24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Ubytování vhodné pro turisty
Úvod
Teplicko-adršpašská 33 /29. 09. 2007/ aneb TŘICET KILOMETRŮ S OKOVY NA NOHOU
Cestami pošťáka Kolbaby /22. 09. 2007/ aneb S POSTRANNÍMI OUMYSLY
Kam nedošel velbloud /15. 09. 2007/ aneb NA POVINNÉM POCHODU
Lanškrounská kopa /08. 09. 2007/ aneb JAKO ZA STARÝCH ČASŮ. ZAČÁTEK NOVÝCH ČASŮ?
Memoriál J. Růžičky a Vl. Kvítka /25. 08. 2007/ aneb PO MÉNĚ ZNÁMÝCH RODIŠTÍCH VÝZNAMNÝCH OSOBNOSTI
...... a nádavkem od mých přátel
Úvod
Novopacké pochody /29. 09. 2007/ aneb REPORTÁŽ Z BLOKU NAŠICH DOPISOVATELŮ ZČERSTVA VYTRŽENÁ /napsala Máša z Vrchoviny/
Výlet na česko-polského pomezí - na kolech /08. 09. 2007/ aneb ULOV SI SVŮJ OBĚD ANEB ZA PSTRUHY DO PSTRUŽNÉ /napsal Jarda ze Stěžer/
Výlet na Semilsko /01. 09. 2007/ aneb NA NEJNIŽŠÍ ROZHLEDNU /napsala Maruška Beruška/
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete na adrese po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Teplicko-adršpašská 33 /29. 09. 2007/ aneb Třicet kilometrů s okovy na nohou
Na obnovenou premiéru Teplicko-adršpašské 33 jsem se připravil s nezvyklou pečlivostí a pokorou, po dlouhotrvajících deštích vědom si stavu podrážek svých botasek nazul jsem přes letní sezónu zahálející těžší pohorky, navlékl nepromokavou červenou větrovku, přibalil náhradní tričko s ponožkami a pro jistotu i jako náhradní obuv zmíněné botasky …... a přece jsem se nechal zaskočit už ráno před pochodem. Proti všemu očekávání nenalezl jsem totiž v autobusu z Pece, který jsem z toho důvodu použil pro dopravu do města, adresáta pátečního mého štěpného verše Nezkrušeni počasím předem / s chutí na pochod jedem /to by tak scházelo ještě / bychom měli strach z deště / naopak deště se nebojíme / ve skalách duši svou vyhojíme / zítra přistoupím a rád / na "Zelence" v bus v šest padesát, který jsem aspoň souběžně přihlásil do literární soutěže Máchovy Litoměřice. Celou půlhodinu do odjezdu jsem zmateně komíhal mezi oběma trutnovskými nádražími - autobusovým a vlakovým - a naštěstí přišedší Maruška mě mým vzhledem shledala jako po právě přestálém infarktu myokardu.
Pochodu Teplicko-adršpašská 33 jsem se zúčastnil naposledy 07. září 1991, v té době trasy vedly odlišně a zúčastnilo se ho přes 350 účastníků, domnívám se, že to tehdy byl na dlouhou dobu poslední ročník pochodu. Obnovený nultý ročník se pak konal loni.
Stejně jako dříve se startovalo na hřišti Slavoje Teplice nad Metují, kde jsem se pokusil zklidnit půllitrem Prazdroje. Na trasu 33 km jsme vyšli těsně po deváté. Začátek vedl táhlým stoupáním na Lokomotivu. Po deštiplné noci od rána nepršelo, i když husté šedé mraky permanentně hrozily zkázou. Nebyla vůbec zima, takže na první kontrole na začátku stoupání nad Kamencem jsem své ošacení definitivně zredukoval na šortky a větrovku s tričkem. Tady nás také uklidnila SMS pohřešované osoby - nikoliv obsahem, ale aspoň jako důkaz, že žije.
Po krátkém pohledu z Lokomotivy na dolení část Teplic a okolní skály pokračovali jsme členitým lehce zvlněným úsekem po úbočí Kraví hory, skrze skupinu skal Třiadvacet mostů, prudkým klesáním k potůčku, klidným lesním úsekem a posléze stoupáním až na Čáp. Druhá kontrola těsně na kraji lesa v blízkosti osady Skály nás rozloučila s kratší trasou 16 km.
rozeklaná skaliska s ponurou oblohou v pozadí vytvářela na Čápu prazvláštní atmosféru. Foto: L. Šlosar
Maruška na druhé kontrole na rozcestí pod Čápem, stejně jako na celém pochodu okouzlila přítomné také novou větrovkou v barvách brazilských "kanárků". Foto: L: Šlosar
Překrásné skalní partie, při jejichž zdolávání občas /při výstupu na hřeben Čápu/ vypomáhaly ruce, vystřídaly nyní lučinaté a později zpevněné cesty po obchvatu Teplických a později Adršpašských skal - přes Liščí sedlo, Kalousy a rozcestí pod Starozámeckým vrchem. Za ním nás cedule pochodu svedla předem od lákadel obce Adršpach stále v těsném obvodu skal k altánu v místě slujícím Ozvěna, kolem něhož před námi proudily davy lidí. V altánu před další cedulí pochodu seděl osamělý muž, jenž představoval třetí kontrolu pochodu.
Pokračovali jsem již po prohlídkovém okruhu Adršpašských skal, předbíhajíce skupiny především polských turistů, jejichž četnost přiváděla nás na myšlenku, že Polsko je dnes vylidněno. Na jednom místě jsme v ostrém úhlu odbočili doprava na četná stoupání a klesání, na kterých jsme ještě obtížněji překonávali skupiny turistů, jimž jsem proto v duchu s nadsázkou nespravedlivě lál, za což nás pánbůh přísně potrestal - zanedlouho jsme se s většinou z nich opět potkali. Znepokojovalo nás totiž stále více, že nepřicházíme k avizovanému jezírku, za to jsme prošli pod Milenci a Starostou, pilotními skalami zdejší přírodní rezervace, a taky Myší dírou, až jsem konečně k naší radosti spatřili ceduli pochodu a k našemu zděšení v následující vteřině znovu onen altán u Ozvěny a v něm zmíněného již osamělého muže.
Tím jsme totiž uzavřeli bludný okruh, neb jsme již dávno cestu k jezírku minuli. Další neprozřetelností bylo, že jsme teď svou chybu napravovali návratem v protisměru. Později se ukázalo, že méně bolestnější náprava by nás čekala opakováním původního směru putování, sice na vzdálenost o pár stovek metrů delší než v protisměru, ale v lehčím terénu.
Takto jsme doklopýtali opět k onomu místu, kde jsme předtím odbočili ostře doprava, po opětném překonávání předchozích četných stoupání a klesání, namnoze i po prudkých schodištích. Na zmíněném místě odbočení jsme pochopili, že tady jsme měli pokračovat předtím rovně po jiném značení. Šlo o omyl společný, v mém případě jsem si vsugeroval, že dosavadní zelená značka nás dovede až k jezírku, a žluté značení povede teprve odtud.
Několik stovek metrů od místa našeho pochybení nastoupili jsme již správným směrem do dalších stoupání po strmých schůdkách v blízkosti Velkého vodopádu a jezírka, až konečně se před námi krajina rozestoupila a my jsme pokračovali Vlčí roklí po utěšené rovné cestě často pokryté plošinami z dřevěných latí, jež překlenovaly vlhký terén.
docela pěkný pohled na Starostu, že? Jenže my jsme tuto skálu, hell and damnation, z tohoto místa na tomto pochodu jsme spatřit neměli. Foto: L. Šlosar
himmelherrgott! eine rätselhafte deutsche Aufschrift auf dem Felsen in Adersbach Felsen. Foto: L. Šlosar
mostek z dřevěných latí v blízkosti jezírka již ve správném směru pochodu za místem našeho zbloudění. Foto: L. Šlosar
Dorazili jsme takměř na konec rokle na rozcestí, kde nám v pořadí čtvrtá kontrola sdělila, že se nacházíme asi 7 km od cíle, tuto příznivou okolnost bylo nám nutno vykoupit prudkým stoupáním po dlážděné cestě na Pec a později překonáváním neobyčejně členitého terénu s převažujícími dalšími již krátkými stoupáními, někdy opět za přispění rukou. V těch místech jsme nevyužili možnost odbočit na kraj hřebene a shlédnout doporučované výhledy. Já osobně v těchto místech uvadal, až jsem přímo "plápolal" nebyv schopen přimět se aspoň k částečnému zrychlení ani na nečetných jednoduchých úsecích. Pohorky, jež se předtím na vlhkém terénu osvědčily, nabyly již dříve každým krokem tíhy okovů.
Takto doputovali jsme na Záboř, odkud cesta přece jen začala převážně klesat. Tady jsem vyslyšel doporučení, abych se zkusil přezout do botasek. Tento historický čin měl kupodivu za následek zázračnou změnu: i přestože jsem se cítil působením kalorické abstinence unavený, nyní jsem se cítil jako okovů zbavený a skrze Anenské údolí již opět v Teplických skalách kolem dalšího místa slujícího Ozvěna a paty Střmenu jsem přece jen výrazně zrychlil, přičemž jsem s překvapením zjišťoval, že botasky vlhkému terénu nečelí o mnoho hůře než pohorky. Maruška se mezitím ujala igelitové tašky napěchované pohorkami a svým rychlým tempem nedala mi šanci převzít zátěž.
U vchodu do Teplických skal jsme prošli poslední kontrolou, na které jsem se konečně igelitové tašky s pohorkami chopil a přesně po červené značce doputovali jsme do cíle ještě před třičtvrtě na pět, takže jsme si stačili dát pivo, Maruška opéci uzeninu a společně stihnout vyhlédnutý vlak ze zastávky Teplice - skály v 17,24 hod.
skály z Anenského údolí po delší fotografické abstinenci zaviněné únavou z těžkých bor. Foto: L. Šlosar
cíl na hřišti Slavoje Teplice nad Metují dýše klidnou atmosférou, jež spolu s pivem je balzámem na mou únavu. Foto: L. Šlosar
Pochodu se letos zúčastnilo 97 turistů, účast nepochybně ovlivnilo deštivé počasí předchozích dní. Na startu mohlo nepřipraveného účastníka zaskočit startovné 50 Kč, jež však nebylo nadsazené, protože účastník na cestu obdržel perlivou vodu, jablkovou šťávu v krabičce, tatranku, tyčinku a propagační materiál o skalách, v cíli velmi pěkný diplom a keramickou medaili, ve startovném byl pravděpodobně zahrnut i vstup do prohlídkových okruhů obou skal a k dobru pořadatelů je nutno připočísti i servis v podobě pěti kontrol na trase 33 km.
Trasa pochodu byla neobyčejně obtížná a členitá. Obsahovala mnohá stoupání a klesání, nechyběla strmá schodiště či úseky, kdy musely přijít na pomoc ruce. Samozřejmě pro detailní poznávání skal nebyla hlavně volba trasy 33 km ideální, neb nebylo příliš času pro větší zdržení, zvláště s ohledem na naši zacházku i na to, že postupem času větší pozornosti bránila rostoucí únava. Pochod byl na druhé straně vítanou prověrkou fyzické kondice, nádherné okolí skal tvořilo perfektní kulisu při zdolávání obtížných překážek a jednotlivé části trasy mohly býti pro každého účastníka inspiraci pro pozdější jejich podrobnější poznání v oddělených úsecích.
Dík nádherným a obtížným trasám a perfektní organizaci bude pochod pro mě v příštích letech lákadlem i výzvou k další účasti.
diplom 1. ročníku obnovené Teplicko-adršpašské 33
medaile 1. ročníku obnovené Teplicko-adršpašské 33
Cestami pošťáka Kolbaby /22. 09. 2007/ aneb S postranními oumysly
To byla parádní sobota!! Po mnoha týdnech jsem si mohl přispat a povstat až v půl sedmé, pravda vyspalý obdobně jako o jiných sobotách, protože pozdní sobotní vstávání mě svedlo k opožděnému odchodu na lůžko v pátek. Turistický pochod Cestami pošťáka Kolbaby startoval totiž od muzea na náměstí T. G. Masaryka v Úpici až od osmi hodin, jízdní řád dokonce umožňoval příjezd autobusu z Trutnova - časově nejbližší začátku pochodu - až v půl deváté.
Za chladného rána pod sytě modrou žádným sebemenším mráčkem neposkvrněnou oblohou jsem se zaprezentoval a před oblíbenou místní trafikou, kde je možno zakoupit studené lahvové pivo, dokončil jsem svou snídani. Když jsem před devátou vyrazil na start, měl jsem u sebe podrobný itinerář nejdelší 25-ikilometrové trasy a předem i diplom, před sebou pak skutečně neporušený příslib překrásného dne of Indian Summer, jemuž jsem ihned projevil důvěru svlečením se do šortek a trička, a pohodovou trasu 25 km jižně od Úpice, při jejímž překonávání netlačil mě čas, toliko další mé předsevzetí nad rámec pochodu, od něhož jsem mohl však kdykoliv odstoupit.
Vůbec mě nezaskočilo, že první větší obcí, kterou trasa procházela, byl Libňatov. Karel Čapek totiž napsal krom jiného pohádku pošťáckou, ve které vypráví o tom, jak zaměstnanec pošt pan Kolbaba v průběhu roku pokoušel se doručit neofrankovaný a neadresovaný dopis, v němž na základě zjištění poštovních trpaslíků jistý František požádal o ruku jistou Marušku. Kolbaba prošel při svém pátrání takměř celou republiku a pořadatelům z KČT Úpice se podařilo pro širokou turistickou veřejnost zrekonstruovat část trasy jeho pátrání na Úpicku. Podle pohádky Kolbaba po roce svého snažení náhodou potkal odesílatele dopisu, od něhož se dověděl, že adresátka bydlí právě v Libňatově, kde Kolbaba také dopis doručil a vyinkasoval od adresátky pokutu 2 Kč za neofrankování dopisu. Přes prvorepublikové reálie je vyprávění skutečně pohádkou, neb - chyťte se za nos všichni vy Topolánkové, Paroubkové, Mackové a Rathové, kteří máte potíže s věrností životnímu partnerovi - František ani po roce marného čekání nenašel sobě žádnou jinou, a vy, Talmanové a Kováčové, podivte se taky, ani Maruška z Libňatova nehledala ve stejném časovém rozmezí někoho jiného.
Šel jsem po trase zcela sám - pokud ti, kteří vyráželi přede mnou, ctili předepsanou trasu, museli sebou secsakramentsky hodit. Protože neskrývám za svou účastí na pochodech nějaké erotické výboje, samota mi nevadí, mohl jsem aspoň nechat volně rozběhnout své myšlenky a povolávat je k sobě pouze na ojedinělých místech trasy, kde jsem se potřeboval rozhodovat.
V lesích za Libňatovem a nato před Litoboří lekaly mě prv zkamenělé postavy, jež se náhle dávaly do rozpačitého pohybu, až jsem pochopil, že jde o houbaře. Kraje lesů byly lemovány jejich auty a jen malé vzdálenosti mezi stromy jejich uživatelům zřejmě zbraňovaly, aby se neprojížděli samotným lesem a nesbírali houby přímo za pomalé jízdy. To bys nepochopila, babičko Anno z Hořovic, která´s vyrážela se mnou na houby pěšky přímo z domova!
Křižanov jásavé doby minulé naopak připomenul, na poli před obcí zkraje vpravo kupili se lidé v pracovním, jen tlampač ku práci je nesvolával častuškami či písněmi o vrnících traktorech. Výstavní spíše rekreační usedlosti ve stinném okraji Litoboře jakoby patřily oné podivné sortě lidí, kteří na rozdíl od nás, jež převracíme na pochodech v rukou drobáky, aby nám vyšly ne na jedno, ale na dvě piva, házejí milióny co pětníky schopní napřed zakoupit si Karlštejn, aby vzápětí během několika sekund se nechali vysvléci do slipů. Usedlosti ve Slatině nad Úpou připadly mi proti nim méně úpravné, ale jaksi lépe uzpůsobené praktickým manuálním činnostem. Na Boušíně jakýsi mladý otec házel kamenní do korun stromů, aby odtud vydobyl pro své děti nějaké plody, snad kaštany či bukvice, nevím, raději jsem kvapně odešel.
Jestřebí hory z asfaltové cesty na Libňatov. Foto: L. Šlosar
romantické výhledy do dálek téměř až do Polska ze silničky mezi Litoboří a Slatinou nad Úpou se dvěma osamělými stromy v popředí. Foto: L. Šlosar
zvonička ve Slatině nad Úpou v obklíčení pestrobarevné podzimní přírody. Foto: L. Šlosar
Lávku pod Boušínem z převážně smrkového dřeva o celkové délce 36 metrů, vypínající se nad Úpou ve výšce 3 metry, postavenou Vilémem Augustem Schaumburgem-Lippé, mohl pošťák Kolbaba klidně přejít, byla postavena původně již v roce 1876, Kolbaba to mohl stihnout ještě před jejím obnovením podle původního projektu Ing, Pitřince v roce 1932. Událost, jež dala pojmenování místu Devět křížů, nepamatoval však doručovatel určitě, udála se v r. 1428 a jeho název připomíná devět obětí hrubého narušení svatby, jež se tu v onom roce odehrála. Nevím, jak ve své době Kolbaba, ale já jsem tu zastihl osvěžovnu - motorest - o půl jedné poloprázdný, nechal jsem se tu uctít posvícenskou polévkou a pivem, jen to razítko, které by mohlo třeba graficky symbolizovat ono dříve tak smutné místo, tu neměli.
Ruinám Vízmburku, kam doputoval jsem vzdor itineráři nikoliv přes lom, ale pro všechny případy po turisticky značené cestě, se Kolbaba nejspíše vyhnul, protože tam nebylo co doručovat. Zakladatel hradu Tas ze Skalice byl v jeho době už přes 650 let mrtev a naopak ještě téměř půlstoletí chybělo do realizace smělých archeologických výzkumů Dr. Antonína Hejny vrcholícími zastřešením ruin, jež nyní - opuštěny snad nadobro - nostalgicky laděnému příchozímu připadají co tribuny stadionu dávno zaniklého fotbalového klubu. V Havlovicích, jež letos vyhrály jakousi soutěž Miss obec ČR či tak nějak a na něž se mi otevíraly utěšené pohledy již při sestupu z Vízmburku, naproti tomu - jako skoro vždy, kdy tu člověk protéká - bylo živo, propukaly tu nějaké soutěže v basketbalu. Zvuková kulisa - tentokráte písniček Petra Nováka Pokoj č. 26 a Hádíth - linula se taktéž ze stadionu zkraje Úpice, městečko samo jevilo se však mrtvé skoro co předtím Vízmburk, jen místo temných stínů - duchů zemřelých již rytířů - mátožily se po jeho osiřelých ulicích nanejvýš ženy s kočárky.
Boušínská lávka, jíž v dnešní podobě po generální opravě provedené r. 1999 Maratonstavem Úpice za přispění okolních obcí a KČT mohl pošťák Kolbaba překlenout akorát tak ve velmi pozdním kmetovském věku. Foto: L. Šlosar
rozvaliny Vízmburku se zastřešením, jež připomíná tribuny zchátralého fotbalového stadionu nebo velodromu. Foto: L: Šlosar
malebné zákoutí Havlovic i kupříkladu častý ruch na tamním sportovišti nasvědčují tomu, že obec se stala vítězem celostátního finále soutěže Vesnice roku po zásluze. Foto: L. Šlosar
Naštěstí výjimkou byla opět řečená již trafika U Šmídů na náměstí, v níž naplnilo se více než pětihodinové mé regulérní putování po vychládajících stopách pošťáka Kolbaby a před níž jsem za slušného již tepla mohl při pivě spřádat další plány pro načaté odpoledne.
Neliším se totiž od běžného svého soukmenovce, zkaženého soudobým trendem co možná nejvíce pro sebe ze všeho vyzískat, a téměř na každou turistickou akci přistupuji s postranními oumysly - tu poznat neznámá místa, tu vyzkoušet své ochabující síly na dlouhé trase, tu pouze vidět se s přáteli, tu navštívit nějaké vytipované místo. Právě dnešní pochod zamýšlel jsem s jedním takovým postranním oumyslem spojit.
Dopiv těsně po odeznění poslední ozvěny věžních hodin kostela svatého Jakuba Staršího, apoštola skvěle vychlazené lahvové pivo, nezamířil jsem své kroky k některé z místních autobusových zastávek, nýbrž po silnici na Radeč. Za ní asi půl kilometra před součástí Starého Rokytníka Rubínovicemi sklonil jsem pohled z Jestřebích hor v dáli po své pravici o něco níže ku kraji silnice k pomníku pruských vojáků padlých v těchto místech 28. 06. 1866, jehož bílá deska s nápisem svítila na hnědavém kameni. Poté u silničního ukazatele v protisměru završujícího Starý Rokytník vylezl jsem tentokráte vlevo po cestě k domečku, za nímž asi padesát metrů v poli v ohrádce nalézaly se jeden kámen ve tvaru pětiúhelníku a jeden vysoký kříž - a od nich doprava pár metrů již na louce ve směru impozantních pohledů na Krkonoše se Sněžkou jehlancovitý pomník - vše to rovněž památky na válku prusko-rakouskou v roce 1866.
pískovcový jehlan věnovaný oběma zde válčícím nepřátelským sborům na kraji Rubínovic zezadu, ale z dosahu proti sluníčku, v popředí pohledu na vzdálené Krkonoše se Sněžkou. Foto: L. Šlosar
Teprve nyní, bylo šest minut před třičtvrtě na čtyři, nabyl jsem pocitu, že postranní oumysl, jenž přivedl mé kroky právě na pochod Cestami pošťáka Kolbaby, byl naplněn, a tím nejráznějším krokem, jaký mi umožňovaly omlácené kotníky a bolavá kolena, pílil jsem do Trutnova, kde u autobusového nádraží - teď navíc uspokojen absolvovanými čtyřmi desítkami kilometrů - zakončil jsem své pěší putování nástupem do autobusu MHD.
Kam nedošel velbloud /15. 09. 2007/ aneb Na povinném pochodu
Ještě z části opojen "objevitelskými" zážitky z pochodu v Lanškrouně z předešlé soboty, usedl jsem opět v sobotu po čtvrté hodině ranní do vlaku - a opět za nezvyklého tepla, jež pod oblohou prostou hvězd nevěštilo pro nastávající den nic lákavého. Mým cílem byl však Jablonec nad Jizerou a v tamním Kulturním domě start pochodu Kam nedošel velbloud - přestože jsem se z jeho 27 dosavadních ročníků v 15 letech zdejšího svého působení v časovém rozmezí 1992 až 2006 zúčastnil již 11 ročníků. Tak jaképak objevování něčeho nového?
Jsou však pochody, jichž zúčastňuji se co povinných. K účasti na nich neváže mě žádná politická příslušnost, ideologie, přináležitost k náboženské sektě či reklamní smlouva. Jedná se o pochody, jež kvůli jejich atmosféře, prostředí startu a cíle a okolní krajině shledávám za nemožné ze své účasti vypustit. Řečený pochod mezi ně náleží, k letošní účasti mě navíc vybídla zcela nová trasa "padesátky" s avizovaným převýšením 1.525 metrů.
Ještě před šestou ranní dovezl nás do místa určení spoj, jehož případné zrušení jako snad jediné mohlo by hatit další naši účast, byl sice kompletně naplněn prvními účastníky pochodu, ale toliko v počtu tří - Maruškou z Trutnova, Vláďou z Jilemnice a mou maličkostí.
Bylo zajímavé pozorovat probouzející se atmosféru pochodu sledováním příprav pořadatelů, ale časové rozmezí něco přes jedenáct hodin, vymezené mi na obtížnou trasu, přimělo mě zavelet zavčas k odchodu, bylo pět minut po šesté, toliko po jedné stopě slivovičky pořadatelů nechal jsem proběhnout.
Přestože jsme si v předešlých letech varianty tras pochodu - vedoucí severním směrem - usnadňovali po silnici, letos jsme ctili důsledně turistické značení po druhém - pravém břehu Jizery přes místní část Blansko, vzdálenostně to přišlo nastejno, a nebyli jsme omamováni zplodinami z projíždějících aut. V další části trasy nad domovem důchodců v Dolní Rokytnici sledovali jsme nad a před sebou nebeskou šachovou partii mraků, jež po určitou dobu se na obloze kupily v hrozivé tloušťce, chvílemi však ponechávaly mezi sebou štědré mezery modře, pouze na hřebeni před námi se zakopaly do pevných pozic, v nichž jakoby očekávaly náš atak hor. Proměnlivý ten rej mračen bylo sledovat záhodno, uběhl nám tak snáze obtížný úsek, jenž na 5,5 km od nádraží Rokytnice nad Jizerou až na Studenov znamenal převýšení 460 metrů.
Na Studenově /762 m n. m./ v mracích v půl osmé chcípl pes, avizovaná kontrola sem ještě nedorazila, chata, kde bychom získali razítko, byla zavřena bez udání otevírací doby, což mě nebralo, po zkušenostech s občerstvením z pochodu Krajem zapadlých vlastenců soudil jsem, že chatu stejně opanovali nějací jachtaři či pozemní hokejisté, a průchozí stejně ostrouhá.
Po nenáročném úseku zastavili jsme na křižovatce turistických cest Ručičkách a ve zdejším přístřešku lokem vodky z Vláďovy placatky nabrali jsme dalších sil na táhlé levotočivé stoupání na Zadní Plech, jehož nadmořskou výšku 1.210 metrů jak ztěžka jsme nabyli, tak lehce jsme pozbyli poklesnutím ke Krakonošově snídani, když v průběhu této části trasy vyměnily se nám impozantní výhledy do hlubokého údolí s Rokytnicí nad Jizerou za utěšené pohledy do zalesněného Mumlavského dolu.
Překonáním dalšího převýšení 220 na 2,5 dalších kilometrech po široké cestě dorazili jsme nato pět minut před půl desátou na Voseckou boudu /1.270 metrů/, jíž jsme předešle při sestupu ze Zadního Plechu na okamžik spatřili na protisvahu v cárech mračen. Protože ani sem kontrola ještě nedorazila /píchla/ a chata otevírala za půlhodinu, po nezbytném opisu vystoupali jsme neprodleně ke skupině žulových kamenů na Tvarožník až na "hranici panství", jíž nejlépe symbolizoval hraniční kámen osaměle čnící na jedné z nizoučkých skalek. Po hraničním hřebenu střídavě zaplavováni mraky, jež pohotově skryly v několika vteřinách po naší levici výrazný polský kopec Szrenici, pokračovali jsme dále až k odbočce na pramen Labe, kde odloučili se ode mě Maruška a Vláďa, kteří na rozdíl ode mě zamířili toho dne na trasu 35 km, i když srovnání jejich a mého tempa při výstupech nasvědčovalo spíše opaku.
ze Zadního Plechu jsme spatřili hluboké údolí s Rokytnicí nad Jizerou. Foto: L. Šlosar
na Tvarožníku jeden z hraničních kamenů posadili zeměměřiči na nevysokou skalku, čímž paralyzovali jediné slabé místo pohraniční čáry a zaťali tak tipec narušitelům imperialistickým i bolševickým. Foto: L. Šlosar
Pokračoval jsem sám za chladného větru sledující dále hranici a téměř se prodírající skrze mraky, jež plynuly přes cestu zleva a v jejichž krátké prodlevě na chvíli jsem spatřil před sebou Violík, aby byl posléze zahalen natolik, že jsem jeho vrcholku nespatřil téměř ani při jeho úbočí. Též bouda Nad Sněžnými jamami vyplula přede mnou náhle z potrhané změti mraků, na dno Sněžných jam jsem nedohlédl vůbec, přes oblouk kraje propasti na protější jejich stěnu sotva.
Tady ve výši 1.490 metrů nad mořem učinil jsem pět minut před půl jedenáctou rázný obrat doprava zpět ku Labské boudě, a tím okamžikem, jako by Nejvyšší Nebeský Osvětlovač zapnul pomyslný přepínač a zažehnul světla, jež náhle odhalilo protější svahy spadající od Labské boudy, jejíž výrazný lichoběžník světélkoval na tmavě zeleném pozadí Pančavské či Labské louky. Poté, co jsem minul tento výrazný bod v nadmořské výšce 1.300 metrů nad mořem, jakoby se současně otevřely brány nějakého podnebeského pavilónu, objevovali se při cestě po hraně Pančavské louce konečně lidé, kteří tak přerušili mé osamění. A když jsem se otočil ke krátkému zdvořilostnímu rozhovoru za minuvšími mě jilemnickými turisty, konečně jsem na vzdáleném již hřebeni nad jejich hlavami spatřil pod modrající se oblohou v plné kráse Violík a boudu Nad Sněžnými jamami, jež jsem byl předtím téměř nepozorovaně minul.
u Sněžných jam bylo ztěžka dohlédnout přes půloblouk okraje na protější strmou stěnu. Foto: L.Šlosar
klap! cvakl nebeský vypínač a čtvrt hodinu po návštěvě Sněžných jam nebylo na blízké Pančavské a Labské boudě s Labskou boudu po mracích ni stopy. Foto: L. Šlosar
K Vrbatově boudě /1.396 m n. m./ se mi stoupalo ztěžka, tížilo mě celé tělo, delší dobu kaloriemi opomíjené, i zlé svědomí, nepřečetl jsem si řádně itinerář, jenž velel mi dospět k boudě mírnou oklikou po pohodlnější cestě kol rozcestí U čtyř pánů. Budiž mi omyl ten prominut a započteny mi ranní tři kilometry ze Zelené louky na hlavní nádraží v Trutnově.
Kalorický dluh vyrovnal jsem zbystra vypitím dvou čtvrtlitrových plechovek energetického nápoje Crazy Wolf při sestupu do Horních Míseček a posléze půllitru točeného Budvaru v Jilemnické boudě. Tam jsem již neseděl sám, nýbrž s Mášou z Vrchoviny, jež mě po celou dobu stíhala, byvše nucena tak zvýšeným úsilím vyrovnat můj hodinový náskok.
Když jsme boudu před půl jednou popolední opouštěli, poslední odeznívající atak těžkých šedavých mraků předznamenal nejen trvalé již polojasné slunečné počasí, ale též podstatné vylepšení mé fyzické i psychické kondice, kterýžto pocit projevil se při překlenování malebného úbočí Kotelních jam a následného stoupání na méně známé z Čihadel. Proto popřál jsem si mezi dobou po půl druhé a druhou odpolední při dalším zastavení na přeplněné chatě Dvoračky s velmi dobrou obsluhou krom piva též i dršťkovou polévku s pečivem vláčným jako dort.
Nato spustili jsme se do sedla pod Dvoračkami a posléze po prudkém klesání sledovali jsme až na kraj Rokytnice nad Jizerou stříbřitý a ševelící tok Huťského potoka, jenž opustili jsme pozvolným stoupáním do Horní Vsi na poslední živou kontrolu. Od ní vystoupali jsme k Sachrově hřebeni, poté při úbočí Stráže pokračovali jsme až k prudkému klesání a po něm do cíle opět v Kulturním domě v Jablonci nad Jizerou, zrovna na kostele odbíjela čtvrtá hodina.
Pilné naše počínání trase bylo tak odměněno příjemnou jeden a půl hodinovou časovou mezerou, jíž využili jsme v cíli ke družnému hovoru s Maruškou a Vláďou, a taky s Petrem z Rokytnice nad Jizerou i s pořadateli, ano vyplnili jsme ji stejnou jejich pozorností jako ráno i jinou a nějakým tím pivem.
vypadá to, že schody v Kotelních jamách vedou přímo na Kotel, ale zdání klame, po několika metrech se obracejí doleva. Foto: L. Šlosar
shlédnutí Huťského vodopádu nelze dost dobře vypustit ani při tom nejkvapnějším úprku z hor. Foto: L. Šlosar
proklatě! marně o to vždy žádám předem: tvařte se přirozeně, tedy vyplazujte jazyk, mějte zavřené oči, jen se mi zatraceně, zleva Petře z Rokytnice, Vláďo z Jilemnice, Maruško z Trutnova a Mášo z Vrchoviny nedívejte v cíli pochodu v Kulturním domě do objektivu! Foto: L. Šlosar
Před šestou podvečerní odjížděl jsem posléze z Jablonce nad Jizerou osobně velice spokojen s dobrovolným naplněním své povinnosti zúčastnit se pochodu Kam nedošel velbloud, jehož zcela novou padesátikilometrovou trasu s převýšením 1.525 metrů otestovali ze 110 pěších z celkového počtu 117 účastníků toliko dva - Máša a já.
Lanškrounská kopa /08. 09. 2007/ aneb Jako za starých časů. Začátek nových časů?
Účast na 39. ročníku pochodu Lanškrounská kopa, jíž jsem dozajista trochu zklamal přátele z Jilemnice, zvolil jsem si proto, abych si oživil hodně staré časy, kdy jsem ještě nevěděl, kde nalézá se Vízmburk a jak se dostanu na start bohuslavických pochodů; trasy výše uvedeného pochodu vedeny byly totiž převážně pro mě neznámou krajinou, neb na pochodu v Lanškrouně byl jsem totiž účasten jedenkráte - před více než sedmnácti let na pochodu Po stopách sněžného muže - a toliko jediné místo na internetu avizované trasy 35 km jsem dříve protnul - navíc pro změnu před deseti lety.
Cestování do Lanškrouna, jižně od Orlických hor ve výši 380 metrů nad hladinou mořskou položeného sídla čítajícího na desettisíc duší, neobešla se bez drobných potíží. Počítač vyhodil mi sem jediné časné spojení - přes Hradec Králové s časově přiléhajícími přestupy, při cestování samém byl jsem upozorněn třemi zástupci Klubu rodinné a příbuzenské turistiky z Červeného Kostelce, že existuje časově volnější a levnější jeho díl přes Václavice. Vážnější ohrožení naši mise zjistili jsme však až společně při přestupu v Chocni, přípoj tu měl prodlevu deseti minut při následné třináctiminutové rezervě na přestup na v České Třebové autobus. Sem před železniční nádraží dospěli jsme naštěstí včas, ale nemohli jsme nalézti nástupiště č. 10, číselný sled nástupišť byl násilně přerušen číslem 9, nakonec jsme zjistili, že je to ono neoznačené nástupiště hnedle před budovou, takže nás zde autobus do Lanškrouna nalezl již sešikované.
Náměstí v Lanškrouně, pojmenované kupodivu nikoliv po prvním našem prezidentovi, nýbrž po osobním lékaři císaře Ferdinanda III. Janu Markovi Marků, po osmé hodině pulzovalo a tepalo, taky bobtnalo a znělo dechovkou orchestru Lanškroun. Síň přízemí renesanční radnice z III. čtvrtiny 16. stol. stojící vprostřed náměstí napěchována byla startujícími natolik, že nově přišedší účastník musel se ke stolkům s prezentací prodírat.
čilý ruch před renesanční radnicí v Lanškrouně dokladuje hojnou účast, jež čítala celkem na 2.988 duší. Foto: L. Šlosar
Sevřené ty prostory zaměnil jsem proto raději za rozlehlé venkovní a nízký strop budovy raději za ten nebeský, byť od samého rána zcela pokrytý hrozivě vyhlížejícími šedavými mraky. Dle podrobných pokynů itineráře, jenž představovala 28-istránková brožurka, obsahující zevrubný popis každé ze 7 pěších a 7 cyklistických tras, dostal jsem se na výpadovku z města, na níž jsem až do Albrechtic sdílel s cyklisty cyklostezku. Proud míjejících mě cyklistů ustal teprve, jakmile jsem za obcí zaměnil silniční povrch za lesní kamenitý. Když jsem překlenul hřebínek a počal nepatrně stoupat proti toku Hraničního potoka, předjely mě již toliko dvě dvojice na bicyklech, vzdor návalu na startu jsem pěšáky na "své" trase 35 km zatím nespatřoval, trochu tomu napovídalo i relativně nízké mé číslo na této trase 18.
Jeden z druhé dvojice velmi mladých cyklistů pochválil mé tempo hnedle nato, co u první chalupy obce Herbortice odchýlil jsem se od Hraničního potoka do dvoukilometrového konečného stoupání na vrch Lázek. Zmíněné stoupání, najmě ve střední části velmi pozvolné, přešlo v posledních stovkách metrů ve velice prudké, až mě konečně - desátá hodina přehoupla se zrovna o osm minut - dovedlo na vrchol Lázku, jehož nadmořská výška se pro změnu po posledním platném horotvorném procesu přehoupla o 14 metrů nad hranici 700 metrů.
Zcela opuštěná rozhledna pokoušela se zatím marně schovat do ponuré šedi mraků. V Reichlově chatě při úpatí rozhledny bylo mrtvo, ve dvoraně vládli třemi razítky chaty tři turisté odněkud ze Slovenska, v restauraci nalil mi ochotný chatař pohotově piva. Zdržel jsme se tu čtvrtku hodiny, svázán svým osobním celkovým limitem celé trasy 35 km v rozsahu necelých 8 hodin. Těsně pod vrcholem severně čekala mě navíc první kontrola trasy, na níž jsem neodolal svodu v podobě čaje s rumem, dal jsem si dvě poloviční porce - čaj bez rumu a rum bez čaje.
rozhledna na Lázku vypínala se pod šedavou oblohou. Foto: L. Šlosar
kontroly pochodu, jako tato těsně pod Lázkem označená č. 6, postaraly se o uchování správné atmosféry dálkových a turistických pochodů. Foto: L. Šlosar
Posléze prudce klesal jsem místy velice kluzkým terénem, když se ke mně po mé pravici opět přidružil Hraniční potok. Jeho bystrý tok opustil opět v Herborticích, tentokráte v jejich hoření části, dle mapy jen několik stovek metrů nad místem, kde jsem předtím byl započal své stoupání na Lázek. Po absolvovaní utěšeného zvlněného travnatého úseku nechávajícího mi připomenout Machovsko či Novopacko, bylo mi dáno zakusiti další místy prudké klesání do údolí Moravské Sázavy. Tady po rázném zabočení - podobně jako po volbách roku 2006 doprava - po úzké silničce, spatřil jsem nezávisle na sebe konečně dva opěšalé účastníky pochodu, z nichž jeden byl nejspíše z Hané - podle koncovky "é" jím vyslovovaných adjektiv. Osaměl jsem znovu po absolvování druhé kontroly, na které jsem nezhrdl skleničkou fernetu, a po odbočení doleva na mírně stoupající lesní cestu do osady Haldy. Zkraje dalšího travnatého úseku na Zlomy předjeli mě dva cyklisté. Nyní - opuštěn turistickým značením - řídil jsem se velmi přesným popisem trasy v itineráři, jenž byl v terénu podpořen i žlutými šipkami a v obci Stěžník i na můj dotaz instrukcemi od domorodce, jenž tu sekal trávu.
travnaté úseky - jako tento mezi Haldou a Zlomy - daly mi připomenout Novopacko nebo Machovsko. Foto: L. Šlosar
Na křižovatce v Horní Čermné mě sílící drobný déšť, jenž doposud hrozil jen nepatrnými přeprškami, donutil obléci si pláštěnku. Ze silnice směrem na Dolní Čermnou svedlo mě další turistické značení na polní cestu ku kříži a posléze - bylo po třičtvrtě na dvě - na poutní místo, slující Mariánská hora, se čtrnácti zastaveními křížové cesty, před níž mocnosti Dobra bohudík dešťovou přeháňku rozptýlily. Při kostelu Narození Panny Marie probíhala pouť, jež byla zvukově doprovázena reprodukovanými písničkami ve stylu country, jež sem kupodivu docela zapadly. Pro mě co účastníka pochodu bylo podstatnější, že se tu nacházela třetí kontrola trasy 35 km, na které jsem konečně i v průběhu trasy spatřil více účastníků a na které jsem obdržel tatranku, jejíž sousta jsem do svých útrob doprovodil hlty ovocného čaje.
Po necelé půlhodince pobytu - nepronásledován tentokráte pomyslným vykřičníkem blížícího se časového limitu, nýbrž zcela reálnými stále se snižujícími mračny přicházejícími od Orlických hor a zaplavujícími ostatní okolní kopce - sestupoval jsem po značené cestě, maje po své levici Horní a Dolní Třešňovec a v dáli před sebou centrum Lanškrouna a v jeho pozadí širokou ve stranách zaoblenou siluetu jakéhosi kopce. Natolik jsem podlehl pocitu uspokojení z úspěšného a včasného zvládnutí trasy 35 km, že v samém jejím závěru pozbyl jsem koncentrace, a již v Lanškrouně sešel jsem z turistické značky. Dík viditelným dominantám centra jsem se však bystře zorientoval, a do cíle na náměstí dospěl jsem jen nepatrnou oklikou odspoda ze směru svého ranního příchodu na start pochodu.
přes početnou účast teprve na kontrole č. 4 na Mariánské hoře spatřil jsem pohromadě vícero účastníků. Foto: L. Šlosar
k Mariánské hoře, stejně jako k jiným poutním místům, náleží taktéž 14 zastavení křížové cesty. Foto: L. Šlosar
temná nízká mračna hrozící každou chvíli deštěm doprovázela mě na cestě z Mariánské hory do Lanškrouna. Foto: L. Šlosar
V budově radnice byly mi vloženy do rukou diplom a na šíji keramická medaile. Nato jsem se vydal ke kostelu sv. Václava, přiléhajícímu k zámku, hledat pomník s orlicí - památku to na válku roku 1866. Informace, jíž jsem tu nalezl místo pomníku, umožnila mi ještě krátce pobýt na náměstí, jež dunělo písničkami výborné rockové kapely Barbekjú - hudbou zcela mého vkusu, pokud ovšem nezní panelákem v pozdních hodinách. Přímo při cestě na železniční nádraží v parčíku u kostela sv. Máří Magdalény shledal jsem ku své další spokojenosti hledanou památku, připomínající drobnou, leč krvavou půtku u blízkého Lubníka.
Na zpáteční cestě překonal jsem ohrožení svého včasného návratu, neb vlak z Lanškrouna odjížděl s pětiminutovým zpožděním, což v České Třebové znamenalo ztenčení mé časové rezervy na nástup do rychlíku Galán do Pardubic na tři minuty. Vlak však zpoždění snížil, rychlík jsem tak stihnul a tím i později doma začátek fotbalového utkání San Marino - ČR.
Se svou méně tradiční misí byl jsem převelice spokojen, především s absolvováním trasy 35 km jako za starých časů v pro mě neznámém terénu. Evokování dávných objevitelských pocitů z pochodů i s ohledem na stav mých kolenou nasadilo do mé duše turistovy pomyslného brouka váhání: Což takhle - samozřejmě s přihlédnutím ke stavu mé peněženky - do budoucna přejít na kratší trasy 35, ba dokonce i 25 km, ve vzdálenějších dosud nepoznaných teritoriích?
Memoriál J. Růžičky a Vl. Kvítka /25. 08. 2007/ aneb Po méně známých rodištích významných osobnosti
Memoriál J. Růžičky a Vl. Kvítka pořádaný Klubem Poutníci T. J. Agro Kolín a KČT Sokol Kolín je zasvěcen dvěma zemřelým funkcionářům kolínské turistiky. Letos se konal po devatenácté na trase totožné jako před sedmi lety, kdy jsem se pochodu zúčastnil poprvé a zatím naposledy. Vybral jsem si ho proto, že jeho nejdelší trasa 35 km vede přes zajímavá místa připomínající naše dějiny v různých obdobích. Navíc mě na pochodu zaujalo, že prochází - když si odmyslím samotné místo startu a cíle pochodu Kolín - přes méně známá rodiště význačných osobností s úplně odlišnými životními osudy.
Z místa startu na hlavním nádraží ČD v Kolíně mě po čtvrt na devět zavedl velmi přesný popis trasy na kolínské náměstí, kde jsem byl trochu zklamán tím, že se mému fotoaparátu nevystavila místní radnice v plné kráse, jeho levá část ve směru pohledu z náměstí byla opravována. Z hoření části náměstí mě odvedla zeleně značená cesta Pražskou ulicí, až jsem se postupně dostal k Labi. Po jeho levém břehu doputoval jsem do Klavar, kde jsem u rozcestníku udělal v rámci první samokontroly opis. Poté jsem se odlepil od našeho veletoku a doputoval do Nové Vsi. V rovné ulici směřující kolem nádraží ke kostelu sv. Václava zaujal mě u růžově zbarveného domku následující obrázek: stála tu kárka zatížená balvanem a opodál vedle ní nápis, v němž 87-iletý důchodce vysvětloval umístění kárky jako opatření či formu protestu proti tomu, že před jeho domem parkovala auta, jež zřejmě jeho soused opravoval v rámci svého podnikání. V tu chvíli zastyděl jsem se velice nad problémem svým, jenž jsem právě v duchu řešil - volbou z několika spojení nazpět domů - a zahanbeně jsem zmizel.
Z Nové Vsi vystoupal jsem po třičtvrtě na deset až do výše 279 m nad mořem na vrch Bedřichov, jenž jsem spatřoval delší dobu předtím před sebou. Tady u památníku ve tvaru jehlanu jsem sice byl již po několikráte, ale poprvé po instalování pamětní desky, jež vysvětlovala, že tu měl vrchní velitel pruských vojsk a pruský král Bedřich II. Veliký velitelské stanoviště před bitvou u Kolína v sedmileté válce. Z Bedřichova by se k dalšímu významnému bodu trasy - zdaleka viditelnému Památníku bitvy u Kolína - dalo s úspěchem přijít přímo přes pole a rušnou silnici Kolín - Praha, ale nyní již žlutě značená cesta stáčela se tu takořka do protisměru do obce Vítězova, což se nedalo dost dobře odmítnout, protože v obci byla druhá samokontrola - další opis rozcestníku. Po projití Vítězovem jsem další možnost dostat se k památníku přímou cestou přes pole aspoň od zmíněné rušné silnice taktéž zamítl. Poslušně po turistickém značení vystoupal jsem po půl jedenácté do obce Kamhajek ke žlutavé budově. Pamětní deska tu zvěstovala, že se tu narodil v roce 1879 /18. května/ Gustav Frištenský, český zápasník, amatérský mistr Evropy 1903, profesionální 1929, vítěz mnoha mezinárodních amatérských i profesionálních turnajů, vítěz přes 10 000 zápasů během více než čtyřicetileté závodní dráhy, zasloužilý mistr sportu (1956).
Po dalším krátkém stoupání jsem ještě před kostelem v Křečhoři odbočil doprava a konečně jsem ve třičtvrtě na jedenáct stanul před Památníkem bitvy u Kolína, jehož roztažená orlí křídla na jehlancovitém pomníku jsou zdaleka viditelná. Splnil jsem tu povinnost opsat datum bitvy /18. 06. 1757/, v níž Marie Terezie svým vítězstvím uchovala existenci mocnářství. Chvíli jsme se rozhlížel do širokého kraje a zalitoval jsem, že horký sluneční den není doprovozen lepšími výhledy až do úplných dálek. Poté jsem se odebral do Křečhoře, kde jsem nalezl otevřený koloniál a se vděkem tu zakoupil a vypil na své výslovné přání neuvěřitelně studené pivo.
místní folklór je smutným svědectvím nedostatku vzájemné tolerance a obci Nová Ves příliš na popularitě nepřidá. Foto: L. Šlosar
obelisk ve tvaru jehlanu na vrchu Bedřichov nad Noví Vsi s nápisem instalovaným v roce 2005, jenž připomíná, že tento vrch byl jedním z velitelských stanovišť krále Bedřicha II. Velikého, velitele pruských vojsk. Foto: L. Šlosar
pamětní deska Gustava Frištenského na jeho rodném domku v Kamhajku. Foto: L. Šlosar
památník bitvy u Kolína poblíže Křečhoře je vidět zdaleka. Foto: L. Šlosar
Nápoj ten mě posílil natolik, že jsem se nenechal zlákat přímější cestou do Radovesnice a došel jsem sem utěšenějšími polními cestami. Ve vsi měl jsem odbočit na Lošany u požární zbrojnice po silnici směrem na Kuřim, silniční ukazatel jsem nalezl, požární zbrojnici nikoliv, přece jsme však neváhal, protože ulice vedoucí ze vsi slula Lošanská. Správnost mého rozhodnutí navíc posílily pohledy na štíhlou pseudogotickou věž kostela sv. Jiřího, jež vyčnívala z vysoké kukuřice po mé levici.
V Lošanech mi itinerář přikazoval pokračovat za kostelem po silnici v přímém směru mírně doleva. Já jsem se tu chvíli pozdržel a na druhý pokus jsem po odbočení doprava na silnici ve směru na Polní Voděrady ještě ve vsi na malé návsi vzadu vpravo nalezl pod tújemi světlý balvan s nápisem oznamujícím, že se ve zdejším statku narodil 26. srpna 1896, tedy skoro na den přesně před 111 lety, generál Josef Mašín, důstojník Československé armády a na sklonku života člen protinacistické odbojové organizace Tři králové, popravený 30. 06. 1942, neobyčejně statečný člověk, který dokázal čelit i nejtvrdším výslechům fašistů. Já si nemohu pomoci, názor ten je ve mě přímo zakódován, takovéto lidi obdivuji na rozdíl od jiných, kteří za boj proti nepřátelskému režimu vydávají ryze osobní - byť v kontextu doby pochopitelnou - snahu vypadnout z území Československa pryč /což generál Mašín mohl asi taky, ale neučinil/, a při té příležitosti zabijí pár lidí, kteří buď nejsou reprezentanty režimu anebo tak učiní zavrženíhodným způsobem, a v zahraničí se pak pro svůj národ již příliš nebo dokonce vůbec významně neangažují.
Raději se vrátím zpět do Lošan a líčení svého krátkého pobytu v obci doplním krátkou informací o návštěvě areálu okolo kostela, za kterým na malé skalce nalezl jsem dvě pamětní desky padlým v bitvě u Kolína - jednu v českém a jednu v německém jazyce.
Posléze pokračoval jsem naznačeným již směrem po silnici na Lošánky, jež na Lošany téměř plynule navazují ihned za rybníkem. V obci jsem se zastavil u pomníku obětem 1. světové války, u kapličky a konečně ve třičtvrtě na jednu na konci obce u zlatého hřebu mého snažení - kříži, na němž nápis zvěstoval "poděkování Bohu za ochranu ve válce a před krutým morem v roce 1866". Završil jsem tak podivuhodné putování dvěma administrativně spojenými obcemi, ve které se smísily památky obětem ze čtyř válek /sedmileté v letech 1756 - 1763, prusko-rakouské v roce 1866, 1. a 2. světové války/.
Z Lošánek doputoval jsem po silnici do Kbelu, jemuž z dáli vévodí na obzoru bělavý kostelík, v obci jsem dík nápovědě místního občana pár metrů za křižovatkou vlevo navázal doprava směrem nahoru na úzkou silničku, jež mě spolehlivě dovedla do Kbílku, jímž jsme prošel po překlenutí hlavní silnice do Ratboře kolem zdejšího zámku, za nímž na hřišti mě a další pochodníky o půl druhé očekávala první živá kontrola pochodu - dvě ženy, od nichž jsme s povděkem převzal a vypil postupně tři šálky čaje.
památník generála Josefa Mašína před statkem jeho rodičů v Lošanech. Foto: L. Šlosar
pamětní deska padlým v bitvě u Kolína za kostelem sv. Jiří v Lošanech. Foto: L. Šlosar
památník obětem I. světové války v Lošánkách. Foto: L. Šlosar
kostel ve Kbelu vypíná se zdálky na pěkném kopečku. Foto: L. Šlosar
Z návsi v Ratboři pokračoval jsem po modře značené cestě - stejně jako v úvodní části pochodu mezi Kolínem a Radovesnicí - v protisměru jedné z variant tras Vánočního pochodu v Kolíně dílem po nepříjemně prašných zpevněných či polních cestách, dílem po silnici, dílem po krátkém téměř horském a později po lučinatém terénu nad Kohoutovým mlýnem a konečně stinným údolím Polepského potoka a za obcí Pašinka znovu po prašných zpevněných cestách. Tak jsem se okolo třičtvrtě na tři dostal do Polep, kde jsem na hřišti obdržel diplom, pamětní list pochodu, pohlednici s významnými místy Kolína a pozvánku na příští ročník, jenž se zrovna bude konat na mé narozeniny. Neměl jsem již pražádné chuti hledat zde nějaké zbytky tvrze, jsou-li tu vůbec, neb v Polepech narodil se Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan, slavný český rybníkář, slovy dnešními schopný manažer a hospodář, byť povahou krutý a poněkud hamižný.
Místo toho jsem se jsem tu vypil dvě piva a snědl jednu horalku, nato před půl čtvrtou vypadl odsud s dalším účastníkem nejdelší trasy Frantou z Nové Vsi, bývalým vytrvalostním běžcem, od něhož jsem se na nádraží v Kolíně nechal přes svůj chabý odpor pohostit pivem.
Později při hodinovém "mezipřistání" v Pardubicích jsem shrnul proběhnuvší turistický den SMS zaslanou jedné ze svých kolegyň takto: "Ahoj sedím už v Pardubicích při kvasnicovém pivu spokojen s dnešním dnem: 35 km, Bedřichov s instalovanou pamětní deskou, památník bitvy u Kolína u Křečhoře, pomník padlých v bitvě u Kolína a pomník generála Mašína v Lošanech, kříž k válce r. 1866 v Lošánkách - zkrátka super."
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Novopacké pochody /29. 09. 2007/ aneb Reportáž z bloku našich dopisovatelů zčerstva vytržená /napsala Máša z Vrchoviny/
A ještě jedna zpráva z bloku ČTK po uzávěrce:
V sobotu 29. 09.2007 se konal 42.ročník Novopackých pochodů.
Nová Paka 6 hod.: Na startu prší. Známý dálkoplaz Radek z Bělé pod Bezdězem SMS-kou odříká svoji účast, avšak jiný sportsman Míra z Liberce se již připravuje na startu, přijel ze vzdáleného Liberce vozem, protože měl obavu ze spojů ČD. Vlakem přijíždí známý stovkař Zdeněk z Náchoda a s ním dochází tři místní sportovci Kuba,, Máša a Tomáš.V 7 hod vycházejí na trasu 50km, na doporučení pořadatelů se mají po intenzivních deštích držet spíše na silnicích. Na startu se ještě zahřívá známý sportovec Václav ze Žacléře na trasu 35 km.
Z deníčku jediné ženy na trase 50 km:
Vycházíme, déšť ustal, loučíme se s Tomášem, Kuba již vyrazil, a jdeme s Mírou na Pecku raději po silnici. Známe zelenou a její křovinatý úsek od kostelíčku. Na Pecku docházíme v 8 hod,, před námi vidíme Kubu, jde do náměstí, my odbočujeme po žluté na Borovnici, zkusíme jít terénem,ale ouha, bláto do kopce smeká, ujíždí,za pár minut jsme jako divočáci /obalení blátem - pozn. redakce/. Sbírám pár hřibů. V Borovnici hledáme kontrolu, leč marně, nikde ani stopa, zato vrátná z továrny si nás jde zjistit. Kuba nás dochází a také hledá....
Je 9 hod. Na Horka jdeme po silnici, cesta rychleji ubíhá a sbírá se na déšť. Na Horkách potkáváme kolegu stovkaře Zdeňka z Náchoda, běží s úsměvem do terénu. Obě hospody zavřené, tak jdeme dál po silnici směr Nedaříž, Žďár, Starou Paku po silnici. V Nedaříži otrháme švestku před rodinným domkem, alespoň nějaké občerstvení. Před polednem docházíme již značně znaveni do Staré Paky. Sedáme do hospody u sokolovny na krátké občerstvení, polévka nazvaná dršťková ji připomíná jen barvou, ale Plzeň zachraňuje situaci.
Po krátké přestávce vyrážíme, teď už musíme do terénu. Lezeme po zelené na Brdo. Počasí nám přeje, mraky plují po blankytném nebi, vítr duje, na můj vkus trochu moc, ale alespoň neprší. Potkáváme houbaře s velkým košem v lese, má rezervy, zakopáváme o houby na cestě. Za objektem ZD Brdo bývala dříve místo cesty bažina, dnes je cesta zahrnuta zcela valem ze zeminy. Obcházíme vlevo přes zasypanou silážní jámu, snažíme se neshodit pneumatiky zatěžující fólii. Konečně naše oblíbená silnice, oklepáváme bláto a sbíráme vlašské ořechy. Dobrovolně putujeme dál se zátěží! Po silnici cesta rychle ubíhá, jen auta nás otravují.
Procházíme Zbožím, sbíráme opět ořechy na cestě, jdeme po silnici, do vysoké trávy po zelené se nám nechce, u odbočky na Českou Proseč objevujeme rezaté směrovky, ze kterých už nikdo nic nevyčte. Po silnici docházíme na Stav, zastavíme se v hospodě, a já hledám známého - bernského salašnického psa. Ale marně. Došla mi SMS od kolegy Václava ze Žacléře, že zakopl na Sýkornici o kilový hřib! Míra si dává kávu, já pivo, jak vybalíme bábovku , vyráží na nás jako správný lovec Sára, fena irského setra. Skočí na mě, opře se, a už kontroluje stůl, oči slzí, slina teče. Míra to nervově nevydrží a vzdává se.......hospodský fenu sice formálně okřikuje, ale mizí vzadu a Sára šampionka zůstává.
Po chvilce se vydáváme dál po zelené směrem k hlavní silnici, tu přecházíme a lesem jdeme přímo na žlutou, sbíráme hřiby a brodíme potok. Pokračujeme po žluté směrem na hřeben ke Studénce,musíme zastavit a udělat si cestu. Odhazuji baťoh a oběma rukama sbírám hřiby. Připadám si jako v "Mrazíku". Máme malé baťohy! Zcela obtížení zdoláváme poslední kilometry na Studénku. Dochází nás Tomáš, který poctivě obíhal celou trať v terénu. Svižným krokem procházíme sídlíště, alej a přes park dobíháme přesně v 15,30 do cíle. Posezení v cíli je krátké, dostáváme tatranku a dovídáme se,že bylo 70 účastníků. Všichni spěcháme domů.
Cyklistický výlet na česko-polské pomezí /08. 09. 2007/ aneb Ulov si svůj oběd aneb za pstruhy do Pstružné /napsal Jarda ze Stěžer/
V pátek nás počasí ještě děsilo tak, že mi Ilonka volala, že to je o zdraví a že nemá cenu riskovat. Nakonec jsme ale navzdory mrakům a nočnímu slejváku v sobotu všichni ráno nasedli a vyrazili na sraz. Já s Lubošem Oborníkem vlakem v 8,05 z Hradce Králové, Ilona se svým Lubošem autem a Petr taky autem přímo na nádraží do Náchoda. Tam už nás čekal patron a duchovní celé akce Vláďa se svojí Šárkou a sympatickým potomkem Radkem. Po tradičním vítání, představování a focení jsme se vydali na cestu. Bylo nás 8. Zatažená obloha a teplota kolem 13°C, na procházku nic moc, na kolo ideální. A nepršelo.
Vyjeli jsme po silnici směrem k hraničnímu přechodu do Bělovse. Před ním jsme ale zabočili vlevo a najeli na novou asfaltovou cyklostezku, která nás proti toku řeky Metuje vedla až na kraj Velkého Poříčí. krásná rovinka na rozjezd. Cestou jsme pozvolna odkládali svršky jako mikiny, kulichy, rukavice a někteří šli odvážně až do kraťasů. Tady musím přiznat, že Petr v nich už přijel. Ale on je ale vyjímečnej, jak nejsou závěje, tak prý dlouhý nohavice nenatahuje. Pomalu jsme dojeli do Žďárek, tady nás zlákala velká restaurace"U Brambor". Bylo ale zavříno, což nedokázali změnit ani Bramborovi, kteři se dušovali, že to jejich zařízení není. Žďárky maj ale pěknej sportovní areál, kurty a vůbec vesnička čistá. Na konci vesnice se trasa dělila a nám tady zasalutoval člen pohraniční policie. Pak jsme poprvé šli ze sedel a stoupáním pešo dorazili až do lesního zákoutí V Dolech. Hospůdka v původní budově z dob,kdy zde prosperovalo těžení uhlí. Pohledy s původním vzhledem údolí působily věrohodně. Taky kaplička měla tajemné kouzlo.
Tak jsme spláchli prach točeným Primátorem a jelo se dál. Do Pstružné to je odtud jen 1,5 km. Tady jsme poprvé překročili státní hranici. Z dálky už byly slyšet "drzé" polské kachny, které se honily na chovných jezírkách s rybami. Lowisko Pstružná je zasazené v údolí, okolní stráně slouží pro pěstování dřevin jako stříbrný smrk určených nejen pro svátky vánoční. Kola jsme opřeli o zídku jednoho ze dvou bazénu s průzračnou vodou, kde se proháněli nádherní pstruzi duhový a čisťouncí kapříci uctivých rozměrů. Každý dostal od porybného svůj prut a kbelík na úlovky a šlo se na věc. Jak to je jednoduchý. Napíchneš kukuřici na háček a šup s tím do vody. Šmejdící hejno pstruhů se na to vrhne a už jen správně zaseknout. Ryba se nesmí vracet po vytažení zpět do vody, ale u okýnka jsme obdrželi číslo a za slabou púlhodinu už si nás podle nich volali. Za kus se platilo 70 Kč, ale byli udělaný na oleji a skvěle. K tomu polské pivo Zubr, v plastu, 0,4 za 30 Kč. Nic moc, Vláďa proto vytáhl z baťůžku lahváč Primátora a mlaskal si. Taky jsme obdrželi propagační pohledy s mapkama a pozváním na příště. Po jídle jsme pozorovali party nově příchozích, jak se radují z úspěšného lovu. Opravdu chytit rybu se tady počítá na vteřiny. Naproti svahu je skanzen s větrným mlýnem, bohužel začalo mrholení přecházet v déšť a tak jsme si dali v suchu ještě jednoho Zubra. Skanzen bude až příště.
Další cesta nás vedla dolů serpentinama až do Czermné. To byl sjezd, paráda. Když jsme se opět sjeli dokupy, pokračovalo se vesnicí až na hranici, kterou tvořil mostek přes potůček. Malá celní kabinka dávno ztratila svůj smysl. Za hranicí nás uvítala hospůdka plná hodujících Poláků. Místo jsme ještě našli. U stolu pro 8 jsme si dali povzbuzující kafíčko a plánovali další trasu. Nakonec jsme zvolili kratší trasu - návrat na polskou stranu a projížďku podél lázeňského parku až do lázní v Kudowé. Tou jsme jen projeli a na hlavní cestu jsme najeli až u celnice. Ani tady nás celníci nezdržovali kontrolou dokladů a tak jsme dnes úspěšně počtvrté překročili státní hranici.
Za hranicí jsme se vydali opět po krásné asfaltové stezce po proudu Metuje až do Bělovse. U pramenící minerálky IDA jsme zastavili, ochutnali a naplnili cykloflašky. Pak jsme se vydali k nádraží. Tady se s námi rozloučila Ilonka s Lubošem, kteří měli ještě jednu akci doma a tak spěchali. Zývající jsme se vydali na závěrečné hodnocení do Pekla. Bohužel blátivá cesta, neb cyklostezka je zde ve výstavbě, nás odradila a když jsme dojeli k restauraci Na ostrovech, dál se nikomu už nechtělo. Do Pekla to byl ještě pěknej kus cesty. Taky jsme vypadali jak příbuzní Jožina z Bažin. A ty kola. Vláďa nám operativně vyjednal myčku na cestě zpět. Díky tomu jsme se mohli směle vrátit na nádraží a využít služeb ČD. Tady jsme se všichni rozloučili. Bylo 18 hodin.
jeden z info panelů na oficiální cyklotrase. Foto: J. György
občerstvení V Dolech. Foto: J. György
kaplička v Dolech připomíná kdysi rozsáhlou těžbu uhlí. Foto: J. György
lesní přechod do Polska. Foto: J. György
Já s Lubošem jsme si do příjezdu lokálky chtěli dát na nádraží jedno na cestu v Náchodské nádražní restauraci, ale protože měla zavříno a přilehlý bufet slouží spíš pro bezdomovce, jeli jsme komlo na nedalekou pěší zónu. První po ruce bylo nějaký Cassino. Tam jsme vyšplhali na barové sesle a šoupli ještě "plnotučný" na cestu. Lahváč z hospody V Dolech nám udělal radost v rychlíku. Do Hradce jsme přijeli přesně na čas - 20:00. Domů jsem dojel až za úplný tmy. Tachometr ukázal 51 km, když odečtu cestu ze Stěžer na nádraží ráno a zpět nyní, dělá celá trasa v okolí Náchoda 39 km.
Ale bylo to prima, už se těším, až nás pozve Petr do okolí Hostinného.
Zdrávi dojeli.
Výlet na Semilsko /01. 09. 2007/ aneb Na nejnižší rozhlednu /napsala Maruška Beruška
Je sobota 1. 9. 2007, žádný organizovaný pochod v blízkém okolí, tak vyrážíme hledat rozhlednu dle novoročního přání z r. 2006 od firmy TRUFA Rudolf Farský. V 6.16 hod jedeme do Semil, ranní déšť neodradil. V 8 hod vyrážíme do Nouzova, kde po poradě s místním občanem ji po chvilce nacházíme, jsme nadšeni.
Musí se navštívit osobně, nemá chybu, uděláme foto, náhle přichází majitel a podává nám pohlednici a mizí v dílně a jelikož začíná mrholit, zjišťujeme pozdě krásné razítko z druhé strany. Nechceme otravovat a pokračujeme v naší naplánované trase s tím, že se zde možná odpoledne ještě stavíme, poněvadž nám ještě občan prozradil, že odpoledne zde budou budoucí prvňáčci opékat buřty s panem učitelem a rodiči.
Z Nouzova - za rozhlednou je nová restaurace - pokračujeme k Sejkorské kapličce - krásně opravené. Dále jdeme do Podbozkova, potom krásným údolím Vošmendy do Roztok, dále do Bozkova, kde je krásné poutní místo - kostel, ze kterého je krásný výhled do kraje a který je použit jako rozhledna se 116 schody - příkrými. Naproti se stavíme v "ičku" pro pěkná razítka a zaplatíme 15,- Kč vstup. No a konečně taky malé občerstvení v hospůdce Dřevěnka U Farských.
Pomalu se vracíme přes Podbozkov až k Sejkorské kapličce a do Nouzova, kde jsme chtěli navštívit novou restauraci a ona zde svatba. Neva, teď už suverénně jdeme znovu k nejnižší rozhledně na světě - Cimrmanově /528.9 m n. m./. Je vzorně značená cesta směrovkami turistickými. Potkáme majitele, poprosíme o razítko do rozhledníku, vandrbuchu a pozorujeme dětičky, skutečně opékají buřty. Koukáme do kraje a děsíme se, jak je všude okolo šedo a skutečně během chvíle, čemuž jsem nevěřila sprchlo. Ale my nejsme z cukru, šup do pláštěnky a spokojeně jdeme do Semil na vláček.
Byla chuť zastavit se v cukrárně, ale bohužel zavřeno.Tak chtě nechtě závěr proběhne U Námořníka při jantarovém pivku. Byl to krásný výlet - 25km - díky horskému vůdci.
slosar(zavináč)mybox(tečka)cz