24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Ubytování vhodné pro turisty
Úvod
Výlet na Berounsko /18. 08. 2007/ aneb BY MI PIVO LÉPE CHUTNALO
Letní sraz turistů oblasti Královéhradeckého kraje + Toulky Machovskem /11. 08. 2007/ aneb HEJŠOVINA
Krajem zapadlých vlastenců /28. 07. 2007/ aneb ŠACHMAT NA STUDENOVĚ
Týnišťské šlápoty od dubu k dubu /21. 07. 2007/ aneb OKURKOVÁ SEZÓNA MEZI ORLICÍ A OPOČNEM
Výlet na Kokořínsko /14. 07. 2007/ aneb OD NEVIDÍM DO NEVIDÍM PŘES VIDIM
...... a nádavkem od mých přátel
Úvod
Výlet po Okruhu Boženy Němcové /05. 07. 2007/ - na kolech - aneb PORUČÍME VĚTRU DEŠTI /napsal Jarda ze Stěžer/
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete na adrese po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Výlet na Berounsko /18. 08. 2007/ aneb BY MI PIVO LÉPE CHUTNALO
V sobotu ve čtvrt na dvanáct mě u KONĚPRUSKÝCH JESKYŇ vykopl autobus linky č. 210017 z Berouna silně otupělého a rozmrzelého. Nalézal jsem se právě na začátku krátkého putování, jež bylo tentokráte pouze doplňkem mého mnohem dominantnějšího poslání. Mou nepříznivou náladu neposílila ani skutečnost, že jsem u jeskyň nenalezl turistický rozcestník žlutě značené cesty a že turistická mapa zachycovala pouze začátek mé trasy. Naštěstí nebylo těžké se zorientovat a vytyčit si směr dalšího putování - vlevo od budovy pokladny u jeskyně dozadu. Protože jsem jeskyně z časových důvodů navštívit nemohl, prodral jsem se nejprve davem vyčkávajícím začátku prohlídky a podíval se přes údolíčko na gigantické schody přede mnou - velkolom výstižně nazvaný Čertovy schody. Displej mého digitálního fotoaparátu ukazoval zrovna čas 11.23, když jsem mohl konečně vypadnout z hustého lidského mraveniště.
Předešle naznačený můj duševní stav způsobila pro účely spánku nedostatečně využitá noc, brzké ranní vstávání, zapomenutí mobilu doma /přičemž jsem si v té době nebyl jistý, zda jsem ho nepoztrácel někde v Trutnově/, okradení telefonním automatem na autobusovém nádraží Praha - Černý Most /do telefonního automatu jsem vhodil kovovou padesátikorunu, aby můj telefonní hovor nebyl přerušován, cenu hovoru jsem ani zdaleka nevyčerpal a automat mi zbytek vynaložené částky nevrátil, přičemž jsem si až poté přečetl, že automat mince nerozměňuje - prachsprostá zlodějna/ a nakonec ještě vykázání z horního poschodí vlaku Elefant City, kam jsem s dalšími několika dalšími cestujícími vystoupal nevšimnuv si, že jde o 1. třídu, navíc ještě se zbytečným komentářem průvodčí. Zvláště absenci mobilního telefonu shledával jsem co citelnou zvláště pro následující tři hodiny, jež jsem měl na mou nastávající pouť vyměřeny, protože jediným zdrojem údaje o čase byl mi digitální fotoaparát.
Cesta od pokladny začala spadat dolů lesem, až se zatočila doleva a pokračovala po vrstevnici, dokud mě nezarazil svah pode mnou. Turistické značení tu nebylo evidentně několik let obnovováno, na některých místech se jevilo další pokračování cesty sporné, ale ani v jednom případě jsem - namnoze dík nějakému šestému smyslu - z trasy nesešel. Ona rozsáhlá plošina dále spadající dolů nazývala se KOTÝZ. Otevřely se mi odtud výrazné výhledy na Čertovy schody a krajinu směrem západním. Vzdor předpovědím bylo horké letní počasí a sytě modrá obloha jen zřídka byla pokryta bělavými mráčky.
Hnedle na začátku klesání jsem prošel kolem tabule - zastavení č. 9 naučné stezky Koukolova hora - Kotýz, kde jsem si přečetl povídání o místních geologicko-morfologických a jiných poměrech. Po několika desítkách metrů se cesta obracela doprava a na jednom místě byla na skalním povrchu natolik úzká, že jsem tento úsek musel překonat ve svém stavu otupělosti velmi opatrně. Odměnou mého snažení byla skalní BRÁNA slující AXAMITOVA, jež vznikla provalením stropu u vchodu do jeskyně. Za ní jsem opatrně nahlédl do úzkého otvoru slujícího VE VRATECH. Další cesta nevedla ovšem skrze bránu, ale kolem ní neuvěřitelně prudkým klesáním, s nímž snese v okolí Trutnova srovnání pouze závěrečné klesání od Janského vrchu k hraničnímu přechodu u Petříkovic. Musel jsem sestupoval velice obezřetně, také s přihlédnutím k tomu, že podrážky mých botasek vyhladily dříve tisícovky absolvovaných kilometrů. Další zvýšenou pozornost jsem musel věnovat závěrečnému klesání od míst, kdy vlevo pode mnou prosvěcovala červená střecha HAVLÍČKOVA MLÝNA, protože v době okolo poledne jsem tamním obyvatelům nechtěl sletět do oběda nejen za syrova, ale vůbec. Sestup mi usnadňovaly kořeny stromů a já sám jsem si ho někdy ulehčoval bržděním zadní částí těla.
Čertovy schody z pohledu ze Zlatého koně. Foto: L. Šlosar
Axamitova brána otevřena, kdo do ní vejde, ten za ní spadne … do otvoru v místě zvaném Ve vratech. Foto: L. Šlosar
Silniční úsek vedoucí od mlýna, kde jsem definitivně opustil Český kras, znamenal pro mě uklidnění až do chvil, kdy jsem přicházel na křižovatku a kdy jsem stále postrádal - až asi na dvě výjimky - turistické značení. Naštěstí silniční ukazatel mě směroval přímo dopředu ve směru obec Slavíky, o níž jsem věděl, že se nachází při mém putování, a skutečně hnedle za křižovatkou jako deux ex machina se objevila žlutá značka a pohotově mě nasměrovala doprava na louku do prudšího stoupání, jež se nato v lese po zabočení doleva zmírnilo. Po pravici jsem zanechal vysoké skalisko, na jehož plošinu jsem nakonec vystoupil po absolvování pravotočivé okliky lesní cesty. Nedlouho předtím přešel jsem na zelené značky, jež výrazně svítily, což předznamenalo skutečnost, že cesta od těch míst byla označena již přehledně.
Na plošině, z níž nabízely se nad vzrostlými stromy jen ojedinělé pohledy především na Králův Dvůr, jsem však nebyl sám, svou přítomnost jsem sdílel s troskami výklenkové kaple sv. Blažeje, právě jsem totiž vystoupal na vrchol KOUKOLOVY HORY ve výšce 470 metrů nad mořem. Dotyčnou kapli vystavěl v roce 1832 majitel tmaňského panství - rektor Karlovy Univerzity /zajímavá kombinace!!/ Antonín Mudroch. Daleko romantičtější mi připadla nepravdivá pověst o tom, že v těchto místech zavraždil loupeživý rytíř Kotajs z Kotýzu nevinnou dívku, jež se mu nato zjevovala co bílá paní a jež dala mu pokoj až poté, co tu vystavil kapličku. Hora je prý vůbec opředena pověstmi o skrýších loupežníků přepadávajících tu druhdy pocestné a obchodníky na cestě z Prahy do Plzně. Je pojmenována podle Viléma Koukola, majitele blízkého panství v Popovicích, jenž žil v 15. stol. a pro změnu žádným rektorem nebyl.
přede mnou mě očekává táhlé stoupání na úbočí Koukolovy hory. Foto: L. Šlosar
kapli sv. Blažeje na Koukolově hoře nechal postavit rektor univerzity a majitel panství v jedné osobě, není už tak docela jisto, že ji nechali zchátrat jenom komunisté, ale ono to nakonec vyjde nastejno. Foto: L. Šlosar
z Koukolovy hory nabídly mi se mi nad vzrostlými stromy omezené pohledy především na Králův Dvůr. Foto: L. Šlosar
Mě ovšem za horkého počasí nepřepadávali loupežníci, nýbrž žízeň, byť jsem měl sebou minerálku, takže jsem klesl ke kraji lesa, odkud jsem spatřil panoramatický pohled, jenž začínal vlevo návrším Zlatý kůň, na jehož úbočí nacházely se dříve zmiňované Koněpruské jeskyně, dále odevšad výrazné Čertovy schody, posléze pokračoval kopcem Lejškovem s účelovou věží a končil vpravo krom jiného Holým vrchem, v jehož blízkosti jsem měl projít.
Nejprve jsem však po louce sešel do předeslané již obce SLAVÍKY, překlenul silnici, po níž bych se do cíle své cesty dostal mnohem dříve, já však - maje spousty času - prošel jsem dalším táhlým stoupáním na ROZCESTÍ POD HOLÝM VRCHEM a odbočil doprava na červeně značenou zarostlou cestu, na níž jsem se octl nejprve zezadu i zepředu obklíčen spadlými stromy a jež však po několika stovkách metrů přešla v utěšenou pěšinku, kteráž mě dovedla na kraj lesa, z něhož jsem sestoupal po asfaltové cestě do svého cíle - na NÁDRAŽÍ ČD ZDICE.
z kraje lesa na úbočí Koukolovy hory nad obcí Slavíky naskytl se mi kruhový výhled zleva započatý Zlatým koněm a Čertovými schody. Foto: L. Šlosar
Koukolova hora v celé své kráse již vpravo za mnou - z úbočí Holého vrchu. Foto: L. Šlosar
Dodržel jsem tak bohulibý svůj zvyk, jenž jsem porušil jedinkráte, že svou cestu do mého rodného kraje okořenil jsem nějakým pěším putováním - abych aspoň dodatečně navštívil místa, jež jsem za svého života zde hrubě zanedbával, dnes také proto, by mi večer pivo lépe chutnalo. Mým hlavním cílem byl totiž sraz spolužáků základní školy po 40 letech. Ke všemu můj krátký pobyt v téměř rodných Hořovicích znamenal pro mě jednu smutnou premiéru - poprvé mě tu neočekával otec, jeho pohřeb v loňském říjnu byl onou výjimkou mého krátkého pobytu, s nímž nespojil jsem žádný turistický výboj. Na nádraží ve Zdicích přibyl jsem po zhruba desetikilometrovém putování ve volném tempu po půl druhé, právě včas, abych si zakoupil lístek do Hořovic, v nádražní restauraci za vyměřených mi prvních 35 minut shlédl v televizi první tři góly svižně hraného zápasu Premier League mezi Portsmouth F. C. a Bolton Wanderers a abych tu stačil uhasit žízeň dvěma pivy.
Když jsem pak na druhý den v jednu po půlnoci vracel se pěšky ze zmíněného srazu z restaurace U Vlčků v Tlustici zpět na západní sídliště v Hořovicích, kde jsem nocoval jsa vlídně přijat druhou otcovou ženou Maruš, již dávno byl jsem zbaven mizerné nálady a v návaznosti na právě prožité zážitky shledal jsem se v duchu, že popsané mé krátké putování do rámce celého mého pobytu báječně zapadlo … a zdaleka nejen proto, že mi po něm na srazu pivo opravdu lépe chutnalo.
Letní sraz turistů oblasti Královéhradeckého kraje + Toulky Machovskem /11. 08. 2007/ aneb Hejšovina
V úvodu této reportáže sluší se představit si její dva neživé a na rozdíl našich tak nedokonalých tělesných schrán věčné aktéry:
Machovská Lhota jest administrativní součást městyse Machova a rozkládá se v jižní části Broumovského výběžku v místech, kde pro změnu začíná z Polska expandovat do našeho území výběžek Kladský. Leží necelého půl kilometra od česko-polských státních hranic. Pro účely tohoto povídání sluší se poznamenat ještě, že tuto sobotu se tato stala centrem srazu oblasti, který byl pořádán KČT Náchod v rámci tradiční turistické akce Toulky Machovskem. Pod zeměpisným názvem Hejšovina skrývají se vlastně dva kopce, jež v polštině slují Sczeliniec Wielki a Szceliniec Mały, z nichž ten zprva uvedený je svou nadmořskou výškou 919 metrů nad mořem nejvyšším vrcholem Stolových hor a mé dnešní kroky mířily právě na něj.
Dostat se do Machovské Lhoty veřejnou hromadnou dopravou jest velice obtížno, zvláště o víkendech. Mně se to z domova v sobotu podařilo do čtvrt na devět prostřednictvím autobusové dopravy po trojím přesednutí v Trutnově, Náchodě a na zastávce Na Mýtě, z níž poslední spoj proběhl žlutým miniaturním autobusem společnosti CDS.
Pořadatelé byli na startu vzorně nachystáni již před půl devátou, kdy začínal oficiální start, u hospody U Lidmanů, když se pomalu začali trousit i první účastníci. Přichystána byla i zmíněná restaurace, neb jsem si tu mohl dát ještě před oficiální otevírací dobou pivo.
Vyrazil jsem těsně před devátou hodinou, to zrovna přijela třemi osobními auty početná výprava žacléřských turistů. Na hraničním přechodu Machovská Lhota - Ostra Góra mohl bych klidně projít bez občanského průkazu se dvěma mulami naloženými vaky plnými marihuany, nikdo tu totiž nebyl. Hnedle za "hranicemi panství" vybral jsem se doleva do místy prudkého stoupání - nejprv po louce, posléze lesem. Na louce na vrcholu stoupání objevila se po mé pravici spolu se stávající zelenou úplně zničehonic modrá značka, na níž jsem měl přejít. Přirozenou otázku "Odkudže se vzala" ponechal jsem co řečnickou, což byla chyba, protože jsem pokračoval po cestě lemované oběma značkami pozvolným klesáním až k druhému kraji lesa - v přímém rozporu s itinerářem, což mě nepotěšilo.
Pohled do mapy, kde pokračování modře značené cesty se zelenou vůbec nebylo zachyceno, donutil mě vrátit se přes louku zpět tam, odkud jsem předtím přišel. Tady jsem zjistil, že samotinká modrá značka nacházela se těsně před oním stromem, kde se poprvé obě značky objevily pospolu a že hned na dalším stromě stranou je namalována potvrzující značka.
Po tomto vybídnutí k větší ostražitosti jsem byl natolik opatrný, že jsem si později nezkrátil ani cestu přes pole, ač jsem byl k tomu dvěma turisty přede mnou vybídnut. V oněch místech objevila se přede mnou vlevo poprvé Hejšovina - hlavní předmět mého dnešního snažení a současně věrná jeho průvodkyně po většinu dne. Po lučinaté rovině mezi Borem vpravo a Hejšovinou vlevo prošel jsem posléze do turistického centra Karlówa.
hlavní "postava" vyprávění - Hejšovina - jeden z úvodních pohledů z modře značené cesty vedoucí do Karlówa. Foto: L. Šlosar
Hned na jeho okraji jsem v penzionu Carlsberg požádal o razítko a nato stočil jsem se přímo k hoře cestou lemovanou obchůdky se suvenýry a občerstveními, jen žádného Vietnamce jsem tu nespatřil. U jednoho občerstvení jsem neodolal chuti experimentovat a za 3,5 złotých dal jsem si půllitr piva značky Piast - v kelímku, leč alespoň s poctivou mírou. Popíjel jsem osaměle své draze zaplacené pivo /oficiální kurs ČNB 7,423 Kč - 1 Zł/ a pozoroval jsem před sebou terénní dráhu pro jakés čtyřkolky a tok návštěvníků mířících na vrchol. Přitom - sám ne nepodoben nějakému místnímu opilci - jsem se pozdravil s oběma turisty zmíněné shora, kteříž mě předtím na trase směrovali a nyní teprve kol mě procházeli.
V půl jedenácté jsem povstal, opět úspěšně požádal razítko - tentokráte grafické zobrazující skalní útvar typický pro Hejšovinu a názvy skrývající současné místo mého pobytu a nastávající mého cíle a kol místního jurského parku se vstupným 5 Zł na dospělou hlavu vybral jsem se na místo, od něhož začínalo schodiště vzhůru skrze pestré skalní útvary, na němž ostatní účastníci ochotně uskakovali vyplašeni mým tempem, jež se jim mohlo zdát rychlé jen proto, že tu nebyli žádní ostatní - tedy zdatnější - účastníci dálkových pochodů.
Své snažení na vrcholu kol jedenácté hodiny odměnil jsem plně nádherným grafickým razítkem ve schronisku "Na Szczelińcu" a již méně výhledy do kraje, jež do dálek byly odshora omezeny hustými mraky, kteréž na rozdíl od rána nehrozily již deštěm /inu tak dobrý jsem zas v tom kopci nebyl, abych se mohl těšit plné odměně/. Bez povšimnutí neponechal jsem ani pamětní desky Franciszka Pabla, který tu průvodcoval již r. 1813, kdy se ještě tam dole chodilo robotovat, a všudypřítomného Johanna Wolfganga Goetheho, který tu pronesl cosi v tom smyslu, že ".…ta řada skal rozprostírající se na osmi nebo devíti anglických mílích začíná a končí tak náhle, že vypadá jako koruna na štítě hory", aspoň tak jsem pochopil originální znění třetí pamětní desky.
U vchodu do prohlídkového okruhu vyplázl jsem 5 zlotých a vešel do skvěle udržovaného turistického okruhu, na zastaveních opatřeného čtyřjazyčnými cedulkami. V jeho úvodu jsem byl vyhnán po bezpečném schodišti na nějakou skálu, z níž jsem spatřoval z jehličnanů vyhlížející podobné osamělce, leč do dálek nebylo opět krom Božanovského Špičáku a Koruny vidět nic, posléze mě nějaký nápis posílal do pekla, skutečně jsem posléze po schodech sestoupal, předešle minuv čertovu kuchyni, v níž se nevařilo, do pekelných hlubin, kde si mě zatím nenechali, nato jsem se vyšvihl někam nahoru a hleďme! byl jsem v nebi /v mém případě v sedmém, neb se mi okruh svou členitostí a pestrostí velice líbil/, potom jsem procházel obrovskou průrvou, na jejímž konci bylo vidět jen takhle malininké světélko, poté sestupoval jsem do rozsáhlého náměstíčka, na počátku vyplněného mokřinou, přes níž vedla prkenná cesta, načež dosavadní klesání vykoupil jsem prudkým stoupáním, po nich dvakrát byl jsem přinucen procházet v podřepu odíraje mírně o skály zánovní batoh, ku konci pak procházel jsem po bezpečné prkenné cestě prohlížeje si okolní skalní útvary, jimž směle přísluší otřepaný jinak výraz bizarní, a konečně dostal jsem se na další vyhlídku, z níž pro změnu bylo jakžtakž vidět vpravo, přičemž zleva přicházel bílý mrak, jenž tu zahaloval vše.
vstupenka na turistický okruh na Hejšovinu - Szczeliniec Wielki, jíž uchovávám pro příští generace proto, že vedle kvalitního grafického vyvedení nalezneme tu i názvy a čísla jednotlivých zastavení
dvě pamětní desky J. W. Goetheho na Hejšovině vztahující se k jeho návštěvě hory dne 28. 08. 1790. Foto: L. Šlosar
jiná skála na Hejšovině z úvodní skalní vyhlídky turistického okruhu. Foto: L. Šlosar
průrva, jíž nám bylo nutno projít na trase turistického okruhu na Hejšovině. Foto: L. Šlosar
velké "náměstíčko" vpředu zatopené na turistickém okruhu na Hejšovině. Foto: L. Šlosar
bizarní pohled ze závěrečné vyhlídky na Hejšovině - ta šedavá hmota není tentokráte můj prst, nýbrž mrak chystající se zaplavit kraj pod Hejšovinou. Foto: L. Šlosar
Nakonec mě okružní cesta svedla do místa, z něhož jsem předtím zahájil svůj výstup po schodech. Věren popisu trasy pokračoval jsem doprava po úbočí Hejšoviny, až jsem došel do míst, kam zrovna sestoupali čtyři turisté z Nového Města nad Metují, kteříž na místo srazu putovali hvězdicově. S nimi jsem pak putoval do Pasterky, kde jsem se s nimi rozloučil věnovav tu pozornost kostelu sv. Jana Křitele. Za obcí jsem si odskočil doprava pro razítko do stejnojmenného schroniska a naposled odtud zvěčnil Hejšovinu, jež tu vyhlížela tak blízko.
hlavní "postava" vyprávění - Hejšovina - jeden ze závěrečných pohledů od schroniska Pasterka. Foto: L. Šlosar
Posléze jsem poputoval do lesa, v němž jsem se pozvolným klesáním dostal na hraniční přechod Pasterka - Machovský kříž, kterým jsem mohl své fiktivní muly naloženými marihuanou opět provést klidně zpět, protože ani tady nikdo nebyl. Z Machovského kříže poklesl jsem prudčeji až k rozcestí U zabitého a odtud došel po žlutě značené cestě do Machovské Lhoty těsně po druhé hodině odpolední.
U hospody U Lidmanů jsem obdržel diplom a propisovací tužku věnovanou speciálně srazu, nato jsem za asistenci velice vlídné obsluhy pojedl chutné dršťkové polévky v režii srazu a popil dvou piv - jednoho rovněž na náklady téhož.
Nádherný turistický den završil jsem později s pořadatelkou paní Erikou z Dolní Radechové sedmikilometrovou poutí na vlak na nádraží ČD Police nad Metují přes Machov a Bezděkov nad Metují, jež za pohodlné chůze trvala po necelou hodinu a půl.
Krajem zapadlých vlastenců /28. 07. 2007/ aneb Šachmat na Studenově
Nabídce Vaška ze Žacléře na dopravu na start pochodu Krajem zapadlých vlastenců v jinak obtížně dostupném Vysokém nad Jizerou dalo se čelit jen ztěžka, nahrála tomu také skutečnost, že i v těchto dnech jsme si s manželkou po stránce turistické náramně vyhověli - po třech dnech krátkých výletů po okolí jsme se dohodli, že si v sobotu dáme pauzu - manželka proto, aby si odpočinula, já pak proto, abych absolvoval konečně dlouhou a namáhavější trasu.
Do Vysokého nad Jizerou jsme dorazili těsně před půl sedmou - t. j. před začátkem oficiálního startu - po hodině jízdy z Trutnova, což bylo dobře, protože jsme byli na trase padesát kilometrů časově limitování - Vašek potřeboval odjet do pěti hodin odpoledne, neb měl i potom nějaký program.
Na trasu jsme vyšli po nezbytném občerstvení již po třičtvrtě na sedm a namířili jsme si to směrem severním přes Tomášova vrcha a rozcestí Na Perlíčku, kudy jsme i tak prošli natolik brzy, že nás tu kontrola nezastihla. Na lesní cestě pod Bílou skálou zrovna u Hutterova kříže jsme naopak potkali výpravu jilemnických turistů, kteří sobotu co sobotu brázdí krkonošskou krajinu, Frantík zval přítomné na tamní pochod zasvěcený Janu Bucharovi. Kontrolu Na Perlíčku nahradili jsme razítkováním v chatě Hvězda. V Příchovicích před půl devátou zakusili jsme občerstvení u minigolfu, mít tu vhodná dřeva, železa a patry stihli bychom tu snad přinejmenším jednu jamku, takto jsme aspoň na pozadí anglicky střiženého trávníku obdivovali Jizerské hory na obzoru. Nato klesli jsme přes Pustiny do Desné, kde nám bylo nutno projíti obcí - zkrátka "děsná tu byla desná" a opačně dík téměř nepřetržitému toku plechových pojízdních hrobek. Konečně na jejím hořením kraji odchýlili jsme se doleva po asfaltové silničce a nato po táhlém stoupáním lesní a kamenitou cestu podél Černé Desné, jejíž bystrý tok lemovaný obrovskými balvany byl v jeho prudších pasážích zpestřován stříbřitými vodopády, povýšili jsme se v posledku vysoko i nad říčku samu - v nejhořejších partiích ševelící vlevo hluboko pod námi ve skrytu převažujícího březoví.
setkání s jilemnickými turisty - zleva Milan, Frantík a Maruška ve vzájemném rozhovoru a Vašek, jež má již nakročeno napřed. Foto: L. Šlosar
za maketami hřibů u občerstvení na minigolfů v Příchovicích vzorný trávník golfového hřiště a zalesněné kopce Jizerských hor. Foto: L. Šlosar
vodopády Černé Desné v plné síle. Foto: L. Šlosar
další divoká scenérie dravého toku říčky Černé Desné. Foto: L. Šlosar
V nadmořské výšce mezi 700 a 800 metrů osvobodili jsme se neutuchající svižnou chůzí z ochrany stromoví pod stále polojasnou oblohu i my a posléze jsme si to šinuli cestami vedoucími skrze lučiny poseté hojně kamením a kol rekreačních domků osady slující Nýčovy domky, jež ještě některé se vlivem pozdních úprav nestačily bohudík vymknout původní lidové architektuře. Z Polubného, jemuž zdáli dominoval jednolodní kostel sv. Jana Křtitele, jenž snad ve své obrovitosti nemohl být ani horaly z přilehlých osad zcela naplněn, i kdyby tu mši celebroval sám papež, snesli jsme se do Kořenova. Tady blíže železniční zastávky úderem jedenácté ještě dopolední odměnili jsme své dosavadní snažení třičtvrtěhodinovým zastavením v restauraci U Krbu při polévkách. Zažil jsem tu malou premiéru, po prvním pivě jsem měl stále žízeň, ale mé rozbouřené útroby se na další půllitr necítily, takže jsem si tu poprvé v životě dál malé pivo - hleďme, chutnalo stejně jako to velké!
Nato jsme vystoupali na Mýtinu, kde jsme ještě z posledních zbytků sil museli překonat další golfové hřiště na trase klusem, nápis u hřiště totiž varoval, že chůze po trávníku je zapovězena. Po silnici sestoupali jsme posléze do Harrachova, jenž celý bylo nám nutno tu projít, necitlivě zastavovaným a bržděným zevlujícími a loudajícími se rekreanty, sami pak dobrovolně jsme zastavili v informačním středisku. Ve čtvrt na dvě jsme pak po lávce procházeli pod Mumlavskými vodopády a nato lesním úsekem do Rýžoviště.
Studenov jest osada vypínající se do nadmořské výšky 900 metrů nad mořem, abychom se sem dostali z Rýžoviště, museli jsme překonat na dvou kilometrech převýšení 210 metrů po asfaltové silničce na stoupání chvílemi prudkém, chvílemi pozvolném, ale stále nekonečném. Na něm obdivoval jsem před sebou fyzičku Marušky a hlavně Mirka z Liberce, jehož výstup v závěru změnil se v úžasné sólo. Tím byl Mirek povolán i dojednat občerstvení, jež jsme si po předešlém výkonu plně zasloužili, v chatě po levici - jak se jmenovala, raději nevím, ale musela se zřejmě slout Rétiho bouda nebo chata Salo Flohra, protože nápis před ní varoval, že chata je v důsledku šachového soustředění obsazena. My jsem ovšem požadovali pouze občerstvení, přičemž před výčepem v poloprázdné místnosti posedávalo toliko několik lidí - před sebou nikoliv šachovnice, nýbrž půllitry piva. Přece výčepní čelil našim žádostem ještě neoblomněji než nadporučík Jaroš na sokolovské cerkvi náporu německých tanků a nenalil! Bál se asi, že mu sem šachový svaz nebo dokonce snad FIDE pošle kontrolu, on tři piva načepovaná sprostým hostím neznajícím ani Pirc-Ufimcevovu obranu nevykáže a bude pak ze svého zaměstnání na celý život vyšachován.
Je tomu tak, turistické chaty v Krkonoších slouží právě nám turistům. Třeba nás tu natáhnou, koneckonců žijeme stále v dravém kapitalismu, ale piva se nám zde dostane vždycky. Jiné mravy zřejmě panují ale v chatách zasvěcených šachistům - tady by vás, příchozí a potřebné, nechali klidně zahynout žízní a ještě by si možná na vás stěžovali, že je svým chroptěním rušíte při nějaké zajímavé koncovce. A přitom co by se stalo, kdyby se i šachisté chovali tržně a dokonce příchozí lákali ke konzumaci grafickým razítkem znázorňujícím třeba stav na šachovnici po 15. tahu partie Nimcovič - Tarrasch na turnaji v Petrohradě v r. 1914. Nevadí!! Až sem vyplazím napříště, z posledních zbytků sil vyjmu zde jen k tomu účelu pořízenou šachovnici, rozestavím na ni figurky a drze požádám o pivo řka, že je potřebuji k vyřešení šachové úlohy "Bílý si 5. tahem dává mat vlastním králem".
Raději jsme se zdrželi podobných komentářů a kvapně sestoupali po další silničce na k domovu důchodců na kraji Rokytnice nad Jizerou. Nato blíže papírny překlenuli jsme Jizeru na dolení kraj Pasek nad Jizerou. Tady konečně v hostinci U zapadlých vlastenců, kde nebyli žádní šachisté, dostalo se nám - na začátku klesání ze Studenova došel nás Milan z Lomnice, s nímž jsme jinak šli celou trasu - kýženého ukojení našich smyslů.
chalupy namnoze v původní podobě v lučinaté lokalitě Nýčových domků. Foto: L. Šlosar
Mumlavské vodopády - další atraktivní místo pochodu. Foto: L. Šlosar
mohutný protější svah nad Jizerou před obzorem při pohledu od Studenova s nenápadným Vysokým nad Jizerou v pravé části hřebene. Foto: L. Ślosar
V tom čase završila se nemilosrdně expanze mračen na původně zrána polojasné obloze a začalo pršet a chvílemi i lít. Když jsme vystoupali na Tomášova vrcha, uhasla definitivně naděje, že tím hrozivý čas pominul, a od pomalého deště rozpoutaly živly postupně prudký lijavec, jenž vyvrcholil hromy a blesky nade mnou v době, kdy jsem již po zdržení - zaviněným evakuací medvídka zavěšeného na batohu, zběhnutím z Tomášových vrcha na silnici pod hostinec Mexiko vlivem chvilkové nepozornosti a hledáním deštníku - kvapil skrze celé Vysoké nad Jizerou sám do cíle na tamním hřišti, kam jsem došel zcela promočen kol třičtvrtě na pět.
Nyní se ukázalo, jak Prozřetelnost byla moudrá, když umožnila nám výjimečně na pochod cestovat autem, protože při zpáteční cestě v jeho útrobách mohl jsem se osvobodit od studeného objetí mokrého trička, byv laskavostí Vaška vysoušen horkým vzduchem. Po příjezdu na Zelenou louku nechtělo se mi na stovku metrů k domu již trička navlékat, takže náhodně přítomným obyvatelům připadl jsem co právě vyrušený na nemanželském loži rozlíceným manželem - do vchodu jsem vbíhal do půl těla s batohem, tričkem a čepicí v náručí.
Protože doma mě rozklepaly zimničné pocity, skočil jsem střemhlav do vany s horkou vodou. Po celý večer jsem pak pil horký čaj, jehož jsem vypil jeden a půl litru. Přesto mě žízeň z příjemného osvobozujícího spánku po namáhavém a překrásném pochodu přece v noci vyrušila a s ní hrozný sen, jak jsem stoupal z Janských Lázní na Sněžku a na žádné z bud na cestě nemohl jsem se napít, protože Černou, Lyžařskou boudu, Výrovku, Luční boudu a poštovnu na Sněžku a další boudy pronajali si šachisté …
Týnišťské šlápoty od dubu k dubu /21. 07. 2007/ aneb Okurková sezóna mezi Orlicí a Opočnem
Příjemným osvěžením okurkové sezóny turistických pochodů v době dovolených je pochod Týnišťské šlápoty od dubu k dubu, také s přihlédnutím k tomu, že jeho trasy vedou krajinou, kterou nemám možnost navštěvovat až tak často.
Pro účast na letošním pochodu nebyla příliš povzbudivá páteční bouřka kol desáté hodiny večerní, jež přinesla - byť na krátký čas - krupobití. Ani v sobotu ráno po šesté ranní hodině nebyl pohled na oblohu optimističtější - za klasického letního tepla, jež mi umožnilo již od počátku navléci toliko šortky a tričko, byla od západu plna šedavých nízko ležících mračen, z nichž byla cítit vlhkost.
Naštěstí po necelé jedné a půl hodině velice plynulého cestování do Bolehoště, odkud z nádraží startovala až od osmi hodin trasa 44 km, vyzníval poměr modrých míst na obloze k plochám zakrytým již pouze bělavými obláčky - tedy naštěstí jen v tomto případě - ve prospěch barev naší dočasně vládnoucí politické strany, a bylo zřetelné, že také v sobotu bude ještě větší parno než v parlamentu při jednání o rozpočtu.
Naštěstí trasa pochodu mě zavedla - aspoň na jejím začátku - po několika stovkách metrů do utěšeného převážně borovicového lesa, jehož měkké cesty zavedly mě po čtvrt na deset do Třebechovic pod Orebem. Poslušen příkazu v itineráři orazítkoval jsem jeho příslušnou kolonku a také svůj vandrbuch na vybraném místě na náměstí, za něž zvolil jsem informační centrum v třebechovickém muzeu betlémů. Nato byl jsem zajat někým postarším cykloturistou, jemuž vděčím za to, že mi ukázal průrvu v severozápadním rohu náměstí mezi radnicí a dalším rohovým domem, v níž skvěl se vrch Oreb s kostelíkem Božího Těla. Obrátil jsem proti němu svůj fotoaparát, stejně jako - jakmile jsem se zbavil co nejslušněji mouřenína, jenž posloužil a mohl tedy jít - poté proti radnici samé, evanjelickému kostelu a sousoší N. Trojice, a ponechav si ostatní atrakce pro zevrubnější návštěvu, vypadl jsem bystře z města směrem severním.
Protože mi následující silniční trasa udělila poučení, že tekutin na trase nebude nikdy nazbyt, zakoupil jsem v Jeníkovicích poděbradku, jíž jsem brzy zdolal na lesní cestě do Vysokého Újezdu, průběžné pití přerušovav jen toliko při překračování četných větví, jež na úzké pěšině silně překážely. Ve Vysokém Újezdu jsem měl jediné problémy se značením na trase, jeho sledování tu vyžaduje mimořádnou pozornost. Nato sestoupil jsem od kostela do otevřené krajiny, jíž přede mnou ohraničoval hřeben Orlických hor.
Dále se na rozlehlé rovině střídaly dlouhé silniční úseky s kratšími úseky terénem, první z nich, jenž mě přivedl na silnici zatáčející k zemědělské usedlosti Vranov, osvobodil mě od pronikavého zápachu jakéhosi hnojiva, další lesní úsek mě přivedl na silničku k památníku, jehož nápis jsem při prvním zběžném pohledu považoval za vtip, až teprve druhý zevrubnější mě ujistil o tom, že na kameni je oslavován nikoliv A. Koniáš, nýbrž lesní rada H. /Hugo/ Konias.
kostelík Božího Těla na Orebu je směrem od náměstí v Třebechovicích jakoby posazen v průrvě mezi domy na hradbách a ještě k tomu nad hospůdkou … a čas na radničních hodinách lže. Foto: L. Šlosar
na jednom místě jsem překračoval Dědinu, což je ovšem Zlatý potok, jenž za Očelicemi směrem na jih převlékl kabát, aby se pod novým nezkompromitovaným názvem vetřel do Orlice u Třebechovic, ale příslušné svazky neoblafneš, Zlatý potoku! Foto: L. Šlosar
jen se neradujte, jezuité, pamětní kámen je opravdu věnován lesnímu radovi H. Koniasovi - významné osobnosti českého lesnictví, jenž se dokonce dožil zestátnění lesů. Foto: L. Šlosar
Na silničce mě vyplašil hlasitý praskot, vpravo za mnou asi padesát metrů mimo cestu zničehonic spadla obrovská větev, jež mohla pocestného při troše štěstí zabít. Za místní částí obce Mokré V Lipách dostal jsem se do dalšího rozlehlého terénu, na němž jsem po své levici v dáli podle dvou charakteristických kostelů poznal Bohuslavice nad Metují a poněkud vepředu okolí opočenského nádraží, přede mnou doprava táhl se hřeben s rozhlednou na Osičině. Po dalším odbočení ze silnice za železničním přejezdem mé pozorné oko spatřilo mezi stromovím přede mnou věže kostela a zámku v Opočně a zanedlouho jsem již stoupal do centra města.
Bylo těsně před půl jednou, doba největšího parna, když jsem zarazil v hospodě těsně pod Kupkovým náměstím a za necelou půlhodinu jsem tu vypil dvě piva značky Gambrinus. Na náměstí samém jsem splnil další příkaz v itineráři a dal jsem si razítko v informačním centru. Při odchodu z města věnoval jsem chvilku pozornost zvonici mariánského kostela. Potom při klesání ke Zlatému potoku potkal jsem konečně dva účastníky pochodu Jirku z Jaroměře a Petra z Broumova, kteří šli trasu 22 km v protisměru. Z blízkého domu vyšla zrovna nějaká paní a obdarovala mě salátovou okurkou, inu nejen sezóna pochodů je o dovolených okurková.
Lesem skrze maliní a ostružiní došel jsem na silnici, po níž jsem kolem kříže věnovaného v 19. století občany Malé Záhornice prošel touto vsí a posléze ještě Záhornicí a Přepychy, před nimiž jsem prošel kol sklaní stěny se zavěšenými pendlovkami a tenisovými raketami. V Přepychách mě dohonil účastník stokilometrové trasy Zdeněk z Náchoda a ve čtvrt na tři jsme společně došli na palouk s kaplí Panny Marie Lurdské, studánkou, křížem a dalšími sakrálními památkami - na poutní místo Dřízná. Na jeho konci stál altán, v němž drželi hlavní kontrolu pochodu Ivan z Prahy a Egon ze Šluknova, opekli jsme si tu uzeninu, kterou jsme při pivě zhltli.
z ulice Podkostelí připadne poutníku Opočno starousedlicky, malebně i komorně. Foto: L. Šlosar
na skalní stěně před Přepychy chybí snad jen klepadlo na koberce a obraz Václava Klause. Foto: L. Šlosar
část poutního místa Dřízná je ponořena do stínu, kontrastujícího s ostrým svitem žhnoucího letního odpoledního slunce. Foto: L. Šlosar
Po více než půlhodinovém občerstvení jsem toto požehnané místo, jež mě zcela naplnilo po duchovní i materiální stránce, opustil a proti směru křížové cesty pokračoval lesem kol odbočky na rozhlednu Osičinu /1,1 km/ krajem Vojenic a dostal jsem se táhlým stoupáním po travnatém terénu do Nové Vsi. Na silnici do Ježkovic octl jsem se na rozlehlém vyvýšeném prostranství, odkud se mi naskýtaly daleké výhledy směrem jižním. V obci u rozcestníku nacházela se druhá samokontrola /první byla ve Vysokém Újezdě/, jež spočívala v označení průchodu přiloženým fixem, v případě jeho odcizení označením letopočtu na rozcestníku, obě alternativy zadání jsem skloubil barevným označením letopočtu - ve Vysokém Újezdu bleděmodrým, zde v Ježkovicích hnědým fixem. Před čtvrtou hodinou jsem potom u kapličky v Ježkovicích zhltl své železné zásoby - mléčnou rýži a iontový nápoj v plechovce.
Poté jsem sestupoval lesem po silnici a později po lesní cestě, která se později na rovině změnila v nekonečnou přímku, jež mi umožnila vyvinout pod ochranou větví před horkem na své poměry svižné strojové tempo. V pokračování oné přímky jsem prošel kolem drátěného plotu, za nímž nejprve hluk a později odlesk hladiny mezi stromy mi prozradil přítomnost koupaliště. Na jeho konci jsem zabočil doleva až na kraj Týniště nad Orlicí a před přejezdem odbočil doprava, když jsem minul vodárenskou věž a nádraží, jež jsem ovšem ponechal po své levici za kolejištěm. Vpravo od železniční trati Týniště - Hradec Králové jsem pak pokračoval krajem lesa až do cíle v hájence u Petrovic nad Orlicí.
nemějte mi to za zlé, milí turističtí kolegové, ale jediný můj snímek cílového slunečníku v hájence u Petrovic nemůže mezi obrázky chybět, jinak by mi třeba ani nevěřili, že jsem došel. Foto: L. Šlosar
Protože jsem do cíle přibyl těsně po třičtvrtě na šest a pivo jsem dostal v cukuletu, odhodlal jsem se použít složitého a trochu absurdního spojení z Petrovic do Hradce, k jehož naplnění jsem musel nejprve jet v 18,23 hod. v protisměru do Týniště, protože spěšný vlak z Týniště v Petrovicích nestaví. Napůl jsem poslouchal vyprávění Pavla z Kolína, jak šel celou trasu bez itineráře, protože předpokládal, že aspoň jeden ze startu bude z Týniště, napůl jsem přemýšlel, jak vysvětlím průvodčím ve vlaku tento podivný druh spojení, když jsem v budově nádražíčka zaslechl nějaký ruch, takže mi došlo, že se tu kupodivu jízdenky prodávají a na poslední chvíli jsme si je koupil. Do Hradce jsem dojel natolik včas, že jsem stihl mezinárodní autobus ze Žiaru nad Hronom do Trutnova se dostal opět velmi rychle - před osmou hodinou večerní, ovšem za dost drahý peníz.
S pochodem jsem byl spokojen, v okurkové sezóně pochodů se cítím rozchozený, ale chůze nepřesycený, celých 44 km se mi šlo dobře, horko mi při chůzí nevadilo. Zlobil mě pouze mobil, který občas vyžadoval SIM kartu, přestože jsem ji z ní nevyjímal, ještě že šlo posílat a přijímat zprávy. Trasa byla nenáročná, četný silniční terén hlavnímu pořadateli Olafovi z Prahy nezazlívám, směrem severním od Týniště na výběr příliš nemá, naopak ho chválím za velmi přesný itinerář a stejně tak výstižný popis především složitějšího závěru trasy.
Výlet na Kokořínsko /14. 07. 2007/ aneb Od nevidím do nevidím přes Vidim<
V sobotu ráno jsem vyrazil ještě za tmy pěšky ze Zelené louky na hlavní nádraží v Trutnově. Odtud se mnou odjela vlakem ve 04,12 hod. ještě Maruška, v Martinicích pak přistoupil Vláďa z Jilemnice. Naším cílem byla jedna rozhledna a jedna pamětní deska z války roku 1866 v severní části CHKO Kokořínsko. Po 139 km jízdy z Trutnova, třech přestupech a jedné výluce mezi Turnovem a Loukovem nad Jizerou jsme vystoupili na ŽELEZNIČNÍ ZASTÁVCE VRÁTNO se zpožděním dvaceti minut - pět minut po čtvrt na devět.
Od samého počátku jako magnet nás přitahoval zřetelný protáhlý hřbet zvýrazněný ještě do stříbra se lesknoucí věží. Pod modravou oblohou jen s ojedinělými mráčky za stupňujícího se vedra jsme se k němu vydali směrem severním postupně po cyklotrase č. 008 a později modře značené cestě. Prošli jsme LOBEČ známou pobyty mima Ladislava Fialky a působením a posledním spočinutím Eduarda Štorcha. Hřbitov po pravé straně zdál se být zavřen, rozhodli jsme se proto spisovatele z věčného spánku nerušit. Od zastávky v prodejně obci NOSÁLOV nás odradily varovné nápisy o otvírací době a členství v nějakém klubu. Vydali jsme se raději lesem do půlkilometrového stoupání s převýšením 115 metrů. Dostali jsme se tak na vzpomínaný protáhlý hřbet - VRÁTENSKOU HORU /508 m n. m./. U paty rozhledny jsme vyčkali půlhodinu do jejího otevření. Mladý hoch přijel na kole s menším časovým předstihem. Konečně jsme v 10 hodin za skromný poplatek 10 Kč vystoupali 126 schodů na 25 metrů vysokou vyhlídkovou plošinu 42 metrů vysoké rozhledny. Z impozantních výhledů upoutal nás zejména ten na Ještěd, Bezděz a Sněžku směrem severním a severovýchodním.
Vrátenská hora s rozhlednou směrem od Lobče v plné kráse. Foto: L. Šlosar
dech zarážející výhled z rozhledny na Vrátenské hoře na Bezděz, po jehož levé straně nalezneme v dáli Jestěd a po pravé straně pozorné oko úplně na kraji rozezná Sněžku. Foto: L. Šlosar
Pokračovali jsme po modře značené cestě dál travnatým a lesním terénem směrem na západ. Na rozcestí POD LIPOVÝM VRCHEM jsme po červené značce zabočili na jih, po kilometru napojili se na rozcestí POD DRNCLÍKEM na zeleně značenou cestu, po níž jsme si dále s mírnými odchylkami podrželi směr západní. Za skalním útvarem ZKAMENĚLÝ ZÁMEK jsme se popásli pohledy doleva na zdravé lesy rozsáhlého hlubokého údolí. Po následném klesání jsme přibyli do obce KONRÁDOV uvozené usedlostí s nádhernou roubenou chalupou, jež v obci nebyla jediná. Po odbočení ze silnice doleva u českoněmeckého pomníku našim mrtvým jsme doputovali ke studánce. Ochutnal jsem její vody nedoznav nepříznivé úhony.
Za chvíli jsme se dostali do ÚDOLÍ BÍLÝCH SKAL k utěšenému tábořišti. Na skále jsme si přečetli poselství pražského trampského oddílu Bílé skály poutníkům následujícího znění: "Až poděkuješ skále, že tě ukryla před deštěm / až poděkuješ ohni, že tě ohřál / až poděkuješ přírodě, že ti odkryla svou krásu / tak ještě doplň dřevo, trochu po sobě ukliď / a dej vše do původního stavu, než zase půjdeš dál. / Kdo přijde po tobě, to určitě ocení, a my ti děkujeme / za návštěvu a zase někdy přijeď. Je tu tak krásně". Následoval krátký výhup nízkým porostem k chalupám na ZBRÁZDĚNÉM VRCHU. Posléze jsme nekonečnou cestou po kraji louky a pod milostivým skrytem lesa doputovali roklí Žebrák do DOBŘENĚ. Hospoda tu byla těsně po poledni ještě zavřena, takže jsme vzali za vděk našim zásobám.
Posléze drželi jsme se silnice - minuvše po pravici RELIÉF UKŘIŽOVANÉHO a po pravici odbočku silnice na Šemanovice, kde může být pohřben Jára Cimrman. Naším cílem byla DOLNÍ VIDIM, v jejíž hoření části shledali jsme vlevo na ohybu stoupající silnice venkovský hřbitůvek. Tady Vláďa hned ve vstupu na hřbitov po levici nalezl pamětní desku c. a k. vojína Josefa Wildeho, jenž padl v bitvě o Jičín v roce 1866. Sám Vláďa totiž předtím objevil v generálním katalogu pomníků z války roku 1866 u hrobu č. 108 ve Kbelnici zmínku o tom, že padlý vojín má litinovou pamětní desku ve zdi hřbitovní kaple v obci Dolní Vidim, odkud z domu čp. 21 pocházel.
léta letoucí čelí reliéf Ukřižovaného na silnici za Dobření směrem na Vidim zplodinám z projíždějících automobilů. Foto: L. Šlosar
druhý cíl výpravy rovněž splněn: litinová deska na paměť zdejšího obyvatele Josefa Wildeho, jenž při válce prusko-rakouské nalezl smrt v bitvě u Jičína. Foto: L. Šlosar
Podstatně méně úspěšní jsme byli při hledání hospody, protože naše žízeň dostoupila vrcholu. Vystoupali jsme po silnici až na náměstí v HORNÍ VIDIMI na jejím vrcholu, tentokráte nemilosrdně vystaveni popolednímu slunci. Tamní hospoda nejevila vůbec známek fungování, potěšil alespoň pohled na červenavý erb na žlutobílém štítě vchodu do usedlosti na návsi. Obchod otevíral až za více než půlhodinu, tak jsme se vrátili zpět po silnici směrem dolů. Z té jsme odbočili doprava po modře značené cestě a nabrali tak směr jihovýchodní. Na kraji obce s budovami spíše rekreačními jsme museli překonat hájenství malého psíka, jenž je bedlivě střežil a opustil je až na přímluvu své paní. Následujícím klesáním a stoupáním jsme se zhoupli na plošinu U SPÁLENÉHO VRCHU. Další vlnovku jsme absolvovali sestupem do dalšího milosrdného úkrytu stromoví a skal v ŠEMANOVICKÉM DOLU a prudkým výstupem absolvovaným po druhé hodině odpolední z posledního zbytku sil do JESTŘEBICE.
Perspektiva tolik vytouženého občerstvení tu zprvu nevypadala slibně. Značená cesta vedla krajem obce kolem obecního úřadu a koloniálu s vývěsním štítem Zlatopramene z boku, kde však dveře byly beznadějně zataraseny. Teprve zpětným pohledem jsme si všimli tabule lákající poutníky do restaurace třista metrů dozadu mimo trasu. Skutečně po několika metrech jsme po levé straně spatřili nejprve kola a posléze i hospodu. Strávili jsme tady příjemnou půlhodinu při pivu a v mém případě i při jedné minerálce. Nebylo vůbec divu, že jsme tu chytili druhý dech, osvěžovna se tak jmenovala - DRUHÝ DECH.
Příjemně osvěženi jsme si na zpáteční cestě na značenou cestu mohli konečně vychutnat pohled na bělostný kříž z roku 1817 se soškami Panny Marie a Ježíše po stranách. Po následujícím klesání na silnici v KOKOŘÍNSKÉM DOLE jsme na CIKÁNSKÉM PALOUKU pokračovali MOČIDLY mezi skalami roztodivných tvarů stále bahnitější cestou a posléze více doprava NÁCKOVOU ROKLÍ. Z jejího stinného azylu vystoupali jsme na rozcestí BÍLKA do otevřené krajiny, kde jsme spatřili po levici v dáli naši známou Vrátenskou horu s rozhlednou. Dalším mírným klesáním po cestě skrze keře, nízké stromoví a traviny dostali jsme se konečně ve čtyři hodiny odpoledne na náměstí ve MŠENĚ, kde jsme si v informačním centru vtiskli do vandrbuchů dvě velmi pěkná razítka.
smysly ukojené nápoji v restauraci Druhý dech v Jestřebici jsou schopny konečně vychutnat též krásu bělostného kříže poblíže zmíněné osvěžovny. Foto: L. Šlosar
na Močidlech jsou skály roztodivných tvarů, ve skále napravo pozná romantik hlavu opičáka. Foto: L. Šlosar
Nebylo nám hned nato zatěžko trefit na tamní nádraží. Proudily totiž odtud proti nám davy z pomalu končící slavnosti na počest 110. výročí otevření železniční trati Mělník - Mšeno - Dolní Cetno. Prostor nádraží byl i tak přeplněn, byl tu ke spatření parní vláček a dokonce mimo koleje malá lokomotiva s vysokým komínem s motorem v chodu. Nám zbyl tak tak čas na zakoupení lahvového piva značky Gambrinus. Nazpět do Mladé Boleslavi a později ještě na Turnov jsme cestovali se správně rozparáděnými účastníky v úborech z doby otevření trati a Járy Cimrmana, kteří vystoupili v Bakově nad Jizerou. Takovou atmosféru cestování nějaký "mastňák" v izolaci své plechové pojízdné hrobky ztěžka pozná. Ve Staré Pace jsme při hodinové přestávce v restauraci Staropacká sokolovna definitivně doplnili hladinu kapaliny v našich útrobách. Trutnovská část výpravy dorazila do Trutnova po třičtvrtě na deset, já pak dospěl pěšky domů na Zelenou louku po další půlhodině již za setmění.
malá lokomotiva na mšenském nádraží s motorem v plném vchodu snad musela vyjít z vynálezecké dílny Járy Cimrmana. Foto: L. Šlosar
Kromě nečekaně pěkných zážitků byl pro mě prožitý turistický den velkou inspirací - byl důkazem toho, jak daleko od Trutnova a přece v jaké slušné délce lze uskutečnit zajímavý výlet, i když - pravda - notně zalezl do peněz - skupinová zpáteční jízdenka do Mšena pro dva nás přišla celkem na 490 Kč. Navštívili jsme jednu rozhlednu, našli jednu pamětní desku vztahující se k válce z roku 1866 a celkově prošli část zajímavého koutu naší vlasti - CHKO Kokořínska. Trasa, kterou zcela vymyslel Vláďa, vedla za parného dne převážně zastíněnými místy. Na členitém terénu jsme absolvovali celkem 32 km, já navíc další 2 x 3 km ráno i večer mezi Zelenou loukou a hlavním nádraží. Podtrženo a sečteno: V sobotu jsem šel "od nevidím do nevidím" a za bílého dne ještě k tomu přes Vidim.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Výlet po Okruhu Boženy Němcové /05. 07. 2007/ - na kolech - aneb Poručíme větru dešti /napsal Jarda ze Stěžer/
Byl první volný den ze státních svátků, slovanští věrozvěstové nám umožnili svým příchodem taky vyrazit na toulky českou krajinou. Jak málo o ní stále víme!
Předpověď počasí vypadala hrozivě, citelné ochlazení taky nebudilo důvěru. Přesto jsme ráno nasedli na kola a vyrazili ze Stěžer na hradecké hlavní nádraží. Tady jsme se sešli s Lubošem G. a jeho přítelkyní Nicol a dorazil i stálý zdroj veselé nálady Luboš O. Plzeńský rychlík vyjel v 08.05 hod. jen s 5 minutovým zpožděním a převezl nás za 25 minut do České Skalice. Na sraz ve Zlíči jsme vyjeli až po prvním čekání v úkrytu před deštěm. Naštěstí šlo jen o místní přeháńku, která nás zdržela jen 10 minut.
Na zahrádce u hotelu Holzbecher nás již čekal hlavní organizátor akce Vláďa z Náchoda se svojí ženou Šárkou a zdatným potomkem Radkem. Proběhlo krátké seznamovací uvítání a pak už se do toho Vláďa obul. Rozdal všem účastníkům nakopírované plánky trasy, propagační materiály o Kladském pomezí a provedl Lubošem O. vyžadované krátké školení zásad bezpečného pohybu v sedle na komunikacích. Mezitím nám nad hlavami přešla další místní přeháńka a tak jsme "museli" chtě nechtě zkousnout další pivko. Pak se ale nebe uklidnilo a my po startovní fotce konečně vyjeli. První zastávka byla na zámečku v Ratibořicích. Do vstupní haly jsme jen nahlédli a pokochali se za opětného deště spíš upraveným parkem s jezírkem. Po sjezdu k pomníku Babičky jsme se vydali bez zastávky u vonících grilovaných lákadel na Staré bělidlo a k Viktorčinu splavu. Po povinném focení na těchto kultovních místech jsme nasedli a pokračovali údolím stále dál. Cesta téměř po rovině byla blátivá, nablýskaná kola dostávala vzhled bycyklů závodníka Šimůnka po skončení závodu.
Proti toku Úpy jsme po zpevněných a v závěru i asfaltových cestách dorazili až do Havlovic. Zde Vláďa zkušeně odbočil z trasy a zavedl nás do hostince Amerika - ceny víc než lidové a jídlo i pití vynikající. Dobře se zde posedělo.
Další úsek cesty byl nejnáročnější, pozvolné stoupání po asfaltové silničce se změnilo v osadě Podhradí v lesní cestu, kterou jsme zdolávali s plnými pupky jen silou vůle. Dáňa s Lubošem O. navrhovali kopec rafinovaně obejít, ale byli přehlasováni. Odměnou nám byla zřícenína, obalená lešením. Dovnitř jsme nahlídli přes zavřená vrata, ale nic nového nebylo objeveno. Snad jen to, že celý hrad (http://www.mujweb.cz/kultura/vizmburk/) je stavěn z bílého kamene.
Z Vízumburku jsme už dojeli jen s mírným stoupáním na 9 křížů - památka na krvavé boje 1866. Sjezd do Červeného Kostelce prověřil brzdové systémy a nebýt prudkého deště, jelo by se dál. Takhle jsme zastavili pod první stříškou. A pic kozu do vazu, on to Hospic. Řádové sestry vidouce zvlhlé cyklisty, pozvaly nás dál do jejich čajovny. Mílé přijetí bylo zvýrazněno ananasovými poháry, které nám udělaly.
Po dešti jsme pokračovali kolem Brodskýho až na Špinku s občerstvovací zastávkou v hospůdce Na ocase. Venku se opět zatáhlo a tak jsme dali rádi přednost teplému prostředí hospůdky před sezením venku.
Od hráze rybníka Špinka jsme si dali špičkový sjezd upravenou lesní cestou a nebýt náhlého slejváku, dojeli bychom až do Řešetovy Lhoty. Takhle jsme užuž začali tahat poprvé pláštěnky z baťůžků, když vtom se před námi objevil krásný přístřešek pro 8 utahaných cyklistů. Jako na objednávku! Na boku měl vizitku "Zbudováno klubem turistů". Děkujeme! A zatímco lilo jak z konve, dávali jsme si kafe z termosky, dojídali jsme sušenky, dopíjeli rum a slivovičku z placatek. Za zády nám vedla trať a po ní nám projel vlak, kterým jsme chtěli v 17.28 hod. jet domů a tak už nezbylo než se spolehnout na poslední spoj v 19.28 hod. ze Skalice.
A tak jsme po dešti nasedli a vyrazili bez dalšího odbočování po silnici přes Studnici a Zblov až do Zlíče na zahrádku hotelu Holzbecher. Pozdravili jsme malíře písma, který od rána i v dešti pod igelitem zdobil štít nová fasády hotelu jeho názvem. Měl hotovo a tak jsme ho pochválili. Protože jsme měli skoro 1,5 hodiny čas do odjezdu vlaku z České Skalice, rozhodli jsme se vyhodnocení celé akce provézt tady. Navíc zde bylo útulno a slušná obsluha i nabídka. Takže:
- ujeto 36 km
- v sedle jsme strávili 2hod. 15 minut
- max.rychlost 46,8 km/hod (to ten lesní sjezd od Špinky)
- žádné újmy na zdraví ani majetku.
před ratibořickým zámkem za deště. Foto: J. György
panorama: při stoupání z Havlovic do osady Podhradí. Foto: J. György
startovní rošt před hotelem Holzbecher ve Zlíči. Foto: J. György
Nás pět si ještě vyšláplo poslední 2 km k nádraží a v pohodě jsme si počkali na náš rychlík. Cesta vlakem má tu výhodu, že potřeba odskočit si nevyžaduje nutnost zastavit!!!! Ve vlaku bylo místa dost a tak jsme si udělali pohodlí. V Hradci jsme se rozloučili a každý po své ose vyrazlili k domovu. Závěrečných 5km do Stěžer jsme dojeli ve 20.30 hod. a tachometr ukázal za celý den 52 km.
"Zdrávi dojeli".
slosar(zavináč)mybox(tečka)cz