24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Zimní výstup na horu Tábor /18. 02. 2012/ aneb HORA SNĚHEM ZASYPANÁ
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů
Zimní výstup na horu Tábor /18. 02. 2012/ aneb Hora sněhem zasypaná
Jít na Tábor z Jičína jsem tentokrát navrhl já – s přihlédnutím k tomu, že Andreu z Náchoda budou zajímat turistické vizitky hned z našeho výchozího místa. Pokud se týče mě, všechny turistické vizitky z blízkosti Tábora jsem sice už nasbíral, ale rád druhému, když o to stojí, skromným dílem pomůžu v jeho snažení, navíc z Jičína v rámci hvězdicové akce Zimní výstup na horu Tábor jsem ještě nešel, a já už jsem takový, že se rád vracím do míst, kde se mi líbí, a to je skoro všude.
Malá potíž byla v tom, že trasu jsem plánoval někdy koncem ledna v dobách mrazů, jenže ty v druhé polovině tohohle týdne pominuly a vystřídaly je pořádné chumelenice, takže jsem měl docela bobky z toho, jak bude trasa na Tábor vypadat, jestli v jejím závěru bude vůbec průchodná. Tím odpovídám na případnou otázku, jaké jsme měl pocity před putováním – byla to zvláštní směska respektu, zvědavosti a vzrušení.
Do Jičína jsme se museli samozřejmě nějak dostat, pro ten účel jsme nakonec zvolili nejdřívější možný spoj – na jeho začátku setkal jsem se s Andreou skoro již tradičně ve vlaku ve Starkoči, to jsem měl už v peněžence zakoupenou jízdenku Sone+Královéhradecký kraj, na kterou jsme každý, když se to vydělilo napůl, mohli jsme za celý den procestovat celý kraj a ještě dokonce nějaký ten malý kousek republiky navíc, za mizerných 112,50 Kč, které bych určitě jinak utratil za nějakou blbost.
Někomu se možná bude zdát cesta přes Hradec Králové, pro Andreu do vzdálenosti 96 km, pro mě dokonce 121 km, zbytečně komplikovaná, i když za ty prachy to neberte, že?, ale hlavní důvod, proč jsme chtěli dojet do Jičína tak brzy, byl ten, že ještě před otevřením informačního střediska chtěl jsem zavést Andreu na rozhlednu Milohlídku na kopečku na kraji Jičína, samozřejmě i proto, že vztahovala se k ní jedna z turistických vizitek z Jičína, ale hlavně proto, že to místo stojí za návštěvu.
Z vlaku jsme vypadli okolo půl osmé, a hned jsme byli jako u vytržení, hala nádraží, kde chtěli jsme si dát ranní kafíčko, byla v rekonstrukci, a povrch ve městě byl zledovatělý, což zaskočilo hlavně mě – namlsaného pohodlnou předranní cestou podél Úpy pokrytou udusaným sněhem.
Že jsme neuspěli na nádraží nakonec vůbec nevadilo, protože na Valdštejnově náměstí trhovci právě rozbalili své nádobíčko, takže jsme si u jednoho stánku zakoupili horké kafe, totiž Andrea, já na tu kávičku při pochodech nejsem, mě spíše celý den oslovuje pivo, to tu ale neměli, takže jsem byl nakonec rád za grog, nevadila mi v něm ani voda. Při konzumaci jsme si sedli na lavičku na kraji podloubíčka, úplně zpitomělí z toho, že po asi dvoutýdenních arktických mrazech je takové teplíčko, už nad ránem při cestě na vlak zdálo se mi, že je nad nulou.
K Čeřovce vede modře značená cesta, která začíná v aleji, po které jsme měli později vykročit na naši trasu, tak jsme to z náměstí napálili nazdařbůh ulici Čelakovského, taky proto, že chtěl jsem Andree ukázat synagogu, i když jsem věděl, že už jsem tím ukazováním památek protivný jako ječné zrno v oku, ale napadlo mě, že Andrea aspoň bude vědět, kde si při některé další návštěvě Jičína koupí další turistickou vizitku. Později ani na široké ulici Foersterově jsme po modrých značkách nešli, ale mě bylo jasné, že ten lesík, který jsme viděli před námi asi půlkilometr už od začátku ulice, je stopro Čeřovka, taky proto, že jsem vyhrabal někde v paměti, že na kraji lesa je busta Foerstera, ten název ulice určitě není náhoda.
Skutečně od sochy skrz prořídlý les byla rozhledna teď v zimě dobře badatelná, takže jsme si to k ní namířili do svahu cestou necestou, u její paty před námi po velké sněžbě nikdo nebyl, protože schůdky byly zaváté, horší bylo, že vchod do rozhledny byl zamčen, buď kvůli období, v němž právě jsme se nalézali, nebo kvůli bezpečnosti vůbec, čertví, znamenalo to však, že do výšky 8 metrů se nevzneseme. Ještěže nějaké ty výhledy naskýtaly se z ochozu před rozhlednou ve směru severním, v dáli byly omezeny mlžným oparem, navíc stromovím zprava i zleva, takže jako bychom koukali lesním průsekem, ale nesuďme přísně naše předky, kteří v roce 1843 v té době první vyhlídkovou stavbu v Českém ráji stavěli, že neodhadli budoucí výši lesního porostu, vždyť my sami ve své nabubřelosti, s níž jako společenství celek zacházíme základními hodnotami, jako je rodina, přátelství, poctivost a slušnost, nevíme sami, kam se to řítíme.
Ale pojďme zase do reálu, obešli jsme celý ten poněkud zprudka stoupající amfiteátr, jak člověku připadne zespodu celý ten prostor pod Milohlídkou a nad ním rozhledna samotná, a zase jsme si to stejnou cestou namířili na náměstí /modré značky pokračují ještě rovně podél lesa/. Do „íčka“ vpadli jsme jako vítr z hor ještě před devátou, Andrea si nakoupila pět dostupných vizitek /kromě synagogy jí ještě bude chybět Valdická brána a Rumcajsova ševcovna/, na razítka jsme čekali jen pár dalších minut, a mohli jsme konečně vypadnout z města.
z ochozu před Milohlídkou jsou výhledy silně limitovány stromovím, o osm metrů výše na rozhledně to asi nebude lepší. Foto: L. Šlosar
z obrázků Milohlídky vybral jsem ten nejméně typický. Foto: L. Šlosar
při pohledu zdola z ulice Pod Čeřovkou překvapí návštěvníka, který se předtím k rozhledně vyšel schůdným stoupáním od pomníka Foersterova, že Milohlídka tyčí se na vysoké skalce. Foto: L. Šlosar
Lipová alej /je zajímavé, že na vizitce č. 47 vytrvale je označována jako „álej“, takže mi připomene rozhovor typu „Co ti je?“, ˇÁaale, nic“/ táhne se ulicí Revoluční od kruhového objezdu k lodžii ve směru půlnočním dobré dva kilometry, a našinec při jejím procházení nevidí před sebou ničeho jiného nežli zasněžený pruh, od něj na stranu dvě řady stromů, potom dvě stužky jen mírně zaledněné cesty a úplně po stranách dva pásy silnice, člověk tudy prochází a říká si, kéž by každé město mělo tak uklidňující oázou, jež tlumí a zmírňuje ten protivný městský ruch.
B>
lipová alej poskytuje chodci sympatickou ochranu proti otravnému městskému ruchu. Foto: L. Šlosar
Byla by to opravdu pohodová cesta, kdybychom neměli ten neodbytný pocit, že zleva jsme vytrvale sledováni. Město Jičín je ve směru severojižním stráženo dvěma prudkými kopci – s prvním z nich Velišem /nebo Veliší?/ ráčili jsme se na dálku seznámit při příjezdu vlakem, ten druhý teď potměšile po nás ze strany pokukoval a bělostný bod na jeho strmém vrcholu – kaplička – jako by měnil se otazník „Tak co troufnete si či nikoliv?“
Můj názor na návštěvu vrchu Zebína byl vlažný, ne že bál bych se převýšení, ale měl jsem obavu z terénu, Andrea zprvu taky lavírovala, snad zastrašena mými obavami, rozhodl jsem se nechat návštěvě volný průběh, ale v duchu jsem tušil /a taky věřil/, že to dopadne tak, jako taky dopadlo. „Ledopádnice“ Andrea, když po krátkém extempore v hlubokém sněhu spatřila před sebou řetězy podél cesty strmě vedoucí vzhůru, s nimiž jsem nepočítal, neb tu dosud předtím nebyly, ožila náhle, a nebyla k udržení, to se ví, že já, který předstírá, jak je čilý, nezůstal jsem pozadu.
Sníh nebyl příliš hluboký, cesta navíc byla prošlapána, stopy sloužily jako užitečné stupy, vlekli jsme se po řetězech, pomalu jsme stoupali, naše /vlastně spíše moje/ funění přehlušilo akorát moje několikeré zaklení, když podklouzl jsem po hladkých špičkách mých zimních bot a šel jsem do kolen či na bok, stále drže se přitom řetězu. V závěrečných fázích výstupu raději jsem několikrát krátce zabočil do strany, hluboký sníh skýtal mým botám dostatečnou podporu, čehož jsme později využili při sestupu.
Bylo asi třičtvrtě na deset, když jsme se na ten prokletý a při tom tak sympatický kopec vydrápali, a to se ví, udělali jsme tu pár vrcholových snímků, jinak by beztak při pohledu na můj sešlý vzhled nevěřil, že jsme se sem vydrápal. Byli jsme rádi, že jsme se sem vznesli a pranic nám nevadilo, že výhledy do dálek jsou zamlžené a že i Jičín sotva byl vidět a že ve směru našeho dalšího putování vidět byl akorát vrch Železný a dál pak už jen zamlžené nic.
Luděk "sápe" nahoru do strmého svahu ke kapličce na Zebíně. Foto: A. Nováková
po řetězu vyšplhala se Andrea do prudkého svahu až ke kapličce sv. Marie Magdalény na vrcholu Zebína. Foto: L. Šlosar
za snížené viditelnosti sotva spatřili jsme ze Zebína v nepatrné dáli Jičín. Foto: L. Šlosar
ze Zebína byla Valdštejnská lodžie jako na dlani, pohled na svah jejím směrem prozrazuje, že tímto směrem se vrch nesvažuje tak zprudka. Foto: L. Šlosar
Kdo škodolibě očekává, že z kopce sjeli jsme jako po Hahnenkammu a zastavili se o Valdickou bránu, bude zklamán, sestup cikcak hlubokým sněhem byl úplně bezpečný /příště, bude-li jaké, polezu nahoru úplně stejně/, takže jsme sestoupali dolů úplně v pohodě.
O Zebínu mám sto chutí ještě napsat, že na jeho úpatí stálo na počátku starší doby železné sídlo lidu popelnicových polí, ale neudělám to, protože pak bych - jak se znám - ještě dodal, že další osídlení tu vzniklo ve vrcholném středověku a že však bylo zničeno hned v dobách husitských válek, a to bych se pak už rozepsal do takových detailů, jakože první zmínka o něm byla zaznamenána v roce 1360, takže o Zebínu ani slovo, to bychom se pak nikam v našem vyprávění už nedostali, ani k Valdštejnské lodžii, ke které jsme se po sestupu se Zebína vrátili.
Tato překrásná barokní stavba je uzavřena, z mé jediné návštěvy vím, že zavítat k této překrásné sloupové chodbě s arkádami je nejlíp v létě, kdy září záhony překrásnou žlutí i červení.
Následující cesta po silnici do obce Těšín byla ještě nudnější než můj předešlý pokus o výklad o Zebínu, stojí jen za zmínku, že na jejím počátku ve Valdicích letmo jsme nahlédli do ulice ústící zprava na kartouzu valdickou - vězení pro nepolepšitelné nebo těžce se provinivší. Už předtím jsem se pochlubil, že jsem tu byl, naštěstí zatím jen jedno dopoledne, spolupracovnice, jejíž manžel tu byl bachařem, sjednala nám tu někdy na začátku 80. let minulého století malou exkurzi. Později už na volné silnici zprava díval se po delší dobu na naše snažení štíhlý vrchol Bradlece, jeho blíženec Kumburk se ani neobtěžoval vyhlédnout, asi se někde poflakoval Tábor před námi byl vidět skrz vzdálený mlžný opar jen tak sotva, asi nás nechtěl lekat, co já vím.
Městečko Železnice přivítalo nás na protisvahu utěšeným pohledem, při stoupání na náměstí vyhnul jsem se obezřetně kostelu, nechtěl jsem narušovat atmosféru příjemného vrcholícího odpoledne pomníky z roku 1866, akorát na náměstí zastavil jsem se u anagramu na mariánském sloupu. Za náměstím předhonili jsme turistu z Jičína, který mířil tamtéž, stěžoval si na břišní bolesti, což je to nejnepříjemnější, co může podle mých zkušeností turistu při putování potkat, tedy kromě zlámané nohy.
po letech pustnutí je patrno, že na obnově Valdštejnské lodžie byl vykonán velký kus práce. Foto: L. Šlosar
jen tak nahlédnout do ulice ve směru ke kartouze valdické a raději mazat svižným tempem pryč! Foto: L. Šlosar
i za zachmuřeného počasí pohled na Železnici z protisvahu blízko úpatí Železného okouzlil. Foto: L. Šlosar
štíhlý vrchol Bradlece sledoval naše kroky i na asfaltové cestě ve směru ke hřebínku, jenž stál nám v cestě k vlastnímu úpatí Tábora. Foto: L. Šlosar
Ještě než jsme se měli dostat na úpatí Tábora, museli jsme překročit hřebínek, jenž měl být takovým prubířským kamenem, zda cesta bude průchodná. Ze začátku na kraji lesa za Železnicí, kde projetá asfaltová cesta odbočovala doleva, to tak nevypadalo. Stopy ve směru rozcestníku červených značek, sice mířily do lesa, vlastně však na mýtinku, která tu dříve nebyla …. vracely se však malým obloučkem zpět, jakoby předtím vkročily do senkrovny. Napřed jsem se vydal po mýtince dál, opravdu to nebyla kompostárna, ale hluboký sníh, přitom žádné pokračování červených značek …. takže sbohem a šáteček, vydali jsme se doprava po prošlapané cestě po zelených značkách smířeni s tím, že dojdeme do Bradlecké Lhoty a dál obloukem po silnici buď do Kyjí na úpatí Tábora anebo dokonce až do Ploužnice, taky na úpatí Tábora, odkud bezpečně vedla cesta na Tábor po prohrnuté silnici.
Naštěstí po několika metrech protnula zeleně značenou cestu jiná výrazná neznačená cesta, po které křižovaly nás jiné šlépěje. Nechtělo se nám vzdát se přímé cesty na Tábor terénem, tak zabočili jsme po nich, lízli jsme hned nato kraj mýtinky, kde se k nám přidružily červené značky, po kterých stopy pokračovaly dále, paráda!, jen jsme si říkali, jaká by to byla blamáž, kdyby se v polovině již prudšího svahu vracely zpět, to bychom se asi smíchy neudrželi. Jenže prošlapaná cesta před námi po nejprudším krátkém stoupání překročila hřebínek a bezpečným následujícím klesáním dovedla nás do Kyjí, takže super!!, polovina starostí byla šťastně za námi.
V Kyjích po pravé straně nachází se kříž a u něj půvabně upravená čekárna na autobus, být to někde na městském sídlišti, určitě by dlouho nevydržela, jenže tady se lidi asi navzájem znají a někomu, koho znáš, neuškodíš, navíc každý takový škůdce by se tu před ostatními asi pěkně odboural. O kousek dál stojí zrekonstruovaná kaplička, kterou ještě před léty pamatuju jako zdevastovanou, Madona v ní drží Krista sňatého z kříže. Vystoupali jsme okolo pohodlně po protažené silnici až k železniční trati ke kříži s Ukřižovaným, silnice dvakrát jakoby ožila - potkali jsme výpravy turistů z Ostroměře a z Lomnice nad Popelkou.
Nad tratí lámal se opět chleba našeho snažení, v nejhorším bylo možno po asfaltečce teď pravda pokryté sněhem dorazit do Chlumu, ale stopy naštěstí vedly dál doleva a později vzhůru po louce, jen bořily se do sněhu stále více a více. Pokračovali jsme dále po nich a říkali jsme si klobouk dolů před tím, kdo je prošlapával, to musel být Rambo.
O soužití dvou generací třeba v rodinném domku byly napsány stohy papíru, třeba že každý byt měl mít svůj vchod a že před vstupem do jiné místnosti by se mělo klepat, aby jedni druhé nevyrušili při nějakých radovánkách, ale o situaci, kdy pro dva turisty věkového rozdílu něco přes třicet let je k dispozici jediný Tábor a na jeho svahu jediná stopa, nenapsal nikdo ani řádku.
Je fakt, že stoupal jsem pomalým pravidelným tempem, podoben horolezcům na nějakém svahu v Himálajích, soustřeďoval jsem se při tom na jedinou věc - klást nohy přesně do stop, abych se při nepřesném krokokladu nepropadl, nezapotácel jsem se a nevyvedl se z tempa, akorát nedělal jsem žádné přestávky. Ty naopak dělala Andrea, ale ne proto, že by nemohla, ta měla naopak sil na rozdávání, ale mé pomalé tempo jí nevyhovovalo, spíše zastavit se, porozhlédnout se a pak se rychlým tempem vydat se po stopách, takže chvíli ocitala se daleko za mnou, aby za pár vteřin dýchala mi do zátylku, při tom proti mně byla znevýhodněna tím, že je menší postavy, protože když se člověk z těch stop vymaňoval, musel nohy zvedat hodně vysoko, skoro si někdy málem nakopal kolenem do brady. Samozřejmě, mohl a měl jsem Andreu pustit správně před sebe, mohla si aspoň mezitím nahoře na chatě vypít jedno pivo, ale já jsem tentokráte strašně moc potřeboval, abych ji zastihl ještě před chatou.
Zajímavé bylo, že těsně pod nejvyšší chalupou spatřil jsem po pravé straně prošlapaný chodníček, ihned jsem na něj přeskočil, ale bylo to jako dostat se ze slabého deštíku pod okap s prudce tekoucí vodou, nohy mi po stranách úzkého chodníku sklouzávaly do hlubokého sněhu, takže jsem byl zatraceně rád, když jsem za posledním barákem, ke kterému chodníček vedl, zaplul zase do hlubokých stop, které nás dovedly doleva na kraj lesa k poslednímu výšvihu.
Ten Rambo, ten nadčlověk, co šel před námi si na chvíli odpočinul při chůzi na kraji lesa, kde stopy byly mělčí, ale v místech, kde nastalo nejprudší stoupání se zase pěkně bořil. To se již nad nejvyšším bodem cesty přede mnou začala postupně objevovat chata na Táboře, než jsem však k tomu místu vrávoravým krokem se doplazil, trvalo to celou věčnost. Jenže ani potom jsme nebyli za vodou, protože cesta vedla ještě souběžně krátce ještě s chatou těsně pod její úrovní, takže člověk mohl slyšet při troše štěstí, jak ho turisté před chatou pomlouvají, ale neviděl přitom nikoho, než jsem tu stovku metrů překonal a přehoupl se přes nízký hřebínek sněhu nahrnutého od chaty, trvalo to snad věčnosti dvě.
Bylo zrovna těsně po půl jedné, od kapličky v Kyjích jsme šli to stoupání v délce asi 2,5 km v příšerně hlubokém sněhu, jež ale popravdě řečeno mohlo být mnohem těžší, 42 minut, od přejezdu na železniční trati na 2 km s převýšením 170 metrů o sedm minut míň, a lidi před chatou, hlavně Milan v provokujících krátkých rukávech, na nás koukali skoro jako na zjevení Panny Marie ve Fatimě.
jsi li věřící, poutníku, pokřižuj se u kříže na hořením konci Kyjí, protože po překročení železniční trati těsně nad křížem budeš se brodit v hlubokých stopách zasazených do vysoké vrstvy sněhu, třeba se ti bude lépe než nám vírou nepolíbeným . Foto: L. Šlosar
přes menší výšku čelí Andrea na svahu Tábora nástrahám hlubokého sněhu bez sebemenších potíží. Foto: L. Šlosar
v místech, kde ve stopách bořil jsem se až skoro nad kolena, měl jsem starosti sám ze sebou, přesto i pohled do mělčích šlépějí přede mnou dává tušit, že výstup na Tábor i po prošlapané cestě dal zabrat. Foto: L. Šlosar
V chatě jsme vedle pořadatelů a Milana, u něhož si Andrea zakoupila dalších šest zcela zasloužených turistických vizitek, zastihli jsme taky Vláďu z Jilemnice, který mě potěšil článkem do Zpravodaje, ještě více pozdravem od Máši z Nové Paky, škoda, že jsem ji nezastihl.
Kilometráž do diplomů jsme si zatím napsat nenechali, protože jsme ještě zvažovali možnost pokračovat dál aspoň do Libštátu, ale zlatý oči, nakonec jsme zkysli na Táboře dvě hodiny, během nichž jsme si popovídali s Milanem, já navíc s Honzou z Vrchlabí, kterého jsme po mnoha měsících spatřil velice rád /a on mě kupodivu také/, hodili jsme řeč o našem zemřelém kamarádovi, taky skvělém člověku Vaškovi z Hostinného, který nás zradil jen jednou jedenkrát, ale zato pořádně - tím, že předloni v srpnu opustil toto slzavé údolí a tím pádem i nás.
Možná že by se nám chtělo jít do Libštátu přímo přes Lomnici nad Popelkou, ale bylo třeba podívat se i do skiareálu V Popelkách, jenž nacházel se na Andreině právě zakoupené vizitce č. 118. Tam se dalo jít i přes město tam a zpět, jako jsem šel při svém výletu 15. listopadu 2008, ale mě lákalo napálit to tam místo přes město rovnou po jiných červených značkách přes Košov a Morcinov, za ním nás tam měly odvést značky zelené.
Andrea těsně poté, co vynořila se na prostranství před chatou na Táboře zářila po zásluze spokojeností. Foto: L. Šlosar
Tichánkova rozhledna tvořící s chatou na Táboře jednotný stavební celek již v několika metrech nad zemí zahalena byla mírně mlžným oparem. Foto: L. Šlosar
V chatě jsme vedle pořadatelů a Milana, u něhož si Andrea zakoupila dalších šest zcela zasloužených turistických vizitek, zastihli jsme taky Vláďu z Jilemnice, který mě potěšil článkem do Zpravodaje, ještě více pozdravem od Máši z Nové Paky, škoda, že jsem ji nezastihl.
Což o to, o trasu do Košova jsem strach neměl, ta snad je prohrnutá vždycky, i potom dokonce jsme pokračovali po stejné prohrnuté cestě i nad Košov. Tam jsme se na chvíli nechali odradit varováním, že do osady Popelka se budeme dostávat ztěžka, takže málem užuž odbočili jsme do Lomnice rovnou nad Košovem. Jenže my turisté „jsme lidé zvláštního ražení, jsme ukováni ze zvláštní látky“, takže po krátké poradě pokračovali jsme dál.
Na kraji Morcinova podle očekávání prohrnutá cesta zbaběle zdrhla doleva do obce, takže nebylo zbytí než vkročit znovu opět bohudík aspoň do zčásti prošlapaného terénu. Po krátkém klesání dostali jsme se na rozcestí Zadní Popelka, odkud doprava odbočovala už jen lyžařská stopa, nesmělé stopy chodecké se objevovaly vedle ní, někdy i bohužel ve stopě, aniž by jí naštěstí příliš narušily.
Velice opatrně jsme je následovali až do místa, kde zleva se nás čapla nás za límec už v osadě projetá cesta, po které jsme se zakrátko dostali do místa, odkud spatřili jsme těsně na protějším svahu skokanské můstky areálu V Popelkách. Spokojeni jsme byli v tu chvíli snad oba, Andrea proto, že navštívila další místo, jehož turistickou vizitku si zakrátko nalepí, a dohromady snad proto, že jsme se nenechali odradit a že jsme se sem přece jen dostali.
Lomnicí nad Popelkou jsme prošli až na náměstí, kde si Andrea aspoň zvenčí omrkla i muzeum, a v čase nečase, kdy chybí hodně do odjezdu vlaku a málo na to zaskočit někam na pivo, dorazili jsme na lomnické nádraží a mohli si tak později do diplomů dopsat 20 km.
předešlým varováním ani následujícím jen nepatrně prošlapaným terénem neodrazeni doputovali jsme šťasně ve směru od Morcinova k lyžařskému areálu V Popelkách. Foto: L. Šlosar
na lomnickém náměstí minuli jsme krom jiných i budovu muzea. Foto: L. Šlosar
Místo toho našel se čas ve Staropacké sokolovně pod staropackým nádražím na hodinové posezení. Pak dojeli jsme do Trutnova, kde se oba příslušníci dvoučlenné výpravy rozloučili a Andrea dále pokračovala domů do Náchoda..
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Sezemické akvadukty /18. 02. 2012/ aneb PO ZAJÍMAVÝCH VODNÍCH STAVBÁCH /napsal Jan z Jičína/
Sezemické akvadukty /18. 02. 2012/ aneb Po zajímavých vodních stavbách /napsal Jan z Jičína/
Tisíce let vlní se v krajině, kde žijeme, velké i malé vodní toky. Podstatně kratší čas využívá člověk energii plynoucí vody ke své hospodářské činnosti. Činí tak způsoby veskrze citlivými, jež nepřinášejí ekologickou zátěž pro půdu, vodu ani vzduch. Nesčetné důmyslné náhony mlýnů a vodních elektráren, ba i takové, které posilují vodní bilanci rybníků, vybudovali přemýšliví naši předkové také v okolí Pardubic, kde sblíží se Labe s Loučnou i Chrudimkou. Na procházku k zajímavým vodním stavbám pozval zájemce odbor KČT Slovan Pardubice.
18.2.2012 před devátou hodinou panuje na točně MHD Pardubice-Hůrka přívětivý neklid způsobený 29 turisty. Mezi místními zaujímají místo čtyři „vetřelci“, kteří přijeli vlakem ze vzdáleného Jičína: Jan Simeon (předseda odboru), Petr (informatik odboru) a ještě Lukáš se svým otcem Janem (autorem těchto řádků).
Pár minut před odchodem na rovinatou trasu vyslechnou účastníci zevrubnou informaci o blízkých akvaduktech, kterou pečlivě připravenou má hlavní organizátor akce Ing. Petr Dračínský. Z jeho pojednání o vodních stavbách, které navštívíme, je zřejmý jeho krásný vztah k tomuto koutu krajiny, kde žije od dětství. Protože trasa nevede po turistických cestách, je doporučeno, abychom se drželi pospolu.
V 9:05 necháváme za zády sídliště velkoměsta a po stovce metrů po silnici vedoucí k Sezemicím vstupujeme do lužního lesa. Po nepřívětivých dnech, v nichž na sebe zima upozornila krutými mrazy a sněhovou nadílkou, jako by na nás dýchlo předjaří podmalované nepodstatnou pokrývkou mokrého sněhu a teplotou kolem nuly. Skrze stromoví zahlédneme domy osady Spojil, v Bělobranské dubině míjíme hájovnu na samotě. Po pravé straně nenaparuje se příliš nevysoký Vesecký kopec s nadmořskou výškou 238 metrů.
Blížíme se ke Zmince. Vyhlíží jako skromná říčka, ve skutečnosti jde o několikakilometrový náhon, jenž už od 15. století odvádí vodu z Novohradky u obce Dvakačovice, aby napájel soustavu rybníků (Spojil, Staročernský, Strýček). Hladina akvaduktu je pokryta ledem, nenajde se odvážlivec, jenž by prověřit chtěl jeho mohutnost. Pěšina vzrostlým dubovím zarostlá je nízkými plevelnými dřevinami, nad touto lapálií ani nad putováním oranicí však turisté nespílají.
Síla vodní energie je patrná u Kolodějského splavu na řece Loučné. Po lávce přemísťujeme se na její pravý břeh. Nablízku je nejznámější (13,2 metrů dlouhý) akvadukt v sezemickém okolí: je křižovatkou mlýnského náhonu odbočujícího z Loučné s potokem Zadní Lodrantka.
Město Sezemice nás vítá krátce po poledni. Zajdeme ke kostelu Nejsvětější Trojice, zastavíme se u poblíž stojící osmiboké zvonice s cibulovou věží. Pak už posadíme se v příjemném prostředí restaurace „Sezemický dům“. Po zelňačce a kávě opouští – s vidinou přiměřeného návratu domů – mapami a podrobnými propozicemi vybavené jičínské kvarteto pardubické turisty, kteří si zdejší zastávku o pár desítek minut prodlouží.
Z města odcházíme mírným stoupáním k lokalitě U Křížku (242 metrů), odkud hledíme na blízkou Kunětickou horu. Dotýkáme se osady Počaply a blátem sestupujeme k mohutnému toku Labe. Úzký Kunětický most, na němž se dvě vozidla nevyhnou, nabízí nám marně přechod na pravý břeh. Pokračujeme k soutoku s Loučnou. Na hladině kromě vodního ptactva raduje se i jeden kanoista.
Po proudu Labe míříme k velkoměstu. Řeku máme po pravé ruce, zleva objeví se poslední z dnešního výčtu vodních staveb – Halda, která svým přes čtyři kilometry dlouhým korytem (začíná na jezu Loučné těsně před jejím soutokem s Labem) přivádí vodu sádkám a průmyslovým podnikům na Bílém předměstí Pardubic, pak u mostu na Bělobranském náměstí ústí do Chrudimky).
start pochodu na točně MHD Pardubice Hůrka. Foto: L. Vaníček
na jednom z akvaduktů. Foto: L. Vaníček
Lukáš a Jan z Jičína u Kolodějského splavu. Foto: neznámý kolemjdoucí
akvadukt mlýnského náhonu odbočujícího z řeky Loučné, s potokem Zadní Lodrantka. Foto: L. Vaníček
dřevěná zvonice v Sezemicích. Foto: L. Vaníček.
kostel Nejsvětější Trojice v Sezemicích. Foto: L. Vaníček
Husův pomník v Sezemicích. Foto: L. Vaníček
Kunětická hora. Foto: L. Vaníček
soutok Labe s Loučnou. Foto: L. Vaníček
Rozcestí „Úzké“ je místem, kde opouštíme vodní hladiny řek i náhonů. Po místní komunikaci přicházíme tam, kde jsme po deváté hodině patnáctikilometrovou trasu začínali. Z točny MHD Pardubice-Hůrka odjíždíme ve 14:48. Zůstávají hezké dojmy z příjemné procházky nížinatou krajinou s pozoruhodnými vodními stavbami.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz