24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Vidrholec /07. 04. 2007/ aneb POD LASKAVOU OCHRANOU SV. DONÁTA
Pochod Českým rájem putování za Rumcajsem /31. 03. 2007/ aneb V OZVĚNÁCH Z DÁVNÝCH BOJŮ
Se Startem na start /17. 03. 2007/ aneb BABCE JSEM NEUNIKL
Pochod Dr. Roberta Šumavského okolo Prahy /10. 03. 2007/ aneb ŠŤASTNÉ ZASTAVENÍ V MODRÉ STODOLE
Za zmrzlým Čepelkou /03. 02. 2007/ aneb VE SNĚHOVÉM ZAJETÍ
...... a nádavkem od mých přátel
Úvod
výlet do okolí Jičína /17. 03. 2007/ aneb JAK JSEM SE VYPRAVILA NA BLEDULE /napsala Máša z Vrchoviny/
Hledání Stromoucha /03. 03. 2007/ aneb MALÉ HODY POD LANŠPERKEM /napsala Maruška Beruška/
Výlet do Podještědí a Pojizeří /24. 02. 2007/ aneb OD JEŠTĚDU K JIZEŘE /napsal Vláďa z Jilemnice
Ve stopě středoevropské padesátky /10. 02. 2007 /na lyžích/ aneb LETEM SVĚTEM /PŘES MEXIKO A BOSNU /napsala Maruška Beruška/
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete na adrese po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Vidrholec /07. 04. 2007/ aneb Pod laskavou ochranou sv. Donáta
V sobotu předvelikonoční Bílou mohl jsem si na své sobotní poměry přispat a vykročit přímo z domu do průchozího místa hvězdicové akce Bílá u bílého. Místo toho jsem po čtvrté za sebou - odmyslím-li si své fungování na Prvních jarních kilometrech - započal turistickou sobotu před čtvrtou hodinou nad ránem tříkilometrovým pochodem ze Zelené louky na trutnovské hlavní nádraží, když tentokráte mé rozjímání v přítmí na chvíli rušil dunící New End naštěstí obrácený do němého svahu nad Úpou. Protože líný jsem obstarat si barevnou fotografii a tím i zákaznickou kartu ČD, do místa startu pochodu Vidrholec do Klánovic jsem musel zvolil stejnou cestu tam a zpět, abych požil aspoň výhod slevy zpáteční jízdenky. Protože o závěru cesty nazpět nebylo pochyb - Krakonošem z Nymburka přímo do Trutnova, také do Klánovic cestoval jsem stejnou trasou se čtyřmi přestupy - v Jaroměři, Hradci Králové, Nymburku, kde jsem stačil dát si posilňující pivo, a v posledku v Poříčanech, a trvalo mi to čtyři hodiny.
Na rozdíl od spoje MHD Trutnov linky č. 695211, jenž mě měl 04. 04. ve středu v 16,18 hod. od autobusového nádraží dopravit k hotelu Patria na slavnostní vyhlášení nejlepších sportovců, trenérů, cvičitelů a funkcionářů Lokomotivy Trutnov, ale nedopravil, čímž jsem o účast na tomto byl okraden, vlakové spojení v sobotu fungovalo jako hodiny a do Klánovic jsem dojel včas, v 08,19 hod. Značně nesoustředěný v důsledku nočního přemítání a neschopný se zorientovat již za místem startu na zastávce ČD PRAHA - KLÁNOVICE vyrazil jsem až po půlhodině a měl jsem tak na zdolání nejdelší trasy 32 km jen něco přes šest hodin, aspoň jsem si to myslel.
Úvod trasy lesem slujícím VIDRHOLEC až na kraj ÚJEZDU NAD LESY z pohledu mapy připomínal putování New Yorkem skrze různé ty avenue, šlo se po širokých cestách, jež bočily v pravých úhlech. Stal jsem se svědkem ústní půtky mezi cyklistou a třemi chodci, první se zlobil, že chodci zabírají celou šíři cesty, zbylí vytýkali cyklistovi, že měl hvizdem požádat o průjezd, pravdu měli všichni, ale ani já nemiluji příliš, když někdo nerespektuje samozřejmost, že druhý může být rychlejší. Do odkrytého terénu jsem se dostal na asfaltové silnici směrem na Květnici, ze silnice po odbočení doleva přešel jsem kol nevábných rozkopanin na ztvrdlou nerovnou polní cestu, jež mě dovedla k osamělému kříži zkraje DOBROČOVIC na silnici, jejíž útrapy bylo mi třeba snášet na dva a půl kilometrech až do ŠKVORCE. Tady mě předhonil po dobu celého pochodu jediný chodec, jinak jsem míjel účastníky pochodu kupodivu já. Kvůli časové prodlevě ze startu musel jsem nasadit na své poměry rychlé tempo, jehož zásluhou jsem měl ve Škvorci na chybějících 24 km před sebou časový limit pěti hodin a dostal jsem tak další časový průběh pod kontrolu.
Jak se však ukázalo, štěstím bylo tentokráte, že ze propozicemi slibovaného občerstvení na první kontrole v restaurace U Myslivce sešlo, protože bylo zavřeno, stejně jako v případě dalších tří hostinců v obci. Mohl jsem tak vyrazit na další trasu hnedle po desáté hodině, zvolnit a oddat se podrobnějšímu pozorování krajiny a fotografování. Zasloužili si je hned koně popásající se za ohradou zkraje TŘEBOHOSTIC, keř ozdobený Velikonočními vajíčky z druhého kraje osady a následně chaty ve stinném údolíčku blízko místa zvaného NA PLACHTĚ, méně již daleké výhledy na vzdálenou krajinu za mnou, neb kupodivu bylo zataženo a viditelnost omezená.
Zřejmě nejhezčí partii pochodu skýtal zvlněný terén BABICKÉHO LESA dík cestě vinoucí se v obloucích mezi stromy kol potůčku, jehož skromné vody v těch místech plynuly skrze sevřeným údolíčkem vynucené meandry. Za BABICEMI odbočil jsem rázně doleva a zanedlouho mi nebylo zatěžko pochopit zprvu dosti záhadné zadání následné samokontroly "co vás zaujalo v prostoru Horka", jako dřívka vyrvaná z malé zahrádky povalovaly se po našich levicích i přes cestu mohutné stromy zakončené kořeny vypínající se takměř do výšek jednoposchoďové chatky.
osamělý kříž na kraji Dobročovic přes křižovatku. Foto: L. Šlosar
"Velikonoční" keř na kraji Třebihostic. Foto: L. Šlosar
potůček v Babickém lese. Foto: L. Šlosar
vývraty v prostoru Horka u Babic. Foto: L. Šlosar
Za osadou ŽERNOVKOU u rybníka v místě dalšího rázného odbočení doleva shledal jsem před poledny, že budu muset do cíle - stejně jako v úvodu - rázněji přikročit, i vypil jsem plechovku iontového nápoje, a jal se opět stíhat ztrácející se čas. Začátek mé snahy pokoušel se zbrzdit potůček a nato hnedle nato bažina, na níž - jak to bývá na úplně posledním kroku - jsem se ponořil do bahna až po kotník. Naštěstí následující převažující dlouhé a široké cesty - táhnoucí se na dlouhých kilometrech z půdorysného pohledu podlouhlého lesa až ku HRADEŠÍNU - mě umožnily v rychlém čase dosáhnout zmíněné obce.
Sídlo toho zaujalo mě svou úpravností a péčí o turisty dík informačním cedulím informujícím o zajímavých místech. Z nich věnoval jsem větší pozornost kostelu sv. Jiří, jenž se zvonicí vypíná se vlevo od patrové fary na návršíčku, na němž vyniká více z druhé strany zejména od severu. Před ním zastavil jsem se u kazatelny - v nejhořejší části šestiboké - s reliéfy a jakýmsi nápisem. Pod kostelem zbrzdila mé kroky vyhlídka, na níž informační tabule slibovala laskominky v podobě dalekých výhledů třeba až na Krkonoše, jež však v té době zastřeny byly zataženou oblohou, však jsem si na vyhlídku vzpomněl později v prvním patře vlaku Elefant City kol čtvrté hodiny, kdy vyčasilo se, a z roviny směrem na Poříčany sledovali jsme zasněžené vrcholy Krkonoše, jaké výhledy v té době musely se nabízet z vyhlídky na kraji Hradešína!
Po dvou prudkých zákrutách vyplněných rovněž krátkým silničním úsekem dostal jsem se krátkým klesáním k osamělé SOŠE SV. DONÁTA, plodu to sponzoringu kněžny Marie Terezie z Lichtenštejna z roku 1765 pro účel přímluvy k navýšení hospodářských výnosů /opsání letopočtu bylo předmětem třetí kontroly/. Nato poklesl jsem ještě níže do města ÚVALY, jež připadlo mi ze strany jižní nehostinné dík četným neúpravným průmyslovým objektům. Stejně jako předešle lesy a poli provedlo mě naštěstí obcí spolehlivé značení, jež mě později v lese zavedlo do podchodu pod velice frekventovanou železniční trať Praha - Kolín v místě slujícím NA DUBINÁCH. Hnedle za podchodem již podél trati - oddělené zprvu od cesty nepatrnými zbytky lužního lesa - dospěl jsem od místa, kde jen torzo valu naznačovalo, že zde snad bývalo hradiště zvané ŠTRAMBERK, v klidu a míru do cíle rovněž na zastávce ČD PRAHA - KLÁNOVICE.
kazatelna před kostelem sv. Jiří v Hradešíně. Foto: L. Šlosar
socha sv. Donáta nad městečkem Úvaly. Foto: L. Šlosar
podchod pod tratí Praha - Kolín za městečkem Úvaly s "čumákem" jednoho z mnoha projíždějících rychlíků. Foto: L. Šlosar
V cíli těsně před 15. hodinou pak čekalo mě několik milých překvapení - 1/ příjemní pořadatelé z KČT Dukla Praha spokojení s účastí 170 pochodníků na 1. ročníku tohoto pochodu, 2/ zjištění, že jde o pochod seriálu akcí IVV, 3/ ještě milejší konstatování milého omylu v čase odjezdu vlaku - místo 15,13 hod., jenž jsem si kdovíproč vsugeroval, až v 15,32 hod., 4/ Pavel z Kolína, jenž inspiroval mě pro účely vyplnění nečekané časové prodlevy k návštěvě restaurace U Dáši, kde mi náladu nezkazila ani cena desetistupňového piva 22 Kč, měl jsem totiž žízeň.
Do Trutnova dostal jsem se v pohodě po přestupech opět v Poříčanech a v Nymburku předeslaným již v úvodu vyprávění Krakonošem po třičtvrtěhodinové časové prodlevě na posledně jmenovaném nádraží, vyplněné konzumací kávy uvařené mi v tamních potravinách a jednoho rohlíku a později ve vlaku pokračující pozřením dalšího rohlíku a plechovkového piva.
Na ono pivo měl jsem tentokráte opravdu morální nárok, protože do výše uvedené soboty od dob svých začátků před 24 lety a prvních let mého dálkoplazectví nepamatuji jediný absolvovaný pochod, jehož začátek a konec by neorámoval alespoň jednu návštěvu hospody v jeho průběhu. Ono pivo jsem si také tentokráte mohl dovolit i proto, že mé putování krajinou východně od Prahy neslo se ještě více než kdy jindy pod laskavou ochranou zmíněného již sv. Donáta, za života svého zadarského biskupa, jenž mě - v souladu s jedním z oučinků svého působení - od nadýmání a bolestivých větrů toho dne uchovati ráčil.
Pochod Českým rájem putování za Rumcajsem /31. 03. 2007/ aneb V OZVĚNÁCH Z DÁVNÝCH BOJŮ
Poté, co jsem se definitivně cítil zcela vyléčen z drobného nachlazení a co z pátku na sobotu načas ustoupily nepatrné bolesti kolen, koketoval jsem krátce a nevážně s možností jít na tradičním pochodu zasvěceném loupežníku Rumcajsovi v Jičíně trasu 50 km. Od svého úmyslu jsem bohudík ustoupil poté, co můj spoluchodec Vláďa z Jilemnice setrval na původním záměru absolvovat kratší trasu 38 km, což se ukázalo nakonec jako optimální řešení pro náš zámysl věnovat také pozornost některým památkám z prusko-rakouské války r. 1866.
Těch se naskytlo požehnaně ve společném úvodu pro všechny trasy, kdy se šlo přes části Jičína slující Letná a Holínské předměstí po výpadovce na Mladou Boleslav, dále přes Holín a odtud po vlastním značení do Horního Lochova. My jsme si tento úsek zpestřili ještě o zacházku, když jsme se od zastavení naučné trasy věnované bitvě nad Holínem č. 5 vrátili zpět na řečenou výpadovku do vsi Ohavče a došli do Horního Lochova po ní.
Tak se nám podařilo - a to jsme vynechali jeden pomník ještě v Jičíně za kruhovým objezdem za odbočkou silnice na Holín, což mě trochu mrzí - těchto sedm památek z oné války:
- obelisk na Letné v Jičíně - nejstarší pomník na jičínském bojišti /vysvěcen děkanem Šturmou již 29.6.1867/. Pomník zhotovil sochař Josef Jiříček z Hořic. Nachází se u křižovatky ulic Kollárovy, M. Koněva, Markovy, Na Tobolce a Vrcha v parčíku ve vidlici posledně jmenovaných dvou ulic;
- památník pruského 2. granátnického pluku v Jičíně v Holínském předměstí - v ulici M. Koněva asi pětset metrů od předešlé křižovatky ve směru ven z města po levé straně;
- pamětní deska na škole v Holíně - s nápisem, obsahujícím výčitku, že v důsledku války byla dostavba školy započatá v r. 1866 dokončena až následující rok - inu inter arma non solum silent musae, sed etiam labor desinit. Škola nachází se v horní části obce vpravo ve směru na Prachov;
- kamenná socha Panny Marie v Holíně - od sochaře Čeňka Johna postavená manželi Josefem a Kateřinou Ježkovými v r. 1867 na vlastním pozemku "k uctění a slávě Boha a blahoslavené Panny Marii / ku zdaru a spáse počestné obce Holínské / jakož i na památku prusko-rakouské války / a z ní vzniklé cholery r. 1866". Nachází se hned za školou ale přes silnici;
- společný obelisk padlých v Ohavči - odpočívá zde 62 rakouských a 72 pruských vojáků padlých 29. 06. 1866. Nachází se za odbočkou na Prachov směrem na Mladou Boleslav po levé straně;
- žulový obelisk věnovaný 73. pěšímu pluku u hřbitova pod Horním Lochovem a
- obelisk z červeného mramoru na zdi hřbitova pod Horním Lochovem - postavený roku 1867, udávající počty padlých terezínského 42. pěšího pluku.
Posléze jsme navázali na kraji Horního Lochova znovu na trasu pochodu, jenž pro nás započal před startem překvapujícím zjištěním, že od vlaku, jenž přijel do Jičína v 06,23 hod., přišlo pouze šest lidí a že i na startu samém na prvním nádvoří jičínského zámku nebylo tak živo, jak by bylo lze očekávat u populárního pochodu za rodícího se krásného slunečného dne.
Táhlým stoupáním, na kterém nás dohonil Milan z Lomnice, vystoupali jsme na rozcestí pod Šikmou věží a poté pohodlnou a nato klesající lesní cestou při skalách klesli jsme - opuštěni již Milanem pílícím na "padesátku" - do Maršova, na jehož kraji na břehu jezírka sledovali jsme shlukování se vodníků a všelijaké jiné čeládky. Po silnici přispěchali jsme do Blat, kde u kontroly v tamním hostinci plzeňského piva jsme si popřáli. Po silnici pokračovali jsme i do Mladějova, kde další kontrola seděla překvapivě vpravo při obchodu se smíšeným zboží, a dále do Stéblovic, kde jsme v ostrém úhlu doprava opustili trasu 50 km.
Svými mužnými zjevy strhli jsme k témuž činu i jakousi dívku v oranžové větrovce, jíž jsme předešli toho dne podruhé a jež kráčela velmi volným tempem. Okouzlováni výhledy na Trosky a Vyskeř dospěli jsme do Rovně, za níž jsme pohodlnou silničku na několik málo desítek metrů vystřídali prudce klesající úzkou stezkou, a po návratu na ni došli jsme do chaty v Nebákově.
jedna z "trofejí" úvodní části našeho putování po památkách z války roku 1866 - žulový obelisk věnovaný 73. pěšímu pluku u hřbitova pod Horním Lochovem. Foto: L. Šlosar
na březích rybníčka zkraje Maršova shromažďují se ku rannímu rokování vodníci a jiná čeládka. Foto: L. Šlosar
Vláďa na kontrole v Mladějově v době, kdy tu bylo ještě mrtvo. Foto: L. Šlosar
štíty dobových chalup ve Stéblovicích hnedle před ostrou zákrutou doprava spatřili jsme z trasy 38 km toliko my, kteříž byli trpěliví a na Roveň neodbočili po silnici hnedle za Mladějovem. Foto: L. Šlosar
Při pivě a dršťkové polévce jsem za pomoci Vládi vyřešil nepříjemný problém s vybitým mobilem. Posléze pod skalním výklenkem se sochou sv. Jana Nepomuckého nastoupili jsme krátké stoupání nad postupně se zužující potok Žehrovku, k němuž jsme znovu poklesli úzkou strží, až vynořili jsme se na rozcestí u Dolního Mlýna a - sledujíce opět potok - došli jsme znovu do Mladějova po převážně suché cestě, jež jindy v tomto období bývá rozbahněná. Opět jsme předešli dívku v oranžovém, jíž slasti žádných zastavení k byť jen kratšímu pobytu nelákaly.
Nás naopak předešlá komunikace Vláďovým mobilem přiměla v Mladějově, jenž proti době před třemi hodinami přispěním turistů z kratších tras jakoby ožil, k zastávce v hostinci U dvou lip, kde dleli zrovna Jožina s Ivanem z Čisté, kteříž předtím mnohem později vyšli na trasu 28 km a hospodu nato opustili před naším odchodem. Definitivně, když předtím již počtvrté předešli jsme asketickou dívku v oranžovém, dohonili jsme je u ruin hradu Pařez, na něž jsem si se zájmem vystoupil. Nato jsme již společně zvlněným lesním terénem, za Lepařovým pomníkem pak po silnici došli na poslední kontrolu na Prachov.
Odtud po krátkém posezení při pivu tentokráte lahvovém nastoupili jsme na poslední kilometry pod Přivýšinou a Bradou přes obec Bradačku do Jičína. Přitom jsem vyslechl doporučení Vládi a vyplazil se krátkým prudkým stoupáním na zmíněnou již Bradu a obohatil jsem fotodokumentaci památek z války roku 1866 o jedinou z mnoha, jež pro změnu nacházejí se v této lokalitě, leč o tu nejhůře z nich dostupnou, totiž o
- o kříž a vedle stojící sochy sv. Petra a sv. Pavla na vrchu Brada nad Bradačkou - umístěné sem na paměť toho, že zde 29. 06. /na sv. Petra a Pavla/ nacházela se c. k. raketová baterie 11/I, která střelbou zapálila až vzdálenou obec Horní Kněžnice.
Posléze jsme opět všichni svorně došli před půl pátou do cíle na první nádvoří jičínského zámku, které proti době ranní po rozbřesku tentokráte přičiněním mnoha spokojených účastníků pochodu přímo tepalo. Poslední jeden a půl kilometru jsem byl nadnášen příjemnou zprávou z Vláďova mobilu, že jsem očekáván v cíli Mirkem z Liberce, jenž mezitím dorazil z nejdelší trasy a jenž mířil vlastním automobilem do Trutnova dokonce až na Zelenou louku za synem.
když jsem stoupali nad Nebákov, potok Žehrovka skrze stromy udržoval si ještě šířku vodní nádrže. Foto: L. Šlosar
na ruiny hradu Pařez vystoupal jsem po mnoha letech …….Foto: L. Šlosar
kdybych se narodil o mnoho let dříve a byl velitelem c.k. raketová baterie č. 11/I, mohl jsem mít 29. 06. 1866 z vrchu Brada na mušce vrch Zebín i město Jičín, a kdybych nebyl tak proklatě sentimentální, chybělo by mi jen vydat ten prokletý povel …. Foto: L. Šlosar
první nádvoří zámku v Jičíně přece jen po čtvrté hodině proti rozpačitému ránu po rozbřesku ožilo. Foto: L. Šlosar
Abych jeho i Mášu, jež cestovala s námi do Vrchoviny, nezdržoval, nevyužil jsem ranního pozvání manažerky pochodu paní Jiřiny, abych po pochodu přišel na "panáka", a tak jí i ostatním pořadatelům pochodu děkuji za velmi pěknou trasu pochodu až touto cestou.
Se Startem na start /17. 03. 2007/ aneb Babce jsem neunikl
Do stále košaté rodiny dálkových a turistických pochodů, jež již naštěstí není poznamenávána po velké pandemii na začátku devátých let minulého století citelnými ztrátami, přibyl nový člen. KČT Start Praha pořádal 1. ročník turistického pochodu Se Startem na start. Start a cíl pochodu byl situován na nádraží v Řevnici, třítisícového to města vzdáleného po železnici jihozápadně od hlavního nádraží v Praze 27 km. Propozice pověšené na stránkách pořadatele slibovaly, že trasy povedou severní částí pohoří Brd. Rozhodl jsem se sem podívat ještě dříve, než do jižní části pohoří kdosi na obranu mimoevropské mocnosti výměnou za bezvízový styk po celonárodní "diskusi", v níž odpůrci budou demagogicky označováni co poserové, kteří se bojí Rusů, umístí radarovou základnu se shovívavým úsměvem, že už se stejně nedá nic dělat, protože to bylo mezitím ještě v průběhu "diskuse" ujednáno.
Na pochod mířil řízením osudu i Sváťa z Trutnova, a tak nám cesta do Prahy vlakem ve 04,12 hod. tentokráte kratším spojením přes Hradec Králové poplynula rychle zásluhou jeho vzpomínek na již neexistující pochody a především na průkopníka dálkových pochodů Jana Zajíčka, jenž skonal ve věku 80 a čtvrt roku 09. února, 16. 02. měl rozloučení a před týdnem byl jeho popel uložen do hrobu. Z Prahy jsme odjeli v 08,26 hod. patrovým vlakem označeným Elefant City, ve kterém jsme seděli /heč!!/ v horním patře.
Na startu těsně po deváté jsme se rozloučili, protože já jsem na svou trasu dvacet pět kilometrů měl v neznámém terénu 6 hodin. Prošel jsem centrum města, stoupal postupně stromořadím Tyršovým kol lesního divadla proti proudu Babského potoka. Na jednom místě překročil jsem potok a po lesní cestě neustálým stoupáním pokračoval v postupu z původní nadmořské výšky přes 200 metrů nad mořem až do výšek přes 500 metrů. Minul jsem odbočku na Babku, jíž jsem - jak se později ukázalo a jak to bývá i v životě - stejně neunikl, posléze i studánku, nato pak zbytky rozlehlého hradiště a v posledních desítkách metrů nejprudšího stoupání k Jezírku divže nevyplivl plíce. Na rozcestí při Jezírku v rámci samokontroly opsal jsem vzdálenost hostince U zrzavého paviána v Halounech 2 km a vydal se tímto směrem.
Od rána byla proti předešlým dním obloha zatažena, ale na rozdíl od Trutnova zde nepršelo, i když jsem tu a tam ucítil ve vzduchu vodu. Zato se zdvihl vítr a jeho hučení mezi korunami stromů vytvářilo mi zvukovou kulisu především v úvodu mého putování.
Na kraji obce Halouny po převažujícím pro změnu klesání měl jsem opsat letopočet na štítu domu, ale nemohl jsem ho nalézti. Dům s letopočtem 1922 objevil se dále až po vystřídání značek po krátkém obchvatu obce. Odtud na zvlněném terénu pokračovaly již široké cesty, na jejichž začátku mě zahanbily dvě ženy se psem, jež mě neznámého pozdravily první, a po nichž kol hájenky Rochota a rozcestí Na soudném prošel jsem hustými lesy do míst, kde se krajina proměnila v rozlehlou louku.
Uprostřed louky nenacházely se však kytky, na ty bylo v tomto čase ještě brzy, nýbrž přímo Kytín, obec čítající na čtyřista duší. Uprostřed ní nalézal se rybníček a u rybníčka utěšený kostel Nanebevzetí Panny Marie připomínaný již ve 14. stol., k jehož obrazu Panny Marie konaly se sem dříve slavné prý poutě. Jakás jeho napodobenina nacházela se ve vstupním prostoru vlevo. Kostel byl obepnut nízkou kamennou zdí nepravidelného oválného půdorysu, uvnitř které se dříve pohřbívalo, ze dvou stran bohužel i dráty, jež kazily pohled na tuto dominantu obce.
zbytky hradiště při cestě ze Řevnic do nejvyšších míst severních Brd. Foto: L. Šlosar
dům s letopočtem 1922 nad autem na boku odpočívajícím v Halounech. Foto: L. Šlosar
krajina se otevírá a přede mnou nachází se v oparu Kytín. Foto: L. Šlosar
Proti kostelu přímo nabízela se restaurace Nashville a do ní jsem čtvrt hodiny před poledny zaplul. Vskutku na zdech nacházely se lebky bizonů či jiných tvorů severní Ameriky i kožešiny a taky vlajka USA jež sem - na rozdíl od radaru - tématicky náležela. Atmosféru podbarvovaly písničky rozhlasové stanice Country Radio, mezi nimi songy Country beatu Jiřího Brabce, El Paso v podání Michala Tučného a dokonce Orange Blossom Special v originále s Johnnym Cashem, však jsem si s dojetím poplakal postupně do dvou sklenic Zlatopramenu, jež jsem si mohl dovolit, protože obsluha je tu neuvěřitelně pohotová a pivo tu nepění. Ani se mi odsud po třičtvrtě hodině nechtělo.
Proti itineráři vedla na rozcestí Na Rovinách žlutá, teprve za nimi červená značka, po níž jsem před půl druhou doputoval na místo slující Skalka. Zde doprava bránila výhledu na blízký Mníšek pod Brdy výrazná bílorůžová silueta kostelíka sv. Marie Magdalény s vysokou zelenou věží a za ní zprvu nespatřenou věží s nízkou cibulovitou kupolí. Od kostela zprava doleva táhlo se do pozvolného svahu až k poustevně sedm dvojic kapliček křížové cesty s vyobrazeními v moderním duchu. Poutní kostelík byl uvnitř spoře osvětlen, prost jakéhokoliv vybavení, toliko na zdech ozdobený obrázky výtvarnice Drahomíry Brušové taktéž v modernějším pojetí zpodobňujícími křížovou cestu. Na zdech zvenčí nacházelo se několik náhrobků osob, jejichž jména našinci již ničeho neříkají, jako třeba hraběnky Terezie Unwerthové.
Přítomné panely prozradily, že barokní komplex - kostelík, klášter i poustevnu - vybudoval na konci 17. století v Čechách snad všudypřítomný Kryštof Dienzenhofer, prachy do toho všeho však vrazil Servác Ignác Engel z Engelflussu ve víře, že si tam nahoře pojistí, že se již nebude opakovat morová epidemie, jež postihla i jeho rodinu, pod náklady na zbudování křížové cesty prohnula se ve století následujícím pro změnu hraběnka Benedikta Čejková z Olbramovic.
Z pohledu dosažení efektu byl areál vybudován na impozantním ostrohu nad městem Mníšek pod Brdy, z pohledu dalších jeho perspektiv na místě dosti nešťastném, kde se v oné době měla těžit nebo již dokonce těžila železná ruda, čemuž nasadil korunu prudký rozmach její těžby v 50. a 60. letech minulého století, kdy zrovna církvi přáno nebylo vůbec. Tím se definitivně završilo chátrání areálu, jež ovšem započalo ještě před vládou komunistů. Ještě za vlády zmíněných započala rekonstrukce kostelíku, hlavní záchranné práce na celém objektu uskutečnily se však až v letech 90. dík městu Mníšek pod Brdy a pokračují vlastně stále.
Ani odsud se mi příliš nechtělo, ale nedalo se nic dělat, protože do cíle mi chybělo 5,5 km a měl jsem na to hodinu při předpokládané časové rezervě další čtvrthodiny. Protože jsem navíc poklusával z kopce, až jsem se dostal do dohledu silnice do Řevnic, měl jsem zdánlivě další běh věcí pod kontrolou. Pak se mi dostal do cesty padlý strom, jenž jsem musel složitě obejít, ztratil jsem koncentraci a pokračoval jsem příliš vlevo po vyšlapané cestě, notabene za několika dalšími účastníky pochodu. Že jdu špatně, prohlédl jsem až na malém hřebínku, kde jsem se zorientoval natolik, že jsem se vydal správně doprava, až jsem doputoval k obrovské skále.
Byla to ona Babka, jíž jsem byl předtím pohrdl dopoledne v místech, kde se mi nabízela odbočka k ní. Nyní se čas nakupil, bylo přesně hodinu před odjezdem mého vlaku ze Řevnice, takže ani nyní nevystoupil jsem až na její vrchol, nýbrž jsem seběhl po oné odbočce alespoň na onu cestu, jíž jsem předtím dopoledne stoupal nahoru. Cestu do Řevnice jsem si tak prodloužil bezmála o kilometr, nežli bych šel po přímé cestě ze Skalky, nicméně usilovným střídavým poklusem dorazil jsem na nádraží v Řevnici s dostatečným předstihem přesně za půl hodinu.
hoření část křížové cesty s poustevnou na Skalce. Foto: L. Šlosar
kostel na Skalce zasvěcený sv. Máří Magdaléně a postavený dle kaple v Aix-en-Provence. Foto: L. Šlosar
padlý velikán přes cestu ze Skalky do Řevnic, jenž za rozhodujícího přispění mé nekoncentrovanosti málem zvrátil klidný běh pochodu. Foto: L. Šlosar
za stromy na mě číhá Babka, jíž jsem tak přece neunikl. Foto: L. Šlosar
Zde v cíli prodlévali pořadatelé spokojení s účastí 180 turistů, což je na premiéru pochodu, jenž dosud přirozeně nemá tradici, a při souběžné tradiční akci na Koukolově hoře při stejné železniční trati z Prahy do Plzně, velmi pěkný úspěch. Já jsem byl rovněž spokojen s příjemně strávenými šesti hodinami v brdském pohoří i při vědomí, že jsem poněkud zanedbal přírodní památky na trase /Jezírko, Babka/, a s nadějí, že se sem ještě stihnu vrátit před radarem alespoň jednou.
Do Prahy odjel jsem pak ze Řevnic v 15,05 hod. opět v prvním patře patrového vlaku Elefant City a odtud pak v 16,11 hod. přímým spojem Krakonošem, kterým přibyl jsem do Trutnova v 19,21 hod..
Pochod Dr. Roberta Šumavského okolo Prahy /10. 03. 2007/ aneb Šťastné zastavení v Modré stodole
Po více než měsíční přestávce způsobené nachlazením připojil jsem se k výpravě na 27. ročník Pochodu Dr. Roberta Šumavského okolo Prahy. Přivstal jsem si přesně ve 02,50 hod., ode desáté minuty po půl čtvrté jsem necelou půlhodinu šlapal ze Zelené louky na vlakové nádraží a s Maruškou vyjel vlakem ve 04,12 hod. Skupinová zpáteční jízdenka pro nás dva stála každého po 296 Kč, škoda že nás nenapadlo využít možnosti Sone+, i jízdenka pro rychlíky by nás stála každého po 180 Kč, snad příště. V Martinicích přistoupil Vláďa z Jilemnice. Z Chlumce nad Cidlinou jsme po tříminutovém přestupu odjeli v 06,29 hod., na hlavní nádraží v Praze jsme přibyli dokonce těsně před stanoveným časem v 07,48 hod. Z nejbližší tramvajové zastávky ve směru na Masarykovo nádraží jsme vyjeli v 07,58 hod. tramvají č. 26, jež nás v 08,30 hod. vyklopila na konečné zastávce Divoká Šárka, kde byl letos start pochodu. Na startu nás zaskočily jednak nevlídné počasí - bylo s ohledem na jeho dosavadní jarní ráz nezvykle chladno a k tomu mžilo - a jednak délka nejdelší trasy - místo předesílaných 23 km 28,5 km - což nám z časových důvodů nevyhovovalo. Rozhodli jsme se nakonec, že se na tuto trasu přihlásíme a že si předepsanou vzdálenost zkrátíme malým odchýlením po trase, kterou jsem znal ze své účasti na 21. ročníku pochodu, jenž se konal na den přesně před šesti lety.
Po krátkém posilnění pivem zn. Gambrinus u místního občerstvení jsme vyrazili těsně před devátou po červené značce směrem k úpatí kopce Džbán. Přes údolí za námi jsme spatřili siluetu letohrádku Hvězda na Bílé Hoře, před námi v dáli pak vypínala se co mohutný maják bývalá administrativní budova Aritmy, nyní Shiran Tower. Poté jsme se přenesli nad Šárecké údolí, kde na jednom místě otevřel se nám pohled na jeho západní část, zakončený vzdálenými světly ruzyňského letiště. Nato sestoupali jsme postupně do údolí samotného, kde širší cestu vedoucí po úbočí místy skalnatých svahů přírodní rezervace Divoká Šárka vystřídala asfaltka. V té době definitivně ustaly přepršky, počasí se stabilizovalo a mraky se začaly protrhávat.
Těsně po půl desáté jsme se chvíli zastavili u Roztočilky, udržované to studánky, obezděné kamenným obložením, s vodou vyvěrající 60 cm pod hladinou, jejíž chemické složení vyhovuje dosud státní normě pro pitnou vodu, přestože v ní bylo v roce 1987 zjištěno bakteriologické znehodnocení, proto jsme z ní nepili. Za necelou čtvrthodinu jsme prošli kol Jenerálky, bývalého to dvora kláštera premonstrátů, přestavěného na zámeček, a nyní hotelu, nacházejícího v katastru obce Nebušice. Posléze vyhoupli jsme se na skalnatý hřeben Zlatnice, na kraj vilové čtvrti Hanspaulka, kde několik stovek metrů dál bydlí moje sestra Hela, jíž jsem se neprohlásil, protože na ten krátký čas by to nemělo smyslu. Dostali jsme se do blízkosti barokního kostela sv. Matěje, u kterého se původně konaly matějské poutě, nežli byly přesunuty na Výstaviště.
protáhlý hřbet vrchu Džbán mě zaujal letos stejně jako před šesti lety. Foto: L. Šlosar
studánka Roztočilka byla pojmenována podle usedlosti Roztočilů na kopci nad ní, kterýmižto Roztočily byla hojně využívána. Foto: L. Šlosar
pochod, jenž pro nás byl jenerálkou pro následující pochody, se šel též kol zámečku Generálka …. ah sorry …… pochod, jenž pro nás byl generálkou pro následující pochody, se šel též kol zámečku Jenerálka. Foto: L. Šlosar
kostel sv. Matěje při zpětném pohledu z prostisvahu. Nepřipomíná aspoň vzdáleně zámek Humprecht nad Sobotkou? Foto: L. Šlosar
Odtud trasa pochodu vedla obloukem přes Babu, my jsme z časových důvodů rozhodli ušetřit 4,5 km a sestoupali po modré značce znovu do Šáreckého údolí a na to se vyšvihli na protisvah až na rozcestí Na pískách, kde jsme znovu navázali na trasu pochodu po červené značce. Ušetřené kilometry jsme trochu vyvážili na jednom místě námahou na prudkém stoupání po skalnatém povrchu. Z rozcestí jsme po kilometru dospěli k první kontrole pochodu u sanatoria na rozcestí Na Truhlářce na samém okraji hlavního města Prahy.
Z protější strany se připojili účastníci trasy 14 km a tok turistů do Horoměřic zhutněl z počtu dosavadních tří až na téměř nekonečno. Naštěstí v obci samé odpojil se od nás spolu se zelenou značkou na náměstíčku mezi ulicemi Do Oříšků a Přímou u oploceného dětského hřiště, jež v našem vyprávění hrálo o něco později důležitou roli.
Naše trojice pokračovala posléze dále po značce červené a její kroky zastavil poutač restaurace Modrá stodola, známé autorovi již z předešlého pochodu v roce 2001 - zatím ovšem rozpačitě, neb exteriér byl poznamenán četnými stavebními pracemi. V roli vyslaného zvěda zjistil jsem záhy dík známým zvukům, že bowlingová hala a s ní i restaurace funguje, jen na rozdíl od minulé mé návštěvy byli jsme posláni do suterénu. Když objednané plzeňské pivo zaujímalo čtvrtinu Vláďovy a mé sklenice, zaznamenali u nás číšnici zjevný nepokoj. Ten se záhy přenesl na ně poté, co spatřili, jak oba přesně o polednách kvapně prcháme z restaurace.
Vysvětlení bylo prosté. Alespoň Vláďu napadlo podívat se na součást itineráře nazvaný "Zajímavosti na trase pochodu Dr. Šumavského - 2007" a nato náš tep stoupl na 200 úderů za minutu. U hesla Horoměřice nalezli jsme totiž poznámku "Kříž na památku války u Hradce v r. 1866, postaven v r. 1867 za ubytování pruských dragounů /u trasy pochodu". Vyběhli bychom bezmála bosi, kdybychom se předtím zuli, a dík Vláďově prchavé vzpomínce doběhli zpět k onomu dětskému hřišti a mezi houpačkami skutečně nalezli čerstvě renovovaný kříž s dozlatava vyvedeným Ukřižovaným, nápisem s letopočtem 1867 a dalším menším nápisem zvěstujícím paradox války roku 1866. O její brutalitě a krutosti na jedné straně nelze pochybovat, na druhé straně tento kříž byl vybudován na paměť ubytování pruských - čili vítězících okupačních - dragounů, kteří - místo aby plenili a rabovali - tu uhradili za ubytování 34 zl. a 16 krejcarů /možná proto, že tehdy ještě neexistovala DPH, jež by v nich bezpochyby agresivní jednání vyvolala/. Koho by napadl pomník k válce roku 1866 zde pár kilometrů u Prahy? Kdyby nebylo onoho zastavení v Modré stodole, určitě bychom promarnili nečekanou příležitost získat další památku z války roku 1866 do našich fotografických archivů!!
Vrátili jsme se pro své batohy a pro Marušku, jež co zástava mezitím zaplatila útratu, a pokračovali na rozcestí u sv. Juliany s prostým křížem. Odtud jsme doputovali na kraj Statenic, kde u hřiště místního Sokola postávala další kontrola. Statenice posléze přešly nečekaně - jako to bývá časté u chování mnohých lidí - v Černého Vola, s nimiž tvoří jakési "souobcí".
Jak postupně po našich pravicích ubývala neklamná svědectví četného stavebního ruchu, přidružil se k nám vjem čichový v podobě pachu rafinérie, jehož předzvěstím před tím bylo několik modrých cisteren s nápisem "Pitná voda". Ve středu navečer se v obci Černý Vůl převrátila totiž cisterna s 38 tisíc litrů nafty. 10.000 litrů se dostalo do Únětického potoka a osm hasičských jednotek muselo postavit na pětikilometrovém úseku potoka devět norných stěn.
nejcennější trofej pochodu - památka na válku r. 1866 aneb Ač vítězící ubytovali se, nepoplenili, neporabovali, neznásilnili, nýbrž slušně zaplatili, nestydíte se vy, naoko pacifisté, ujíždějící z hostinců či z benzínových pump bez placení? Foto: L. Šlosar
zacpali-li jsem si nosy a nedívali-li jsme se na Únětický potok detailněji, vypadal Únětický potok v Tichém údolí jako idylka….. Foto: L. Šlosar
…. jenže po uvolnění nosních otvorů a zejména při - byť jen zběžném - pohledu na poslední z velkých norných stěn, byla poezie v p…., totiž pryč. Foto: L. Šlosar
Jednu z nich za stálých závanů zápachu nafty spatřili jsme poté, co jsme absolvovali třetí kontrolu pod mohutnými skalisky Tichého údolí. Exces řidiče, jenž se chtěl vyhnout placení mýtného na dálnici, odskákala totiž zdejší přírodní rezervace, v níž zavinil ekologickou katastrofu. Smutný ron potoka sledovali jsme až k Maxmiliánce, kde jsme ve třičtvrtě na dvě došli do cíle pochodu.
Toto místo před časem postihla jiná, byť menší katastrofa, zkrachovala tu zdejší restaurace. Protože kapacita restaurace Koliba za rybníčkem, v němž přece plaval jakýsi osamělý odolný živočich, byla zcela naplněna, opustili jsme záhy cílovou kontrolu pochodu spokojenou s účastí téměř 350 pochodníků, z nichž pouze 45 šlo nejdelší trasu. Přímo v Roztokách byla luxusní restaurace Victoria v Nádražní ulici rovněž přeplněna, ale tři místa se pro nás našla - včetně lahvového plzeňského piva za 40 Kč. Z Roztok odjeli jsme pak do Prahy za již zcela slunečného svitu vlakem v 15,07 hod. kol Výstaviště - nynějšího centra matějskou poutě - na Masarykovo nádraží, odkud jsme přešli půlkilometr na hlavní nádraží. V 16,11 hod. rozjel se pak odtud rychlík, jenž nás příjemně unavené a spokojené dovezl do Chlumce nad Cidlinou na šestiminutový přestup v 17,33 hod. do spěšného vlaku, který nás ve třičtvrtě na osm dovezl do Trutnova.
Za zmrzlým Čepelkou /03. 02. 2007/ aneb Ve sněhovém zajetí
Moje účast na 11. ročníku lyžařského přejezdu a přechodu Za zmrzlým Čepelkou měla vlastně předehru v podobě mé účasti na členské schůzi pořadatelského odboru KČT Malé Svatoňovice čtrnáct dní předtím. Stejně jako o rok předtím jsem tehdáž na schůzi putoval pěšky tehdy ještě po zcela holém terénu pokrytém bahnem a pyšnil jsem se tím, že jsem vzdálenost mezi bytem na Zelené louce malosvatoňovickou cukrárnou překlenul po co nejkratší a nejrychlejší trase za dvě a třičtvrtě hodinu. Bylo to poté, co se přes kraj přehnal orkán Kyrill, což jsem onu sobotu 14 dní předtím pocítil tím, že jsem překračoval několik stromů spadlých přes asfaltku vedoucí podél horkovodu jinak krytým údolíčkem mezi Novými Dvory a Poříčím.
Nyní - když hned nato napadl sníh, po něm se přehnaly další větrné bouře a naposledy nás stihla obleva - jsem na start zmíněného přechodu cestoval vlakem odjíždějícím z hlavního trutnovské nádraží v 07,36 hod., takže jsem si mohl přispat, přestože jsem musel jít na vlak ze Zelené louky pěšky - nenaskýtal se totiž vhodný spoj, abych zbytečně nemusel na vlak čekat.
Ve foyeru Kulturního domu tradičně vítal příchozí předseda odboru Honza, lístečky ku prezentaci nabízel hospodář Standa a připraveni o odbavení na start byli další dlouholetí funkcionáři odboru. K mé radosti tu byly i členky odboru hotovící v šatně foyeru občerstvení. Mé relativně pozdní vstávání až ve čtvrt na sedm mi totiž ulehčila skutečnost, že jsem mohl s chutí posnídat na startu šťavnatý párek a vypít horkou medovinu a pivo.
Protože v uplynulých ročnících, jichž jsem se zúčastnil, bylo většinou tolik sněhu, že chodit po Jestřebích horách bylo bezpředmětné, v několika případech jsem se s pořadateli dohodl, že převezmu diplom a dojdu domů. Ježto letos bylo sněhu méně, byl jsem pevně od počátku rozhodnut, že se do cíle vrátím a že půjdu trasu 15 km. Teď na startu při pohledu na hodinky ukazující čas mezi osmou a devátou a při vědomí příslibu pořadatelů, že budou v cíli do tří hodin odpoledních, jsem načas koketoval s myšlenkou, že zkusím trasu 30 km. Průběh pochodu pak ukázal, že bylo dobře, že jsem tak neučinil.
Patnáctikilometrová trasa vedla z náměstí přes Petrovice na rozcestí pod Kolčárkou, dále po Panské cestě k Bílému kolu, posléze na Jestřebí boudu na Pasece, nakonec přes osadu Na Horách zpět do cíle. Rozhodl jsem se, že trasu půjdu opačně s menším prodloužením. Průběh pochodu pak ukázal, že bylo dobře, že jsem tak učinil.
Úvod trasy směrem na osadu Na Horách vypadal slibně, cesta byla projetá. Později se však koleje stále více bořily do terénu, který místy vydřely až na blátivý povrch, takže chůze v úzkém kolejišti byla nepohodlná. Později kolejiště však vystřídaly stopy, jejichž vzdálenost, jak to pro individualisty bývá obvyklé, mi nevyhovovala, takže jsem se často dobrovolně bořil do zmrzlé kůry sněhu. Nakonec i zmíněné stopy, byť měly význam spíše psychologický, postupně ubývaly, až zcela zmizely u poslední chalupy osady, a přede mnou k lesu, po jehož okraji jsem posléze vyšlapoval až přímo k úpatí vlastního hřebene Jestřebích hor, byl toliko holá pláň.
chmurná krajina západně Jestřebích hor nad ostnatým drátem usedlosti osady Dánsko na kraji Malých Svaroňovic. Foto: L. Šlosar
Optimističtější pohled skýtaly naštěstí klimatické poměry. Po celonočním drobném dešti se totiž začalo klubat na povrch slunečné počasí, bylo polojasno a taktéž výhledy západním směrem od Jestřebích hor byly zřetelné.
Po kraji zmíněného lesa jsem stoupal a nato pokračoval skrze les téměř po souřadnici pomalým, vytrvalým tempem, neb jsem se převážně po kotníky bořil do zmrzlého sněhu. Naštěstí načas ještě v horní části louky a později v druhé části oné lesní cesty vjela před časem na cestu odkudsi z lesa nějaká pásová technika /jakoby tu snad kdesi v jeho hlubinách žila zdivočelá s lesní zvěří a vydávala se toliko za benzínovou kořistí do osamělých chalup či čerpacích stanic/ a zanechala tu kolejiště, sice úzké a způsobující tak mou vratkou chůzi, že si jí mohl někdo vyložit požitím zmíněných nápojů na startu, ale přece jen už nikoliv tak namáhavou.
Šel jsem tak razantně, že jsem přehlédl odbočku do posledního výšvihu nad Paseku /ona ze strany od Malých Svatoňovic není tak patrná/ a musel jsem se k ní vrátit dvěstě metrů nazpět. Octl jsem se na rozcestí, z něhož se zvedalo asi půlkilometrové prudší stoupání na zmíněný finální hřeben Jestřebích hor. Vzápětí mi došla druhá příčina mého přehlédnutí, nevedly po ní totiž žádné stopy, musel jsem je prošlapovat sám. Asi po sto metrech byla cesta přehrazena mohutným spadlým stromem. Nadejít se mi ho nechtělo, musel bych nad něj vylézt po prudkém svahu, proto jsem prolezl jeho hustými větvemi, přece jsem se dostal trochu pod cestu a musel jsem na ni opět pár metrů vylézt. Jinak poté jsem si nemusel naříkat, nebořilo se to tu více než na louce nad osadou Na Horách.
Když jsem se však vystoupal do míst, kde se mi otevřely výhledy ve směru jižním a jihovýchodním na kotlinu mířící k Červenému Kostelci, dostal jsem se do pásma navátého sněhu. Dalších asi dvěstě metrů jsem překonal skoro za čtvrt hodinu, protože jsem se tu bořil až po kolena. Byl jsem rád, že jsem se dostal konečně na louku, kde jsem sledoval stopy moudré lesní zvěře, jež si vybírá pro svůj přesun mělká místa, a ještě raději, když se přede mnou objevila sluncem ozářená sněhová plán na kraji Paseky. A bylo již čtvrt na jedenáct, když jsem ztěžka, s promočenou košilí a se studeným mokrým obkladem v botách, usedl k prvnímu stolu v Jestřebí boudě, se sklenicí piva a skleničkou horké medoviny, jež jsem si poručil u pultu.
na úzké stezičce nad rozcestím pod Pasekou objevila se první překážka - obrovský spadlý strom. Foto: L. Šlosar
sotvaže jsem se vzpamatoval z obtížného překonávání překážky seslané mi rozpoutanými přírodními živly, objevil se přede mnou dlouhý úsek sněhových dun. Foto: L. Šlosar
při jedné ze zastávek po kolena ve sněhové závěji pohlédl jsem skrze průsek na nevlídně vyhlížející krajinu jižně od Jestřebích hor. Foto: L. Šlosar
překonav louku před Pasekou a pohlédnuv na protější znenadání sluncem ozářenou louku východně od osady jako bych se znenadání octl v jiné době v jiné krajině. Foto: L. Šlosar
Poseděl jsem tu půl hodinu, věda, že dík prozíravé volbě směru trasy mám to nejhorší za sebou. Posléze jsem vypil na cestu ještě jednu skleničku horké medoviny a vydal se k rozcestí pod Žaltmanem. Ocenil jsem rozdíl proti novoročnímu výstupu na Žaltman, protože zledovatělý terén dnes vystřídala stezka prošlapaná v toliko namrzlém sněhu, do něhož jsem se příliš nebořil. I kvůli tomu jsem si hezky popovídal s běžkařem z České Skalice, jenž mě dojel a jenž by jinak zcela oprávněně ztěžka nesl, kdyby mu nějaký pěšáček šlapal po stopě.
Pohodlně po bezpečném sestupu z rozcestí jsem se dostal i k Bílému kolu na Panskou cestu, kde byl podobný povrch jako na hřebeni, takže se tu šlo vcelku dobře a pěšáci běžkařům příliš nevadili, protože již více torzo lyžařské stopy za stávajícího stavu zničit nemohli, z mé pozice chodce bylo třeba jen dávat pozor, zda některý z nich nejede, a v kladném případě mu uhnout, abych nepřerušoval plynulý běh jeho jízdy. Učinil jsem tak těsně před rozcestím pod Kolčárkou, kde mě českoskalický běžkař, jenž předtím se svým kamarádem odbočil na Žaltman, předjel podruhé a naposledy, poděkovav mi za zmíněný můj šlechetný čin. Tato část mého putování proběhla za velice proměnlivého počasí, chvíle slunečného svitu střídány byly krátkými vánicemi, jež dštily šedavé mraky, jež v oněch okamžicích zastřely znenadání oblohu.
Za rozcestím pod Kolčárkou pokračoval jsem stále po Panské cestě a byl jsem brzy za to odměněn tím, že prošlapaná úzká stezička proměnila se v širokou udusanou cestu, po které se dalo rázovat již naplno až ke zcela holé silnici začínající u odolovské věznice, jež mě po několika metrech zavedla těsně po polednách do hostince U Lotranda. I tady jsem uhasil žízeň jedním pivem a poté se krokem volným a lehkým vydal po silnici přes Strážkovice a Petrovice za již opět stálého slunečného počasí na jedné straně sužován prudkými protivětry tisknoucími ledový krunýř propocené košile na mou hruď, na druhé straně okouzlován utěšenými pohledy na krajinu směrem jižním se rozkládající od Jestřebích hor.
několik kilometrů před Odolovem narazil jsem náhle na protažený skoro umydlený terén, v němž mé unavené nohy nalezl konečně odpočinku a klidu. Foto: L. Šlosar
ne, nebudu nucen vydat se po těchto stopách, jimiž si někdo zkrátil cestu do Petrovic na snímku pod lesem, já se sem dostanu zprava po silnici. Foto: L. Šlosar
V cíli po čtvrt na dvě vlídně byl jsem přijat pořadatelkami připravenými nabídnout unaveným poutníkům občerstvení, z jehož výběru zvolil jsem opět horkou medovinu a kávu, k níž jedna z pořadatelek nabídla mi chutné koláčky. Na to jsem odjel z Malých Svatoňovice ve 14,01 hod., svůj příjezd do Trutnova završil jsem opět pěšky dalšími třemi kilometry domů a příjemně unaven a spokojen na hodinku ulehl jsem do postele.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
výlet do okolí Jičína /17. 03. 2007/ aneb Jak jsem se vypravila na bledule /napsala Máša z Vrchoviny/
Po prvním krásném jarním týdnu stráveném na zahrádce u mých mičurinských pokusů jsem si dala předsevzetí, že si zlepším svoji po lyžařsky neúspěšné zimní sezóně vetchou fyzickou kondici. Rozhodla jsem se proto,že podniknu cyklovýlet na moje oblíbené rekreační zařízení Nebák v Českém ráji a vyfotím v okolí tradičně přítomné pole bledulí. Poněkud negativní předpověď počasí změnila moje rozhodnutí, a tak jsem vyrazila v sobotu před 8. hod. pěšky z Jičína po modré směr Brada.
Již u rybníka Knížete mě zastihly první kapky, snažila sem se je ignorovat, přeháňky měly přicházet od západu během dne, zaměřila jsem se na krásu jarní krajiny a kontrolovala, co kvete za ploty. Bičována deštěm jsem statečně dorazila na Brada a zdolávala poslední kilometry na Prachov, ale ouha. Zásadní chybu jsem udělala, když jsem nezměnila na Bradačce modrou v zelenou, která vede též na Prachov, ale přes Převýšinu, modrá se za křižovatkou změnila ve dvě bahnité koleje, které se přeměnily po 300 m v neschůdnou bažinu. Na značené turistické cestě leží vrstva jemného bahna, vytvořená těžkou technikou při těžbě dřeva, a je až k vyústění cesty na silnici k Prachovu neprůchodná. Hledajíc náhradní cestu lesem jsem zde našla již stopy mých předchůdců. Tato část je značená teź jako cyklostezka, lituji každého, kdo se splete a s kolem sem vjede......... A co teprve účástníci masového pochodu Rumcajs za 14 dní,kteří by taky měli podle plánované tratě projít??
Devátá hodina na Prachově, zatažená obloha, silné poryvy větru a vytrvalý déštrozhodly za mě pro návrat k Jičínu. Už jsem se viděla v oblíbené cukrárně na povzbuzující kávě, ale přesto jsem se ještě rozhodla prozkoumat žlutou z Prachova do Holína, protože ji neznám. To nebylo šťasné rozhodnutí, a tak jako nepoučitelný optimista, co se týče kvality turistických cest, jsem statečně vyrazila do lesa. Nějaká mokrá louka či přelézaní polomů, to je normální, pod vodní nádržní u Holína se začala cesta měnit v bahniště, ale značení bylo a někdo tady také nechal stopy.
Stále s úsměvem na rtech jsem dorazila k mostu přes potok, kde cesta zahýbala do pravého úhlu kolem opuštěného objektu ZD směrem do vesnice. Žlutá směrovka s textem těžko označitelný úsek, sledujte vodní kanál až do vesnice, mi zmrazila úsměv na rtech.Začala jsem hledat cestu na levém či pravém břehu, ale ani stopa, všude jen zorané pole a slušně odrostné ozimy, v koleji traktoru stála jen voda, zkusila jsem ponor, ale šlo to přes kotníky, takže by to chtělo jedině rybářské holínky a brodit se korytem potoka určeným smětrem k Holínu. Pro záchranu vlastního života jsem zvolila ústup opuštěnýcm objektem a úník dírou v plotě na veřejnou komunikaci. S blažených pocitem jsem očistila obuv a rychlým tempem jsem zamířila k Jičínu.
V 10 hod. jsem zasedla ke kávě na Valdštejnském náměstí, chybějící kilometry jsem se snažila dohnat proběhnutím trhu, který se zde tradičně v sobotu koná,k de je spousta lákadel pro zahrádkáře. Obtížena osmi muškáty v kontejnerech jsem vyrazila alespoň po prodejnách sportovních potřeb a směrem k Tescu, kde jsem chtěla provést velký nákup. Po jedné hodině pochodování mezi regály jsem po úspěšném nákupu ověšená igelitkami opustila budovu Tesca. Na parkovišti pár metrů přede mnou běhalo krásné zvíře velikosti králíka, které jsem spolu s hloučkem ostatních nakupujících identifikovala jako potkana, lidé asi nevěřili svým očím. Potkan se nám předváděl jako zkušená modelka, vycítil obdivovatele, dvakrát se prošel přes parkoviště, než zmizel v jednom z odpadkových koš. Naše nadšení však nesdílel pracovník Tesca. Mrzelo mě, že jsem zapomněla vytáhnout foťák, mohla jsem tuto reportáž podpořit unikátními snímky.
Tak dopadlo mé putování ta bledulemi. Zdraví Vaše zpravodajka z terénu Máša z Vrchoviny.
Hledání Stromoucha /03. 03. 2007/ aneb Malé hody pod Lanšperkem /napsala Maruška Beruška/
Je sobota 3. 3. 2007 a my už zase jedeme na pochod, tentokrát do Ustí nad Orlicí, neboť je dobré spojení. V 5.18 hod z Trutnova vláčkem jménem Krakonoš do Jaroměře na přestup, neboť zde už na mne čekají kolegové od Jaroměře, Náchoda i Jilemnice. Společně dojedeme na vlakové nádraží v Ústí a odtud přes náměstí až na start pochodu do pivnice U SKOBY. Zde už je docela živo, zaprezentujeme se, já posnídám a před devátou hoďkou vyrážíme na trasu za pěkného počasí.
TRASA : Ustí nad Orlicí - Na Tiché Orlici po žluté - Lanšperk po modré - Horákova kaple po modré - Třebovské stěny po modré - Knapovec žlutá - Ustí nad Orlicí.
Za Tichou Orlicí se zatáhlo a začaly padat veliké vločky, to bylo překvapení, dokonce se sníh držel, ale lepší než, aby lilo jako z konve a ještě větší překvapení nás čekalo na kontrole. Bezva dvě pořadatelky a kolega nás vítali a vyzvali najít Stromoucha, jinak nebude razítko a hned pestrá nabídka - čajíček se šťávičkou (znamenalo s rumem) nebo káva Latté s vaječným, pak jednohubky s domácí pomazánkou, nebo perník zdobený jak dortík. Prostě v tom počasí úžasné zpestření. Horákova kaple taky zajímavá, škoda, že byla mlha a tudíž nebylo vidět na Třebovské stěny, ze kterých jsme scházeli už za deště, a na Knapovci už zase laškovalo sluníčko a déšťové přeháňky nás provázeli do cíle bájo pochodu.
V Pivnici U SKOBY bylo plno, dostali jsme diplom, kalendářík, Sborový list, pohled, samolepku a upečený perníček v podobě Stromoucha. Celkem 174 lidiček. 14 na padesátikilometrové trase, z toho dva cyklisté a nejvíce šlo 15 a 25 km. Jelikož zde bylo plno a byl čas na vlak, přesunuli jsme se do cukrárny na kávu a dortíky a pro razítko na zastávku do Nádražníku před hlavním nádražím. V 16.09 hod jedeme zpět domů, v Hradci Králové třičtvrtě hoďky čas, tak na malé pivko a fotbal, já si píšu poznámky z výletu a pak v Jaroměři kolega přestup a každý zvlášť domů. V 19.26 hod v Trutnově. Celý den jsme se potkávali s kolegou z Trutnova, který jezdí více cyklovýlety.
Výlet do Podještědí a Pojizeří /24. 02. 2007/ aneb OD JEŠTĚDU K JIZEŘE /napsal Vláďa z Jilemnice/
V sobotu ráno jako tradičně v tento den se vyráží na výlet do přírody. A nedokáže nás odradit ani včasné vstávání. Ve tři čtvrtě na pět vyráží vláček z Jilemnice, přestup v Martiních do až tady se roztápějícího "spěšňáku" od Trutnova, ve kterém už třičtvrtěhodinu trpí kamarádka Maruška. Pak přeskok ve Staré Pace a v půl osmé jsme ve Liberci. Dvě bezva razítka do našich vandrbuchů v "íčku" v nádražní hale a za pěkného větru se přesouváme na nedaleké nádraží, pro změnu autobusové /kdeže je včerejší příjemné bezvětří/.
V osm odjezd busem plným přírody chtivých lidiček. Přehoupneme se přes Ještědský hřeben, kde ještě vládne zima. Sjedeme dolů z kopce, vystupujeme v obci Janův Důl, po pár metrech narážíme na červenou značku. Za pár minut odbočka k prameni Ploučnice. V tůni je - díky nasypanému bílému písku - krásně vidět, jak voda vyráží ze země. Za dalších pár minut už jsme v nedalekém městečku Osečná, jenuž vévodí věž kostela svatého Víta na náměstí. V "íčku" mají bohužel zavřeno, tak si v "samce" dáme jedno lahvové jako startovné, "štemplíka" do vandrbuchu, pak ke hřbitovu, u něhož si fotím nově zasazenou desku na velkém pomníku zde pohřbeného pruského vojáka Franze Volanda, který tu zemřel po svém zranění u Českého Dubu při jedné z menších srážek za prusko-rakouské války 1866.
A už dál. Po žluté a po silnici do nedaleké obce Kotel, kde se napojíme na modrou značku, která bude naší věrnou družkou po zbytek dne. U rozcestníku stojí obrovská tisíciletá lípa /jak hlásí infocedule vedle/, uvnitř dutá, že by se do ní mohla schovat malá mateřská školka i s učitelkou. Nad obcí nás malá pěšinka ze silnice odvádí na tzv. Čertovu zeď, čedičovou vyvřelinu opředenou mnoha pověstmi. Bohužel tato památka se díky lidským rukám z původních neuvěřitelných 28 km délky dochovala jen v malých částech na posledním jednom kilometru. Největší radost však máme z nalezeného pomníčku ve tvaru smírčího kříže na místě, kde v létě 2001 zemřel Milan Polák z Hořic. Jsme tu vážně poprvé.
Věnujeme tichou vzpomínku, odklidíme pár větviček a pokračujeme dál. Všude je plno od nedávné vichřice zpřelámaných borovic a vyvrácených smrků. V lese je klid, ale na otevřeném prostoru mezi Hrubým Lesnovem, Lesnovkem a Hlavicí pěkně fouká. Právě v posledně jmenované asi největší vesnici jsme měli možnost asi jediné zastávky, ale místní hospůdka U rysa otevírala až odpoledne.
Dolů a nahoru lesem a pak další silniční úsek mezi obcí Vrtky, která je ještě na Liberecku, a Ouč, která už je ve středních Čechách. Sejdeme do údolí Malé Mohelky, která je blátivá, naštěstí ne dlouho. Tady potkáváme partu šesti lidí s bágly, jediné za celý den. Naše nadšení z pěkné cesty ale brzy schladí potok několikrát tekoucí přes cestu, ale hlavně několik velkých smrků ležících napříč cestou. Obcházíme, přelézáme, podlézáme, jak se to kde dá.
A najednou je před námi zase civilizace. Malá vesnička Podhora. Uvítací výbor tvoří tři hafani v jedné ze zahrad, z nichž ten největší by si nás znavené poutníky chtěl dát jako zákusek k obědu. Ještě že tam byl ten vysoký plot. Kousek po silnici směrem k Českému Dubu v Chocnějovicích přejdeme řeku Mohelku a po jejím břehu nás úzká pěšinka dovede do Mohelnice. Místní hospůdka má otevřeno a tak na chvilku zajdeme dovnitř.
Ale jen na chvilku. Vidíme možnost chytit dřívější vlak domů, což vítá hlavně Maruška. Přejdeme most přes Jizeru, u které končí svou pouť Mohelka, a rychlejší cestou po silnici vedoucí přes Hněvousice jsme za chvíli u zámku v Mnichově Hradišti. Přes město až na nádraží. Vlak v pohodě stihneme. V Turnově neodoláme stánku se zdejšími vynikajícími chlebíčky /tady to snad ani nejde/ a pak už opravdu domů. Celkem třicet kilometrů ve většinou nám neznámém terénu. Takže taková objevitelská cesta. Určitě stála za to.
Ve stopě středoevropské padesátky /10. 02. 2007 - na lyžích/ aneb Letem světem /přes Mexiko a Bosnu /napsala Maruška Beruška/
Ve 4.12 hod mě veze Bohunka do Martinic, zde přesedám a frčím do Jablonečka s kolegou z Jilemnice. V 5.49 hod. vyrážíme pěšky (5 km) velkou tmou na start přes dlouhou Tříč do Vysokého nad Jizerou. V 7.10 hod se konečně rozednilo a my jsme dorazili na start, kde jsme posnídali a sledovali vstávající ubytované a pořadatele.
V 8 hod. vyrážíme kus pěšky, u vleku nandáme lyže, přežijeme firnový sjezd až k Mexiku, odtud stoupáme na Tomášovy vrchy. Mírným sjezdem neboli cikcak dojedeme na Čermákovy Rovně, kde čeká první kontrola. Překročíme silnici do Pasek k dolní stanici vleku a pokračujeme vzhůru po vlastním značení na rozcestí Bosna. Zde odbočíme směrem na Kořenov. Vjíždíme do lesa na cestu zvanou Farmberka, kde je to jako v pohádce, plno sněhu - prostě bájo, lyže jedou (vloni zde bylo sněhu po kolena), dál vzorně značená cesta ke druhé kontrole v restauraci U Zvonku - bezva pořadatelky venku s čajem a dvěma razítky. Po malém posezení uvnitř vyrážíme na zbytek trasy vpravo vzhůru lesem k restauraci Hvězda, dál lesní cestou na Vystrkov a po pláni k restauraci Na Perličku, zde sedí několik lyžařů venku na lavičkách, ale my už radši klesáme pomalu k cíli již dost mokrým sněhem - na Čermákovy Rovně a zpět po ranní cestě přes Tomášovy vrchy a Mexiko do Vysokého nad. Jizerou. Před 14 hod. jsme v cíli z pětadvacítky.
Přezujeme boty, pohovoříme se známými i pořadateli, doplníme tekutiny a před 15 hod. vyrážíme na 5 km dlouhou cestu po silnici zpět přes Tříč do Jablonečka na vlak. Počasí - pěkný slunný den.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz