24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Poslední pochod roku /06. 11. 2004/ aneb VÁBNÉHO SIRÉNINA ZPĚVU MARNÉ SVODY A LÁKÁNÍ
Pojďte s námi /23. 10. 2004/ aneb POTÍŽE LOUISE ARMSTRONGA S OCHRÁNCI ZVÍŘAT NA JESTŘEBÍ BOUDĚ PŘED VYSTOUPENÍM V LA SCALE
Spadaným listím /09. 10. 2004/ aneb ADORACE PODZIMU A DLOUHÝCH TRAS, TROCHA NEPŘIMĚŘENÉ SEBECHVÁLY
Katovská třicítka /25. 09. 2004/ aneb TAKMĚŘ JAK ZA STARÝCH ČASŮ
Kam nedošel velbloud /18. 09. 2004/ aneb ZPRÁVA O VÝSLEDKU ŠETŘENÍ POPLAŠNÉ ZPRÁVY
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Poslední pochod roku /06. 11. 2004/ aneb Vábného Sirénina zpěvu marné svody a lákání
V sobotu po půl osmé po příjezdu frekventovaných vlaků z obou směrů byla vstupní hala novopacké sokolovny nabita až k prasknutí, také ke stolku pořadatelů se nakupila na pochody nezvykle dlouhá fronta. Identifikoval jsem tu známé turisty z Jaroměře, Jilemnice, Mladé Boleslavi i osamělé jedince. Identifikoval jsem tu i dva dlouhodobě nemocné turisty, kteří přes svízelné životní chvíle, jež prožívají, neodolali touhám aspoň se vidět se svými kamarády. Protože i pro členy naší bývalé party je tento pochod pro ojedinělá setkání termínově i svým umístěním nejpřijatelnější, objevilo se z jejích řad na startu hned pět členů: Maruška z Trutnova, Milan z Lomnice nad Popelkou, Vláďa z Kruhu a já, v té době byla již na trase Jožina z Čisté u Horek. Příslib setkání s ní byl pro nás v průběhu pochodu zpěvem vábné mořské víly Sirény pro mořeplavce, jehož kouzelné tóny jsem bohužel nakonec jako jediný nevyslyšel.
na startu v sokolovně se kupila na pochody nezvykle dlouhá fronta, v níž pozorný pozorovatel nalezl i turisty z Jaroměře. Foto: L. Šlosar
Po čtvrt na devět vystoupali jsme nad Novou Paku na Husův kopec /492 m n. m./, po našich pravicích jsme minuli řeckokatolický kostelík z 18. století přestěhovaný sem až z Podkarpatské Rusi. Poté jsme se pohybovali v rozlehlém lučinatém mírně zvlněném terénu a poprvé jsme po svých levicích spatřili Kozinec s novou rozhlednou. Za Vrchovinou jsme málem přehlédli odbočku vlevo do lesa, neupozornila na ni vůbec žádná šipka, a volavku v dáli osvobozovali ze zajetí větví až Vláďa a Milan. Ani další odbočení tentokrát doprava neavizovala žádná šipka turistického značení, takže jsem pokračovali po původní cestě, jež se však stáčela na Vidochov. Proto jsme museli chybný směr našeho putování zkorigovat a přes louky zahnout doprava, dokud naše putování nepřerušil potůček, který nás donutil sejít podél jeho toku, překročit drát nebezpečně procházející těsně nad zemí a poté příkop. Ocitli jsme se nyní na silnici na kraji Vidochova a odtud nebylo obtížné dostat se po několika stovkách metrů do Stupné, najít opět modře značenou cestu a po ní vystoupat postupně až nad Borovnici, to bylo po půl desáté.
po našich pravicích jsem minuli řeckokatolický kostel z Podkarpatské Rusi. Foto: L. Šlosar
cestou necestou v lučinatém terénu nad Vidochovem za bájnou Kolchidou, pardon za ztracenou modře značenou cestou. Foto: L. Šlosar
V Borovnici hospoda zvaná U jednoručky otevírala od 14 hodin /asi mi nikdy nebude souzeno se sem někdy dostat/, takže naše skupina, do níž se po startu kromě nás čtyř shora jmenovaných začlenili ještě Mirek z Liberce a Standa z Hronova vystoupala na Čisteckou hůru /587 m n. m./, na jejíž nejvyšší bod přibyla v deset hodin. Po tom jsme skupinu se Standou roztrhli, protože až do Horek jsme sestupovali opatrněji než ostatní, protože nám to dost prokluzovalo. V Horkách jsme se úspěšně vyrovnali s tím, že výměnou elektrického osvětlení tu zničili turistické značení.
Standa z Hronova /vlevo/ shlíží z Čistecké hůry. Foto: L. Šlosar
Kuriózní situaci vytváří upoutávka na krámě již v horní části Horek. Příchozího láká navštívit 300 metrů vzdálenou restauraci U Martinů. Už po několika metrech však narazí na restauraci U Janáků a ta ho vcucne ještě dříve. Stalo se to v půl jedenácté nezávisle na sobě i všem členům naší skupiny. V narvané hospodě jsme strávili třičtvrtěhodinu při pivě a gulášové polévce ještě s Martinem z Krásné Lípy a navzájem jsme ozdobili své "vandrbuchy" osobními razítky.
Další putování na Kozinec /608 m n. m./ jsme si zpestřili tím, že jsme se vydrápali ve třičtvrtě na dvanáct na Malý Kozinec k nové rozhledně do prudkého svahu pokrytého listím a dost nepevným smekajícím se terénem, jenž mi činil velké potíže. Rozhledna ještě na své slavnostní otevření zástupcem ODS a vlády čeká, takže jsme se vyfotografovali alespoň u její paty.
rozhledna na Kozinci na své otevření dosud čeká, takže se fotografovalo u její paty. Foto: L. Šlosar
Poté jsme navázali na řádné značení a za pomyslným fotbalovým hříštěm Velkého Kozince jsme opatrně sestoupali po čtvrt na jednu do sedla Veselka na jedinou kontrolu s razítkem oné dosud neotevřené rozhledny na Kozinci, jež je tak dočasnou sběratelskou raritou. Protože se počasí, které po pátečním lijavci zpočátku nabíralo příznivějšího obratu, začalo horšit, nezdrželi jsme se tu příliš a pokračovali dále po cestě skrze Levínskou Olešnici mezi železniční tratí a potokem Olešenkou. Protože už začalo poprchávat, osvobodil jsem do útrob batohu svého medvídka Šeďánka, jenž alespoň mi připomíná mou turistickou "parťačku", a vyňal deštník. Prošli jsme celé údolí po našich levicích ohraničené hřebenem Staropackých hor kol výstavní chaloupky s nedalekým nápisem Rumové údolí, až jsme se na následujícím rozcestí rozdělili pro zbytek trasy úplně.
razítko rozhledny Kozinec z kontroly na Veselce stihne opačný osud všech výtvorů: do jejího otevření bude unikátem, poté nikoliv
Jožina totiž byla mezitím z krátké trasy v cíli, vyzvedla nám všem diplomy, nechala se manželem Ivanem dovést do restaurace Sokolovna ve Staré Pace a dohodla tu setkání s námi s tím, že si pak zkrátíme cestu do cíle do Nové Paky po silnici. Jako částečnou kompenzaci zkrácení se ostatní rozhodli dojít do Sokolovny mírnou oklikou blízko okraje Roškopova. Já jsem však po delší absenci na pořádné trase chtěl za každou cenu v rámci přípravy na hrozící "padesátku" na "Puchýři" dostat do nohou celou absolvovanou trasu 33 km. Taky jsem se bál případných dotazů na jiného oblíbeného člena naší bývalé party, dost na tom, že jsem sám kvůli nedorozuměním, jež mě vždy následně mrzí, zažil několik zpola probděných nocí za sebou, jež tak představovaly další přípravu na "Puchýře" - tentokrát na neobyčejně časné vstávání před cestou na start. Omluvil jsem se proto ostatním a se Standou pokračoval po trase dle itineráře a určitě jsem tím Jožinu zklamal, což je mi upřímně líto,ale nemohl jsem jinak.
Ze Staropacké hory /578 m n. m./ naše dvojice sestoupala těsně po půl druhé ke staré škole ve Staré Pace, jež tentokráte sloužila co volební místnost. Pak po krátkém zaváhání našli jsme cestu na protisvah nad Starou Paku a místy dosti bahnitým terénem už za značného lijáku - sužováni silnými větry, jež nám rvaly deštníky z prochladlých rukou - pod starostlivým dohledem Kumburka právě se osvobozujícího z rozervaných cárů mraků doklopýtali jsme na křižovatku u vesnice Brdo. Kolem půl třetí jsme se pak u Skalky napojili na cestu již přímo skrze Brdo a posléze skrze les dospěli jsme před čtvrt na čtyři do cíle opět v sokolovně v Nové Pace.
mariánská socha se dvěma stromy na pozadí ocelově šedé oblohy jsou němými svědky drsného povětří našeho putování a zároveň nostalgické poezie podzimu. Foto: L. Šlosar
Kumburk právě se osvobozující z cáru mraků shlíží na naše poslední metry zabláceným terénem. Foto: L. Šlosar
Protože vlivem již zcela nevlídného povětří jsem byl provlhlý tentokráte po celém těle a taky trochu prochladlý, kopnul jsem v cíli do sebe panáka rumu, jenž jinak nepiji, v zateplovací kúře jsem pak pokračoval v restauraci U lípy pomocí dvou horkých punčů, jejichž účinek mírně paralyzovalo jedno pivo pro žízeň.
V 16,42 hod. jsem se pak u vlaku do Trutnova shledal s Maruškou, Milanem a Vláďou, kteří se na mě snad příliš nezlobili a dokonce mi odevzdali diplom převzatý předtím Jožinou. Domů jsem dojel sladce otupen příjemnou všeobjímající únavou z pochodu, jíž jsem umocnil ještě půlhodinou strávenou ve vaně s horkou vodou, a snad i schopen zdolat poslední "padesátku" roku a taky čelit obávám, jež mě od konce pronásledují.
Pojďte s námi /23. 10. 2004/ aneb Potíže Louise Armstronga s ochránci zvířat na Jestřebí boudě před vystoupením v La Scale
"…Mám rýmu a mluvím jako Louis Armstrong před vystoupením v La Scale…" psal jsem v pátek přes ICQ Janě z Buků. Bylo to totiž k nevíře. Od jara jsem byl víkend co víkend v terénu na turistických akcích - často v nepohodě - a obešlo se to bez dopadu na zdraví - myslím samozřejmě na tom fyzickém. Až naposledy jsem byl na zasedání oblastního výboru KČT oblasti Královéhradeckého kraje, rozšířeném o předsedy odborů v Předměřicích nad Labem … a od úterka jsem se musel po večerech intenzívně léčit z nastuzení. Můj stav mě ovšem nijak neznervózňoval. Věděl jsem, že pochodu Pojďte s námi v Bohuslavicích nad Úpou se zúčastním, i kdybych onemocněl zápalem plic nebo …"dokonce i anaserpentní spinózou, tj. nadměrnou kučeravostí vlny, která jinak napadá výhradně ovce."
Pořadatelé vedli nejdelší trasu na Lhotu a poté přes Markoušovice na Jestřebí boudu a dále. Hned zrána mi Jana z Buků oznámila, že musí pochod do oběda přerušit, oželet návratu do cíle a jeho zbytek dokončit v Krkonoších. Byl jsem rád, že se uvolnila alespoň na dopoledne a pochopitelně jsem udělal vše proto, abych její záměr podpořil.
Proto jsme si úvodní část předepsané trasy na Jestřebí boudu zkrátili po silnici na Sedmidomí a už odtud na Markoušovice. Ze stejného důvodu jsme také byli u chaloupky bývalého obecního úřadu v Markoušovicích za sochou Josefa II. příliš brzy /svítilo se tu, ale bylo zavřeno/, a proto jsme pokračovali rovnou až na Jestřebí boudu, do jejíchž útrob jsme se ochotně nechali vcucnout těsně po deváté hodině. Od rána bylo sice relativně teplo, ale mlhavo, oproti uplynulým dnům se však nevyčasilo v tuto denní dobu ani tady nahoře ve výšce 700 metrů nad mořem, člověku se chtělo zalézt někam, kde je útulno, a takovým místem se Jestřebí bouda naskytla. Poseděli jsme tu …. nu, do protokolu budiž sděleno: dobře přes hodinu. Při dobrém moku jsme tu oslavili návrat Jany na dlouhé trasy po roční přestávce, především jsme snovali plány na uskutečnění jedné akce, kterou chceme nastavit zrcadlo pokřivenému pojetí zdejší politiky … ale více o tom ani slovo.
kouzelné zakoutí v Markoušovicích. Foto: L. Šlosar
Protože Jana podle svého záměru měla své putování na dopoledne přerušit, ještě jednou toho dne jsem se i já odchýlil od určené trasy a společně jsem sestoupali přes Bílý kol a Šrejberky do Malých Svatoňovic, kde jsem se s Janou po třičtvrtě na dvanáct rozloučil.
Nejen její odjezd - znovu zdůrazňuji: předem plánovaný - mě trochu rozhodil, octl jsem se totiž v tu chvíli mimo trasu, měl jsem tudy projít až v její poslední třetině. Už už jsem si to zamířil do Rtyně, abych improvizoval úplně, ale pak mě osvítil nápad, jenž jsem ex post vyjádřil ve své "textové zprávě: Skrze závoj slz jsem se bystře zorientoval, vystoupal jsem na rozcestí na Kolčárce a přes Odolov jsem pokračoval po určené trase". Napadlo mě totiž využít další odchýlení od trasy do Malých Svatoňovic k nápravě prvního zkrácení trasy. Z Jestřebí boudy předepsaná trasa pokračovala totiž přes Bílý kol, rozcestí pod Kolčárkou na Odolov a dále. Já jsem si tentokráte už do Malých Svatoňovic vědomě výrazně zašel, pročež rozhodl jsem se pro návrat na hřeben Jestřebích hor na rozcestí pod Kolčárkou a tím jsem si přímou vzdálenost mezi Bílým kolem a tímto rozcestí prodloužil o odbočku do Malých Svatoňovic a zpět na hřeben.
Spokojen s tímto řešením přibyl jsem až v jednu hodinu odpolední do Odolova, strávil jsem nato příjemnou půl hodinku v hospodě U Lotranda a posléze okusil jsem poprvé v životě sestup po žlutě značené cestě do Rtyně, zprvu po lučinách a nato skrze lesík. Sledoval jsem kol sebe chaloupky, ponořené do barevné všehochuti hřebene Jestřebích hor, definitivně odložil melancholii a oddával se pocitům nekontrolované radosti. V nezvládnutelných peřejích času jsme kol sebe svědky převažujících odchodů svých známých z turistických tras, o to více jsem se těšil z návratu Jany nazpět mezi tenčící se pospolitost dálkoplazů. Přál bych si upřímně, aby se každému, kdo strádá na zdraví, dříve či později návrat na dlouhé trasy, ale především ke všemu, co má rád, podařil, třeba našemu kamarádovi Karlovi, ale i jiným mým známým - jako se zdařil letos zjara ještě před Janou Marušce! Moc jim to všem přeji!
"…..sledoval jsem kol sebe chaloupky, ponořené do barevné všehochuti hřebene Jestřebích hor…" Foto: L. Šlosar
Ve Rtyni jsem zaznamenal, že celkové vyjasňování po ústupu mlhy, započaté předtím před polednem při našem sestupu do Malých Svatoňovic, je již opravdu nezvratné. Protože jsem byl skutečně mírně nachlazený a chtěl jsem častěji odpočívat, zastavil jsem se - již naposledy toho dne - v půl třetí v restauraci Na Mýtě, zrovna tu v televizi začínal přímý přenos z fotbalového zápasu Baník - Sparta, z něhož jsem tu shlédl půlhodinu. Na to jsem pokračoval stále až do konce dle itineráře kolem haldy opět do Malých Svatoňovic, odtud do Svatoňovic jménem Velkých blíže Šrejberova statku, a kolem zvenčí chátrající kapličky na kraje obce jsem vystoupal na Kvíčalu, při němž mi přece jen nohy vlivem nachlazení mírně těžkly.
Když jsem z Kvíčaly přes Končiny směřoval na Sedmidomí, měl jsem ještě možno shlédnout nádherné jeviště s kulisami hřebene Jestřebích hor a rozlehlého údolí směrem na Malé Svatoňovice, tentokráte již ozářené z rozžehnutých lateren Nejvyššího Osvětlovače, jemuž se s konečnou platností podařilo natrvalo proniknout skrze zrána šedí zastřenou oponu.
nádherné jeviště s kulisami hřebene Jestřebích hor ozářené z rozžehnutých lateren Nejvyššího Osvětlovače. Foto: L. Šlosar
nádherné jeviště s kulisami rozlehlého údolí ozářené z rozžehnutých lateren Nejvyššího Osvětlovače. Foto: L. Šlosar
Cíl pochodu, totožný se startem, Sportklub v Bohuslavicích nad Úpou, chvílemi bobtnal, pulsoval, nadouval se a třásl se v základech, pravda nyní již jen z nepatrné části vlivem lidu turistického, ten obecný již převážil. Do cíle jsem se dostavil totiž nezvykle dlouho - po hodině páté odpolední.
Dvojí vysvětlení mého zpoždění bylo lze nalézt v mé bryskní odpovědi na textovou zprávu tohoto znění: "Ahoj, pozdrav ze Sobotky fernetovému králi. Máša! Fernet teče a sedmá velmoc /pozn. narážka na mé působení v krajském čtvrtletníku Zpravodaje/ nikde", jíž jsem po svém příchodu nalezl ve svém mobilu. Moje replika zněla totiž takto: "Ahoj, mám problémy s ochránci zvířat. Na Jestřebí boudě jsem své viry totiž sadisticky hubil čtyřmi horkými medovinami. Sedmá moc huhňá a chrchlá."
Část reportáže upravena pouze pro tyto stránky
Spadaným listím /09. 10. 2004/ aneb Adorace podzimu a dlouhých tras, trocha nepřiměřené sebechvály
Profil trasy pochodu Spadaným listím na mapě připomínal hodně nepravidelnou podkovu. Start byl v sídelním městě pořadatelského odboru KČT v Úpici a cíl na Jestřebí boudě na Pasece v Jestřebích horách. Podle propozic měl být start na náměstí v 7 hodin, ale pořadatelé - vědomi si příjezdu autobusu z Trutnova před třičtvrtě na sedm - byli tu dříve. Díky tomu jsem vystartoval přesně úderem sedmé hodiny.
pořadatelé v zastoupení manželky předsedy pořadatelského odboru paní Jany byli na startu na náměstí v Úpici ještě před dobou oficiálního startu - ku spokojenosti Standy z Bohuslavic. Foto: L. Šlosar
Svižným tempem vykročil jsem směrem na Havlovice. Z mé stálé samoty mě vyrušili pouze rybáři za Havlovicemi při výlovu vypuštěného rybníka. Poté pokračoval jsem po pravém břehu Úpy kolem Boušínské lávky přes Slatinský mlýn až za Červený most. Bylo teplo, proti předpovědím nepršelo, nebe však ještě povětšinou bylo pokryto mraky.
také vypouštění rybníků, jako Havlovického, při jejich výlovu je znamením podzimu. Foto: L. Šlosar
Na rozdíl od většiny populace mě vůbec podmračené podzimní počasí nijak nebere. Spíše mě dokáže deprimovat dočasné déle trvající onemocnění kamaráda, neshoda s blízkou osobou nebo nedorozumění s kamarádkou, to pak je jedno, že je třeba jasno a slunečno. Ne, chmurné počasí mi nevadí. Jak se nám líbí turistická akce, záleží přece na nás samých.
Za Červeným mostem vystoupal jsem pozvolna vysoko nad Úpu a po úzké stezičce pokračoval jsem několik set metrů nad jejím protějším břehem v protisměru svého předchozího putování na Rýzmburk, jenž jsem předtím spatřil těsně před Červeným mostem po své levici nahoře mezi stromy. Protože dveře nebyly zamčeny prošel jsem vedle altánu. Vzápětí mě z mého klidu vyrušil jiný ruch. V kynologickým centru Sultán se chystaly nějaké závody pejsků, takže k mé radosti bylo otevřeno zdejší občerstvení.
za mnou je Rýzmburský altán. Foto: L. Šlosar
Pouze dva stoly z jeho širokých skromně vybavených prostor byly obsazeny debatujícími "pejskaři". Na podlaze polehávali psi k radosti jednoho děcka, jež se k nim s chutí přidružilo. Místnost zateplovala kamínka značky "Pohoda"s virtuálním ohýnkem. Hezky by se tu i při lahvovém pivu teď kol půl desáté sedělo, kdybych se nesměl příliš zdržovat. Dnes jsem se totiž vydal opět na padesátikilometrovou trasu.
za mnou je též občerstvení U Sultána, jež přijelo mě předtím převelice vlídně. Foto: L. Šlosar
Není tomu dlouho, co jsme - třeba v menší skupině - týden co týden obráželi "padesátky". Postupem času řídly naše řady i zájem o tyto královské trasy. Letos jsem se i já dodal svým turistickým putováním povícero podob - od krátkých spíše procházek s manželkou, přes nenáročné výlety s kamarádkou a jejím šestiletým synem, poněkud delší výboje po vlastních trasách za plněním turistických odznaků i přes pochody na střední vzdálenosti zakončené nějakým setkáním. Dokud to však jen trochu půjde, padesátikilometrové i delší pochody však v celkovém výčtu chybět nesmějí. Stále cítím potřebu čas od času si dát do těla, "utavit se", patřičně se odreagovat a udržovat se pokud možno v tělesné kondici.
Před Žernovem jsem prošel kolem vlastního závodu "pejskařů" a poté jsem zase na dlouhou dobu osaměl. Po silničním úseku jsme se zhoupl přes Třtici do Studnice. Krátký rovinatý úsek mě zavedl do Řešetovy Lhoty. Za tamní železniční zastávkou jsem se na dlouhý čas zanořil do lesa a z jeho hlubin se vyloupl těsně před Horními Rybníky. Tady na rozlehlé odkryté plošině s dalekými výhledy až na Bor seznal jsem, že na rozdíl od nedalekého Polska se nade mnou obloha zcela roztrhala a paprsky vedené pod ostrým úhlem vzdalujícího sluníčka nechaly ještě více vyniknout barvám podzimu.
Zbožňuji podzim! Na rozdíl od ostatních ročních období je nejpravdivější alegorií lidského života - v kontrastu s jarem představujícím kýčovité mnohdy falešné iluze a pátrání po opojení zakrývajícímu opravdové slasti života, v rozporu s létem zobrazujícím stálou honbu za nedůležitými požitky, nespokojenost a agresivitu. Pro mě představuje podzim melancholii, ano někdy i smutek nad pomíjivosti lidského bytí, ale taky opravdovou radost z obyčejných, ale stálých věcí, i pokoru a díkuvzdání za vše skutečně a opravdu v tom roce dosažené a prožité.
Byl jsem velice tomu potěšen, když jsem - za nečekaně teplého povětří velice splaven - přibyl ve třičtvrtě na jednu přes Horní Radechovou a Studénku na náměstí v Hronově. Tady jsem si dopřál plánovanou třičtvrtěhodinu přestávky v restauraci Radnice při dvou pivech a čočkové polévce a za pohotové a uctivé obsluhy.
mému sestupu do Hronova vévodil impozantní pohled na Bor. Foto: L. Šlosar
Když jsem se v půl druhé odtud odrazil, byly kostky vrženy takto: do cíle na jsem to měl 19 kilometrů, času pak 3,5 hodiny, neb jsem chtěl na Jestřebí boudě pobýt půlhodinu a jako nejkrajnější čas odpoutání se na vlak v 18,23 hodin do Malých Svatoňovic jsem si určil půl šestou. Na trase představující tři kratší stoupání jsem musel tedy vyvinout rychlost 5,5 km v hodině.
Mám rád na pochodu situace, kdy to mám do cíle tak akorát, kdy na jedné straně vím, že nemohu na trase otálet a jsem nucen držet pravidelné svižné tempo, na druhé straně jsem si jist, že nepolevím-li, nemohu přijít pozdě, kdy je stoprocentní, že včasný příchod závisí jen na mě. Mám rád na pochodu situace, když jsem už trochu unaven, přece ne natolik, abych nemohl ještě aspoň trošičku, je-li to třeba, zrychlit a dostat ze sebe ještě o něco málo více.
V ještě panujícím nezvykle teplém počasí zvěčnil jsem na dlouhou dobu naposledy nádherný barevný strom nad Hronovem a nasadil jsem svižné strojové tempo, při němž jsem vnímal okolní rychle plynoucí krajinu co kulisy ubíhající v nějakém filmu. Na displej mobilu sloužícího jako hodinky jsem se nedíval, protože to bylo nadbytečné, neb jsem chvílemi šel na doraz a pátrání po čase by k dalšímu zrychlení nepřispělo. Prošel jsem Maternici, dostal se na silnici nad Horní Kostelec a na Krkavčinu, kde jsem seznal, že k dosažení cíle ve vytčeném čase mi postačí vyvinout už jen rychlost 5 km za hodinu. Toto zjištění přispělo k mému úplnému uklidnění, nikoliv ke zvolnění tempa, jen jsem začal naopak sledovat čas - nyní již čistě pro zajímavost - a opět tu a tam fotografovat.
barevný strom nad Hronovem směrem na Maternici symbolizuje jedinečnost krásy podzimu. Foto: L. Šlosar
Na Odolově - z Hronova na 12. kilometru - jsem byl po půl čtvrté, za další třičtvrtě hodinu jsem prošel rozcestí u Bílého kolu a tady opustil původní záměr, že na Jestřebí boudu půjdu pro nedostatek času zkratkou, posledních 2,5 km ušel jsem poctivě opět dle itineráře kolem rozcestí pod Žaltmanem a do Jestřebí boudy vešel jen pár minut po třičtvrtě na pět.
z pohledu na Odolov a na část Jestřebích hor vyzařuje klidná a smířlivá pohoda podzimu. Foto: L. Šlosar
Tady jsem se - ke své nelibosti, nikoli ke své pýše - dozvěděl, že z asi 40 účastníků zápolil jsem jako s padesátikilometrovou trasou jediný. Zdolání své letošní jedenácté trasy dlouhé 50 a více kilometrů oslavil jsem jedním pivem a skleničkou horké medoviny, chatu jsem raději opustil kol čtvrt na šest a poté jsem volným tempem ušel 5 dalších kilometrů /již nad rámec trasy pochodu - stejně jako ranních 3 kilometrů na autobus/ až za téměř hodinu.
Večer jsem byl nezvykle, ale příjemně tělesně unaven, ale duševně odpočat. Byl jsem spokojen s tím, že jsem z pomyslného vlaku, do něhož se s přibývajícími léty nastupuje znovu stále hůře, snad ještě nevystoupil. Těšil jsem se z toho, že jsem devátou "čistokrevnou" letošní poctivou padesátku zdolal při celkové více než hodinové přestávce na trase za 9 a třičtvrtě hodinu - bez jakéhokoliv stresu z ubíhajícího času a při zachování plného požitku z barevné podzimní krajiny.
Katovská třicítka /25. 09. 2004/ aneb Takměř jak za starých časů
Zatímco dnes bezmála lidé sbírají v lesích houby z automobilů, z vyprávění starců vím, že byly doby, kdy lidé chodívali do práce, na návštěvy, někdy i na trh pěšky, v nejhorším případě jezdívali povozy a vlaky. Asi toho moc nestihli, ale byli zdravější než my, především psychicky.
Malou rekonstrukci těchto dob jsem v sobotu provedl osobně. Před půl sedmou jsem dojel autobusem do Rtyně v Podkrkonoší a spěchal na start jednoho ze čtyř pochodů, který se měl v naší blízkosti konat. Nepatrným detailem bylo, že jsem k tomu účelu musel ujít přes 9 kilometrů. Mířil jsem totiž na start Katovské třicítky, která se koná ve Stárkově a jehož pořadatelem je obec, přirozeně pod hlavičkou obecního úřadu. Protože se start oficiálně uzavíral v půl deváté, musel jsem sebou sakramentsky hodit.
V sedm hodin jsem vystoupal na Odolov, pokračoval po úzké silničce podél potoka Jívka postupně se rozšiřujícím údolím. Když sem došel na rozcestí, na němž zprava přicházela silnice od Červeného Kostelce, po které jsem přicházíval na start při jiných svých předchozích účastech, bylo těsně po osmé hodině. To jsem byl prakticky již na kraji Stárkova a potkával jsem pochodníky, kterým se nechtělo jít podle itineráře trasy okolo Turova.
Pořadatelé letos vedli nejdelší třicetikilometrové trasu stejně jako při mé poslední účasti v roce 1998 na Jestřebí hory - jen s menšími obměnami na začátku a na konci trasy. Šel jsem samozřejmě podle itineráře krásnou vertikálně i horizontálně členitou lučinatou krajinou. Bylo pod mrakem, nebylo zimno, ve vyšších partiích bylo mlhavo, což dodávalo celému mému putování jakýsi romanticko-melancholický ráz. Podle itineráře stačilo Turov pod vrcholem obejít, ale mě se toho dne nechtělo namáhat mozek. Proto jsem to vzal rovnou přes Turov, takže jsem po půl desáté na rušné silnici směrem na Červený Kostelec, kde se slil dohromady většinový proud účastníků putujících po silnici s "mým turovským", několik lidí předehnal podruhé.
snímek s umělým katem /je to ten vpravo/ na startu jasně dokazuje, že nechodím na pochodech "sťatej". Foto: neznámá kolemjdoucí
i stromy nořící se do mlhy v krajině blíže Turova dodávaly mému putování takový romanticko-melancholický ráz. Foto: L. Šlosar
V místech, kde cesta silnici opouštěla, blízko srubu spolku vojenské historie T-S 20 Pláň, kde se rozdvojovaly trasy 30 a 15 km, jsem byl poněkud zklamán, čekal jsem tu jako před šesti lety kontrolu s vyhlášeným občerstvením. Předesílám, že šlo o zklamání dočasné. Vystoupal jsem ke Švédskému vrchu již osamělý, sledován v krátkém odstupu dvěma dalšími účastníky nejdelší trasy. Zklamán jsem byl v půl jedenácté v Odolově, neuvědomil jsem si, že U Lotranda otevírají až za půl hodiny. V Malých Svatoňovicích jsem si v 11 hodin pár metrů zašel a byl jsem opět zklamán, v Salamandru otevírali dokonce až za hodinu. Z tohoto důvodu jsem se na náměstí vynořil z podchodu u Muzea bratří Čapků … a hned jsem byl nadšen. Představte si, pořadatelé tu pro pouhých sedmnáct účastníků nejdelší trasy přichystali kontrolu s občerstvením. Nechal jsem se předejít další dva účastníky, kteří mě mezitím dohonili, a půl hodinku jsem tu konverzoval se sympatickým vousáčem při jednom pivu, jednom malém jelzinu a jednom rohlíku s pomazánkou, jichž jsem mohl ovšem dostat zdarma, co hrdlo ráčilo. Akorát mě zlobilo, že jsem si zapomněl nabít mobil, nemohl jsem se domlouvat s Maruškou z Trutnova a Vláďou z Kruhu, kteří přišli na start dokonce z Malých Svatoňovic z pozdějšího vlaku až po mě, a - jak se později ukázalo - šli svou vlastní trasu do Trutnova.
joj, to bylo radosti, když účastníci "třicítky" "kápli" na malosvatoňovickém náměstí na sympatického vousáče s putinem … pardon jelzinem. Foto: L. Šlosar
Odešel jsem po půl dvanácté a přes Zadní hory jsem dorazil za hodinu na Jestřebí boudu, kde jsem v útulném prostředí strávil další půlhodinku při pivě a horké medovině. Posléze jsem šel přes rozcestí pod Žaltmanem, Bílý kol na rozcestí pod Kolčárkou a z něho sestoupal na malou silničku vedoucí po samém úbočí Jestřebích hor. Tam se mě ujalo vlastní značení - bílé cedulky s černým nápisem KT 30 - a až do cíle vhodně doplnilo spolehlivý popis trasy. Po něm jsem se bez problémů motal neznámými, převážně zalesněnými úseky kolem chatové osady a rybníka Buchťáka, až sem dorazil ve třičtvrtě na tři do obce Jívka II. Minul jsem penzion Jívka, v itineráři zvaný podle majitele U Kobrů.
Jestřebí bouda halí se do mlžného oparu, ale neúspěšně, neb horkou medovinu "vyčuchám" všude. Foto: L. Šlosar
žít v takovéto usedlosti jako tady v Jívce II, kde cizí kravál by nebyl mým kraválem, zůstane navždy mým nesplněním snem. Foto: L. Šlosar
Poté jsem přešel jednu velikánskou pastvinu s výrazným zalesněným výstupkem po mé pravici, prošel lesem na další pastvinu, na níž se po mé levé ruce hodně vepředu objevila zalesněná hradba kopců nad druhým koncem Stárkova s Vysokým kamenem. Blízkost obce jsem také vytušil podle podivného hluku, jenž mi připadl jako hluk rolujícího se plechu. Před půl čtvrtou jsem se vynořil za Šibeníkem u kapličky Čtrnácti pomocníků a při sestupu kol křížové cesty z roku 1755, vytvořené Bartolomějem Henrichem z Litomyšle, jsem na vlastní uši zjistil, že zvuk rolovaného plechu se změnil ve střelbu z vojenských pušek. Stárkovské náměstí, jež jsem procházel před třičtvrtě na čtyři, bylo obsazeno cizími armádami naštěstí v dobových uniformách - vlastně jeho vnitřek, okolo stáli lidé oblečeni do úborů naší doby, většina jich v rukou třímala diplom pochodu. Ve Stárkově probíhala od 15 hodin rekonstrukce operace Market - Garden 1944, jedné z největších vzdušných výsadkových operací druhé světové války, jež proběhla od 17. do 25. září 1944 blízko Arnhemu a jež nebyla pro spojence úspěšná.
obklopen zvukovou kulisou střel ze zbraní palných hotovím se kol křížové cesty sestupovat do Stárkova. Foto: L. Šlosar
Neměl jsem zaplacené vstupné, za to jsem měl žízeň, prošel jsem tedy kvapně do půl kilometru vzdáleného tábora Pod Vysákem, jenž byl téměř opuštěný. Obdržel jsem diplom a vypil jsem dvě piva u stolu poblíž nějakých příslušníků hitlerovské armády.
Před půl pátou jsem se zvedl, čekala mě stejná cesta zpět do Rtyně v Podkrkonoší. Protože produkce skončila, potkával jsem po cestě na náměstí zbytky roztroušených vojenských jednotek. Na náměstí byla ještě technika z doby 2. světové války. Někteří účastníci představení odjížděli autobusy. Jeden jsem postrádal - totiž autobus z jedné podkrkonošské obce - nikoliv kvůli rekonstrukci bitvy, leč kvůli poučení, jak má vypadat turistický pochod pořádaný obcí. Ale termín turistické akce tu možná kolidoval s leteckým zájezdem pro občany za umělou bobovou dráhou v Ga-Pa.
dobojováno!! příslušníci roztroušených vojenských jednotek - v duchu žehnajíce Bohu, že přežili peklo bitvy - navracejí se ku svým nejmilejším. Foto: L. Šlosar
Kdyby sem přijeli radní zmíněné obce, zjistili by, že turistický pochod Katovská třicítka se konal letos po 27. Přežil tedy ukončení činnosti komunisty přímo řízených místních národních výborů a několik voleb do místního zastupitelstva. Tady to vůbec nevadilo, protože zde zřejmě dříve členové MNV a později zastupitelé táhnuli vždy za jeden provaz, a pokud se hašteřili, navenek se to na službách lidu obecnému neprojevilo.
Přes Odolov jsem - po třetí toho dne - prošel za pět minut třičtvrtě na šest. Na nádraží ze Rtyně jsem dorazil po šesté hodině, domů pak po sedmé hodině.
Kata jsem před tím při svém příchodu do tábora nezastihl, taky se šel podívat na náměstí. Vůbec jsem na něj nezlobil, podstatné je, že předtím udělal radost všem dětem, jímž nakladl na krk modrou sekerku na provázku. Bohužel já jsem tu svou bez provázku, stejně jako itinerář, cestou někde potratil. Z pochodu mi však zbyl tradiční překrásný diplom s červenobílým katem a pitavalem o propravě recidivisty Kašpara Šlance v roce 1573, jenž byl podruhé přistižen "s jistotou v skutku zlodějském", chytal totiž raky na panském. Zbyly mi i fotografie s originální tématikou, mj. i s figurou kata v životní velikosti na startu. Především mi zůstaly hezké vzpomínky na sympatické prostředí na pohled milé obce, jejíž představitelé mají na prvním místě na zřeteli péči o necelých 700 obyvatel obce a o její dobrou reputaci navenek.
Kam nedošel velbloud /18. 09. 2004/ aneb Ve stopách poplašné zprávy
Na sobotu jsem se původně hotovil pokřtít jeden z mála nově vzniklých dálkových pochodů v těsné blízkosti mého bydliště. Do Jablonce nad Jizerou jsem nakonec jel proto, že předpovídané mimořádně překrásné skoro ještě letní počasí bylo možná poslední příležitostí podívat se letos do Krkonoš. Ke konečnému rozhodnutí zúčastnit se pochodu Kam nedošel velbloud přispěla pak poplašná zpráva, která by asi zamávala i otrlejšími chlapy. Letošní 25. ročník tohoto dálkového pochodu měl býti totiž údajně poslední.
Abych se dostal do Jablonce nad Jizerou, vulgo "Jablonečka", na start "padesátky" před šestou hodinou, musel jsem si přivstat už před třetí ranní, dům na Zelené louce opustit před třičtvrtě na čtyři a vyjet vlakem z Trutnova na přestup v Martinicích ve 04,16 hod.. Na startu jsem chvíli poseděl s Honzou z Jablonečka, který prodělal před lety těžký úraz a který se naštěstí opět může plně věnovat turistice. Hlavní pořadatel Jirka z Jablonečka, jenž si mě kdovíproč oblíbil, nám pro ten účel věnoval po lahvovém pivu.
Když jsem v půl sedmé startoval za stále velmi chladného počasí, ale pod zcela jasnou oblohou věštící překrásné počasí, měl jsem tak v sobě dvě piva /spolu s ranním plechovkovým "snídaňovým"/. Rozhodně mě neuškodila. Čekala na mě těžší a delší varianta "padesátky", která vedla po obou stranách Jizery. Vycházel jsem s povzbudivým pocitem, že zdolání trasy je plně v mých rukou, protože jdu sám a mohu si určovat tempo a přestávky dle své vůle.
První krátký, leč prudký výšvih k chalupám před hotelem Stráž se ještě odehrál v lese za šera. Rozehřál mě natolik, že po jeho zdolání jsem si ponechal pouze tričko a větrovku a šel jsem také do šortek. Přede mnou se postupně přibližovala silueta Kotle. Nejdelší stoupání jsem podstoupil nad Františkovem od chaty Karbo prakticky až na hřeben Krkonoš do sedla Lysé hory, bylo přerušeno jen krátce rovinkou před sedlem pod Dvoračkami. Boudu Dvoračky, vedle níž přistavují dependenci, jsem míjel před půl devátou. Nahoře na obrovské náhorní planině Labské louky se postupně přede mnou otevíraly výhledy na Voseckou boudu, Szrenicu, hory hraničního hřebenu a taky na Sněžku. Šel jsem od začátku sám, nahoře jsem potkal pouze jednoho turistu a spatřil několik pracujících lidí. U pramene Labe před půl desátou jsem byl úplně sám, poprvé v životě jsem si nerušeně vyfotografoval samotinký pramen i kamennou zídku se znaky měst, jimiž zde vyvěrající vody Labe zamýšlely protéci. Kiosek Labské boudy byl ještě zavřen, což mi nevadilo, zvláště když bylo před okénkem k dispozici razítko. Čilý ruch - jakoby se najednou otevřely vchody nějakého obchodního domu - jsem zaznamenal až před památníkem Hanče, kdy jsem zčistajasna začal potkávat skupinky turistů. Zřejmě předtím přijel k Vrbatově boudě autobus. V prostranství poblíž zmíněné boudy a kiosku bylo tak rušno, že jsem přehlédl první kontrolu, třebaže byla situována naprosto ideálně při ústí cesty, po které jsem přišel. V kiosku jsem si chtěl dát pivo, ale cena 25 Kč za třetinku se mi zdála příliš vysoká.
poté co vyšel jsem nad Dvoračky a prošel skrze poslední kosodřevinu na cestě, rozvinul se za mými zády překrásný pohled do kraje. Foto: L. Šlosar
ojedinělá situace č. 1 u pramene Labe - kamenný val s erby přílabských měst nebyl obsypán turisty. Foto: L. Šlosar
ojedinělá situace č. 2 u pramene Labe- pramen Labe nebyl obsypán turisty. Foto: L. Šlosar
Po krátkém zdržení již po čtvrt na jedenáct jsem za Vrbatovou boudou na ohybu silnice sestoupil na cestu vedoucí přímo do Horních Míseček. Tady jsem se zastavil po jedenácté hodině krátce v restauraci v Jilemnické boudě. Velké pivo tu stálo 30 Kč, takže jsem si příliš cenově nepomohl, ale aspoň jsem přece jen uhasil žízeň. Prudkým klesáním skrze Dolní Mísečky až k Třídomí jsem povětšinou poklusával. Od hotelu Skála ve Vítkovicích jsem svěže vystoupal o půl jedné na Rezek, kde byla kontrola a kde jsem zvolil delší přestávku. U stolů před chatou Jeruzalém bylo obsazeno, takže jsem tentokráte zvolil chatu Rezek a nelitoval jsem. Dal jsem si tu pivo a chutnou česnečku, takže se mé posezení protáhlo do čtvrt na dvě.
Proto jsem vzápětí - tam, kde to šlo - seběhl až do Stromkovic. Tady se to po asfaltové cestě na pravém břehu Vejpálického potoka až do Maříkova na silnici z Vrchlabí při Jizeře šíleně vleče. Stejný pocit jsem měl později při stoupání nad zříceninami Nístějky. Když jsem pak vyšel z lesa a stále jsem před sebou neviděl Vysoké nad Jizerou, měl jsem pocit velké časové ztráty. Ještě že byly vidět protější svahy Krkonoš, především Kotle, takže jsem měl přece pocit, že jsem něco ušel.
vrhl jsem poslední pohled z boku na Kotel a pošinul jsem si na Horní Mísečky. Foto: L. Šlosar
poklidnou pohodu Dolních Míseček narušil toliko jeden vymaštěnec, klusající směrem k Třídomí, naštěstí na snímku není, nachází se totiž za fotoaparátem. Foto: L. Šlosar
Věděl jsem, že také z Vysokého se to do cíle pěkně potáhne, posledních 12 kilometrů je opravdu nekonečných. Protože jsem chtěl být v cíli nejpozději do šesti večer, snažil jsem se dojít do Vysokého okolo půl čtvrté. Měl jsem však pocit, že cesta ubíhá pomalu a že budu rád, když budu ve Vysokém ve čtyři hodiny. Když jsem přišel do Vysokého a ručičky hodin na kostele se nacházely na číselníku na trojce, popsaný duševní pochod jsem ukončil představou, že je čtvrt na pět. Jakmile jsem se na kontrole na náměstí ve Vysokém ujistil, že je to do cíle opravdu 12 kilometrů, usnesl jsem se, že uhnu do Jablonečka už na Tomášových vrších. Naštěstí jsem se podíval vzápětí na displej svého mobilu a nevěřil jsem svým očím. Bylo těsně po půl čtvrté, o hodinu později jsem se tedy posunul toliko ve svých představách.
Teď jsem opět nabyl kontroly nad dalším průběhem pochodu a samozřejmě jsem dodržel i předepsaný zbytek náročné "padesátky". Na občerstvení na Šachtách jsem si dal minerálku, to abych nemusel dlouho čekat na pivo. Z Tomášových vrchů jsem počal mírně klesat pět minut po čtvrté hodině, táhlé stoupání k hospodě Na Perlíčku jsem zvládl ještě před půl pátou a dovolil jsem si tu zastavení na deset minut při minerálce a tatrance, protože jsem měl hlad. Prudké klesání Pasekami nad Jizerou jsem opět absolvoval poklusem, neopomenul jsem je ale proložit přestávkami k fotografování panoramatu Krkonoš na obzoru přede mnou. Velké potíže mi nečinil ani závěr utěšeným údolím Jizery, takže jsem v cíli byl ve třičtvrtě na šest. Měl jsem tak čas za přítomnosti Jirky z Turnova, Hanky z Mladé Boleslavi, Marušky z Trutnova a Vládi v Kruhu, kteří šli ve dvojicích každý jinou kratší trasu, vypít pivo a sníst kyselo. Velkou radost jsem měl z medvídka, kterého jsem dostal darem jako dozvuk mých narozenin.
kontrolu na náměstí ve Vysokém nad Jizerou opanoval Pavel z Vysokého, dva jeho pretendenti a ještě kdosi čtvrtý, jenž není v kočárku vidět a jenž bude tu dozajista postávat za 12 - 15 let. Foto: L. Šlosar
mažu si to z prudkého svahu těsně na Pasekami, dívám se proti sobě a nechce se mi věřit, že někde tam naproti na předních krkonošských hřebenech jsem ještě dnes dopoledne pobýval. Foto: L. Šlosar
V cíli pořadatelé prozradili, že přes účast 80 pochodníků uskuteční i následující ročník pochodu, mohli jsme si dokonce přečíst i datum 17. září 2005. Paragraf 199 trestního zákona č. 140/61 Sb. ve znění právních předpisů pozdějších sice říká, že …"Kdo úmyslně způsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa tím, že rozšiřuje poplašnou zprávu, která je nepravdivá, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem", ale já bych - kdybych nebyl tak plachý - přes poplašnou zprávu před pochodem pořadatele objal - pro revokaci původního úsmyslu. Pochod Kam nedošel velbloud je jeden z nejkrásnějších, jaký se v naší lokalitě chodí, a zdolání jeho padesátikilometrové trasy považuji za jeden ze svých nejlepších výkonů. Byla by opravdu škoda, kdyby zmizel z mapy dálkových pochodů, zvláště když o účastníky vzorně pečuje tak mladý kádr pořadatelů.
Všechny reportáže napsal Luděk z Trutnova
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz