24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Ubytování vhodné pro turisty
Úvod
Jarní přírodou /15. 03. 2008/ aneb JARO NA ČESKO-MORAVSKÉM POMEZÍ
Hledání Stromoucha /01. 03. 2008/ aneb NA POCHODU S EMMOU
Výlet na Ústeckoorlicko /23. 02. 2008/ aneb Z BRANDÝSA DO LITOMYŠLE ZA JOSEFEM PORTMANEM
Zimní výstup na horu Tábor /16. 02. 2008/ aneb ČAROVNÁ DESTINACE TÁBOR
Výlet na Královéhradecko /09. 02. 2008/ aneb TOULÁNÍ MEZI HRADCEM A TŘEBECHOVICEMI
...... a nádavkem 2 reportáže od mých kolegů a přátel
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete na adrese po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Jarní přírodou /15. 03. 2008/ aneb Jaro na česko-moravském pomezí
Na sraz náhodného uskupení borců, spojivších toho dne svůj volný čas pro účast na následující výpravě, před nádražím v Jaroměři přivedla mě od pátku trnitá cesta - jednoho z četných nedorozumění, jimiž vytrvale dláždím svou životní pouť, oslava výročí svatby, téměř probděná noc s příšerným pálením žáhy, podivný sen o tom, jak neodbržděné auto, v němž jsem seděl, přerazilo veliký dřevěný kříž u nějakého hřbitova, pocity na zvracení v ranním vlaku, neúmyslná mystifikace Sváti z Trutnova o volném místě v autě /moc jsme se mu za ten trapas omlouvali/ a osvobozující se vyzvracení z toho všeho u stromu vedle nádraží v Jaroměři.
Zmíněná ekvipa dojela do Jaroměřic u Jevíčka - městečka o 1.200 duších ležícího v tzv. Malé Hané ještě na kraji Pardubického kraje - za dvě a čtvrt hodiny ještě před osmou a tvořili ji Milan /jako řidič/ a Slávek z Lomnice nad Popelkou, Vláďa z Jilemnice a Maruška a já z Trutnova. Start 32. ročníku pochodu Jarní přírodou probíhal v restauraci v prvním podlaží budovy na hřišti T. J. Jaroměřice Na Čtvrtníčkách.
Pocity zvracení jsem zanechal opravdu v Jaroměři a dále jsem jim předešel hořkým čajem, pocity nutkání na WC jsem zaplašil sklenkou slivovice a chybějící živiny pak alespoň několika sladkými svatebními koláčky, jež byly připraveny na startu pro příchozí.
Na nejdelší trasu 38 km vyrazila ve čtvrt na devět naše čtveřice bez orientačního běžce Slávka, který na stejnou trasu vyrazil o něco dříve a který si tradičně přidával další kilometry. Prošli jsme centrem města s kostelem Všech svatých a před námi objevil se prudký kopec s průsekem. Na něj nám bylo třeba vystoupit - na poutní místo Kalvárii s kostelem Povýšení svatého Kříže. Když jsme z téhož kopce vzápětí sestupovali, bezmála jsme ho přejmenovali na Havárii, po bahně to velice klouzalo. Ještě že jsem obul těžší, leč bezpečné pohory.
Octli jsme se na chvíli v otevřeném kraji s výhledy na Velké Opatovice vpravo. Těsně před obcí Úsobrno, jež administrativně patří již k Jihomoravskému kraji k bývalému okresu Blansko, jsme počali pozvolně stoupat do rozlehlého lesnatého úseku kolem Vrchhory a později kolem Lipiny. Procházeli jsme neuvěřitelně bahnitými úseky a později jsme překračovali mohutné padlé smrky, jen v tomto kratičkém úseku nebyl úsek lesních cest výjimečně rozježděn. Na jedno místě, kde se bláto rozlévalo do největších šířek a kde bylo zřejmě nejhlubší, nám zatrnulo - mládež se psem těžký terén překonávala po hromadách klád. K úmrtí ani ke zranění naštěstí nedošlo. Na jiném místě v hluboké vyježděné koleji ležela v bahně mrtvá srna, její hlava se v poslední křeči natahovala dopředu snad ke sluníčku.
Na rozcestí Bouda těsně u nejvyššího bodu Pohory pod altánem očekávala nás po desáté první kontrola. Maruška a Vláďa si tu opekli uzeninu, oba stejně jako Milan popili piva, já jsem holdoval čaji a odvážel se pojíst fidorku. Poté klesli jsme pohodlným silničním úsekem kolem pomníků vlastenců Jakubce a Blažka - padlých za vlast - na opačný jižní konec již zmíněné obce Úsobrno. V těchto okamžicích zcela propukl teplý slunečný den pod skoro jasnou oblohou.
areál Kalvárie po absolvování kalvárie v podobě prudkého stoupání z Jaroměřic. Foto: L. Šlosar
zpětný pohled na místo, kde se bahno na rozježděné cestě rozlilo do šířek nejkromobyčejnějších, a na klády sloužící pro omladinu k překlenování marastu. Foto: L. Šlosar
padlé mohutné stromy, jež jakoby do ně překonávají vlevo Vláďa a vpravo Milan. Foto: L. Šlosar
opékací siesta na kontrole na rozcestí Bouda. Foto: L. Šlosar
Prožívali jsme právě krátkou siestu před následným náročným stoupáním. První z nich bylo dlouhé a táhlé. Na jeho konci očekávali jsme netrpělivě avizovanou hospodu v Šubířově. Místo toho jsme byli nuceni podstoupit další sice krátké, ale o to prudší stoupání. Byli jsme v šestisetmetrové nadmořské výšce blízko vrcholu Durany. Všude okolo nás byl les, nikde žádná civilizace, žádné zvuky motorových vozidel. V téhle pustině snad ani žádný Šubířov nemohl být.
Byl. Zakrátko se před námi objevil obklopen poli. První cesta doleva nás dovedla na asfaltovou cestu procházející vsí a po ní jsme se zakrátko dostali - zvon na kapličce zrovna odbíjel poledne - do restaurace U Huberta k další kontrole, kterou tvořilo razítko restaurace. Ještě raději než kdy jindy vyslechl jsem hlasu svého těla a dal si dršťkovou polévku a k ní stejně jako ostatní mí souputníci pivo . Zkrátka: V Šubířově na povel / vypili jsme Litovel. Nacházely se tu pivní tácky propagující cigarety Petra s různými slogany od písmena "p", na naši žádost jsme dostali jeden jejich balík, z něhož se později při rozdílení vyklubalo 13 verzí těchto pivních tácků.
Od kapličky kol matoucího nápisu o chráněné krajinné oblasti Šumava sestoupali jsme do Dzbelu a dále po silnici za pokračujícího nádherného dne do Jesence. Uprostřed obce jsme vystoupali k zámku a ke kostelu sv. Libora. Byl jsem již natolik unaven, že jsem se nepřinutil dojít ke kostelu s nádhernými erby nad vchodem. Zastavil jsem se alespoň u kulatého rotundovitého výklenku z hradby zámku - sloužícího co domov důchodců - se sochou světce, jehož jsem prv dle berly mylně identifikoval co sv. Mikuláše, ale jednalo se o onoho sv. Libora.
Posléze odbočili jsme doleva na Roudenskou cestu postavenou v době napoleonských válek. Pokračovali jsme dále po lehce zvlněném hřebínku za nádherných výhledů do dálek skrze pole a luka. Přes údolí po levé straně rozeznali jsme v dáli větrné elektrárny, níže a blíže pozůstatky rudných dolů, na něž upozorňovala cedule naučné stezky. Nedlouho poté jsme sestoupili do obce Kladka a zde započali táhlý výstup po silnici.
Po třetí hodině jsme zastavili v Kladecké restauraci pod kostelem a během čtvrt hodiny při pivu zde v televizi sledovali brilantní herecké kreace Leslie Nielsena ve filmu Utopenec na útěku. Bylo to něco neskutečného.
Po vítaném občerstvení dokončili jsme výstup na ohyb silnice a pokračovali dlouhým sestupem do osady Nectava a do otevřeného údolí, ve kterém jsme protnuli železniční trať Chornice - Prostějov. Poté jsme vystupovali po cestě nad roklinou na další hřeben. Tady jsem už docela slušně za ostatními zaostával, protože jsem cítil značnou ospalost, proto jsem alibisticky odbočil doleva po odbočce na hrad Plankenberg. Po zásluze jsem nebyl odměněn, cesta brzy přehrazena skončila, pode mnou se propadalo hluboké údolí, ruiny hradu byly zřejmě za valem nade mnou, takže jsem se pokorně vrátil na cestu, zrovna v okamžiku, kdy se vracela zpět Maruška v obavě, že jsem měl nehodu.
Poté, co mě pohostila pomerančem, dohonili jsme se společně zbylé dva souputníky, kteří obětavě čekali, sestoupali jsme do Zálesí, v osadě podstoupili poslední prudké stoupání toho dne a kolem kapličky sešli jsme za osadu k památníku sedmi letců, kteří v onom místě těsně již u Jaroměřic 26. května 1949 tragicky zahynuli. Kalvárie před námi byla nám zárukou, že za dalším malinkým hřebínkem vyloupnou se Jaroměřice, sestoupit kolem zámku do jeho centra a dojít ve čtvrt na šest do cíle bylo pak již formalitou. Přestože jsme došli čtvrt hodinu po časovém limitu, obětaví pořadatelé spokojení s přízní 461 účastníků, z toho pouhých 15 na trase 38 km, nás očekávali, však restaurace byla ještě plná bujaře naladěných pochodníků. S ohledem na čas nezdrželi jsme se dlouho a odjeli jsme v dostatečném předstihu, abychom s Maruškou stihli v pohodě v Jaroměři vlak ve 20,29 hod. Cestu zpět nám zpestřila po 13 km zastávka v Křenově, městečku necelých 20 km východně vzdálených od Svitav, kde mě Vláďa zavedl na hřbitově na kraji obce směrem na Svitavy k pomníku z války roku 1866 - nachází se za vchodem vpravo dole blízko rohu vedle nápadného hrobu rodiny Ivankových.
utěšená zvlněná krajina z Roudenské cesty nad Jesencem. Foto: L. Šlosar
pomník sedmi letců mezi Zálesím a Jaroměřicemi, jehož ponurou atmosféru se autoru dík svému neumění podařilo zachytit dokonale. Foto: L. Šlosar
mí skvělí souputníci, v jednom případě toliko spolujezdec, v cíli na jaroměřickém stadionku - zleva Slávek, Vláďa, Maruška a Milan. Foto: L. Šlosar
Ze sobotního pochodu jsem si nakonec odnesl příjemné vzpomínky na kopcovitou, onoho dne značně zablácenou, krajinu na rozhraní Čech a Moravy, za krásného prvního opravdového jarního dne a za prodlévání mezi přáteli, k nimž se může připojit kdykoliv kdokoliv, kdo taky rád chodí po české krajině a kdo se bude mezi námi cítit fajn.
Hledání Stromoucha /01. 03. 2008/ aneb Na pochodu s Emmou
Na první březnovou sobotu slibovali meteorologové pravou lahůdku - hladiny řek vzedmuté v důsledku vytrvalého deště a vítr místy v síle orkánu. Není divu, že to člověka tolik lákalo ven.
Když jsem ráno po páté za vytrvalého deště nastupoval do vlaku, očekával jsem, že jsem jediný šílenec, jenž se vydal toho dne z velké dálky na pochod Hledání Stromoucha do Ústí nad Orlicí. Ale už před půl šestou volal Vláďa z Jilemnice, že cestuje rychlíkem z Liberce do Pardubic, na který jsme se měli připojit v Jaroměři a do kterého jsem měl přestoupit v Hradci Králové. V Červeném Kostelci přisedli tři nejstatečnější členové Klubu rodinné a příbuzenské turistiky. Ve Starkoči přistoupili turisté z Náchoda a Broumova. Mezitím zavolal však ještě jednou Vláďa, že rychlík uvízl před Dvorem Králové nad Labem v důsledku padlého stromu. Naštěstí v Hradci Králové vypravili do Pardubic vlak, kterým jsem přijeli - leč s bezmála půlhodinovým zpožděním. Z Pardubic jsme tak dojeli do Ústí nad Orlicí osobním vlakem - bez Vládi a s hodinovým zpožděním, ale hlavně jsme sem vůbec doputovali.
Za této situace jsem se zcela rozumně - byť po velkém váhání - přihlásil na trasu 25 km. I po pozdním příchodu jsem tak mohl posedět skoro hodinu na startu v pivnici U Skoby. Jako vždy při zdejších pochodech panovala tu báječná atmosféra. Seděl jsem tu s Atomem z Třebechovic, jenž má svá nejlepší dálkoplazecká léta za sebou, přece nezlomen zúčastňuje se stále turistických pochodů. O velice živou atmosféru staral se pak Čert, jenž tentokráte propagační materiály rozdával zdarma. V pivnice je perfektní neuvěřitelně rychlá obsluha, takže jsem před třičtvrtě na deset vyrazil nadopován dvěma točenými pivy. Přes varování meteorologů v tu dobu nepršelo, nebylo větrno, obloha dokonce jakoby světlala.
Osada Černovír, jíž procházel jsem po desáté, druhdy poddanská obec je známa pod názvem Černý vír od roku 1544, soudí se však, že je totožná s obcí nesoucí německý název Jannsdorf doloženou již ve 14. stol. Protože měl odsud prostý lid k slovu Božímu příliš daleko, postavili tu alespoň v roce 1851 namísto původní zvoničky kapli sv. Gottharda, jež v roce 1945 zpustla a jež v 90. letech minulého století byla zdárně rekonstruována. Její žluť působila uklidňujícím dojmem - na rozdíl od výrazné modři hospody za ní, ta do okolí přímo řve.
Peklo nastalo až před půl jedenáctou v lesnatém terénu nad Černovírem. Nejprve začalo pršet. Potom začalo krupobití a naštěstí malé krupky na prchavý čas zabělely okolní terén. Nad mou hlavou rozpoutala se prudká bouře, jejíž hromy duněly výhružně. Přehlušily i vichr, který rozpohyboval koruny stromů nade mnou do kružnic neuvěřitelných poloměrů /původně jsem chtěl dokonce napsat, že …"koruny vysokých stromů dotýkaly se přede mnou i země" …., ale pak jsem usoudil, že s takovým nesmyslem bych snad neuspěl ani u toho největšího důvěřivce/. Teprve když v zalesněném žlebu u rozcestníku protnul mou dráhu padlý strom, začal jsem se bát, ale jen malininko, protože má stálá spojenkyně svižná chůze dopravila mě záhy do bezpečí ke kříži na otevřeném terénu v blízkosti Lanšperka.
ke správné atmosféře pochodů přinejmenším ve východních Čech patří dozajista zleva Atom a Čert. Foto: L. Šlosar
snímek pořízený ze sibérie mezi Černovírem a Lanšperk skutečné běsnění živlů zdaleka nevystihuje. Foto: L. Šlosar
z neznatelné vyvýšeniny podél cesty nad Lanšperkem skýtají se výhledy na ruiny stejnojmenného hradu jako nejutěšenější. Foto: L. Šlosar
Restaurace V podhradí v Lanšperku tonula v důsledku přerušené dodávky elektřiny ve tmě. Houkl jsem tu do sebe další pivo a vyfotografoval jsem si mladičkého Stromoucha s dubovým listem na velikém hnědém klobouku. S Milanem z Prahy vyměnil jsem si konečně otisky osobních razítek, protože se nám to nepovedlo předtím 26. ledna na nádraží v Hostinném.
Z restaurace na zříceniny hradu Lanšperk bylo to jen pár metrů. Za nyní klidného počasí obešel jsem - začínala právě druhá polovina dne - ruiny a zastavil jsem na širokém prostranství druhdy rozsáhlého hradu postaveného již ve 13. století. Pohlédl jsem do kraje jakoby schouleného pod šedavými mohutnými mraky - především do kotliny táhnoucí se směrem severovýchodním na Letohrad a zakončené hradbou Orlických hor. Při pohledu k mohutným zdím zříceniny konstatoval jsem, že iniciativou Sboru pro záchranu hradu Lanšperku, jenž spolu s pivnicí U Skoby je pořadatelem pochodu,vykonal se tu pro obnovu hradu velký kus práce.
mladičkého Stromoucha nalezli putující na kontrole v restauraci V podhradí v Lanšperku. Foto: L. Šlosar
pod duchnou šedavých mraků krčila se taktéž kotlina ohraničená Orlickými horami směrem na Letohrad v dáli zčásti viditelný. Foto: L. Šlosar
copa´ nám to za exponát umístili sboristé od Lanšperka do jednoho z průhledů skrze ruiny?… ach ne to je místní kaple viditelná skrze průhled na protějším svahu. Foto: L. Šlosar
Opatrně sestoupal jsem po prudce klesající kluzké stezce doprovázené modrým turistickým značením. Po silnici dostal jsem se do blízkosti železniční zastávky Hnátnice. Silnici vedoucí do obce opustil jsem na jejím kraji, bezproblémový zpevněný terén pak na kraji osady Valdštejn. Potok Potočnice, jenž sledoval jsem posléze směrem severním, vyhrožoval, že se rozlije. Mě se jeho výhružky nedotýkaly proto, že úzká stezička, po níž jsem se ubíral, pnula se na kraji lesa nad jeho vodami dostatečně vysoko. Klidu mé chůzi i tak dodal teprve utěšený pohled na rybník Šušek a hnedle nato asfaltová cesta, jež přivedla mě na dolní kraj Písečné.
Tady jsem velice ochotně zpevněný povrch opustil, neb jej vystřídal nejkrásnější vertikálně členitý převážně lučinatý a bezpečný úsek trasy, v jeho závěru navíc zpestřený výhledem na impozantní homolovitý zalesněný vrch skrývající zříceniny dalšího hradu. Pod ním na jihovýchodním kraji stejnojmenné obce Žampach uvnitř autobusové zastávky - stejně jako při tomtéž pochodu před dvěma lety - opanoval kontrolu sympatický Libor z Ústí nad Orlicí se svou kolegyní Majkou. Vypil jsem tu jeden čaj s rumem, další jsem si nezasloužil, neb jsem ho předtím rozlil. Protože v mých uších doznívalo varování z mobilu od Vládi z Jilemnice, jenž tudy předtím procházel z Letohradu, o třech záludnostech nastávající žlutě značené zcela lesní trasy údolím Sejfů do Ústí nad Orlicí, a protože opět začal dout silný vítr, rozhodl jsem se pokračovat dále po silnici přes Hnátnici. Trasu jsem si sice prodloužil o kilometr v nudném terénu, ale s reálným předpokladem, že se dožiji jejího konce.
Protože údolí potůčku Zbel bylo před dotěrnými větry dostatečně ukryto, plynula by silniční trasa docela v pohodě, kdyby ve třičtvrtě na tři nezačalo opět pršet. Nepříjemné působení deště prohloubilo se na cyklotrase z kraje Hnátnice do Ústí nad Orlicí při břehu Tiché Orlice, jejíž dravý kalný tok hrozil rovněž širokou expanzí, protože její údolí umocňovalo působení sílícího protivětru jako tryska. To stále nebylo nic proti samotnému závěru na rozlehlé pláni před cílovým městem na červeně značené cestě, na kterou jsem dík své netrpělivosti zbytečně vyšplhal po travnatém povrchu z Černovíru. Město Ústí nad Orlicí jako by mě nechtělo přijmout a odráželo mé ataky mocným protivětrem posíleným prudkým lijákem, jemuž čelil jsem toliko svým nepromokavým oděvem, neb deštník již od samého počátku byl hříčkou přírodních sil.
obdobně jako Kumburk při Nové Pace odevšad nezaměnitelná jest silueta vrchu Žampachu se stejnojmenným hradem skrývajícím se na samé špici ve stromoví nad stejnojmennou obcí. Foto: L. Šlosar
expandovat do šírého okolí či neexpandovat? jakoby zvažovala Tichá Orlice při Černovíru … doufejme jen, že nikoliv. Foto: L. Šlosar
V cíli v pivnici U Skoby vypil jsem po půl páté toliko jediné pivo a vybral jsem na hlavní nádraží v Ústí nad Orlicí. Vlaky s ohledem na kalamitu dle očekávání nabíraly tu více než hodinová zpoždění, což až tak nevadilo, protože do Pardubic tu jezdí každou hodinu. S kolegou z Čelákovic a spolucestujícími z Náchoda chytil jsem po půl šesté ten, jenž měl odjet v 16,18 hod., z jeho vnitřku, v němž jsem úplně promlčenou košili nahradil za pouze provlhlou, jsme si však nádraží prohlíželi ještě více než čtvrthodinu. Na zmíněný vlak navázal v Pardubicích vlak do Jaroměře, jenž tu kvůli nám čekal půl hodinu.
V Jaroměři však ze záhadných důvodů stejnou dobu nečekal osobní vlak do Trutnova. Na zdejším nádraží, jež po chvíli ponořilo se do tmy, strávil jsem posléze dvě hodiny chůzí semo tamo, protože následující spoj do Trutnova dostavil se proti jízdnímu řádu přesně o hodinu později - před půl jedenáctou. Čekání snášel jsem bez problémů, byl jsem na ně psychicky připraven, do rámce dobrodružného dne zapadalo, z menší část mi ho pomohl vyplnit Jirka z Turnova, jenž ve vlaku na Liberec v Jaroměři čekal, až u Dvora Králové budou odstraněny z trati další stromy. Domů jsem se ostatně dostal bez dalších potíží ve třičtvrtě na jedenáct - po více než pěti a půl hodinovém cestování - vlakem společnosti Viamont.
Celý turistický den posléze ohodnotil jsem jako jedno velké dobrodružství - zčásti zásluhou skvělých pořadatelů v Ústí nad Orlicí, jimž se k jejich úlevě dozajista vrátilo všech 96 účastníků, především pak působením tlakové níže, jež zřejmě předčila loňskou svou obdobu Kyrill, však byla pojmenována ženským jménem Emma a ženy jsou - jak známo - přece jen větší potvory.
Výlet na Ústeckoorlicko /23. 02. 2008/ aneb Z Brandýsa do Litomyšle za Josefem Portmanem
Základní impuls k mému sobotnímu výletu vyvolalo elektronické echo o výstavě v Litomyšli věnované knihtiskaři Josefu Portmanovi od provozovatele webových stránek věnovaných Josefu Váchalovi. K výstavě postačilo mi pak domyslet trasu pěšího výletu, jenž by této předcházel a naplnil u mě tak aspoň pro část soboty ideál kalokagathie - spojení ušlechtilého duševna a krásného tělesna. Jako výchozí místo svého putování vybral jsem si Brandýs nad Orlicí a do onoho místa také přibyl jsem v den D před čtvrt na devět vlakem - za počasí na únor nezvykle teplého a současně v denní ten čas ještě pošmourného.
Své kroky neobrátil jsem však do města, byť i jeho vzhled poznamenal tok dějin, nýbrž jsem ho opustil již na jeho jižním okraji. Za ním upoutala mou pozornost kaplička zasvěcená Panně Marii natolik, že nemohl jsem dlouho vyprostit z mezery mezi kovovými pruty branky levou ruku, jíž jsem předtím snadno prostrčil dovnitř, abych ji zde spojil s pravou za účelem fotografování obrázku Panny Marie, málem bych stál v nedobrovolném zajetí kapličky doteď. V blízkém sklepení skrýval se prý v pohnutých dobách pronásledování jinověrců Jan Ámos Komenský a jeho ochránce Karel starší ze Žerotína snad prý mu nosíval sem každé poledne v kastrůlku oběd. Poté po krátkém tápání pamatuji si již do budoucna, že k nedalekému pomníku J. Á. Komenského dostane se poutník po necelých 200 metrech po červené značce doleva po kraji lesa a na modře značenou cestu naváže pohodlnou cestou od pomníku doprava.
Naopak jsem nezaváhal po krátkém prudkém stoupání vysoko nad břehy Tiché Orlice, neb jsem si z pochodu Hledání brontosaura 06. 12. 2003 pamatoval, že po pěšince musím překonat několik metrů k osadě Orlík a odtud doleva po cestě pokračovat na Sudislav nad Orlicí /Boží muka, kaplička, výhledy do dálek až na zasněžené ještě Jeseníky a požární zbrojnice s barevným symbolem/. Modře značená cesta doprovodila mě /průběžných několik výhledů skrze stromoví na železniční trať do Ústí nad Orlicí, město, Andrlův chlum a zmíněné Jeseníky v dáli/ na rozcestí pod Lysinou. Odtud držel jsem se žlutě značené cesty zatím jen krátce, po několika metrech nasměroval jsem se po silnici směrem na Sloupnici, až doputoval jsem na křižovatku na Džbánov k pomníku českobratrského biskupa Jana Augusty, jenž ve zdejších lesích lapen byl zradou v roce 1584, což mu vyneslo drastické výslechy a šestnáctileté věznění.
Poté lesní spojkou navrátil jsem se na žlutě značenou cestou, po ní neznatelným stoupáním dostal jsem se na Vilamovský kopec v nadmořské výši 508 metrů. Nápadným již klesáním dospěl jsem na kraj lesa, z něhož natrvalo dostal jsem do odkrytého terénu, na němž sužovaly mě až do Litomyšle prudké větry zprava - ze západu. Jejich pronásledování načas ustalo, když travnatou cestou dorazil jsem u hřiště a školy do obce Sloupnice, kde na chvíli pozdržel jsem se u kostela sv. Mikuláše a na hřbitově s pomníky svědčícími o rozvětvenosti zdejších rodin Limberských a Zahálků. Obešel jsem zprvu zadem dům seniorů a poté zepředu zleva v jeho zděné ohradě prohlédl jsem si zasazené ve výklencích sochy sv. Josefa a sv. Václava.
v tomto sklepení - prakticky v dohledu brandýského zámku - měl se pod záštitou svého patrona Žerotína skrývat Jan Ámos Komenský a napsat zde dokonce Labyrint světa a ráj srdce. Foto: L. Šlosar
pomník J. Á. Komenského nedaleko jižního kraje Brandýsa nad Orlicí tyčí se na vrcholu schodiště, od něho pak doprava vede spojka na modře značenou cestu. Foto: L. Šlosar
pomník českobratrského biskupa Jana Augusty na křižovatce silnic do Sloupnice a do Džbánova připomíná, že se ve zdejších hvozdech biskup skrýval před svými katolickými pronásledovali, než by jat, jak je v Čechách zvykem, zradou. Foto: L. Šlosar
přes ulici vlevo od domu seniorů ve Sloupnici ve výklencích zděné ohrady lze spatřit zleva sochy sv. Václava a sv. Jiřího. Foto: L. Šlosar
Posléze opustil jsem obec po cyklistické stezce, doputoval jsem na rušnou silnici na Litomyšl, po níž značkaři z čirého zoufalství nuceni byli vésti modře značenou trasu vedoucí do města. Po ní došel jsem zdárně - když blíže kraje obce Němčice přiměl mě k opatrnosti v zatáčce pomníček s nápisem "Šumák 22. 08. 2006" svědčící o nedávné tragédii - na návršíčko, odkud pár metrů pod sebou - pod již zcela jasnou, oblaky jen výjimečně dotčenou oblohou - spatřil jsem náhle Litomyšl "in persona" s dominujícími věžemi tří kostelů, jež stroze zmíněny budou níže.
Plynul zrovna závěr první půl hodiny po polednách, kdy - abych se nasytil, napojil a ujasnil si další své kroky - zarazil jsem v útulné hospůdce Na kopečku. Sedělo se tu tuze příjemně za přítomnosti čtyř hostí, z nichž jeden kupříkladu vyprávěl, jak byl před více než čtyřiceti lety vyhozen z matematicko-fyzikální fakulty a nato dvacet let pěl v opeře Jihočeského divadla.
Srdce zavelelo mi projít Smetanovo náměstí, zastavit se toliko v informačním středisku pro razítko a dočasně pobýt až na městském hřbitově v Litomyšli v dohledu bělostných zdí kostela sv. Anny. Dle plánku hřbitova našel jsem spolehlivě přes ulici proti jeho boku pomník sta vojínů zemřelých na následky zranění v bitvě u Hradce Králové v roce 1866, nedaleko od něho pak ještě pomník ještě před rozkvětem zemřelé Jiráskovy dcery Mařenky. Toulal jsem se dále hřbitovem za myšlenek na téma, že záhy budeme těmi, jimiž jsou léta ti okolo, a nalézal jsem postupně hroby Magdalény Dobromily Rettigové, Aloise Vojtěcha Šmilovského a Zdeňka Matěje Kuděje. Druhý pomník z války roku 1866 jsem nenašel - stejně jako Vláďa z Jilemnice dříve předem mnou.
Abych byl náležitě na výstavu naladěn, zaskočil jsem si posléze do ulice Terezy Novákové k domku čp. 75 slujícímu Portmoneum, v jehož - v tuto dobu kromě středy uzavřených prostorách - skrývají se dva pokoje se stěnami s malbami samotného Váchala a nábytkem vyřezávaným tímtéž. Za zamčenými dveřmi domu v pečlivě proti krádežím zabezpečené truhlici skrýval majitel domku Josef Portman svou sbírku knih, jíž ukazoval toliko svým přátelům, zůstala proto nepřístupná i Zdeňku Nejedlému, ač ten o shlédnutí sbírky velice žadonil.
Socha posledně uvedeného před školou v Zámeckém ulici zklamala mě velice, nikoliv proto, že nebyla stržena /nenávidím z principu boření soch, ostatně Zdeňků Nejedlých je stále mrtě/, ale proto, že na podstavci - aspoň zepředu z ulice - nenalézal se očekávaný dovětek na téma "V něčem byl machr, ale má toho hodně na svědomí". Kol kostela proboštského prošel jsem do klášterské zahrady a přes trávník a hlavy spokojeně korzujících potěšil se pohledem na kostel piaristický s kolejí. Za kostelem vnikl jsem do muzea za hlavním účelem své návštěvy.
Skvěle uspořádaná výstava v prvním poschodí Regionálního muzea v Litomyšli nadmíru přiblížila návštěvníku svéráznou osobnost profesí obyčejného úředníka s nevalným prospěchem v jinošství Josefa Portmana /1893 - 1968/. V soukromí byl to však recesista, člen neformální sdružení SSS /Sine solis sileo - Bez slunce mlčím/ a pěší turista milující nedaleké Osické údolí, do něhož kázal po smrti rozptýlit své ostatky. Byl vášnivý bibliofil, jenž - jsa nemajetný - za knihy smlouval, navrhoval splátkové kalendáře a směňoval přírůstky do své sbírky i za tabák, jenž pro ten účel pěstoval. Byl přítelem Josefa Váchala především v letech 1919 až 1927, než se s ním rozhádal pro neoprávněné použití štočku a peníze. Kvůli bibliofilii stal se za pomoci svého otce knihtiskařem, jenž vytiskl 312 knih, polovinu co originály - tedy v jediném provedení, kvůli jinému malíři Janu Konůpkovi i v neuvěřitelně velkých formátech. "Méně bezduchých strojů na vydělávání peněz na straně jedné a primitivních slabochů závislých na drogách a chlastu na straně druhé, více Portmanů!! - toto heslo provolával jsem v duchu, když opouštěl jsem výstavu.
Za vrcholícího slunečného dne vstoupil jsem do zámecké zahrady, poté prošel jsem znovu zahradou klášterskou, od proboštského kostela sešel jsem po schodišti na Toulovcovo náměstí a na to na Smetanovo, krátce jsem se stavěl ještě u radnice a konečně pomalu se ubíral k autobusovému nádraží.
rov hodně předčasně zemřelé dcery Aloise Jiráska Mařenky připomíná, že před desítkami lety smutnili rodiče nad úmrtími svých dětí, zatímco ti dnešní - převážně již rozvedení - proto, že jejich děti sice neumírají, ale chlastají, kouří a jsou sjeté. Foto: L. Šlosar
rov taky docela brzy zemřelé ještě šedesátileté M. R. Rettigové připomíná, že se v 1. pol. 19. stol. v Litomyšli a později i v Čechách do kulinárních produktů i dvanáct vajec vráželo. Foto: L. Šlosar
piaristický kostel s kolejí za klášterní zahradou zcela zakrývá regionální muzeum, v němž jsem navštívil výstavu jmenovanou knihtiskaři Portmanovi. Foto: L. Šlosar
kol kostela proboštského později sešel jsem dolů na Toulovcovo náměstí. Foto: L. Šlosar
Když jsem odtud v 17,10 hod. odjížděl přímým spojem do Trutnova, byl jsem nakonec velice spokojen s tím, že jsem přesně - dík důsledné přípravě skrze Internet - naplnil zamýšlený účel zdařilého turistického dne, aniž bych přitom úpěl pod knutou časové tísně.
Zimní výstup na horu Tábor /16. 02. 2008/ aneb Čarovná destinace Tábor
Na vlak odjíždějící z hlavního trutnovského nádraží v 06,16 hod. nevyplácí se mi jet ze Zelené louky jakýmkoliv dopravním prostředkem. Nejbližší spojení nabízí se autobusem MHD v 05,42 hod., proto je výhodnější ujít ty tři kilometry pěšky. Z omladiny odcházející z New Endu minul jsem krom jiného nadranou dívčinu, jež opileckým hlasem žádala cigaretu a mlela cosi o tom, že chce být sjetá, takže byl jsem nyní v duchu rád, že nemám dětí a že nejsem v mladém věku hledající sobě partnerku - než takovéto zjevy, to raději snad nafukovací pannu.
Po přestupu ve Staré Pace sesedl jsem před osmou z vlaku v Semilech, jež zvolil jsem si za východiště svého výboje. Započal jsem tu své putování v rámci hvězdicové akce Zimní výstup na horu Tábor jen s tím rozdílem - to abych šel s dobou a byl moderní, vlastně "in" - že hora Tábor neměla býti dnes nějakým mým přisprostlým "cílem", nýbrž moderní "destinací". Když vyšel jsem na trasu, bylo mrazivo a větrno, zamračená obloha slibovala sněhové přeháňky.
Modře značenou cestu do Lomnice nad Popelkou jsem si zvolil proto, že jsem po ní nešel přes dvanáct let od dramatického závěru "šedesátky" pochodu Račí stezkou s nebohým již Jardou z Trutnova. Cesta začíná z náměstí, já však od chrámu Československé církve husitské sboru Farského odbočil jsem již ulicí Bořkovskou a kopíroval jsem železniční trať proti směru svého ranního putování vlakem, však ona si mě modře značená cesta najde.
Dlouho si mě však nenacházela, pročež před silničním ukazatelem Bořkov propadl jsem nejistotě, až konečně před benzínovou pumpou spatřil jsem vlevo přes břeh Jizery klesající cestu a na jednom stromě při ní modrou značku, jejíž družky ráčily se pak konečně dostaviti za mostem. Již společně přešli jsme přes úzkou lávku do stoupání skrze osadu Poříčí a posléze lučinatým terénem, po němž poklesl jsem zakrátko na kraj obce Slaná, kde zastavil jsem se na chvíli mezi půl a třičtvrtě devátou na hřbitůvku před křížem s nápisem "Zde jsme, ó pane, a čekáme hlasu tvého", podle plurálu zřejmě instalovaným oběma prezidentskými kandidáty, nebylo pouze zřejmo, kterému vratkému poslanci byla suplika adresována, a hřbitovní kaplí, již pokusil jsem se zachytit od hrobu s nápisem "Náš Fanoušek" zvěstujícího dávnou tragédii.
hřbitovní kaple s "agitačním" křížem ve Slané s jednou dokonce "voličkou". Foto: L. Šlosar
Posléze stoupal jsem do protilehlého svahu již obcí Nedvězí. Tady chystal se překlenout mi cestu jakýsi automobil, pročež zaškaredil jsem se na okolní svět, jenž představovaly dvě přihlížející ženy, kteréž mě však slušně pozdravily a udělily mi tak výchovnou lekci, jíž potřebujeme každý z nás, ať jsme introvertním poutníkem či hrdým nedůvěřivcem, ještěže jsem byl jsem mocen sebereflexe v podobě slušné opětování pozdravu.
Od cípu lesa, k němuž nejsem si jist, zda by mě turistické značení zavedlo opačným směrem, sešel jsem na asfaltovou cestu vedoucí otevřenou krajinu, z níž sledoval jsem kopce mizející chvílemi v nízkých mračnech. Doputoval jsem tak do osady Pohoří, kde ve čtvrt na deset upoutala mě podivná stavba, jež v mapě byla označena co církevní a jež starobyle vyhlížejíce byla zakomponována do staršího dvoupodlažního rodinného domku.
hybrid dům - kostel v Pohoří, z obývacího pokoje pod satelitem lze zřejmě přejít po schodišti rovnou do modlitebny. Foto: L. Šlosar
Kol hřbitůvku vnořeného do hustého stromoví poklesl jsem se na silnici, po níž proti toku Stružineckého potoku stoupal jsem nepatrně obcí Stružinec, až potok posléze překročil jsem a pozvolným stoupáním dospěl jsem do míst, odkud spatřil jsem poprvé za svého snažení cíl - fuj styď se, Luďku - destinaci svého putování - horu Tábor. Její ostražité průběžné sledování po dobu, kdy mi výhled na ní nebyl zamezen, přerušila na levém okraji osady Nové Dvory kaplička, až v plné míře se zvyšujícím se mým zájmem propuklo v době, kdy jsem zlehka klesal do Lomnice nad Popelkou a kdy jsem tento svůj cíl, vlastně destinaci, zvěčnil ve svém jednom z nejlepších kdy snímku - za přispění duhových slunečných paprsků, dodaných mi snad z palety Julia Mařáka, slunce se totiž konečně započalo ujímat své hegemonie nad mrazivým dnem.
krajina s Táborem zleva zasahovaná šípy Apollonovými. Foto: L. Šlosar
V Lomnici samé poztrácel jsem na čas svého zájmu o svou destinaci. Prošel jsem kol rybníku Matouš v popředí Technolenu a posléze kol neuvěřitelné sněhové kalamity toho dne - vysoké hromady sněhu - mezi jejím původou zimním stadionem a požární zbrojnicí a na náměstí Husově nezamířil jsem rezolutně doprava, nýbrž pokročil jsem ku kostelu sv. Mikuláše, biskupa na jeho konci, a od obchodu s hračkami a sportem odbočil jsem doleva ulici Doubravskou a nato Jeronýmovou ku kostelu filiálnímu sv. Jana Křtitele hřbitovem obepnutému, do něhož pronikl jsem úzkou průrvou. Ochomýtal jsem se tu několik minut, až konečně přesně o půl jedenácté "moji rádci našli", co jiného než čtyři pomníky vážící se k válce prusko-rakouské z roku 1866 a nádavkem dva kříže zapuštěné ve hřbitovní půdě, nacházejí se v podélné ose hřbitova od kostela směrem nahoru vpravo od velkého kříže k zevlounům natočeny zprava.
skupina pomníků z války prusko-rakouské na lomnickém hřbitově v ponurém hávu symbolicky zahalená. Foto: L. Šlosar
Spokojen s výsledkem této části své mise započal jsem od Husova náměstí své třikilometrové stoupání na převýšení 200 metrů a sledoval průběžně za sebou s čím dále větším okouzlením a zaujetím bělostnou scenérii Krkonoš štědře ozářenou sluncem. Nestoupal jsem zprudka a šlo se mi zlehka, především proto, že jak jsem předešle naznačil, nečekal mě nějaký pitomý cíl, nýbrž vznešená destinace.
Nekompromisně protnul jsem dveře restaurace, nyní od minulého roku v tuto dobu obnoveného penzionu Tábor, v níž nebyl jsem již předtím drahně let, ve čtvrt na dvanáct. Překrásnou atmosféru hvězdicové akce započal ještě v hale - po razítkování u okénka recepce - srdečný rozhovor s Jirkou z Jablonce nad Jizerou, jenž co bývalý stovkař těžce poznamenán je těžkou nemocí, přesto o berlích na turistické akce se dostavuje. Má můj velký obdiv!! V restaurace samé poseděl jsem u stolku pod výčepem s Vláďou s Jilemnice, s nimž na chvíli byl viděl jsem se ráno ve vlaku, a s Mirkem z Jirkova, bývalým manažerem tamních skvělých pochodů. Pozdravil jsem se taktéž s Milanem s Lomnice, jenž při okně osamělý u stolu nabízel suvenýry, s Čertem, jenž tu nabízel totéž v dražším měřítku, s Jožinou a Ivanem z Čisté u Horek, jemuž cosi přibylo na dolní části obličeje, taktéž s manažerem akce Honzou z Lomnice. Sedělo by se tu tuze pěkně a dlouho, kdyby dva Gambriny až příliš neulehčovaly mé peněžence o 48 Kč.
Učinil jsem dalším svodům přítrž a vystoupal jsem - oproti 10. 04. 2004 zcela legálně za 20 Kč - na Tichánkovu rozhlednu stavebně související s penzionem do výšin o 26 metrů přesahující nadmořskou výšku hory zvící 682 metrů a z jejího ochozu před půl jednou nad polednem se zatajeným dechem sledoval jsem s křehnoucími rukama a ještě křehčí duší především úchvatné jeviště Krkonoš s horskými kulisami ostře vymezenými slunečními reflektory, jež zasahovaly je ze sytě modrého nebeského stropu jinými barvami již nerušeného.
nejen Krkonoše, ale též horstva s hrotem Ralska směrem severozápadním bylo lze z Tichánkovy rozhledny spatřit. Foto: L. Šlosar
širokoúhlé jeviště Krkonoš s kulisami Sněžky uprostřed poté, co se po ránu rozhrnula opona sněhových mračen. Foto: L. Šlosar
Posléze opojen nádherným již zcela slunečným dnem po zcela holém povrchu prostém v tomto období netradičně zcela snahu vybral jsem se splnit si svou obvyklou minimální kilometráž turistického dne 30 km na zcela známé častokráte již předem popisované trase přes Ploužnici, Žďár,za nímž střetl jsem tři vrchlabské turisty, Klepandu, jejíž svody jsem tentokráte neoslyšel a za níž okouzlen se zatajeným dechem pro změnu sledoval jsem ostré kontury hradu Kumburku viditelné skrze holé stromoví, dále přes Skalku u Kumburka, Starou Paku, kde jsem pro změnu lákadlu Staropacké sokolovny a v ní Prazdroje o šest Kč levnějšího než na Táboře ve tři hodiny odpoledne na necelou půlhodinu podlehl, na to pak po silnici přes Karlov, za nímž na rozlehlé plošině naposledy sledoval jsem z největší toho dne blízkosti bílé pláně Kotle a Zlatého návrší, až přibyl jsem do své konečně destinace nádraží Roztoky u Jilemnice, odkud jsem šťastně odcestoval vlakem v 16,51 hod. do Trutnova.
slunce prosvítilo jako rentgen stromoví zakrývající rozvaliny Kumburku. Foto: L. Šlosar
za červenavými poli rozlehlé plošiny za Karlovem vypínaly se bělavé hradby Kotle a Zlatého návrší. Foto: L. Šlosar
Pocity okouzlení z turistického putování v posledku nenarušily v autobuse na Zelenou louku dvě čtveřice opilých skoro důchodců převahou pohlaví ženského, nemající snad potuchy o právě uplynulém překrásném slunečním dnu, nejapně a prázdně halasící do širokého okolí a uvádějící především střízlivou slušně se chovající omladinu do značných rozpaků.
Výlet na Královéhradecko /09. 02. 2008/ aneb Toulání mezi Hradcem a Třebechovicemi
Protože v sobotu 09. února měly se v dosažitelném okolí konat toliko lyžařské akce, byť silně omezené nedostatkem sněhu, vymyslel Vláďa z Jilemnice výlet Královéhradeckem. Zbylá - trutnovská - část výpravy využila na jeho počátku při zakupování jízdenky na trutnovském nádraží dobrodiní integrovaného dopravního systému IREDO, platného v Královéhradeckém kraji zatím na té správné straně pomyslné osy vedoucí z Hradce Králové přes Jaroměř, Českou Skalici na Trutnovsko. Za 100 Kč jsme si zakoupili jízdenku platnou do 24 hodin, jež umožnila nám používat vlaky a autobusy kdekoliv a kdykoliv ve shora vymezeném prostoru.
Celá výprava sešla se po půl sedmé na nádraží v Hradci Králové, poté se ulicí S. K. Neumanna, skrze náměstí 28. října kol obchodního domu Tesco, dále třídami Dukelskou a Karla IV. a přes most k muzeu přemístila na červeně značenou cestu, po které pokračovala proti toku Labe. Po dočasném zpětném přechodu na opačný břeh, z něhož nechali jsme na druhé straně Labe královéhradecké lázně, sledovali jsme opět pravý zeměpisný břeh Labe, než jsme zjistili, že zádumčivé vody řeky uhranuly nás natolik, že jsme si nechali červeně značenou cestu utéci doleva a dostali se tak do pasti slepých ramen Labe, naštěstí jsme na druhý pokus svůj omyl napravili. Prošli jsme z kraje vilové části městské části Hradce Třebeše kol pomníku Mistra Jana Husi na druhý její panelákový okraj se psím salónem, jenž vzbudil náš obdiv k rozmanitosti zdejší infrastruktury, snad zde je možno koupit i - s odpuštěním - chleba.
Opustili jsme posléze červeně značenou cestu a rušnou silnici, jež obě nezávisle na sobě dovedly by nás do Pardubic, a vystoupali po méně frekventované silničce na Kopec sv. Jana ke kostelu sv. Jana Křtitele. Okolní hřbitůvek se starobylými pomníky přímo ke vstupu vybízel a v jeho areálu dík ceduli na zvoničce objevil Vláďa ve zvláštním ohrazeném prostoru hnedle před kostelem dva pomníky související s válkou prusko-rakouskou válkou v roce 1866 - nižší světle hnědý věnovaný slečně Barboře Michálkové a vyšší tmavě modrý se ženou s křížem nahoře věnovaný krom jiného profesoru Antonínu Reisichovi, jenž byl třídním profesorem K. J. Erbena v letech 1825 - 29 v I. - IV. třídě gramatikální a jenž onemocněl po bitvě u Sadová cholerou, kteráž při zmíněné válce vypukla, a na tuto nemoc zemřel, stejně tak jako věrná služebná Barbora, která profesora ošetřovala a od něho se nakazila.
Méně úspěšný byl Vláďa ve hvězdárně, kde se měla sehnat dřevěná turistická známka, nedozvonil se ani dveřním zvonkem, ani mobilem na číslo uvedené na vstupu, jenž dokonce slyšeli jsme za jedním z oken vyzvánět. Flamendři a hvězdáři zkrátka dopoledne vyspávají….. V centru Nového Hradce Králové v dohledu kostela sv. Antonína, opata jsme nato před obchodem s potravinami čilého vietnamského obchodníka, jenž i v sobotu nabízí otevírací dobu až do 14 hodin, vypili po jedné lahvi, resp. v mém případě plechovku piva, zde zakoupených.
Posléze po překonání rušného tahu Holické třídy po nadjezdu vnořili jsme se do Městských lesů Hradce Králové, v nichž opustili jsme dosavadní zeleně značenou cestu a kol altánku, v němž různé verše a obrázky nabádaly ke slušnému chování v lese, jež zmohl jsem se doplnit ústně prostou rýmovánku "Už jsi tady zase / ty ožralé prase", sledovali jsme dále žlutě značenou cyklotrasu a nato asfaltovou silničku a konečně přešli na červeně značenou cestu.
Tady z hájenky U dvou šraňků sledoval naše smělé kroky pes barvy černé a muž vousem podobný Krakonoši. Pomník Karla Kaláta, lesního města Hradce Králové, postavený v místě jeho tragického skonu 18. 05. 1915, vyvolal naše debaty stran důvodu úmrtí - válečná fronta tudy nevedla, partyzáni tenkráte o první světové válce beztak nebyli - že by na úmrtí nebohého podíleli se pytláci? Rybník Výskyt rovněž vpravo byl založen v 15. století a jeho název je kupodivu odvozen od staroslovenského "výskyď", jež pro změnu vzniklo ze slovesa "skydnúť sa" - padnouti. Výskyď je tudíž kořání vystouplé z padlých stromů, tedy vývraty - po jejich "skydnutí"….. Po překonání nekonečné rovné cesty Severní automobilka odbočili jsme doleva po silnici a přes Krňovice dospěli jsme těsně po půl dvanácté do Třebechovic pod Orebem - v závěru po chodníčku vyzdviženém nad úroveň okolních luk, často zřejmě zaplavovaných blízkou Orlicí či Dědinou, jak napovídá i limnigraf zdánlivě nelogicky značně vzdálený od řek.
pomníků Mistra Jana Husi - jako tento zkraje Třebeše - není nikdy dosti, aby nám připomenuly statečnost a pravdomluvnost, jež jaksi z tohoto národa z velké části vyprchaly. Foto: L. Šlosar
kostel sv. Jana Křtitele na Kopci sv. Jana obklopen je hřbitovem, v němž nalézají se starobylé pomníky, mezi nimi též dva vztahující se k válce prusko-rakouské - skrývají se v blízkosti stromů vpravo. Foto: L. Šlosar
-pomník Karla Kaláta ukrývá velký otazník: co bylo příčinou tragické smrti lesního v týlu 1. světové války. Foto: L. Šlosar
ke sluncem ozářenému kostelu Božího Těla na Orebu vystoupal jsem z ulice Pitrovy dlouhým schodištěm. Foto: L. Šlosar
Následující necelou hodinku strávili jsme při čtyřdecce piva zn. Master a já při česnekovém krému se sýrem, což je ovšem název polévky, v příjemné restauraci Černý kůň, kde zdárně vykročili do nové Evropy - je nekuřácká /přece byla téměř zaplněná/ a přístupná vozíčkářům. Posléze cesty naše na čas se rozdělily - Maruška s Vláďou zamířili do třebechovického betlému a já z náměstí ulicí Pitrovou k ústí schodiště, po kterém vystoupal jsem na nepatrnou vyvýšeninu dávající městu část názvu - Oreb - ku sluncem osvícenému kostelu Božího Těla na malý hřbitov, v jehož levém rohu hned za vchodem nalezl jsem nakonec pískovcový kvádrový pomník nahoře zakončený zlomeným sloupem zdobeným plastikou vavřínového věnce, věnovaný 9 rakouským vojákům, kteří podlehli zraněním ve válce prusko-rakouské v roce 1866.
Snad vlivem jakéhosi duchovního napojení setkali se pak členové mise v ulici Pod Domy a společně opustili Třebechovice pod Orebem po stejné cestě, po které sem přibyli, zpět do Krňovic, kde necelou hodinku zapustili kořeny v hospůdce U skanzenu. Dvě piva zn. Prazdroj a sledování vývoje čtyřhry daviscupového utkání Izrael - Švédsko na teletextu pomohly nám překlenout pocit nejistoty, neb zvěděli jsme z telefonátů, že dosud nebyl zvolen prezident.
Nato sledovali jsme po červeně značené cestě mladou ženu s kočárkem, kterýž pomohl jsem jí přenést na jediném zabláceném místě jinak suché cesty. Prošli jsme Bělčí nad Orlicí, na jejímž konci zarazila nás široká bílá budova s červenou střechou a s nápisem "PIVOVAR a HOSTINEC u Hušků", Pozvání na kvasnicové pivo značky Car nedalo se přehlédnout!! Měl jsem toho dne šesté pivo, žízeň jsem tedy velkou neměl, leč nepamatuji se dlouho, že bych si tak skvěle na pivu pochutnal jako nyní!!
Opět zeleně značená cesta zavedla nás do osady dle místní hájenky pojmenované Škvárovka. Nalezli jsme tu originální směrovky vlastní provenience jako např. "Do prdele 3 m" a taky kamenné trpaslíky, před jedněmi nás místní přelaskaví lidé vyfotografovali. Nato místními pěšinami navázali jsme na červeně značenou cestu a za Stříbrným rybníkem po Smiřické hrázi doputovali jsme do městské části Hradce Králové Malšovic, kde nás očekával ještě jeden úkol.
Kdybych si předešle řádně prostudoval mapu Hradce Králové, zavelel bych do příslušné části Sportovní ulice nakročit ještě z ulice Na hrázce ulicí Cejpovou a pak několik metrů dozadu ulicí Úprkovou. Z této ulice jsme mohli k cíli našeho snažení doputovat i poté, co jsme se do ní dostali jednou z bočních ulic už z ulice Náhon, kdybychom se vrátili proti směru našeho putování..Takto jsme dorazili na druhý konec ulice Úprkovy směrem k centru na vidlici ulic, z níž naštěstí vlídnou paní byli jsme nasměrováni zpět ulicí Zámostí, dále krátkou ulicí U Pastvišť a teprve u firmy Popelka ve stejném směru do ulice Sportovní. V této ulici nalezli jsme po pravici dům čp. 521, před ním vlevo dva pomníky, ale nikoliv ten, jenž jsme hledali. I osmělil jsem se a zazvonil jsem, z domu vyšel muž, jenž - přestože zrovna maloval byt - byl tak nekonečně laskav, vpustil mě do zadní část zahrady a umožnil mi vyfotografovat …… miniaturní pískovcový kvádr věnovaný pruskému poručíku Carlu von Wintzingerodovi od 3. magdeburského pěšího pluku č. 66 z války roku 1866. Ještě jednou dík majiteli domu čp. 521!!
podlouhlá budova na kraji Bělče nad Orlicí skrývá ve svých zdech pivovar a hospodu s velice chutným kvasnicovým pivem. Foto: L. Šlosar
až na to, že bledne, v osadě Škvárovce dbají tuze na místní turistické značení, takže třeba v tomto případě víme přesně, kterým směrem a kam se dostaneme po 3 metrech. Foto: L. Šlosar
hlavní hrdinové příběhu - zleva Vláďa, Maruška a Luděk - se poněkud rozmazáni představují v osadě Škárovka s jedním z místních trpaslíků. Foto: neznámý kolemjdoucí
finis corunat opus - v tomto případě je zdařilý výlet korunován pískovcovým kvádrem k válce z roku 1866 na zahradě za domem čp. 521 v Malšovicích, jehož obrázek pořídil jsem laskavostí majitele domu. Foto: L. Šlosar
Když pak v baru pod nádražím při posledním pivu dne bilancovali jsme radostně končící slunečný většinou teplý den, protoulaný na zcela holé trase dlouhé kol 40 km, skvěle vymyšlené Vláďou z Jilemnice, plné pestrých zážitků právě popsaných v tomto vyprávění.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Výlet na Chrudimsko /15. 03. 2008/ aneb MEZI TŘEMOŠNICÍ A CHRUDIMÍ /napsal Jan z Jičína/
Výlet na Trutnovsko /23. 02. 2008/ aneb MEZI LABEM A ÚPOU /napsal Jan z Jičína/
Výlet na Chrudimsko /15. 03. 2008/ aneb Mezi Třemošnicí a Chrudimí /napsal Jan z Jičína/
Vlakem z Čáslavi do Třemošnice jsem jel vlastně poprvé: přesto, že jsem žil léta nedaleko odtud a ta místa mně nejsou vůbec cizí. Odpoutat se z velkého nádraží do poklidných lánů, kde snoubí se Polabí s kopcovinou, má své kouzlo. Čáslav pozvolna mizí i se svou pozoruhodnou věží kostela - druhou nejvyšší v Čechách (88,5 m). U Žlebů se již trochu zvlní krajina kolem Doubravy, kopce Železných hor jsou náhle na dosah. Přes Ronov ("Městečko na dlani" - dle filmu zde natočeného) dorazí vláček do Třemošnice.
Vystupujeme se synem Lukášem (1995) v sobotu kolem 9.45 (potěšeni, že i na malém nádraží je možnost razítka do trasovníku) a odebíráme se k turistickému rozcestníku. Opouštíme městečko u lávky přes vydatný Zlatý potok a odebíráme se po červené značce strmou strání k Žižkovu dubu v Podhradí a ke zřícenině hradu Lichnice.
Vybavuji si útržky pověsti o kruté Miladě, hradní paní, která likvidovala nápadníky tím, že je nutila na koni otočit se třikrát na úzké skále. Všichni (lichokopytníci i jezdci) však spadli do rokle a zabili se. Až jednomu rytířovi se to povedlo a pomstil mrtvé: Miladu zastřelil.
Z hradu se otevírají pohledy k rovinám, jimiž jsme projížděli, ke kopečkům, které máme před sebou. Z PODHRADÍ jdeme přes STARÝ DVŮR i SKORANOV a stoupáme lehce k táhlému kopci BUČINA (606 m), který nepochybně obdržel jméno podle hojného zastoupení buku v původní dřevinné skladbě krajiny. Po dvou kilometrech lesem se otevře pohled na VÁPENNÝ PODOL. Hodiny na věži kostela sv. Václava právě odbily poledne, a tak nad místem mého dětství odebíráme cosi ze zásob. Pak sestupujeme do vesnice. Průběžný čas pochodu je sice vlídný, na dlouhé rozjímání však nezbývá. Jen rozsvícenou svíčku kladu na mohylu předků. U turistických směrovek nezůstává bez povšimnutí modrá značka z Heřmanova Městce do Seče. (Snad někdy !).
Jdeme stále po červené a sestupujeme malebným údolím kolem chat k potoku, který nedostal jméno, a stoupáme k osadě CITKOV. Za ní nás čeká tříkilometrový lesní komplex. Od Citkova se jde nejprve k údolí potoka, jenž napájí po pár kilometrech BYLANKU. Čerstvě popadané stromy po cestě dávají najevo, že biotechnické zákonitosti při vichřicích jsou vskutku nevyzpytatelné. Naštěstí spoušť není velkého rozsahu a jdeme zas bez většího nebezpečí lesní svážnicí k jedné z poslední vyvýšenin dnešního putování. Před obcí POHLED se otevírají hezké obrázky k okresnímu městu.
Zastávka pro další občerstvení na trase kolem druhé hodiny odpolední dovoluje všimnout si více poklidu v obci. Jdeme přes MÝTKA a okrajem ČEJKOVIC; náhle se objeví zelená značka, jež vede z Heřmanova Městce do Slatiňan. Jdeme asi 1 km po ní ke zřícenině hradu RABŠTEJN. Pak navracíme se zas na červenou; opouštíme lesy, MARKOVICKÝ POTOK nás vede k obci SOBĚTUCHY. Je 16 hodin a na dosah je již CHRUDIM - cíl naší dnešní túry dlouhé 27 kilometrů.
Jako rodák Chrudimska chválím všechny, kdo bdí nad pečlivým značením turistických cest, jimiž jsme prošli.
Výlet na Trutnovsko /23. 02. 2008/ aneb Mezi Labem a Úpou /napsal Jan z Jičína/
Mnozí běžkaři (nesmíření s vývojem letošní zimy) pohlíželi před víkendem na pesimistické sněhové zprávy; jiní jedinci těšili se, kterak si užijí dříve přicházejícího předjaří…
V sobotu 23.2.2008 v 7.15 vystupuji se synem Lukášem (1995) z vlaku ve stanici Dvůr Králové nad Labem, kde začíná naše pěší trasa po modré značce do Trutnova. Ač během jízdy omývaly dešťové kapky okna motoráku, tady neprší: polojasná obloha vyhlíží tajemně a zdá se, že vývoj počasí v Podkrkonoší se během dne může odebrat nejrozmanitějším směrem. Sestupujeme k probouzejícímu se městu, s nímž pojí se jména významných osobností (např. M. B. Braun, R. A. Dvorský, V. Hanka, A. P. Wagner i J. Vágner), mnohé kulturní památky i zoologická zahrada. Kolem autobusového nádraží nás značka vede zajímavými ulicemi a směruje k městské nemocnici, před níž odbočujeme k lesnímu komplexu. Příroda nedýchá typickým únorem.
Jdeme proti proudu Hartského potoka: působivé vodní přepady jsou příkladem citlivého zásahu člověka do krajiny. Přecházíme silnici k obci VÍTĚZNÁ a místní komunikace nás vede k okraji osady KOMÁROV. Tady se trochu otevře krajina k severu: vlídná obloha nabízí slunný den, svěží vzduch od hor dává najevo, že v panství Krakonoše vládne ještě paní Zima. Další lesní úsek nás chrání před rozeběhnutým povětřím. U rozcestí JANSKÁ STUDÁNKA začíná žlutá značka k Hajnici i zelená k Vítězné. Asi půl kilometru vede společně modrá se zelenou až k dalšímu rozcestí U LIŠČÍCH NOR. V tomto úseku si turisté nejsou zcela jisti, zda jdou správně. Nějaký člověk - asi nemilující pěšáky - existující dvojznačky přetřel. (Dlužno uvést, že tak učinil citlivě: pro pravoúhlé obrazce byla použita barva nepříliš kontrastující s kmeny stromů.)
Po chvilce jsme v zemědělské krajině, ve které míjíme NOVÉ ZÁBOŘÍ, zastavujeme u rybníčka v osadě DUBOVÝ DVŮR. S mapou v ruce pohlížíme k samotám, jímž asi náleží název SOVINEC. Potkáváme dva opravdové turisty (jediné onoho dne). Jsme opět v lese; procházíme kolem vyvýšeniny KAMENEC (533 m). Od ní sestupujeme strmou stezkou poznamenanou nedávným přibližováním dříví. Silničkou podél Žďárského potoka přicházíme před polednem do jediné větší obce, kterou máme dnes na cestě: STARÉ BUKY. Kostel sv. Anny na mírném návrší střeží celé okolí již pár století.
Značka nás vede rekreačním místem DOLCE; zdejší rybníky na Dolnickém potoce byly vybudovány po druhé světové válce. Vystupujeme z údolí a blížíme se k cílovému místu. Od předměstí Trutnova otevírá se krásný krkonošský obrázek, na němž jsou Sněžka i Černá hora přísně věrné svému pojmenování. Modrá značka vede lesoparkem kolem lesnické školy, přes náměstí k autobusovému nádraží. Po pár desítkách metrů symbolicky zdravíme z mostu Úpu. Hlavní nádraží Trutnov je po čase zas konečnou naší turistické trasy.
23.2.2008 Dvůr Králové n.L. - Trutnov 25 km
slosar(zavináč)mybox(tečka)cz