24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Skobácké putování /05. 12. 2009/ aneb SE DVĚMA KLENOTY NA PODUŠCE SPOKOJENOSTI
Pražská stovka - kratší trasa /28. 11. 2009/ aneb Z BEROUNA DO ČERNOŠIC KRAJINOU ROZBRÁZDĚNOU A ROZEKLANOU
Za posledním puchýřem /14. 11. 2009/ aneb ...."PUCHÝŘ": LEHKO NA BOJIŠTI
Novopacké pochody /07. 11. 2009/ aneb TĚSNĚ PŘED "PUCHÝŘEM": TĚŽKO NA CVIČIŠTI....
Výlet na Chrudimsko /31. 10. 2009/ aneb PO ROZHLEDNÁCH S PŘÍCHUTÍ LESNÍCH PLODIN
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů
Skobácké putování /05. 12. 2009/ aneb Se dvěma klenoty na podušce spokojenosti
Chod celého rodícího se turistického dne zcela ovlivnilo zazvonění mého mobilu v 07,28 hod. v rychlíku 856 Petrov. Vlezl jsem doň - shromáždiv se předtím na nástupišti č. 4 hlavního nádraží v Pardubicích se svými přáteli, kteří právě přijeli od Staré Paky - po přísném budíčku ve 03,20 hod., půlhodinovém rázném pochodu ze Zelené louky na hlavní nádraží v Trutnově a po dvojím přestupu - prvním z nich v Jaroměři. Následující jediná větší - půlhodinová - prodleva v Pardubicích znamenala současně mou záchranu, zapomenuv předtím doma v ledničce svačinu, stačil jsem zde zakoupit a pozřít aspoň tři sladké rohlíky. Popsané spojení bylo jedinou jistotou, že přibudu do Ústí nad Orlicí na start 10. ročníku pochodu Skobácké putování natolik zavčasu, že putování po jeho trasách neproběhne pod hrozbou blížící se tmy.
Z mobilu ozvala se mi překvapivě Jana z Buků, jež odjela z Trutnova až autobusem v 05,45 hod., kteréžto spojení jevilo se pro stejný účel optimální jen v případě náhodné konstelace, jež však právě nastala, neb náš vlak odjel z Pardubic s desetiminutovým zpožděním, které umožnilo Janě stihnout tento vlak i z jejího spoje. V mobilu s mizernou již baterií připadl mi hlas Jany velice slabý, až ukázalo se, že slyším jej nejspíše in natura, neb do mobilu hovořila ve stejném voze vzdálená jen přes dvě kupé.
Pivnice U Skoby, odkud tradičně trasy pochodu startovaly a kam také posléze cílily, byla našlapána přiměřeně k zasloužené oblibě pochodu i k letošní jeho novince - turistické vizitce pochodu pod číslem 480, kterou jsme si také ihned zakoupili. I přes nával získal jsem u výčepu po jednom pivu zn. Holba a jednom panáčku moravské slivovice, než bys řekl mňam. Nečekané setkání bylo toho původou, že Jana opustila svůj originální záměr putovat po vlastní trase a že já definitivně ukončil koketérii s možností putovat na trase 35 km, Vláďa z Jilemnice, Jožina a Ivan z Čisté u Horek měli o účasti na trase 25 km již od počátku jasno.
Po absolvování táhlého stoupání Řehořovým dolem na rozcestí U zabitého nato na následujícím převažujícím pozvolném klesání překvapil nás oproti současným poměrům na Trutnovsku neuvěřitelně mokrý terén, jehož ztížené průchodnosti napomohly koleje po těžké technice, jejichž profil byl pro vznik obrovských louží a bahnisek přímo stvořen.
Úsek ten přerušen byl načas pouze na lučině za rozcestím pod Kozlovcem, kde zeleně značená cesta činila rázný obrat doprava a kde bylo zřejmo, že hustý mlžinec po celý den neumožní nám radovat se ani na odkrytém terénu z výhledu nejen do dálek, ale i na střední vzdálenost. Na několik hodin přítrž bahenním lázním pak učinil hřbitůvek zkraje obce Přívrat, u něhož konečně měkký povrch vystřídal povrch asfaltový, na nějž tentokráte nikdo nežehral.
na zčásti rozmazaném obrázku nemá viny tentokráte autor, nýbrž démonické tempo, jež na počátku Řehořova dolu nasadili zprava Vláďa z Jilemnice, Jožina a Ivan z Čisté u Horek a Jana z Buků, nežli několik vteřin poté srazili s fotografem. Foto: L. Šlosar
za rozcestím U zabitého započala štědrá nabídka bahenních lázní. Foto: L. Šlosar
oba klenoty, jež vzpomíná reportáž, totiž zleva Jana z Buků a Jožina z Čisté u Horek, se těsně za rozcestím za Knapovcem rozzářily i v mlze, také z radosti, že načas opustily bahenní úsek. Foto: L. Šlosar
O Přívratu soudí se, že vznikl již v období rané kolonizace, která do oblasti Orlice pronikala od konce 12. století, první zmínka o obci pochází však až z roku 1455, kdy stávala tu tvrz pána Doníka z Přívratu. Název obce vznikl pak hláskovými přeměnami z původního výrazu "převrat", jenž bohudík neznamenal revoluci, nýbrž sedlo v horském hřbetu.
Táhlé silniční stoupání dovedlo nás na rozcestí u Zhořského kopce. S velkým náskokem dorazil sem první Vláďa, což odůvodňoval tím, že již pod zatáčkou skrze stromy uviděl automobil, u něhož na první kontrole očekávala nás samotná manažerka pochodu paní Eva. Určitě blamoval, neb vnitřním viděním musel automobil spatřovat již od kříže v konci Přívratu, neb již odtud nasadil rychlé strojové tempo, jemuž nikdo neodolal.
Já ovšem mohu se vymluvit na to, že v mém případě tomu bylo proto, že na konci pětičlenného pelotonu povzbuzoval jsem Janu, které neumožňovala vyvinout vražedné tempo bolest ruky po úraze před dvěma týdny. Psychicky nepomáhal jí ani vnitřní neklid - když chtěla si vzít uklidňující prášek, zjistila, že nechala omylem pouzdro s ním na startu.
Kontrola znamenala pro všechny happy-end - po zavolání na start dostalo se Janě nejprve od paní Evy ujištění, že pouzdro se našlo /což ovšem dalo se očekávat, neb mezi turisty se nekrade/, a hnedle nato i od Ivana drogu zvanou Ibalgin, všichni pak okusili jsme čaje, někteří bez rumu, jiní s ním, toliko já čaje bez rumu a rumu bez čaje.
Rum dozajista nebyl příčinou toho, že následující lesní úsek připadl nám pln záhad - nejprve tu kdos tlačil volným terénem mezi stromy do kopce kolečko, hnedle vzápětí nalezl jsem při cestě černou podprsenku. Na následujícím krátkém polním úseku odhalena naopak byla tajemství dvě - v lese předtím kapalo ze stromů, nepršelo tedy bohudík, a silný puch blízko posedu nepocházel z příliš mělce pohřbené oběti trestné činnosti, nýbrž z nedaleké siláže, jež jakoby náhle vyrostla z mlhy vlevo od cesty. Dosti na tom, že ožila právě v tisku vzpomínka na tělo nalezené v době naší loňské účasti na pochodu v relativně blízké lokalitě Vilámov, tři vrazi byli zrovna vypátráni a - doufejme - na desítky let budou od lidské společnosti izolováni.
dobrodiní kontroly na rozcestí u Zhořského kopce těší se zleva Jana z Buků a Jožina z Čisté u Horek, zcela vpravo rovněž Zdeněk z Hradce Králové, jenž právě přibyl z protisměru, štědrým dárcem nápojů je manažerka akce paní Eva. Foto: L. Šlosar
stejný obrázek jako v úvodu objevil se před očima poutníků též na louce blízko Zhoře, v otevřenějším prostoru navíc ještě bahna doplnila mlha. Foto: L. Šlosar
Na začátku následujícího lesního úseku pozdržela se Jana krátce a tím na dlouho dobu rozpadla se naše pětičlenná skupina. Mezi námi chodí to totiž tak, že zásadně neomezujeme se v průběhu jednotlivých úseků na tempu, v případě větších rozdílů shledáváme se na nějakém význačném bodu putování, zásadou ovšem je, že opozdilec zpravidla nesmí ostat sám. O Janu nyní nebáli jsme se proto, že s ní jeden z nás zůstal, navíc šlo-li o velmi spolehlivého kolegu.
Na následujících úsecích bahnitějších - více hojných nežli předešlé - Jana neodvažovala se totiž z obav z možného pádu na pochroumanou ruku většího zrychlení, zvláště čelila-li močálům, za rozcestím Vyvažadla dokonce i několika vývratům, jedním z účastníkům trasy 35 km jdoucím v protisměru povzbuzena dokonce slovy: "Ještě tři dny a terén vyschne".
Na rozcestí Sv. Antoníček protíral jsem si udiveně oči a obviňoval se z nepozornosti při svých předešlých návštěvách. Teprve nápis na kapličce, jež tu vynořila se znenadání z mlhy, uklidnil mě, neb zvěstoval, že svatyně postavena byl až letos, dnes mohl jsem ji spatřit tedy opravdu poprvé. Nato úspěšně sestoupali jsme do rekreační osady Na Mandlu pojmenované dle mandlovny z 19. století, a za obcí Řetová, pověstné v tomtéž století výrobou plátna, navázali jsme na úzkou jen zlehka stoupající silničku.
Co typický plachý introvert příliš toho skrze ústa na trasách neprocedím, byv soustředěn více na vnější podněty, jež o to raději glosuji, ke všemu nepochopován bývám v tom, že - na jedné straně předcházeje tomu, aby tempo neuvadalo, na druhé straně nechtě slovem necitlivým odradit - rychlost udávám ohleduplně příkladem osobním, aniž bych unikal, a ocitám se tak přesto občas o nějaký ten krůček vpředu, pouze v kopcích - jako tomu bylo vzápětí při výšvihu na rozcestí U zabitého, zrychluji ve skromných svých mezích naplno. Jana posléze mé nepopulistické počínání velice docenila v chatě Andrlův chlum, kde naše zvýšené tempo umožnilo nám zastihnout zde zbylé tři souputníky a družně tu pospolu posedět.
Stejně tak po opatrném sestupu křížovou cestou z vrchu Andrlův chlum shledali jsme se v cíli v pivnici U Skoby, kde od princezny a čerta obdrželi jsme především účastnický list, perníček v profilu půllitru, příležitostník Sboru pro záchranu hradu Lanšperka Sborové listy, pohlednici turistického areálu Cakle a přehled turistických akcí Sboru v roce 2010, k tomu všemu ještě příjemně vychlazené plechovkové pivo zn. Holba, Jana shledala se zde s pozapomenutou modrou etují. Definitivně pak všichni co nejblíže budovy nádraží, jíž pomohl jsem svého času svým podpisem petice zachránit, poseděli jsme při pivu, vynikající česnečce, případně i při čaji v restauraci Avion.
na rozcestí u sv. Antoníčka mlha rozestoupila se náhle a - kde se vzala tu se vzala - objevila se náhle kaplička, jež tu ještě nedlouho předtím nebývala. Foto: L. Šlosar
nepopulární zrychlování v době, kdy by se tolik chtělo podlehnout snění podzimní přírody, přineslo užitek v chatě Andrlův chlum, kde poseděli pospolu zleva Ivan, Jožina, Jana a Vláďa a - nefotografoval-li právě - též autor L. Šlosar
čert a princezna projevili v cíli opět v pivnici U Skoby značnou štědrost. Foto: L. Šlosar
Nato rozdělily nás různé spoje do dvou skupin složením totožných jako od počátku lesa před rozcestím Vyvažadla a Jana a já při tříhodinovém cestování vlaky přerušovaným přestupy v Chocni a v Hradci Králové shodli jsme se na tom, že - i za potíží Jany s rukou - jednalo se o pochod vysloveně pohodový, prostý dostihů, honiček a stresů, probíhající s dostatkem času na vstřebávání atmosféry zasněné podzimní přírody. A já v dostatečném časovém odstupu dodávám již samostatně, že taktéž šlo o pochod, v němž na podušce spokojenosti všech členů naší skupiny spočívaly dva vpravdě vzácné klenoty, byť jsem si jich popravdě příliš na trase neužil - Jožina, s níž příliš slov jsem neprohodil, a Jana, jíž přece jen nepříliš jsem honil.
Pražská stovka - kratší trasa /28. 11. 2009/ aneb Z Berouna do Černošic krajinou rozbrázděnou a rozeklanou
Prvním bezprostředním lákadlem mé účasti na třicetikilometrové trase Pražské stovky byla nepatrná vzdálenost míst startu a cíle od vlaku, přijede-li totiž našinec na pochod ze vzdálenosti 228 km, je mu pochopitelně každá minuta drahá. Možnost projít si po dvaceti letech rozbrázděnou a rozeklanou krajinu především mezi Berounem a Karlštejnem a získat další tři turistické vizitky mé rozhodnutí zúčastnit se pochodu ještě více podpořila.
A skutečně: poté, co mě po více než čtyřhodinovém plynulém cestování vyklopil vlak na nádraží v Berouně /toho rána již potřetí - předtím v Hradci Králově a na hlavním nádraží v Praze/ postačilo mi vynořit se z podchodu v prostorné nádražní hale, zaprezentovat se v nádražní restauraci, a stal jsem se tak způsobilým vyrazit na trasu přes železniční most směrem k okrajové části Berouna Závodí. Tady u nemocnice vzpomenul jsem svou milou babičku Annu z Hořovic, jíž spatřil jsem naposledy v životě tady v léčebně pro dlouhodobě nemocné před více než dvaceti lety.
Posléze na téměř půlhodinku vyčistilo mou mysl stálé táhlé a pozvolné stoupání, jež v místě, kde cesta zalomila se doprava, vystřídalo krátké klesání. Stanul jsem na místě slujícím Herinky, kde kdys stával mohutný dub o obvodu kmene 3,5 metrů, jenž v roce 1974 odumřel a v roce 1981definitivně padl. Teď tu místo něho prozíravě ohrazen vyrůstá jeho nástupce, u rozcestníku za lavičkou nalézá se pak kámen ve tvaru kruhu, jenž dle ornamentů na obvodu má patrně představovat slunce a na němž vytesána jest báseň nazvaná Sekera.
do kamene snad symbolizujícího slunce na rozcestí Herynky zakleta je báseň Sekera. Foto: L. Šlosar
V závěru následného sestupu do obce Svatý Jan pod Skalou pozornost mou věnovanou terénu pod nohami na chvíli upoutal mezi stromy jakýsi bod na obzoru a ihned zabolelo mě za krkem. Nemaje - jak to na vzdálených pochodech bývá pravidlem - mnoha času, věnoval jsem v obci toliko pozornost mohutné hřbitovní kapli, poté blížil jsem se k budově kláštera. Za krkem bolelo mě čím dál více, to jak jsem s respektem již ničím nerušeně sledoval mohutnou skálu pnoucí se strmě nad klášterem, na níž u kříže byly zřetelny nepatrné postavičky.
Můj pořadatelem Olafem s Olafplazu dokonale na desetiny kilometrů propracovaný itinerář vybídl mě se na tuto vyhlídku vyšplhat - po předkrmu - krátkém vystoupání ke do žluta zářící kapličce - pokračoval jsem po stezce po úbočí prudkého svahu, posléze kolmo proti němu po schodišti se schody dílem vytvořeným kořeny, dílem klacky, v závěru pak téměř po hřebenové vrstevnicové cestě. Kontrolní fialová fixka přivázána byla ke kříži u ohrádky bránicí příchozím padat, bylo nutno k němu dospět asi po pěti metrech naštěstí po dostatečně rozvrásněném a širokém hřebínku. Přece se zatajeným dechem udělal jsem jeden obrázek a zmizel odsud.
ve Svatém Janu pod Skalou nejvíce bolelo mě za krkem těsně u kláštera - při pohledu na skálu, na které bylo mi souzeno za dvacet minut stanout. Foto: L. Šlosar
na skále nad Svatým Janem pod Skalou bolely mě již jen nohy, dech zkrátil se mi spíše z velkolepých pohledů odtud, nežli z náročného výstupu předtím. Foto: L. Šlosar
Co do turistického značení trojjazyčný itinerář slovy "červený » zpět - rot » zurück - vörös » vissza" zavedl mě zpět ke klášteru, nad nímž lezl jsem údolím Propadlých vod dlouhým jedenapůlkilometrovým stoupáním prudkým, jež místy střídáno bylo úseky ještě prudšími. Po krátkém intermezzu zopakoval jsem si podobné stoupání kratší, na silnici, jíž protnulo, mile je přerušila další samokontrola, nyní v podobě hnědé fixky, u místa slujícího Boubová. Nato pohodlný úsek po široké cestě umožnil mi načas pravidelnou plynulou svižnou chůzi, jež přerušena byla místy velice opatrným sestupem po obou březích Bubovického potoka, místy přecházejícího v drobné provazce malých vodopádů. Kratičký lučinatý úsek za Kubrychtovou boudou následován byl dalším, tentokráte nepříliš prudkým stoupáním ke Králově studni.
Když dospěl jsem poprvé na otevřenější úsek ozářený sluncem, jež definitivně rozhodlo se zmocnit se nadvlády nad řídkými, leč ocelovou svou šedí hrozícími mračny, mírně jsem se vyděsil, Po mé pravici z holého pole zbaveného plodin jakoby vyrostl pouhý vrchol špičky jedné z věží hradu Karlštejn, jenž jakoby byl v poli utopen, tak dokonalá to byla iluze. Sestoupal jsem k Dubu sedmi bratří a zanedlouho po krátkém silničním úseku a po ještě kratším stoupání vešel jsem do bran hradu Karlštejn.
věž Karlštejna do právě sklizeného pole zapuštěná. Foto: L. Šlosar
vprostřed pátrání po turistické vizitce hradu Karlštejn ráčil jsem si bohudík povšimnout i toho, že nalézám se na nádvoří ojedinělé gotické památky. Foto: L. Šlosar
Tady na nádvoří těsně po poledni velice rozzlobil jsem se, neb k turistické vizitce hradu č. 304 nehlásili se nejprve v prodeji suvenýrů a hned na to i v pokladně, kde odkázali mě znovu naproti k suvenýrům, kde vizitku opět zapřeli jako Pilát Krista, prý je nevedou, ačkoliv přehled prodejců turistických vizitek usvědčil by je z mystifikace. Svou zlobu musel jsem utopit v pivu mimo areál hradu v jednom z mnoha občerstvení, v Olafem doporučené restauraci Pod hradem pouze razítkoval jsem. Posléze na 300 metrů opustil jsem červené značení klesáním skrze stejnojmenné městečko, dříve ovšem Budňany, k muzeu betlémů, kde alespoň poctivě sdělili mi, že ze dvou turistických vizitek mají pouze jednu - Ameriku a že je doplní až v dubnu. V onu chvíli vše ve mně zlomilo se, zakoupení jediné vizitky z celkového počtu tří na Karlštejně zdvořile odmítl jsem s tím, že si sem naplánuji zvláštní výlet. V duchu zastyděl jsem se za své předešlé projevy nevole, byť převážně odehrály se v mém nitru. Turistické vizitky představují především inspiraci pro výlety, jejichž hlavním výsledkem jsou zážitky, pocity a poznání, které naplňovaly se již - proč bych si je tedy měl kazit hloupou zlobou!
Napojil jsem se znovu na turistické značení barvy červené nebo chcete-li rot či vörös, pro milovníky všeho amerického též red, a po dvou kilometrech stoupání stanul jsem u další samokontroly na rozcestí U Haukovce, kde čmáral jsem do itineráře fixkou barvy bleděmodré. Na protínající silnici mile překvapily mě dvě nové červené značky, jež tentokráte - oproti mému tápání při Radotínském kole Jardy Baráka 20. října 2007 - jednoznačně mě zavedlo do otevřeného terénu, z něhož sledoval jsem sluncem ozářené svahy až mezi Berounkou a Vltavou s televizní věží Cukrákem, na vrstevnicovou stezku podél souvislého pásma křovisek po mé levici na hořením konci velké louky.
V obci Mořinka shledal jsem na jejím začátku vlevo renovovanou či dokonce nově vznikající kapličku a na podlouhlé návsi jako vždy obdivoval jsem pestré hřiště pro děti, byť "diskriminované" maximální vahou 45 kg a především povinností dohledu rodičů. Posléze dalším z mnoha hustých lesů poklesl jsem do osady Karlík. V místech těch na chvíli zaváhal jsem, naštěstí vrátil jsem se několik desítek metrů na silnici vedoucí z Dobřichovic do Mořiny a vzal jsem konečně na vědomí bílé šipky, jež mě osadou spolehlivě dovedly na zelené značení, které zprvu na úpatí na sever šplhajícího se svahu ve vzdálenosti 1,5 km kopírovalo železniční trať Beroun - Praha. Asi po kilometru náhle zelená šipka ukázala nemilosrdně doleva do prudkého svahu srovnatelného snad se svahy Vraních hor, po kterém jsem se další půlkilometr drápal do Vonoklas, mezitím však ve dvou jeho třetinách na poslední samokontrole fixkou barvy fialové do itineráře místo názvu lokálního Krásná stráň zaznamenal jsem v oněch chvílích pro mě výstižnější ekvivalent tohoto pojmenování - Krvavá stráň.
na úrovni širokého údolí Berounky přiblížily se mi svahy mezi touto řekou a Vltavou téměř na dosah ruky, na televizní věž Cukrák jsem si mohl bezmála sáhnout, kdyby se mi ovšem zachtělo natáhnout ruku. Foto: L. Šlosar
neváhej, poutníku, a směle oboř se do prudkého stoupání na Krásnou stráň! Foto: L. Šlosar
útrapy výstupu na Krásnou stráň zkraje obce vystřídaly utěšené výhledy na Vonoklasy. Foto: L. Šlosar
Velice nerad v Olafem doporučené restauraci Na vyhlídce pohrdl jsem krátkým zastavením, místo toho vybral jsem se rovnou obcí Vonoklasy na náves, z níž po absolvování několika terénních nerovností klesal jsem v poklidu širokou cestou do Černošic, za nejpříjemnějších pocitů, jež na pochodech znám: jsa příjemně unaven, vědom si toho, že trasu jsem řádně absolvoval, naplněn zajímavými zážitky, i taktéž toho, že mám dostatek času na zasloužené občerstvení a také toho, že následné spojení domů prosto je jakýchkoliv potíží.
V cíli v restauraci Slánka hnedle naproti černošického nádraží uvítal mě Olafův tatínek Ivan diplomem a zeleným odznakem Pražské stovky, jenž spolu s přirozenými náklady na náročnou přípravu pochodu vysvětloval výši startovného 40 Kč. V poklidu občerstvil jsem zde dvěma pivy, pohovořil s místním domorodcem o zdejší krajině, kol čtvrt na pět večer opustil restauraci, v 16,27 hod. nasedl do vlaku, ze Smíchova dojel metrem na Černý most, zde dojedl jsem a dopil vlastní skromné zásoby a autobusem v 17,55 hod. a v Trutnově bezprostředně navazujícím autobusem místní hromadné dopravy ve čtvrt na devět večer dorazil domů - byť bez turistických vizitek stále ve svých myšlenkách okouzlen rozbrázděnou a rozeklanou trasou mezi Berounem a Černošicemi s rekordním převýšením 1.000 metrů.
od stolu pořadatelů u vchodu do restaurace hotelu Slánka v Černošicích přenášela se na příchozí poutníky skvělá nálada a pohoda. Foto: L. Šlosar
Za posledním puchýřem /14. 11. 2009/ aneb ....."Puchýř": lehko na bojišti
Super tajná akce započala ve středu 11. 11. v 17,10 hod. SMS-kou následujícího znění: "Ahoj, až budu v sobotu pod Babím asi 5 minut jízdy od Tebe, tak Tě prozvoním - kolem 05,15 hod." Aby splnění Úkolu neohrozila sebemenší maličkost, nařídil jsem si v sobotu budík již na 04,10 hod. Prozvoněn jsem byl přesně v 05,12 hod. Vyrazil jsem. Mou kapsu neboulil glock 17, nýbrž klíče a kapesník, ale i takové výjimky se v thrilleru mohou občas stát. Automobil zelené barvy naložil mě přesně v 05,17 hod.. Vedle řidiče v něm seděly další dvě osoby, jež jsem -z důvodů zřejmě konspiračních - neznal.
Když však automobil za hodinu a půl zastavil a trochu se již rozednilo, adrenalinové vzrušení pominulo. Byl jsem totiž na parkovišti v Mladé Boleslavi před Domem kultury v Dukelské ulici - před místem startu a cíle 38. ročníku pochodu Za posledním puchýřem. Oním řidičem byl Vašek ze Žacléře. Ze školy, kde byli ubytováni, přicházeli právě Maruška, Vláďa a Vašek z Nýrska.
Kol sedmé hodiny byla hlavní dvorana Domu kultury ještě poloprázdná, přece jsme se tu již pozdravili s některými známými turisty. V klidu vyplnili jsme lístek se základními údaji, za 30 Kč - dík kartě Eurobeds o 10 Kč levněji - získali jsme popis všech tras, výřez mapy KČT č. 17 Dolní Pojizeří - Mladoboleslavsko a Nymbursko a vandrovní knížku v podobě sešitku. Právě mapka s barevnými čarami, šipkami a četnými označeními K s číslem přímo vybízí v tomto vyprávění ve stylu pokračovat špionážní novely, ale již jen velikost skupiny, jež vyrazila na trasu po sedmé hodině, tomuto záměru nesvědčí.
Skrze Mladou Boleslav směrem severním co nejkratší cestou - parčíkem s mohutnou budovou gymnázia v pozadí, Havlíčkovou ulicí kol heliportu a další ulici U stadionu, kde mobilizujícím ukazatelem byl nám nápis se šipkou "penzion důchodců" prodírala se totiž zprvu desetičlenná skupina, jíž tvořili Maruška, Vláďa, dva Vaškové - ze Žacléře a z Nýrska, tradiční lomnická trojčlenná družina - Milan, Jirka a Tomáš a dvojčlenná liberecká - Jirka a Libor /obě dojely rovněž autem v den pochodu/ a já. V tomto složení z kraje města dostali jsme se na volném prostranství k lesíku s dětským hřištěm při zalesněném kopečku zvaném Radouč a po asfaltové cestě a po lávce přes výpadovku zakončující z města Průmyslovou ulici, odkud mlha znemožnila nám výhled na Michalovickou Putnu, až do obce Debř. Na jejím hořením konci přerušilo načas naše kroky propagační stanoviště cestovní kanceláře Hoška Tour, jejíž razítko jako první na trase zaplnilo můj vandrbuch a jehož propagační materiál obohatil obsah mého batohu. Tady se naše početná skupina logicky počala rozpadat.
Památník obětem války pod mohutnou věží kaple skrývající se za štíhlými stromy minuli jsme již v přirozeném přírodním terénu, po němž poklesli jsme do Josefova Dolu k první kontrole v restauraci Pod lipama, kde povzbudil mé další kroky točený plzeňský Prazdroj. Do Bakova nad Jizerou pokračovali jsme v užším složení Maruška, Vláďa, Vašek z Nýrska, lomnická družina a já po úzkých stezičkách vinoucích se těsně proti toku Jizery, kde na kluzkém terénu bylo nutno dbáti značné opatrnosti. Odměnou nám byly výhledy na sluncem ozářené siluety zříceniny hradu Zvířetice naproti, pro mě pak v Bakově nad Jizerou též turistická vizitka hradu ve videopůjčovně při železniční zastávce doprovozená překrásným razítkem, jež doplnil jsem razítkem z kontroly č. 2 před restaurací Na zastávce ještě před videopůjčovnou.
V těch místech rozloučili jsme se načas s lomnickou misí a také s velkými skupinami účastníků, jež udílely pochodu tu správnou atmosféru. V prostorném areálu zříceniny Zvířetice zdrželi jsme se krátce. Z hradu, jenž v době kolonizační činnosti na přelomu 13. a 14. století založili Markvartici, později titulující se co páni ze Zvířetic, po požárech způsobených bleskem v letech 1693 a 1720 zbyly věž a zbytky vysokých stěn, jež zvenčí podobají se vykotlaným tesákům. Vaškovi se z jabloně u hradu podařilo dobýt jablka, jež svou velikostí žádalo si zápisu do Guinnessovy knihy rekordů, kdyby šťastný dobyvatel důkaz doličný nezničil jeho snědením.
ztraťte se, červové bídní, sic z povrchu zemského smetou vás, na kopytech roznesou, na kaši rozdupají či do Kosmonos na obzoru odmrští vás zleva doprava Vláďa, Maruška, Jirka z Liberce, Vašek ze Žacléře /v červeném kulichu/, Vašek z Nýrska, Jirka z Hrádka, Milan a Tomáš z Lomnice nad Popelkou. Foto: L. Šlosar
omluvte, nebohé oběti válek nad Josefovým Dolem, příliš hlučný krok a pronikavý hlas poutníků, kteříž v nezvyklém počtu prošli kol vašeho památníku. Foto: L. Šlosar
i největší z introvertů či nejplašší z plachých radoval se z nádherné atmosféry "Puchýře", jíž dodaly mu skupinky turistů obdobné těm z kontroly v Bakově nad Jizerou. Foto: L. Šlosar
jak nezdravou stravou vykotlané zuby obrovského netvora připadne poutníku zvětralé zdivo ruin hradu zvířetického. Foto: L. Šlosar
Na třetí kontrole v Bítouchově, kam dospěli jsme po rovném utěšeném terénu na pomezí luk a lesů, nezlákal nás k posezení v restauraci ani výběr šesti druhů piv, neželeli jsme toho ani na další kontrole na rozcestí U obrázku /vlastně tu na stromech visely svaté obrázky tři/, kam osazenstvo kontroly dopravilo jen nejnutnější věci, protože auto s nákladem cestou zapadlo.
Lesním terénem, v němž v jednom místě proti nám z protisměru vyběhl Míra z Liberce, dostali jsme se na silnici, po jejímž překlenutí klesáním v nepříjemném terénu zaplněném listím, jež skrývalo zákeřné kamení, dospěli jsme ke kontrole č. 5 u železniční zastávky Bělá pod Bezdězem. Nerad bych sem dobíhal někdy vlak z města, na náměstí v Bělé pod Bezdězem jsme proti toku Bělé museli ujít 3,5 km ulicemi Páterovskou plíživě přecházející v Lidovou, za stále stejných výhledů doprava - od výše očí dolů pejskové, od výše očí nahoru satelity. Po táhlém stoupání zastavili jsme na travnatém nádvoří zámku, měl však zavřeno.
Naše pudy ukojilo však zcela informační centrum na náměstí, kam neomylně zavedlo nás značení pochodu. Na šesté kontrole pochodu zakoupili jsme zde turistické vizitky a naše vandrbuchy zaplnili šesti překrásnými razítky. Vzrůstající příznivý dojem z městečka zvýšil hodinový pobyt v restauraci U sluníčka s výbornou obsluhou, chutným pivem zn. Svijany i staročeskou česnečkou. Atmosféru pochodu umocnil tu pobyt většího počtu jeho účastníků, kteří zaplnili čtyři stoly - jeden z nich i lomnická družina, jež dorazila těsně po nás.
Na trase 43 km kopírovali jsme dále v protisměru našeho příchodu údolí Bělé na vysokém protějším svahu kol pomníku Karla Hynka Máchy a po krátkém zhoupnutí posléze ulicí s kuriózním názvem Paninodvorská svědčící as o nedaleké přítomnosti nějakého Panina Dvora.
Od železniční zastávky Bělá pod Bezdězem po známém nám zákeřném kamení vystoupali jsme na známou nám silnici, po ní a lesem dorazili jsme na další kontrolu v Čisté, kde v restauraci naše kroky pozastavilo tentokráte pivo zn. Gambrinus. Potom nám bylo nutno přikročit, abychom na rovném lučinatém a nato klesajícím lesnatém terénu po cestě připomínající bobovou dráhu klesli opět k Jizeře, podél jejíhož toku tmavnoucí krajinou překlenuli jsme dolní část Debře. Poslední kontrola v Michalovicích sešla právě z hradu, jenž netrpělivý kastelán právě uzavřel, ušetřila nám tak krátké stoupání.
razítkování na kontrole na rozcestí U obrázku připadne nezasvěcenému co rituální uctívání pohanských bůžků v jednotlivých batozích potajmu ukrývaných. Foto: L. Šlosar
zatravněné nádvoří bělského zámku ne nepodobno je fotbalovému plácku, kde v bujné představě fotbalového maniaka sváděli snad po bitvě na Bílé hoře svá klání zdejší Valdštejnové se svými příbuznými ze Zvířetic. Foto: L. Šlosar
v restauraci U sluníčka v Bělé pod Bezdězem dští kol sebe báječnou a nakžlivou náladu vlevo zepředu dozadu Vašek z Nýrska, Jirka z Hrádka a Tomáš, vpravo pak Vláďa, Maruška a Milan. Foto: L. Šlosar
Karel Hynek Mácha ze svého pomníku shlíží s porozuměním i pýchou na své skromné, ale stejně poblázněné chodecké epigony, především na jednoho z nich, jenž stejně jako on snaží se s češtinou laskat, obcovat i milkovat. Foto: L. Šlosar
snad alespoň v Čisté rozptýlily se skupiny poutníků natolik, že klid nebohých obětí válek příliš narušován nebyl. Foto: L. Šlosar
Již za vzrůstající tmy pokračoval jsem tentokráte s lomnickou družinou po rovné cestě se řekou vlevo a železniční tratí vpravo kol výzkumného ústavu, kde v rozsvícených několika oknech bádalo zřejmě několik jedinců, jak do oněch míst navrátit odstraněné turistické značení. Po mostu přešli jsme v posledku Jizeru, vystoupali po schodech do areálu mladoboleslavského hradu a pod neomylným vedením Tomáše z Komenského náměstí přes náměstí Míru těsně po páté pozdně odpolední bez váhání šťastně doputovali jsme do cíle do Domu kultury.
Tady očekával mě trpělivě čerstvý "padesátkář" Vašek ze Žacléře, jenž vyčkal, až nechám si na základě absolvovaných bodů napočítat 43 poctivě absolvovaných kilometrů, až převezmu diplom, až zakoupím si celostátní kalendář pochodů na rok 2010 a rozloučím se aspoň s lomnickou misí. Za další hodinu a půl - okolo sedmé - vystoupil jsem z jeho auta před naším panelovým domem na Zelené louce, pln dojmů, jež cením si výše než adrenalinové zrušení z přiblblých thrillerů a jež shrnu - co letmý a neubytovaný účastník nepříslušný hodnotit celkovou úroveň jedinečné putovní akce - do následujících strohých bodů:
1/ počasí: skvělé, celý den slunečno, teplota těsně pod 15 st. C. 2/ trasa: krajinově překrásná, co do převýšení nenáročná, vysloveně pohodová, terén trochu náročný mezi Josefovým Dolem a Bakovem, skutečně lehké "cvičiště" proti "bojišti" před týdnem - Poslednímu pochodu roku kol Nové Paky. 3/ vybavení účastníků, popis tras, značení, kontroly: perfektní bez závad, na trase 43 km osm kontrol, pět z nich v restauracích či při nich, tedy s možností občerstvení. Ze všeho plyne pak poslední kritérium hodnocení - 4/ atmosféra "Posledního puchýře": skvělá, i méně častého účastníka turistických akcí dozajista zcela pohlcující. Pořadatelé na čele s Hankou z Mladé Boleslavi zaslouží si největší dík a pochvalu.
Novopacké pochody /07. 11. 2009/ aneb Těsně před "puchýřem": těžko na cvičišti.....
Vlak odjíždějící v 06,16 hod. Trutnova na Novou Paku v sobotu hrubě zanedbán je spoji předcházejícími ze severu - vlak společnosti Viamont přijíždí sem dvě minuty po jeho odjezdu /!!!/, ostatními spoji se k němu dostanu naopak nejpozději půlhodinku před odjezdem, proto za nejlepší považoval jsem absolvovat tři kilometry ze Zelené louky na nádraží pěšky. KČT Nová Paka pořádá další své turistické akce na rozhraní dubna a května a koncem září, kdy jejich kalendář je přesycen, takže většina nás zpupně rozprostře se do jiných lokalit. Jakmile však nastane - týden před vyvrcholením turistické sezóny Za posledním puchýřem - čas Posledního pochodu v roce, kdy široko daleko nekoná se žádná jiná akce, pokorně se všichni i z velkých dálek u nadšeného hlavního organizátora novopackých pochodů Josky sejdeme. Pro mě v sobotu poprvé stalo se tak v komorním a sympatickém prostředí Skautského domu namísto tradiční sokolovny, kde nepohodli se turisté se sokoly stran podmínek svého působení při startech a cílech turistických akcí. Tak setkal jsem se s celou řadou pochodníků, jež po dlouhou dobu jsem nespatřoval, z nich jmenuji Jožinu z Čisté u Horek a věrného přispěvovatele mých stránek pana Jana z Jičína, jenž své entrée okořenil svěžím veršem.
Stejně jako při pochodu Noční výstup na Sněžku za východem Slunce sdílel jsem však 36 km nejdelší trasy toliko s lomnickou družinou ve složení Milan a Tomáš z Lomnice nad Popelkou a Jirka z Hrádka. V tomto společenství - zpočátku ještě s osamělým Ivanem z Čisté u Horek - vyšli jsme ve čtvrt na devět směrem kolem autokrosového závodiště Štikov a pramene se slibným názvem Elixír života. Jestliže jsem se ve své předešlé reportáži ve finiši na nádraží v Chrastu u Chrudimi představil málem co mistr světa, musím nyní spravedlivě pro změnu zmínit se o tom, že v místech před klesáním na silnici na Stupnou postižen byl jsem událostí, jež vznešeně latinsky nazývá se rektální flatus a jež poznamenala mě celý zbytek pochodu nepříjemnými pocity, navenek snad ničeho znát nedala. Již za naznačených pocitů vystoupal jsem s ostatními v 09,23 hod. nad Stupnou ke kostelu sv. Marie Magdalény se hřbitůvkem, kde zřejmě dlouho již se nepohřbívá, ale kde přesto řada hrobů zdobena byla čerstvými květy.
Na kontrole po půl desáté na začátku Pecky cítil jsem se nadmut natolik, že jsem tu ani nedopil pivo. Lépe vypadal i kostel sv. Bartoloměje v Pecce, byť těšil se právě opravám, jež slibují výsledek v podobě dominanty obce rovnocenné hradu. Na náměstí zastavili jsme v trafice ve falešné a neopodstatněné naději, že tu získáme turistické vizitky, aspoň jsme zde razítkovali. Těsně za silnicí již při sestupu do údolí podcenil jsem do strany svažující se lehký terén, smýkl jsem se po něm, upadl jsem na bok, naštěstí jedinou úhonou byly vpředu zmazané nohavice.
Protože od Pecky nebyla patrna Zvičina, pranic nepřekvapilo nás, že Krkonošská vyhlídka za nepříznivé viditelnosti hrubě zpronevěřila se svému jménu. Za Bukovinou sestupovali jsme kolmo cestou zcela zasypanou listím, do něhož naše kotníky nořily se mezi skryté kamení. Pod lesem, kde rozhostily se před námi výhledy na Lázně Bělohrad, odpočívali zrovna dva z nejmladších a nejaktivnějších z mého mateřského odboru KČT Alča a Jarda z Trutnova.
směrem mého pohledu z Krkonošské vyhlídky skutečně za stávajících poměrů Krkonoše viditelny nejsou, proto raději Tomáš ukazuje směr, kudy se budeme ubírat dále, vpravo od něho krátce odpočívá Ivan a postávají Jirka a Milan. Foto: L. Šlosar
z četných hřbitovů, jež minuli jsme cestou, vybral jsem si pro ilustraci ten bukovinský. Foto: L. Šlosar
z kraje lesa rozprostřely se před námi výhledy na Lázně Bělohrad a všelikeré Nové Vsi, v něž plynule a nepozorovaně lázně doprava přecházejí. Foto: L. Šlosar
Před půl dvanáctou v restauraci Za mostem v Lázních Bělohrad uskutečnili jsme jedinou - třičtvrtěhodinovou - přestávku dne, při níž - ač stále nadýmán - přinutil jsem se vedle piva sníst hovězí vývar s rýží. Za železničním přejezdem zavelel uznávaný náš spontánní vůdce odchýlit se od červeně značené cesty po silnici přes Lány, do Hřídelce zkrátili jsme si tak trasu o necelé 3 km, jak bude z celé reportáže patrno, nachodil jsem přece za celý den více než zamýšlených 36 km, s ohledem na svůj nepříliš ideální stav jsem vůbec proti odchýlení neprotestoval.
Z pohledu vlastivědného odchylka měla ve třičtvrtě na jednu před Hřídelcem příznivý dopad v podobě návštěvy pomníku věnovaného devíti členům amerického bombardéru B-178. Ti se 14. února 1945 při návratu z mise na Drážďany zachránili v padácích před zánikem letadla, jehož trosky dopadly v okolí Hřídelce, z nich bohužel jeden zahynul - spodní střelec seržant Alfred S. Lubojacky. Nesdílím současný mnohdy nekritický obdiv ke Státům, vysílání tří amerických filmů za večer na stanici TV Barrandov místo českých, jak by názvu stanice slušelo, již vůbec ne radar, ale po letech lhaní a zatajování pravdy vítám budování podobných pomníků připomínajících osvobozování Čech v r. 1945 též Američany, jež mohlo být ještě účinnější, kdyby nebylo blbých politických dohod o porcování Evropy, jež krutě poznamenaly náš národ.
V obci Hřídelec samotné - již opět na regulérní trase pochodu - zaujal nás další skromnější a neoznačený pomníček, jehož protagonistu dle čepice identifikovali jsme co Mistra Jana Husa. V jednu odpolední na chvíli zastavila se pak výprava načas nad obcí u místního minikoupaliště, posléze cestou K. J. Erbena putovala skrze hluboké lesy převažujícími klesáními na namnoze nepříjemném bahnitém terénu, na němž naše nohy nekontrolovaně ustřelovaly do stran, přitom ctila odbočku na hradiště Mokřice ze 14. století ještě se znatelnými valy a příkopy, jež zprudka vypíná se nad údolní cestou, k níž opatrně museli jsme pak slézti. Ještě na hradišti potkali jsme těsně před druhou nějakého dědu, jenž vyprávěl nám, že zde byl nalezen před lety hrnec mincí.
Na stoupání těsně již pod silnicí přihodila se mi ta lapálie, že zakopl jsem o klacík dovedně ukrytý v listí a moje tvář ukončila svůj pád těsně nad bahnitým terénem, z něhož v tu chvíli viděl jsem každý detail. Chybělo asi 5 centimetrů k tomu, aby mým souputníkům dostalo se příležitosti dopravit k Olbramu Zoubkovi mou předpředpředsmrtnou masku, aby na ní vyřádil se podobně jako před mnoha lety na té nejstatečnějšího ve své době ze všech - Jana Palacha.
Nezraněn a nepříliš zkrušen - pouze v kalhotách s ještě menšími plochami čistých míst - dorazil jsem ve 14,10 hod. poctivě se svými kolegy na silnici ke stavskému kostelíku, poté vrátili jsme se zpět na kraj lesa a předešlého stoupání, kde zaměnili jsme barvy turistického značení. Jinudy klesli jsme opět na údolní cestu, posledním delším stoupáním vysápali jsem na hřebenovou cestu, po níž kol hřbitova nad Studénkou a okrajem obce poklesli jsme v závěru do Nové Paky. Protože po delší již dobu - s ohledem na svůj celkový stav krom plechovky iontového nápoje obávající se přijímat nějakou stravu - cítil jsem se tím rychleji unavený, byl jsem velice vděčen tomu, že v půl čtvrté před námi objevil se opět Skautský dům, kde při všech těch nehodách nepřekvapilo mě příliš, že poztrácel jsem již dříve kdesi itinerář pochodu.
pomník těsně před jihovýchodním krajem Hřídelce vypráví o dávné letecké nehodě amerického letounu, jíž jeden střelec nepřežil. Foto: L. Šlosar
dle čepice identifikovali jsme pomník v Hřídelci jako pomník Mistra Jana Husa. Foto: L. Šlosar
poslední kámen z hradiště Mokřice použit byl v 19. století na stavbu silnice z Jičína do Nové Paky, přece však jsou z mohutného kdysi sídla stále patrny alespoň valy a příkopy. Foto: L. Šlosar
kostelík nad Stavem jsme při svém putování opomenout nemohli. Foto: L. Šlosar
Protože jsem zde nenalezl umývárnu, zašel jsem se svými souputníky svlažit alespoň své vnitřnosti do nedaleké restaurace U lípy, jíž opanoval již dlouho před námi Čert a kde mé příjemné pocity z krátkého posezení narušilo zjištění, že zde nalévá se rovněž všelijakým pochybným existencím v nechutně zašpiněných oděvech, což jsem málem hostinskému při odchodu vytknul, chystaje se svou filipiku doložit svými zabahněnými kalhotami, avšak s noblesou sobě vlastní ovládl jsem se. Na nádraží Nová Paka město přicupital jsem takřka po špičkách s batohem před nohama za chůze jako s fíkovým listem, takto šťastně nastoupil jsem také do vlaku, v němž jízdu přečkal jsem s nohama přikrytýma větrovkou co plédem.
Vlak přijíždějící do Trutnova od Nové Paky v sobotu hrubě zanedbán je spoji navazujícími na sever - vlak společnosti Viamont odjíždí odtud šest minut před jeho příjezdem /!!!/, následující spoj MHD měl jet až za necelou půlhodinu, proto za nejlepší považoval jsem absolvovat tři kilometry na Zelenou louku z nádraží pěšky, navíc nechtěl jsem pro svůj luzný zjev riskovat vyloučení z dopravy. Jelikož příjemné pocity nejlépe vychutnávám v kontrastu s pocity opačnými, zakrátko po stržení šatu a toaletě prožíval jsem ve vaně slasti nejlibější. Miluji turistické akce, jejichž průběh mám možnost plně si vychutnat, zpětně však cením si více absolvování takových, kdy bylo mi třeba překonat strázně obdobné těm zrovna vylíčeným, neb právě takové posilují a utužují. Jako generálka na "Puchýř" posloužil mi Poslední pochod v roce, jehož zúčastnilo se 185 pochodníků, v tom smyslu dokonale, jen přimlouvám se velice za to, aby podobným zdravotním i terénním lapáliím vystavován byl jsem jen zřídka a toliko tehdy, když bych opět připadal si nezaslouženě co mistr světa.
Výlet na Chrudimsko /31. 10. 2009/ aneb Po rozhlednách s příchutí lesních plodin
Protože poslední sobotu říjnovou mezi turistickými akcemi v naší i v dostupnějších lokalitách objevilo se vakuum, zavál nás osud, jemuž jsme ovšem silně napomohli, opět na jih od Chrudimi. Tak přihodilo se, že po ranním předčasném vstávání a trojím přestupu vyklopil nás vláček na železniční zastávce Předhradí 3 km jihovýchodně od Skutče.
Sama obec PŘEDHRADÍ přivítala nás po dvou kilometrech chůze po pravé straně sousoším Kalvárie před křižovatkou. Obchod po levé straně v ulici kpt. Svatoně posloužil zcela k ukojení naší žízně. Obecně formulovaný cejch neplatičky se jménem a adresou přilepený na obchodě vyvolaly mé pochyby o právní i morální čistotě takovéhoto opatření. Místní kostel zarmoutil mě lešením, opravená věž přinášela příslib jeho úspěšné opravy celkové. Mohutný hrad RYCHMBURK uvnitř obce, poprvé zmiňovaný již v roce 1325, slouží nyní jako domov důchodců. Informační cedule před vchodem vyprávěla smutnou pověst, podloženou skutečným nálezem lidských kostí v dutině zdi, o tom, jak dva lidé to tady pořádně zazdili - šlechtická dcera Markéta odmítla vzdát se chudého zemana Hynka, Berka z Dubé nechal dokonce zazdít dceru samotnou doslovně. Dnes by pro podobné případy se zdí nedostávalo, pravda ubylo by rovněž rozvodů a dětí vychovávaných pouze jedním z rodičů.
Hrad v celé kráse mohli jsme spatřit při zhoupnutí se údolím říčky Krouny a při následném stoupání do HNĚVĚTIC. Za touto obcí ve volném prostoru vzbudila naši pozornost paní s dítětem, jež objevila se z cesty zprava s rybou, z níž viděli jsme toliko mohutný ocas, asi šlo o herečku místního ochotnického spolku Heyduk, pojmenovaném po slavném předhraďském rodáku básníku Adolfu Heydukovi, jež zřejmě nesla si rekvizitu pro svou roli mořské panny.
Nato odbočili jsme na další silničku doleva a stanuli jsme při úpatí rozhledny BORŮVKA, jež obdržela jméno dle lokality Na Borůvčí. Na její stavbu tyčící se do celkové výše 18 metrů bylo použito 12 obvodových smrkových klád, které dodaly rozhledně netradičního vzhledu hyperboly.
Poctivě jsme zde vyčkali dvaceti minut do hodiny desáté, když čas ten začaly odbíjet hodiny kostela v Předhradí, dle poučení na pokladně stiskli jsme zde tlačítko, poté rozezněl se krajem klakson, jenž zmobilizoval snad i hasiče ve Skutči a skutečně dle příslibu na návodu objevila se do pěti minut vlídná slečna, jež prodala nám vstupenky na rozhlednu a po dvou turistických vizitkách. Na škodu bylo toliko, že nedostavilo se slibované slunečné počasí a že z výše 15 metrů mlžný opar umožnil nám toliko vychutnat si výhledy zpět na Předhradí, Rychmburk a mírně vpravo dále na Skuteč. Přece však návštěva rozhledny stála za to!
Ještě před blízkou obcí Hluboká u kříže věnovaného obětem 1. světové války klesli jsme další silničkou do obce PERÁLEC. Ta pro změnu pochlubila se nám kostelem vybudovaným za krále Jana Lucemburského a posvěceným roku 1321 pražským biskupem Janem z Dražic ke cti sv. Jana Křtitele. Za sousední obcí ZDERAZ, kde jsme si z cesty odskočili do postranní uličky ke skalním obydlím, dostali jsme se opět do volného terénu, jenž ukončen byl lesem, do něhož ponořili jsme se k prudkému klesání až na hranu skály, za níž nad propastí zvedal se těsně další skalní pilíř. Na počest zajíce štvaného psy, jenž naň přeskočil, byl tento útvar pojmenován ZAJÍC a lesmistr Knölle kolem roku 1880 nechal na pilíři postavit sochu zajícovu, naproti jejíž replice, jíž umístil sem spolek ZDERAD v roce 2008, jsme na chvíli stanuli.
občanu nezvyklému chůze či člověku staršímu sousoší Kalvárie při odchodu z Předhradí symbolicky naznačuje, že na železniční zastávku čeká ho zejména za parného počasí hotová …. kalvárie. Foto: L. Šlosar
když stoupali jsme opět od Krounky, měli jsme před sebou hrad Rychmburk přes údolí takříkajíc tête-a-tête. Foto: L. Šlosar
z geometrického hlediska připomíná rozhledna Borůvka hyperbolu, mně odkojenému vědami humanitními taky přesýpací hodiny. Foto: L. Šlosar
na obrázku skalního útvaru Zajíc se sochou věčně pronásledovaného živočišného tvora, jenž se odtud ovšem tehdy psům vychechtával, ovšem nevynikne, že mezi ním a stanovištěm snímajícího padá dolů propast. Foto: L. Šlosar
Po návratu na kraj lesa jsme pozvolnější cestou klesli k chatě POLANKA, v jejímž příjemném prostředí strávili jsme čas popolední při pivě a chutné a vydatné hrachové polévce, jejíž vedlejší tradované působení se na mém chabém trávícím traktu naštěstí příliš neprojevilo.
Přece však povrch široké cesty údolím potoka Novohradky směrem západním a severozápadním, z níž uhnuli jsme pouze krátce na jejím počátku ke STUDÁNCE KAPALICE, vzbuzoval dojem, že před námi kráčelo několik autobusových výprav, jejichž členové rovněž hrachovou polévku pozřeli, naštěstí ukázalo se, že cesta byla pokryta pouze řídkým bahnem. Celé to malebné údolí poseto bylo osamělými shluky chalup převážně renovovaných, kteréž vytvářely osady pojmenované postupně DOLANY, PODCHLUM či RVASICE, jež v těch chvílích přilákaly na krátký čas i zájem sluníčka. Nad obcí názvem připomínající zvláštní odnož českých "podnikatelů" BÍLÝ KŮŇ, stočila se cesta doleva na kraj lesa, z něhož poprvé spatřili jsme na obzoru ojedinělou siluetu chrámu v Luži. Posléze překrásná široká cesta vystlaná barevným listím přivedla nás na kraj silnice k osamělé PALETÍNSKÉ KAPLI.
Výrazná siluetou hradu KOŠUMBERK nad obcí stejného jména do široka daleka zvěstovala, že nejstaršímu zdivu vedle paláce s renesančními sgrafity dostane se záhy střechy. Nelhala bohužel informace z internetu, posílená na informační ceduli pod hradem, že hrad ukončil sezónu před třemi dny na státní svátek, o turistickou vizitku musíme si tudíž dopsat. Postáli jsme alespoň chvíli u obory se zvířectvem a kol Hamzovy léčebny a další - trojboké - kapličky nepozorovaně vplouvali jsme do obce LUŽE k mohutnému chrámu Panny Marie na Chloumku, jenž svou impozantností a mohutností srovnatelný je klidně i s bazilikou v Hejnici.
Zatímco chrám zvenčí ze všech možných úhlů naše pohledy neustále přitahoval, restaurace u chrámu nás celé hned při vstupu odpudila, třeba jednou nadejde čas, kdy také většina Čechů dospěje k prozření, že potraviny v zakouřeném prostředí pojídati je hygienické stejně jako ve stokách se zasviněnýma rukama hodovati.
Naštěstí náměstí v Luži, v jehož středu zaujme příchozího nepřehlédnutelná malá komorní radnička, hospodám zaslíbeno jest, z nich zvolili jsme k pobytu Staročeskou na jeho hořením konci, jejíž interiér zčásti zabíral kočár, nad nímž v televizním přímém přenosu Arsenal zrovna dusil Tottenham Hotspur vedením 3-0. Na razítku restaurace ukázalo se příjmení majitele totožné s příjmením plukovníka, po němž pojmenováno jest náměstí, však jsme také na tu shodu po dvou pivech pobaveně koukali.
Krom hospody na zmíněném náměstí pozdržely ještě naše kroky ojedinělé sluneční hodiny, stojící na podstavci, posléze opustili jsme přece Luži na jejím západním okraji a nad lesem nad městem odchýlili jsme se ze silnice po poli ke druhé rozhledně toho dne s pojmenováním s příchutí lesních plodin - zde JAHŮDKA.
Tato rozhledna jest mnohem jednodušší konstrukce, tři plošiny spojují totiž prosté, leč bezpečné dřevěné žebříky, také vstup na ní jest volný, ale díky i za takovéto stejně romantické rozhledny. Na nejhořejší její plošině zakryté malou stříškou krátce zdrželi jsme se výhledy především na Luži a Košumberk i loučením s krvavým slunečním kotoučem zamýšlejícím právě klesnout za nedaleké kopce a nato po koleji překlenuli jsme pole zpět na silnici do vsi Dobrkov.
sluníčko, jež se po většinu dne jinak vytrvale schovávalo, nedalo si ujít také souběžný pohled na hrad Košumberk a chrám v Luži. Foto: L. Šlosar
hrad Košumberk zatím svítí do svého okolí renesančním palácem, brzy vynikne též nová střecha na vedlejší zčásti zakryté starší budově. Foto: L. Šlosar
chrám v Luži klene se do nebeských výšin a vybízí poutníky, aby směrovali svou mysl k Bohu. Foto: L. Šlosar
když již se poutník napojí na náměstí Plk. Josefa Koukala v jedné z hospod, ráčí si konečně povšimnout i originálních slunečních hodin. Foto: L. Šlosar
skromná, leč sympatická rozhledna Jahůdka byla takovou závěrečnou malinou v ústech poutníka téměř dosyta nakrmeného lahůdkami podzimní krajiny zkraje Vysočiny. Foto: L. Šlosar
Naši misi po rozhlednách Chrudimska spojených s příchutí lesních plodin zakončili jsme pak důrazným finišem, při němž silničních téměř 10 km od rozhledny přes DOBRKOV, PODLAŽICE a celou CHRAST U CHRUDIMI až na její vlakové nádraží, nepřípadně umístěné 2 km od obce na straně opačné našeho příchodu, překlenuli jsme za hodinu a půl, a přispěchali sem minutu před včasným příjezdem vlaku. Celý výlet pak završili jsme dvacetiminutovým čekáním v Chrudimi na mezinárodní autobus, kde převlékl jsem propocenou košili a zbavil se zbytků piv.
Stejně jako já, i další účastníci výpravy Maruška z Trutnova i Vláďa z Jilemnice, který trasu tradičně vymyslel, byli dozajista spokojeni s překrásnou příjemnou trasou zkraje Vysočiny, jež přinesla nám návštěvu dvou romantických rozhleden, shlédnutí na několik kostelů či kapliček a jeden hrad, seznámení s originálním skalním útvarem poznamenaným lidskou rukou i uklidňující chůzi malebným údolím, to vše v nejkrásnějším ročním údobí - podzimu, vše v závěru doplněné pak dravou desetikilometrovou chůzi takměř na doraz, jež čas od času lidem k tomu účelu vycepovaným jen a jen prospěje, není-li spojena se stresem ze stíhání posledního spojení a navazuje-li plynule na předešlou chůzi přirozenou.
Tuto reportáž napsal jsem také k uctění památky mého nejoblíbenějšího sportovce Františka Veselého, jenž znenadání zemřel den předešlý a jehož poctivost, skromnost a oddanost fotbalu do posledních chvil života nechť je mi vzorem v mém vztahu k turistice.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavý úvod naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Výlet na Českotřebovsko /05. 12. 2009/ aneb PŘES KOZLOVSKÝ KOPEC /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Orlických hor /21. 11. 2009/ aneb Z ROKYTNICE DO LETOHRADU /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Českého ráje /17. 11. 2009/ aneb ZE SOBOTKY DO JIČÍNA /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Českého ráje /14. 11. 2009/ aneb PŘES KOPANINU A ZBIROHY /napsal Jan z Jičína/
Poslední pochod roku /07. 11. 2009/ aneb PŘEKRÁSNÝMI KOUTY NAŠEHO PODKRKONOŠÍ /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Českého ráje /31. 10. 2009/ aneb PŘES KOZÁKOV A TÁBOR /napsal Jan z Jičína/
Výlet na Českotřebovsko /05. 12. 2009/ aneb Přes Kozlovský kopec /napsal Jan z Jičína/
LITOMYŠL, sobota 5.12.2009, zataženo, teplota na nule. Život Smetanova náměstí je přiměřený volnému dni, auta přijíždějí a odjíždějí, lidští jedinci navštěvují obchody a zastavují se u stánků, na nichž patrno je, že adventní čas již nastal. Se synem Lukášem (přijeli jsme do města vlakem kolem půl desáté) všímáme si sobotního neklidu toliko povrchně. Zajímáme se více o turistický rozcestník, abychom přezkoumali, zda pěší cestu ve zdejší krajině, kterou máme v plánu, je možné uskutečnit.
Po prohlídce náměstí vyrážíme od sochy Bedřicha Smetany po červené značce na túru. Zpočátku kolem parku, kde nachází se socha Aloise Jiráska, mírně stoupáme k renesančnímu zámku, pak jdeme kolem kostela Povýšení sv. Kříže s proboštstvím. U školy nachází se socha Zdeňka Nejedlého, jejíž osud byl v nedávné minulosti vskutku ve hvězdách. Za městem vstupujeme do příměstského lesa pojmenovaného dle místní vyvýšeniny: ČERNÁ HORA. Stezkami v porostech s hojným zastoupením listnáčů zastavujeme se u informačních tabulí, abychom přečetli si, co zvláštního zdejší příroda nabízí.
socha Bedřicha Smetany. Foto: L. Vaníček
socha Aloise Jiráska. Foto: L. Vaníček
socha Zdeňka Nejedlého. Foto: L. Vaníček
Litomyšl - kostel Povýšení sv. Kříže. Foto: L. Vaníček
poklid litomyšlského příměstského lesa. Foto: L. Vaníček
Přicházíme k silnici, po níž mírně stoupáme asi dva kilometry k obci STRAKOV, kde se kolem jedenácté zastavujeme u kaple Panny Marie. Sejdeme dolů na náves, pohlédneme na hladinu Dolního rybníka a opouštíme vesnici, abychom vbrzku přišli do hlubokého Opatovského lesa. Oděv lehce hladí střídavě mlha a drobné mžení, obuv nesnaží se vyhýbat blátivým úsekům. Návštěvníků lesa není mnoho; dva muži nakládají palivové dříví na přívěs dodávky, několik žen vyklízí mýtinu po těžbě. Po necelých čtyřech kilometrech východním směrem objeví se ZLATÁ STUDÁNKA, u níž ve skromném přístřešku posvačíme. Po třech stovkách metrů dalšího stoupání následuje rozcestník v nadmořské výšce 603 m, od něhož je možné odebrat se ke Gajeru, Semanínu i Kozlovu.
V plánu máme pokračovat po červené značce, jež lomí se prudce do směru severního. Lesní odvozní cestou s asfaltovým povrchem jdeme z mírného svahu, náhle - k velkému překvapení - musíme vyhnout se cyklistovi, jehož neodradil onen dnešní nevlídný čas. Přecházíme komunikaci Semanín - Pazucha a po jiné silnici (lemovanou krásně ojíněnými břízami) zamíříme na KOZLOVSKÝ KOPEC (601 m), na němž mlha zcela skrývá telekomunikační věž s rozhlednou. S přihlédnutím k nepřízni počasí rozhodujeme se, že trasu mírně zkrátíme a zamíříme do známého uzlu Českých drah. CHATA MAXE ŠVABINSKÉHO nás marně láká k posezení, bez zastavení odebíráme se dál. Pro zbývající úsek vybíráme značku modrou, po několika stovkách metrů - kdy patrně příliš všímáme si u silnice aleje pojmenované po stejném výtvarníkovi jako výše uvedená chata - však přehlédneme odbočku vlevo do terénu, a tak k cílovému městu sestupujeme po klikatící se silnici. S prvními domy sídelního útvaru objeví se značka červená, jež zvěstuje, že na nádraží je to jen 1500 metrů.
ČESKÁ TŘEBOVÁ má hezký park pojmenovaný JAVORKA, jímž procházíme, zaujme nás "Bosenský pavilon" i několik plastik. Elektrifikovaná trať zvěstuje blízkost vlakového nádraží; k němu přicházíme po 18 kilometrech zamyšlenou podzimní krajinou. Opouštíme ji vlakovým spojem, který se po 14. hodině rozjíždí do Pardubic.
kaplička ve Strakově. Foto: L. Vaníček
ojíněné břízy pod Kozlovským kopcem. Foto: L. Vaníček
chata Maxe Švabinského zcela v mlze. Foto: L. Vaníček
Česká Třebová - Bosenský pavilon v parku. Foto: L. Vaníček
Výlet do Orlických hor /21. 11. 2009/ aneb Z Rokytnice do Letohradu /napsal Jan z Jičína/
Sobota 21. 11. 2009. Regionova Královéhradeckého kraje, jež odjela v 7:52 z Doudleb nad Orlicí, opustila údolí Zdobnice a míří do cílové stanice. Pohled na oblohu je přívětivý, Rampušák rozprostřel azurový závoj nejen na horách, ale i pod nimi. ROKYTNICE V ORLICKÝCH HORÁCH, kde vystupuji o půl deváté, stává se zase výchozím místem mého pěšího putování. Zatímco 4. července (doprovázen tehdy dvěma syny) mířil jsem k Anenskému vrchu, dnes (bez doprovodu) chci se odebrat do podhůří.
Na cestu mohu se vydat již od nádražní budovy, avšak neodpustím si půlkilometrový záskok na náměstí, abych nahlédl do poklidu jeho sobotního života. Po zastávkách u kostela Všech Svatých a u zámku opouštím město. Po modré značce minu nádraží, jdu místní komunikací mezi rodinnými domy, ty posléze končí, dále jsou jen ovocné sady a zemědělské objekty. Od rozcestí odpoutá se žlutá značka k Dolnímu Dvoru; sestupuji po modré cestou mezi loukami k lesům nacházejícím se kolem vyvýšeniny NA HRADĚ dosahující 538 metrů nad mořem. Sleduji asi kilometr potůček SUCHÁ, pak následuje několikasetmetrové stoupání lesní stezkou. Když les končí, otevírá se pohled k obci KAMENIČNÁ. Dotýkám se jen jejího východního okraje, zastavuji se v místě, kde polní cesta napojuje se na silnici k Žamberku. Dvě PRAUSOVY LÍPY se těší už po staletí přirozené úctě domorodců, vztyčili u nich asi desetimetrový dřevěný kříž.
Dál musím asi kilometr po silnici, pak značka míří vlevo k osadě HOUKOV. Zastavuji se kolem čtvrt na jedenáct u autobusové čekárny, kde posvačím část doma připravených potravin. Procházím vískou pozorován jen kozím stádečkem a kurovitým ptactvem ze dvorků. V údolí pod úzkým pruhem lesa potkávám skupinku loveckých psů a jejich ozbrojené pány v mysliveckých kamizolách, v lesíku ozývá se halekání honců i jejich tlučení holemi do stromů. Kolem účastníků honu jdu pokorně a tiše zdravím. Nežertuji všetečnou otázkou, jež dere se na jazyk: kde mají doprovodné koňské potahy naložené úlovky…
Za údolím objeví se další domky, u rozcestníku překvapí mne nápis POLSKO. Po silnici přicházím do města ŽAMBERK. DIVOKÁ ORLICE tvoří zde velké záhyby, a tak ji přecházím celkem třikrát, když každý pohled - jednou na poklidnou řeku lemovanou barevnými listnáči, jednou na vodu lehce čeřenou kameny jejího dna a potřetí na obydlenou mnoha vrubozobými - je docela jiný. Míjím Husův sbor, stoupám do náměstí, je už půl dvanácté, ušel jsem jen 11 kilometrů. U čtyřbarevného rozcestníku prožívám drobné zklamání: dle mapy odtud měla mířit zelená do třech směrů, je však možné jít jenom do Kunvaldu anebo do Líšnice, nikoliv do Písečné, kam jsem zamýšlel. Během posezení v restauraci při dršťkové polévce, rohlících a malém pivu z Krušovic promýšlím další postup. Vracím se k rozcestníku, kde shledávám, že třetí zelený směr během oběda nepřibyl. Nejsem naplněný kritikou vůči značkařům, itinerář mé dnešní túry nemusí být striktně dodržen. Věřím, že změna přinese příležitost poznat zajímavé kouty podhůří.
náměstí v Rokytnici v Orlických horách. Foto: J. Vaníček
Prausovy lípy u Kameničné. Foto: J. Vaníček
užitečný sudokopytník v Houkově pozoruje procházejícího turistu. Foto: J. Vaníček
Divoká Orlice v Žamberku. Foto: J. Vaníček
náměstí v Žamberku. Foto: J. Vaníček
Z nabídky turistického značení vybírám značku žlutou. Z náměstí se přesunuji k mohutnému kostelu sv. Václava. Ulice, k níž přiléhá, zdá se mi úzká, když nedaří se mi umístit celou církevní stavbu, jejíž dvě věže vysoké jsou 72 metrů, do fotoaparátu. Kolem autobusového nádraží půjdu teď asi tři kilometry po silnici: nejprve vzhůru ke Kapelskému vrchu, na němž stojí Tyršova rozhledna, potom dolů k železniční trati (vlevo zůstává vlakové nádraží), za níž začíná obec DLOUHOŇOVICE. Odbočuji vlevo, netrpěliv, co přinesou příští kilometry smíšeným lesním komplexem, když dle mapy žlutá značka dozná několika ostrých zalomení. Libuji si na cestách i stezkách ve strmých stoupáních i klesáních, nehubuji na hustě zavětvené zlomy ani vývraty, jímž je třeba složitě vyhýbat se, až zastavuji se na hřbítku, u něhož v mapě je napsáno KOZINEC (568 m). Před sebou mám oblý kopec, jehož lesní porosty pečlivě ukrývají zříceninu hradu ŽAMPACH. Sestupem z lesa a cestou mezi pastvinami přicházím do obce PÍSEČNÁ táhnoucí se údolím kolem potůčku, u něhož mne zaujme několik rybníčků a jedno otáčející se vodní kolo. Poblíž kostela sv. Kateřiny potěší mne rozcestník.
Dál mohu pokračovat po žluté na Žampach a Údolím sejfů do Ústí, po zelené na Lanšperk anebo do Žamberku (tak přece jen !). Nermoutím se nad třemi kilometry navíc, trasa přes Kozinec stála za to. Ručičky hodinek blíží se ke druhé, mám na paměti, že je již listopad (ač slunný den to příliš nedokládá), setmění brzy se dostaví, a tak je nejvyšší čas uvážit cílové místo procházky. Rozhodl jsem se pro Letohrad. Po proudu potůčku jdu ještě asi kilometr, pak objeví se značka červená. Vlevo do prudkého kopce mířím zas do lesů, procházím osadu PUSTINY a vystupuji na táhlý hřbet, z něhož vidět je k blízké Lukavici, ale především ke vzdálenějším kopcům zdejší krajiny. Na lavičce konzumuji další zásoby, pak odebírám se do cílového města. LETOHRAD začíná u barokní kaple sv. Jana Nepomuckého na konci lesa, od ní scházím zpočátku alejí památných lip, u hřbitova vstupuji do sítě městských ulic. Zastavuji se na náměstí, jehož dominantou je kostel sv. Václava nacházející se v těsném sousedství zámku. Po několika desítkách metrů k vidění je TICHÁ ORLICE, jež plyne si směrem k Ústí.
kostel sv. Václava v Žamberku. Foto: J. Vaníček
zalesněný svah ukrývá zříceninu hradu Žampach. Foto: J. Vaníček
malé vodní kolo na potoce v Písečné. Foto: J. Vaníček
ke kapli sv. Jana Nepomuckého v Letohradě vede alej chráněných lip. Foto: J. Vaníček
kostel sv. Václava v Letohradě. Foto: J. Vaníček
K vlakovému nádraží přicházím asi v 15:20 po 25 kilometrech zvlněným podhůřím Orlických hor. Reklamou "Gambrinus" na jednom z pohostinných míst nechávám se zlákat k jednomu půllitru, abych - spokojen z absolvování listopadové samotářské pěší trasy - svěřil se zas na pár hodin spolehlivým Českým drahám.
Výlet do Českého ráje /17. 11. 2009/ aneb Ze Sobotky do Jičína /napsal Jan z Jičína/
Jsou turisté, kteří vydávají se na trasu jen tehdy, je-li odborníky přislíbené počasí zaručující jasné pohledy do okolí blízkého i vzdáleného. Patřím však mezi takové, které mlha neodradí, vždyť i ona ke krajině - zvláště v podzimním čase - náleží.
O státním svátku 17.11.2009 vypravil jsem se do Českého ráje sám. Dálkový autobus přepravil mne na osmou hodinu ranní z Jičína do Sobotky. Na tamním náměstí, kde mohl jsem pozorovat nanejvýš jednoho pána s dvěma velkými nákupními taškami poblíž obchodu, zastavil jsem se u bysty Fráni Šrámka na jeho rodném domku, u kašny, ale především u turistického rozcestníku, abych s uspokojením shledal, že zelená značka, která mne má vést prvních pět kilometrů, je na svém místě. Kolem spořitelny a základní školy šel jsem asi dvě stě metrů ke Staňkově Lhotě, pak - nepřehlédnuv odbočení - pokračoval jsem mezi rodinnými domy ven z města. Procházev mlhou, jež dala by se snad i krájet, nevzpomínal jsem nostalgicky na dvě zdejší putování z minulých let, kdy ze stráně nad městem odlétaly pohledy k blízkému Humprechtu i dalekému Bezdězu. Místní komunikace plynule proměnila se v polní cestu vedoucí do mírného kopce do Stéblovic.
Sobotka, náměstí. Foto: J. Vaníček
bysta Fráni Šrámka na rodném domku. Foto: J. Vaníček
kříž ve Stéblovicích. Foto: J. Vaníček
Po krátkém zastavení u místního křížku odebral jsem se svažující cestou mezi louky a sady, abych poté u lesa překročil železniční trať z Libuně do Dolního Bousova. Vbrzku objevila se Podhůra. Blízké dominanty (Trosky, Vyskeř a Velkou Hůru) rovněž pečlivě ukrývala mlha. Přešel jsem silnici Mladějov - Libošovice a cesta polní dovedla mne k lesu, kde terén vydatněji začal se svažovat do údolí Žehrovky, poklidné říčky, jež kdysi dokázala točit koly osmi mlýnů. Přišel jsem k Dolnímu mlýnu. Obrázek podzimní věrně dotvářel kouř vystupující z jedné rekreační chaty. Od rozcestí vydal jsem se po červené značce. Po kilometru lesní stezkou objevily se domy Mladějova. Na sedmém kilometru jsem si u autobusové čekárny dopřál chléb a čaj z termosky. Řidič kamionu zaparkovaného opodál povšiml si mne a přispěchal s dotazem, jsem-li místní. Sdělil jsem pravdu, avšak dal mu najevo, že v Českém ráji bych snad dokázal poradit cestu. Po zmínce o písníku, ukázal jsem směr Hrdoňovice; řidič nevěřil, prý si raději počká na někoho místního.
Dolní mlýn. Foto: J. Vaníček
Odešel jsem trochu uražen rychlými kroky a zastavil se krátce až u místního Husova sboru. Pak prošel jsem pod železniční tratí a za mostem přes Žehrovku vystoupal do Lovče, vlevo minul pusté koupaliště. Asfaltová místní komunikace skončila za posledními domy. Poli a lesem stoupal jsem pod Velkou Hůrou, poklid místní lehce narušovala neklidná melodie motorových pil v nitru blízkého předmýtního porostu. Zastavil jsem se u skalního hradu Pařez právě dobývaného skupinkou rozradostněných dětí. Přes rozcestí "V Stájích" pokračoval jsem k přírodnímu koupališti, u kterého nachází se soška Pelíška, bájného ochránce Prachovských skal. Turistickou chatu jsem minul bez povšimnutí.
Husův sbor v Mladějově. Foto: J. Vaníček
hrad Pařez. Foto: J. Vaníček
Pelíšek v Prachovských skalách. Foto: J. Vaníček
Pro průchod skalním městem zvolil jsem Císařskou chodbu. Cesta od ní ke kioskům právě využívána byla lesní mechanizací: speciální traktor a vyvážecí souprava přemísťovaly dřevní hmotu z lesů, a tak v následujících několika desítkách metrů bylo nezbytné překonat mohutnou vrstvu bláta. U opuštěných kiosků jsem po 15 kilometrech před půl dvanáctou podruhé posvačil ze zásob. Domů jsem se odebral lesem po značce modré k obci Brada, nenechal jsem se zlákat - z obavy z možného kluzkého závěrečného stoupání - na zelenou odbočku k vrcholu Přivýšiny. Stejně jako celá trasa, bylo i rozcestí "Bradačka" - směrující turisty buď po zelené k Železnici, anebo po modré do Jičína - v mlze, jež dokonale tajila nedaleko se tyčící vyvýšeniny Tábor, Kumburk i Zebín. Přes Rybníček sestoupal jsem ke Kbelnici, přešel silnici Jičín - Turnov a kolem městského koupaliště přišel ve 13 hodin do Jičína po 22 kilometrech poklidným (mlhavým sic) podzimem v Českém ráji.
Prachovské skály pohlazené mlhou. Foto: J. Vaníček
Výlet do Českého ráje /14. 11. 2009/ aneb Přes Kopaninu a Zbirohy /napsal Jan z Jičína/
Od nádraží RYCHNOV U JABLONCE NAD NISOU, kam jsme přijeli se synem Lukášem v sobotu 14.11.2009 po deváté hodině, míří žlutá značka k okolním vyvýšeninám. Cestou na dotyku okrajové městské části a smíšeného lesa stoupáme do volné krajiny. Značka pokračuje podél lyžařského vleku přes louky a pastviny, poté táhlou silničkou, z níž se ohlížíme k blízkému Ještědu, Černostudničnímu hřbetu i k Rychnovu samotnému, jemuž dominuje barokní kostel sv. Václava. Slunce se neskrývá za drobnými mráčky, lehký větřík není na obtíž pěšímu putování.
Asi po dvou kilometrech odbočujeme vlevo do lesa, jehož mnohé zlomy dokládají podzimní povětrnostní nepředvídanosti. Po desáté hodině přicházíme k rozhledně KOPANINA. Není nám neznámá, procházeli jsme tudy v minulých letech na trasách rodinné turistiky i Líšenských pochodů; snad proto nevyužíváme možnosti zajít do nedalekého stavení pro klíč, spokojujeme se s tím, co ze země zatím bylo (a ještě bude) k vidění. Po konzumaci svačiny a čaje z termosky pokračujeme po modré značce k hradu FRÝDŠTEJN, který byl připomínán ve 2. polovině 14. století, avšak o dvě stě let později již byl pustý. Od hradu jdeme po značce červené. Při sestupu si všímáme barevných strání nad údolím Jizery. Kamenité nerovnosti jsou zakryty spadlým listím, což přináší drobné lapálie za chůze. Stezkou mezi skalními útvary přiblížíme se ke rozlehlému skalnímu hradu VRANOV, kde bylo začátkem 15. století využito dlouhé, úzké a strmé pískovcové bradlo jako přirozená pevnost. (Majitel panství Böhnisch nechal po roce 1820 upravit zříceniny jako skalní Pantheon.) Potkáváme několik rodin s dětmi a skupinu turistů asi dvacetičlennou.
Rychnov u Jablonce nad Nisou. Foto: L. Vaníček
rozhledna Kopanina. Foto: L. Vaníček
hrad Frýdštejn. Foto: L. Vaníček
MALÁ SKÁLA, rodiště Jarmily Glazarové, nás uvítá na 8. kilometru v 11:30. Na lavičce vyndáváme další chléb z batohů. Mohutná JIZERA překlenuta je úzkým mostem pro pěší a cyklisty v místě, kde na jejím levém břehu vytéká ze skály svěží pramen. Poblíž vlakového nádraží zastavujeme se u kapličky, na rozcestníku si vybereme značku modrou, jež míří přes trať do táhlého kopce. Vlevo pohlížíme na SUCHÉ SKÁLY. Po dvou kilometrech smíšeným lesem přijdeme k rozcestí U TŮŇKY, po dalším kilometru nacházejí se ZBIROHY. Rozhlížíme se, co zůstalo ze zříceniny hradu, jenž založen byl koncem 14. století, avšak kolem roku 1447 rozbořen jako sídlo lapků. Zelená značka vede přes RAKOUSY, tam ji opouštíme. Silničkou v úbočí kopce zamíříme vlevo k osadě MICHOVKA, kde napojujeme se na značku žlutou. Výšinám zdejším vévodí blízký Kozákov. Mezi poli a lesem sestoupíme k rozcestí BETLÉMSKÝ MLÝN. Po zelené značce se odebereme zas k Jizeře.
Jizera v Malé Skále. Foto: L. Vaníček
Pantheon. Foto: L. Vaníček
kaplička v Malé Skále. Foto: L. Vaníček
hrad Zbirohy. Foto: L. Vaníček
Ve 13:30 se zastavíme v hostinci ZRCADLOVÁ KOZA, kde zastavilo se několik pěších i cyklistů. Seznámíme se s příběhem užitečného zvířete, které - neznalé optických zákonů - zaútočilo na vlastní obraz v zrcadle (rohy při ataku vydržely). Dopřejeme si gulášovou polévku, já malé pivo, Lukáš kofolu. Dál pokračujeme po levém břehu řeky. Dnešní naše dvacetikilometrová cesta přes tři hrady, jednu rozhlednu, údolí Jizery a stovky hektarů lesů, luk a strání, jež ozdobil podzim ze své palety barev, blíží se do cíle. Míjíme odbočku k Dlaskovu statku v Dolánkách. U Metelkových sadů začíná město TURNOV. Projdeme ho známými ulicemi, zastavíme se na náměstí a odebereme se na hlavní nádraží.
V 15:40 odjíždíme vlakem do Jičína.
Zrcadlová koza. Foto: L. Vaníček
náměstí v Turnově. Foto: L. Vaníček
Poslední pochod roku /07. 11. 2009/ aneb Překrásnými kouty našeho Podkrkonoší /napsal Jan z Jičína/
Během pátečního večírku KČT Jičín konaného v hotelu "Šikmá věž" v Prachovských skalách jsem účastníky informoval o pochodu v Nové Pace, ten pořádán byl den následující. Má osvěta nedopadla však na úrodnou půdu, když poukazováno bylo na dosti pozdní návrat (v 01:30 hodin) z klubové společenské akce. Protože potomek Lukáš měl o víkendu plánované skautské aktivity, vydal jsem se v sobotu ráno na pochod sám.
Místní autobus málo zaplněný cestujícími mne v sobotu 7.11.2009 dovezl do Nové Paky v 7:45. Cestou do skautské klubovny, kde byl start i cíl pochodu, potkával jsem již turisty na trasu mířící. Jako účastník mnohých pochodů bych měl na tomto místě uvést, že ačkoliv se většinou rychle odprezentuji a neodkladně mířím do terénu, tentokrát jsem se trochu pozdržel. Vzpomenuv nejednu reportáž nejmenovaného turisty z Trutnova, která chválila právě atmosféru na startu, nahlédl jsem do jedné z tajemných místností, do které přicházeli a ze které odcházeli neustále lidé. Tam - nespěchavše do krajiny Novopacka - někteří turisté s lahvovým pivem i jinými zdravými nápoji prodlévali. Rád jsem se pozdravil s Maruškou a Luďkem z Trutnova, Jožinou z Čisté i Vláďou z Jilemnice; též další jedinci na mne pohlíželi jako na starého známého, čemuž jsem se dosti podivil. Na mé konstatování, že chci si prodloužit cestu kolem Novopackých vodopádů, přišlo málo taktní upozornění na možný nedostatek vody. Stejně jsem si dál vedl svou (neboť k onomu místu měl jsem dlouhá léta dluh, který byl "splacen" až 2.4.2005 rodinnou trasou z Bílé Třemešné přes Zvičinu do Nové Paky, a nýčko zastavuji se zde pravidelně).
Luděk z Trutnova a Jožina z Čisté na startu pochodu. Foto: J. Vaníček
Na trasu 26 kilometrů jsem se odebral asi v 8:15 sám, ve městě bylo zataženo a lehce jej hladila mlha. První kilometry vedly po zelené značce, za posledními domy polní cestou k lesu. Za Štikovskou roklí jsem si více začal hledět značení ochránců přírody, protože vodopády jsou v lese poměrně dobře schovány. Sestup k nim po strmém svahu nebyl nejpříjemnější, bláto a listí učinily své. Nedávné vichřice sklopily do vodorovné polohy několik stromů v bezprostřední blízkosti této přírodní zajímavosti. Po návratu na zelenou značku sestupoval jsem lesní cestou ke Stupné, za lávkou přes Zlatnický potok následovalo stoupání ke kostelu sv. Maří Magdalény. Po mírném klesání objevila se již na osmém kilometru Pecka, kde na břehu Javorky nacházela se první kontrola nabízející čaj či lahvovou desítku z Nové Paky. Využil jsem té druhé možnosti, když správně jsem předpokládal, že hotel Roubal na náměstí bude mít v 10:20 ještě zavřeno.
popadané stromy u Novopackých vodopádů. Foto: J. Vaníček
poklid u Zlatnice ve Stupné. Foto: J. Vaníček
kostel sv. Maří Magdalény nad Stupnou. Foto: J. Vaníček
Pecka, hotel Roubal. Foto: J. Vaníček
Z Pecky pokračovala trasa po modré značce kolem hradu. Přes louku šlo se do údolí do lesa, od potůčku nahoru, přes louku ke Krkonošské vyhlídce, kde jsem konzumoval chléb a čaj z termosky. Mlha nedovolila daleké výhledy. Z cesty mezi loukami a poli do Bukoviny byl vlevo vidět jen nejasný obrys Zvičiny. Modrá značka zamířila ze svahu asi kilometr napříč lesem, jenž v mapě označen je jako "Hůra". Lesní cesta vyspravena byla v úseku asi 300 metrů velmi hrubými kameny, které byly příčinou méně příjemného sestupu. Na konci lesa mlha nezlobila, a tak otevřel se hezký pohled na Lázně Bělohrad i jeho Vsi, k vidění byla i osada Brtev a poutní místo Byšičky. V Prostřední Nové Vsi povšiml jsem si, že někteří pochodníci jdou tady hned na žlutou značku a vyhýbají se zacházce na bělohradské náměstí. Politoval jsem je v duchu, že šidí sami sebe (mně to v mysli vycházelo 26 km i s tím zdánlivým prodloužením). Na rynku lázeňského města jsem si hleděl tří souputníků (a učinil jsem dobře), snad hledali tu správnou restauraci; nevyptával jsem se, zda jdou najisto anebo to pravé místo odhadli. Většina zdejších pohostinných míst byla označena "Pilsner-Urquell", oni vybrali místo poblíž autobusového nádraží se sympatickými nápisy "Svijany" a "Novopacké pivo". Uvnitř pochutnal jsem si na dršťkové polévce, chlebu a dvanáctce z Nové Paky a opustil místo dříve než spolustolovníci dojedli druhý chod a překlopili cosi říznějšího z malých odlivek ze silného skla. Před restaurací jsem spatřil (někde výše jmenované) účastníky pochodu Marušku, Jožinu a Vláďu, kteří se dovnitř teprve chystali. (Maruška - nepochybně ve snaze radost mně udělat - sdělila, že šli přes Novopacké vodopády.)
Po 16 kilometrech opouštěl jsem náměstí v Lázních Bělohradě ve 12:30 po žluté značce vedoucí až do cíle. Následovaly dva kilometry proti toku Javorky až k Horní Nové Vsi. Mírným stoupáním jsem se dostal na dosah tamní železniční zastávky na trati Chlumec n.C. - Trutnov. Značka zamířila do lesa, asi po 20 minutách otevřela se krajina v místě, kde začínaly Uhlíře. Na rozdíl od ranního zatažena objevilo se sluníčko, mlha nevládla a hrad Pecka vévodil obrázku sevřenému ze dvou stran lesním komplexem. Od osady Uhlíře byl jsem pozornější - vědom si toho, že tímto úsekem jsem dosud nešel. Nic neobvyklého však nekonalo se, cesta lesem krásně průchodná, s blížícími se domky další osady otevřel se pohled ze stráně k Valdovu. V Přibyslavi jsem byl ve 14 hodin. V hospodě - k mému překvapení otevřené - nechal jsem si natočit (abych to vskutku prostřídal) novopackou jedenáctku. Dosti pěnila. Než byla hotova, pohlížely moje zraky na TV NOVA, kde projížděli policisté ve služebním voze "Volha". Myslil jsem zpočátku, že jde o politický jinotaj (7. listopad je výročím Velkého října), ale na programu byl český film "Smrt si vybírá" z roku 1972 s úžasnými výkony herců (např. Jaroslav Moučka, Jan Libíček, Václav Postránecký…).
L. Bělohrad - pamětní deska v místě, kde stával rodný domek K.V.Raise. Foto: J. Vaníček
poklid na Javorce v Prostřední Nové Vsi. Foto: J. Vaníček
sv. Jan Nepomucký v Horní Nové Vsi. Foto: J. Vaníček
Přibyslav - pohostinství. Foto: J. Vaníček
Časové možnosti nedovolily mně prožít hodnotný snímek naší filmové tvorby do konce, a tak odebral jsem se do cíle. Žlutá značka vedla půl kilometru lesem. Když objevily se průmyslové objekty i rodinné domy, nesnažil jsem se přesně identifikovat, kde končí Heřmanice a začíná Nová Paka. S úctou k dílu předků zastavil jsem se u železničního tunelu. Minul jsem hlavní vlakové nádraží i velkoobchod Lidl a podél trati přišel do skautské klubovny - cíle pochodu. Zdáli překvapily mne radostné výkřiky; nepatřily ovšem turistům, ale fanouškům na blízkém stadionu (místní nováček divize C toho dne zdolal hradecké béčko 1:0). Po 15. hodině jsem s poděkováním pořadatelům převzal diplom a v 15:30 dálkovým autobusem zamířil k Jičínu. Odjížděl jsem s přesvědčením, že "Poslední pochod roku 2009" nebyl posledním v těchto koutech našeho krásného Podkrkonoší.
Výlet do Českého ráje /31. 10. 2009/ aneb Přes Kozákov a Tábor /napsal Jan z Jičína/
Regionova Královéhradeckého kraje, jež odebrala se v sobotu 31.10.2009 v 7:32 z Jičína k Turnovu, veze jičínské turisty (v počtu asi dvou tuctů). Vystoupí oni ve Ktové, aby absolvovali trasu v délce přibližně 12 kilometrů kolem Trosek. Mezi cestujícími jsou další dva turisté, které jsem nezahrnul do výše uvedeného společenství: syn Lukáš a já. Pro poslední říjnový den rozhodli jsme se navštívit jiná místa pestře zbarvené podzimní domoviny včetně nejvyššího bodu Českého ráje. Výchozím místem pěší trasy jsou v 8:15 SEDMIHORKY. Modrá značka začíná u nádraží, přecházíme hlavní silnici Turnov - Jičín. Po místní komunikaci se dostaneme do volně navazující vesnice KARLOVICE. Mírné stoupání smíšeným lesíkem nás vede k osadě SVATOŇOVICE. Přidávání nadmořské výšky mezi poli a loukami nakrátko přerušíme, když smíšeným lesem sestoupíme do malebného údolíčka, za nímž je osada KVÍTKOVICE. Naše cesta pokračuje mezi rozlehlými ovocnými sady k obci LESTKOV, kde přecházíme silnici vedoucí k Loktuši. Stoupáme mezi loukami kolem domů náležících do obce RADOSTNÁ POD KOZÁKOVEM. Na okraji lesního komplexu přichází značka žlutá od hradu Rotštejn. Po půl kilometru potěší nás RADOSTNÁ STUDÁNKA. Stoupání je prudší, pod spadaným listím skrývají se kluzké kameny.
V 10 hodin přicházíme po osmi kilometrech na KOZÁKOV (744 metrů n.m.). U čtyřbarevného rozcestníku nemůžeme nevzpomenout na naše putování z minulých let, která sem byla směrována. Trávu i dřeviny tato místa krášlící lehce pokrývá jíní. Nermoutíme se nad tím, že vrchol je zcela zahalen mlhou. Rozhlednu nenavštívíme. Restaurace je dnes rezervována uzavřené společnosti do 15 hodin, a tak se občerstvíme čajem z termosky a potravinami z domova. Z Kozákova budeme pokračovat až domů po červené značce. Jdeme po silnici. V osadě KOMÁROV nelze se nezastavit (dnes je Den reformace) u kapličky ozdobené kalichem. BAČOV, kde si všímáme kaluží lehce zamrzlých, nás směruje do volné zas krajiny. Zalesněným hřbítkem se dostaneme do osady VRCHY, odtud po silnici ke křižovatce ZELENÝ HÁJ. Lesem sestupujeme kolem potůčku, u kterého nelze z mapy zjistit, zda se jedná o horní tok Veselky anebo o její přítok, lapálie která nevadí nám.
Radostná studánka. Foto: L. Vaníček
mlhou zahalený Kozákov. Foto: L. Vaníček
kaplička v Komárově. Foto: L. Vaníček
strážce Veselského potoka. Foto: L. Vaníček
V údolí, kde začíná obec VESELÁ U SEMIL, střeží malý vodní tok dřevěný vodník, jenž ochotně poradí, abychom šli kolem rekreačních chat a pak vystoupali lesním komplexem do osady SKUHROV. Za vsí RVÁČOV jdeme kousek po odbočce z trasy, SMETANOVA VYHLÍDKA na úbočí přivráceném ke Kozákovu však dnes mnoho dalekých rozhledů nenabízí. POPELKA a MORCÍNOV napovídají, že nablízku je již KOŠOV, odkud k vidění je další významný vrchol naší trasy. Dva kilometry jdeme do kopce lesem k vrcholu TÁBOR (678 metrů n.m.), na 23. kilometru jsme ve 14:15 hodin. V restauraci přijde k chuti česneková polévka. Rozhledna je otevřená, avšak výhledy ani odtud dnes nebudou daleké. Sestup z hory - zpočátku prudký - je dnes ztížen mnoha větvemi, které po podzimních vichřicích zůstaly přes cestu. Smíšený les opouštíme u domů náležící vesnici CHLUM, za tratí spojující Libuň se Starou Pakou nachází se obec KYJE. Za nevysokým hřbítkem sestupujeme k rozcestí, nablízku kterému je RANČ KAMENEC, místní komunikací přijdeme do městečka ŽELEZNICE.
Až do cíle zůstaneme věrni červené značce, i když trasa po silnici od osady TĚŠÍN do obce VALDICE není z nejpříjemnějších. Ve Valdicích se zastavujeme u pomníku T. G. Masaryka, který byl odhalen 27. 10. 2009. Po stovkách metrů lipovou alejí, jež netěší se nejlepším zdravotním stavem, vítá nás město JIČÍN. Domů přicházíme v 16:45 po 33 kilometrech podzimní krajinou Českého ráje.
Jan a Lukáš z Jičína v lese u Skuhrova. Foto: neznámý kolemjdoucí
Tábor. Foto: L. Vaníček
pomník Nejsvětější Trojice v Železnici. Foto: L. Vaníček
radnice v Železnici. Foto: L. Vaníček
pomník T.G.Masaryka ve Valdicích byl odhalen 27. 10. 2009. Foto: L. Vaníček
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz