V Kacanovech 24. 10. 1998 Úvod KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší KČT Lokomotiva Trutnov Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/ Zajímaví lidé Reportáže z turistických akcí Mladobucká padesátka Návštěvní kniha	Postupně pět posledních reportáží Úvod Přes tři hrady /08. 05. 2010/ aneb ZÚČTOVÁNÍ S MINULOSTÍ V HEJNICI Cestami Cyrila Boudy /01. 05. 2010/ aneb Z MÝCH SLAVNÝCH ÚTĚKŮ - TENTOKRÁTE DO OKOLÍ NOVÉ PAKY Kujebácký šmajd /24. 04. 2010/ aneb NA JIH OD VYSOKÉHO MÝTA Turistické setkání 2010 /17. 04. 2010/ aneb SIMULACE: Z OPOČNA DO HRADCE PŘED 26. ČERVENCEM 1875 Jarní třicítka /10. 04. 2010/ aneb REVIDOVÁNÍ, DÍKÚVZDÁVÁNÍ, GLOSOVÁNÍ ...... a nádavkem reportáže od mých kolegů Přes tři hrady /08. 05. 2010/ aneb Zúčtování s minulostí v Hejnici Jak při následujícím způsobu dopravy na pochody je tradicí, probíhalo mé sobotní ráno pod strohými pokyny techniky: 04,20 hod. - zvuk budíku, 04,25 - zmeškaný hovor, na nějž odpovídal jsem SMS-kou a 05,12 hod. další prozvonění, na jehož základě jsem vyběhl ven před dům, abych usedl do automobilu Vaška ze Žacléře, jenž zrovna dorazil a jenž ve svých útrobách skrýval ještě Vláďu, naloženého předtím oklikou v Jilemnici. Vaškův automobil barvy zelené zastavil posléze ještě dvakrát - o několik minut později v ulici Polské, aby náležitě doplnil náš počet o Marušku pro případ, že by nevlídně vyhlížející počasí donutilo nás strávit sobotu při kanastě, po druhé pak již v Sopotnici, v obci v podhůří Orlických hor 12 km jihovýchodně vzdušnou čarou od Rychnova nad Kněžnou se nacházející. Vaškův automobil barvy zelené zaparkoval tu hnedle nad hřištěm, těsně pod nímž pod kulisami západních svahů a v dohledu hranolovité věže kostela zformováni byli již pořadatelé vyhlášeného pochodu Přes tři hrady. Zatažená obloha a vlhko ve vzduchu měnící se tu a tam v reálné vodní kapky byly původou toho, že s konečnou platností rozhodli jsme se zúčastnit se toliko druhé nejdelší - třicetikilometrové trasy. Po krátkém pobytu věnovaném občerstvení, při němž zaznamenali jsme první nápor účastníků z právě přispěchavšího dopravního prostředku, vyrazili jsme na to po žlutém značení do krátkého svahu směrem východním, na jehož úbočí při kraji lesa převzalo si nás vlastní značení pochodu s grafickým vyjádřením tří hradů, směrující nás k prvnímu ze symbolů pochodu - k Potštejnu. Při stoupání na hrad prožil jsem jednu z drobných radostí života pochodnického: přihlásil se ke mně František z Broumova, onen mladík z loňského Putování Broumovskem, jenž skutečně vrhl se - snad i trochu mým přispěním - na nejdelší trasy pochodů a jenž tak zaslouží se o to, že pochody po naší generaci přece jen snad nevymizí. Po prvním kontrolním razítkování na hradě odklonili jsme se na chvíli malinko od trasy k zámku potštýnskému a ke třem turistickým vizitkám získaným již na startu připojili jsme tu čtvrtou. Před zámkem škaredil se na nás a taky pitvořil nějaký čert, za nás nezůstal jsem mu ničeho dlužen. Po návratu na rozcestí Potštejn - odbočka k hradu na příštích 16,5 km svěřili jsme se značení červenému, jež po předešlých místy blátivých úsecích úspěšně si nás zavázalo suchým terénem, byť až po obec Brná zprvu po zpevněném povrchu vedoucím, nato pak skrze malebné údolí proti toku Divoké Orlice - po cestě při sebemenší záplavě nepochybně proměněné v součást koryta řeky - a posléze v Litici nad Orlicí skrze osadu vprostřed zeleně a pestrobarevných květů chaty neuniformního vzhledu skrývající. Úžas náš vzbuzovala hustá síť občerstvení i osvěžoven, z Potštejna do Litice napočítali mí kolegové těchto na deset. V Litici nad Orlicí v podhradí na druhé kontrole orazítkovali jsme své itineráře vyzdobené barevnou mapkou, jakož i své vandrbuchy. Nato s Vaškem podstoupil jsem půlkilometrové stoupání kol dřevěné zvoničky na obdivuhodně restaurované ruiny stejnojmenného hradu, kde v kase zakoupili jsme si turistickou vizitku hradu a krátce porozhlédli jsme se po zatravněném nádvoří. Posléze poseděli jsme již opět ve čtveřici pod hradem v restauraci Na zátiší. Zde chutné pivo zn. Prazdroj co krmě hmotné a blíže kaplička - postavená roku 1897 na náklady majitele panství Oskara barona Parische a jeho manželky Adély rozené baronky Wiedersperkové, dvakráte vysvěcená /1902, 2002/, Kristu zasvěcená, v posledku krajkovými doplňky obohacená - co krmě duchovní přišly nám jako povzbuzení materiální, respektive duchovní převelice vhod pro následujícím téměř kilometrovém stoupání po cestě oscilující na úbočí Kletné slující Hřebínek, při němž na třech místech výhledy na protilehlý svah hradu Litice poskytly mi zcela neprůhlednou záminku pro kratičké přestávky zasvěcené fotografování. Nato v otevřeném terénu oko naše okouzleno bylo okolní zvlněnou krajinou, v níž střídaly se svahy travnaté se zalesněnými a kterou ojedinělá lidská sídla vůbec nenarušovala, nýbrž obohacovala, ano krajinou věčnou - na rozdíl od lidské blbosti, jež sice jako společenský fenomén je rovněž setrvalá, ale jejíž konkrétní jednotlivosti opakovány jsou zpravidla v periodách - paradoxně většinou těmi, jejichž předchůdci podobné případy blbosti ze stejně zásadních pohnutek předtím svým protivníkům zavrhli. A nejen krajina oku lahodila, nýbrž i památky minulosti - tu přetnul naši dráhu prostý kříž s obrázkem svatého Václava, ondy v České Rybné kříž s Ukřižovaným vedle památníku obětem války. přestože čtveřice hlavních protagonistů ve složení zleva Luděk z Trutnova, Vašek ze Žacléře, Maruška z Trutnova a Vláďa z Jilemnice postupovala po celý pochod vzácně pospolu, nechala se pro všechny případy zdokumentovat již po 4. kilometru u hradeb Potštejna. Foto: L. Šlosar před zámkem potštýnským probíhá patrně nějaká předvolební debata, z mimických svalů diskutujících je patrno, že je věcná a plodná. Pokud ovšem levá ruka diskutujícího zprava skrývá vajíčko, sklenici s utopencem či dokonce šrapnel, pravda je dozajista na jeho straně. Foto: V. Čech /skrze mobil/ pro pátou vizitku museli jsme co pokorní kajícníci podstoupit půlkilometrové stoupání na hrad Litice. Foto: L. Šlosar z výhledů na hrad Litice, jejichž pořizování znamenalo vítaných několik vteřin pro přerušení náročného stoupání na Kletnou, vybral jsem si co muž kompromisů druhý, tudíž prostřední. Foto: L. Šlosar chlapíka s korunou pod křížem, jenž již v otevřené krajině zastoupil nám cestu, osmělil jsem se identifikovat co sv. Václava. Foto: L. Šlosar V Hejnici před restaurací U lucerny vybavil jsem si snad potisící, leč palčivěji největší trapas, jenž se mi kdy v životě přihodil a jenž stále vybavuje se mi v krátkých útržcích co zlý sen: 06. 05. 1995. Tentýž pochod, tatáž hospoda. Přicházím v protisměru od Žampachu. Bouří se mi vnitřnosti. Vidím nápis "Fernet - 2 cl - 8 Kč". Nesoustředěn říkám: "2 deci ferneta". Nejbližší stůl utichává. Hostinský podivně zírá a nalévá. Vytahuji padesátikorunu a bezelstně říkám: "Za deset". Hostinský zírá ještě podivněji a opáčí: "64 Kč". Konečně spatřuji lampu ferneta před sebou. Tichne celá hospoda. Mí souputníci zbaběle se vytrácejí. Nápoj zdolávám na třikrát - už abych byl pryč. Ve vedru vleču se pak metr za svými souputníky schopen promluvit až v Litici. Teď chtěl jsem se vypořádat s minulostí - provždy. Poručil jsem proto spolustolovníkům s výjimkou řidiče po fernetu normální dávky a uhradil nato veškerou útratu ostatně sestávající pouze z polévek a piv. Navrch obdařil jsem své kolegy ještě následujícím veršem "Krásně je na světě / krásně je na Žampachu / potkal jsem tam zetě / potkal jsem tam snachu. / Nechoďte přes Libchyní / propáánajáána!! / potkáte tam svou tchyni / potkáte tam tchána," jehož průbojnost znehodnotil nepatrný omyl - v závěru pochodu nelízneme kraj Libchyně, jež nachází se u Nového Města nad Metují, nýbrž Libchav. Z restaurace do krátkého stoupání vyšvihl jsem s příjemným pocitem, že konečně přehlušil jsem minulost tím, že z restaurace odešel jsem napojen obvyklou dávkou ferneta, a že úhradou vyvážil jsem aspoň trochu své jedno nedávné nezaslouženě obdarování. Jen pohled dozadu poněkud zmrazil mě, neb přes silnici zůstala nepovšimnuta velká kaple - úplně s minulostí se tedy v Hejnici vypořádám, až si kapli jednou vyfotografuji. V mých pozitivních pocitech podpořilo mě nakonec počasí - po ranní mizérii převáhlo definitivně jasno a slunečno. Když místy vyčnívající nezaměnitelná silueta kopce Žampachu se skrytými ruinami hradu dovedla nás stále otevřenou krajinou do obce stejného jména, ruch z dáli na vteřinu vybídl mě k úprku … ach ne, nešlo o žádný předvolební mítink té či oné strany, kde u některých probouzejí se pudy nejnižší, nýbrž o kontrolu u tamního zámku pod třetím hradem, kde zakoupil jsem si v pořadí dne šestou turistickou vizitku a svůj vandrbuch naplnil pěti pamětními razítky. Před krátkým posezením u piva při muzice mé pocity klidu a míru posílila krátká návštěva kaple sv. Bartoloměje přistavené k severnímu křídlu raně barokního zámku z r. 1713. Její vnitřek překvapil mě nebarokní uklidňující jednoduchostí: oltářní obraz sv. Bartoloměje, dva postranní sv. Anny a sv. Josefa, dvě dřevěné sošky andílků, dva skleněné závěsné lustry, vyřezávaná plastika s rytířskou tématikou a pamětní deska, přece celkový dojem z interiéru vyzněl i laikovi zcela velkolepě. Ve stejném poklidu - stejně jako po celou, byť toho dne krátkou trasu pouhých 30 kilometrů - doslova jsme si užili, zcela vychutnali a do každičkého póru svého těla vstřebali závěrečný její desetikilometrový úsek, byť - s výjimkou krátkého extempore lučinatého úseku - vedený po zpevněných površích. Sestoupivše tak na těsný dohled Českých Libchav, a nato - sledujíce neustále blížící se komín, hranolovitou věž sopotnického kostela a vzdálenější ruiny Potštejna - kol samot Šivra a po rušné silnici z Ústí nad Orlicí na Vamberka šťastně přispěchali jsme do cíle - právě odtud odcházeli krokem svižným, předešlou jejich námahou nepokořeným, dva členové mého mateřského odboru KČT, z nichž přítomnost jednoho téměř je zárukou, že můžeme se zakrátko nadít další stejně zajímavé reportáže z pochodu na jiných webových stránkách. v restauraci U lucerny v obci Hejnice jednou pro vždy a po svém vyrovnal jsem se svou minulostí. Foto: L. Šlosar silueta Žampachu s ruinami zakrytými stromovím, Podorličanem nezaměnitelná tak, jako občanem podkrkonošským jiná charakteristická silueta Kumburka, jako by nás nic netušící zvala do příjemné atmosféry třetí kontroly tricetikilometrové trasy. Foto: L. Šlosar u zámku v Žampachu se skutečně žádný předvolební mítink nekonal, takže pořadatelé i turisté /jež na snímku zastupuje vpravo Maruška z Trutnova/ byli naladěni na stejnou vlnu. Foto: L. Šlosar cíl v Sopotnici postupně plnil se spokojenými účastníky pochodu. Foto: L. Šlosar Následující půlhodinový pobyt v cíli při četných stáncích a na hřišti - za již zcela teplého předletního počasí - s dřevěnou medailí na hrudi a s překrásně barevně vyvedeným diplomem v batohu - u chutného piva - za vystoupení skvělé country kapely Pony Expres - vprostřed tisícovky lidí plných pohody, z nichž nikdo neodešel nespokojen - přesvědčil mě o tom, že akce jako tato jsou smysluplnější, než jakákoliv shromáždění, z nichž nezasvěcený odnese si neodbytný dojem, že toho, kdo hlásá názor jiný, tedy - jak jinak - nesprávný, je třeba bučením přehlušovati, při projevu ho vyrušovati, tupiti ho, semo tamo na něj něco metnouti, jinak se nám ta demokracie nepodaří... A ježto nezdařilo se při naší cestě zpět symbolu naší doby - sebevědomé dívce za volantem - vypudit nás z vozovky do pankejta, kol třičtvrtě na šest. přibyli jsme šťastně do Trutnova. charakteristické a nepřehlédnutelné značení pochodu nenechalo nikdy poutníka na turisticky neznačených cestách na holičkách. Foto: L. Šlosar pilný účastník při pochodu nasbíral pestrých razítek v počtu hojném a ve vysoké kvalitě, pokud ovšem jeho ruka byla při razítkování dostatečně pevná - I. Vandrbuch autora pilný účastník při pochodu nasbíral pestrých razítek v počtu hojném a ve vysoké kvalitě, pokud ovšem jeho ruka byla při razítkování dostatečně pevná - II. Vandrbuch autora hrdě dmoucí se hruď účastníkovu ozdobila po pochodu vkusná dřevěná medaile pestrý vtipně řešený diplom bude pro účastníka znamenat dlouholetou vzpomínku na zdařilý pochod Cestami Cyrila Boudy /01. 05. 2010/ aneb Z mých slavných útěků - tentokráte do okolí Nové Paky Bizarnímu a pro mě neuvěřitelnému světu, v němž mravnost úzce svázána je se snahou získat pár usmolených, upocených, upachtěných hlasů ve volbách, světu, ve kterém se kvůli tomuto vznešenému cílu mravnost měnívá i o 180 stupňů dle toho, jak se to tomu kterému tribunovi hodí, světu, ve kterém kvůli onomu vznešenému cíli tropeny jsou taškařice z celých generací, a co je ještě horší, je na tyto pohlíženo jako nesvéprávné, světu, ve kterém každý, kdo má jiný názor a volí někoho jiného, je blbec a škůdce, světu troubů, kteří nedokáží oslovit omladinu, jako by žádnou nikdy neviděli, a jejich protipólů lísálků, kteří ve snaze této skupině nadbíhat, snaží se jí zalichotit v čemkoli, světu takzvaných autorit, kteří kvůli oněm upatlaným hlasům a taky kvůli tomu, aby si jiné velké skupiny lidí neznepřátelily, zbaběle mlčí a mění se tak v příštipkáře, zkrátka světu klaunů, šašků, megalomanů, exhibicionistů, zaručených poradců koho volit, nedůtklivců pro odlišnost názorů druhých, tomuto odpudivému světu, z něhož je mi na blití a zároveň nesmírně smutno, rozhodl jsem se aspoň na sobotu uniknout tím, že konečně půjdu letošní svou první padesátku. Na cestě ke splnění tohoto záměru odmítl jsem s další bolestí na srdci lákavou nabídku zúčastnit pochodu Krajem českých sklářů, přinejmenším pro začátek potřeboval jsem pro zdolání padesátky co největší časovou rezervu a tu mi zaručovala účast na sobotní trase turistické akce Cestami Cyrila Boudy pořádaná odborem KČT TJ Nová Paka. V sobotu nad ránem nepovzbudilo mě příliš počasí - když šinul jsem si to pěšky okolo čtvrté hodiny ranní ze Zelené louky na hlavní nádraží v Trutnově, mírně pršelo a bylo přitom nezvykle teplo. Do Nové Paky přibyl jsem bezmála půl hodinu před startem, zbývající čas vyplnil mi krátký příjemný pobyt v non-stop baru Koloseum pod železniční zastávkou, kde příjemný a hovorný zástupce barmanky za 20 Kč obšťastnil mě točeným pivem. Když přicházel jsem na start do Skautského domu, potkal jsem v protisměru rázně kráčejícího turistu mého věku v černém máchovském klobouku a se sukovicí v ruce, což předznamenalo téměř celé další mé putování. Zanedlouho totiž na prvních stovkách metrů trasy na jižním okraji města znovu setkal jsem se s oním chlapíkem, z něhož vyklubal se Jiří z Nezvěstic - z rodiště Rudolfa Slánského, jenž aspoň kdysi jako jeden z mála politiků sklidil, co zasel. Z mého společníka pak postupně - na prvních kilometrech trasy přes obec Studénku, později sevřeným údolím stejnojmenného potoka, dále kol kostelíka sv. Petra a Pavla, apoštolů, nad Stavem, k němuž vztahuje se pověst o dětech dřevěnického rytíře v lese ztracených, leč zázračně nalezených, a zejména na táhlém dlouhém stoupání přes Úbislavice až na Skalku - vyklubal se znalec přírody a gurmán překrásně do detailů propracovaných barokních soch, jež tu při cestách rozesety jsou, typický autodidakt, jenž vypracoval se sám od mašiny vlastním zájmem, pílí a houževnatostí. Zříceniny Kumburka na 14. kilometru našeho snažení v čase kol čtvrt na deset neskýtaly sice tentokráte dalekých výhledů mezi mraky, byť postupně se protrhávajícími, ale na krátkém spočinutí od předchozího zápolení vydávaly svědectví o pokračující úspěšné píli těch, kteří odhalováním zřícenin středověkého hradu přece vykonávají činnost záslužnější než ti, co oblbují masy, ať zprava či zleva, ze země, vody či vzduchu. Ve Staré Pace přerušili jsme nakrátko naše putování v koloniálu za účelem občerstvení, místo zteplalého lahvového piva upřednostnil jsem tentokráte minerálku. Zastávka ukázala se být velice užitečnou před následujícím výživným stoupáním na Staropacké hory s převýšením 150 metrů na jednom a půl kilometru. Stejný oddech znamenalo utěšené putování od kraje Ždírce kol osady Rumové údolí až na kraj Levínské Olešnice, jen v úvodu cesta rozrušena byla stopami dobytka táhnoucího tudy kdys v dobách dešťů. Klidné to putování ukázalo se velice užitečné před následujícím výživným stoupání na Kozinec s převýšením 100 metrů na jednom a půl kilometru. Tady mě můj o rok starší souputník přesvědčil o tom, že je také fyzicky vybaven lépe nežli já, měl jsem co dělat, abych se o svá vyviklaná kolena zapíral natolik, abych nepopadal dozadu na prudkém výšvihu na překvapivě rozlehlou vrcholovou plošinu ve výšce 607 metrů nad mořem, připomínající fotbalové hřiště, kde po úpravě mohl by hrát své mistrovské zápasy snad i Manchester United. stejně jako jiné hřbitovy i ten nad Studénkou vysílá k nám následující svědectví o proměnlivosti času: kdo živ byl, bude jednou mrtev, kdo mlád tropil si žerty z důchodců, jednou bude důchodcem, který bude terčem švandy k popukání. Foto: L. Šlosar taktéž zdánlivě jednoduše řešená socha sv. Jana Nepomuckého v Úbislavicích upoutá propracovaností jejích detailů - například ohybů šatu. Foto: L. Šlosar výhledy z vyhlídkové plošiny na Kumburku pro horší viditelnost musely omezovat na nejbližší body pod hradem. Foto: L. Šlosar na hoře Kozinci otevře se před překvapeným poutníkem natolik rozlehlý prostor, že povědomě očekává, že z nedalekého lesa - když ne fotbalisté F. C. Barcelona - vyběhnou alespoň plejeři z nedalekého S. K. Union Vidochov, aby jako Bolivijci soupeře zdeptali vysokou nadmořskou výškou. Foto: L. Šlosar Na jediné kontrole již na sestupu z hory na 29. kilometru našeho snažení v čase kol čtvrt na jednu, odmítl jsem opět nechlazené lahvové pivo a nato možnost výstupu na blízkou rozhlednu přes uzavřenou branku, upřednostnil jsem raději možnosti dostat se co nejdříve konečně do přímého dosahu chladného točeného piva v restauraci Žirafa v Horce u Staré Paky. Další žlutě značená cesta k mému překvapení ušetřila nás stoupání na Čisteckou hůru a místo toho po jejím úbočí zavedla nás do obce Borovnice, kde marně snažil jsem se po mobilu v těsném časovém předstihu dojednat improvizovanou koupi chybějící mi červené barvičky do tiskárny, můj prodejce nebyl nejspíše doma a ani se neozýval. Poté, co po překlenutí dalšího hřebene nad tamní železniční zastávkou a po převažujícím klesání přibyli jsme do Pecky, položil jsem si na dolením kraji náměstí dotěrnou otázku: "Chce se Ti, milý Luďku, vystoupat až na hrad na hořením kraji obce?" a když obdržel jsem od sebe sama jednoznačnou odpověď "Ani nápad", bez dlouhého uvažování za faktické mravní podpory svého společníka na hrad jsem se vypravil. Zde na 40. kilometru našeho snažení v čase těsně po hodině třetí byla - na rozdíl od sirotků, kteří darmo obléhali hrad v letech 1432 až 1433 - naše výprava úspěšná, zakoupil jsem tu turistickou vizitku, naše vandrbuchy zaplnili jsme dvěma vkusně graficky řešenými razítky, můj společník pak získal tu velkou samolepku a pohledy. Po pobytu v restauraci Roubal, kde tradičně neměli razítko, ale měli tu stejně tradičně dobré pivo, umožnil jsem svému společníku v klidu vychutnat si dvě polévky, do dalšího stoupání ku kostelu sv. Máří Magdalény, obsypaného nějakou dětskou výpravou, vyrazil jsem dříve sám. Když v obci Stupná překlenul jsem Zlatnici a po krátké koketérii se silničkou na Bělou u Pecky vyšvihl jsem se na hřeben, po němž na převažujícím nepatrném stoupání mířil jsem k cíli, mohl jsem krátce bilancovat své dojmy z definitivně ubíhající padesátikilometrové trasy. Do oparu času ponořeny jsou nepochybně natrvalo časy, kdy zdolával jsem i dvacet padesátek za rok co na běžícím pásu, především pak doby, kdy dělo se tak za čas hluboko pod 11 hod., má vykotlaná kolena nedovolí mi již intenzivnějšího a rychlejšího záběru. Na druhé straně i když zemdlen, necítil jsem žádné zničující únavy krom té v kolenou ni nechuti k chůzi, jež by mi zbraňovala vychutnávat si poklidnou lesní cestu skrze přírodní park Sýkornice. Můj duševní klid na chvíli pouze narušila podivná příhoda na Masarykově náměstí již v Nové Pace, kde tři děvčata posedávající na lavičkách v jeho prostředku rychlým během dostala se kradmo do těsného závěsu za mnou, což mi ovšem neuniklo, po mém zrychlení snažila se mě zezadu oslovit, na což zareagoval jsem stejně jako jistý politik neschopný oslovit omladinu, prostě jsem je ignoroval, nezlobte se, děvčata, ale na ulici já autogramy zásadně nerozdávám, a nač bych to tajil - navíc hovoří-li ke mně více děvčat, zpravidla se pýřím /však má větrovka v tu chvíli byla celá červená/ a v řeči se zadrhávám. V cíli vprostřed normálních lidí, mezi nimiž se nepýřím ani v řeči nezadrhávám a z nichž každý volí třeba jinou partaj, ale jež spojuje turistika a láska k české krajině, poseděl jsem půl hodinu při razítkování, družném hovoru a vyplňování ankety pro studentskou práci týkající se regionu Novopacka včetně dopravní obslužnosti, jež snad přinese nějakého užitku - na rozdíl od vytrvalého masírování lidu prostého od jiných polopravdami se zbožným přáním, aby proměnily se v domnělé pravdy. jiné ještě propracovanější sousoší minuli jsme těsně před Borovnicí. Foto: L. Šlosar z vyhlídkové plošiny při kase na hradě Pecka krom dalekých výhledů povšimne si i ten, jež přehlédl ji snad při vstupu s očima zaplavenými potem z předešlého výstupu. Foto: L. Šlosar v cíli pochodu Cestami Cyrila Boudy razítkovalo se ostošest, razítkoval jsem předtím já, razítkoval nyní i můj společníka z padesátikilometrové trasy. Foto: L. Šlosar Pyšen a hrd na to, že zdolal jsem poctivě trasu 50 km, vědom si toho, že na jedné straně jsou namáhavější užitečnější činnosti jako složit uhlí či vykopat pařez, ale na druhé straně taky činnosti daleko snadnější a nesmyslnější, jako bez hlubší povědomosti a zamyšlení činit zjednodušené závěry a něco a někoho lacině zesměšňovat, dorazil jsem domů, kde první slova v televizoru navrátila mě zprudka do světa vylíčeného v prvním odstavci této zadumané reportáže, světa dnes ještě autorem obohaceného o svět donkichotů, marně z něho bezvýsledně a jen na čas unikajících. Protože noc ze soboty na neděli poskytla mi dlouhého a vydatného spánku, probudil jsem se však na druhý den nezkrušený, odpočatý, svalové únavy prostý a na další turistická dobrodružství natěšený. Kujebácký šmajd /24. 04. 2010/ aneb Na jih od Vysokého Mýta Protože ve svých předešlých reportážích často stavívám se do role pana Spravedlivého, Vyváženého, pana Nad Věcí, dokonce Vzorného - jako nějaký Kája Mařík, Mirek Dušín, či teď naposledy Jiří Mádl a Martha Issová - musím na sebe po pravdě povědět, že v sobotu na osmou vyhnaly mě na start Kujebáckého šmajdu na nádvoří gymnázia ve Vysokém Mýtě, nejen zájem o turistickou vizitkou pochodu, ale také moje ješitnost. Autor projektu Turistického deníku a skutečný fotograf Rudolf Ropek letos přesně na Josefa obrátil se na mě, jenž pouze spoušť fotoaparátu mačká, se žádostí o poskytnutí mých fotografií z pochodu Kujebácký šmajd pro jeho turistickou vizitku. Zásluhou nosné základní fotografie autora projektu, jeho nápadité kompozice a jejího vynikajícího provedení, na něž bych se já nikdy nezmohl, vznikla pak pestrá vizitka, já přispěl jsem jen několika komponenty, přece však autor vizitky uvedl mě na vizitce jako druhého autora foto, však jsem na to na startu decentně Marušku z Trutnova a Vláďu z Jilemnice upozornil a ještě při pochodu zlehka několikráte se tohoto témata dotkl, samozřejmě naprosto nenásilně,u mě to ani jinak být nemůže. Následující tři zaváhání na trase byla přisuzována pak právě mé ješitnosti, ač samostatný, a ke všemu ještě pouze nepřímý podíl měl jsem pouze na prvním z nich, kdy jsem naši malou skupinku zavlekl na náměstí a k muzeu v domnění, že bude otevřeno již od osmi, ale přepočítal jsem se. Na náměstí pak nepostřehli jsme, že žluté značky odvádějí poutníka kolem finančního úřadu ulicí Tůmovou, proto jsme se pokorně vrátili na dohled startu a na značení navázali jsme dle popisu trasy oklikou ulicemi Rokycanovou a Jiráskovou až u restaurace U Brežněva. Na náměstí aspoň občerstvili jsme se v cukrárně U Raka s velkou maketou klepetáče pod stropem. Původou našeho dalšího zaváhání na kraji města v konci ulice generála Svatoně však bylo poněkud váhavé žluté značení, jež nás dostatečně nenalákalo doleva na silničku při ohradě, nicméně naše putování do Knířova po silnici č. 357 vyšlo co do vzdálenosti nastejno, toliko nás více prudila projíždějící auta. Ve vsi samotné terciánky, jež u přírodního dětského hřiště takměř vyčnívaly ze chřtánu obrovského dutého kmene, sloužícího tu co krytá skluzavka pro děti a začínající norníky, posloužily nám razítkem jediné živé kontroly dne. Další dvě blizny dostihli jsme po pravotočivém obratu ve vsi Džbánově ve volné krajině. V jejich vzpomínkách zcela určitě jako bouráci jsme však nezakotvili, protože s děvčaty v patách v následující vsi Lhůtě zjistili jsme, že žluté značení opustilo nás doleva již o půlkilometr dříve. Zatímco dívky vrátily se zklamaně zpět na místo odchýlení s trvalou zkušeností, že z postarších chlapíků nic kalého nekyne, my navázali jsme na značenou cestu přímým směrem přes pole, právě před přicházejícími Hankou z Mladé Boleslavi a Jirkou z Turnova, kteří vyvrátili naši domněnku, že na vině bylo chybné značení. terciánky těsně vedle chřtánu kryté přírodní skluzavky ve Knířově, používané dětmi a doporučované pro výcvik norníků - začátečníků. Foto: L. Šlosar Ani u této dvojice příliš nebodovali jsme, neb neuvěřila našemu vysvětlení, že ve Lhůtě poptávali jsme se marně po tamní turistické vizitce. Nevyšel mi ani pracně připravený dialog s Jirkou, jenž hodně dopředu měl jsem propracovaný jako Kasparov sicilskou obranu, neb Jirka neodpověděl na mé e2 - e4 v podobě věty "Dnes žádné vizitky nejsou" očekávaným c7 - c5 "Vždyť na startu jednu prodávali", on vlastně neodpověděl vůbec a nedopřál mi tak báječný, ale najmě nenásilný, u mě to ani jinak být nemůže, ohňostroj výkřiků /"Opravdu? - Nepovídej! - Ukaž! - Nádhera!! - Kdo to fotil, hlavně mě zajímá ten druhý"/ Ukázalo se, že Jirka mou identitu na vizitce zjistil již na startu, oklepal se však a - jak bylo ostatně zřejmo - na trasu přece vyrazil. Poté, co na jednom rozcestím pozměnili jsme se opět v pouhou trojici, na louce těsně před a nad Javorníčkem tentokráte odhalili jsme další zákeřnost značení, a - byť nevyzváni k tomu volavkou, ani slovním popisem, jaký nalezli jsme později do protisměru na dolním konci louky - opustili jsme nabízející se logicky cestu podél a louku jsme správně překročili. Útrapy dalšího silničního úseku přes Javorníček a Pustinu neusnadnili nám později v Podhořanech hasiči, na pochod se sice dotazovali, leč v zátočině silnice nás na pivo nepozvali. Poutník, jenž nechal by se ovlivnit omšelostí a nenápadností obce Nové Hrady a znechucen na jejím kraji za kostelem zlákán by byl tokem Novohradky ihned doprava, nestanul by - bohudík na rozdíl od nás - těsně za centrem obce před do široka rozpínajícím se rokokovým zámkem vybudovaným v letech 1774 až 1777 hrabětem Jeanem-Antoinem Harbuvalem de Chamaré ve stylu francouzských letních sídel. Nejen zářivé žlutobílé zbarvení jeho fasády - obzvláště zvýrazněné onoho dne v nádherném slunečném dni v popředí výrazně modré oblohy - ale především obnovený interiér je výsledkem uskutečněné zprvu sveřepé vize Petra a Magdy Kučerových, kteří ze zchátralé podoby budovy zakoupené od restituentů dokázali objektu postupně navrátit lesk Českých Versailles snad stejně obdivuhodně, jako když Jindřich Schliemann z jednoho nenápadného pahorku v Malé Asii dokázal odkrýt Tróju. Kol vyleštěné překrásné pragovky, jež právě dorazila načele svatebního konvoje, prošli jsme vstupní branou a schodištěm nad francouzskou zahradou vystoupali jsme až ku vchodu do zámku alespoň za účelem razítkování, sledujíce vzápětí průvod svatebčanů do zámku mířící. Chatu Polánku - po Nových Hradech po 1,5 km podél toku Novohradky následující - čistě pudově zařadil jsem již při své říjnové návštěvě loni mezi osvěžovny přátelské - stejně jako například Lyžařskou či Rýchorskou boudu /čímž není ovšem řečeno, že ty ostatní považuji za nepřátelské/, obsluha je tu vlídná a pohotová, razítko vkusně graficky vyvedené, příjemná popolední necelá třičtvrtěhodinka toto hodnocení zcela potvrdila. rokokový zámek v Nový Hradech roztažen je zleva doprava i zprava doleva táááákhle široko, takže jsem nakonec prováhal okamžik jeho zachycení v plné šíři. Foto: L. Šlosar¨ detail zámku v Nových Hradech ukazuje zákoutí s částí francouzské zahrady a s rokokovými ozdobami. Foto: L. Šlosar ač odpudivý mi připadá automobilismus v agresivní podobě, do jaké rozvinul se v posledních desetiletích, pro pragovky podobné té, která přivezla svatebčany k zámku v Nových Hradech, mám velkou slabost. Foto: L. Šlosar ¨ Maruška nachází se v blízkosti smutného vodníka, jenž stále něco hledá v hlubinách pod sebou. Foto: L. Šlosar ¨ Když postáli jsme chvíli u vodníka, jenž jakoby smutně hledal cos, co dávno mu již upadlo co nepotřebné kams do hlubin malého jezírka, na jehož kraji osaměle postává, pokračovali jsme dále po toku Novohradky, do Podchlumu, kde velice neradi na pokyn itineráře její poklidné údolí opustili jsme do prudkého stoupání, jež zakončeno bylo výhledem na několik vesnic, z nichž nejbližší evidentně byla onou Doubravicí, kterou projít ukládal nám dále itinerář. Ve vsi samé chopilo se nás pak vlastní - strohé, leč zcela vystihující - značení pořadatelů, jež nenechalo nás utopit se v neuvěřitelně podmáčené louce a jež vyvedlo nás dalším prudkým stoupáním skrze lesnatý úsek na silničku, která spolehlivě zavedla nás opět na turistické značení. Naše další kroky v odkryté krajině zklidnila, zrychlila a zároveň prodloužila silnička přes Pustinu až na kraj Zádolu, kdy postupně odkrývaly se nám výhledy na rozlehlou krajinu směrem severním, především poněkud vlevo na kýžené Vysoké Mýto, k němuž nás po levotočivém obratu dovedla lesní a nato silniční trasa přes Brteč a po klesání i přes Vanici s kapličkou před obcí - roku 1649 na paměť obětí války třicetileté zřízenou - s poněkud zarostlým schodištěm. Pod Vanicí opustili jsme naši trasu pochodu 35 km a po silnici zamířili jsme k onomu kraji Vysokého Mýta, kde ráno zradilo nás turistické značení, a hned na to do zmiňované hospody U Brežněva, jež naštěstí nezradila, odmyslíme-li si nepřítomné razítko, jež dle líčení číšnice stejně volalo po grafickém ztvárnění. Ostatně fotografie jeho možné předlohy, po níž hospoda byla nazvána, nacházela na stěně blízko nás, tajemník - Uchvatitel z ní shlížel trochu mladší, čemuž svědčilo méně husté obočí a méně metálů na saku, takže pod nimi byla tentokráte patrna i jeho barva. V restauraci na chvíli opustil jsem své souputníky k samostatné tentokráte přímé pouti k muzeu, při níž protijdoucí Rom při pohledu na mou hlavu s nepokojnou čupřinou, jejíž vršek skrývala však bohudík milosrdně čepice, sdělil své partnerce jediné slovo: "Sandokan", čímž - jak to bývá u lidí velebených neoprávněně dle někoho, jehož mužná předloha ve skutečnosti je pro ně nedostižná - velice mi zalichotil. V muzeu samém uskutečnil jsem transfer, jenž trpělivě dojednal jsem telefonicky v pátek s informačním centrem v sobotu zavřeným, a převzal jsem tu obálku s turistickou vizitkou Vysokého Mýta, jejíž cenu na místě uhradil jsem, dále se dvěma otisky razítka a leporelem města, ještě teď moc za vše upřímně děkuji. V cíli zastihl jsem své souputníky v rozhovoru s pořadatelkami, jež určitě zasloužily si větší pomoc nežli pouze od terciánů a lepší účast nežli 108 osob opět třeba z vlastního gymnázia, je však třeba vzít v potaz skutečnost, že pochod konal se v době, kdy omladina pověřena byla důležitějším státotvorným úkolem Jiřího Mádla a Marthy Issové, přesvědčit své nezkušené babičky a dědečky, vlastně - abych nezkresloval - báby a dědy, koho správně volit - ke všemu zadavateli vyzbrojena takovou argumentací, že jedná se o úkol nadlidský a téměř nesplnitelný. toužebně sledované Vysoké Mýto objevovalo se před námi vlevo ve stále větší blízkosti, přece ještě nad Vanicí zdálo se nám s ohledem na naší žízeň stále příliš vzdáleno. Foto: L. Šlosar protože omladina právě dozajista hučela do svých světem neprotřelých prarodičů, koho mají správně volit, a také dobré vysvědčení si vyžaduje svoje, v cíli hovořili jsme toliko s obětavými relativně staršími pořadatelkami. Foto: L. Šlosar Po krátkém posezení v hotelu Kobylka, kde v přímém fotbalovém televizním přenosu z Anglie požírali tuláci vlky, rozesel mezinárodní autobus každého z nás - spokojeného s tokem příjemného turistického dne - k našim domovům. Turistické setkání 2010 /17. 04. 2010/ aneb Simulace: Z Opočna do Hradce před 26. červencem 1875 Jistou slabinou konkrétního pochodu je určitý stereotyp - každý koná se po trasách po určité době obměňovaných, ne-li dokonce rok co rok stejných, na každý pád zpravidla ve stejném sídle. Pilný odbor KČT Sokol Smiřice chodí na to při pořádání Turistických setkání jinak - pořádá tuto akci co hvězdicovou a její průchozí místa hbitě každý rok mění. Na Turistické setkání 2010 přilákalo mě průchozí místo Krňovice - obec v širokém údolí Orlice v nadmořské výšce 240 metrů 15 km východně od Hradce Králové. S Vaškem ze Žacléře shodli jsme se na tom, že na Krňovice oboříme se ze severovýchodu, rozpor v konkrétním východisku i čase vyřešili jsme takto: Vašek vyjel z Trutnova vlakem již v 05,40 hod. a dorazil do Dobrušky, kde vyčkal necelou hodinu otevření informačního centra za účelem zakoupení čtyř turistických vizitek, do Opočna, kde měl připraveny v trafice další dvě, došel pěšky. Já pak odjel jsem vlakem o hodinu později pouze do Opočna - byť dospěl jsem sem přece o necelou hodinu dříve než Vašek, přece tento časový předstih nepřišel mi nazmar. Každý z nás totiž po dobu svého bytí nechtěně shromažďuje nahodile nejrůznější informace, jen část populace dokáže je však i po letech vhodně zužitkovat. Ti, kteří učiní tak ve prospěch svého povolání, stávají se úspěšnými podnikateli, manažery či novináři, jiní, kteří své zasuté poznatky využijí pro svou rodinu, platí za úspěšné manžele či partnery. Pak jsou ještě smolaři, kteří využívají nastřádané informace jen pro svůj koníček, ti nikdy neprorazí a jsou nedoceněni. Tak oživil jsem si já u příležitosti své návštěvy Opočna letitou informaci o existenci pomníku k válce roku 1866 ve městě. Alespoň v tom měl jsem štěstí, že postačilo mi oželet dvoukilometrovou cestu autobusem z nádraží na náměstí, po 400 metrech chůze připojit se k rušné boční silnici zleva přicházející od Bohuslavic nad Metují, pokračovat po ní doprava již pod přijatým názvem ulice Na Olivě dalších necelých 200 metrech ke křiklavě červené hale společnosti Štěpánek, spol. s r. o. - nalézt pak na trávníku vedle haly tradiční jehlan s nápisem "K upomínce na zde odpočívající rakouské vojíny z války r. 1866" zdařilo by se i roztržitému. Čas mého čekání na Vaška později na náměstí úspěšně vyplnila též následující drobná příhoda v cukrárně: prodavačka odmítla prodat mi lahvové pivo beztak umístěné mimo ledničku za splnění mé podmínky, že si ho v prostorách cukrárny také vypiji, takže jsem ho zdvořile, leč bez emocí, možná ze zbytečného trucu odmítl zakoupit docela. Posléze již s Vaškem těsně po deváté hodině opustili jsme konečně Opočno pod oblohou zcela od mraků vymetenou, včetně mraku pocházejícího od vztekající se islandské sopky Eyjafjallajökull, jenž pro změnu toho dne vymetl široko daleko ze vzdušného prostoru leteckou dopravu, s výjimkou jediného rogalla, jehož zvuk později protínal okolní ticho někde ve směru západním. Místo letadel sledoval však naše snažení zdáli na slunci zářící bílý bod na hřebeni před námi poněkud vlevo. Jeho identita od počátku byla mi zřejma z protisměrného putování dne na trase Týnišťských šlápot od dubu k dubu uskutečněného dne 21. července 2007. Skutečně po dvojím prostřídání úseku lesního /krátkého za Opočnem a delšího v lese slujícím Mochov/ a silničního /mezi Vodětínem a místní částí Mokrého V Lípách a jeho pokračování kol usedlosti Vranova/ původně nepatrný bílý bod nabyl postupně konkrétnější podoby kostela s bílou hranolovitou věží. Po překlenutí tentokráte nedlouhého polního úseku a dalšího úseku silničního podstoupili jsme k němu nakonec jediné a kratičké stoupání dne. Vytrvalý a téměř nepřetržitý svědek našeho putování románský kostel sv. Jakuba Staršího, apoštola, z 2. pol. 12. stol. ve Vysokém Újezdu nad Dědinou znamenal také první krátké naše zastavení, odmyslíme-li si fotografování u pomníku lesního rady Hugo Koniase v lese Mochově zvaném. Přiměla mě k němu poznámka v průvodci Náchodsko Hradecko …"náhrobník ze 13. stol. s nápisem Weislava domicilla patří k nejstarším u nás". Nejstarší hroby a kříže nalezl jsem před kostelem, nápis však jsem neshledal, čímž zřejmě usvědčil jsem se z povrchního pozorovatelsví, nicméně buď přece vysloven dík podobným podnětům z knih, neb přiměje poutníka nechodit po krajině mechanicky, nýbrž po památkách od našich předcích aspoň pátrat. v lese Mochov sešli se na obrázku dva radové - vlevo na reliéfu na svém pomníku lesní rada Hugo Konias a vpravo rozumbrada - autor této reportáže. Foto: neznámý kolemjdoucí /Vašek/ bílá silueta, zprvu toliko bílý bod kostela ve Vysokém Újezdu s malými přestávkami sledoval nás prakticky od chvíle, kdy vytáhli jsme paty z lesíka hnedle za Opočnem, schopný zachycení byl však až někde u Vranova. Foto: L. Šlosar vskutku nejstarší kříže a pomníky nalezl jsem před kostelem, nápisem o Weislavě /Věslavě/ jsem však neidentifikoval. Foto: L. Šlosar Stejně jako Vysoký Újezd neukojil můj badatelský neklid, následující obec Jeníkovice s kostelem sv. Petra a Pavla, apoštolů, s vysokou štíhlou věží na vyvýšeném trávníku, neukonejšila mé vzrůstající sucho v ústech a v hrdle, byť šipka k Obecní hospodě byla tomu příslibem, najmě pak protijdoucí muž v montérkách, neb je známo, že o dnech volna k upokojení svých žen strojívají se muži na venkově do montérek a v nich k potěše tentokráte své trávívají příjemné chvíle v hospodách. Ta zdejší však otevírala až o odpolednách. obec Jeníkovice s vysokou věží kostela, avšak také s Obecní hospodou naše tužby tentokráte hmotné neukojila. Foto: L. Šlosar V útulné restauraci Černý kůň z kraje náměstí v Třebechovicích pod Orebem klidné tóny Lennonovy písně Imgine linoucí se tu přesně o polednách z radia připomněly státní smutek na paměť tragické havárie letadla s polskými čelnými představiteli před týdnem ve Smolensku. Vkusné razítko restaurace k jejímu 10-iletému výročí před dvěma lety dokazovalo, že vtipně lze vyřešit žádosti turistů o razítka a obavy jejich majitelů ze zneužití oněch s identifikačním číslem. vkusně řešené razítko restaurace Černý kůň v Třebechovicích pod Orebem přiláká sběratele suvenýrů, kteří tu posléze ocení výběr piv, příjemné prostředí a vlídnou obsluhu obec Jeníkovice s vysokou věží kostela, avšak také s Obecní hospodou naše tužby tentokráte hmotné neukojila. Foto: L. Šlosar Po prezentaci k Turistickému setkání v restauraci U skanzenu v Krňovicích odskočili jsme si dvěstě metrů do Podorlického skanzenu - pro turistické vizitky, já navíc ke krátkému jednání, jehož výsledek snad potěší později čtenáře Zpravodaje, i do skanzenu samého, připomenout si na pozadí dobových budov ony domněle idylické doby, kdy neglobalizovalo se, takže souběžně se někde ve východních Čechách řezaly do krve dvě znepřátelené armády, a někde jižněji na Budějovicku pak chasníci navzájem při nějaké venkovské veselici, a kdy i sopky snad hleděly si toliko okolní lokality. Nato odpočíval jsem necelou hodinku v restauraci samotné - kromě Vaška i za přítomnosti Marušky a Vládi, kteří na místo setkání dorazili odkudsi z východu. budovy Podorlického skanzenu připomínají doby, kdy se neglobalizovalo, takže až na výjimky sopky hleděly si svého a vůbec každý si hleděl svého, ale naopak nebyly dotace z Unie, čerstvé tulipány z Holandska a přenosy z Ligy mistrů. Foto: L. Šlosar v pohodě začínajícího odpoledne v restauraci U skanzenu poseděli zleva Maruška z Trutnova, Vláďa z Jilemnice a Vašek ze Žacléře. Foto: L. Šlosar Protože ostatní nikoliv z důvodu únavy cestovali zpět vlakem z Třebechovic pod Orebem, po krátké obhlídce exteriéru kostela Nanebevzetí Panny Marie opět vtělil jsem se do občana opočenského, jenž před 26. červencem 1875, kdy až byla zprovozněna železniční trať Choceň - Broumov přes Opočno, potřeboval se nutně do večera dostat do Hradce Králové a jenž neměl k dispozici formanský povoz. Krajské město bylo totiž konečným cílem mého snažení. V lese převážně borovém zakolísal jsem pouze jednou na místě, kde zmátlo mě k odbočení doleva pokácené stromoví, poté doputoval jsem do Bělče nad Orlicí, kde nedalo se odolat lákání hostince U Hušků ke konzumaci bělečského Cara z místního malého pivovaru. Posezení zpříjemňovala tu jakási hudební skupina, právě hrála Ježkovu píseň Život je jen náhoda. restaurace U Hušků obsypána byla cyklisty, bělečského Cara dostalo se však i opěšalému pocestnému. Foto: L. Šlosar Hojnost přítomných ve venkovních prostorách, množství cyklistů, jež dále míjeli mě skrze další lesní úsek, v okrajové čtvrti Hradce Králové Malšovice pak nějaká akce v zahrádkářské kolonii, ano i pinkání tenisového míčku tamtéž, to vše za trvajícího již teplého slunečného dne naplňovalo mě utěšeným pocitem, že se něco děje, že lidé nesedí se založenýma rukama doma, že se chtějí pozitivně a aktivně bavit, aniž by přitom někdo byl sočen, posílán do plynu či častován vajíčky. V Hradci Králové dovedlo mě turistické značení kol populárních "lízátek", jimž jako štikám by nejvyšší fotbalová soutěž slušela mnohem více než různým kaprům, tím spíše více než piranhám, a dále po Malšovickém mostu na druhý břeh Orlice. V té době ujalo se mě již známé panorama kostela sv. Ducha, radnice a dalších kostelů a v jejich směru bez problémů doputoval jsem přes Malé náměstí na náměstí Velké. ulici Na Hrázce v okrajové čtvrti Hradce Králové Malšovicích lemují památky po našich technicky zdatných předcích. Foto: L. Šlosar Tady přesvědčil jsem se o kladném též působení zákona schválnosti. Kdybych přibyl jsem sem - teď už těsně po páté - třeba ze Znojma s výhledem, že se sem dalších dvacet let nedostanu, určitě bych nalezl Bílou věž zavřenu, kdybych dorazil třeba až z Kežmaroku, možná dokonce na dvěstě metrů před sebou uslyšel bych rachocení klíčů zamykajících zámek. Avšak jako krajský občan - mocný město navštívit kdykoliv - přes dosavadní svůj krok - sice svižný, nikoliv však k tomu účelu cílevědomý - i nyní již po otevírací době v pohodě zakoupil jsem si tu druhou turistickou vizitku dne a svůj Turistický deník i vandrbuch obdařil jsem dalším razítkem. Další mé poklidné kroky na vlakové nádraží, jež bych byl s to vykonat i poslepu, byly již formalistickou hříčkou, na jejíž konci v pohodě vypil jsem zasloužené pivo v Edenbaru pod úrovní nádraží. Věřím, že jsem si je zasloužil, vždyť právě dorazil jsem pěšky od vlakového nádraží v Opočně na hlavní vlakové nádraží v Hradci Králové na vzdálenosti do 35 km sice za devět a půl hodiny, z nichž však část vyhradil jsem relaxaci a účelům vlastivědným - způsobem, jenž by pravděpodobně využil před více než 135 lety též občan opočenský, jenž potřeboval by se nutně do večera dostat do Hradce Králové a jenž neměl by k dispozici formanský povoz. Jarní třicítka /10. 04. 2010/ aneb Revidování, díkúvzdávání, glosování V sobotu ráno šinul jsem si to ve směru na Krakonošovo náměstí v Trutnově stejně jako před týdnem na start Prvních jarních kilometrů - toliko o hodinu později. Přece prožíval jsem nezvyklé pocity - nepamatuji totiž dob, kdy mířil jsem ve svém působišti Trutnově na start pochodu jako prostý účastník neobtěžkán odpovědností pořadatele. Teď však cílem mým bylo informační centrum v budově staré radnice, jež zvolil si odbor KČT Bohuslavice nad Úpou jako druhé alternativní místo startu 37. ročníku svého pochodu Jarní třicítka. Dobrý ten nápad částečně devalvovala absence plakátů pochodu ve městě /tato nabídka víc měla oslovovat potenciální sváteční účastníky pochodu z třicetitisícihlavého města, kteří o nějakých kalendářích pochodů nevědí zpravidla nic/. S dalším činitelem, jenž snahu pořadatelů naboural, počasím nebylo pořízení vůbec - po řadě pěkných dnů byla nebesa, jež současně hrozila deštěm, pokryta těžkými, byť potrhanými mraky, ochladilo se na 5 stupňů nad nulou. Protože dle propozic uvedených na webových stránkách bohuslavického oddílu jsem očekával, že itinerářem budu katapultován na Rýchory, na startu byl jsem zlehka zaskočen pokynem pořadatelů pokračovat dále do Bohuslavic, ale nijak mě to nebralo, protože kudy v našem kraji chodím, tudy vždy chodím rád. Popisované počasí neodradilo navíc krom jiných ani novoměstské turisty Jardu a Miloše, takže první část trasy ochotně sdílel jsem s nimi, jen co na náměstí pohledem nabažil jsem se staronově instalované sochy Josefa II. Přesně po zeleně značené cestě dospěli jsme do Starého Rokytníka, kde za pomníkem obětí světových válek přesvědčil jsem se o tom, že pozorný turista musel si před týdnem povšimnout toho, že zelená šipka vybízí ho k tomu, aby opustil širokou cestu doprava, poté aby vyšvihl se ku kostelu svatého Šimona a Judy, apoštolů, a aby tak neminul později jedinou živou kontrolu letošních Prvních jarních kilometrů u sochy sv. Jana Nepomuckého. Za sochou sv. Josefa již nad Starým Rokytníkem shledal jsem, že účastníci tras 18 a 23 km museli před týdnem bezpečně dospět do Bohuslavic po široké spolehlivě modrými značkami opatřené cestě. Těsně před tím, než otevřely se před námi utěšené výhledy na Bohuslavice nad Úpou samotné, jako účastníky před týdnem aspoň načas zprava zasahovaly nás sluneční paprsky. Sportklub v Bohuslavicích nad Úpou, tradiční a hlavní místo startu pochodu, připraveno bylo uvítat i účastníky přihlášené v Trutnově. Uvyklý líčit svá putování naturalisticky uvádím bez obalu, že jediné mé pivo tu předešel panák slivovice, jenž neublížil, nýbrž naopak pomohl. Již na startu v Trutnově předseda odboru Jarda nabízel nám další trasu zvolit si dle svého výběru. Protože ona předepsaná měla proběhnout v blízkosti mého bydliště - na Stachelberg a zpět, nabídky využil jsem pro vlastní putování zčásti opět ve stopách tras předtýdenních Prvních jarních kilometrů za účelem revize jejich itineráře i k poděkování těm, kteří přispěli k jejích zdárnému průběhu. První na řadě byl Olda, šéf Sportklubu, jenž jeho otevřením před týdnem od deváté hodiny zasloužil se o to, že naše trutnovská akce nebyla pouze opisováním rozcestníků. Když za další krátké drobné dešťové přeháňky vystoupal jsem nad Bohuslavice, když zabočil jsem posléze doprava a když za silnicí procházel jsem Sedmidomím směrem dále na Malé Svatoňovice, hnedle se shovívavým úsměvem vybavil jsem si svůj půvabný omyl z před týdne v itineráři, kde osadu přejmenoval jsem na Šestidomí. Ani již několik kilometrů trvající přísný dohled Jestřebích hor po mé levici přec nezamezil mi za Velkými Svatoňovicemi opustit turistické značení a do Malých Svatoňovic dospět po neznačené cestě kopírující železniční trať. sochu císaře Josefa II. shlížející na poutníka v popředí zachmuřené oblohy jistě nepohoda z míry nevyvádí, vždyť zažila doby chmurnější, možná dokonce 23. 05. 1923, kdy ji nějací pozdní antimonarchisté na dlouhá léta odstranili, bylo počasí překrásné. Foto: L. Šlosar svatý Josef dohlížel nad Starým Rokytníkem na poutníky, aby do Nazaretu, pardon do Bohuslavic pokračovali správnou cestou. Foto: L. Šlosar my dálkoplazi jsme sice vymírající, leč stále rozvětvená rodina, jež svátek co svátek, jímž je každá turistická akce, scházíme se k družnému hovoru, jak ve Sportklubu učinili zleva Miloš a Jarda z Nového Města nad Metují a Standa z Bohuslavic. Foto: L. Šlosar Jestřebí hory, Malé Svatoňovice i vzdálené obzory vpravo nevyhlíží od Končin nijak přívětivě, ale ty, milý poutníku, nesmíš se přece nechat odradit. Foto: L. Šlosar Po jejím překlenutí asi 100 metrů nad železničním přejezdem zabočil jsem do sympatické cukrárny po levé straně, která od roku 2006 pravidelně třetí sobotu lednovou poskytuje mi asyl na konci mých pěších putování z domova na členské schůze zdejšího odboru KČT. Dnes však zastavil jsem se tu krátce, abych zakoupil si turistické vizitky č. 753 /Malé Svatoňovice/ a č. 766 /Žaltman/. Štěstí neopustilo mě ani později v Muzeu bratří Čapků, i sem - stejně jako předtím po deseti minutách do cukrárny - zavítal jsem mimo oficiální otevírací dobu, muzeum dokonce má oficiálně otevřeno až od května, ale naštěstí okupovala je právě na základě zvláštní objednávky nějaká výprava turistů, takže mohl jsem si tu do turistického deníku vtisknout razítka města "u příležitosti požehnání městských symbolů 18. 08. 2007" a Žaltmanu. Následující na dvou kilometrech převýšení 240 metrů na rozcestí pod Žaltmanem zvolil jsem si také proto, abych odškodnil své lenivějící a stárnoucí tělo za to, že vzdor tradici bylo mi v důsledku změny jízdního řádu odepřeno ničit je tudy letos na Nový rok. Náročné stoupání dalo mi nyní silně zabrat, přece mé pravidelné tempo zbrzdil toliko palouček bledulí vpravo na konci krátkého klesání pokračujícího ještě pár metrů za Bílým kůlem. Z rozcestí pod Žaltmanem zamířil jsem tentokráte ještě dalších dvěstě metrů dále na rozhlednu, vybídla mě k tomu nejen zakoupená turistická vizitka č. 766, ale též pocit zahanbení, že rozhlednu jsem v posledních obdobích toliko míjel. Na rozhledně zasáhla mě symbolická přeháňka spíše sněhová. Nechal jsem se tu zvěčnit starším sympatickým polským manželským párem, který evidentně - stejně jako já - nebyl ještě dostižen zprávou o tragédii, jež o tři hodiny dříve postihla polský národ v důsledku leteckého neštěstí u Smolenska, při němž tragicky zahynuli čelní jeho představitelé načele s prezidentem Lechem Kaczyńským. Při klesání na Paseku poslední připomenutí zimy představovaly zmrzlý sníh ve vyhloubeném korytě cesty a sníh rozbředlý zkraje osady. Na louce o několik metrů výše co příslib konečného vítězství jara bělala se taktéž rozlehlá plantáž bledulí. Jestřebí bouda byla zcela prázdna, odmyslím-li si Karla z Hronova, s nímž po dvakráte předtím minul jsem se při stoupání z Malých Svatoňovic. Pohostili jsme se navzájem horkou medovinou, Karel její dobrodiní potřeboval více, neb čekala ho důležitá mise povzbudit bratra Pepíka z Červeného Kostelce. Jestliže ubíhají marně první jarní turistické víkendy, bývá člověku čelícímu následkům přechozeného nastuzení dočasně krušno, věřím, že nakonec osud kolísavý nastaví příznivou tvář tomu, jenž bude mu nápomocen trpělivým léčením a optimismem!! Vrtkavé bylo nyní i počasí: když chystal jsem se navázat nad Jestřebí boudou na úzkou zprudka klesající stezičku s obmezenými výhledy na Rtyni, krátce přepadla mě chumelenice. V Markoušovicích po předešlých výhledech pro změnu směrem severním na Krkonoše i Vraní hory zastavil jsem však na občerstvení v chalupě se sochou Josefa II. ze zcela jiných důvodů. Slušelo se poděkovat i panu Jiřímu za to, že také on pro účely Prvních jarních kilometrů otevřel svůj podnik, byť nedostalo se mu zasloužené odezvy ze stran putujících. Svou revizi části tras Prvních jarních kilometrů ukončil jsem v místech těch poznatkem, že chalupu napříště bude třeba opatřit označením kontroly, odspoda od turistického rozcestníku možná pak na třicet metrů k chalupě přidat i směrovku. V občerstvení poseděl jsem příjemnou půlhodinku při jednom pivě, byť nejsem společníkem hovorným, padla řeč i na věci od turistiky odtažité, třeba i na to, že je-li někomu dána důvěra být kronikářem, nemělo by být do jeho činnosti zasahováno, byť v opačném případě zpravidla nedochází k takovým tragédiím, jako třeba když politici kibicují do činnosti svých řidičů či pilotů. Mé putování neobyčejně blátivým terénem orámováno bylo již pod Hůrou dalším tentokráte nečekaným setkáním, neb z jednoho z mužů dobývající dřevo vyklubal se příbuzný mé manželky Vašek z Markoušovic, člověk pracovitý a nadaný neobyčejnou manuální zručností, s níž ochoten byl se dříve při velebení našeho bytu podělit i se mnou, ale větších úspěchů dosáhl by zřejmě spíše u foxteriéra. beznohý autor reportáže je na rozhledně na Žaltmanu zachycen těsně poté, co pohotovým gestem zachytil čepici, jižjiž svanutou někam mezi stromoví, a poté, co ukryl ji do větrovky. Foto: neznámý kolemjdoucí kdyby - nedej Bože - bledule byly hospodářskou plodinou, stala by se Paseka v Jestřebích horách určitě jedním z největších zpracovatelů, čímž by sem přibyly manufaktury a sklady a nám poutníkům by se tu pranic již nelíbilo. Foto: L. Šlosar vrtkavé počasí náhle a nečekaně Černou a Světlou horu od Markoušovic odkrylo. Foto: L. Šlosar poutník za Hůrou překonávající řídký marast mohl se utěšovat alespoň tím, že ustlat si do řídké kaše bylo by přece jen snesitelnější než ze stejné výše zprudka usednout na sukovitý oj. Foto: L. Šlosar Po zbytek mého putování musel jsem se obrnit nekonečnou trpělivostí, neb trasa netěšila se již takové atraktivitě, přičemž znám ji nazpaměť - další prudké klesání do Lhoty, asfaltka v horní části vsi, příjemný úsek podél železniční trati od Adršpachu, asfaltový úsek kol hřiště poříčského klubu, krátký úsek silnice od Libče, žlutě značená cesta kol rodinných domků, po louce a skrze prořídlý les a stoupání na Bučinu, kde rozevřel se přede mnou výhled v dálce na Zelenou louku, jenž byl mi vítaným povzbuzením pro zbylou necelou třičtvrtěhodinu cesty. Doma značně uondán těšil jsem se z více než třiceti kilometrů, byť absolvovaných ve známém terénu, neb tyto stanou se zajisté odrazovým pro mě můstkem pro další bezbolestnější putování místy méně známými, takže příliš nevadilo, že televizní fotbalový zápas, jenž snažil jsem se stihnout, byl odvolán lidmi s mylnými představami o tom, že koupí-li si zámožný kmán odnikud hraběcí titul, bude se tím moci pyšnit tradicemi, slavnými předky a modrou krví. Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova …. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavý úvod naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo. Výlet do Krkonoš /08. 05. 2010/ aneb NA SNĚŽKU Z RŮZNÝCH MÍST /napsal Jan z Jičína/ Výlet do Českého ráje cyklo /06. 05. 2010/ aneb NA KOLE ČESKÝM RÁJEM /napsal Jan z Jičína/ O Žižkův štít /24. 04. 2010/ aneb SE ZPESTŘENÍM NA ZVIČINĚ /napsal Jan z Jičína/ Výlet do Železných hor /17. 04. 2010/ aneb MEZI TŘEMOŠNICÍ A HLINSKEM /napsal Jan z Jičína/ Výlet do Lužických hor /10. 04. 2010/ aneb V LUŽICKÝCH HORÁCH ZA POČASÍ VSKUTKU APRÍLOVÉHO /napsal Jan z Jičína/ Výlet do Krkonoš /08. 05. 2010/ aneb Na Sněžku z různých míst /napsal Jan z Jičína/ V sobotu 8. 5. 2010 v 11 hodin využil jsem dřevěné lavičky na vrcholu hory, konzumoval chléb se sýrem i salámem, zapíjel lahvovým pivem "Krakonoš", které jsem si donesl v batohu, též radoval jsem se z dalekého i blízkého rozhledu po krajině. Místem posezení byla Sněžka (1602 m). Pohlížel jsem především do míst mezi Černou i Liščí horou, kudy měli právě procházet další tři rodinní příslušníci. Tímto dokládám: nejen v čase největší slávy psychiatra MUDr. Miroslava Plzáka platilo, že ve volném čase nemusí být rodina pospolu. Toho dne ráno odebrali jsme se starší škodovkou do nejvyšších českých hor, leč na trase nesjednotili jsme se. Manželka a syn Jan rozhodli se vyjet do výšin z Janských Lázní na Černou horu lanovkou, Lukáš si to vystoupal pěšky, aby dál s nimi postupoval společně do Pece, kam ovšem musel někdo popojet autem, což zůstalo na mně. Při průjezdu Svobodou nad Úpou napadlo mne zaskočit si do samoobsluhy pro pár piv s obrázkem vládce hor na etiketě, a tak jsem si jednu láhev nesl pak s sebou na túru, což jindy nečiním. Z Pece pod Sněžkou, odkud vydal jsem se v 9 hodin na pěší trasu, zvolil jsem výstup Obřím dolem. Věděl jsem sice, že v ten den probíhat bude jakási akce propagující život, to mně nevadilo; vybavil jsem se předsevzetím, že nebudu rušivým prvkem organizovaného snažení. Nezaregistroval jsem se sice jako účastník, ale na každém zastavení četl jsem pozorně, co vnímá v jednotlivých devíti měsících před narozením dítěte matka i budoucí lidský jedinec v jejím lůně. Důl - ač jmenuje se Obří - zdál se mi ještě větší. Přidávání nadmořské výšky přerušoval jsem nejedním zastavením, příjemně naladěné tóny padající vody Úpy a jejích přítoků ve spojení s ohledy do údolí k tomu přímo lákaly. Od Slezské boudy zvolil jsem výstup na Sněžku chodníkem českým. Mou svačinu na vrcholu pozorovaly české turistky, jejichž potrava nebyla pro Krkonoše příliš symbolická (oplatky měly na obalu nápis "Tatranky"). Na nejvyšší hoře české ztišil jsem se ještě v kapli sv. Vavřince, ze zvyku nahlédl do polské boudy, poprvé zašel do české poštovny. S úžasnými rozhledy (Ještěd ze Sněžky viděl jsem snad prvně) nemohl jsem se dlouho rozloučit, až v půl dvanácté rozhodl jsem se k sestupu. Abych to prostřídal, vybral jsem pohodlnější chodník polský. Od Slezské boudy, kde pro mou obuv ukazoval na mne jeden turista se slovy: "Zase jeden Kanaďan", pokračoval jsem hrdě k Luční boudě. V těch výškách překvapily mne kachny březňačky, jichž nikdo z kolemjdoucích vyčítavě se neptal, kde se tu berou. Do tajemství harmonogramu tání sněhu na Studniční hoře nesnažil jsem se ani tentokrát proniknout. Lehce unavenému již turistovi neuniklo, že do nitra Luční boudy vchází se nyní z jiné světové strany, což jsem vyzkoušel. Památník obětem hor byl opatřen visacím zámkem, a tak jsem si nepřipomněl jména obětí ani smutné události, k nimž v Krkonoších došlo. Mezi Výrovkou a boudou Na Rozcestí (na mém 18. kilometru) došlo ke krásnému setkání s manželkou a dvěma syny; přišli oni od Černé hory přes Kolínskou a Pražskou boudu a Liščí louku. Bylo třeba se vzájemně informovat o stavu únavy a s přihlédnutím k zatím nedostatečnému nasycení dojmy z májové soboty na hřebenech byla stanovena doba odjezdu na 18 hodin. V dalším úseku radoval jsem se ze sněhu již nejen pohledem, protože mezi turistickou křižovatkou Na Rozcestí a Liščí loukou se v zastíněných místech vyskytoval hojně i pod nohama; chůze se stala pomalejší a byla opatřena drobnými sesmeknutími. Minul jsem Lyžařskou i Lesní boudu, od telekomunikační stavbičky v Lučinách, za níž na suchém místě poseděl jsem v lese při další svačině, odebral jsem se kolem boudy Pražské na Kolínskou. Hojnost půllitrů s nápisem "Gambrinus" před turisty sedícími u venkovních stolečků (i uvnitř v boudě) přiměla mne neodkladně také jeden do ruky uchopit. Do nižších poloh odebral jsem se přes Javorku, sledoval jsem Javoří potok až k Javořímu mlýnu. Velkou Úpu jsem vynechal. Po pravém břehu Úpy proti směru jejího toku spěchal jsem již do Pece pod Sněžkou. Na parkoviště přišel jsem v 17 hodin po pěší trase 32 km. Čas do příchodu manželky a synů zaplnil jsem dalším lahvovým pivem s obrázkem Krakonoše, po němž jsem v autě lehce podřimoval. lanovka na Černou horu. Foto: L. Vaníček Černá hora - rozhledna. Foto: L. Vaníček Pražská bouda. Foto: L. Vaníček pod Liščí horou se šlo po sněhu. Foto: L. Vaníček stráň Studniční hory. Foto: L. Vaníček Alena z Jičína. Foto: L. Vaníček Jan a Lukáš z Jičína. Foto: A. Vaníčková divokým kachnám se líbí i na hřebenech. Foto: L. Vaníček Luční bouda. Foto: L. Vaníček Sněžka. Foto: L. Vaníček výstup na Sněžku. Foto: L. Vaníček kaplička na Sněžce. Foto: L. Vaníček Česká poštovna. Foto: L. Vaníček Alena a Jan z Jičína v Peci pod Sněžkou. Foto: L. Vaníček Rodinní příslušníci přišli v 18:15 s radostným konstatováním, že i oni byli na Sněžce. (Od místa našeho setkání šli přes Luční boudu ke Slezské, českou stranou na Sněžku, odtud přes Růžohorky sestoupili do Pece. Lukáš odhadl svou trasu na 30 km, manželka a Jan ušli o tři méně.) V 18:30 usedl syn Jan za volant starší škodovky; přes Janské Lázně a Vrchlabí navrátili jsme se z Krakonošova panství domů. Výlet do Českého ráje cyklo /06. 05. 2010/ aneb Na kole Českým rájem /napsal Jan z Jičína/ Narozeniny mohou mít různou podobu: od oslav velkých a honosných přes prostředí komorní po variantu samotářskou. Ta poslední forma, k níž párkrát jsem se již uchýlil (jak ostatně vzpomněl jsem v jedné z reportáži někdejší pěší trasu ze Žďáru nad Sázavou do Seče 54 km L.P. 1978), navštívila mou mysl i letos. A tak s pochopením rodinné rady i zaměstnavatele odčerpal jsem jeden den z dovolené a připomněl svůj příchod na svět cyklotrasou v krajině Českého ráje. 6. 5. 2010 opouštím JIČÍN na kole vybaven zimními rukavicemi i šálou za povětrného počasí a zatažené oblohy jen s hrubými představami o trase, kterou mohu kdykoliv pozměnit. Hodinky "Prim", které jsem dostal v den, když mi bylo sedm let, ukazují 8:15. (Meteorologické zprávy na rozhlasové Praze, jimž nakláněl jsem od páté hodiny svůj pozorný sluch, jsou vskutku v souladu s děním vysoko nad hlavou.) Přes HOLÍN mířím do kopce na PRACHOV, PAŘEZSKÁ LHOTA je znamením klesání, objevuje se STŘELEČ, avšak než uvítá mne, zastavuji v místě, odkud i dnes hledět lze na Trosky, Vyskeř, Kozákov i Ještěd. MLADĚJOV projíždím bez zastavení, vjíždím na komunikaci vedoucí kolem Bacova a Kozlova a zvažuji, kterou cestu do údolí Žehrovky zvolím. Vítězí sjezd ROVEŇ - NEBÁKOV. Než přijedu dolů, začíná pršet. Jako dočasný přístřešek vybírám mezi mohutnými stromy smrk hustě zavětvený, leč i jeho větve propouštějí po půlhodině - během níž je vyrušena má konzumace svačiny jedním zábleskem a jedním zahřměním - dešťové kapky na moje oblečení. Již po dvaceti kilometrech nechce se mi otočit se k domovu. Déšť trochu polevuje, proto nasedám zas na kolo. Od Nebákova dávám se kamenitou cestou po pravém břehu Žehrovky, míjím PODSEMÍN, u rozcestí U PŘIBYLA odbočuji na silnici vlevo k dalšímu rozcestí PLESKOTSKÝ MLÝN. Následuje stoupání, které asi po dvou stovkách metrů přerušuji, bych zastavil se u pozoruhodného útvaru PEKAŘOVA BRÁNA. (Při stavbě zdejší silnice stála v cestě skála "Mnich", kterou se hodní stavitelé rozhodli zachovat, proto v ní vytesali lomený oblouk pro pěší a průjezd povozů. Dílo je pojmenováno dle historika PhDr. Josefa Pekaře.) Neškrábu se však nahoru, mohl bych sesmeknout se; raději jedu dál. Projíždím LAŽANY, za nimiž je již obec VYSKEŘ. Pohlížím na stejnojmenný vrch - jednu z dominant krajiny. Na vrchol, k němuž vede křížová cesta, vystoupal jsem toliko jednou; je jisté. že bilance se dnes nevylepší, přítomné kolo a deštivý den jsou mi dostatečnými výmluvami. Prší málo. Na křižovatce vybírám směr MLADOSTOV, za ním jsou KACANOVY, k těm musím dosti opatrně sjíždět, z nich do kopce vyjíždět, pak uberu zas na nadmořské výšce. TURNOV obloha srážkami nešetří, na náměstí zvažuji další postup, ve hře je směr Lestkov, případně s pokračováním k Lomnici nad Popelkou. Než však opustím město, pršet přestává, čímž v místní části KÁROVSKO probudí se myšlenka projet se podél Jizery. Odbočuji proto k městskému parku a ocitám se v údolí Jizery; sleduji její tok proti proudu po levém břehu, po chvilce objeví se pohostinné místo ZRCADLOVÁ KOZA, které však míjím, abych co nejdříve nacházel se v obci RAKOUSY v předtuše vydatného stoupání. Pro úsek pod Zbirohy je však vydatné natolik, že nestydím se ve třech stometrových úsecích z kola sestoupit a tlačit jej do kopce. Opakovaně pohlížím k Jizeře, s údolím se loučím. Přes vesnice MICHOVKA a BESEDICE jede se celkem dobře. kaplička ve Střelči. Foto: J. Vaníček Pekařova brána. Foto: J. Vaníček poklid u Jizery v Rakousích. Foto: J. Vaníček V obci KOBEROVY drobně krápe, VESEC hladí sluníčko. LOKTUŠE stává se po 13. hodině místem mé delší zastávky, k níž zlákán jsem nabídkou jídel před penzionem "Na Špici". Ze dvou venku nabízených polévek jsou již obě vyprodány, a tak můj mírně oslabený organismus je snadno zlákán k vydatnému uherskému guláši s bramboráky. Protože na trasách pěších ani cyklo příliš nepřejídám se, mám obavu, bude-li hojná energie účelně využita, což vyřeší pohled na blízký Kozákov střežící okolní krajinu, který je náhle významným lákadlem. Z blízké obce LESTKOV odebírám se vlevo do výšin, silnice je ozdobena nejednou serpentinou. Teprve úsek BAČOV - KOMÁROV dopřeje cyklistovi trochu oddechu, i když jen proto, by se nadýchl k závěrečnému stoupání. KOZÁKOV (744 m), kam přijíždím před 14. hodinou, je opuštěn. Pro znatelné povětří se příliš nezdržuji a vracím se až do Bačova. K další cestě vybírám červenou značku pro pěší terénem vedoucí. Blátivé úseky pohlazené deštěm nejsou pro trekingové kolo ideální, ale dají se s opatrností překonat. V osadě VRCHY je zas dobře. Najíždím na silnici od Tatobit, po kilometru odbočuji na křižovatce ZELENÝ HÁJ, jedu ze svahu do obce VESELÁ U SEMIL. Krátce opírám kolo o zábradlí na mostě přes Veselku poblíž kaple sv. Jana Křtitele, jež je natolik ozdobena vodiči elektrického proudu, že vzdávám pokus udělat si fotosnímek. Před sebou mám poslední delší stoupání po silnici vedoucí osadami ŽĎÁR, NATÍKOV a BÍTOUCHOV. Rovinkou s následným prudkým sjezdem přijíždím do vesnice HOLENICE, po kilometru jsou JIVANY, za nimi LIBUŇ. Šlapu si kolem vlakového nádraží do vsi JAVORNICE. V obci JINOLICE, kterou obvykle projíždím dosti rychle, si dělám malou zastávku u skromné zvoničky, v PODŮLŠÍ pak u sousoší Nejsvětější Trojice. ZÁMEZÍ, ŽELEZNICE ani VALDICE neoslovují lehce unaveného cyklistu pro dnešek ničím, a tak on jízdu domů již nepřerušuje. JIČÍN, který žije svým odpoledním tempem všedního dne, otevírá mně náruč v 16:15, měřič na řídítkách kola zastavuje se na údaji 94 km. užiteční sudokopytníci v Koberovech zanechali pastvy a zvědavě pohlíželi na vetřelce - cyklistu. Foto: J. Vaníček penzion Na Špici v Loktuši. Foto: J. Vaníček Kozákov. Foto: J. Vaníček zvonička v Jinolicích. Foto: J. Vaníček sousoší Nejsvětější Trojice v Podůlší. Foto: J. Vaníček Narozeniny mohou mít různou podobu: i takovou, že hlavní aktér onoho dne prožívá poklid na bicyklu na známých cestách Českého ráje (přitom nehledí na nepodstatné lapálie v podobě vodních srážek na něho dopadajících); pohoda završena je pak večer doma s rodinnými příslušníky, kteří trpělivě snášejí takové konání, v moderní době možná neobvyklé. O Žižkův štít /24. 04. 2010/ aneb Se zpestřením na Zvičině /napsal Jan z Jičína/ Ze starší červené škodovky, jež zastavila v sobotu 24.4.2010 před sedmou hodinou poblíž sportovní haly v Hořicích, vystoupili jsme se synem Janem pohlazeni chladným vzduchem (o teplotě těsně nad nulou) a modrou oblohou. Tradičního pochodu "O Žižkův štít", jehož 38. ročník se toho dne konal, zúčastnili se zástupci naší rodiny v různém složení zatím šestkrát. Po rychlém odbavení na startu, kde vybrali jsme trasu 35 kilometrů, odkráčeli jsme na náměstí Jiřího z Poděbrad. Pohyb byl přerušen dvěma zastávkami. Při té první dopřáli jsme si v lahůdkářském obchodě po jednom jablkovém šátečku, ta druhá byla v muzeu, kde měla stanoviště první kontrola. Pořadatelé pozvali účastníky pochodu na výstavu k 90. výročí turistiky v Hořicích, jež je k vidění od dubna do srpna. Žlutá značka dál vedla hořickými ulicemi, mezi rodinnými domy a zahradami k rozhledně "Hořický Chlum." Na kontrole pili jsme malé množství čaje, pak vystoupali 142 schodů na vyhlídkovou plošinu. Krásný byl výhled ke Zvičině a blízkému okolí, z velikánů Krakonošova panství byly k vidění obrysy. Od rozhledny odebrali jsme se do lesního komplexu, jímž brzy sestoupali jsme k Tikovu a Černínu. Asfaltová polní cesta dovedla nás k Byšičkám - poutnímu místu, kde poblíž kostela sv. Petra a Pavla rozbalila svůj stan hlavní kontrola pochodu tradičně vybavená nevelkým nákladním vozem. Dostali jsme čaj a oplatku, jiní účastníci obohacovali stravovací režim přikoupením piva, kávy, utopenců a jiných potravin, které pořadatelé nabízeli. Po červené značce šli jsme dál úzkou asfaltkou k Dolní Nové Vsi, jež volně navazuje na Lázně Bělohrad, kde na náměstí stanuli jsme v 9:45. Povšimli jsme si řeky Javorky, kterou jsme dvakrát přešli po mostě, a po žluté šli ulicí mířící k Miletínu. Na konci města minuli jsme nápis "Pardoubek"; nejednalo se o zkomoleninu příjmení jednoho současného politika, ale o název rybníka, který tu předkové vybudovali. Místní komunikace vedla nás do Brtve, kde zpestřením byl pohled do velké voliéry, v níž poletovali krásní opeřenci, jejichž druh by ornitologickými znalostmi nevybavený turista sotva tušil, kdyby si nepřečetl na tabulce text: "Alexandr čínský". Za osadou vedla značka do kopce k lesu, dolů a zase vzhůru až do Vřesníku. S přibývající teplotou vzduchu bylo nezbytné přemístit část oděvů do batohů. Přešli jsme silnici od Tetína k Pecce a sestoupili do údolí, jímž protéká řeka Bystřice. Značka napojila se na silničku od Kalu k Vidoni, avšak jen na pár set metrů, když na křižovatce museli jsme odbočit vlevo k Bezníku. Zatímco v naší mapě, která není - pravda - nejmladší, vede žlutá značka přes Bezník a Vyšehrad, v terénu je odkloněna přes Borek, kde jsme si na chvíli sedli s chlebem a nadechli k táhlému stoupání k nejvyššímu vrcholu trasy, a Podemladí. Za nehlubokým lesem přišli jsme na silnici od Miletína k Horní Brusnici, z níž po necelém kilometru zamířili jsme na Zvičinu (671 m), kam jsme přišli ve 12:20 po 22 kilometrech volného přesunu. Asi půlhodinová vrcholová zastávka byla zaplněna následujícími úkony: pochodnická administrativa na kontrole, další čaj s další oplatkou od pořadatelů, nahlédnutí do kostela sv. Jana Nepomuckého, vstup do Raisovy chaty, gulášová polévka, rohlík, malé pivo, výstup do vyhlídkové kopule (v minulosti byla delší dobu uzavřena). Otevřená vyhlídka, kterou hořičtí pořadatelé pro tento den nejen slíbili, ale i splnili - za nezbytného pochopení majitele chaty, který pro tento zážitek druhým mnoho vykonal, byla významným obohacením pochodu. Ze Zvičiny šli jsme dolů místní komunikací, odbočili vlevo po zelené značce mezi pole a louky, po kilometru vstoupili do lesa, jímž cestička vedla k Růžovce. Zvlněný terén přivedl nás k silnici do Chroustova, za nímž asfalt jsme na chvíli opustili, když značka je vedena asi kilometr lesní cestou, odkud vrátila se zas na silnici před Miletínem. Z rodiště K.J.Erbena odešli jsme kolem parku k rozcestí U Miletínku, od něho do Červené Třemešné. Tam na lavičce opustily batoh oplatky z domova nesené, jejichž konzumace nesnížila naši pozornost natolik, abychom přehlédli informaci o vlastním značení po silnici do Dachov. Pro poslední kilometry do města kamenné krásy byla v itineráři Malátova cesta označená žlutě. Do cíle, kde dostali jsme diplom, čaj a hořickou trubičku, zdrávi došli jsme po 16. hodině. Pořadatelům, jimž popřálo počasí, patří poděkování spokojených účastníků "Žižkova štítu". Těch sešlo se 1210 pěších a 454 s jízdními koly. Do starší červené škodovky nastoupili jsme k cestě do Jičína v 16:30. Výlet do Železných hor /17. 04. 2010/ aneb Mezi Třemošnicí a Hlinskem /napsal Jan z Jičína/ Čas od času čítám i slýchám mnohá postesknutí, jak je složité cestování po železnici, leč nevěřícně kroutím hlavou. Naše rodina má s Českými drahami zkušenosti velmi dobré, a to především na cestách za turistikou. Některé zážitky, nad nimiž jiný by spílal, bereme jako příjemná obohacení přepravy. Na sobotní cestu do Železných hor vybrali jsme spojení čtyřmi navazujícími vlaky. V prvním ("HURVÍNEK" Jičín 4:19 - Nymburk 5:20) šlo všechno jako na drátkách. Ve druhém ("CITY ELEFANT" Nymburk 5:25 - Kolín 5:52) skoro taky - až na to, že jsme dojeli jen do stanice Kolín - Zálabí. Po 15 minutách nejasného čekání byli cestující upozorněni, že pro závadu na trati zde vlak mimořádně končí, a tak se vydali ranním městem spojeným s hudebníkem Františkem Kmochem na hlavní nádraží pěšky. Ve třetím námi vyhlédnutém spoji žádné komplikace nebyly, možná i proto, že jsme jej nestihli: na kolínské hlavní nádraží došli jsme rozvážným turistickým krokem v 6:30, kdy spoj byl nenávratně pryč. Pro další úsek rychle našel syn Lukáš náhradní přepravu rychlíkem (Kolín 6:50 - Čáslav 7:08), čímž byl dostihnut další "HURVÍNEK" pro poslední úsek (Čáslav 7:14 - Třemošnice 7:48). V sobotu 17.4.2010 ráno byla Třemošnice ozdobena modrou oblohou a ranním sluncem. Z vlaku vystoupila kromě naší rodinné trojice (syn Jan, syn Lukáš a já) ještě skupina turistů asi dvacetihlavá. Již během cesty motoráčkem ptal jsem se jedné ženy, kam mají namířeno. Prozradila trasu k přehradě Pařížov a do Golčova Jeníkova. Při jejím sdělení snažil jsem se tvářit přívětivě a dávat najevo, že místa, jež uvádí, nejsou mně vůbec neznámá. Naopak, když jsem uvedl některé body námi plánované trasy (Sečská přehrada, Bradlo, Hlinsko), nasadila ona tvář velmi starostlivou. První rozcestník byl hnedle u nádraží. Od něho prošli jsme se po červené značce náměstím a pohlédli poprvé do vod Zlatého potoka. Na konci městečka byl rozcestník další, od něhož nešli jsme ke zřícenině hradu Lichnice (jako na trase "Mezi Třemošnicí a Chrudimí" 15.3.2008), nýbrž dál po červené k Hedvičinu údolí. Za továrnou "Kovolis" opustili jsme Zlatý potok s několika vodními přepady a stoupali do prudkého svahu. (Místní část Železných hor nazývá se Kaňkovy hory.) Horský chodník byl záhy vystřídán lesními cestami. Na rozdíl od časů před třemi desítkami let, kdy červená vedla hřebenem Kaňkových hor, musel rodák zdejší krajiny (autor těchto řádků) vzít na vědomí, že se půjde úbočím a svah bude naklánět se ke Lhotce, ke Kubíkovým Dubům i k Běstvině. Hájovna Javorka potvrdila správný směr, od ní po mírném sestupu octli jsme se na silniční křižovatce od Zbohova k Seči s odbočkou na Hoješín. Červená odvedla nás ovšem pár set metrů vlevo, abychom silničkou dosti úzkou přibyli k Horní Vsi. Mezi chatami při pustém parkovišti nacházelo se dřevěné posezení, jehož jsme využili v 10 hodin k odpočinku s krajíci chleba a s výhledem na hladinu Sečské přehrady. Mravenců "Formica", jež nesetrvali pevně na zemi, ale rozhodli se v početných houfech navštívit naše dolní končetiny, povšimli jsme si až při svém odchodu. Brzy opustili jsme silničku vedeni značkou do těsné blízkosti přehrady, na jejímž břehu panoval poklid, jen pár tichých rybářů tu prodlévalo se svým náčiním. Nechali jsme stranou Hoješín a za Dolní Vsí vstoupili zas do lesů. Po levé ruce stále byla k vidění vodní hladina, šli jsme po levém břehu proti proudu řeky. Tam, kde se Chrudimka v přehradu rozšiřuje, namířili jsme do kopce ke Klokočovu. Na návsi uskutečnila se krátká zastávka u tisícileté lípy; tu pokládám - jako rodák Železných hor - za svou povinnost, jsem-li nablízku. Po červené značce odebrali jsme se trochu do kopce lesem do Modletína, od něhož pohlíželi jsme vlevo do údolí Chrudimky, za nímž nad lesními porosty vyčníval televizní vysílač v Krásném. Do Lipky sešli jsme po silnici, do Bradla terénem. Tam v pravé poledne na 20. kilometru poseděli jsme chvíli na lavičce, z batohů vytáhli občerstvení. Další úsek vedl po zelené značce místní komunikací k Malé Stříteži, kde začínal dvoukilometrový průchod přírodní rezervací Polom se zbytky původního zastoupení buku a jedle. Nejeden mohutný strom sklopil se již věkem do vodorovné polohy, přitom nehleděl na to, že jej turista bude muset složitě obcházet. (V rezervaci daří se obnova klenu a buku, jedle zdá se být na ústupu.) Prošli jsme Hlubokou a Zubří, pod Zuberským kopcem pak minuli rozhlednu na stožáru základnové stanice Oskar Mobil a.s. Na dohled již byl městys Trhová Kamenice s barokním kostelem Filipa a Jakuba, tam přišli jsme ve 13:40. Z časových důvodů jsme se jen dotkli spodního okraje náměstí. Pro posledních necelých 10 kilometrů pozvala nás značka červená. Zvolna rozloučili jsme se s Chrudimkou, prošli kolem dvou rybníků a vydali se do mírného kopce klikatící se lesní cestou k Petrkovu. Stoupání definitivně skončilo u obce Srní. Volnou krajinou jsme přišli do Hlinska v Čechách ze severní strany, tedy z té, kde nachází se vlakové nádraží. Bylo 15:45, když naše pěší trasa dlouhá 40 kilometrů vedoucí krajinou Železných hor za slunného jarního počasí skončila. Regionova již byla připravena podílet se za 20 minut na naší cestě domů. Čas od času čítám i slýchám mnohá postesknutí, jak je složité cestování po železnici. Po třetí sobotě letošního dubna se k nim nepřipojím. Po ranní zkušenosti přišla i dobrá odpolední, když v pohodě přejeli jsme čtyřmi vlaky z Hlinska v Čechách (odjezd 16:06) přes Žďárec u Skutče, Rosice nad Labem a Hradec Králové do Jičína (příjezd 19:25). Výlet do Lužických hor /10. 04. 2010/ aneb V Lužických horách za počasí vskutku aprílového /napsal Jan z Jičína/ Osobní vlak od Liberce zastavuje ve stanici HRÁDEK NAD NISOU, která je pro něho konečnou, krátce po osmé hodině ranní. Pro dnešní sobotu 10.4.2010 vybrali jsme se synem Lukášem turistické cesty Lužických hor. (Tři další rodinní příslušníci zamíří dnes autobusem s KČT Jičín do krajiny pod Ralskem.) Obloha je zatím zatažena, srážky vodní by měly začít padat později. Nemusíme se pídit po rozcestníku, je hned před nádražím. Zelená značka vede Horním náměstím, jemuž vládne teď stavební technika zvelebující povrch. Jdeme kolem Chrámu Pokoje, o kus dál pod mostem skotačí v Nise vodní vlnky, Turistickou ulicí město opouštíme. Odkudsi jde s námi ještě modrá značka, cestou do mírného kopce se dostaneme k místní části DOLNÍ SEDLO. Dále již jen po zelené jdeme k lesu; příjemná ohlédnutí jsou na město na hranicích, méně příjemná na elektrárny tepelné i větrné v zahraničí. Zpevněnou lesní cestou vyjdeme k rozcestí, kde zvěstuje modrá odbočka, že nablízku je POPOVA SKÁLA (585 m), skalní útvar s dalekou vyhlídkou po krajině. Tu nenecháme si ujít. Po návratu na hlavní trasu zůstaneme jeden kilometr u modré, z níž uhneme na červenou ke křižovatce POD LOUPEŽNICKÝM VRCHEM, odkud příjemný sestup míří k obci PETROVICE (373 m) s kostelem Nejsvětější Trojice. Chrám Pokoje v Hrádku. Foto: L. Vaníček Nisa v Hrádku. Foto: L. Vaníček Popova skála. Foto: L. Vaníček vrch Sokol. Foto: L. Vaníček kostel Nejsvětější Trojice v Petrovicích. Foto: L. Vaníček Kolem půl jedenácté čeká další nerovnost - kopeček Sokol skrývající zříceninu hradu. Procházíme jeho úbočím, když zalesněný vrchol není zárukou dalekého pohledu (navíc zvážili jsme předem, že čas nedovolí navštívit všechny vrcholy, které budou dnes nablízku). Začíná pršet. Lesní cesta vede nás k rozcestí NA ŠESTCE. Nabízený směr k blízkému hrdě vyhlížejícímu Hvozdu, na němž stanuli jsme před dvěma roky, tentokrát nemáme v plánu. Po modré značce půjdeme k dalšímu rozcestí BABIČČIN ODPOČINEK, od něho kilometr po silnici do obce KROMPACH. Je pravé poledne, když vstupujeme do restaurace, v níž přijde vhod česneková polévka s chlebem. Nezdržíme se déle než 25 minut, když sluneční paprsky lákají zase na čerstvý vzduch. Na směrovkách vybereme červenou, jež povede kilometr po silnici po proudu Krompašského potoka, pak odpoutá se vpravo do stráně. V lese, jímž projdeme v kilometrovém úseku, zas obloha vláhu vydává. Sestup do vesnice DOLNÍ SVĚTLÁ je doprovázen silným akustickým vjemem, který způsobují drobné kroupy hustě shora dopadající. Volně navazuje HORNÍ SVĚTLÁ, panelová cesta vede bezlesím do kopce. Náhle neprší, z lesů vynoří se nejvyšší bod trasy opatřený telekomunikační stavbičkou. Na chatě "Luž" je hojnost motorizovaných návštěvníků, nezdržujeme se však. Počasí převedlo svůj aprílový rozmar do podoby deště s velikými kusy sněhu. (V čase mého dětství v Železných horách jsme takové vločky "sedláky" nazývali.) Shledávám, že tento druh vodních srážek lepící se ochotně na oděv je pro turistu méně výhodný, kroupy před chvílí bez časové prodlevy klouzaly na zem. Jen pár set metrů chybí k odbočce k hlavnímu cíli. Po horském chodníku pečlivě vytáčíme několik serpentin a zastavujeme se až ve 14:20 na vyhlídkové terase hraničního vrcholu LUŽ (793 m). Srážky nepadají, dalekým rozhledům vadí mlha, jež dovoluje jen průzor ke Světlé, kterou jsme prošli, a na německou stranu. Při návratu na hlavní trasu zastavujeme se v altánu s chlebem a nápojem, po červené odebíráme se po státní hranici k nevýraznému vrcholu PTAČINEC (660 m). Hlubokým lesem sestupujeme k obci LESNÉ, kde přecházíme významnou silnici od Cvikova k Rumburku. Prudké stoupání dopřává vidět další dva významné body. Jedním z nich je Jedlová hora (774 m), která ovšem zůstane stranou našeho putování. Naopak při cestě máme zříceninu hradu TOLŠTEJN, jenž úspěšně láká nás k poslednímu dnešnímu stoupání. Ve vyhlídkové restauraci objednávám si v 16 hodin kávu, Lukáš ovocný čaj. Rozhlížíme se po krajině v odpoledním slunci zalité. Pohodlnou cestou dostaneme se k železniční stanici JEDLOVÁ, která je téměř uschována v hlubokých lesích. (U nádraží, od něhož vedou tratě do tří směrů, marně hledáme příjezdovou asfaltovou komunikaci.) Pro chlad na tělesné schránce nezláká mne nápis nabízející pivo ze Svijan, v malé vytopené čekárně posedíme necelou půlhodinu. Hvozd. Foto: L. Vaníček Luž 793 m. Foto: L. Vaníček nejvyšší horu halí mlha. Foto: L. Vaníček hrad Tolštejn. Foto: L. Vaníček z Jedlové jezdí vlaky na tři směry. Foto: L. Vaníček Vlak z výchozí stanice Rumburk přijíždí včas, v 17:39 odváží nás směrem k České Lípě. Pár hodin na cestě s Českými drahami do Jičína bude příležitostí srovnat si zážitky z kopcovité pěší trasy dlouhé 35 km krajinou Lužických hor ozdobenou o druhé dubnové sobotě počasím vskutku aprílovým.
Můj E-mail: ludek(zavináč)slosar(tečka)cz	Jsi od 1.4.1999 v pořadí  . poutník, který zabloudil na tyto stránky a který se na ně bude vracet již zcela s vědomým úmyslem