24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Kam nedošel velbloud /19. 09. 2009/ aneb ČTVERO VÝSTUPŮ DO RAJSKÉ POHODY
Po stopách řídícího učitele Jana Buchara /12. 09. 2009/ aneb PÁTRÁNÍ PO BUCHAROVI S PŘÍCHUTÍ ŠVESTEK
Setkání Rampušáků /05. 09. 2009/ aneb NOMEN OMEN VELKÁ DEŠTNÁ A HEJKALOVÉ NAD JEDLOVOU
Výlet do Jizerských hor /29. 08. 2009/ aneb ZA ZÁVAZKY A POHLEDÁVKAMI DO JIZERSKÝCH HOR
Šmajd naším okolím /22. 08. 2009/ aneb VE ZNAMENÁNÍ REKORDNÍCH PĚTAPADESÁTEK
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Kam nedošel velbloud /19. 09. 2009/ aneb Čtvero výstupů do rajské pohody
ÚVOD. Třebaže jednalo se v pořadí o druhou nejdelší trasu 30. ročníku dálkového a turistického pochodu Kam nedošel velbloud, zasytili pořadatelé z odboru turistiky při T. J. Sokol Jablonec nad Jizerou lačný a nenasytný dálkoplazecký žaludek účastníka 33-ikilometrové trasy soustem vpravdě výživným a hutným - čtyřmi vydatnými stoupáními.
PRVNÍ STOUPÁNÍ "ZAHŘÍVACÍ A IMPOZANTNÍ" - exkomunikovalo mě z Jablonce nad Jizerou do Vysokého nad Jizerou o délce 3,5 km o převýšení 250 metrů, pořídil jsem je odhadem za 50 minut.
Výstupu ovšem předcházelo milé přivítání určené trojici, jež jako v posledních letech jediná dorazila na start v kulturním domě prvním vlakem do Jablonce nad Jizerou přijíždějícím v 05,51 hod. Hlavní pořadatel Jirka nabídl nám s úspěchem "panáka" ginu a též námi objednaný čaj šel na účet pořadatele. Při předstartovním posezení dozrálo pak ve mně trochu bolestné rozhodnutí, že oproti minulém týdnu nezúčastním se improvizované trasy mých předchozích souputníků za turistickými vizitkami a dodržím přesně předepsanou trasu 33 km, jejíž zdolání mě lákalo. Proto již před kulturním domem rozloučil jsem se na celý den se zbylými dvěma členy trojice - s Maruškou i oslavencem Vláďou, jenž posílil mě pro následné putování hltem rumu, jenž přišel mě velice vhod.
První stoupání rozloženo bylo vlastně dvě části - úvodní prudší přerušeno je klesáním ze Třičských /dle mapy Kamenných/ vrchů na silnici do Tříče a odtud mírnější pokračuje až na vysocké náměstí. Musel jsem nejprv prokličkovat jihozápadním krajem Jablonečka, poté skrze stromoví obořit se kolmo do prudkého svahu, na jehož strmosti až po několika desítkách metrů ubrala cesta odkloněné doprava, posléze traverzující dalším táhlým stoupáním přese sjezdovku, z níž výhledy dozadu na severovýchod na impozantní hřebeny Krkonoš s Lysou horou a Kotlem poskytly mi vítanou záminkou ke zvolnění náročné chůze, zvláště měl-li jsem pod modravou bezoblačnou oblohou štěstí na výraznou viditelnost na sluncem zalité protější svahy. Ovzduší ranního chladu ostré jako jazyk hašteřivých žen nutilo mě ke svižné chůzi, zvláště nasadil-li jsem již od startu nové černé šortky. Těsně pod náměstím jednou bych rád zazvonil u jednoho z domků a dotázal se, zda majitel má nějaký vztah rovněž k brdskému pohoří - na domku je nápis "Zde je království Krakonošovo a Fabiánovo". Na náměstí pak - protože Honza za Jablonečka, s nímž setrvali jsme v družném rozhovoru již na startu, zrovna zaběhl si do obchodu - obsloužil mě proto razítkem kontroly plavovlasý mladík.
i jen několik účastníků a pořadatelů dokázalo vytvořit na startu čilý ruch - zleva Radek z Bělé p. B., Máša z Vrchoviny /přijeli po nás autem/, Honza a Jirka z Jablonce n. J., Maruška z Trutnova, Jirka ze Středního Předměstí /jediný přespávající/ a Vláďa z Jilemnice. Foto: L. Šlosar
kontrasty světel a stínů při ranních výhledech ze sjezdovky na Jablonec nad Jizerou a vrchy nad městečkem byly předzvěstí nádherného slunečného podzimního dne. Foto: L. Šlosar
DRUHÉ STOUPÁNÍ "NAMÁHAVÉ A TAJUPLNÉ" - ze silnice z Jablonce nad Jizerou do Hrabačova na Rezek o délce 6 km o převýšení 460 metrů /posledních 1,5 km převýšení 290 metrů, pořídil jsem je asi za 1 hod. 15 minut.
Abych je mohl podstoupit, musel jsem pokračovat - za dalších průběžných po levici impozantních výhledů na krkonošské kopce i na výraznou cestu ze Tříčských vrchů, po které jsem před několika desítkami minut klesal do Tříče - skrze park, kolem hřiště, mírným klesáním kol Márinkova kříže k Dykově skále a dále prudkým již klesáním skrze lesní terén po široké cestě mnohde rozježděné technikou z doby, kdy cesta byla zabahněna, v blízkosti zřícenin hradu Nístějky, nato levotočivou zatáčkou k Farskému potoku a konečně přes Jizeru na rušnou silnici směřující až na Hrabačov.
V oněch místech odvolával se itinerář stále na turistické značení, jež však ještě před silnicí zbaběle uhýbalo, aby překlenulo Farský potok směrem na Jilem, což mě co dokonalého znalce několika málo míst v Krkonoších nevyvedlo z míry. Další půlkilometr pokračoval jsem opatrně po rušné silnici přes Maříkov, až s ulehčením odbočil jsem doleva po silničce a dále přes železniční přejezd. Také zde turistické značení, na něž se itinerář odvolával, chybělo, neb bylo zrušeno, což mě rovněž nevzrušovalo, neb pamatoval jsem si, že silničku musím pokorně sledovat mírným stoupáním přes Dolní Dušnici a Stromkovice, zvědav jsem byl toliko, zda rozeznám místo, kde budu nucen silničku opustit do volného terénu.
Chlad v zastíněném údolí Vejpalického potoka, jehož vodám uháněl jsem vstříc, přecházel místy v mrazení. Již po několika metrech za přejezdem nabídl mi bělovlasý řidič svezení autem, ještě teď vybavuji si jeho konsternovanou tvář, když zdvořile odmítl jsem, snad nezatrpkne a svou pomoc bude nadále nabízet těm opravdu potřebným.
V hoření části Stromkovic blíže pomníku obětem 1. světové války přetnulo mi cestu žluté turistické značení, současně k opuštění silnice vybídlo mě nejprve cykloznačení a s ním i k mému milému překvapení torzo modrého značení, jež zde bylo ponecháno k užitku pěších úmyslně a jež mě u jedné z chat vymrštilo do stoupání chvílemi natolik prudkého, že bezmála nosem svým rozrýval jsem terén před sebou.
Těsně zkraje Rezku odměnou bylo mi razítko druhé kontroly, nikoliv však občerstvení v jedné ze dvou chat, neb tyto si dravě kapitalisticky nekonkurovaly a naopak svorně a jednotně držely dovolenou mezi 14. a 22. září, takže k tomu účelu prospěla mi má poděbradka.
v blízkosti pomníku ve Stromkovicích prozrazujícího, že 1. světová válka vybírala si oběti pocházející z nejzapadlejších koutů Čech, zmizely veškeré mé pochybnosti stran dalšího mého postupu na Rezek. Foto: L. Šlosar
obdivuhodné bylo, že na startu, v cíli i na kontrolách - krom jiného i na Rezku - poctivě hleděli si účastníků v převaze mladí lidé, kteří se přitom příjemně bavili. Foto: L. Šlosar
TŘETÍ STOUPÁNÍ "FÁDNÍ A NEKONEČNÉ" - od hotelu Skála ve Vítkovicích na Dvoračky o délce 5,5 km o převýšení 460 metrů /posledních 0,5 km převýšení 100 metrů, pořídil jsem je asi za 1 hod. 10 minut.
Bych příliš nezpychl, sehnala mě přísná mladá dvojice z kontroly přes silničku dolů prudkým klesáním až k hotelu Skála na hořením kraji Vítkovic. Od zvoničky vykročil jsem rázně po asfaltové silničce v ústrety tentokráte vodám potoka Kozelského, nejprve kol několika utěšených chat, aby později naskýtal se mi přede mnou jeden a tentýž obrázek - silnička končící někde mezi stromovím přede mnou. Toliko na jedno místě zastavil se mi na vteřinu dech, přede mnou z lesa vyskočil pes, jeho držitelé však prodlévali těsně nad cestou. Protože stejný charakter mého putování udržel si taktéž úsek za rozcestím Vidlice, byl jsem převelice rád tomu, že moje vytrvalé tempo dovedlo mě až k dvěma esovitým zatáčkám zvěstujícím sedlo pod Dvoračkami, odkud vidina delší plánované přestávky takříkajíc vymrštila mě do závěrečného prudkého půlkilometrového stoupání k chatě Dvoračky. Kulminující teplé a slunečné počasí dovolilo mi již u hotelu Skála zbavit se větrovky.
ledva nabyl jsem ztěžka nadmořské výšky 890 metrů na Rezku, byl jsem přinucen sestoupat do hoření části Vítkovic k hotelu Skála a po několika metrech dorazit k malé zvoničce. Foto: L. Šlosar
MEZIHRA - DVORAČKY. Z místa zvaného Dvoračky zavanuly mi již naproti klid a pohoda. Začas nikdo nevzpomene toho, že druhdy vítala pocestné první ze dvou chat stojících v jedné rovině těsně vedle sebe - Dvoračky, jež nyní slouží toliko ubytovaným. Vzorná pohotová obsluha, jež nedovolí poutníku prodlévat příliš čekáním na objednávku a posléze na krmi, přesunula se do čerstvě zbudovaného vedlejšího hotelu Štumpovka. Skvělá dršťková polévka a pečivo vlastní provenience vláčné jako dort, k nimž připojil jsem ještě pivo a turka, napověděly, že taktéž krmě uchovalo si dřívějších kvalit. Strávil jsem zde v rajské zahradě klidu a zapomnění velice příjemnou hodinku, jíž završil jsem razítkováním u třetí kontroly pochodu.
nejen dětské houpačky, nýbrž i samo prostředí Dvoraček s nově zbudovaným hotelem Štumpovka vlevo, vytvořily u poutníka představu rajského zahrady klidu a míru. Foto: L. Šlosar
ČTVRTÉ STOUPÁNÍ "POKLIDNÉ A BOHUDÍK ZÁVĚREČNÉ" - z Nové Vsi na Stráž o délce asi 3 km, jehož celkové převýšení si odhadnout netroufám - na rozdíl od posledních 0,5 km, jež odhaduji na 58 metrů, pořídil jsem je odhadem za 40 minut.
Aby si mohl poutník dopřát slasti stoupání, musí předtím hluboko poklesnout, zvláště doputuje-li - jako právě já na Dvoračkách - do nadmořské výšky 1.140 metrů a je-li nucen vracet se zpět z hřebenů do nižších poloh. Pro ten účel nabídli pořadatelé účastníkům trasy 33 km prudký sestup k Huťskému potoku, právě pod Dvoračkami pramenícímu, a posléze kol stejnojmenných vodopádů, jehož vody dopadají z výše 20 metrů. Nápis na odbočce k nim zpravuje poutníka o tom, že název toku i skoku odvozen je od první sklářské huti v nedaleké již Rokytnici nad Jizerou, v níž působila známá sklářská rodina Schürerů od roku 1562, stará a omšelá budova v místě krátké odbočky k vodopádům je pak svědkem dávných dob, kdy návštěvu tohoto druhdy oblíbeného výletního místa zpestřovala návštěva restaurace a o nedělích dokonce i tancovačky.
Následující trasa pochodu nedovolila mi bohudík ponořit se příliš do horkých ulic Rokytnice nad Jizerou, naopak na město zasazené do rámce okolních kopců umožnila mi zakrátko zhlížet z okrajové jeho části Nové Vsi až k úpatí zalesněného kopce, vedle něhož po travnaté cestě skrze lučiny, jež dosud nepoztrácely zářivé zeleně, vyhoupl jsem se v úvodu následujícího ještě pozvolného stoupání na Sachrův hřeben. Na zmíněný kopec - Stráž - vysápal jsem teprve po několika stovkách metrů po pevné, místy kamenité cestě z druhé strany, zato do zprvu do velmi prudkého stoupání, jež asi po dvou stech metrech zmírněno bylo jen zlehka stoupající pěšinkou až ke skalisku, na jehož vrchol zbývalo mi jen několik schůdků a jež na druhou stranu směrem k zalesněnému svahu svažujícímu se k Rokytnici spadalo prudkou stěnou, po níž chystala se slaňovat horolezecká mládež. Po mě naštěstí co účastníku pochodu požadovali pořadatelé toliko razítko čtvrté kontroly, jež i nyní prodlévala na konci příslušného stoupání.
stříbřité vody Hutského vodopádu seskakují až z výše 20 metrů. Foto: L. Šlosar
výhled ze Stráže na Rokytnici nad Jizerou zasazenou do rámce okolních kopců patří mezi nejkrásnější v Krkonoších, zvláště přeje-li počasí. Foto: L. Šlosar
ZÁVĚR. Pohled za okénko přípravny jídel ve 2. poschodí kulturního domu v Jablonci nad Jizerou prohloubil nesmírný můj údiv, jenž provázel mě po celý průběh pochodu. Stejně jako předtím na startu a na všech kontrolách připojili se i zde ke svému charismatickému 44-iletému spiritu rectorovi, krom jiného taktéž obecnímu zastupiteli a malíři abstraktních obrazů, samí mladí lidé, včetně dokonce párů!!
Když v průběhu třičtvrtěhodiny mého pobytu přicházely k tomu všemu také rodiny s malými dětmi, skoro v obavách, abych pod vlivem všech příliš neomládl a nedorazil domů nepoznán, vybral jsem se raději na nádraží. Stejně jako předtím ráno očekával mě tu vlak barvy oranžové nadepsaný slovy "Naděje a jistota atd.", kupodivu nešlo vůbec o žádnou politickou propagandu - naděje po včasném odjezdu v 16,15 hod., že dojedeme do Martinic včas, změnila se skutečně záhy v jistotu.
vypadá to, že České dráhy zavedly nové oranžové vlaky, jež by zřejmě měly dát cestujícím jistotu i naději, že budou cestovat na čas a bez úhony. Foto: L. Šlosar
A na závěr pak pro zpravodajskou přesnost musím uvést, že úplné poslední stoupání překrásného podzimního dne podstoupil jsem v Martinicích do vozu mírně zpožděného vlaku jedoucího z Kolína do Trutnova ….
Po stopách řídícího učitele Jana Buchara /12. 09. 2009/ aneb Pátrání po Bucharovi s příchutí švestek
Přestože pochod Po stopách řídícího učitele Jana Buchara odvíjí se po stejných či podobných, na každý pád známých mně trasách, jezdím do Jilemnice rád, neb propadl jsem kouzlu báječné atmosféry na startu a v cíli pochodu. Letos navíc obzvláštní důvod pro účast na pochodu spočinul v tom, že řídící učitel, znalec Krkonoš a propagátor sportu /najmě lyžování/ a turistiky Jan Buchar narodil se právě před 150 lety, přesněji 20.září 1859.
Své působení na pochodu představoval jsem si co Hurvínek válku, totiž že si v poklidu oběhnu nejdelší trasu 33 km po známých místech proti loňsku jen mírně obměněných, o pochodu z tohoto důvodu nejspíše nenapíšu a v neděli místo tohoto budu si třeba číst. Náš horský vůdce Vláďa z Jilemnice mínil však jinak, po dohodě s pořadateli naplánoval vlastní delší trasu, na níž - zatímco klasická trasa pochodu mapuje chronicky známá místa Bucharova životopisu jako místo narození, pobytu a školního působení - pátrali jsme po šlépějích Bucharovy činorodosti v místech jemu nejpřípadnějších, totiž přímo v horách krkonošských.
Tím přihodilo se, že vyrazili jsme ze startu v Autoklubu v Jilemnici rovnou směrem severním skrze zámecký park - kde a později i na protějších svazích zkraje Krkonoš - sledovali jsme badatelné známky spouště, jíž způsobil tu uragán v konci července, a dál pak kol domku, odkud vybral se dne 24. března 1913 - shodou okolností z popudu Bucharova - na krkonošské hřebeny k poslednímu svému tragickému závodu Bohumil Hanč. Kopírovali jsme vlastně načas druhou část nejdelší trasy, na níž pořadatelé dále zkraje Dolních Štěpanic spojili nezbytné s užitečným - kvůli polomu svedli na chvíli trasu z červeně značené cesty kol školy, kde Jan Buchar vyučoval, a teprve za ní ještě prudším stoupáním vyhnali nás ve směru na Benecko.
Ještě však drahně pod ním, za usedlostí blíže kraje Horních Štěpanic - tam, kde při absenci těžkých olověných mračen naskytl by se nám zřetelný pohled na Kotel - ukázalo se, že se toho dne se k Bucharovi připojil se vší skromností ještě jiný oslavenec, jenž počastoval své kolegy - Vláďu a Marušku - prvním z četných hltů švestkovice ze své placatice. Stáloť totiž ještě donedávna dokonce na jedné ze zažloutlých stránek kroniky města Hořovice starobylým písmem zaznamenáno, že ….. "dne 13. Septembris L. P. třetjho roku budowánj socialismu gest narodil se v Praze hořowickým občanům Josefu a Zdeňce syn Luděk", nežli tento zápis na příkaz zdejšího šoltyse přemístěn byl co odstrašující příklad do smolných knih téhož města.
o tom, že pohodová atmosféra prostě k Bucharovu pochodu patří, zleva bezděčně vypovídají Milan z Lomnice n. P., Vláďa z Jilemnice, Vláďa z Lázní Bělohrad a Maruška z Trutnova. Foto: L. Šlosar
ve škole v Dolních Štěpanicích vyučoval pan řídící Jan Buchar v oněch krásných dobách, kdy učitele - byť rovněž chudého - považovalo si žactvo i rodičovský sbor. Foto: L. Šlosar
V Benecku shledali jsme posléze důvodu, proč umístěn byl prodej turistické vizitky do hotelu Kubát, druhdy bohatě vybavené středisko informační nejevilo totiž známky činnosti. Na Předním Žalém s potěšením shledali jsme nově postavený kiosk, jenž - na rozdíl od rozhledny - nebyl otevřen, zvenčí nalezli jsme tu autobusové jízdní řády, linka Žalý - Rovinka - Špindlerův Mlýn nebyla však dosud zřízena, pročež pokračovali jsme dále po svých. Ještě předtím sledovali jsme tu šrumec na občerstvovací kontrole cyklistického závodu o účasti as tuctu závodníků. Rozšířený kiosk Na Rovince, kamž přibyli jsme po dvojím klesnutí, obsypán byl zvenčí především cyklisty, uvnitř stále voněl novotou a leskl se stále zčerstva nalakovaným dřevem, což přimělo mě spontánně k nově formulované objednávce slovy: "Pivo odstínu světlého". K mé poctě byl mi tu zakoupen borůvkový koláč. Sympatické je, že stejně jako v civilizovaném světě, jenž vzorem naším je pouze tehdáž, kdy se nám to hodí, a na rozdíl od většiny našich zpuchřelých poslanců majitelé kiosku pochopili, že konzumace potravin v kouři plném zplodin je stejně "moderní" jako středověká města bez kanalizace s ulicemi s tekoucí močůvkou.
Asi o půlkilometra dál v penzionu U Piráta, kde s radostí objednal jsem svým přátelům, kteří si oslovení dálkoplaz zaslouží mnohem více nežli já, po skleničce jägermeistera, já sám zůstal jsem věren švestkám. Při odchodu došlo tu k malému incidentu, Marušku nechtěl u vchodu propustit nějaký chlápek v bílém, se skleněným levým okem, s pahýlem místo konce pravé ruky, ke všemu ještě s bambitkou v ruce levé pod vlajkou se zkříženými hnáty a lebkou, ale vyprostili jsme ji.
Do Špindlerova Mlýna připutovali jsme dále skrze Labskou, jíž jsme dříve při mých četných pobytech v podnikové chatě ČKD Hořovice nenazývali jinak nežli Krausovky. Jedna ze změti chat nad námi na jejich počátku slula co chata Švýcarská, kde v létě čerpali kondici hráči Slavie, což dosud většina jejich soupeřů neráčila vzíti na vědomí a nenechala se jimi uštvat.
méně pilného návštěvníka Žalého překvapil na vrcholu nezvyklý pohled - stará kamenná rozhledna jakoby se tulila k novotou svítícímu dřevěnému kiosku. Foto: L. Šlosar
obrazová reportáž z incidentu při našem odchodu z jinak velmi hostinného a příjemného prostředí penzionu U Piráta je výmluvná: běloskvoucí pirát osobně zajímá Marušku a odmítá ji propustit. Foto: L. Šlosar
ponuro nad Špindlerovým Mlýnem zvýrazňují stotunové šedavé mraky letovisko hrozící snad nejen zaplavit deštěm, ale dokonce možná i rozdrtit vlastní vahou - to s Krausovkami vlevo to vypadá jen o drobátko lépe. Foto: L. Šlosar
co malý klenot zasazený do nádherné krajiny připadne nám z Krausovek Labská přehrada se zřetelnou cestou, po níž si to k ní za více než hodinku přihasíme od Špindlerova Mlýna. Foto: L. Šlosar
Ve Špindlerově Mlýně, za teploty 13 st. C uskrovňujícímu se níže okolních kopců pod hrozbou nevlídně se tvářících mraků, zakoupili si mí souputníci v informačním centru pro příští svá putování předem turistické vizitky. Poté po úbočí Hromovky po levém již břehu Labe, sledujíce naproti výstavné domy Bedřichova, dokumentující paradox současna - budování honosných sídel níže a chátrání starých horských bud jako Petrovka, pokračovali jsme dále nad z velké části vypouštěnou retenční vodní přehradou - Labskou slující - až k hrázi její zbudované v letech 1910 - 14 ještě za tehdy nejmilostivějšího císaře Františka Josefa I.
Zde vsunul do ruky jakýsi chlapík - snad démon sám - Marušce lístek žlutavé barvy, poté přesunuli jsme se přes hráz na druhou stranu k silnici Špindlerův Mlýn - Vrchlabí k jakémusi přístřešku. Tam ukázalo se, že Vláďovi nechce se vracet se zpět pěšky, i vklínil se do jakési soustavy lan, k našemu překvapení odrazil se nad propastí a po laně zmizel nám na předešlé straně Labe. Také mě co dárek přemostění Labe bylo nabídnuto, ale - jako na potvoru ve stejnou chvíli - přišel jsem ještě více na chuť nádherné kamenné stavbě s do běla svítícím zábradlím ze stejného materiálu a ještě více zatoužil jsem překlenout hráz znovu a za pomalé chůze polaskat se pohledem na modravou hladinu nádrže pod tmavou hradbou kopců, jakož i na zmíněné již stavby Bedřichova v dáli, a s velkou radostí jsem nabídce odolal.
Nato zprvu po úzké stezičce, ve vyšších partiích pak travnatými pastvinami za impozantních výhledů do údolí Labe, přenesli jsme se po závěrečném klesání k Michlovu Mlýnu, kde v informačním středisku zaplnili jsme své vandrbuchy překrásným razítkem. Ke cti slečny, jež zde vládla, budiž řečeno, že nevarovala nás před tím, co bude následovat.
Následující as třikilometrový výstup s převýšením 340 metrů na rozcestí U Krásné vyhlídky proti toku Dřevařského potoka - kol obory, jíž nadešli jsme po neznačené cestě stále více prudším a zároveň táhlým stoupáním, jež nebralo konce, přestože za každým záchytným bodem, jež objevil se před námi, říkali jsme si, že užuž musí přijít - byl totiž skutečně výživný. Přestože se mi v sobotu šlo dobře, neb v týdnu spadla ze mě několikatýdenní indispozice v podobě permanentního tlaku vpravo od pupku a v pravém oku projevující se značnou ospalostí, na Vláďu jsem i tak při stoupání neměl ani náhodou.
Nebude proto s podivem, že po následující pohodlné chůzi po asfaltové cestě přes Šestidomí přijali jsme s radostí asyl restaurace ve Strážném při parkovišti, kde dostalo se mi od Marušky pozornosti k narozeninám v podobě piva zn. Pilsner Urquell. Posléze sestoupali jsme za dech beroucích výhledů na náprotivné mohutné svahy obou Žalých, za nimiž tu a tam prosvitlo i slunce, do Hořejšího Vrchlabí, odkud projít svižnou chůzí městem Vrchlabí na tamní vlakové nádraží, kde zakončili jsme svou sobotní pouť, bylo již formalistickou hříčkou.
hráz Labské přehrady v detailu zachycena je zrovna v děsuplném okamžiku, kdy Vláďa v soustavě lan zapletený řítí se kamsi do propasti. Foto: L. Šlosar
mně naopak o pár minut později naskýtá se poklidný pohled na selanku hladiny vodní nádrže, nepatrné již vzdálené výstavní domy Bedřichova a na kopce střežící poklid Špindlerova Mlýna. Foto: L. Šlosar
do výše pnoucí se protilehlé svahy Žalého, za nimiž sluníčko pozdě honí "bycha" jím hrubě opomenutého dne, sledují, kterak chystáme se vpadnout do Vrchlabí. Foto: L. Šlosar
Časový předstih více než půlhodiny dovolil nám pak před nádražní budovou "zakufrovat" naproti do restaurace Kufr, kde pro změnu dostalo se mi od Vládi pozornosti k narozeninám v podobě piva zn. Pilsner Urquell.
Když posléze ani Pilníkov nezabránil tentokráte včasnému našemu příjezdu do Trutnova před hodinou osmou večerní, spokojeně bilancoval jsem takto: nejlepším možným způsobem oslavil jsem společně se skvělými přáteli své narozeniny - bez úhony ze strany počasí - na 40 kilometrech náročného horského terénu za milé asistence švestkovice, zcela nepochybně ve šlépějích Jana Buchara, neb ten prochodil a projezdil na lyžích v Krkonoších vše, současně pak poslední vizitkou k městu Jilemnice se vážící zaplnil jsem definitivně první svůj turistický deník.
Setkání Rampušáků /05. 09. 2009/ aneb Nomen omen Velká Deštná a Hejkalové nad Jedlovou
NOMEN OMEN VELKÁ DEŠTNÁ. Počasí se zprvu v sobotu nemohlo jaksi rozhodnout. Nejprve o šesté ranní ještě v Trutnově hrozilo nízkými šedivými mraky, brzy nato po sedmé v Novém Městě nad Metují prostřednictvím modré oblohy slibovalo slunečnou pohodu, konečně kol půl deváté v Deštném v Orlických horách začalo se chmuřit s trvalou platností.
Vystoupili jsme zde z autobusu za přísného dozoru těžkých mraků v barvě oceli a za naprostého nezájmu okolních svahů do mlžného oparu lhostejně ponořených. Ponurá ta atmosféra opustila nás jen na chvilku v prodejně suvenýrů blízké Národního domu, kde nakoupili jsme po čtyřech turistických vizitkách, z nichž tři pokrývaly dále zamýšlenou naši trasu.
Naše první kroky na hřeben Orlických hor doprovázely utěšené pohledy na restaurované sakrální památky při cestě a na jejím počátku, najmě pak sousoší P. Marie se sv. Josefem, sv. Jáchymem a sv. Annou z roku 1781 při kostelu sv. Máří Magdalény. Až do Zákoutí zlehka stoupali jsme proti toku říčky Bělé po silnici, s nimiž oběma rozžehnali jsme se u kamene, jenž stojí tu co memento ničivé povodně, jež v noci z 22. na 23. července 1998 spláchla stojící na onom místě domek a zahubila jeho majitele z Prahy. Nato prudším stoupáním vysápali jsme lesem a lučinou k Masarykově chatě, z jejíž blízkosti kupodivu byly viditelny na stávající poměry solidní výhledy do dálek, toliko pásmy mraků shora omezené. Jen hřeben nad sedlem pod Šerlichem halil se do mlhy, což zády k nám upřeně pozoroval nějaký chlápek v placaté čepici.
Východ hostinské místnosti chaty strážila figura ducha Orlických hor Rampušáka s dlaní nataženou v jeho případě zcela určitě toliko za účelem potřesení ruky s příchozími. Obsazení jedné ze židlí našeho stolu hnedle vedle a všech židlí sousedního stolu vyvolávalo dojem, že nacházíme se na setkání pracovníků firmy Tyco Electronics s.r.o., chyběl snad pouze její jednatel a nejspíš ještě jedna uklízečka ze 2. poschodí. Aby se tu nedělo cos nepřístojného, dohlížel z obří černobílé fotografie v protějším rohu přísným pohledem sám pan prezident Tomáš Garrigue Masaryk, právě nyní měl obzvláštní důvod ke zvýšené pozornosti, dva stoly v levé části místnosti opanovali totiž pod vedením paní Jany z Úpice Loupežníci - z Brend. Sloup vprostřed místnosti zakrýval pak v rohu umístěném křížem stůl obsazený turisty KČT Smiřice.
Ku propagaci méně navštěvovaných akcí v naší turistické oblasti vymyslel totiž její výbor KČT akci Chodíme po celý rok, jejímž smyslem je navštívit v každém ročním období po jedné akci, z nichž na sklonek léta připadla třídenní turistická akce Setkání Rampušáků, jejíž sobotní součást hvězdicový pochod Setkání na Šerlichu určena byla přímo k plnění podmínek této celoroční akce. Její spiritus agens paní Dana z pořádajícího odboru KČT Smiřice objevila se u našeho stolu, aby si s námi potřásla rukou, při této příležitost postěžovala si, že chod Setkání Rampušáka narušila svatba, jež konala se v základně akce - v chatě Horalka ve Sněžném. Čtenáři, kteří budou číst tuto reportáž po mnoha letech, ztěžka srovnají si v hlavě, jak mohly se v jeden den konat vedle sebe akce uvozující v duchu současných poměrů krátkodobý vztah, jenž zpravidla rozpadne se, jakmile objeví se jiná osoba opačného pohlaví, vedle akcí turistických, o něž bude zájem na věky věkův, ale takové paradoxy prostě dnešní doba přináší.
Ještě v chatě ovládl mě načas prchavý pocit nechuti opustit její příjemné prostředí - po pivě, jímž před jedenáctou dovršil jsem jeho předpolední konzumaci všemi třemi způsoby jeho podávání /v plechovce, v lahvi a točeného/ a po hovězí polévce. Venku tuto nechuť vystřídal pocit bezmezného zahanbení. Představte si, lidičky, že onen chlapík s placatou čepicí, k níž zepředu přibyl štítek, nadále střežil nehybně své stanovišti - za nepříznivých klimatických poměrů v teplotě 6 st. C za sužujících mě větrů, proti nimž halil jsem se nyní do kapuce a do nichž kdosi ke všemu začal stříkat z nějakého nebeského spreje vodu!! Uff, při zevrubnějším pohledu se nakonec celá záhada naštěstí vyjasnila, z mlžného oparu zhlížela na nás totiž bysta prezidenta Masaryka, po němž chata je pojmenována.
Zhoupli jsme se sedlem Šerlichu, přičemž panu prezidentu zmizeli jsme konečně z dohledu, a nato hodnou chvíli vlnili jsme se - stále nepatrně stoupajíce - zatáčkami úzké silničky, na které za každou zátočinou otevřel se nám vždy týž stereotypní pohled - vlevo vpravo kleč, uprostřed konec silnice a za ním bělavé prázdno. Dvojice, kterou jsme tu potkali, musela pocházet z řad nepřejících duchů hor anebo sama byla předtím duchem nepřítomna, nenaplnila se totiž později její jobovka, že kiosk na Velké Deštné "nepremáva". Naopak - v jeho útulném prostředí, v němž kupodivu sympatickou výpravu cyklistů z Tyco Electronics s. r.o. početně zastínila jiná expedice /zřejmě z nějakého holdingu/, přišly naší výpravě k duhu teplé svařené nápoje.
Na nedaleký vrchol Velké Deštné za drobného deště, jenž nezrazoval původ názvu hory, doputovali jsme s pohnutím, neb od 15. 08, to jest v období 21 dní vystoupali jsme každý - Maruška z Trutnova, Vláďa z Jilemnice a já - na nejvyšší vrcholy horstev Jizerských hor, Krkonoš a Orlických hor - na Smrk, Sněžku /na tu já dokonce dvakrát, heč!/ a Velkou Deštnou, čímž na okamžik - asi na setinu vteřiny - zastínili jsme sběratele osmitisícovek Reinholda Messnera. Zdrželi jsme se tu za značného nevlídna krátce, nechali jsme toliko Marušku ještě zdolat šestimetrovou rozhlednu a dali jsme si tu po loku Vláďova rumu.
První část našeho snažení završili jsme sestupem z oparna Velké Deštné do viditelna Luisina Udolí, pod kterýmžto názvem skrývá se ovšem osada, však také pokračovali jsme i nadále odtud klesáním - místy, z nichž daleké výhledy na zářící místa ve směru západním a jižním prozrazovaly, že v nížinách vládne místy i slunečno. Poněkud vlevo a mnohem blíže pak zaujala nás zelenavá kupole kostela stojícího uprostřed luk - kostela sv. Matouše.
naše první kroky v Deštném povzbudilo místní baroko, přičemž k sousoší P. Marie se sv. Josefem, sv. Jáchymem a sv. Annou jsme si museli odskočit ke kostelu sv. Máří Magdalény. Foto: L. Šlosar
kámen v místě, kde žlutě značená cesta opouští říčku Bělou a silnici na Šerlišský Mlýn, je stále bohužel aktuální připomínkou tragédie, jíž v těchto místech způsobila ničivá povodeň. Foto: L. Šlosar
v kiosku při vrcholu Velké Deštné nechala se celá výprava zaznamenat na věčné časy a nikdy jinak. Foto: neznámý kolemjdoucí
přestože jsme později potkali výpravu turistů, v době našeho příchodu na vrchol Velké Deštné bylo siro, pusto a nevlídno. Foto: L. Šlosar
HEJKALOVÉ NAD JEDLOVOU. Ve větší blízkosti kostela upoutala naši pozornost skupina lidí, jež odspoda právě ke kostelu přibyla, mezi nimi nejvíce jakási osoba v černém. Teprve zblízka shledali jsme, že nejedná se o kněze, nýbrž o jednu z pohádkových bytostí zezdola chystané dětské trasy slavnosti Kačenčino loučení s létem, konkrétně přede mnou ochotně zapózovali kostlivec a právě Černá paní. Proč právě Černá jsem nepochopil, lze však nadít se toho, že její existenci vynutily si všelikeré ty organizace hájící lidská práva, postrádající dosud barevný protiklad Bílé paní z Rožmberku, což do těchto chvil zřejmě zavánělo rasovou diskriminací.
Kostel sv. Matouše postavený v letech 1737 - 1741 byl po požáru v roce 1833 obnoven o dva roky později, při mé první návštěvě Orlických hor kdys před asi 25 lety to vypadalo, že pro nenávratnou devastaci nepřežije však časy kostelům nepříznivé. Nyní jsem s potěšením zjistil, že pro jeho záchranu vykonalo se tu hodně práce, uvnitř instalovány byly lavice, v popředí kostela nacházel se prostý kříž pokrytý bělavou látkou a ještě před ním prostý kámen s kyticí. Probíhala tu právě výstava starých fotografií podorlických obcí, jíž s chutí jsme si prohlédli.
Nato na radu Černé paní postupovali jsme po okraji lesa kol dalších stanovišť s pohádkovými bytostmi - Hejkaly se zeleným listím na hlavě nahrazujícím jim vlasy a s tvářemi pomalovanými stejnou barvou, zlatovláskami, vodníky a pašerákem se státní hranicí. Doputovali jsme tak do ohniska celé akce - do obce Jedlová.
Dlouhá fronta před penzionem Kateřina vzbuzovala u neinformovaného pozorovatele dojem, že občané z Podorličí touží s předstihem vynahradit si rozhodnutí Ústavního soudu o odložení vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta o vyhlášení předčasných voleb do Sněmovny ve dnech 09. a 10. října, tak dlouhá tu postávala fronta. Přítomnost dětí napověděla však, že jednalo se o čekatele startu na pohádkový les, jehož závěr jsme byli právě mimoděk absolvovali.
Atmosféra akce pohltila nás natolik, že poseděli jsme chvíli za penzionem při občerstvení poslouchajíce výbornou skupinu ERRORI z Dobrušky či Opočna, v níž imponoval především sytý hlas zpěvačky Petry Flígrové. Nato hnedle, jakmile hlavní nápor voličů - promiňte: zájemců - polevil, zaplatili jsme 30 Kč - s ohledem na velkorysost akce obolus vpravdě skrovný - a obdrželi jsme barevný list formátu A4 s emblémy razítek soutěže Kačenčina pohádková říše, mapkou lokality a bystami obou protagonistů akce. Tito pak in natura v živé podobě - Kačenka jako předávající a Rampušák jako přejímající - nás pak vyprovodili ze startu ještě před pozdějším vzájemným předáním vlády nad Orlickými horami. Na první dětské soutěži asi 10 metrů za startem milosrdný podplukovník Československé lidové armády věnoval nám každému papírovou tašku se zobrazenými Pokeimony pro ukrytí listu i pro pamlsky, jež jsme později byli na trase získali - v onom čase kol druhé odpolední chvílemi totiž opět pršelo.
Protože jsme některá zastavení pro jejich vytíženost dětmi z časových důvodů vynechávali, ze získaných razítek pouze odhaduji, že na trase dlouhé zhruba 2 km rozeseto bylo kol 15 zastavení, na kterých bylo nutno dětem podstoupit soutěže mající vztah k pohádkovým bytostem, jež jednotlivým stanovištím velely. Pamatuji se, že - pohlcen atmosférou akce - těšil jsem se nelíčenou dětskou - v mém případě spíše infantilní - radostí, že nalezl jsem jeden z drahokamů, jež protagonisté jedné kontroly pohazovali. Rampušák - jeden ze dvou symbolů akce - vyskytl se na trase i v podobě neživé - sošné - s nápisem, jež měl by býti kánonem pro každého: "Co stvořil Bůh / to cti a věrně opatruj / to myslivce buď /provždy zákon Tvůj".
Tak po silničce vystoupali jsme zlehka opět ke kostelu sv. Matouše, kde pozdravili jsme se opět srdečně s Černou paní a kostlivcem a kde Maruška v rámci soutěže prolezla jakýsi dlouhý tunel. Skrze známé nám již Hejkaly, zlatovlásky, vodníky a kol pašeráka přes státní hranici ad hoc prosmykli jsme se pak již rychleji po známé nám již cestě zpět do cíle.
Neplánované putování pohádkovým lesem završili jsme pak krátkým posezením v Jedlové v penzionu Verner, kde oblažili nás pro změnu kvasnicovým pivem. Sobotní naše nenáročné dvacetikilometrové, na dojmy však bohaté putování završili jsme v posledku dvoukilometrovou chůzí po silničním úseku podobně jak ráno nejprv proti toku Bělé k Národnímu domu v Deštné na autobus uvozující na sebe navazující spojení do Trutnova v trvání necelých 2 hodin.
ačkoli u kostela sv, Matouše pohádkové bytosti Černá paní a kostlivec nacházely se teprve v začátku přípravy na pohádkový les pořádaný v rámci Kačenčina loučení s létem, přece mi ochotně zapózovaly. Foto: L. Šlosar
vážení surfující, kterýž z vás správně na soutěžní otázku, kdo je největší z Hejkalů na snímku, odpoví, že je jím onen vprostřed, obdrží předplatné v podobě práva zasurfovat na tento obrázek ještě pětkrát. Foto: L. Šlosar
o tom, že nevlídné počasí nezkalilo na startu pohádkového lesa dobrou náladu nikoho z účastníků, krom jiného vypovídá i tento obrázek. Foto: L. Šlosar
dnem 05. září převzal vládu nad Orlickými horami opět Rampušák, pod jehož volební program vyjádřený na jeho soše nad Jedlovou podepíše se dozajista každý slušný člověk. Foto: L. Šlosar
K překrásným zážitkům přibyla mi ze soboty navíc milá povinnost: vykonat poslední krůček do naplnění prvního turistického deníku v podobě nabytí již pouze jediné vizitky, kterýžto úkol jeví se pro mě co mnohem snazší než pro naše fotbalisty jejich poslání postoupit po večerní remíze v Bratislavě 2 -2 na mistrovství světa.
Výlet do Jizerských hor /29. 08. 2009/ aneb Za závazky a pohledávkami do Jizerských hor
V sobotu ve čtvrt na devět zrána započínali jsme další náš výlet do Jizerských hor přesně tam, kde jsme o čtrnáct dní dříve před půl šestou podvečerní jiný výlet zakončili - v Hejnici. Běžný člověk zadluží se totiž jednoduše - půjčkami, majetkovou trestnou činností či prohrami v kartách. Turista - byť tedy slušný člověk - může se zadlužit ovšem rovněž. Ani v největším pomatení mysli nelze totiž na provozovateli turistického deníku spravedlivě považovat, aby na každém odlehlém místě, např. na Smrku, Ořešníku či na severním pólu umisťoval konfidenta, který by zde prodával turistické vizitky. Musí tyto proto prodávat na nejbližším frekventovaném místě, turista naopak musí zde nakupovat dočasně i turistické vizitky, jež představují místa, které dosud neprošel. Turistovi vzniká tak dluh - navštívit ona místa, nežli si turistickou vizitku do turistického deníku nalepí. Před čtrnácti dny zakoupili jsme si v pokladně baziliky v Hejnici turistické vizitky Ořešníku a vodopádu Velký Štolpich, nyní bylo třeba tato místa navštívit.
Ještě v Hejnici podařilo se nám třičtvrtě hodiny před otevírací dobou nalomit - aniž bychom tu ztratili za zboží jediný groš - paní v trafice, aby nám dala razítko baziliky, jímž jsme pokryli dále navštívená místa v turistickém deníku. Poté - v mém případě se značným respektem - namířili jsme si to rovnou do kopce, jenž hrozivě vypíná se nad bazilikou a jenž zvláště z jednoho místa skýtá mezi jejími věžemi impozantní pohled na ojedinělý zub téměř na jeho vrcholu poněkud vpravo. Onen výčnělek právě byl naším dílčím cílem.
Pokora, jež nesvazovala však nohy, ukázala se nakonec na místě, protože výstup sám nakonec v kontrastu k ní i s ohledem na příjemné chladné počasí a začátek putování nepřipadl nám až tak drsný. Cesta vedla zčásti zhurta kolmo skrze křoviny či otevřenějším terénem pod bukovinou, místy milosrdněji vlnila se skrze četná skaliska namnoze zčásti pokrytá spadlými větvemi a opět rozbujelými křovisky. Tak stalo, že - přestože část výpravy pozdržovala se sbíráním hub - výstup na odbočku k vyhlídkové skále OŘEŠNÍK, jak výše uvedený zub sluje, dlouhý 3 km s převýšením 390 metrů nezaměstnal nás na čas delší nežli třičtvrtěhodinu.
Doznávám, že otevřené skalní výšiny činí mě značně nejistým. Proto - zatímco Maruška a Vláďa vystoupali na vrchol skaliska - nejvýše zdržel jsem se - to ještě kvůli obrazové dokumentaci - na počátku závěrečného do skály vtesaného schodiště. Nenásledoval jsem tak bohudík dva františkány v roce 1819 obnovující zde tehdáž vrcholový kříž, ostatně nebylo by příliš rozumné tak nerozvážným způsobem ustat v plnění turistického deníku, jenž v důsledku nalepených již vizitek překročil tisícikorunovou hodnotu.
Po krátkém dalším stoupání sestoupali jsme po již širší cestě kol velkého kamene připomínajícího stůl, jenž kdosi pracně a hustě pokryl "mužiky" - kamennými značkami jinak typickými pro Vysoké Tatry - do žlebu, jímž skrze mohutné kamení razil si cestu Velký Sloupský potok, někdy v podobě tenkých stříbřitých vláken bujně přeskakujících zdánlivě nepřekonatelné překážky, jindy v podobě osamocených modrých jezírek a říček povolně mezi ně vklíněných, v souhrnu vytvářející zde VODOPÁD VELKÉHO ŠTOLPICHU. Nežli překročili jsme jej přes dřevěnou lávku, museli jsme šplhat krátce proti jeho toku po kamenitém terénu.
v tom je turistika spravedlivá - nemáš-li, hochu, potřebnou kuráž, přísluší Ti pouze omezené výhledy, v mém případě na Ořešník od začátku závěrečného schodiště, jež pozorný divák spatří až na vrchol skály a na ní pak část jednoho ramene kříže. Foto: L. Šlosar
při pohledu nahoru poněkud proti sluníčku byly z vodopádu Velkého Štopichu patrny spíše jeho stříbřité nitky a provazce. Foto: L. Šlosar
Posléze obrátili jsme naše kroky dolů po levém břehu potoka po široké druhdy silnici, slující Štolpišské, zbudované v roce 1891 a těžce poškozené povodněmi v roce 1958. Nedovedl jsem si v oněch místech představit tehdy projíždějící, možná se tu navzájem vyhýbající autobusy, byť mnohde byl povrch ještě zachovalý. Snáze bohužel dovedl jsem si vybavit v duchu smrt třicetiletého svážeče Maiwalda pod převrženými saněmi v roce 1930, jíž připomínal tu na stromě malý dřevěný křížek s Ukřižovaným.
Pracně nabytou nadmořskou výškou zlehka jsme pozbyli až k rozcestí Pod vodopádem, odkud vykotlaný zub čněl nad námi přes potok snad ještě hrozivěji než z Hejnice a odkud obořili jsme se znovu do dalšího stoupání, jež naštěstí bylo nám podstoupit po široké pohodlné cestě, naproti tomu fádní, byť četným kamením lemované, slující Rauscheckova, dle přezdívky cestáře Austa, jenž postavil ji a jenž kdes v Jizerských horách zmizel a živ ni mrtev nebyl nikdy nalezen.
V místech, kde cesta se postupně narovnávala, spatřili jsme před sebou změť kol, posléze pak vlevo od ní kiosk HŘEBÍNEK, kde na chvíli spadla mi čelist, turistické vizitky zde došly, což se bohudík nedalo říci o lahvovém pivu. V tom čase - těsně před poledny - ze západu pokrývala se obloha těžkými šedavými mračny a déšť i v břitkém chladu byl na spadnutí. Naštěstí zdařilo se nám uniknout jeho hrozbě po zvlněné cestě, kde naši pozornost byli jsme nuceni obrátit směrem k projíždějícím cyklistům, s nimiž naštěstí jsme se na široké cestě shodli.
V ŠÁMALOVĚ CHATĚ na Nové Louce obsluhující děvčata měla při pultu plno práce se znamenáváním útraty hostí na dotekové obrazovce notebooku, přece po chvilce čekání obdařila nás dalšími třemi turistickými vizitkami, dvěma z nich aktuálními pro následující naše putování. Protože v chatě bylo natolik přeplněno, že tu postávali adepti na zaplněná místa, občerstvení se nám dostalo u blízkého - turisty rovněž obsypaného kiosku, časově to vyšlo o něco lépe.
Po odchodu od chaty odskočil jsem si k nedalekému kameni s pamětní deskou věnovanou kancléři a načas pražskému starostovi JUDr. Přemyslu Šámalovi, který jako 73-iletý zemřel ve fašistické věznici. Nato před VODNÍ NÁDRŽÍ NA ČERNÉ NISE /Bedřichov/ nalezli jsme opisový štítek, jenž sběrateli turistických vizitek nahrazuje na některých odlehlých místech razítko, postačí jej obtáhnout obyčejnou tužkou do turistického deníku, stejně jako se obtahuje mince.
Poté rozdělila se načas naše výprava, odchýlil jsem se od ní hnedle doprava před přehradní hrází, neb o několik stovek dál vlevo na břehu vodní nádrže vyhledal jsem prostý vysoký kříž věnovaný Dagmar Spinové, ženě, jež nedokázala přenést přes srdce smrt manželovu a nemoc matčinu. Překonav četné bažiny a poté monotónní silnici shledal jsem se šťastně na rozcestí Závory se zbytkem výpravy, jež předtím pokračovala po přehradní hrázi.
kiosk Hřebínek se změtí kol a jejich majitelů neposkytl nám sice turistické vizitky, nicméně občerstvení ano. Foto: L. Šlosar
pamětní deska na kameni asi 200 metrů před chatou a dalších 100 metrů poněkud vlevo velebí zaslouženě JUDr. Přemysla Šámala v posledku svého života čelního představitele odbojové organizace Politické ústředí, jenž nedalekou chatu co kancléř tří prezidentů mezi válkami užíval. Foto: L. Šlosar
naše exkurse po přehradních hrázích Jizerských hor započala vodní nádrží Černá Nisa, také zvanou Bedřichov. Foto: L. Šlosar
Jizerské hory plny jsou památek na dávné lidské tragedie, tento na místě její sebevraždy věnován je Dagmar Spinové. Foto: L. Šlosar
Posléze v období odpoledním, kdy nabývalo již definitivně na převaze slunečné počasí, sestupovali jsme pozvolna hodnou dobu po asfaltové silnici z rozlehlé náhorní plošiny, na níž nakročili jsme u Hřebínku, přes rozcestí Pod Javorovým vrchem směrem převážně západním.
V obci Fojtka v hostinci U Pýrků prožili jsme příjemné okamžiky, jež působí v dnešní jaksi odcizující se společnosti co balzám. Hospodu fungující v pátek a v sobotu, jež začíná svůj provoz normálně v 16 hodin, otevřel pro nás jeden místní občan, jiný se ke konzumaci piva připojil. Poseděli bychom tu mnohem déle, kdyby nás milé povinnosti nepovolávaly dále. Srdce milovníka psů Josefa Váchala pookřálo by tu pak nad malým psím hřbitůvkem.
Dále minuli jsme s krátkým zastavením VODNÍ NÁDRŽ FOJTKU, prošli centrem Mníšku u Liberce s opravovaným kostelem, pokračovali dále skrze obec proti toku potůčku Jeřice, překlenuli jsme silnici na Chrastavu do stoupání uličkou Do Pískovny, neb každá i malá ulička je tu zřetelně označena červenými ukazateli, a po travnaté cestě dorazili jsme na hráz VODNÍ NÁDRŽE MLÝNICE. Po krátkém zastavení, při němž oceňovali jsme - jako na předchozích dvou dnes navštívených hrázích - romantický rukopis projektanta Intzeho, navrátili jsme se stejnou cestu do centra Mníšku. Protože i po zhruba 25 zdolaných kilometrech proudili jsme svěže /obě naše pouti mezi centrem městečka a vodní nádrží trvaly každá pod 25 minut/, zakončili jsme naši misi půlhodinovým příjemným posezením v restauraci U Barona, odkud to poté na nádraží trvalo necelou čtvrthodinkou.
naše exkurse po přehradních hrázích Jizerských hor pokračovala vodní nádrží Fojtkou. Foto: L. Šlosar
naše exkurse po přehradních hrázích zakončena byla vodní nádrží Mlýnice. Foto: L. Šlosar
V průběhu výletu navštívili jsme sedm míst, jež zobrazeny jsou na turistických vizitkách. Dvě z nich /Ořešník, vodopád Velkého Štolpichu/, zakoupili jsme dříve, dvě další na Šámalově chatě /chata sama, vodní nádrž Černá Nisa/, vyrovnání mých pohledávek na další tři /Hřebínek, vodní nádrže Fojtka a Mlýnice/ vybaví u provozovatele turistického deníku náš mluvčí Vláďa. Jako dluh pak v mém případě trvá návštěva Černých vodopádů /na turistické vizitce zakoupené předešle/ a Čihadel /na turistické vizitce zakoupené na Šámalově chatě/. Co do překrásných zážitků z tohoto - stejně jako z jiných výletů do Jizerských hor - zůstali jsme dlužníky Stvořiteli či Kosmickému Universu my - prostí tři turisté z Podkrkonoší.
Pokud jde ovšem o průběh tohoto konkrétního výletu, se skřípěním zubů - neb mé reportáže slouží výhradně k velebení sebe sama /musím, tak činit, protože nikdo jiný to za mě neudělá/ - jsem nucen za jeho perfektně připravený scénář pochválit Vláďu z Jilemnice.
Šmajd naším okolím /22. 08. 2009/ aneb Ve znamení rekordních pětapadesátek
Jsou rekordy a rekordy. V sobotu padly rekordy dva a oba byly spojeny s číslovkou pětapadesát. Přesně v 0.55 hod. v noci jeden náš soused evidentně ve stavu prostém kontextu s okolní realitou, především však s nočním časem rozezvučel na několik minut okolní byty nějakým televizním zpravodajským pořadem, čímž posunul dobu svých hlučných výstřelků do dosud nejpozdějšího nočního času. O šest hodin později bylo na mě zahájit celodenní útok na jiný rekord - svůj letošní v počtu našlapaných kilometrů vyměřený nejdelší trasou 33. ročníku dálkového pochodu Šmajd naším okolím 55 km. Na rozdíl od předešlého činu strohým líčením slastí a útrap své pětapadesátky neublížím, v příznivém případě naopak dokonce prospěji alespoň závěrečným zjištěním, že tuto vzdálenost lze zdolat - i ve věku předdůchodovém.
Do BOHUSLAVIC NAD ÚPOU dorazil jsem autobusem v 06,25 hod., vystoupil jsem tu kupodivu sám. Veranda klubovny byla i v tomto čase ranním již plna pořadatelů, snídajících účastníků DEP, jehož závěrečnou etapu pochod představoval, i přespavších účastníků pochodu samotného. Na trasu vyrazil jsem okolo sedmé s nerozlučnou trojkou novoměstských turistů Jardou, Milanem a Milošem. Trasu zahájili jsme stoupáním na JIŽNÍ ČÍŽKOVY KAMENY. Mí dočasní souputníci z časových důvodů mířili na trasu 26 km, nespěchali tudíž, takže jsem je na stoupání poztrácel.
Po velkých vedrech přicházelo avizované ochlazení proti předpovědím beze srážek, obloha byla pouze zatažena. Projevilo se to tím, že v uzavřených lesních úsecích - převážně při prudkém stoupání - držel se horký nehybný vzduch, takže jsem byl brzy na triku a v obličeji zmáčený, naopak na odkrytých místech poutníka ochlazoval příjemný studený vánek.
Právě ten doprovázel mě do MARKOUŠOVIC, kde v "občerstvení u Josefa II." nedalo se odmítnout lákadlo v podobě občerstvení. Poprvé a naposledy se tu po osmé hodině postupně sešla pětice, jíž tvořili zmínění tří turisté z Nového Města nad Metují, sedmdesátiletý stovkař ze Zábřehu, jenž sledoval mě od Jižních Čížkových kamenů, a já. Na JESTŘEBÍ BOUDU v osadě PASEKA na další občerstvení dorazil jsem ovšem sám, jedině trasa 55 km tudy procházela.
Boudu opouštěl jsem těsně po deváté, z ROZCESTÍ POD ŽALTMANEM sestoupal jsem k ROZCESTÍ U BÍLÉHO KŮLU, odkud po PANSKÉ CESTĚ přibyl jsem pět minut po desáté do ODOLOVA, těsně po uzavření místního krámku. Zde zavelel mi itinerář opustit Jestřebí hory a sestoupat po třičtvrtě na jedenáct do RTYNĚ V PODKRKONOŠÍ. Když stoupal jsem ke kapličce nad Rtyní spatřil jsem asi dvěstě metrů před sebou kohosi v černém. Těsně před Červeným Kostelcem zazvonil můj mobil, ozvala se Máša z Vrchoviny, které ničemné sobotní spojení z Nové Paky, jež dalo by se považovat skoro jako trestný čin, umožnilo absolvovat pouze trasu 38 km. Ukázalo se, že jde o onu osobu v černém, jíž spatřil jsem předtím, a že Máša nachází se necelých 300 metrů přede mnou u kapličky v části Červeného Kostelce LIPKY slující.
Když později vynořil se odkudsi místní turista Jarda v centru ČERVENÉHO KOSTELCE, kde bujel, kvasil a kolotal probíhající Mezinárodní folklorní festival, jenž procházejícím připomenuly krojované osoby se, opouštěli jsme město ve třech kol domu, kde žil od roku 1948 až do dne svého úmrtí 15. 03. 1975 velitel 1. čs. armádního sboru SSSR generál Jan Kratochvíl, jenž přece octl se v nemilosti komunistů a z těch příčin přivedl nechtěně Jardu post mortem do průšvihu způsobem dokumentujícím absurditu oné doby, jež evidentně poznamenala každého z nás, někoho obzvláště. Zpět však k Jardovi - ten navštívil v oněch dobách na hřbitově zcela maně hrob své babičky ležící poblíž hrobu generálova, jenže 21. srpna, kdy ono místo monitorovaly kamery … a posléze musel příslušným orgánům vysvětlovat, že se opravdu nejednalo o provokaci proti režimu a o protest proti vstupu vojsk, řečených tehdy spřátelených.
O Jardu se později před čtvrt na jednu u RYBNÍKA ŠPINKA, kde překvapila mě značná absence milovníků koupelí, naše trojice pomenšila, s Mášou zastavili jsme se zde v občerstvení vlevo na jednom pivě značky Staropramen. Poté odbočila i Máša na Olešnici, takže pokračoval jsem opět již natrvalo sám stromovím zastíněným údolím POTOKU ŠPINKA až do ŘEŠETOVY LHOTY, odkud mě itinerář skrze STUDNICI po pevných asfaltových silnicích zahnal až do Žernova. Na táhlém stoupání ze TŘTICE do ŽERNOVA pod zataženou oblohou počal se vlhnoucí vzduch sytit kapkami plíživě sílícího deště. Proto byl jsem převelice rád, když přibyl jsem po druhé hodině do části RATIBOŘIC s LUDROVÝM MLÝNEM a když na třičtvrtě hodinu uvízl jsem v letní restauraci MLYNÁŘOVA ZAHRÁDKA, kde přečkal jsem přepršku.
Pan mlynář, babička, Jakub Míla, Kristla i Barunka polekáni by byli velice zvuky, jež linuly se z prostranství pod restaurací - stejně jako budou za desítky let zděšeni naši potomci zpitomělí konzumem a blahobytem těmito reportážemi o pohybu na čerstvém vzduchu na vlastní pohon. Mně - stejně jako dalším hostím - však repertoár klasických písniček skvělé country skupiny se natolik líbil, že nedovoloval mi dlouho odtud odejít, až konečně vyrážel jsem z restaurace po hodině třetí bohudík již po přeháňce, avšak ještě s jedenadvaceti kilometry před sebou.
Strojovým tempem za sílící únavy v nohou proskotačil jsem postupně skrze VIKTORČIN SPLAV, POHODLÍ, přes BÍLÝ a ČERVENÝ MOST, kol SLATINSKÉHO MLÝNA, vyhoupl jsem se na BOUŠÍN, klesl jsem k ROZCESTÍ POD BOUŠÍNEM, kde jsem jakousi mladou dvojici - rybáře a rybářku - ujistil, že odtud dostanou se autem do Havlovic. Ona místa - dále pak až do Úpice také NÁCHODEC, HAVLOVICKÝ MLÝN a HAVLOVICE - pospojovány jsou cestami širokými, na tvrdém hlinitém, teprve od Náchodce na asfaltovém povrchu, jež v rovinaté krajině přímo ponoukly mě k pravidelné svižné chůzi, kteráž svou monotónnosti otupila vzrůstající mé pocity zemdlenosti převážně v kolenou a na stehnech.
Tak - před městem doprovázen ještě ojedinělými výkřiky přes Úpu z hřiště, kde sváděli fotbalový souboj červení a modří - doputoval jsem ve třičtvrtě na šest do ÚPICE k rozcestí, jež vybídlo mě k prudkému půlkilometrovému výstupu s převýšením téměř sto metrů - na vršek a osadu KVÍČALA - jenž měl u mě trvání třinácti minut. Když pak chystal jsem sestoupat k železniční trati Jaroměř - Trutnov, postihlo mě ojediněle to, čemu snažím se čelit před pochodem tabletkami Endiaronu a co s ohledem na jinou indispozici má u mě dosti nepříjemný průběh. Příhoda ta neměla však naštěstí dlouhého průběhu a vyžádala si toliko dvouminutový podřep. Přece byl jsem však tímto extempore poněkud deprimován tak, že od hranic Svobodné republiky Končinské slunné stráně a z osady SEDMIDOMÍ přispěchal jsem do cíle ve čtvrt na osm rovnou po silnici do BOHUSLAVIC NAD ÚPOU šťasten, že celou trasu mám za sebou.
V cíli pobyl jsem přes půl hodinu, pozdraviv s řadou známých a sledovav pasivně zpěváka a multiinstrumentalistu, tančící či občerstvující se turisty a návštěvníky a pořadatele z KČT Bohuslavice nad Úpou, kteří se tu sešli z aktivních v kompletním počtu, přece tu jeden z nich chyběl, bohužel navždy, což připomínalo smutné zátiší na stěně kabin. Joska z Bohuslavic, jehož poznal jsem na startech a cílech zdejších pochodů a na členských schůzích pořadatelského odboru vždy co veselého, optimisticky naladěného, srdečného a přátelského člověka, zesnul před týdnem podobně náhle a bohudík bezbolestně, tím více nečekaně a bolestně pro své bližní a kamarády, stejně jako předtím v půlce června člen trutnovského odboru KČT a cestovatel Harry, usedl totiž večer do křesla, z něhož již živý nepovstal.
Není divu, že když pak v osm večer stoupal jsem na železniční zastávku nad Bohuslavicemi, přehlušila pocit únavy a útlumu, natož pak spokojenosti s poctivě absolvovanými pěšími 55 km, vzpomínka na skvělého člověka Josku z Bohuslavic nad Úpou. Čest Tvé památce, Josko!
účastníka pochodu upoutalo na startu smutné zákoutí na stěně kabin na bohuslavickém hřišti. Foto: L. Šlosar
účastník pochodu alespoň trochu pookřál v "občerstvení u Josefa II." v Markoušovicích při pohledu na jedno vtipné zákoutí. Foto: L. Šlosar
domek generála Jana Kratochvíla v Červeném Kostelci zachytil jsem jen letmo, nachází se na červeně značené cestě opouštějící právě město směrem na rybník Brodský. Foto: L. Šlosar
srdce poutníkovo pookřávalo o četných křížků, tento nachází se u Třtice. Foto: L. Šlosar
konečně se přede mnou objevuje červeně zbarvená lávka, po jejímž překročení po 200 metrech dorazím k Ludrově mlýnu v Ratibořicích. Foto: L. Šlosar
pomník vlastence a buditele pátera Josefa Regnera nachází se u jeho rodného domu v Havlovickém mlýnu. Foto: L. Šlosar
u křížku v osadě Kvíčala pookřálo srdce poutníkovo ještě proto, že před desítkami metry vysápal na vrch stejného jména, na němž se osada nalézá. Foto: L. Šlosar
Přesně jedoucí vlak ve 20,11 hod. a autobus MHD ve 20,39 hod. dopravily mě již vyrovnaného a tudíž spokojeného s dnešním svým výkonem, pravda také nezvykle unaveného, domů na Zelenou louku. Stejně jako na začátku jeden soused tuto sobotu započal, dokončil jsem ji i já ve znamení pětapadesátky, v mém případě však označující počet kilometrů, jež absolvoval jsem nikoliv ku škodě jiných, naopak k jejich inspiraci a povzbuzení.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavý úvod naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Výlet do Podkrkonoší - cyklo /12. 09. 2009/ aneb NA KOLE PODKRKONOŠÍM /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Krkonoš /06. 09. 2009/ aneb ZA PECÍ ALE V KRKONOŠÍCH /napsal Jan z Jičína/
Rudnickej vejšlap /05. 09. 2009/ aneb VELKÉ DOBRODRUŽSTVÍ NA ČERNÉ HOŘE /napsala Máša z Vrchoviny
Výlet do Podkrkonoší - cyklo /12. 09. 2009/ aneb NA KOLE PODKRKONOŠÍM /napsal Jan z Jičína/
V sobotu 12.9.2009 jsem v 9:30 doma při poslechu ČRo 2 - Praha položil na pánev s prohřátým tukem (na krabičce bylo psáno "Ceres soft") kostku rybího filé, přidal hrst mraženého hrášku a připravil dva plátky krájené eidamské cihly, abych jimi překryl kuchařské dílo před dokončením; nezapomněl jsem připravit přílohu: dva rohlíky. Při uvedené činnosti odlétaly myšlenky za pořadateli i účastníky pochodu Jana Buchara do Jilemnice, jehož jsem se třikrát účastnil, i za turisty do Semil připomínajícími si 100. výročí otevření Riegrovy stezky.
Ačkoliv v Jičíně vrcholil pohádkový festival, vybral jsem si pro tento den cyklotrasu vedoucí ke kopcovině, kterou současní geomorfologové označují jako "Zvičinsko - Kocléřovský hřbet"; s vědomím, že pojedu sám. Po svačině - vydatné sic, avšak trávicí soustavu nepříliš zatěžující - odebral jsem se v 10:30 na kole ze sídliště provázen starostlivým konstatováním jedné sousedky, že bude pršet. Z Jičína jel jsem přes Popovice, Milíčeves, Butoves a Kovač. Jednotvárnou krajinu zpestřily blízké vyvýšeniny. Chlumy (od Hořic se táhnoucí) končí v Konecchlumí. Tam na 18. km jsem si zvolil první zastávku, a to u barokního kostela sv. Petra a Pavla. Pozornost jsem věnoval i pomníku Viléma Konecchlumského, jenž byl popraven r. 1621 na Staroměstském náměstí. Do městyse Mlázovice následovaly lehké stoupání i mírný sjezd. V Šárovcově Lhotě jsem si povšiml řeky Javorky i znaků obcí na mostech přes ní. Na okraji Černína odbočil jsem na silničku mezi poli vedoucí a zamířil k Byšičkám. U tamního poutního kostelíka sv. Petra a Pavla jsem byl v pravé poledne. Přišlo mně na mysl, že by nebyla špatná jedna meruňková tyčinka "Müsli", vždyť mám s sebou dvě.
Z Byšiček zvolil jsem (ne zrovna nejlépe) lesní terén po značkách pro pěší, obtížný byl zejména půlkilometrový sjezd po žluté k rozcestí "Pod Byšičkami", po modré do Tetína jelo se už lépe. Za Vidoní jsem si uvědomil, že přejíždím řeku Bystřici. Po krátkém úseku do mírného kopce objevila se blízko již věž kostela v Miletíně, město které nebylo ovšem na mé trase. U Podhájí zabočil jsem vlevo; následovalo vydatné dvoukilometrové stoupání do Želejova, o málo snazší to bylo do Borku. Na tamní návsi jsem byl překvapen, že se objevila žlutá značka pro pěší. Dvě mapy "Podkrkonoší, jež máme, nejsou - pravda - nejmladší: dříve se značka této obci vyhýbala, vedla přes Bezník k Vyšehradu. Hledím si žluté, jež vede na Zvičinu. K malé radosti ztratil jsem pár metrů nadmořské výšky při sjezdu na asfaltové místní komunikaci, žlutá odbočuje vpravo ke stavením, u nichž je v mapě psáno "Podemladí", názvu kterému jsem dosud pozornost nevěnoval. Po stoupání lesní cestou jsem se ocitl na silnici z Miletína do Horní Brusnice, kterou znám důvěrně; po necelém kilometru vjel jsem do okresu Trutnov. Zleva přišla červená od Nové Paky a Pecky, přes louku zamířil jsem do vesnice, která se jmenuje stejně jako nejvyšší bod zdejší krajiny: ZVIČINA. Na vrcholu (671 metrů nad mořem) konalo se zavírání turistické sezóny, které tu tradičně v září pořádá sdružení obcí a měst "Podzvičinsko". Ve 13:30 odzvonil létu zvon kostela sv. Jana Nepomuckého. K nahlédnutí byla výstava fotografií, hudební skupina se měla k světu, Raisova chata i stánek otevřeny. Jen vítr dětem - účastníkům drakiády - mnoho nepřál.
Po konzumaci vlastní svačiny - při níž promyslil jsem další trasu (dopolední sousedčiny meteorologické předpovědi se naštěstí nenaplnily) - odjel jsem ze Zvičiny ve 14 hodin. (Měřič ukazoval 45 km.) Následoval sjezd do Horní Brusnice, odkud zvolil jsem trasu přes Mostek, Borovničku a Borovnici. Horka u Staré Paky (v semilském již okrese) nabídla milé pohledy na Krkonoše. Přes Nedaříž a okrajem Levínské Olešnice jel jsem do Žďáru. Prostřednictvím Karlova (patří do obce Stará Paka) nahlédl jsem - krátce jen - zas do svého okresu Jičín, před sjezdem do Roztok u Jilemnice (okres SM) zastavil jsem v 15 hodin na pár minut, svačil a pohlížel zas k nejvyšším českým horám. Projel jsem Tample, silnice sledovala Tampelačku, jež se v Bělé u Staré Paky vlévá do Olešky, zamířil jsem do Libštátu. V Košťálově jsem si udělal zastávku na doplnění tekutin, zvolil silnici kolem Pohoří do Stružince a přijel po 16. hodině do Lomnice na do Popelkou. Na Husově náměstí, kde se restauruje pomník mistra Jana, jsem poseděl na lavičce při druhé (a poslední) tyčince "Müsli". Z města pod Táborem jsem si popřál krásné dvoukilometrové stoupání do Košova, následovalo nebezpečné klesání (až 12 %) do osady Pekloves (okres JC), v Cidlině jsem odbočil na Doubravici a Železnici. Do Jičína přijel jsem v 17.10 po cyklotrase dlouhé 103 km.
V sobotu 12.9.2009 jsem v 17:40 doma při poslechu ČRo 2 - Praha položil na pánev s prohřátým tukem (na krabičce bylo psáno "Ceres soft") kostku rybího filé, přidal hrst mraženého hrášku (tentokrát i pět koleček salámu "Vysočina") a připravil dva plátky krájené eidamské cihly, abych jimi překryl kuchařské dílo před dokončením; nezapomněl jsem připravit přílohu: dva rohlíky (z ledničky vyjmul jsem navíc hnědou láhev s nápisem "Novopacké pivo"). Při uvedené činnosti odlétaly myšlenky za všemi, kdo dnes organizovali turistické akce (nejen) v našem Podkrkonoší i za těmi, kdo účastí na nich připravili radost pořadatelům i sami sobě v ten krásný den nachýleného již léta.
Výlet do Krkonoš /06. 09. 2009/ aneb Za Pecí ale v Krkonoších /napsal Jan z Jičína/
Ze starší škodovky, jež v neděli 06. 09. 2009 krátce po osmé hodině ranní řádně zastaničila na placeném parkovišti v horském centru PEC POD SNĚŽKOU, vystupují čtyři příslušníci naší rodiny, aby prožili jeden den pozdního léta v Krakonošově panství.
Na rozdíl od jiných našich výletů do hor nebudeme dnes mít jednu společnou trasu. S myšlenkou jet do tohoto koutu Krkonoš přišla manželka. Více než hřebenům hor zachtělo se jí věnovat dnes větší pozornost místům s nižší nadmořskou výškou mezi Malou a Velkou Úpou a současně svézt se lanovkou k Portášovým boudám. Nebyl jsem zásadním oponentem, jen lanovku jsem navrhoval vynechat a začlenit do výletu velmi příjemné stoupání z Pece k Růžohorkám. Můj doplňující návrh nebyl rodinnou radou přijat, bylo mi doporučeno, abych si tohoto zpestření užil sám. Neurazil jsem se. Blízkost nejvyšší české hory ovšem způsobila další zásadní změnu v mé túře…
Manželka Alena a dcera Alena odebírají se od parkoviště po modré značce k Velké Úpě, se synem Janem jdu po zelené značce k Růžohorkám. Trasa, kterou známe z června loňského roku, je příjemná. Během velkého stoupání lesním chodníkem pohlížíme zpočátku, kterak si ÚPA po kamenech pádí. Průzor mezi porosty dovolí pohlédnout ke Studniční hoře. Trojice lesních dělníků odstraňuje kůru z pokácených smrků. RŮŽOHORKY spatříme kolem půl desáté. Restaurace je ještě zavřena, svačíme namazaný chléb. Položím synovi zásadní otázku, jak to vidí se Sněžkou; rozhoduje se pokračovat na Portášky, kde by měl dohonit maminku a sestru. Nezlobím se naň, nabádám k opatrnému pohybu v horách a ujasňujeme si, že cestou domů bude řídit auto on. Po žluté značce odebírám se dál sám.
Lesní cesta má asfaltový povrch, stoupání je mírnější. Míjím rozcestník s označením RŮŽOVÁ HORA - STANICE LANOVKY. Sedačky lanové dráhy si tiše klapou, cestující nevidím. Smrkové porosty pozvolna končí, začíná kosodřevina. Lesní cestou chvíli sestupuji, a tak mohu se nadechnout k rozhodujícímu výšlapu terénem schodovitě upraveným. SNĚŽKA (1602 m) je zatím zalitá sluncem, od západu nese povětří jednotlivé mraky. Na vrcholu nejvyšší české hory jsou asi dvě desítky turistů. Škody na Polské boudě, které způsobila vichřice, nejsou dosud opraveny, lze pozorovat čilý stavební ruch, avšak nezkouším odhadnout, kdy bude zas vše, jak má být. Krakonoš náhle seslal mlhu, není vidět ani blízkou Slezskou boudu. Restaurace a hala jsou otevřeny, otisknu razítko do trasovníku, občerstvení si nedopřávám. Mlha mizí během pár minut, pohlížím ke známým místům, která jsou na dohled. Zastavuji se v rotundové kapli sv. Vavřince. Asi v 10.45 vrchol opouštím.
Horským chodníkem jdu po červené značce východním směrem. Sestup po kamenech není zrovna nejpříjemnější, ale nestýskám si nad touto lapálií, když po obou stranách česko-polské hranice je k vidění tolik krás. Krátce se zastavuji ke svačině mezi klečí. Blízká BOUDA JELENKA je zcela zaplněna turisty - převážně žákovského věku. Točené náchodské pivo smím si odnést ven. Pod boudou zastavuji se u rozcestníku, od něhož se dá jít dál po červené k Pomezním boudám nebo po žluté ke Spálenému Mlýnu, jenž nachází se na trase manželky a potomků. Po promačkání mobilního telefonu a krátkém rozhovoru je stanoveno místo možného setkání, k němuž se odebírám dosti rychle. Po červené jdu pohodlnou lesní cestou, POMEZNÍ BOUDY spatří mne v pravé poledne. Po silničce jdu obcí MALÁ ÚPA ke kostelu sv. Petra a Pavla. V jedné z poblíž stojících restaurací zaraduji se o půl jedné ze setkání s nejbližšími. Porovnáváme si ušlé vzdálenosti: já 16 km, oni 10 km.
Jejich cesta vedla od Portášek Pěnkavčí cestou ke Spálenému Mlýnu, odtud po modré do Dolní Malé Úpy.
Dál pokračujeme společně. Po žluté značce sestupujeme 2,5 km lesní cestou s asfaltovým povrchem. Vpravo od nás hrdě vyhlíží Pěnkavčí vrch. Při cestě máme ČERTŮV MLÝN, kde vodní kolo uvádí do pohybu pohádkové postavičky. Od rozcestníku SPÁLENÝ MLÝN se vydáváme po modré značce, přecházíme most přes Malou Úpu a silničkou stupáme 2 km. BOUDA JANA marně nás marně láká k návštěvě, posedíme u cesty na upraveném kmeni. Sestupujeme do obce VELKÁ ÚPA. U kiosku si nemohu nedopřát pivo z Trutnova. Po pravém břehu řeky pak jdeme v poklidu půl hodiny proti jejímu proudu. PEC POD SNĚŽKOU je konečnou dnešního výletu.
lanovka na Portášky. Foto: A. Vaníčková
Lví důl, v pozadí Sněžka. Foto: A. Vaníčková.
Malá Úpa - kostel sv. Petra a Pavla. Foto: A. Vaníčková
Čertův mlýn. Foto: A. Vaníčková
Alenka a Honzík z Jičína u Čertova mlýna. Foto: J. Vaníček
Alena a Jan z Jičína. Foto: A. Vaníčková
Krakonoš u Čertova mlýna. Foto: A. Vaníčková
řeka Malá Úpa. Foto: A. Vaníčková
obrázek z Krakonošova panství. Foto: A. Vaníčková
Bouda Jana. Foto: A. Vaníčková
Příjemné počasí pozdního již léta bylo milou kulisou pro čtveřici (blízkých příbuzných) turistů, kteří nezůstali dnes doma za pecí, ale v okolí Pece vybrali si dle svého uvážení tři trasy o délkách 20 až 24 kilometrů v přírodním bohatství Krakonošova panství.
Rudnickej vejšlap /05. 09. 2009/ aneb Velké dobrodružství na Černé hoře napsala Máša z Vrchoviny/
Před časem mě můj kolega Luděk upozornil, že se chystá do Rudníku na dálkový pochod. Informace jsem našla na jeho webových stránkách. On sám pak svoji účast odvolal, jak jsem v průběhu pochodu komentovala, v předtuše, že nebyl připraven na tak velké dobrodružství.
Za úspěch jsem považovala, že jsem bez většího zpoždění vylezla z náhradní dopravy ČD u kostela v Hostinném, jen jsem pohlédla směrem ke krásné kapličce s výstižným nápisem "Ne moje, ale Tvoje vůle/ Boží/ se stane", a že jsem nalezla správnou silnici na Rudník. Jakmile jsem po silnici dostihla ceduli Rudník, začala jsem pátrat po budově Obecního úřadu, kterou jsem nalezla za pomoci místních občanů. Na startu jsem obdržela jednoduchý plánek tratě, zděšení pořadatelé se několikrát ptali, odkud že jsme....ke mně se přidal kolega Radek z Bělé pod Bezdězem. Trať vedla po neznačených cestách, dobře známých místním občanům. Nicméně velice úspěšně jsme vyrazili a před kravínem jsme se vydali směr Janovice. Počasí nic moc, zataženo a silný vítr.
Křižovatky byly vyznačený fáborky, takže jsme se v pohodě dostali až na Hoffmanky. Tam už počasí ukázalo svoji nevlídnou tvář - silný hustý vytrvalý déšť. Poryvy větu znemožňovaly použít deštník .Z Hoffmanek jsme došli na Ludvíkovku a podle vyznačených šipek až do restaurace na občerstvení pivo a polévku.
Zde již seděli ostatní účastníci pochodu a zvažovali další výstup na Černou horu. My jsme tedy vyrazili hledat další bod na trati....Luisinu cestu. Nevěděla jsem přesně, kde to je, a tak jsem vyrazila po neznačené cestě na Sirénu a dál lesem, až jsem se dostali na cestu k rozcestí před Modrokamenou boudu. Dále jsem stoupali na Černou horu po turistické značené cestě kolem Pardubických bud. Na kiosku u staré lanovky jsme dostali razítko, teploměr ukazoval 5 st.C - alespoň že nad nulou. Déšť trochu umírnil, hned jsme se vydali k opuštěné Sokolské boudě hledat žlutou. Našli jsme začátek a dvě značky, pak už nic, zřejmě řádění vichřice, stromy ulámané vpůli.
Vydali jsme se po zpevněné cestě, kde byly lavičky a informační tabule s výhledem na švédské valy, avšak ani jedna žlutá značka. Moje mapa Krkonoš - starší a již značně posetá trhlinami - mi nebyla k užitku. Náhle cesta skončila, dále pouze pokračovala stezka mezi padlými stromy, která po chvíli také skončila pod hromadou větví. Dále jsme pokračovali terénem prudkým svahem dolů ve směru na Zrcadlovky. Les se změnil na horskou louku s urostlými skoro metrovými lodyhami chráněné květeny, která nás hojně kropila, abychom snad po cestě neusnuli. Radek uvízl v nějaké bažině, já jsem po chvíli uviděla lyžařského výtah a podle vedení jsme za chvíli sestoupili přímo nad Webrovkou. Utěšovala jsem Radka, že takové dobrodružství hned tak nezažije, ani jsme nemuseli volat Horskou službu, aby nás zachránili, jak bývá obvykle na horách zvykem.....Po cca 100 m jsme narazili na kozí stezku, která byla značena žlutě. I kdybychom si této cestičky všimli, pokud by nebyla provázena značkami, jistě bychom na ní dobrovolně nevstoupili.
Dále jsme pokračovali již po zpevněné cestě směr Ludvíkovka a Hoffmanky, kde jsme se optali dalších účastníků pochodu, kde je Bolkov, další cíl našeho putování. Protože déšť ustal a vítr nás trochu osušil, ve skvělé náladě jsme prošli Bolkovem až k cíli v hospodě u Petrušky. Zde jsme obdrželi diplom, pamětní medaily a chleba se sádlem. K poslechu hrála místní country kapela. Asi po 30 minutách jsem se vydali na zpáteční cestu. Na dohled před Hostinným jsme se zastavili na krátké občerstvení - kávu v hospodě U soudku v Arnultovicích,kde nás nemile zaskočily v porovnání s horskou chatou Ludvíkovka ceny!!
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz