24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Polický vandr /19. 05. 2007/ aneb DÍLČÍ REZUMÉ O STAVU POCHODŮ V ČECHÁCH
Hrádouská vařečka /12. 05. 2007/ aneb NA KAŽDÉM STROMĚ VAŘEČKA
Novoměstský šmajd /05. 05. 2007/ aneb NÁCHODSKEM A ZCELA SÁM!
Okolo pevnosti Dobrošov /28. 04. 2007/ aneb NA POCHODU S LÉČITELKOU
O Žižkův štít /21. 04. 2007/ aneb TEN ÚŽASNÝ POCIT SVOBODY
Oblastní zahájení turistické sezóny /14. 04. 2007/ aneb REDAKČNÍ TOULKY MEZI JAROMĚŘÍ A SMIŘICEMI
...... a nádavkem od mých přátel
Úvod
Praha - Prčice, ale také odjinud /19. 05. 2007/ aneb SE SMRDUTÝM SKUNKEM V BOTĚ A CO TOMU PŘEDCHÁZELO /napsal Mirek z Kryblice/
Praha - Prčice, ale také odjinud /19. 05. 2007/ aneb MEZI PROUDY /napsala Jana z Buků/
Pochod okolo Jaroměře /28. 04. 2007/ aneb TURISTICKÁ SIESTA V OKOLÍ JAROMĚŘE /napsal Jarda ze Stěžer/
Líšnický puchýř /21. 04. 2007/ aneb SE SPOLEHLIVÝMI PRŮVODCI NA DÁLKU /napsal Jarda ze Stěžer/
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete na adrese po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Polický vandr /19. 05. 2007/ aneb Dílčí rezumé o stavu pochodů v Čechách
Abych stihl v Polici nad Metují start vyhlášeného pochodu Polický vandr, musel jsem si opět přivstat. Jediný vlak, který mě byl schopen dopravit sem včas, vyjížděl z Trutnova v 05,08 hod. a za další součinnosti navazujících spojů mě blíže k místu startu povozil oklikou přes Starkoč a Václavice, o 17 km delší variantou, dražší jednosměrně o 12 Kč. Pod slovem "sem" je nutno uvážit nádraží či zastávku nikoliv Police nad Metují "itself", ale Žďár nad Metují, odkud je to do města Police nad Metují blíže - kol 3 kilometrů. Stejný záměr uskutečnilo několik turistů od Náchoda a Jaroměře, takže jsme na start vykročili společně. Potíž byla v tom, že všichni ostatní trvali na tom, že start navzdory údajům na propozicích je z autobusového nádraží, odkud se v předešlých ročnících vycházelo.
Na prázdném autobusovém nádraží v Polici nad Metují však skutečně nikdo nebyl …. vlastně jako téměř duch postával zde osaměle člen našeho odboru Fráňa z Police nad Metují a na skutečné místo startu na hřišti nás odklonil. Byl zde čirou náhodou? Byl o to požádán členy pořadatelského Klubu přátel turistiky T. J. Spartak Police nad Metují? Anebo jsme si celý příběh vymysleli? O tom se nedozvíte na konci tohoto pořadu … sorry, této reportáže, protože vážně nevím. "Věřte nevěřte. Beyond Belief: Fact or Fiction."
Ať tak či onak, volba startu na hřišti v těsném dohledu kláštera /zřejmě postaveného tak blízko proto, aby to zde měli zdejší benediktini blízko na trénink a hlavně na mistrovské zápasy celostátní klášterní fotbalové ligy - hlavně benediktinská derby s broumovským klášterem se zde prý hrají pěkně od podlahy/ byla šťastná, protože jsem si tu v restauraci Vražedné pobřeží mohl dát teď přesně před osmou své sobotní ranní pivo, naslouchaje přitom písničkám Karla Kryla. Neměl jsem důvodu spěchat, přede mnou bylo na nejdelší trase pouhých 25 km, nazpět jsem měl v úmyslu jet stejným směrem v 16,55 hod., po neobyčejně studené noci rýsoval se pod sytě modrou oblohou překrásný slunný den, kterýžto předpoklad na rozdíl od předešlé soboty nezklamal.
pohled na rušný start Polického vandru dává tušit přetrvávajícímu zájmu o pochody /vzadu štít restaurace Vražedné pobřeží/. Foto: L. Šlosar
Od prvních kilometrů nebylo potřeba přemýšlet o orientaci na trase, neb jsem byl nesen téměř davy účastníků nejprv kol zmíněného již kláštera, klášterního kostela, školy jakési až k hospodě s přiléhavým názvem Krčma, kde se mi dostalo té cti vyfotografovat účastníky z řad Klubu přátel rodinné turistiky z Červeného Kostelce. Nato mě proud nesl proti toku Ledhujky kol koupaliště a Lurdské kaple do Suchého Dolu. Zde naštěstí místní restaurace nebyla ještě otevřena, takže jsem stolů před osvěžovnou využil toliko k tomu, že jsem sňal ze sebe větrovku a nechal vystavit na odiv výrazně oranžové tričko, jež získal jsem v roce 2006 v Chrastavě co nejvzdálenější účastník, a stále se houpající výhradně ozdobný kříž na mé hrudi.
skupina Klubu rodinné a příbuzenské turistiky se sídlem v Červeném Kostelci patří mezi ty, jejichž zásluhou přetrvává zájem o pochody. Foto: L. Šlosar
Nad Suchým Dolem z nabízejících se roklí pokračovali jsme tou pravou - Hruškovou - po stezce po pravicích sledujíce mělkou strž s mohutnými roztroušenými kameny zelenavými od mechovín a s rozbujeným zelením živeným věčnou zde vlhkostí a sami ze stejné strany dozorováni vysokými skalisky. Esíčkem prošli jsme kol osamělých chatek a vynořili se na louce, jejíž okraj dovedl nás na zpevněnou cestu, z níž uchváceni sledovali jsme ve směru, odkud jsme byli přišli, výrazné výhledy na Krkonoše vpravo od bližší Ostaše. Na doporučení v itineráři zabočil jsem po několika stovkách metrů doleva na blízkou Slavenskou vyhlídku, odkud spatřil jsem zleva Modrý kámen, pod sebou Martínkovice, jehož domky situované podél místní komunikace připomínaly korále na natažené šňůře, za ní v pozadí ohraničovaly obzor v mírném oparu Javoří hory a konečně vpravo výrazně do tmava čněla Koruna.
Po návratu na cestu - bylo před desátou - přibyl jsem na občerstvovací stanici pochodu na rozcestí Pelovka. Četní účastníci pod slunečníky i mimo využívali tu možnosti svlažit svá hrdla a něco sníst, aby většina z nich snesla se po vlastním značení na kratší trasu 15 km.
pohled ze Slavenské vyhlídky doleva směrem na Modrý kámen si však člověk vychutná spíše v pokoře své samoty. Foto: L. Šlosar
na občerstvovací stanici při rozcestí Pelovka si účastník delší trasy na dlouhou dobu naposledy vychutnal atmosféru turistického pochodu. Foto: L. Šlosar
Nebyl to můj případ. Tento pochod zvolil jsem si ze tří důvodů: 1/ dosažení stavu nirvány před následujícími dny usilovné přípravy "Draka", 2/ vychutnávání pravé atmosféry turistického pochodu a 3/ návštěva jihovýchodní části Broumovských stěn. První důvod přetrvával, požadovaný stav mysli dostavil se již na startu, druhý se dostavil rovněž a to natolik, že jsem jím byl přesycen a toužil jsem více po samotě, a třetí měl právě nastat na delší trase.
Nevadilo pranic, že mě zrovna dostihl Luboš ze Rtyně, protože ten toho naštěstí mnoho nenamluví, a že zbytek trasy jsme sdíleli spolu. Dalších účastníků jsem spatřovali čím dál méně nejprve na další velmi blízké kontrole na rozcestí Pánově kříži, ještě méně pak na okruhu na Božanovském Špičáku ve zkamenělé zoo a na vyhlídce směrem jihovýchodním na typický dvojhrb Hejšoviny a překvapivě nevýrazný - odtud pozbývající své nápadnosti - hřbet Boru. Definitivního klidu nabyli jsme v dalším průběhu trasy - přes Junáckou vyhlídkou, kde jsme si pro absolutní úspěch zopakovali výhledy na zmíněné již polské kopce, posléze několika "houpačkami" skrze nízké březoví, z něhož vystupovaly roztroušené kameny, několika skalními bludišti, přes Signál, posléze již lesem s vysokými jehličnany s převažujícími již klesáními, z nichž nejprudší pod Sovími hrádkem sneslo nás na širokou lesní cestu, jež s definitivní platností po vlastním značení stočila trasu pochodu doprava směrem již na Polici.
dvouhrbý velbloud na Božanovském Špičáku skvěl se ve slunečné záři v celé své kráse. Foto: L. Šlosar
jiný dvouhrb - vrchol Hejšoviny - měli jsme možnost pozornost nejprve z vyhlídky na Božanovském Špičáku a později /na snímku/ z Junácké vyhlídky. Foto: L. Šlosar
Širokou cestu s tendencí spíše klesat vzápětí nahradila opět turisticky značená cesta s mnohými krátkými klesáními a stoupáními, až to poslední z nich - nejtáhlejší a nekonečné - od osamělé chatky vyneslo nás na rozlehlou louku těsně nad Barešovým křížem na Vambeřickou cestu s dalšími Božími muky, jež tu byly postaveny pro větší motivaci poutníků, kteří tudy kdysi putovali do zmíněného poutního místa v Polsku.
Tady jsme již po pohodlném terénu nechali se nést opět účastníky kratší trasy, jež přicházeli shora. Krom jiných předběhli jsme Loupežníky z Brend, kteří neloupili, neb stejně jako my čelili zrovna poslednímu mírnému stoupání na trase. Na jeho vrcholu otevřely se nám výhledy do již zcela otevřené krajiny, především na Ostaš, pod jehož dohledem, o nějž se dělil s Broumovskými stěnami po našich pravicích, sestoupali jsme kol pohořského kravína na kraj osady Velká Ledhuje a dále - sledujíce přitom po pravicích pod námi údolí Ledhujky, jímž jsme pílili před několika hodinami nahoru - ke zmíněné dříve restauraci Krčma a odtud po známé již cestě jsme po půlkilometru dospěli do cíle.
na rozcestí nad Barešovým křížem u jiného kříže vpluli jsme opět do postupně sílícího proudu převážně účastníků kratší trasy. Foto: L. Šlosar
Ostaš co maják před námi jakoby starostlivě dbal na to, zda jdeme do cíle správným směrem. Foto: L. Šlosar
Když jsem si promítl zážitky z posledních dvou pochodů, jež jsem absolvoval, pozitivně poznamenaných zvýšeným zájmem turistů, i ze všech ostatních pochodů, jež jsem letos podstoupil, a když jsem bezděky těsně před svým příchodem do cíle zaznamenal plakátek na pro mě zcela neznámý pochod Bezděkovský šmajd, dospěl jsem k závěru, že turistické pochody se stále u nás těší velkému zájmu - ať jde o turistické akce s dlouholetou tradicí hlavně v malých místech, těšící se hlavně obrovské náklonnosti místních obyvatel, kteří třeba už jiný pochod v kalendářním roce neabsolvují, anebo o pochody s relativně méně masovou účastí, kde se pochodník naopak těší příjemnému domáckému prostředí.
Protože jsem proti svému záměru na trase se loudat přišel i přičiněním Luboše již za 5 hodin, vypil jsem v cíli už toliko jedno pivo, po druhé hodině jsem se zvedl nejen s ozdobným křížem, ale i s keramickou plackou pochodu na hrudi, zachytil hnedle proti klášteru začátek silnice na Žďár nad Metují, stihl jsem na zmíněné železniční zastávce v pohodě již vlak ve 14,55 hod. a doputoval jsem opět přes Václavice a Starkoč do Trutnova již po půl páté, udělav tím své manželce stejnou radost jako muž předčasně se vrátivší z hospody.
Hrádouská vařečka /12. 05. 2007/ aneb Na každém stromě vařečka
Turistické akce vcházejí v obecnou známost z kalendářů turistických akcí. Turistická akce "Hrádouská vařečka" - pokud vím - není uvedena v žádném kalendáři. Přesto se jedná o pochod s velkou tradicí, s perfektní dokumentací jeho dosavadních ročníků, se skvělou prezentací na internetových stránkách, především pak se zajímavými trasami, skvělou organizací, rekordní účastí a neobyčejnou atmosférou.
Do dějiště pochodu Nového Hrádku jsme museli z Trutnova vycestovat rychlíkem v 06,40 hod., přestoupit ve Starkoči a ve Václavicích, zde se nedat zlákat možností startu na dalším tradičním, v oficiálních kalendářích neprezentovaném pochodu Václavice - Havlovice, a dojet do Nového Města nad Metují. Hned u nádraží jsme pod oblohou jakoby do modra vymalovanou nastoupili v 08,19 hod. do téměř prázdného autobusu linky Nové Město nad Metují - Olešnice v Orlických horách. Ten se však hned na místním autobusovém nádraží téměř naplnil samými účastníky turistické akce - až na dva cestující, jež vystoupili už v Blažkově - jednu babičku a jednu holku, jež na nás pohlížela do třetiny obnaženými zády a evidentně tedy s turistikou neměla nic společného.
Start pochodu se odehrával před a v sokolovně těsně nad náměstím východním směrem. Přestože zběžným prostudováním stránek pochodu byl jsem připraven na leccos, byl jsem překvapen hrozny účastníků, jež obsypaly stolek pro vyplňování účasti i pro prezentaci, schodiště sokolovny, veliký plánek akce a přilehlé občerstvení. Přitom jsem si uvědomoval, že nejbližší železnice od Nového Hrádku je asi deset kilometrů a ani spojení autobusem není až tak frekventované. Netradiční bylo, že pořadatelé nevybírali startovné, ale že na startu byla obrovská zavařovací sklenice, do které měli účastníci možnost dobrovolně vložit příspěvek na opravu sokolovny - přispěl jsem postupně 30 Kč, což asi nebylo málo ani moc.
na startu v Novém Hrádku přenesli jsme se o několik desítek let zpět, do dob, kdy dálkové pochody těšily se největší slávě. Foto: L. Šlosar
Na startu jsme obdrželi osmistránkový itinerář /já s magickým číslem 333 - heč!!/, na kterém bylo logo turistické akce ve stylizovaném tvaru vařečky, přehledný plánek jediných pěších tras 8 a 15 km, velmi stručný jejich popis, stručné údaje o zajímavých místech na trase, stručná informace o historii dosavadních 24 ročníků pochodů a - co pořadatelům upřímně závidím jako manažer a taky kronikář jiné turistické akce - přehledná tabulka s kolonkami o celkové účasti, účasti místních, účasti rodin a kolektivů, míst jediné kontroly akce a stručný údaj o počasí. Itinerář byl napsán dvojjazyčně - také polsky. Už z počátku bylo z mapky patrno, že trasy povedou severozápadně od místa startu po obou stranách říčky Olešnice.
Hned po úvodních krocích bylo zřejmo, proč popis trasy je strohý, účastníkům akce nedaly možnost bloudění nejprve šipky na asfaltu městyse, především pak listy se stylizovanými červenými vařečkami, které se objevily na stromech vždy ve sporných místech, kde byla možnost několika odbočení, a to několikrát vedle sebe, ale i podpůrně v nesporných místech trasy, dále pak v místech, kde je doprovázelo upozornění na nějaký místní název, někde v polovině trasy je počítala jakási holčina a docházela právě k počtu 81/pozn.: stejné děvčátko v cíli sdělilo Marušce na její dotaz, že vařeček na trase napočítalo 208/.
Trasa vedla převážně lesnatým terénem po širokých cestách, jež jen zčásti prolínaly turisticky značené cesty. Skrze místa s místními názvy Štěpnice a Šraňk vedla trasa nejprve směrem severním. Na rozcestí U Dubu, kde jsme však marně dub hledali, stočila se směrem severozápadním přes rozcestí U Jána, kde jsem poněkud zklamal, protože jsem si neodběhl vyfotografovat obrázek sv. Jana. Nato octli jsme se na turisticky značeném rozcestí u ústí Mezního či Hraničního potoka do Olešenky, na to jsme opět zlehka vystoupali na vysoké svahy nad řečenou říčkou a ze západu jsme obešli skaliska slující Kozí hřbet, jež pnou se tu od nepaměti do výšin 564 m n. m.. Přitom minuli jsme Bartoňův kámen /k 10 letům samostatnosti/, Karlův díl /místní název lesa/, Bílý kříž /kříž na skalisku nad prudkým svahem, kde se udála před lety tragická nehoda/, Louisenplatz - Luisino místo - doufám, že se ujme mnou navrhovaný zlidovělý název Luisina placka /kámen s pozlaceným letopočtem 1896 a korunkou připomínající německý knížecí rod Schaumberg-Lippé/ a Bartoňův nápis /"Kozí hřbety / Jos. Bartoň z Dobenína / 1925"/.
na trase prošli jsme kol několika místních zajímavosti - také kol Bartoňova kamene. Foto: L. Šlosar
Maruška s Vláďou se rozhodli, že od Bílého kříže budou pokračovat po trase pochodu a z prudkého srázu na druhé straně neseskočí, nejsme totiž žádní zkratkaři. Foto: L. Šlosar
To jsme již šli nad srázy nad Olešenkou a museli se prodírat skrze skupinky namnoze i mladých účastníků, kteří možná jdou při této příležitosti pochod jen jedinkrát za rok, což je i tak dobře, jen kdyby ctili zásadu, že je třeba dát přednost rychlejším, což je jim však nutno při jejich nezkušenosti prominout, a pro které, jsou-li z místa startu, je účast na pochodu téměř stejně prestižní záležitostí jako pro holky nosit haleny i v mrazech s odhalenými ledvinami, jen aby se probůh se nelišily od stáda, kde být jiný je takměř větším proviněním než podrazit kamaráda. Při této příležitosti naše zraky zalétaly s respektem naproti na prudké svahy po našich pravicích, vypínající se nad protilehlým břehem říčky Olešnice. Důvod oněch letmých pohledů blíže prozradil nápis v jednom takovém místě obnažujícím zvláště výmluvný výhled, kde místní název Spálená paseka kvůlivá požáru plenícího zde lesy v 80. letech předešlého století doprovozen byl slibem "Těšte se na protější kopec". Nato sestoupali jsme konečně k Olešnici kolem Kolářova hrobu, již nezřetelného hrobu sebevrahova, jenž se tu snad musel zastřelit nebo upít k smrti, protože tu nebyly kol nějaké skály, které by mu jeho snahu usnadnily.
nevědomý nebo ten, kdo jen tušil, prohlédl na Spálené pasece, co ho dále čeká - při pohledu na protilehlé svahy nad Olešenkou a po přečtení větičky nad vařečkou. Foto: L. Šlosar
Když jsem překlenul na Holubím potoku lávku přes Olešnici, stejně jako před týdnem v závěru Novoměstského šmajdu stál tu přede mnou Sendražský kopec s prudkým stoupáním, ke všemu se mezitím obloha postupně naplnila mraky a zrovna začalo pršet. Inovací bylo, že jsme nahoře na kraji lesa neodbočili doprava na zmíněný kopec, nýbrž doleva na jiný kopec Halačov. Odtud po travnatém terénu dorazili jsme do tradičně jediné kontroly pochodu, tentokráte na hřišti v Mezilesí.
osamělý posed pod šedavou oblohou uprostřed luk byl znamením, že udánlivě nekonečné stoupání nad protilehlý břeh nad Olešenkou ku svého konci přece jen dospělo. Foto: L. Šlosar
tradiční zde chleby s máslem a vajíčkem musel jsem na jediné kontrole v Mezilesí oželet, při pochodech téměř nejím, mé rozbouřené útroby by tyto nepřijaly, především pak máslo v syrové podobě. Foto: L. Šlosar
I tady to pulzovalo stejně jako na startu, byť již pod hrozivě tmavými mraky. Protože nemohu máslo v syrové podobě, vymkl jsem se tradici pochodu a chléb s máslem a s vajíčkem natvrdo věnoval jsem Marušce. Při odchodu z kontroly ještě než odezněla ozvěna telefonického rozhovoru s úbočím Krkonoš, kde zrovna pršelo, spustil se i zde toho dne první liják, já jsem u samot slujících Zajčina poprvé vytahoval deštník a ukrýval do batohu svého maskota medvídka Šeďánka.
Za oborou s vysokou zvěří slující Kravín, kde Vláďa zdařile komunikoval se pštrosem, jenž pro změnu odmítl mi pózovat, jsme se snad poprvé vlastní nepozorností vymkli vlastnímu značení, došli až na křižovatku silnic nad Rokolí, naštěstí si vzpomněli, že jsem vařečky na stromech sledovali v těchto místech již při cestě autobusem do Nového Hrádku a hnedle pod křižovatkou těsně nad Navrátilovou hájovnou jsme zkraje silnice na trasu navázali, šlo o zanedbatelnou zacházku. Sestoupili jsme znovu ku Olešnici, na protějším břehu vklínili jsme se do proudu pochodníků z kratší trasy 8 km a nechali se jím vynést do druhého prudkého, leč kratšího stoupání toho dne, již do Nového Hrádku, kde naše spěšné kroky zbrzdili jsme letmým exkursem k mřížím za vchodem otevřeného kostela sv. Petra a Pavla.
V cíli pak dostalo se nám vlídného přijetí pořadateli, kteří dali nám vybrat z vařeček, jež si za předešlých ročníků odnesli účastníci v počtu 7.777, na nichž bylo uvedeno datum pochodu a pořadové číslo letošního ročníku, jehož absolutní hodnota s ohledem na způsob užívání vařeček v některých rodinách, vyvolávala sugestivní asociaci. Vařečkou nás dekorovali sami pořadatelé spokojení s rekordní účastí 853, i přesto tento počet každému z nich poblahopřáli.
v cíli byly připraveny pro úspěšné účastníky vařečky, naštěstí i v případě zlobivých dětí toliko k dekorování. Foto: L. Šlosar
účastníci turistického pochodu Praha - Prčice chlubí se botičkou, účastníci Hrádouské vařečky naproti tomu vařečkou. Foto: L. Šlosar
Nedlouho před naším příchodem do cíle kostelní hodiny odbyly poledne, trasu 15 km jsme absolvovali za slušný čas 3 hodin. Bylo nutno ještě ukojit mé chodecké smysly, vypil jsem tedy v cíli jedno pivo, rozloučil se s Vláďou a Maruškou, kteří mířili do Nového Města nad Metují přes Klopotské údolí, sešel jsem k Olešence a - podstoupiv další dvě přeháňky - přes Peklo a Přibyslav došel jsem na vlak do Václavic, tak trochu i ze zvyku, přes Peklo jsem šel i předchozí dvě soboty.
Novoměstský šmajd /05. 05. 2007/ aneb Náchodskem a zcela sám!
Z bohatého výběru turistických akcí, jenž poskytovala první sobota v květnu, vybral jsem si nakonec pochod v Novém Městě nad Metují proto, že jsem si chtěl opět zkusit padesátikilometrovou trasu, a taky proto, že mám rád Náchodsko.
Aby se zdolávání dlouhé trasy neproměnilo v divoký souboj s časem, zvolil jsem raději ráno nepohodlí v podobě brzkého vstávání a půlhodinového pěšího putování na nejdřívější vlak ve 04,14 hod. Cestu na start mi nezkomplikovala ani výluka, z Václavic mě jako jediného dopravil do Nového Města nad Metují přistavený mikrobus.
Na startu nebylo příliš lidí, takže mě jeden z ochotných pořadatelů velice zevrubně a srozumitelně upozornil na tři záludnosti a drobné odchylky od itineráře, jež si vynutily mezitímní drobné změny ve značení. Před pochodem jsem obdržel velké jablko a tatranku a dopřál jsem si malé občerstvení v podobě turka a "panáka" ferneta.
Bylo pět minut před půl sedmou, když jsem vykročil po mě dosud neznámé silničce směrem na Přibyslav. Vlevo západní směrem na pozadí žlutavých ploch polí se řepkou olejkou nabízely se mi vzdálené výhledy ohraničené hustými mračny, jež dle předpovědí měly toho dne konečně přinést srážky, ale ve skutečnosti pouze zahrozily. Vpravo hluboko někde pod zalesněným srázem jsem jen tušil vody řeky Metuje.
V 7 hodin jsem v Přibyslavi u Božích muk odbočil doleva, později po nějakou dobu jsem sdílel s auty rušnou silnici z Nového Města nad Metují do Náchoda, minul jsem kostelík na Dobeníně, odkud výhledům do kraje dominoval pohled na rozsáhlou vodní plochu Rozkoše, bez bližšího shlédnutí ponechal jsem postupně čtyři pomníky z války prusko-rakouské války /dnes převažovala značně kondiční složka nad tou poznávací/. Po třičtvrtě na osm se mohl výpravčí na nádraží ve Václavicích podivovat, kde se tu po dvou a půl hodině znovu beru. Na silničce mezi Vysokovem a Starkočí podivoval jsem se, jak se vzdálenost mezi oběma obcemi tenčí, u urnového, resp. pampeliškového háje zkraje Starkoče přibyla další staveniště.
Za Starkočí jsem nejen dle instrukcí pořadatele, ale i dle jednoduchého a přesného itineráře i mapy bystře prohlédl místo, kde značená cesta odbočuje ze silnice, které jsem se podržel až do Studnice. Za Řešetovou Lhotovu - chráněn od horka, ale i od silného, ale nikoliv tentokráte studeného větru lesem - sledoval jsem proti proudu vody potoka Špinky, ale na rozcestí pod Bukovou horu v souladu s itinerářem odbočil jsem od jeho toku doprava, ovšem proti itineráři v souladu s doplňujícími informací pořadatele po jiné - zelené značce.
Ve třičtvrtě na deset za místem zvaným Osečina octl jsem se u tajemného pomníku, zvěstujícího, že v oněch místech před 82 lety byla zavražděna neznámým vrahem sedmnáctiletá dívka. V údajích na pomníku jsou zaklety údaje o mých blízkých: děvče bylo zavražděno přesně v den, kdy můj otec slavil své první narozeniny, a dívka se jmenovala jménem i příjmením přesně jako provdaná sestra mé babičky, ovšem z matčiny strany! Oba rody však žily daleko odsud, takže s mordem nemáme nikdo nic společného, i když dnes může být někdo trestně stíhán i na základě domluveného falešného svědectví několika zlodějů aut. Za necelou čtvrthodinu, předtím jako na každém pochodu překonav na cestě padlý strom, vynořil jsem se z lesa do odkryté krajiny, kde mohl jsem spatřit postupně Červený Kostelec vlevo, před sebou v dáli spíše vpravo Bor a úplně vpravo Dobrošov. Po silničce prošel jsem Zábrodí a Horní Rybníky a za obecním úřadem - bylo těsně po desáté - nenechal jsem se zmást tím, že značená cesta končí zcela nelogicky tady při ústí silničky, po které jsem byl přišel, na rušnou silnici z Červeného Kostelce do Náchoda u budovy bývalého hostince Čertovina u kříže vztyčeného na paměť toho, že na přímluvu generála Laudona bylo upuštěno od popravy zdejšího v 18. století majitele onoho hostince J. Kozáka z důvodu paše.
idylka s hájkem, polem řepky olejky a Rozkoší za Novým Městem nad Metují. Foto: L. Šlosar
Studnický mlýn mezi Studnicí a Řešetovou Lhotou. Foto: L. Šlosar
pomník zavražděné Růženky Červené u Osečiny. Foto: L. Šlosar
Dle poslední instrukce zmíněného již pořadatele namířil jsem si to rovně přes frekventovanou silnici k soše sv. Jana Nepomuckého do ústí tentokráte polní cesty a po ní se zakrátko dostal na silnici se žlutou turistickou značku, po které jsem došel do Horní Radechové, váhaje v jejím průběhu, zda mám odbočit ještě více doprava po polní cestě, což jsem naštěstí neučinil.
Ve vsi v půl jedenácté opakovala se předchozí situace jako přes kopírák - po překročení další rušné silnice na Náchod jsem nakročil u další sochy sv. Jana Nepomuckého na další cestu, jež mě po krátkém stoupání dovedla do obce Studénky. Na kraji obce jsem se dostal na silnici z Hronova do Náchoda a tady ve třičtvrtě na jedenáct na rozcestí u klád proti autobusové zastávce jsem si jako dobrovolnou samokontrolu opsal rozcestník "Studénky 475 m 2001 0410/65,5 M". Nato jsem dle itineráře zabočil v ostrém úhlu doprava a po zmíněné silnici vracel se do Náchoda - za zvuku hudby nesoucí se sem až z blízkého Hronova, což mě připadlo ve velebné české krajině jako nepatřičné, a za krásných výhledů na Bor, Levínské hory z Grodzynem, Gomolu a Dobrošov, jež jsem naopak ocenil.
I když nebylo horko, začal jsem pociťovat žízeň, a proto jsem ve čtvrt na dvanáct vzal za vděk pohostinství U Vlčků v obci Pavlišov, jež si majitel zřídil ve svém rodinném domku. V jeho milém intimním prostředí posadil jsem se proti velkému plakátu na stěně s optimistickým názorem, že … "krvesaje chlastání impotenci zahání". Protože jsem byl na pochodu a protože mi šlo o uhašení žízně, dal jsem si tu však přesto pouze pivo, a poté jsem po silnici přes Babí ještě ráznějším krokem došel do Náchoda.
Cíl pochodu se přibližoval, ale nejtěžší jeho části jsme měl stále před sebou. První z nich bylo stoupání na Dobrošov, jež jsem absolvoval přesně po značce, tedy i jeho úvodní lesní částí. V Jiráskově chatě úderem jedné odpolední hodiny jsem se zdržel jen za účelem razítkování. Nahoře na Dobrošově dosavadní silný vítr přecházel téměř ve vichřici. Půlhodinové přestávky jsem si dopřál v půl druhé u kiosku v Pekle, kde jsem zastihl Marušku z Trutnova a Vláďu z Jilemnice z kratší trasy. Do cíle jsem však pokračoval opět sám - nejprve proti proudu říčky Olešnice až na Holubí palouk /418 m n. m./ a nato neobyčejně prudkým stoupáním o délce 1,5 km na Sendražský kopec do nadmořské výšky 609 metrů, kam jsem vysupěl pět minut po třetí hodině. Nato jsem již v poklidu ze Sendraže klesal po kraji lesa, nenechav se zlákat luční cestou doleva, a později lesem do Libchyně. Tady už po několikáté toho dne /naposledy v Sendraži/ byl jsem zahanben tím, že jsem byl pozdraven domorodcem, rozdíly mezi lidmi i dětmi na venkově a ve velkých městech co do slušnosti přece jen v globálu stále existují.
Poklidná a spokojená závěrečná má cesta podél toku Libchyňského potoku přes sedmero lávek a mostů byla narušována jen nepříjemným pocitem bolících kolen. Na tomto úseku jsem zažil v posledních týdnech nebývalý přírodní úkaz - spadlo několik /asi dvanáct nebo třináct/ dešťových kapek. Na náměstí v Novém Městě nad Metují mě čekal stejně neobvyklý zážitek - jakási holka klonila se nad automobilem a šklebila se na okolní svět nejen nahými zády, jak jí předepisovala přísná móda, ale i rozhodnou částí své holé zadnice. Posedlost nebo ze zoufalství poslední možnost jak na sebe za každou cenu upozornit?
optimistický slogan v pohostinství U Vlčků v Pavlišově. Foto: L. Šlosar
kříž na skalce na Dobrošově připomínající, že poblíž byly pohřbívány oběti moru z roku 1713 z Dobrošova a Jizbice. Foto: L. Šlosar
každému, kdo po nekonečném stoupání, překročí travnatý vrchol Sendražského kopce, otevřou se znenadání daleké výhledy západním směrem. Foto: L. Šlosar
přede mnou z míst před Husovou lípou objevilo se Nové Město nad Metují jakoby se vypínající na středověkých hradbách. Foto: L. Šlosar
Protože jsem měl fotoaparát již přeplněn všelijakými svatými Jany Nepomuckými, raději jsem z posledních zbytků sil zrychlil do cíle, kde jsem byl snad jako jediný "padesátkař" očekáván vlídnými pořadateli - v konkurenci Babičky spokojenými s účastí 199 pochodníků.
Až na zmíněný pocit v kolenou také já odnesl jsem si příjemný pocit z dalšího putování na "padesátikilometrové" trase, jež jsem absolvoval zcela sám, neposkytnuv tak tentokráte všelikerým donašečům, práskačům a denunciantům příležitost k tomu, aby se mi pokusili na jedné straně narušovat spokojené manželské, na druhé straně ryze kamarádské vztahy.
Okolo pevnosti Dobrošov /28. 04. 2007/ aneb Na pochodu s léčitelkou
Hnedle po dočasném zatím svém vzmachu, jenž zaznamenal jsem dosud nejlepším svým letošním výkonem - absolvováním "padesátky" v Hořicích o předminulé sobotě, poklesl jsem v zápětí hluboko, protože jsem byl následně stižen lehce zvýšenými teplotami, rýmou, dokonce i občasným kašlem. Zradě svého organismu čelil jsem noc co noc důkladným pocením. Když jsem své potíže usměrnil do přijatelných mezí, umožňujících mi předešlou sobotu vůbec se nějakého pochodu zúčastnit, svěřil jsem se do péče občasné a bezplatné, přece však úspěšné léčitelky Jany z Buků. Zde zaznamenávám průběh její zázračné terapie, hodné následování, samozřejmě s přihlédnutím ke specifikům každého z nás:
Mesiáška ta přikázala mi ponejprve, abych byl připraven v 05,40 hod. na autobusovém nádraží v Trutnově. Aby snad nedošlo k zádrhelu, měl jsem ještě předtím na Zelené louce nastoupit do autobusu na lince Pec pod Sněžkou - Trutnov a svěřit se do péče léčitelčiny již zde, učinil jsem tak naštěstí ještě s větším předstihem, než mi ukládal jízdní řád.
Z Trutnova dovezl nás autobus do Náchoda těsně před hodinou sedmou ranní a odtud z prostoru obou nádraží vydali jsme se doprava ulicí Kladskou. S ohledem na svůj ještě nedoléčený stav pomyslel jsem logicky na lázně Běloves, jenže před pekárnou odbočili jsme doleva do jakési ubytovny, kde měl jsem vyplnit nějaké papíry - asi záznam o přijetí pacienta. Byl jsem ještě otupělý od poslední noční potní kúry, jež mi umožnila před pochodem nezvyklý sedmihodinový spánek, pamatuji si toliko, že jsem měl ve vyplňovaném formuláři zaškrtnout položku "25 km" …. a taky mi uvízlo z oněch chvil slovní spojení "Okolo pevnosti Dobrošov".
Nato vykročili spodem jakéhosi železničního podchodu a dospěli do zmíněných lázní Běloves k hotelu Bonato, jenže k mému překvapení jsme tyto minuli a rázně uhnuli doprava a v lese slujícím Montace vznesli se nad Metuji po jejím levém břehu, jenž nám bylo posléze - jak se ukázalo - souzeno sledovat hodnou dobu. V mrazivém a uklidňujícím chladu potkávali jsme pejskaře a já se svými laickými znalostmi usoudil, že léčitelka vycházejíc z teorie, že každá choroba je původů psychických, rozhodla se zahájit svou terapii klidem. Ten záhy vystřídal znovu ruch města Náchoda a s ním vnitřní mé výčitky svědomí, že jsme až příliš bez povišmnutí minuli prodejnu náchodského pivovaru.
Naštěstí sledovali jsme dále Metuji v okrajových částech města kol zimního stadionu, přes Bražec, jenž spíše rozkládal na druhém břehu, a konečně přes chatovou osadu Na ostrovech, kde tamní osvěžovna měla ještě zavřeno. Po několika stovkách překvapil nás před námi pohled zde pro mě nečekaný - jež jsem přisuzoval vidinám z titulu agonie po již zmíněné potní kúře - do žlutahněda novotou svítící most - v místech, kde překlenoval řeku, dokonce krytý. Ukázalo se však, že jde o jev zcela hmotný, stejně následující silnička, jež umožnila nás v několika desítkách metrů vyšvihnout nad Metují nad jejími tentokráte pravými břehy, a následně znovu klesnout k dalšímu mostu - dvojčeti onoho prvního - a dostat přímo do Pekla, jež však byla pro účastníky pochodu rájem. Byla tu jediná a vlídná kontrola, kde pacient Luděk proměnil se na chvíli v šéfredaktora Zpravodaje a požádal tu o článek do zmíněného periodika. Nalézal se tu rovněž kiosk, kde vhodně doplnil jsem dnešní mi předepsanou terapii jinou osvědčenou pro změnu na základě mých zkušeností - pročištění průdušek vhodně vychlazeným pivem.
Po milé té přestávce opustili jsme břehy Metuje a následovali jsme tu levý, tu pravý břeh přítoku předešlé naší průvodkyně - nyní Olešenky. Nyní jsme počali téměř nepatrně stoupat. Na Holubím palouku, v místech, kde hraniční kámen připomíná hranice tří revírů a Bartoně z Dobenína, v místech, kde do Olešenky vtékají vody Hraničního potoka, léčitelka se nejprv ujistila, že jí svěřený subjekt snáší její dosavadní terapii uspokojivě, to jest nesiná, nechytá se za místa, kde tuší srdce, a jeho dech svou hlasitostí příliš neruší radostný hlahol vod obou toků nad milým svým setkáním, a na to zavelela k ráznější zteči proti vodám řečeného potoka až do vsi Borová. Na kraji obce, aniž by došlo ke změně distance obou hrdinů této reportáže, vykračovali si tito každý na území jiného státu, Léčitelku totiž její operátor přivítal na území Polska, v důsledku čehož se hnedle nato se její mobil vybil.
novotou svítící mostek přes Metují se ukázal jevem zcela hmotným. Foto: L. Šlosar
také jeho dvojče, jehož prostřednictvím jsme se opět dostali na levý břeh Metuje do Pekla, mělo daleko k fikci. Foto: L. Šlosar
na kontrole u Bartoňovy útulny se navzájem shledávalo, pozdravovalo, razítkovalo a také cosi pro Zpravodaj sjednávalo /zleva Erika z Dolní Radechové a Jana z Buků/. Foto: L. Šlosar
hraniční kámen na Holubím palouku připomíná hranice panství Frymburku, České Čermné, Pekla a taky Bartoně z Dobenína. Foto: L. Šlosar
Ve vesnici samé, z jejíž asfaltových komunikací odrazem téměř letní paprsků sálalo horko zmírňovaným vlahým větrem, zalilo se oko staršího z účastníků slzou, neb připomenul si tu slavné zdejší pochody, jejichž největší věhlas stačil taktak stihnout v letech 1992 a 1993. Minuvše po pravici kostelík dominující obci a krátký lučinatý úsek, v němž nesměli jsme se nechat svést cestou doprava, prošli jsme další lesní úsek pod kopcem Kašpárka, až objevila se před námi polní cesta s osamělými břízkami a smrkem s utěšeným pohledem - tak vhodným pro léčebnou proceduru - na Českou Čermnou. Zkraje obce zmátla nás po levici osamělá, snad Vojtu Náprstka pamatující žlutá značka, jež nás předčasně vylákala z obce. Naštěstí záhy prohlédli jsme svůj omyl a nechali se zavést do středu obce, potvrdivše si tak moji teorii, že turisticky značená cesta by neměla minout hospodu.
Protože však hospoda U Javora otevírala až v 15 hod., nechali jsme se ochotně svést klesající silničkou až k hraničnímu přechodu, jenž nechali jsme však po našich pravicích, a posledním z lesních úseků, jež na trase převažovaly a ochraňovaly nás před již téměř letním horkem, a prostoupeným několika krátkými stoupáními, jejichž zdárné absolvování mohlo snad vyvolat u terapeutky podezření, že pacient je simulant /nebyla to pravda, on je přece jen aspoň trochu trénovaný/, dostali jsme se na rozlehlou plošinu, kde na pozadí stále sytě zelených luk často narušovaných žlutí pampelišek /nebo snad smetanek lékařských?, já byl tenkráte za školou/, oceňovali jsme nádherné výhledy na Orlické hory či Ostaš a další dominanty i vzdálenějšího okolí.
Asfaltová silnička přivedla nás pak po několika stech metrech po několikahodinové poklidné chůzi ve čtvrt na dvě ku konci mé zdravotní léčby - k Jiráskově chatě na Dobrošově. V rámci ukončení terapie obdrželi jsme pivo a velmi posilující čočkovou polévku - v režii akce. Na to usadili jsme v chatě samé, jíž konečně vyprázdnili cestující dvoupatrového autobusu, a vychutnávali si okolního klidu, dalšími tu pivy, tu zmrzlinou, tu minerálkami, ano i v jednom případě cinzanem, taky působením zdejšího učňovského dorostu, jenž snad možná občas chyboval, ale svou práci vykonával poctivě a pohotově.
Velice neradi opouštěli ona poklidná místa, kde snad pozdravovali by se i největší nepřátelé, a počali sestupovat do tvrdé každodenní reality, jíž nás velice důrazně připomenulo nevypravení vyhlédnutého autobusu v 16,35 hod. na lince č. 640125 101 z Náchoda na Trutnova bez slůvek vysvětlení třeba pomocí sesterského nádražního tlampače, což jsem temperamentně nekomentoval snad ani ne tak proto, že se mi na hrudi houpal ozdobný kříž, jako spíše proto, že mé duševno nacházelo v překrásném stavu psychické beztíže, důsledku to účinné zdravotní terapie chůzí, jíž jsme právě byl absolvoval. Do Trutnova dojeli jsme až železničním spojem vyjíždějícím z Náchoda v 17,04 hod., jenž naštěstí proběhl plynule, byť byl v důsledku rozsáhlých úprav na železničních tratích komplikován náhradní autobusovou dopravou mezi Náchodem a Starkočí. Léčitelka tak na svůj další spoj musela čekat hodinu, což jsem jí bohužel neusnadnil tím, že jsem se nechal příliš spontánně zlákat pohotovou nabídkou na přepravu domů sousedovým autem.
na pozadí zelenožlutých luk a při vzrostlém stromoví připadá pohled na kraj České Čermné jako kýčovitá, až neskutečná selanka. Foto: L. Šlosar
na pozadí zelenožlutých luk objevuje se konečně před námi Jiráskova chata na Dobrošově s rozhlednou. Foto: L. Šlosar
v cílové kontrole při Jiráskově chatě sklízí Jana z Buků za svou léčitelskou činnost zaslouženou žatvu v podobě diplomu a razítek. Foto: L. Šlosar
na pozadí zelenožlutých luk těsně před sestupem z Dobrošova naskytly se nám výhledy na dělostřeleckou tvrz Zelený a na jejím pozadí hřeben Orlických hor. Foto: L. Šlosar
Protože mi léčba chůzí velice pomohla, na svou léčitelku mám pro další sobotu jedinou prosbu: aby mi naordinovala zdravotní terapii v podobě dvojnásobné dávky.
O Žižkův štít /21. 04. 2007/ aneb Ten úžasný pocit svobody
Bylo poměrně pozdě - něco po půl deváté, byl jsem totiž na trase padesátikilometrové trasy dálkového pochodu "O Žižkův štít" teprve hodinu. Sestoupal jsem zrovna z Hořického chlumu po jeho severním svahu, když předtím u paty rozhledny získal jsem razítko první kontroly. Les vystřídala otevřená krajina. Rozpoznával jsem známé dominanty zdejšího kraje, především Zvičinu, v dáli i vzdálené ještě zasněžené krkonošské svahy, také bělavou věž kostela v Lázních Bělohrad a poněkud vpravo i osamělou věž kostela sv. Petra a Pavla na Byšičkách. Až po obzor byl nebeský prostor zbarven do ničím nepřerušované syté modře, viditelnost byla ostrá, zásluhou větrů vanoucích ze severu bylo až mrazivě chladno - pro pravidelnou chůzi ovšem příjemně. Měl jsem sice před sebou ještě pětačtyřicet kilometrů usilovné chůze, ale spoustu času - v případě nezbytnosti ještě skoro jedenáct hodin čistého času. Právě jsem zakoušel nejsvobodnější pocit, jenž znám, mít možnost skoro celý den pravidelným, sice usilovným, ale nijak intenzívním tempem procházet se po překrásné zvlněné krajině - vůbec nevadilo, že z větší části známé a že trasa byla vytčena - a stejně svobodně nechávat volný průběh svým myšlenkám, představám a úvahám.
Do Hořic jsem předtím přibyl mírné zpožděným autobusem teprve po sedmé hodině, kdybych dal přednost nejdřívějšímu spoji vlakem ve 04,12 hod., jímž bych se do Hořic dostal oklikou, získal bych nanejvýš půlhodinu, přičemž bych vstával o dvě hodiny dříve. Za tohoto stavu bylo rozumné vzdát se předposledního autobusového spoje zpět v 17,12 hod., využít úplně posledního spoje z Hořic ve 20,15 hod. a poskytnout sobě na zdolání první letošní "padesátky" potřebného klidu, pohody a svobody. Po překlenutí silnice z Miletína do Lázní Bělohrad dostal jsem na úzkou silničku, jež plní i funkci cyklotrasy, která se pak vlnila rovnou krajinou co had, a na níž jsem ponechával svůj další dílčí cíl zmíněný již kostel na Byšičkách čím dál více vpravo, až jsem načas zapochyboval, zda jsem neměl odbočit někde dříve doprava a bezmála jsem tak učinil dodatečně přes pole, nakonec jsem přece vytrval, což bylo dobře, neb rázná odbočka doprava u usedlosti slující dle mapy Nový dvůr mě k vytčenému cíli přece dovedla. Tam nahoře na odpočívadle poněkud vlevo od kostela mohl jsem po delší době osvobozujícího osamění pohovořit při čaji a horalce se živou duší, přesněji řečeno se dvěma dušemi - členy další kontroly.
po úvodním stoupání se přede mnou v plné kráse objevila rozhledna na Hořickém Chlumu. Foto: L. Šlosar
ze druhé kontroly byl překrásně patrný kostelík v Byšičkách. Foto: L. Šlosar
Takměř s pocitem provinilosti, že rázným pravidelným tempem porušuji jeho ospalý lázeňský klid, prošel jsem bez otálení po pravé straně náměstí Lázně Bělohrad a záhy je opustil směrem severním, u posledního domku od jeho obyvatelky doprovozen srdečným přáním šťastného putování. Nato po suchem rozpraskané půdě vybral jsem se skrze pole zprvu do mírného stoupání, v lese pak poněkud prudšího, jež dovedlo mě přes další pásmo polí do obce slující Bukovina, na jejímž vzdálenějším kraji u hřbitova počal jsem se zdejšími nebožtíky sdílet utěšené výhledy na dík skvělé viditelnosti jen domněle blízké, mnohde ještě pozůstalými sněhy bělobou zářící pásmo Krkonoš. Zmíněným výhledům bylo věnováno osamělé místo vlevo od na mapě označené kóty 532 - Krkonošská vyhlídka, jež si zasloužilo mé krátké zastavení, předtím než jsem se zhoupl zalesněným údolíčkem a téměř nečekaně na to se vynořil na silnici zkraje obce Pecka po své levici sledován červenou střechou místního hradu.
Za absolvování následujícího chronicky mi známého úseku, nejprv dokonce silničního přes Kal, a nato lučinatého přes Bystrý Mlýn a závěrečného opět silničního neoblíbeným stoupáním obcí Zvičina byl jsem posléze odměněn nejzdařilejšími toho dne výhledy na Krkonoše a o několik minut později - po zaprezentování u další kontroly před Raisovou chatou na vrchu Zvičina - bezmála třičtvrtěhodinovým pobytem v chatě samé, obsypané sice zvenčí davy především cyklistů, leč uvnitř překvapivě poloprázdné. Dík pohotové obsluze měl jsem tu dosti času na čočkovou polévku, pivo a kávu, a možnost nato včas chatu opustit tak, abych se mohl dostavit na rozcestí nad Třebihoští dokonce s takovým předstihem, že mé kroky muselo zbrzdit volání za mnou.
nejen z Krkonošské vyhlídky, ale také ze silnice těsně nad Peckou byly ostře viditelny Krkonoše. Foto. L. Šlosar
nejvýrazněji bylo možno spatřit Krkonoše tradičně ze Zvičiny. Foto: L. Šlosar
Měl jsem tu dohodnuto setkání s Janou z Miletína a jejím synem Jeníkem, a taky se psy Rolfem a Rufem, a za dalším rozcestím za Pernou následnou exkurzi po zdejších smírčích křížích - pozůstatků oněch dob, kdy taky nějaký loupeživý rytíř ze Semechnice či třeba z Kadaně okradl téměř samoživitelku malých dětí o poslední peníze a nádavkem ji obžaloval z čarodějnictví, ale přece věře přece trochu v Boha, nechal jí postavit aspoň smírčí kříž, aby si tam nahoře vylepšil kádrový profil /dneska by si akorát tak za ukradené peníze postavil sídlo/.
První kříž nalézal se vpravo pod okrajem lesa až v jeho rohu, další dva vlevo - jeden z nich od žlutě značené cesty asi 25 metrů kousek pod křižovatkou cest, k poslednímu nejvzdálenějšímu jsme se museli vrátit asi 30 metrů zpět na boční cestu a nato dvěstě metrů klesnout svahem dolů. Když pak objevila se před námi silnička z Dolního Dehtova do Bílé Třemešné, přehlédl jsem zřejmě nepříliš výrazné značení a pokračoval jsem se svými souputníky rovnou po silnici, jež nás svedla do zmíněného již Dolního Dehtova předčasně, čímž jsem vynechal neúmyslně další atrakci trasy Skrýše a tím asi 3 km v obtížném terénu. Na silnici za hřbitovem jsem se rozloučil se svými dočasnými souputníky nechtěje iritovat Jeníka pro něj zbytečně rychlým tempem.
smírčí kříž blízko Perné, zvěstující, že jakýsi Mikeš spadl z hrušky, protože kradl právě ovoce. Foto: L. Šlosar
Ve vsi ještě zdeptán trapným omylem učinil jsem však nepatrnou zacházku až k hlavní silnici, mí souputníci mě tak dohonili a definitivně mě opustili na kraji Zdobína, kde zamířili do restaurace U Tučků. Já pak v Miletínských Lázních vyhledal nejprve na doporučení Jany nedaleký kříž s Ukřižovaným a s obnoveným zlatým nápisem, dbal jsem i druhého doporučení a zastavil se ve zdejší restauraci. Byla tu ochotná a pohotová mladá paní hostinská nabídnuvši mi dokonce i popelník, jenž jsem nikdy v životě nepotřeboval, dále veselá společnost, jíž vévodil muž v zeleném nešetřící těmi nejodpornějšími vulgarismy, což by ho vylučovalo z převažující společnosti pouze takových žen, jež se ještě udržují na určité úrovni a více si sebe váží, taky mladá matka, k níž vinul se hezký dlouhovlasý blonďatý syn a z jejichž úst vinul se pro změnu dým z cigarety, a konečně Jan Hus, do něhož se naváželi nějací preláti, biskupové a taky jeden císař - ti všichni nacházeli se v dostatečném odstupu od předešlých na kopii Brožíkova obrazu.
Příjemné osvěžení mě velice posílilo na později, kdy po sestupu do městečka Miletína, jehož z dálky malebný vzhled narušovala postupně sílící hrozivá duňba do dálek ohlašující zdejší pouť, až bylo mi nutno projít krajem náměstí apokalypsou - nebylo zde ke hnutí, jeden hlasitý hit z jednoho stánku co kulisa přecházel v druhý z druhého stánku, proboha lidičky, jak můžete trávit taková děsivá odpoledne v kraválu a v těsném obklíčení ostatních?
Na poslední občerstvovací kontrole v Miletínku při tradičním skříňovém automobilu naštěstí byl hluk vystřídán tlumeným hovorem především cyklistů a občerstvením, jen ten světec stojící blízko - sv. Jan Nepomucký - přišel zkrátka, ničeho se z toho na něj nedostalo.
Poté pokračoval jsem do Červené Třemešné a Dachov, odkud jsem obešel částečně Hořice po Malátově stezce až na vrch Gothard, kde mě před poslední kontrolou definitivně dohonil Mirek z Lipůvky, jenž mě ke konci pochodu vždy po návštěvě nějaké hospody vytrvale stíhal, a s nímž jsem po čtvrt na sedm dospěl do cíle.
na kontrole na rozcestí u Miletínku Mirek z Lipůvky diskutuje natolik temperamentně, že pořadateli Jirkovi vulgo Vetešníkovi z Hořic jakoby vypíchl oko. Foto: L. Šlosar
z poslední kontroly na vrchu Gothard snoubil se utěšený výhled na Riegrův obelisk i na město Hořice se stejně utěšeným pocitem, že první "padesátka" je zdolána - byť s malou vadou na kráse. Foto: L. Šlosar
Hodinovým poté posezením v restauraci Bohema umocnil jsem definitivně ten nekonečný pocit svobody, jenž mi toho dne umožnil sdostatek času a jenž naopak poněkud omezila tenčící se moje hotovost. Nato jsem odjel v pohodě z Hořic autobusem ve 20,15 hod. do Trutnova a domů na Zelenou louku dostal se těsně navazujícím spojem místní dopravy, spokojen s první svou letošní "padesátkou" - až na neúmyslné zkrácení trasy před Skrýšemi, které rovněž by se dalo zdůvodnit co projev onoho pocitu svobody, kdyby neplatilo současně, že svoboda končí tam, kde nastupuje povinnost, byť dobrovolně přijatá. P. S. Pochod měl ještě podivný dozvuk. Již svým souputníkům mezi Zvičinou a Zdobínem a taky sobě jsem tvrdil, že vynechané 3 km odčiním po svém příjezdu po 21. hodině večerní chůzí domů. Jak jsem vylíčil, své předsevzetí jsem nesplnil. Byl jsem však donucen svůj příslib přece splnit. Druhý den v neděli před 20. hodinou musela jet moje manželka ke tchyni, protože se necítila dobře. Protože se již šeřilo, svou ženu jsem doprovázel. Zpátky domů z České čtvrti na Zelenou louku jsem šel pěšky. Bylo shodou okolností po 21. hodině, i když o den později ……
Oblastní zahájení turistické sezóny /14. 04. 2007/ aneb Redakční toulky mezi Jaroměří a Smiřicemi
Čtyři roky existující oblast KČT Královéhradeckého kraje bohudík nezačínala s prázdnou. Může se opřít o blahodárné spojení nejlepšího funkcionářského kádru bývalých oblastí, z nichž vzešla, a o bohatou činnost většiny jejích dobře "zavedených" odborů. Bývalá oblast KČT Krkonoše a Podkrkonoší jí pak dala do vínku více než desetiletou tradici srazů. Bývalá oblast KČT Jiráskova Královéhradecká dodala pak tradici oblastních zahájení turistických sezón. V sobotu jsme se přesvědčili o tom, že i tyto tradiční již jarní akce mají pro další stmelování oblasti rovněž svůj význam.
Letošního oblastního zahájení se ochotně ujali turisté KČT Smiřice, kteří v zájmu smysluplného naplnění jeho významu předsunuli tradiční Turistické setkání v Jaroměři o měsíc dříve a v jeho rámci druhou nejvýznamnější akci oblasti uspořádali. Je samozřejmé že na tak významné události nemohla v plné síle chybět ani redakce čtvrtletníku oblasti Zpravodaje.
Její členové, posíleni ještě o možná pro budoucnost jejího adepta Toma z Buků, sešla se v Trutnově na autobusovém nádraží v 07,50 hod. a ihned nastoupila do navazujícího autobusu dálkové linky Pec pod Sněžkou - Český Krumlov, jenž ji o půl hodiny později vyložil přímo v místě zahájení v Jaroměři. Redakce se pak přesunula pomalým krokem na vlakové nádraží a hned na to o sto metrů dál k Železničnímu muzeu Výtopna Jaroměř.
Tady se již kupily houfy turistů dle sídelních míst klubů oblasti, k naší radosti se k nim za několik minut přidružila i četná výprava turistů z mateřského odboru členů redakce. Začátek podniku nejprve vyznačoval toliko osamělý stolek před výstražným křížem pro železniční přejezd jednokolejný a starým muzeálním železničním nákladním vozem, na který o několik minut později co Jegorov a Kantarija - ovšem při zemi - připevnili na kole sem dorazivší pořadatelé modrý prapor KČT.
Protože redakce v navlas stejném složení navštívila toto zajímavé muzeum 11. září 2004 a protože nás překrásné letní sluneční počasí pod sytě modrou ničím nerušenou oblohou inspirovalo k jinému záměru, vybrali jsme se ihned dle popisu trasy na červeně značenou cestu směrem k Labi, po jejímž pravém břehu - inspirováni poklidným tokem řeky - vykračovali jsme si volným krokem /jeden byl v tu dobu obzvláště volný/ úzkou stezičkou, sledujíce po našich pravicích oba kostely v Semonicích a posléze izolovaná vodní jezírka, do kterých se snad před lety jednou provždy přelila říční voda při povodních, po levicích pak uklidňující již zmíněný běh vod v těchto místech ještě netušeného veletoku, nad nímž u Černožic vypínal se mladší bratříček litolského mostu a jenž později konečně již přetínalo zdymadlo jež - spolu se siluetou kaple Zjevení Páně, která téměř současně objevila se před námi vpravo - bylo znamením, že se blížíme do průchozího místa zahájení - do Smiřic.
start pod hrdě vztyčenou vlajkou KČT před železničním muzeem v Jaroměři. Foto: L. Šlosar
most u Černožic. Foto: L. Šlosar
Když utichla střelba na střelnicí, jíž nám bylo nutno již v městečku samém minout, my zvláště citliví uslyšeli jsme v podvědomí jiný zvuk, jenž v blízkosti v odrazu sluníčka do běla svítící kaple nabyl na intenzitě, byl to tepot srdce oblastního zahájení - restaurace Dvorana. Přišli jsme sem nyní ve třičtvrtě na jedenáct včas, abychom po prezentaci ve vstupní místnosti - třímajíce v rukách pamětní list s obrázkem kaple uzavřeného do elipsy na pozadí modré oblohy - usedli do ještě poloprázdné levé části restaurace a nerušeně se občerstvili.
Redakce, jež vychutnala krásy interiéru kaple již po předešlých dvou oblastních konferencích, vyslala Toma co svého posla na prohlídku této atrakce - okořeněnou akustickými vložkami /však se nám o tomto svém zážitku dozajista rozepíše na stránkách Zpravodaje/ a sama vstřebávala a absorbovala v restauraci a později před kaplí skvělou atmosféru zahájení, jež se stupňovala příchody a především příjezdy dalších účastníků.
Těsně poté co naplnilo se ve Smiřicích poledne, opustili jsme skoro neradi toho dne turistice tak požehnané místo a vybrali jsme se uskutečnit další turistický program překrásného zářivého dubnového dne. Vykročili jsme rázně dlouhou ulicí směrem ku nádraží, těsně před ním uhnuli jsme zprvu méně důrazně a později již ostře doprava do vsi slující Holohlavy a po opatrném překlenutí rušné vozovky z Hradce Králové do Jaroměře minuli jsme štíhlou kapličku s Madonou s Jezulátkem ostře kontrastující s blízkým moderním činžáčkem.
Nakročili jsme tak do silničky na cyklotrase č. 4252, jež v odkryté krajině - skýtající do daleka především na částečně ještě bílé Krkonoše a Orlické hory zřetelné výhledy - plazila se ve dvou obrovských smyčkách - z ptačí perspektivy připadajících nepochybně vzdušnému pozorovateli co mnohonásobně zvětšená anakonda velká (Eunectes murinus) - ku Habřině. Do vsi té jsme však nedošli, neb topolovou alejí odbočili jsme hnedle za druhou smyčkou doprava na výraznou vyvýšeninu, nositelku jednoho z mnoha v české krajině četných dnes již nepoužívaných názvů Chloumek /dnes by akorát tak nesly pojmenování Forrest či Hurst, certainly/.
Tam nahoře v překotné dnes nadmořské výši 297 metrů dospěli jsme na plošinku, kde vedle sebe rozkládaly se dva hřbitovy, z nichž tomu starému vévodil již předtím do daleko zbadatelný hřbitovní kostel sv. Václava se zřetelným zobrazením světcovým nad vchodem a s četnými starobylými náhrobky při venkovních části jeho zdí. V levém předním rohu pak nacházela se druhdy zvonice, uvnitř zcela devastovaná, jež se mi stala osudem. Nechal jsem se obloudit Tomovým přáním a sestoupili jsme společně po žebříčku zbitém z kmenů do těsné komůrky, snad druhdy krypty, v níž jsme při skromném svitu baterky neviděli ničeho, ani případnou mrtvolu. Značně zašpiněný a podrápaný odmítl jsem rázně další Tomovo přání přistavit žebřík k půdě a použít ho k výstupu na ni.
Sestoupali jsme ze sedla mezi Chloumkem a dalším kopcem Prašivkou a navázali jsme při zdaleka viditelném "číňanovi" na modře značenou cestu, jež nás zavedla do Neznášova, kterážto obec připadla nám co zázračně uchovaný anachronismus dávných dob, neb nás tu nezávisle na sobě pozdravilo několik dětí. Nato vystoupali jsme do Císařského lesa, minuli jsme jakýs záhadný kámen s letopočty 1918, 1928 a 1945 a nakonec nechavše uhnout modře značenou cestu doprava přišli jsme ku kostelu ve Velichovkách. Hnedle za vchodem na hřbitov - kol něho se rozkládající - vlevo hned vedle zdi vyrušili jsme na chvíli z věčného spánku kadeta 10. c. k. pěšího pluku hraběte Mazucheliho Karla Sonnenwenda, jehož pomník ponořený mezi větvemi zeravu připomíná nepochybně zbytečnou smrt dne 28. 06. 1866 této jedné z mnoha obětí nesmyslného válčení. Zastavili jsme se posléze u smírčího kříže vedle kostela - vytesaným křížem přivráceného ve směru dalekých výhledů do kraje.
na Chloumek vedla uklidňující topolová alej. Foto: L. Šlosar
kostel sv. Václava na Chloumku vlevo s mírně osudnou zvonicí. Foto: L. Šlosar
záhadný kámen s letopočty 1918, 1928 a 1945 a s Tomem. Foto: L. Šlosar
kostel Proměnění Páně ve Velichovkách byl příslibem zajímavostí v jeho těsném okolí. Foto: L. Šlosar
Jana a Tom u smírčího kříže ve Velichovkách - mnohem větší by měl vystavit za své všivárny jeden pán ze Semechnice. Foto: L. Šlosar
Tím považovali jsme naši misi naplněnu i ve Velichovkách a rozhodovali se, zda splníme svůj původní záměr pokračovat dalších 9 km do Dvora Králové nad Labem kol dalšího pomníku z války roku 1866 v Hřibojedech. Bylo těsně po 15. hodině, tento cíl bylo sice reálné do odjezdu tamního posledního autobusu ve třičtvrtě na sedm stihnout, ale Jana moudře usoudila, že by nebylo vhodné osmiletého a přece jen trochu unaveného syna zatěžovat snahou stihnout za každou cenu vzdálenější cíl. Poseděli jsme proto v pohodě na terase restaurace nacházející se asi tři sta metrů od vchodu do lázní a posléze jsme v pohodě ušli zbylých 6 km do Jaroměře, kde jsme po krátkém posezení před cukrárnou u nádraží nasedli v 18,21 hod. do rychlíku a za hodinu dojeli domů - spokojení s právě prožitým krásným slunečným dnem - jak po stránce novinářské a společenské, tak i po stránce turistické a poznávací, v jednom případě pak i s návratem na turistické akce v naší lokalitě.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Praha - Prčice, ale také odjinud /19. 05. 2007/ aneb Se smrdutým skunkem v botě a co tomu předcházelo /napsal Mirek z Kryblice
"Dnes a nebo nikdy" řekl jsem si při nástupu do vlaku, a nechal jsem se unášet směrem ku Praze.
Zapomněl jsem na chvíle, že jsem bezprostředně v celém týdnu před pochodem měl v sobě pochod Českým středohořím (Milešovku, Ostrý, zřícený hrad Kostomlaty a neminul jsem ani Bořeň u Bíliny. Trochu zklamání, že jsem neviděl z Milešovky Alpy bylo zapříčiněno deštivým počasím se špatnou viditelností. Po přesunu do Litvínova jsem dokončil putování po Krušných horách započatém v minulém roce. Horní Jiřetín, Český Jiřetín, Hora sv.Kateřiny s rozhlednou, zřícená rozhledna Jeřabina, hraniční přechod Moldava, lyžařský areál na Bouřňáku, vyhořelá vyhlídka Strážiště u Chomutova. Krušné hory jsem opouštěl v městě Most s nádhernými výhledy z rozhledny bývalé hradní věže gotického hradu Hněvín, který vévodí na kopci nad Mostem. Za týden jsem měl v nohách 176 km.
Hurá do Prčic!!
Po zvážení, že mi zůstalo trochu energie, a i když mě kolegové nechali ve štychu, rozhodl jsem se pochod absolvovat, i když ve zkrácené variantě 50 km resp.49 km. Přestože nemám rád tyto masové pochody, chtěl jsem si již delší dobu vyzkoušet tuto známou tradiční akci a nasát atypickou atmosféru. Pro obveselení jsem si na tílko nechal natisknout "Domov důchodců z Trutnova".
Ráno jsem se vzbudil na Benešovsku v 5,00 hodin, ale odchod z Čerčan byl dle itineráře až v 6,30 hodin. Pochodoval jsem do Benešova, kde jsem se v 7,00 hodin spojil s bodrými dvěma Moraváky z Ivančic, a přes Konopiště nám cesta ve třech rychle ubíhala. Cestou přes park na Konopišti jsme se ještě od zaměstnance Konopiště dozvěděli, že jim uhynul zámecký medvěd. Výjimečná scenérie Středočeské pahorkatiny se táhla prakticky od startu do cíle. V krásném, ale horkém počasí byly nádherné výhledy na Benešovsko, Sedlčansko, Voticko, Vlašimsko a Táborsko . Samozřejmě jsme nemohli přehlédnout Malý a Velký Blaník. Ať jsem se díval, jak jsem se díval, mnou dlouho již očekávané Blanické rytíře jsem stejně neviděl.
Údolím kolem Janovického potoka s nepatrným převýšením se blížíme do Vrchotových Janovic. Na renesančním zámku barokně přestavěném se zámeckým parkem byla druhá kontrola, kde moji kolegové si dali oddych, správně po moravsky ( klobásu, pivo, slivovici). Já, Moravák ze Sudet, jsem zhltnul menší svačinku a vidina Prčic ve Votické vrchovině, ale hlavně z motivace časové s cílem stihnout vlak z Prčic resp.z Heřmaniček mě přinutila pokračovat a urychleně chytit druhý dech, což se mi podařilo. Již jsem se tolik nekochal krajinou a osadou Vojkov jsem doslova prolétl. Pouze jsem vnímal uštěpačné poznámky turistů, které jsem předběhl - "Ten důchodce snad jí GS Condro forte" atp. Ani tyto poznámky mě nevyvedly z míry a v Jesenici před kostelem jsem již věděl, že mám vyhráno. K Prčicím táhly stovky (v novinách jsem se dozvěděl tisíce) turistů ze všech 15 startovních míst.
autor reportáže Mirek z Kryblice na kontrole ve Vrchotových Janovicích. Foto: neznámý kolemjdoucí
Tradiční botičku roku 2007, odznak srdce v pohybu a tatranku jsem dobyl. Pouze jsem nestačil v cíli předložit můj zaplacený kupón na slevu osvěžovače obuvi Kiwi. Z toho důvodu jsem přijel v pozdních nočních hodinách do Trutnova se smrdutým skunkem ne v jedné botě, ale v obou. I tak mohu příští ročník vřele doporučit.
Praha - Prčice, ale také odjinud aneb Mezi proudy /19. 05. 2007/ /napsala Jana z Buků
Mne láká velice pochod Praha - Prčice, zakoupím si střevíce a hbitě vyrazím"......... Nedejte se mýlit, takhle to opravdu nebylo, kdysi dávno před dlouhými 26 lety - přesně 16. 05. 1981 - jsem se tohoto dálkového pochodu zúčastnila na trase 43 km z Malých Hraštic. (čas 7 hod. 15 min.). Celkový dojem v té době: hrůza, už nikdy víc /důvod - neustávající proudící dav v troj- až pětistupu, skupiny více či méně přiopilých lidí, všelijak hlučných i sprostých - nic pro mne/.
Luděk - můj parťák z turistických cest - mne několikrát lákal k účasti na této akci, mělo to dvě chybičky: 1. nezapomenutelné zážitky z roku 1981, 2. nabízená délka trasy 70 km. Letos mne "ukecal" můj starší bratr Vráťa, který se rozhodl ze své rodiny a kamarádů nadělat turisty. Domluvil akci v práci a společně objednali zájezdový autobus. I když mne dva přátelé zrazovali, mají k této davové akci stejný odpor, tak jako pravá rebelka jsem si řekla: "A tak tedy půjdu a přesvědčím se, jestli je to stále tak děsné."
V pátek jsme s Tomem sedli na vlak a odjeli do Děčína. V sobotu ráno v sedm hodin jsme vyrazili autobusem ku Praze a dále do Votic, kam jsme dorazili něco po 9. hodině, do půl desáté zaplatili startovné a vyrazili na trasu dětskou o délce 23 km. Hned za Voticemi nás čekalo táhlé stoupání k samotě Lysá, první kontrola a občerstvení, a další stoupání ke kapli sv. Vojtěcha, zde jsem se přestala starat o mapu i trasu a nechala se unášet davem od kontroly ke kontrole, a od jedné občerstvovací zastávky k druhé, třetí,.......desáté,.....dvacáté zastávce. Tak přináším pouze opis z plánku - trasa dále vedla přes Mysletice, Hory, Buchov, Mezivrata, rozcestí u Oldřichova, rozcestí nad Kalvárií, Ješetice, Kvašťov do Prčic. Bylo fajn, že asi 3/4 cesty vedly lesními cestami, což jsme v tom vedru a sálajícím sluníčku ocenili.
kaple sv. Vojtěcha. Foto: J. Skalková
Přehršel občerstvovacích zastávek nám sloužila někdy opravdu k zastávce a občerstvení, někdy ke zbavení se nepříjemných souputníků - hlučných, opilých či jinak nám nepříjemných. Když jsme viděli, že zastavují, šli jsme dál, nebo naopak. S jednou takovou skupinkou měl nepříjemný zážitek jeden z účastníků, který byl zajímavý svým doprovodem. Na cestu měl totiž jako společníka krásného papouška aru, usazeného na rameni. Toho vyplašilo hlasité drnčení zvonku a svému majiteli ulétl. Přelétl nám kousek nad hlavou a mířil přes široký lán pole k lesíku, za ním uháněl vyděšený majitel , aby se mu neztratil z dohledu. Z davu za námi se citlivě ozvalo: "a sto tisíc v prdeli" /pardon citace/. Ale dobře to dopadlo, na jedné z dalších zastávek nás zase došli, majitel s papouškem opět usazeným na rameni.
Do Prčic jsme se dostali po 15 hodině, neseni již nekončícím davem, který plynule pochodoval do cíle. Odbavení v cíli bylo též plynulé, s botičkou, tatrankou a pitím jsme se utábořili na náměstíčku. Ani koupě jídla, suvenýrů, turistické známky nebyly žádný problém, bylo tam tolik stánků a možností, že nikde nebyly velké fronty. Ani u kašny a pomníčku s botičkou a letopočtem 1966, kdy byl první ročník tohoto dálkového pochodu - když jsme se tam chtěli vyfotit, byli jsme třetí na řadě. Pak již spokojeni seděli jsme v trávě a sledovali "cvrkot". Nikde žádný chaos a zmatek.
Sraz jsme měli mezi 17.30 - 18.00 hod., kdy měl být odjezd. Ovšem v 18 hod. nám stále chyběly 4 účastnice. Ty dorazily v 18.45, chytly se na jedné kontrole "špatného" davu a šly o 6 km více, navíc to byl jejich první turistický pochod, a vrátily se značně "zdevastované". Odjeli jsme z Prčic v 19 hodin a ve 22 hodin byli v Děčíně.
No a závěr? Protože jsem již věděla, do čeho jdu a co mne čeká, tak mne to již nepříjemně nezaskočilo jako minule a dá se říci , že jsem si to docela užila. O to víc si jindy budu vážit turistiky takové, jakou jí mám ráda - klid, pohodu, možnost slyšet zpívat ptáky, zurčet vodu, slyšet vítr, když mohu jít svým tempem, zastavit se, když chci, a nikomu při tom nepřekážet. To je můj "šálek" turistiky. Ale jednou za čas se dá vydržet i toto, pokud je člověk připraven na to, co ho čeká.
Pochod okolo Jaroměře aneb Turistická siesta v okolí Jaroměře /28. 04. 2007/ /napsal Jarda ze Stěžer/
Zúčastnili jsme se pochodu Okolo Jaroměře. Pořádal ho místní Sokol.
Start byl na starém pustém stadionu Sokola v Jaroměři kousek od nádraží. Podle popisu trasy jsme pak trochu bloudili v lese před Novým Plesem (žena lehce hysterčila: "...dál nejdu,vraťme se ..") jinak trasa byla značená slušně, i šipkami ze šišek...
Ze stadionu jsme šli místy, kde jsem byl jako rodilý Jaroměřák poprvé, přes starý železný most nad soutokem Labe a Metuje do Josefova, potom poli kolem Rasošek a lesem do Smržova, kde u lesní kaple v krásném místě na lavičkách pro mše byla jedna z 5 kontrol. Sponzorované lahváče Primátora (10 Kč) a Matonky (2 Kč) na kontrole byly chladivě osvěžující. Lesem jsme došli až na Nový Ples. Pak polem zpět do Josefova a po vršku hradeb tzv. Promenádou kolem vojenské střelnice, přes autodrom až pod letiště.
Celou dobu nám nad hlavami přistávali a starovali jeden větroň za druhým. Tahali je nahoru lanem na navijáku. Žena nostalgicky "kňourala" a vzpomínala na své letecko - rogalistické zážitky z mládí. Cesta nás vedla přes Starou Metuji až k Černému mostu na Nové Metuji.
Tam už se máchala ve vodě spousta rozdováděné mládeže. Vody je všude málo, v Metuji bylo jen po kolena, potoky v lese jsou suché a dna zarostlá trávou, to jsou až skličující obrázky.
Na břehu u mostu byla kontrola, kde jsme dostali naříznutýho buřta, nerezovou vidličku a na připraveném ohni jsme si ho opekli. Chleba a hořčice kolik kdo chtěl. Poseděli jsme na břehu Metuje a pak podél vody po proudu až zpět pod Josefov. Tam nás překvapil nový provizorní most přes Metuji, který postavili silničáři podél starého. Ten se bude asi opravovat.
evidence na startu. Foto: J. György
za Josefovem míjíme chovný rybník. Foto: J. György
lesní kaple ve Smržově ve stylu Jaromíra Funkeho. Foto: J. György
kontrola u Černého mostu přes Novou Metuji - opékání buřtů. Foto: J. György
Z labského mostu jsme pak viděli, o co víc vody teče v Labi z Krkonoš. Po návratu na stadion jsme obdrželi od početného týmu pořadatelů pamětní listy, chladnou šťávu z 50ilitrové konve a využili jsme možnost osvěžení v korýtkách pro umytí prachu z cesty.
Účast byla asi hojná, jen na naší trase jsme měli startovní čísla 107 +108. Počasí bylo skvělé, příjemné sluníčko, nefičelo.
Zdrávi došli!!!!!!!!
Líšnický puchýř /21. 04. 2007/ aneb Se spolehlivými průvodci na dálku /napsal Jarda ze Stěžer/
Start pochodu byl v Líšnici u Sokolovny, kde nám organizátoři (pan Bříza a spol.) ochotně vysvětlili záludnosti trasy, ale hlavně její přednosti, kde je vhodné zastavit se a kde přímo posedět, kde mají výbornou dršťkovku apod.
A šlo se.
Protože jsme tam byli poprvé, četl jsem itinerář nesčetněkrát a při každé změně směru či odbočce jsme našli v něm rady. Proto ho oskenovaný včetně mapky posílám. Takový popis trasy jsem ještě neviděl.
Taky značení trasy, které bylo provedeno kvůli nenechavcům den předem, bylo viditelné a velmi podrobné (viz foto).
Za 20 Kč startovného jsme na K1 dostali chutný a hlavně horký čaj (v 9 ráno bylo cca 10°C) a mňamku - siestu.
Vejdova lípa ještě stojí svázána zajišťovacími lany a vstup do ní láká dokázat, že na to člověk má, vylízt po kmeni, aspoň kousíček....
Škoda jen, že avizovaný obranný val z dob bojů se Slezany, již zarostl tak, že nebýt šipek organizátorů, nenašli bysme nic.
Kontrol bylo nezvykle dost, přesto jsme se setkali na všech kontrolách s usměvavými organizátory a cítili jsme se dobře. Všude krásná a viditelná razítka.
nad osadou Polsko. Foto: J. György
na trase před kontrolou č. 1, jež byla u Vejdovy lípy. Foto: J. György
panel na trase před kontrolou č. 1, jež byla u Vejdovy lípy. Foto: J. György
opravdu podrobný itinerář pochodu Líšnický puchýř
V cíli pak tradiční "Sokolák" a pivko a diplomek a tradá domů.
Krásná příroda, hezké počasí, skvělý výšlap. Jistě se někdy vrátíme.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz