24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Setkání turistů v Bratrouchově v hostinci U Mikšů /13. 01. 2007/ aneb V BRATROUCHOVĚ POD HEJLOVEM HOTEL STOJÍ
Chrastavské šlápoty /06. 01. 2007/ aneb PRODLOUŽENÝ PODZIM V CHRASTAVĚ
Novoroční výstup na Žaltman /01. 01. 2007/ aneb Z VÁNOČNÍCH A NOVOROČNÍCH ZVYKŮ VE VÝCHODNÍCH ČECHÁCH
Na Štěpána na Štěpánku /26. 12. 2006/ aneb TENTOKRÁTE BEZ SNĚHU
Vánoční pochod /16. 12. 2006/ aneb NÁVRAT NA TRADIČNÍ TRASU NETRADIČNÍM SPOJENÍM
...... a nádavkem nejméně jedna od některého z mých přátel
Úvod
Pochod tříkrálový /13. 01. 2007/ aneb V ČELAKOVICÍCH I NA HORÁCH PĚŠKY JAKO ZA VOZEM /napsala Maruška Beruška/
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete na adrese po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Setkání turistů v Bratrouchově v hostinci U Mikšů /13. 01. 2007/ aneb V Bratrouchově pod Hejlovem hotel stojí
Protože se mi nechtělo čekat dalších 46 let, až bude zase leden neuvěřitelně teplý jako letos, využil jsem letošní nečekané možnosti putovat v lednu pěšky ve vyšších polohách Krkonoš bez sněhu a zúčastnil se 8. ročníku Setkání turistů v Bratrouchově v hostinci U Mikšů.
Vylezl jsem po deváté hodině z vlaku v Jilemnici /464 m n. m./, zrovna sem nastupovala početná skupina místních turistů, a hnedle jsem nabral směr ke kopcům, jež jakoby se krčily pod tíhou šedavých mračen. Zatímco po celou noc bubnoval na předokenní plech mého bytu drobný déšť, nyní alespoň nepršelo.
Po známé trase Pochodu Hanče a Vrbaty jsem začal před okrajem Dolních Štěpanic stoupat před třičtvrtě na deset po okresní silničce směrem na Rezek. Byl tu docela slušný provoz, z Krkonoš tudy odjížděla auta plná očividně zklamaných lidí, kteří sebou vezli - kdovíproč teď v lednu 2007 - lyže.
Nad Křižlicemi /650 m n. m./ upoutala v půl jedenácté mou pozornost štíhlá bílá silueta evanjelického kostela z let 1783 až 1785, jakoby probodávající vzdálenější siluetu Žalého zahaleného do temných mračen. Po holé louce sešel jsem ke kostelu těch několik stovek metrů a prohlédl si malý hřbitůvek, v němž nejnápadnější byl v zadním pravém rohu hrob Nechanických. V zasněné k meditacím vybízející atmosféře poklidného dne v duši naplněn hlubokým ekumenickým smírem popošel jsem několik metrů dál a zastavil se též u nedalekého katolického empírového kostela z r. 1814. Poté jsem pohodlně po holé louce vyšel zpět na silničku - věnovav krátce zpětný pohled na oba kostely.
po louce pod silničkou z kraje Dolních Štěpanic na Rezek mohl jsem pohodlně dojít k evangelickému kostelíku v Křížlici s úbočím Žalého na pozadí. Foto: L: Šlosar
hřbitovu u kostelíka vévodila hrobka Nechanických. Foto: L. Šlosar
ještě pohled dozadu z pod silničky na Rezek na oba kostely v Křižlici. Foto: L. Šlosar
V osamělém háječku před Roudnicí připomněl mi nutkavý pocit v útrobách břišních, že jsem ve vlaku snědl několik koleček salámu podezřelé chuti a ještě podezřelejší barvy. Razný čin vykonaný v podřepu mě naštěstí podobných pocitů zbavil toho dne již nadobro.
V Roudnici /750 m n. m./ mě pohled na displej mého mobilu ukazující čas čtvrt na dvanáct vybídl k rychlejšímu tempu. V těchto místech jsem poprvé spatřil sníh - na krkonošských hřebenech, jež se načas objevily na dohled. Těsně před Rezkem shlédl jsem zbytky sněhu nablízku aspoň místy vedle okrajů silničky. Do chaty Rezek /893 m n. m./ vešel jsem ještě těsně před poledny. Vládl tu sympatický poklid a myslím, že těch pár lidí trávicích zde pobyt, mohlo tu být i v tomto období zcela prostém sněhu spokojeno. Mě dvacetiminutový pobyt u piva a razítko chaty či hotelu uspokojily zcela Nato vydal jsem se po zelené značce po další silničce ve směru na Horní Rokytnici, předtím po ní během mého pobytu v chatě projela skupina cyklistů v oranžových dresech. Téměř na konci lesa zabočil jsem doleva stále po značce po asfaltové opět zcela holé lesní cestě a po krátkém klesání jsem vyšlapal na kopec Hejlov /835 m n. m./. Za ním po dlouhé době vystřídal asfaltový povrch povrch lučinatý. Při prudkém klesání brzdily mé kroky nádherné výhledy především směrem na Český ráj i na Ještěd a pod ním na Vysoké nad Jizerou.
chmurný pohled do hor z blízkosti Rezku vydává svědectví, v jakých výškách byl teprve 13. ledna 2007 sníh. Foto: L. Šlosar
na jednom z úchvatných pohledů z úbočí Hejlova pozorné oko zpozoruje v dáli horu Ještěd. Foto: L. Šlosar
Už jsem se těšil na svůj cíl - hostinec U Mikšů v Bratrouchově. Podcenil jsem však situaci v představě, že přijdu do nějakého centra obce, kde mě k hostinci dovede poutač. Bratrouchov /750 m n. m./ je však osada s domky rozptýlenými na západním svahu. Bezelstně jsem navázal na asfaltovou cestu a po ní se spustil takměř k další silničce. Moje intuice mě přiměla k tomu, abych vešel do renovovaného penzionu a na hostinec se pozeptal.
Byl tu jeden místní a ten mě nasměroval o kilometr nazpět k onomu ústí silničky, kde jsem měl při sestupu odbočit doleva. Nyní jsem prošel kol dvou shluků chalup, ale bez úspěchu, asfaltová cesta vedla pryč z obce. Když jsem se vracel, zpozoroval jsem pod sebou několik lidí vycházejícího od zápraží nějaké chalupy. Seběhl jsem níže a položil jim otázku: "Kde se prosím vás v tomto místě duchů nalézá hostinec U Mikšů?" Ukázalo se, že rovněž tázání hostinec marně hledali. Jasno do pátrání nevnesla ani telefonická konzultace s Petrem s Rokytnice nad Jizerou. Vyšel jsem se tedy v poslední naději k nedaleké staré chalupě se stěnou z nových cihel, jež působila opuštěným dojmem. Vzal jsem za kliku, bylo otevřeno. Popošel jsem pár metru a po hodinách ticha uslyšel jsem nezvyklý hluk. Vzal jsem za další kliku a ke svému překvapení octl se v místnosti plné volně hovořících lidí. Když jsem si otřel brýle, podle několika známých tváří zjistil jsem, že jsem na místě. Bylo třičtvrtě na dvě. Další průběh událostí mě přesvědčil o tom, že kdybych hostinec minul, o hodně bych přišel.
Nejprve mě uvedl do rozpaků spiritus rector setkání Mirek z Bratrouchova, jenž požádal přítomné, aby povstali, a uvítal mě. Poté mě usadil ke svému stolu obsazenému turisty z Benešova u Semil s oběma Honzy. Ukázalo, že u pěti stolů tu sedí turisté ze všech čtyř odborů bývalé podkrkonošské oblasti KČT, které byly "odejity" do nově vzniklé liberecké oblasti. Byli tu i turisté z Jilemnice, se kterými jsem se ráno shledal letmo při vystupování z vlaku. O účasti vedl Mirek prezenční listinu, která se do mého odchodu navýšila až k číslu 51. Nejvzdálenější byl turista zřejmě z Jablonce nad Nisou a já.
Ve dvě hodiny požádal Mirek o pozornost a přivítal všechny přítomné. Posléze jsme si pod vedením sbormistra Vlasty z Jablonce nad Jizerou zazpívali písničku Na Strahově pod Petřínem. Nebylo to samoúčelné. Místo diplomů rozdal totiž Mirek vlastní text písničky na předešlý nápěv s úvodní slokou "V Bratrouchově pod Hejlovem hotel stojí / a tam v lednu každoročně / setkáváme se společně / přátelství nás pojí". Při rozdávání textů přečetl jména každého účastníka. Posléze jsme si na stejný nápěv zazpívali písničku turistů z Jilemnice s úvodní slokou "Ať si prší, nebo fičí / chumelenice / přišli jsme vás pozdraviti / až z Jilemnice". Na to převzali iniciativu turisté z Benešova u Semil s jejich písní Letos beze sněhu otextovanou Honzou II. na nápěv písně Šestý červen s úvodní slokou "Tak jsme přišli popřát našim horám něhu / letos prvně tady, je bez sněhu / místo sněhu holá, místo sněhu holá / místo sněhu holá, širá pláň dokola". Po desítkách let odříkání zpíval jsem i já, jenž měl zapovězeno zpívat již při hodinách hudební výchovy na základní škole a jehož vyštípal z La Scaly Pavarotti.
Nachýlil se nejzazší čas mého působení čtvrt na čtyři a já jsem - poté, co mi Mirek a Honza II z Benešova u Semil přezpívali ještě ústřední píseň předešlého ročníku - opustil nerad hostinec U Mikšů. Na známé mi asfaltové cestě jsem se ubezpečil, že nebylo v mých silách hostinec identifikovat, poté jsem se spustil znovu dolů k opravovanému penzionu, zpupně ignoroval silničku doleva, jež by mě v klidu a míru dovedla na bližší železniční zastávku Hradsko a za přispění častého poklusu z kopce dosupěl jsem po zelené na nádraží v Jablonci nad Jizerou /444 m n. m./ pět minut před odjezdem vlaku v 16,10 hod. V Jilemnici jsem se rozloučil s tamními turisty, kteří předtím přistoupili v Hradsku, a ve třičtvrtě na šest dojel domů.
v hostinci U Mikšů se režie akce od začátku chopil její organizátor Mirek z Bratrouchova. Foto: L. Šlosar
kdo by z asfaltky poznal, že v této budově nachází se hostinec U Mikšů se vchodem odspodu a že uvnitř je pěkně živo? Foto: L. Šlosar
text ústřední písničky setkání "V Bratrochově pod Hejlovem hotel stojí"
Mé dobrodružství ještě neskončilo. Zjistil jsem, že mi vypadl mobil, moje žena za přispění výpravčího z Martinic, jenž se jí ozval na vyzvánění na mé číslo, zjistila, že se tak stalo na tamním nádraží při mém přestupu. Nemeškal jsem a ještě v 18,15 hod. nasedl do spěšného vlaku zpět do Martinic, zde mobil v pořádku převzal, za čtyři minuty nasedl do vlaku do Trutnova a domů jsem se dostal šťastně alespoň po osmé.
Nyní jsem se si konečně v klidu ve vaně promítl v duchu pestrý film právě uplynuvšího dne a poděkoval 82-iletému Mirkovi z Bratrouchova za zorganizování skvělého přátelského setkání, nádherného v tom, že zde nikdo nikomu přítomnému či nepřítomnému nelál či nikoho neposílal do plynu. Stejně tak jsem poděkoval i neznámým lidem, kteří nalezli na peronu martinického nádraží můj mobil a řádně ho odevzdali, i tamnímu výpravčímu, jenž mi ho bez okolků vydal.
Chrastavské šlápoty /06. 01. 2007/ aneb Prodloužený podzim v Chrastavě
Také letos jsem dal přednost pochodu v Chrastavě - rozkládající se až na úpatí Lužických hor severozápadně od Liberce - před přechodem relativně blízké Zvičiny. Možnost projít si méně známá či zcela neznámá místa v severních Čechách vykoupil jsem si tím, že jsem vstával pět minut před hodinou třetí, šlapal tři kilometry na hlavní nádraží v Trutnově pěšky a na to absolvoval čtyřhodinovou cestu osobními vlaky do 137 km vzdálené Chrastavy s přestupy ve Staré Pace a v Liberci, kde jsem měl přestávku necelou půlhodinu. Cesta tam byla osamělá jen do Turnova, kde přistoupili Hanka z Mladé Boleslavi a Jirka z Turnova, ze známých jsem později v Liberci zaregistroval Jirku od tamtéž a novým výhodným spojením od Jaroměře přijeli sem na výzvědy první dva členové Klubu rodinné a příbuzenské turistiky - sám jeho prezident Pepík z Červeného Kostelce a jeho bratr z Hronova.
Start pochodu byl opět v jídelně GASTRO MAJBA vzdálené asi tři minuty od nádraží, jež praskala ve švech, takže už dostat se dovnitř stálo značné úsilí a ještě více trpělivosti. Stolek pořadatelů stál po pravé straně při oknech a účastník nejdelší trasy tu byl vybaven stručným popisem trasy s mapkou a žlutým kontrolním lístkem pro razítka.
Na dvacetikilometrovou trasu jsem vyšel v půl deváté nejprve po silnici do Bílého Kostela nad Nisou téměř v průvodu s účastníky ostatních tras. Po našich levicích sledovaly naše snažení začínající kopce Lužických hor převyšující namnoze výšku 700 metrů nad mořem /my jsme se v těchto chvílích pohybovali ve výši kol 300 metrů n. m./ a po pravici se podivoval našemu relativně pomalému pohybu spěchající tok Lužické Nisy. Poté, co jsme podešli pod rušnou silnicí směřující z Chrastavy do Jablonného v Podještědí, ujala se nás žlutě značená cesta a napřela naše snažení do pozvolného stoupání směrem k hradbě oněch předešle zmiňovaných vrchů.
Kontrola při místě slujícím Dubina pak dala těm, kteří se na dlouho trvající stoupání necítili, možnost vrátit se nejkratší trasou 7 km zpět do Chrastavy. Špalír účastníků mířících na delší trasy však neubral na své síle ani poté, pokračovali i mnozí pejskové se svými pány a také kůň, jenž svou šířkou nepřipomínal vůbec jezdeckého koně. Na dalších kilometrech v Lužním dole nabízel se po našich levicích stále stejný obraz - klikatící se potůček. Údaj v mapě toto místo označuje jako "lučinaté údolí s bohatou jarní květenou, místy téměř parkový porost". Nedivil bych se pranic, kdyby se místní za pokračujícího průběhu bizarního letošního počasí dočkali této květeny již do konce ledna. Již od samého rána bylo nezvykle teplo a pod mrakem, teď po deváté hodiny nás místy kropil drobný déšť, spíše mžení, jež mě nikdy nedonutilo vytáhnout deštník. Nejdelší trasa vedla stále po asfaltovém povrchu, jenž byl po celý její průběh holý.
Poté, co jsme ve třičtvrtě na deset minuli místo s prostým křížem, roztroušenými balvany a nevysokým pařezem, a co stoupání na serpentýnách nabylo jen dočasně na větší prudkosti dorazil jsem po čtvrt na jedenáct k Buku republiky, nacházejícím se v sedle mezi sedmistovkami Vápenným a Dlouhou horou. V altánu na druhé kontrole dal jsem si třetí pivo dnešního dne a nechal se po mobilu inspirovat zdejší znalkyní Janou z Miletína k zastavením u zajímavých míst v dalším průběhu trasy.
údolí potůčku v Lužním dole i v lednu vyhlíželo, jako by tu užuž tu měla vyrašit jarní květena. Foto: L. Šlosar
v sedle při altánu u Buku republiky bylo velice živo. Foto: L. Šlosar
na pochodu bylo možno spatřovat i nejrůznější koně, ten klasický - domestikovaný patřící mezi lichokopytníky - Equus caballus - nachází se na obrázku po levici mladé slečny /poznámka je určena pro městské děti/. Foto: L. Šlosar
Od tohoto místa počet účastníků pro nejdelší trasu viditelně prořídl, většina dala přednost patnáctikilometrové trase svádící je na modrou značku doleva. Sestoupal jsem pohodlnou asfaltovou cestou Lesního dolu sledován po pravé straně potokem Rokytkou, na několika místech regulovaným, a dospěl jsem záhy do obce Kryštofovo Údolí, jež rozprostírá se v sevřeném údolí při zmíněné silničce. Na jejím začátku - bylo těsně před jedenáctou - mě po pravé straně zaujal venkovní jednoduchý betlém na pozadí velkého obrazu hrajícího do modra a symbolizujícího zdejší kraj /Ještěd, blízký mohutný viadukt na železniční trati Liberec - Děčín/ při penzionu Petra v místech, kde cesta definitivně změnila směr jižní ve směr severní. Posléze po levici minul jsem kříž, nato na stejné straně mohutný 16 metrů dlouhý Jírův betlém s bílými figurkami z roku 1999, ten nalézal se naproti obecnímu Kryštofovu hostinci s muzeem betlémů. Posléze povylezl jsem si na pravý svah těsně nad silnicí k dřevěnému kostelu sv. Kryštofa z let 1683 až 1684. Nato po levé straně postupně zaznamenal jsem dvě kapličky - jednu starší s reliéfem Ukřižovaného v náručí Panny Marie a posléze modernější do běla svítící. Za obcí na pár okamžiků odskočil jsem si k dolomitovým skalám. Konečně přede mnou vpravo na vysokém svahu skrze stromy - převážně břízy - zbavené listí objevily se mohutné rozvaliny hradu Hamrštejna. Ve třičtvrtě na dvanáct doputoval jsem pak na poslední třetí kontrolu, jež prodlévala pod mohutným obloukem železničního viaduktu trati z Liberce do Hrádku a Žitavy tam, kde ústila modře značená trasa, po níž přicházeli poutníci z trasy 15 km.
Proud pochodníků tak nabyl opět na síle a nesl mě skrze bývalou elektrárnu a nato za mostem po pravém břehu Lužické Nisy, s níž posílenou o vody Rokytky shledal jsem se tak tentokrát o několik kilometrů výše proti jejímu proudu znovu a jež nás doprovázela až do cíle. Po jejím dalším překlenutí doputovali jsme do Andělské Hory, kde u železniční zastávky - spatřiv zrovna věž tamního kostela zasvěcenému Panně Marii Sněžné - na základě inspirace mých přátel opustil jsem na krátký čas a jen na několik stovek metrů trasu pochodu, vyšplhal se ke kostelu a za ním dospěl na náves rozkládající se na svahu, kde shlédl jsem restaurovaný pomník věnovaný obětem 1. světové války a nad ním vpravo nad miniaturní nádrží kříž s ryze německými nápisy věnovaný padlým ve válce prusko-rakouské v roce 1866. Zde mohlo dojíti k neodpustitelné záměně, neb předmětem mé pozornosti stal se nejprve jiný pomník, leč omšelého vzhledu, k němuž jsem se předtím pro změnu dostal podél levé strany oné nádrže.
Nato sestoupal jsem znovu k silnici vedoucí přímo do Chrastavy a po ní úspěšně přibyl jsem ve třičtvrtě na jednu do cíle, jenž byl před několika hodinami startem. I nyní byl pln poutníků šťastně se právě navrátivších, přece se mi podařilo ihned dostat svůj diplom s emblémem Ještědu a dvou postav z nějaké pohádky přiťukávajících si plnými poháry. Nato jsem pozřel velmi chutnou gulášovou polévku v režii pochodu a vypil dvě lahve plzeňského piva, škoda že bylo teplé. Ještě jsem pohovořil s oběma misionáři z Klubu rodinné a příbuzenské turistiky a taky s Honzou z Varnsdorfu, na vývěsce při vchodu vlevo dole identifikoval na fotografii "myselfa", jen byl, totiž byl jsem na ní o rok mladší, a připojil několik hřejivých slov do kroniky pochodu.
jednoduchý betlém na modrém pozadí nacházel na při stěně penzionu Petra, jak prozrazuje pravá horní část obrázku. Foto: L. Šlosar
Jírův betlém je odvážně situovaný na volném prostranství ponechán na pospas příslušníkům barbarského autodestrukčního českého národa. Foto: L. Šlosar
mezi stromovím na hřebenu shlédne pozorné oko ruiny hradu Hamrštejna. Foto: L. Šlosar
v cíli v jídelně GASTRO MAJBA ozýval se šum hovorů spokojených poutníků, toliko individuálně přerušovaný pojídáním chutné gulášové polévky. Foto: L. Šlosar
Mé shledání v cíli s misionáři mě inspirovalo ku šťastnému tomu činu, že jsem neodjel přímým navazujícím spojením osobními vlaky ve 14,10 hod., nýbrž již ve 13,45 hod., takže jsem dojel rychlíkem do Staré Paky o více než hodinu před navazujícím zde spojením ve 16,40 hod. a mohl tak v duchu probrat příjemně strávený den v restauraci Staropacká sokolovna.
Odvěký spor s odpůrci turistických pochodů argumentujících na první pohled přesvědčivě tím, že individuálně - nejsouce vázáni předepsanou trasou a kontrolami - mohou vyhlédnutou oblast poznávat nerušeně, a vymezujících svůj vztah k turistickým pochodům stejně antagonisticky a nesmiřitelně jako otázku, zda je lepší moderní či vážná hudba /na rozdíl od nás pochodníků uznávající obě alternativy turistiky, stejně jako praví milovníci hudby souběžně poslouchají oba typy hudby/, jsem na pozadí právě prožitých zážitků shrnul tak, že v tomto případě jsem byl po obou stránkách plně uspokojen - prošel jsem trasu pochodu, dvakrát si odskočil z trasy ke dvěma zajímavým místům, pořídil jsem mnoho zajímavých obrázků a taky nasál osobité atmosféry turistického pochodu. A že jsem nebyl na Hamrštejnu a spoustu jiných věcí jsem neshlédl? Vždyť přece není všem dnům konec, láhev slivovice také nepiji na ex …
Novoroční výstup na Žaltman /01. 01. 2007/ aneb Z Vánočních a novoročních zvyků ve Východních Čechách
Michael Jonathan Cartwright - redaktor listu Sparrow Hill Tribune ve Sparrow Hill /ano to je ono městečko, ve kterém dle známé písničky Greenhornů umíral starej dobrej farmář Bill, co předtím, než svou duši pánu poručil, řekl prej, že dokud ještě žijem, je všechno OK/ - se spokojeně zašklebil. Právě se vrátil domů z několikaměsíční stáže v jedné divoké východní zemi, kde facka a nadávka je stále argumentem nejpádnějším. Přesto ho za celou dobu pobytu nikdo nezmlátil, neokradl, nevytuneloval /to bylo asi tím, že se nestačil stát drobným akcionářem/ a hrob jeho předků mu nezdemoloval /nejspíše proto, že tu žádný nebyl pohřben/.
Navíc se mu tu podařilo splnit cíl jeho mise - nashromáždit bohatý materiál o vánočních a novoročních zvycích v Čechách. Zjistil, že tyto zvyky tu byly zachovávány ve dvou vlnách. První vlna zvyků byla z doby preterindustriální /např. barborky, krájení jablíček, pouštění lodiček, lití olova/. Tyto však vlivem rozvíjející se industrializace a odklonu zdejšího lidu od Boha postupně odumíraly. Navíc některé byly evidentně absurdní - jako například házení pantoflem. Když se totiž otočil zády ke dveřím ženatý muž, hodil za sebe pantofel a jeho špička ukazovala ven ze dveří, znamenalo to, že by se měl do roka vdát, což by bylo v rozporu se zákonem, jenž zapovídá dvojí sňatek, a také zpravidla se sexuální orientací experimentátora. Navíc zmíněné zvyky velmi podrobně popsala například Božena Němcová a tak Mike zkoumání této skupiny zvyků brzy nechal.
Nepoměrně zajímavější materiály získal Mike o zvycích z druhé - tzv. industriální vlny zvyků. Infiltrovav se již dříve mezi rosenkruciány a svobodné zednáře, nedalo mu téměř žádného úsilí vniknout do podivné sekty, jejíž příslušníci všechny své obyčeje spojovali s chůzí. Úplně nejbizarnější poznatky načerpal ze zápisků, CD-ROMů a internetových stránek jakéhosi šílence, kterého pro účely své studie označil jako Luďka z Trutnova.
Společným jmenovatelem vánočních a novoročních zvyků zmíněné sekty byla oslavná chůze a s ní spojeně pravidelně se opakující rituály. Sám zkoumaný se od roku 1991 - vyjma jedné absence zaviněné nachlazením - zúčastňoval se Silvestrovského pochodu v Dobrušce, od roku 1992 - vyjma dvou absencí, kdy se akce nekonala - Novoročního výstupu na Žaltman, od roku 1995 tajných výletů jeho mateřského odboru KČT a konečně od roku 2002 tento trojlístek doplnila účast na turistické akci Na Štěpána na Štěpánku. Od roku 2002 tak zkoumaný dodržoval novoroční zvyk spočívající v účastech na všech čtyř turistických akcích spojených se setkáními se svými přáteli a oslavou především konce a začátku roku. Období konce roku 2006 a začátkem roku 2007, jež bylo předmětem Mikovy podrobnější studie, se po dvou tuhých a na sníh bohatých zimách vyznačovalo neobvykle teplým počasím přesahujícím pravidelně bod mrazu a holým povrchem i v nadmořských výškách blížících se 1.000 m n. m.
Luděk z Trutnova se začal loučit s turistickým rokem 2006 26. prosince hvězdicovou turistickou akcí Na Štěpána na Štěpánku. Zahájil ji tentokráte na zastávce v Kořenově, pobyl přes hodinu na průchozím místě v Turnovské chatě /tradiční rituál/ a své putování skončil v Jablonci nad Jizerou /tradiční rituál/. Výjimkou bylo, že zásluhou holého povrchu na druhé delší část trasy nemusel riskovat život na silnicích, ale mohl se přesouvat po značených cestách přes rozcestí Na Prdečku a Tomášovy vrchy.
28. prosince zúčastnil se tajného výletu odboru, který samozřejmě měl jiný cíl než v minulých letech /trasa Skuhrovice - Drhleny - Branžež - Podkost/ se závěrečným společným posezením /tradiční rituál/ v hotelu Helikar na Podkosti.
31. prosince jako každý rok zamířil prvním vlakem ze Zelené louky do Dobrušky, odkud po dohodě s pořadateli absolvoval vlastní trasu stejně jako v uplynulých pěti letech do Červeného Kostelce / v jednom případě v důsledku zacházky pak došel jen do České Skalice/ se zastávkou v restauraci Barunka ve Zliči na polévce a pivu /tradiční rituál/ a před odjezdem vlaku v nádražní restauraci v Červeném Kostelci na posledním točeném pivu roku /tradiční rituál/. Výjimkou byla krátká odbočka ve Velké Jesenici do kapličky sv. Františka a pohlazení jezulátka v ní ležícího.
Podrobnější popis se dochoval z obyčeje k uvítání Nového roku. Mika založeného jako každého Američana společensky zarazilo, že Luděk považuje silvestrovskou noc jako vynucenou výplň mezi loučením roku mezi Dobruškou a Červeným Kostelcem a uvítáním roku.
Alkoholu při ní holduje umírněně a uléhá hodinu po příchodu Nového roku. Vstává v osm hodin a po řádné ranní toaletě nastupuje v 09,22 hod. v trutnovské části Zelená louka do autobusu místní dopravy č. 1. V 09,30 hod. vystupuje u hlavního nádraží ČD. Zdraví se s příslušníky mateřského odboru, kteří zamýšlejí vystoupat na Žaltman po jiné trase. V 09,36 hod. odjíždí s nimi a s dalšími pasažéry slušně naplněným vlakem.
Při odjezdu dochází k neobvyklému gestu ze strany zaměstnanců Českých drah. Jedna kolegyně se na poslední chvíli rozhoduje koupit lístek, ale pozdě - vlak se již rozjíždí. Po několika sekundách se však zastavuje a na kolegyni počká. Hezký začátek Nového roku, teď začít následující rok třeba zlevněním jízdného.
Když skupina turistů KČT Lokomotiva Trutnov vystupuje ve Velkých Svatoňovicích z vlaku prší. Stejně tak prší v 10 hod. v Malých Svatoňovicích, kde vystupuje Luděk s většinou osazenstva vlaku. Zatímco všichni vyráží směrem k náměstí, Luděk zůstává a vyčkává příchodu zaměstnance ČD z toalety, aby si od něho úspěšně vyžádal razítko nádraží s datumovkou 01. 01. 2007. Na náměstí již s deštníkem nad hlavou dohání první váhající turisty. Podél křížové cesty do prudkého stoupání se mu jde dobře, Luďkovy boty jsou pro bláto jako stvořeny. Na odkryté louce na Šrejberkách - to již naštěstí neprší - na pokračujícím stoupání nevida skrze zamžené brýle Luděk náhle lehce uklouzne. Na cestě jsou ledová místa! V místě nad Šrejberkami, kde se cesta mírně zatáčí doleva a je kryta lesem, je najednou plna ledu po celé šíři a Luděk je nucen jít proudem tekoucí vody, který vymlel ledové koryto až na holou zem. K Bílému kolu schází opatrně po pravém kraji cesty. Při dalším mírném klesání za Bílým kolem se Luděk musí vracet z pravého kraje cesty, protože dále by se hustým lesem nedostal, a pokračovat po levém kraji. Po ledové ploše cesty jít nelze. Stoupání na rozcestí pod Žaltmanem absolvuje vedle cesty vlevo lesem a v jeho průběhu ho předhání 11-ičlenná skupina Klubu rodinné a příbuzenské turistiky, jež je buď na cestu lépe materiálně vybavena anebo méně v noci popíjela.
Vzdor některým předpovědím a stálé hrozbě na rozcestí hoří oheň a někteří účastníci tu opékají špekáčky. Maruška z Červeného Kostelce tu věrně pokračuje v tradici svého partnera Jardy z Lipek u Červeného Kostelce, jenž tuto akci založil v roce 1995 jako pokračování akce pořádané velkosvatoňovickými turisty a jenž nečekaně zemřel v roce 2000 třináct dní po novoročním výstupu. Náladu nekazí počasí, ale skutečnost, že se našli odporní zloději, jichž se v této zemi hemží čím dál tím více a kteří se nestyděli pořadatelům sprostě ukrást většinu připraveného dřeva. Luděk jako dlouholetý a stálý účastník krom polibku dostává i protekční vkusně graficky vyvedený diplom.
jedinečnou památkou na Nový rok bývá razítko ČD s datumovkou
z podchodu na náměstí v Malých Svatoňovicích se za nepříjemného deště takměř nechtělo. Foto: L. Šlosar
na odkryté louce nad Malými Svatoňovicemi bohudík přestalo pršet a cesta byla ještě prostá sněhu. Foto: L. Šlosar
přes nevlídné počasí a předešlý zásah odporných zlodějů panovala u ohně na rozcestí pod Žaltmanem dobrá nálada. Foto: L. Šlosar
ti nejvěrnější účastníci novoročního výstupu se již u ohně dobéřou překrásného diplomu s obrázkem rozhledny
Cesta po hřebenu je zpočátku zledovatělá, ale lze jít pohodlně okrajem po levé straně, později je schůdná i uprostřed. Při klesání na Paseku je však opět nepříjemně zledovatělá, stejně jako posléze na horním okraji Paseky, takže se Luděk prodírá místy velmi hustým lesem a posléze po úzkém pravém okraji cesty. Do Jestřebí boudy přichází pak nezvykle dlouho - po půl dvanácté.
V Jestřebí boudě hnedle vlevo od vchodu sedí Tonda ze Rtyně a rozdává přítomným diplom s popisem klimatických a terénních poměrů akce. Luděk si od pultu přináší horkou medovinu a pivo a zdraví se známými turisty, jejichž výčet nemá smysl uvádět. Bouda i za mizerného počasí je téměř naplněna, další promáčení turisté stále přicházejí. Chybí tu většinou jen ti, kteří už bohužel nejsou mezi námi, např. známí trutnovští turisté Jarda /†1998/, Egon /†2003/ a Karel /†2005/. Luděk zopakuje dvojici nápojů, jež mu tradičně orámují začátek turistického roku, po půl jedné vstává a na další cestu si dává ještě třetí horkou medovinu.
Po loňské sněhové kalamitě je možno totiž jít opět do Trutnova. Na louce za Jestřebí boudou lze rázovat pohodlně podél zledovatělé cesty. Naštěstí postupem času směrem k panelce ledu ubývá, panelová cesta sama už je holá a lze po ní bezpečně sestupovat. V Bezděkově po levé straně Luděk zastavuje u kaple. Na konečnou stanici autobusové místní dopravy ve Lhotě přichází před třičtvrtě na dvě, do odjezdu autobusu místní dopravy chybí něco přes čtvrt hodinu. Čekání na odjezd je příjemné nejen dík pocitu příjemně a správně zahájeného Nového roku, ale také zásluhou toho, že v tomto časovém období dne se na krátko vyčasilo a dokonce se klubalo i sluníčko. Začátek a uvítání turistického roku byly tak úspěšné.
I po tomto úspěšném zahájení roku se Luděk posléze zúčastňoval až na výjimky týden co týden dalších turistických akcí. A tak Mike objevil vzácný případ splynutí dvou novoročních tradic věku předindustriálního a industriální - novodobé tradice novoročního výstupu na Žaltman a tradice předindustriální vyjádřené úslovím "Jak na Nový rok, tak po celý rok".
takto vypadala Jestřebí bouda na Nový rok A. D. 2007. Foto: L. Šlosar
u prvního stolu v Jestřebí boudě tradičně očekával příchozí Tonda ze Rtyně /vpravo/ za asistence Jardy II. z Červeného Kostelce. Foto: L. Šlosar
pamatuje někdo na Pasece, kdy louka za Jestřebí boudou směrem na Lhotu byla na Nový rok tak holá? Foto: L. Šlosar
socha ve Lhotě při letmém záblesku sluníčka na Nový rok. Foto: L. Šlosar
diplom z boudy obsahuje taktéž základní klimatické a terénní údaje z prvního dne roku v Jestřebích horách
Mike si znovu přečetl právě dokončenou svou studii o vánočních a novoročních zvycích věku industriálního v Čechách, vybavil si výrok Luďka z Trutnova získaný z jeho zápisků: "Až jednou nebudu moci z nějakých vážných osobních důvodů dodržovat mezi Štěpánem a Novým rokem své dosavadní zvyky, budu prakticky již mrtvý člověk" a s povzdechem celý soubor obsahující plody jeho několikaměsíčního úsilí vymazal.
"Ta naše Amerika je sice hodně bláznivá, ale tomuhle nikdo neuvěří ani tady, takže mi to nikdo nevezme" - zamumlal odevzdaně a začal pro Sparrow Hill Tribune zpracovávat článek o tom, jak na základní škole Jiřího Gočára v Hradci Králové ve čtvrtek 22. 12. odpoledne dva muži ………../autocenzurováno v zájmu předcházení podezření z trestného činu hanobení národa, rasy, etnické skupiny a přesvědčení dle § 198 trestního zákoníku …………pleti surově zbili 57letého tělocvikáře tak, že skončil s vážnými zraněními v obličeji v nemocnici.
Napsáno jen pro tyto stránky
Na Štěpána na Štěpánku /26. 12. 2006/ aneb Tentokráte bez sněhu
Na hvězdicovou turistickou akci Na Štěpána na Štěpánku s průchozím místem Turnovská chata na Hvězdě jsem cestoval tradičně vlakem opouštějícím hlavní nádraží v Trutnově po šesté hodině. Tentokrát jsem však své spolucestující Marušku z Trutnova, Jardu z Kryblice a Vláďu z Jilemnice překvapil tím, že jsem vlak opustil již v Roztokách u Jilemnice. Vlakové spojení totiž jaksi nenavazovalo. Už na vlak jsem musel jít ze Zelené louky pěšky a následně ve Staré Pace nebo v Železném Brodě nás čekala nejméně hodinová přestávka. Než někde zevlovat rozhodl jsem se pro pěší putování přes Karlov do Staré Paky, jež mě přišlo na necelou hodinu a po němž zbývající půlhodinové čekání na rychlík v 09,31 hod. bylo již snesitelné, zvláště proběhlo-li zčásti ve společnosti jilemnických turistů na čele s jejich doyenem Frantíkem.
socha při silnici mezi Prklínem a Karlovem. Foto: L. Šlosar
Všichni předešlí a spolu s námi i spousty dalších turistů shledali jsme se pak v Železném Brodě ve vláčku na Tanvald a později v dalším vlaku na ozubnicové trati, na níž jsme na sedmi kilometrech mezi Tanvaldem a Kořenovem překonali společně výškový rozdíl 235 metrů. Ano, v průběhu 5 let své účasti na zmíněné hvězdicové akci pokračoval jsem v trendu výchozích startů postupujících ve směru od Železného Brodu na Harrachov /v roce 2002 z Plavů, 2003 z Tanvaldu a v předešlých dvou letech z Desné/ a letos jsem zvolil za počáteční místo putování železniční zastávku Kořenov.
Obloha jen místy pokrytá mraky slibovala po několika dnech prožitých v zajetí inverze překrásné slunečné počasí a ve srovnání s předešlými čtyřmi ročníky takměř holý povrch, prostý i v počátcích putování sněhu byl zase příslibem lepších podmínek pro chůzi.
Na železniční zastávce Kořenov před hodinou desátou ovanul naše chřípí pach spáleniště. Jeho původce silně ohořelá a žárem prohnutá Singrovka M240.021 postávala smutně opodál a spolu s popsaným odérem bylo památkou na své samovznícení 10. prosince právě v těchto místech, z něhož naštěstí strojvedoucí a tři cestující vyvázli bez úhony.
vyhořelá Singrovka na železniční zastávce Kořenov. Foto: L. Šlosar
Jako většina těch, kteří sem přijeli, vykročil jsem směle po modře značené cestě, těsně za několika chatami - osvěžovnami zabočil jsem doprava do lesa a po zmrzlém terénu lesní cesty pozvolným stoupáním dospěl ku Lesnímu domu, nad nímž poprvé ve druhé polovině roku 2006 vkročil jsem na souvislý zasněžený utuhlý terén, posléze opět po holém zamrzlém povrchu dostal se do volné krajiny nad pulzující silnici mezi Kořenovem a Desnou, na níž se poprvé přede mnou po levici - bohužel proti sluníčku - objevila výrazná silueta Hvězdy se zřetelným výčnělkem rozhledny Štěpánka. Ještě než jsem se širokou již cestou nechal ke zmíněné silnici svést, energicky vykročil jsem doprava přes zmrzlé chuchvalce trávy k bílé stavbě se hnědým orámováním rozkládající se na půdorysu pravidelného šestihranu a na vrchu zakončené věží s křížem. Kostel jednoty bratrské zářící ve slunečním svitu nad osadou dříve nazývanou Šenkhána a nyní pyšnící se umělým, leč českým názvem Tesařov pnul se tu uprostřed objektu hřbitova, v němž hroby představují však pouze zanedbatelnou skupinku v jeho části směřující právě na Tesařov a na jehož udusané zemi nacházejí se už jen toliko reflektory, jež obklopujíce budovu ze všech stran svým působením poskytují nepochybně impozantní pohledy na kostel i v době noční.
kostel jednoty bratrské u Tesařova. Foto: L. Šlosar
Sešel jsem konečně do Tesařova ku zmíněné silnici a zastavil se v informačním středisku pro razítko. Když jsem vyšel opět ven, shledal jsem se opět s Maruškou a Vláďou, kteříž sem dospěli od stejné zastávky z jiného směru, a společně jsme postupovali opět po modře značené cestě kol známé mě hospody U Zvonku dalším stoupáním po neuvěřitelně zledovatělé cestě, jež natolik z tohoto důvodu vyvolala naši nevoli, že jsme nekompromisně odbočili doleva na zmrzlým sněhem pokrytou louku a již po úbočí Hvězdy po promrzlém povrchu dostali se na frekventovanou cestu z Příchovic směrem ku našemu cíli Turnovské chatě právě v místě další chaty Hvězda. V těchto místech vynořili se z poněkud vyšších partií lesa Jožina a Ivan z Čisté u Horky, kteří se vraceli přímo z vrcholu zalesněného kopce. Nebylo ještě čtvrt na dvanáct, když překonali jsme poslední metry neuvěřitelné ledovky a vkročili do pulzující již Turnovské chaty na jižním úpatí Hvězdy. Již v tu dobu v zaplněné chatě bylo obtížné vyhledat sobě souvislá volná místa, takže jsem se od čtveřice oddělil a usedl po boku Honzy z Jablonečka, jenž tu navíc sondoval možnou novou trasu pro příští ročník "Velblouda", ze strany jedné a Kuby ze Staré Paky ze strany druhé. Hnedle vedlejší stůl opanovala družina pořadatelů KČT Benešov u Semil, jež za skromný obolus 15 Kč vypisovala velmi vkusné diplomy s přehnanou skromností nazvané "Upomínkový lísteček", k nimž přidala i kalendář turistických akcí Ještědské oblasti a především ploché kusy dřeva nepravidelných tvarů označené druhým názvem akce "Memoriál Karla Kobra", s podobenkou jmenovaného. K posledně jmenovanému artefaktu nazývanému také "salám", neb opravdu připomíná nakrájenou zmíněnou poživatinu, přidával ještě Frantík z Jilemnice vybraným jedincům obdobný ještě propracovanější produkt své píle s kresbou Krkonoše.
spiritus agens akce Na Štěpána na Štěpánku Honza z Benešova u Semil /pod stromečkem/ na průběžné kontrole v Turnovské chatě. Foto: L. Šlosar
Znaje obtížnou roli obsluhy neprodleně jsem přikvačil k výčepu, kde jsem byl vlídně přijat, a téměř vzápětí triumfálně se vracel ke stolu s pivem. Při druhém svém výboji do oné části chaty setkal jsem se zde s Pepíkem z Červeného Kostelce, jenž v nezaslouženém obdivu k mým stránkám napojil mě slivovicí. Věřím, že bude-li dbát mého doporučení a poskytne svému projektu Klub rodinné a příbuzenské turistiky také kroniku i právě internetové stránky, zaujme a inspiruje lid turistický mnohem více než nějaký osamělý pardál mého ražení.
Z chaty vyšel jsem opět sám dobře po půl jedné a dalším šťastným řízením jsem se hnedle na začátku přímé, v dobách vydatného sněžení nám pěším zapovězené cesty směrem na Vysoké nad Jizerou, setkal opět se stejnou čtveřicí, s níž jsem předtím přibyl do Turnovské chaty a jež mezitím navštívila Hvězdu. Společně jsme překonali naštěstí ubývající zmrzlý terén a před půl druhou šťastně přibyli do hostince Na Prdečku stojícím na rozcestí stejného jména s ekvivalentním názvem určeným ve snaze nenarušovat mravní vývoj mládeže právě jí - totiž Na Perlíčku.
Jožina, Maruška a Vláďa /zleva/ si poblíže Rejdice navzájem přejí všechno nejlepší v novém roce. Foto: L. Šlosar
restaurace Na Prdečku je oblíbenou zastávkou především pro lyžaře, pokud je samozřejmě sníh. Foto: L. Šlosar
Také tady jsem strávili další příjemné chvíle tentokráte do čtvrt na tři a nato pokračovali jsme opět po značené cestě na úbočí Tomášových vrchů, kde opustili jsme Jožinu a Ivana pílící ku svému přibližovadlu do Vysokého nad Jizerou, a opět využivše příznivých terénních poměrů po žlutě značené cestě pokračovali jsme po lučinatém povrchu, tentokráte již směrem čelním ke krkonošským velikánům na obzoru, až do Jablonce nad Jizerou, na jehož okraji pozdržela načas naše kroky další restaurace U Zemánků, kde jsme i pojedli.
poslední kilometry do Jablonce nad Jizerou zkrášlily putujícím výhledy na krkonošské hřebeny s dominujícím Kotlem. Foto: L. Šlosar
Pospolu s jilemnickými turisty odjeli jsme pak v 16,10 hodin domů, spokojeni s příjemně prožitým dnem, jenž byl vysvobozením ze svátečního lenošení a v jehož průběhu jsme se setkali s neobvykle vysokým počtem známých z lidu turistického, s nimiž jsme si měli tak možnost popřát následujícího plně prožitého turistického roku 2007, se vší upřímností, neb se jedná o vesměs o lidi, jichž si vážíme. Já krom jiného i proto, že všechny ty neopakovatelné rázovité postavy jsou přímým protikladem některých reprezentantů lidu panelákového, kteří - lhostejno, zda bez vzdělání či s dvěma akademickými tituly - smysl svého bytí aspoň navenek zredukovali na pouhé vyluzování bezobsažných zvuků, aby - věrni léty vypozorovanému pravidlu, že čím méně toho má člověk druhým říci, tím více se jim svými pazvuky a bušeními vnucuje - jejich hlasitostí načas přehlušili vkrádající se pocity vlastní prázdnoty, a jejich četností urychleně nahrazovali ozvěny předešlých svých zvuků v obavě, že mezerami v jejich sledu propadnou se do vlastní nicoty, a jimiž proto čím dál více pohrdám co neužitečným býlím.
Vánoční pochod /16. 12. 2006/ aneb Návrat na tradiční trasu netradičním spojením
Po loňském - dle mého soudu vydařeném - experimentu s novou náročnější trasou Vánočního pochodu přes Libice nad Cidlinou vrátili se jeho pořadatelé k tradiční trase typické pro sudý rok přes Týnec nad Labem. Novinkou bylo spojení, kterým jsem se na start pochodu do Kolína dostal - zcela vlakem s počátečním nástupem v 05,08 hod. na Zelené louce na vlak společnosti Viamont, přestupy v Trutnově - hlavním nádraží v 05,18 po tříminutové přestávce, v Hradci Králové v 06,44 hod. po devítiminutové přestávce a v Pardubicích v 07,16 hod. po třináctiminutové přestávce, to už jsem se po počátečním osamění v předešlém vlaku dostal do početné kolonie jaroměřských turistů. Netradiční bohužel bylo, že jsem si ještě nepořídil zákaznickou kartu -pořád si nejsem jist, zda přežiji následující tři roky a zda se mi tak vyplatí vypláznout za nepřenosnou zákaznickou kartu 600 Kč/, takže mě cesta tam přišla na 168 Kč.
Tradičně jsem se dostal na start přímo na kolínském hlavním nádraží před osmou hodinou, takže jsem pořídil v nádražní restauraci první točené pivo dne, vybral jsem si bohužel zakouřenou její polovinu a teprve dodatečně jsem seznal, že v nezakouřené části sedí Vláďa z Jilemnice a Milan z Lomnice n. P., jenž později přišel za mnou oslavit malým fernetem zrození vnuka Davida, a také Máša z Vrchoviny a Radek z Bělé pod Bezdězem.
Pořadatelé došli tentokráte načas, když už se shromáždily davy klientů, jež sem svezly četné spoje odevšad - od Karlových Var po Lipník nad Bečvou, a problémem bylo již vylovit ze zcela obklopeného stolu přihlašovací lísteček, přičemž jsem metodou omylu zjistil, že ke každé trase váže se přihlašovací lístek jiné barvy a že k trase nejdelší 35 km patří lístek modrý a nikoliv bílý. Načas jsem se vzdal marných pokusů dobýt lístku té správné barvy, popošel do informací doladit spojení nazpět a přitom jsem získal pěkně graficky vyvedené razítko ke 100-letému výročí provozu trati Kolín - Ledečko. Po několika minutách bylo kol stolu téměř prázdno, takže i já jsem se ve větší pohodě zaprezentoval a po čtvrt na devět na trasu vypochodoval.
Od nádraží vykročil jsem doprava a po mostu postupně překlenul železniční trať i Labe a po sestupu po schodišti doprava odbočil v protisměru okrajovou částí Kolína postupně až do borovicového lesa. Již od rána mrazivé počasí předurčovalo překrásný sluneční den, jehož příslib se později skutečně naplnil, a od samého počátku mého putování mě opanoval nebývalý pocit klidu, svobody a pohody - trasu jsem znal z předešlých ročníků a měl jsem k dispozici několik variant odjezdů vlaků z Kolína, jež mi zaručovaly klidný návrat domů.
Borovicový les se postupně střídal s loukami, poli a se silnicí, přes jedno pole ve slunečním svitu zářily v dáli obec Ovčáry a jeden z mála kopců narušujících poklidnou rovinu - Na kuklách. Na první kontrolu do restaurace Rest-Clubu na fotbalovém hřišti v Býchorách dospěl jsem těsně před třičtvrtě na deset a zapil jsem tuto okolnost dalším pivem prohlížeje si přitom stěnu pokrytou fotografiemi mužstev místního fotbalového klubu a dvěma poličkami s trofejemi.
Když jsem pět minut po desáté vyšel z restaurace v tak dobrém rozmaru, že až Vláďa navedl mě přes ulici k pomníku s reliéfem psa zbudovanému na paměť věrného psa Arcy, jenž 02. 08. 1931 položil život za svého velitele až v Koterově. Tamní zámek na kraji obce postavený v romantickém novogotickém slohu se již přehlédnout nedal, nechal jsem se inspirovat jedním z účastníků a již ze silnice na Jelen vlezl jsem do objektu podívat se na žlutou budovu s cimbuřím a hranolovitou věží, zchátralými stejně jako další budova z dob socialistického realismu, jež se k zámku vůbec nehodí.
jeden z mála kopců narušujících poklidnou rovinu Na kuklách na pozadí holých polí. Foto: L. Šlosar
pomník na počest psa Arca před výcvikovým policejním střediskem v Býchorách. Foto: L. Šlosar
chátrající zámeček v Býchorách. Foto: L. Šlosar
Za Jelenem za kapličkou široká lesní cesta přímo sváděla k rychlé chůzi, nejen mě, ale také ostatní poutníky, takže až s Kubou ze Staré Paky, jenž mě dohonil, dostihli jsme společně dalšího osamělého chodce a nějaký starší pár. Mnoho štěstí jsme jim nepřinesli, neb jsme v pilném rozhovoru nechali zeleně značenou cestu po levé straně, čehož si Kuba ihned všiml, ale čehož jsem hrubě nedbal, takže jsme se po několika stovkách metrů octli ve Lžovicích, což nebylo nijak znepokojivé, protože za obcí jsme spatřili náš dílčí cíl Týnec nad Labem. Vadou na kráse bylo, že mezi Týncem a námi rozprostírala se nějaká roklina, jež však záhy přešla v koupaliště. Nešťastné trojici, jíž ponechali jsme tak svému osudu, jsme překvapivě zmizeli v houštině na malé stezičce, z níž jsme se již v údolí probojovali na asfaltovou cestu, po níž jsme údolíčko překlenuli, vyšlápli až k zámku v Týnci nad Labem a záhy se šťastně dostali na další kontrolu do restaurace Racek, jež byla v půl dvanácté natolik turisty zaplněna, že to evidentně zaskočilo četné zástupce lidu pracujícího, kteří sem po pilné v potu vykonané práci přišli poobědvat a jimž jen současná atmosféra ve společnosti zabránila spáchat druhý Vítězný únor, takže se pouze spokojili se zapůjčenými židlemi a poodešli posedět do ústraní.
Po krátké přestávce jsme věnovali na náměstí pozornost mariánskému sloupu a krásnému barevnému sousoší, jež svou zachovalostí kontrastovalo se zchátralostí domu, v jehož rohovém výklenku se nacházelo. Překlenuli jsme po mostu Labe, jehož modravé vody třpytily se ve slunečním svitu, a po razítku na místním nádraží, jež Kuba sbíral do Nádražníčku a jež jsem si také nechal natisknout do vandrbuchu, jsme po schodech absolvovali jedno ze dvou regulérních stoupání na trase a přes Vinařice poklesli jsme do Záboří nad Labem, kde se Kuba ode mě natrvalo odpojil za dalším razítkem do Nádražníčku a já jsem pro změnu uvízl v hospodě U Doležalů u dalšího piva. V obci je ovšem také kostel sv. Prokopa, jehož původní stavba byla dokončena za krále Vratislava II. r. 1080 a v jehož areálu jsem shlédl portál kostela s křížem.
Poté jsem putoval po rovné cestě, jejíž pravou stranu lemoval břeh Labe a Labe samo, levou pak les. Vydrželo mi to až po veletovský jez, za nímž se cesta odchýlila od Labe ke Starého Kolína, před nímž se intenzivně lovilo, takže před očekávaným dalším pivem v Kulturním domě v Kolíně jsem si na kraji lesa odskočil s určitým respektem.
Ve zmíněné restauraci, do níž jsem přibyl těsně před druhou hodinou zdržel jsem se půlhodinu. Kol pomníku pěti obětí nacismu navázal jsem na žlutě značenou cestu a po silnici jsem se vydal ku Kolínu. Po značkách jsem poctivě - naposledy toho dne - došel ku Labi, ačkoliv jsem si po silnici mohl trasu zkrátit o dobrý kilometr. V onom úseku jsem dvakrát sprintem překonal železniční přejezd, protože vždy přede mnou zasvítilo červené světlo a zazněl zvukový signál. O hazard by šlo až v případě, kdybych překonával již zavřené závory, protože mezi pohybem závor a průjezdem vlaku vznikal vždy nepatrný časový úsek.
tento snímek je spíše kuriozitou, neb zachycuje jedno ze dvou ministoupání oficiální trasy pochodu - nad nádražím ČD v Týnci nad Labem. Foto: L. Šlosar
selanka v Záboří nad Labem při zpětném pohledu za obcí. Foto: L. Šlosar
veletovský jez - oblíbený objekt mé pozornosti při Vánočním pochodu. Foto: L. Šlosar
Labe z odbočky žlutě značené cesty ze silnice ze Starého Kolína do Kolína, jež je nezaslouženě turisty opomíjena. Foto: L. Šlosar
V těch místech dosud povětšinou zamrzlé úseky vystřídaly občas partie blátivé, takže jsem byl rád, že jsem se dostal na rušnou silnici od Kutné Hory na kraji Kolína. Po žlutě a modře značené cestě jsem se posléze dostal až na náměstí, závěr byl ovšem nekonečný, zdál se mi delší, než tvrdila kilometráž, navíc na jednom místě jsem přešel odbočku doprava do podchodu, v němž zdejší sprejeři přestříkali i značky, naštěstí tři mladíci pílící za mnou na mě zakřičeli a nenechali mě putovat někam až na Pražské Předměstí.
Cílová restaurace U radnice, v níž jsem převzal diplom a turistickou známku pochodu, byla těsně po čtvrté hodině téměř zaplněna, byť jen zlomkem ze 415 účastníků, z přátel jsem tu však zastihl jen Kubu, neboť ostatní těsně před mým příchodem odešli na vlak v 16,25 hod.
Přesně v tu dobu jsem po - v pořadí šestém - točeném pivu vypitém onoho požehnaného dne rovněž vyrazil na hlavní nádraží v Kolíně, zde jízdenku do Trutnova tentokráte za 222 Kč zakoupil, neb rychlík Hradčany, jenž mě dopravil do Pardubic, byl druhu Euro-City a bylo nutno do něj zakoupit příplatek. Co člověk však neudělá proto, aby se po přestupech v Pardubicích v 17,26 hod. po čtrnáctiminutové přestávce, v Hradci Králové v 18,04 hod. po devítiminutové přestávce a v Trutnově na hlavním nádraží v 19,35 hod. po čtrnáctiminutové přestávce dostal domů již před třičtvrtě na osm - s Vánočním pochodem absolvovaným tu postaru tu po novu spokojen a na sváteční hodokvasy dokonale připraven.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem tentokráte jedna od mé kamarádky - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Pochod tříkrálový /13. 01. 2007/ aneb V Čelakovicích i na horách pěšky jako za vozem /napsala Maruška Beruška/
V sobotu 13. 01. jsem vyrazila ve 04,12 hod. vlakem se třemi přestupy do Čelakovic. V 07,30 hod. jsme na startu v sokolovně kousek od nádraží, prezentace, doplnění tekutin a v 07,45 hod. vyrážíme na trasu. NEPRŠÍ. Konečně se rozednilo, fouká vítr, ale bájo výlet začíná.
Z Čelakovic se šlo přes Káraný, Starou Lysou, Na Viničkách, Lysou nad Labem, Litolský most, Tři chaloupky, Přerov nad Labem, Sedlčánky, zast. Jiřina zpět do Čelakovic.
V 14,45 hod. jsme v cíli v sokolovně s občerstvením. Páreček s malým pivem bodl, pozorujeme další turisty, co docházejí, a zdravíme se se známými. Celkem šlo 197 turistů. Bylo opravdu úžasné počasí, konečné. Krajina zajímavá, chatové osady i vilové čtvrti. Ani nebylo moc blátivo. Prostě stálo to za to. V 16,23 hod. jedeme zpět vlakem už s jedním přestupem a v 19,21 hod. jsme doma. Spousta známých se divilo, že my z hor nejsme na "lyžích", prostě smích je lék.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz