ale překročit práh vlastního bytu až po 22. hodině? Nebo projít se po trase 31 km bez výše uvedených atrakcí, ale dojet domů v poklidu kolem 20. hodiny? Tento konflikt rozhodování rozhořel se v mém nitru po celou mou více než tříhodinovou 126-ikilometrovou cestu do Liberce. Nerozhodnost Buridanova osla stála mě devadesát korun, kdybych měl v té věci jasno, mohl jsem si koupit jízdenku SONE+ za 130 Kč namísto dvou jízdenek tam a zpět na zákaznickou kartu po 113 Kč. Ale četné poslední příklady kol mě dávají mi poučení, že člověk přicházívá o mnohem důležitější věci než o částku rovnající pěti pivům.
Na hlavní nádraží v Liberci dojel jsem načas pět minut po půl osmé a na start pochodu Po stopách Liberecké stovky v ZŠ ve Švermově ulici v městské části Františkov dospěl jsem kol osmé přesně dle propozic - od nádraží doleva pod první viadukt, hned za ním však u konečné tramvaje o ulici níž a na této ulici Švermově proti pekařství odbočit doprava, jen propříště musím osvědčit větší trpělivost a do školy vniknout až třetími - zeleně zbarvenými - vraty zdola.
Na startu samozřejmě slavilo úspěch mé horší "já" a pod vidinou dřívějšího návratu nechal jsem se známým turistou Petrem z Liberce odstartovat na trasu 31 km. Na jejím počátku bylo mi nutno přetnout stotisícové krajské město rozkládající se na katastrální výměře 10.612 ha směrem severovýchodním - na jeho opačný konec jsem se dostal přesně dle itineráře, když jsem si cestou zběžně vyfotografoval zatím kostel sv. Antonína Velikého a radnici, u které jsem chvíli tápal, napříště se bez bázně a hany vydám ve směru pohledu po její pravé straně ulicí od ní šikmo odbočující, poté je dostat se do Městských sadů hračkou, postačí sledovat koleje.
Tady jsem se konečně octl na turistickém značení, jež je u mě spojeno s mnohem větším pocitem jistoty nežli sebepřesnější popis. Jeho modré zbarvení vedlo mě střídavě pozvolným a střídavě - zejména v závěru - prudkým stoupáním úzkou sevřenou cestou skrze les hustý, později pak řidší a posetý roztroušenými kameny. Kontroly byly na trase čtyři a za chronického nedostatku lidí a při značném časovém rozsahu kontrol zvolili pořadatelé nejideálnější jejich kombinovaný způsob provedení - buď opisy nebo razítky osvěžoven či jiných institucí. První z nich představovala opis turistického značení u místa slujícího Mlynářův kámen - kříže na kameni s německým nápisem, kde v roce 1864 zemřel mlynář z Rudolfova Anton Jäger, kříž byl postaven na jeho památku. Ten člověk měl štěstí, že odešel z tohoto světa za vlídnějších poměrů než čtvrtina z nás všestrannější lékařskou péči zabezpečených, které čeká smrt v nemocnici či v hospici o třetinové tělesné hmotnosti a v krutých bolestech.
Krátký sestup mě svedl, sledovaného ještě dalším účastníkem pochodu, jehož jsem byl nedlouho předtím předešel, do Rudolfova, z něhož jsem na dlouhém táhlém stoupání sledoval v protisměru tok Černé Nisy, jež se mi po mé pravici postupně vzdalovala a skrývala do hlubokého zalesněného údolí. Kol mě cirkulovali v lesích houbaři s bohatou nadílkou, jakás dvojice se psem dokonce po lese vyvolávala nějakého Miloše, prohledal jsem si jedinou kapsu - v červené větrovce, měl jsem v ní jen itinerář a kapesník, ale žádného Miloše, tak jsem mazal dál. Ani vy, houbaři na Trutnovska, nepřišli byste si na své, při cestě žádné auto, ti nebozí lidé museli za houbařským úlovkem dorazit - s odpuštěním pro ten obhroublý výraz - pěšky.
Konečně jsem opustil zpevněnou cestou a přirozeným terénem jsem dospěl záhy k rozsáhlé vodní ploše - přehradní nádrži Bedřichov na Černé Nise. Byla vystavěna v letech 1902 - 1905 firmou Aeckermann z Klagenfurtu podle projektu profesora Dr. Otto Intzeho z Cách. Její vybudování stálo 1.778 tis. rakouských korun a vodní dílo slouží k částečně ochraně území pod nádrží proti povodním, k nalepšování průtoků v níže ležícím úseku řeky a k energetickému využití jejích vod v elektrárně Rudolfov I, blízko níž jsem byl předtím prošel.
Dílem přirozeným horským terénem a dílem po asfaltové silnici dorazil jsem těsně před jedenáctou dopolední k Šámalově chatě na Nové Louce. Ještě než jsem tu svlažil hrdlo lahvovým Pilsner Urquellem a v rámci další kontroly získal razítko, bylo mi nutno podstoupit malou zkoušku trpělivosti, neb jsem byl před chatou přátelsky vybídnut sympatickým mladíkem k účasti v anketě v rámci projektu Karlovy Univerzity v Praze "Peněžní hodnocení rekreačních a estetických hodnot lesních ekosystémů v České republice". Vyjadřoval jsem své omezené znalosti stran turistiky a rekreace v Jizerských horách, ale především srovnával a hodnotil různé typy krajin podle čtyř kritérií. Budu zvědav na hodnocení celého projektu na konci roku na adrese http://cozp.cuni.cz.
na místě dnes po něm nazvaném Mlynářův kříž umíralo se přece jen mlynáři Antonu Jägerovi v lese uprostřed houbařského ráje kol něho o něco lépe než naší populaci v nemocnici s houbařským rájem v našich útrobách. Foto: L. Šlosar
přehradní nádrž Bedřichov pochází ještě z dob, kdy i přehradní nádrž byla tak trochu uměleckým dílem. Foto: L. Šlosar
před vchodem do Šámalovy chaty postává druhá skupinka tázaných sdělující tazateli, zda dává přednost lesům sekvojovým před cedrovými či opačně. Foto: L. Šlosar
Pokračoval jsem opět po asfaltové cestě půl kilometru v protisměru předešlého svého příchodu a později opět po přirozeném horském terénu do Bedřichova, odkud jsem posledním prudším stoupáním toho dne dorazil ve čtvrt na jednu k rozhledně a chatě Královce na kopci Nekras. U kiosku jsem si zakoupil vstupenku na rozhlednu v podobě pohlednice a ze tří "lóží" nahoře porozhlédl se pod polojasnou chvílemi se zatahující oblohou po šírém kraji, v němž neznalého mě upoutaly především jasně viditelné hory Ještěd a Jizera a taky samozřejmě Krkonoše zahalené zrovna zčásti do mraků.
Protože v restauraci chystali zrovna na svatbu, dal jsem si v kiosku i točené pivo a v rámci samokontroly razítko, prohodil pár slov se špičkovým stovkařem Michalem z Vrchlabí o zdaru jiné - dnes jubilující - stovkařce Máši, a zatímco ten se svou manželkou nemilosrdně pokračoval ihned do cíle, já jsem ještě poseděl chvilku při pivě.
Nato dalším silničním či silnici kopírujícím úsekem došel jsem přes Maliník do jižní části Rudolfova na protilehlém údolí Černé Nisy nežli při mém dopoledním putování. Tady mi časové možnosti umožnily posedět při dalším pivě v utěšené restauraci Česká chalupa, kde by toliko nezaškodilo pořídit si turistické razítko, sympatická osvěžovna by si je zasloužila.
Posléze s definitivní platností volným zcela již tempem - maje po levici prudký zalesněný sráz - klesal jsem neodvratně ku Liberci, zastaviv se toliko v rámci samokontroly při opisu turistické orientace u mohutného Strážního buku, pojmenovaného tak dle vojenských patrol, jež v oněch místech ve své době zbraňovaly procházejícím odbočovat v dosah ostrých střeleb v blízké střelnici Harcově, a posléze u jednoduchého milníku, jenž nápisem Rudolfsthal a šipečkou směroval průchozího v protisměru do Rudolfova.
z jižní "lóže" rozhledny Královky spatřuje divák nádherné jeviště zvané Ještěd: Foto: L. Šlosar
skandál, nic než skandál!!, jestliže na rozhlednu Královka mají přístup i takovíto pobudové, však jsem si v cíli v ZŠ ve Švermově ulici chtěl stěžovat školníkovi, ten bohužel zrovna v chemickém kabinetu vymýval kádinky. Foto: neznámý kolemjdoucí
zatímco Máša slavila padesátou dosaženou stovku, rozhledna Královka vypíná se svou vyhlídkovou plošinou do výše 20 metrů již přesně sto let. Foto: L. Šlosar
jednoduchý milník, spíše směrovník, mě těsně nad Městskými sady ubezpečil, že skutečně přicházím Rudolfova. Foto: L. Šlosar
V posledku jsem jako ráno absolvoval stejně nekonečné putování z Městských sadů do cíle, odolav bez problémů možnosti svézt se tramvají a neponechav pozornosti svého fotoaparátu opět radnici a tentokráte pro změnu kostel sv. Kříže. Těsně před cílem potkal jsem Mášu z Vrchoviny, jež spěchala na vlak a jež toho dne dosáhla významného úspěchu - zdolala svou padesátou stokilometrovou trasu v životě. Velice jí blahopřeji aspoň touto cestou!
V cíli ve třičtvrtě na čtyři posedávali neformální členové nejsilnější garnitury místních turistů - dva Jirkové - jeden z Jablonce nad Jizerou a druhý, stejně jako další tři - Petr, Míra a hlavní pořadatel Ruda - z Liberce. Protože se nachýlil čas odjezdu mého vlaku, po krátké chvíli jsem se nenápadně rozloučil a nyní již zcela najisto jsem za deset minut dorazil na liberecké hlavní nádraží.
Na zpáteční cestě při vyprávění jednoho z úspěšných stovkařů onoho dne Radka z Bělé pod Bezdězem, jenž při stovce spolu s dalšími prošel Jizerské hory od Smrku až po Kořenov, jsem jen na okamžik zalitoval, že jsem si nevybral delší ze dvou v úvahu toho dne pro mě přicházejících tras. Více mě zamrzelo později, že jsem se na trasu lépe teoreticky nepřipravil, takže pozorná turistka Martina mě může oprávněně upozornit na to, že jsem jaksi přehlédl Stammelův kříž a že jsem si na trase mohl odskočit pár metrů ke křížům Dagmar Spinové či Gregorově. Nu, snad to jednou napravím, snad ještě mým turistickým dnům není úplně konec.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
slosar(zavináč)mybox(tečka)cz