24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Červenokostelecká stovka - kratší trasa /05. 07. 2007/ aneb PIVNÍ RÁJ V LITOBOŘI
Noční výstup na Sněžku za východem Slunce /29. - 30. 06. 2007/ aneb PROKLETÍ LIŠČÍ HORY
Cestou Jakuba Haliny /16. 06. 2007/ aneb NA SNĚŽKU PO RANNÍM CESTOVÁNÍ DO BROUMOVA
Pochod Hanče a Vrbaty /09. 06. 2007/ aneb AŽ DO NOCI OD KUROPĚNÍ BOHYNI CHŮZE ZASVĚCENÍ
Líšenské pochody Českým rájem /02. 06. 2007/ aneb VYSLYŠENÝ POKYN SHŮRY V MARTINICÍCH
...... a nádavkem od mých přátel
Úvod
Líšenské pochody Českým rájem /02. 06. 2007/ aneb HURÁ NA KOZÁKOV /napsal Jarda ze Stěžer/
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete na adrese po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Červenokostelecká stovka - kratší trasa /05. 07. 2007/ aneb Pivní ráj v Litoboři
Nedalo se nic dělat. Bylo potřeba aspoň na chvíli utéci od zahálčivého života, k němuž přímo svádělo nevlídné počasí posledních dnů, jakož i z dosahu šíleného dědka ze sousedství, který tu v pondělí předtím v 6 hodin ráno vysílal skrze zdi paneláku do okolních bytu zprávy, načež vzápětí spokojeně odjel pryč. K tomu účelu se přímo nabízel pochod Červenokostelecká stovka, jenž konal se vprostřed kalendářního týdne, právě v den cyrilo-metodějského svátku.
Protože nelze na člověku spravedlivé požadovat, aby o dovolené brzy vstával, přicestoval jsem do Červeného Kostelce rychlíkem v 07,10 hod. a na start pochodu dospěl o půl hodinu později. Obloha nade mnou byla zbarvena do různých odstínů šedavé barvy, jež spolu s větrem dávaly naději, že drobný déšť možná někdy přestane. Na startu mi druhý Jarda z Červeného Kostelce nabídl volbu ze široké škály tras od 10 do 100 km, z nichž zvolil jsem tu na 52 km.
Na letní počasí poměrně chladné počasí a pokračující drobný déšť donutily mě zvolit od samého počátku standardní oblečení: na větrovku navlékl jsem ještě pláštěnku - pelerínu, naopak jsem sňal golfky, jež pelerína nepokryla zcela a jejichž vlhkost by mě později chladila.
Úvod trasy vedl kolem rybníků Brodský a Špinka, jejichž hladiny ve smutném tom čase nečeřili rekreanti, kteří se většinou probírali zrovna k ranní toaletě. Na hrázi Špinky nacházely se toliko ženy se psy, první z nich pes doprovázel, druhá vypomáhala psímu spřežení mohutnými odrazy nohou na připojené koloběžce. Klidný spánek Růženky Červené, jejíž vraždu před 82 lety připomínal osamělý pomník, narušovala tentokráte technika, jež tu svážela dřevo. Na následujícím lesním úseku do Kramolny mě již nerušilo nic - ani déšť, nicméně výhledy doleva skrze průseky na Dobrošov nebyly příliš optimistické, vrchol kopce byl skryt v mracích.
Proti údajům v itineráři jsem v Kramolně zabočil doprava po modrých značkách, právě u pomníku nějakého nešťastníka, jenž se tu zřejmě rozšvihal téměř před osmnácti lety. Na odkrytém terénu pohled směrem severozápadním prozrazoval, že jdu vstříc další vlně deště, mé dostaveníčko s ní uskutečnilo se již v lese za Lhoteckým dvorem. Záchvěvy drobného deště střídaly se pak až do Starkoče a posléze na trase přes Dubenský dvůr na kraj České Skalice.
nejen v této zátočině, nýbrž i v celé Špince nespatřil bys onoho pošmourného dne ani vodníka, ani rekreanta. Foto: L. Šlosar
ještě než se globálně oteplíme, bude obdobným koníčkem co dnes hledání pomníků z války roku 1866 dokumentování obdobných pomníků ze silničních nehod, jako tohoto v Kramolně, pokud ovšem vůbec někdo zbude. Foto: L. Šlosar
viadukt u Starkočí je svědectvím umnosti českých rukou, pravda také moudrosti českých hlav, uvědomujících si ve své době přednosti železnice. Foto: L. Šlosar
Dorazil jsem sem těsně po 11. hodině s podezřením, že kilometráž pochodu je mírně podhodnocena, což až tak nevadilo, protože pochod neměl kontrol, a záleželo na mé poctivosti a vnějších okolnostech, zda itinerář dodržím. Měl jsem nejupřímnější snahu tak učinit. Teď však jsem měl hlad a žízeň, pročež jsem se zastavil v restauraci Na bojišti, kde tradičně rychlá obsluha mi umožnila vynaložit na konzumaci dršťkové polévky a piva toliko necelou půlhodinu.
Ještě na začátku Babiččina údolí jsem předbíhal jen několik lidí a mě samotného jedna kondiční běžkyně. Z oken ratibořického zámku však ryk trubek vítal nejen sluníčko prosvěcující skrze mraky, ale také přibývající počet turistů. Ještě více se mi jich do cesty motalo v prostoru pomníku Babičky, oživla tu totiž stará řemesla. Já mám však odjakživa ruce obě levé a na ruční práce jsem nikdy nebyl, takže jsem mazal dál.
Osaměl jsem opět nadlouho před Bílým mostem přes Úpu, ještě před nímž vyhoupl jsem se na úbočí strmého svahu nad Úpou. Po krátkém dalším stoupání jsem na odkrytém terénu spatřil na kopci před sebou svůj další dílčí cíl Hořičky a silniční ukazatel mě sváděl údajem, že se sem přes Světlou dostanu již po 3 km. Mě však zelené turistické značení přimělo na silnici ukázat Hořičkám záda a po dalším odbočení doprava udělat další okliku přes Vestec a Lhotu pod Hořičkami až k hospodě Větrník. U ní ukázalo se, že mám sebou málo peněz - dosti sice na útratu, ale nikoliv na její zakoupení, cedule totiž zavřenou hospodu nabízela na prodej.
u ratibořického zámku vysvítalo načas sluníčko, takže proti návštěvníkům octly se lekníny přece jen na čas v menšině. Foto: L. Šlosar
kdybych měl třebas prosperující softwarovou firmu, občas uspořádal k tomu nějakou diskotéku a sebou nesl si v hotovosti příslušný pakatýlek, hospodu Větrník určitě bych cestou zakoupil, kdo by se pořáde s těmi prachy tahal. Foto: L. Šlosar
Naštěstí po dalším silničním úseku orámovaném dvěma táhlými krátkými stoupáními - v Újezdci a do Hořiček samotných - tamní hospodu Na Hořičkách jsem na prodej neshledal, dokonce teď ve dvě hodiny nabízela medovinu, čemuž jsem velmi rád neodolal.
Nechtělo se mi dále pokračovat do Litoboře lesním terénem, zamířil jsem proto sem po silnici, přičemž jsem po své levici s obavami pozoroval hustá nízká mračna, která po tříapůlhodinové přestávce slibovala další, tentokráte vydatný příděl deště. V obci v zatáčce proti kapličce pod javorem spatřil jsem náhle ráj. V příkrém rozporu s mým chvatem posedávali tu muži v tmavých uniformách hasičského sboru a srdečně mě zvali ku stolu bohatě prostřeném půllitry pivy, v počtu převyšujícím stav stolujících.
Když jsem v rozpacích vypil jeden půllitr, spustil se předpokládaný prudký déšť, a protože javor skrze listy propouštěl jeho proudy, odebrala se celá společnost, v níž jsem byl asi nejstarší, dovnitř přilehlé budovy, ve které jsem krátké čekání vyplnil konzumací dalšího půllitru. Protože čas mezitím navršil se do hrozivých výšin, jakmile se déšť aspoň trochu utišil, povstal jsem, a těžknoucím jazykem poděkoval jsem hostitelům za vlídné přijetí s tím, že pro mě jsou v soutěži, z níž vrátili se právě s umístěním na devátém místě z deseti, morálními vítězi.
Mám rád hasiče, neb stejně jako my, český venkov brázdící pěšáci, jsou možná posledním připomenutím češství v malých obcích v současném internacionálním světě.
Těsně pod obcí navázal jsem na modře značenou cestu a spustil se po ní členitým terénem podél Hlubokého potoka až k Červenému mostu, po němž přešel jsem Úpu a za nímž vyšvihl jsem se na další sráz nad Úpou, po jehož úbočí dostal jsem se k altánu na Rýzmburku a brzy na to do Žernova. Když jsem ze Žernova sestoupil po silnici do Třtice, po dlouhé době osmělil jsem se podívat se na displej svého mobilu a shledal jsem zde, že denní doba překročila čas třičtvrtě na pět. Itinerář ukládal mi přes Studnici dostat se do Řešetovy Lhoty, posléze až na Kostelecké Končiny a teprve poté do Červeného Kostelce, což se nesrovnávalo s mým záměrem odjet autobusem z Červeného Kostelce těsně před sedmou. Bylo třeba improvizovat.
po jednom pivě na Hořičkách a skoro v zápětí po dvou v Litoboři spatřuje člověk stinné údolí Hlubokého potoka v těch nejdivočejších barvách. Foto: L. Šlosar
do altánu na Rýzmburku jsem nevstoupil, nýbrž pokračoval jsem dále doprava podél zdi, neb tlačil mě čas. Foto: L. Šlosar
Svěřil jsem proto své další kroky konkurenčnímu cykloznačení a po něm táhlým stoupáním dorazil jsem do Bakova ke známé hospodě, nato jsem na radu jedné paní pokračoval v přímém směru po asfaltové cestě, jež zkraje lesa přešla v cestu plnou louží. Cesta ta zavedla mě k bramborárně v Olešnici, za kterou přibyl jsem k pneuservisu U Bašů na frekventovanou silnici z Červené Hory do Červeného Kostelce. Já jsem ovšem ve Stolíně odbočil do Červeného Kostelce doprava po modře značené cestě, to bylo těsně před šestou, a já jsem věděl, že autobus stihnu. Za železničním přejezdem na křižovatce značených turistických cest jako chytrá horákyně zvolil jsem neznačenou prostřední cestu, po níž jsem se dostal k nějaké garáži, od které jsem byl zdvořile poslán podél žlutého plotu doprava. Po několika metrech jsem navázal na zeleně značenou cestu a těsně před půl sedmou za střídavého drobného deště jsem dospěl do sokolovny v Červeném Kostelci.
Tady se mezitím vlády věcí ujal manažer pochodu Toník ze Rtyně, jemuž jsem se svěřil se svou improvizací. Pobyl jsem zde chvíli, stačil zaznamenat příchod několika stovkařů, rozloučil se před třičtvrtě na šest a za několik minut šťastně nastoupil do vyhlédnutého autobusu.
Chlad mezitím narůstal, déšť přitom neustával, takže jsem byl velice rád, když jsem místní dopravou po půl deváté dorazil konečně domů, vysvlékl mokrý šat, ošplouchal se ohřátou teplou vodou a konečně se zahřál.
S chodeckým dnem jsem byl plně spokojen: Přestože jsem trasu určenou itinerářem neabsolvoval přesně, padesátikilometrové trase jsem se značně přiblížil, a milosrdná únava a otupující spánek dokonaly příjemný pocit uvolnění po celodenním putování.
Noční výstup na Sněžku za východem Slunce /29. 06. 2007/ aneb Prokletí Liščí hory
PO DVACÁTÉ. V pátek v 17,25 hod. na autobusovém nádraží v Trutnově na stanovišti č. 9 nastupuji do autobusu na lince č. 630089 Trutnov - Jičín očividně jediný, který směřuje do Dolní Kalné na start Nočního výstupu na Sněžku za východem Slunce. Přitom prosím pamatuji časy, kdy z Trutnova odjížděly i skupinky turistů, mezi nimi i ti, s jejichž účastí nelze již počítat na každý pád - tradiční účastníci Jarda a Karel z Trutnova!! Dnes už zbývám jen já, na start jedu podvacáté. Však mě mezi tisícovkami účastníků, kteří za předešlých třicet let trvání pochodu šli jeho padesátikilometrovou trasu, zaznamenal za ta léta dokonce i šéf pochodu Jirka z Dolní Kalné, s nímž se zdravím na startu při čekání na tradiční pivo.
DOLNÍ KALNÁ PO STARU I PO NOVU. I letos mě obec Dolní Kalná s nadmořskou výškou 393 až 416 m nad mořem., 630 obyvateli a 3.371,19 korci katastrální výměry překvapila - na startu velikým na přístupové straně otevřeným hangárem pro nerušené občerstvení účastníků, na prvních stovkách metrů po levé straně památečním kamenem, připomínajícím pobyt krajináře Františka Kavána v letech 1937 až 1938, a opraveným křížem se dvěma obrázky a květinami na stejné straně. A hleďme, miniaturní vodník sedící nad Kalenským potokem po pravé straně cesty nehlídá pouze malý jez, ale letos ještě navíc miniaturní vodní kolo.
památeční kámen k pobytu F. Kavána v Dolní Kalné byl na trase poprvé anebo jsem ho dříve ve startovních horečkách přehlédl? Foto: L. Šlosar
SMRTONOSNÁ PAST. Ještě na cestě do Dolní Kalné zasílám kolegyni, jíž start znemožnila prasklá kůže na patě, následující SMS: "Jedu úplně sám do Dolní Kalné, kde mě čeká smrtonosná past - Máša". Máša z Vrchoviny vzbuzující respekt svou kondicí a rychlým tempem letos totiž přislíbila svou účast - naštěstí, jinak bych šel sám. Po několika kilometrech jdeme již ve čtyřech, ještě s Lubošem ze Rtyně a Přemou z Rumburka - rovněž skvělými chodci. V Příčnici nad Kunčicemi milá paní opět prodává výborné koláčky - mezi nimi i borůvkové - jen po 2 Kč za kus. Proti posledním ročníkům nás mile překvapuje počasí - je polojasno a skvělá viditelnost do hor i Podkrkonoší. Nad Dolním Lánovem za nákladní lanovou dráhou prosvěcuje skrze mraky nad Žalým slunce. Ani Černá hora neční tentokráte z hrozivě tmavých mraků. Před sestupem na silnici Vrchlabí - Čistá mezi nízkým stromovím ze silničky zmizel metrový práh všelijakého humusu, jenž jsme léta předtím museli překračovat. Na kraj Čisté přiváží několik mladších "účastníků" linkový autobus, jiné o několik metrů výše automobil. Na táhlém stoupání z Čisté do Černého Dolu potkávám Zdeňka z Rudníku, který tradičně atmosféru pochodu vstřebává co přihlížející. Na první kontrolu na náměstí v Černém Dole přicházíme v 21,50 hod.
Žalý pod nákladní lanovou drahou nad Dolním Lánovem přesně ve 20,39 hod. Foto: L. Šlosar
před tajemnými oblouky restaurace Pošta v Černém Dole skrývala se první kontrola pochodu. Foto: L. Šlosar
NÁSILNĚ PŘERUŠENÉ ZPRAVODAJSTVÍ. Na přání Máši své zastavení uskutečňujeme v restauraci Pošta, společníky nám dělá pivo značky Prazdroj a v mém případě i káva. V průběhu hodinky odpočinku odpovídám na SMS Zdeňky z České Skalice …"Budu ráda, když mi budeš podávat zprávy. Jak ráda bych šla". Škoda, že nelze touto formou barvitě popisovat následující kilometry absolvované proti toku Čisté. Naším vodítkem tu je široká nezřetelná bílá stuha cesty vystupující rozpačitě ze tmy, a v místech, kde stromy obepínají cestu v těsnějším sevření, dokonce jen intuice. Přítomnost potoka poznáváme spíše podle toho, že tu ševelí do našich uší zleva, tu zprava. Příslibem závěru tohoto nekonečného úseku je nejprve bludička světla Cihlářské boudy, kterou jen zkušené a pozorné oko spatří na chvíli skrze tmu vlevo nad námi. Definitivně končí prudkým stoupáním kolem boudy samé - její východní zeď zazáří náhle vedle nás na okamžik prudce do tmy jakoby působením fotobuňky. Od boudy Mír, kde opouštíme pásmo lesa, spatřujeme před námi v dálce jinou zřetelnější a stálejší bludičku světla Lyžařské boudy, v níž zanedlouho spočineme, o čemž neopomenu vypovědět pohotově v další SMS ještě před půl jednou popůlnoční. Jedná se bohužel o poslední zpravodajství, protože počínaje úbočím Liščí hory anektuje české teritorium polský mnohem dražší operátor.
protože jsem poodešel ve vší skromnosti fotografovat, zbyly u stolu v Lyžařské boudě vpravdě chodecké individuality - zleva Máša z Vrchoviny, Přema z Rumburku, manažer pochodu Jirka z Dolní Kalné a Luboš ze Rtyně v Podkrkonoší, jenž později v průběhu trasy musel dohánět chybějící spánek. Foto: L. Šlosar
PROKLETÍ LIŠČÍ HORY. Ještě než vejdeme do Lyžařské boudy, aby se zde ještě na okamžik sešla naše čtyřčlenná skupina u jednoho stolu doplněná šéfem pochodu, maně zaznamenávám nad sebou čistou oblohu jen s cáry mraků. Za půlhodinu však z boudy vycházíme do deště, jenž načas ustává na Liščí hoře, na níž jako před dvěma týdny při "Halinovi" procházíme skrze cáry mraků, ta hora je snad na mraky prokletá!, a jenž se stupňoval opět u Chalupy Na rozcestí, u níž poprvé navlékám novou pláštěnku - paleto …za tmy. Byly doby, kdy boudám v Krkonoších velelo nepsané pravidlo svítit aspoň jedním světýlkem kvůli bloudícím poutníkům!
MIMO ČASOPROSTOR. Ledva mám pláštěnku na sobě, déšť se mírní. Rázujeme nejprve vprostřed velké skupiny, jejíž příslušníky postupně předháníme, až stoupáme od rovněž nesvítící Výrovky k Památníku obětem hor nemajíce již nikoho před sebou. Nohy se automaticky sunou po asfaltové cestě, která pro změnu tentokráte vystupuje před našimi zraky ze šera co tmavá stuha, a já si připadám svobodný naprosto vytržen z celkového kontextu svého bytí někam mimo časoprostor, jakoby ničeho nebylo za mnou a ničeho přede mnou, jen ta tmavá stuha …. Návrat do reálna vyvolá až klesání k Luční boudě, světlo jejíhož průčelí vzorně svítí do dáli, kdy hlídám, abych nevybočil mimo asfaltovou cestu do mělkého příkopu.
UPŘÍMNÁ SOUSTRAST STEREOTYPU. Když po hodinové přestávce v Luční boudě - naplněné překypující péčí personálu o netradiční hosty v netradiční době, občerstvováním, sušením sebe sama a převlékáním do suché košile - uprostřed skupinky dalších účastníků tápu v půl čtvrté ve tmě prosvětlené toliko cáry mlhy a v počátečním chladu prostém již deště, pronáším nahlas upřímnou soustrast těm, kteří tráví souběžné chvíle podobnými banalitami jako spánek. Vrchol Sněžky je shora ukryt do půli v mracích. Polská strana již místy světélkuje. Při výstupu na samotný vrchol mi to po vlhkých kamenech prokluzuje, vítr si se mnou pohrává, mírná bolest na pravé straně mě na třetí obrátce klikaté cesty na vrchol doleva nutí na chvíli se vydýchat, zatímco kol mě se téměř řítí vzhůru skupinky mladých lidí, asi tak jakoby by vybíhaly schody v paneláku. Z vrcholu Sněžky jeví se východní krajina ponořena do souvislé vrstvy mraků, jen letmo skrze dočasné mezery objevují se svahy pod námi. Pobudeme tu téměř půlhodinu a poté po polské mnohem schůdnější cestě sestoupáme dolů.
menší část osazenstva Luční boudy v očekávání výstupu na Sněžku. Foto: L. Šlosar
Máša před kaplí sv. Vavřince na Sněžku, v jejímž vnitřku byla letos ještě vrcholová kontrola pochodu. Foto: L. Šlosar
JEN ÚDOLÍ BÍLÉHO LABE A JÁ. Pryč jsou doby, kdy jsme kamenitou cestu po úbočí svahu nad Bílým Labem sbíhali. Letos mě k nadstandardní opatrnosti nutí vlhké kameny, a to prosím cesta snad nemůže být upravena bezpečněji. V jednu chvíli, kdy rychlejší skupina byla dávno přede mnou a další mě ještě nedostihla, propadám vzrušujícímu pocitu, že se nacházím v údolí vystupujícím ze šera za ticha narušovaného jen šuměním vod Bílého Labe sám. Nakonec vítám s pocitem ulehčení, že jsem neuklouzl, pohled na zelenou střechu chaty U Bílého Labe po mé pravici. Po asfaltové cestě docházíme posléze s Mášou ve čtvrt na osm svižným tempem do cíle U Dívčí lávky.
v cíli U Dívčí lávky očekávali příchozí trpělivě pořadatelé s občerstvením a diplomem. Foto: L. Šlosar
DO SAMÉHO KONCE V DOBRÉ KONDICI. Od letoška je tradiční vlakové spojení posunuto o půlhodinu dříve. Proto nemá smyslu je autobusy pořadatelů stíhat. V pohodě odjíždím z Vrchlabí v 08,30 hod. linkovým autobusem č. 540701 Liberec - Trutnov a vystupuji proti železniční zastávce v Mladých Bukách. Cítím se fyzicky unaven, ale stále duševně svěží, což osvědčuji odeslaným veršem, zplozeným po probdělé noci co reakci na neuskutečněné zde improvizované krátké redakční setkání: "Věřil jsem, že v Mladých Bukách / spatřím Tě co kvítek v lukách / nevidím tu známou tvář / den nový pozbyl svatozář". Nato jsem spokojeně odjíždím vlakem společnosti Viamont na Zelenou louku a zde po jednom pivu a sprchování odebírám se na lože ke značně opožděnému spánku.
Cestou Jakuba Haliny /16. 06. 2007/ aneb Na Sněžku po ranním cestování do Broumova
Jára Cimrman měl letět se svým přítelem hrabětem Zeppelinem na jeho vzducholodi Karel ze Stuttgartu do Bruselu. Vlivem nepříznivého větru nechali však oba vzduchoplavci Stuttgart před sebou, takže po tříhodinovém letu ze Stuttgartu do Bruselu přistáli nedaleko Varšavy. Mě se povedl v sobotu podobný kousek, protože brzy ráno jsem nastoupil cestu do Broumova, až jsem se nakonec po 14. hodině ocitnul na vrcholu Sněžku. O tom vypráví pokračující sled událostí:
04,15 hod. - až do tohoto ranního času si dovoluji proti uplynulým dvěma sobotám luxus přispat si
05, 08 hod. - na zastávce Trutnov - Zelená louka nastupuji do vlaku společnosti Viamont a v
05,18 hod. - na hlavním nádraží v Trutnově nastupuji do vlaku ČD směr Starkoč. Kupuji si však naštěstí pouze jízdenku do Červeného Kostelce, kde mám v úmyslu v 05,52 hod. pokračovat od tamního nádraží autobusem do Hronova a odtud po 22 minutách rovněž autobusem do Broumova na start Pochodu Broumovskem
05,42 hod. - mezi oběma železničními zastávkami ve Rtyni v Podkrkonoší se porouchá mašina
asi 06,15 hod. - přijíždíme do Červeného Kostelce s půlhodinovým zpožděním, navazující spoj autobusem je přirozeně pryč. Už od rána je nezvyklé teplo, nemám tušení, kdy se za popsané situace dostanu do Broumova, železnici přestávám nějak důvěřovat, navíc poprchává, takže po prožité strázni toužím po jediném - vrátit se domů zpět do postele
po 06,47 hod. - odjíždím zpět do Trutnova, chvílemi přestává pršet, ve vlaku jsou turisté z Nového Města nad Metují, kteří mi dodají pro dnešní den nový náboj, cestují totiž do Svobody nad Úpou na start trasy 35 km pochodu Cestou Jakuba Haliny
07,35 hod. - vlakem společnosti Viamont projíždím kol sídliště Zelená louka a připadám si jako "magor", kdybych věděl, jak dnešní ráno dopadne, mohl jsem přistoupit až nyní a tím pádem předtím si přispat o další dvě hodiny více
07,50 hod. - při pohledu na Černou horu krčící se pod nevlídnými šedavými mraky vyrážím na trasu Cestou Jakuba Haliny z nádraží ve Svobodě nad Úpou na trasu a za pár minut ve městě se připojuji se k Marušce a Vláďovi, jimž jsem se předtím mobilním telefonem prohlásil
08,48 hod. - míjíme Hoffmanovu boudu. Předtím jsme prošli Janskými Lázni, jež jsme opustili postupně u Lučního domu pod dozorem dřevěných figur Krakonoše a medvěda a posléze kolem chaty Grácie /měl bys tu, Endo, konečně změnit označení firmy ze ZPA CZ, spol. s r. o. na Cormac Mountain Lodge s.r.o/. Nejde se mi dobře, protože nejsem s to se nějak psychicky srovnat s odlišným charakterem obou tras - původně zamýšlené a očekávané. Navíc jsem do hor mizerně oblečen - jsem v tričku a větrovce, v záloze mám pouze pláštěnku
Krakonoš u Lučního domu v překvapivé subordinaci výše postavenému medvědovi dohlíží, zda v pořádku opouštíme Janské Lázně. Foto: L. Šlosar
okolo 09,30 - 09,50 hod. - na modře značené cestě obcházející Černou horu stavíme v boudě Vendlovka u Zrcadlovek. Po odjezdu včerejšího zájezdu dětí tu mají zavřeno, přece jsme vlídně přijati a na naše přání dostane se nám kávy /tři turisté z Nového Města nad Metují/ a piva /naše skupina/. Díky skvělým vedoucím chaty, především pak opravdovým profesionálům!!
10,45 hod. - ke Kolínské boudě přijíždí zrovna turistický "vláček". Dokončili jsme obchvat Černé hory, z jejíhož úbočí jsme předtím při dočasném ústupu mraků načas spatřili Černý Důl, později po změně směru naproti Kolínskou i Pražskou boudu, na chvíli dokonce i Sněžku
mlhy na blatech, vlastně na svazích Černé hory a jejích předvrcholů. Foto: L. Šlosar
předzázrak dne: když se cesta kol Černé hory zavinula více na sever, z mlhy objevila se přes údolíčko Kolínské bouda a nad ní dokonce Sněžka. Foto: L. Šlosar
před 11,30 hod. - zastavujeme v Lyžařské boudě. Při posledním táhlém stoupání se ve mně vše zlomilo a pochodu jsem konečně přišel na chuť. Turisty předtím jsme potkávali zřídka, převažovaly především rodiny s malými dětmi
12,02 hod. - vyhlídkové místo na Liščí hoře tone v mracích i v největší blízkosti
12,57 hod. - kaplička - Památník obětem hor, předtím i Výrovka tonou v mracích i v největší blízkosti. Zdá se, že je teplo, protože i vítr se zmírnil. Stále procházíme chuchvalci mraků, takže turisté, jejichž počet se zvyšuje, nám připadají jako duchové, kteří se vynořili odnikud a poté se kamsi zase zanořili
Památník obětem hor tone stále v mracích. Foto: L. Šlosar
13,10 hod. - přicházíme do Luční boudy, kde na několik minut zastavujeme /WC, pár hltů minerálky a pár soust párku a chleba, jež jsme obdrželi od pořadatelů na startu/. Předtím jsme zažili zázrak, jenž lze zažít snad toliko na horách: byli jsme svědky postupného odhalování Sněžky zprvu beznadějně zakryté mraky až do úplné její transparentní viditelnosti
před 13,45 hod. - krátká zastávka v schronisku "Dom Śląski" na úpatí Sněžky - razítko, pár hltů a soust. Předtím na cestě z Luční boudy doprovázely nás překrásné výhledy na Sněžku
hlavní zázrak dne: kdybychom tudy procházeli hodinu dříve, Sněžku ani těsně před jejím úpatím bychom nespatřili. Foto: L. Šlosar
po 14. hodině - vystoupáme na Sněžku, já jsem zdolal závěrečné stoupání za 21 minut - jako poslední. Fotografujeme se s novoměstskými turisty, posléze se prezentujeme ve schronisku "Na Śnieżce" na jediné kontrole pochodu. Na poštovně si dáváme překapávanou kávu. Sledujeme výstavbu poštovny nové. Shledáváme výraznou viditelnost do kraje
"grupensex" na Sněžce před budovanou novou poštovnou s novoměstskými turisty, jež ani jmény křestními neznám, nás naopak až moc. Foto: neznámý kolemjdoucí
vznikající poštovna začíná se tyčit nad svahem Sněžky co Karlštejn za Berounkou, třeba si zvykneme na konečný její vzhled a přestaneme protestovat jako kdys poddaní krále Karla IV. z Karlova Týnu kvůli monstru budovaném nad jejich vsí. Foto: L. Šlosar
před 14,43 hod. - opouštíme Sněžku za stále zřetelných výhledů do kraje
před 15,30 hod. - přicházíme na Růžohorky. Předtím chválím práci těch, kteří "zkulturnili" trasu, po které scházíme ze Sněžky, muselo to dát hodně práce. Zprava náhle přicházejí tmavé mraky, před námi v údolí zřetelně prší, také nás na krátký čas zkropí několik kapek deště. Než stačím vyjmout aspoň deštník, déšť ustane a z těch okamžiků zůstane s definitivní platností překrásné slunečné počasí. Prohlížíme si interiér chaty - asi 140 figurek čarodějnic a je nám blaze - na rozdíl od jedné báby, jíž jsme s manželem předešli a jež se marně dožadovala borůvkových knedlíků, ani piva si nedala. Fuj!
rej čarodějnic …. dokonce i hanbatých při stropu chaty Růžohorky. Foto: L. Šlosar
po 16. hodině - teprve z rozcestí nad Portášovými boudami scházíme doprava do Velké Úpy po utěšené cestě podél Žlebského potoka po Žlebské cestě /Schrommawegu - Šramlu/, která byla v roce 1887 za hrabatů Czerninů - Morzinů vybudována co sáňkařská dráha, po níž i horalé na rohačkách sváželi dřevo. Cestu poničenou kdysi motocyklovou soutěží opravila správa KRNAP náročnou metodou zvanou štětování. Abychom si po dnešním výkonu příliš nefandili - touto cestou nastupovali nosiči náročnou cestu na Sněžku se stokilometrovými krosnami na zádech
16,50 hod. - přicházíme na autobusovou stanici Velká Úpa. Protože hodlám vystoupit na autobusové zastávce Zelená louka, shledávám, že můj "couravý" autobus pojede až v 17,18 hod., loučím se svými kolegy, kteří pojedou o deset minut dříve rychlejším autobusem do Trutnova až na konečnou, a na dvacet minut si v blízkém hotelu Úpa dávám plzeňské pivo
17,55 hod. - za definitivního vítězství překrásného letního, nikoliv však dusného počasí přijíždím na Zelenou louku.
Završil jsem tak poněkud neobvyklý turistický den, jenž jsem měl strávit v Broumovských stěnách, které mám také rád, a který jsem nakonec za usilovné chůze prožil v Krkonoších, den, jenž vybočoval z neměnné řady předešlých dnů tím, že v jeho průběhu nebylo dusno. Přestože jsem vynaložil zbytečných 56 Kč pro účely krátkého zbytečného exkursu do Červeného Kostelce, kterýžto obnos mohl jsem "utopit" ve dvou až čtyřech pivech, byl jsem nakonec s průběhem soboty spokojen, neb v celkovém kontextu mi přinesl další ojedinělé dobrodružství plné tentokráte poněkud překvapivých zvratů - z pohledu místa dění i počasí.
Pochod Hanče a Vrbaty /09. 06. 2007/ aneb Až do noci od kuropění bohyni chůze zasvěcení
V sobotu jsem z domova na Zelené louce vyšel na hlavní nádraží v Trutnově již po půl čtvrté nad ránem, téhož dne jsem se pak vrátil po stejné trase pěšky opačným směrem po třičtvrtě na jedenáct v noci. Časové rozmezí mezi dobou odchodu a návratu domů vyplnil jsem pak převážně vzýváním bohyně chůze.
Abych se dostal co možná nejdříve do Kruhu na ranní start Pochodu Hanče a Vrbaty, musel jsem totiž ještě před pochodem ujít výše uvedené tři kilometry a nato ještě přes dva kilometry z nádraží v Roztokách u Jilemnice do sokolovny v Kruhu, po pochodu pozdě večer až v noci pak absolvovat obě cesty opačným směrem a v opačném pořadí znovu, v Trutnově proto, že jsem zde nechtěl čekat půlhodinu na spoj MHD.
Na start v šedesátikilometrové trasy pochodu vycházíme s Maruškou úderem šesté - já s netradiční skladbou nápojů v žaludku: s iontovým nápojem Power Party ještě z vlaku, dále s třetinkou ondrášovky a kávou, jež mi mírně nesedla, což jsem záhy napravil, a jen se symbolickým hltem ferneta od Zdeňky z Janských Lázní. Úvodní lehce zvlněný úsek na první kontrolu před Dolními Štěpnicemi překonáváme za hodinu a půl, dávám si tu další minerálku. Jako z nebe spadlá se tu objevuje na chvíli další účastnice pochodu.
Stoupáme po okresní silničce, jež se zprvu vine nad Víchovou zprava. Tady se Maruška v souladu s narodivším se překrásným letním slunečným dnem převléká. Já tu na základě předchozí informace Jany z Buků po mobilu, že při uskutečňování svého dnešního turistického plánu bude osamocena, zasílám její dceři Míše SMS následujícího znění: "Místo piva na pivofestu / přišlo by Ti k duhu / kdybys jela s mámou cestu / u Jilemnic do Kruhu".
z okresní silničky směrem na Rezek jsme spatřovali po levici Český ráj - jako v místech nad Víchovou. Foto: L. Šlosar
Míjíme nad Křižlicí zleva oba kostely, později již v Roudnici předháníme účastnici z kontroly č. 1 a divíme se podruhé - předtím proto, že jsem ji ani svižným tempem nemohli dlouho dostihnout, a nyní proto, že nám připadá její chůze pomalá, zřejmě tempo při úvodním stoupání přepískla. Před půl desátou zastavujeme na chvíli na kultovní naší zastávce Červený kříž na několika hltech z vlastních zdrojů /proti mé předchozí návštěvě jsou tu bytelnější lavičky a stůl/ a já se od Jany z mobilu dozvídám, že Míša doma soptí, protože pivo ve skutečnosti vůbec nepije, ale očekávanou repliku ve stylu "Dneska koukám, milý hochu / že Ti pěkně hrabe / raděj´ zkus přidat do kroku / neb nedojdeš, srabe" mi nezaslala, zůstává zřejmě ortodoxní prozaičkou. Věrni předsevzetí pít v očekávaném parném dni při každé příležitosti, poohlížíme se po pití i na Rezku, byť je tu v obou boudách ještě zavřeno, minerálku nám nabízí zdarma ochotný soused vedle hotelu Rezek. Procházíme zalomený úsek po úbočí Vidličky /táhlé klesání tu střídá táhlé stoupání/, až po esovitých zatáčkách dostáváme se do sedla pod Dvoračkou a po krušných prudkých 600 metrech ve třičtvrtě na jedenáct do chaty Dvoračky, kde jsme zastihli několik účastníků pochodu. Dávám si výjimečně pivo, bych naplnil druhou část veršů, tentokráte zaslaných přímo Janě z Buků "Přišli jsme na Dvoračku / potřebuji kapačku / kolem mě je živo / dali mi jen pivo" - ve výšce 1.125 metrů nad mořem tedy oslabený organismus přechází ze složitějších veršů s koncovkami a - b - a - b na jednodušší se zakončením a - a - b - b.
Protože nedošla očekávaná replika "Na každém krpále / máš hochu namále / tak se na to vy*** - autocenzurováno / nebo přijde průser", vyrážíme do dalšího stoupání na Růženčinu zahrádku a na Harrachovy kameny, kde všude se nám po sobě otevírají výhledy na hraniční hřebeny Krkonoš i z druhé strany na blizoučký Kotel, jehož postupně se přibližující a zvyšující zub předtím na trase působil co varovné memento. I do dálek je vidět překrásně.
Dík teplému počasí opustila letos hlavní kontrola autobusovou zastávku u parkoviště při Vrbatově boudě. Je pět minut po dvanácté, z Kruhu jsme překonali za šest hodin nadmořskou výšku kol 950 metrů. Pomáhá tu i starosta Kruhu. Kyselo účastníkům přijde v nadmořské výšce 1.400 m metrů vhod, vedle tří ranních housek se salámem je to mé jediné jídlo na pochodu, mé rozbouřené útroby jsou schopny přijímat pouze nápoje - zde 2 kalíšky ondrášovky.
u Růženčiny zahrádky se na blízkém obzoru postupně začal objevovat hraniční hřeben Krkonoš. Foto: L. Šlosar
v překrásné zemi klidu a ticha za Harrachovými kameny vzdáleni od lidské špíny sledovali jsme okouzleni nejvyšší svahy Krkonoš včetně Sněžky. Foto: L. Šlosar
činorodý ruch u občerstvovací kontroly na kraji parkoviště u Vrbatovy boudy, vzadu v černém poznáváme Marušku a Vláďu z Lázní Bělohrad, nejblíže vlevo Jardu z Červeného Kostelce. Foto: L. Šlosar
Do Horních Míseček scházíme po žlutě značené cestě. V občerstvení u lyžařského areálu si dáváme Bonaquu, aspoň se nám pak lépe stoupá na Mechovinec. Pod jeho nejvyšším bodem si odskakuji na Harrachovu skálu /překrásné výhledy/, jsem tu poprvé a úzkou stezičku doprava na první pokus míjím. Ve třičtvrtě na dvě, klesáme zrovna z Mechovince, volá Jana z Buků, že dorazila na bicyklu do Kruhu, jako jediný neplánovaný "hvězdicový" cykloúčastník akce obdržela diplom na 100 km za cestu tam a zpět a stala se tak jednou z hrdinek akce.
Pod Černou skálou doháníme Mirka z Kruhu, u skály se ve dvě formuje skupina ve složení Maruška, Zdeňka z České Skalice /jde od Vrbatovy boudy/, další účastník "šedesátky" Jarda z Červeného Kostelce a já, jež dojde později do cíle společně. Při sestupu z Černé Skály brzdí naše kroky dva jezdci na koních, když před stoupáním na Šeřín odbočují doprava, napadá mě poznámka "To je dobře, chci si dát Na Rovince oves", jež přispěla k dobré náladě. Ve zmíněném kiosku se po jeho rozšíření ocitám poprvé. Místo ovsa si dám ovšem půllitr tonika.
z Harrachovy skály očarován shlížel jsem na Špindlerův Mlýn a nad ním na Kozí hřbety. Foto: L. Šlosar
z Mechovince jsem hleděl na vzdálený Žalý při vědomí, že jeho úbočí musím překonat. Foto: L. Šlosar
fotografování mě zdrželo natolik, že na mě zprava Maruška, Zdeňka z České Skalice a Jarda z Červeného Kostelce museli u Černé skály počkat. Foto: L. Šlosar
Spíše než z časových důvodů nás vyhánějí do stoupání těsně pod vrchol Žalého hrozivé černé mraky od hor našimi zády, z nichž co chvíli ozývá se hřmění. Zachovají se však jako pes hájící jen své teritorium, na poslední občerstvovací kontrolu /dva kalíšky citronády/ na Křížovkách těsně pod Žalým těsně po čtvrté hodině odpoledne nás již nepronásledují a rozvíjejí se jako v rojnici na kraji hor. Na zvlněném klesajícím úseku na Valteřice obdivujeme postupně zřetelné výhledy na Ještěd, Tábor, Bradlec i Kumburk, jež jsme spatřovali již dříve v první polovině trasy. Ve Valteřicích je odbočka na Jilemnice nezřetelná, takže ji bez povšimnutí míjíme, snažíme se napravit odchylku ze směru, leč do slepé uličky, ale vlídná paní nám umožňuje projít na správnou cestu zahradou kolem výstavní vily. V Jilemnici okolo šesté v podvečer se z nabízených tří alternativ do cíle rozhodujeme pro tu, po které jsme šli do Jilemnice z Kruhu ráno přes Mříčnou. Nohy přece jen ztěžkly, nechce se nám v lese Hraběnce přelézat kmeny, jež tu údajně zporážené ještě zůstaly, silniční úsek pro nás znamená jistotu nezabloudění a nepřerušované chůze. Cestou dopíjím půllitr minerálky z vlastních zdrojů.
Do Kruhu za dalšího opět symbolického hřmění docházíme ve čtvrt na osm svižným tempem, především Maruška je dnes rychlá a má sil na rozdávání. V cíli tak máme skoro hodinu času na občerstvení a vychutnání atmosféry pochodu, o níž se zasluhuje hlavní pořadatel Vláďa z Jilemnice, jenž nese břímě celé akce, a docházející spokojení účastníci.
nejen Zdeňka z České Skalice, Jarda z Červeného Kostelce, neznámý stovkař a obětavý spiritus rector celé akce Vláďa, ale všichni, kteří dorazili do cíle u sokolovny v Kruhu, byli s překrásným turistice zasvěceným dnem spokojení. Foto: L. Šlosar
Porovnávám pochod, jenž jsem šel před týdnem, a oceňuji obzvláštnost každého z nich - v Líšném díky stovkám spokojených účastníků naladěných na stejné vlně, tady v Kruhu zásluhou vysloveně rodinného, komorního prostředí, přesto za skvělé účastí přes 160 lidí, z toho devatenácti stovkařů spíše z nové vlny, z nichž část vzdala. Loučíme se skoro neradi, spokojení s pocitem úspěšně zdolané dlouhé trasy - zcela v pohodě, v náročném, leč pestrém terénu, za příznivého počasí, krásných výhledů a ve skvělé společnosti.
Na pochod jsem si vzpomněl hned v neděli znovu nad ránem, kdy mě probudily mezi třetí a čtvrtou - v době, kdy jsem se předtím v sobotu chystal na pochod a posléze vycházel z domova - hřmění a nefalšovaný prudký lijavec. A protože následná únava byla přiměřená, tedy nikoliv devastující, zůstaly mi na celý průběh soboty mezi půl čtvrtou ranní a čtvrt na jedenáct v noci, kdy jsem se po svých pohyboval v chrámu bohyně chůze, jen ty nejpříjemnější vzpomínky.
Líšenské pochody Českým rájem /02. 06. 2007/ aneb Vyslyšený pokyn shůry v Martinicích<
Bylo dobře již po páté ranní, kdy jsem v železničním voze v Martinicích pobíhal co lev v kleci lající na všechny strany. Neměli jsme totiž již v onom čase zde co pohledávat. Bylo to k vzteku! Nenechal jsem se předtím odradit ranním prudkým lijavcem z doby okolo druhé hodiny, povstal jsem deset minut před třetí, ještě pod hrozbou deště jsem absolvoval ranní pěší půlhodinovku na hlavní nádraží v Trutnově a teď jsme uvízl v Martinicích kvůlivá nákladu, který se sem nedařilo z protisměru vytáhnout! Na zamýšlenou nejdelší trasu Líšenských pochodů Českým rájem, jež měřila tentokráte 53 km, bych měl totiž i za včasného příjezdu navazujícího spoje do Líšného 11 hodin, což se mi na náročném terénu zdálo nemnoho.
Dojeli jsme sem sice nakonec toliko o 12 minut později, ale přece převážilo mé rozhodnutí, že se zúčastním krátké trasy 42 km. Přispěla k němu také má povinnost vyrovnat finanční dluh vůči Čertovi z Ústí nad Orlicí, jež měl přijet po sedmé hodině rychlíkem do Malé Skály. Abych od svého konečného rezumé neustoupil, dal jsem si na startu jedno pivo a začal sledovat atmosféru pochodu, kvůli níž jsem přece také přijel a jež by mi v případě nesmyslného honění byla zčásti odepřena. Na startu v sokolovně bylo sice poloprázdno, ale několik známých na startu a četné stany na trávníku nad sokolovnou dávaly tušit, že všechno teprve započne.
Po sedmé hodině jsem vyšel na trasu s Milanem, Janou a Káťou z Lomnice nad Popelkou proti toku Jizery právě na Malou Skalou. Když jsme potkali několik účastníků, kteří přijeli rychlíkem do Malé Skály, Čerta však nikoliv, nevydržel jsem, chopil jsem se mobilu a přispěl tak k obveselení svých spoluputujících, kteří mohli tak spatřit oba účastníky zabrané do hovoru vzdálené od sebe padesát metrů. Ulevil jsem své peněžence o 125 Kč, takže bych se v následujícím stoupání na Michovku cítil lehčeji, kdyby se "sápání" nedělo pod zataženou oblohou ještě hrozící deštěm, mimo působení jakéhokoliv byť jen vánku a za pocitů, že procházíme obří prádelnou.
Správné tušení následujících náročných kilometrů přimělo nás preventivně zastavit v jídelně U Belgického dvora v Turnově na dršťkové polévce a jednom pivu, jež velice přispělo ke zdaru následujících kilometrů. O několik metrů dále prošli jsme kol domu, na němž pamětní deska připomínala filozofa a chartistu Jana Patočku, a jakýsi účastník pochodu didaktickým tónem jal se připomínat Kátě, že filozof před třiceti lety skonal na infarkt po desetihodinovém výslechu na STB. Nic proti osvětě, sám tyto hrdiny se slovem co zbraní obdivuji na rozdíl od různých střelců, kteří se pak pohodlně usídlili v závětří Západu, ale do rámce pochodu mi tento exkurs jaksi nezapadl. Však jsme po několika metrech u židovského hřbitovu pod přejezdem zrychlili - snad v podvědomých obavách z obdobné přednášky o holocaustu.
V deset hodin na Hlavatici překvapilo nás otevřené občerstvení, po předešlém stoupání rozhodl jsem se však občerstvit se výhledy na Turnov a vzdálenější obzory a vylezl po krátkém schodišti na tuto pískovcovou skálu. Za Valdštejnem - v době, kdy dle informací z mobilu bylo v Trutnově a v Mladých Bukách nehostinno - začalo skrze mraky prosvěcovat sluníčko. Od Za zámkem Hrubá Skála nás vlastní značení po silnici svedlo za zvědavé asistence Trosek ku Rokytenskému rybníku, odkud nebylo daleko do Borku pod Troskami.
Tady těsně již za polovinou trasy očekávala nás v pořadí třetí kontrola a přes rušnou silnici Jičín - Turnov hospoda, přičemž displej mého mobilu konejšil mě zjištěním, že je teprve půl dvanácté, takže jsme sem s chutí zapadli. Požití piva zpestřovaly nám výhledy na výčep, kde skvěly se obrazy prvních dvou "dělnických" prezidentů a jiných artefaktů z doby, jež nám bohudík připadá nyní co neskutečná. Protože miluji podobný hospodský humor, který není nic jiného než recesí, v žádném případě propagací ideologie z oněch dob, stejně tak na druhé straně není laciným posmíváním bez konkrétního obsahu, požádal jsem hostinského o svolení, zda mohu pořídit si tu snímek, k čemuž dostalo se mi souhlasu za splnění jediné podmínky, že v záběru nesmí být jeho manželka, což jsem beze zbytku splnil.
na první kontrole u Michovky zprava Jana a Káťa z Lomnice nad Popelkou, jež se i působením Milana vypracovaly ve velmi zdatné pochodnice. Foto: L. Šlosar
Hlavatice s umělým schodištěm z pohledu občerstvujících se. Foto: L. Šlosar
třetí kontrola v Borku pod Troskami tentokráte s Milanem z Lomnice nad Popelkou a s Troskami v pozadí. Foto: L. Šlosar
koutek s Gottwaldy, Zápotockými a jinými rekvizitami dob již nevratných ale dle slibu autora bez hospodského ženy. Foto: L. Šlosar
Po krátkém dalším stoupání dostali jsme na delším silničním úseku do otevřené krajiny, jež pro nízké mraky neumožňovala vzdálenější pohledy, ale z níž jsme mohli sledovat především hřeben mezi Hlavaticí a Hrubou Skálou, po němž jsme nedlouho předtím prošli, jenž jsme nyní kopírovali v protisměru, z jehož zalesněného svahu krom skal výrazně svítily hrad Valdštejn a zámek Hrubá Skála a nad nímž vyčníval vrch Vyskeř. Před námi pak objevoval se střídavě mezi stromovím stožár rozhledny Dubecko, k němuž jsme se před třičtvrtě na dvě propletli postupně skrze obce Štěpánovice, Roudný, Svatoňovice, Kvítkovice a stejnojmennou obec, byvše několik desítek metrů před rozhlednou pozřeni, uchopeni a nato spláchnuti proudem pochodníků z trasy 25 km, jež je sem přivedla z Kozákova.
Tamo u paty rozhledny Dubecko rozkládala se tentokráte hlavní kontrola pochodu, na níž bylo sice plno, překvapivě však tu nezdržovaly žádné fronty na pivo. Při dalším příjemném posezení propukal navenek můj vnitřní nepokoj, jenž byl projevem vnitřního boje kdesi v duši člověka, jenž se bojí výšek, takže bych na Kapelník s horolezci nevylezl, ale který zbožňuje rozhledny. Boj skončil naprostou výhrou obdivovatele rozhleden, takže po zaplacení vstupného 10 Kč jsem v pohodě "vysápal" po venkovním kruhovém schodišti na ochoz určený pro návštěvníky a obdivoval jsem v pokoře výhledy, jež trochu omezoval stav oblačnosti, především na Kozákov, Trosky, nad nimiž hrozila temná mračna, Vyskeř, Hrubou Skálu i Valdštejn.
Posléze dobře po čtvrt na tři vydal jsem se stíhat své kolegy, jež jsem byl předtím v milosti propustil, přes Rotštejn, kde u výklenkové sochy ve skále vykládali si něco polští turisté, Klokočské skály a skrze Kokočské průchody, pod nimiž na kraji Klokočí mě mí souputníci očekávali a umožnili mi ještě dát si pivo. Nemohu zde smlčet "veselou historku při natáčení", když Jirka z Hodkovic - sveden informací v itineráři, že kontrola se nachází zde - přišel po silnici, nicméně dozvěděv se, že tato je nahoře nad průchody, poctivě je vyšlapal, čímž své zjednodušení trasy odčinil.
Poté již v poklidu, stejně jako po celé jeho trvání majíce časové poměry pochodu pod kontrolou, a za příjemného počasí pod mrakem pokračovali jsme dále přes dolní okraj Vesce, stromořadím hřebenu Fialníku do Koberov, odtud pak vlastním značením pořadatelů, kteří evidentně své nejbližší i vzdálenější okolí znají do detailu, do osady Prosíčka, trasu jsme pak završili úspěšně prudkým klesáním do cíle, kam jsme doputovali po třičtvrtě na pět.
Tady jsem převzal diplom i v pořadí teprve patnáctou plaketu barvou letos do žluta, napil se cocacoly v rámci projektu této firmy na podporu aktivního a vyváženého životního stylu Srdce pohybu, což jsem skutečně následně vyvážil jedním pivem a aspoň půlhodinu jsem vychutnával skvělou atmosféru, o níž se starali neustále proudící pochodníci, kteří letos ve svém souhrnu naplnili konečné číslo 1.634, a výborná country skupina Rumová aféra.
Luděk a Kozákov /vpravo vzadu/ na snímku na ochozu rozhledny Dubecko. Foto: neznámý kolemjdoucí
hlavní kontrola pod chodidlem mé levé nohy a mřížovím podlahy rozhledny Dubecko v hloubce 33 metrů … blee … bleee … e…bleeee. Foto: L. Šlosar
tradiční výhledy z Klokočích skal na Klokočí a dál do kraje. Foto: L. Šlosar
správný ruch v barvě červené v cíli před kioskem Coca Coly a cílovou kontrolou u sokolovny v Líšném. Foto: L. Šlosar
Když jsem se na to vracel spokojeně zpět nyní natolik přesným vlakovým spojením, takže jsem později před hlavním nádražím v Trutnově stihl autobus místní dopravy přijíždějící minutu po příjezdu vlaku, a projížděl Martinice v Podkrkonoší, velice jsem zde velebil ranní zpoždění, snad jakéhos pokynu shůry, v jehož důsledku jsem se rozhodl pro krátkou trasu, a mohl si tak vychutnat více báječnou atmosféru pochodu, jenž si již po třicátý sedmý rok udržuje vysoký standard a nadprůměrnou pořadatelskou kvalitu.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Líšenské pochody Českým rájem /02. 06. 2007/ aneb Hurá na Kozákov /napsal Jarda ze Stěžer/
Z domova jsme vyjížděli v sobotu ráno za slabého deště a doufali, že vzdálenost 85 km bude dostatečná pro změnu počasí k lepšímu. V Líšném nás pořadatelé nasměrovali na připravené parkoviště. Na start 25-ítky jsme se postavili krátce po osmé hodině. Předpověď počasí slibovala déšť a zataženo, zatím to ale bylo dobrý. S pláštěnkama v baťůžcích jsme vyrazili do prvního stoupání a za ranních mlh jsme vystoupali až na Prosíčka, odkud se nám otevřely úchvatné pohledy na vršky Ještědského hřbetu vystupující z inverzního oparu. Proud chodců nás ale nechtěně popoháněl dál, účast byla slušná, jen na 25 km vyrazilo 439 lidí.
Pozdravili jsme majestátní vršky Suchých skal a asfaltkou vystoupali až pod Hůrku. Tam byla první "hřebenovka" lesem po okrajích pískovcových stěn až nad osadu Koberovy. Po sestupu a krátkém odpočinku jsme znovu začali výšlap na Hamštejn, který nám v půli kopce zpříjemnilo posezení na terase u stodoly penzionu s ochotnou obsluhou manželů - majitelů - http://www.penzionhamstejn.cz. Cesta dál vedla po vršku hřbetu a na mapách jsme ji našli jako "Zlatá stezka Českého ráje". Letošní krátká zima vybláznila přírodu tak, že jsme už dnes 2.června mlsali první borůvky! Cesta byla lemována nádherně kvetoucími náprstníky, tu a tam i lupinusy ve všech barvách.
Louky byly čerstvě posekány, a tak se šlo příjemně, ranní opar zmizel a paprsky slunce pomalu začaly vítězit nad mraky. A v takové příjemné euforii jsme ani nepostřehli, že už stoupáme lesem na Kozákov. Tam jsme v lese obešli hrůzostrašně vypadající polom, způsobený nedávnou vichřicí. Pracovalo tu několik part lesních dělníků, spousty kmenů ležících v několika vrstvách na sobě. Vyvolávalo to mrazení v zádech - to je škody! Na vrch Kozákova jsme proto museli po zprůchodněné nekonečné asfaltce. Tady se ženě ozvalo občas zlobící koleno. A tak jsme obvazovali. Za to se nám kopeček odměnil nádhernými rozhledy do všech stran. Natáhli jsme bundy, vítr byl náhle chladný a měl tady svoji sílu. Kdo chtěl, vystoupil na mohutnou rozhlednu, navštívil novou restauraci v Riegrově chatě nebo se jen občerstvil v bufetu. Smskou jsme se od dětí dozvěděli, že doma ve Stěžerách momentálně leje. Nad námi se ale mraky pomalu rozestupovaly. Heč! Další cesta vedla prudkým sestupem kolem Radostné studánky, kde nám hezký zážitek znepříjemňovala skupinka hlučných (jak jinak) německých účastníků pochodu. Mezi oplocenými sady jsme došli až pod novou rozhlednu Dubecko s hlavní kontrolou. Zde se sešlo víc tras dohromady a tak se tu konal pravý tábor lidu. Trochu mi tu vadila hlučná muzika, i když country, a všudypřítomní stánkový prodejci čehokoliv. Samotná rozhledna je při pohledu odspodu mohutná a budí respekt. Vnější točité schodiště prověří pak Vaši nervovou soustavu. Ochoz je nad stromy dostatečně vysoko, takže pohledům na všechn strany nic nebrání.
panorama: Prosíčka /osada nad Líšným/ nad ranní inverzí. Foto: J. György
polom po lednový vichřici pod vrchem Kozákova nám přehradil turistickou trasu..... Foto: J. György
Kozákovská rozhledna /ve stylu Jaromíra Funkeho/. Foto: J. György
panorama: bufáč, Riegrova chata a rozhledna na Kozákově. Foto: J. György
Přes další údolí jsme došli až k branám skalního hradu Rotštejna - http://www.rotstejn.info - jeho návštěva stojí za zastávku, schody jsou opravené, pohled do 25 metrů hluboké studny je dobrodrůžo, spousty komůrek a zákoutí. Vstupné je dobrovolné. Vrátný - pokladník Vám pujčí textového průvodce.
A pak už následuje nejhezčí část trasy - Klokočské skály zakončené Průchody a sestupem k hospůdce v Klokočí. Chutná bramboračka nás posílila na cestu přes nekonečné Klokočské loučky rovné jak dálnice. Na konci jsme sestoupili opět do Koberovy a po krátkém bloudění mezi novými domky s krásně kvetoucími zahrádkami jsme našli správný východ a začali poslední stoupání na Hůrku a Prosíčka. Závěrečný sestup v pozdně odpoledním slunci do Líšného byl příjemně únavný. Zvládli jsme to suchou nohou, ženu přestalo pomalu bolet zafáčované koleno a tak jsme si v cíli připili sponzorskou colou a obdrželi svoje první čestné uznání a odznak.
Před Sokolovnou obstarávala dobrou náladu parta folkařů, my si dali silnýho "turka" a rozloučili se. Na zdi byla cedulka - celkem 1634 účastníků.
Tak příště ahoj a "Zdrávi došli".
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz