24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Za brdským Fabiánem /19. 08. 2006/ aneb HŘÍCH DŘEVORYTCE VÁCHALA
Toulky Machovskem /12. 08. 2006/ aneb PŘÍPAD KOMŽÍ ODCIZENÝCH Z KOSTELA V B.
DEP Za oblastními odznaky v Podkrkonoší - 6. etapa /10. 08. 2006/ aneb ROMANTIKA DÁVNÝCH TRAGÉDIÍ
Letní putování Jestřebími horami /29. 07. 2006/ aneb VE STOPÁCH MIZEJÍCÍCH DĚTSKÝCH TÁBORŮ A PRAMENŮ
Křížem krážem pěšky i na kole panstvím hraběte Šporka /22. 07. 2006/ aneb DO KUKSU A NA BETLÉM AŽ Z MLADÝCH BUKŮ
...... a nádavkem nejméně jedna od některého z mých přátel
Úvod
Šmajd naším okolím /19. 08. 2006/ aneb PO VLASTNÍ TRASE S GLEJTEM KRAKONOŠOVA KRÁLOVSTVÍ /napsala Maruška Beruška/
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete na adrese po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Za brdským Fabiánem /19. 08. 2006/ aneb Hřích dřevorytce Váchala
V roce 1922 nalezneme v životě dřevorytce Josefa Váchala jednu přinejmenším zarážející událost. Jeho ženu Mášu více a více poutala na lůžko vleklá tuberkulóza a Váchal si se svou milenkou Annou Mackovou pobýval v Litomyšli a prošel s ní dokonce Šumavu. U Mackové byl i na Štědrý den 1922, kdy Máša nemoci podlehla. Poslední na světě, kdo je oprávněn toto jednání odsuzovat, jsem já, nikoliv však kvůli nevěře. V Hořovicích žije můj táta, jenž trpí chorobou, jež je více bolestivá pro jeho okolí než pro něho a jež ho postupně uzavírá před světem, zvláště když přestávají postupně být plně funkční i některé lidské smysly.
Přesto při mém třídenním pobytu v Hořovicích ještě nedospělá osmá hodina ranní nalezla v sobotu mou těkavou duši a nepokojné tělo nikoliv u otce, nýbrž na startu čtyřicetíkilometrové trasy turistického pochodu Za brdským Fabiánem. Jako tradičně v Hořovicích se startovalo z nádraží ČD a zelené značky mě odvedly - někdy dosti rozpačitě - ještě před Palackého náměstím doleva Smetanovou ulicí, posléze pak kolem sídliště Višňovka podél zámecké zdi, nato pak kol nemocnice, dále neuvěřitelně mnohdy úzkou stezičkou, jež až v neutěšeném lese zarostlém býlím se rozšířila a posléze přes kupodivu pevný mostek mě zavedla na silnici a po ní hnedle na Tihavu. Zmíněné značky mě však vzápětí opět z obce exkomunikovaly na rozlehlou plošinu, ze které v krásném rodícím se slunečním dni byly za ostré viditelnosti patrny zejména vpravo vrchy Plešivec a Ostrý, přede mnou nedaleká Otmíčská hora, po mé levici především rozlehlý hřeben s Opyšem, hradem Točník až po kopce někde nad Berounem a za mnou pak překrásné panorama Hořovic. Dva žluté fáborky pak stačily pořadatelům svést nás na silnici z Netolic na kraj Praskoles, odkud postačilo po modré odbočit směrem na Otmíče.
na odkryté plošině za Tihavou spatřil jsem za sebou nádherné panorama Hořovic pod lesem Dražovkou. Foto: L. Šlosar
pode mnou jsou zapuštěny v dolíku Praskolesy s kostelem a za nimi na hřebeni viditelná silueta hradu Točník. Foto: L. Šlosar
Nebyl bych to však já, abych si neodskočil do Praskoles pořídit několika snímků mohutného zdejšího kostela a také kapličky skrývající svatého Jana Nepomuckého, jíž jsem si však - stále roztěkán - ráčil povšimnout až v souvislosti s návštěvou zdejších potravin.
Obec Otmíče žila již po deváté hodině tím, pro co obdivuji více malá sídla nežli velká anonymní města. Pár blízkých volejbalových mužstev sešlo se tu k turnaji a za tím účelem byla již zrána otevřená hospůdka, v níž jsem vděčen posílil svůj pitný režim Staropramenem. Nato na úpatí Otmíčské hory dohonil jsem několik poutníků, s nimiž jsem se načas zase rozloučil, protože na nejasném značení nechtělo se mi zatočit na neoznačenou odbočku, až teprve první domy Netolic mě přiměly prohlédnout můj omyl, levotočivým obloukem absolvovaným po louce znovu značenou cestu nalézt a poslední ze znovunalezených turistů kvapným tempem předehnat s rozpačitým bonmotem: "Všechny cesty vedou do Říma a do Lochovic."
sestupuji k Lochovicím a nad hustými keři shledávám mohutný hřbet Plešivce - mého cíle. Foto: L. Šlosar
Zatímco mi v Praskolesích při zvěčňování kostela činily problémy rozměry kostela, v Lochovicích tamní svatyně odmítala se zase vynořit ze stromoví. Pokračoval jsem dále smělým tempem k tamnímu nádraží, za kterým se přede mnou v plné kráse i respektu vynořily dva protáhlé hřbety - vpravo Ostrého, vlevo Plešivce. Směrem na druhý z nich počala mě rázně vést tentokráte spolehlivá již červeně značená cesta, díky níž jsem po překlenutí několika hupů nejprve dospěl na předvrcholové skalisko a posléze přímo k vrcholovému ukazateli, kde jsem se nechal zvěčnit dalším účastníkem pochodu, jenž mě již dříve na úpatí hřebene "skousnul". Pobyl jsem tu mezi čtvrt na dvanáct a půl na dvanáctou, ponechávaje sebe sama načas okouzlit dalekými výhledy a trochu i zahanbit svou neschopností zdejšího rodáka převážnou většinu z nich identifikovat. Své materiální potřeby jsem tu pak ukojil jablkem.
za prvními překrásnými výhledy z Plešivce jsem si povylezl na nepatrné skalisko blíže vrcholu. Foto: L. Šlosar
na vrcholu Plešivce přímo myself. Foto: neznámý kolemjdoucí
také z blízkosti vrcholového rozcestníku Plešivce naskytly se mi ostré pohledy do daleké krajiny. Foto: L. Šlosar
Posléze sestoupal jsem druhou stranou hory a nekonečnými asfaltovými cestami skrze lesy rozcestím Křižatky, neustále udivován neočekávaným ruchem projíždějících aut, dospěl jsem na místo, kde nápis a symbolické kameny zvěstovaly, že tu kdys stála ves slující Komorsko. Tady jsem již podruhé zaznamenal bytelné občerstvovací stanoviště, zapovězené ovšem turistům, a dověděl se, že se tu točí jakýs francouzský film. Městečko Čenkov, kam jsem sestoupal nekonečně dlouhým klesáním, chlubilo se kdys v kádrových svých materiálech, že tu pracoval v železárnách jugoslávský komunistický diktátor Josip Broz-Tito, v dnešní změněné době by evidentně potřebovalo spíše nějakého gymnazistu typu Edvarda Beneše, neb působilo omšele, hlavně na cestě mezi ohradou s vlnitého materiálu, která vlevo ohraničovala sídla desítky porevolučních firem v areálu bývalých strojíren, a mezi říčkou Litavkou. Jediná hospoda Za vodou byla zavřena. Až utěšená kaplička při nepatrném stoupání, navíc otevřená, vyjasnila mé chmury povědomě se vkrádající z nevlídného prostředí.
V hotelu Kratochvíl v sousedících Jincích jsem rozbouřeným útrobám nabídl dvě třetinky Korunní vody a miňonky. Z náměstíčka zatočil jsem prv proti Pstruhovému potoku a dále prudkým stoupáním až na místo, kde mé rozpaky vyvolala nadlouho poslední modrá značka přesně vprostřed vidlice dvou cest. Nakonec jsem vystoupal až do Ohrazenic, kde mladá žena můj dotaz zodpověděla neobvykle. Většinou totiž místní orientují poutníka slovním popisem, opomíjejíce turistické značení, jež často neregistrují. Žena mě na modré značky odkázala přesto, že tu jejich sled byl násilně přerušen, s tím, že u lesa na ně opět přijdu, a měla pravdu!!
Bermudský trojúhelník je ale proti modře značené cestě mezi Jincemi a Křešínem jinak hadr! Zbloudil jsem na ní v protisměru již loni v březnu, nyní za rozcestím Eugenov, cesta náhle zabočila doprava bez podpory značení, takže jsem si vybral přímé pokračování utěšenou zastíněnou pěšinkou, do Křešína jsem sice došel, ale musel jsem podél rozpadajících se stavení korigovat směr svého putování doprava na asfaltovou cestu. Každý jistě pochopí, že po této zkušenosti netroufl jsem si již experimentoval doporučenou zkratkou zkraje Felbabky rovnou do Podluh a pílil jsem sem přesně po delší značené cestě, jíž jsem bezpečně znal, odměnou ještě na Felbabce byla mi návštěva sympatické hospůdky s dřevěnou verandou.
Interiér další hospody U Vyštejnů již v Podluzích zvýrazňovala dvě akvária - jedno s rybičkami, druhé se želvičkami, i zde byla příjemná obsluha, ale příště si sem vezmu plácačku na mouchy, již bylo vybaveno osazenstvo téměř každého stolu. Po asfaltové cestě nad Podluhy směrem na rozcestí nad Krejcárkem šlo se mi náhle tak zlehka, určitě to bylo tím, ž cesta byla obnovena z prostředků Evropské unie. Pod Obecním lesíkem pak bylo mi dáno potěšit se příjemnými přibližujícími se výhledy na Hořovice i na zmíněný hřeben v pozadí s Opyšem, Velízem i hradem Točník.
kde jsou ty časy, když jsme se před desítkami let chodili koupat na Krejcárek! Foto: L. Šlosar
na kraji Obecního lesíka byl jsem zděšen, jak vysoko nad krajem hořovického západního sídliště se Hořovice rozrostly, zrak můj potěšily na úplně vpravo před prvními stromy začínající Dražovky bílá budova Špýcharu, uprostřed věž víseckého kostela sv. Jiljí a úplně vlevo budova gymnázia s věží zámku, vzadu těsně pod obzorem mi začátek pochodu připomněla tmavá Otmíčská hora se zčásti odkrytým svahem. Foto: L. Šlosar
Do restaurace U Čermáků jsem v době svého abstinenčního třicetiletého života v Hořovicích vkročil jedinkrát, když jsem kdysi jeho osazenstvo žádal o pomoc pro místního epileptika chroptícího vleže před hospodou a ponechaného kolemjdoucími bez pomoci pro domněnku opilosti. Dnes ji jako cíl pochodu opanovali turisté, když s jediným odcházejícím štamgastem - svým spolužákem Pepíkem - pozdravil jsem se ve dveřích, a dalším známým tu byla má nevlastní neteř Renata. Své nejkrásnější putování svým rodným krajem zakončil jsem zde symbolicky málem rovněž co abstinent, kdybych k minerálkám a kávě nepřipojil ještě ferneta.
Abych se vrátil k úvodu: Josef Váchal byl ve skutečnosti velmi citlivý člověk, vedle dědečka byla Máša jediným člověkem, kterého měl opravdu rád, ale od jejího lože ho vyháněla jeho nepokojná duše. Po její smrti mnoho týdnů truchlil, vytvářel dřevorytové odpovědi na kondolence a na počest své ženy vydal knihu dřevorytů se zkráceným názvem In memoriam Marie Váchalové…. Jaké pokání budu potom muset já, až jednou naplní se v Hořovicích čas?
Toulky Machovskem /12. 08. 2006/ aneb Případ komží odcizených z kostela v B.
Kdyby - nedej Bože - došlo v tomto období k vykradení kostela sv. Prokopa, opata v Bezděkově nad Metují, jednolodního dvouvěžového kostela, postaveného v letech 1724 - 1727 podle projektu K. I. Dientzenhofera, třeba - abych nemaloval úplně čerta na zeď - odcizením komží ze zdejší skříňky ministrantů, začala by Policie ČR dozajista své pátrání výslechem všech, kteří mají s kostelem něco společného. Při svém šetření by se pak dověděla od starší ženy, provádějící zde úklid, zajímavou informaci, jež by ve zdejších smolných knihách byla zachycena v této zkrácené podobě: "Někdy 12. srpna před třičtvrtě na deset dopoledne vstoupil sem postarší muž ve tváři zarostlý, vlasů oč zchudlých na temeni hlavy více zachovalých po jejích stranách, v brýlích, oděný v modré větrovce a černých šortkách, a šeptem požádal mě, zda by nemohl v kostele fotografovat. Když jsem mu namítla, že by se tak v kostelech dít nemělo, opáčil mi uklidňujícím hlasem, že se snad pro tentokráte tolika nestane, a na to pořídil snímky hlavního oltáře a stěny levé boční s panenkou Marií a několika svatými obrázky, poděkoval mi a odešel."
Průběh dalšího šetření policie lze dovodil napůl - pravděpodobně by procházela kartotéky známých delikventů a vyslýchala by místní obyvatele. Teprve když by se její mise neshledala s úspěchem, asi by popis výše popsané osoby, o které by předpokládala, že jde pachatele či o osobu na požádání jiného provádějícího tipy věcí předpokládaných pro lup, zveřejnila v televize v pořadu "Na stopě". Jisté naopak je, že právě ty, milý čtenáři tohoto článku - jen se prosím neošívej a netvrď mi, že bys něčeho podobného nebyl schopen, opak je pravdou, já tě mám pěkně přečteného - sdělil policii, že hledaného člověka znáš a uvedl bys ho na mou adresu.
Poté, co by nějaká URNA v ranních hodinách neprodyšně obklíčila dům v Trutnově na Zelené louce v Pomněnkové ulici, a poté mě zmateného a nevyspalého oslovila, vymluvil bych se tím, že své obrázky pořizuji na své internetové stránky na adrese http://www.zpa.cz/turistika a že jsem tak pořídil například obrázky téměř 150 kostelů. Nyní by si byla policie téměř jista, že objevila ve mně podezřelého majícího co dočinění s gangem osnovujícím krádeže kostelů.
Jakmile by speciálně určený tým vyšetřovatelů prošel veškeré moje reportáže na internetové adrese http://www.zpa.cz/turistika/24_report_summary.html, napadla by jeho členy zcela logicky otázka: Proč jsem oproti podstatné většiny jiných pochodů dostavil se na start turistického pochodu Toulky Machovska, pod jehož pláštíkem jsem svou nekalou činnost prováděl, na nádraží Police nad Metují nikoliv kol sedmé, ale až v 9 hodin po přestupu z vlaku vyjíždějícího z Trutnova v 07,29 hod. do Teplic nad Metují? Tento rozpor by se podezřelý /tak se dále ve 3. osobně singuláru budu nazývat, abych nevzbuzoval nezasloužené sympatie/ snažil vysvětlit tím, že z předešlých dvou dnů měl v nohou 70 km ze dvou etap DEP Za oblastními odznaky v Podkrkonoší, až do půl jedenácté večer účast na závěrečném posezení tohoto DEP a že se potřeboval nutně vyspat. Policii by však pozdní příjezd podezřelého na start pochodu připadl jako jeho snaha časově se přiblížit době úklidu kostela, za tím účelem právě otevřeného.
bezděkovský kostel z pěšinky na kraji obce. Foto: L. Šlosar
Policii by se poměrně jednoznačně podařilo zmapovat pohyb podezřelého po Bezděkově. Ze zabavených obrázků z jeho digitálního fotoaparátu by se jí podařilo tento pobyt časově vymezit na dobu mezi půl desátou /fotografie památníků obětem 3. odboje a obětem z válek/ a desátou /fotografie církevních památek z kraje obce směrem na Nízkou Srbskou/. Mezitím zajištěné fotografie by vypověděly, že podezřelý skutečně vstoupil do kostela a později ho obešel na zmíněný kraj obce. Později by se policii podařilo se získat výpověď jednoho z místních obyvatel, jehož se osoba výše uvedeného popisu vyptávala na cestu na směrem na Bělý a na jeho doporučení svůj další postup ze zmíněného kraje obce pozměnila opět směrem ku kostelu a dále zpět na žlutě značenou cestu.
Při šetření pobytu podezřelého by určitě došlo k trapnému omylu, v jehož důsledku by policie dočasně hledala dva domnělé komplice podezřelého, Josefa Váchala, nar. v Milavčích a Sigismonda neboli Ludvíka Boušku, nar. v Příbrami. Nedorozumění by se naštěstí včas vysvětlilo tím, že došlo k chybné interpretaci nesouvislé výpovědi podezřelého, dle níž se - jako obdivovatel dřevorytce, malíře a spisovatele Josefa Váchala - o Bezděkov nad Metují zajímal také proto, že Váchal tu právě na faře vedle kostela v r. 1916 dvakrát pobýval u zdejšího katolického kněze, spisovatele a překladatele Sigismunda Boušky.
Další pohyb podezřelého mezi desátou a dvanáctou hodinou by policie zmapovala z jeho výpovědi, doplněné třemi svědectvími. Neušla by jí z jeho jednání evidentní snaha zamést po sobě stopy. Podezřelý totiž z Bezděkova pokračoval po silničce po odkryté krajině do Bělého. Jím pořízené fotografie Ostaše vlevo /mezi 10,03 a 10,25 hod./ a Boru vpravo /10,27 hod./ vypovídají o snaze uhnout někam do stran, ale nakonec zmíněný Bělým prošel a dále pokračoval proti toku Třeslice na rozcestí Nad Bělým /to později potvrdil by jakýs páreček, jenž si vprostřed erotických tuh povšiml hledaného, fotografujícícho Broumovské stěny z jejich úpatí. Snahu podezřelého zmizet dokládá další jeho snažení, kdy se za rozcestím nesmyslně šplhal do prudkého krátkého stoupání a později klopýtal přes kořeny na pomezí vysokého jehličnatého lesa vpravo a nízkého smíšeného lesa vlevo. Jeho příchod k hájovně v Řeřišném patrn by byl z fotografie ze čtvrt na dvanáct, a další jeho pohyb ze svědectví dvou hochů toužících mu přitížit, jako by tušili nelibost zmíněného nad tím, že do překrásného idylického prostředí lesů a luk vpustili dravý zvuk techna, posléze také z výpovědi turistky na odpočívadle na rozcestí U Zabitého, jež spatřila podezřelého bočícího po žluté značku na Machovskou Lhotu.
Ostaš s Policí nad Metují. Foto: L. Šlosar
půvabné zákoutí na rozcestí nad Bělým. Foto: L. Šlosar
jedna dobrá zpráva: blíží se Machovská Lhota s hospodou U Lidmanů, jedna špatná zpráva: potom mě čeká úbočí Boru. Foto: L. Šlosar
Hustého svědectví by se naopak orgánům činným v trestním řízení podařilo získat v Machovské Lhotě v hostinci U Lidmanů o době mezi hodinou polední a jednou odpolední. Pobyt podezřelého zaznamenalo hnedle několik svědků: např. Jirka z Jaroměře a Standa z Hronova /dle § 55 odst. 2 trestního řádu jejich příjmení neuvádím, protože zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv, a že nelze ochranu svědka spolehlivě zajistit jiným způsobem/, dále hlavní pořadatel, jenž zmíněnému předal diplom, a konečně sám hostinský, jenž zaznamenal, že si podezřelý fotografuje obraz Františka Josefa I. Ten je mimochodem nápisem pod obrazem označen jako první zjištěná oběť 1. světové války, protože při jejím vyhlášení jeho obraz zasáhl pivní sklenicí tehdejší hostinský a c. a k. šikovatel v záloze Eduard Šrám, doprovodiv tento čin slovy: "Ty lumpe, ty můžeš za všechno neštěstí, co nás teď čeká", přičemž poškození obrazu je stále patrné /Pozn. nabízí se otázka, zda zájem o obraz s touto historií nesvědčí o kriminálním charakteru podezřelého/.
mírně poškozený obraz Františka Josefa I. v hospodě U Lidmanů prolamuje zase jedno tabu: první obětí 1. světové války byl právě tento rakousko-uherský císař. Foto: L. Šlosar
Podezření policie nepřímo by potvrdil i sám Standa z Hronova - svědek toho, že žalovaný zamýšlel pokračovat dále do Hronova již od počátku červeně značenou cestou přes Machov, nakonec však svůj zámysl podezřele změnil ve prospěch úvodní žlutě značené cesty na úbočí Boru, jež byla poznamenána prudkým stoupáním, ale nebyla frekventovaná. Další pohyb podezřelého do Hronova potvrdili by vedle Standy, jenž zmíněného až sem doprovázel, též tři snowboardisté ve Vysoké Srbské a především korunní svědek - studánka U matky jedle těsně nad Hronovem - z jejíž pramenů se šel po čtvrt na čtyři podezřelý napojit, protože si začal z pochopitelných důvodů uvědomovat, že bude pro něho lepší vyhýbat se hospodám.
přenádherný na Ostaš pohled skrze lesní mýtinku na úbočí Boru. Foto: L. Šlosar
odpočívadlo se studánkou U matky jedle. Foto: L. Šlosar
Podezření vyšetřujícího orgánu na trestnou činnost podezřelého vzrostlo by pak po zjištění, že zmíněný po ukončení pochodu z Hronova neodcestoval vlakem, nýbrž dále pokračoval pěšky pozvolným, leč pětikilometrovým stoupáním na Kostelecké Končiny a odtud dále do Červeného Kostelce, kde se chtěl nenápadně vmísit do davu. Tady mu však sklaplo, protože - poté, co mu těsně ujel vlak v 17,12 hodin - zaznamenali další jeho pohyb čtyři účastníci DEP Za oblastními odznaky v Podkrkonoší na čele s Honzou z Chebu, s nimiž - rebus desperatis - odjel na Trutnov vlakem v 17.50 hod.
Úplnou jistotu o trestné činnosti podezřelého z osnovování a provádění krádeží kostelních získal by pak vyšetřovatel z této reportáže, jíž by okomentoval slovy: "Je vidět, že máme co dělat s osobnou neobyčejně rafinovanou, jež se snaží tímto způsobem předem si zajistit alibi".
Své sobotní 35-ikilometrové putování musím proto zakončit takto: Vedle toho, že se mi jako milovníku historických památek příčí jakékoliv rabování kostelů, mám evidentně ještě další - doslova intimní důvod - modlit se, aby kostel v Bezděkově nad Metují nebyl nikdy vykraden.
DEP Za oblastními odznaky v Podkrkonoší - 6. etapa /10. 08. 2006/ aneb ROMANTIKA DÁVNÝCH TRAGÉDIÍ
Trasa 6. etapy DEP Za oblastními odznaky v Podkrkonoší vedla po známých místech - z České Skalice přes Ratibořice, Žernov, Řešetovu Lhotu, Studnici, Špinku, Červený Kostelec, Devět křížů, Úpici, Starý Rokytník do Bohuslavic nad Úpou. Předpokládal jsem proto, že mi poslouží toliko k relaxaci a k psychickému oddechu. Nakonec jsem v jejím průběhu prošel zajímavá místa, jež mě přiměla i k poněkud odtažitým úvahám.
Romantika dávných tragédií. Připadl by nám romantický vztah Julie Kapuletové a Romea Monteka, kdyby neskončil - vlivem různých protivenství - předčasnou tragickou smrtí obou milenců a kdyby se místo toho z Julie stala nerudná stará ženština prahnoucí po špercích a z Romea nechutně obtloustlý muž ke stáru budující si ve Veroně politickou kariéru? Dojal by nás osud Viktorky, postavy Babičky od Boženy Němcové, kdyby tragicky nezahynula úderem blesku a namísto toho zemřela jako stará důchodkyně?
Proto v rozpacích - stíhán těmito otázkami - stojím nad prostým tmavým křížem s iluzí přehozeného bílého roucha, zasazeným do kamení, s bílou deskou opatřenou veršem "Aj tu pomník z tvrdé skály / Wděčně jsme Ti na hrob dali / Ale pomník věčně stálý / W srdci jsme Ti zachovali". Dostal jsem se sem z Dvořáčkovy ulice - spojky od kostela v Červeném Kostelci skrze bránu na nový hřbitov, v jejíž polovině mě sem doprava zavedl upoutávající nápis, jenž vybídl mě vstoupit na nevelký pozemek se vzorně posekanou trávou. Výraznější zlatým písmem psaný nápis na hrobě pak nevzbuzuje pochybnosti, neb zvěstuje, že: "Zde odpočívá Viktorka narozena 8. 1792, dcera Ant. Žida z Červené Hory, zemřela 17. X. 1868".
Vida, Viktorka opravdu nezemřela tragicky někdy ve 30. letech 19. stol., kdy Božena Němcová vystupovala v Babičce co nezletilé děvče, nýbrž dokonce přežila o 6 let samotnou spisovatelku ve věku 76 let, což byl v té době - vlastně i dnes v období rakovin, infarktů a autonehod - úctyhodný věk!!
Odcházím horní částí Dvořáčkovy ulice v Červeném Kostelci ku hřbitovu shlédnout tam ještě pomník devíti vojáků "zemřelých ve zdejších špitálech nebo při transportu do nich ve válce Rakouska s Pruskem památného roku 1866" a uvnitř jsem rozpolcen ve dví: Na jedné straně z celého srdce přeji všem lidem dožít se za plného zdraví dlouhého života, i když ten prožitý Viktorií Židovou byl povětšině smutný, na druhé straně mě smutné, leč zvláštní poezií a romantikou naplněné příběhy - jako byl ten Viktorčin jako byl ten Viktorčin v podání Boženy Němcové - tak dojímají a fascinují ………
…a veškerá romantika je v …… dáli, toto je skutečný pomník Viktorky, zesnuvší v pokročilém důchodovém věku. Foto: L. Šlosar
pomník devíti vojáků padlých v roce 1866 na červenokosteleckém hřbitově s kaplí svatého Cyrila a Metoděje v pozadí. Foto: L. Šlosar
Boží trest. Lidé přestupující pravidla lidského soužití a slušnosti to mají dnes snadné - nejen proto, že ona pravidla nejsou tak úzkoprsá jako dříve. Vytunelují si nebo okradou, a posléze se všem vychechtávají ze Seychel, Baham nebo Belize. Dřívější hříšníci to měli mnohem těžší, protože patřili pod jurisdikci Boha /my pod ní patříme samozřejmě také, jen se k tomu nechceme znát/, protože i ten největší delikvent v něj přece aspoň trochu věřil. Proto v případě, že se provinil, stíhal ho nezřídka Boží trest. Papež Kliment V., královský poradce Guillaume de Nogaret a dokonce i Filip IV. Sličný zemřeli do jednoho roka poté, co nechali nevinně upálit posledního velmistra templářů Jakuba de Molaye - vyzváni jím předtím na Boží soud. Nechvalně známý Lamminger z Albenreuthu zemřel prý do roka do dne poté co nechal popravit Jana Sladkého Kozinu, na základě stejné výzvy.
Doklad o tom, že o působení jakéhosi podobného trestu, byť v žádného pohrůžce nevyřčeného výslovně jako Božího, nalezl jsem, když jsem opouštěl Úpici po zeleně značené cestě směrem severním na Suchovršice. Na Máchově stezce naskytly se mi překrásné výhledy na Úpu a nato - ještě než jsem zcela poklesl na louku již před Suchovršicemi - spatřil jsem po své levici skalisko s bíle napsaným jakýmsi kódem: GK1661 + R. A. 1751 IGCA /nápis nelze přehlédnout proto, že těsně vedle něho je umístěna jedna ze zelených značek/. Záhadnou "šifru" nalezl jsem vysvětlenu již předtím na tabuli v místech oněch úchvatných pohledů na Úpu: Jiří Kopecký 1661, obnoveno 1751, Jan Gütlinger, farář úpický. Zmíněná "tajenka" rozvedena byla posléze v příhodu, kterak suchovršický sedlák Jiří Kopecký si neprávem přivlastňoval zádušní pole, což osvědčoval křivou přísahou, a v místech nápisu - evidentně za trest - se zřítil a utopil v Úpě. Dnes bohužel kolemjdoucí není jat posvátnou hrůzou z tohoto příběhu a spíše přemítá, jak sedlák mohl v místě blížícím se její úrovni do řeky spadnout, když navíc od skaliska je koryto řeky vzdáleno několika metrů. Definitivní řešení záhady skrývá se zřejmě v krátké rysce hnedle u šifry, jež ukazuje úroveň hladiny Úpy v roce 1897 - zřejmě do řeky hřešící zemědělec spadl v době, kdy se tok řeky rovněž pozdvihl.
Ani nyní mi to nedá, abych - vcházeje již do Suchovršic - uzavřel návštěvu tohoto místa příjemnou představou, jak by se žilo snáze, kdyby nějaká obdoba Božího trestu v intenzitě dle skutkové podstaty provinění fungovala i dnes. Marná sláva, nezbývá nám, než abychom na zlepšení našeho žití - i v této ještě důležitější, byť nemateriální oblasti pracovali my sami…..
"šifra" na skalce na konci Máchovy stezky za Úpicemi směrem na Suchovršice, vlevo ryska ukazující stav vysoké vody v r.1897. Foto: L. Šlosar
Přítel na telefonu. Ve vědomostní soutěži "Milionář" na TV NOVA měl soutěžící, octl-li se v ouzkých, několik možností nápovědy - jednou z nich byl tzv. přítel na telefonu, kdy obtížný dotaz za ztížených podmínek místo soutěžícího odpověděla zvolená osoba. Tohoto principu využil jsem za daleko volnějších podmínek v místech, kdy jsem se na zeleně značené cestě vyšvihl ze Suchovršic až nad Rubínovice a kdy trasu zrovna přetínala neznačená cesta zprava. Věděl jsem totiž, že krom pomníku padlým z války r. 1866, kol něhož bych zakrátko prošel, nacházejí se zde ještě další, jenže nevěděl jsem kde. I zavolal jsem kamarádovi Vláďovi z Jilemnice, který tu už dříve úspěšně pátral a který mě hned napoprvé vyvedl na úrovni oné přetínající cesty od zeleně značené cesty doleva a - když jsem se ocitl až uprostřed rozsáhlé louky - napodruhé usměrnil mě zpět na kraj lesa, na němž jsem asi po stech metrech několik metrů nalezl téměř načervenalý náhrobní kámen zasazený do malých kamenů na způsob mohyly. Nápis na kameni zvěstoval, že tu spí svůj věčný sen pruští vojáci Louis Knuth a Victor Poepke.
Na okamžik jsem opanoval radost z toho, že jsem - ještě za cizí pomoci - "objevil" něco, co přede mnou objevilo mnoho jiných, a začal jsem si představovat, jak tu za horkého letního dne kdysi oba vojáci či důstojníci umírajíce pohlíželi z lesa na louku a zřejmě si uvědomovali, že již nikdy nespatří své blízké. A zase jsem si položil podobnou otázku jako předtím: Připadl by nám dojemný osud obou vojáků, kdyby neskončil předčasnou tragickou smrtí obou a kdyby místo toho jeden dožil jako přestárlý důstojník ve výslužbě a druhý třeba jako sedlák? "Dost již" - okřikl jsem se hlasitě, že jsem téměř přehlušil hluk nedaleké pily - "Kvůli svým romantickým představám vybil bys polovinu lidstva!" - dodal jsem na svůj účet, sestoupal jsem řídkým lesem, překročil louku a těsně nad Rubínovicemi vzápětí navázal na zeleně značenou cestu.
tady na kraji lesa nad Rubínovicemi umírali na konci června r. 1866 dva pruští vojáci vědoucí již, že nespatří své blízké… Foto: L. Šlosar
Když jsem posléze v cíli etapy v bohuslavickém Sportklubu zcela neromanticky značně vyžíznělý srkal ze sklenice pivo, usnesl jsem se v duchu, že - rozhlíží-li se člověk pečlivě kol sebe a popustí-li uzdu fantazie, může prožít i na zdánlivě známých místech něco nového i romantického.
Napsáno jen pro tyto stránky
Letní putování Jestřebími horami /29. 07. 2006/ aneb Ve stopách mizejících dětských táborů a pramenů
Rovněž 10. ročník turistické akce Letní putování Jestřebími horami pojat byl co hvězdicový pochod s průchozím místem Jestřebí bouda na Pasece. Jana z Buků a já dospěli jsme k závěru, že příchozí trasy z míst mezi Trutnovem a snad až Českou Skalicí známy jsou nám natolik, že naše dobyvačné choutky bude vhodnější uspokojit ze strany od Jestřebích hor jitřní. Já jsem pak byl pověřen vymyslet trasu, za jejíž výchozí místo zvolili jsme Hronov. Protože jsem odtud nesčíslněkrát již šlapal - mnohdy se pod knutou neúprosně blížícího časového předělu přímo štval - přes Maternici, zvolil jsem tentokráte trasu přes Rokytník a Turov, jež jsem zatoužil navštívit. Podařilo se nám tak uskutečnit příjemné a nečekaně zajímavé putování plné různých postřehů hodných zaznamenání.
Cesta vlakem slujícím Krakonoš na místo počátku našich výbojů byla jedním z nesčetných důkazů toho, oč zajímavější je takovýto přesunový prostředek oproti autu, jež nás dočasně povýšené izoluje od okolního světa a jež nás později činí místem zaparkování nesvobodným stran našich návratů. Cestovala s námi dvojice starších lidí, jež zřejmě nepobývala ve vlaku příliš často, neb podivovala se, že vlak jedoucí do Prahy jede skrze Hradec Králové. Do naší blízkosti přisedla početná rodinka cizinců, jejichž několik dětí bylo nápadno ani ne tak svým velice vkusným ustrojením, jako tím, že aniž by hlučelo, ve vlaku si čtlo. Jeden z předmětů jejich zájmu zasloužil se pak o zatím dočasné vyluštění záhady, jíž jsme se zabývali, stran původu oněch cizinců, kteříž evidentně nemluvili anglicky či německy. Zdvojená písmena "a" na nápisu knihy "Daar gaat de paraplu" přivedla nás na stopu, že jde o Holanďany či belgické Vlámy. Bylo štěstí, že jsme vystupovali již v Červeném Kostelci, protože jsem - zmaten tím, že mluva domnělých Nizozemců nebyla proti očekávané skutečnosti kořeněna chrochtáním - málem dospěl k názoru, že se jedná o Estonce, načež by soudný čtenář tuto reportáž znechuceně opustil, neb by mu bylo od počátku jasno, že v ugrofinském jazyce ztěžka nalézá se předložka "de".
Malokapacitní autobus společnosti OREDO - odjíždějící do Hronova od červenokostelecké železniční stanice toliko čtyři minuty po příjezdu Krakonoše - získal si náš obdiv svou miniaturností a komfortem, škoda jen byla, že nebyl vůbec využit, neb nastoupila s námi toliko jakási sympatická paní, jež hned nato vystoupila na autobusovém nádraží a jež nás oslovila podivující se nad tím, že ji neznáme. To je bohužel rub slávy - naší popularity redaktorů Zpravodaje, kdy nejsme s to zapamatovat si všechny turisty, jež nás znají, následkem čehož můžeme takovýmto nechtěně připomínat domnělou svou povýšeností řidiče BMW minoucí právě skupinku opěšalých turistů.
Hronov udivil nás ihned po příjezdu svou ospalostí a jakoby neochotou probrat se do dalšího očekávaného parného dne, nikde téměř nebylo ani živáčka. Neudivilo se nás tudíž, že teď po půl osmé byla ještě zavřena oblíbená pivnice Stovka. Naštěstí nad Jiráskovým rodným domem vedle kostela Všech svatých při ústí červeně značené cesty z Machova nebyl uzamčen vchod na starý hřbitov, kam zavedl jsem Janu ke dvěma pomníkům z prusko-rakouské války v roce 1866 - pískovcovému jehlanu s reliéfem zkřížených pušek a klobouku a nízké stéle se jménem zde padlých vojáků, za nimiž v jedné linii a ve stejné vzdálenosti nachází se v jinak téměř prázdném zatravněném prostoru hřbitova ještě jeden další pomník s válkou nesouvisející. Protože jsem byl již oba pomníky dříve zachytil, využil jsem zastavení k malé exkurzi po sepulkrálních památkách 19. století, jež převážně nacházejí se při zdech onoho hřbitova a jež navozují všeobecné úvahy o pomíjivosti nejen do důsledků nedomyšlených rozhodnutí, nýbrž i samotného lidského života. Na jednom z mála dalších náhrobků uvnitř hřbitova, v němž zármutek a pokus o útěchu nešťastných rodičů v jednom je vyjádřen čtyřverším "Dřímej sladce, naše dítě / místo měkké postýlky / chladná země odnáší tě / v pokoj mezi andílky", je rázné utržení sedmnáctidenního květu života malé Jarynky v listopadu roku 1929 vnější formou symbolizováno uraženou hlavou modlící se postavy, což ovšem nebyl tvůrčí záměr zadavatelů a tvůrců náhrobku, nýbrž mnohem později zlá vůle těch, pro něž úmrtí dávno zemřelých je stejně banální hříčkou jako předešlé hezké prožitky s lidmi druhdy blízkými. Trs hortensií Hydrangea macrophylla modravých květů blíže hlavního vchodu, na němž snad nápis zvenčí hlásá pokoru a lásku, připomenul mi, že za zdmi hřbitova probíhá reálný život a že nachýlil se čas ona místa opustit, dokud je ještě možnost pobývat vně jejich zdí.
uražená hlava modlící se postavy na náhrobku sedmnáctiměsíční Jarynky na starém hronovském hřbitově žaluje na neúctu některých lidí k mrtvým. Foto: L. Šlosar
bleděmodré hortensie v ostrém kontrastu se starobylými náhrobky při zdi starého hronovského hřbitova připomínají, že venku pulzuje život. Foto: L. Šlosar
Před úplným návratem do současna zavedl jsem Janu na nový hřbitov přes ulici naproti, jehož hroby šplhají se do poměrně prudkého svahu a v jehož nejnižší části poněkud vlevo je pohřben zdejší rodák nejslavnější Alois Jirásek. Další staré sepulkrální památky při zdech tohoto již z podstatné části zaplněného hřbitova, jež povrchním pohledem nepřipadají nám o mnoho mladší než jejich obdoby na starém pohřebišti, vyvolávají nás laickou otázku, proč byl nový hřbitov vůbec zřízen, aniž ten starý hřbitov byl aspoň z větší části zaplněn.
Shlédnutí historických památek a identifikaci do dálek viditelných kopců jsou pouhou almužnou dosaženou navíc ještě v pouhém potu tváře bez klimatizace, již mohu Janě z Buků při našich putováních nabídnout, ale mě to nevadí nejen proto, že na více se ani nechci zmoci, a také proto, že si ani nechci hrát na někoho jiného.
Má prvotní informace o tom, že se vyhneme mnohokrát procházené cestě na Maternici, nebyla zcela přesná, zmíněnou cestu je nám nutno sledovat alespoň prvních 2,5 km, čímž nás nemíjí prudké stoupání těsně za Hronovem. Bor za námi a další vrchy, za nimiž tušíme Polsko, skrývá se téměř v hrozivé šedi, což mě přivádí k poznámce, že oproti uplynulým horkým parným dnům s téměř bezoblačnou oblohou /s výjimkou včerejší večerní bouřky/ dnes zmokneme. Moje vsuvka je přijata milosrdně, protože tentokráte z mých úst o nejde o prognózu optimistickou, jež z nějakých záhadných důvodů vždy irituje.
Z rozcestí na úbočí Jírovy hory bočíme doprava a prudce klesáme utěšeným lesem na jeho okraj. Před námi spíše vlevo strmí se výrazný hřbet našeho pozdějšího dílčího cíle vrchu Turova, cesta před námi však jakoby se mu chtěla vyhnout, neb nás vede spíše doprava. Z pod úpatí Turova stéká pod námi doprava jakási říčka, kol níž kupí se nepravidelně žíznící postavy, dokonce žirafu těsně pod námi spatřujeme - ach ne, to je přece silnička, obklopená nepravidelně vzdálenými domky. Vpravo za polem zpoza lesa, za nímž spíše povědomě tušíme Hronov, vynořují se postupně oba tradiční blíženci Bor a Hejšovina.
Víska Rokytník, jíž jsme byli nedlouho předtím spatřili shora a k níž poklesli jsme vzápětí, uvozena je původně lutherským kostelem, postaveným podle plánů jakéhosi kostela ve Slezsku kol roku 1878 - to je ona žirafa v mém předešlém poblouzněném pohledu, pokračuje po celé své délce úpravnými roubenými domky - některými s verandami ze dřeva - a vprostřed kapličkou. Celá obec působí uklidňujícím dojmem, vlídnost a pohoda dýše i ze dvou žen se psem, jenž kdekoliv jinde by na nás štěkal, ale v Rokytníku nikdy, i z maminky s dítětem. Možná že by místo oněch požehnaných domků nějaký bohatec jedním škrtem pera zmohl postavit honosné vily ve stylu holywoodských sídel. Zůstala by však ves v takovém případě tím původním starosvětským Rokytníkem, kterým jsme právě procházeli a který tak zalahodil našemu oku? Mnohdy se bojím, aby také člověk, jenž podroben nezvladatelným vnějším vlivům nechává se zlákat idejemi, jež silně protiřečí vlastnostem, jimiž nás tak očaroval, zůstal ještě oním člověkem, kterého pro ony vlastnosti mám rád.
na kraji lesa nad Rokytníkem objevil se před námi po naší levici Turov, cesta však vedla více doprava. Foto: L. Šlosar
jeden z úpravných domů v Rokytníku, jenž vtiskává obci poklidný starosvětský ráz. Foto: L. Šlosar
Při fotografování kapličky jsem se zdržel, stále jsem nemohl do displeje svého fotoaparátu vtěsnat výrazně bělavou stavbu kapličky se sochou snad sv. Václava ve štítě, vlevo ve směru pohledu stojící sochu Panny Marie a vpravo se nacházející kříž, aby naopak do snímku nevkročil štít poblíže stojícího domku. Když jsem nabíral dech, abych při prudším stoupání doprava pokračoval ve stíhání Jany, byl jsem naštěstí zastaven, Jana na mě počkala v autobusové zastávce. Bylo to šťastné rozhodnutí, neb Jana cítí se subjektivně a zcela zaslouženě ve stavu pohody, jež má při dosud přetrvávajícím běhu věcí na její chodeckou kondici zatím stále vliv pozitivní, takže bych jí hned tak nedostihl.
Jiráskova chata na Turově názorným je dalším dokladem podivných rozmarů a paradoxů období, jež jsem dosud prožil. Znak krušovického piva nad vchodem jest svědectvím dob ještě téměř nedávných, kdy jsem si tu devět kilometrů před cílem Červenokostelecké stovky poroučel první a současně jediné pivo na trase. Uzavřené dřevěné chatky jsou naopak smutnou připomínkou dob ještě o něco starších, kdy tu zněl smích dětí, jejichž některé protějšky nemohly by dnes z důvodů materiálních pomýšlet ani na takovýto pobyt. Rozmarné období, kdy dříve bolševik nechal zchátrat kostely a kapličky a kdy nyní tyto jsou naštěstí opravovány a udržovány starostlivou rukou, by sloužili ku prospěchu věřícím a ku potěše nám ostatním pocestným!! Rozmarné období, kdy v opovrhovaných dobách byla zřizována zařízení sloužící ku prospěchu dětí, jež nynější podnikatel nechá poplenit zubem času, místo aby aspoň sloužila nějaké charitě, třeba ke společnému pobytu dětí z Libanonu a Izraele, obětin to - po dobu existence lidské pospolitosti stále se opakující - situace vyjádřené Havlíčkovým epigramem: "Když se páni perou, sedláci jim k tomu musí půjčit vlasy", stačí jen místo "sedláků" dosadit "děti" a místo "vlasů" zaměnit "klidné dětství"!!
Při sestupu z hoření částí Turova je nám nutno dbáti zvýšené opatrnosti, protože po vyschlé vymleté rozdrolené půdě to klouže, v dolení odkryté části může se však okouzlený zrak pozdvihnout ze země a pohlédnout vlevo dolů na silnici, jíž jsme předešle před nějakým jeden a půl kilometrem opustili před výstupem na Turov, za ní nahoru na rozsáhlé polesí Maternici, vpravo před námi na začínající hřeben Jestřebích hor dále s výrazným Švédským vrchem a ubíhajícím ještě dále doprava do míst, pod nimiž je patrna obec Chlívce, jejíž domy sestupují k silnici na Stárkov, po níž ovšem po chvíli stoupáme rovnou nahoru opačným směrem na Červený Kostelec, kam bychom snad vlivem mé nepozornosti opravdu doputovali, kdyby si Jana nepovšimla na kraji lesa, do něhož silnice právě chystala se vstoupit, že značená cesta ubíhá doprava lesní stezkou, na které jsme nato prošli kol traktoru dobývajícího v lese dřevo a kol dalších reziduí mohutného opevnění, jehož první protipěchotní sruby jsme prv spatřovali již nad Hronovem na travnatém úbočí Jírovy hory.
Na louce za osamělým křížem se ukázalo, že následující rozpačité ticho vyvolal tentýž podnět. Další pokračování cesty těsně před nejhořejším koncem Chlívců - probíhající již samo o sobě pod přísným dohledem Švédského vrchu - je totiž navíc střeženo nápisem povolujícím vstup pouze pro turisty a cyklisty. Jana ticho posléze přerušila konstatováním, že tím je tu evidentně zapovězen vstup například vojákům. Mě připadlo vymezení nápisu nelogické, podobně jako by byl současně zapovězen současně vstup majorům a vojákům, neb pod pojmem cyklista skryt není pouze cykloturista, pak se ovšem jeví absurdní, že tudy mohou procházet pěšky jen turisté a naopak jet všichni, kdož používají dopravního prostředku bicykl, navíc jsem upozornil, že naopak pod pojmem turista v širším slova smyslu skrývá se i účastník turistického zájezdu, navštěvující vzdálenější lokalitu, jenž většinu cesty tráví v autobusu nebo dokonce v letadle. Ve slibně rozvíjejíc se diskusi pak Jana problém lidí na bicyklech upřesnila ve smyslu tom, že současná terminologie tyto rozděluje na cyklisty, tj. uživatele jízdních kol s perfektním vybavením od přilby a dresů počínaje, od kolařů, tj. pouhých uživatelů kola - jako příklad uvedla babku, která jezdí jednou týdne na zmíněném dopravním prostředku hojně užívaným v Polabí z Libic nad Cidlinou do Poděbrad nakoupit hrudku másla /to ještě nevěděla, že autorka krátkých povídek zvaných Skorkoviny rozděluje cyklisty v původně širším slova smyslu na makáče, kocháče, samikadze a nejmladší skupina cyklovraty/. Celá debata zanechala problém nerozřešený a - zbude-li nám ještě povážlivě nachylující se čas - vrátíme se sem nepochybně a celý problém na veřejné schůzi místního zastupitelstva dořešíme.
Z cest posléze mířících na Odolov jsme pokračovali po atraktivnější zeleně značené cestě. Na rozdíl od červeně označené, jež plyne po poměrně fádní široké Panské cestě, ta námi zvolená proplétá se členitým terénem skrze smíšené lesy na jednom místě odkrývající výhledy pro změnu na kopce ležící východně Jestřebích hor, navíc je korunována Kryštofovými skalami, malým slepencovým útvarem stojícím tu osaměle v těsném sepětí s okolními jehličnany.
Kéž by člověk dokázal luštit symboliku nejrůznějších poselstvích, jež jsou mu zasílány odněkud shora!! Co znamená podivná shoda okolností, jež stejně jako před týdnem při putování do Kuksu k motorestu v Choustníkově Hradišti přivedla nás i nyní po několikahodinovém putování tentokráte k hostinci U Lotranda v Odolově opět na minutu přesně deset minut před otevírací dobou, navíc zase před jedenáctou hodinou? Ono krátké mezidobí vyplnili jsme blíže hospody při památníku osvobození v roce 1945, jenž jako jemu podobné výtvory postrádá pestrosti pomníků z války roku 1866 a v jehož případě by dnes z módy vyšlou hvězdu nebylo možno odstranit, nýbrž ucpat, je totiž do památníku vykrojena podobně jako se vykrojují do horní části lineckého koláčku třebas kolečka. V našem případě nám nepřinesla nám trpělivost růže, nýbrž za pohotové režie velice sdílné sympatické mladé paní hostinské občerstvení vedle stolu okupovaném dvěma štamgasty a blízko polehávajícího vlkodava.
Neutěšený pohled na vybetonované plochy nápravného zařízení v Odolově, o něž se opíralo sluníčko, jež přece jen nabylo pro delší předešlý i následující čas převahy nad předtím hrozícími mraky, by vyvolal u přihlížejícího úžeh i ze stínu či z klimatizované místnosti. Za ním směrem ku Kolčárce počali jsme potkávat první předvoj hvězdicového pochodu, jenž naše putování inspiroval - nejprve Vláďu z Jaroměře a Zdeňka z Hradce Králové, jehož mé otázky, jež jsou při trestněprávních líčeních hodnoceny co sugestivní, vyprovokovaly k příslibu, že na Jestřebí boudě spatřil sud medoviny rezervovaný pouze mé maličkosti, posléze pak Jirku z Jaroměře s neznámým vousatým kolegou, dále Vaška z Náchoda, jenž pokuřoval /fuj!!/ a konečně Standu z Hronova, s nímž jsem si zalamentoval nad úpadkem Turova.
Naše putování okořenili jsme na to výstupem na rozhlednu na Žaltmanu, po němž jsem iniciativně přislíbil, že v této reportáži napravím velice hloupě předtím pronesené své pochybnosti o tom, zda Jana někdy rozhlednu navštívila, větou: "Při výstupu na neveliký odkrytý skalní výčnělek a posléze na rozhlednu samu počínala si Jana natolik automaticky, že evidentně musela rozhlednu navštívit nejméně 25x", což tímto činím. Ve slabé té chvilce doznal jsem rovněž, že sám už jsem dobrých možná několik let nahoru nepáchl - i přesto, že blízké rozcestí pod vrcholem míjím rok co rok několikráte.
Na Jestřebí boudě jen v úzkém okruhu dvou stolů posedávala nevelká skupina nejvěrnějších, kteříž - zatímco jiní z turistiky odcházejí /jen já během jediného roku přicházím o dva báječné "parťáky", kteří mi moc a moc budou chybět: jeden nastoupil po bok převozníka Chárona cestu přes řeku Styx, druhý se může dostat zcela jinam, kde už nezbude místa pro pěší toulky a jízdy vlakem/ - budou tu posedávat snad i další desetiletí. Sbor ten sestával především z členů rodiny předsedy pořadatelského odboru KČT Úpice Mirka byl tu na prvém místě himself, potom z manželky Jany, dcera Katky a zetě Petra staršího dříve z Trutnova, nyní z Úpice, posléze z Petra mladšího z Trutnova a Zdeňky z České Skalice.
ozdobou Jestřebích hor jsou Kryštofovy kameny. Foto: L. Šlosar
Jana z Buků vystoupala na vyhlídkovou plošiny rozhledny na Žaltmanu. Foto: L. Šlosar
v Jestřebí boudě u dvou stolů posedávali ti z nejvěrnějších turistice: u bližšího stolu zleva Jana z Buků a Zdenka z České Skalice, u vzdálenějšího stolu zleva Petr mladší z Trutnova, manželé Katka a Petr z Úpice a další manželé Jana a Mirek rovněž z Úpice. Foto: L. Šlosar
Jestřebí bouda je ostrým protikladem k nešťastné chatě na Turově, byť na rozdíl od zde neustále tepané nevede přímo na Paseku asfaltová cesta a náhodný mototurista by sem legálně ani nesměl dojet. Chatu vystavil v letech 1929 - 1930 Franz Rzehak se svou ženou Bertou, její název se postupně změnil od chaty Na Pasece po Lesní boudu vulgo Waldbaude, neoficiálně však chatě - známé již za první republiky krom jiného co cíl osazenstva vlaků speciálně vypravovaných z Hradce Králové do Malých Svatoňovic - nikdo neřekl jinak než Řehačka. Zmíněnou chatu vlastně čekal osud chaty na Turově v 60. letech minulého století, kdy jako objekt určený ke zbourání byla převedena do bezplatného užívání turistům z Markoušovic, Havlovic a Úpice, to již obdržela nynější název Jestřebí bouda. Tito však nedali chatu padnout, až konečně nynější vzhled dodali jí úpičtí turisté, kteří ji vlastními silami zrekonstruovali.
Poseděli jsme tu při pivech, čaji, minerálce, kávě a medovinách snad jeden a půl hodinu a prodlévali bychom tu snad až do sepsání této reportáže, tak blaze nám tu bylo, kdyby se nenachýlil odjezd vlaku z Malých Svatoňovic po 16. hodině oběma směry a kdybychom z tohoto důvodu ono pohostinné místo nemuseli - nyní již také se Zdeňkou /jak o tom vypovídá následující nechtěně pořízená sekvence z cesty po úbočí Jestřebích hor/ - opustit.
Poté, co naše putování ukončeno bylo nástupem do vlaku, orámovala jeho konec přeháňka s prudkým deštěm, na který celý kraj toužebně čekal několik dní a jenž doprovodil náš vlak až do Trutnova a posléze nejméně až na Zelenou louku i autobus jedoucí do Janských Lázní, takže jsem se úplně v samém závěru překrásného turistického dne nechal osvěžit příjemně chladícími kapkami deště.
K osvěžení jsem však především využíval - onoho dne již jako možná jedné z posledních příležitostí - vod z pramene, jenž jsem si oblíbil z jedné strany pro jeho čistou průzračnou, žádnými barvotiskovými pachutěmi neochucenou vodu, z druhé strany pro jeho složení bohaté na minerály, z nichž jsem dobře půltucta let obnovoval ztrácející se síly, čerpal povzbuzení a hojil krvácející se rány, z pramene, jenž jsem se na oplátku snažil pomoci udržovat rukou neumělou, mnohdy natolik nešikovnou, že jsem málem vše předtím pracně zbudované poničil, ale jež vždy - ten nade mnou je toho svědkem - byla vedena snahou upřímnou, z pramene, jemuž z celého srdce přeji zasloužené daleko hodnotnější péči ve vyšších dimenzích, toliko přimlouvám se velice za to, aby sokolím okem bylo prohlédnuto, že prameni svědčí i nadále nacházet se na konci prosté pěšiny, prostý i nadále zmíněné pachuti sladidel, jež vodám dávají oslnivější vzhled, ale jež současně ubírají na jejich kvalitě, tím méně aby pramen byl dokonce zavezen stavebními materiály a tuhými palivy, přiváženými sem zdaleka řidiči.
To vše obnáší život: kostely a kapličky ku potěše poutníkům, jež někdo předtím nechal zchátrat, jsou zvelebovány, zařízení, které předtím někdo vybudoval pro děti, mohou naopak pustnout, a prameny, jež nás předtím štědře napájely, mohou mizet z našich strání či chutnat zcela jinak.
Napsáno jen pro tyto stránky
Pokud se někomu bude zdát následující vize - uvozující vlastní reportáž - příliš optimistická /vždyť vůbec neuvažuje možnost válek náboženských, možnost vysoké kriminality nutící obyvatelstvo pobývat v uzamčených místnostech a pancéřovaných vozech nebo možnost nastolení diktatur, jež s oblibou pohlcují lidi nespokojené a zároveň šedé a unifikované různými reality-show, módami triček do půli zad a víkendovými nákupy v Kauflandech/ nebo připadne-li někomu jako příliš nekriticky oslavující automobilismus, může přejít přímo na začátek vlastní reportáže. Dotyčný však v tomto případě udělá chybu, protože se nedoví, že na 13. září 2051 připadla v jedné prosperující malé zemičce a v jedné malé obci oné zemičky neobyčejně významná událost.
Nelze vůbec zastřít, že se ve zmíněném časovém období oné zemičce ležící východně od hranic Civilizované Evropy skutečný vstup do Evropy vzdálil ještě více, než tomu bylo 01. 05. 2000, kdy vstoupila do Evropské unie - na hřbitovech se zde totiž stále kradlo, od dob Kocourových a Radových byla facka a fyzické násilí stále nezanedbatelným prostředkem komunikace mezi zdejšími obyvateli a na frekventovaných zpevněných cestách si poutník neponičil Achillovy šlachy jen proto, že byly vystlány hlubokými vrstvami odhazovaných nedopalků od cigaret. Nelze však současně zastřít, že pomalu nebylo nikoho z onoho národa, kdo by vůbec připadl v úvahu pro duchovní vstup do Evropy, národ onen totiž vymíral, protože 95 % procent mladých žen - budoucích či současných maminek - bylo tu závislých na nikotinu, o čemž se však v oné zemi smělo psát ještě méně než za státního kapitalismu 2. pol. 20. stol. o procesu se Slánským, protože takový pisatel by se ihned zcela oprávněně odsoudil na okraj oné společnosti jako zatvrzelý nepřítel emancipace a žen samých a jako odporný misogyn. Nelze také zastřít, že v té době vlastně již neexistoval v oné zemi původní jazyk, který by se mohl stát součástí rodiny jazyků evropské pospolitosti, neb psaný jazyk přetrvával pouze ve formě textových zpráv na mobilech, kde se ps. úsp. a struč. ve zkrat. a v hol. jenoduch. nerozvit. vět., navíc se v oné zemi již dávno nenalézaly pozemky "na prodej" nýbrž "for sale", za něž nebylo nutno platit "hotově", postačila úplně úhrada "cash", v horším případě aspoň "keš", takže se Jungmann, Mácha, Vančura a Váchal ve svých hrobech neobraceli, nýbrž v nich přímo rotovali.
Nicméně země ta po materiální stránce blahobytněla a kvetla a právě na 13. 09. 2051 politici, kteří - co aspoň já pamatuji - prostým lidem nikdy nelhali a své sliby plnili vždy v předstihu, ohlásili prostřednictvím statistického úřadu významnou událost - vrchol Absolutního Možného Blaha: toho dne byla totiž překročena hranice 95 % domácností, které vlastnily dva automobily - jeden pro všední den a jeden pro víkend. Našli se bohužel takoví škarohlídové, kteří upozorňovali, že téměř každá rodina měla příslušníka, který zemřel při automobilové nehodě, ale titíž zároveň ve své zaslepenosti nedokázali přiznat, že zahynulé členy rodiny bylo možno obratem nahradit - vždyť naopak existoval ze stejných důvodů nebývalý výběr ovdovělých partnerů nebo osiřelých dětí k adopci - prostě kus za kus.
Významná ta událost měla dopad i na malou obec slující Šubyduby, kde se právě 13. 09. 2051 mělo sejít obecní zastupitelstvo k jednomu významnému rozhodnutí. Bezprostředním podnětem k němu byla jedna zdánlivě nepatrná událost - radnímu panu Kačerovi byl vrácen řidičský průkaz. Zmíněný radní stal se před časem obětí politického komplotu, protože při loudavé rychlosti svého vozu 190 km/hod. usmrtil postupně čtyři lidi, jednalo se vlastně jen o důchodce, pěšáka, cyklistu a rekreačního běžce /i taková spodina ještě v oné jinak ultramoderní pokrokové době přetrvávala z dob ponurých/, kteří si své úmrtí vlastně zavinili sami, neb přece také mohli cestovat pancéřovaným autem. Prkotina ta byla pak záminkou k pokutě ve výši 10.000 Kč a k odebrání řidičského průkazu dotyčnému, a to přes oprávněné protesty Strany, jejíž byl Kačer členem a jež správně namítla, že jde o rozhodnutí "politicky motivované a zcela účelové, snažící se těsně před volbami, jež se budou konat za tři roky, zdiskreditovat především dobré jméno oné Strany, jejíž je pan radní členem".
Nyní po třech nekonečných měsících byl konšelu Kačerovi řidičský průkaz konečně vrácen a nemusel proto již z nouze využívat jediného linkového autobusového spojení, jež ještě v té době ze Šubydub přetrvávalo - směrem na Dolní Lánov v úterý každý sudý kalendářní týden v roce s odjezdem v 04,35 hod. tam a příjezdem v 19,51 hod. zpět - zmíněný tam nutně potřeboval dojíždět za jednou ze svých milenek. Na pozadí oné velké události celorepublikového významu ohlášené statistickým úřadem odpadl tak důvod, aby obec takovéto spojení dotovala, rovněž s přihlédnutím k její tíživé situaci, kdy potřebovala nutně finanční prostředky na dostavbu dvouúčelové kryté haly na ricochet a rugby, jejíž dokončení bylo pro obec přímo životně důležité, aby její prestiž obstála mezi jinými obcemi. A právě na 13. 09. 2051 připadlo zasedání obecního zastupitelstva, jež měla onu dotaci zrušit. Bohužel - jak to bývá v případech, kdy se má realizovat nějaká pokroková myšlenka - jednání o přijetí onoho rozumného a moudrého a taky Jediného Správného rozhodnutí blokovali všelijací ti rozvraceči a rejpalové. Obdobná jednání byla tenkráte totiž ještě veřejná, takže se nám tehdy ta demokracie valně nedařila, protože nám do toho mohl každý kecat. Zmínění opozičníci, museli to být rafinovaně skrytí příznivci starých pořádků, jinak to nevidím, neustále pozdržovali svěží chod rušného jednání do omrzení opakovaným argumentem, že v důsledku chystaného rozhodnutí zastupitelstva nebude možno z obce bez automobilu vůbec odcestovat. Když už se zdálo, že navrhované rozhodnutí neprojde a obec dále bude nucena podporovat darmožrouty, neschopné opatřit sobě aspoň jeden automobil, byť třeba bez klimatického chlazení, došlo k zázračnému zvratu.
Šubyduby byly totiž tou šťastnou obcí, jež ve svém čele měla vynikajícího šoltyse Honzu Jasánka, člověka moudrého, uvážlivého a sečtělého, jenž si v obci zavedl utěšenou živnost - obchod s cizokrajným ptactvem a jenž vedl obec spravedlivě, byť na něho jeho nepřátelé nespravedlivě sočili pomluvami o tom, že prach vířený modravými křídly jeho papoušků, kterých neustále kývajících měl kol sebe spousty, dusí růže krčící skromně v příkopech a nepříjemně kolemjdoucí popichující, dále o tom,že domnělá nečistota si sedá na okolní krajinu natolik, že tu není nikde již patrna žádná zeleň, a konečně o tom, že pod hustými vrstvami sypkoviny zůstaly i rozum, síla /ta klidná/ a odvaha. Jen třešním, jež si stále uchovávaly nepříjemně krvavou pachuť starou již sto let, se kupodivu stále dařilo, byť je byl málokdo ochoten konzumovat. Sady, jichž tyto stromy byly plny, by už snad ani neexistovaly, kdyby je tajně nefinancovali právě úhlavní nepřátelé oné pachuti, kteří však nutně potřebovali mít třešně po ruce pro případ, kdy v oné pospolitosti nějaký prominent něco odcizil či zpronevěřil, aby v takovém případě pozornost rozhořčených davů obrátili právě na onu krvavou pachuť třešní s pohrůžkou, že znovu hrozí, že jí budeme všichni zaplaveni, následkem čehož opomenuté již případy krádeží a zpronevěry vyšuměli tak do ztracena. Některé významné umělkyně oné doby, například Sylvie Blankytná - Mikulášová a Žaneta Kurcová, si z koncertů varujících před onou pachutí, udělaly dokonce živnost, protože to bylo pohodlnější než brojit proti drogám, chlastu a nevěře a dělat si tak mezi svými příznivci zlou krev, a naopak si tak prodlužovaly díky těmto koncertům svou popularitu.
Je nutno s potěšením doplnit utěšený obraz oné doby první poloviny 21. století - doby onoho šoltyse - bohulibým konstatováním, že lid tu byl opět zbožný a po mnoha hluchých letech dařilo se i náboženství, nevadilo vůbec, že se lišilo od onoho, kvůli němuž dávní křesťanští mučedníci podstupovali smrt v arénách pod drápy dravých zvířat.. Novým Bohem byl totiž Automobil a jeho oddaní příznivci vykonávali na jeho počest v Největších a Nekonečných Chrámech na světě, do nichž vstupovali smočíce si nikoliv konečky prstů v nádobě svěcené vody, nýbrž svá hrdla v lahvích alkoholu, každodenně četné bohoslužby - Rychlé Jízdy, při nichž svému Bohu - oddáni mu zcela duší i tělem - přinášeli nejvyšší oběti - krvavé i zápalné.
Vraťme se však spěšně k onomu jednání o zrušení dotace na jedinou přetrvávající linku ze Šubydub směrem na Dolní Lánov, protože každým dalším naším prodlením mohlo by skončit neúspěšně. Naštěstí přicházíme právě včas, abychom sledovali majestátnou postavu šubydubského šoltyse Honzy Jasánka, an vstává, v mohutných rukách třímaje působením zubu času bezmála padesáti let zažloutlý list, na mnoha místech natržený neustálým překládáním v ledvince, na krajích potřísněný mléčnou rýží, fernetem a pivem, zvrásněný zaschlým potem z četných putování v nepohodlí, zbrocený krví z mnoha puchýřů na nohou naběhlých po zdolaných převýšeních řádu stovek metrů a v posledku ještě po desítkách let provlhlý slzami nostalgie pro násilný rozpad nadějné turistické sehrané dvojice, a již zvučným hlasem začíná předčítat následující věty, jež béřou z úst argumenty všem pochybovačům lhoucím ve smyslu tom, že zrušením městské hromadné dopravy bude obec pro darmožrouty bez automobilu odříznuta od světa:
Start 04. ročníku 9-ikilometrového turistické akce Křížem krážem pěšky i na kole panstvím hraběte Šporka, jenž byl v sobotu předmětem mého zájmu, byl ohlášen až na 13. hodinu na parkoviště před hospitálem v Kuksu, tedy v místě od mého bydliště v severní části Trutnova vzdáleném po silnici 25 km směrem jižním. Z tohoto pohledu jevilo se mé počínání v den pochodu zdánlivě jako nelogické: do autobusu jsem nasedal již ve čtvrt na šest zrána a mířil v něm spíše na sever!! Pozorný čtenář těchto stránek vyluštil by nabízející se záhadu hned za čtvrt hodinu poté, co spatřil by před mladobuckou farou druhou postavu následně se odvíjejícího děje - Janu z Buků, jež tentokráte měla společníka, jenž k ní nezván se přidružil na začátku týdne - zánět spojivek. Zmíněný čtenář by se dokonce při onom pohledu zaradoval, neb dovodil by si zbystra, že za rodícího se dne - slunečného v nepřetržitém dlouhém sledu dní jemu podobných - stává se po více než třech letech svědkem pokračování úspěšného seriálu turistických putování Z Mladých Buků někam, dnes právě do Kuksu a dále do Betléma - na start pochodu. Podobně totiž jako před pochodem Noční výstup na Sněžku za východem Slunce bylo dále popisované putování uvozeno veršovanou SMS, tentokráte následujícího znění: "Jak za starých časů / onoho turistického kvasu / do dobrodružství omamného víru / neznajíce přitom žádnou míru / po letech opět se vrhneme. / Pražádná tropická horka / neutají panství hraběte Šporka / pražádné záněty, ba ani gangréna / nám nezhatí cestu do Betléma / to raděj´ na trase zdechneme, na které sice nepřišla stejnou cestou očekávaná odezva nejspíš následujícího znění: Poženu tě svinským krokem / nebudeš mi stačit ani skokem / než v Kuksu se uškvaříme / ze Starých Buků poběžíme, nicméně citovaná SMS tentokráte nezůstala nevyslyšena.
Dlouhodobě trvající horké počasí vyhnalo nás již nyní za ranného času do šortek a krátkých triček. Modrá obloha po včerejší bouřce, jež nedoznala naplnění v dešti a hlavně v ochlazení, byla opět téměř prostá rušivého zjevu v podobě mraků. Teď ještě na začátku putování rozhostila však po kraji příjemná temperatura, jež přímo vybízela ku svižné chůzi. Když jsme na několika málo metrech čelili na brzký sobotní čas poměrně rušnému provozu silnice směr Rudník, po našich pravicích objevila se na okamžik silueta dvou blíženců Černá a Světlá hora, posléze již na silnici směrem na Hrádeček za nimi vyhlédla Sněžka, zřetelně se podivující nad tím, že míříme do horkého kraje, místo abychom přijali zavděk jejími větrem ovívanými svahy. Toužebně očekávané chodecké dobrodružství, jaké jen může přinést putování z jednoho místa do druhého, tak konečně začalo……
Naše úvodní kroky kol Hrádečku a dále klesajícími klikatinami až k sídlu velkoobchodníka skrze čaj Pechana, na jehož kraji ve výběhu popásala se jakási vysoká, vyplnil jsem líčením několika epizod ze života mé oblíbené postavy, jejíž životní běh mě fascinuje, dřevorytce, malíře a spisovatele Josefa Váchala, získané z právě studované Oličovy knihy Neznámý Váchal a jichž jsem byl toho času přeplněný. Hnedle za usedlostí umlčely mé vyprávění fascinující výhledy - nejblíže na Vlčici, jež prezentována byla výraznou siluetou kostela, před námi. Vzdálenějším kopcům před námi nechala naopak vyniknout bělavá jezírka ranního oparu, jež zaplavila níže položená místa pod nimi. Nejvyšší dominanta před námi - vrchol Zvičiny - zčásti se na obzoru ztrácela pod sílícími slunečními paprsky v obrovské stěně přecházejícími do běla.
bělavá jezírka ranního oparu, jež zaplavila níže položená místa, nechala vyniknout vyvýšeniny vlevo od Vlčice. Foto: L. Šlosar
Protnuli jsme obec Vlčice, na jejímž začátku vpravo objevila se toho dne první kaplička, jejíž rodné sestry jsme posléze míjeli až k Choustníkovu Hradišti. Sledovali jsme jakéhosi poutníka před námi, který zřejmě kráčel z Horního Starého Města a jemuž zřejmě příliš nesedla role provozovatele autostopu, neb byl oděn do tmava a nedisponoval tím správným pohlavím. Po krátké koketérii s frekventovanou silnicí na Novou Pakou za železniční zastávkou Vlčice ztratili jsme poutníka nadobro, neb jsme odbočili vzápětí po dalších několika metrech doleva a jali se procházet předlouhou obcí Buky pro změnu Starými, jež nyní po hodině sedmé procitala jaksi pozvolna a přece ne natolik ospale, aby náš průchod málem nezůstal utajen. Přece jediným živáčkem - nepočítajíce anonymní řidiče zemědělské techniky, kteří si již zřejmě od úsvitu v potu tváře vydělávali na svůj chléb - jehož jsme v obci potkali, byl bodrý mužík s rozevlátým šedým vlasem, jež nás zval na nákup do prodejny U kapličky, pojmenované dle blízké církevní stavby - soudě dle interiéru starostlivou rukou udržované. V obci to byla již druhá kaplička, u té první přidružila se k nám z Pekla zleva na deset dalších kilometrů věrná naše družka - modrá turistická značka.
Ta nás spolehlivě vyvedla z obce přes její okrajovou část dle mapy slující Jirský Důl, kde jsme potkali na dlouhou dobu poslední auta - mířící proti nám z Dolního Žďáru - a nechala nás doprava překlenout Žďárský potok. Posléze pod jejím laskavým dozorem překlenuli jsme stoupání k vyvýšenině slující Kamenec s převýšením na půl kilometru téměř 150 metrů po zčervenalé cestě vymleté četnými tudy po deštích, z nichž jeden tu musel proběhnout nedávno, proudícími vodami, skrze hustý les, jímž naštěstí jen místy prosvítal slunce svit a v němž jediným rušivým jevem byl zvuk elektrické pily. Při stoupání ukázalo se, že Janu z Buků, jíž jsem až dosud ve svém líčení nezaslouženě upozadil, nalezl dnešní turistický výboj ve skvělé fyzické i duševní kondici, protože se na střídajícím se - tu pozvolném, tu prudkém - stoupání doslova vznášela.
Když se před námi před posledním téměř symbolickým stoupáním - poté, co naším nohám zalahodila široká spíše klesající cesta na rozhraní vysokého jehličnatého lesa zleva a novějšího nižšího listnatého stromoví zprava, a poté, co v jejím průběhu dozněly popsané nepříjemné zvuky připomínající trochu zubařskou vrtačku - objevil osamělý strom s turistickou značkou, vstoupili jsme do nádherné Země nikoho, z níž vlnily se za rozsáhlými pastvinami doprava do dáli zalesněné kopce a zcela na obzoru spíše vepředu vyčnívala pak Zvičina a z níž doleva byl nejbližší obzor rázně ukončen blízkým lesem a až na vzdáleném obzoru vzadu ve značné dáli byly zprvu zřetelny Vraní hory a zanedlouho vpředu v trochu větší blízkosti hřeben s výraznou věží Liščí hory. Někde v prostoru mezi nimi proti sluníčku spatřili bychom Hejšovinu a Bor, kdyby tomu přála lepší viditelnost.
těsně před Zemí nikoho mírně klesala široká cesta na rozhraní vysokého jehličnatého lesa vlevo a novějšího nižšího listnatého stromoví vpravo. Foto: L. Šlosar
Stopy zásahů lidských rukou byly zřejmy jen v podobě několika málo roztroušených samot Sovince, jež se postupně vynořovaly v dostatečné vzdálenosti po pravé straně a jejichž předvojem byla nejprve zdevastovaná kaplička, později pak další, jíž lidská ruka poháněná zbožným zámyslem stačila ještě uchránit před zmarem, ponechavši vedle ní poněkud do krajiny nezapadající dvě dřevěné židle. Nejhmatatelnějším svědectvím toho, že krajina ta opatrována byla citlivou rukou, byly překvapivě důsledně posekané rozsáhlé travnaté plochy, jejichž produkty byly sdruženy do obrovských válců volně rozsetých do okolní krajiny. Již dříve jsem si tuto krajinu oblíbil, od nynějška počala se mnou tento vkus sdílet i Jana, jen doufám, že se k nám v tomto ohledu v budoucnu nepřipojí nějací bohatci, jimž - jak mi je nespravedlivě předsuzováno - skutečně nezávidím peníze, luxus a klimatizovaná auta, jimž však z větší části nedůvěřuji proto, že peníze jim umožňují moc, spočívající v tom, že podléhají na rozdíl od prostého jedince jiné legislativě, jež by jednou jim podobným umožnila znesvětit jinak nedotčená ona místa zbudováním satelitních městeček či rekreačních míst.
Země nikoho vpravo od cesty mezi vyvýšeninou Kamence a Dubovým Dvorem představuje se jako loni v celé své nádheře. Foto: L. Šlosar
Poté, co v malé dolince na křižovatce naší modře značené cesty s prašnou cestou vedoucí zleva odzdola z Dolního Žďáru vyrušil naše rozjímání automobil, jenž ku svému prospěchu nesledoval naše další kroky, dostali jsme se krátkým stoupáním do osady Dubový Dvůr se vkusně upravenými chaloupkami, rybníčkem a typickou zvukovou kulisou zvěstující pilné zahradnické práce. Několik set metrů za osadou v místech, kde popásal se statný skot a kde na malé ploše shromážděna byla četná zemědělská technika, modře značená šipka zavelela nám odbočit rázně doprava, kteréhožto doporučení na rozdíl od podobných grafických výzev z dob předvolebních důsledně jsme dbali, a díky němuž jsme se po široké cestě vedoucí skrze pastvinu ohraničenou vlevo lesem dostali do blízkosti usedlosti U Pilečků, odkud jsme dosud z největší blízkosti shlédli výrazný vrchol Zvičiny. Od okraje lesa klesali jsme nato nepřehledným lučinatým terénem s překvapením přitom sledujíce, jak se z hustého stromoví postupně odhalují výstavné chalupy Nového Záboří. Těsně za nimi u kapličky si Jana poznamenala potřebné údaje do záznamníku OTO Královédvorsko. Za kapličkou zatočili jsme vlevo do lesa, pod jehož laskavou záštitou chránící nás před sílící mocí slunce doputovali jsme kol dvou rozcestníků - označujících příslušná místa co Janskou studánku - do Nových Kocbeří.
selanka v Dubovým Dvoře, u rybníka chybí jen hastrman, jenž se musel určitě ponořit do vody těsně před naším příchodem. Foto: L. Šlosar
Octli jsme na frekventované silnici z Trutnova do Jaroměře a po zbytek putování v délce asi 8 km bylo nám třeba sdílet tuto silnici s automobily převážně mířícími do hor. Nebylo ani divu, že tématem našich hovorů byla automobilová doprava a jejich obsah byl by schopen vyvrátit domněnku, že protagonisté této reportáže spolu souhlasí se vším a za všech okolností. Nicméně dokáží dojít ke společnému kompromisnímu závěru a i v tomto případě se nakonec shodli, že do této reportáže propašují kratičkou větu následujícího jednoduchého - až prostinkého, leč výstižného a duchaplného znění: "Četné kolony aut o různé sile - vzorně dodržujíce novou silniční vyhlášku - líně plynuly po rozpálené asfaltové silnici a spolu se zalesněným hřebenem Betléma v pozadí - pozvolna přecházejícím ve Zvičinský hřbet s nejvyšším jeho vrcholem Zvičinou - a s mělkým údolím po našich pravicích, zakončeným domy, věže kostelů a komíny Dvora Králové nad Labem, dokreslovaly poklidnou atmosféru pomalu se blížícího poledne horkého letního slunečného dne."
Naštěstí jsme pokračovali mírně klesajícím terénem, dokonce po určitou dobu v krátkém lesním úseku chráněni opět před stále více žhnoucím slunečním svitem. Ještě před tímto úsekem se na obzoru v oparu v dálce načas objevil před námi nezřetelně hospitál v Kuksu, ovšem když jsme dík naší svižné chůzi byli opět nemilosrdně vrženi do přestřelky prudkých slunečních paprsků, jejichž dopad byl naštěstí po celý den na odkrytých místech zmírňován příjemným vánkem, náš elán se zvýšil ze zcela jiného důvodu. Mnohem blíže před již zřetelnější siluetou hospitálu shledali jsme totiž mírně vlevo před sebou věž kostela, jenž byl znamením, že se blížíme do Choustníkova Hradiště, kde jsme měli naplánováno občerstvení.
Na křižovatce silnice ze Dvora Králové nad Labem opět jsem odolal možnosti zajít k blízké kapličce - poslední toho dne při trase. K motorestu Hradišťan dorazili jsme již deset minut před jedenáctou, tj. současně před začátkem otevírací doby, čehož jsme využili ke krátkému posezení ve venkovních prostorách, během něhož Jana telefonicky dojednala s pořadatelem pochodu, že bude mít na startu k dispozici odznaky OTO Královédvorsko, jehož podmínky jsme oba splnili. Konečně o jedenácté objevila se za dveřmi ruka, jež vpustila nejprve dovnitř hostinského, který zrovna přijel a hnedle vzápětí netrpělivé hosty, kteří oželeli skutečnost, že se toho dne nevařilo, hlavně že byly k dispozici nápoje k uhašení žízně, v mém případě dvě piva. To se rozumí, že po více než půlhodinovém posezení nám poslední tři kilometry do Kuksu uplynuly i za značného parna ještě příjemněji než předtím.
slunce pálilo natolik, že před motorestem v Choustníkově Hradišti oblékla také Jana z Buků pro ni netradiční, nicméně v jejím případě apartní kšiltovku. Foto: L. Šlosar
Protože jsme nám v Kuksu zbývala do startu ještě třičtvrtěhodina času, vzali jsme za vděk pohostinnosti restaurace v místě bývalého dnes již rozebraného zámku na plošině nad schodištěm, po jehož stranách dva obři vylévají ze štoudví vodu do kaskádovitých koryt. Třebaže za popisovaných klimatických poměrů název hostince odrazoval, jmenoval se totiž U zlatého slunce, svého rozhodnutí jsme nelitovali, neb v jeho útrobách nás zastihl příjemný chládek a mě další pivo, jež mi už tolik nesedlo, protože jsem toho příliš nesnědl - ráno dvě krabičky mléčné rýže a nyní polévku. Náladu nám pozvedla výprava jilemnických turistů, s níž jsme se srdečně pozdravili a v níž nechyběl více než 80-iletý stále svěží Frantík, jenž za situace, kdy z různých důvodů odcházejí a bohužel i v dohlednu zřejmě odejdou z turistických tras naší lokality ti nejlepší z nás, představuje pro mě jakousi jistotu, že přece něco málo z oněch dob turistického hodokvasu, o němž píši ve své veršovánce v úvodu, zbylo. Zmíněný nás navíc potěšil tím, že každému z nás věnoval vlastní výrobky ze dřeva s letokruhy a s kresbami vížícimi se k pochodu Po stopách řídícího učitele Jana Buchara, jež jsou přezdívány "salámy", protože připomínají nakrájený plátek zmíněné pochutiny, byť podlouhlého tvaru.
báječná nálada vyvěrající z krásného slunečného dne vstřebala na plošině před restaurací U Zlatého slunce na pozadí kukského hospitálu i dva členy jilemnické mise Tomáše a nestora Frantíka. Foto: L. Šlosar
Na startu vlastního devítikilometrového pochodu vyřídili jsme nejprve formality již zmíněného OTO Královédvorsko, udali jsme svá jména a adresy pro případ, že vyhrajeme něco v losování po pochodu, což v mém případě bylo jako vždy zbytečné, a obdrželi jsme plánek trasy a výčet deseti otázek, jejichž odpovědi jsme měli dovodit z informačních panelů na trase. Po krátkém tápání jsme pochopili filozofii trasy a vyrazili jsme po naučné stezce. S povděkem jsme se vnořili do hustého stinného lesa, v němž skrývá se Braunův Betlém, a počínaje reliéfem sv. Františka přes vyhlídku na Šporkovo panství, poustevnu sv. Antonína až po samotný Betlém uvozený studnou Jakobovou postupně jsme hledali a nalézali odpovědi na otázky. Toliko určitým nepochopením unikla nám odpověď na otázku, ve kterém období byla vystavěna Kalvárie, která znamenala ukončení sporu mezi Šporkem a žirečskými jezuity, ale Jana provedla důsledný jazykový rozbor nabízených tří možností odpovědi a porovnáním jeho výsledků s formulací otázky dospěla k jednoznačnému a správnému závěru. Pochod jsme zakončili absolvováním návštěvou posledního významného bodu trasy - sousoší Nejsvětější Trojice ve Stanovicích. V cíli se diplomy neudílely, toliko právo být účasten slosování, což nevadilo, neboť toho dne jsme se odměnili sami - pocitem radosti a hrdosti ze zdolání další trasy vedoucí z Mladých Buků - tentokráte do Kuksu a na Betléma.
V cíli pochodu nám do odjezdu autobusu zbývala ještě hodina času, i vrátili jsme do osvědčené restaurace U zlatého slunce, kde jsem - maje trochu rozbouřené útroby - vypil výjimečně půl litru spritu a sodovku navíc. Přisedl k nám účastník třicetikilometrové - dle jeho slov úmorné - cyklotrasy akce Petr mladší z Trutnova. Z restaurace jsme na můj pokyn odešli raději s větším časovým předstihem, takže jsme na zastávku přibyli již dvacet minut před příjezdem autobusu, který však nakonec přijel s nepatrným zpožděním - zřejmě v případě důsledného dodržování nové důsledně prohřešky trestající silniční vyhlášky mají opravdu řidiči linkových autobusů co dělat, aby alespoň dodržovali jízdní řád.
na startu za mostem směrem ke kukskému hospitálu spatřujeme vpravo hotovit se na devítikilometrové putování Janu z Buků. Foto: L. Šlosar
Jana z Buků v příjemně chladivém stínu již v Betlému při studni Jákobově. Foto: L. Šlosar
Tento záměr se však ani v nejmenším nezdařil řidiči dalšího spoje v Trutnově v 17,15 hod. na Janské Lázně, jenž nedostavil se ani po čtvrthodině našeho čekání, následkem čehož jsme se usnesli, že než se po překrásném turistickém dni rozčilovat, je lepším řešením posedět ve venkovních prostorách restaurace Pod lékárnou a pokojně se rozjet individuálně svými vlastními spoji do svých domovů po čtvrt na sedm. A skutečně by bylo hříchem kvůli poslednímu nezdařenému extempore se zlobit, vždyť klady převažovaly - dokumentujme si to na příkladě Jany z Buků - v dobré kondici za úmorného vedra dorazila z Mladých Buků do Kuksu a na Betlém a ještě k tomu ve skvělé společnosti, poznala na poslední chvíli v hodině dvanácté překrásnou krajinu mezi Starými Buky a Janskou studánkou, splnila OTO Královédvorsko, prošla podstatnou část naučné trasy Kuks - Betlém a téměř si vyléčila zánět spojivek - díváním se tu do zeleně, tu do blba …. však hodnou část trasy jsem šel sledován těsně před ní.
Šoltysův carusovský hlas dozněl a v jednací místnosti se rozhostilo ticho, jež přerušováno bylo štkaním dojatých přítomných dam a šelestivým zvukem automobilů plynoucích v dohledu oken zasedací síně po nedaleké šestiproudové dálnici vedoucí sem z Náchoda napříč Jestřebími horami a dále pokračující do Pece pod Sněžkou a posléze skrze obrovský tunel pod nejvyšších horou v Čechách do Polska. Nato se k smrti vyčerpaný muž ještě jednou vzchopil a dodal tichým, místy třesoucím se hlasem, jenž tak ostře kontrastoval s jásavostí a optimismem oné doby, ale jenž každým proneseným slovem, ne ….. dokonce každou vyřčenou slabikou …. nabýval na své původní rozhodnosti a síle: "Nevíme dost dobře, jak dále osud naložil s oběma protagonisty tohoto příběhu. Povídají jedni, že hlavní jeho hrdinka jednoho dne nasedla do říčního člunu, na němž splula po proudu tam, kam až to v Čechách nejdále bylo možné, hlavní hrdina pak přežil prý jejího odjezdu jen o několik týdnů. Druzí však tvrdí, že oba v rámci svých rodin šťastně aspoň naoko asimilovali s ostatním obyvatelstvem a další společné výlety již nezaznamenali proto, aby již nepopuzovali. Ať tak či onak, pro nás však, vážené dámy a pánové, je právě přečtené vyprávění nezvratitelným důkazem, že" …………. nyní Jasánkův hlas zcela nabyl své předešlé intenzity a pevnosti a přehlušil dokonce kvílivý zvuk kamionu, jenž právě nedaleko dávno zrušené železniční zastávky společnosti Viamont za plné rychlosti narazil čelně do Superbu se šestičlennou rodinou ….."že i po zrušení poslední autobusové linky nezůstanou ani obyvatelé Šubydub odříznutí od okolního světa a že lze se kdykoliv odtud i bez automobilu dostat takořka kamkoliv.
Nato již bez otálení proběhlo hlasování městského zastupitelstva obce Šubydoby, jež jednomyslně rozhodlo o tom, že historicky poslední autobusová linka Šubyduby - až někam do Dolního Lánova přestala být dotována z obecních zdrojů a mohla být tak konečně dostavěna zmíněná dvouúčelová krytá hala, v níž později místní vdovy po mužích zahynuvších na rušných dopravných tepnách sdružovaly se s oblibou při hraní rugby.
P. S. Dementi! /pozn.: poslední slabiku čti tvrdě, neb výjimečně nejde o oslovení/.
Obecní úřad v Šubidubech po přečtení předešlého textu ostře protestuje proti jejímu tendenčnímu pojetí, jež vzbuzuje dojem, že ke zrušení poslední historické automobilové linky došlo z popudu jednoho jakoby ojedinělého, namátkově posouzeného příkladu. Není to pravda. Obecní úřad vzal v úvahu ještě další doložené případy, jež teprve posléze jako jeden celek předurčily jeho moudré rozhodnutí, o čemž se čtenář může přesvědčit jejich prostudováním na níže uvedených odkazech:
Na Zvičinu až z Mladých Buků - http://www.zpa.cz/turistika/24_17.html#4
Na Tábor až z Mladých Buků - http://www.zpa.cz/turistika/24_17.html#6
Na Jestřebí boudu až z Mladých Buků - http://www.zpa.cz/turistika/24_23.html#7
Napsáno jen pro tyto stránky
…. a nádavkem tentokráte jedna od mé kamarádky - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Šmajd naším okolím /19. 08. 2006/ aneb Po vlastní trase s glejtem Krakonošova království /napsala Maruška Beruška/
Je sobota 19. 08. 2006 a já jedu busem v 6.15 hod. na start pochodu do Bohuslavic nad Úpou. Na hřišti je plno pořadatelů a známých - zdravím se s Vláďou z Lázní Bělohrad /přijel na kole/, Jirkou z Turnova, Zdeňkou z České Skalice, Zdeňkou z Janských Lázní, Vaškem ze Žacléře, Vláďou z Jilemnice, a tu přijeli autem Milan plus dva další pořadatelé pochodů z Nového Města nad Metují a největším překvapením bylo setkání s Jozefínou s Ivanem z Čisté u Horek. A tak posnídáme a vyprávíme a vyprávíme /Vláďa zatím vyhrává v tombole samé pěkné ceny/, koupím tedy taky 4 lístky, ale bohužel nic - nevadí, a tak konečně chceme vyrazit na trasu, ale ještě se pozdravíme se Sokolníky z Hradce Králové a hlavně s Jardou z Kryblice.
V 8.20 hod konečně vyrážíme na trasu malinko upravenou. Sice se jde na náš oblíbený Špičák a Mravenčí vrch, ale pro nás snad příště. Naše trasa vede po pěkné cestě z Bohuslavic - ke koním ve Lhotě u Trutnova - přes Poříčí - na Voletiny, obdivujeme pěknou dlouhou obec - na Zámecký vrch - Hřebínek - na Stachelberg, zde je zastávka pro razítko do Krakonošova glejtu plus žízeň, neboť je krásné slunečné počasí.
V Žacléři je sice poledne, ale přesto jdeme nejdříve do muzea pro druhé razítko do Krakonošova glejtu a na prohlídku - jsou zde pěkné věci i zmínka, že zde byl pivovar a později byl převeden do Trutnova. V další místnosti seděl u dveří horník na latríně čtoucí noviny - já se ho tak lekla, byl jak živý. Po prohlídce jdeme na oběd do bufetu U Holuba - moc pěkné prostředí.
Po 13 hodině směřujeme po zelené, po které ještě kolega nikdy nešel Lampertice , stále nás provází Špičák - Bernartice, zde na doplnění tekutin a relax, neboť sluníčko se snaží, je bájo - Rybníčky, koukáme na Mrtvé jezero - klesáme na kraj Poříčí - Lhota - a zadem podél vody do cíle na bramboračku a taneček v Bohuslavicích.
Výborná kapela ze dvou lidiček, ale paní zpívala úžasně - nemělo to chybu, jen ten čas kdyby se dal zastavit. Sice jsem si hlídala odjezd ve 20.10 hod, ale nakonec jsem šlapala pěkně po zdolání trasy 35km a po tanci navíc domů po silnici. Byl krásný večer. Takže, Bohuslaváci, bylo to bájo a brzy zase nashle na vaši další akci.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz