24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Letní přechod Chlumu /08. 07. 2006/ aneb V "PŘÍVALOVÉM" SUCHU HORKÉHO LETNÍHO DNE
Noční výstup na Sněžku za východem Slunce /30. 06. - 01. 07. 2006/ aneb BOHATSTVÍ O NĚŽ NELZE PŘIJÍT NI NA BURZE
Cestami Jakuba Haliny /17. 06. 2006/ aneb TRIUMF PALIČATOSTI
Líšenské pochody Českým rájem /03. 06. 2006/ aneb SE ZATVRZELOSTÍ
V DUŠI
Pochod Karla Klíče /20. 05. 2006/ aneb DUEL S ČERNOU HOROU
...... a nádavkem nejméně jedna od některého z mých přátel
Úvod
Výlet odboru KČT Lomnice n. P. do Žďárských vrchů /17. 06. 2006/ aneb VÝLET S ATRAKCEMI VŠEHO DRUHU /napsal Honza z Lomnice n. P./
Pochod Hanče a Vrbaty /10. 06. 2006/ aneb ŠEDESÁTKA V POHODĚ I SE VZPOMÍNKAMI /napsala Maruška Beruška z Trutnova/
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete na adrese po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Letní přechod Chlumu /08. 07. 2006/ aneb V "přívalovém" suchu horkého letního dne
Protože by se Jana v sobotu na dřívější vlak z Mladých Buků nedostala, vyjeli jsme z hlavního nádraží v Trutnově v 05,55 hod. a po přestupech ve Staré Pace a Turnově jsme přibyli až ve čtvrt na deset do Mladé Boleslavi. Lidé zpychlí komfortem automobilů by se na takové cestování dívali zřejmě skrze prsty, ale já je mám v této podobě rád. Zrovna v sobotu jsem si cestou v klidu a za plného soustředění postupně vychutnal výhledy na Krkonoše, Kumburk, Frýdštejn, Kopaninu, Drábské světničky, Valečov, Michalovickou putnu, ve Staré Pace promluvil s lomnickými turisty cestujícími do Jizerských hor nikoliv přes mobil, nýbrž osobně, na hlavním nádraží v Turnově vyžahnul jedno pivo bez obav z dopravní policie a potěšil se tu pohledem na parní vláček chystající se na cestu do Českého ráje, o tom všem nechej si zdát, mastňáku za každou cenu střádající minutu k minutě. Navíc jsme k naplnění dnešního turistického dne měli spoustu času, což bylo rozumné s ohledem na vedra panující v současnu a přívalové deště s krupobitím, jimiž naopak na sobotu vyhrožovali meteorologové.
o historickém parním vláčku na turnovském nádraží můžete si jen, pohodlní mastňáci řítící se s nohou na spojce přeplněnými silnicemi, nechat zdát. Foto: L. Šlosar
Podobné problémy nám nikdy nehrozily v polovině prosince, kdy jsme se zúčastňovali pochodu Zimního přechodu Chlumu pořádaného KČT Autoškoda Mladá Boleslav. Dnes však pořádal konkurenční odbor KČT Chlum Mladá Boleslav letní "ekvivalent" tohoto pochodu s tím rozdílem, že trasu si každý účastník mohl zvolit sám, dřívější ročníky zimního pochodu naopak připomínalo průchozí místo - Holé Vrchy, ovšem nikoliv již tamní kulturní dům.
Protože rychlík na Prahu staví v Mladé Boleslavi pochopitelně na hlavním nádraží, museli jsme dojít nejprve 2 kilometry do centra města, jež se na blízkém obzoru prezentovalo siluetou hradu. Na silnici překvapily nás i při nastávajícím parnu drobné spáry naplněné vodou, evidentně tu muselo nedávno pršet. V centru před radnicí jsem pomocí mobilu zjistil, že někde blízko se nachází Vláďa z Jilemnice, jenž měl za sebou ranní putování z Bakova nad Jizerou a jenž se proto chystal do Holých Vrchů nejpřímější turistickou cestou.
k centru Mladé Boleslavi prezentovanému budovami na vysoko položeném náměstí jsme museli z hlavního nádraží ještě hodnou cestou putovat. Foto: L. Šlosar
Protože Jana z Buků a já měli jsme svou pouť teprve začít, naplánovali jsme si cestu do Holých Vrchů malou oklikou. Nejdříve hleděli jsme vypadnout z rozpáleného města. Podařilo se nám to definitivně za mostem přes dálnici č. 10, těsně poté, co se před našimi zraky směrem jihovýchodním rozhostila vysoká hradba zalesněných lesů - Chloumecký hřbet dosahující nadmořské výšky kolem 360 metrů. Na rozcestí pod Chlumem pokračovali jsme po červeně značené cestě doprava a stoupali jsme se po nedávném dešti ještě vlhkým terénem - před sílícím vedrem pod laskavou ochranou hustého stromoví. Dostali jsme tak právě na Chlum, jenž jsme chtěli přejít, abychom symbolicky naplnili název pochodu. Za Chlumem - v místech, kde les přecházel v otevřenou krajinou - někde po našich pravicích měly se nacházet zbytky dávného hradiště, jež později v době války třicetileté využili Švédové ku opevnění svých pozic a kteréžto místo proto sluje nyní Švédské šance, bohužel tamo žádná turistická odbočka nevede.
před námi je hradba Chlumu, kterou se chystáme zdolat, abychom naplnili název pochodu. Foto: L. Šlosar
Tu jsme však v přímém směru nalezli v obci Chloumek těsně před odbočením turistické cesty doleva. Na ní několik set metrů za obcí nalezli jsme místo, kde dříve stávala tzv. Smetanova myslivna, proslulá pobytem skladatele Bedřicha Smetany u bratra Karla - lesníka - v roce 1859, kterýžto pobyt navždy poznamenal skladatelův život tím, že se zde seznámil se svou budoucí ženou Bettinou. Za myslivnou a za polem, na němž postava jakási připadla mi nejprv co rolník opírající se o motyku, než jsem ji identifikoval co strašáka plašícího ptactvo před invazemi ničícími plodiny, shledali jsme o pár minut později zatravněný val a nakonec před zarostlým svahem padajícím kamsi dolů další nerovnosti se zděnými pozůstatky jakéhosi sklípku z dob pozdějších.
za Chloumkem v místě slujícím Na hrádku shledali jsme uprostřed rozvaliny zděný vchod do země z dob ještě téměř nedávných. Foto: L. Šlosar
Po návratu do Chloumku pokračovali jsme okresní silnicí, na níž přece potkali jsme v jednom místě tři auta naráz, do Vinařic, kde - zrovna v době, kdy jsme scházeli po schůdkách - jakási zvonička nad námi anonymně ukrytá za stromovím zvěstovala nám poledne, což stvrzoval jakýsi hlas zvoucí někoho k obědu, nás se bohužel pozvání netýkalo. Aspoň duchovno naše dotčeno bylo výhledy na šírou krajinu směrem ku Polabí, bohužel do dáli zamženou.
Obec ta přešla by posléze v městečko Dobrovice zcela nepozorovaně, kdybychom nezpozorovali, že průchozí jedna ulice sluje již Vinařická. Na pozvolně klesajícím náměstíčku bylo mrtvo typické pro dobu poledního žáru. Z nabídky osvěžoven vybrali jsme si cukrárnu, protože se dalo sedět venku a čepovali tu točené pivo značky Krušovice. Přecházela právě první půlhodina popolední, když jsme mobilem zjistili, že Vláďa provozuje totéž v Holých Vrších.
po krátkém občerstvení počali jsme v Dobrovicích zbylý díl putování pod dohledem mohutného kostela sv: Bartoloměje. Foto: L. Šlosar
Za kulminujícího vedra pokračovali jsme již po žlutě značené cestě pod dohledem kostela sv. Bartoloměje, k němuž jsem neměl vůli vystoupat a zdokumentoval ho pro své stránky, stoupáním přes okrajovou část Bojetice a nato na široké plošině Chloumeckého hřbetu skrze pole blíže místa zvaného U doubku kol věže sloužící pro technické účely a volající co Romanka u Hrubého Jeseníka pro využití pro turistické účely, zvláště když otevřely se nám především směrem severovýchodním rozsáhlé výhledy na vesničky a kostelíčky rozseté do do viditelných dálek krajiny, jen orámování nejvzdálenějšími kopci chybělo, neb tomu bránily mlžné opary na obzoru. Kráčeli jsem s Janou volným tempem okouzleni takto nabízejícím se okolím, pranic nežehrajíce na stále dotírající horko, místy naštěstí zmírňované příjemným vánkem. Okolní obloha byla jen místy poseta toliko bílými mraky, byť ho večera hrozili meteorologové zmarem přívalových deštů řečí plamennější než Usama bín Ladin zkázou Ameriky.
Konečně doputovali jsme na kraj lesa a při mýtince potkali jsme Martina z Byšic, jenž byl toho dne prvním věrozvěstem dobrých zpráv, - přestože nebyly toho dne jediné - neb oznámil nám, že nacházíme se blíže rozcestí Nad Zákoutím a že kýžený náš cíl nachází se posléze po půl kilometru. Skutečně pak jsme z onoho rozcestí po travnaté cestě před půl druhou přibyli do Holých vrchů k rozsáhlé nízké jakoby haciendě - restauraci Sparing, v jejímž proskleném altánku nacházela se kontrola, jež obdařila nás razítkem a diplomem. Prodléval tu současně i zmíněný Vláďa a tak se stalo, že s Janou po drahné době setkali se dva velcí labužníci pěších kilometrů a české krajiny. Když se pak k nám připojil jeden z pořadatelů Standa z Mladé Boleslavi, strávili jsme tu při pivech a v jednom případě při víně příjemnou a pohodovou více než hodinu, jíž jsem byl donucen po půl třetí pokazit rázným zavelením k možná předčasném odchodu.
po několika měsících shledali se na kontrole v prosklené verandě restaurace Sparing v Holých Vrších dva gurmáni české krajiny Jana z Buků a Vláďa z Jilemnice … a hnedle si měli toho hodně říci … o pochodech podstoupených i zamýšlených či pomnících z války roku 1866. Foto: L. Šlosar
Zbylé putování do Mladé Boleslavi odehrálo se totiž po převážně lesem zastíněné a více klesající modře značené cestě kol pramene Boží Vody. Do velkého města přibyli jsme po třičtvrtě na čtyři a spolehlivé místní ukazatele nás zavedly k autobusovému nádraží v době, kdy přece zastínil město tmavý mrak, a sotvaže jsme zapluli do nedalekého Sport Baru, kde se převážně ozývaly měkčí slovanské jazyky, proběhla nad městem hustá přeprška, jež však - už když jsme vyšli - nezanechala stop v podobě snížené teploty či menšího dusna. Na právě renovované autobusové nádraží dostali jsme se přes lávku z vlakového nádraží Mladá Boleslav - město, jež jsem po deseti letech nepoznal, neb nacházelo se několik metrů nad tratí.
z lázní Boží Voda druhdy v 18. století kvetoucích zbyl toliko pramen železité vody. Foto: L. Šlosar
Konečně v 17,10 hodin pak odvezl nás spolehlivý autobus do Trutnova, zde po několika minutách přestoupili jsme na autobus do Mladých Buků přes Zelenou louku, kde mi konečně bylo souzeno zlehka zmoknout dík kratičké přepršce. Když jsem doma nečekaně shledal po plánované rekonstrukci dříve obnovenu dodávku teplé vody a zbavil se pak nepříjemných pocitů z putování v parnu, vyhodnotil jsem právě absolvovanou turistickou akci strávenou ve společnosti skvělého člověka - jenž pro mě stále znamená v turistice obrovskou inspiraci a motivaci - jako povedenou a ideálně zapadající do pestrého koloritu mých dosavadních letošních turistických zážitků prožitých v široké škále od namáhavých až do této méně fyzicky náročné. Jednou možná nadejde doba bolestná, kdy na dnešní zdařilý turistický den vzpomenu vždy jen s nostalgií v souvislosti s něčím, co v posledních letech tvoří nedílnou součást mého turistického žití a co za čas zmizí v nenávratnu ve směru putování úhořů říčních.
Post scriptum: Dne 19. 09. 2007 zareagovala na příslušnou část této reportáže turistka, jež se představila co Martina a jež mě usvědčila z povrchnosti, doufám že pouze dočasné. Přesto - protože nejde o opravu faktického údaje - reportáž ponechávám v jejím plném znění, neb by měla vyjadřovat mé pocity, ať již jakkoliv nepřesné z oné doby, nikoliv dodatečně redukované, a vstup Martinin, jíž za něj tímto ještě jednou děkuji in pleno, přikládám s konkludentním souhlasem dotyčné co nedílnou část této reportáže:
Dobrý den! Narazila jsem čistě náhodou na Vaše stránky a fakt mě dostaly následující slova: Dostali jsme tak právě na Chlum, jenž jsme chtěli přejít, abychom symbolicky naplnili název pochodu. Za Chlumem - v místech, kde les přecházel v otevřenou krajinou - někde po našich pravicích měly se nacházet zbytky dávného hradiště, jež později v době války třicetileté využili Švédové ku opevnění svých pozic a kteréžto místo proto sluje nyní Švédské šance, bohužel tamo žádná turistická odbočka nevede.............. někde po vašich pravicích bylo asi tak 20 kroků, protože jste stáli přímo na začátku valu a příkopu. Takže nechápu, kam byste chtěl, aby turistická odbočka vedla.... ...zbytek valu je na své úctyhodné stáří tak kolosální, že opravdu nevím, jak jste ho mohl přehlédnout.... Posílám foto s označením, kde jste stáli. Zdravím a přeji mnoho dalších příjemných kilometrů s otevřenýma očima! Martina.
mapa poskytnutá Martinou, jež ve věci zjednává jasno
Noční výstup na Sněžku za východem Slunce /30. 06. - 01. 07. 2006/ aneb Bohatství o něž nelze přijít ni na burze
Do míst, kde doufal jsem nalézti odezvu, adresoval jsem den před startem 30. ročníku Nočního výstupu na Sněžku za východem Slunce ve formě SMS tento úderný verš: "Lenosti nebudeme slouhy / romantiky naplníme touhy / na předranní vrchol Sněžky / půjdeme zítra pěšky / plamen našich snah nezhasí / ni možné mizerné počasí / dobrodružnou naší cestou / vzneseme se před půl šestou" a očekával jsem vtipnou odpověď například tohoto znění: "Poženu Tě svinským krokem / mě nedohoníš ani skokem / prv než spatříš Bílé Labe /popíjet v cíli budu, srabe", leč marně - nakonec na start nedošel ani adresát.
V pátek po půl šesté pozdního odpoledne naštěstí přece neodjíždím do Dolní Kalné sám. Jede také Zdeňka z České Skalici - zmítána nejistotou - jsouc zdravotně indisponována, přece však jede!! Méně optimismu vzbuzuje počasí. Po vedrech v první polovině týdne od poslední noci vytrvale prší. Snad proto jeví se na startu v Dolní Kalné mnohem menší ruch. Dokonce zprvu marně hledám prezentaci. Zřejmě kvůli počasí je tentokráte přímo v sokolovně. Startovné je nezvykle vysoké 85 Kč + 20 Kč doprava do Vrchlabí, z propozic jsem však s jeho výší předem srozuměn. Před odchodem si dávám své obvyklé jedno pivo. Z přenosného televizoru v jediném stánku před sokolovnou ozývá se řev. Miroslav Klose zrovna dává devět minut před koncem normální hrací doby hlavou vyrovnávací gól Němců proti Argentině.
na startu před sokolovnou v Dolní Kalné pobýval po půl sedmé večer nezvykle nízký počet účastníků, uprostřed Zdeňka z České Skalice. Foto: L. Šlosar
Před sedmou vycházíme do drobného deště. Silnice do Horní Kalné je nezvykle prázdná, jen za námi jde dvojice mladých mužů se psem. Proti nám jede na kole chlapec s fáborky, zřejmě dokončil vlastní značení pochodu. Na jednom místě v Horní Kalné nás na chvíli zmate fáborek, posazený již do cesty odbočující doprava. Při stoupání nad Horní Kalnou spatřujeme konečně před sebou skupinky lidí. Ze hřebínku nad Horní Kalnou jeví se silueta Žalého v temném pozadí za osamělým stromem jako téměř neznatelná, plochý vrchol Černé hory je zanořen do zlověstně vyhlížejících oblaků. Po třičtvrtě na osm v Příčnici na ohybu cesty doprava přeje nám z jedné usedlosti žena šťastnou cestu, děkujeme. Při klesání do Kunčic dostávám na mobil placenou zprávu zvěstující, že Němci vyřadili ve čtvrtfinále mistrovství světa Argentinu na penalty. Na vrcholu stoupání za Kunčicemi je trochu živěji, střídavě se míjíme s několika skupinkami. Po půl deváté v Dolním Lánově mi dvě mladá místní děvčata ochotně pózují před Božími muky. U kravína si bezelstně hrají malá telátka netušíce předem danou neodvratitelnost svého osudu a smutný smysl svého bytí, jenž jsme jim my lidé od počátku přisoudili. Na dalším stoupání k lanovce za Dolním Lánovem se k nám na chvíli připojuje zprava mladý pár, dívka si na chvíli zaskočila k rodičům, jež bydlí poblíž. Zrovna několik desítek minut neprší, ale pohled směrem na husté mraky před Černou horu slibuje další déšť, po chvíli se slib vyplňuje další přeprškou. Na silnici na Čistou potkáváme podobný vzorek řidičů jako lidí v životě - někteří se proti nám bezohledně řítí kvůli několika ušetřeným minutám, jiní jedou ohleduplně.
ze hřebínku nad Horní Kalnou jevila se silueta Žalého v temném pozadí za osamělým stromem jako téměř neznatelná. Foto: L. Šlosar
v Dolním Lánově mi dvě mladá místní děvčata před Božími muky ochotně pózovala. Foto: L. Šlosar
za Dolním Lánovem husté mraky před Černou horu slibovaly další déšť, nezůstalo jen u slibu. Foto: L. Šlosar
Na kontrolu ve venkovních prostorách hotelu Pošta v Černém Dole přicházíme před čtvrt na jedenáct. O několik minut později vcházíme do "Vagonu", totiž do restaurace U Pajerů, překvapeni tím, že je jen poloprázdná a to jen díky místním. V televizi běží druhý poločas dalšího čtvrtfinálového zápasu mistrovství světa ve fotbale Italie - Ukrajina /stav je 1 - 0/ - pak Ukrajinci propásnou dvě šance a Luca Toni vstřelí dva góly. Mezitím vypiji pivo a kávu, Zdeňka si stěžuje na křeče v břiše a zdolá dva čaje. Teprve teď zjišťuji, že dnes ještě nejedla, nebyla toho schopna. Mezitím přicházejí konečně další účastnící pochodu - mezi nimi dva Mirkové - jeden z Kruhu, druhý hlavní pořadatel z Dolní Kalné.
Po jedenácté vycházíme opět do drobného deště. Do akce zapojuji svítilnu. Na přání Zdeňky jdeme volným tempem, což v reálu znamená, že do kopců "nesápeme", ale že na Zdeňku nemusím vůbec čekat a nějak se omezovat, jen jdu pohodlně a jaksi bez pocitu námahy. Skoro až na Lyžařskou boudu jsme v konsternováni tím, že jsme se neminuli se žádným účastníkem pochodu - jaký kontrast proti jiným ročníkům tohoto překrásného pochodu!!
V průběhu mých dosavadních 19 účastí na tomto pochodu stavím se teprve počtvrté na Lyžařské boudě - není ještě třičtvrtě na jednu. Dáváme si ovocný čaj, Zdeňka konečně aspoň tatranku, z níž sní dvě třetiny - aspoň něco. V delším časovém odstupu od nás - opět nezávisle na sobě - přicházejí oba Mirkové. Znovu vyrážíme do větrné noci stále prolínané drobným deštěm. Přesto jdeme stále oděni nalehko - Zdeňka v tričku a kalhotách, já sice v nepromokavé a "nedýchající" větrovce, ale v šortkách, ale krom prvních kroků nepociťujeme chlad. Na Liščí boudě nás opět dochází několik dalších účastníků, zrovna se ocitáme v téměř neprůhledném mraku. Na vrcholu nás bohudík naposledy zastihuje drobný déšť. V hustém mraku stoupáme také od Výrovky k Památníku obětem a sestupujeme k Luční boudě - i s rozsvícenou baterkou je vidět na pět metrů. Ještě že jsme tudy šli mnohokráte, pro klid duše nám stačí vědět, že pro zachování správnosti trasy postačí držet se asfaltové cesty a neodbočovat z ní. V té záplavě slepoty se ve snaze nesejít z cesty motám tak, že Zdeňce několikrát křížím cestu. Světla oken Luční boudy objevují se až v těsné její blízkosti, vůbec nelze se divit tomu, že 11. dubna 1868 třista metrů od boudy v mlze zahynul její majitel Jakub Renner, přestože tu žil celý život.
Před půl třetí v restauraci v Luční boudě jsme překvapeni tím, že je tu proti jiným ročníkům nezvykle hodně volných míst. Dokonce - než se nám prohlásí Vláďa z Lázní Bělohrad s kamarádem z Jičína - tu nevidíme nikoho známého. Obsluha je vlídná a ochotná - jak prošedivělý číšník, tak děvčata u pultu. Čaj z várnice a mírně přisolená chutná gulášová polévka přijdou k chuti - tentokráte i Zdeňce. Převlékáme se aspoň zčásti do suchého - já zaměňuji provlhlé tričko za flanelovou košili, šortky za dlouhé šusťákové kalhoty, dosavadní mokré krátké ponožky za suché, k dosavadní skladbě oblečení připojuji svetr. Větrovka dík větru již zčásti uschla.
hrdinka reportáže Zdeňka z České Skalice při zaslouženém odpočinku v Luční boudě nad gulášovou polévkou. Foto: L. Šlosar
Na Sněžku po půl čtvrté vyrážím sám, Zdeňka s ohledem na svůj stav překonala dnes sama sebe již svým příchodem na Luční boudu. Mile překvapuje, že necítím chlad, nemile, že Sněžka tentokráte v šeru a hlavně v mracích není vidět ani ze svého úpatí. V užším výběru účastníků jsem při závěrečném výstupu po české cestě spíše předbíhán, ale přece jsem spokojen - plynulým tempem přicházím na vrchol těsně před půl pátou ranní na jeden zátah a v pohodě. Pořadatel přichází těsně po mém příchodu, takže si v poklidu kaple sv. Vavřince nechám orazítkovat itinerář a po chvilce váhání ze Sněžky odcházím - nyní polskou cestou.
méně kvalitní snímek z kontroly v kapli sv. Vavřince na Sněžce ve třičtvrtě na pět ráno má pouze dokumentární hodnotu, i když spíše připomíná tajné obřady zasvěcování nových adeptů do ilegální sekty. Foto: L. Šlosar
Za polovinou zpětné cesty od úpatí Sněžky na Luční boudě volá mi Zdeňka, že již odchází, protože je jí ve dvoraně Luční boudy chladno, což mi vyhovuje, protože chci sestupovat svým tempem, mám obavy z podkluzování po vlhkých kamenech. Cesta po úbočí svahu nad Bílým Labem probíhá naštěstí klidně, takže stačím užaslým sledovat výhledy směrem dopředu, měnící střídavým působením bělavých mraků zprava přecházejících přes cestu.
nad údolím Bílého Labe co chvíli se převalovaly cáry bílých mraků. Foto: L. Šlosar
Ve svižném tempu dospěl jsem do cíle u Dívčích lávek před čtvrt na osm a přede mnou i po mě na dalších 120 účastníků, jež neodradilo mizerné počasí ni jiná lákadla konzumního života, a kteří nezískali vlastní pílí toliko diplom a jubilejní odznak pochodu v jeho režii, ale především jedinečný zážitek přechodu umírajícího starého dne v rodící se nový v překrásném prostředí nejvyšších našich hor, jenž časem třeba odlehne, ale o nějž jsme přece navždy někde uvnitř bohatší a o nějž nepřijdeme v kartách, při obchodních transakcích, na burze či při úpadku.
vedle diplomu zůstal účastníkům co jedinečná památka jubilejní odznak pochodu
Do Trutnova dojeli jsme vlakem odjíždějícím z Vrchlabí v 08,05 hod. za znenadání překrásného slunečného dne, siluetu Sněžku spatřili jsme poprvé až z vlaku před Trutnovem, přece si však většina z nás nezávisle na sobě určitě řekla: "V Dolní Kalné za rok nashledanou".
V Trutnově na Zelené louce u Kauflandu kopl jsem do sebe jedno točené pivo, doma se vykoupal, ulehl a spal spánkem spravedlivým aspoň do doby, kdy snaživý soused - zřejmě druhdy politruk 5. praporu - sezývat počal své sousedy prostřednictvím ústředního topení ku povinnému sledování zpravodajské relace.
Cestami Jakuba Haliny /17. 06. 2006/ aneb Triumf paličatosti
Pro sobotu 17. června jsem velice kolísal mezi dvěma možnostmi - mezi pochodem v Broumově s možností stihnout po absolvování třicetikilometrové trasy fotbalový zápas ČR - Ghana na mistrovství světa a pochodem z Červeného Kostelce na Sněžku o délce 56 km. Od druhé možnosti mě odrazovalo obrovské parno, nakonec jsem se pro ní rozhodl proto, že mohlo jít o mou poslední životní příležitost absolvovat tento velmi náročný pochod.
Úvodní epizodou bylo mé úvodní tříkilometrové putování na vlak do Červeného Kostelce okolo čtvrté ranní. Restaurace New End zrovna zavřela a já jsem doháněl hloučky podroušených mladých lidí. Nevypadali agresivně, nicméně jsem pro všechny případy před Šestidomím - těsně za místem, kde jiní výtečníci strhli odpadkový koš a rozházeli do širokého okolí jeho obsah /pochopte je prosím: on to po nich někdo uklidí, vůbec všechno za ně udělá, možná i řiť na WC utírat bude/ - přelezl železniční trať a došel na nádraží po druhém břehu Úpy.
Za pár minut jsem si jako magor připadal i já, vyjel jsem vlakem za rachotu hromů a sledoval ve směru jeho další jízdy - slovy básníka Kainara z Bombardovacího blues - "za obzorem požár - snad kvůli kompozici", totiž tmavé pozadí chvílemi plošně osvětlované blesky. Můj pocit absurdnosti prohloubil déšť, do něhož jsme vjeli někde u Velkých Svatoňovic. Bylo evidentní, že proti očekávání mým soupeřem nebude zničující parno, ale ještě nebezpečnější bouřka.
Ze sokolovny v Červeném Kostelci, kamž jsem musel putovat nejméně další kilometr, vyrazil jsem přesně v 05,08 hod. jako sedmnáctý a poslední startující na nejdelší trase. Úvodních více než dvacet kilometrů na lehce zvlněném terénu do Trutnova přes Rtyni, Úpici, Suchovršice a Starý Rokytník představuje podobný "rozpink" jako putování z Dolní Kalné do Černého Dolu při nočním výstupu na Sněžku. Pro mě byl zajímavý tím, že už v jeho průběhu jsem zřejmě dohnal a předehnal deset účastníků - u prvních tří byla účast sporná, protože se od trasy odchýlili už za Rtyní směrem na Končiny, čímž by si ovšem zašli. Druhou trojici mladíků kráčející plážovým tempem dohonil jsem na kraji Úpice, kde na náměstí svačila další dvojice účastníků. Pro změnu druhou dvojici jsem předešel ve Starém Rokytníku.
pohled nad Rtyní před třičtvrtě na šest směrem na hory nevěští pro nastávající den nic hezkého. Foto: L. Šlosar
Před třičtvrtě na šest mě příliš nepovzbudil toužebně očekávaný pohled od kapličky nad Rtyní, Krkonoše se Sněžkou byly ukryty pod hustou přikrývkou tmavých šedých mraků, vpravo nad Jestřebími horami co chvíli protínal chmurně vypadající oblohu klikatý blesk. Zajímavé bylo, že pršelo - naštěstí drobně - vždy v osídleních - ve Rtyni, v Úpici a ještě před Trutnovem. Bouřka naštěstí ustala.
Trutnovem jsem prošel co nejúčelněji tak, abych se před čtvrt na deset dostal domů na Zelené louce v Pomněnkové ulici. Kompletně jsem se tu převlékl do suchého, přibalil náhradní oděv a dvě poděbradky a pokračoval na své poměry na pochodech v přežírání - po dvou předranních houskách se salámem snědl jsem povidlový koláč, jenž jsem po předranním plechovkovém pivu a iontovém nápoji ve Starém Rokytníku hojně zapíjel minerálkou. Doma jsem ovšem pobyl pouhých dvacet minut. Na rozdíl od vzpomínaného nočního pochodu na Sněžku, kde má poutník v Černém Dole v poměru k počtu zbývajících kilometrů nadbytek času, mě na zbylých téměř 35 km s převýšením 1.200 metrů zbývalo necelých 7,5 hodin.
Ponurý svět lidí - mrzutých a agresivních pro chronický nedostatek vlastních pozitivních prožitků - opustil jsem definitivně před desátou za přejezdem na severním okraji Horního Starého Města a nato za Bystřicí počal jsem stoupat na Rýchory. Počasí učinilo zázračný obrat, obloha se místy protrhla a někdy bylo přímo horko. Za rozcestím Kutná, kamž jsem přibyl před tříčtvrtě na dvanáct, spatřil jsem poprvé Sněžku, vymaňovala se právě z obklíčení mraků.
za rozcestím Kutná: první vzájemné "oťukávání" se Sněžkou. Foto: L. Šlosar
o půl hodiny později za Rohem hranic: další měření sil na dálku. Foto: L. Šlosar
Po pohodovém odpočinkovém úseku přes Roh hranic přibyl jsem před třičtvrtě na jednu jako celkově pátý účastník nejdelší trasy na jedinou kontrolu pochodu v restauraci Vápenka v Horních Albeřicích. Zde se mi dostalo velmi vlídného přijetí od samotného předsedy pořádajícího odboru a jeho kolegyně a občerstvení v režii pochodu v podobě bramborové polévky, k němuž jsem připojil třetinku sodovky a pivo. Pobyl jsem zde necelých dvacet minut vědom si toho, že si musím pro poslední krušné kilometry na Sněžku vytvořit patřičnou časovou rezervu. Zdejší občerstvení přispělo velice k regeneraci mých sil.
Na Pomezní boudy jsem - v souladu se svým předsevzetím - přibyl před třičtvrtě na tři. Na posledních 7,5 km ovšem s převýšením 550 metrů zbyly mi tak dvě hodiny, což se ukázalo jako čas velice přiměřený. Dlužno podotknout, že ve srovnání s pochodem v Líšném byla moje únava pouze přirozená absolvovaným kilometrům, takže jsem byl schopen udržovat přiměřené tempo ve stoupáních a na rovinkách a klesáních zrychlit.
Ještě než jsem začal stoupat na Sněžku, zaplavil obzor i Pomezní boudy bílý mrak, takže zničehonic bylo vidět na maximální vzdálenost sto metrů. Nepříjemné pocity prohloubil souběžný telefonát s manželkou Janou, která místo povzbuzení mě přemlouvala, abych jel z Pomezních bud domů. Jenže já jsem byl v psychickém stavu, kdy jsem chtěl dojít na Sněžku za každou cenu, a od závěrečného výstupu mě mohly odradit snad jen hromy a blesky.
před Pomezními boudami: apokalypsa - Obří hřeben od Svorové hory po Sněžku je zaplavován. z Polska bílým mořem. Foto: L. Šlosar
Ukazatel červeného značení na Sněžku jsem za popsaného stavu našel obtížně, jenže doslova po několika metrech byl bílý mrak pryč a od té doby byla viditelnost naprosto vynikající. Nejprudší stoupání z Jelenky na Svorovou horu a závěrečné z konce Obřího hřebene přímo na vrchol dík přirozené únavě absolvoval jsem skutečně velmi volným pravidelným tempem, ale bez jakéhokoliv přemáhání. Při tomto stoupání docházelo ke komickým situacím. Byl jsem totiž hojně zdraven Poláky, kteří jsou blíže Bohu než my, na což jsem i já odpovídal slovem: "Dobry". Přisoudil jsem to totiž tomu, že mám ve zvyku občas stoupat se sepjatýma rukama a že na mém krku houpal se velký kříž, milá vzpomínka, ale slabá náhražka za kohosi, kdo na tomto i na jiných pochodech měl by býti, ale bohužel dík pravidelným absencím nebývá.
schody, schody, schody ….. tyhle nevedou do nebe, nýbrž na Svorovou horu, ale pro mě to vychází nastejno. Foto: L. Šlosar
jen něco přes půl hodinu chybí mi ke zdolání té zatracené hromady kamení - Sněžky, která od mého dětství má pro mě nepopsatelné kouzlo. Foto: L. Šlosar
Onen kříž zřejmě nějakou magickou moc má, protože od mého příchodu na vrchol ve třičtvrtě na pět potvrdilo se opět, že Nejvyšší Mocnosti jsou štědré při honorování těch, kdož si svou pílí odměnu zaslouží. Vrcholovou kontrolu jsem na schronisku "Na Śnieżce" nalezl těsně před jejím odchodem /patří jí za to dík/, dostal jsem diplom, jako sedmý a poslední přibyvší účastník nejdelší trasy jsem se zapsal do kroniky, přestože v boudě zavírali, dostal jsem i novou "pieczątku", do Pece pod Sněžkou sjel jsem lanovkou jízdou králů či spíše vítězů za 150 Kč, stihl jsem autobus v 18,10 hodin do Svobody nad Úpou, ale ochotný řidič zavezl mě až na Zelenou louku, takže jsem viděl l poslední minuty prvního poločasu zápasu se Ghanou, v němž naše porážka dík uplynulým zážitkům mě vůbec nerozhodila.
ironií osudu je, že do listu pro nejúspěšnějších deset účastníků pochodu se zapisuji podruhé a v obou případech téměř na "stará kolena" - vůbec nevadí, že vždy jako poslední. Foto: L. Šlosar
Je pravděpodobné, že nejdelší trasu pochodu jsem šel naposledy, přestože se mi tolik líbí a přestože uspokojuje mou touhu dojít někam na dlouho vzdálenost. Absolvoval jsem v něm toliko dvě dvacetiminutové přestávky, jinak v jeho průběhu bylo nutno jít a jít, a to nikoliv plážovým tempem, což mě samozřejmě nevadilo. Jenže jsem v sobotu nenašel jedinou rezervu, jejíž využitím bych dosáhl zrychlení mého postupu, naopak věkem bude sil ubývat.
Ještě v jednom mě pochod uspokojil. Pro svou chronickou skepsi a objektivitu, nenáležím mezi lidi, jež jinak obdivuji a kteří si vytknou nějaký zdánlivě absurdní cíl, od něhož jsou zrazováni, za kterým však sveřepě a paličatě jdou a kterého osamoceni dosáhnou. Tuto sobotu jsem se mezi ně zařadil - s přihlédnutím k předrannímu vstávání, bouřce, délce trasy, obtížnosti, malému časovému prostoru, osamocení i dočasné snížené viditelnosti na Pomezních boudách - na chvilku také já.
Líšenské pochody Českým rájem /03. 06. 2006/ aneb Se zatvrzelostí v duši
Protože mi na poslední chvíli odpadla možnost prožít Líšenské pochody Českým rájem na trase 42 km v příjemné společnosti a v dostatku času, zatvrdil jsem se natolik, že jsem se zde rozhodl podstoupit první letošní opravdovou těžkou zkoušku na pochodech a jít trasu 52 km.
Při ranním putování do Líšného jsem se nemohl ubránit pocitu osudovosti. Loňský ročník jsem vynechal kvůli výluce a souvisejícím obavám, že na start dorazím pozdě. Nakonec jsem stejně letos výluce - tentokráte mezi Hostinným a Kunčicemi - neunikl, přípoj ze Staré Paky však odjel se zpožděním z jiného důvodu - na trati uvízl náklad. Do Líšného jsme přijeli proti jízdnímu řádu přesně o půl hodiny později - před třičtvrtě na sedm. Stále mi však na nejdelší trasu zbývalo 11 hodin čistého času, takže jsem se přece jen rozhodl ve své zatvrzelosti setrvat.
Po úvodním - místy prudkém - stoupání, jež nás postupně vyneslo na první kontrolu na Hůrce, vykrystalizovala se pro další kilometry výjimečně - až na mou maličkosti - silná sedmička - Máša z Vrchoviny, Viktorka z Prahy, Radek z Bělé pod Bezdězem, Jirka II z Jilemnice, Franta z Vrchlabí, Kuba ze Staré Paky a já. V tomto složení seběhli jsme do Železného Brodu, na další kontrolu před restaurací v Podspálově jsme dospěli po půl deváté. Na kilometru 11,5 nejdelší trasy jsme se ocitli po jedné hodině třičtvrtě hodině svižné chůze!
Členové skupiny se ještě drželi v dohledu na hupech Riegerovy stezky, jejíž malebnost jsme dokázali ocenit i v pokračujícím svižném tempu, dále později na protějším břehu Jizery na třetí kontrole u Krkavčí skály, a nakonec až v Záhoří v těsném dohledu horské prémie Kozákova. Pod Kozákovem jsem se dostal do krize - přestože ještě na Riegerově stezce jsem s chutí semotamo i popoběhl do krátkých stoupání, nyní na úbočí Kozákova při zřejmě nejsnazším možném stoupání nahoru jsem jakoby ztěžkl, cítil jsem se zesláblý a byl jsem nucen přejít na pomalé strojové tempo. Zůstal se mnou Franta z Vrchlabí, jenž těsně po startu změnil svůj původní záměr jít trasu 42 km a s nímž jsem držel později až na Frýdštejn.
dík nesmírné píli tahounů zleva Jirky II z Jilemnice, Máši z Vrchoviny, Viktorky z Prahy a Radka z Bělé p. B. byli na kontrole jsme na Podspálově ve značném předstihu. Foto: L. Šlosar
i při velice svižném tempu byli jsme s to vychutnávat podmanivé výhledy z Riegerovy stezky na Jizeru. Foto: L. Šlosar
Na Kozákov na čtvrtou kontrolu sídlící na kilometru 24,5 vystoupali jsme těsně před 11. hodinou, což i nadále byl vynikající výsledek celkového slušného tempa, za nějž jsme se rozhodli odměnit se dvacetiminutovým posezením v Riegerově chatě - Franta a já při jednom svijanském pivu. Ke zlepšení mého stavu nedošlo ani při velmi prudkém klesání ke studánce Radostné, ke všemu mě ještě bolela kolena, a já jsem se nebyl s to donutit k rychlejšímu tempu. Za této situace jsem inicioval pár kilometrů od předešlého zastavení pod záminkou svlečení propoceného svetru další krátké posezení v útulné restauraci Na Špici v Mírové pod Kozákovem při jednom plzeňském pivu. Vyslechli jsme tu tragikomickou příhodu o tom, jak jednomu turistovi hodila při hádce manželka obrovskou sbírku dřevěných turistických známek do krbu, on jí za to pochopitelně honil po vsi sekerou, oba uklidnila až policie a těžce se provinivší žena v rámci pokání jezdí nyní po republice kupovat známky k obnovení sbírky.
Na další kontrolu v Rotštejně jsme tak dospěli po čtvrt na jednu. Ke zlepšení nedošlo ani na pozvolných stoupáních a klesáních na okrajové části Klokočských skal, z nichž jsme později spatřili náš předešlý cíl Kozákov. Trochu mě srovnal pohodový úsek po následující zalesněné plošině, dále přes Záholice a z kraje Turnova přes Jizeru na další kontrolu na Dolánkách. Přibyli jsme sem před třičtvrtě na dvě a já - vypiv tři kalíšky čaje a donutiv se pozřít pár soust tvarohového rohlíku - přestal jsme nějak věřit, že stihneme v Líšném vlak v 18,08 hod. V tomto smyslu mě příliš nepovzbudilo ani krátké, ale prudké stoupání nad Dlaskovým statkem. Na zvlněném povrchu Drábovny jsem se cítil poněkud lépe, byť pocit ztěžklosti nohou neustával, byl jsem schopen jen vyvíjet pravidelné pomalé tempo, ale mé chůzi chyběla výbušnost, jež se měla projevit zrychlením ve snazších partiích trasy.
kontrola v Rotštejně probíhala bez potíží též proto, že pracovala pod patronací světce sv. Jana Nepomuckého. Foto: L. Šlosar
na kraji Klokočských skal jsem spatřili Kozákov bohudík již za sebou. Foto: L. Šlosar
při pochodu nabízely se poutníku mnohdy netradiční výhledy jako tento na Jizeru a Besedické skály získaný na zalesněné rovince co odměna po stoupání nad Dlaskovým statkem. Foto: L. Šlosar
Na Frýdštejn jsme dorazili ve čtvrt na čtyři, když nám trochu pomohla malá zkratka přes pole před Voděrady, jejíž krátkost jsme vykoupili bořením se v měkkém povrchu. U Frýdštejnu jsem učinil kratičkou přestávku k vypití větší části obsahu malé lahve poděbradky. Při následujícím stoupání na Kopaninu v délce 1,5 km s převýšením 180 metrů jsem zcela úmyslně dodržoval volné pravidelné tempo, jež jsem přerušil jen jednou - při fotografování výhledů na Krkonoše a Český ráj.
Na Kopanině, kde byla letos hlavní kontrola, jsem v časovém rozmezí třičtvrtě na čtyři až několik minut po čtvrté vypil jeden a půl kelímku oranžády a donutil se sníst sušenku nabídnutou Frantou, jenž již šel napřed. Setkal jsem se tu krom jiného s Milanem z Lomnice nad Popelkou a jeho dalšími dvěma objevy pro dlouhé trasy ze stejného města, dále s Hankou z Mladé Boleslavi a Jirkou z Turnova, s nimiž všemi jsem absolvoval již poklidný sedmikilometrový závěr převažujícím klesáním přes Mukařov s poslední kontrolou na trase pochodu a přes Želeč.
V cíli v Líšném, kam jsme byli šťastně dospěli po čtvrt na šest, vládla velice srdečná atmosféra, úplně odlišná od té plné konfrontace, jíž nepřímo rozsévali před volbami mezi prostý lid politici z různých stran, publicisté a umělci. Zosobněním příjemného ovzduší byli lidé posedávající na stoličkách i na nízkém travnatém svahu a sledující vystoupení skvělé country skupiny Karafy ze Železného Brodu, jejíž repertoár byl vysloveně po mé chuti. Ani se mi odtud nechtělo před šestou odejít, vědom si, že se sem již nemusím brzy ráno dostat, neboť mám dojem, že ti, kteří budou teď po volbách otáčet kola dějin, budou chtít vlakové spoje spíše rušit.
z jednoho místa zaskvěl se náhle v plné kráse hrad Frýdštejn. Foto: L. Šlosar
pokojně odpočívající skupinka na hlavní kontrole na Kopanině ve složení zleva Milan z Lomnice n. P., Luděk z Trutnova, Hanka z Mladá Boleslavi a Jirka z Turnova je již si vědoma, že pochod v pohodě a včas zvládne. Foto: neznámý kolemjdoucí
idylka v cíli v Líšném, o níž se zasloužilo i vystoupení skupiny Karafa na zatravněném svahu vpravo, dala na chvíli zapomenout obavám, zda se sem napříště brzy ráno dostaneme. Foto: L. Šlosar
Skvělá nálada pokračovala i ve vlaku, kde se dvě skupiny turistů předháněly ve zpěvu lidových písní, až - přesně naopak, než to bývá v běžném životě - vyhnala z vagónu mladíka, jenž ve sluchátkách poslouchal hudbu nejspíš jiného žánru. Ve Staré Pace využil jsem třičtvrtěhodinové přestávky ke sledování závěru fotbalového zápisu ČR - Trinidad a Tobago /3-0/ ve Staropacké sokolovně při dalším Prazdroji. A úplně nakonec spokojené čtyři účastníky Líšenských pochodů Českým rájem - členy odboru KČT Lokomotiva Trutnov - Jardu z Kryblice a Františka, kteří - přespavši v Líšném přes noc - ještě lépe poznali atmosféru pochodu, dále Ladislava, jenž zdolal úspěšně 42 km, a mě dovezl spěšný vlak do Trutnova ve třičtvrtě na devět.
V neděli probudil jsem se zrána jen v běžné míře unavený a na pochod v nejlepším vzpomínající. Zúčastnilo se ho 1.738 účastníků, z toho na trase 52 km s celkovým převýšením 1.200 metrů nás zápolilo 113. Pochod proběhl za ideálního počasí - zprvu chladného, později slunečného pod polojasnou oblohou, na odkrytých místech za příjemně vanoucích větrů. Přestože šlo již o 36. ročník tohoto nádherného pochodu, i tento ročník byl pořadateli - alespoň z pohledu mého co účastníka - připraven s velkou péčí a pílí. Pokud někdo považuje absolvování trasy přes 50 km s převýšením 1.200 metrů za něco nedostižného, měl by vědět, že ještě větší výkonnostní rozdíly jsou nepochybně mezi účastníky na této trase samými, ti nejlepší pohybují se ještě ve vyšších sférách. Společné všem jsou však opojné pocity z úspěšného zdolání trasy, byť absolvovaných při odlišných stupních únavy.
Vedle absorbovaných příjemných zážitků z neopakovatelné atmosféry dálkových pochodů jak z dávných dob, s níž mohu srovnat snad jen pocity na pochodu Praha - Prčice, prožil jsem po dlouhé době vzrušující souboj s dlouhými kilometry za osobního nepohodlí, únavy i krize, ale s úspěšným koncem.
Když jsem v sobotu v 7 hodin vyšel z pivnice U Bicana v Hostinném ze startu 31. ročníku Pochodu Karla Klíče, nemohl jsem dechu popadnout, a to jsem ještě prosím nesápal ani na jednom ze dvou úvodních krátkých stoupáních ke kapličce za městem. Dechové potíže byly fyzickou odezvou pocitů trémy, jež sevřely mě kdesi uvnitř již dlouho před startem. Právě jsem totiž ukrajoval první metry 48-ikilometrové trasy, jež se měla vlastně stát mým soubojem se svahy Černé hory, k jejichž zdolání bylo mi nutno na prvních 28 kilometrech překonat převýšení kol 950 metrů. Byl jsem na počátku svého prvního letošního opravdu náročného pochodu a po nevalném čase dosaženém na předešlém pochodu v rovinách Polabí jsme se obával, zda se - pokud trasu vůbec zvládnu - vejdu do časového limitu do 18 hodin pozdního odpoledne.
Úvodní část trasy k Břecštejnu vedla zcela opuštěnou zprvu velmi lehce zvlněnou krajinou, teprve v závěru ukončenou několika krátkými a prudkými klesáními a stoupáními. Již na samém počátku dostal jsem se do správného chodeckého timingu, jenž svalil ze mě předešlé obavy a nahradil je ztěžka slovně popsatelným pocity volnosti a slasti z plynulé svěží chůze. K nim také přispívaly daleké výhledy zpočátku doprava na Zvičinu a dokonce i na Hejšovinu a Bor. Později počaly se rozestupovat lesy přede mnou, až konečně před třičtvrtě na osmou měli možnost oba dnešní duelanti na sebe poprvé pohlédnout "z očí do očí". Já jsem před sebou spatřoval hrozivě vypadající kopec s protáhlým vrcholem, nadto se ještě halící do stejně výhružně vyhlížejících mračen - na rozdíl od modravých míst nebeské báně nade mnou. Kdyby hora měla živou duši, připadla by jí dozajista směšnou snažící se má nepatrnost v zánovní zářivě červené větrovce a naopak v omšelých černých golfkách, jež jsem si ponechal, abych chránil svá obolavělá kolena, jež kmitala se nad podruhé na pochodu použitými botaskami s neklouzavou podrážkou.
Mé osamění přerušila jediná živá kontrola těsně nad Břecštejnem, na kterou zrovna dorazil jeden z prvních cyklistů a kde mě hned na to "skousnul" druhý účastník nejdelší trasy Jirka II z Jilemnice, jenž co vynikající stovkař se pohybuje v daleko vyšších sférách, což vzápětí doložil tím, že se rychlými kroky vzdálil. Na kontrole mi velice přišel vhod kalíšek čaje a dvě skleničky bylinného likéru. Bylo po 9. hodině, pravidelná chůze uklidňující krajinou činila mi vysloveně potěšení a začalo mě lákat pokušení, že bych mohl stihnout vlak v 17,40 hodin a nečekat tak v cíli dvě hodiny na další. Zdaru mého snažení ještě více přidalo pak letmé setkání s Janou z Buků v blízkosti kostela v Mladých Bukách a její povzbuzující slova -"Mazej!" nebo "Padej! - nevnímal jsem je zcela, neb nalézal jsem se v chodecké euforii, jen mě zamrzelo, že Jana svou pozitivní roli nerozšířila na funkci doprovodného vozidla aspoň do Janských Lázní.
Černá hora se poprvé objevuje na obzoru anebo první oťukávání soupeřů. Foto: L. Šlosar
blízké kopce se rozestoupily a Černá hora se objevuje v plné kráse a velikosti. Foto: L. Šlosar
jediná kontrola pochodu těsně nad Břecštejnem v plné práci. Foto: L. Šlosar
půl kilometru před Mladými Buky představuje Černá hora svého sekundanta a blížence zároveň - Světlou horu, za ní vylézá pod mraky Sněžka. Foto: L. Šlosar
Protože Jirka zmizel před chvílí natrvalo daleko přede mnou, putoval jsem tak do Janských Lázní známým zvlněným terénem s lehkým krátkým výšvihem na Janskou horu zcela sám. Těsně před náměstím, kde vrcholily před hojnými davy přípravy na jakousi slávu, zhltl jsem po třech ranních houskách se salámem zapitých pivem z plechovky obsah kelímku mléčné rýže a započal jsem těsně před jedenáctou hodinou vlastní nelítostný souboj s Černou horu, jenž se odtud odehrával na vzdálenosti 6 kilometrů při převýšení 600 metrů na Černou boudu.
Nebesa snad v dobrém úmyslu se mě snažila při počátečním prudkém stoupání nad hotelem Siréna a později na počátku Zvonkové cesty po východním okraji hory povzbudit drobnými sprškami dešťové vody, vidouce však na mé tváři zřetelnou nelibost, ve svém působení ustala a ponechala mě v dalším průběhu pochodu dalších přepršek ušetřena. Protože má kondice nedoznala dosud mé loňské úrovně, zvolil jsem nyní velice volný krok, ovšem bez přestávek. Tak jsem teprve ve třičtvrtě na dvanáct - vyvíjenou rychlostí chůze ovšem nijak nezkrušen - přešel na ohybu Zvonkové cesty na žlutě značenou cestu do těsné blízkosti Malých Pardubických bud a posléze s odevzdanou trpělivostí opět pomalým, leč pravidelným tempem stoupal jsem po zalesněném svahu Černé hory cestou kamenitou, vytrvalými vodami zcela vymletou, neporušenou jen na několika zákrutách doleva. Protože vše má svůj konec a protože aspoň v turistice je poctivá snaha odměňována, vynořil jsem se po překročení jediného kolibřího sněhového pole na závěrečném již rovnějším úseku cesty po čtvrt na jednu z lesa hnedle u Černé boudy.
Poté, co jsem odměnil své duchovno pohledy na Sněžku a Studniční horu s nápadně bělavými a evidentně ještě rozsáhlými sněhovými pásmy, ukájel jsem i své materiálno tím, že v útrobách bufetu boudy - opanovaného německými turisty - popil jsem chutného plzeňského piva za 36 Kč. Zdržel jsem se zde nezvykle krátce - něco přes čtvrthodinu, protože jsem chtěl mít zbývající čas zcela pod kontrolou a protože jsem své ambice v cíli povýšil ze snahy stihnout zmíněný vlak na snahu o krátký pobyt s pivem levnějším než zde ve výšce 1.237 m nad mořem.
Přešel jsem vrchol Černé hory a za Sokolskou boudou velice opatrně klesal svahem rovněž vymletým, ale tak prudkým, že kdybych zakopl, přistál bych snad někde v Černém Dole, jehož domy byly rozsety v dáli pode mnou blízko zdaleka viditelného lomu. Výrazné uklidnění přinesly mi silniční úsek a klesání po zpevněné cestě k Hoffmannově boudě. Zcela hluboký klid a mír do mé duše vnesla až Hladíkova výšina, protože jsem tu - na rozdíl od mé poslední účasti na tomto pochodu před šesti lety - neminul odbočku zelené značky, za níž jsem se nyní snesl lučinatým a lesnatým úsekem do Javorníka. A protože na výšině nebyly ani dvě hodiny a protože do cíle mi odtud zbývalo jen 13 kilometrů, šlapalo se mi přes přece jen ztěžklý krok dobře nejen proto, že jsem šel z kopečka, ale hlavně proto, že jsem měl časový průběh pochodu pod kontrolou.
kratičkou duchovní odměnu za výstup na Černou horu představuje pohled na Studniční horu a Sněžku od Černé boudy. Foto: L. Šlosar
takořka letecký snímek na podkrkonošskou krajinu při sestupu z Černé hory na rozcestí u Zrcadlových bud. Foto: L. Šlosar
přede mnou v dáli blízko charakteristického lomu Černý Důl, kde bych se snad až rozplácl, kdybych při sestupu z Černé hory zakopl. Foto: L. Šlosar
Ještě nad Javorníkem dohnala mě nějaká dvojice, jež kráčela velice svižně, takže jsem očekával, že mě co chvíli "skousne". Stalo se tak až po posledním delším stoupání za Javorníkem na rozcestí pod Liškou, ze kterého chybělo v protisměru mého ranního putování do cíle již pouhých 7 km, a to jen proto, že jsem se tu zastavil, abych - přece jen vyprahlý - vypil čtvrtinku plechovkového iontového nápoje zn. Coca Cola. Když už jsem se na zbytku trasy těšil, že půjdu pomalejším tempem, dvojice se objevila nečekaně opět za mnou, přehlédla totiž předtím směrovku, jež vedla poutníka přímým směrem doprostřed louky. V té chvíli na mě odporně začala působit ješitnost a - přestože mé nohy těžkly více a více jakoby obalovány tuhnoucím cementem - náskok jsem si udržoval, a dokonce před Hostinným jsem ho parodií poklusu z kopce zvýšil - určitě proto, že páru bylo jedno, v jaké vzdálenosti po mě dojde.
Do cíle opět v pivnici U Bicanů dorazil jsem před půl pátou, zastihl jsem zde Jirku ze Semil, jenž dorazil více než o hodinu přede mnou a s nímž jsem byl jedním z pouhých dvou účastníků, kteří trasu 48 km s otočkou na Černé hoře absolvovali, což nejde mi na rozum, vždyť nejdelší trasa pochodu je tak nádherná a atraktivní!!
Poté, co jsem spolu s přeplněnou hospodou při dvou dalších Prazdrojích tentokráte za 24 Kč doprovodil naše hokejisty na velké obrazovce do finále mistrovství světa, odjel jsem za počínajícího deště z nádraží v Hostinném v 17,40 hod. Zvenku kynul mi z dáli můj dnešní soupeř Černá hora - viditelně zahalený aktivním dešťovým mrakem. Kdyby hora měla živou duši, určitě bych se s ní shodl na tom, že náš dnešní duel skončil smírně a na důkaz pokory bych se jí uklonil. Její svahy jsem zdárně zdolal, hora pak můj vpád přestála bez úhony, neb jsem zde nepohodil žádný odpadek a nic jsem zde neponičil. Byl to souboj tvrdý, ale korektní a čestný - ne takový, při kterém by kdosi předjímal důvody vstupu kohosi jiného do manželství a ten jiný by ho za to zbaběle zezadu políčkoval, jak to předvedli pánové tomuto nemocnému a agresivitou posedlému národu MUDr. Rath a především MUDr. Macek.
…. a nádavkem tentokráte dvě od dvou mých kamarádek - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Výlet odboru KČT Lomnice n. P. do Žďárských vrchů /17. 06. 2006/ aneb Výlet s atrakcemi všeho druhu /napsal Honza z Lomnice n. P./
Účast: 46 turistů Počasí: Polojasno, teplo Autobus nás dovezl do obce Herálec, odkud jsme vyrazili po modré značce na nejvyšší horu Žďárských vrchů Devět skal (836,3 m). Stoupání stinnou cestou však bylo pozvolné, vždyť i Herálec leží 660 m vysoko. Zdolali jsme vrcholovou skálu a pokochali se výhledy po nám dosud neznámé krajině.
Po žluté značce jsme sešli na hřebenovou červenou a pohodlnou cestou pokračovali k rybníku Rumpoltův mlýn, odkud následoval nenáročný výstup na Žákovu horu (809,8 m). Výhledy odtud nebyly, až na další Tisůvce z Čertovy skály, kam někteří vystoupili. Cesta pokračovala stále lesem k rozcestí Zubačka a brzy jsme vyšli z lesa nad Škrdlovicemi - z okraje lesa byl krásný pohled na nedaleký rybník Velké Dářko a širé okolní lesy, které za války byly útočištěm partyzánského odboje.
Ve Škrdlovicích jsme si mohli vybrat z několika možností občerstvení, však bylo zapotřebí po dosud ušlých 15 km v parném dnu. Zastavili jsme se u nevšední stavby zdejšího kostela a po skupinkách jsme pak pokračovali k Velkému Dářku (206 ha), jednotlivci se zde vykoupali v poměrně teplé vodě, i když rybník leží 615 m vysoko.
Po dalším odpočinku jsme přešli hráz a okolo řady dalších rybníků a rekreačních chat došli k cílové osadě Polnička, kde na nás čekal autobus. Hlavně děti zde mile překvapil rozsáhlý areál s množstvím atrakcí a her - vláček, lanová dráha, houpačky, motokáry, klece se zvířátky i restaurace ve vyřazeném vagónu. Unaveni horkým dnem, ale spokojeni s výletem v délce 20 km (starší turisté ušli 14 km) jsme v 17 hodin odjížděli domů.
Pochod Hanče a Vrbaty /10. 06. 2006/ aneb Šedesátka v pohodě i se vzpomínkami /napsala Maruška Beruška z Trutnova/
Je sobota 10. 6. 2006 a já ve 4.17 hod odjíždím vláčkem na start pochodu do Roztok u Jilemnice a pak si dávám 2 km jako rozcvičku k sokolovně v KRUHU na prezentaci. Je teplo, malé převlečení, pokouknutí po známých, šálek čaje a v 5.55 hod vyrážím sama na trasu 60 km za Jirkou z Turnova, který vyšel před 5. hodinou.
V MŘIČNÉ zjišťuju, že peněženka zůstala na startu v kuchyni. Po 7. hodině jsem na kontrole pod Hančákem, dám pivko na dluh (jež zaplatím v cíli) a volá kolega Jirka, kde jsem, že ho za 5 minut mám. Spěchám, cesta ubíhá rychle, fouká chvílema vítr, ale překvapivě se jde dobře. Výhledy, krajina úžasná, vzpomínky, jak se šlo v partě, když lilo a tak. Po 9 hodině jsem u místa nazvaném První pomoc - prostě odpočívadlo. Doplním pitný režim jontový nápoj Enervit, přihodím rolák - nějak severáček studí, hrozivé mraky se valí. Za REZKEM čeká Jirka a jdeme na jindy protivný dlouhý úsek, ale jelikož jsme se vlastně dlouho neviděli, bylo o čem vyprávět, najednou jsme v sedle pod Dvoračkami a čeká nás krásný výstup na chatu DVORAČKY, jsme zde v 10.30 hod. - slušný čas. Malé občerstvení a už se těšíme na kyselo.
Přes RŮŽENČINU ZAHRÁDKU a KOTEL už zase svítí sluníčko a jsou zde fleky sněhu, potkáme ochránce přírody a už koukáme na pomník Hanče a Vrbaty. Je zde zase krásná kytice karafiátů. Jelikož fouká, místo foto jdeme na kontrolu na ZLATÉ NAVRŠÍ na kyselo a čaj. Vláďa - pořadatel - mi poslal peněženku, moc děkuji, a na oplátku dáme malý citrus bez ledu (dodatečný přípitek na mé kulatiny) a bonboniéru. Ve 12 hod. ještě razítka na Knapu, koulovačka sněhová se nedá projít jen tak a už klesáme na HORNÍ MÍSEČKY, kde dáme v areálu běžeckých tratí pouze razítko, poněvadž ceny jsou "lidové" a už se těšíme na Rovinku přes tři kopce. Sluníčko se tedy snaží, pěkně nás smaží, ale my za chvíli dojdeme Míru z Kruhu, který statečně šlape také šedesátku a stále spěchá do Kruhu na fotbal, kde hraje jeho syn. Na ROVINCE dáme malé pivko a koláč za 12 Kč, ale nemá chybu - u sousedů vždy chutná.
Je po 14. hoďce a hurá do kopce na ŽALÝ, zde razítko a konečně foto po letech setkání s Jirkou a zase vzpomínky na naší bývalou partu, ach jo … Klesáme na KŘÍZOVKY, zde další kontrola, opečeme buřtíka, přišel k chuti, ale došlo pivko, přejdeme přes VALTEŘICE a už k JILEMNICI přes krásné louky, zde několik lidí pouští něco jako draka, ale je to jako padáček a jde to těžko kormidlovat. Slunce se snaží, větérek nikde, šťastni vcházíme do lesa a oba proneseme "hurá stín". Místo osvěžení v jilemnické kašně (byla ještě prázdná) jsme dali konečně černé pivko, jen zasyčelo v Šaldově statku. Krátký pokec s Jardou z Kryblice (jde z kratší trasy) a hurá do cíle po vlastním značení přes ŽEBRNOU - vždy nekonečný úsek - do KRUHU v pohodě.
Cíl 18,30 hod. - Vláďa předává diplom pohled plus zakoupíme turistickou známku výroční a jdeme ještě na kyselo. Nádherný pochod, škoda jen, že vlak jede tak brzo domů - v 19.55 hod. směr Trutnov. Nashledanou za rok a snad konečně ne jen šedesát, ale sto kilometrů. Účast 149 lidiček.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz