|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
24. 10. 1998 KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší KČT Lokomotiva Trutnov Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/ Zajímaví lidé Reportáže z turistických akcí Mladobucká padesátka Návštěvní kniha |
Poznámka: Jedná se o znění Zpravodaje č. 4/98 bez grafické úpravy a před korekturou.Obsah: Razítkománie II /úvodník/ Před oponou a za oponou /reportáž z 5. srazu turistů oblasti/ Jak nedošlo ke zvolení revizní komise Dopis sekretáře oblasti k otázce revizní komise /nyní i pro čtenáře/ Ještě ke 100. výročí odboru KČT Dvůr Králové Výbor oblasti schůzoval dvakrát - o schůzích výboru Prázdninové příběhy - Povodňovými turisty z vůle náhody - Na srazech psi nekoušou Reportáž - Na "křtu" nového pochodu Tip na výlet aneb Za romantikou do Krkonoš První vlaštovky roku - Nejbližší akce v roce 1999 Začnu zdánlivě bez vnějších souvislostí s dalším textem: Když Božena Němcová prožívala nejtěžší chvíle života, to jest když se jí zhroutilo manželství, prohlubovala se její bída a postupovala její nemoc, upínala se ke vzpomínkám na své dětství, jež si zkrášlovala do svého díla Babička. Vraťme se nyní k úvodníku z minulého čísla. Sbírání razítek z turistických akcí není samoúčelným fenoménem. Člověk si u něho užije i legrace a zajímavých příhod. U mě k nim pohříchu dochází nejvíce při mé zřídkavé účasti na zájezdech s časopisem Krkonoše do sousedních zemí. Podíl na něm má nedostatečná znalost jazyka. Když mě ubíjí často bezvýchodná, mnohdy nikam nevedoucí /snad jen k nevděku/ činnost sekretáře, přenáším se v duchu ve vzpomínkách k podobným příhodám a jako paní komisarka tu a tam je s patřičným přibarvením zhmotňuji na papír. Jen v malém detailu toto podobenství nesouhlasí: To, co napsala paní Božena, to se dá číst, dokonce i po více než sto letech.
/Luděk/
PŘED OPONOU A ZA OPONOU Oblastní konference konaná dne 01. 03. 1997 přidělila pořádání 5. srazu turistů oblasti Krkonoše a Podkrkonoší v roce 1998 odboru KČT Malé Svatoňovice. Akce byla zařazena mezi devět regionálních akcí oslav 110. výročí KČT v roce 1998. Na nejdelší padesátikilometrovou trasu vyrážím netradičně pozdě - v 9 hod. po slavnostním zahájení a občerstvení v Kamenné hospodě. Z pohledu počasí to vadit příliš nebude, po dosavadním letním počasí přišlo v pátek mírné ochlazení. Vycházím po krátkém dešti, překlenu na rozcestí pod Kolčárkou Jestřebí hory a v Jívce se posilňuji v bufetu u firmy Elektrokomp chutnou dršťkovou polévkou. V té době je slunečno a teplo. Při stoupání ze Studnice na Skály poznávám ve třech postavách, jež předcházím, turisty z Berouna. Svědčí to o tom, že o sraz je zájem i v jiných krajích. Těsně nato nacházím na cestě opuštěný itinerář. Na Čáp přicházím v době, kdy se tu fotografují dvě ženy. Střílím jen tak od boku, to jest ptám se, zda některé z nich náhodou itinerář nepatří. Máme štěstí, totiž jedna z žen proto, že se opět shledala se svým itinerářem, rovněž ale já, to proto, že na oplátku jsem vyfotografován pro svůj turistický archív /pozn. za několik dní mi skutečně přišla zdarma fotografie podle špatně čitelného razítka na dopise odněkud z Plzeňska, škoda že nemohu neznámým ženám znovu poděkovat/. Za Čápem mě stíhá drobný déšť. Přesto se rozhoduji, že proti itineráři si trasu prodloužím, a šlapu nahoru na Kraví horu a Lokomotivu. Střídavě prší, terén je kluzký především na dřevěných, místy trochu pobořených lávkách. Udržování rovnováhy s deštníkem v ruce zejména při sestupech je obtížné. Přes nepřízeň počasí naskýtají se mi na některých místech utěšené pohledy například na Javoří hory. Když jsem již na sestupu do Teplic nad Metují, vysvitne najednou sluníčku a já procházím na jedné mýtince neuvěřitelně neprostupnou mlhou, jak se najednou odpařuje les. Přestože prakticky až do Janovic mě čeká silnice anebo zpevněná cesta /ta až u lesa za Adršpachem/, nijak mi to po obtížném kluzkém terénu ve skalách nevadí. V hotelu Skalní město v Adršpachu dávám si pouze jedno z četných razítek fiktivních dobrovolných kontrol /má ho kupodivu chlapec střežící WC/, protože tu k točenému pivu vyžadují stále absurdní vysokou zálohu. A tak se zastavuji až v pohostinství U Tyšerů v Janovicích, opravňuje mě k tomu zlepšené slunečné počasí a z něho vyplývající pocit vysušenosti. Na Jestřebí boudě na Pasekách se potkávám konečně se známými turisty - s Mílou z Hořic a s Vláďou z Lázní Bělohrad, kteří pro sraz zvolili jako přesunový prostředek kolo. Před 19. hodinou přicházím za znovu proměnlivého počasí do cíle spokojen s trasou vybranou pořadateli, sice většinou známou, nikdy však okoukanou. Toto autentické vyprávění je možno doplnit tím, že pořadatelé pro první den - sobotu - vybrali pěší trasy 15, 35 a 50 km a cyklotrasy 15 - 80 km, přičemž je směrovali především na Jestřebí hory a Teplicko-adršpašské skály, v neděli za již více nevlídného počasí pak přišly na řadu trasy kratší 15 - 35 km a cyklotrasy 15 - 50 km, na nichž účastníci měli možnost poznat více Úpskou kotlinu. Počasí srazu skutečně příliš nepřálo, vždyť do čtvrtka bylo ještě slunečné počasí. Protože se však v sobotu na noc alespoň chvílemi umoudřilo, bylo možno završit první den posezením, ba i tancem na koupališti při vystoupení country skupiny Polická pětka. Srazu se zúčastnilo 200 účastníků, mnozí z nich využili příležitosti plnit odznaky Turista oblasti, Cestami spisovatelů či Náchodsko, jako například v našem kraji již populární skupina cyklistů z Plzeňska. Vedle nich pořadatelé zaznamenali účastníky například až z Karlových Var, Mostu, Ostravy, Brna, Prahy, Berouna či Liberce. Účastníci srazu dostali zdarma drobné občerstvení /párky z provenience sponzora KPCM, s. r. o., Markoušovice/, ti, kteří se zúčastnili obou dnů srazu, byli spokojeni s chutnou večeří v učilišti - gulášem nebo moravským vrabcem. Všem zůstaly jako památka na sraz pamětní list, pohlednice města a propagační materiál Malých Svatoňovic a blízkého okolí. Pořadatelům, kteří si za tři dny /včetně ubytovacího dne pátku/ a dvě noci vůbec neodpočinuli, patří upřímný dík všech turistů ze vzdálených lokalit, kteří přišli poznávat neznámé krásy kraje bratří Čapků, i těch z naší oblasti, kteří se přišli na sraz pozdravit se známými a upevnit konsolidaci naší oblasti. Ten dík pořadatelům patří za program bez hluchých míst, bezchybnou organizaci, výběr tras a zejména za vytvoření nádherné neopakovatelné atmosféry.
JAK NEDOŠLO KE ZVOLENÍ REVIZNÍ KOMISE
Dopis sekretáře předsedům odborů z 22. 08. 1998 /nyní i pro čtenáře/ Vážení kolegové,pořádáním turistických akcí odbory oblasti, uspořádáním srazu oblasti, chystaným uskutečněním semináře vedoucích a činovníků, pravidelnou činnosti výboru i jeho jednotlivých členů ve svěřených agendách, činností našich značkařů, úspěšnou rekonstrukcí účetnictví dle platných právních předpisů, zvětšováním členské základny i dalšími jinými aktivitami dokazujeme společně, že naše oblast je oblastí fungující. Přesto má naše oblast velmi vážnou slabinu, jež je schopna ve svém důsledku znehodnotit její dosavadní činnost. Jde o absolutní nedostatek funkcionářů na úrovni oblasti ve funkcích ekonomické povahy. Funkci hospodáře po léta s nevšední pečlivostí a pílí zastává kolega Stanislav Maissner. Ten však v souladu se souhlasem výboru převzal od bývalého člena výboru kolegy Vladimíra Škopa agendu klasifikátora, v níž má reálné předpoklady mnohem více ve prospěch oblasti využít své nesporné organizační schopnosti. Je nezbytné, aby byl do výboru kooptován nový člen, který by zastával funkci hospodáře místo kolegy Maissnera. Ještě vážnější situace vznikla tím, že nebyla vůbec, naposledy ani per rollam zvolena revizní komise. Je proto nezbytné tuto komisi zvolit alespoň v nejbližším možném termínu, který je současně i posledním - na schůzi výboru s předsedy odborů, jež se bude konat 28. listopadu u příležitosti semináře vedoucích a cvičitelů /oficiální pozvánka bude Vám doručena po 1. říjnu/. Již jednou zjara se ocitla naše oblast v krizi - krizi nejvážnější. Byla však odvrácena zásluhou předsedů odborů nebo jejich zástupců zvolením výboru na mimořádné doplňující oblastní konferenci dne 04. 04. Upřímnou snahu prokázali i předsedové těch odborů, kteří dne 23. 04. navrhli členství svých členů v revizní komisi a poté svou upřímnost a poctivost doložili hlasováním per rollam pro tuto komisi. Obracím se na Vás ještě jednou, vážení kolegové, s naléhavou žádostí. Hledejte alespoň nyní a nalezněte ve Vašem odboru kandidáty pro funkce hospodáře a nejméně dvou členů revizní komise, především mezi hospodáři odborů a mezi členy pracujícími v ekonomické sféře, především však mezi těmi, kteří chtějí pomoci. Vysvětlete svým členům situaci! Protože se o kandidátech bude tentokrát hlasovat jednotlivě, je možno navrhnout i ty, o nichž bylo hlasováno v rámci návrhu revizní komise per rollam a kteří neprošli v rámci celkového návrhu revizní komise. Pomozte překonat tuto poslední překážku k definitivní konsolidaci naší oblasti! Děkuji Vám předem a srdečně Vás zdravím. Mgr. Luděk Š l o s a r
Ještě ke 100. výročí odboru KČT Dvůr Králové "Poněvadž nám není dopřáno dlouho žíti, zanechejme něco po sobě jako svědectví, že jsme žili."Gaius Plinius Secundus starší Jak jsem se zmínil v čísle 2 Zpravodaje, měl jsem možnost na členské schůzi KČT Dvůr Králové dne 07. 02. obdivovat nepřeberné množství historických dokumentů, které vypovídají od dávných začátcích činnosti tohoto odboru. Je pravděpodobné, že takovým množstvím historického materiálu zasahujícího do minulého století nedisponuje žádný jiný odbor oblasti. Královédvorští turisté tento materiál připravovali na výstavu ke 100. výročí založení svého odboru, kterou bylo možno shlédnout ve Dvoře Králové v onen nešťastný den nedokončené oblastní konference. Luděk Šlosar - šéfredaktor Zpravodaje
Výbor oblasti schůzoval dvakrát Od vydání minulého čísla zasedal výbor oblasti 25. června a 17. září. 25. června výbor projednal přípravu oficiální části zahájení srazu oblasti. Dále zamítl návrh ústředí, aby se oblast spolu s oblastí Jiráskovou a Královohradeckou podílela na zakoupení počítače, jenž by současně sloužil evidenci členské základny obou oblastí i Euroregionu. Bylo schváleno hlasování per rollam o revizní komisi. Proběhla informace o uzavření smlouvy o vedení jednoduchého účetnictví s firmou ZETRO. Bylo rozhodnuto hledat možnost uzavření smlouvy o vedení podvojného účetnictví. 17. září výbor vyhodnotil sraz oblasti po stránce organizační za velmi úspěšný. Host M. Kocourek seznámil výbor s návrhem programu semináře cvičitelů a činovníků. Sekretář oblasti zpravil přítomné, že rekonstrukce účetnictví řádně probíhá a účetnictví je řádně vedeno. Firmu, která by nám byla schopna v průběhu roku vést podvojné účetnictví se nepodařilo nalézt. Bylo konstatováno, že navrhovaná revizní komise zvolena nebyla. Byly pozastaveny návrhy na odměny funkcionářům oblasti. Byl schválen návrh na vyznamenání V. Škopa.
PRÁZDNINOVÉ PŘÍBĚHY Prolog: V nenávratnu zmizely časy letní, v nichž jsme se rozprchli za novými turistickými zážitky. O tom, že některé byly vskutku ojedinělé, svědčí tato vyprávění.
POVODŇOVÝMI TURISTY Z VŮLE NÁHODY Povodňová turistika je nově vzniklý pojem, který vyjadřuje cestování lidí nikoliv za sportovními či kulturními zážitky, nýbrž za povodněmi. Zatímco se nebohé oběti povodní pachtí s odstraňováním škod, povodňoví turisté jim nepomáhají, pouze je sledují a dokonce z jejich neštěstí profitují originálním fotografiemi.Naše dovolená měla být podřízena plnění OTO Pardubicko. Onoho rána bylo v Trutnově pěkně, vzduch po celonoční bouřce byl pročištěn, ani nebylo moc mokro, protože v noci zde spadlo jen pár kapek, obloha byla modrá, takže jsme vyrazili na výlet. Podle plánu jsme zakoupili lístky do Opočna a dál jsme měli v úmyslu jet na Podbřezí, zámek Skalku a údolím Zlatého potoka dojít až do Dobrušky a pak zase vlakem zpátky. Nemělo to být víc než 15 - 18 km, jinak pohoda, pěkné a pohodlné cesty, takový byl plán. První pochybnosti o klidném výletu v nás začaly hlodat, když jsme v Červeném Kostelci vyslechli rozhovor dvou cestujících o noční průtrži mračen někde na Náchodsku. Ve Starkoči zase komusi vykládala průvodčí, že to pod Opočnem všechno "plave". Ve Václavicích jsme netrpělivě čekali na vlak do Opočna a když asi s desetiminutovým zpožděním přijel, zase jsme se uklidnili. Cestou jsme žádné škody nezaznamenali. Opočno je z Václavic sedmá stanice, tak jsme netrpělivě čekali na cíl své cesty. Až když se vlak už blížil k Opočnu, nevěřili jsme vlastním očím. Všude, kam jsme dohlédli, bylo jezero kalné vody, zatopené zahrady, auta, lidi na balkónech zatopených domů. Hrůza! Ani nás nenapadlo vytáhnout fotoaparát. Ptali jsem se průvodčího, co že se to dělo. Říkal, že něco takového ještě nezažil, že je místy voda až na trati. Ptal se kam jedeme a když jsme mu řekli, co máme v plánu, krčil rameny, Dobruška prý je odříznutá úplně a ta spoušť, co vidíme, je právě ten Zlatý potok, jehož údolím jsme chtěli jít. Na nádraží měla manželka tisíc chutí se otočit a jet hned zase zpátky domů. Vlak tam stál. Ale já jsem řekl, že když už jsme tady, podíváme se do města a na zámek, vždyť je na kopečku, tam povodeň nebude. Právě nám odjížděla místní doprava, ale řidič na nás počkal, takže jsme se do města svezli. Lidi v autobuse byli vyplašení, ale sdílní. Vyprávěli nám, jak u nich strašně lilo asi od 21 hodin až do čtyř do rána a bouřka že byla taková, že se nebe vůbec celou noc nezavřelo. Ve městě byl opravdu klid, alespoň zpočátku. Dali jsme si v bufetu snídani a šli pomalu na zámek. Tam se skutečně normálně provádělo, ale začali s hodinovým zpožděním, protože jim déšť vytopil pokladnu. Šli jsme se zatím projít zámeckým parkem. Ten je jindy moc pěkný, ale tentokrát nebyl. Protéká jím právě Zlatý potok. Altánky i můstky, to vše bylo pryč, celým údolíčkem se valilo s hrozivým hukotem množství kalné vody. Po absolvování prohlídky zámku se vraceli na náměstí. Tam už hasiči s vysílačkami se domlouvali, jestli informovali nemocnici, že vypnou vodu a plyn, a vyklízeli náměstí, aby měl kde přistávat vrtulník s evakuovanými. Na náměstí je i autobusové nádraží, kde se lidé marně snažili najít nějaké ještě fungující spojení a dostat se pryč. My jsme nasedli do autobusu, který nás zase dovezl na nádraží a šli se zeptat, v kolik nám něco jede. Výpravčí nám sdělil, že tím směrem, odkud jsme ráno přijeli, už nic nejezdí, protože spadly mosty a do Trutnova, že se dostaneme jen oklikou přes Týniště, ale že nevědí, jestli také na druhou stranu něco pojede, že musí jet nejprve lokomotiva na průzkum, ať se zeptáme za hodinu. Tak jsme se usadili v nádražním kiosku, dali si poslední chlazené pivo a teplý párek a v dobré náladě besedovali s paní z kiosku. Za chvíli jela lokomotiva na průzkum a vrátila se s tím, že to nejde projet, že je asi 500 metrů trati pod vodou a že to může být a také bylo podemleté. Situace začínala nabývat na vážnosti. Přestala téct voda, nešla elektrika a my jsme nevěděli, jak se dostaneme pryč. Už jsme začali uvažovat, že se vrátíme do města a zkusíme sehnat nocleh, když přiběhl výpravčí s tím, že zajistili náhradní přepravu a že zkusí projet autobusem do nejbližší stanice, odkud vlak určitě pojede. V první bezprostřední reakci jsem poznamenal, že ještě nemám vypité pivo. Samozřejmě, nechal jsem ho nedopité, a lamentovaljen, jaká to je škoda, jen chvíli. Absolvovali jsme totiž dosti dramatickou jízdu po místních silničkách. Na třech místech jsme projížděli úplně zatopenými úseky silnice, kde osobní auta neprojela. Pro vesničku Mokré hodilo se přesně latinské přísloví "Nomen omen". Ale přece jsme se šťastně dostali z Opočna do Bolehoště a odtud jsme již vlakem po menších překážkách dorazili přes Týniště nad Orlicí do Hradce Králové a odtud teprve do Trutnova, kam jsme přijeli až po 20. hodině. Teprve pak jsme se ze zpráv dozvídali, jak vážná ve skutečnosti byla situace a že jsme měli štěstí, že jsme včas odjeli. Byla to vlastně obdoba loňských povodní na Moravě, jenže na malém prostoru, ale s šesti oběťmi na životech. Projezdili jsme skoro 250 Kč, procestovali kus východních Čech a večer byli rádi, že jsme šťastně doma. když člověk projíždí autobusem po silnici, jež se proměnila v souvislou vodní pláň, uvědomí si teprve člověk, jak hrozným živlem je voda. Foto J. Šlosarová Protože do kraje okolo Opočna a Dobruška nezajíždíme téměř vůbec, byla matematická pravděpodobnost jeho navštívení v době povodně tak malá, že leckomu nevymluvíme, že jsme toho dne nenavštívili Opočno jako povodňoví turisté. Stalo se totiž opravdu 23. července Anno Domino 1998 v den velkých povodní v Podorličí. Luděk Šlosar - KČT Lokomotiva Trutnov 22. srpna. Trasa pochodu Poříčská čtyřicítka překročila svou polovičku. Z rozcestí pod Dubovicí stoupáme k Dobrošovu. Pod silnicí spojující Českou Čermnou s Dobrošovem míjíme těsně bývalou hájovnu. Od ní k cestě přiběhlo něco, co by se dalo definovat jako pes snad jen podle štěkotu. Klidně jsem to zvíře požádal, ať nám dá pokoj a jde si po svých. Psík uraženě odskočil mezi smrčky. Těsně na to se na varování kolegyně otáčím, abych dva metry od sebe uviděl pro změnu německého vlčáka. Stačil jsem kolegyni stáhnout za sebe a pak jsem nechápavě zíral, jak se mi zubatá tlama zakusuje do kalhot lýtka pravé nohy, jen jsem stačil říci pár vyčítavých slov. Opodál stojící auto sice signalizovalo, že majitelé psů jsou doma, ale pohled na povedenou dvojici psů stojících již ve vratech mě odradil vydat se za nimi. Pokračoval jsem dál do cíle ve Velkém Poříčí nad Metují bez velkých potíží, pouze mi vadilo rostoucí vlhko v pravé botě. Byla to krev, moc krve. V cíli se pořadatelé při pohledu na ránu na lýtku, která vypadala dost dramaticky, vyděsili víc než já.. Měl jsem ale kliku. Soused lidí, u nichž jsem z pátku přespával, byl lékař. Byl jsem naložen do auta, zastavili jsme se i pro doktora, dojeli na hronovskou chirurgii, kde mi byla rána ošetřena a několika stehy zašita. Pak jsem byl přivezen zpět do cíle. Nyní nastal druhý díl mých trampot. Bylo potřeba zajistit psa, zda nemá vzteklinu. Pořadatelé mě autem přivezli zpět k hájence, kde však už nebylo ani auto, ani psi. Podle očekávání šlo o chalupáře a ti už odjeli domů. V pátrání jsme pokračovali v České Čermné. Měl jsem zase kliku. Kápli jsme zrovna na oddělení pohraniční policie. Službu konající policista se mi věnoval pečlivě, asi tu nemá moc případů lidí pokousaných psy nebo mu ještě nezevšedněly. Podařilo se mi tu zjistit jméno majitelů psů. Policista mi slíbil, že do hájenky doručí pro ně předvolání, aby přivedli psa na vyšetření k veterináři. Pak mě pořadatelé dokonce dovezli do Malých Svatoňovic a já tady druhý den srazu absolvoval alespoň patnáctikilometrovou trasu. Noha sice tolik nebolela, ale nač pokoušet štěstí. Na druhé straně se později ukázalo, že mi nedělní provětrání přišlo vhod, protože mě další den čekalo pořádné nervové vypětí. Po sedmileté feně Christě mi zůstala totiž památka v podobě několikacentimetrové jizvy, lékařka mě v pondělí uznala podle očekávání práceneschopným, ale potřebovala mít doklad /a já také/, že pes byl skutečně vyšetřen a že je v pořádku. No, protelefonoval jsem tři hodiny po různých institucích dotazy, týkajícími se trvalého bydliště majitelů psa. Jedna úřednice mě dokonce požádala, abych přijel osobně, vylepil dvacetikorunový kolek a poté se dostavil za několik dní pro výsledek šetření. Přes tyto ďábelské úklady jsem vypátral na katastrálním úřadě v Náchodě a později na poště v České Čermné, že majitelé jsou ze Zelenče poblíž Prahy, a dokonce jsem zjistil adresu příbuzných tamtéž. Ještě v pondělí odpoledne jsem jim zaslal naléhavý telegram v ceně 170 Kč, který byl doručen až druhého dne ráno. To již majitelé byli někde ve Vysočině. Naštěstí je příbuzní sehnali a již ve středu mi od nich přišel doklad, že pes byl vyšetřen v Pelhřimově a že se potvrdilo, že vzteklinu nemá, čímž jí nemám ani já, i když ono pondělí mě u telefonu záchvaty vzteku přepadaly. Další zpráva, jež mi byla doručena o týden později, tuto dobrou novinu bohudík potvrdila. S ohledem na to, že se svěřuji se svou příhodou periodiku naší oblasti a s ohledem na to, že se mi tato příhoda stala v době prvního dne srazu na pochodu v jiné oblasti, vyplývá z toho pro čtenáře toto poučení: Místo souběžných pochodů zúčastněte se raději vždy srazu oblasti. Na něm turisté napadeni prý zatím nebyli, tedy aspoň ne řadoví a už vůbec ne nevraživými psy. > Vladimír Sedláček - KČT Jilemnice KČT Benešov u Semil byl úspěšným pořadatelem loňského 4. srazu turistů oblasti Krkonoše a Podkrkonoší. Až na jeden den přesně rok po této památné události uspořádal tento odbor 1. ročník Posledního prázdninového vejšlapu. Jednalo se o chvályhodný počin, který však byl krutě pronásledován nepřízní počasí. Když jsme po několika prvních kilometrech našeho strastiplného snažení minuli v Nouzově čerstvě postavený stan určený pro hasičské bakchanálie, jež se tu onoho dne konaly, dohodli jsme se na malé improvizaci. Zachmuřená nebesa totiž jakoby oplakávala končící prázdniny a léto, před terénem kol potůčku Vošmenda nás varovali pořadatelé již na startu, i zamířili jsme do Příkrého a odtud šlapali do našeho dílčího cíle Vysokého nad Jizerou po silnici. Tady jsme měli důvod k dočasnému jásotu. Déšť tu ve čtvrt na deset ustal a chutný čaj v cukrárně U Bachtíků mě dal zase dohromady. Protože pořadatelé nestavěli kontroly, s hlavním pořadatelem Honzou Muchou jsem se dohodl na tom, že si dám razítko před Příchovicemi na chatě Hvězda, kterou jsem si - to jsem již na "padesátce" osaměl - zvolil zároveň za místo dalšího občerstvení. V nejzazší místnosti u pípy, kde seděla toliko dvojice majitelů či nájemců, bylo při tom zasmušilém venkovním počasí útulno, pivo Zlatopramen pěnilo, takže jsem tu poseděl od jedenácti do půl dvanácté a při puštěné televizi se bavil tím, jak si seriálový poručík Columbo zasedl na nějakou svou další oběť - nepochybně pachatele vraždy. Po tomto zdržení mi bylo jasno, že sebou musím nyní pěkně hodit. Pod Českým Šumburkem nad tenisovými dvorci byl jsem byl rád, že jsem si pamatoval z jiného pochodu, že tu musím na žluté odbočit doprava. Na obtížně značeném terénu se to pozná toliko podle značky na kameni na zemi, kterou lze při rychlé chůzi úspěšně přehlédnout. Dole ve Svárově jsem již vytušil, že pokud jde o hospody, na trase si pro nedostatek času již neškrtnu, a vpravil jsem do hladového organismu alespoň jablko a pár vanilkových věnečků. S ohledem na další /kolikátou již?/ přeháňku dnes milosrdná asfaltka mě zavedla na Palackého stezku, kde se mi při intenzívní chůzi po více než dvě hodiny naskýtal týž obraz, přerušený pouze dočasnou změnou rázu cesty u Bohuňovska: přede mnou se vlnila tu a tam i obtížně schůdná stezka s místy bahnitým a kluzkým terénem a po mé pravici hartusily hrozivě šumící kalné vody Kamenice. Přestože nebylo času nazbyt, šel jsem místo neznačenou cestou podél divokých vod cestou po červené okolo hradu Návarova, který jsem však již minul bez zastavení. V hotelu Pod Spálovem jsem podle očekávání požádal pouze o razítko /bylo za pět minut půl čtvrté/ a mazal jsem dál po Riegerově stezce tentokráte podél Jizery. Už po delší dobu jsem se totiž nacházel ve stavu, kdy jsem úzkostlivě počítal kilometry a dopředu si kladl dílčí časové limity, jež se mi nepodařilo plnit, a mně se zdálo, že do cíle nedorazím včas. Až za Bítouchovem zvládl jsem silniční úsek naopak proti odhadům rychleji a octl se ještě před půl pátou v Semilech na konci Koštofranské ulice u pramene varujícího, že zdejší vodu je možno pít po dvacetiminutovém převaření. To již bylo signálem, že mi zbývá jen stoupání do Benešova. Byl jsem na tom časově již tak slušně, že jsem nepotřeboval docílit rychlého běhu napitím se hygienicky závadné vody přímo z pramene. V cíli v družném prostředí mohl jsem pobýt přece toliko čtvrthodinu, své rozbouřené útroby jsem uklidňoval jen velmi dobrým čajem a pět minut po páté za již déle trvajícího zlepšeného počasí pílil zpět do Semil na vlak vstříc tradičnímu "mezipřistání" v Bělé u Staré Paky v hostinci U Svobodů - již při pivě. Luděk Šlosar - KČT Lokomotiva Trutnov
TIP NA VÝLET ANEB ZA ROMANTIKOU DO KRKONOŠ Jedné srpnové neděle jsme se rozhodli, že si uděláme malou turu po Krkonoších. Velice se nám líbila, a tak jsem se rozhodl ji všem turistům doporučit.Z autobusového nádraží v Peci pod Sněžkou se vydáme po modré značce kolem nákupního střediska k lanové dráze na Růžovou horu. Po silničce dojdeme až k otáčce u Lesovny. Kousek za ní se dostaneme k odbočce na lanovku. My se ale stále držíme vlevo a proti proudu Úpy dojdeme po cca 100 metrech k informačnímu centru KRNAP v Obřím dole. Zde máme možnost se seznámit s faunou a flórou, ale také i historií této strany Krkonoš. Poté pokračujeme mírným lesním stoupáním až k překrásnému soutoku Modrého potoka s Úpou, plnému kaskád. Pokračujeme dále kolem boudy Pod Sněžkou, odkud je zajímavý pohled na Sněžku, až ke kapličce. Seznámíme se s pohnutou historií Obřího dolu, zvláště při stoleté vodě v roce 1897. Odtud začne cesta mírně stoupat až k bývalé Kovárně, která nám připomínala hornickou činnost v Obřím dole. Kocháme se nádherným výhledem na dolní úpský vodopád a hlavně pak na příkré srázy Studniční hory. Nelze si nepovšimnout hlubokých rýh, které zanechala eroze. Proti nám se pak tyčí Čertův hřebínek, Čertova rokle a Čertova zahrádka. Kousek nad Kovárnou je pak také zajímavý pohled do Obřího dolu směrem k Peci. Traverzem stoupáme po úbočí Sněžky až k Trkači. Odtud byla voda v minulosti důmyslným zařízením čerpána na Sněžku. Po dalším stoupání a výhledech do závěru Obřího dolu a na Krakonošovu zahrádku docházíme k bývalé Obří boudě, kterou nám nyní připomíná jen halda kamení. Zde se naše modrá přeměňuje na polskou a společně s červenou značkou pokračujeme po dlážděné Cestě přátelství cca 1,5 km směrem na Špindlerovku. Na rozcestí pokračujeme po modré a zároveň po dláždění vpravo prudším klesáním až k polské chatě Strzecha Akademicka. Projdeme těsně kolem ní a po kamenité cestě po cca 500 metrech sestoupáme k Małému Stawu k chatě Samotnia. Jezero patří ke třem jezerům ledovcového původu v Krkonoších. Příjemné osvěžení u jezera i v chatě nám dodá dostatek sil k prudkému stoupání zpáteční cestou na hranice, Pokračujeme vpravo a cca po 200 metrech odbočíme vlevo na nový turistický přechod u Luční boudy. Na boudě je možnost se občerstvit a poté pokračovat silnicí k Památníku obětem hor. Při pohledu zpět jsou dobře viditelná jezírka v úpském rašeliništi. Při dobré viditelnosti jsou vidět západní Krkonoše v celé své kráse a dokonce i Ještěd v Ještědskokozákovském hřbetu. Sestoupáme k chatě Výrovce opět s výhledy do Modrého dolu a dále pak na Orlické hory a Hrubý a Nízký Jeseník. Klesáme asfaltovou cestou až k Richtrovým boudám, které míjíme a asi po 400 metrech odbočíme vpravo a po červené značce sestoupáme na Jelení louku v Zeleném dole. Pokračujeme po proudu Zeleného potoka přes Chaloupky zpět do Pece. Trasa je zhruba dlouhá 20 km s náročnějším převýšením. Množství překrásných výhledů však tuto námahu odmění. Při cestě lze plnit obnovený oblastní turistický odznak KRKONOŠE. Jsou to tato místa: Pec pod Sněžkou, Obří důl, Sněžka /při menší zacházce/, schronisko Pod Snieżką, schronisko Strzecha Akademicka, schronisko Samotnia, Luční bouda, Výrovka. Přeji všem turistům krásný zážitek. > Jaroslav Teichman - KČT Bohuslavice n. Ú. / Kalendář turistických akcí oblasti 1999 se objeví - pokud dál vydáván - až ve Zpravodaji 1/99, který se objeví mezi turisty v nejlepším případě koncem ledna. V té době přestane být řada akcí aktuálních. Zveřejňuji proto s předstihem tři akce, o jejichž uspořádání v lednu 1999 jsem byl uvědoměn:
ZPRAVODAJ. Čtvrtletník pro pěšáky, kolaře, lyžníky a vodáky Podkrkonoší a Krkonoš. Ročník 4, číslo 4. Vydavatel: KČT - oblast Krkonoše a Podkrkonoší. Textová stránka: Luděk Šlosar /šéfredaktor/. Adresa redakce: Luděk Šlosar, Pomněnková 435, 541 02 TRUTNOV 4. Pouze telefonické vzkazy do zaměstnání /0439/807277.
Dáno do tisku: ...10. 1998. Místo vydání: Trutnov. Cena: zdarma. Náklad jednoho čísla: 600 ks. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|