24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Výlet za pomníky západně od České Skalice /29. 09. 2006/ aneb ZPRÁVA O OBJEVENÍ AMERIKY PO 514 LETECH
Kombinovaný výlet Podkrkonoším /24. 09. 2006/ aneb S CESTOVNÍ KANCELÁŘÍ JANA
Kam nedošel velbloud /16. 09. 2006/ aneb SKOK DO ROZJETÉHO VLAKU
Dny evropského dědictví v Trutnově /09. 09. 2006/ aneb ZÁZNAM Z DĚDICKÉHO ŘÍZENÍ A. D. 2006, SEPT. 09
Výlet po Pardubicích po trase IVV Městem Pardubice /26. 08. 2006/ aneb PAMĚŤ POSPOLITOSTI
...... a nádavkem nejméně jedna od některého z mých přátel
Úvod
Podzimní přírodou Podkrkonoším /23. 09. 2006/ aneb NEMĚLO TO CHYBU /napsala Maruška Beruška/
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete na adrese po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Výlet za pomníky západně od České Skalice /29. 09. 2006/ aneb Zpráva o objevení Ameriky po 514 letech
PROLOG:
Bylo to předešle v neděli při památném výletu po Podkrkonoší, jeho účastnící zrovna stolovali v Sousedském domě v Miletíně, když k jejich hlavám snesly se /odkud nevíme, neb pohledy jejich až v posledku zachytily jakýsi krouživý pohyb nad nimi/ letáčky, jež ku objevitelské misi poblíže České Skalice je vybízely. Cíl mise vytyčen byl následovně: prozkoumat území mezi obcemi Dolany, Sebuč a Svinišťany a Miskolezy za účelem nalezení a zdokumentování pomníků z prusko-rakouské války r. 1866.
¨
pozvánka na misi ve své konečné verzi, kterážto snesla se nečekaně mezi budoucí její účastníky v Sousedském domě
Nemilosrdným sítem přísného výběru, jehož pomyslná ztěžka průchodná oka představovaly přísné testy znalostí dějin zmíněné války a životopisů Topolánka a Paroubka, několikahodinový pobyt v přetlakové komoře, lustrace a očkování proti dýmějovému moru, úspěšně prošli, k účasti v misi vybráni byli a posléze se jí zúčastnili tyto dámy a tito pánové v následujících funkcích: /in alphabetical ordre/:
- Jana z Miletína - vedoucí vědecké sekce, politickovýchovný pracovník, dokumentace
- Jana z Trutnova - vedoucí kulturní sekce, zásobovací důstojník, dokumentace
- Jeník z Miletína - stopař a maskot expedice
- Luděk z Trutnova - organizační pracovník, kronikář výpravy, tlumočník dialektů českoskalických a jaroměřských, dokumentace.
PŘÍPRAVA: 25. 09. 2006 - Miletínská část výpravy /dále jen: část M/ navrhuje termín uskutečnění 28. září.
26. - 27. 09. 2006 - v Trutnovské části /dále jen: část T/ výpravy probíhají intenzívní a horečná jednání, proti nimž lze předcházející jednání Mirka Topolánka o sestavení vlády přirovnat k besedě Zdeňka Nejedlého s družstevníky o díle B. Smetany. Jednání končí ve prospěch mise. /Na veřejnost prosákla neověřená informace o tom, že Jana z Trutnova podmínila svou účast sestavením živého obrazu pro 50 až 100 lidí pod krkolomným názvem "Šestnáctiletý Jára Cimrman včele svinišťanské domobrany holou rukou odvrací šestinásobnou převahu pruského bodákového útoku na zdejší ovčín" ve Svinišťanech, jenž vymyslela včetně choreografie, níže uvedená zpráva o misi však tuto zvěst nepotvrzuje a časový snímek výpravy ji s největší pravděpodobností vyvrací/.
28. 09. 2006 - Zatímco část T se tvrdě připravuje na zítřejší výpravu hledáním hub /posilování lýtkových svalů a zraku/, část M bojuje s virovými potížemi /pozůstatky předešlých jejích výprav do tropů??/, mise je vážně ohrožena. Statutární orgány obou částí misí Jana /M/ a Luděk /T/ se usnášejí na tom, že o osudu rozhodnou nazítří v 06,30 hod.
29. 09. 2006 - 06,30 hod. - mezi statutárními orgány proběhne následující korespondence formou SMS: /M/: "Dobré ráno! Není to zcela O. K., ale jedeme, balíme za chvíli jsme ready. Takže za 2 hod. navi/děnou/" - /T/: Super, přizpůsobíme se. V 08,36 hod. v ČS /České Skalici/". Výprava mohla začít.
VÝPRAVA /29. 09. 2006/:
Česká Skalice:
08,40 hod. - účastníci výpravy se scházejí na hlavním nádraží a odcházejí kolem hostince Na Bojišti a tříboké kapličky na autobusovou zastávku rozcestí k železniční stanici. V místě Večerky se jim podaří splnit nejtěžší úkol dne - přejít frekventovanou třídu T. G. Masaryka v České Skalici. Úspěchu výpravy už nestojí nic v cestě!!
08,56 hod. - účastníci výpravy nasedají do autobusu na autobusové zastávce rozcestí k železniční stanici v České Skalici.
Dolany:
09,10 hod. - účastníci výpravy vysedají z autobusu na autobusové zastávce v Dolanech a - vybaveni přehledem pomníků z internetových stránek SPVH 6. praporu polních myslivců - vydávají se v protisměru příjezdu směrem východním na okraj obce, kde nacházejí /09,20 hod./ první pomník - nízký pískovcový jehlanec postavený na památku 2 vojínů od 37. pěšího pluku. Místo nálezu: vpravo zády ke středu obce u silniční cedule obce na kraji parčíku před jakousi prodejnou. Účastníci jsou současně svědky hanebné dezerce, jež kalí jinak spontánní radost z úspěšného začátku mise: fotoaparát Jany z Miletína po prvním obrázku vypoví službu a do konce mise již nespolupracuje. /Hlas účastníka výpravy: stát se to mě, tak bych s milým fotoaparátem zatočil tak, že už by si nezafotografoval nikdy/.
Výprava se vrací se celkem zbytečně vrací ke stanovišti naučné stezky č. 26 v centru Dolan /tuto část cesty na sponzorech proplatit nepožadujeme/ a posléze pokračuje směrem severovýchodním kol Božích muk /09,38 hod./. Po několika stovkách metrech na vidlici dvou silnic výprava si bystře podržuje nakročený směr.
Sebuč:
okolo 10 hod. - výprava na kraji Sebuče shledává ze stanoviště naučné stezky č. 25, že v Sebuči nacházejí se blízko silnice tři pomníky. Po několika stovkách metrů na proluce mezi prvními domky vsi a jejím centrem nalézá však výprava pouze dva - žulový pomník na hrobě Johanna Seidla a nízký pískovcový jehlanec na hrobě 2 pruských vojínů /oba 10,08 hod./. Členové mise se rozprostírají po krajině v západně od Sebuče - Jeník zkoumá okolí osamělého stromu a obě Jany jdou lapit domorodého jazyka. Luděk míří přes pole k osamělému dvorci u lesa a od něho vrací se zpět k prvním osamělým domkům, kde od domorodců zjišťuje, že hledaný pískovcový jehlanec na hrobě 3 pruských vojínů /10,22 hod./. nalézá se přes silnici proti stanovišti č. 25 ve dvoře, kam byl laskavou péčí obyvatel vpuštěn /Hlas účastníka výpravy: Teď teprve byl můj badatelský neklid prolomen/. Na blízkém domě nacházejí se ve zdi dva granáty. Mezitím obě Jany získávají stejnou informaci již na kraji centra Sebuče, Jana z Miletína si zapůjčuje bicykl a ke zděšení Luďka, jenž zrovna opustil hrob a směřoval k centru Sebuče, mu jede v ústrety. Později na vypůjčeném bicyklu odjíždí shlédnout hrob i Jeník.
nalezené pomníky jsou určeny pro část stránek "Obrázky", zde představuji jeden ze dvou obtížně nalezených - pískovcový jehlanec na hrobě 3 pruských vojínů v Sebuči. Foto: L. Šlosar
válku z r. 1866 nepřipomínají toliko pomníky, ale také granáty tvořící stylovou dekoraci jednoho z domů na kraji Sebuče. Foto: L. Šlosar
Svinišťany - ovčín:
okolo 10,45 hod. - výprava tu rozbíjí svůj dočasný tábor, když předešle uprostřed Sebuče zabočila ostře doprava do pozvolného stoupání. Na zvonek na boku ovčína, kde se nachází jeden z pomníků, nikdo nereaguje, další pomník nachází se v uzavřeném sadu. Výprava se tedy spokojuje s pamětní deskou věnovanou nápředníku 4. dělostřeleckého pluku Josefu Langerovi /10,56 hod./. a její kroky na radu mladého domorodce směřují k ostrému ohybu cesty doprava ještě před Svinišťany k domku pod ovčínem, u něhož v trávě Jeník nachází typový kříž /11,20 hod./. Výprava ztěžka oželí další pomník, jenž má býti nedaleko směrem na Dolany.
Svinišťany:
okolo 12 hod. - výprava nepietně míjí mohutný pískový obelisk na návsi, jež má zmapován z předešlých individuálních výprav, a nekompromisním krokem směřuje opět k silnici Jaroměř - Česká Skalice do hostince U pípy /nebo U Lípy?? - zde jsou záznamy zvlhlé a tím i nečitelné/. Výprava poobědvá povětšině česnečku, hodně se diskutuje a gestikuluje, v jednom případě dokonce velmi temperamentně. Po obědě větší část výpravy prochází obcí severovýchodním směrem, Luděk se vrací v protisměru dosavadního putování hledat dům čp. 42 s dalším pomníkem, nachází ho směrem k ovčínu jako poslední vlevo, ale do objektu domu není vpuštěn údajně z důvodu, že pomník je zarostlý v křoví, jež je třeba upravit /Hlas účastníka výpravy: Ani si těm lidem nedivím, kdybych po dobrém obědě otevřel na zazvonění a spatřil sebe sama zarostlého a dechem páchnoucího od piva,, dovnitř bych se nejen nevpustil, ještě navíc hnal bych sebe sama svinišťanským krokem až někam k Velkému Třebešovu, otrapu jednoho!!/.
po 13. hodině - Luděk dohání výpravu půl kilometru nad severovýchodním okraje obce a jako ona předtím nachází pískovcový jehlanec na hrobě 26 maďarských vojínů /13,09 hod./, a sto metrů od něho kamenný pomník s mramorovou deskou zdobený pruskou přilbou, věnovaný královské pruské 19. pěš. brigádě a jejímu granátnickému pluku č. 6 /13,10 hod./. Jeník mezitím zabočuje doprava horní cestou do tentokráte otevřeného ovocného sadu, kde vzadu na obrátce cesty doprava nalézá v křovisku tři typové kříže /jeden s uraženým ramenem/, posléze nachází Jeníka Luděk /13,17 hod./, oba pak přesně mezi oběma předešlými pomníky v trávě mobil, jenž předtím přes výslovný Jeníkův zákaz drze opustil jeho kapsu.
Miskolezy:
před 14,30 hod. - výprava - za nádherného slunečného dne opojená výhledy doprava na Českou Skalici - přichází na letiště a po něm doprava až k silnici mezi Miskolezy a Velkým Třebešovem ke stanovišti naučné stezky č. 21. Zatímco tříčlenná část výpravy postupuje po silnici na Miskolezy, Luděk se vrací východně zpět k druhému konci letiště, před ním přes pole přichází na polní cestu k Miskolezům, z ní uhýbá doleva podél zarostlé meze k další polní cestě, z níž těsně před obcí spatřuje opět vlevo přes pole další nepatrnou mez a na ní strom, pod nímž nalézá pískovcový kříž postavený na hrobě pruského poručíka Ericha von Schulze /14,23 hod./. Do svého itineráře zaznamenává si místo nálezu takto: 100 metrů za silničním cedulí s názvem obce na silnici směrem na Chvalkovice na mezi odbočující před vodárnou těsně doleva asi po 300 metrech pod nápadným stromem /Hlas účastníka výpravy: Jsem šťastný, jsem šťastný…./.
nejen pomníky syta byla mise, nýbrž také překrásnými výhledy do kraje - v tomto případě na Českou Skalicí s věží kostela ve Velkém Třebešově v popředí. Foto: L. Šlosar
nalezení pískovcového kříže na hrobě pruského poručíka Ericha von Schulze u Miskolez bylo nejobtížnější, nenalezl jsem jej při první návštěvě letos 03. 08., užuž to vypadalo, že i naše mise se vrátí s prázdnou. Foto: L. Šlosar
po 14,30 hod. - Zbytek výpravy nelenuje, podrobí výslechu domorodého jazyka a vyčkává Luďka. Ten prochází Miskolezy kol kapličky, kol smírčího kříže /14,30 hod./ a rybníka a shledává ústředí výpravy na jižním konce obce. Opět kompletní výprava se na doporučení domorodce vydává - ještě před spojkou vedoucí na silnici z Chvalkovic do Velkého Třebešova - úvozovou cestou doleva a její předvoj Jeník asi po třista metrech po levé straně v lese zvaném Leč nad potokem spatřuje dva pomníky - na zemi ležící kamenný kříž označující hrob pruského poručíka Timona von Rentke Fink /14,38 hod./ a pískovcový jehlanec na hromadném hrobě 13 pruských vojínů /14,39 hod././Hlas účastníka výpravy: Actum est/.
smírčí kříž v Miskolezích byl bílou vránou mezi pomníky z války r. 1866. Foto: L. Šlosar
Česká Skalice:
16,45 hod. - Výprava pokračuje směrem jižním po cestě, jež přechází v sevřené lučinaté údolí a posléze z Velkého Třebešova rušnou silnicí doputovává do České Skalice. Zde v restauraci Sokolovna vyhlašuje slavnostně Jeníka nejúspěšnějším nálezcem pomníků, hodnotí misi jako neobyčejně vydařenou a rozjíždí se do svých domovů - část M automobilem a část T vlakem.
EPILOG:
Život jednotlivých členů mise vrátil se - samozřejmě odhlédneme-li od usilovného zpracovávání výsledků mise - do obvyklých kolejích jejich běžného života: vedoucí vědecké sekce opět tráví většinu času ve studovnách a archivech a pokračuje ve svých vykopávkách na Miletínsku, Úhlejovsku a Zdobínsku, zásobovací důstojník znovu nakládá solené maso, na pleších formuje z těsta nové suchary a v Kauflandu pod pultem shání ingredience na výrobu jamajského rumu, stopař výpravy pokračuje na úbočí Zvičiny v prohlubování svých schopností stopováním kojotů a vlků, především pak pátráním po sršních hnízdech, a organizační pracovník studuje další - náchodský dialekt s dobrošovským přízvukem i bez něho a sepisuje dějiny společných misí. Zraky účastníků mise však až příliš často zalétávají nyní k obloze, reagují intenzívně na každý pravidelný, především pak krouživý pohyb ve vzduchu - vzducholodi vyhledávající místo přistání, supů pátrajících po zdechlinách či letáčků radících, koho to máme volit v senátních volbách - a zřetelen v nich je němý dotaz: Kdy konečně snese se k našim nohám další prospekt zvoucí nás ku další výpravě za neznámem?
Napsáno jen pro tyto stránky
Kombinovaný výlet Podkrkonoším /24. 09. 2006/ aneb S cestovní kanceláří Jana
V sobotu jsem z osobních důvodů cestoval s manželkou Janou do Prahy, pěší turistiku jsme si aspoň připomenuli putováním per pedes z hlavního nádraží přes Václavské a Staroměstské náměstí, Karlův most, výstupem z Helichovy ulice na Petřín a nato na rozhlednu a posléze přes Pražský hrad na stanici autobusu Hradčanská na ulici Milady Horákové. Když jsem pozoroval proudící davy, jež zdržovaly naši chůzi, potichu /s cizinci nahlas/ rozmlouval jsem s nimi takto: Turistické památky v Čechách - to nejsou, holoubci, jen Karlův most, Pražský hrad, Karlštejn a Hluboká nad Vltavou. U nás skoro každé sídlo má své pamětihodnosti a kuriozity, udržované namnoze místními oprávněně hrdými patrioty ku prospěchu široké veřejnosti.
Hned následující neděle - zajímavá díky přehledu, znalostem a organizačním schopnostem naší hostitelky Jany z Miletína a jejího syna Jeníka, ale především dík jejich laskavosti - dala mým slovům za pravdu a vyslala zahraničním cestovním kancelářím - Prahou, Karlštejnem a Hlubokou dozajista přesyceným - následující pádný důkaz:
MILETÍN - SOCHA SV. NOTBURGY. Nejprve bylo třeba vyrovnat se s minulostí a udělat za ní tlustou čáru. Těsně za zámkem za ohybem červeně a modře značené cesty po levé straně zaujala mě letos v dubnu při pochodu Žižkův štít socha, s jejíž identitou jsem si nevěděl rady. Nyní jsme nejprve dospěli k závěru, že se jedná o sochu sv. Linharta, ten jsme později na základě panelu v zámku přehodnotili na sv. Notburgu, krom jiného patronku služek a zemědělců, jež proslula tím, že na protest proti porušování zákoníku práce odhodila srp /tehdy ještě bez kladiva/, jenž ostal za letu stát /z čehož by zřejmě Däniken dovodil, že nebohá sloužila nepozemšťanům na kosmické lodi/. Právě ten srp mi na soše při povrchním pohledu chybí.
MILETÍN - ZÁMEK - STÁLÁ EXPOZICE AMATÉRSKÉHO DIVADLA "NÁRODNÍ DIVADLO ČESKÉHO PODKRKONOŠÍ". Posléze dík organizátorské snahy Jany z Miletína chopil se nás všech pan Lánský a provedl nás svého druhu jedinečnou expozicí v zámku. Ukázal nám staré opony, Jeníkovi umožnil pohrozit nám i za krásného slunečného dne hromy, větry a dešti, na jevišti pro ilustraci postaveného improvizovaně jako v dobách představení provozovaných nás až na jednu výjimku oděl do divadelního šatu, provedl nás částí expozice věnovanému místnímu divadelnímu souboru Erben, umožnil nám podívat se na starou osvětlovací techniku, dal nám udělat si představu, jak vypadalo provozování figury slona na jevišti a nakonec nám promítl na videu ukázky z představení místního i dalších amatérských souborů. Je dobře, že přece jen tuto bohulibou a bezprostřední činnost nedokázala rozprášit ani televize.
Luděk na prknech, jež znamenají svět, se zřejmě pohádkovým dědečkem - naším průvodcem p. Lánským. Foto: J. Mistrová
MILETÍN - SOUSEDSKÝ DŮM. Minuvše školu, kde jistě bude jednou za pár pamětní deska na počest jednoho z talentovaných žáků, jenž tu v současné době studuje, a kostel s prastarými náhrobky, poobědvali jsme v nekuřácké jídelně a někteří se napili zdejšího piva značky Chmelka, jež na rozdíl od jiné své reportáže označil jsem nyní kajícně jako pivo skvělé chuti.
MILETÍN - HŘBITOV. O tom, že kříž s deskou věnovanou padlým 7 pruským a 1 rakouskému vojákovi nachází se vzadu vpravo od kaple v rohu jsme věděli. Nyní na základě anonymního udání podařilo se nám /vlastně Jeníkovi/ na cestě, vedoucí z poslední jejich křižovatky před kaplí doprava, nalézt další hrob vížící se k válce v r. 1866, totiž hrob manželů Jana a Barbory Peterových, kteří ve věku blížícím se sedmdesáti let zemřeli v důsledky útrap ve válce. I tento hřbitov skvěl se překrásnými starými sepulkrálními památkami - starými hroby, jež byly mnohde nepravidelně zamíchány s těmi modernějšími a jednoduššími.
HOŘICE V POKRKONOŠÍ - STARÝ HŘBITOV. Miletínským hřbitovem začala spanilá jízda automobilem naší hostitelky, jež pokračovala přes obec připomínající jméno jejího syna a jež dočasně skončila na zmíněném hřbitově za účelem nápravy své návštěvy ze dne 02. 01. 2004, kdy jsem jaksi přehlédl při hledání památek z r. 1866 obelisk věnovaným padlým v bitvě u Sadové - zřejmě proto, že je vysoký a blízko vchodu.
HOŘICE V POKRKONOŠÍ - SOCHA KRAKONOŠE. Nechtěli jsme příliš tříštit svou pozornost, takže jsme ve Smetanových sadech věnovali pozornost toliko soše Krakonoše od Ladislava Šalouna - blízko sokolovny, od které jsem kolikráte startoval na pochodu O Žižkův štít. Vládce hor tu drží na obrovské ruce děti, nepochybně se na ně zlobí za to, že opětně porušili řád KRNAP a opustili turisticky /vida s nešťastnými borůvkáři se potýkal i Krakonoš!!/.
ze starého hřbitova šli jsme kol novorenesančního portálu nového hřbitova z tesaného pískovce. Foto: L. Šlosar
Šaloun vysochal svého Krakonoše jako mocného vládce, jenž si svým přísným vzezřením dokázal nejen u malých dětí vybudovat opravdovou autoritu. Foto: L. Šlosar
HOŘICKÝ CHLUM - MASARYKOVA VĚŽ SAMOSTATNOSTI. Sem navrhl zajet Jeník a byli jsme mu za to vděčni. Nahoře na ochozu dohadovali jsme se za mizerné viditelnosti do kraje a skvělé směrem k horám hodnou dobu, jaké to vidíme posledně popsaným směrem vesničky. V přízemí pak na seznamech padlých z Podkrkonoší v 1. světové válce podivovali jsme se nevěřícně, jak četné oběti si vyžádala válka mezi prostými obyvateli malých vesniček v Podkrkonoší a kde všude všechny oběti - odvedení vojáci - padli, krom jiného i na moři.
mramorová síň Památníku odboje v Masarykově věži samostatnosti s 813 jmény zbytečných obětí 1. světové války je výmluvným svědectvím o absurditě válek. Foto: L. Šlosar
HOŘICKÝ CHLUM - HLOHOVSKÁ KAPLE. Již shora z věže spatřila Jana z Miletína na cestě mezi věží a novější rozhlednou na Chlumu bíle omítnutou kapličku. Zajeli jsme sem a z nápisu seznali, že barokní stavba byla postavena za účelem odvrácení morové infekce - hle! v oněch dobách pomáhal proti zhoubné a ve své době nevyléčitelné chorobě i tento druh prevence!
ČERVENÁ TŘEMEŠNÁ - KOSTEL SV. JAKUBA A SV. ONDŘEJE. Věda již od samého počátku naší korespondence o mé zhoubné chorobě neumělého fotografování kostelů, zavezla nás Jana ke shora uvedenému kostelu, jemuž se dosud spoušť mého fotoaparátu vyhýbala. Vyfotografoval jsem několik náhrobků a posléze řešil problém jak zvěčnit kostel vcelku. Oběhl jsem ho celý - dokonce i po vysoké trávě po druhé straně silnice, kde jsem definitivně zničil své spolehlivé, leč dosluhující botasky, ale nakonec jsem ho s obtížemi zachytil těsně pod ním. Nakonec jsem toto místo dodatečně našel ze silnice na Vidoň, ale byl bych nucen běžet téměř půlkilometru do jeho blízkosti, kvůli čemuž se mi nechtělo své souputníky zdržovat.
MILETÍN - RODNÝ DOMEK K. J. ERBENA. Nato projeli jsme krajinou smírčích křížů, jimž možná napříště věnujeme zvláštní pozornost, v Rohoznici se zastavili na skok v tamní restauraci. V Miletíně se pak o zlatý hřeb překrásného odpoledne postarala se paní Hellingerová, jež nás vpustila do rodného domku zdejšího nejvýznamnějšího rodáka a nositele zde velice obvyklého příjmení - Karla Jaromíra Erbena. Přízemí bylo věnováno životu a dílu autora Kytice a také jiné významné rodačce Barbory Linkové, po níž pojmenována je ulice, v níž domek se nachází a jejíž hlavní přínos pro českou kulturu spočinul v něčem jiném: jako mladičká vzala si Františka Smetanu a v r. 1824 udělala radost jemu a zprostředkovaně pak později i české kulturní veřejnosti, neb porodila mu syna Bedřicha. Vraťme se však ke K. J. Erbenovi - v patře jsme si mohli prohlédnout komůrku s jednoduchým, leč vkusným dřevěným nábytkem - vlastně stolem, židlemi, poličkou s talíři, kolébkou a nezbytným kolovratem.
komůrka v 1. patře rodného domku K. J. Erbena, v níž zmíněný prožil dětství, je sice zařízena stroze, ale přece v ní budoucí básník určitě prožil hodnotnější dětství než kdejaký současný teenager s vlastní kočkolapkou. Foto: L. Šlosar
MILETÍN - KOMENDA. Blízko kostela nachází zděná branka s dřevěnými vrátky, jež je podivná tím, že se dozadu zužuje tak, že by jí člověk musel prolézt plazením. Zdání klame, jedná se o vchod do podzemí komendy, neb Miletín až do jeho rozprášení husity byl sídlem rytířského řádu. Sestoupali jsme do prostorné krypty a nato po schodech ještě níže a odtud z chodbičky nahlédli do studny, kam by se nám věru nechtělo spadnout, už bychom se odsud nevyhrabali. Zvláštní atmosféru oněch míst podbarvoval zajímavý výklad paní Hellingerové o pravděpodobné existenci tajné chodby až na Pecku, protože vážně ohrožení rytíři se prý z dobývaného sídla záhadně ztratili.
krypta komendy v Miletíně pod vchodem připadne ve sporém světle návštěvníku tajemná jako legendy o tajné chodbě vedoucích prý až na Pecku. Foto: L. Šlosar
Když jsme ukončili činorodý a vlastivědně laděný slunečný den a s Janou a Jeníkem se rozloučili, napadl mě následující příměr: Zatímco v dobách ponuřejších připomínaly naše obce jednotné dlažební kameny na kasárenském dvoře, byť často čistě zameteném, jsou současná města, městečka a vesničky podobny barevným květinkám, jejich shlukům či záhonům v přepestré zahradě české krajiny, byť místy hyzděné odpadky a inhalacemi vnějších škůdců. Mnohotvárná ta vegetace nemohla by přetrvat časté nepřízně počasí a těšit okolojdoucí, nebýt obětavců, jako jsou třeba paní Hellingerová a pan Lánský, a stejně nadšených a nezištných propagátorů a nadšenců, jako jsou naši skvělí přátelé Jana a Jeník z Miletína.
Napsáno jen pro tyto stránky
Kam nedošel velbloud /16. 09. 2006/ aneb Skok do rozjetého vlaku
Poslední opravdu delší trasu /42 km/ jsem šel před měsícem na pochodu Za brdským Fabiánem. Od té doby uplynulo několik týdnů s dálkovými pochody na jejich konci, kdy jsem ale absentoval. Za popsané situace připadla mi má sobotní účast na padesátikilometrové trase oblíbeného pochodu Kam nedošel velbloud jako skok do rozjetého vlaku. Však jsem také před pochodem samým pociťoval podivné rozechvění - asi jako před prvním polibkem v pasáži.
Na nejrannější vlak na start pochodu do Jablonce nad Jizerou ve 4,17 hod. musím vstávat před třetí, letos se naštěstí o více než hodinový odklad vždy rozpačitého vstávání zasloužila Jitka z Trutnova, dcera Marušky od tamtéž, jež nás a nato z Jilemnice i Vláďu dopravila na start autem, do něhož jsem nastoupil až po páté hodině blízko svého domova. Po krásném pátku, jenž jsem strávil výletem z Černého Dolu přes Lyžařskou bodu do Pece pod Sněžkou, bylo ráno značné teplo. Ještě překvapivější byly stopy nočního deště mezi Rudníkem a Vrchlabím.
Do Jablonečka jsme dorazili před čtvrt na sedm a následující půlhodinku jsme poseděli s pořadateli Jirkou a Honzou při snídani /já při krabičce mléčné rýže, iontovém nápoji a kávě/, jejíž součástí byla též sklenička ferneta od pořadatelů, kteří si tradičně hosty z Trutnova považují. Před třičtvrtě na sedm jsme se rozloučili, Maruška, Jitka, Vláďa a s nimi i Jirka z Turnova, jenž dorazil rovněž autem těsně po nás, vydali se prudkým stoupáním postupně až na Dvoračku na trase 42 km, nás pro nejdelší trasu pořadatelé aklimatizovali rovným úsekem po opravované silnici na kraj Rokytnice nad Jizerou.
Tady dole v nadmořské výšce okolo 450 metrů se při značném teplu vzduch ani nehnul, takže jsem nad domem důchodců shodil větrovku. Za několik minut mě dohonili Máša z Vrchoviny a Radek z Bělé pod Bezdězem mířící na stejnou trasu podstatně větší rychlostí, zatím jsem se rozhodl s nimi se svézt. Cesta přes Krásnou vyhlídku až k lyžařským mostům na úbočí Čertovy hory nám ubíhala utěšeně - také díky tématu našeho hovoru dálkové pochody v budoucnosti:
Po krátkém mezidobí, kdy pořadatelé budou kontrolovat účastníky čipy, jež si tito zakoupí na startu, lidé se již vůbec nebudou odvažovat pro nekontrolovatelnou kriminalitu z domovů. Budou však vlastnit chodecké trenažéry, pro které jim budou pořadatelé po zaplacení startovného přes internet zasílat programy simulující profil trasy, dále doplňkové programy se zvukovými, sluchovými i čichovými efekty trasy. Po vrácení programu, jenž vyhodnotí vynaloženou fyzickou námahu účastníka, obdrží tento opět mailem diplom. Vznikne krom jiného i nové právní odvětví se spory od jednoduchých - např. reklamace chybně dodaných čichových efektů /místo vůně lipového háje pach kravína/ - po složité týkající se třeba odškodnění pozůstalých důchodce, jemuž pořadatelé omylem zaslali místo programu simulujícího krátkou trasu v Polabí program pro "stovku" přes Sněžku a poškozený v příčinné souvislosti s tím na trenažéru podlehl infarktu.
Za těchto a podobných hovorů sestoupali jsme do Harrachova, posléze v devět hodin před kioskem u Mumlavské boudy zastihli první kontrolu a vzápětí do zmíněné boudy zapluli na jedno plzeňské /Vy všichni puritáni, kteříž pohoršujete se nad tak brzkou konzumací piva, vězte, že jsme byli již pět hodin od vstávání, takže naše pivo přišlo ještě později, než vaše polední po procitnutí v osm hodin!!/. Na dlouhém úseku táhlého 7-ikilometrového stoupání na Voseckou boudu - zpočátku po asfaltovém povrchu při Mumlavě, pak hezky poctivě kol Krakonošovy snídaně s razítky - Máša a Radek se mi brzy vzdálili a já jsem dále již pokračoval sám, maje však plně průběh trasy i chybějící potřebný čas pod kontrolou. Na Voseckou boudu - maje tak za sebou nejdelší a největší stoupání - jsem dospěl po třičtvrtě na jedenáct, když pozvedla mě velice milá SMS-ka z Miletína. Nasadil jsem tu větrovku, protože v souladu s předpovědí to nahoře pěkně fučelo.
menší z můstků na úbočí Čertovy hory rýsoval se proti obzoru nad Harrachovem. Foto: L. Šlosar
na kontrole před Mumlavskou boudu očekával Mášu a Radka Pavel z Vysokého nad Jizerou s malým synkem. Foto: L. Šlosar
na asfaltové modře značené cestě proti jejímu toku střetával jsem se stříbřitými vodami Mumlavy. Foto: L. Šlosar
Po již pozvolnějším stoupání a rovince octl jsem se v půl dvanácté u pramene Labe a ověřil si, že tu skutečně mezi znaky měst, jimiž protéká Labe, přibyly erby Hostinného a Jaroměře a že takové Debrné nebo Kunčice se sem již nevejdou. Na Labské boudě jsem poprvé shledal samoobslužnou restauraci, dal si tu též razítko do cestovního glejtu Krakonošova království a rovněž turka a preclík, ulehčen tak o 39 Kč. Srozuměn předem s informací časopisku Krkonoše, na nejvyšší místo mého putování Vrbatovu boudu /1.396 m n. m./ dospěl jsem disciplinovaně oklikou po asfaltové cestě v závěru kol mohyly Hanče a Vrbaty /cesta přes Pančavský vodopád byla uzavřena, svědci, kteří tu přece šli, mi potvrdili později, že tu byly hluboké spáry, jež vyryly před časem vzpurné vody/. Posléze jsem přes Šmídovu vyhlídku přibyl před půl druhou na Medvědín, kde jsem zastihl kontrolu složenou ze samých mladých lidí. Pobyl jsem tu krátce v pokračování onoho dne nezvyklého přežírání /druhá krabička mléčné ráže a druhý iontový nápoj/. Do Miletína jsem zaslal SMS-ku tohoto znění: "Neustále sužován větry, zdravím Vás oba z Medvědína". Současně tu opět putovala větrovka do batohu.
k emblémům měst při prameni Labe nedávno přibyly znaky Hostinného a Jaroměře, pozorné oko je nalezne v horní řadě druhé, resp. třetí zprava mezi erby Špindlerova Mlýna a Pardubic. Foto: L. Šlosar
i pod zlehka zataženou oblohou skvěly se uchvacující a nikdy nezevšedňující výhledy na krkonošské kopce, na tomto pořízeném u Labské boudy je vlevo patrna špičička královny Sněžky. Foto: L. Šlosar
přestože zasahováni prudkými větry uchovali si příslušníci kontroly na Medvědíně správnou náladu, takovou jakou dokážou vytvořit bezprostřední mladí lidé. Foto: L. Šlosar
Poté klesl jsem na silnici vedoucí od Vrbatovy boudy do Horních Míseček a vybral jsem si vklad v podobě předešlého prodloužení trasy z Labské boudy na Vrbatovu - na zeleně značenou cestu nešel jsem přes Horní Mísečky, nýbrž po silnici. Kotelní jámy potvrdily, že v tomto období jsou překrásné snad víc než kdy jindy - dík úžasné kombinaci barev, již přináší blížící se podzim. Na předposledním stoupání trasy z jam připadly mi mé nohy přece jen těžší, takže ze Dvoraček před třetí putovala textová zpráva následujícího znění: "Ahoj, to co zbylo ještě z Luďka - t. j. plandající golfky, zaprášené brýle a pivní břich - srdečně Vás zdraví ze Dvoraček" /pohotová část odpovědi "Ty se drž a plandej dál, máš-li ještě břich, máš rezervy". U boudy byla další "mládežnická kontrola", jež poznala mě z předchozího ročníku, rovněž tradičně příjemně a všude plno, ale pozorná obsluha mě na pivo zn. Platan čekat nenechala.
není myslitelné, aby v reportáži popisující průchod Kotelními jamami, nechyběl odtud aspoň jeden snímeček. Foto: L. Šlosar
Posledních deset kilometrů převážného klesání do cíle jsem šel ve stavu, jež mám tak rád: chůzí již mechanickou, unaven, příjemně však, v důsledku toho schopen přijímat krásné výhledy na kopce a do kraje, v časovém průběhu zcela pod kontrolou, spolehlivě znaje trasu a potkávaje samé příjemné lidi, odlišné od těch ve městech - tlačenicemi v hypermarketech nasupených, zdravě s s nimi a jimi byv zdraven, včetně četné omladiny, jíž zřejmě líbily se i mé nejdražší tričko rozervané na pravém rameni a kříž pohupující se pod krkem.
Poslední kratičké stoupání v pět hodin na Stráž tři kilometry nad Jablonečkem s další kontrolou složenou s omladiny bylo již příjemným zpestřením poklidného závěru - stejně jako výhledy odtud na Rokytnici a kopce směrem východním a severním. Do cíle ve třičtvrtě na šest dospěl jsem dlouhou přestávkou a náročnými kilometry poznamenán toliko neúplně, takže v mé cílové SMS-ce zcela převažovala nadsázka: "Ahoj, došel jsem konečně do cíle "padesátky" a hned jsem rozpoutal spor mezi pořadateli: Zkusit zavolat záchranku nebo dobít a obrátit se pohřební službu?" Čekalo mě tu překvapení v podobě ponarozeninovém fernetu od již nepřítomné Máši, jenž jsem do svých rozbouřených útrob slil v jedno s kyselem, čajem i pivem v režii pořadatelů, hlavně Jirky spokojeného s účastí 101 osob, z nichž kupodivu pouze čtyřech šlo nejdelší dvě trasy - 50 a 42 km.
na kontrole na Stráži při výhledech na Rokytnici nad Jizerou a kopce západním směrem poznala mě kontrola z minulého ročníku pochodu, načež jsem kontroloval, že právě z tohoto ročníku se ještě vracím. Foto: L. Šlosar
Když jsem posléze s Maruškou vystupoval ve čtvrt na devět večer na trutnovském nádraží, dík tuhým stehnům a otřeseným kolenům mohla nezasvěceným připadat má chůze toporná. Není divu, člověk se přece aspoň trochu potluče, naskočí-li za jízdy do rozjetého již vlaku, dík délce trasy a převýšení v duchu předešlého přirovnání navíc zvnějšku opancéřovaného, pravda ovšem, že dík vlídným a příjemným pořadatelům dle téže analogie uvnitř vypolstrovaného.
Dny evropského dědictví v Trutnově /09. 09. 2006/ aneb Záznam z dědického řízení A. D. 2006, Sept. 09
Dle českého práva konají se jednání ve věci dědického řízení u přiděleného notáře, zůstavitelem je konkrétní jmenovitá osoba, okruh dědiců určuje striktně závěť nebo přímo zákon, kterým je občanský zákoník, přičemž dědické řízení upravuje občanský soudní řád. V rozporu s tím se Dny evropského dědictví v Trutnově konaly pod záštitou Rady Evropy, pořádaly je Město Trutnov a Dům kultury Trutnov, probíhaly v několika kulturních památkách, jejichž zůstaviteli jsou desítky a stovky bezejmenných tvůrců z minulých století, zúčastnit se Dnů mohl kdokoliv, přičemž konečný verdikt proneslo Kosmické Universum, jež řídí naše kroky. Ještě větší rozpaky pak nepochybně vzbudí záznam z jednoho takového dědického řízení /dále jen: řízení/, a to ve věci kulturních dědiců Jany a Jeníka z Miletína a Jany a Luďka z Trutnova /dále jen: účastníků/, jenž napsaný dokonce jedním z výše uvedených účastníků řízení tímto předkládá se v členění jednotlivých míst, kde jednání probíhala, k laskavému prostudování:
MĚSTSKÝ HŘBITOV. Zatímco dvojice účastníků z Miletína v klidu zaparkovala s dostatečným předstihem při hřbitovu, trutnovská dvojice přihnala se s omluvami po určeném termínu, proto nejvhodnějším místem pro zklidnění byl hřbitov sám. Účastníci ponejprv zamířili do zadní části k pomníku padlých vojáků Windischgrätzova dragounského pluku z prusko-rakouské války r. 1866 /dále jen: války r. 1866/, posléze se přesunuli k jižní hřbitovní zdi, u níž obdivovali nádherné sepulkrální památky z minulého století. Největší pozornost věnovali pomníku mušketýra Wojkeho z války r. 1866 a hrobu selského básníka Uffo Horna. V nelíčeném obdivu posléze pokračovali při čelní zdi blíže kaple sv. Kříže při shlédnutí především rodinných hrobek průmyslníků Faltise a Haaseho. Shodli se na tom, že při uzavření smíru s nesporným faktem pomíjivosti lidského života vyzařuje jim hřbitov zvláštní magickou sílu.
i
jeden z mnoha zajímavých pomníků na městském hřbitově v Trutnově. Foto: L. Šlosar
ŠIBENÍK - GABLENZŮV PAMÁTNÍK. Účastníci sem přišli kol pomníku litevských dragounů k válce r. 1866 a dále poté, co se napojili na naučnou stezku. Zcela nahoře Luděk zamířil nekompromisně k občerstvení a shledal zde nádherná dvě razítka. Sedmnáct metrů vysoký Gablenzův jehlanec je nejvyšší památník války r. 1866, slouží co rozhledna a na úpatí schodiště pod průhlednou podlahou je patrná rakev s ostatky generála Gablenze. Účastníci byli mile překvapeni tím, že se tu vůbec nenakupila hradba těl čekající na vstup do útrob památníku, kam vejdou se toliko dva lidé, a v klidu si postupně shora vychutnali ostré výhledy najmě na Krkonoše i Vraní hory - nádherný slunečný den byl již v rozpuku a definitivně se oteplilo.
z pohledů z rozhledny v památníku generála Gablenze vybral jsem si netradiční na Vraní hory. Foto: L. Šlosar
JANSKÁ KAPLE. Při příchodu k Janské kapli stále po naučné stezce překvapil účastníky nezvyklý pohled, jenž dozajista vnese nové poznatky při zkoumání války r. 1866 - jakýsi důstojník v rakouské bílé uniformě s červeným límečkem hovořil při spatření podezřelých příchozích do mobilu /zřejmě ke generálu Gablenzovi, protože císař František Josef I. jako konzervativní panovník technické novoty nemiloval a dle historika Jana Galandauera nechával často mobilní telefon vypnutý/. Účastníci jen zběžně prošli kol pomníků při kapli a navštívili vnitřek kaple samotné, přičemž zde prožili nejkrásnější i nejošklivější okamžik řízení. V kapli si prohlédli krom jiného její oltář, vykopávky pozůstatků války r. 1866, přečetli si například o pohnutém osudu rakouského důstojníka Wovsa, prohlédli si i fotografie pomníků. V reakci na identifikaci jednoho z nich přidružil se k nim mladý člověk v uniformě rakouského myslivce a podal jim zajímavé - pro další výlety velice inspirující - výklady o pomnících k válce r. 1866. Bylo samo potěšující sledovat mladého člověka zapáleného pro zajímavou věc /to byl onen nejsvětlejší okamžik/. Tím protichůdným pak bylo zajištění evidentního zvěda z tábora pruského generála Bonina dvěma rakouskými vojáky v bílých uniformách, kterémužto zvědovi nepomohlo ani průhledné maskování do podoby Luďka z 21. století, přicestovavšiho k Janské kapli a v den 27. 06. 1866 evidentně odtud strojem času. Zmíněný byl nakonec přes důrazné protesty jeho společníků k jejich zármutku propuštěn na svobodu /to byl onen nejtruchlivější okamžik dne/.
ke zklamání svých společníků Luděk z Trutnova jen v dočasném obklopení vojáků v rakouských uniformách roku 1866 Foto: neznámý kolemjdoucí
MĚSTSKÝ PARK /PODZEMNÍ CHODBA/. Účastníci sem poklesli od Janské kaple kol hrobu majora Antona Lipoščaka přece jen společně, když se šťastně setkali s Jeníkem po jeho jednom z několika individuálních výbojů. Hnedle se ukázalo, že usmívat se nad doporučením vzít sobě holinky nebylo moudré, obuv ani jednoho z účastníků nepostačovala, naštěstí pořadatelé zapůjčili své, jež měli pro jednoho z účastníků natolik složité zapínání, že k tomu účelu potřeboval hned dva zbrojnoše. Tři z účastníků ponořili se pak s pořadatelem do systému zajišťujícího cirkulaci vod pro jezírko v parku i do kašny na náměstí. Chodbou naplněnou páchnoucí kalnou vodou sahající až nad kotníky, zakopávajíce přitom chvilkami i o potrubí ve vodách se skrývající, dospěli nejprve takměř pod síň Bohuslava Martinů a nato opačným směrem k jezírku, vedle něhož vylezli. Překrásným zážitkem byly nádherné bělavé krápníky, jež málem smetl ze stropu podzemského nepozorný nejvyšší z účastníků.
za krápníky netřeba již vážit dalekou cestu do koněpruských jeskyň, nacházejí se v trutnovském podzemí blíže jezírka s fontánou v městském parku. Foto: L. Šlosar
OBĚD. Jednání ve věci dědického řízení bylo podivuhodné i v tom, že z důvodu oběda si drze odročili jeho pokračování na dobu neurčitou jeho účastníci sami. Minuvše pomník Jindřicha z Habermannů.pokročili na náměstí a posléze do nižších poloh do hotelu Krakonoš, kde pojedli. Ponechme je tedy při chutné krmi a řekněme si pro účely této reportáže, že Jana z Miletína a Luděk seznámili se v souvislosti s návštěvou Jany na jeho stránkách, což pro Luďka při propastném rozdílu znalostí obou ukázalo se býti jako velice lichotivé. Naštěstí poznávání kulturních památek není zápas o titul mistra světa v boxu, kde vítěz bere vše a poraženému zbude rozbitý nos, a oněch památek je tolikero, že obohacování může se díti i za popsané nevyvážené situace vzájemně. V průběhu oběda pak definitivně utužil se celý kolektiv.
VĚŽ KOSTELA NAROZENÍ PANNY MARIE. Protože Jeník, jemuž nedlouho předtím zbaběle ujelo z náměstí hasičstvo, zúčastnil se soutěže Rekordy pro všechny, vystoupala do výšky - podstatně naplňující celkovou výši věže kostela 63 metrů - opět tříčlenná skupina. Sympatickými průvodkyněmi, jež stoupaly toho dne vzhůru již podesáté, byli její členové postupně přivedeni do místa, kde zahálelo zařízení na zavěšování zvonů, z čehož lze dovodit, že je zřejmě vynalezl Jára Cimrman, dále do místa jediného rozhledu skrze zašpiněné okno a posléze do místa vysokých zabedněných oken, kde účastníky toužebně očekávaly Marie, Vojtěch, Václav a ještě dva další zvony. Poté, co Jeník překonal všechny své osobní rekordy, zatoužil i on sem vystoupat, a s ním tak učinil podruhé Luděk evidentně znervóznělý tím, že přes narůstající pivní břicho stále nemohl dohlédnout tkaniček svých bot.
rozhledna v památníku generála Gablenze v netradičním pohledu z úbočí kopce Šibeníku. Foto: L. Šlosar
POMNÍKY SMĚREM NA POŘÍČÍ. Poté bylo jednání ve věci evropského dědictví dohodou účastníků ukončeno definitivně, protože zatoužili nakoupit sobě v obchodním domu Lídl. Je potěšitelné, že až na jednu výjimku sešli se posléze při dalším již mimosoudním jednání, kdy mimo rámec pořadateli předložených atrakcí, navštívili ještě pomník ležícího lva a jejich pohodu nenarušilo záhadné zmizení dalšího k centru města bližšího pomníku - pomníku první oběti války r. 1866 při Trutnově dragouna Krippnera, po němž zbyl tu podstavec /pozdějším šetřením bylo zjištěno, že pomník byl dán ku rekonstrukci/.
ROZHODNUTÍ VE VĚCI DĚDICKÉHO ŘÍZENÍ. Když Jana z Miletína obětavě zavezla svým autem Luďka ve stopách Jany z Trutnova až na Zelenou louku a když se účastníci rozloučili, dozajista až od Kosmického Universa zaznělo všem v uších následující usnesení: "Každému z účastníků přiznává se překrásný zážitek z návštěvy kulturních památek v Trutnově za krásného slunečného dne, Luďkovi a Janě z Trutnova pak také z přítomnosti dvou skvělých lidí z Miletína - znalkyně památek Jany a sympatického Jeníka. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání".
Napsáno jen pro tyto stránky
Výlet po Pardubicích po trase IVV Městem Pardubice /26. 08. 2006/ aneb Paměť pospolitosti
Přestože jsem měl řádně zakoupenu zpáteční jízdenku, postával jsem rozpačitě v sobotu v den svých jmenin o půl deváté před pokladnami pardubického nádraží, abych se sem ve vhodný okamžik vetřel, aniž bych zdržoval cestující od chvatného nákupu jízdenek. Třímal jsem v ruce pomuchlaný dvojlist itineráře trasy IVV Městem Pardubice s pořadovým číslem 72 a především jeho vnitřní list s mapkou a místy pro razítko. Itinerář mi ukládal na počátku mého putování ukořistit otisk datumového razítka hlavního nádraží. Zadařilo se a po krátkém občerstvení mohl jsem vyrazit na trasu o délce 12,5 km.
Od nádraží vyšel jsem vlevo a později přímo rovně po chodníku kopírujícímu ulici kpt. Bartoše dospěl jsem na břeh Labe, po kterém vydal jsem se doprava směrem k opravovaném mostu Pavla Wonky. Po obou březích procházeli psi se svými páníčky, těsně u vody poposedávali rybáři a všichni spolu s mou neobyčejně pomalou chůzí jakoby symbolizovali očekávanou pohodu nadcházejícího mého netradičního turistického dne - na vyměřenou trasu jsem měl vyhrazeno přes šest hodin.
Na úrovni mostu jsem musel opatrně přejít frekventovanou vozovku, popojít pár metrů směrem k centru a teprve poté zatočit doleva okolo vstupní strany hokejové ČEZ Arény na další frekventovanou třídu, údajně Sukovu, jež však nebyla nikde označena. Zde došlo k malému faux-pas, protože na chodníku jel za mnou malý cyklista, ve snaze uskočit jsem se připletl do cesty jeho tatínkovi. Incident proběhl ve vší slušnosti, protože postiženým neunikly mé rozpaky a turistické oblečení, a já jsem si konečně začal uvědomit, že jsem v rovinatém Polabí, kde jsou cyklistům vytyčeny vlastní červeně zbarvené chodníky, na jejichž území jsem již nevkročil.
Protože jsem se domníval, že místní atrakce se dávají do pohybu až v deset hodin, poseděl jsem půlhodinu v zastíněných Tyršových sadech, poněkud znechucen svinčíkem, jenž opanoval okolí místního komorního letního kina. Nespatřuji rozdílu mezi lidmi, kteří házejí na zem, cokoliv jim přijde pod ruku, od občanů jiné barvy pleti,často opovrhovaných proto, že pro okamžité použití jednotlivých částí demolují své byty. Podél do běla svítících hradeb doputoval jsem na nádvoří zdejšího zámku, kde mě již od počátku překvapil neuvěřitelně čilý ruch, jehož původ jsem dešifroval okamžitě - probíhal tu festival vína. Nezdržel jsem se tu dlouho, mezi stánky jsem obtížně nalezl pokladnu, kde jsem s úspěchem požádal o druhé razítko, poté jsem chvíli pobyl na valech s utěšenými pohledy na zámek i město a šinul jsem si to dál.
v sídlišti blízko břehu Labe, ale daleko od moře, nalezl jsem dokonce sochu Poseidona od sochaře Romana Kotiče. Foto: L. Šlosar
z valů objevil se přede mnou pardubický zámek v nezvyklém pohledu. Foto: L. Šlosar
Označení ulic tentokráte nezklamalo, takže jsem nezabočil předčasně na Pernštýnovo náměstí, v popisu vytrvale však nazývané Pernštýnovo náměstí, naopak ulicí sv. Anežky České a posléze přes Bělobranské náměstí dostal jsem se na most přes Chrudimku, na jejímž druhém břehu mě upoutala červená budova automatických mlýnů. Posléze jsem byl trochu zmaten, protože na křižovatku u hotelu Zlatá štika mě nedovedla finálně ulice Mezi mosty, nýbrž Štrossova, jež v popisu uvedena nebyla. Posléze pokračoval jsem dlouhým a poměrně nudným úsekem ulice Husovy skrze převážně nízkou zástavbu Bílého předměstí až k věznici, kde začínaly návštěvy, a kolem jejíž neutěšených zdí vedla mě dále doprava ulice Věry Junkové. Na velké křižovatce jsem poněkud zaváhal nad dalším popisem …"Přejdeme křižovatku s ul. Na drážce a pokračujeme dále touto ulicí…", naštěstí plánek jednoznačně určoval, že zájmeno "touto" se stále vztahuje ještě na ulici Věry Junkové z předešlé věty popisu.
Doputoval jsem k restaurovanému kříži a protože bylo třičtvrtě na dvanáct, na doporučení v popisu zrestauroval jsem také sebe sama plzeňským pivem a knedlíčkovou polévkou v restauraci U Vojtěchů naproti. Přestože jsem tu pobyl krátce, neuhlídal jsem počasí, takže mě na ul. Na kopci, jež ovšem vedla prakticky po rovině, zastihl krátký déšť. Proti popisu nastala ulice K Pardubičkám ještě před železničním přejezdem, jenž jsem nepřešel, nýbrž překonal podchodem. Za zadní branou objektu, jenž zřejmě již nenesl jméno Tesla, jsem se pak na ulici Odbojářů dostal po zlomcích ulic Drozdická a K zámečku. Podél oplocení na zmíněné ulici jsem došel ke smutnému místu našich dějin - Památníku Zámeček zbudovaného na místě bývalého popraviště, kde v době heydrichiády bylo nacisty popraveno 200 vlastenců. Pokladna, v níž jsem měl dostat razítko, byla však opuštěna, dovnitř se dalo naštěstí vejít volně, místo připomíná velmi dobře udržovaný parčík s jehličnany, záhonky a třemi pomníky.
na břehu Chrudimky zaujala mě do červena zbarvená budova automatických mlýnů, postavená v letech 1919-1920 podle návrhu architekta Josefa Gočára. Foto: L. Šlosar
kříž proti hostinci U Vojtěcha na rozcestí ulic Pod lipami a Na kopci příjemně překvapil na poměry velkého města svou úpravností. Foto: L. Šlosar
než někdo zatouží po naplnění touhy hajlovat, nechť se podívá do Památníku Zámeček a ujasní si, jaký je vůbec jeho vztah k lidskému pokolení. Foto: L. Šlosar
Pokračoval jsem po půl již jedné vyšlapanou stezičkou po Průmyslové ulici, kol budov, jež již Tesle nenáleží určitě, a po krátkém zaváhání jsem nalezl ulici Komenského, jež mě svedla z ruchu velkého města další zástavbou starších rodinných domků až k nemocnici. Od ní sešel jsem ku břehu Chrudimky, po němž došel jsem až k Prokopovu mostu a za ním nečinilo mi již kol kostela Zvěstování Panny Marie dostat se na Pernštýnské náměstí. Zde jsem kol půl druhé v domě U Jonáše naplnil hlavní cíl své návštěvy.
Čtenáři mých reportáží jistě neuniklo, že se intenzívně zajímám o českého umělce Josefa Váchala, především o jeho život plný neuvěřitelných zvratů, v němž se snažím číst, i o jeho slovesné výtvory, jež jsem s to více ocenit. Dnes jsem však navštívil výstavu jeho grafických děl a musím říci, že poté, co jsem si zvykl na jejich svérázný rukopis, velice se mi líbila, i když jejich vstřebávání vyžaduje značné soustředění a také znalost určitých především náboženských souvislostí. Jako naprostého laika mě zaujaly nejvíce velké obrazy Večeře a Oběť, obrazy k sedmdesátinám malířova příznivce Františka Procházky, obrázky k cyklům Mystici a vizionáři a Rudé periferie a ke knize Mor na Korčule, vedle toho i ukázka malířova úhledného vícebarevného písma a popis nuzného pokoje malíře ve Studeňanech od paní Bouchnerové.
Posléze jsem vystoupal na Zelenou věž a nato došel do Infocentra v ulici Míra pro razítko - ovšem nikoliv pro razítko osvědčující úspěšné absolvování trasy. Protože jsem se na dnešní den tradičně připravoval, neunikl mi předem na internetu následující úryvek ze zápisu č. 3/05 ze zasedání oblastního výboru KČT Pardubický kraj, konaného dne 14. 06. 2005: "OV projednal nabídku likvidační komise O KČT Pernštejn Pardubice na odkoupení záznamníků a ….rozhodl, že akce IVV Městem Pardubice, Kunětická hora, Pardubická osma a Chrudimsko nepřevezme". Na aktualizovaných stránkách městských tras IVV trasa rovněž uvedena nebyla. Protože jsem však k výstavě Josefa Váchala hledal nějaký doprovodný program a protože hlavní smysl městských tras IVV spatřuji v poznávání, přece jsem si velmi dobře popsanou trasu s chutí prošel i bez nároku na razítko trasy a byl jsem přece spokojen.
v domě čp. 50 U Jonáše, poznatelného podle reliéfu nešťastného proroka v tlamě velryby, konala se výstava grafických děl Josefa Váchala, který by stejně jako já běsnil kvůlivá autům překážejícím nerušeným výhledům na dům. Foto: L. Šlosar
nechtěl jsem narušovat příjemnou atmosféru výstavy nepovoleným fotografováním, proto jako fotografickou památku na dílo Váchalovo z výstavy odnesl jsem si toliko foto poutače u vchodu domu. Foto: L. Šlosar
přestože ze Zelené věže nebylo do největších dálek viditelno, blízká Kunětická hora na pozadí části Pernštýnského či Pernštýnova náměstí byla patrna zřetelně. Foto: L. Šlosar
Posléze již hodně po půl čtvrté využil jsem ve Stéblové neplánovanou přestávku - způsobenou přerušením dopravy v důsledku sebevraždy skokem pod vlak v nedalekých Opatovicích - příjemnějšími vzpomínkami na výstavu Josefa Váchala a hezkou, byť zrušenou trasu IVV, a poté, co se vlak rozjel, zakončil jsem je následujícím moudrem, jež svými hlubinami nezapře autora: Lidstvo jako celek i jednotlivé jeho pospolitosti od větších po ty nejmenší mají svou historickou paměť, jež zabrání tomu, aby jakýkoliv povedený výtvor, ať již se jedná o grafická díla či třeba trasu IVV, nadobro vyšly nazmar, byť je dočasně nějaká vlna nesmyslné ideologie, nepochopení či nedostatek finančních prostředků spláchne, neb se vždy najde někdo, kdo domnělé třeba po desetiletích ztracené znovuobjeví a přiblíží dalším na stejné vlně laděným. Proto se po létech zapomnění vystavuje a publikuje dílo Josefa Váchala a proto i nadále stojí zato procházet velmi vkusně zvolené a přesně popsané trasy IVV obětavého pracovníka turistiky a znalce svého města a jeho okolí Miloše Formánka, neb odměna nejvyšší v podobě poznání zajímavých míst Pardubicka zůstane nám nedotčena.
…. a nádavkem tentokráte jedna od mé kamarádky - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Podzimní přírodou Podkrkonoším /23. 09. 2006/ aneb Nemělo to chybu /napsala Maruška Beruška/
Je sobota 23. 09. 2006 a je výběr pochodů např. do Stárkova, kde bývá pěkná atmosféra na kontrolách, neboť zde probíhá i akce na koních a kvůli přírodě - všude je hezky, když neprší - a hlavně v cíli vám diplom a sekyrku na krk předává sám kat. Když jsem šla poprvé tento pochod, ač jsem velká holka, bála jsem se.
No, ale já se letos rozhodla do Hostinného, a nemělo to chybu. Ráno plno pořadatelů a málo pochodníků, protože těch na delší trasu nějak ubývá. Prezentace, doplnění tekutin a hurá na trasu v 07,30 hod.
Z Hostinného hned do malého stoupání, pěkně chladno, ale nádherně, na Karlov - krásné výhledy do kraje. Sešli jsme do Chotěvic, zrovna přijel vláček a dovezl spoustu dětí s rodiči na dětskou trasu, která pěkně stoupá Campu Svatá Kateřina, kde je úplný dětský ráj. Neodolalo ani pár dospělých a svezli se na velbloudu. My taky dali kontrolní razítko a občerstvení a ještě koukli na opičky, které kradou brýle a škrábli kolegu do nosu. Dále přes Kocléřov, krásné smíšené lesy - Hájemství a už padáme k přehradě Těšnov, kde je bezva kontrola a projíždí zde i cyklisté.
Je čím dál větší teplo, a tak dáme sušenku, čaj i pivko, Debrné, Nové Zámky, výjimečně nejdem na žízeň a spěcháme do cíle, do restaurace U Bicana vychutnat atmosféru pochodu a hlavně zjistit, kolik se sešlo lidiček - 278, celkem úžasná účast. Přebereme diplomy, pokec s panem Jasenským, vedoucím KČT Hostinné a v 17,40 hod. jedu domů vláčkem. Díky za tak krásný den.
zásluhou své přičinlivosti získala Maruška na trase 32 km krom jiných i shora uvedená razítka
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz