24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Noční výstup na Sněžku za východem Slunce /04. 07. 2008/ aneb DOLNÍ KALNÁ - TWENTY-TWO YEARS AFTER
Po stopách bojů z roku 1866 /28. 06. 2008/ aneb V ONEN ČAS JIŽ LETNÍ POHODY
Rozhledny Jablonecka /21. 06. 2008/ aneb NIHATA KAHVECIHO KONTROVERZNÍ ROZHODNUTÍ
Barunka /14. 06. 2008/ aneb BEZÚSPĚŠNÉ BARUNČINY SVODY
Letní turistický sraz /07. 06. 2008/ aneb JEDEN DEN NA SRAZU
a
!!důležitá a potěšující informace k tomu, co se událo!!
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů, zatím se spokojte s posledními staršími
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete na adrese po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Noční výstup na Sněžku za východem Slunce /04. 07. 2008/ aneb Dolní Kalná - Twenty-two years after
Je ztěžka pochopitelné, že 04. července bylo tomu na den přesně 22 let, kdy jsem postával na autobusovém nádraží v Trutnově na dnešním "Šmoulově" v očekávání první své účasti na pochodu Noční výstup na Sněžku za východem Slunce. Byl tehdy čas nezralých malin, jež se mnou trhal například již zesnulý Karel z Trutnova, pravidelný účastník tohoto pochodu. Dnes jsem přijel na start do Dolní Kalné po jedenadvacáté - s Maruškou z Trutnova a Zdeňkou z České Skalice. Na startu u sokolovny tradičně probíhala pouť, stany pro konzumenty tu však při mém prvním startu nebyly, tehdy bych si mohl naopak zaskočit na pivo do hospody Pod farou a nečekal bych na ně na startu o drobátko déle - dosti pěnilo, navíc pilný hošík jím zrovna zaslouženě zásoboval dechovku, jež poctivě přispívala k atmosféře pouti i startu.
před dvaadvacetilety byste na startu takovéto prostorné přístřešky pro účastníky pochodu před startem, především pak pro návštěvníky pouti, nenašli. Foto: L. Šlosar
Přesto po krátkém občerstvení bez problémů dodržujeme tradici startů ještě před sedmou hodinou podvečerní. Na hřebínku nad Horní Kalnou při pohledu na jasně viditelný hřeben Krkonoš pod modrou oblohou, jen tu a tam na severozápadě narušenou ojedinělými mraky, vrcholí nesmírný náš údiv.
Po celý týden před pochodem totiž ubíhaly den za dnem a noc za nocí za stabilního počasí, leč právě původně na noc pochodu druidové od mikrobarografů, aneroidů a synoptických, teplotních a srážkových map vyhrožovali prudkými dešti, krupobitími, uragány i tornády ještě důrazněji než Al-Káida Americe atentáty na brooklynský most. A opravdu předešlou noc ze čtvrtka na pátek nebesa dštila oheň a síru, přičemž meteorologové tvrdili, že může býti ještě hůře, a vskutku v pátek ještě v čase odpoledním povalovala se po obloze těžká šedavá mračna.
Jenže při cestě autobusem do Dolní Kalné mračna zavelela ku kvapnému ústupu a teď před třičtvrtě na osm pohled na Krkonoše sliboval nečekaně přívětivou noc zasvěcenou příjemné pilné chůzí. Po letech se dokonce můžeme po 21. hodině rozloučit se sluníčkem zapadajícím po našich levicích za kopce při Žalým a požádat je o schůzku na Sněžce na druhý den zrána.
Úvodní "rozpink" z Dolní Kalné do Černého Dolu protínající čtvero silnic probíhá v tradičním poklidném svižném tempu. Míjíme se s jinými skupinkami účastníků, pouze pohled na jejich věkové složení trochu varuje - mnozí z nich v době, kdy jsem šel pochod poprvé, neuměli ještě chodit - teď se role pomalu obracejí. V Dolním Lánově se jeden takový shluk ke mně hlásí co k autoru stránek - v současnosti obecné ohlasy na ně béřu obezřetně a tak trochu s nedůvěrou až do doby, než odezní můj mediální spor přiživený na mých stránkách v období od 28. 05. do 10. 06., jenž bohudík byl ukončen smírem se zajímavým a sympatickým turistou.
Černá hora poprvé - nad obilným lánem před Dolním Lánovem - před půl devátou večerní. Foto: L. Šlosar
sluníčko zapadá vedle Žalého, jestlipak se nám objeví nazítří na Sněžce? Foto: L. Šlosar
Černá hora podruhé - při sestupu na čtvrtou silnici z Vrchlabí do Čisté - před půl desátou večerní. Foto: L. Šlosar
Jako v posledních ročnících zodpověděl jsem si ve čtvrt na jedenáct na kontrole v Černém Dole trojotázku "Jáma? Pošta? Vagon?" ve prospěch posledně jmenované osvěžovny, přesně zvané U Pajerů. Obsluhující dcera bývalého funkcionáře KČT Petra z Hořic tu přiměje Vláďu z Lázní Bělohrad ke krátké vzpomínce na tohoto skvělého člověka, jenž - ač nakonec těžce nemocen - sloužil turistice takořka do posledních svých dnů před sedmi lety a čtvrt rokem.
Do "Vagonu" přichází také manažer pochodu Jirka z Dolní Kalné a potřepe mi rukou, snad pro mé reportáže o pochodu na mých stránkách. Jenže mělo by to býti opačně, ruky podání všech zaslouží si Jirka za každoroční pořádání pochodu, jež přes neměnnost trasy není zcela jistě záležitostí rutinní, vždyť za dobu své existence prošel pochod pestrými společenskými změnami. Jeho vyvrcholení - samotný výstup na Sněžku - je pak závislé na samotném posvěcení hlavního pořadatele, jenž musí brát v ohled předem různé zákeřné vrtochy počasí.
Protože Zdeňka odchází s Vláďovou suitou o něco dříve, kol jedenácté vyrážím z Vagonu pouze s Maruškou - bohužel nikoliv jako utržený vagón. Ve "Vagonu" mi něco nesedlo - pivo "Staroušek" či káva?, takže začínám pociťovat na pravé straně hryzavou oslabující bolest. Nejsem tak mocen přitakávat výlevům radosti Marušky z příjemné noční romantické chůze. Při krátkém prudkém stoupání k Cihlářské boudě postihuje mě krize, nohy těžknou, pocitům lehké nevolnosti nepodléhám toliko dík prudkému chladícímu protivětru z právě odkryté krajiny, v níž před námi vzadu svítí Lyžařská bouda. Přec před malou chatkou u boudy Mír na chvíli usedám.
Po půl jedné na Lyžařské boudě zkouším se dát dohromady dvěma hrnky černého čaje s citrónem. Stoupání na Liščí horu je tradičně nekonečné, ale jde se mi o poznání lépe, totéž platí i o stoupání od Výrovky k Památníku obětem hor, v obou případech nás dokonce nikdo nepředbíhá, což ovšem může být důsledkem našeho propadu mezi méně zdatnější účastníky pochodu.
Od Památníku obětem hor mění se nečekaně klimatické poměry, nedaleká Luční bouda se střídavě halí do mlhy. V boudě kol půl třetí je nabito, takže není kam usednout, leč rázná číšnice získává pro příchozí místa na úkor těch, kteří již pojedli. Obsluze tu vůbec patří naprosté absolutorium, distribuce frankfurtských polévek je pohotová, škoda že mé rozbouřené útroby nemohou využít možnosti sníst polovinu velké polévkové mísy, tknu se pouze poloviční porce na talíři, mám přitom pocit, že veškerý pohyb potravin probíhá na pravé straně mých útrob.
Maruška a Luděk z Trutnova na Luční boudě. Foto: neznámý kolemsedící
Převlékám se do suché flanelové košile a své ošacení doplňuji o svetr. Po půl čtvrté, kdy se vybíráme směrem ku Sněžce, vítr totiž nabírá na síle. Při stoupání na Sněžku připadám si zesláblý, většina stoupajících mě předbíhá. Držím se pravého kraje kamenité stezky, nesnažím se srovnávat svůj krok s krokem ostatních a stoupám si svým tempem, byť méně rasantní krok způsobuje poněkud vratší rovnováhu při došlapech.
Na vrchol Sněžky přibudu v pohodě před půl pátou - za padesát minut po odchodu z Luční boudy, a poslušně se zařazuji do fronty před kaplí sv. Vavřince skrývající uvnitř kontrolu. Díky převlečení nepociťuji žádného chladu, byť vítr opět zesílel, bohužel však ne natolik, aby rozehnal mraky zaplavivší Sněžku. Schůzka se Sluncem sjednávaná při jeho západu za Žalým se tedy nekoná, ale po drsném počasí předešlé noci to tolik nebolí. Neprodléváme nahoře déle, než je nutno, a na rozdíl od trasy výstupu po náročnější české straně vybírám se dolů po stopách Marušky, jež na mě čeká v místech bývalé Obří boudy, po pohodlné polské straně.
Ty tam jsou doby, kdy jsme po kamenité ceně nad Bílým Labem s Karlem sbíhali. Nyní je můj krok opatrnější, ale přece proti předešlým létům jistější, nejen kvůli suchému terénu. V obavě před deštěm jsem si totiž včera před pochodem znesnadnil lehčí krok nazutím odlehčených pohor, což se při sestupu vyplácí. Přece před půl sedmou vítám hukot agregátu, jenž signalizuje náš příchod k boudě U Bílého Labe na asfaltový povrch, neboť mohu tak polevit v ostražitosti z předešlého členitého kamenitého povrchu v závěru zpestřeného i kořeny stromů.
Poslední tři kilometry do cíle u rozcestí U Dívčích lávek jdu mechanicky jako stroj s pocitem, že kdokoliv by mě klidně i malíčkem ruky byl schopen srazit do prudkých vod Bílého Labe. Přece do cíle přicházíme v sedm hodin, necelé dvě a čtvrt hodiny od odchodu ze Sněžky.
ničím nerušené údolí Bílého Labe před šestou ranní. Foto: L. Šlosar
údolí Bílého Labe vzápětí hrubě narušené Luďkem z Trutnova. Foto: neznámý kolemjdoucí
konečně v cíli, vpravo Maruška z Trutnova. Foto: L. Šlosar
Prvním z pěti autobusů objednaných pro něco přes 300 převážně spokojených účastníků odjíždíme po půl osmé do Vrchlabí. Tady od kruhového objezdu překonáváme po ulicích Valteřické, Komenského a Tyršově poslední dva kilometry chůze /hleďme: slunce přece vyšlo!!/ na autobusové nádraží. V 08,30 hod. odjíždíme pak autobusem do Trutnova, z něhož vystupuji před devátou u železniční stanice Mladé Buky, abych se vlakem ve čtvrt na deset dostal příjemně unaven přímo domů na Zelenou louku - k čaji, do vany a do postele.
Srovnání s mým celkovým působením na nočních výstupech na Sněžku za východem slunce za 22 let potvrdilo, že každý další ročník pochodu bude těžší, vždyť při tom letošním byly vyjma silného větru podmínky ideální. Atmosféra a romantika pochodu a pocity uvolněnosti po něm jsou natolik uchvacující, že nebude mi možno - nezmění-li se pronikavě mé poměry k horšímu - v nejbližších účastech ustat. Vždyť nejstarší účastník byl o šestnáct let starší, na start se dá přijet i dříve a úplně v nejhorším případě lze na Sněžku vystoupat po polské straně!!
Po stopách bojů z roku 1866 /28. 06. 2008/ aneb V onen čas již letní pohody
V onen čas již letní pohody, kdy nalezly shodu kdesi v mé duši klid a mír a kdesi navenek věku mému přiměřená fyzická kondice, unášel - pod oblohou slibující po zkušenostech z předešlých dní stabilní příjemné teplé počasí - vlak vyjíždějící z trutnovského nádraží v 05,15 hod. krom jiných i Marušku, jež směřovala s Vláďou z Jilemnice, k němuž měla se připojit v Hradci Králové, za Bárou a Barunkou - rozhlednami na Chrudimsku, Petra z Úpice, jenž s kilometrickou bankou cestoval až do Duchcova, a posléze mou maličkost.
Z těchto opustil jsem vlak po třičtvrtě hodině jako první na nádraží ve Starkoči, kde vpadl jsem přímo do rukou pořadatelů 33. již ročníku pochodu Po stopách bojů z roku 1866, obdržev zrovna SMS od Máši z Vrchoviny, že na start pochodu právě cestuje vlakem skrze Hostinné.
Já ovšem startuji na nejdelší trasu 50 km bez zbytečného zdržení jako čtvrtý hnedle, je zrovna 06,10 hod.. První mé kroky míří - stejně jako před čtrnácti dny při pochodu Barunka - do České Skalice. Tady srovnání končí: tehdáž v závěru pochodu nohy mé olověněly, nyní na samém počátku pochodu jsou chůze dychtivy. Po dvaceti minutách - skoro jako pokaždé na tomto místě - zastavuji, široké rozhledy na přehradní nádrž Rozkoš za to stojí. Po dalších několika stovkách metrů předbíhám nějakou blondýnu, jež zjevně nepospíchá. Dva pomníky z války, jež dala název pochodu, míjím tentokráte bez bližšího zkoumání. Dnes své putování nepojímám vlastivědně, prošel jsem tudy již několikráte, dnes bude okolní krajina, zvláště její detaily, "pouhými" uklidňujícími kulisami, jež umožní mi vychutnat si více slasti plynulé chůze.
krátkou zastávku za Starkočí s výhledy na Rozkoš nenechám si nikdy ujít - i kdybych spěchal, abych stihl v Southamptonu předplacenou kajutu na Titanicu do New Yorku. Foto: L. Šlosar
Asi po hodině snažení inspiruje mě však v České Skalici na rohu náměstí povědomá postava k zastavení v místním uzenářství. Můj souputník z "Barunky" zdejší občan Bohouš tu královsky snídá, já spokojuji se s vychlazeným pivem, teď v čase ranním před půl osmou již druhým, Bůh snad promine, ale můj organismus bude z piva kořistit několik následujících hodin.
Bohouš snad promine rovněž - dnes na něj nečekám, dnes chci určovat frekvenci svých kroků sám. Když opouštím uzenářství, spatřuji před sebou na úrovni muzea dvojici - blondýnu a Vaška ze Řešetovy Lhoty. Schodiště k faře obsypáno je růžemi, mé kroky míří však k mapě u kostela, itinerář velí mi v rámci samokontroly opsat letopočet zhotovení mapy 1966.
schodiště na faru v České Skalice je natolik obsypáno růžemi, že je pan farář stěží uprostřed bujné vegetace nalezne. Foto: L. Šlosar
Na konci Malé Skalice dostihuje mě Zdeněk z Náchoda, jenž až k ratibořickému zámku zaměňuje svůj krok běžecký za chodecký a setrvává se mnou v rozhovoru převážně o pochodech minulých. Před čtvrt na devět u Gutfreundova sousoší Babičky s dětmi v Babiččině údolí - již sám - shledávám dvojici zformovanou v České Skalici asi dvěstě metrů před sebou. Přibližuji se k ní toliko na okamžik na první živé kontrole za Bílým mostem před Pohodlím.
Odtud - posílen třtickou vodou - rozhoduji se dvojici stíhat, tolik mě inspiruje její svižný krok. Nejde o rozpor s mým předsevzetím jít si dle svého, svůj krok mohu přece kdykoliv umírnit. Ve svižném kroku kol pramene Hanička říkal jsem si, jak je neuvěřitelné, že je tomu už třicet let, kdy jsem jezdil sem ještě ze středních Čech randit. Dvojice postupuje natolik skvěle, že si u Slatinského mlýna svůj náskok udržuje, přičemž je v nevýhodě, o mém "pronásledování" totiž neví. Místo abych se k ní přiblížil, definitivně ji poztrácím při stoupání na Boušín. Tady na chvilku zastavuji, abych vylovil z batohu pilulku Energitu, když už přísun piv na dlouhý čas ustal.
Zpět u Úpy na rozcestí pod Boušínem shledávám, že lávka poničená povodní není stále spravena, ale na protějším břehu jsou patrny klády. Za Šiškovnou zaslechnu za sebou hovor, zrovna když v rybníku před Havlovicemi usiluji zachytit do fotoaparátu lekníny, domněle stíhaná dvojice mě kupodivu dochází - evidentně předtím strasti stoupání po červeném značení na Boušín vykoupila pohodlím vodorovné okliky po pokračující cestě proti toku Úpy.
v rybníku u rybářského střediska těsně před Havlovickým mlýnem pokoušel jsem se zachytit cosi, co jsem považoval za lekníny. Foto: L. Šlosar
S dvojici už opět pílící těsně přede mnou loučím se znovu nad osadou Podhradí zkraje Havlovic, neb minula odbočku na Krákorku, táhlým stoupáním - jedním ze dvou, jež na trase hodna jsou tohoto označení - zkraje louky sápám opět sám. Když z Končin klesám ku Rtyni, oslovuje mě důvěrně známý pocit - bolest, spíše jakási únava v kolenou. Rozdíl mezi mladším a starším věkem spočívá v tom, že když mladšího člověka někdy přepadne nějaká fyzická bolest, stejně tak náhle mu zmizí, u staršího stává se každé získané bolení chronickým, neb postižený v tomto svém údobí života své neduhy již shromažďuje co vášnivý sběratel pivní tácky či keramiku z terakoty.
Na okraji Rtyně před třičtvrtěmi na jedenáct usedám na krajník povzbuzován pohledem naproti na hřbitov, itinerář velí mi v rámci samokontroly opsat z dopravní značky údaj o nejnižší povolené hmotnosti vozidel 1,5 t, prevence před žízní pak vypít hlt poděbradky. V Červeném Kostelci o půl dvanácté pro jistotu mířím k autobusovému nádraží, odtud další cestu na Špinku nalézám nejspolehlivěji.
za Rtyňskou kapličkou bylo mi možno spatřit po levé straně jihovýchodní část Jestřebích hor s Bohdašínem. Foto: L. Šlosar
Když ke jmenovanému rybníku o polednách docházím, volá Máša, že s Rudou z Rumburka míří právě k Červenému Kostelci s cílem najít zde azyl v nějaké hospodě. Já ten svůj právě nacházím v hospodě Na ocase - je poloprázdná a obsluha zásobující mě postupně pivem, gulášovou polévkou a opět pivem vlídná a rychlá. Jen želím toho, že tu není již výzdoba, jež připomínala totalitní režim - že by jedinečný interiér nějaký mravouk chápal co jeho oslavu?
Z restaurace odcházím ve třičtvrtě na jednu mírně demotivován zjištěním, že vymezená trasa je fakticky kratší, stěží dosáhne aspoň délky 45 km. K témuž závěru zřejmě dospěla původně stíhaná dvojice - blondýna paní Vlaďka z Broumova a Vašek, jež náhle vynořuje se zprava od dalšího občerstvení, neb dále pokračujeme poklidným již tempem společně.
Je tak volné, že před čtvrt na dvě postřehnu, že pomník Růženky Červené zavražděné před 85 lety doznal změny, kříž je světlý a je opatřen malým trnovým věncem. Pachatel vraždy nebyl nikdy potrestán, nebyl totiž odhalen, takže nemusel prchat před spravedlností na Seychely či Bahamy, beztak před výčitkami svědomí zachránila ho určitě až smrt. V konci utěšeného lesního rovinatého úseku, kde na jednom místě nutno je dbát na odbočení doprava z cesty široké zpevněné na úzkou nezpevněnou, těšíme se postupně výhledy na Pavlišov, Bor, Levínské hory, Homoli či na Dobrošov s náchodským zámkem.
Růžence Červené se i po 31.130-i dnech od jejího zavraždění dostává zasloužené úcty, jíž nepožívala by možná ani za svého života, dobří lidé jí naposledy na jejím pomníku přebarvili kříž a připojili taktéž trnový věnec. Foto: L. Šlosar
na dvou živých kontrolách nebylo na prodej pivo, takže také v Kramolně přišla k duhu třtická voda. Foto: L. Šlosar
V Kramolně před čtvrt na tři očekává nás u autobusové zastávky další živá kontrola a na ní opět třtická voda. Další samokontrola nachází se u pomníku Myslivce, do itineráře přibude číslo praporu uvedeného na pomníku - šestka. Naší siestu zpříjemněnou Energitem tentokráte od paní Vlaďky vyruší těsně před třetí trojice sápající se k nám - v ní pak Máša a Ruda. Po delším čekání zjišťujeme s překvapením, že trojice pomník těsně minula, nepoznala mě asi /či právě naopak?/. Na okamžik mi to přišlo líto - kvůli Quidu Kociánovi, s pomníkem se chudák léta sochá a lidé plody jeho píle a zručnosti ignorují.
u pomníku Myslivce Vašek po zásluze odpočívá a paní Vlaďka dopisuje do svého itineráře do rubriky číslo praporu šestku, mně na obrázku zastupuje batoh vlevo, protože do tajů samospouště jsem dosud nevnikl a do zorného pole fotoaparátu to přes veškerou snahu nikdy nestihnu. Foto: L. Šlosar
Vše je zapomenuto v cíli na starkočském koupališti, kam přibudeme okolo půl čtvrté. Posedávají tu krom jiných turisté až z Kolína, po chvíli též tradiční trojka z Nové Paky. Já po chvilce zaváhání - před dlouhým stolem nalézá se kočárek - přece k němu zapadám, neb tu sedí Máša a Ruda a taky šestice spokojených členů Klubu rodinné a příbuzenské turistiky. Je jich vlastně sedm, neb Pavlíček v kočárku byl právě pasován na nejmladšího člena klubu, i on právě absolvoval devět kilometrů.
siestě v cíli na starkočském koupališti oddávají se u stolu zleva Máša, členové Klubu rodinné a příbuzenské turisty načele vlevo s nynějším prezidentem klubu Pepíkem z Červeného Kostelce a Ruda, vpředu pak v kočárku i nejmladší člen klubu a jeho budoucí prezident v letech 2070 - 2100 Pavlíček. Foto: L. Šlosar
Řeči se vedou a pivo /a taky výjimečně slivovice/ se pije, až stolovníky rozptýlí jejich neúprosné spoje domů. Z nich ostávám poslední, což se mi málem nevyplácí, vyhlédnutý spoj v 17,39 hod. zkolaboval totiž již v Jaroměři, takže odjíždím dokonce pozdějším rychlíkem, což dnes nevadí.
V onen čas již letní pohody, kdy nalezly shodu kdesi v mé duši klid a mír a kdesi navenek věku mému přiměřená fyzická kondice, unášel totiž - pod oblohou dodržující slib stabilního příjemného teplého počasí - vlak vyjíždějící ze starkočského nádraží v 18,40 hod., mou maličkost spokojenou s příjemným pohodovým turistickým dnem.
Rozhledny Jablonecka /21. 06. 2008/ aneb Nihata Kahveciho kontroverzní rozhodnutí
V neděli 15. června v 89. minutě zápasu skupiny A mistrovství Evropy ČR - Turecko si mezi naše obránce naběhl turecký útočník Nihat Kahveci, obstřelil brankaře Petra Čecha a rozhodl o 1/ vyřazení našeho národního mužstva ze soutěže, především pak 2/ o mé účasti na turistickém pochodu Rozhledny Jablonecka následující sobotu. Stalo se tak proto, že 2.1/ abych se dostal na start pochodu do Jablonce nad Nisou, musel jsem odcestovat vlakem ve 04,14 hod., 2.2/ protože se mi už nechce chodit na hlavní trutnovské nádraží přes celé město, musel jsem přespat v České čtvrti, 2.3/ v České čtvrti bych si v případě našeho vítězství s Tureckem o sledování čtvrtfinálového zápasu ČR - Chorvatsko mohl nechat jenom zdát, 2.4/ jenže tento zápas bych si ujít nenechal, protože by skončil naším vítězstvím.
Díky rozhodnutí tureckého "prodavače kávy" jsem však v České čtvrti přespal s klidným svědomím a před půl osmou - po přestupu v Jilemnici na autobus via Děčín - stanul jsem s Maruškou z Trutnova a Vláďou z Jilemnice na startu zmíněného pochodu v objektu naproti ubytovně T. J. Tatran v Jungmannově ulici pouhých deset minut od autobusového nádraží. Ze sedmi nabídnutých tras volíme zlatou střední cestu - trasu 30 km. Start je vprostřed Jablonce nad Nisou, úvodem šlapeme mírným stoupáním dlouhatánskou ulicí. Jeden opomenutý nápis je svědectvím, že název ulice byl před lety odebrán Gottwaldovi a přisouzen poloze města - sluje Podhorská. Posléze z Jabloneckých Pasek se stoupání stává prudším, spolu s námi mu statečně odolává i turistka z Andělské Hory. Renovovaná chata po naší pravici přiměje mě k dekadentními verši "Vrátil jsem se z chlastu / v chatě na Kynastu". Brzy na to svůj "verš" obohacuji o další: "Došli jsme na Nisanku / dali jsme si po džbánku." Za 15 Kč vystupujeme na jmenovanou rozhlednu a těšíme se z pohledů na Ještěd, Jizerské hory krom jiného s Jizerou s dvěma charakteristickými skalami a s určitým respektem i na Černou Studnici.
Sem totiž - po krátkém odpočinkovém klesání do Nové Vsi nad Nisou - v následujících minutách vytrvale stoupáme. Ocitám se zde první - paní z Andělské Hory přešla u Nisanky na kratší trasu a Maruška s Vláďou nezávodí /jinak by bylo pořadí zcela jiné/, místo toho nacházejí houby. Krátkého času využívám k výstupu na nízké vrcholové skalisko s vytesaným schodištěm vedle nápisu 1885/ 14. 06. / 873 m. n. M rovněž vytesaného do skály. Z přilehlé restaurace přinesli jsme si pivo natočené na jeden pokus bez pěnění. Další můj verš "Vyšel jsem na Studnici, měl jsem pěknou opici" silně přeháněl. Venku v klidu je - pod zataženou oblohou jen symbolicky hrozící deštěm - najednou chladno.
U kamene těsně pod vrcholem jsem zaváhal a v důsledku toho jsem zbytek pochodu občas absolvoval s pocity provinění. Od své kamarádky Jany z Miletína dostal jsem spoustu tipů na památky při cestě. Tady jsem prováhal vlevo dva kříže vztahující se k dávné sebevraždě oběšením. Podobně později minu mnoho dalších doporučených památek. Takže příště. Procházíme obcí Dolní Černá Studnice, před níž jsem aspoň neprováhal "vláček" s turisty jedoucími nahoru, na fotografii chybí akorát zelený čenich lokomotivy. Pokračujeme - s výhledy ještě navíc na Český ráj - po polní cestě přes Maršovice /křížek vlevo, milník/ a Dalešice /doprava smutně mávám bělobou lesknoucí se kapličce v polích, poté další milník při cestě/.
rozhledna Nisanka s turisty žádostichtivými o razítko před ní. Foto: L. Šlosar
vytesaný nápis a schodiště na vrcholové skalisko na Černé Studnici. Foto: L. Šlosar
rozhledna Černá Studnice z vrcholového skaliska. Foto: L. Šlosar
z "vláčku" jedoucího na Černou Studnici nechal jsem si ujít pouze zelený čumák. Foto: L. Šlosar
Itinerář velí nám dále netrápit se oklikou po značených cestách a odbočit doleva po silničním tahu, kde omšelé značky prozrazují, že tudy kdys vedlo žluté a zelené značení /křížek v hustém stromoví/. Zkraje osady Filka v místech, kde odbočuje další silnice na Malou Skálu, necháváme se zlákat občerstvením /na své poměry se přežírám, dávám si chutnou knedlíčkovou polévkou/, já navíc dalším milníkem či kamenem u plotu.
Nabíráme sil a svižným tempem pílíme táhlým mírným stoupáním k Myslivecké chatě a odtud ke Kopanině - na naší pouti třetí rozhledně. Pořadím je lichá, takže - tentokráte za lidovější cenu 10 Kč - opět svižně vystoupáme nahoru. Ne, opravdu neplatí verš "Přišli jsme na Kopačku, byli jsme na kapačku", zakazuji si již na toto téma veršovat. Kvalita výhledů se horší, přece spatřujeme i Krkonoše.
Spadáme dolů do Rychnova u Jablonce nad Nisou - nejprve po lesní, poté po polní, posléze po asfaltové cestě. V městečku nám z doporučených památek neuniká památník vězňům pobočky koncentračního tábora Groß-Rosen při nádraží, říční kámen na náměstíčku a hřbitovní kámen na rušeném hřbitově za kostelem. Sochu Anděla Strážce nehledám a sledují své přátele, kteří na mě čekají těsně za městečkem u kříže věnovanému sedláku Schwarzovi /spadl zde z povozu? zasáhl ho zde blesk? zkolaboval kvůli dovozové politice Unie?/.
Zatraceně se mýlím, že nejtěžší stoupání máme již za sebou. Po asfaltové cestě stoupáme na Horní Háje /krví zalité mé oči zaznamenávají ještě pod ním křížek, zřejmě hrob psa/ a hned na to po krátké rovince na vrch Hradešín, když stoupání je přerušeno toliko přechodem pěší lávky vysoko nad frekventovanou vozovkou. Před ní fotografuji jakýsi kámen, o nějž dva cyklisté necitlivě opírají bicykly /rozhovor: "Mé kolo si nevyfotografujete?" - "Ne, mě se líbí to modré"/.
Konečně jdeme po nekonečné rovné cestě téměř po vrstevnici. Ze silnice z ústí vleku pro cyklisty sledujeme zhoršené výhledy na Jablonec nad Nisou. Za odbočkou cesty doprava ze silnice míjíme po levici skalku se zábradlím. Za chvíli se nám po levici již v městské zástavbě objevuje věžička. Stále jí však po značené cestě obcházíme. V místech, kde se nás ujímá značení ve tvaru červenobílých psaníček, se na chvilku loučím se svými přáteli. Mé poslání velí mi sejít k rušné ulici Pražské naproti Dělnickému domu a po ní popojít asi 300 metrů ve směru od centra. Dobíhám k ústí ulice Na Svahu, kde tepna zatáčí v ostrém úhlu doleva a kde v okrajové části Jablonce Kokonín /proč sakra tak kokoktám - že by vzrušením z hledání?/ nepozorovaně mění svůj název v Rychnovskou. Pár metrů za ohybem vpravo zaráží mé kroky jehlan - pomník z války prusko-rakouské věnovaný c. a k. vojáku Pahlkemu.
pod štíhlou vysokou rozhlednou na Kopanině jsou i takoví borci jako zleva Maruška a Vláďa táákhle malí. Foto: L. Šlosar
říční kámen v Rychnově u Jablonce nad Nisou je ojedinělou svého druhu památkou. Foto: L. Šlosar
na kraji turistické lávky Rádlo vybral jsem si pro svůj snímek modrý bicykl s neznámým kamenem, čímž jsem zklamal cyklistu vlastnícího kolo opřené z druhé strany kamene. Foto: L. Šlosar
pomník z války prusko-rakouské v roce 1866 byl mou trofejí z pochodu jednou z nejcennějších. Foto: L. Šlosar
Mise je naplněna. Vracím se. I já navazuji na psaníčkové značení. Po levici zaznamenávám nostalgický pomník připomínající někdejší samostatnost čtvrti Jablonce Vrkoslavic. I když psaníčkové značení je bezproblémové, přece znejistím. Na dílčí cíl svého snažení - restauraci s rozhlednou Petřín, onu věžičku - se raději poptám první osoby, s níž se střetnu. Přichází šok, Potkávám spolužáka mé manželky, jehož znám z bývalé své mateřské firmy ZPA a ze sídliště Zelená louka v Trutnově, kde oba bydlíme. Naštěstí nejde o halucinaci, nýbrž o jednu z náhod z nejnepravděpodobnějších, onen člověk ve hmotné své podobě je tu na návštěvě u dcery.
Mí přátelé zatím neuspěli v restauraci Petřín s objednávkou polévky, němečtí turisté s dvoutisícikorunovou útratou si vyžadují zvláštní péči, mě by zase pivo za 37 Kč příliš zhořklo, mluví s námi aspoň papoušci v kleci. Klesáme raději ulicí Revoluční /ulice toho jména se nepřejmenovávají, protože nějakou tou revolucí se chlubí každý politický režim/ a sledujeme protější protisvah s radnicí. Lidická ulice k ní je při prudkém stoupání nekonečná. Na rohu Mírového náměstí se naše snažení blíží ku konci, Smetanova ulice nás dovádí zničehonic do cíle totožného se startem.
Čas skoro 7,5 hod. na 30 km může se jevit co nevalný, ale trasa byla výživná, kopcovitá. Dostáváme diplom ve formě pohlednice s rozhlednami Jablonecka, z nichž jsme prošli dnes kol čtyř, dále odznak s obrázkem Kopaniny a koláč, hleďme, jak se dnes při pochodu přežírám. Zpátky odjíždíme autobusem v 16,10 hod. do Železného Brodu, kde navazuje rychlík na Jaroměř. Když před přestupem na poslední spoj na Trutnov posedáváme ve Staropacké sokolovně, vracím se v duchu k impulsu k mé účasti na pochodu Rozhledny Jablonecka. Předtím v neděli 28-iletý hráč č. 8 národního mužstva Turecka Nihat v 89. minutě zápasu ČR - Turecko nakopl míč do naší branky ke zkáze našeho národního mužstva, mě však nakopl po dlouhé době k pohodové účasti na pochodu vedoucím jen z menší části po známých místech a zcela neznámými trasami
Barunka /14. 06. 2008/ aneb Bezúspěšné Barunčiny svody
Vypnout. Zapomenout. Vytrhnout sebe sama z kontextu dosavadních událostí. Zredukovat své žití na primitivní dílčí cíle stojící pouze bezprostředně přede mnou. Tyto mé tužby vydatně by naplnila Alzheimerova nemoc. Ta však dostavuje se ke mně plíživě /naposledy se projevila zapomenutím vandrbuchu v cíli pochodu Krajem bitvy u Lipan v Českém Brodě, zjištěným až po více než dvou týdnech/, a není dosud způsobilá mi v tomto směru zcela vyhovět. I musel jsem si vypomoci sám. K alespoň k dočasnému vygumování sama sebe vybral jsem si absolvování padesátikilometrové trasy dálkového pochodu Barunka.
Na start v podloubí sokolovny v České Skalici přibyl jsem vlakem těsně po šesté se Standou z Bohuslavic, s Vaškem a jeho vnukem Tomášem ze Žacléře. Ti všichni se však rozhodli splnit podmínky zdolání nejdelší trasy pěším putováním přímo domů a odešli vybavit si potřebné formality do útrob sokolovny.
Na trasu vyrazil jsem proto bohudík sám. Pořadatelé zcela rozumně v úvodních metrech trasy netrvali na absolvování obchvatu skrze město a nasměrovali účastníky pochodu do Babiččina údolí hnedle spojkou Pivovarskou ulicí. Tady jsem dostihl jednoho účastníka trasy.
Při procházení zámeckého parku v Ratibořicích nestačil jsem se podivovat naprosté a nezvyklé jeho liduprázdnosti - ovšem, bylo teprve těsně před sedmou Jediným živým tvorem kromě mě byl tu zajíc, který sem bůhvíodkud zabloudil. Později narušili klid Babiččina údolí Standa, Vašek a Tomáš, kteří se vynořili odkudsi zleva.
Po překročení Úpy po Červeném mostu jsem se pokynutím se všemi třemi rozloučil, a zabočil doleva na lesní cestu na Litoboř následován zmíněným účastníkem. "Padesátka" pochodu Barunky totiž prakticky kopírovala tok řeky Úpy na kraj Havlovic do Podhradí tam i zpět s četnými výboji do větší vzdálenosti od řeky, první spanilou jízdu od Úpy jsem se právě započal.
Po chvíli došel jsem na velice zabahněné místo a na terén pod svýma nohama jsem se soustředil natolik, že jsem ze značené cesty sešel. Správný směr zredukoval jsem záhy, protože jsem věděl, že cesta vede proti toku Hlubokého potoka. Tím jsem spojil své síly s neznámým účastníkem při překonávání členitého vlhkého terénu po cestě dvakráte překonávající koryto potoka, po cestě tu na několika místech rozbité, tu procházející těsnými houštinami, až konečně v závěru přecházející v utěšenou lesní stezku.
cítil jsem je - zleva Vaška, Standu, Tomáše a Bohouše - v zádech, tak jsem se otočil pro změnu já zády ke Starému bělidlu a všechny je tímto obrázkem usvědčil ze svého pronásledování. Foto: L. Šlosar
Hluboký /nebo také Litobořský/ potok jsem zachytil v místech, kde působil jaksi spořádaně a mělce. Foto: L. Šlosar
Její strasti vyměnil jsem nato za silnici z Litoboře do Slatiny opět se zmíněným účastníkem těsně v patách. Ve Slatině potvrdilo se, že svět je skutečně strašně malý. Když jsem se s manželkou Janou skrze mobil domlouval, kde ve Slatině bydlí její teta Vlasta, jíž jsem se chtěl původně prohlásit, ukázalo se, že neznámý účastník zná velmi dobře jejího syna Pepíka, manželčina bratrance. Tato skutečnost pak povýšila mého dosud občasného souputníka na dočasně stálého, způsobilého v dalším průběhu tohoto povídání vystupovat co Bohouš z České Skalice.
Do Boušína jsme pokračovali značně demotivováni, dle itineráře tu měla být živá kontrola až od deseti hodin, přičemž se nachylovala teprve hodina devátá. O to větší bylo naše překvapení, že kontrola tu přece již byla, dokonce nás počastovala vychlazeným lahvovým pivem.
Pokračovali jsme dále po Justýnčině stezce. Ukázalo se, že můj společník mluví pěkně od podlahy, což jsem vítal. Byl jsem v té době syt dlouhých knižně upravených souvětí na jistých webových stránkách, kde znám každé slovo, takže jsem s Bohoušem hovořil stejným jazykem.
Ještě než jsme definitivně vstoupili do lesa, abychom poklesli opět k Úpě, chtěl jsem se pochlubit znalostí krajiny a upozornit na Špetlův buk, jenž připomínal řádění jisté loupežnické bandy ještě v polovině 19. stol., ale sklaplo mi. Buk tu byl, ale v poloze ležící s větvemi již namnoze ořezanými, dokládající tak sílu jednoho z posledních uragánů - Kyrila či Emmy.
neklesej napříště, účastníku delších tras, na mysli, kontrola na Boušíně je tu i pro tebe, ty ranní ptáče - i s nabídkou piva /zleva pan Petr z České Skalice, jeho manželka a Bohouš/. Foto: L. Šlosar
"Došlo i na Kartágo, z Ninive udělali zříceniny" … lamentoval ve "Švejkovi" jednoročák Marek a já dodávám "… a Špetlův buk vichřice vyvrátila". Foto: L. Šlosar
Proti toku Úpy dorazili jsme k Havlovickému mlýnu, když jsme předtím těsně před Šiškovnou nad řekou chvíli postáli. Toho dne konala se vodácká akce Úpění na Úpě a hlasy ozývající se od řeky pod námi vyvolaly v nás naději, že spatříme její účastníky, ale byly to opravdu jen hlasy.
Na táhlém stoupání na Vízmburk nabral jsem svižného tempa a svého kolegu jsem poztrácel. Proto jsem si na chvíli zaskočil do rozvalin hradu, zrovna tam jakás lepá slečna vykládala nějakým cyklistům o současném stavu prací na ruinách - vícero méněro udržovacích. Nato vydal jsem se Bohouše stíhat - už musel býti dozajista přede mnou - natolik sveřepě, že jsem sešel ze značené cesty poněkud doleva. Při následném tápání vzpomněl jsem si na pochod Cestami pošťáka Kolbaby loni 22. září, kdy jsem vzdal cestu z motorestu U Devíti křížů na Vízmburk přes lom proto, že jsem nevěděl, kde se lom nachází. Teď už to vím velice přesně.
sic transit gloria mundi - zbytky zdiva jsou nejen připomenutím doby vzmachu hradu Vízmburk hlavně ve 14. stol., ale i velkorysých vykopávek PhDr. Antonína Hejny, CSc. v letech 1972 - 84. Foto: L. Šlosar
polohu lomu blíže Vízmburka zjistil jsem zcela nedobrovolně a bez jakékoliv úmyslu. Foto: L. Šlosar
U motorestu U Devíti křížů vynořil jsem se z druhé strany a s Bohoušem jsem se uvnitř skutečně sešel. Jen nakrátko. Čas odchodu z motorestu ve čtvrt na dvanáct přiměl mě uvažovat o dosažení vlaku z České Skalice již v 16,33 hod., takže jsem se s Bohoušem zdvořile rozloučil a rozpoutal rasantnější tempo spojené s občasným klusem - samozřejmě toliko při klesáních.
Vzdálenost 5,5 km k rozcestí pod Boušínem překonal jsem tak za třičtvrtě hodiny. Tady jsem seznal, že opravy velkou vodou zničené lávky přes Úpou proti mé návštěvě v polovině května při pochodu Babička výrazně nepokročily. Zato počasí se ustálilo v teplé a zářivě slunečné a nechalo teď v poledne pochod Barunku vykvést do sličné krásy. Jak to však při vědomí dosaženého půvabu u žen bývá, začala mě Barunka svádět /obvykle lidé konzervativní ještě dodávají "k nepravostem", zatímco lidé moderní u žen místo slovesa "svádět" uvádějí jeho pozitivnější ekvivalent "inspirovat"/.
Svodem č. 1 byla vlastně již ráno možnost vynechat rozeklanou cestu na Litoboř a směřovat na Boušín rovnou podél Úpy. Nyní jsem se mohl nechat vyvést táhlým stoupáním zpevněné cesty na asfaltovou cestu přímo do Červené Hory, já jsem poslušně záhy odbočil doleva do půlkilometrového krpálu do Mstětína. Jeho absolvování budu mít jako v Kampeličce při stoupání na Sněžku za pár týdnů. V Červené Hoře zavrhl jsem dokonce svody dva - zkrátit si další putování po silnici přímo do Žernova a navštívit zdejší osvěžovnu U kapličky.
Lučinatou cestu na silnici k Úpě jsem dokonce opět seběhl. U Slatinského mlýna překvapil mě stánek s občerstvením, jakoby zde ostal z tradiční kontroly pochodu Babička - teď zřejmě souvisel s Úpěním na Úpě. Tady jsem čekání na pivo neodolal.
U Červeného mostu bez problému nepodlehl jsem svodu poslednímu - pokračovat do České Skalice přímo v protisměru svého ranního putování - a poslušně a s chutí vznesl jsem do protisměru toku Úpy vysoko nad řeku na úzkou stezičku, jež dovedla mě na Rýzmburk. V Žernově vzápětí zjistil jsem při pohledu na displej mobilu, že mám čas zcela pod kontrolou.
Na silnici na Třtici spatřil jsem před sebou konečně účastníky kratších tratí a při zastávce u zázračného pramene před obcí setkal jsem se opět s Bohoušem, jenž předtím poněkud improvizoval. Společně jsme dospěli k další živé kontrole u hřbitovní zdi před Studnicí, odmítli jsme další svod hospody ve středu vsi a z kraje Starkoče navázali jsme na značenou cestu do České Skalice. Na ní asi 100 metrů před pomníkem Studničky a Riedla zaujal mě vlevo nově zrestaurovaný pomník k válce roku 1866 na počest 4. batalionu. Konečně v odkryté části restaurace Sokolovna v dohledu železničního nádraží za neuvěřitelných necelých 9,5 hod. ukončili jsme "padesátku" jako jediní její účastníci z celkového počtu 82, přivítání srdečně pořadateli.
hrome, tady cosi chybí, řekne si příchozí k Úpě blízko rozcestí pod Boušínem, vnímavější pak záhy pochopí - je to most, jenž velká voda vzala a nevrátila. Foto: L. Šlosar
druhá živá kontrola "padesátky" pochodu Barunka posedávala pokojně pod ochranou mrtvých při zdi hřbitova u Studnice. Foto: L. Šlosar
Vlakem v 16,33 hod. odjížděl jsem posléze z České Skalice nejprve bezprostředně spokojen s ukojením svých primitivních pudů v cíli jedním pivem a žampiónovou polévkou. Později v celkovém kontextu začal jsem být pyšen a hrd na to, že jsem řádně absolvoval celou vyměřenou trasu 50 km - přesně dle itineráře, odolav s přehledem všem svodům trasu si zkrátit, a že jsem dokonce některé úseky zdolal zvýšeným tempem. Jednomu svodu jsem totiž odolat nedokázal: stihnout doma fotbalový zápas EURO 2008 Španělsko - Švédsko /2 - 1/ v 18 hodin.
Letní turistický sraz /07. 06. 2008/ aneb Jeden den na srazu
Letního turistického srazu jsem se měl možnost zúčastnit pouze v sobotu 07. 06. Přitom nechybělo málo, aby mi i tato prchavá účast byla odepřena. Autobus linky č. 695211 MHD Trutnov v 05,42 hod. totiž Zelenou loukou v Trutnově neprojel a vlak do Lázní Bělohrad jsem stihl jen proto, že toto spojení existovalo v časovém předstihu před odjezdem vlaku a že jsem na stará kolena na nádraží doběhl potřebné 3 km za necelých 20 minut indiánským klusem.
Do Lázní Bělohrad jsem dorazil vlakem ve třičtvrtě na osm. Se mnou přijely desítky dalších turistů - mezi nimi i patnáctičlenná výprava mého mateřského odboru KČT Lokomotiva Trutnov. Při příchodu do centra města mě zaujal velký poutač v modrém provedení na rohu náměstí K. V. Raise a Lázeňské ulice, který vítal účastníky srazu. Start byl situován do Lázeňského domu na náměstí K. V. Raise. Obdélníková místnost byla při zdech s výjimkou místa příchodu orámována stoly pořadatelů, u nichž se účastník mohl zaprezentovat a zakoupit si suvenýry. Mezi pořadateli bylo možno poznat i členy KČT v Nové Pace, Ostroměře i dalších odborů. Nechyběl mezi nimi i manažer celé akce Luboš Hoška. Přestože místnost byla účastníky přeplněna, moje prezentace proběhla bez jakéhokoliv zbytečného zdržení.
v prostorném sále Lázeňského domu s původní přenádhernou výzdobou kupili se účastníci k prezentaci, případně ke koupi suvenýrů srazu. Foto: L. Šlosar
Za účastnický poplatek pro členy KČT obdržel jsem kvalitní 32-istránkovou brožuru, která obsahovala všeobecné informace o srazu, program na všechny čtyři dny od 05. do 08. 06., informace o pamětihodnostech "hlavního města" srazu Lázní Bělohradu a zajímavých místech na trasách. Pořadatelé rozdělili pěší a cyklistické trasy jednotlivých dní do tématických okruhů - například pěší účastníci se ve čtvrtek vydali za Kryštofem Harantem, v pátek za kamennou krásou Hořic a poslední den v neděli je čekala trasa geologická. Nyní v sobotu mě očekávala třicetikilometrová trasa po stopách K. V. Raise a K. J. Erbena, ale mohl jsem si vybrat i trasy 11 a 20 km. Kdybych byl účastníkem čtvrtečního a pátečního programu musel bych navíc předem čelit i nabídkám autobusových poznávacích zájezdů s pěší turistikou na Trosky, do polských Stolových hor, Českého ráje či Broumovských stěn.
Za začínajícího parna vydal jsem se po žlutě značené cestě - současně po naučné stezce K. V. Raise. Po celé úvodní části mě skvělá a srdečná atmosféra srazu neopouštěla, na trase jsem míjel skupinky turistů, největší hloučky postávaly u panelů naučné stezky. Pořadatelé pamatovali na účastníky také občerstvením ve Vřesníku, jež mě osobně přišlo k duhu - zakoupil jsem si tu poděbradku, z které jsem upíjel při velkém zhoupnutí na silnici na Vidoň a zpět nahoru do Borku. V tomto úseku jsem zaznamenal dokonce několik červených fáborků pořadatelů na některých sporných místech turistického značení. V Borku jsem se v kontejneru určeném pro plasty zbavil láhve poděbradky, potřeboval jsem volné ruce pro vyfotografování kruhové kamenné lavice obepínající strom zvané Raisův pohov. Na této lavici - ovšem dříve položené poněkud níže - odpočívával spisovatel při svých toulkách krajinou.
Svěžím tempem - přerušovaným krátkými zastaveními při výhledech do kraje, naposledy nad obcí Zvičina na panoráma Krkonoš - doputoval jsem na první živou kontrolu proti Raisově chatě na samém vrcholu Zvičiny v nadmořské výšce 671 m n. m. Pohostinství chaty jsem se tentokráte zřekl, protože pořadatelé zajistili velké občerstvení při jejím boku. Při třičtvrtěhodihovém občerstvením pivem značky Kryštof - za nádherného teplého slunečného počasí a nádherných výhledů tentokráte směrem jižním - vychutnával jsem uklidňující atmosféru srazu.
občerstvení ve Vřesníku bylo příjemným překvapením rodícího se horkého dne. Foto: L. Šlosar
pozor! Raisův pohov! na této lavici v Borku dříve poněkud nížeji položené odpočíval při svých výletech do kraje sám Karel Václav Rais. Foto: L. Šlosar
za překrásné viditelnosti okořeňují výstupy na Zvičinu výhledy na Krkonoše, pořadatelům se je podařilo zajistit i pro účastníky srazu. Foto: L. Šlosar
účastníci srazu se rozprostřeli kol hlavního občerstvení v těsném sousedství Raisovy chaty na Zvičině. Foto: L. Šlosar
Pak jsem se zvedl, nakoukl ještě do otevřeného kostelíku sv. Jana Nepomuckého s moudrými slovy při pravé straně vstupní místnosti "Usmíření je klíč k míru. Přiznání je klíč k nebi" a z nabízených dvou variant dalšího postupu zvolil jsem si tu méně atraktivní - modře značenou převážně silniční přes Třebihošť. Odměnou mi bylo nejen nahlédnutí do otevřené kaple, ale především vlastivědné poznání nad rámec brožury. Asi kilometr před Miletínskými Lázněmi očekávala mě naše rodinná přítelkyně Jana z Miletína bydlící nedaleko a ukázala mi nevelký pahorek po pravé straně silnice zvaný Šluspárk. Zdolání nevysokého místa, na kterém před pol. 13. stol. býval jednodílný hrad jsem si nechal na jindy, ale zaznamenal jsem ale jeden z nejstarších mostků a hraniční kámen dávného okresu Dvůr Králové nad Labem. Společně jsme pak pobyli v sympatické hospůdce v Miletínských Lázních.
Opět sám jsem pokračoval polní cestou do Miletína, kde v pasáži do známé cukrárny čekala mě druhá kontrola dne. Do cíle za značného parna dorazil jsem pak po modře značené turistické cestě přes Vlkanov s překrásným zákoutím sochy a renovovaného roubeného domku, Tetín a Bažantnici /kromě jiného s jezírkem a ostrůvkem se smírčím křížem/ do cíle opět v Lázeňském domě v Lázních Bělohrad - značně žíznivý, takže jsem před svým odjezdem domů vzal za vděk krátkému posezení v sousední místnosti restaurace Lázeňský dům.
na úpatí nevelkého pahorku Šluspárku vpravo od silnice z Třebihoště do Miletínských Lázní nalezneme jeden z nejstarších mostků v kraji. Foto: L. Šlosar
milé děti, jak máte ostrý zrak? kdo z vás na fotografii nalezne smírčí kříž na ostrůvku jezírka v bažantnici u Lázní Bělohrad, může si za odměnu ještě chvilku předčítat z mých reportáží. Foto: L. Šlosar
Z třetího srazového dne odnesl jsem si směsici příjemných a na rozbolavěnou duši hojivých pocitů - z překrásné krajiny, příjemné fyzické námahy, přítomnosti spousty báječných lidí a sounáležitosti se skvělým společenstvím zvaným Klub českých turistů.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavý úvod naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Po stopách bojů z roku 1866 /28. 06. 2008/ aneb Po místech krutých bojů a idealizovaného dětství jedné spisovatelky /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Podorličí /22. 06. 2008/ aneb Přes tři hrady /napsal Jan z Jičína/
Po stopách bojů z roku 1866 /28. 06. 2008/ aneb Po místech krutých bojů a idealizovaného dětství jedné spisovatelky /napsal Jan z Jičína/
Míří-li někdo k České Skalici, má v povědomí především Babiččino údolí (jiný návštěvník zatouží ovšem spíše po slastech na Rozkoši). Jsou však v okolí i místa, jež promluvila do našich dějin: přehnala se jimi za časů mocnářství krutá vojna. Právě PO STOPÁCH BOJŮ Z VÁLKY ROKU 1866 pořádají starkočští turisté svůj tradiční červnový pochod: 28.června 2008 šel se už 33. ročník.
Do Starkoče se vydávám s dcerou Alenou sobotního rána z Jičína vlakem; s vědomím, že krásný den odborníky předpovídaný by měl být příjemnou kulisou pro pěší trasu 25 km vedoucí zvlněným krajem nejen na březích Úpy. Krátce před osmou hodinou odcházíme z nádraží STARKOČ, kam pořadatelé umístili start pochodu. Zelená značka dvakrát přechází trať do Trutnova a odebírá se k nedlouhému lesnímu úseku, za nímž jdeme polní cestou lemovanou dřevinami s červenými peckovicemi. Střídmě ochutnáme to právě zralé ovoce, které na stromech je v několika odrůdách.
Procházíme ZBLOV a ZLÍČ, kde zastavujeme se u pomníku Boženy Němcové. Přecházíme Úpu a proti proudu po pravém břehu na sebe nenechají RATIBOŘICE již dlouho čekat. Po deváté hodině zvolna procházíme kolem nejznámějších míst Babiččina údolí, které máme na trase: RATIBOŘICKÝ ZÁMEK, STARÉ BĚLIDLO, SOUSOŠÍ BABIČKY S DĚTMI, VIKTORČIN SPLAV. Zelenou značku měníme za červenou a jdeme dál proti toku Úpy. BÍLÝ MOST je stanovištěm první kontroly, vbrzku přecházíme přes ČERVENÝ MOST a po několikakilometrovém lesním úseku jsme u rozcestí SLATINSKÝ MLÝN. Svačíme z domácí přípravy, pak opouštíme Úpu.
zámek v Ratibořicích. Foto: J. Vaníček
Viktorčin splav. Foto: J. Vaníček
z povodí Úpy. Foto: J. Vaníček
Po stoupání (modrou značkou zdobenou) silnicí i polní cestou nás vítá ČERVENÁ HORA, rodiště Viktorky, jejíž osud popsala B. Němcová ve své knize. Zvlněná trasa pokračuje do vsi MSTĚTÍN, kde přecházíme na žlutou značku; v otevřené krajině jsou na dohled blízké Stolové hory; hezké pohledy se nabízejí na všechny směry. Jdeme kolem vlakové zastávky OLEŠNICE k rybníku ŠPINKA. Při pohledu na vlnky jeho hladiny, rákosí u břehu a ptactvo na vodě zdá se jméno tomuto vodnímu dílu vybrané dosti nespravedlivě. Mezi chatami je k vidění občerstvení, které využíváme s pěšími i cykloturisty. Kolem půl dvanácté opouštíme hráz rybníka; po červené značce jdeme několik kilometrů lesem, jehož průhledy nabízejí obrázky k polskému pomezí (z jednoho místa je jako na dlani NÁCHODSKÝ ZÁMEK).
Sestupujeme ke vsi KRAMOLNA, kde se nachází další kontrola pochodu. Po žluté značce se dostaneme k okraji obce VYSOKOV, kde na stráni nachází se MYSLIVEC - pomník vybudovaný na památku padlých myslivců 6. praporu ve válce roku 1866. Od pomníku vede vlastní značení k cíli. Je na místě se přiznat, že jsme více než značky sledovali kroky jiných pochodníků (zřejmě dobře znalých místních podmínek), oni se nám ovšem brzy ztratili, a tak jsme s dcerou museli správný směr vyhledat sami. Naštěstí vlastní mapa a orientace dle terénních předmětů (mezi nimiž nechyběla trať směr VÁCLAVICE) vrátily nás do trasy správné.
hráz rybníka Špinky. Foto: J. Vaníček
Jan z Jičína. Foto: A. Vaníčková
náchodský zámek. Foto: J. Vaníček
Alenka z Jičína. Foto: J. Vaníček
Obec STARKOČ žila pochodem, v jehož cíli na koupališti nás pořadatelé pohostili horkým uzenářským výrobkem, nechyběla ani nabídka nápojů, z nichž asi nejvíce žádaný byl pěnivý mok PRIMÁTOR z Náchoda. Spokojenost účastníků (mezi nimiž byli i jedinci z Hradce, Lomnice nad Popelkou či Borku pod Troskami) byla odměnou pořadatelům tradiční turistické akce.
Výlet do Podorličí /22. 06. 2008/ aneb Přes tři hrady /napsal Jan z Jičína/
Je první letní neděle. LETOHRAD se probouzí do nového dne, když v 7.45 prohlížím se synem Lukášem turistický rozcestník na tamním náměstí. Již ráno je důvod k mnohé spokojenosti: České dráhy nás přemístily z Jičína (odjezd 4.33) bez komplikací (navíc oblíbená síťová jízdenka SONE PLUS pro osobní a spěšné vlaky nedoznala při posledních cenových úpravách žádnou změnu), hojnost barevných značek nabízí i to, co jsme si pro dnešní výlet podle mapy předurčili, povětrnostní podmínky nenarušují svými vrtochy předpovědi meteorologů (navíc slibované teploty nad třicet stupňů jsou zárukou, že krajina nebude turisty přeplněna).
Nemohu nevzpomenout na své někdejší návštěvy Orlickoústecka - pochody VIA LONGA z Říček (ovšem těch, co u okresního města se nacházejí) či turistickou akci z Ústí (přímo nad Tichou Orlicí ležícího), jíž spolupořádal tehdejší MLADÝ SVĚT. Po tomto odlétnutí mysli více než o dvě desetiletí vracím se k realitě nedělního rána; při shledání, jaké počty kilometrů jsou na směrovkách, správně se synem tušíme, že do 25 km se (opět) nevejdeme.
Cesta po červené značce přes tři hrady, kterou předvídám jako kopcovitou, začíná stoupáním kolem letohradského hřbitova. Hřbítek, na který jsme vyšli, nabízí pohled do krajiny k polskému pomezí i k místům svažujícím k Tiché Orlici. (Na tomto místě uvedu, že v odůvodněných případech rád vyhýbám se přesnému označení horopisných celků, když geologové mohou mít hranici hor "položenou" jinde než geografové.) Potkáváme jednu místní ženu, jež ochuzuje lípy srdčité o vonné kvítky - při této činnosti musí pečlivě vybírat, když rozvitých není zatím mnoho. Sestupujeme k místu označenému jako PUSTINY a v lázni desítek odstínů zeleně se blížíme ke hradu ŽAMPACH. V půl desáté je ve vsi místy patrný neklid pilných vlastníků rekreačních stavení. Odbočka z hlavní trasy nás zavede ke zřícenině hradu ve 13. století vzniklém a L.P. asi 1600 zpustlém.
Letohrad. Foto: L. Vaníček
krajina Orlickoústecka. Foto: L. Vaníček
Jan z Jičína. Foto: L. Vaníček
cesta k Žampachu. Foto: L. Vaníček
zřícenina hradu Žampachu. Foto: L. Vaníček
Po svačině se vracíme zas na červenou, která vede lesem přes lokalitu KŘIŽÁNKY k obci HEJNICE. Sluníčko svítí hojně, což nebude v dalším úseku, jenž vede po asfaltovém povrchu, zrovna nejpříjemnější; více než ze silnice radujeme se z těch krás kolem. ČESKÁ RYBNÁ (v jejímž znaku se nesnažíme identifikovat dva vodní živočichy) je zárukou, že brzy již půjdeme lesní cestou. Stoupání k vyvýšenině za průběžného vnímání kilometrů dává tušit, že LITICE NAD ORLICÍ je nablízku. Již při sestupu do míst, kde DIVOKÁ ORLICE obdržela od přírody pozoruhodná údolí, ukáže se poprvé zřícenina dvakráte stavěného hradu (nejprve ve 13. století, počátkem 15. století pustý, 1468 znovu vystavěn, sláva však v 17. století byla již nenávratně pryč). Trasa vede kolem nádraží. Přecházíme mosty přes klikatící se řeku a krátce po poledni vystoupáme na hrad. Při sestupu je kolem půl jedné čas na konzumaci vlastního jídla. V podhradí je hojnost návštěvníků pěších (jichž se ovšem drze neptáme na délku jejich túry), cyklistů i motoristů.
Pro poslední úsek naší cesty vede značka lesem po pravém břehu Divoké Orlice, jíž se střídavě přibližujeme a vzdalujeme; nakonec s ní se loučíme. To jsme již v otevřené krajině, kde BRNÁ volně navazuje na POTŠTEJN. Sláva tohoto posledního dnes navštíveného hradu se uvádí mezi 13. až 17. stoletím, obnova se nekonala, místo ní vznikl v roce 1749 v městečku zámek, který je k vidění dodnes. Místní železniční stanice je cílem našeho pěšího putování po trase dlouhé 28 km.
Litice nad Orlicí. Foto: L. Vaníček
zákoutí hradu Litice. Foto: L. Vaníček
Lukáš z Jičína. Foto: J. Vaníček
hrad Potštejn. Foto: L. Vaníček
zámek Potštejn. Foto: L. Vaníček
Závěrem sluší se přiznat, že jsme z navštíveného koutu příliš nespěchali, ale s využitím možností (již chválené) jízdenky SONE PLUS se svezli železnicí do Letohradu ještě jednou, abychom poté přes Ústí n.O. a Pardubice cestovali domů.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz