24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Zimním Polabím /21. 02. 2009/ aneb V POLABÍ UŽ JAKO PAMĚTNÍK
Výlet do Podkrkonoší /14. 02. 2009/ aneb PO CESTÁCH MEZI JAROMĚŘÍ A DVOREM KRÁLOVÉ
Za zmrzlým Čepelkou /07. 02. 2009/ aneb CHODIT, CHODIT, CHODIT!!
Zimní přechod Staropackých hor /17. 01. 2009/ aneb ZA KŘÍŽEM CESTOU NECESTOU
Lyžařský přejezd Zvičiny - pěšky /10. 01. 2009/ aneb DEN BEZ HOLEK MRÁČKOVÝCH
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Zimním Polabím /21. 02. 2009/ aneb V Polabí už jako pamětník
Moje účast na pochodu Zimním Polabím měla kuriózní úvod. Pro dopravu do Nymburka zamýšlel jsem využít dobrodiní vlaku odjíždějícího z Trutnova v 06,40 hod., toto spojení se přímo nabízelo - jednalo se o přímý vlak a navíc bych si na obvyklé své sobotní poměry přispal, vstával bych totiž stejně jako do práce. Ráno jsem se však probudil před čtvrtou hodinou a usnesl jsem se, že už neusnu, i nahodil jsem v tuto brzkou ranní hodinu počítač a na internetu nalezl jsem spojení dřívější, jež započalo na Zelené louce v 05,21 hod. a z hlavního nádraží ČD v Trutnově pokračovalo v 05,40 hod. s přestupem v Hradci Králové. Do Nymburka jsem tak dorazil v 08 hod., o hodinu dříve, než jsem původně zamýšlel!!
Moje nečekané rozhodnutí způsobilo rovněž, že jsem do Nymburka nejel sám, neb již v Trutnově ke mně přisedl Sváťa z Trutnova a od samého počátku začal mě zásobovat příhodami z dávných pochodů. Bohužel jsem zjistil, že mu v lecčems mohu přizvukovat a že tedy i já začínám se pohříchu nenávratně řadit mezi pamětníky.
Dokladem toho byl již samotný cíl naší cesty - pochod Zimním Polabím. K účasti na nejdelší trase 22 km přilákala mě - vedle obecné vidiny, že po dlouhé době absolvuji delší souvislý úsek putování na volném terénu bez zdolávání hluboké sněhové pokrývky - také samotná trasa, jež měla vést jižním okolím Nymburka a kterou jsem již šel relativně dávno - poprvé už před šestnácti lety, kterážto představa mě docela vyděsila, naposledy pak před jedenácti lety. Hrůza!
Protože se tak znenadání přede mnou otevřel delší časový prostor, na začátku pěšího putování nespěchal jsem příliš a první třetinu pochodu strávil jsem ve společnosti Sváti. Železniční nádraží v Nymburku, do jehož čekárny pořadatelé KČT Nymburk rozumně start pochodu situovali, nachází se pro změnu na severním okraji patnáctisícového druhdy okresního města, museli jsme se proto v úvodu pochodu proplést středem městem, bez jakéhokoliv glejtu projít skrze zbytek městského opevnění, překlenout po mostku místní náhon u samorostu, jenž připomínat mohl komukoliv cokoliv - třeba nějaké prehistorické zvíře, a konečně překonat Labe kol elektrárny, přes jezy a plavební komoru /a odsud ještě v plné parádě shlédnout zbytek fortifikace a kostel sv. Jiljí/.
V místech oněch se původně četný houf účastníků, mezi nimiž pozdravil jsem se s členy pořadatelských sborů pochodů v Kolíně a Ústí nad Orlicí, rozptýlil natolik, že přišlo nám pochodovat po levém zeměpisném břehu Labe proti jeho toku vpředu za dozoru ostatních, což se mi nechtělo, protože předčasné vstávání vyžadovalo si zrovna svou daň, neb ocital jsem se zrovínka v útlumu s toho času inteligencí na nule, schopen právě zabloudit kdekoliv.
z lávky přes Labe spatřili jsme v plné kráse městské hradby a kostel sv. Jiljí v pozadí. Foto: L. Šlosar
zasněný motiv Labe s vodami poklidně plynoucími směrem k Hamburku nemohu nikdy při svých polabských misích opomenout. Foto: L. Šlosar
Nebylo však zbytí, naštěstí přes pozvolné naše tempo dostali jsme se záhy na dohled několika našich předchůdců, navíc popis trasy byl sice stručný, ale naprosto výstižný, takže jsme u Kovanic u tabule cyklostezky č. 0019 zabočili do vsi, kde želel jsem lešení na kostelní věži, jež kostel vyřadilo z okruhu adeptů na snímkování, a po zatočení doleva skrze nějaké hřiště dostali jsme se na polní cestu. V nedalekých Chvalovicích překlenuli jsme rušnou silnici Poděbrady - Nymburk a nabrali po další cyklostezce č. 0124 kol zvoničky s puklým zvonem směr z obce ven.
V těch chvílích potvrdilo se, že sluníčko definitivně prohrálo svůj boj s přesilou vysoko položených mračen, jenž na obloze, na níž v oné době byl patrný i výrazný srpek měsíce, zuřil předtím při naší cestě vlakem, takže se nyní krajina, jež by jindy poskytovala dozajista výhledy do největších dálek, utápěla na obzoru v mlžném oparu, teplota nepřevyšovala těsně bod mrazu, a pod našima nohama na tenké vrstvě, jež zaručovala komfort pohodlné chůze, chřupal udusaný sníh.
Zkraje obce Hořátev, jediné toho jména obce v republice, jak pyšnil se později nápis v obci samé, připadli jsme na památnou lípu malolistou, jež zaseta byla nad vojenskými hroby, neví se však, zda jedná se o rovy francouzských vojáků smrtelně zraněných ještě pod Moskvou při vojnách napolionských v roce 1812 nebo vojáků italských při válce prusko-rakouské roku 1866. Rybník Hliňovka hnedle vedle vznikl na místě opukového lomu tím, že prohlubeň ta napájena je potrubím z potoka Káča.
Tyto i další informace poskytovaly poutníku četné informační cedule i v obci samé, takže nevadilo vůbec že nebyly ještě otevřeny obě restaurace, neb duchovní potrava tu mrzkou přízemní tekutou zcela nahrazovala. Protože jsem ji hltal /znovu podotýkám: tu duchovní/ plnými doušky, inspirován dalšími informaci u parčíku vzniklého z mělkého dříve rybníka Louže, nalezl jsem po několika desítkách metrů v zapadlé uličce vlevo i pamětní desku na rodném domu poručíka letectva R. A. F. příslušníka 313. stíhací perutě Bedřicha Krátkorukého, jenž neskončil v komunistických lágrech proto, že stačil 15. ledna 1943 zahynout nad kanálem La Manche. Nato prošel jsem kol dalších místních zajímavostí - jako zvoničky se zvonem zachovalým, další lípy malolisté, pomníku padlým v 1. světové válce i místa bývalé školy.
někde v okolí kořenů malolisté lípy stáří 150 až 200 let - 12 metrů pod nejvyššími jejími větvemi pokračujícími z kmene o maximálním objemu 270 cm- odpočívají nešťastné oběti války buď napoleonské nebo prusko-rakouské. Foto: L. Šlosar
nikdo by dozajista neuvěřil, že vody na hladině rybníka Hliňovka čeří se nad bývalým opukovým lomem. Foto: L. Šlosar
za zdmi tohoto domu vyrůstal válečný letec Bedřich Krátkoruký - jeden z těch, kteří v zahraničí poopravovali v dobrém tamní náhledy na příslušníky českého národa. Foto: L. Šlosar
Ulice doleva mě pak vyvedla - na dlouhou následující dobu osamělého a ponechaného tak na pospas nezvyklému tichu, neb Sváťa na trase 15 km zamířil nejkratší cestou do Pístů - z oné tak vlastivědným choutkám příznivě nakloněné obce do dalšího volného terénu, již poněkud více sevřeného četnými hájky, na němž na jednom místě musel jsem dbát na to, abych ze široké rovné cesty sešel mírně doprava přes nepatrnou terénní nerovnost k lávce přes potok slující Výrovka, poté mně takto nasměrovanému nebylo zatěžko skrze les a po okraji dalšího dostat se do obce Kostelní Lhota.
Protáhlou náves obce kopíruje silnice z Poděbrad na Prahu, neštěstí to později zmírnila snad nedaleká dálnice E67, jež zřejmě odlákala z obce valnou část rušičů jejího poklidu. Hleděl jsem doporučení itineráře a sledoval jsem podél silnice vpravo chodník, komunikaci překlenul jsem načas doleva pouze u kostela, jenž obci dal jméno, za nímž zjistil jsem, že v restauraci Bohemia ten den zrovna ctí dovolenou /soudím, že její osazenstvo nenechalo si ujít účast na pochodu Zimním Polabím/, a spokojil jsem se proto s krátkým zastavením u světlého pomníku věnovaného 22 zdejším padlým v 1. světové válce.
cesta má rámována byla pomníky padlým v 1. světové válce, nejvíce obětí nacházelo se na pomníku v Kostelní Lhotě. Foto: L. Šlosar
V místech, kde chodník se silnicí jakoby si začaly lézti na nervy natolik, že chodník se od silnice odpojil více doprava, dorazil jsem k vodní nádrži půdorysu trojúhelníkového, okolo níž opustil jsem zmíněnou jednu ze čtyř Lhot, jež v této lokalitě vedle sebe se nacházejí, a další polní cestou vybral se do obce Zvěřínku, jejíž domy jsem již zdaleka před sebou spatřoval. Po překlenutí potoka Šembery protnul jsem toliko jižní okraj obce, přece na malém náměstíčku mohl jsem se potěšit pohledem na kapličku i na pomník věnovaný pěti zdejším občanům padlým v 1. světové válce, kteréžto duchovní požitky poněkud eliminovaly puch prasečího, jenž linul se z nedaleké prodejny.
Mé čidlo čichu doznalo definitivního uklidnění až v lese, jenž rozprostřel se za Zvěřínkem a na jehož druhém okraji asi po kilometru z nízkých stromků jakoby vyrůstala obec Písty, jejíž nízké budovy na jejím kraji v popředí borovic připomenuly mi odtud Kersko. Protože čtvrtohorní duna, jež při dřívějších průchodech zcela vázala mou pozornost, zůstala stranou a navíc byla by zcela nepochybně zasněžena, věnoval jsem nyní na křižovatce cest pozornost dvěma pomníkům - Jana Husa, jenž připomenul mi mohylu, a opět obětem 1. světové války - podobných si černými deskami. Dělo se tak po nezbytně nutnou dobu, jíž představoval můj odstup od skupiny turistů, jež vynořila se náhle za mnou z trasy 15 km.
konečně dostalo se v Pístech zaslouženě mé pozornosti také pomníku Mistra Jana Husi a opět obětem 1. světové války. Foto: L. Šlosar
Pílil jsem totiž do místní restaurace U Kyselů, která z osvěžoven, jež navštěvuji na svých již takořka typizovaných pochodech, patří mezi mé nejoblíbenější. Uvnitř jeví se co hospoda rybářská, její stěny pokryty jsou rybářskými pruty. Ze skoro obsazených stolů, vybral jsem ten pro sebe nejpříhodnější, neb nápis na stěně označoval jej jako "stůl moudrých". Naštěstí ani skupinky turistů, před jejichž náporem obsadil jsem včas hospodu, nepřišly zkrátka, neb moudrý hostinský otevřel v jejich prospěch podmíněně vedlejší sál, byť za tři hodiny měl tu propuknout dětský rej. Měl jsem spoustu času, proto poseděl jsem tu hodinku při kávě a dvou plzeňských pivech. V přední místnosti nekouřil jsem snad jediný, v restauraci jsem však s tímto zlozvykem srozuměn, neb obecně lidem by někde mělo býti umožněno hřešit, aby tak nečinili všude.
Nato vedle rybníka překročil jsem opět potok Výrovku, přes osadu doputoval ku Labi, těsně před železničním mostem na kraji již Nymburka zabočil jsem od řeky doprava, překročil na přejezdu železniční trať, pronikl do objektu pivovaru a vkročil do nejbližší budovy, současně s výpravou turistů mého mateřského odboru, jež přispěchala pozdějším vlakem, jímž zamýšlel jsem původně dorazit i já, a jež řízením osudu zrovna vynořila se z ulice proti mě.
Spatřil jsem je velice rád, byť jejich přítomnost způsobila mi nechtěnou komplikaci. Každý člen KČT totiž vedle skromného diplomu a tatranky obdržel u cílové prezentace v prodejně pivovaru též plechovkové nymburské pivo - proti podpisu na archu se jménem obdarovaného a číslem turistického průkazu, což zjistil jsem později než naše výprava, jež na seznamu zapsána byla pouze jako celek s uvedením názvu odboru a počtu jejích členů. Rozumný výdejce piva mi nakonec uvěřil, že v onom seznamu nefiguruji, což potvrdila též vedoucí výpravy, a já tak s radostí na oplátku při své příští cestě za turistickými zážitky při ranním hodování budu moci šířit věhlas nymburského pivovaru.
Natolik jsem nespěchal, že oželel jsem možnost stihnout s výpravou našich turistů vlak odjíždějící z Nymburka ve 14,56 hod., místo toho poseděl jsem v úrodné té místnosti přes hodinku, u jednoho pultu zajistiv si teplou sekanou a u druhého pultu - štědře nabízejícího zdarma krom jiného pivní tácky a kalendáříky přejícího hostitelského pivovaru a propagační materiály města - zakoupiv si postupně k místnímu zužitkování dvě láhve dobře vychlazeného třináctistupňového Bogana. Za oné příjemné konzumace vyměnili se v mém těsném sousedství turisté z České Lípy za Pepíka z Pardubic s jeho přáteli z Moravy, takže pochodem pohlcován byl jsem tu i po duchovní stránce.
po dobu mého pobytu mezi třičtvrtě na dvě a hodinou třetí bylo místo cíle v nymburském pivovaru permanentně přeplněno. Foto: L: Šlosar
Kol třetí odpolední pak zvedl jsem se a přispěchal jsem na nádraží na rychlík v 15,48 hod., jímž nechal jsem se dopravit do nedalekých Poděbrad, kde v 16,10 hod. nasedl jsem na autobus z Prahy, jímž do Trutnova dorazil jsem v 18,05 hod.
Pochodu Zimním Polabím zúčastnil jsem se po desáté, poprvé před šestnácti lety, jsem tedy asi opravdu už pamětník. Přestože po pochodech cítívám se více než dříve ospalý a přiměřeně unavenější, přece i jako pamětník připadám si stále na tom lépe než jistá vévodkyně, která - poté, co před ní rozbalili mimino - prohlásila: "Ejhle, chlapeček … tedy pokud si dobře vzpomínám".
Výlet do Podkrkonoší /14. 02. 2009/ aneb Po cestách mezi Jaroměří a Dvorem Králové
Bylo to docela ke vzteku. Minulou sobotu mohl jsem si vybírat mezi turistickými akcemi na Jestřebích horách a ve Vysokém nad Jizerou, za týden konkurují si dokonce tři turistické akce. Jenže tuto sobotu kde nic tu nic - v dostupné vzdálenosti se nic nekonalo.
Zůstat doma bylo by však hříchem, pročež připadl jsem na putování Podkrkonoším, tématicky spojené - jak jinak - s památkami vážícími se k válce roku 1866, k němuž připojili se na poslední chvíli Maruška z Trutnova a Vláďa z Jilemnice, jenž mě ovšem předtím ke zvolené trase inspiroval.
Závěr cestování vlakem do Jaroměře na devátou hodinu zpestřil nám nějaký dědek, jenž vracel se na zpáteční lístek do Šumperka po delší trase, na což ho zprvu jen upozornil korektní průvodčí. Dědek však nepřetržitě protestoval, až průvodčímu došla trpělivost a vyměřil dědkovi chybějící jízdné. Dědek však ve svých lamentech neustal, vinu na svém evidentním pochybení přisuzoval komukoliv, Českým dráhám jako instituci, paní v pokladně šumperského nádraží, všem průvodčím na světě, snad i finanční krizi, prostě všem, všem, všem, tedy kromě sebe. Nakonec i my ostatní vystupovali jsme v Jaroměři majíce vsugerován nepříjemný pocit viny, že jsme dříve oběť příkoří intuitivně nevytušili, nevyhledali ji již dříve v Šumperku, s dědkem včas nepromluvili, nezajistili mu dueňu či dokonce kojnou, nepřebalili ho etc. etc.
Turisticky značená cesta do Velichovek opouští Jaroměř hnedle od nádraží směrem západním, překvapivě mělký sněhový povrch přímo vybízel vydat se po ní, my však přece vážili jsme cestu do středu města. Přivábilo nás informační centrum na náměstí ČSA, kde zakoupili jsme turistické vizitky Jaroměře a Josefova. Bylo bohatě vybaveno informačními materiály, takže zakoupil jsem si za cenu po 2 Kč šest leporel k naučným stezkám vážícím se k válce roku 1866, časem z nich budu kořistit.
Posléze obešli jsme náměstí v protisměru hodinových ručiček, já dokonce zaběhl jsem si až na východní jeho okraj k soše svatého Václava ve výklenku městské brány. Nato zakotvili jsme načas na západním okraji náměstí v lahůdkách, kde popili jsme lahvového piva a kde Vláďa zdolal tři velké chlebíčky. Potom již podruhé toho dne překlenuli jsme Labe a za kruhovým objezdem konečně vypadli jsme z města ve směru na Velichovky. Rtuť všech teploměrů v nejširším okolím zevlovala stále pod bodem mrazu, obloha nad námi se sice v úctě rozestupovala, ale nízká mračna na všech obzorech oprávněně hrozila, že v dalším průběhu dne nabudou na drtivé převaze i nad námi.
Zlatavé písmo na štíhlém pomníku s úzkým štítem po pravé straně silnice připomínalo, že v konci okupace nastražené výbušniny vyžádaly si tu četné zbytečné oběti na životech především v rodině Jarošů v nedaleké Rtyni. Na hojnou nesklizenou úrodu jablek slétávala se hejna ptáků, v nichž Vláďa odhalil brkoslavy severní. Na okolních rozlehlých zasněžených prostorách, jejichž běloba hojně narušována byla tmavými plochami, rokovala stáda vysoké zvěře.
Ve Velichovkách zastavili jsme v parku u pomníku, jenž již za komunistů tu zvěstoval, že až sem probojovala se 08. května 1945 US Army, než zastavila ji blbá dohoda o porcování Evropy po válce. Kol pomníku věnovaného občanům Velichovek padlým v obou světových válkách se lvíčkem a nápisem "Pravda zvítězí", na němž lakotný autor ušetřil na slůvku "občas" a zledovatělou ulicí vyhoupli jsme se ku schodišti a nad ním ke smírčímu kříži a soše sv. Jana Nepomuckého.
tak jako nad Václavským náměstím v Praze vypíná se i nad náměstím ČSA v Jaroměři socha sv. Václava, zde však poněkud stranou a ve výklenku městské brány. Foto: L. Šlosar
pro účastníky přichystána byla k nahlédnutí kronika a k použití pro vlastní archív i fotografie z předešlých ročníků. Foto: L. Šlosar
pomník ve Velichovkách symbolizuje místo, kam doputovali vojáci armády USA v konci 2. světové války, kteří dokázali si na válečných polích s nepřáteli poradit, na dohodu o porcování Evropy však byli krátcí. Foto: L. Šlosar
Na hřbitově při kostelu Proměnění Páně hnedle vlevo od vchodu v hrobě pod pískovcovým pomníkem, marně snažícím se ukrýt se mezi větvičky túje, spí svůj věčný sen padlý rakouský kadet Carl Sonnewend z Prostějova. Rovněž celé lázeňské městečko v onom čase předpoledním připadlo nám uloženo k hlubokému spánku - všechna dostupná pohostinská zařízení otevírala až ve 14 hodin. Bohudík v každém - byť spícím - vyspělém organismu tepe srdce, jež zásobuje jeho tělo krví, tím ve Velichovkách ukázala se býti hospůdka Klondaik blíže křižovatky silnic na Hustířany a Nouzov, jež v průběhu hodinky kol poleden štědře zaopatřovala naše organismy životadárným pivem značky Krakonoš, jež zde obzvláště lahodilo.
Konečně vyšli jsme do terénu po žlutě značené cestě, po tenké vrstvě tuhého sněhu protnuli jsme les a v něm po mostku překonali Litičský potok, až po mírném stoupání objevila se před námi skrze stromy rámující pravou stranu cesty vysoká věž dubenecského kostela posazená přesně pod siluetu Zvičiny. jež výrazně ohraničovala pod již souvislou vrstvou šedavých mraků prostor před námi.
Obec Dubenec rozložena je co úzký pás domů od severozápadu po jihovýchod po délce 4 km. Upustili jsme od záměru nalézt stanoviště č. 11 naučné cyklostezky "Bitva u Dvora Králové n. L. 29. června 1866" někde v jejím středu a prošli jsme již po jejím jihovýchodním okraji kolem kostela, jiná informační cedule - mikroregionu Hustířanka - zpravila nás totiž o tom, že právě naproti kostelu ve faře za křížem ubytován byl před bitvou u Hradce Králové štáb rakouské Severní armády včetně jejího velitele Ludwiga Augusta rytíře z Benedeků.
Těsně za obcí minuli jsme omšelou kapličku, v jejíž útrobách přece uchoval se kříž se zbožnou a již pro naši generaci nevyslyšenou prosbou "Nauč nás, pane, ze svého kříže, statečně nésti života tíže", prošli jsme místní částí Hřibojed Hvězda slující a posléze vyhoupli jsme se do Hřibojed samotných. Předtím při mírném stoupání sledovali jsme za sebou pod chmurnou oblohou obec Chotěborky na výrazném pahorku a dík nezaměnitelné štíhlé bílé věži místního kostela také Velichovky v popředí Císařského lesa, ještě ve větší dálce nalezl Vláďa na věž rozhledny na Chlumu.
Obec sama pochlubila se nám neporušenou kapličkou s rovněž zachovalým interiérem a dále dvěma kříži, každým po jedné straně cesty. Vprostřed Hřibojed na vidlici cest zabočili jsme doleva ve směru na Libotov. Po několika metrech u posledního stavení opustili jsme však silnici doprava, zprava také - již na volném terénu - obchvátili jsme obec zezadu, po dalších několika metrech narazili jsme na třešňovou alej a ještě než bychom se po ní nechali vyvést z obce, nalezli jsme po pravé straně těsně za křovím na začátku mírného svahu malý pomník ve tvaru jehlanu. Stojí tu na paměť dvou rakouských vojínů, které zde při přestřelce zastřelila pruská patrola.
Pokračovali jsme dále v zasněženém terénu v obkličování obce po jejím severním okraji, až dospěli jsme na silnici směřující na Žireč. Komunikace v těchto místech byla již pokryta sněhem a taky ledem, nebylo divu, neb právě překlenovali jsme nejvyšší místo našeho putování - Libotovský hřbet v nadmořské výšce přes 400 metrů. K Žirči byli jsme nuceni na místy zledovatělém terénu sestupovat opatrně po levém okraji silnice. Těsně pod železničním přejezdem u železniční zastávky Žireč po pravé straně za oplocením mezi stromy spatřili jsme pomník prokazatelně vojenský, jehož spojitost právě s válkou roku 1866 není však průkazná.
těsně pod nejvyšším bodem na obzoru - Zvičinou - vypínal se kostel v Dubenci. Foto: L. Šlosar
v Dubenci na faře přemítal usilovně generál von Benedek, jak vyzrát na Prusy - leč marně, nakonec porážku v prusko-rakouské válce svalili na něho. Foto: L. Šlosar
pomník na severním kraji Hřibojed vyjadřuje smutný výsledek jedné z tisíců přestřelek prusko-rakouské války roku 1866. Foto: L. Šlosar
vztah vojenského pomníku vpravo těsně po přejezdem u železniční stanice Žireč k válce roku 1866 se nepodařilo prokázat, ale není mnoho válek na výběr, ke kterým by se mohl typově vztahovat. Foto: L. Šlosar
Dvěstě metrů pod přejezdem opět na holém povrchu zabočili jsme doprava na hřbitov rozprostírající se nad jižním krajem Žirče při kapli sv. Odilona. Při její zadní zdi - dík serveru Váleční veteráni Kolínska - nalezli jsme prostý pomník na hrobě, v němž pochován je pruský poručík Julius von Metzen, jenž spolu s dalšími dvěma svými spolubojovníky, jejichž těla z hrobu již dříve exhumována byla, zasypán byl při odstřelu blízkého železničního viaduktu.
Naše dnešní mise byla tak zcela naplněna, takže překročili jsme opět železniční přejezd, a po cestě kopírující nejprve shora, později pak zdola železniční trať Jaroměř - Stará Paka doputovali jsme po 4 km na železniční nádraží Dvůr Králové nad Labem, zde zanechali jsme Vláďu na pospas vlaku, jenž měl ho dopravit domů, a sami s Maruškou sestoupali jsme do města a ze Dvora Králové nad Labem odcestovali jsme autobusem v 16,10 hod. do Trutnova.
Všichni pak nezávisle na sobě těšili jsme se z toho, že mezery zející mezi veřejnými turistickými akcemi využili jsme krátkým výletem k udržení kondice i k vlastivědnému poznávání
Za zmrzlým Čepelkou /07. 02. 2009/ aneb Chodit, chodit, chodit!!
V těchto dnech, kdy sněhový či ledový povrch ve zdejších končinách silně omezuje náš akční rádius a odkazuje nás převážně na zpevněné povrchy, toužím více než kdy jindy zajet si na nějaký pochod kamsi daleko. Bohužel kalendář turistických akcí skýtá - pokud se jedná o dostupnost míst startů a cílů po železnici - pro ten záměr pohled neutěšený /třeba na pochod do Velkých Opatovic bych byl nucen trmácet se čtyři hodiny a na start dorazit na poslední chvíli/. Takže nakonec po dvou sobotách, kdy jsem se zúčastnil postupně členských schůzí v Malých Svatoňovicích a Bohuslavicích a kdy jsem výpadek na turistických trasách alespoň trochu vyvažoval pěším putováním ze Zelené louky do Malých Svatoňovic na první schůzi a o týden později pak od tamtéž téměř do Bohuslavic a nazpět v plné vzdálenosti, vzal jsem s pokorou poslední sobotu za vděk turistickému pochodu Za zmrzlým Čepelkou v Malých Svatoňovicích.
Přehledný itinerář s mapkou pochodu směroval trasu 30 km z Malých Svatoňovic na rozcestí pod Kolčárkou, posléze na Jestřebí boudu na Pasece, Markoušovice, Hůru, Kvíčalu, Velké Svatoňovice a zpět do cíle, kde pořadatelé měli možnost očekávat příchozí pouze do 15 hodin. Chtěl jsem využít putování po známých místech k co nejdelší kilometráži, ale nechtělo se mi příliš se honit, proto jsem se dohodl s pořadateli, že se nevrátím do místa startu a že vzdálenost 30 km naplním z Pasek po zbytek trasy přímo domů na Zelenou louku.
Do Malých Svatoňovic dojel jsem před osmou a se mnou tímtéž vlakem k mému překvapení toliko další dva další účastníci - Zdeňka z Janských Lázních a Rudolf ze Dvora Králové nad Labem. Aby si mě pořadatelé užili, setrval jsem na startu ve vstupní hale Kulturního domu na náměstí bratří Čapků aspoň přes půlhodinku, mohl jsem se zde totiž nasnídat - teplým šťavnatým párkem a dobře vychlazeným lahvovým pivem. Na trasu obdržel jsem pak tatranku, zmíněný již itinerář, leporela zdejšího Muzea bratří Čapků a pěchotního srubu T-S 26 na Odolově a pohlednici Malých Svatoňovic, to vše za pouhých 15 Kč startovného, stejně jako předem diplom na absolvovaných 30 km, jenž tolik zavazoval. Mezi sousty obdivoval jsem tu přehlednou kroniku pochodu s bohatou fotografickou výzdobou. Další fotografie byly k dispozici volně k výběru na stolku, předseda Honza nabídl mi fotografii z nejcennějších a nejmilejších ze startu v roce 2000, jež zachycovala našeho zemřelého bývalého předsedu Fráňu.
vzorně připravený pořadatelský sbor /na snímku chybí předseda Honza/ si zasloužil větší zájem příznivců turistiky. Foto: L. Šlosar
pro účastníky přichystána byla k nahlédnutí kronika a k použití pro vlastní archív i fotografie z předešlých ročníků. Foto: L. Šlosar
Skoro nerad jsem se vybatolil po třičtvrtě na devět, ale předem obdržený diplom na 30 km již v batohu žhnul a pálil mě. Než dorazil jsem na silnici z Malých Svatoňovic na Odolov, musel jsem překonat několik metrů zledovatělé cesty, moje čtyři dny nové boty na ní obstály. Abych co nejvíce naplnil zvolené penzum 30 km, nestoupal jsem z Petrovic rovnou na rozcestí pod Kolčárkou, nýbrž jsem si trasu prodloužil o více než 3 km po zmíněné silnici až na Odolov, bylo v tom ovšem něco kalkulu, stoupání bylo sice delší, ale mnohem pozvolnější, zejména však proběhlo na terénu schůdném, byť i za nezvykle teplého počasí /ráno teploměr na Zelené louce ukázal + 6o C/ vyskytla se na silnici poskrovnu místa, kde na ledovém povlaku to klouzalo.
Restaurace U Lotranda na Odolově otevírala až za více než půl hodinu, což mě nijak nebralo, takže jsem tu udělal vlevo v bok a po Panské cestě se pustil přes zmíněné již rozcestí pod Kolčárkou k Bílému kolu. Silnice byla holá pouze ke kraji lesa za nápravným zařízením, asfaltová cesta, jež jí vystřídala, byla pokryta udusaným ještě zmrzlým sněhem, na kterém jsem se bořil jen pomálu. Jestřebí hory nacházely se ještě v oparu, takže po každé zákrutě dočasný na dohled konec cesty utápěl se v bílé páře, z níž vystupovaly po stranách četná opevnění, jimiž naši stateční předkové zamýšleli před sedmdesáti lety zastavit či zbrzdit fašistický mor.
K Bílému kolu těsně přede mnou dorazila výprava s dětmi a psy, přestože jsme se zdvořile pozdravili, trošku jsem se na ni zaškaredil, neb svačíc opanovala samotný Bílý kůl, čímž znemožnila mi nechtěně jeho vyfotografování. Cesta na rozcestí pod Žaltmanem byla natolik protažena a dotčena četnými oblevami, že připomínala koryto bobové dráhy, dalo se po ní velice opatrně postupovat po straně, přičemž bylo nutno dávat pozor, aby noha dovnitř neuklouzla, což mě nebavilo, takže jsem vylezl nad okraj cesty a raději se bořil skrze kůru zmrzlého hlubšího sněhu, i tak byl můj další postup rychlejší a zejména bezpečnější.
Následující cesta po hřebínku Jestřebích hor byla pohodová, jen jsem se občas trochu více bořil do sněhu, jenž místy byl pokryt vrstvou vody, takže jsem musel bedlivě dbát na to, abych si do některého jezírka neustlal, což nejvíce hrozilo při krátkém klesání k Pasece, kde předběhl jsem skromnou výpravu jilemnických turistů s nestárnoucím Frantíkem.
Když deset minut před jedenáctou dospěl jsem na Jestřebí boudu, v jejích dveřích připravila mě Zdeňka na to, že do její hostinské místnosti vkročím teprve jako čtvrtý. Usedl jsem vprostřed přední části místnosti a za svého téměř dvou hodinového pobytu s úžasem sledoval jsem, kterak bouda se postupem času plní a kterak ožívá hlasy spokojených turistů, jejichž zvolené trasy se zde protnuly. Mínil jsem zde vlastně pobýt kratčeji, ale desítky minut byl jsem zdržen v příjemném hovoru s Mirkem z Hostinného, jenž rovněž hlásil se k mým webovým stránkám. Když posléze deset minut před jednou opustil jsem boudu, mudroval jsem pod dojmem jeho barvitých vyprávění převelice nad tím, proč většinou nevedou své webové stránky právě ti, kteří něco skutečně v turistice - na rozdíl ode mě - ZAŽILI, DOKÁZALI A TÍM PÁDEM MAJÍ SKUTEČNĚ CO ŘÍCI.
v Jestřebích horách po každé zákrutě Panské cesty - kam oko dohlédlo - zahalen byl konec cesty do bílého oparu. Foto: L. Šlosar
na Jestřebí bodě pořadatelé tentokráte stavěli kontrolu pochodu, jíž představoval jeden z nejmladších členů odboru /vlevo/. Foto: L. Šlosar
Lučina za Jestřebí boudou pokryta byla zmrzlým sněhem, takže jsem se příliš nebořil. Bezpečně kráčelo se po udusaném sněhu i v dalším průběhu zeleně značené cesty, nežli pod parovodem uhnula doprava na Petříkovice. Konečně schůdná byla i cesta po panelce, pokud člověk šel co možná nejvíce po jejích okrajích či přímo jejím středem. Šlo se parádně, protože po poledni po mnoha dnech obloha od mraků prořídla a vlády nad ní načas ujalo se skutečně sluníčko. Po překonání posledního ledového jazyka na okraji lesa nad Bezděkovem, očekávala mě pak bezpečná holá cesta.
Jelikož byl jsem pevně rozhodnut, že si diplom osvědčující absolvovanou vzdálenost co možná nejvíce zasloužím, byl jsem velice potěšen, když zahlédl jsem asi 150 metrů před konečnou zastávkou trasy MHD Trutnov Lhota, škola odjíždějící autobus linky č. 1, kdybych dorazil o minutu dříve, určitě by mě k odjezdu připravený dopravní prostředek ponoukl k nějaké nepravosti. Takto vydal jsem se bez váhání po ulicích Lhotecká, Petříkovická, Náchodská, Úpské nábřeží, Dolní a Horní Promenáda kopírovat linku MHD č. 1 - s výjimkou krátké odchylky po červeně značené cestě severní částí Lhoty a bez zacházky k autobusovému nádraží.
Nohy mě na tvrdém povrchu notně již bolely, především kolena - najmě to levé, ale své svižné pravidelné tempo přerušil jsem pouze při zastaveních u dvou pomníků k válce roku 1866 se vztahujících - ležícího lva - jehož pozadí je již několik let konečně důstojně zaopatřeno vkusným dřevěným plotem - a před časem opraveného pomníku s hrobem prvního padlého v bitvě u Trutnova dragouna Krippnera, zastřeleného, když vracel se pro svého zraněného koně. Celou trasu MHD ze zastávky Lhota,škola na zastávku Hor.Staré Město,Zel.louka absolvoval bych autobusem za 32 minut, pěšky jsem příliš netratil, neb cesta mi trvala jen o necelou hodinu a čtvrt déle, takže doputoval jsem domů sice uondán, leč o to více spokojen.
z míst těsně před odbočením zeleně značené cesty pod parovodem na Petříkovice ukázaly se okouzlenému poutníkovi výhledy směrem půlnočním. Foto: L. Šlosar
pod slunečním svitem rozzářil se též kostel sv. Petra a Pavla v Poříčí. Foto: L. Šlosar
již několik let jsou pomník "ležící lev" a kříž vedle něho zasazeny do důstojnějšího prostředí. Foto: L. Šlosar
V popsaném onom stavu slasti nejvyšší usnesl jsem se na tom, že Vladimír Iljič Lenin byl sice řezník /viz jeho vzkazy: "Zlikvidovat! Pověsit!!"/, ale jeho slavný citát "Chodit, chodit, chodit" má stálou svou platnost, byť mnohým lenochům je natolik nepříjemný, že stále tvrdošíjně používají jeho zkreslený překlad "Učit se, učit se, učit se", přestože chodit se naučí každý jednou pro vždy, to jen mnozí tohoto Božího daru z vlastní nadutosti nepoužívají. A já plaše - bez nároku na citaci v učebnicích - toliko dodávám: Chodit, chodit, chodit i po chronicky známých místech i cestách, kdykoliv příležitost se namane.
Zimní přechod Staropackých hor /17. 01. 2009/ aneb Za křížem cestou necestou
Své snídani jsem tentokráte mnoho nedal, neb z vlaku odjíždějícího z Trutnova v 06,16 hod. vystupoval jsem na železniční zastávce Hostinné-město již po 20 minutách. Z náměstí Obránců míru namířil jsem si to směrem západním, na křižovatce za městem uhnul jsem doleva, u železniční stanice Prosečné překročil jsem koleje, také na dalším střetu silnic zůstal jsem věrný dnešnímu převážně levicovému zaměření a po zákrutech silničky vyhoupl jsem se na hřebínek, jenž vypíná se na délce několika kilometrů jižně nad Labem. V té době konečně tmu a příšeří nahradilo jakési oparno, jež umožňovalo mi sotva dohlédnout na protější svah za silnicí spojující Trutnov a Novou Paku. K této silnici sestoupil jsem obcí Slemeno, shlédnuv přitom dvojici církevních památek - kamenný kříž a sochu sv. Jana Nepomuckého, na to památník obětem 1. světové války, jež šesti oběťmi mýtila především zdejší zřejmě rozvětvený rod Kordů.
v obci Slemeno po mé pravici zaujaly mě dvě církevní památky - kamenný kříž a socha sv. Jana Nepomuckého - nacházející se obě v těsném vzájemném sousedství. Foto: L. Šlosar
Kdybych nebyl komplikovanou osobností, s níž namnoze nevím si rady sám, obořil bych se nyní po zmíněné frekventované silnici doprava, protrpěl bych po ní necelých zbývajících 11 km do Levínské Olešnice - shromaždiště to hvězdicové turistické akce Zimní přechod Staropackých hor, tuto sobotu pořádané dokonce pod pláštíkem zimního srazu turistů oblasti - a zbytek reportáže omezil bych na popis automobilů, jež by mě minuly. Jak se však od složité osobnosti očekává, namířil jsem si to opačným směrem a po 400 metrech odbočil jsem tentokráte doprava. Po každém ze dvou zhoupnutí, z nichž tomu prvnímu předcházelo stoupání o délce 600 metrů, klesl jsem postupně do náruče vždy jednoho z dvojčat nomine Ždírnice - nejprve do Ždírnice Přední, poté do Ždírnice Zadní. Před druhou z nich očekávaly mě - kdyby byly personifikovány, zcela určitě podupávající v příjemném mrazu, jenž zrána v Trutnově na budově Atria Upa Valley vykazoval hodnotu - 8° C - zleva přicházející modré turistické značky, jež jsem si pro účely dalšího svého putování objednal co průvodkyně. Těm podařilo se sotva odtrhnout mě ode dvou překrásných Božích muk, prvního v popředí roubené chaloupky. Posléze nabídly mi k mému překvapení i potěše pohodlnou chůzi po široké projeté cestě podél potoka.
od kamenného kříže v popředí roubené chaloupky odtrhlo mě až vědomí, že cíl mé dnešní mise není ani zdaleka ještě naplněn. Foto: L. Šlosar
Bohužel, jak to v podobných situacích bývá, zalíbila se mi příliš pohodlná cesta natolik, že nepostřehl jsem někde na vrcholu levotočivého ohybu cesty, že modré značky vzdálily se mi bez rozloučení doleva. Tak bezelstně dostal jsem se na vidlici dvou cest u krmelce, odkud ani jedno pokračování nebylo podpořeno turistickým značením. Opět disciplinovaně respektovav výsledky voleb z loňského listopadu, vybral jsem se po té levé, šetře přitom co nejvíce zpola zavátou již lyžařskou stopu. I tato cesta však posléze točila se postupně doprava sledující po své levé straně potok a vůbec se neměla k tomu vyvést mě do civilizace.
I rozhodl jsem se rázně vzepřít se pravicovému teroru, opatrně sešel jsem doleva k potoku, překlenul ho široko daleko na jediném místě, kde protékal jakousi rourou, pracně vyšplhal jsem se na asi metrový schod nad jeho tokem, při následném prudkém stoupání propletl jsem se mlázím řídkého lesa a výstup svůj završil jsem po louce, jež naštěstí byla pokryta mělkým zmrzlým sněhem, zvědav na to, jaký pohled se na vrcholu stoupání přede mnou rozvine.
Před sebou spatřil jsem střechy hospodářských budov vsi, jež rozkládala se do obou stran. Bylo zřejmé, že v souladu se svým záměrem ocitnul jsem se v Borovnici, byť poněkud blíže k jejímu středu. S oněmi hospodářskými budovy byl jsem dokonce velice dobře obeznámen, byť jsem je nikdy prostým okem neuzřel.
konečně je přede mnou civilizace - obec Borovnice, to ještě netuším, že své další pátrání budu muset nasměrovat k lesu na obzoru, přičemž vzdálený svah nachází se až za dolíkem, jímž plyne silnice ze Dvora Králové do Horek. Foto: L. Šlosar
Laskominkou hvězdicových turistických akcí je volba tras, jež určujeme si k dosažení průchozího cíle. Dosavadní své putování zvolil jsem si ke své spokojenosti cestami, jež procházel jsem dosud zřídka či vůbec. Pro své trasy volívám si také i dílčí vlastivědné cíle - to aby má duše aspoň načas - oslněna záblesky dějin či přírodními krásami - zjemněla, já sám abych nevlčil a abych - pobíhaje bezcílně po krajině - nerdousil třeba farmářům ovce.
Mé sobotní putování ovlivnil článek starosty obce Borovnice Josefa Bušáka "Obnovený kříž z války roku 1866" ve Zpravodaji 2/07, kterýžto kříž rozhodl jsem se vypátrat, v hlavní turistické sezóně nezbývá mi pro podobné účely čas, z Trutnova rozprchávám se totiž do dálek - někdy až do Českého ráje. Autor k článku připojil mapku a z ní vyplynulo, že kříž nachází se na druhé straně za silnicí ze Dvora Králové do Horky u Staré Paky přibližně na úrovni oněch hospodářských budov, u nichž byl jsem se právě vyloupl.
Měl jsem promyšleno, jak se dostanu na druhou stranu za silnici, z míst, kde jsem se hodlal řádně vynořit po značené cestě. Teď byl jsem bezradný a vracel se pomalu po silnici kol sochy Madony s Ježíškem, směrem k východnímu okraji obce, kde mělo k vynoření dojít. Žádného domorodce jsem však nespatřil, všichni už zřejmě zamířili na zimní turistický sraz.
Posléze vydal jsem se za silnicí nazdařbůh k jednomu z domů, jež vysunuty na jih brání odtud obec proti vetřelcům. Hoch u domu máchl rukou přes železniční trať a poslal mě do mírného stoupání k lesu. Trať překročil jsem, aniž bych rozmnožil počet obětí železničních nehod a narušil tak klidné zažívání redaktorů peprného tisku. Za tratí a plotem navázal jsem na cestu, jež změnila se postupně ve stezku zvěře. Protnul jsem jakousi mez, teprve nyní objevil se přede mnou les vzdálený od obce téměř kilometr a před ním překvapivě široká projetá cesta. Vrátil jsem pro jistotu kousek na východ, odkud měl jsem přijít, posléze zamířil jsem na západ k zelenému posedu a k nápadné skupině borovic, do níž vkládal jsem značnou naději, jež nezklamala mě, protože nejprve seznal jsem úplně při zemi ceduli lichoběžníkového tvaru a posléze nad ní kříž samotný, jenž s borovicemi z dálky splynul.
severní pól je dobit! vlastně v tomto případě: kříž u Borovnice je "objeven!" Foto: L. Šlosar
Bylo 10,10 hod., kdy jsem naplnil svůj dílčí cíl a mohl směle zamířit do Levínské Olešnice. Po široké cestě pokračoval jsem rovnoběžně s obcí Borovnice, zanechav za sebou výhledy na Krkonoše, před sebou vlevo sledovav Kozinec s nefunkční rozhlednou. Po 1,5 km pilné chůze u penzionu Menšina zahnul jsem doprava a sestoupal jsem kol blízkého nádraží další půlkilometr do obce k penzionu U Myšáka. Z kraje Borovnice pokračoval jsem po holé silnici do Horek. Vpravo sledoval jsem doleva zkosenou siluetu Čistecké hůrky. Na jednom místě les rozestoupil se a nabídl mi první výhledy na Krkonoše s bělostnou Sněžkou, jíž můj fotoaparát - patrně přesycen čtyř loňských výstupů na onu horu - ignoroval.
V Horce propletl jsem se bez úhony dvěma hady vozidel proudícími na hory a z hor. V Nedaříži v duchu vysekl jsem poklonu zdejším občanům za to, v jakém bezvadném stavu uchovávají své památky. Vůbec nevadilo, že třeba pamětní deska na zadní straně podstavce sochy sv. Jana Nepomuckého byla psána v němčině, národnosti obětin si války nevybírají, stejně jako že na blízké budově nápis ve stejné řeči sděloval, že dům vybudoval zřejmě nějaký blízký jednoho z padlých, přičemž jen nezasvěcený mohl si text vysvětlit v tom smyslu, že při výstavbě vozil na kolečku maltu i sám Bůh /mit Gotteshilfe erbaut…/.
v Nedaříži za záda světcova někdo umístil německý nápis, jenž zaslouženě uctívá památku dvou obětí 1. světové války. Foto: L. Šlosar
Restaurace Oleška v Levínské Olešnici deset minut před poledny hrozila, že praskne, jak byla naplněna. S obtížemi vyhledal jsem jedno místečko v přední místnosti se šenkem. Ani mě nepřekvapilo, že první, koho jsem zde spatřil, byl Vašek z Nýrska. V rohu místnosti udělil mi za pomoci moderní techniky Kuba ze Staré Paky diplom. Hned po mě dorazili od Lázní Bělohrad na kratší pobyt Maruška z Trutnova a Vláďa z Jilemnice. Po další chvíli objevil se v milých těch prostorách se syny Lukášem a Honzíkem Jan z Jičína, vážený přispěvovatel mých stránek reportážemi, jež v přinejmenším stejné kvalitě představují vhodný protipól těch mých rozmáchlých. Ten později rozloučil se s námi hutným veršem, jenž nezveřejňuji jen proto, abych neporušil cizí autorská práva. Za mého pobytu vystřídala se tu kupa účastníků, někteří zdrželi se déle, jiní jen po nezbytně nutnou dobu, každý z nich však přispěl k bezprostřední atmosféře srazu.
na účastníky přechodu i srazu povolal sobě Kuba ku pomoci moderní techniku. Foto: L. Šlosar
Po dvou hodinách, tradičních třech pivech a netradiční jedné kávě zvedl jsem se také já. Pokračoval jsem se do středu obce. Vedle kostela navázal jsem na červeně značenou cestu a směrem severním nechal se jí asi po jednom kilometru dovést na silničku. Nyní mohl jsem po této komunikací pokračovat doprava na rušnou silnici z Horek a po ní přímější cestou dorazit do Martinic. Jako komplikovaná osobnost zabočil jsem - maje dost času - doleva a do Martinic doputoval jsem oklikou dalších deseti kilometrů přes Žďár, Karlov, Roztoky u Jilemnice s nádhernými roubenými chalupami, kterážto obec teprve po 4 kilometrech zcela nepozorovaně přešla konečně v Martinice, kde na nádraží již očekávali vlak Maruška s Vláďou.
socha Panny Marie na cestě z Karlova do Prklína, okrajové to části Roztok u Jilemnice, je skutečně překrásná, i s chalupou na jejím pozadí, jen kdyby ty dráty nebyly …. Foto: L. Šlosar
jedna z roubených chalup v Roztokách u Jilemnice, kol nichž procházel jsem, zasazena byla ideálně mezi jehličnany. Foto: L. Šlosar
Po svém příjezdu do Trutnova v restauraci U Araba /dříve Antigue/ sledoval jsem během dvacetiminutového pobytu při jednom pivu zázračný zvrat ze strany Chelsea dvěma brankami docílenými v úplném závěru utkání se Stoke City, což mě co fanouška The Red Devils nepotěšilo, ale jako turista těšil jsem se reminiscencemi na nádherná kamenné kříže, Boží muka, sochy i kříž nad Borovnicí při nedlouho předtím ukončeném putování, jakož i na překrásnou atmosféru srazu.
Lyžařský přejezd Zvičiny - pěšky /10. 01. 2009/ aneb Den bez holek Mráčkových
Jako místo startu hvězdicové turistické akce Lyžařský přejezd Zvičiny absolvované pěšky vybral jsem si Dvůr Králové nad Labem, kam dorazil jsem autobusem před půl osmou s Maruškou z Trutnova a Vláďou z Jilemnice, společně jsme se pak - předtím zcela nezávisle na sobě - kupodivu shodli s drobnými obměnami i na naplánované trase na Zvičinu.
Nejdříve stavili jsme se v blízké čerpací stanici na kávu z automatu. Měli tam dveře, které se automaticky otvíraly, kdykoliv člověk stojící u nejbližšího stolku mrkl třeba jen okem. Za krátký okamžik našeho pobytu otevřely se několikrát, právě se tu scházelo několik rodinek k odjezdu na nějaký společný výlet, chyběly prý akorát holky Mráčkovy, takže jsme se rozhodli, že se po nich na začátku naší cesty, jež započala po třičtvrtě na osm, poohlédneme.
Moc jsme ale nevěřili, že je potkáme, protože by holky jedny musely přicházet od vlakového nádraží, kam jsme směřovali. Tak jsme místo holek Mráčkových vzali za vděk třem pomníkům z války roku 1866, které jsem ještě nenavštívil. Dají se najít úplně snadno, stačí stále sledovat modře značenou cestu až pod nádraží a místo odbočení doprava po schodech pokračovat po široké pohodlné cestě dalších asi 250 metrů směrem východním. Poté se pomníky po pravé straně v místě vymezeném plůtkem - na rozdíl od holek Mráčkových - přehlédnout nedají.
V nádražní budově zdokumentovali jsme začátek našeho putování razítkem nádraží s datumovkou. Nacházeli se tu ještě další adepti na zdolání Zvičiny, ale ti čekali na vlak, jenž by je posunul dále do Bílé Třemešné přímo pod kopec.
návštěva pomníků z války roku 1866 východně od královédvorského železničního nádraží byla pro mě vítanou příležitostí povznést svou duši otupělou nedávnými ještě svátečními bakchanáliemi. Foto: L. Šlosar
To my jsme pokračovali pěkně pěšky po modře a zeleně značené cestě stoupáním nejprve po holé silnici, na jejím ohybu pak po lesní cestě až do obce Zálesí. Zmrzlý terén byl pokryt slabou vrstvou pevného sněhu, takže se šlo skvěle. Bylo mrazivo, předtím okolo sedmé v Trutnově digitální teploměr na budově firmy Atrium Upa Valley ukazoval -10° C, bohudík bylo i bezvětrno, bohužel proti minulým dním nechtělo se ven sluníčku.
V Zálesí po naší pravici minuli jsme pomník zemřelým ve válce roku 1866 a na stejnou stranu nechali jsme pokračovat již samotinkou modře značenou cestu, sami pustili jsme se po silnici větším, ale pohodlnějším obloukem již pouze po zelených značkách směrem na Doubravici. Na křižovatce v obci prudce zabočili jsme doprava a kol překrásných roubených chalup a kol působiště řídícího učitele a sokolského činitele Karla Ježka zavražděného nacisty v Pardubicích pro účast na odboji vstoupili jsme opět do lesa.
společnost bohudík snad zmoudřela aspoň natolik, že mezi svými padlými nerozlišuje již, zda hrdina byl komunista nebo kněz nebo voják nebo nezbeda, jenž v mládí vyplazoval jazyk na učitelku, nebo nezařazený či sokol, jako v tomto případě pan Karel Ježek. Foto: L. Šlosar
V lese snažili jsme se na skrovném sněhovém povrchu šetřit lyžařskou stopu, než navázali jsme na prohrnutou cestu přicházející zprava. Tu opět opustili jsme po další lesní stezičce až k rozcestí Zátluky u rybníka, u kterého zprava končila modře značená cesta, které zřekli jsme se předtím v Zálesí. Skrze vykácená místa dostali jsme se opět na protaženou cestu, jež spolehlivě zavedla nás na frekventovanou silnici ze Dvora Králové do Miletína.
Po jejím překlenutí opustili jsme zeleně značenou cestu a až do Horního Dehtova na mírném stoupání sledovali její červeně značenou kolegyni. Nyní zdál se mi sněhový pokryv drobátko silnější a sníh více sypký, cesta navíc byla prošlapána akorát tak srnkami, takže naše kroky v oněch místech načas ztěžkly. Učinil jsem tu jediný ústupek proti zamýšlenému plánu a zavrhl možnost pokračovat složitějším terénem po žlutě značené cestě přes Poklad a Skrýše.
Zmíněná žlutě značená cesta byla nám tak souzena až po překonání silničky z Horního Dehtova směřující kol hřbitova na Bílou Třemešnou, kdy vlevo před námi sledovali jsme z oparu vystupující obec Třebihošť. Žluté značky potkali jsme v protisměru v místě slujícím Mezihoří a nechali jsme se jimi odvést ze silnice doleva cestou bohudík projetou dvoustopým vozidlem. Stopy byly zatvrdlé mrazem, dosti úzké, takže jsme v nich balancovali nebo pomáhali rovnováze úkroky do okolního bohudík mělce zasněženého terénu. Když během stoupání vyšli jsme z lesa, po levici mírně pod svahem na kraji zasněžené louky byl patrný smírčí kříž.
Jakoby pod vidinou možnosti "skousnout" osamělého turistu v červeném pokračovali jsme ve stoupání k dalšímu smírčímu kříži na rozcestí Perná v místě zvaném U Kříže. Odtud cesta prošlapána byla již poutníky přišedšími předtím z Bílé Třemešné, sněhový povrch tu byl udusán a za našeho dosavadního putování byl tu nejschůdnější. Za sedlem pod Zvičinou načas poskytla našim nohám větší oporu holá silnice. Závěrečný výšvih na Zvičinu o délce 350 metrů absolvovali jsme opět na pevném sněhovém terénu. Když vynořovali jsme se na vrcholovou rovinku, měli jsme na okamžik pocit, že tu funguje velká prádelna - ovanul nás teplejší vzduch.
kříž na rozcestí Perná či Perna skvěle ladí s okolními stromy. Foto: L. Šlosar
Kol Raisovy chaty a kostelíka bylo živo, výhledy do dálek byly limitovány nízkou oblačností. Spokojeni s časem 11,10 hod. zapadli jsme do chaty. Za vchodem do místnosti pro hosty u stolu vpravo jako Cerberos - naštěstí s jednou hlavou - hlídkoval Čert. Pořadatelé a převážná účastníků nacházeli se v druhé místnosti. Po náporech v chatách Turnovské a Jestřebí boudě překvapila nás tu četná volná místa. Další překvapení čekalo nás při stolu pořadatelů, byla tu k dostání turistická vizitka č. 415 Zvičiny, o jejíž existenci neměli jsme ponětí.
V Raisově chatě strávili jsme příjemné dvě hodiny při třech plzeňských pivech, jež přišla nám k duhu po předešlém výdeji energie, jenž natolik byl vydatný, že by se mi nepletl jazyk ani po dalších pivech. Stoly okolo nás mezitím byly uvolňovány a znovu obsazovány účastníky akce, bylo příjemné pozorovat kol sebe neustálý kolot. Musel jsem si vzpomenout na čerstvě zemřelého Fráňu z Police nad Metují, který dříve jako předseda mého mateřského odboru organizoval na tyto akce výlety našeho odboru. Čest jeho památce!
Maruška a Vláďa vyrazili do Lázní Bělohrad, těsně po nich ve čtvrt na dvě odpíchl jsem se také já - třicet nahlášených kilometrů mě k tomu zavazovalo. U barového stolu první místnosti rozloučil jsem se s Čertem - Cerberem, jenž nacházel se v dobré míře a nezabraňoval duším v návratu do normálního života.
jako každé průchozí místo kterékoliv hvězdicové akce stala se i Raisova chata na Zvičině místem vhodným pro přátelská setkání a pro družné hovory mezi aktéry těchto setkání, v našem případě zleva Marušky z Trutnova, Vládi z Jilemnice a Jožiny z Čisté. Foto: L. Šlosar
nebylo téměř jediného okamžiku, kdy se pořadatelé vymanili ze sevření, byť třeba jen několika prezentujících se účastníků akce. Foto: L. Šlosar
Za lesem na silnici místo obvyklého pohledu na Krkonoše objevilo se šedé nic shora ohraničené vodorovnou čarou. Při klesání do Horní Brusnice střídavě plaval jsem v mělké sněhové tříšti, střídavě uhýbal jsem autům do krajního souvislého sněhového pásu. Za Horní Brusnicí pokračoval jsem po lesní cestě po pevném mělkém zasněženém povrchu, vyhýbaje se lyžařské stopě, přes Mostecké lázně a Holubí hájenku, později na pozvolném klesání k nádraží Mostek změnila se cesta v jednoznačně pěší. Lesní cesta na dalším úseku až k ohraničené ploše s výhledem na první domy Zadního Mostku patřila pěším již zcela výhradně.
půvabným místem na závěrečné mé osamělé pouti byla Holubí hájenka, v níž nalézá se penzion. Foto: L. Šlosar
Posledního lyžaře, vlastně lyžařku, a psa spatřil jsem, jak zdolávají onu zasněženou plochu před Zadním Mostkem. První a zároveň poslední chodce na své osamělé pouti v podobě tří žen - o holky Mráčkovy nejspíše nešlo - předběhl jsem na silnici na Dolní Olešnici, později za sebou jsem je již neviděl, mé svižné tempo jim další chůzi zřejmě znechutilo. Poslední automobily toho dne pak střetl jsem na krátkém úseku silnice E16 v Dolní Olešnicí.
posílen materiálně na Raisově chatě, místo penzionů a restaurací zastavoval jsem se již pouze u soch světců lemujících mou cestu do Hostinného - v tomto případě nad Dolní Olešnicí vlevo. Foto: L. Šlosar
Za obcí odbočil jsem doleva na složitý, naštěstí prošlapaný úsek do dalšího stoupání lesem na hřebínek nad Hostinným. Byl jsem přece jen trochu unaven, nepatrně jsem si namohl stehno levé nohy, takže jsem se dvakrát na vteřinku zastavil. Z rozcestí nad Dolní Olešnicí mě pak mé věrné průvodkyně ze Zvičiny - červené turistické značky - svedly spolehlivě až do Hostinného.
Po překročení kolejí zjistil jsem, že nádraží Hostinné - město nachází se vlevo asi třista metrů za železničním mostem přes Labe a že mám proti očekávání šanci stihnout dřívější vlak v 16,11 hod., do jehož odjezdu chyběly tři minuty. Zdolal jsem tedy s nasazením života po mostě Labe, těch několik dalších metrů jsem popoběhl a po půlminutovém čekání dočkal jsem se vlaku, jenž dovezl mě již před pátou do Trutnova a umožnil mi tak prodloužit si večerní a noční siestu naplněnou hodováním a vychlemtáním jednoho a půllitru čaje s citronem.
Osm lékařů z pěti, kteří doporučovali za relativně silného mrazu zůstat doma a zdržet se námahy venku, strašilo zbůhdarma a mohlo odradit nanejvýš tak holky Mráčkovy, neb v sobotu na mraze bylo blaze a například terén mezi Dvorem Králové nad Labem a Hostinným byl svižné a pilné chůzi nakloněn a přízniv.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavý úvod naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Výlet do Jizerských hor - na lyžích /12. 02. 2009/ aneb MEZI BEDŘICHOVEM A KOŘENOVEM /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Jizerských hor v rámci výletu odboru KČT Jičín - na lyžích /07. 02. 2009/ aneb V ZIMĚ NA JIZERCE /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Jizerských hor - na lyžích /24. 01. 2009/ aneb HORY BEZ HRANIC /napsal Jan z Jičína/
Zimní přechod Staropackých hor /17. 01. 2009/ aneb PŘES STAROPACKÉ HORY /napsal Jan z Jičína/
Lyžařský přejezd Zvičiny - na lyžích /10. 01. 2009/ aneb NA BĚŽKÁCH PŘES ZVIČINU /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Jizerských hor - na lyžích /12. 02. 2009/ aneb Mezi Bedřichovem a Kořenovem /napsal Jan z Jičína/
Je čtvrtek 12.2.2009; u nás na Jičínsku jsou jarní prázdniny, alespoň se tak jmenují. V 9.30 vystupuji ovšem se synem Lukášem z autobusu jablonecké MHD (kterým jeli jsme od ž.st. Rychnov u Jablonce nad Nisou) v zimním jizerském království: místo se jmenuje BEDŘICHOV. Teplota vzduchu je asi 7 stupňů pod nulou. Je zataženo, nesněží. Parkoviště je zaplněno asi z jedné čtvrtiny, jejich osádky přijely - stejně jako my - s běžkami do hor, budou se však vracet ke svým vozům, kdežto já a syn máme cíl docela jinde.
Vstupujeme do upravených bílých stop a vydáváme se po žluté značce mírným stoupáním k místu U BUKU, odtud rovinou a mírným klesáním k rozcestí NOVÁ LOUKA. Krátce zastavujeme se poblíž zámečku, který je znám jako ŠÁMALOVA CHATA. Dále se vydáváme po značce modré, asi po kilometru míjíme zamrzlý i zasněžený BLATNÝ RYBNÍK, odkud vede cesta do kopce k osadě KRISTIÁNOV. Je 10.30, máme za sebou asi sedm kilometrů. Vstoje lehce posvačíme a pokračujeme stoupáním k rozcestí ČIHADLA. Je zataženo, lehce sněží. Hory mohou proměnit svou tvář během několika desítek minut, ne vždy k lepšímu. Včerejší povětří se může v některých pohořích prý opakovat.
U kiosku NA KNEIPĚ je skupinka lyžařů, pokusy nahlédnout dovnitř nesetkávají se s úspěchem. Míjíme odbočku mířící na vrchol hory Jizery. Blíží se PAVLINA LOUKA, za níž je delší sjezd k chatě SMĚDAVA. V 11.45, kdy máme za sebou asi 16 km, rozhodujeme se mezi dvěma variantami: zastavit se na občerstvení anebo jet ve stejném tempu dál. Nezastavujeme se. (Na obloze se ukázalo slunce, bude nás provázet až do dnešního cíle.) Pokračujeme asi 1,5 km po silnici vedoucí k Souši, která je v zimním období vozidlům uzavřena. Z ní odebíráme se vlevo cyklotrasou k rozcestí POD ČERNÝM VRCHEM. Krátce se zastavujeme k další konzumaci potravin. Je půl jedné, zbývá nám ještě osm kilometrů.
Známou trasou míříme k rozcestí POD ZÁMKY. KNÍŽECÍ CESTA nabízející pohled k Soušské přehradě se trochu zavlní a jsme na konci magistrály - tam, kde se nachází VÁCLAVÍKOVA STUDÁNKA, přejedeme silnici spojující Horní Polubný s Jizerkou; zakrátko rozloučíme se s posledním lesním úsekem a cestou svažující se vesnicí přijíždíme k nádraží KOŘENOV.
Je 13.40. V hale opuštěného nádraží se (pokolikáté již) začteme do textu o tanvaldsko-harrachovské dráze. Náš dnešní přejezd části Jizerských hor dlouhý 28 km upravenými trasami pro běžkaře končí. Vlak k Tanvaldu odjíždí ve 14 hodin.
příznivci bílé stopy opouštějí autobus MHD v Bedřichově. Foto: J. Vaníček
obrázek z Bedřichova. Foto: J. Vaníček
Šámalova chata. Foto: J. Vaníček
Kristiánov. Foto: J. Vaníček
Kneipa. Foto: J. Vaníček
zimní jizerský obrázek. Foto: J. Vaníček
Výlet do Jizerských hor v rámci výletu odboru KČT Jičín - na lyžích /07. 02. 2009/ aneb V zimě na Jizerce /napsal Jan z Jičína/
Klub českých turistů Jičín uspořádal v sobotu 07. 02. 2009 autobusový výlet do Jizerských hor. Možnosti navštívit nekonečné sněhové pláně uprostřed krásné přírody využily tři desítky členské základny, z nich dvě třetiny vzaly s sebou lyže do ideálních podmínek pro běžkaře.
Krátce po osmé hodině zastavuje autobus v Horním Polubném, kde vystupuje skupinka pěších na začátku své procházky k Jizerce a Pytláckým kamenům. Ostatní se vezou až na "Mořinu", jež leží pod blízkým Bukovcem. Modrá obloha je jen zčásti zakryta jemnými mráčky, jsou dva stupně pod nulou. Vedoucí zájezdu Věra Franců se znalostí zdejší krajiny seznamuje lyžaře s možnostmi běžeckých tras a stanovuje odjezd na 15. hodinu. Většina volí "Promenádní cestu" na Smědavu, od níž se navrátí cestou stejnou nebo přes Jizerku. Se synem Lukášem, s nímž jsem v letošní sezóně už přes dvě stovky kilometrů na běžkách absolvoval, odebíráme se rovněž ke Smědavě, avšak trasou delší, na kterou se nikdo jiný nenechal zlákat.
Od parkoviště MOŘINA sjíždíme k osadě JIZERKA, míjíme chaty PYRAMIDA a PANSKÝ DŮM; za nimi odbočujeme vpravo cestou ozdobenou žlutou turistickou značkou. Tu však asi po pěti stech metrech opouštíme, když ona k hraničnímu přechodu a do polské osady Orle míří. Zůstáváme v české zemi, pojedeme asi sedm kilometrů mezi táhlou vyvýšeninou označenou v mapě STŘEDNÍ HŘEBEN JIZERSKÝ a řekou Jizerou, která je v těch místech hraničním vodním tokem. Lesní cestou vede jedna - naštěstí dobrá - stopa, střídají se mírná stoupání i klesání. Na vrcholu táhlého hřebene objevují se kolem desáté hodiny skalní útvary známé jako PYTLÁCKÉ KAMENY; blízké setkání s nimi ponecháme si raději na čas bez sněhové pokrývky. Z jednostopé trasy se náhle napojujeme na upravenou cestu, po níž pokračujeme k našemu známému rozcestí PŘEDĚL, kterým jsme v minulých letech šli pěší trasu na Smrk i opačným směrem. (Nejvyšší hora nebyla dnes - s ohledem na čas odjezdu z hor - součástí našeho plánu.) V přístřešku svačíme ze zásob chléb a čaj z termosky ve společnosti polsky hovořícího páru.
V 11 hodin se odebíráme po zelené značce do mírného kopce; na pár minut zastavujeme se u krajinou nabídnutých pohledů k Paličníku na protějším svahu i do Frýdlantské kotliny, v níž je dobře identifikovatelný chrám Navštívení Panny Marie v Hejnici. Pokračujeme po lyžařské magistrále. Předěl proměnil i počet lyžařů, s nimiž setkáváme se: pod Pytláckými kameny nikdo, zde desítky jedou proti nám, další rychlí běžci nás předjíždějí. Obloha se začíná zatahovat, vítr se hlásí ke slovu. V 11.45 se objeví chata SMĚDAVA, před níž setkáváme se s několika jičínskými turisty. Desítky párů lyží před chatou dávají tušit, že myšlenka občerstvení je reálná jen za předpokladu odkrojení desítek dlouhých minut, což nahlédnutí dovnitř potvrzuje. Jedeme proto dál.
Zasněženou silničkou, která slouží v létě jako cyklotrasa, stoupáme asi kilometr tam, kde u rozcestí stojí ZIMNÍ KIOSEK. Pokračujeme dlouhým úsekem, v němž střídají se mírná stoupání i mírné sjezdy, zvolna se přibližuje hora Bukovec. Obloha se naštěstí proměňuje do své ranní podoby. Ve 13.15 objevují se první stavení osady JIZERKA. CHATA PEŠÁKOVNA je dosti navštívena lyžaři, avšak ne natolik, aby se nenašlo pár míst pro další hosty. Posedíme při zelňačce a chlebu. Do odjezdu zbývá ještě 90 minut. Opouštíme chatu. Venkovní teploměr ukazuje 8 stupňů nad nulou (!). Čas do odjezdu vyplníme tím, že vydáváme se na stejnou lesní cestu jako dopoledne, po 20 minutách otáčíme se nazpět k Jizerce. Posledním úsekem je stoupání k parkovišti, kde jsme krátce po půl třetí. Se synem odhadujeme naši trasu na 28 km.
Do stanovené hodiny navracejí se spokojení jičínští běžkaři i pěší turisté chválící Jizerské hory a vyslovující naději, že zdejší zima - navzdory vyšším teplotám posledních dnů - zdaleka nekončí.
Jizerka - chata Pyramida. Foto: J. Vaníček
řeka Jizerka. Foto: J. Vaníček
jizerský obrázek. Foto: J. Vaníček
Pytlácké kameny. Foto: J. Vaníček
nejvyšší Smrk nebyl tentokrát naším cílem. Foto: J. Vaníček
pohled do Frýdlantské kotliny. Foto: J. Vaníček
Paličník. Foto: J. Vaníček
chata Smědava. Foto: J. Vaníček
Výlet do Jizerských hor /24. 01. 2009/ aneb Hory bez hranic /napsal Jan z Jičína/
V sobotu 24.1.2009 nacházím se opět se synem Lukášem v Jizerských horách, kde šustění skluznic lyží v bílé stopě ani pravidelné klofání hůlek do sněhu ticho přírody vážně nenaruší.
Je 10.15. Od železniční zastávky HARRACHOV stoupáme asi 300 m s běžkami na ramenou, poté po vzoru spolucestujících z vlaku náčiní nasazujeme. Za pár minut vstupujeme do země polské na turistickém přechodu Harrachov - Jakuszyce. Krátce se zastavujeme u rozcestníku, jenž nabízí možnost dvěma směry dorazit do blízkých Orlů, které se taktéž nacházejí na naší plánované trase, nikoliv však na jejím začátku. Vybíráme proto lesní cestu vpravo vedoucí a vyjetou stopou vzrostlým lesem pozvolna stoupáme asi 3 km k dalšímu rozcestí, u něhož podruhé odmítáme cestovat hned zpočátku do zmíněné osady. Odbočujeme vpravo, terén začíná se zvolna svažovat a po dalších 3 km vítají nás JAKUSZYCE. Pár desítek minut budeme muset zapomenout na poklid lesa: projíždíme střediskem zimních sportů, kde jsou pečlivě odděleny trasy závodní od turistických (a zcela stranou jsou terče pro sportovní střelbu), na parkovišti zastavují další a další auta, občerstvovny obleženy jsou desítkami návštěvníků, trenéři i diváci povzbuzují závodící sportovce výroky pronášenými v cizím jazyce a do všeho je ke slyšení hlučná hudba z amplionů. Čteme informaci z velkého panelu (čas 11.25, teplota mínus 1,5o C), odlijeme čaj z termosky a městečko opouštíme. Protože nejsme v těchto končinách poprvé, není nám síť zdejších vzorně upravených cest složitým labyrintem. Stoupáme nyní vydatněji asi 2,5 km k rozcestí, odkud mnoho lyžařů volí směr Sklarska Poreba, ta ovšem není naším cílem.
Je poledne, zataženo, mlha lehce zakrývá krajinu, marné je pohlížení ke svahům krkonošským - Sněžné jámy vskutku nebudou dnes k vidění. Během dalšího kilometru dvakrát stoupáme i mírně sjíždíme cestou mezi mladšími lesními porosty, které dokládají, že smutný osud imisní i kůrovcový potkal před více než čtvrtstoletím nejenom českou stranu hor. Dalším úsekem je příjemný sjezd asi dvoukilometrový, na úpatí kopce je horská osada ORLE. Je 12.30, za sebou máme asi 14 km. Před pozoruhodným kamenným stavením (původně hájovna) nachází se mnoho návštěvníků hor. Desítky volných párů lyží ovšem nasvědčují, že občerstvení v tomto záchytném bodě je sice možné, ovšem za předpokladu, že z časové kapacity oddělíme více než 60 minut. Zůstáváme venku, chléb a čaj z domova postačí pro další trasu. Odebíráme se asi půl kilometru po cestě, kterou jsme koncem loňského léta šli přes chatu Górzystów a Sporné území na Smrk, dnes odbočíme však na rozcestí vlevo a houpavou úzkou cestou, kterou lyžaři v našem směru jedoucí až příliš dobře vyplužili, sjedeme k hraničnímu vodnímu toku. JIZERA - dnes zdobená hojně zasněženým ledovým krunýřem - byla dobrými lidmi překlenuta dřevěným mostem (přihodilo se v červenci 2005), čímž se obnovilo někdejší spojení Jizerka - Orle a vznikl hraniční přechod pro turisty. Pohlížíme marně k soutoku Jizery a Jizerky nacházejícímu se asi 100 metrů po proudu, pro led a sníh lze pouze vytušit ono místo, nad nímž - na české již straně - hrdě se vypíná hora BUKOVEC.
Přecházíme most a vracíme se do vlasti. Před půlkilometrovým strmým svahem dávám lyže na čas dolů, v činu kterém mne syn Lukáš nenásleduje, což mu nevyčítám. Za pár minut už zase v mírnějším stoupání jedeme společně cestou proti proudu Jizerky (vzdálené asi 50 metrů) po jejím levém břehu. Po několika stovkách metrů stoupání skončí a otevře se pohled k osadě JIZERKA. Z více možností občerstvení dnes dáváme přednost nemovitosti s nápisem "Chata Jizerka", kde zastaničíme na necelou půlhodinu a jíme česnekovou polévku s houskou. Asi ve 13.30 stoupáme zasněženou silničkou k rozcestí POD BUKOVCEM. Pak osvědčenou cestou po červené značce sjíždíme v poklidu asi hodinu pod železniční most, v dalším úseku povšimneme si pozoruhodných ledopádů na skalách kolem cesty. Rozcestník MARTINSKÉ ÚDOLÍ sice umožňuje zamířit na harrachovské nádraží, jsme však již rozhodnuti pro nádraží KOŘENOV: asi půl kilometru ještě jedeme na lyžích místní komunikací, poslední - asi tak dvacátý osmý - kilometr jdeme s běžkami již sundanými. V 15.20 přicházíme na nádraží.
Harrachov - nádraží. Foto: L. Vaníček
turistický hraniční přechod Harrachov - Jakuszyce. Foto: L. Vaníček
Jakuszyce - středisko zimních sportů. Foto: L. Vaníček
obrázek ze zimní jizerské krajiny. Foto: L. Vaníček
Orle - bývalá hájovna je dnes využívána docela jinak. Foto: L. Vaníček
hraniční most přes Jizeru - v pozadí hora Bukovec. Foto: L. Vaníček
Jizera zdobená zasněženým ledovým krunýřem. Foto: L. Vaníček
hraniční přechod Orle - Jizerka. Foto: L. Vaníček
osada Jizerka. Foto: L. Vaníček.
cesta v údolí Jizerky je zdobena ledopády. Foto: L. Vaníček
motorový vlak přijíždějící do Kořenova pro spokojené návštěvníky hor. Foto: L. Vaníček
Přes Staropacké hory /17. 01. 2009/ aneb Přes Staropacké hory /napsal Jan z Jičína/
Je sobota 17.1.2009, v kalendáři turistických akcí má své místo ZIMNÍ PŘECHOD STAROPACKÝCH HOR, letos již 39. ročník. Jeho účastníci si mohou vybrat místo startu i cíle, pouze je třeba projít Levínskou Olešnicí, vesnicí, v jejímž názvu skrývají se jména zalesněného vrchu ve Staropackých horách i říčky tudy protékající.
Po deváté hodině vystupuji se dvěma syny na železniční zastávce HORNÍ BRANNÁ, jev který kéž není brán jako neúcta novopackým pořadatelům, když jimi byly doporučeny jako výchozí body Borovnice, Martinice a obě Paky. Z Horní Branné šli jsme již L.P. 2007, leč za trochu jiných okolností. Tehdy sníh nebyl - dnes je; tehdy jsme si mysleli, že půjdeme po červené značce k Zálesní Lhotě, ta však byla zrušena (cesta bez značení může být zárukou drobných dobrodružství), dnes víme, kterak se věci mají, a můžeme krajinou jít sebejistě bez jakýchkoliv obav. Navzdory názvu nádraží tuším ovšem, že jsme již v obci DOLNÍ BRANNÁ (obě sestry odděleny jsou krajskou hranicí, což nám nevadí), tou projdeme po místní komunikaci k jejímu jižnímu okraji. Čeká nás méně příjemný úsek asi 300 m do mírného kopce po hlavní silnici Studenec - Vrchlabí, v tomto čase hojně využité rychlými vozy do Krkonoš spěchajícími.
Za křižovatkou BAKOV, od níž odpoutává se silnice k Horní Kalné, jdeme do terénu. Sněhová pokrývka je souvislá, nelitujeme však, že jsme běžky ponechali doma: prachovým sněhem bychom se leckde probořili na holou zem. Stopou, kterou tu zanechal kolový traktor, procházíme nehlubokým lesem k údolí Kalenského potoka (kde nachází se zmíněný traktor i s osádkou), pak loukou, jejíž bílý povrch jen občas je narušen stopami lesní zvěře, stoupáme ke vsi ZÁLESNÍ LHOTA. Zdejší dominantou je novogotický kostel sv. Jana Nepomuckého z roku 1881.
Střídavě po cestě a po louce blížíme se k vrchu STRÁŽNÍK (630 m), ovšem s častými zastávkami, když stále ohlížíme se ke Krakonošovu panství, zejména k Černé hoře a Žalému. Své příležitosti se dočkal chléb doma namazaný i čaj z termosky. Lesní úsek na úbočí Strážníku je pro mnohé stromy vichřicí sklopené do vodorovné polohy dosti obtížně průchozí. Pod horou na jihovýchodní straně napojujeme se na existující červenou a sestupujeme do obce STUDENEC.
Přecházíme silnici Horka - Martinice a rovinou kolem sportovišť a rodinných domů se přemístíme zas do volné krajiny. Cesta vede polem a lesem; po mírném klesání přecházíme most, když ani na chvíli nepochybujeme, že pod námi teče (a lehce i zamrzá) OLEŠKA. Po krátkém úseku poklidnou silnicí ke Karlovu mířící lehce stoupáme mezi poli k vyvýšenině, za kterou se již nachází LEVÍNSKÁ OLEŠNICE.
Je krátce po poledni. Restaurace příhodně pojmenovaná "Oleška", kde mají tradičně sídlo pořadatelé, je hojně zaplněna účastníky pochodu, z nichž mnozí se účastní i oblastního srazu, který v těchto dnech probíhá. Přebíráme pamětní listy a doplňujeme energii nudlovou polévkou s pečivem; se starším synem si dopřáváme pivo z Nové Paky. Dva kytaristé navozují správnou atmosféru trampskými písničkami. Jako pozornému čtenáři nejmenovaných turistických webových stránek mně nemůže uniknout, že ve výčepu přebývají Maruška i Luděk z Trutnova, Vláďa z Jilemnice. Dávám s nimi několik vět, neskrývám potěšení z osobního setkání.
Po necelé hodině v příjemné atmosféře pohostinné místo opouštíme, jdeme kolem gotického kostela Všech svatých, loučíme se s říčkou Oleškou. Po krátkém upřesnění posledních kilometrů zůstáváme věrni červené značce a procházíme kolem místní vlakové zastávky. STAROPACKÉ HORY nám připravily zpočátku pochopitelně stoupání, při okraji lesního úseku zastavujeme se u Levínského hradiště, jehož zbytky jsou tu dobře patrny. Jdeme lesem ještě asi kilometr do kopce, další kilometr z kopce, pak otevírá se volná krajina. Projdeme osadu PODLEVÍN, pohlédneme na Kumburk, otočíme se ke Staropackým horám a vítá nás NOVÁ PAKA. Tu opouštíme ve 14.40 autobusem zaplněni mnoha dojmy z pěší trasy 18 km zasněženou krajinou i setkáním s milými jedinci, kteří dnes přijali pozvání stejného koutu našeho Podkrkonoší.
zastávka Horní Branná. Foto: L. Vaníček
Dolní Branná, v pozadí Žalý. Foto: L. Vaníček
cesta v krajině může být obohacena pohledem na oblohu. Foto: L. Vaníček
Lukáš a Honzík z Jičína. Foto: J. Vaníček
Zálesní Lhota, kostel sv. Jana Nepomuckého. Foto: L. Vaníček
telekomunikační věž na Strážníku. Foto: L. Vaníček
Luděk z Trutnova a Vláďa z Jilemnice v Levínské Olešnici. Foto: L. Vaníček
Levínská Olešnice, kostel Všech svatých. Foto: L. Vaníček
Lukáš a Jan z Jičína. Foto: J. Vaníček jun.
zimní poklid ve Staropackých horách. Foto: L. Vaníček
Nová Paka, klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Foto: L. Vaníček
Lyžařský přejezd Zvičiny - na lyžích /10. 01. 2009/ aneb Na běžkách přes Zvičinu /napsal Jan z Jičína/
V sobotu 10.1.2009 krátce po půl deváté odjíždí z nádraží ve Staré Pace k Jaroměři jeden motorový vůz dosti zaplněný turisty, mezi nimiž zaujímáme se synem Lukášem dvě místa. Dnes koná se ZIMNÍ PŘECHOD ZVIČINY - memoriál Petra Holveka. "Hurvínek" jest postupně cestujícími opouštěn: někteří se rozhodli vyjít na horu z Borovnice, jiní z Borovničky, další z Mostku; poslední - včetně nás dvou - vybrali si za výchozí místo stanici BÍLÁ TŘEMEŠNÁ. S Lukášem se od ostatních odlišujeme: máme běžky. Přiznávám, že to bylo dosti nesnadné rozhodování, sníh sice je, avšak nemusí být jeho vrstva dostatečná, cestou přes louky a zoraná pole může se ozvat nepříjemné zaskřípání. Nepatřím ovšem k těm, kteří zaslzí nad každou novou rýhou na skluznici (mimochodem mé lyže s nápisem "Artis", které mám dnes ve výbavě, mají již dvacet let života za sebou), navíc pouze v zimě je možné pohlížet na krajinu z míst, kam v jiné období roku nelze vstoupit pro polní plodiny či luční porosty tam rostoucí.
Lyže nasazujeme hned u nádražní budovy a podél kolejí jdeme asi 150 m k Mostku, poté zamíříme vlevo vzhůru po červené turistické značce k lesu. Lehké podkluzování musíme vynahrazovat zvýšeným úsilím paží. U lesa přichází zleva značka zelená, čímž se nám nabízejí dvě možnosti k výstupu. Zůstáváme na čas věrni červené, na níž se o kilometr dál nacházejí LÁZNĚ POD ZVIČINOU. Za nimi nás čeká prudké stoupání lesní cestou, kde pro vyčnívající kameny a jiné nepříjemnosti rozhodujeme se lyže asi na půl kilometru sundat. Tak se dostáváme k hornímu okraji lesa a s vidinou vyšší vrstvy sněhu na louce červenou značku opouštíme. Nad obcí TŘEBIHOŠŤ se napojujeme na (předtím pozorovanou) zelenou, na které se po chvilce zastavujeme u kapličky. Za pár minut nás již vítá ZVIČINA svou Raisovou chatou, kostelem sv. Jana Nepomuckého i telekomunikačními stožáry. Je zataženo, výhledy do daleka se nekonají. Nevadí…
Vstupujeme do chaty, kde nacházejí se pořadatelé z odboru KČT Hořice, pečlivě ukládáme pamětní listy. Po vzoru jiných přítomných turistů, kteří zde občerstvují se, zdržíme se na gulášovou polévku a rohlík. Dávám se do hovoru s jedinci, kteří - shledavše, že jsme na běžkách - nasadili nad námi starostlivé tváře. Je nám doporučena trasa přes Bezník do Lázní Bělohradu, marně. My totiž chceme dorazit do Nové Paky.
Opouštíme chatu, před níž zatím přibyly další páry lyží. Sjíždíme vesnicí, přecházíme silnici od Miletína k Horní Brusnici a vydáváme se bílou (stopami nenarušenou) plání, v níž můžeme se orientovat podle elektrovodu vysokého napětí, jenž je k vidění i v turistické mapě. Pohyb na běžkách je lehce ztížen, když snažíme se vyhýbat hroudám, které ze sněhu občas vyčnívají, drobné lapálie přináší i překonávání potůčků (jeden z nich se jmenuje BYSTŘICE), na jejichž březích často husté keře rostou. Uvedené drobné lapálie nás posunuly k severozápadnímu okraji HORNÍ BRUSNICE, za kterým vbrzku začínají VIDONICE s kostelem sv. Jana Křtitele. Pro další trasu volíme místní komunikaci, která není nebezpečná pro zdraví lyžařů ani jejich náčiní, přes STAŇKOV přijedeme do obce PECKA, kterou jsme procházeli na Nový rok. Lyže se sundávají a po krátkém vyhodnocení sněhových okolností měníme cíl dnešní cesty za Lázně Bělohrad.
Od náměstí s běžkami na ramenou jdeme silnicí vzhůru k parkovišti nad hradem, kde je při okraji silnice lyžařská stopa, lyže se zas nasazují. Od křižovatky nad Peckou nabíráme směr ke Vřesníku, brzy zamíříme přes louku ke vsi BUKOVINA (u Pecky), kde si ujasňujeme poslední kilometry výletu. Potkáváme dva lyžaře, s nimiž společně posmutníme nad nepřílišnou sněhovou nadílkou, oni - jdouce od Lázní Bělohradu - nám proradí dobrou cestu. Odebíráme se ve stopě, kterou oni přišli, asi kilometrovým svažujícím se lesním úsekem k loukám, z nichž otevírá se - byť trochu zachmuřený - pohled k městu, jež bude naším cílem. Nejprve ještě musíme projet osadu BRTEV, kde si dnes podruhé připomínáme sv. Jana Nepomuckého u "jeho" kapličky; za loukou, na níž opodál radují se ze sněhu lyžaři - běžci na upraveném prostranství, je již PROSTŘEDNÍ NOVÁ VES. Tam kompletujeme lyže a dál jdeme pěšky. Do třetice připomínáme si dnes sv. Jana Nepomuckého, socha je na břehu Javorky. V 15.50 opouštíme autobusem LÁZNĚ BĚLOHRAD spokojeni s neobvyklou dvacetikilometrovou trasou na běžkách.
Bílou Třemešnou jsme zvolili za výchozí místo dnešní trasy. Foto: J. Vaníček
Lázně pod Zvičinou. Foto: J. Vaníček
Zvičina - Raisova chata. Foto: J. Vaníček
Zvičina - kostel sv. Jana Nepomuckého. Foto: J. Vaníček
Vidonice - kostel sv. Jana Křtitele. Foto: J. Vaníček
Pecka v zimě. Foto: J. Vaníček
Brtev - kaple sv. Jana Nepomuckého. Foto: J. Vaníček
sv. Jan Nepomucký střeží i Javorku v Prostřední Nové Vsi. Foto: J. Vaníček
Lázně Bělohrad - náměstí. Foto: J. Vaníček
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz