24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Krátké výlety na Trutnovsku /28.10. - 29. 10. 2010/ aneb DROBNOTINKY
Okolo Hradce /02. 10. 2010/ aneb NA JIH I NA SEVER OD HRADCE
Z Dubče do Dubče /25. 09. 2010/ aneb V DOHLEDU PANELÁKŮ I BUJNÉ VEGETACE, ŽEL TÉŽ I MAJESTÁTU SMRTI /SAŠOVI/
Kam nedošel velbloud /18. 09. 2010/ aneb UMĚT SI UŽÍVAT, ALE UMĚT TAKY ZABRAT!
Lanškrounská kopa /11. 09. 2010/ aneb LANŠKROUNSKÝ DVOUTUCET A RUDOLTICKÝ MÁZ NAVRCH
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů
Krátké výlety na Trutnovsku /28.10. - 29. 10. 2010/ aneb Drobnotinky
MOTTO. Až když dozvuky ochuravění nedovolí turistovi ještě pouštět se do větších vzdáleností od domova, tu teprve nastane čas k poznávání zřetelehodností v nejbližších lokalitách.
RTYŇSKÁ ROZHLEDNA /28. 10. 2010/. K rodným Hořovicím uchovávám si vztah ztraceného syna, jenž přece aspoň v myšlenkách se ke svým rodičům vrací, ku Praze, kde narodil jsem se oficiálně a kde později studoval jsem, váže mě respekt hodný úctě k autoritám, sídelní město Trutnov přirovnávám k hodné paní domácí, jenž umožňuje mi užívat její byt s odpovídajícím zázemím a jež mě sytí, ve stejném duchu Rtyně v Podkrkonoší zasluhuje si přirovnání k útulné tiché hospůdce, kam občas páchnu proto, že scházejí se tu zajímaví lidé - vyženil jsem tu totiž několik příbuzných se současnými či alespoň původními vazbami k městečku. Tím bohužel přibývá i těch, jež mohu zde navštívit již jen post mortem, letos k nim bohužel přibyli dva z mé přízně z nejoblíbenějších, s nedávným odchodem druhého z nich ještě teď smiřuji se jen ztěžka.
V čase předdušičkovém, jemuž bohudík počasí vůbec neodpovídalo, pro ten účel navštívili jsme Rtyni v den státního svátku. Zemřelé zaopatřili jsme na hřbitově v hoření části městečka těsně nad jeho centrem. Další bezprostřední naše kroky však nemířily ještě k navštívení pozůstalých, nýbrž naopak ven z městečka.
Nejjižnější výspu Rtyně představuje čerpací stanice Robin Oil. Rozhlednu těsně přečnívající červenou obloukovou střechu budovy stanice spatří pozorné oko již od hřbitova, pokud ovšem jeho pohled pronikne skrze oslňující podzimní sluneční paprsky. Od hřbitova za zmíněnou nejnovější místní atrakcí namířili jsme si to právě tímto směrem ulicí Kosteleckou.
Když překlenuli jsme sem vzdálenost ze hřbitova o délce asi půl kilometra, povětšinou po bezpečném chodníku, připadla nám rozhledna co zvětšenina uměleckého artefaktu sestaveného ze sirek z dílny trpělivého umělce Tomáše Kordy. Rozprostírala se na vyvýšené zatravněné ploše na kraji dětského hřiště svou - alespoň proti jiným rozhlednám - miniaturností do jeho rámce zcela zapadající jako jeho součást. Pod střechou na nejhořejším ze tří nízkých podlaží ukázalo se však, že stavba názvu rozhledna je jednoznačně hodna.
…. Dívám se směrem severním na Rtyni, za Rtyní pak na dlouhou kotlinu zakončenou po 40 km na obzoru Krkonošemi v onen den pod vzdálenými mraky téměř neznatelnými, zprava k nim snaží se přiblížit zvlněné zalesněné hrby Jestřebích hor. Méně jasný výhled na jižní stranu za mnou zakončen je domy Červeného Kostelce. Na zpáteční cestě zastavuji se ještě na malé tribunce, na kterou pronikán skrčen po malém žebříku. Želím pouze toho, že chybí tu alespoň základní informace o rozhledně. Teprve později doma povolávám si na pomoc údaje ze serveru. "Rozhledny u nás z internetu"……..
|
Kóta: 420 m n.m. |
Výška rozhledny: 8.0 m |
Nato neodolali jsme možnosti pohoštění, jímž lákalo útulné bistro čerpací stanice, kde vtiskl jsem do svého vandrbuchu vkusně graficky provedené razítko a z laskominek nechal se zlákat lineckým koláčkem. To vše zapil jsem točeným pivem, prvním po 26 dnech půstu, stejně jako prvním po stejné časové prodlevě byl popsaný skromný celkem dvoukilometrový pěší výlet…
rtyňská rozhledna vskutku připomíná zvětšeninu půvabného výtvoru ze sirek zemřelého již Tomáše Kordy. Foto: L. Šlosar
ze rtyňské rozhledny lze spatřit celý hřeben Jestřebích hor, vpředu se nacházejí domky Rtyně, úplně vlevo zdejší kostelík. Foto: L. Šlosar
rtyňská rozhledna je organickou součástí dětského hřiště. Foto: L. Šlosar
rtyňská rozhledna skýtá daleké rozhledy na sever až do vzdálenosti 40 km, červená střecha těsně pod rozhlednou skrývá možnost bumbání pro auta i pro jejich řidiče i náhodné kolemjdoucí. Foto: L. Šlosar
ve velmi útulném bistru lze získat velmi vkusně graficky provedené razítko
POMNÍK VÁLKY PRUSKO-RAKOUSKÉ ROKU 1866 VE VLČICÍCH /29. 10. 2010/. Ač nejsem vychován v náboženském duchu, přece i já zavrhuji sebevraždy - s výjimkou dvou případů: 1/ nevyléčitelná nemoc s krutými bolestmi, 2/ hrozba nechtěného prozrazení s nedozírnými následky v důsledku podstoupení útrpného práva. Protože ani na jeden nevztahuje se chůze po silnici, zvláště má-li plynout kol místa slujícího Peklo, hledal jsem jinou možnost jak dostat se z Horního Starého Města do Vlčic, obce vzdálené vzdušnou čarou 6 kilometrů směrem večerním. Mapa slibovala, že tuto možnost poskytují cesty skrze hustý lesní komplex mezi oběma lokalitami, jenž jižně zasahuje u Oblanova až k silnici z Trutnova ve směru na Pilníkov.
Za překrásného slunečného dne při mírně povívajícím větříku podkročil jsem nejblíže od svého sídla silnici z Trutnova do Krkonoš, nato vzápětí po zatočení doleva dalším odbočením doprava mírně klesal jsem po kraji zmíněného lesa. V místě, kde cesta zdvojila se ve vidlici, dle mapy vybral jsem si levou - širokou pevnou - cestu vedoucí již přímo lesem, jež zvlnila se nato dvojím střídavým táhlým stoupáním a klesáním. Druhé dlouhé klesání - trvající až nad Vlčice - započalo po střetu s modře značenou cestou z Trutnova vedoucí na Peklo a Hrádeček, po němž silnička krátce vychýlila se mírně doprava /jednou zde prozkoumám lesní pěšinu vedoucí doleva, zda nepovede mě přímějším směrem/ k velké lesní pasece a poté pokračovala v původním směru. Nějak se mi nelíbilo, že v místě, kde les značně prořídl, široká cesta náhle odbočila prudce doleva, proto pokračoval jsem v původním směru zarostlou lesní cestou. Dopustil jsem se dvojího nesmyslu - jednak cestu přetnul prudký sráz, jednak případný krkolomný sestup byl by předčasný, neb obec zůstala by mi příliš vlevo.
Vrátil jsem se zpět na širokou pevnou cestu, stále však nelíbilo se mi, že nemíří zpříma do vsi, nýbrž ji ze stále uctivé vzdálenosti zcela mimo dohled po mé pravici kopíruje. Vyzkoušel jsem další dvě zarostlé lesní cesty z mnohých, jež odbočovaly doprava, teprve na v pořadí třetí pokus přiblížil jsem se více k obci, přičemž přece musel jsem podél jakési obory opatrně spouštět se ze svahu volným terénem. Po překlenutí louky pod lesem přetnul mi cestu Pilníkovský potok, jenž netroufl jsem si přeskočit. Naštěstí asi po dvou stech metrech po jeho proudu přicházela zleva ze směru mého příchodu projetá cesta, po níž potok překlenul jsem a zakrátko vkročil jsem kol novostaveb do Vlčic proti jakémusi průmyslového objektu již na jejich jižním okraji, odkud zbylo mi pokračovat již jen dvěstě metrů doprava do jejího centra - náměstíčka s kostelem obklopeným malým hřbitovem a s hospodou - situovaného bohudík také spíše k jihu.
Stejně jako předtím zkomplikovala mi život jedná má záporná vlastnost - netrpělivost, podlehl jsem nyní jinému svému negativu - skepsi. Protože při svých dvou předešlých návštěvách nalezl jsem vrata do vnějšího areálu kostela zamčeny, neobtěžoval jsem se nyní zkoumáním jejich stavu a začal jsem hřbitůvek mající kruhový půdorys o průměru necelých sto metrů obcházet proti směru hodinových ručiček, až dostal jsem se do západní části jeho obvodu při břehu Vlčického potoka mimo dohled všetečných chalup. Protože rozhodně nemínil jsem opakovat svůj neúspěch z předchozích návštěv, vyšplhal jsem se po půlmetrovém pilíři sice pokrytým vlhkým mechem, nicméně poskytujícím řadu stupů, na kamennou zídku, sestoupit na hřbitov bylo již snadné, protože jeho plocha nacházela se v těchto místech nad úrovní okolního terénu. V severní části hřbitůvku nahlédl jsem do stavby na vnitřním obvodu hradby, jíž minul jsem předtím zvenčí a jež zřejmě byla dříve hřbitovní kaplí, neměla žádné vybavení, na jejím stropě bylo patrno žebroví a zbytky malby. Poté obešel jsem kostel ve směru hodinových ručiček kol starých hrobů s německými nápisy, vrata areálu minul zevnitř a asi třicet metrů od vrat při pohledu zevnitř vpravo nalezl jsem cíl svého putování - pomník války prusko-rakouské roku 1866 věnovaný památce tří padlých rakouských vojáků. Nato jsem pro klid duše zevnitř zatlačit na vrata … a málem spadl na nos, byla totiž otevřena!! Nato vychutnal jsem si vstup na hřbitov podruhé - nyní již jako spořádaný občan - a udělal další snímky.
…Sedím v klasicky venkovské restauraci U Dalibora při dvou pivech - první to dvojici točených piv po 27 dnech - jednoho v ceně pouhých 16 Kč - a předčítám si z displeje fotoaparátu informaci o pomníku z cedule před areálem kostela: Vojenský hrob leží u ohradní zdi vlevo před kostelem. Umělecky velmi pěkně zpracovaný pomník, obklopený ozdobným kovaným plůtkem s branou, nahoře původně zakončen křížem s Kristem. Nese na sobě gotizující prvky. V horní části je vojenský emblém s přílbou, kopím, pistolí a šavlí. Pod tím je ve výklenku německý text: "Zřízeno rakouským vojákům, na svá zranění v roce 1866 podlehlým: Albert Morava, Karel Bednář, Moritz Staude. Odpočívejte v pokoji!" Níže na širším soklu leží spící lev a pod ním je zasazena deska s textem: "Odloučeni od své domoviny, bojovali tito hodní válečníci; sjednoceni v opravdové vlasti ze zas znovu shledali Věrně bojovali na otevřeném poli a příliš brzy odešli ze světa. Toužili po ušlechtilé křesťanské povinnosti, získali život věčný". ……
Nato rozhodl jsem se zjistit, jak to vlastně bylo se závěrem lesní cesty nad Vlčicemi, vybral jsem se proto vstříc svým ještě čerstvým stopám ze svého příchodu. Za mostkem přes Pilníkovský potok vybral jsem se směrem k lesu přímo po oné vyjeté cestě, na níž jsem předtím ještě před potokem navázal, po vstupu do lesa po pouhém mírném stoupání střetl jsem známou svou širokou cestu, po níž jsem odbočil v protisměru svého úvodního putování doleva, asi po třista metrech spatřil jsem po své nyní levici onu cestu, která mě předtím netrpělivého co poslední definitivně ze široké cesty svedla, a nato - byť příjemně pivem a úspěchem své mise opojen - bez sebemenšího váhání sledoval jsem v protisměru svou nedávnou cestu do Vlčic nyní zpět domů na Zelenou louku, kde - přece jen nezvykle unaven po asi dvanáctikilometrové pouti - strhal jsem ze sebe propocenou košili - neklamné znamení prodělaného zánětu průdušek.
Černá hora: na mě se, milý hochu, nevzhlížej, nýbrž pokračuj zády ke mně směrem k lávce přes Pilníkovský potok. Foto: L. Šlosar
vlčický hřbitov plný je starých hrobů. Foto: L. Šlosar
nejvýznamnější památkou vlčického hřbitova je pomník na hrobě rakouských vojáků Moravy, Bednáře a Staudeho. Foto: L. Šlosar
v tomto areálu pod starostlivým dohledem kostela sv. Václava nachází se pomník z války prusko-rakouské z roku 1866, budete-li mít kliku a naleznete-li masivní vrata otevřena, vydáte se hnedle za nimi doleva. Foto: L. Šlosar
nechceš-li se, milý hochu, šplhat po okolních kotárech, namiř si to směle projetou cestou kupředu do lesa. Foto: L. Šlosar
PROLOG. Ani pocity objevování Amerika v těsném okolí domova, kdy člověku začíná opět chutnat chůze, nejsou vůbec k zahození.
Okolo Hradce /02. 10. 2010/ aneb Na jih i na sever od Hradce
První říjnová sobota poskytla pochodů lačnému turistovi z východních Čech pestrou nabídku turistických akcí, mezi nimiž raritou byly dva pochody pořádané v obcích na 9 kilometrů od sebe vzdálených, kde jinak po celý rok po turistických akcích není vidu ni slechu, přičemž následující sobotu při sebevětší snaze vykutat nějaký pochod v naší lokalitě narazil by poutník na hlušinu. Vprostřed týdne usnesl jsem se předem na tom, že z oné hojné nabídky po pátečním jednom loučení nejlépe duši mé vyhoví pochod Okolo Hradce, jeho časové rozmezí startu až od 08,30 hod. do 10,00 hod. přisvědčí pak též očekávanému stavu také těla mého po následném karu.
V protiklad stavu sevřenosti, do něhož jsem se ještě probudil, rozhodl jsem se rozmáchnout se využitím netradičního spojení autobusy z Trutnova do Hořic a odtud do Hradce Králové, v kontextu s návratem domů netratil jsem na něm vůbec, neb věrnou průvodkyní při cestování stala se mi jednodenní síťová jízdenka IREDO za 100 Kč. Po předtýdenních zkušenostech ve Velké Praze byl jsem v Hradci Králové mile překvapen tím, že cestu trolejbusem č. 1 z hlavního nádraží na konečnou Nový Hradec umožnila mi jízdenka MHD za snesitelných 14 Kč.
Nebyl jsem evidentně na startu před budovou Městských lesů Hradec Králové, a. s., jež s KČT Hradec Králové byly spolupořadateli akce, ještě zcela soustředěn neb nepřišlo mi jako zvláštní, že na mě nebylo požadováno žádné startovné, byť na trasu nejdelší dvacetikilometrové trasy obdržel jsem velmi přehlednou barevnou mapu s vyznačením tras a kontrol.
na startu očekávali nás pořadatelé, sympatičtí v tom, že po nás ničeho nechtěli, naopak štědře rozdávali mapky s přesně vyznačenou trasou a jejím popisem. Foto: L. Šlosar
Přemrštěně naopak koncentrován byl jsem právě na mapu, jež těsně za lávkou přes rušnou silnici na Holice předepisovala mi spolu itinerářem - podpořena též fáborky vlastního značení - odbočit doleva, leč velela mi dále na následující červené turistické značení dostat se cestou přímou. Proto následné zabočení ofáborkované cesty opět doleva jsem zprvu vědomě ignoroval a pokračoval zkusmo rovně, což ukázalo se jako cesta do pekel, takže pokorně jsem se vrátil - skrze les, abych znovu s davem splynul co nejméně nápadně - a nato skutečně záhy již opět z vlastního značení pochodu šťastně přibyl jsem na značení červené turistické.
Všechny trasy pochodu vedly jižně až jihovýchodně od krajského města nepatrnou částí celkové výměry 3.860 hektarů Lesů města Hradec Králové, jejichž základ město získalo již v roce 1307 darem od římského krále Albrechta a jejichž rozlohu rozhojňovalo četnými transakcemi, z nichž největší zaznamenala v roce 1931 odkoupením Pallaviciního panství. Jejich rovné a zdálky čitelné cesty umožnily mi záhy nasadit svižné strojové tempo, takže nežli jsem se nadál, objevil jsem se na rozcestí U dvou šraňků u hájenky, před níž šipka směrovala příchozí k setkání lesníků, jež ignoroval jsem a přišel tak možnost nečekaného občerstvení.
Naopak jsem tak dohnal a předehnal početnou výpravu mého mateřského odboru, pohříchu na rozcestí, kde v důsledku dočasné absence turistického značení volil jsem pokračování širší cesty doprava celkem intuitivně. Známé pravidlo "Nevidíš-li turistické značení před sebou, hledej ho v protisměru za sebou", ukázalo se tu jako obzvláště pravdivé, když chystal jsem se otočit dozadu na své dočasné souputníky s omluvou: "Promiňte, asi vás vedu špatně", spatřil jsem červenou značku vskutku za sebou a na poslední chvíli tvář kajícníka proměnil jsem v tvář suveréna s poznámku: "Vidíte, jako vždy vás vedu spolehlivě a správně". Pocity soustředění a suverenity vyžádaly si jedinou oběť - propásl jsem pomník Kalátův po mé pravici.
Rybník Výskyt založen byl v 15. stol., nanečisto ještě před komunisty poprvé zabavil je městu o 405 let dříve král Ferdinand I., jehož popudila ta skutečnost, že město přimotalo se do stavovského povstání, výchovný i represivní účel minul se však účinkem, protože město rybník o dva roky později odkoupilo zpět od Jana z Pernštejna, to po roce 1952 na znovuzískání rybníka muselo město čekat dlouhých téměř čtyřicet let. Lovecký srub na hrázi dal v letech 1937 - 1938 postavit vrchní lesní rada Ing. Lázňovský, teď v jeho blízkosti nacházela se první živá kontrola pochodu, jíž zaměstnal jsem nejprve já, po mě pak obklopila ji zmíněná výprava, jež posléze po dohodě s pořadateli zkrátila si trasu na 13 km.
poklid pokročilého slunečného podzimního dne jakoby přenesl se i na vody rybníka Výskyt. Foto: L. Šlosar
Znovu a definitivně osaměl jsem a nerušeně vychutnával si zhruba po týdnu první slunečný a teplý den, jenž vyklubal se z velice chladného rána, takže hodnou dobu neplísnil jsem se již pro skromné své oblečení. Za rozcestím Kapounky na další rovné cestě sledoval jsem východní okraj trasy až do místa, kde půlkilometr po mé levici spatřil jsem obec Bělečko, těsně před sebou pak další členy mého mateřského odboru Janu z Buků a Richarda ze Zelenče.
na dlouhý čas osamělého mezi rybníkem Výskyt a rozcestím Kapounky okouzlovaly mě četné překrásné partie zdravého lesa, i při podzimku přidržujícího si svěží zeleň. Foto: L. Šlosar
Společně poseděli jsme pak asi po dvou kilometrech v příjemném prostředí druhé kontroly u Mazurovy chalupy čísla popisného 9. Z původní chalupy zmíněného zřídil tu velkostatek markraběte Pallaviciniho po jejím vykoupení v roce 1894 hájovnu Bažantnici, přilehlé pozemky o výměře 11 ha 40 arů zčásti zalesnil a zčásti upravil jako louky. Stejně jako v českých dějinách obecně, ani ve zdejší lokalitě nemohl nikdo si být tím svým jistý, neb v roce 1931 byl velkostatek zabrán pozemkovým úřadem a rozdělen, část jeho včetně Mazurových chalup opanovalo město, načež od roku 1938 začala nová éra Mazurových chalup co místa odpočinku a rekreace.
u Mazurovy chalupy popisného čísla 9 očekávalo mě nakonec příjemné a družné posezení, doprovozené navíc i točeným pivem. Foto: L. Šlosar
Právě tuto funkci naplnil náš více než půlhodinový pobyt vprostřed najmě živlu cyklistického - v mém případě zpříjemněný ještě dvěma točenými pivy z přilehlého kiosku. Při něm uvědomil jsem si jeden z mnoha rozměrů, jež má turistika - setkávání se zajímavými - médii a politiky neunifikovanými - lidmi, kteří turistiku obohacují něčím novým - třeba humornými vyprávěními s trochou nadhledu a trochou nadsázky a taky využíváním doprovodných technických vymožeností, nevadí, že nestanou se možná nikdy rychlonožkami a polykači kilometrů. Po dvou dalších kilometrech zanechal jsem pak dvojici svému osudu, to již smělým krokem míjel jsem maloplošné chráněné území Sítovka, v němž …"předmětem ochrany je smíšený a patrovitý porost s místním ekotypem borovice lesní /Pinus silvestris/ a dubu letního /Quercus robur/ s pestrou fytocenózou a zoocenózou….", jak přečtl jsem si na informační ceduli po mé levici.
Nato stále rovné a širší úseky cest dovedly mě do místa, kde z jedné z nich turistické značky odklonily mě doprava na úzkou stezičku, jež ihned vyústila v řidčeji zarostlé prostranství U Císařské studánky. Blízká tříhranná kaplička postavena byla v roce 1875 lesmistrem Rotterem na počest stříbrné svatby císaře Františka Josefa I. Původně u ní byla roubená studánka, obnovená v roce 1973, s pramenem pitné vody, jenž později téměř vyschl. Nedaleko studánky nalézal se pomník myslivcům. Průšvih spočinul v tom, že obě památky jsem jaksi přehlédl.
Na radu kolemjdoucího vrátil jsem se asi dvěstě metrů do onoho místa, kde pohltila mě úzká stezička, a v pokračování původní širší cesty studánku s českým erbem nalezl jsem, předtím asi deset metrů od informační cedule ráčil jsem si povšimnout i pomníku se jmény a životními letopočty šesti lesních pracovníků a s veršem Ing. Dr. J. Konšela "Les je přítel věrný, v paměti vás chová / jeho paměť jarem vyraší vždy znova". Nedlouhý zbytek mého putování odehrál se pak na široké asfaltové cestě, jejíhož hladkého povrchu hojně nadužívali cyklisté a inlajnisté.
o pomník myslivcům jsem bezmála zakopl až při svém návratu k Císařově studánce, tak nenápadně spočíval ve stínu okolních stromů. Foto: L. Šlosar
ač rozumnému patriotu svého národa mi státní znak nějak ke kapličce nad pramenem nelícuje. Foto: L. Šlosar
V cíli, v němž obdržel jsem vkusný diplom s elipsovitým obrázkem podzimního lesa, zdržel jsem se toliko po nezbytnou dobu. Protože 20-ikilometrová - byť zajímavá a v převážně svižném tempu absolvovaná - nemohla přirozeně zcela ukojit mé smysly, nechal jsem se trolejbusem č. 1 vyklopit před hodinou třetí již u obchodního domu Tesco. Místo na autobusové či hlavní železniční nádraží Dukelskou třídou a třídou Karla IV. namířil jsem si to na Tyršův most a po něm přes Labe na jeho levý zeměpisný břeh. Odtud po červeně značené cestě proti jeho toku minul jsem kongresové centrum Aldis a podkročil jsem mosty Labský most a posléze i železniční. Po utěšené příbřežní cestě doputoval jsem k mostu skromnějšímu, po jehož překročení přibyl jsem na kraj městské části Plácky již v severní části Hradce Králové.
V těchto místech završil jsem 26. října 2009 po následném odbočení doleva a po "nalezení" pískovcové typové pyramidy, kterou věnovala r. 1869 Johanna Střemchová, osmiletá dcera mlynáře Kydlinovského, památce padlých vojáků roku 1866, pátrání po hradeckých pomnících z války prusko-rakouské. Na území Hradce Králové dále nalezneme obdobné památky nejvíce v Pouchově na vojenském hřbitově, ale také v Pražském Předměstí /pamětní desku připomínající zdejší pobyt Ludwiga von Benedeka jsem po vystoupení z autobusu shodou okolností minul/, v chrámu sv. Ducha, na Kopci sv. Jana, v Malšovicích, ve Svobodných Dvorech a v Plotišti nad Labem. Dvě poslední z nich dosud jsem nenavštívil a "nalezení" druhé z nich určil jsem si co cíl druhé části svého pobytu v Hradci Králové.
Z Plácků po silnici přes další železniční trať dokráčel jsem k východní výspě Plotiště, skrze ni doputoval jsem k restauraci Na Velké, jíž minul jsem bez povšimnutí, místo toho po překročení hlavní plotišťské ulice vrhl jsem se ku kostelu sv. Petra. V něm, na faře a ve škole zřízeny byly za prusko-rakouské války lazarety, na faru pak převezen byl ze Svíbu těžce zraněný velitel rakouského IV. sboru podmaršálek Festetics. Sama obec byla válečním běsněním postižena těžce, čtyři budovy byly zapáleny dělostřeleckou palbou a následně do podzimku zemřelo na choleru 25 lidí.
Po travnaté cestě obešel jsem kol jeho západní zdi hřbitov a napojil se na ulici Říčařovu zprava lemovanou obytnými domky. Doputoval jsem na úroveň průmyslové zóny na výpadovku na Jaroměř, po levé straně zůstal mi také motorest Na Divišce. Opatrně překlenul jsem rušnou silnici a na protější její straně odbočku do firmy Hypoz a. s. a dík nedávnému přesnému slovnímu popisu Vládi z Jilemnice hnedle za autobusovou zastávkou Plotiště - cihelna v křoví ještě na úrovni areálu firmy téměř již naproti ceduli zvěstující konec Hradce Králové nalezl jsem "kříž typu 302A na hrobě rakouských dělostřelců", zřízený roku 1899.
Přesně v 16,06 hod. tak byl můj pomyslný dnešní Everest dobyt. Protože nechtěl jsem připustit instalování novějšího dvojčete k právě nalezenému kříži, výpadovku překlenul jsem opět s největší opatrností a kol hřbitova a kostela stejnou cestou dorazil jsem zpět na onu hlavní plotišťskou avenidu - ulici Petra Jilemnického, jíž předtím překlenul jsem u hospody Na Velké a po níž následně přetnul jsem Plotiště ve směru jižním až za železní trať na Sadovou na začátek zmíněné již výpadovky z Hradce, minuv tak statečně bez zastávky celkem tři restaurace, nakonec po oné výpadovce směrem opačným do města překlenul jsem železniční trať Trutnov - Jaroměř.
severní pól dobyt … dobyt … dobyt … no pro dnešek alespoň "objeven" kříž typu 302A na hrobě rakouských dělostřelců v západní části Plotiště nad Labem. Foto: L. Šlosar
pohled na venkovský hřbitov, v tomto případě plotišťský, duši pohladí, útroby pošimrá a posléze pro všechny případy vybídne ku svěžímu kroku. Foto: L. Šlosar
Do hodiny páté odpolední chybělo toliko deset minut, když dokončil jsem desetikilometrovou nadstavbu zdařilého turistického dne, v jehož průběhu absolvoval jsem velice dobře připravený a zdařilý dvacetikilometrový pochod skrze utěšený lesní komplex s několika zajímavými zastávkami, pohovořil jsem s pozoruhodnými lidmi a "nalezl" jsem další pomník z války prusko-rakouské, to vše pod záštitou /a taky v jejím opojení/ Chůze, té mocné čarodějky pro ty, jež rádi nechávají se okouzlovat, a podporovatelky těch, jež praštění jsou v nejlepším slova smyslu.
Nádherný turistický den zakončil jsem dalším skvělým dopravním spojením, jež započalo v rychlíku s výstupem ve Dvoře Králové nad Labem a v návaznosti pokračovalo autobusem do Trutnova, stále na tutéž jednodenní síťovou kartu IREDO, díky níž proti normálnímu jízdnému ušetřil jsem celkem 38 Kč. Nevadilo vůbec, že v Trutnově ujel mi spoj MHD, neb přidat si další tři pěší kilometry domů na Zelenou louku bylo onoho dne slastí, zvláště užil-li jsem si nato ještě druhý poločas zápasu s Běloruskem, po němž skvělé pocity ze skvělého dne doplnila ještě nelíčená radost z postupu našich báječných basketbalových děv do finále mistrovství světa.
V reportáži jsem čerpal v Městských lesích Hradec Králové z informačních tabulí a údaje o Plotišti v publikaci Průvodce po bojišti u Hradce Králové z roku 1866 od Jana Brůhy, Jaroslava Dvořáka, Bohumila Poláčka a Miroslava Vycpálka, Hradec Králové, 1996
Z Dubče do Dubče /25. 09. 2010/ aneb V dohledu paneláků i bujné vegetace, žel též i majestátu smrti /Sašovi/
Někdejší ves Dubeč nacházela se ještě v pokročilém novověku 1. poloviny 19. století jedenácte kilometrů východně od bran Starého města pražského, nyní však obě lokality v jedno a totéž spojeny jsou - v administrativní celek Velká Praha. Naštěstí - odmyslíme-li si okrajové průmyslové objekty - uchovala si Dubeč až dosud maloměstský, ba dokonce i selský ráz. Abych se sem dostal co nejdříve na start turistické akce Z Dubče do Dubče, musel jsem ve třičtvrtě na čtyři za neuvěřitelně vysoké teploty předranní 15° C vyrazit na tradiční tříkilometrovou pouť ze Zelené louky na hlavní nádraží Trutnov, jíž bohudík až na jednu výjimku sdílel jsem sám toliko se sebou, zlatá trutnovská mládež je naštěstí nejen líná, ale natolik bohatá, že nejenže dokáže rozházet za noc lehce nabytý peníz, nýbrž utratit jej i za taxíky, jichž jsem při své pouti shledal asi šest.
Z neznalosti bohužel nevyuživ dvojí možnosti levnějšího cestování putoval jsem toliko na zákaznickou kartu dále přímým vlakem /odmyslím-li si výluku mezi Kunčicemi a Martinicemi/ do Kolína a nato z Kolína do Běchovic. Než jsme se tu u nádraží rozkoukali, ujel nám autobus linky 240, pročež pílili jsme dále do tři kilometry vzdálené Dubče pěšky, v kontextu s dalším průběhem dne ukázalo se, že nešlo o žádnou újmu, neb časový pořad dne tím narušen nebyl a aspoň nyní ušetřili jsme skutečně nemravnou cenu 30 Kč za 4 minuty jízdy autobusem.
Protože odmítám ponižovat svá vyprávění na pouhý užvaněný bedekr a mírnou jejich emotivností a přiměřenou subjektivitou přidávám jim na opravdovosti a realističnosti, nesmlčuji drobnou příhodu, jež jakoby předpověděla závěr probíhající rozporuplné soboty: nejprve jsem před sedmou přijal telefonát z neznámého čísla a vyhýbavou odpovědí nechtěl jsem přilít do ohně vádě, jež dá se řešit rozumnou domluvou mezi zdravím kypícími účastníky a jež byla prkotinou proti hnedle následujícímu telefonátu, jenž zvěstoval mi, že zdravotní stav oblíbeného příbuzného z naší přízně zhoršil se natolik, že v nemocnici leží ve vážném ohrožení života.
Nevýhoda uříceného našeho příchodu těsně po hodině deváté spočinula v tom, že po prezentaci v klubovně pořadatelského TOM Jestřábi vyráželi jsme na zvolenou optimální trasu 27 km na to tata, taktak stačil jsem z upoceného trička sejmout svetr a osvobodit se z nemilého sevření golfek.
Ještě nesoustředěni nechali jsme se hanebně svést průvodem rodičů s dětmi, namnoze i s kočárky, až na třetí dětské kontrole pohádkový dědeček odhalil v nás dospělé a nasměroval nás - dubečky - do Blbečka - ale ne!, opačně - až ku štíhlé věži kostela sv. Petra v místní části Dubeček. Podivuhodné kontrasty následující trasy vyzkoušeli jsme si na počátku našeho putování, po krátkém extempore na polní cestě zničehonic ocitli jsme se vprostřed bující civilizace na rušné tepně slující Kutnohorská v Praze 10 - Dolních Měcholupech.
Krajinou plynuli jsme v prudkém tempu, takže chtěl-li jsme si kupříkladu vyfotografovat moderní zvoničku ještě v Dolních Měcholupech, doháněl jsem naší skupinu, k jejíž jedné z typických variací připojil se již od běchovického nádraží též Tomáš z Lomnice, drahnou chvíli. Na kraji utěšeného lesoparku na západním kraji zástavby Horních Měcholup, v něž plíživě předtím přeměnily se Měcholupy Dolní, očekávala nás první živá kontrola.
dubečská klubovna TOM Jestřábi stala se dočasně středem našeho turistického vesmíru. Foto: L. Šlosar
pohádkový dědeček zasloužil se svým šťastným zásahem o zdárný chod dalšího našeho putování, škoda, že nějaký jeho nadřízený s tou největší pravomocí nezasahoval stejně zdařile o něco později. Foto: L. Šlosar
velmi kvalitní itinerář pochodu neomezoval se toliko na podrobný popis trasy, nýbrž taktéž upozornil poutníka na moderní zvoničku zkraje Dolních Měcholup. Foto: L. Šlosar
Dále klesali jsme pozvolna za rychlého tempa, nechavše popást se naším očím na utěšené kombinaci lesních a travnatých ploch, kol hostivařského hradiště, až k místu, kde avizováno jest zbudování rozhledny, jejichž chvályhodný boom doprovází současný turistický klokot. Tady právě podstupovala sportovně oděná skupina s převažujícími dívkami nefalšovanou tyršovskou rozcvičku - po počátečném uculování vzdal jsem této skupině hold - to je ta správná osvícená alternativa - sport, turistika, součinnost, zdravé soutěžení, kamarádství - proti jiné šířící se morálce - chlastu, drogám, podrazům kvůli mamonu, agresi, splývání bez hlubších citů.
Klesali jsme stále prudčeji, až po až 16 metrů vysoké, 117 metrů dlouhé a v koruně 3,5 metrů široké hrázi překlenuli jsme západní okraj hostivařské vodní nádrže, jejíž z větší části vypuštěná plocha svědčila o tom, že vodní dílo onoho dne zdaleka neobsahovalo své maximum 1.310 tis. m3 vody a určitě nerozprostíralo se na největší své možné ploše 39,4 hektarů. V těch místech ocitli jsme se na nejzápadnějším okraji naší trasy.
hostivařská nádrž byla natolik vypuštěna, že rybáři byli nuceni vzdálit se od jejích původních břehů. Foto: L. Šlosar
Popis našeho dalšího stoupání připomínal agitaci levicové strany /…"Ignorujte cesty odbočující doprava"…/ , přece nebo právě proto asfaltová cesta skrze bujnou vegetaci zasahující do jejich krajů dovedla nás spolehlivě ke konečné stanici autobusu MHD již v městské části Háje. V následující opět otevřené krajině bylo nutno obzvláště dbáti na velice podrobný slovní popis trasy /…"Těsně před sloupem vysokého napětí pěšinou vlevo kolem psího cvičiště" …./, odměnou nám byl přesný další postup kol rybníka Homolka a dalších milíčovských rybníků do Milíčovského lesa rozkládajícího se na ploše 81,97 ha, jehož nejhojnějšími stromy jsou dub zimní a habr obecný.
Jako předtím ve všech přírodních částech Prahy i zde nalézaly se lavičky se štítkem s graficky znázorněným srdcem proklátým ze strany šípem a s nápisem "Pro zdravé město" a podpisem "Ombudsman pro zdravé město", teprve zde nalezli jsme první lavičku narušenou vyříznutým nápisem "Smrt pravicové hydře" /nic proti politickým názorům, pokud ovšem způsobem jejich prezentace nezostuzují místo jejich adresátů spíše samotné jejich autory, v tomto případě zřejmě hydru levicovou/.
Na následujícím otevřeném prostoru zavětřil jsem krátce, ono místa znal jsem ze začátku pochodu Praha - Prčice co příslib toho, že dále do Průhonic lze dostat se zakrátko po cyklostezce, nemilosrdný itinerář pohnal nás však až na západní okraj obce Křeslice a poručil nás dále toku Botiče, jehož vody jakoby zde připravovaly se na mnohem pozdější vstup do hostivařské vodní nádrže a jež nyní proti svému toku po vlnící se úzké stezce zavedly nás nejprve ke Koníčkovu mlýnu uvozenému zdí na způsob hradní věže a kapličkou, teprve později po podkročení dálnice na další živou kontrolu, prováděnou pod mizerně utajeným dohledem věže průhonického zámku, velice amatérsky maskované stromovím.
Ze špehovy druhé strany přímo v jeho pokladně zakoupili jsme turistickou vizitku průhonického parku jako inspiraci po podrobnější turistickou vizitu průhonického parku někdy v budoucnu. Spěšný krok na dobu konečně delší zaměnili jsme ve čtvrt na jednu za posezení v restauraci U Bezoušků spojenou s rodinným pivovarem, kde sládkova polotmavá třináctka přišla k duhu především poutníku, jenž doma opomněl pitivo a jenž k pivu bezostyšně přikusoval krajíčky chleba připojené k frankfurtské polévce zdolávané kamarádem, jímž v tomto případě nebyl již Tomáš, jenž přinucen byl odepřít si zmíněné slasti proto, že musel pílit do cíle rychleji jako důsledek toho, že jeho domovské sídlo Lomnice nad Popelkou je Českými drahami obhospodařováno macešsky. Bohužel došlo k jevu při pochodech často přiházejícímu se - když hleděli jsme si piva, neuhlídali jsme oblohu, jež nekontrolována dštila venku první souvislé kapky, jež v krátkých vlnách zlobily nás pak téměř až do cíle. Již pod jejich zásahy zakoupili jsme v dendrologické zahradě - nejjižnějším bodě našeho putování - po další turistické vizitce.
věž na způsob hradních a kaplička uvozovala naše snažení kol Koníčkova mlýnu. Foto: L. Šlosar
vidím Tě, věži průhonického zámku, darmo schováváš se před námi za stromovím!! Foto: L. Šlosar
hospoda jako ta U Bezoušků v Průhonicích a pivovar - toť spojení určitě pevnější nežli svazek manželský či nerozborná jednota mezi národy. Foto: L. Šlosar
již vchod do dendrologické zahrady v Průhonicích obsypán jest pestrou florou. Foto: L. Šlosar
Trasa pro řídkost turistického značení a pro její rozsáhlost nemohla přirozeně být vyznačena, o to přesnější musel býti slovní popis. Tento byl snad nejpodrobnější a nejpřesnější, s jakým jsme kdy na pochodech pracovali, příkladem budiž jeho úryvek vystihující naše další kroky: "Podél oplocení dendrologické zahrady k bývalému zemědělskému závodu, u něj vlevo po panelce až do Křeslic. Stále rovně k restauraci U dubu při hlavní silnici. Po ní vlevo kolem dvora / z kopce/, hned za dvorem pěšinou vpravo /pod vámi pěkný upravený lom/, kolem laviček. Pěšina jde podél dvora a dále rovně po hraně svahu nad potokem /zelené zábradlí/. Posléze sejde na louku mezi dvěma potoky. Pěšinou po okraji louky vpravo kolem altánu k Pitkovické stráni … " etcetera etcetera.
Pod tím etcetera skryta je dále ovšem především jílovitá kluzká stezička, jež přece však podél Pitkovického potoka dovedla nás - bahnem jen na lýtkách poskvrněné - na kraj Pitkovic ku další kontrole zajišťované - alespoň dle věku soudě - nefalšovaným junáckým živlem. Poté protnuli jsme Uhříněves kol radnice, kde vlili jsme optimismu do duší tápajících trochu dívek z trasy 21 km. Na konci louky za památným dubem na hranici druhdy uhříněveského panství, pamatujícím snad i rok 1662, zastihli jsme poslední kontrolu pochodu.
U ní na druhý pokus nalezli jsme další správnou cestu k bezejmennému potoku, podél něhož dostali jsme na silničku v místě, jež snad bylo nejvýchodnějším místem trase. Dík zarostlé šipce modrého značení doprava a turistické značce před námi na cestě odbočující tamtéž, nalezli jsme spolehlivě cestu ke čtrnáctihektarovému Podleskému rybníku, jenž obešli jsme po jeho levé straně. Dostali jsme se na rozcestí, z něhož ani doleva, kde se cesta větvila na další dvě cesty dceřinné, ani doprava nepokračovaly žádné turistické značky.
nehaňme prosím plošně člověka - dokázal sice zpustošit Kartágo, ale v Křeslicích třeba z lomu zbudovat vkusný park protnutý pěšinkou. Foto: L. Šlosar
Podleský rybník vulgo Podlesák oslepil nás svou téměř již podzimní krásou natolik, že hnedle poté nespatřili jsme již modrých turistických značek. Foto: L. Šlosar
Nezbylo nám tedy nežli inspirovat se dobře viditelnou štíhlou věží kostelíka v Dubečku a pokračovat doleva a hnedle nato doprava kol jelení obory, po dalším postupném zabočení doleva a nato mírně doprava dovedla nás neznačená cesta skutečně do Dubečku, nato v Dubči - v nejsevernějším bodě našeho putování - k rybníku, jenž obešli jsme po jeho levé straně. Nebylo nám pak zatěžko v půl čtvrté odpoledne nalézt cíl opět v klubovně TOM Jestřábi, kde pobavil jsem se velice. V průběhu pochodu při mé rýmě totiž velice postrádal jsem svůj kapesník, který nyní nalezl jsem na vyvýšené venkovní terase přesně v místě, kde ráno svlékal jsem se z golfek a kde evidentně vypadl mi z kapsy. Napříště zde na startu zanechám pětistovku, určitě ji tu při příchodu do cíle na stejném místě naleznu, možná navýšenou o částku, odpovídající roční výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů - úrok přepočítaný ještě na jeden den pochodu.
V cíli obdrželi jsme zasloužený glejt, jenž …"jest potvrzením, pro léta minulá a budoucí, kterak vlastník tento léta páně 2010 strastí, bláta a prachu plnou cestu podniknouti se odhodlal a v délce 27-mi kilometrové vykonal. Tím slávy pro sebe i potomky své vydobyl".
Posléze necelou hodinu poseděli jsme v příjemné hospůdce U Sokolovny proti ústí ulice Bezprašné do ulice Starodubečské, až blížící čas odjezdu autobusu v 16,49 hod. vybídl nás k ukončení siesty. Když v autobuse linky č. 240, v němž tentokráte neunikli jsme zaplacení nekřesťanského groše ve výši 30 Kč, jedna část naší skupiny vystupovala opět v Běchovicích, zopakovala se ranní absurdní příhoda, leč tentokráte s koncem nemilosrdným - ponechal jsem co zmeškaný hovor z čísla, jímž vtažen byl bych opět do vády, jež dá se řešit rozumnou domluvou mezi zdravím kypícími účastníky a jež by ukázal se co prkotina proti vzápětí přesně o minutu později následujícímu již proběhnuvšímu telefonátu, jenž zvěstoval mi, že oblíbený příbuzný z naší přízně skonal.
Cestu autobusem v 17,55 hod. do Trutnova nestrávil jsem tak vůbec probíráním zážitků z bezvadně připravené turistické akce, které se mnou sdílelo více než 200 dalších účastníků, nýbrž marným odoláváním vlnám intenzívni lítosti nad úmrtím blízkého.
A právě proto tuto reportáž věnuji Sašovi ze Rtyně, byť nemá a nikdy neměl nic společného s turistikou, člověku, jehož za téměř dvacet let poznal jsem co člověka slušného, poctivého a dobrého, čímž o něm řečeno je více nežli dlouhými proslovy při patetických loučeních.
Kam nedošel velbloud /18. 09. 2010/ aneb Umět si užívat, ale umět taky zabrat!
Rozpustilý začátek pochodu Kam nedošel velbloud zapříčiněn byl dvěma událostmi, jejichž kořeny zapuštěny jsou v žírné půdě méně starších i dávnějších dvou událostí: 1/ ze dne 19. 09. 1992, odkdy od první mé účasti pochod jsem si oblíbil a odkdy tak začala postupně klíčit vzájemná náklonnost mezi pořadateli a námi, 2/ z jiného zářijového data před ještě více lety, v jehož důsledku převzal ode mě od minulého týdne štafetu oslavenců Vláďa z Jilemnice.
Vše započalo již při ideálním, byť bohužel stále nedoceněném, spojení nejen na pochod - autobusem ve 04,41 hod. z Trutnova s možným přistoupením na Zelené louce a následně stejným dopravním prostředkem z Vrchlabí v 05,40 hod. s výstupem v dějišti pochodu Jablonci nad Jizerou v 06,25 hod.: poté co přistoupil v Jilemnici Vláďa, zapil jsem jeho přičiněním pracně rozžvýkané housky se salámem hltem rumu. Nato v prvním podlaží kulturního domu v Jablonci nad Jizerou přivítáni byli jsme nadvakrát manažerem pochodu Jirkou - Maruška jakýmsi jemným nápojem, Vláďa a já pak skleničkami zubrovky, jež chutnala velice, byť závanem dávné vzpomínky připomenula mi, jak jsem ve druhé polovině 70. let minulého století na chvilku kolaboroval s nepřítelem - při mé služební cestě vstoupil tehdy do kupé rychlíku Bratislava - Praha běžně oděný muž, po chvíli nabídl mi několikrát z obrovské baňaté láhve s nápisem začínajícím na "Z", leč s provoláním "Na družbu!!" s důrazem na měkké "ž", poté snažil se zapříst se mnou rozhovor, a když se mu to však nezdařilo, nikoliv však bohužel pro nějaký můj protiokupační odboj, nýbrž pro všeobecnou mou nechuť hovořit, znechuceně - žel i s baňatou lahví - z kupé odešel. To vše přehlušeno nyní bylo čerstvými zážitky se skutečnými přáteli.
Někdy po čtvrt na osm konečně odpoutali jsme se z onoho pohostinného místa a tradiční stoupání směrem z Jablonečka severovýchodním podstoupili jsme tentokráte po silničce, takže jsme si je o malinko prodloužili, neb červeně značená cesta z druhé strany rokliny přidružila se nám v místě slujícím Na Končinách zprava po kratším, leč prudším stoupání.
Skalní vyhlídka Stráž, také zvaná Strážník, dříve dokonce Strážní kámen pne se do nadmořské výšky 778 metrů. Nazývána tak je od četných strážních ohňů, jež udržovali tu přední strážci švédského vojska za třicetileté války. Dnes však Švédové měli podstatně jinačí starosti, totiž parlamentní volby, a hrozili nám místo nich Srbové, sic úspěšně, ale při Davis Cupu až v dalekém Bělehradě, proto vyšplhali jsme sem směle po krátkém zpočátku prudkém stoupání po východní její straně, byť regule pochodu to nevyžadovaly, dva další naše záměry však ano.
Když vychutnali jsme si pod oblohou sice ještě skoro zataženou, nicméně ničím nehrozící, výhledy dolů pod námi na Rokytnici nad Jizerou, rovněž proti nám na Lysou horu a vpravo na Kotel, usedla tříčlenná společnost o maličko níže na lavice ku společnému stolování, k němuž Vláďa vyňal z batohu žluté kalíšky a naplnil je narůžovělým šampusem.
Avšak ještě hlouběji - nejen v očích abstinentů - klesli jsme později, po sestupu ze Strážníku ještě asi o 300 metrů nadmořské výšky níže z kraje Sachrova hřebene do Rokytnice nad Jizerou. Na jejím počátku zušlechťovali dělníci cestu, náš však pobavil osamělý pisoár, tzv. "mušlička", volně vprostřed zeleně vlevo při cestě. V trafice proti radnici uskutečnili jsme svůj druhý záměr se Stráží spojený - zakoupení turistické vizitky stvrzující naši její návštěvu.
v kombinaci s oparem povalujícím se ještě v dolinách a s hustými, leč přátelskými oblaky na obloze se ze Stráže otevřely se poutníkům romantické pohledy na členitou krajinu pod nimi. Foto: L. Šlosar
jakýsi sloup připomínající totem minuli jsme ještě předtím, nežli počali jsme klesat do Rokytnice nad Jizerou. Foto: L. Šlosar
Možná že se nám v příštím prchavém pocitu do následujícího dlouhého stoupání nechtělo. Jenže takoví jsme my, i přes - v onen den oslav - několikerou koketérii s alkoholem, nebyla přece u nás turistika ztenčena, upozaděna, stejně jako vlastní konzumace proběhla s noblesou, nespojena s neovládáním se, obhroublostí, vulgárností, násilím, ničením a hulákáním.
Stoupali jsme tedy pozvolna skrze Rokytnici, až konečně v její hoření části připojila se k nám zprava - již předtím ještě pod Stráží protnutá - modře značená cestě a pozvala nás k následování doleva. Na onom místě zdržel jsem se krátce, byť za chladného počasí sňal jsem totiž z pod větrovky svetr a v šortkách snad letos naposledy obnažil jsem kolena. Stíhání mých dvou kolegů nadále sdílel jsem pak s Vaškem ze Žacléře, jenž mezitím mě došel.
Všichni nedlouho potom sešli jsme se v místech, kde nepokojné vody Huťského potoka, proti jehož toku postupovali jsme již od Rokytnice nad Jizerou, na délce dvaceti metrů načas stmelily se ve stříbřitou burácející stužku Huťského vodopádu. Po předešlém krátkém vzestupu pod vodopádem se následující stoupání umírnilo až do chvil, kdy cesta odklonila se u Huťské boudy z dohledu potoka doprava do opět strmého - více než půlkilometrového - výstupu po vzorně upravené cestě, na několika místech po schodech vyrobených z klád protínajících cestu, z něhož vysvobodilo nás sedlo pod Dvoračkami, kde očekávala nás kontrola pochodu.
Když po dalším prudkém stoupání v délce necelého půlkilometra zdrželi jsme se na zaslouženém občerstvení na Dvoračkách v chatě slující Štumpovka, kde s radostí otiskli jsme do našich vandrbuchů nová razítka, rozloučili jsme se s Vaškem a podruhé /poprvé poklesem od Sachrova hřebene do Rokytnice/ a nastálo také s oficiální trasou pochodu, neb po dohodě s pořadateli odklonili jsme se definitivně na vlastní trasu delší než oficiálních nejbližších 33 km.
Příjemně překvapilo mě, že v nadmořské výšce 1.140 m n. m. v čase poledním v mém úmyslně skromném oblečení bylo mi příjemně teplo. Tomuto počasí odpovídala i četnost turistů ve Štumpovce, jakož i po cestě na Harrachov. Překvapivě otevřené občerstvení na nedalekém rozcestí U Ručiček stálo za další zastavení spojené s razítkováním a tentokráte nezvykle s kávou, toliko já neodolal jsem kalíšku nápoje pro jeho lákavé označení medová slivovice.
namísto Huťského vodopádu vybral jsem místo ještě více proti toku Huťského potoka, kde jeho vody při pozvolnějším pádu nespojily se v tkanici, nýbrž ve stříbřité nitky. Foto: L. Šlosar
pozvolna, ale rád turista stoupající na místa zvaná Dvoračky zvyká si na výhled na dvě chaty vedle sebe, z nichž štědrou pohostinnost poskytne mu ta vlevo - Štumpovka. Foto: L. Šlosar
Rokytnici nad Jizerou a její okolí spatřili jsme taktéž ze Dvoraček a dokonce též jako v tomto případě z cesty těsně před rozcestím U Ručiček. Foto: L. Šlosar
Široká pohodlná cesta pozvolně klesající podél Ryzího potoka připomenula mi městské korzo, toliko zde na horách připadají mi lidé vždy jaksi sympatičtější. V hoření části Harrachova zastavili jsme v informačním centru KRNAP, čtyři razítka na zeleném polštářku stála za to, stejně jako nahlédnutí do stálé minivýstavy převážně a logicky věnované přírodě, byť přece jen zajímají mě více pamětihodnosti.
V pivnici U Krtka v Harrachově spočine oko návštěvníka na dobových tabulkách typu "Prosím o ticho, připravte si občanské průkazy" nebo na nápisech obsahujících doporučení buď hostím jako "Dej si ještě piva sklenku / kdo ví, co tě čeká venku" či samotnému majiteli "Příteli Jene Denku / sousedy a přáteli zvaný KRTKU / pij pivo s bobkem a jez bedrník / nebudeš stonat a budeš dlouho žít"od samého Krakonoše, nebo dokonce na ceduli s informací pro cizince nejasnou "Matoušek sobě Léta páně 1994", my však preventivně usedli jsme ke stěně s nápisy "Chráněné území" a především "Protialkoholní poradna".
pestrou výzdobu pivnice U Krtka v Harrachově dokládá i stěna s lahvinkami a s nápisy. Foto: L. Šlosar
Abychom získali další turistickou vizitku, bylo nám dále třeba ujít za hodinu a třičtvrtě přes 10 km. Jenže takoví jsme my, na jedné straně dokážeme si popustit uzdu svým laskominám, na druhé straně - je-li to potřeba - dokážeme téměř v zápětí pořádně zabrat.
Harrachov opustili jsme u Anenského pramene Anenským údolím, silnicí podél Mumlavy pozvolným klesáním doputovali jsme na most na Mýtě, za ním pak doleva obořili jsme na širokou cestou slující Planýrka, po níž vznesli jsme se zakrátko nad Jizeru. 6,5 kilometrový úsek na dohled kostela sv. Václava v Pasekách nad Jizerou překonali jsme za necelou hodinku v šíleném tempu, při němž našemu oku přece neunikly četné drobné potůčky ze svahů Kapradníka a Hromovky přes cestu padající dolů pod námi do Jizery, v závěru pak v osadě Havírně i za ní znenadání odkryté výhledy na krkonošské kopce přes řeku včetně zřetelného skaliska Stráže. Po prudkém stoupání na necelém půlkilometru vpadli jsme pak do Památníku zapadlých vlastenců v Pasekách nad Jizerou v těsném sousedství zmíněného kostela, kde po zakoupení turistické vizitky jsme si konečně těsně kol třičtvrtě na čtyři orazili - šest pěkných razítek do vandrbuchu.
Anenský pramen uvozoval Anenské údolí. Foto: L. Šlosar
širokou cestu Planýrku lemovala tu a tam i skaliska. Foto: L. Šlosar
Hospůdka Na Buďárce hnedle za Památníkem svým poklidem ostře kontrastuje s dosavadním naším spěchem. Nápisy ve výčepu "Pozor, je to tady samej pes" a tím spíše "Pozor, zlá žena" mýlí, naopak je tu bezpečno a právě ženská obsluha je vlídná. Místní maskot - paňák kdožvíproč zvaný Drešer polosedí pololeží na pravém sedadle před výčepem a po obejmutí se dokonce na mě usmívá.
maskot restaurace Na Buďárce /vlevo/ a autor aneb setkání po letech s odloženými dětmi bývá prý velice dojemné, zvláště jsou-li oba jeho protagonisté - především ten starší - dementní. Foto: neznámý kolemjdoucí
Nahlédli jsme ještě do zlatem třpytícího se interiéru otevřeného kostela sv. Václava a na hřbitov k hrobu písmáka a houslaře Věnceslava Metelky. Poté sestupovali jsme směrem ku Jizeře sledujíce střídavě krkonošské kopce před námi a nahoru plazící se veterány - vojenská auta, pokud chystalo se jejich osazenstvo obsadit Paseky, šlo dozajista o misi mírovou, protože nemnohý jeho člen, místo aby kropil nás samopalem, přátelsky se nás zakřenil.
v popředí krkonošských svahů připadá návštěvníku paseckého hřbitova majestát smrti obzvláště působivý, Metelkův pomník je onen se soškou poněkud vpravo. Foto: L. Šlosar
mírová mise vojenských veteránů dobývá právě kótu Pasek nad Jizerou. Foto: L. Šlosar
ještě poslední pohledy na krkonošské kopce a avanti dolů směrem k Jizeře. Foto: L. Šlosar
Dolní okraj Pasek nad Jizerou opouštěli jsme u jakéhosi šrotiště, kde uvedl nás do rozpaků jednoznačně adresovaný nápis "Romové, již tady nic neberte nebo bude mela. Neznalost čtení neomlouvá", neb jako neosloveným Neromům nechtělo se nám na následující asi tříkilometrový členitý úsek po mnohdy úzké stezce nad Jizerou s ničím se tahat, navíc i převážení plechů ve vlaku neobešlo by se bez obtíží a ke všemu, my jsme žádné plechoví nepotřebovali. Byť navrátilci z převážně vlastní trasy přece znovu v cíli vychutnali jsme si atmosféru pochodu s mladými pořadateli i účastníky ortodoxní tras, když ani já výjimečně neodmítl jsem kyselo.
Domů jsme pak cestovali s veselou myslí - s dvěma turistickými vizitkami v deskách a s nespočetnými zážitky v duši, v cíli potěšeni počtem 151 účastníků akce na celkem 3.450 kilometrech, z nich 135 pěších na celkem 2.592 kilometrech a 16 cyklistů na celkem 858 kilometrech ve věkovém rozpětí let narození od ročníku 1924 až po ročník 2007, a povzbuzeni slíbeným uskutečněním dalšího ročníku 17. 09. 2011, především pak s vědomím, že dokázali jsme si, že na členité trase dokážeme si stejně tak pokojně užívat, jako pořádně zabrat.
Lanškrounská kopa /11. 09. 2010/ aneb Lanškrounský dvoutucet a rudoltický máz navrch
Užuž to vypadalo, že si před cestováním na start 42. ročníku turistické akce Lanškrounská kopa do 169 km po železnici vzdáleného Lanškrouna nezvykle přispím. Jediný v úvahu připadající společník na trase Vláďa z Jilemnice mohl tamtéž přijet totiž nejdříve v 08,34 hod., k dostižení stejných závěrečných spojů postačilo mi přispěchat do Pardubic autobusem odjíždějícím z Trutnova v 05,45 hod. Jenže v kalendáři pochodů zmátly mě informace o startu -měl být v časovém rozmezí od 06,30 hod. do startu společného, jenž uváděn byl na 08,30 hod.
Z tohoto důvodu odcestoval jsem z Trutnova již vlakem ve 04,37 hod. s předešlým tříkilometrovým nadranním pěším putováním na hlavní nádraží. Když nastupoval jsem na provizorním autobusovém nádraží v České Třebové ve Slovanské ulice do zlehka zpožděného autobusu naprosto sám - i bez Jaroměřáků, kteří přijeli vlakem se mnou - a když jsem s autobusem vymanil se někde u Třebovic z husté mlhy a zkraje Lanškrouna sledoval jsem flegmatické zástupy zdejších obyvatel v poklidu plynoucí na start, shledal jsem, že podlehl jsem planému poplachu, což potvrdilo se u radnice na startu samém.
Když přece splnil jsem své poslání a zaprezentoval jsem Vláďu i sebe a zakoupil ještě pro nás oba v informačním centru posunutém z náměstí do ulice B. Němcové turistické vizitky, ukázalo se, že místo - s ohledem na počet účastníků nesmyslného - společného startu nabídli pořadatelé zevlujícím ještě účastníkům turistické akce a také účastníkům souběžně probíhající městské kulturní slavnosti oficiální zahájení, jež připadlo mi sympatické. Úvodní řečníci senátorka Ing. Ludmila Müllerová a krajský hejtman Mgr. Radko Martínek byli představeni bez uvedení politické příslušnosti a přes jejich příslušnost k rozdílným pólům politické scény a přes hrozící podzimní komunální a senátní volby hovořili stručně, bezkonfrontačně a k věci.
na samém počátku jejich tras mnohým právě nachomýtnuvším se pochodníkům do kroku a cyklistům do šlapání zahrála dechovka. Foto: L. Šlosar
takové "trma vrma", k jakému docházelo na startu turistické akce, v němž však jejich účastníci spolu nebojovali, nekomentoval ve svých památných rozhlasových přenosech ani Gabo Zelenay. Foto: L. Šlosar
oni ti politici, když do sebe pod zaklínadlem "Lepší je mýlit se se stranou, nežli bez ní" nepraží a když místo toho podpoří společně bez rozdílu politického spektra správnou věc, působí navenek naprosto sympaticky. Foto: L. Šlosar
Nato ještě vyfotografoval jsem si pomník z války prusko-rakouské v roce 1866 v areálu kostela sv. Máří Magdalény - již za asistence Vládi, jehož těsně před kostelem jsem málem minul. Poslední záležitost, kterou jsme před odstartováním neoddálili, byl přípitek švestkovicí k jistému jubileu, jež s ohledem na následné relativně svěží mé počínání na pochodu hrozilo nastat a také nastalo obden později a jehož prapříčina bohudík ublížila tomuto světu podstatně méně než atentát v Sarajevu, výstřel Aurořin či narození Hitlera.
Ulice Dobrovského za podpory modrých turistických značek šťastně - protože nepříliš pletli jsme se na cyklostezce hojně projíždějícím cyklistům do cesty - vyvedla nás z města mírným klesáním do obce Albrechtice. Při mé jediné účasti na tomto pochodu před třemi lety bočil jsem zde tehdáž doprava na trasu 35 km. Jelikož pro dnešek pro omezenější časové možnosti a z důvodu zpestření, jež navrhl Vláďa a jež i jako schizofrenik jsem jednomyslně si odsouhlasil, zvolili jsme trasu 25 km, tedy nikoliv kopu kilometrů, nýbrž něco více než dvoutucet, vybrali jsme se doleva proti toku říčky Moravské Sázavy po silnici, jež postupně zúžila se v sympatickou silničku místo automobily frekventovanou nejvíce účastníky cyklotras, namnoze v síle rodin, v některých případech s připojenými přívěsy k bicyklům s robaty uvnitř, která po desítkách let již v mém věku budou se tak chlubit často padesáti i více účastmi na Lanškrounské kopě.
barokní památka na kraji Lanškrouna a pozvolna svažující se cyklostezka do Albrechtic - v jejich znamení odehrávaly se úvodní naše kroky. Foto: L. Šlosar
Na jednom místě připojily se k nám zprava žluté turistické značky, po kterých před třemi lety sešel jsem sem na trase 35 km, v naprostém mlčení setrvaly s námi něco přes kilometr, nato pak spěšně odkvapily doleva a zanechaly nás opět v péči svých sester barvy modré. Zanedlouho zbrzdila naše kroky změť bicyklů a barevně oděného člověčenstva, které signalizovaly kontrolu a občerstvení pivem, jež opět doplnil obsah mé placatice. Zde odpojila se ze silničky doleva cyklotrasa 20 km, ještě než však začali jsme se radovat z toho, že silnička se uvolnila, po překročení Moravské Sázavy odbočili jsme záhy i my po vlastním značení zajištěným toliko namalovanými šipkami, jež bylo neuvěřitelně úsporné, přece však nenechalo by nás tápat ani za nepřítomnosti jiných pěších účastníků na trase především z řad omladiny.
na kontrole při toku Moravské Sázavy vůkol odpočívají spokojení turisté a vprostřed štíhlý pořadatel v modrém připraven je lapat příchozí, aby jim v itinerářích rozsahu brožurky potvrdil průchod skrze kontrolu. Foto: L. Šlosar
takový či podobný charakter měla silnička od Albrechtic vzhůru proti toku Moravské Sázavy, vyprázdnila se však prakticky až nad kontrolou, níže by si laskavý čtenář musel přimyslet skupinky cyklistů. Foto: L. Šlosar
Z obce Halda na vrcholu pozvolného stoupání lesnatým terénem pokračovali jsme dále po příjemném travnatém terénu pod oblohou, jejíž světlou modř narušovaly jen tu a tam na obzoru skupinky bělavých mraků prostých zjevně nepřátelských úmyslů, za teploty svědčící svižné chůzi a při utěšených výhledech do dálek, jež před třemi lety neměl možnost jsem si vychutnat, neb tehdy stíhán jsem byl hrozbami deště a chvílemi pak sužován jím samým.
Za samotami Zlomy sestávajícími z dřevěných chalup s mohutnými štíty, z nichž nápis na jedné z nich očíslované dvacítkou dokonce podbarvoval atmosféru českého prostředí tím, že budova byla "na prodej" - opravdu nikoliv "for sale", skrze další krajinu, jež oku turistovu opět umožňovala spočinutí na rozsáhlých zelených plochách, prolnutých tu a tam malými žlutočervenými obrazci nepravidelných tvarů zobrazující lidská sídla a zakončených modravými kopci na obzoru, pro něž po většinou neznali jsme pojmenování, doputovali jsme do osady Stežník. Odtud svažovala se cesta pozvolně do Horní Čermné, na jejímž východním okraji levotočivý oblouk - po předešlém jemném upozornění na nápise na stromě - setrvačností nás vymrštil doprava do žlutavé budovy s červeným nápisem "KOUPALIŠTĚ", kde k podlouhlým lavicím nakrátko připoutalo nás pivo konečně již točené.
té naší nádherné lehce zvlněné české krajiny se zelenými lučinami, žlutočervenými domky charakterizujícími lidská sídla a s kopci na samém obzoru se její milec nikdy nenasytí, krmit pohledy na ni mohl se například před Horní Čermnou. Foto: L. Šlosar
putující napojila i nasytila zdánlivě obyčejná a domněle nevýrazná dřevěná stavba v areálu hornočermenského koupaliště. Foto: L. Šlosar
Ve středu Horní Čermné dlouhá šipka vprostřed silnice posunula nás směrem východním a po několika metrech svěřila nás do opatrování červených značek, jež doleva ze silnice odvedly nás do lehce se zvedajícího terénu kol ohrad s pasoucími se koni. Nad nimi zpětnými pohledy ve směru severovýchodním počaly se nám odkrývat kopce, pro něž dík jejich výrazným do daleka patrným dominantách nalezl pojmenování Vláďa - zleva doprava Suchý vrch a Buková hora. Za křížem po krátkém stoupání skrze zalesněný úsek zčistajasna již skrze stromy objevila se před námi obrovská žlutá zeď - kostel Narození Panny Marie, jenž zakrátko průhledem skrze mřížoví za otevřenými dveřmi umožnil nám shlédnout prostý oltář a dva oltáříky postranní.
Na Mariánské hoře probíhala pouť a také hlavní kontrola, při níž poseděli jsme krátce a vedle piva a zbylého obsahu placatice rovněž nasávali jsme za poslechu písniček Michala Tučného atmosféru pochodu prostřednictvím pohledů na spokojené účastníky pochodu konzumujících četnou nabídku poživatin z okolních stánků, kteří by možná v běžném životě stran způsobu přerozdělování hrubého domácího produktu či pohrdinšťování bratří Mašínů se těžce poškorpili, nyní však naladěni na společnou vlnu užívali si slastí turistické akce, i v tom spočívá jejich přednost, že lid český mnohem více spojují, nežli by je rozdělovali.
další uklidňující scenérie objevily se před pochodníky v blízkosti Mariánské hory. Foto: L. Šlosar
poutní místo, kontrola turistické akce a reprodukovaná country hudba s písničkami Michala Tučného - to vše se na Mariánské hoře pěkně rýmovalo. Foto: L. Šlosar
Nejen mokem, nýbrž a především výhledy na Lanškroun a přenádhernou krajinu za ním směrem jižním povzneseni sestupovali jsem nato pozvolna po západním kraji Horního a Dolního Třešňovce, přičemž - nežli nás modré značení pozvalo na silnici procházející středem již Dolního Třešňovce, na níž již setrvali jsme až do příchodu do města - neponechali jsme vpravo před námi bez povšimnutí bílou věž s červenou střechou, jíž zvolili jsme si později ku zpestření našeho pobytu v okolí Lanškrouna.
Ve městě samém zaskočili jsme nejprve do muzea v zámku pro razítko do turistického deníku, posléze nahlédli do otevřeného kostela sv. Václava, opatrně obešli místo vymezené pro hry určené pro děti, v ulici Školní na náměstí ústící s respektem čarodějnice s koštětem obešli a opět na náměstí v cíli trasy 25 km ohlásili se. S diplomem a keramickou medailí zdrželi jsme se na přeplněném náměstí krátce, abychom shlédli přehlídku veteránů - automobilů, motocyklů i mopedů, pro něž všechny mám slabost, neb připomínají doby, kdy jejich rychlost nedávala tolik možností k zabíjení, kdy člověk člověku nebyl ještě na silnicích vlkem a kdy automobilismus nebyl takovou snobárnou, jako namnoze je nyní.
než opustili jsme turistice zaslíbené sídlo Lanškroun, shlédli jsme v rámci městské slavnosti přehlídku veteránů, připomínající doby, kdy se na silnicích toliko nezabíjelo, neb bezohlednost a sobecký individualismus nebyl tolik ještě vzýván. Foto: L. Šlosar
Kdybychom nechali se ulicí Nádražní zavést se až k nádraží a nasedli do vlaku Lanškroun opouštějícího v 15,17 hod., měli bychom dozajista pocit, že zdařilému dni něco přece jen chybí. Proto opustili jsme Lanškroun na jeho jihozápadním okraji, jenž ještě po jeho nevábné průmyslové zóně obemkli jsme krátce a stromořadím prudčeji a prudčeji stoupali jsme na Zámeckou horu.
Po našich levicích červenaly se střechy moderního sídliště Zámeček - součásti to obce Rudoltice, obsahujícího 332 bytů, v jejichž důsledku počet obyvatel obce stoupl od roku 2001 z devíti set na patnáct set, a jež postaveny byly za bývalého starosty za natolik zpochybňovaných okolností, že zmíněný stojí před soudem ve Svitavech a stojí si co ředitel elektrárny ve filmu Kadára a Klose Obžalovaný, aniž bych se - hlouběji věci neznalý - dále troufal pouštět se do bližších přirovnání, tím méně postiženému stranil či naopak jej hanil.
Na samém vrcholu stoupání skrze stromy probleskla bílá věž, na jejímž horním konci ukázala se červená střecha, ona věž, kterou sledovali jsme již na boku obou Třešňovců. Pro člověka s mizernou vizuální představivostí je obtížné si představit, že prv jednalo se o jedno ze čtyř věžovitých nároží zámku postaveného v letech 1700 - 1712 stavebníkem Janem Adamem Ondřejem z Lichtenštejna, kterýžto původní zámek měl tvar velkého písmene "H" se čtyřmi nadzemními podlažími a 14 velkými místnostmi v každém z nich, přičemž centrální budova měla ještě páté podlaží. Prokletím zámku byly požáry - první již v roce 1714 vzniklý nedbalostí řemeslníků, druhý v roce 1718 zapříčiněn byl bleskem. Protože Lichtenštejny finančně deptaly náklady na obranu jejich panství na jižní Moravě proti Turkům, v obnově již nepokračovali, po zbourání zámku v roce 1750 v roce 1802 nechali toliko upravit jedinou věž.
velké množství vizuální představivosti vyžaduje vybavit si tuto věž současného rudoltického zámečku co jednu ze čtyř nárožních věží mnohem většího původního zámku ještě s centrální budovou. Foto: L. Šlosar
Útroby zámečku překvapily nás převelice mile, neb nacházela se v nich restaurace, připomínka to dob největší slávy zámečku ve 2. pol. 19. stol., kdy tu prosperoval výletní hostinec rodiny Kaupe, využívající i pěkně upraveného okolí. Podle čekání na pivo dělím v jejich extrémech restaurace na "restaurace s přídělovým systémem na pivo", kde člověk čeká na další pivo bezmála, až vypijí to svoje všichni, kteří si ho objednali předtím, a na sympatičtější "paternostery", t. j., kde před hostem přistane další pivo těsně před posledním douškem piva předešlého. Již nedomnívám se, že druhý typ vlastní je pouze pivnicím, neb v oněch požehnaných prostorách strávili jsme jeden a půl hodiny, než jsem na poslední chvíli dopil poslední pivo tak trochu navíc, jímž objem piv zde vypitých doplnil jsem na něco přes jeden český máz. Společnicí byla nám paní Zdena z Prahy, příjemnou památkou jsou nám tři razítka od paní kastelánky, do jejíž prováděcí doby bohužel dobou svého pobytu netrefili jsem se.
ve velice útulné restauraci s příjemnou obsluhou uvnitř před mnoha desítkami let osiřelé věže rudoltického zámku nejenže pilo se pivo, ale také razítkovalo se a vandrbuchy se prohlížely. Foto: L. Šlosar
Poté kol překážkové dráhy skautského střediska Zubr Lanškroun přibyli jsme na kraj staré zástavby Rudoltic, kde zastavili jsme u nenápadného a neoznačeného pomníku na hrobě pruského hulána z roku 1866, nacházejícího se nad křížem ve svahu ke kostelu sv. Petra a Pavla ve směru od středu obce.
prostory parku evidentně opanovalo skautstvo, jež natolik spjato je s přírodou, že i pro překážkovou dráhu použilo přírodní materiál v co nejpůvodnější podobě. Foto: L. Šlosar
Cesta nazpět vlakem na vlakové nádraží ve Dvoře Králové nad Labem proběhla naštěstí bez rušivých vlivů, nemusel jsem tedy po přestupech v České Třebové a Pardubicích operativně pro případ zpoždění volit jednu ze tří nouzových alternativ - 1/ vystoupit předtím raději v Jaroměři a dojet bezpečně, byť později, domů rychlíkem, 2/ dojet až do Staré Paky a dojet bezpečně, byť ještě později než z Jaroměře, domů dalším rychlíkem či 3/ vystoupit opožděně na vlakovém nádraží ve Dvoře Králové nad Labem, ale nikoliv zas tak pozdě, abych nestihl ve městě na autobusovém nádraží aspoň poslední autobus od Prahy, nýbrž vystoupil jsem na vlakovém nádraží ve Dvoře Králové nad Labem, natolik včas, že odjel jsem v pohodě přímo do Trutnova autobusovou linkou č. 690332 natolik v dobré kondici, že na druhý den v neděli ještě s manželkou vystoupal jsem z Pece pod Sněžkou Obřím dolem na Sněžku a zanechal tak ve svých podmínkách příjemné vzpomínky na kompletní turistický víkend.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Výlet do středních Čech /30. 10. 2010/ aneb HISTORICKÝM KUTNOHORSKEM /napsala Maruška Beruška/
Výlet do Českého ráje /30. 10. 2010/ aneb ROTŠTEJN /napsali Jarda a Alča z Trutnova/
Výlet do Českého ráje /27. 10. 2010/ aneb ZE SEMIL DO JIČÍNA /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Podkrkonoší /23. 10. 2010/ aneb KUMBURK /napsali Jarda a Alča z Trutnova/
Výlet do Kuksu /10. 10. 2010/ aneb KŘÍŽOVOU CESTU 21.STOLETÍ "PŘÍBĚH UTRPENÍ A NADĚJÍ ČLOVĚKA" /napsala Maruška Beruška/
Výlet do Orlických hor /09. 10. 2010/ aneb PODZIMNÍ TOULÁNÍ ORLICKÝMI HORAMI /napsala Maruška Beruška/
Výlet do Poohří /09. 10. 2010/ aneb HAZMBURK /napsala Alena z Jičína/
Výlet do Jizerských hor /02. 10. 2010/ aneb TANVALDSKÝ ŠPIČÁK /napsala Alena z Jičína/
Výlet na jižní Moravu /02. 10. 2010/ aneb V PAVLOVSKÝCH VRŠÍCH /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Krkonoš /25. 09. 2010/ aneb NA SNĚŽKU /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Krkonoš /25. 09. 2010/ aneb LVÍM DOLEM /napsala Alena z Jičína/
Turistická pouť na Zvičinu - Loučení s létem /18. 09. 2010/ aneb NA KOLECH NA ZVIČINU /napsal Jan z Jičína/
Výlet do středních Čech /30. 10. 2010/ aneb Historickým Kutnohorskem /napsala Maruška Beruška/
Je sobota 30. 10. 2010 a jelikož náš zuřivý reportér se doléčuje, vyrážíme za vizitkami v oslabení.
Ve 4.14 hod tedy nasedám do vlaku a jedu do Kolína. Ve Staré Pace vždy kupujeme capuccino z automatu, ale tentokrát s kolegou, jenž přistoupil cestou, až v Chlumci, a tu vidíme, že s námi jela naše bájo kamarádka turistka Jozefína s manželem. Vyběhnu z vlaku a jen se dovídám, že jedou do Prahy a pak někam. No a my jsme v 7.10 hod v Kolíně a já vzpomínám, že zde bude za chvíli Vánoční pochod s bájo atmosférou. Jelikož je čas, posnídáme a v 7.59 hod popojedeme do Hlízova. Odtud konečně pěšky po silničkách k zámku Kačina. Je hezky slunečno, ale v trávě je šediváček. K zámku přicházíme akorát na začátek otevírací doby. Koupíme vizitku, razítko a pohled. Uděláme několik fotek krásně nasvíceného zámku v ranním slunci.
Zámek si nechal v letech 1806-1824 postavit jako svoje reprezentační sídlo tehdejší nejvyšší purkrabí Království českého Jan Rudolf Chotek. V pravém křídle zámku je umístěna nedokončená kaple a zámecké divadlo, dostavěné až v polovině 19. stol. V levém křídle se nachází Chotkovská knihovna s více než 40.000 svazky.
Po nečekaném objevu červené značky místo plánované silnice, jdeme zámeckým parkem a dále přes Nové Dvory, Malín, Sedlec - zde nakoukneme a dáme razítko v bývalém cisterciáckém opatství - chrámu Nanebevzetí Panny Marie, úžasné stavby, a místo prohlídky Kostnice, hurá do Kutné Hory, malebným údolím potoka Vrchlice.
V Kutné Hoře na infocentru nezbytné vizitky - chrám sv. Barbory, Vlašský Dvůr a Sion, procházka městem po památkách, kde by se dalo chodit a fotit celý den. Ale my míříme dále pro stižení dřívějšího spoje domů, popojíždíme asi půl hoďky "vyhlídkovou " lokálkou na malou zastávku u obce Týniště. Odtud silnicí do Chlístovic na červenou, která nás dovede na zříceninu hradu Sion, místo posledního boje husitů pod vedením Jana Roháče z Dubé.
Udolím potoka Bahýnka do Polanky, odtud silnicí přímo do Malešova, kde v místní restauraci zaháníme trochu žízeň a únavu a pak dále znovu po červené k Velkému rybníku a údolím říčky Vrchlice podél mnoha starých, rozbořených bývalých mlýnů znova do Kutné Hory. Ve tři čtvrtě na čtyři na autobusové nádraží, ve čtyři odjezd autobusem do Kolína a podvečerním spěšňákem zpět do Trutnova.
zámek Kačina. Foto: M. Vrabcová
před námi jsou Nové Dvory. Foto: M. Vrabcová
Vrchlice. Foto: M. Vrabcová
celkový pohled na Kutnou Horu. Foto: M. Vrabcová
detail chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Foto: M. Vrabcová
z hradu Sionu zbyly jen rozvaliny. Foto: M. Vrabcová
reliéf Jana Roháče z Dubé na rozvalinách Sionu. Foto: M. Vrabcová
místní lidová tvořivost v údolí Vrchlice. Foto: M. Vrabcová
ještě jednou chrám sv. Barbory - tentokráte z větší vzdálenosti. Foto: M. Vrabcová
velký skalní reliéf Jaroslava Vrchlického. Foto: M. Vrabcová
Moc jsme si přáli se ještě potkat s Jozefínou a opravdu sedíme tak, abychom je viděli přijíždět, v Chlumci nad Cidlinou máváme a přistupují k nám a vypráví zážitky z prohlídky Karlštejna a jak spěchali na vláček. Povídáme, venku se pomalu stmívá a ve Staré Pace se loučíme. Byl to moc hezký den. Celkem 28 km.
Výlet do Českého ráje /30. 10. 2010/ aneb Rotštejn /napsali Jarda a Alča z Trutnova/
V sobotu přesně v 6.16h. jsme vyjeli vlakem, s jedním přesedáním, do stanice Dolánky u Turnova. Jednalo se o zastávku se zastavením pouze na znamení, proto jsme se mírně obávali ( kvůli chybějícímu zastavovacímu tlačítku ), aby výstup v plánované stanici vůbec proběhl. Obavy byly ale díky příjemnému průvodčímu naprosto zbytečné. Dokonce s námi vystupovala početná a veselá skupinka starších turistů. Ti ovšem zamířili opačným směrem než my, a to na hrad Frýdštejn nad Malou Skálou.
Po klasickém zahájení výletu pokřikem "Zdrávi došli" jsme se vydali kolem Dlaskova statku, přes park, podél Jizery. Na jejím náhonu jsme se napojili na ZTZ a po (nikdy nechybějícím) bloudění jsme se zkratkou přes skály napojili na ČTZ. Ta nás po 2 km dovedla do Klokočských skal.
Přes nespočet vyhlídek a mírně stoupavým terénem jsme došli ke Klokočským průchodům. Protože naše další kroky jimi nevedly, jen jsme nahlédli do vskutku úzkého skalního průchodu a navštívili nově otevřenou restauraci Klokočka. Po výborné klobáse a pivku jsme se napojili na ŽTZ směr hrad Rotštejn. Celou cestu se kolem nás tyčily skalní bloky impozantních velikostí a tvarů. Rotštejn nás překvapil svou zachovalostí - průchozí chodby, kamenné schody, vytesané díry ve zdech po trámech, černá kuchyně, studna,....To vše k vidění po zaplacení pouze dobrovolného vstupného. Veškeré popisy, včetně historie, byly popsány v průvodci, který jsme obdrželi od kastelána. Po zakoupení turistických vizitek a známky jsme pokračovali dál po ŽTZ přímou cestou na vrch Kozákov ( 744 m. n. m.).
Stoupání na Kozákov bylo zprvu celkem normální. Krátké spočinutí nabídla lavička U Radostné studánky. Studánka za dávných dob sloužila co zdroj pitné vody pro místní obyvatele. Ovšem stoupání od těchto míst nabralo poměrně dosti na prudkosti. Na vrcholku jsme tak byli coby dup. Po popadnutí dechu jsme se uvedli do lidské podoby a již klidným krokem zamířili na procházku po vrchu. Škoda jen, že do okolní krajiny se začala natahovat nízká oblačnost, protože výhledů jsme si tím pádem moc neužili. Jen matně jsme tušili obrysy Trosek a Ještědu. Chvíli jsme také poseděli ve zdejší restauraci.
Z Kozákova jsme pokračovali po ČTZ do Komárova a odtud po ŽTZ do Semil. Tady jsme měli hodinu čas, díky čemuž jsme si prošli město.
V 18.00 jsme už seděli ve vlaku. Ač byla trasa dlouhá jen 16 km, spoustu jsme toho viděli a poznali a více než příjemně strávili sobotní den. Takže "Zdrávi došli!".
Výlet do Českého ráje /27. 10. 2010/ aneb Ze Semil do Jičína /napsal Jan z Jičína/
Město SEMILY zdobí ve středu 27.10.2010 v 8:30 modrá obloha, nad řekou místy táhne se lehký opar. Pár chodců, kteří pohybují se právě na mostě, si turisty v neznačkovém oblečení, jenž už chvíli pohlíží k soutoku Jizery s Oleškou, vůbec nevšímá. Nikdo netuší, že přijel on před chvílí autobusem z Jičína, stačil už zastavit se u Husova sboru, Riegrova pomníku i sousoší Antala Staška a Ivana Olbrachta a zvažuje právě, zda k domovu vydá se pěšky po modré přes Nedvězí, nebo delší cestou po zelené přes Čikvásky.
Jak asi čtenář správně tuší, ten turista - to jsem já. Odkrojil jsem jeden volný den, abych si zcela sám užil podzimní krajiny v místech důvěrně známých. Od mostu vede mne modrá značka současně se zelenou, a tak mám ještě posledních pár minut na rozmyšlenou, po půl kilometru se značky rozdělí. Vybírám (jak rodinní příslušníci správně předpověděli) značku zelenou. Vede kolem zahrádkářské kolonie. Překonávám první stoupání, přitom stále ohlížím se k údolí řeky. Kolem remízů s barevným listovím dostávám se na polní cestu, tráva kolem je ozdobena jíním, kaluže snadno zlákají mne vyzkoušet mohutnost ledu, kterým pokryty jsou. (Činím tak opatrně, boty zůstanou nepromáčené.) Terén je mírně zvlněný, malebná krajina dává mi do cesty další lesíky, blížím se k lidským stavením, jež náleží do osady ČIKVÁSKY.
Husův sbor v Semilech. J. Vaníček
socha Františka Riegra. J. Vaníček
syn a otec - Ivan Olbracht a Antal Stašek. J. Vaníček
Oleška ústí do Jizery. J. Vaníček
uvítání v Čikváskách. J. Vaníček
domek v Čikváskách. J. Vaníček
Dál jdu po asfaltové silničce. Mám příležitost porovnat odlišný vztah dvou druhů sudokopytníků ke kolemjdoucímu lidskému jedinci: srna zpanikařila a rozběhla se loukou neobyčejně rychle, přičemž často měnila směr, krávy dobrácky pohlížely na mne bez pohnutí vleže i vstoje. V 9:50 přicházím k rozcestí NA KAMÍNCE, kde přecházím ze zelené značky, jež míří do Jilemnice, na žlutou, jež povede mne až do Lomnice. Sestupuji do údolí Olešky po úzké místní komunikaci, na miniaturní místní tabuli je nápis "Pupíkov", který sice není v mapě, avšak mne nepřekvapuje, když kráčel jsem tudy v posledních letech vícekrát. V obci KOŠŤÁLOV opouštím na chvíli žlutou značku, abych si došel vyfotit kostel sv. Jakuba, poblíž kterého dopřeji si malou svačinu z domova. V 10:15 uvádím zas organismus do pohybu a mířím k vlakovému nádraží napojit se zas na turistické značení.
turista byl provázen přátelskými pohledy. J. Vaníček
název, který v mapě nenajdeme. J. Vaníček
Oleška v Košťálově. J. Vaníček
kostel sv. Jakuba v Košťálově. J. Vaníček
Žlutá značka, jež vedla původně kamenolomem, byla odkloněna; změny povšiml jsem si prvně v létě 2005, kdy se dvěma syny šel jsem tudy z Jilemnice.
Pak po silnici jdu do kopce něco přes kilometr. Vpravo začíná hlubší les, je třeba do něj zabočit. Okolí lesní cesty se proměnilo (mýtní porost udělal místo pro novou výsadbu), značka nikde, přesto opouštím silnici. Když zjišťuji, že cesta vede zpočátku tyčkovinou a později kmenovinou skutečně k Želežskému potoku, dostaví se příjemný pocit, že jdu správně. Procházím poklidnou osadou ŽELECHY, všímám si památníku obětí první světové války, lesní a poté polní cestou přicházím k osadě NOVÉ DVORY. U kapličky Panny Marie kontroluji rozcestník: po modré ze Semil bych ušel osm kilometrů, já absolvoval jsem o pět více.
Žlutá i modrá vedou do LOMNICE NAD POPELKOU. Na náměstí jsem v pravé poledne. Restaurace "Praha" nabízí dršťkovou polévku, kterou si dopřávám se dvěma rohlíky. Vydatnou tekutou potravu tentokrát neprokládám žádnými nápoji, v samoobsluze kupuji jedno lahvové pivo z blízké Nové Paky - na potom. Pro zbytek cesty nabízí se značka červená, jež z náměstí vede pár set metrů ke Košovu, avšak u restaurace "Na Karlově" nabírá směr k vlakovému nádraží.
Odcházím z města po silničce vedoucí ke Chlumu, po pár stech metrech opouštím místní komunikaci, abych lesní a polní cestou přišel na vrch TÁBOR (678 m), k němuž vedou od konce 19. století kapličky křížové cesty. Sestupuji severním směrem lesem po červené do obce KYJE. Za krátkým lesním úsekem u rozcestí RANČ KAMENEC hodí se pivo v Lomnici zakoupené. Ze ŽELEZNICE jdu přes TĚŠÍN a VALDICE, pokračuji lipovou alejí, JIČÍN je již na dohled.
Želechy - památník obětem první světové války. Foto: J. Vaníček
kaplička v Nových Dvorech. Foto: Jan Vaníček
radnice v Lomnici nad Popelkou. Foto: Jan Vaníček
Tábor. J. Vaníček
zvonička v Kyjích. J. Vaníček
Pár chodců, kteří pohybují před 15. hodinou na Valdickém předměstí, si turisty v neznačkovém oblečení vůbec nevšímá. Nikdo netuší, že odkrojil jeden den z letošního kalendáře, aby se zaradoval z proměn podzimní krajiny během pěší túry ze Semil do Jičína dlouhé 28 kilometrů.
Výlet do Podkrkonoší /23. 10. 2010/ aneb Kumburk /napsali Jarda a Alča z Trutnova/
Sobotní počasí se podle rosniček mělo vydařit, tudíž jsme si naplánovali výlet na zříceninu hradu Kumburk. V 8.16 h. jsme spěšným vlakem vyjeli do Staré Paky a odtud po jednom přestupu do Syřenova. Podle původního plánu jsme chtěli jít ze Syřenova přímo na Kumburk a to po ŽTZ. Vzpomněli jsme si ale, že když projdeme vesnicí po silnici, měli bychom narazit na známou hospodu Klepanda na rozcestí turistických cest pod Kumburkem. A tak se i stalo. I když po menším tápání a bloudění...
Na Klepandě nás přivítal naprosto plný lokál. I přesto se dvě místečka pro dva veselé turisty našla a my jsme tu asi na jednu hodinu spočinuli.
Od Klepandy jsme se napojili na ČTZ, která nás spolehlivě dovedla ke stoupání na hrad Kumburk. Zde jsme byli velice překvapeni množstvím turistů, na Kumburku nevídaným. A i když bylo na zdejší vyhlídce narváno, přeci jen jsme se na kousíček vešli, abychom se podívali z výšky na Český ráj. Byla vidět rozhledna Tábor, zřícenina hradu Bradlec, vrch Zebín u Jičína a dokonce i Trosky. Ovšem zbytek, jako Ještěd, Černá hora apod. jsme mohli jen tušit, protože vzdálené okolí bylo celé zahalené v oparu.
hrad Kumburk, zal.kolem r.1300. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
rozhledna na Kumburku. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
krajina nad Starou Pakou. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
Po symbolickém přiťuknutí na oslavu narozenin, které ten den slavila ženská polovička naší dvojice, jsme se vydali na cestu do Staré Paky, a to po ZTZ. Cesta vedla zprvu po silnici a kolem kravína, aby posléze přešla v příjemnou polní cestu s výhledy na krajinu, která živáčka ten den možná ještě ani nespatřila.
Poseděli jsme ještě na chvíli na kládách u lesa a naslouchali tichu přírody. Poté už to byl jen kousek do Staré Paky, na večeři do hospůdky a v 18.39 h. vlakem do Trutnova.
Výlet do Kuksu /10. 10. 2010/ aneb Křížovou cestu 21.století "Příběh utrpení a nadějí člověka" /napsala Maruška Beruška/
Jelikož hlásí ještě hezké počasí, vydáme se v neděli 10.10. v 8.32 hod busem okružní jízdou z Trutnova přes Hajnici, Dvůr Králové nad Labem do Kuksu. V 9.30 hod vystoupíme z busu a už pomalu klesáme do Kuksu. Sejdeme po schodech lemující tekoucí vodou. Přes můstek vystoupáme k zámku, špitálu, kostelu s rodinnou hrobkou rodu Šporků. Prohlédneme zámeckou zahradu vzorně posečenou a sestříhaným plůtkem v podobě bludiště. Dále je zde sochařská výzdoba od Matyáše Bernarda Brauna - alegorie ctností a neřestí a jiné. Po prohlídce pokračujeme od břehu Labe po červené turistické trase (směr Braunův betlém), na již zmíněnou křížovou cestu vystoupáme od silnice a za viaduktem se již rozprostírá výstava nádherných velikých soch.
Křížová cesta na Kuksu byla slavnostně otevřena dne 4. 10. 2008 .Příběh utrpení a nadějí člověka, který je nainstalována ve volné přírodě nedaleko obce Stanovice, sochy jsou ztvárněné v hořickém pískovci, tradičním kameni tohoto kraje, 15 díly významných českých sochařů tří generací s blízkým vztahem k východním Čechám. Bohužel v dubnu roku 2008 ve věku 78 let zemřel Vladimír Preclík - sochař tvůrce projektu - a tím se nedočkal dokončení nádherného projektu.
Po shlédnutí soch a čtení názvů pokračujeme po žluté turistické značce na Braunovy reliéfy a volné plastiky v Novém lese tzv. Betlémě.No a potom po červené dojdeme do Dvora Králové nad Labem. Stihneme pivko z místního pivovaru jménem Tambor a ve 12,40 hod. jedeme busem domů.
Moc hezký výlet v délce 15 km.
Výlet do Orlických hor /09. 10. 2010/ aneb Podzimní toulání Orlickými horami /napsala Maruška Beruška/
Je sobota 9.10. a my vyrážíme na dlouho plánovaný výlet Luďkem, který zařídil Vaška ze Žacléře jako řidiče, k němuž Vláďa připravil trasu a já. Jenže Luděk se nám nachladil a my jedeme sami a velice s ním trpíme, neboť víme, jaké to je být v sobotu doma. V 6.15 hod přistupuji v Trutnově jako poslední pasažér, neboť Vašek už dojel pro kolegu do Jilemnice, a můžeme už rovnou frčet do Rokytnice v Orlických horách, kde jsme v 7.40 hod vystoupili a zakoupili první vizitku v trafice. Rozdělíme se, Vašek zajede ke známým zaparkovat auto a my na hřbitov vyfotit krásný pomník dle návodu od Luďka.
PAMÁTNÍK PRUSKO-RAKOUSKÉ VÁLKY.
Památník byl postaven v r. 1898 na městském hřbitově v upomínku obětí prusko-rakouské války v r. 1866, kteří se v Rokytnici léčili nebo zde na následky zranění zemřeli. Dnes je pomník ústředním bodem pietního místa z roku 2000 /citováno z webových stránek Rokytnice nad Orlicí/.
pomník z války prusko-rakouské války roku 1866 na hřbitově v Rokytnici v Orlických horách. Foto: M. Vrabcová
detail pomníku z války prusko-rakouské války roku 1866 na hřbitově v Rokytnici v Orlických horách. Foto: M. Vrabcová
Po zdařené akci se vrátíme na náměstí a v obchodě dáme pitný režim v dětském koutku a razítko k vizitce. V 8.30 hod vyrážíme na trasu. je sice chladno, ale krásně, svítí sluníčko a nádherná paleta barevného podzimního dne.
Trasa: Rokytnice v Orlických horách - Dolní Dvůr - Kunvald - Žamberské lesy - Bartošovice v Orl. - Vrchní Orlice - Malá Strana - Neratov - Vysoký Kořen - Hadinec - U Černodolské rezervace - Pevnost Hanička - Panské Pole.
V 10 hodin docházíme do Kunvaldu je to vesnice v malebném údolí Horského potoka, je spojena se vznikem Jednoty bratrské, kterou tu v roce 1457 založil bratr Řehoř. Dnes je zde stálá expozice s pamětní knihou, vedenou od r. 1910. Nedaleko bratrského sboru je pomník J. A. Komenského. Je zde možno zakoupit vizitku.
domek prvního sboru Jednoty bratrské v Čechách založeného roku 1457 a zároveň pamětní síň J.A.Komenského. Foto: M. Vrabcová
Ve 14 hod dorazíme na další plánované místo se zakoupením vizitky. Před námi se náhle vynoří úchvatný kostel Neratov. Nejdříve se občerstvíme v hospůdce, neboť cesta z Kunvaldu byla přeznačena a místo 6 km se vyklubalo 10 km a mě to trochu znavilo, ale hovězí polévka, pivko a malý relax mě postavil na nohy a proto vzhůru do kostela na prohlídku.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie.
je kostel stojící nad vsí Neratov v Orlických horách. Kostel byl postaven v r. 1723. Na konci druhé světové války vyhořel, když zasažen protitankovou střelou vypálenou vojákem Rudé armády. Požárem byla zničena střecha, dřevěné schodiště, hodinový stroj a zvon. Koncem r.1957 spadly promáčené klenby a kostel byl navržen na demolici. K demolici díky nedostatku financí nedošlo a kostel byl v roce 1989 zapsán do seznamu kulturních památek. od roku 1990 se v kostele pořádaly bohoslužby nejdříve pod "otevřeným nebem", v součastnosti je již zastřešen částečně prosklenou střechou. Vřele doporučuji navštívit + vizitka již zmíněna do záznamníku.
kostel Nanebevzetí Panny Marie nad Neratovem z exteriéru. Foto: M. Vrabcová
kostel Nanebevzetí Panny Marie nad Neratovem z interiéru - originálně řešená střecha. Foto: M. Vrabcová
Poslední vizitku a cíl našeho putování je v pevnosti Hanička, kam jsme dorazili v 15 hod. Sice je možnost prohlídky, ale my si dáme v občerstvení kávu a vyhříváme na sluníčku, teploměr ukazuje 22 stupňů a potom se jdeme podívat k bunkrům, které jsou na vizitce.
Teď už jen klesneme na Panské Pole, kde máme zaparkované autíčko a vyrážíme ještě do Rychnova nad Kněžnou. Je zde problém s parkováním, tak vystoupíme a jdeme pěšky k zámku pro poslední vizitku, ale bohužel už je zavřeno. Nevadí, prohlédneme park, dojdeme k autíčku a frčíme do Trutnova. Kolega stihne vláček do Jilemnice a my poděkujeme báječnému řidiči za šťastný výlet. Celkem 32 km.
Výlet do Poohří /09. 10. 2010/ aneb Hazmburk /napsala Alena z Jičína/
V sobotu 9. října usedám s dcerou Alenou a synem Lukášem o půl sedmé oproti našim běžným zvyklostem do autobusu. Účastníme se akce pořádané Klubem českých turistů Jičín, jejímž hlavním cílem je návštěva zříceniny hradu Hazmburk nacházející se v západní části Českého středohoří.
K hradu jsou naplánovány celkem 3 trasy s délkami 24 km, 18 km a 12 km. Doma ještě před odjezdem si vcelku souhlasně volíme trasu prostřední. Během cesty autobusem nás vedoucí zájezdu informuje jednak o trasách, ale i o pamětihodnostech, které se váží k dnešnímu výletu. Zaujmou nás především informace o zámku v Libochovicích, odkud začíná trasa třetí skupiny. Oproti prvotnímu záměru projít si delší trasu, měníme s dcerou plán a vystupujeme jako převážná část plně obsazeného autobusu v Libochovicích. Syn Lukáš dle našich předpokladů zůstává v autobuse a dopravuje se spolu s druhou a první skupinou do vzdálenějších míst. Zatím netušíme, kterou skupinu si zvolí.
V Libochovicích naše kroky vedou nejdříve k zámku, abychom zjistili, zda budeme mít možnost zúčastnit se prohlídky. První prohlídka začíná o deváté hodině. Protože máme před sebou jenom 12 km, hodinová ztráta nebude nikterak velkou zátěží pro další cestu. Ještě před vlastní návštěvou zámku se procházíme po zahradě, jejíž podoba čerpá ze stylů zahrada á la Versailles a anglický park. I když má zahrada pravděpodobně svou největší slávu již za sebou, nic to nemění na tom, že i dnes je o ni pečováno velmi dobře. Zastavení u fontánky, či procházející se pávi nám zpříjemňují čas do začátku prohlídky.
Státní zámek patří k nejvýznamnějším raně barokním památkám u nás. Rozsáhlou přestavbu provedl v letech 1682-1690 italský stavitel Antonio Porta pro knížete Gundakara Dietrichsteina. Současná expozice představuje průřez vývojem interiérů od dob renesance a baroka, přes období rokoka a empíru až po styly poloviny minulého století. Významné místo zaujímá sbírka gobelínů, cenné jsou soubory skla a porcelánu, stejně jako rozměrná plátna. Impozantně působí tzv. Saturnův sál, který do výšky zabírá celá dvě patra zámku. Vždy byl využíván pro slavnostní příležitosti a jeho původní funkce zůstala zachována dodnes. Velmi zajímavá je sbírka zámeckých kachlových kamen. Dochovalo se jich celkem osm a jsou umístěny v jednotlivých pokojích pravděpodobně tam, kde stávaly původně. Pozornosti návštěvníka jistě neujde zámecká kuchyň s tradičním nádobím, jídelna a několik salónků vhodných k odpolední kávě, odpočívání, hrám a přijímání návštěv. Součástí zámeckého komplexu je i poměrně velká kaple, která je nejstarší částí zámku.
před zámkem v Libochovicích. Foto: A. Vaníčková ml.
fontánka v zámeckém parku. Foto: A. Vaníčková ml.
pohled z parku. Foto: A. Vaníčková ml.
pyšný obyvatel parku. Foto: A. Vaníčková ml.
dobový nábytek. Foto: A. Vaníčková ml.
nádvoří zámku. Foto: A. Vaníčková ml.
Po příjemně strávené hodině v doprovodu historie se ubíráme ze zámku na vlastní trasu. Před zámkem potkáváme druhou skupinu, která právě zdolala 6 km cesty. Spolu s dcerou a jednou turistkou z naší skupiny míříme do cukrárny na kávu a něco sladkého. Poté se již konečně odebíráme na trasu, kde hlavní dominantou bude hrad Hazmburk. Docházíme druhou skupinu a putujeme spolu s ní po červené značce až na 418 m vysoké čedičové návrší, na kterém stával významný gotický hrad Hazmburk. Silueta jeho zříceniny se dvěma věžemi - horní hranolovou a dolní kulatou - vzdáleně připomínající hrad Bezděz je viditelná ze všech světových stran na desítky kilometrů daleko.
Cesta ke hradu stoupá po severním svahu kopce až ke zbytkům první brány a dále pokračuje k další ve východní části. V místě dolního hradu se otáčí kolem oválné 25 m vysoké Černé věže, postavené z místního tmavého čediče. Věž byla důležitým obranným prvkem. Přístupová cesta potom vede k vlastnímu hradnímu jádru s hranolovou Bílou věží. Své jméno dostala podle světlého pískovce, použitého k vybudování její horní části. Věž dosahuje výšky 26 m a určitě stojí za to vystoupat po 125 schodech až na její vrchol odkud se nabízí nádherný výhled. Jelikož nám dnes počasí opravdu přeje, setrváváme poměrně dlouho na vrcholu věže.
v pozadí Hazmburk. Foto: A. Vaníčková ml.
blížíme se k hradu. Foto: A. Vaníčková ml.
Černá věž. Foto: A. Vaníčková ml.
Bílá věž s rozhlednou. Foto: A. Vaníčková ml.
pohled z Bílé věže. Foto: A. Vaníčková ml.
Pod věží si potom dopřáváme občerstvení a po delším posezení opouštíme brány hradu. Pod hradem potkáváme syna Lukáše, který s první skupinou právě míří sem. Po červené sestupujeme poté přes Sedlec a Chodovice do cíle naší trasy - Třebenic. Během sestupu naše pohledy míří na vrcholy Českého středohoří s dominantou Milešovkou (837 m n.m.). Čas do odjezdu autobusu a do příchodu první skupiny využíváme k malému občerstvení v místní restauraci.
Sedlec - kaple Anděla Strážce. Foto: A. Vaníčková ml.
vrch Košťál nad Třebenicemi. Foto: A. Vaníčková ml.
Třebenice - kostel Narození Panny Marie. Foto: A. Vaníčková ml.
Obohaceni o nové zážitky v krajině Českého středohoří, kde jsme prošly s dcerou 12 km (syn Lukáš absolvoval 24 km), odjíždíme za stále ještě slunného počasí v 16 hodin domů.
Výlet do Jizerských hor /02. 10. 2010/ aneb Tanvaldský Špičák /napsala Alena z Jičína/
První říjnovou sobotu si dopřávám s dcerou kolem 15. hodiny oběd v nadmořské výšce 831 m n.m. v restauraci na Tanvaldském Špičáku. Cesta sem byla plánovaná již v prázdninovém období jako pokračování putování z Kořenova přes přehradní nádrž Souš a Desnou. Tehdy vlivem klimatických podmínek i s ohledem na čas odjezdu vlaku jsme výstup na Tanvaldský Špičák s dcerou posunuly na pozdější dobu. Jako výchozí bod naší nepříliš dlouhé trasy jsme si zvolily Josefův Důl, kam jsme se dostaly vcelku bez problémů za pomoci Českých drah z Jičína s přestupy v Turnově, Železném Brodě, Tanvaldu a Smržovce. Věřím, že se nejednalo o poslední možnost přepravy ze Smržovky do Josefova Dolu, snad motorák zde bude jezdit ještě dlouhá léta.
Po desáté hodině vystupujeme z vlaku a směřujeme k rozcestníku turistických značek. K našemu údivu zjišťujeme, že námi zvolená žlutá značka směřující na Bukovou horu je zrušená, a tak se vydáváme k rozcestí Pod Bukovou horou po zelené (v mapě, kterou máme k dispozici, jdou tyto značky společně). Se stoupající výškou se nám odkrývají pohledy do údolí Josefova Dolu a na nejbližší vrcholy Jizerských hor. Poměrně bez problémů identifikujeme Jizeru s jejími skalnatými útvary na vrcholu a též více vzdálený nejvyšší vrchol Jizerských hor Smrk (1124 m n.m.). Stráň, po které stoupáme, je lemována malebnými roubenkami.
V místě, kde žlutá značka na naší mapě se rozchází se zelenou, se zastavujeme a dopřáváme si občerstvení ze svých zásob. S radostí objevujeme, že zde již žlutá značka zamalovaná není, a proto můžeme postupovat na Bukovou horu. Dle názvu hory očekáváme převahu bukového porostu, hojně se zde však vyskytují jehličnany. U lesní cesty se občas červenají nepřehlédnutelné muchomůrky, přesto jeden malý hříbek neujde mé pozornosti. Těsně pod vrcholem Bukové hory přicházíme ke skalnatému útvaru s názvem Čertova komora. Po seznámení se s pověstí vztahující se k tomuto místu sestupujeme lesním porostem, potkáváme dnes první skupinku turistek a zanedlouho vystupujeme z lesa na otevřené prostranství, které nabízí krásný panoramatický pohled. Identifikujeme západní Krkonoše, Čerťák nad Harrachovem, Tanvaldský Špičák, Černostudniční hřeben, rozhlednu Slovanku.
nad Josefovým Dolem. Foto: A. Vaníčková ml.
roubenka. Foto: A. Vaníčková ml.
cestou na Bukovou horu. Foto: A. Vaníčková ml.
Čertova komora na Bukové hoře. Foto: A. Vaníčková ml.
v pozadí Černostudniční hřeben. Foto: A. Vaníčková ml.
Tanvaldský Špičák. Foto: A. Vaníčková ml.
Sestupujeme sluncem prozářenou strání a přicházíme k rozcestníku Záhoří. Odtud pokračujeme stále ještě po žluté do Jiřetína pod Bukovou. Tato obec leží na úpatí Tanvaldského Špičáku, který je odsud pohodlně dosažitelný za pomocí čtyřsedačkové lanovky. Její provoz je v létě zúžen na období dvou prázdninových měsíců. Lanovka slouží hlavně v zimních měsících, jelikož Tanvaldský Špičák patří mezi významná střediska zimních sportů Jizerských hor. Z vrcholu vede několik sjezdovek různého stupně obtížnosti. Naše cesta na vrchol vede po zelené značce nejdříve obcí, kde naši pozornost upoutá nejstarší továrna na výrobu hraček, poté stoupáme mírně do svahu. V místě, kde začíná lanovka, je svah náhle prudší, a tak před zdoláním posledního úseku si sedáme na svahu, občerstvujeme se a využíváme možností rozhlédnout se po okolí. Po krátké přestávce se vydáváme lesem strmě vzhůru. Těsně před vrcholem se nám postupně odkrývá kamenná rozhledna spolu s turistickou chatou s restaurací.
Vstupujeme dovnitř za účelem posilnění a povzbuzení. Vydatný oběd (dcera si dává kuřecí směs, já - jak je u mne na túrách zvykem - sladký oběd v podobě lívanečků s borůvkovou marmeládou a šlehačkou) nás posilní, káva poté (dnes již druhá) povzbudí. V téměř prázdné restauraci ještě chvíli posedíme, poté si zakoupíme turistickou známku, doplníme razítka do trasovníku a vydáváme se na rozhlednu. Byla postavená v roce 1909 a o rok později byla přistavena turistická chata s restaurací. Vyhlídková věž nad chatou je vysoká 18 metrů a vyhlídková plošina je ve výšce 14 metrů. K výhledu je nutné vystoupat 69 schodů, odměnou je nádherný kruhový výhled na Jizerské hory, Krkonoše, Černou Studnici, Ještědský hřeben a města rozkládající se v údolí pod vrcholkem. Dobrá viditelnost nám dnes umožní rozhlédnout se důkladně na všechny světové strany.
strážce restaurace na okraji Jiřetína. Foto: A. Vaníčková ml.
na okně seděla kočka. Foto: A. Vaníčková ml.
turistky jsou pozorovány neznámými postavičkami. Foto: A. Vaníčková ml.
tvarované jehličnany. Foto: A. Vaníčková ml.
chata s rozhlednou na Špičáku. Foto: A. Vaníčková ml.
pohled z rozhledny k Jiřetínu. Foto: A. Vaníčková ml.
Z rozhledny naše kroky vedou na poslední úsek trasy. Po zelené značce přicházíme na modrou a sestupujeme do Albrechtic v Jizerských horách, odtud závěrečný úsek cesty směřující do Desné zdoláváme opět po zelené. V cíli našeho 14 kilometrů dlouhého putování, zážitky z podzimní krajiny nesmírně obohaceného, jsme krátce před 17. hodinou.
Zanedlouho nás vlak odváží do Tanvaldu, kde nasedáme do rychlíku Tanvald - Praha. Necelou hodinu čekání v Turnově do odjezdu vlaku využíváme k návštěvě marketu za účelem zakoupení občerstvení. Krajinou zahalenou do tmy uháníme dnes již posledním vlakem do Jičína.
Výlet na jižní Moravu /02. 10. 2010/ aneb V Pavlovských vrších /napsal Jan z Jičína/
K mnoha moudrostem, jež odnesl jsem si ze základní školy heřmanoměstecké, patří i vědění z horopisu mé vlasti (tehdy československé), v níž rozlišovány jsou Česká vysočina a Karpatská soustava, které odděluje spojnice Ostravy se Znojmem. Mou mysl zaujalo již tehdy, že nevysoké vápencové pohoříčko Pavlovské vrchy vystupující (téměř nepřirozeně) z nížin jižní Moravy náleží již do Karpat. Do těch míst, v nichž prošel jsem si v čase svých studií v Brně nejednu přívětivou trasu, nečekaně navrátil jsem se na prahu letošního podzimu.
Se synem Lukášem jsme v sobotu 2.10.2010 využili stále ještě běžící akci Českých drah a obchodního řetězce Kaufland a se zlevněnou rychlíkovou jízdenkou SONE PLUS zavítali jsme na jižní Moravu. Cestu z Jičína do Mikulova dlouhou 308 km zvládli jsme s přestupy v Hradci Králové, Pardubicích a Břeclavi od 4:30 do 10 hodin.
Výběr trasy v jihomoravské krajině jsme zvolili s ohledem na přepravní možnosti nazpět. Bylo zataženo. Od nádraží v Mikulově ujala se nás modrá značka, jež po kilometru svěží chůze předala nás rozcestníku ve středu města poblíž (lichtenštejnského a později dietrichštejnského) zámku. Tam vybrali jsme na cestu do Pavlovských vrchů značku červenou. Nejdříve museli jsme dostat se z města ven: odebrali jsme se přes náměstí, kde vyniká barokní sloup - sousoší Nejsvětější Trojice, dále pak úzkými uličkami stoupali jsme ke Kozímu hrádku, který se kdysi podílel na strategické obraně cest spojujících Brno s Vídní. Z jeho vyhlídky pohlíželi jsme zpět dolů k městu, k nedalekému Svatému kopečku s kostelem sv. Šebestiána, především však na mohutné kopce, které jsme si pro dnešek zvolili.
Za městem jsme se spustili z kopečka dolů, avšak jen krátce, objevil se vršek Turold (358 m) ukrývající ve svém nitru jeskyně, který bylo třeba překonat. Posléze sešli jsme k asi kilometrovému silničnímu úseku. Po jeho pravé straně zaujal nás bíle svítící skalní útvar Kočičí skála. Po levé straně táhl se rozlehlý vinohrad, úkaz turistům z Podkrkonoší neznámý. Větévky vinné révy bohatě byly ozdobeny plodenstvími s bobulemi zelenými i modrými, kolem nichž nebylo možné nevšímavě projít. Pan vinař nechť odpustí těch pár hroznů, ale ochutnávku považuji za vyjádření úcty zdejší krajině za její dary.
Mikulov - nádraží. Foto: L. Vaníček
Mikulov - zámek. Foto: L. Vaníček
sousoší Nejsvětější Trojice. Foto: L. Vaníček
nečekaná ozdoba náměstí. Foto: L. Vaníček
Kozí hrádek. Foto: L. Vaníček
Svatý kopeček. Foto: L. Vaníček
Kočičí skála. Foto: L. Vaníček
dary jihomoravské krajiny. Foto: L. Vaníček
krajina jižní Moravy. Foto: L. Vaníček
Ze silnice jsme zamířili na Stolovou horu (459 m), z níž byla poprvé pozorovatelná vodní plocha jedné z novomlýnských nádrží. Značka vedla přes zříceniny Sirotčího hrádku, od níž sešli jsme do obce Klentnice. Tam nadechli jsme se k nejvyššímu hřebenu. Během jeho zdolávání potkávali jsme desítky turistů. Soutěska vyžádala si krátké přerušení chůze u pramene, delší zastávku se svačinou zařadili jsme cestou k Děvínu (549 m).
Z časových důvodů ponechali jsme stranou zříceninu Dívčího hradu. Na rozcestí Pod Děvínem jsme si vybrali na půl kilometru zelenou, od lokality Pod Schody následoval prudký spád do obce Pavlov, během něhož hleděli jsme si značky žluté. V obci byl k vidění kostel sv. Barbory i lidová architektura. (Nabízený burčák ponechal jsem domorodcům, svůj organismus jsem nikdy nepřivykal na tento obdivovaný mok.)
Byli jsme v polovině. Překročených 13 kilometrů trasy krátce po 13. hodině nasvědčovalo, že plán je plněn přiměřeně. Pro druhou polovinu trasy rozhodli jsme projít se kolem dolní nádrže Vodního díla Nové Mlýny, které se budovalo v letech 1975-88.
Jestliže procházky kolem přehrad mohou vyvolat v návštěvnících krajiny pocity rozpačité, když vodní dílo je vždy hrubým zásahem do krajiny, pro Nové Mlýny to platí dvojnásob. Tři nádrže měly zamezit každoročním záplavám, zvýšit intenzitu zemědělské výroby, byly připraveny plány na vybudování závlahových systémů. Myšlenky na rozsáhlé zavlažovací kanály po roce 1989 padly. Dnes horní nádrž slouží pro rekreaci, prostřední - ta s ostrůvky (na jednom z nich nachází se kostel sv. Linharta jako žalující svědek zaniklé obce Mušov) - je přírodní rezervací a je zachována pro hnízdění ptactva, dolní je využívána především pro výrobu elektřiny a pro rekreaci. Před výstavbou vodního díla marně varovali odborníci před devastujícími účinky na krajinu, ty skutečně nastaly: vodě musely ustoupit desítky hektarů lužních lesů i střídavě zamokřených luk. Není divu, že pamětník původní zdejší krajiny (autor těchto řádků) pocítí při procházce těmi místy lehké zamrazení na zádech. (Milovníci vody se ovšem zjevně radují ze současného stavu…)
Z Pavlova šli jsme po zelené značce po pravém břehu nádrže. Cesta je opatřena hrubým asfaltem, pro cyklisty to může být příjemná projížďka. Míjeli jsme desítky rybářů, na hladině se pohybovalo pár plachetnic. Cestou odlétaly naše pohledy k pavlovským kopcům, které jsme před chvílí přecházeli, Dívčí hrad působil nad níže položenými místy vskutku majestátně. Po šesti kilometrech došli jsme k místu, kde člověkem spoutaná Dyje dostává se opět na svobodu. Vesnici Nové Mlýny pozdravili jsme jen na jejím okraji, odkud zamířili jsme po značce červené k cíli turistického snažení. Levý břeh přehrady byl v této části hojně opatřen rekreačními chatami, také karavanů s rybáři bylo také hodně. V závěru dlouhé cesty kolem vody nebylo možné přehlédnout, že na několik hektarů nepochybně úrodných přilehlých pozemků zavítal svět fotovoltaických elektráren.
Pohlíželi jsme raději vlevo stále přes vodní plochu ke kopcům za Pavlovem, s nimiž nebylo snadné se jen tak rozloučit. V závěru našeho putování nacházela se moravská obec Šakvice, hodiny kostela sv. Barbory ukazovaly čtvrtou odpolední, na spoj museli jsme jít kolem úrodou překypujících zahrádek a polí ještě dva kilometry. Na železniční stanici nebylo možné nevzpomenout, že o Vánocích roku 1953 zde došlo k jednomu z největších neštěstí našich drah.
Sirotčí hrádek. Foto: L. Vaníček
Divčí hrad. Foto: L. Vaníček
obyvatelky Klentnice si turistů všímají. Foto: L. Vaníček
symboly vinařství. Foto: L. Vaníček
Pavlovské vrchy si na vodní dílo musely zvyknout. Foto: L. Vaníček
příznivcům vody se na hladině líbí. Foto: L. Vaníček
místo, kde člověkem spoutaná Dyje dostává volnost. Foto: L. Vaníček
fotovoltaické elektrárny se nastěhovaly i do této krajiny. Foto: L. Vaníček
Šakvice - nádraží. Foto: L. Vaníček
Nasyceni rozmanitými dojmy z podzimní jihomoravské krajiny, z nichž v převaze byly určitě ty příjemné, jsme po 27 kilometrech nestejnorodé pěší trasy zvládli cestu do Jičína dlouhou 258 km s přestupy v Brně, Pardubicích a Hradci Králové od 17 do 22:30 hodin.
Výlet do Krkonoš /25. 09. 2010/ aneb Na Sněžku /napsal Jan z Jičína/
Do soboty 25. 9. 2010 - první podzimní - probudili jsme se zatažené. Při pozorném poslechu Dobrého jitra na ČRo-2 Praha neodradila nás však předpověď počasí od rodinného výletu do Krkonoš, k němuž využita byla starší škodovka, kterou přepravili jsme se s manželkou Alenou, dcerou Alenou a synem Lukášem. Auto odstavili jsme (tuším prvně) na parkovišti v lokalitě Spálený Mlýn krátce před devátou hodinou. Horská voda hučela si v kamenitém korytě Malé Úpy, když postávali jsme u pestrobarevného turistického rozcestníku. To už bylo jasné, že nepůjdeme společně, jak se již v naší rodině v Krakonošově panství nejednou přihodilo: Aleny zamíří do Lvího dolu, s Lukášem navštívíme Sněžku.
Se synem vyšli jsme po zelené značce na Pěnkavčí cestu, jež hnedle za mostem přes řeku zamířila do kopce vysokým lesem. Nadmořská výška během půl druhého kilometru přibývala hojně, poté bylo stoupání mírnější. Vpravo otevřel se hezký pohled na protější svah, na jehož louce identifikovali jsme Šmídovy chalupy, přitom pohlíželi jsme na nejvyšší horu Krkonoš, která byla pozorovatelná jen pár minut, potom zakryla se mlhovým závojem.
Po dalším kilometru napojili jsme se na žlutou značku, jež přišla od Janových bud a připojila se k naší zelené. Les na chvilku končil, z Velké Úpy pohybující se lanová dráha (sice bez cestujících) dala na vědomí, že blížíme se k Portáškám. U rozcestníku nebyly o dalším pokračování na Růžohorky žádné pochyby. Další lanovku (tentokrát ve směru nahoru byly téměř všechny sedačky obsazené) spatřili jsme na Růžové hoře, kde vysoký les pozvolna přešel v pásmo kosodřeviny.
Nesnažil jsem se odhadovat, zda mlha, která začala přibývat, bude za půl hodiny hladit i Sněžku či odstěhuje se jinam. Známým horským chodníkem stoupali jsme ke krkonošské královně, ta nebyla vidět vůbec. V posledním odhaleném úseku přidal se nepříjemný západní vítr, viditelnost byla sotva od jednoho stožáru lanovky k dalšímu. Na Sněžce (1602 m), kde jsme byli před polednem, jsme zašli do České poštovny, pobyli a vlastní potraviny pojedli v Polské boudě, kde pro značný počet turistů - zejména polských - nebylo kam si sednout, ztišili se v kapli sv. Vavřince.
Pak vyhledali jsme značku červenou a sestupovali východním směrem. V dalším sedmikilometrovém úseku potkávali jsme neuvěřitelné množství turistů. Mlha řídla, s lehkou výčitkou otáčeli jsme se ke Sněžce již pozorovatelné. Ve zcela zaplněné Jelence jsem jen orazil trasovník a pokračovali jsme k Pomezním Boudám. Stále po červené šli jsme ke kostelu sv. Petra a Pavla v Horní Malé Úpě. Restaurace "U Kostela" byla tím správným místem pro přerušení pochodu a obnovu sil energií hovězího vývaru se zeleninou. Ručičky hodinek ukazovaly málo po čtrnácté hodině, když rozmlouvali jsme s Lukášem, kterak s dalším časem naložit. Za mírné únavy zvítězila úvaha, že počet kilometrů není rozhodující, odebrali jsme se po modré značce ke Spálenému Mlýnu, kde dvacetikilometrová trasa skončila.
Netajím se tím, že čekání na dvě Aleny zaplněno bylo též lehkým podřimováním v autě provázeném melodií tekoucí vody v Malé Úpě, která k nám pronikala pootevřenými okénky vozu. Ještě před příchodem manželky a dcery posílil jsem svou plnou soustředěnost dobrou tureckou kávou v restauraci "Pavlovka". Cesta do Jičína, kam jsme dojeli po půl sedmé, byla tečkou za výletem do hor o první podzimní sobotě.
Výlet do Krkonoš /25. 09. 2010/ aneb Lvím dolem /napsala Alena z Jičína/
Lví důl je jedno z nejméně známých a nejméně navštěvovaných míst Krkonoš. Táhne se v délce přibližně 4 kilometrů a dno je převážně orientováno a svažuje se od severozápadu na jihovýchod. Důl je hluboce zaříznutý a sevřený prudkými svahy Růžové hory na západě a Jelení hory na východě.
Mísa v horním zakončení dolu je uzavřena na severozápadě nejvyšší horou Krkonoš Sněžkou, na severu Svorovou horou a mezi nimi Obřím hřebenem. V dolním zakončení se nachází zákrut, za kterým navazuje poslední kilometr dolu orientovaný západ - východ. Z jižní strany zde k němu přiléhá Pěnkavčí vrch. Osou Lvího dolu protéká Jelení potok, který se v jeho dolním zakončení zprava vlévá do Malé Úpy. Po celé délce Lvího dolu je po dně vedena neveřejná zpevněná cesta, která se v prostoru severní uzavírací mísy otáčí téměř o 180° a stoupá po východním svahu dolu k osadě Šímovy chalupy na jižním svahu Jelení hory. V nedávné době byla po ní krátkodobě vedena žlutá turistická značka ze Spáleného Mlýna do Horní Malé Úpy. Brzy po vyznačení ale byla opět zrušena.
Loni začátkem září jsme s dcerou Alenou a synem Janem shlíželi z Pěnkavčí cesty do Lvího dolu. Tehdy nás navštívila myšlenka, že tam bychom se chtěli někdy určitě podívat. Rok se s rokem sešel a my jsme si naplánovali okružní cestu ze Spáleného Mlýna na Pomezní Boudy a odtud Lvím dolem zpět do Spáleného Mlýna. Před devátou hodinou se vydáváme s dcerou na cestu.
Nejprve po modré značce stoupáme ke kostelu sv. Petra a Pavla. Ovce na stráni pod námi mají zajímavé společníky z ptačí říše (straky), a nikterak jim při jejich ranní siestě ani nevadí, že straky občas po nich poskakují. Se stoupající výškou začíná houstnout mlha, a proto nám dnes není dopřán pohled na postupně se odkrývající kostel. Kolem půl desáté soudíme, že je právě čas na první kávu. Přicházíme do restaurace U Kostela a zde si spolu s kávou dopřáváme velký kynutý borůvkový koláč se šlehačkou.
Po vydatné svačině se vydáváme po červené značce směrem na Pomezní Boudy. Na červené i přes mlhavé počasí panuje poměrně čilý ruch. Naší pozornosti neujde velká organizovaná skupina turistů, kteří si to míří na Rýchory. Pomezní Boudy nás vítají zahaleny mlhou, a tak si dáváme přestávku v informačním centru. Zde nás na malé výstavce zaujmou především dobové fotografie a u dveří na vše dohlížející vládce hor.
Modrý pavilon. Foto: Alena Vaníčková ml.
ranní siesta. Foto: Alena Vaníčková ml.
cesta ke kostelu sv. Petra a Pavla. Foto: Alena Vaníčková ml.
kostel sv. Petra a Pavla. Foto: Alena Vaníčková ml.
Renerovka. Foto: Alena Vaníčková ml.
Krakonoš střeží informační centrum. Foto: Alena Vaníčková ml.
Pomezní Boudy. Foto: Alena Vaníčková ml.
Po zakoupení turistické známky a obohacení trasovníku o razítko pokračujeme dál. Po levé straně naproti informačnímu centru prázdné horské hotely Družba a Hvězda už jen připomínají dřívější slávu ROH rekreací. Sestupujeme po silnici a u turistického rozcestníku upřesňujeme další plán cesty. Vydáváme se po žluté značce, která míří na Jelenku. Z ní pak scházíme po 2,5 kilometrech na zelenou a tou přicházíme do části zvané Za větrem, nacházející se při silnici na Pomezní Boudy. Po chvíli silnici opouštíme a pokračujeme intuitivně a s pomocí mapy na Žacléřské boudy.
U Žacléřských bud teprve objevujeme žlutou značku, která nás povede do Lvího dolu. I když tato turistická trasa na nových mapách již značená není, značky naštěstí v terénu zůstaly, a tak doufáme, že zdárně důl projdeme. U Niklova vrchu nám to nedá, abychom chvíli neposeděly. Po levé straně vidíme část Pomezního hřebene, před námi potom Dlouhý hřeben a Pěnkavčí vrch.
Posezení s krásným rozhledem využijeme ke konzumaci potravin z domova a s vidinou toho, že nás čeká ještě poměrně značný kus cesty, postupujeme dál. V polovině cesty kolem Jelení hory na jejím jižním svahu pohlížíme shora na osadu Šímovy chalupy. Když se nám podaří obejít celou Jelení horu (za občasného ozývání jelenů), odkrývá se nám pohled na Sněžku v tu chvíli naštěstí nezahalenou do mlhavého závoje. Popadané stromy na přilehlých svazích dokládají mocnou sílu přírodních živlů. Pohledem na Sněžku se loučíme s vyšší nadmořskou výškou a sestupujeme prudce do údolí Jeleního potoka. Ten nás doprovází po celé délce Lvího dolu.
Téměř na konci tohoto úseku cesty potkáváme dvě mladé horalky, pro které je cesta neprávem opomíjeným Lvím dolem jistě velkým zážitkem, tak jako pro nás. V místě, kde se Jelení potok vlévá do Malé Úpy naše cesta končí. Radostně se shledáváme s druhou polovinou naší výpravy, v restauraci Pavlovka si dopřáváme povzbuzující kofeinové nápoje a poté nasedáme do auta a odjíždíme domů.
i červená barva k podzimní přírodě patří. Foto: Alena Vaníčková ml.
Za Větrem. Foto: Alena Vaníčková ml.
Lví důl, v pozadí Sněžka. Foto: Alena Vaníčková ml.
jedna ze strání postižená lesním polomem. Foto: Alena Vaníčková ml.
Jelení potok. Foto: Alena Vaníčková ml.
Kdysi jsem na internetových stránkách četla, že Lví důl je jen pro opravdové znalce Krkonoš. Každý kdo zavítá do našich nejvyšších hor, míří většinou na stará dobrá místa, ale kdo chce zažít a vidět něco jiného a neobvyklého, tomu by Lví důl a celá cesta k němu vedoucí neměly ujít pozornosti.
Turistická pouť na Zvičinu - Loučení s létem /18. 09. 2010/ aneb Na kolech na Zvičinu /napsal Jan z Jičína/
"Zvičino, Zvičino,
ty horo vysoká,
myslím si na tebe,
co je dní do roka…".
K. V. Rais
Klub českých turistů Hořice, který si letos připomíná 90. výročí svého vzniku, věnuje trvale Zvičině (671 m) svou pozornost. Na významnou dominantu našeho Podkrkonoší pozval turisty také o posledním letním víkendu, tentokrát u příležitosti tradičního LOUČENÍ S LÉTEM určeného pro příznivce cykloturistiky i pro pěšáky, kteří mohli dosáhnout vrcholu z libovolného místa hvězdicové akce.V sobotu 18.9.2010 (svátek má Kryštof) v 9 hodin odjíždíme se synem Janem na dvou trekingových kolech podpořit svou účastí akci KČT Hořice. Jičín opouštíme kolem evangelického sboru směrem na Moravčice za teploty 9 stupňů, oblohu zdobí jen malá oblačnost, sluníčko bude vládnout asi po celý den. Mírné zdržení způsobuje přejíždění obchvatu města, šňůra automobilů mířících k horám zdá se nekonečná. Z Robous se odebíráme asfaltovou polní cestou, ta je dnes ovšem dosti zaplněna automobilisty, kteří projevili zájem o brambory právě vyorávané. V Úlibicích musíme absolvovat asi tři sta metrů dlouhý nepříjemný úsek rušné silnice od Hořic, po odbočení na vedlejší silnici je už zase dobře. V Lužanech se zastavujeme u kostela Maří Magdalény; lešení u něho stojící napovídá, že v příštích časech se vzhled stavby významně k dobrému změní.
Přes Choteč jedeme do Lázní Bělohradu. Zastavujeme se u kostela Všech svatých i u základní školy, jež nese jméno zdejšího rodáka K. V. Raise. U turistického rozcestníku poblíž Javorky bereme něco z vezených potravin. Během svačiny všímám si cyklistky, jež neúměrně dlouho prodlévá u turistické mapy. Přerušuji jídlo a kladu otázku, zda nechce poradit. Žena jede z Nového Bydžova na Zvičinu a chtěla by si to po žluté značce pro pěší namířit přes Brtev a Vřesník. Její variantu označuji jako méně přívětivou pro cyklisty, především pro sráz od Vřesníku do údolí Bystřice; současně podávám informaci o naší trase. Cyklistka nechce měnit svůj záměr, kolo prý v nebezpečných úsecích povede. Odjíždí, vzájemně přejeme si dobrou cestu.
kostel sv. Maří Magdalény v Lužanech. Foto: J. Vaníček
kostel Všech svatých v Lázních Bělohradě. Foto: J. Vaníček
Základní škola K.V.Raise v Lázních Bělohradě. Foto: J. Vaníček
Se synem vyrážíme pak k Tetínu, cestou zamáváme Byšičkám, které dnes zůstávají stranou. Ve Vidoni odbočujeme vlevo do údolí Bystřice, jedeme dva kilometry proti proudu řeky po silnici třetí třídy. Na křižovatce najedeme na silničku vedoucí vpravo, po půlkilometrovém úseku je další rozdvojení, z něhož nevybíráme směr Borek, přes který šli jsme na jaře pěšky, ale v kopcích láká nás zcela opuštěný Bezník. Tam asfaltový povrch končí. Polní cestou pokračujeme velkým pravotočivým obloukem kolem pastviny s početným stádem skotu, objevuje se červená značka od Pecky a Kalu, jíž budeme si nyní hledět několik kilometrů.
V blátivém kilometrovém úseku se značným stoupáním sesedáme z bicyklů, v poklidné chůzi užíváme si pohledů do krajiny všemi směry. Od křížku na rozcestí odebíráme se k nehlubokému lesu, za ním u osady Vyšehrad již opět šlapeme do pedálů. Za mírným návrším uprostřed polí vidíme již hlavní cíl dnešního snažení i mohutné svahy Krkonoš. Osadou Zvičina zdoláváme poslední stoupání ke stejnojmenné hoře. Konstatuji-li na tomto místě, že je pravé poledne, je zřejmé, že náš dosavadní přesun neměl charakter závodu, tempo bylo poklidné a mělo řadu zastávek, jež nezřídka způsobeny byly fotografováním, dopřáno bylo nám užít si mnoha barev na měnící se krajině pozdního léta.
Na vrcholu absolvujeme administrativu registrace účastníků u stolečku pod širou oblohou. Při vypisování pamětního listu jsme jedním z pořadatelů tázáni, kolik kilometrů vlastně máme v plánu. Uvádíme lehkomyslně předpokládanou vzdálenost 110 km; ten údaj je pečlivě zapsán do diplomů. V otevřené Raisově chatě si dopřejeme polévku s knedlíčky jako vhodné doplnění tekutiny do organismu. Pozornost - jako při každé zastávce na Zvičině - věnujeme kostelu sv. Jana Nepomuckého. Setkávám se též s cyklistkou, s níž hovořil jsem v Lázních Bělohradě, dojela v pořádku (s drobným blouděním ve Vřesníku). Na její dotaz poskytuji informaci, kudy se dostane do Třebihoště: přes tuto obec zaskočí si ještě do Bílé Třemešné a na přehradu Les Království, avšak nechce již riskovat jízdu těžkým terénem.
rozcestí mezi Vyšehradem, Borkem a Bezníkem. Foto: J. Vaníček
kostel sv. Jana Nepomuckého na Zvičině. Foto: J. Vaníček
dva Janové z Jičína na Zvičině. Foto: neznámý kolemjdoucí
Než opustíme s Janem Zvičinu, pouštíme se do delšího vzájemného dialogu, protože 110 km zapsaných v pamětních listech vyhlíží dosti přísně a svědomí nám nedovolí ujet méně. Po absolvovaných 33 kilometrech nezbývá než cestu do Jičína ozdobit dosti velkými oblouky. Sjíždíme do Horní Brusnice, kde na kostele sv. Mikuláše dva odvážlivci zavěšeni na lanech cosi kutí na věžních hodinách. Mírné stoupání za vesnici a příjemný sjezd dovedou nás do Mostku, odkud lze jet do více směrů. Rozhodnuto je pro silnici do Debrného, jež točí se nejprve vzhůru hustým jehličnatým lesem, pak sjíždí do údolí při Labi. Přes Vestřev pokračujeme do Hostinného, nad nímž se obloha - naštěstí jen na pár minut - dosti zatahuje. V pohostinném místě "U Bicana" nelze nezavlažit se malým pivem z Trutnova. (Propozice místního KČT zvou k pochodu na 25. září.)
Z města odjíždíme kolem železniční zastávky Prosečné do strmého kopce k vesnici Slemeno, odtud prudký sjezd přivádí nás do Dolní Kalné. Nastává příležitost projet si kolmo tuto dlouhou vesnici i její navazující příbuznou Horní Kalnou; vše odehrává se s přibývající nadmořskou výškou proti proudu Kalenského potoka. Zejména za Horní Kalnou je stoupání vydatnější, za což jsou cyklisté odměněni otevírajícími se pohledy k Žalému a Černé hoře. Následuje Dolní Branná, kde zastavujeme u kostela sv. Václava a konzumujeme další potraviny z domova a multivitamínový nápoj z malých krabiček. Přejíždíme do Horní Branné, za níž čeká další stoupání, vzápětí pak sjezd do Jilemnice. V 16:30 zde plánujeme delší zastávku na zdejším poklidném náměstí, tam však panuje neklid související s akcí v rámci Evropského týdne mobility. Jedeme dál…
Mírný kilometrový kopec vystřídá příjemný sjezd a jsme v Roztokách u Jilemnice. Kostel sv. Filipa a Jakuba stojí za povšimnutí, vzpomínka odlétne k jedné letošní lednové sobotě, kdy jsme odtud na běžkách mířili do Jičína v rámci Zimního přechodu Staropackých hor. Stoupání za obcí vyhlíží hrozivě, serpentiny však mírní výškový rozdíl. Zastavujeme se před 17. hodinou s pohledem na horské velikány; v údolí Tampelačky bručí si právě dvouvagónový vlak spojující Kolín s Trutnovem. Karlov znamená vidinu příjemného sjezdu až do Staré Paky.
poklid u Labe u Debrného. Foto: J. Vaníček
kostel sv. Filipa a Jakuba v Roztokách u Jilemnice. Foto: J. Vaníček
železniční most ve Staré Pace. Foto: J. Vaníček
Masarykova základní škola ve Staré Pace. Foto: J. Vaníček
Mohutný železniční most na pardubické trati již od 19. století ke krajině pod Staropackými horami patří a vyhlíží jako uvítací brána pro návštěvníky přijíždějící od západu do obce. Kilometrová bilance (a svědomí spojené s pamětním listem) nabádá ještě k prodloužení přes Novou Paku. V hospůdce "Pod Lipou" dáváme si po jedné malé jedenáctce. Tento jev ukrývá v sobě několik jinotajů:
- Nová Paka má svůj pivovar a je slušností návštěvníka města okusit z jeho nabídky
- jedenáctka má označení "Kryštof" a 18. září je spojeno s tímto jménem
- při posezení je vzpomenut nositel tohoto jména - hodný Harant (z Polžic a Bezdružic), jenž sídlil na blízké Pecce, leč nedopadl dobře: 21. června 1621 byl sťat katem Janem Mydlářem na Staroměstském náměstí v Praze.
(Dlužno přiznat, že patrně nikdo jiný z návštěvníků hospůdky zahleděných do tenisové čtyřhry ČR - Srbsko si na svátek Kryštofů nejspíš nevzpomněl.)
Loučení nemusí být vždycky smutné; zejména jde-li o loučení s létem v pohybu na dvou trekingových kolech přes Zvičinu i další místa sluncem osvětlené krajiny Podkrkonoší.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz