24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
13. ročník - sraz turistů v roce 2006 - pořadatel KČT Hrot Česká Skalice - 10. 06. 2006 - Česká Skalice - sokolovna
razítko srazu
propozice nebo plakát srazu
slovo pořadatele a účastníků z kroniky
odkazy na články ve Zpravodaji
diplom nebo pamětní list účastníka srazu
pohled od zákulisí srazu
statistické údaje ze srazu a z jeho nejdelší trasy
moje reportáž ze srazu
razítko srazu
propozice nebo plakát srazu
slovo pořadatele z kroniky
zatím se mi je nepodařilo zjistit a zajistit
odkazy na články ve Zpravodaji
diplom nebo pamětní list účastníka srazu
pohled od zákulisí srazu /všechny fotografie autor těchto stránek, další obrázky z prvního dne srazu jsou v uvedených dvou článcích ve Zpravodaji č. 2/06 a v reportáži v závěru.
na startu před sokolovnou v České Skalici účastníků utěšeně přibývá. Vlevo vpředu zleva známí turisté Jarda z Červeného Kostelce a Zdeněk z Náchoda. Foto: L. Šlosar
na startu před sokolovnou v České Skalici počet účastníků při invazi žacléřských turistů kulminuje. Foto: L. Šlosar
početná výprava žacléřských turistů vyráží na trasu. Foto: L. Šlosar
kontrola na Boušíně nabízela také občerstvení. Foto: L. Šlosar
v restauraci U Lelků na Kramolně, kde měla být poslední kontrola, přišlo pivo k chuti natolik, že ani nevadilo, že tu neměli razítko. Foto: L. Šlosar
statistické údaje ze srazu a z jeho nejdelší trasy
| datum: | 10. 06. 2006 |
| místo startu: | Česká Skalice |
| místo cíle: | Česká Skalice |
| trasa: | 50 km |
| body: | Česká Skalice, Ratibořice, Větrník, Chvalkovice, Hořičky, Litoboř, Devět křížů, Červený Kostelec, Kramolna, Starkoč, Česká Skalice |
| kontroly: | 3 |
| body: | Hořičky, Boušín, Kramolna / v restauraci U Lelků však nebylo razítko/ |
| účastníci: | celkem 251 |
| počasí: | ráno zataženo s drobnými přeháňkami, kolem 9. hodiny protržení oblačnosti, ještě dopoledne a po celý zbytek dne teplé a slunečné počasí |
| terén: | vcelku suchý |
moje reportáž ze srazu
Složitá cesta do hlubin dětské duše
Maminka Jana z Buků je oprávněně pyšná na kondici, pohybové nadání a první sportovní úspěchy svého osmiletého syna Toma. Její slova jsem si bohužel špatně vyložil na startu 16. ročníku pochodu Barunka, jenž se letos konal co součást 2. letního srazu turistů naší oblasti. Vycházeje toliko z prosté matematické úvahy, že devět a půl hodin času na zdolání vybrané trasy postačí i pro malé, ale fyzicky zdatné dítě, přihlásil jsem nás všechny tři na trasu 35 km.
Janu s Tomem jsem nechal vyjít napřed již před osmou hodinou. Slavnostního zahájení srazu jsem se sice nedočkal, ale byl jsem svědkem jeho jiného hezkého momentu - příjezdu více než třicetičlenné výpravy žacléřských turistů k tomu účelu zajištěným autobusem. Stíhání Jany s Tomem jsem si mohl usnadnit zkratkou do Babiččina údolí od Barunčiny školy. Za to, že jsem tak neučinil, byl jsem přenádherně odměněn. Poprvé nalezl jsem kostel Nanebevzetí Panny Marie zcela otevřen a s laskavým svolením lidí provádějících zde úklid jsem si mohl po mnoha předchozích nezdarech vyfotografovat dvě pamětní desky k prusko-rakouské válce v roce 1866 /jsou na levé straně kostela v kapli sv. Kříže proti sobě/ - z bílého mramoru věnovanou poručíku Adalbertu rytíři Pithovi a z černého mramoru věnovanou kadetu Constantinu Nádhernému rytíři z Borotína. Měl jsem z toho převelikou radost.
Oba uprchlíky jsem dohonil před ratibořickým zámkem u pramene a již od tohoto okamžiku měl jsem oprávněné pochybnosti o správnosti svého rozhodnutí na startu. Naše další společná chůze byla velmi nepravidelná, nejen kvůli chuti Tomově k jídlu, ale hlavně kvůli nejrůznějším podnětům, jež vyvolávaly jeho přirozený zájem a jež pozdržovaly plynulost naší chůze.
pastvu pro oči poskytla průchozím již flora zkraje zámeckého parku v Ratibořicích. Foto: L. Šlosar
Za Červeným mostem vedla trasa pochodu doleva na Litoboř, odtud přes Slatinu nad Úpou na kontrolu v Boušíně. Jana se rozhodla směřovat na Boušín přímější cestou proti toku Úpy, Tom však - zlákán příslibem romantických potůčků od pořadatelů i ode mě - trval na původní trase, a tak ho Jana svěřila mé péči. Nesporně nejhezčí úsek trasy zpočátku stinným údolím proti proudu Hlubokého potoka jsem si příliš nevychutnal. Tom je velmi hyperaktivní a zvídavý, často měl tendenci zabíhat do potoka a já jsem se bál, že uklouzne a že se třeba i zřítí do nějaké strže. Vedle přirozeného strachu o Toma bylo mi jasné, že má odpovědnost za něj je v podstatě objektivní, že i kdyby se mu něco stalo působením sebevětší vyšší moci, ztěžka bych se mohl jeho rodičům podívat do očí, neb každý rodič samozřejmě očekává, že se mu svěřené dítě vrátí zdrávo, a nebudou ho zajímat sebepravdivější řeči o náhodě.
Tom nepříjemně pohyblivý při jednom z mělkých brodů Hlubokého potoka. Foto: L. Šlosar
stinné údolí Hlubokého potoka mezi Červeným mostem a Litoboří. Foto: L. Šlosar
Když jsme překlenuli exponovaná místa, když koruny stromů nad námi se rozevřely a cesta byla prosvětlena mýtinkami, změnil se zcela charakter mých obav. Nebezpečí úrazu sice pominulo, ale dosud čilého Toma vystřídal Tom jiný, zcela odlišný, jenž si začal stěžovat na únavu, a já jsem začal litovat svého furiantského slibu na startu, že Toma v případě únavy ponesu, neb Tom se začal dožadovat jeho splnění.
Další naše jednání byla vedena na poli diplomatickém, já jsem - věda, že svůj slib nedokážu splnit - odkládal jeho realizaci až na vrchol našeho stoupání do obce Litoboře, jíž Tom vytrvale označoval jako "Litoměř", což mě přivedlo k podlému slibu, že ho ponesu jedině v té jeho Litoměři. Přestože na kraji obce na jeho dotaz jeden z obyvatelů odpověděl, že jsme opravdu v Litoboři, Tom se i nadále domáhal transportu. Když při těchto složitých vyjednáváních, proti nimž jednání o podobě vlády po patových volbách lze přirovnat k táčkám /rozuměj: k besedě, nikoliv k trakařům/, zůstal bez odezvy trumf, jenž jsem si ponechal pro případ nouze nejvyšší, totiž když Toma nezaujal můj atraktivní výklad o tom, že vlevo na obzoru je vidět Bor a vpravo začátek Orlických hor s Vrchmezím, zmocnily se mě zoufalství a bezradnost, protože v těchto chvílích jsme se pohybovali rychlostí hlemýždě po pěti rumech. Byl jsem tak mimo, že jsem se skutečně pokoušel vzít třicet kilogramů vážícího Toma na záda, ale ušel jsem s ním pouhých pět metrů.
Naštěstí při silničním klesání do Slatiny nad Úpou, došlo k druhé záměně Toma, náhle se bez jakéhokoliv postupného přechodu objevil opět onen nepříjemně pohyblivý, jenž mě začal vyzývat ke krátkým sprintům - závodům, kdo bude dříve u toho či onoho sloupu osvětlení. Náš pohyb se aspoň výrazně urychlil, mou náladu pak zlepšila SMS od Vaška ze Žacléře, že na kraji Slatiny v amfiteátru mají dobré pivo, o čemž jsme se za chvíli mohli přesvědčit, dělo se tak u příležitosti nějakých hasičských soutěží. Po občerstvení kofolou /Tom/ a chutným pivem /já/ objevil se po mém boku další Tom - Tom dobrosrdečný, neb mi začal nabízet smažené lupínky.
díky Bohu! znovu pohyblivý Tom na pár vteřin usedl ke kříži pod slatinským kostelem a já mohu v klidu fotografovat! Foto: L. Šlosar
Ve čtvrt na jednu na kontrole na Boušíně opět ve třech dospěli jsme k závěru, že s ohledem na pomalost našeho dosavadního postupu a na únavu Toma bylo by neúnosné pokračovat na předepsané trase v plném složení. Dohodli jsme se, že Jana s Tomem se vrátí zpět nejkratším směrem a já budu pokračovat sám. Důvod našeho rozdělení jsme ambicióznímu Tomovi vysvětlili rafinovaně. V místě našeho rozchodu u boušínské lávky jsem Tomovi - předstíraje únavu - vysvětlil, že jsem to já, jenž do cíle odbočuje po kratší trase. Octli jsme se však málem v pasti, protože unavený Tom chtěl jít také se mnou, ale maminka mu to naštěstí rozmluvila.
u místa našeho rozchodu nad boušínskou lávkou byl Tom již zcela nezadržitelným, takže ho nemohla zastavit ani jeho maminka Jana a já nebyl schopen zaostřit. Foto: L. Šlosar
Při svém dalším postupu přes Mstětín a Olešnici jsem se již nerušeně radoval z pravidelného svižného tempa, překrásného předletního počasí a dalekých výhledů do kraje a těšil se na večerní zápas MS ve fotbale Argentina - Pobřeží slonoviny. Před třičtvrtě na dvě u kiosku na Špince sledoval jsem v televizi momentky z MS ve fotbale v Anglii a při pohledu na Bobbyho Charltona a Bobbyho Moora jsem jihl při vzpomínkách na úvod prázdnin před 40 lety, plný tohoto šampionátu a tenisových klání na kurtu ještě v zámeckém parku v Hořovicích.
Můj pocit opojení posléze byl narušen tím, že vzdor údajům v itineráři měla být dle turistického ukazatele od kiosku Kramolna vzdálena místo 4,5 km přes 6 km a že jsem sem do restaurace U Lelků na avizovanou kontrolu skutečně dospěl až po třetí hodině. Celkem nevadilo, že tu nebylo razítko, neb o akci vůbec nevěděli, důležité bylo, že tu měli dobré pivo.
když jsem se úporně snažil dosáhnout Kramolny, konejšily mě výhledy krom jiného na Bor. Foto: L. Šlosar
Nato jsem se dopustil kolosální hrubé chyby, neb nenašel jsem červeně značenou cestu na Starkoč - opomenuv, že jsme po ní šli před rokem závěr posledního pochodu s Karlem - a podoben účastníku demonstrace slepě opakujícímu předříkaná hesla vydal jsem se zpět po oné červeně značené cestě, po níž jsem do Kramolny před chvílí došel. Pak však došlo k jevu, jenž je svědectvím toho, že Nejvyšší Mocnosti člověka sice trestají za jeho provinění jako nyní mě za můj ranní prohřešek s neuváženou přihláškou Toma na trasu 35 km, leč nedají mu padnout úplně. Na cestě, jež by mě byla odvedla daleko od České Skalice, ŠŤASTNĚ jsem zbloudil a dostal se až ve třičtvrtě na pět naštěstí do Trubějova, odkud jsem byl nasměrován domorodci do Řešetovy Lhoty a Studnice, kde nebylo již těžké vytyčit si závěr putování přes Zblov a Zlíč do cíle v České Skalici, kde dočkali se mě úderem šesté Jana a Tom, jenž beztak těch třicet pět kilometrů na trase naběhal, a posléze nás všech v restauraci Sokolovna i pořadatelé.
Jana a Tom z Buků si v cíli na odkryté verandě restaurace Sokolovna prohlížejí diplomy - zaslouženou to odměnu za jejich celodenní poctivé snažení. Foto: L. Šlosar
Když jsem při zpáteční cestě ve vlaku pozoroval Toma, padnuvšího za vlast, přiznal jsem si, že je naprosto zavrženíhodné plánovat dětem trasy dle součinu vymezeného času a průměrné rychlosti, jíž je teoreticky dítě schopno dosáhnout, ale že je nutno se při takovém rozhodování vnořit do dětské duše. Naštěstí jsem ještě v průběhu našeho putování prohlédl, pochodování samo proběhlo bez nervů, především pak beze znásilňování dětské duše povinným zdoláváním určeného počtu kilometrů, takže se nakonec Tomovi turistický pochod … v jeho případě výlet … líbil. Tím pádem jsme byli nakonec spokojeni i my dva zbylí, já navíc se šťastným koncem i s dobrou kondicí až do samého závěru … jen očekávaný noční zápas Argentina - Pobřeží slonoviny jsem později stejně skoro celý prospal.
