V Kacanovech 24. 10. 1998 Úvod KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší KČT Lokomotiva Trutnov Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/ Zajímaví lidé Reportáže z turistických akcí Mladobucká padesátka Návštěvní kniha	Postupně pět posledních reportáží Úvod Týnišťské šlápoty od dubu k dubu /24. 07. 2010/ aneb Z POTŠTEJNA DO TÝNIŠTĚ PĚKNĚ ZA STUDENA Výlet do Podlužičí /17. 07. 2010/ aneb DO ÚDOLI ŘÍČKY SVITAVKY PRO OCHLAZENÍ Letní přechod Chlumu /10. 07. 2010/ aneb TAKOVÁ NEPATRNÁ LAPÁLIE NA KŘEMENICI Noční výstup na Sněžku za východem Slunce /02. 07. 2010/ aneb ZPRÁVA O STAVU UNIE Výstup Lánovských na Sněžku přes tři vrcholy /26. 06. 2010/ aneb VYNUCENÁ IMPROVIZACE: NA SNĚŽKU A DO LÁNOVA Z JANSKÝCH LÁZNÍ ...... a nádavkem reportáže od mých kolegů Týnišťské šlápoty od dubu k dubu /24. 07. 2010/ aneb Z Potštejna do Týniště pěkně za studena Po 88 kilometrech a za 2 hod. 25 min. a po neuvěřitelně úsporném trojím přestupu - ve Starkoči, ve Václavicích a v Doudlebech zabral dohromady pouhých 11 min.! - dorazil jsem vlakem z Trutnova do Potštejna za počasí ještě neuvěřitelnějšího. Po četných tropických červencových dnech jen místy prolnutých "pouze" dny teplými dostavila se noc plná lijavců, ve svém důsledku znamenající ochlazení o dobrých 20º C. Zaprezentováním se na nádraží v Potštejně naordinoval jsem si pětadvacetikilometrovou trasu pochodu Týnišťské šlápoty od dubu. V nepřívětivém počasí přijal jsem tak dobrovolně úkol doputovat z Potštejna do Týniště nad Orlicí, což proti již probíhajícímu úsilí účastníků pochodu na nejdelší trase 109 km byl úkol zanedbatelný, mně však před následující dvoutýdenní dovolenou zasvěcenou putování za turistickými vizitkami zcela uspokojoval. Když vyrážel jsem z potštejnského nádraží na start, navíc bohudík nelilo, "pouze" vytrvale pršelo z jednolité šedavé oblohy. hrad Potštejn: probůh, co to je za šílence, kteří v přetrvávajícím dešti vycházejí skrze mé podhradí. Foto: L. Šlosar Ve městě Potštejně mé kroky zdržely kostel sv. Vavřince a v boční ulici budova městského úřadu. Nato po úpatí kopce, na němž někde nade mnou zachovaly se zříceniny hradu Velešov, a později po travnaté cestě dospěl jsem na silnici, právě včas, abych dvojici dalších příchozích Vlastu z Jičína a Jana ze Stárkova přede mnou včas upozornil na to, že červená cesta uhýbá vzápětí ze silnice doprava. Nato již před oběma zmíněnými na cestě silně poznamenané nočním deštěm vystoupal jsem zprudka do místa, kde zleva napojovala se široká lesní cesta, kteréžto místo identifikoval jsem ihned jako odbočku, jíž z protisměru přehlédl jsem za ranního šera před šesti lety při poslední své "stovce" a odsoudil se tak tehdy k dobře hodinovém bloudění ve směru jižním, jež pak značně poznamenalo absolvování zbytku trasy. Nyní však bez potíží, pokud za ně nepovažoval jsem stálý drobný déšť, dostal jsem se již ve společnosti Jana ze Stárkova na kraj lesa do otevřené krajiny, v jejímž popředí nalézal se košatý strom a za ním v zeleni skrývaly se červené střechy lidského sídliště. Úpravná obec Vrbice je zářným příkladem obce, kde radní dbají na její zviditelnění v tom nejlepším slova smyslu. Již na jejím okraji informační cedule zpravuje poutníka o tom, jaké zajímavosti může v jejím okolí i v obci samé shledat. První zmínka o obci datuje se již roku 1495, kdy se vypisuje ve zboží potštejnské i jméno obce. Původní osadu tvořily dva grunty, lesy sahaly do středu obce, po jejich vykácení na vzniklých pasekách rostla červeně kvetoucí rostlina vrbka, jež možná dala obci jméno. S dominantou centra obce shledali jsme se v jejím centru - zvoničkou se sochami Marie Cellenské a Jezulátka. V postranní uličce blíže středu nalezli jsme menší smírčí kříž bez nadpisů, o němž ví se toliko, že byl postaven ve snaze odčinit vinu za zabití krejčího v hospodské rvačce. V centru obce nacházel se též kámen bez desky obklopený květenou. Když po zabočení doprava vycházeli jsme z obce, začal jsem jevit nepokoj. Asi 150 metrů za obcí ohraničenou penzionem na návrší Kastel v nadmořské výšce 445 metrů z mlhy nad kukuřičným polem vyvstala osamělá rozhledna se spirálovitým schodištěm, jinak kde nic tu nic. Teprve po několika dalších metrech mezi listy kukuřice pod rozhlednou prokouklo dětské hřiště, přístřešek, kde nacházela se živá kontrola pochodu, a především pak otevřená bouda, kde nejenže získal jsem turistickou vizitku rozhledny, ale též točené pivo. Protože krajina do vzdálenosti jednoho kilometru orámována byla mlhou, nemělo smyslu vylézt 118 schodů, neb za popsaného stavu výhledy na část Vysočiny, Železné hory, Pardubicko, Královéhradecko, Krkonoše, Orlické hory, natož Jeseníky, byly pouhou utopií. Pod rozhlednou, jež vybudována byla v roce 2005 do výše 30 metrů na místě původní rozhledny z roku 1937, jež byla slavnostně otevřena 15. 04. 2006 a na níž spotřebováno bylo 50 m3 modřínové kulatiny, 45 m3 betonu a 10 tun oceli, strávil jsem několik minut příjemného posezení. zvonička ve Vrbici byla by nepřehlédnutelná i za přítomnosti bezhlavého jezdce na zeleném velbloudu. Foto: L. Šlosar za nepřívětivé nepohody byl u paty rozhledny Vrbice milým překvapením činorodý ruch na živé kontrole. Foto: L. Šlosar z obrázku rozhledny Vrbici čiší klid i plyne zřetelný fakt, že návštěva její vyhlídkové plošiny za minimální viditelnosti byla by bezpředmětná. Foto: L. Šlosar Když sestupoval jsem posléze úzkou stezkou, jež byla zkratkou ohybu silnice a jež protkána byla spadlými stromy, odspoda ozýval se zlověstný řev. Když vypadl jsem z lesa, málem vpletl jsem se do žlutých stuh, jimiž vstup na silnici byl zapovězen. Ukázalo se, že ocitl jsem se uprostřed dění třetího dílu seriálu Rallye Cup 2008, start etapy byl viditelný asi kilometr pod námi vlevo od obce Suché Rybné, do níž tak byl na dobu jedné hodiny vstup zapovězen. I když do obce bylo možno sice sejít ze silnice odbočující doleva, nic by se tím proto nevyřešilo, protože závod soutěžních automobilů by byl právě v plném proudu. Proto opustil jsem - ještě s Maruškou a Jardou z Bystrce - červeně značenou cestu a v těsném dohledu pokračovali jsme doleva po cestě modře značené, na kraji obce Svídnice odbočili jsme doprava a obloukem jsme tak na tříkilometrové zacházce Suchou Rybnou obešli přes Kosteleckou Lhotu, takže jsem překvapil Kostelec nad Orlicí ve směru od jeho výspy - předsunuté směrem na západ za Divokou Orlici - slující Vyšehrad. V té době konečně přestalo pršet a - přestože obloha až do konce mého putování působila nevlídným a nepřívětivým dojmem - celý zbytek dne se již bez deště obešel. Těsně po překlenutí řeky na kraji Kostelce potkal jsem Vlastu a mohl jsem ho následovat dle itineráře již směrem z města po zeleném turistickém značení. Místo toho pokračoval jsem kolem železniční zastávky dále ulicí Jirchářskou do jeho centra. Těsně před ním upoutala mě přede mnou vysoká zelená budova městského úřadu - dílčí cíl mého snažení, záhy po absolvování schodiště stanul jsem na jejím boku u vchodu do informačního centra. Informace z internetu o provozní době v sobotu mezi 9 a 15 hod. alespoň těsně před polednem nelhala, takže jsem si zde v pohodě zakoupil turistickou vizitku. Nato prošel jsem Palackého náměstí ze západu na východ od sousoší Nejsvětější Trojice po mariánský sloup z roku 1707, při ústí Tyršovy ulice zastavil se u staré radnice, v níž sídlí nyní Základní umělecká škola F. I. Tůmy, za níž napojil jsem se na zeleně značenou turistickou trasu, jejíž plynulé sledování již po několika metrech jen dočasně přerušil impozantní barokní kostel sv. Jiřího se svými vysokými žlutě zářícími dvěma věžemi vyhlížející široko daleko do kraje. Široký trávník lemovaný vysokými stromy při cestě podél pravého břehu Divoké Orlice připomenul mi trochu v miniaturizované podobě Babiččino údolí, toliko nový zámek v tomto přirovnání obdobný ratibořickému na západním kraji Kostelce skrýval se vpravo někde za stromy a za železniční tratí. Po dvou kilometrech v místě, kde cesta dávala vale Divoké Orlici, vpředu trochu vlevo v dáli spatřil jsem však zámek jiný - častolovický. Do jeho areálu, co nejdříve, jako to jen šlo, zakrátko jsem vkročil, když s nasazením života překročil jsem rušnou silnici z Vamberka do Týniště nad Orlicí, opustiv chodník silnici lemující a s ním dočasně i zelené značení. Zámecké nádvoří přeplněno bylo zevlujícími turisty naslouchajícími odkudsi se linoucí pohodové hudbě, nikoliv však naštěstí pokladna, kde zakoupil jsem bez čekání turistickou vizitku. Za druhou poslán jsem byl skrze druhý východ z nádvoří na levý okraj do daleko se táhnoucího zámeckého parku - do vchodu do zvěřince. Tady na okamžik zalitoval jsem toho, že zvolil jsem si dobrovolně úděl poutníka, jenž nemá čas, aby aspoň na hodinku pobyl a postál. Nato před branou zámku chopil jsem se opět zelených turistických značek a vyrazil tak rázným tempem, že přehlédl jsem v itineráři doporučenou restauraci Beseda - protože jsem měl žízeň, vrátil jsem se k ní po půl kilometru z místa, kde zelené značky ulicí Štefánikovou opouštělo rušnou hlavní silnici, jež co ulice v městečku převzala jméno našeho prvního prezidenta. přes Kosteleckou Lhotu jsem správně vůbec neměl jít, ale vypudil mě sem třetío díl seriálu Rallye Cup 2008. Foto: L. Šlosar na Palackého náměstí v Kostelci nad Orlicí zaujalo mě propracované sousoší Nejsvětější Trojice. Foto: L. Šlosar cesta na kraji Kostelce nad Orlicí do Častolovic připomíná cestu skrze Babiččino údolí, toliko není bohudík frekventovaná. Foto: L. Šlosar když cesta odpoutávala se od břehu Divoké Orlice, patrny na blízkém obzoru byly kostel sv. Víta a poněkud vpravo mezi stromovím i kupole nad vchodem do častolovického zámku. Foto: L. Šlosar na nádvoří v zámku v Častolovicích nalezneme kašnu z doby okolo r. 1700 a mezi asfaltovými cestami i parkovou úpravu. Foto: L. Šlosar S ohledem na to, že měl jsem za sebou jen něco přes polovinu trasy, z restaurace vycházel jsem relativně pozdě, až ve 13,50 hod., na druhé straně všechny turistické vizitky z míst pojících se ke dnešní mé trase jsem již zakoupil a zbývajících 11,5 km mohl jsem kvapit bez dalšího rozptylování. Posléze vyhoupl jsem se nad Častolovice a v otevřené krajině před sebou uzřel jsem toliko druhou výraznou vyvýšeninu, jíž byl jsem nucen na své trase překonat - Malý Chlum, zakrátko pak z obce Čestice na něj pílil jsem cestou toliko pozvolně stoupající. Na jednom místě krátce zaváhal jsem, neb nepochopil jsem zprvu, že zelené značky nenutí mě klesat prudce doleva skrze les dolů, nýbrž varují mě předtím, abych neuhnul po cestě doprava. Těsně za oním místem shledal jsem se samokontrolou - růžovou fixkou, jíž učinil jsem do svého itineráře následující zápis: Malý Chlum / 333 M / 2001 / 4240/6 dle rozcestníku, u něhož tužka se nacházela. Po chvíli propletl jsem se po nepatrném klesání na kraj lesa, kde zabočení turisticky značené cesty doleva při kraji lesa jsem poprvé postřehl, podruhé těsně nad Rašovicemi však nikoliv, naštěstí dík dalšímu účastníku pochodu jsem zavčasu svůj omyl napravil. nad nevábnými hospodářskými budovami zkraje obce Čestice vypíná se Malý Chlum. Foto: L. Šlosar pod rozcestníkem na Malém Chlumu nalézal se nápis K16 a pod ním igelitový pytlík s fixkou zčásti naplněný i dešťovou vodou. Foto: L. Šlosar zkraje lesa za Malým Chlumem pod těžkou šedivou přikrývkou přece otevřely se nesmělé pohledy do kraje. Foto: L. Šlosar Po překlenutí jižního okraje obce Rašovice vešel jsem na rovinatý lesnatý úsek, kde několikrát zeleně značená cesta lomila se doleva či doprava. V jednom místě, kde právě točila se doleva, došel jsem konečně šedovlasého muže s holemi, který několik stovek metrů hbitě kráčel přede mnou. V té době nacházel jsem se v útlumu po nedostačujícím spánku z poslední noci zapříčiněném přílišným teplem a dotěrným komárem, možná mě ukolébal i pocit, že cíl je již nedaleko. Někde v místech, kde překračoval jsem po mostku říčku Albu, přehlédl jsem zřejmě další zub cesty tentokráte doprava a několik stovek metrů pokračoval bez asistence zelených značek, až kolem hájenky doputoval jsem na rušnou silnici, při níž u jednoho domku upokojil jsem se ve smyslu tom, že nestalo se nic až tak tragického, neb rušná silnice měla mě dovést na náměstí v Týništi nad Orlicí po kilometru. Svůj příchod na Mírové náměstí mírně jsem si však prodloužil proto, že nechtělo se mi s automobily sdílet rušné ulice Voklík, později 17. listopadu, a na náměstí jsem dorazil méně rušnými bočními ulicemi Sportovní a Smetanovou, následně pak T. G. Masaryka. Dále měl jsem pokračovat po červeně značené cestě zpět nyní již ke spojené Orlici ve směru na Albrechtice, teprve po krátkém váhání a také na dotaz realizoval jsem tento záměr ze západní části náměstí chvíli směrem severním ulicí Tyršovou a hned vzápětí přes rušnou silnici na západ ulicí Mosteckou. Ještě před mostem dle itineráře vkročil jsem doprava do průmyslového objektu, kde na první pohled bylo pusto, teprve nápis Rampasport na vysoké budovu přede mnou směrem k řece ubezpečil mě, že jsem na správném místě, a po několika krocích spatřil jsem velké slunečníky a pod nimi cílovou kontrolu včele s Olafem z Prahy, jenž - jako další účastníky - odměnil mě diplomem a velkým odznakem pochodu ve tvaru kruhu. V především vodácké hospůdce Rampasport strávil jsem příjemnou třičtvrtě hodinu při dvou pivech a sekané, zatímco trávník před restaurací zaplnili další vodáci a jimi postavené stany. Posléze rozloučil jsem se s pořadateli a na druhý pokus - vštípiv si snad do konce života konečně něco užitečného - totiž že z východního konce ulice Mostecké dostanu se na vlakové nádraží nejlépe po zeleně značené cestě, jinak řečeno ulicemi Turkovou, V. Opatrného, Čapkovou a zbytkem Nádražní již asi po kilometru, nikoliv složitými oklikami, jež jsem v podivném nesoustředění nedobrovolně zvolil. trávník před hospůdkou Rampasport opanovali zcela vodáci, jejichž naturelu je přece jen voda bližší nežli nám turistům. Foto: L. Šlosar Zpátečních tentokráte 68 km vlakem v 17,40 hod. absolvoval jsem dalším výhodným spojením za 1 hod. 40 min. při dvou přestupech ve Václavicích a Starkoči, při nichž přesně dle jízdního řádu poztrácel jsem pouhých 10 min. Soudě podle trasy 25 km i podle jejího velmi přehledného itineráře byl pochod Týnišťské šlápoty od dubu stejně jako v posledních letech opět velmi kvalitě připraven, mnou zvolená trasa 25 km byla zcela nenáročná toliko se dvěma stoupáními, jež snad stojí za zmínku, přinesla mi čtyři turistické vizitky na trase a před dovolenou, jíž hodlám zasvětit na pěších trasách získáváním dalších, mi zcela k uspokojení postačila. Drobný dopolední déšť pak pro účastníka trasy 25 km ke zlosti nebyl, spíše byl příjemným osvěžením po předešlých parných dnech, avšak účastníkům trasy 109 km připravily noční prudké lijavce natolik nebývale extrémní podmínky, že každý, kdo trasu absolvoval, si zaslouží ještě větší obdiv a uznání než kdy jindy. Výlet do Podlužičí /17. 07. 2010/ aneb Do üdoli říčky Svitavky pro ochlazení Inspiraci k uskutečnění výletu do méně frekventovaných, leč neméně překrásných míst naší vlasti přinesl článek Josefa Kosáka "Üdolím Svitavky" zveřejněný v časopisu Turista č. 6/2010 letos v květnu. Nápadu spojit získání několika turistických vizitek s návštěvou podhůří Lužických hor ujal se bleskurychle Vláďa z Jilemnice, jenž během a na základě své průzkumné cesty ze dne 29. května získal obtížně zajistitelné turistické vizitky míst, jimiž trasa prochází, i pro své další kamarády. Jako nejvhodnější termín pro uskutečnění výletu naostro ukázala se turistických pochodů prostá sobota dne 17. července. Abych pouze jednostranně nelál mizerným spojením jako před týdnem do Sobotky, musím naopak vynachválit si báječného spojení z Trutnova do severních Čech. Autobus do Vrchlabí, v němž od autobusového nádraží v Trutnově cestovala jediná Maruška, zastavil mi ve 04,46 hod. pouhých 400 metrů od mého bytu. Po čtvrthodinovém čekání ve Vrchlabí nastoupili jsme na následující více než tříhodinové cestování do autobusu, jímž lze ještě během dopoledne dostat se až do Ústí nad Labem. Před půlhodinovou přestávkou v Liberci zarazil nás nezvyklý pohled na Ještěd, jenž tonul v těžkých ocelově tmavých mračnech, z nichž zakrátko za silného větru vzešla prudká krátká přeprška. Předtím brzy ráno ještě na Zelené louce pod modravou oblohou za teploty těsně pod 20° C totiž zdálo se, že počasí uchová si nepříjemný svůj charakter posledních dní - tropická vedra s teplotou až ke 35° C za prudké sluneční výhně pod oblaků prostou oblohou a za bezvětří. Místo toho v městečku CVIKOV, kde jsme konečně před devátou autobus opustili, očekávalo nás - před prudkým slunečním svitem chráněné četnými drobnými mráčky a příjemným větrem - vlídné počasí o teplotě těsně nad 20° C. Nenechavše se však tímto příslibem obloudit, nejprve pro všechny případy občerstvili jsme se restauraci U Frajera, jíž s Vláďou znali jsme již z "Posledního puchýře" v roce 2005. Nato porozhlédli jsme se po náměstíčku se dvěma radnicemi - z nich stará empírová pochází z počátku 19. stol. - a s parčíkem v jeho středu. Nato bystrým krokem kol kostela sv. Alžběty vyčnívajícího rovněž ze stále svěží zeleně opustili jsme město po silnici ve směru jižním. Hnedle za ním milostivě propustili jsme žluté turistické značky ve směru doprava, místo nich upírala se naše pozornost na drobnou přepršku, jež nestála však ani za vyjmutí deštníků z batohů, dále na výhledy do otevřené krajiny až na Ještěd v dáli, jenž vymanil se již ze sevření mraků, zejména pak na hrozivě se stále zvětšující zalesněný kopec bochníkovitého před námi poněkud vlevo. kostel sv. Alžběty ve Cvikově vyčníval ze svěží zeleně, natolik syté, jakoby předchozích veder ani nebylo. Foto: L. Šlosar Zakrátko zprava pásové žluté turistické značky milostivě opět se k nám dostavily, ze silnice nás doleva vylákaly a posléze na dalším rozcestí - nechavše se tu vystřídat jejich družkami tvaru trojúhelníkovitého - vrhly nás onomu zalesněnému pecnu chleba napospas. Na dalším rozcestí přímo na jeho úpatí, kde dočasně značky poztrácely svou iniciativu, nenechali jsme se zmást a pustili jsme se do prudkého stoupání po jižní straně kopce, až po následující levotočivé zatáčce tentokráte doslova "ryli jsme držkou v zemi", takže byli jsme rádi, že zakrátko naše snažení zastavilo skalisko, z něhož mohli jsme skrze stromy vychutnat omezené výhledy především ve směru našeho dalšího působení. ten pecen za polem je kopec Ortel, následující výstup na něj bude pro změnu naším ortelem dobrovolným, jenž vyřkli jsme nad sebou sami. Foto: L. Šlosar autor reportáže na Ortelu marně hledá šibenici, teď lze odtud přinejlepším odsouzence svrhávat ze svahu. Foto: /ne/známý kolemjdoucí Ne, nechtělo se věřit tomu, že tady roku 1698 dala postavit vévodkyně Toskánská novou šibenici. Nechtělo se věřit tomu, že - zatímco my jsme sem vystoupali dobrovolně - druhdy sem nahoru vezla kára za jeho příkrého nesouhlasu člověka, často středověkým právem již pochroumaného, jenž mumlal si pro sebe: "A jsem v …. orteli". Nechtělo se věřit tomu, že tady na prudkém kopci zvaném ORTEL /554 m n. m./ čtyři kilometry za Cvikovem nacházelo se popraviště, také proto, že na úzký vrcholek vměstnalo by se jen málo křesťanů, lačných spatřit popravu jiného křesťana, přičemž sledování poprav bylo jednou v těch dobách z mála zábav prostého člověka, neb tehdy mistrovství světa ve fotbale ještě se nekonalo a ani obchodních domů ještě nebylo. Nato lesním terénem, jehož ráz toliko mile narušila vpravo od cesty kaplička s interiérem sestávajícím z prostého kříže, kamínků a šišek, doputovali jsme na silnici, kde definitivně poděkovali jsme žlutému značení za jeho věrné služby, a pro zbytek trasy oddali se úsekům silničním, na nichž oproti minulým dnům nebyli jsme tak nemilosrdně častováni palčivým sluncem. Na kraji obce LINDAVA zabočili jsme přes parkoviště, kde téměř nerozeznatelné byly produkty přírody od produktů ze skla, do rozsáhlé neomítnuté budovy, jež nezapřela svůj původ hospodářské budovy, která nyní však sloužila k účelu bohulibějšímu - prostorná SKLÁŘSKÁ KRČMA na jednom svém konci opatřena byla mohutným výčepem, v němž poctivě otáčela se dvě děvčata, a sklářskými výrobky, jejichž nabídce ku potěše své manželky jsem neodolal, na druhém pak sklářskými pecemi, kde za dozoru odborníků bylo možno vyfoukat si vlastní, byť nedokonalý výrobek. kontrolní otázka z parkoviště v blízkosti Sklářské krčmy: jedná se o a/ výtvor přírodní či o b/ výtvor skleněný? Čtenáři, můžeš hádat dvakrát: Foto: L. Šlosar v interiéru Sklářské krčmy spatříme vpředu vlevo výčep, vpravo pak nabídka překrásných skleněných a umně vyrobených tovarů, jež možno je tu zakoupit si co suvenýry. Foto: L. Šlosar V místech, kde obec Lindava přecházela v obec SVITAVA, obě přitom chlubila se překrásnými roubenými chalupami, shledali jsme se poprvé se říčkou Svitavkou, jež posléze zůstala naší věrnou průvodkyní po celou naši trasu. I kdyby pralo do nás toho dne slunce sebevíce, zakrátko ochladila byla nás pískovcová jeskyně PUSTË KOSTELY, jež vznikla uměle těžbou pískovcových slepenců pro brusírnu ve Velenicích. Nejen na povrchu, nýbrž i v útrobách ochladili jsme se zakrátko v PEKELNÝCH DOLECH, další pískovcové jeskyni poněkud větších rozměrů, jež o poslední válce co podzemní továrna firmy Wesser s krycím názvem Nautilus posloužila navíc pro výrobu leteckých kanónů MK 108, i ona nyní co sídlo Motoklubu Pekelné Doly slouží však k účelu ušlechtilejšímu - jako restaurace především pro motorkáře, kteří mohou zajíždět i do jejích útrob. Konají zde pro své potěšení i hudební produkce, i nyní zde byla atmosféra podbarvena hudbou, jíž ve zdech paneláku bych nesnesl - zvláště ne v jednu ráno, sem však zapadla skvěle - heavy metalem. jeskyně Pusté kostely nabízí za paren vítané ochlazení chladným vzduchen. Foto: L. Šlosar v Pekelných Dolech je možno najít četná zákoutí, toto zřejmě je určen pro noční čtenáře pekelné literatury. Foto: L. Šlosar před Pekelnými Doly parkoval jeden motocykl vedle druhého. Foto: L. Šlosar Téměř až do konce našeho putování projížděly kol nás četné skupiny motorkářů, z nichž - navzdory tomu, že běžně slouží co terče úsměšků, v nichž figurují co dobrovolní dárci orgánů - každý bez výjimky jel ohleduplně. Pravděpodobně jedná se - jako my dálkoplazi - o podobné, asi ještě sevřenější, sympatické velké společenství lidí, kteří dost možná ve volných chvílích také prchají z konzumní společnosti mířící nežli k duchovnu mnohem více ke spotřebě a k unifikaci jednotlivců jakoby podle nějaké ČSN, proti dobám bolševickým naprosto nenásilné. o to více však plíživější. Na křižovatce v obci VELENICE na půl kilometru opustili jsme Svitavku ve směru na Brniště k BOŽÍMU HROBU - podlouhlému to přístřešku, jenž organicky připojen je ke skále, jejíž útroby vykuchal kol roku 1711 majitel statku čp. 2 Schille a vybavil výjevy z Kristova utrpení na cestě z Olivetské hory do Golgoty. Obec Velenice velice pak zklamala nás absencí pohostinského zařízení, jehož jsme si však tentokráte žádali spíše pro účely orazítkování si příslušného místa v turistickém deníku u místa určeného pro příslušnou turistickou vizitku. Boží hrob uvnitř skrývá malby zobrazující utrpení Kristova, jak si je představoval prostž člověk na zač. 18. stol. Foto: L. Šlosar z mnoha překrásných staveb z průběhu našeho putování vybral jsem jednu z Velenic. Foto: L. Šlosar Následující putování po dobře šestikilometrovém silničním úseku do Zákup poněkud připomenulo nám úmorné předešlé dny, neb slunce jakoby chtělo se domoci své dosavadní síly. Orámován byl ze strany velenické kapličkou, na straně zákupské pak na počátku naučné stezky Parašutisté v Zákupech pomníkem na památku lesnického školství v Zákupech a citátem z Jiráskova díla Stromy z roku 1887 přirovnávajícím les k lidskému společenství jen s tím rozdílem, že …"nemá zoufalců, nevděčníků a odrodilců". Po několika dalších metrech polaskalo se ještě oko poutníkovo v roce 1645 do skály zbudovanou Ovčáckou kaplí v paměť moru z téhož roku a posléze renovovanou v letech 1737, 1779 a 1877, Pieta v něm namalovaná zrekonstruována byla v roce 1877. památník lesnického školství v Zákupech byl ukryt v lese po levé straně, ještě než silnice odbočila doprava. Foto: L. Šlosar Posléze značně vyprahlí - přece však rázným krokem - dospěli jsme do města ZÁKUPY, kde naše kroky pozastavila načas červenobílá hlavní budova zámku, kde zakoupili jsme si po turistické vizitce. Zámek vešel do dějin tím, že titulárním vévodou zdejšího panství byl Napoleonův syn František Josef Karel zvaný Orlík, jenž však v 21 letech v r. 1832 zemřel, aniž by stačil zámek poctít svou návštěvou. Nato směřovali jsme již na místní nádraží, naproti němuž půlhodinové čekání vyplnila nám každému sklenice piva v restauraci Doma, jež svou útulností příkře lišila se od zaplivaných nádražních zapadáků. zatímco Vláďa tři předchozí turistické vizitky pro jejich obtížnou dostupnost mimo pracovní dny zajistil pro jistotu předem, v zákupském zámku jsme si každý svou vizitku zakoupili sami. Foto: L. Šlosar V 15,50 hod. nasedli jsme do vláčku, jenž zavezl nás do Liberce. Když odtud odjížděli jsme dalším spojem v 18,31 hod. přibrali jsme sebou milého společníka, jenž toužebně byl po mnoho dní předtím očekáván a jenž sledoval nás až do Trutnova spolu s kýženým zatím nesmělým ochlazováním - déšť. Vychutnal jsem si ho plně, neb na hlavním nádraží v Trutnově zavrhl jsem možnost čekat půlhodinu na autobus MHD, za jeho nejprudšího působení bez deštníku a za svitu blesků a burácení hromů putoval jsem tři kilometry pěšky z nádraží domů, svou nerozvážností vydav v šanc vlhkosti svůj nedostatečně zaopatřený turistický deník, jenž přece se mi však z nejhoršího podařilo uchránit. Náš výlet do údolí říčky Svitavky ve vzdálenosti skoro 150 km od Trutnova byl náročný časově /hrubého času trval takměř 18 hodin/ i finančně /s cestovným, dárkem pro manželku a vydáním za vizitky i nápoje/ přišel mě na skoro 600 Kč, nicméně poskytl mi zážitky do finančních hodnot nepřevoditelné, ke všemu na jeho konci přivezli jsme do Trutnova tolik očekávané ochlazení. Letní přechod Chlumu /10. 07. 2010/ aneb Taková nepatrná lapálie na Křemenici Jedna nepodložená teorie praví, že ještě snad na počátku tohoto století drsní obyvatelé českého Severu o víkendech terorizovali obyvatele Sobotecka, Dolnobousovska, dokonce i Domousnicka zejména tím, že rabovali jim kurníky, obluzovali zdejší ženy a na všechny dohromady - kur, obyvatele i ženy - jazyk vyplazovali, ba dokonce i dlouhý nos dělali a k tomu účelu drze si nasedali v tom svém Podkrkonoší již zrána na vlak či autobus. České dráhy a společnosti provozující autobusovou dopravu naštěstí učinili rázně tomuto barbarskému řádění přítrž tím, že hromadnou dopravu do oněch míst omezili a veškeré zbylé spoje sem směrují nyní od jihu přes Mladou Boleslav, ba dokonce i přes Nymburk a Poděbrady, čímž část drzých exploatátorů od cestování odrazena byla, zbylí jsou v níže uvedených místech s předstihem jímáni, někteří dokonce během přestupu aspoň částečně domestifikováni jsou. Na tři narušitele, kteří bohužel nenechali se tímto rázným opatřením odradit a přece usilovali se v sobotu co nejdříve - bez povinného přestupu v Mladé Boleslavi - do výše uvedených oblastí dostat, bylo v sobotu políčeno následující vpravdě kuriózní spojení: Je skutečně na pováženou, že ani oklika 88 km místo přímých 71 km, celková cena dopravy 108 Kč místo 80 Kč a celkový čas 4 hod. 14 min. se dvěma přestávkami každou kol jedné hodiny místo trvání cesty přes hodinu a půl při přímém spojení do Sobotky atakanty neodradily, takže když s námi ještě spřáhly se počasí - při čekání ve Vrchlabí okolo šesté hodiny již či ještě vysloveně vlahé - a další okolnosti - možnost dát si pivo v bufetu v Jičíně a závěrečná příjemná vyhlídková jízda po okraji Českého ráje - dorazili jsme šťastně těsně před devátou do Sobotky, právě včas, abychom zahájili na zdejším náměstí svou dnešní pleňbu. Plenil jsem však vlastně toliko já, protože Maruška a Vláďa turistické vizitky Sobotky a zámku Humprecht již vlastnili, takže v informačním centru požadovali toliko otisk dvou razítek. Poté - abych také skromnou měrou přispěl do nůše zajímavostí, jíž toho dne chtěli jsme naplnit - zavedl jsem své přátele ze západní části náměstí Míru ulicí Humprechtskou do ulice Černínské, kde s pohnutím ukázal jsem jim těsně po levé straně od ústí ulice roubený domek, kde v letech 1901 - 1902 žil Jára Cimrman. Poté rozloučil jsem se s nimi na určitý čas a šel si po svých, tj. ulicí Na Celné na severní okraj městečka na hřbitov, kde dle Vláďových instrukcí v konci cesty vedoucí od vchodu až dozadu k nízké budově a vpravo od ní za keřem nalezl jsem vedle sebe tři pomníky z války roku 1866. Po jejich zdokumentování opustil jsem hřbitov a pokračoval jsem podél něho po turisticky značené cestě znovu v těsné blízkosti pomníků, od nichž nyní oddělovala mě hřbitovní zeď. Záhy značenou cestu opustil jsem a vystoupal až k pokladně v zámečku Humprecht v úmyslu požádat zde toliko o razítko - do turistického deníku a vandrbuchu. Sympatickému krojovanému mladíku vděčím za to, že za pouhých 10 Kč nechal jsem se zlákat k návštěvě ochozu, když ještě předtím v 1. podlaží mohl jsem si zahulákat a zafotografovat v místnosti s vynikající akustikou, i pro účely koncertování sloužící. Na ochozu samém pod modrou oblohou za pokročilého již tropického vedra mladík - trvalým pobytem v Karviné - mě - sezením v relativně blízkém Trutnově - upozorňoval na význačné body dobře odtud viditelné - špičičku Tábora, dále třeba na Vyskeř, Ještěd, Bezděz atd. nápis na prostém roubeném domku informuje přišedšího o místě Cimrmanova pobytu v letech 1901 - 1902, Mistr měl odtud překrásný výhled na Humprecht. Foto: L. Šlosar na soboteckém hřbitově tři pomníky v palbě ostrých slunečných paprsků připomínají, že v této krajině v palbě ostrých nábojů ve stejném měsíci v roce 1866 umírali lidé. Foto: L. Šlosar za hřbitovem pod ochrannou hustého haluzoví lezu si takhle do malého kopečka, náhle větve se rozestoupí a ejhle! on předem lovecký zámeček Humprecht!! Foto: L. Šlosar v místnosti se skvělou akustikou, určené proto i pro koncertování, zaznělo by pěkně nahlas a výhrůžně i mé nesmělé: "Slavia do toho"! Foto: L. Šlosar tam někam na jihovýchod zamířím, až za chvíli slezu z ochozu loveckého zámečku Humprechtu. Foto: L. Šlosar Nato mazal jsem co nejrychleji mi kolena dovolila po silnici do Dolního Bousova, kde kol půl jedenácté neomylně nalezl jsem své souputníky v restauraci U Horáčků. Neměli pro mě dobrou novinu. Ačkoliv jeho pracovníky ještě ve čtvrtek Vláďa telefonicky ujištěn byl o tom, že v sobotu mají otevřeno od 9 do 12 hod., bylo informační středisko beznadějně zamčené, což jsme si záhy znovu ověřili také společně, takže z Dolního Bousova odešli jsme bez turistické vizitky, v žádném případě však bez razítka a už vůbec ne bez nálady, neb v cukrárně na druhé straně náměstí oslavili jsme nedávný příchod Maruščiny vnučky Elišky každý jednou pralinkou, s ohledem na nechuť k jídlu však bez čokoládového či jakéhokoliv obalu. Nyní dobře již před půl jedenáctou bylo třeba naplňovat hlavní cíl naší výpravy. Také letos průchozím místem hvězdicového pochodu Letní pochod Chlumu byla restaurace Sparing v Holých Vrších trváním rovněž do 15 hod., od ní dělilo nás ještě dobrých 16 kilometrů. Na silničním úseku do Domousnice přes Skýšice a Řitonice nás před žhavými paprsky částečně chránil větřík. Ještě jedna událost zpříjemnila nám v tomto úseku putování. Mé oko i za nejsvižnější chůze vycvičeno je nalézat kdejaký pomník a kříž a kochnout se kdykoliv překrásnou kol mě ubíhající krajinou. Jinak však může proti mně projít klidně muž na velbloudu, Penelope Cruzová či Václav Klaus a já nevnímám, byť proti zmíněným - zejména proti velbloudům - nic nemám. Tak stalo se, že jen Maruška zareagovala na - na kole protijedoucího - věrného přispěvovatele mých stránek Jana z Jičína a její zásluhou srdečně jsme se pozdravili. Po krátkém pobytu v Domousnici v sice zakouřené, leč stran piva životadárné hospůdce U Faltů, jež stále uchovává si sympatický venkovský interiér a stejnou pořád pohotovou paní hostinskou, po modře značené turistické trase, jíž s Vláďou známe velmi dobře z několikerých našich účastí na pochodu Zimní přechod Chlumu, podstoupili jsme bohudík jediné stoupání dne na Křemenici. Za nejvyšším bodem - Marušku ponechavše převlékání - Vláďa a já minuli jsme ještě na lesním úseku rozcestí Pod Kamenicí a na něm žlutý kontejner, na otevřeném prostoru pak také myslivnu Lhotky a ještě před vsí zabočili jsme doleva na dlouhý polní úsek. V tom okamžiku - Vláďa zrovna dokončil chvalozpěv na hladký průběh trasy a na nesporné značení - ozvala se mu v mobilním telefonu Maruška, jež právě postrádala nejen nás, ale i modré značení. Bylo toliko zřejmo, že nachází se v lese blízko jakéhosi nákladního automobilu. Vrátili jsme se na rozcestí Pod Kamenici, kde ke kontejneru mezitím přibyl automobil, jehož řidič sdělil mi, že osoba odpovídající popisu hledané odbočila ze značené cesty doleva z pohledu jejího příchodu. Zakrátko pak jsme se s hledanou, jež vyslyšela naše výzvy k návratu stejnou cestou zpět, shledali. Na rozcestí pochopili jsme příčinu zbloudění. Byly zde dvě směrovky - jedna, jíž z jistého úhlu pohledu zakrývaly větve, ukazovala dále ve správném směru, druhá mířila sice tak trochu do protisměru našeho prvního příchodu, ovšem bez kontextu s tou zakrytou mohla být považována i jako výzva k odbočení doleva, což bohužel Marušce se stalo. Při pátracích akcích ztratili jsme více než půlhodinu, navíc další naše snažení na polním úseku po kraji lesa pod stále více žhnoucím sluncem probíhalo již bez ochrany vánku. Proto v Nové Telibi po čtvrt na tři - od Holých Vrchů vzdáleni ještě 4,5 km - spočítali jsme si marnost našeho snažení dorazit do průběžného cíle včas. Vědomi si toho, že tradiční držitelé kontroly Bojan a Zdeňka opustí restauraci Sparing úderem hodiny patnácté, aby stihli v Kolomutech jediné spojení do jejich sídelní obce Libuně, nadběhli jsme jim po silnici - za teploty 40° C na slunci značně již schváceni - do Kolomutům blízké obce Březno, kde proti kostelu nalezli jsme k naší úlevě otevřenu tamní restauraci a v ní početnou lomnickou výpravu včetně Milana a rovněž Vláďu z Lázní Bělohrad, kteří předtím uzlového místa Holé Vrchy dosáhli odjinud. Útulné prostředí restaurace poskytlo nám dobrou půlhodinu k regeneraci sil potřebných ke zdolání 1 km na pustnoucí místní železniční zastávku, jež patrně mnoho let nebyla v tak hojném počtu okupována. Po nastoupení do vlaku v předním vagónu shledali jsme se Bojanem a Zdeňkou, u nichž po vylíčení našich potíží zaprezentovali jsme se co poslední účastníci akce. joj, to bylo radosti snad i na Starém Bělidle, když mezi Řitonicemi a Domousnicemi shledali se turisté nejvěrnější - zleva Vláďa z Jilemnice, Jan z Jičína a Maruška z Trutnova - a taktéž já - pochopitelně mimo záběr, nemohu být všude. Foto: L. Šlosar na rovince za vrcholem Křemenice to vypadá, že zabloudit se tady snad ani nedá, ale my jsme dokázali, že ono přece jen se tu zabloudit dá!! Foto: L. Šlosar při potupném sestupu - ve vojenské terminologii vlastně ústupu - z Nové Telibi těsně již nad Březnem lítostivé oko zaznamenalo vlevo nahoře místa, jež měli jsme v téže terminologii dobýt a poplenit. Foto: L. Šlosar báječná atmosféra v restauraci v Březně, vyvolaná zleva vpředu Milanem a Katkou z Lomnice n. P. a Vláďou z Lázní Bělohrad, brzy nechala zapomenout Marušce z Trutnova a Vláďovi z Jilemnice /sedícím vzadu/ - a také mně - na to, že Holé Vrchy byly nám tentokráte odepřeny. Foto: L. Šlosar České dráhy, zbystřete zrak! Přeplněné březenské nádražíčko dokládá renesanci zájmu o cestování na trati Mladá Boleslav - Stará Paka! Foto: L. Šlosar Když pak hojně již zklidněni hodnotili jsme při dalším hodinovém časovém vakuu na přestupu ve Staré Pace v restauraci Staropacká sokolovna naše putování, necítili jsme se vůbec pokořeni neúmyslným nedodržením trasy, na něm pak přiznali jsme každému z nás stejný díl zavinění, pokud lze vůbec tohoto termínu použít při tak nepatrné lapálii, jež beztak na Křemenici skončila šťastným shledáním a při níž také nepadlo žádné ostré či lkavé slovo. Toliko zadoufali jsme, že při další naší účasti do průchozího místa Holé Vrchy dorazíme a nebudeme se zaprezentovávat opět ve vlaku třeba dokonce někde už v Mladějově. Noční výstup na Sněžku za východem Slunce /02. 07. 2010/ aneb Zpráva o stavu unie Mou účast na 34. ročníku pochodu Noční výstup na Sněžku za východem Slunce předznamenala pronikavá změna. Tradiční autobusový spoj, jenž odnepaměti odvážel mě z Trutnova na start do Dolní Kalné v 17,25 hod., vypraven byl nyní z Trutnova již v 16,37 hod. Ke všemu v mé mateřské firmě bossstvo dorazilo právě z Káhiry a chystalo se na dovolenou, na pátek zbyla tudíž spousta vyřizování, loajálnímu pracovníku nešlo by dost dobře odmítnout úkol daný na poslední chvíli se slovy: "Sorry, gentlemen, nemám na vás čas, jdu na Sněžku". Nakonec zmizel jsem kol třetí odpolední sice přece jen trochu po anglicku, ale s pocitem, že všechny úkoly jsem splnil, aspoň nikdo se mě mobilem již nesnažil poté dosáhnout. Jako v posledních několika letech na startu připadl jsem si bezmála jako na pochodu třeba na Šumavě /samozřejmě odmyslím-li si známé kulisy prostor před dolnokalenskou sokolovnou/, nikoho známého na startu jsem nespatřil, neb mí kolegové, s nimiž jsem začínal, buď pomřeli nebo zestárli /samozřejmě na rozdíl ode mě, hahaha!!/ či pochod jim zevšedněl, "jen" šéf pochodu Jirka z Dolní Kalné prohodil se mnou při nezbytném mém startovním pivu pár přátelských slov. Letos poprvé vycházel jsem na trasu zcela sám /18,05 hod./, což mě nějak nebralo, neb šlo o samotu vprostřed mrtě skupinek i jednotlivců na trase, kterou znám jako své boty …. již od samého začátku - silniční úsek proti toku Kalenského potoku na přední kraj Horní Kalné, polní cesta na hřebínek s prvními výhledy na Krkonoše - na všudypřítomnou Černou horou /okolo 18,45 hod./, nepatrnou špičičku Sněžky, Žalý a dokonce v dáli na špici Boudy nad Sněžnými jamami, dále zpevněná cesta k osamělému stromu a za ním kolmá odbočka doprava do Kunčic. Výhoda mého osaměni spočinula také v tom, že mohl jsem si volit libovolné tempo a výjimečně i přestávky jako za onou odbočkou /kol 19. hodiny/ - na občerstvení před shlukem chalup Příčnice při svijanské desítce a dvou povidlových koláčcích, jimiž sympatická paní kvůli mně doplnila pestrý výběr ostatního pečiva. Přestože od začátku týdne nastala tropická vedra, jež dokonce v polovině týdne narušovány byly v podvečer bouřemi, po celý páteční večer brázdily oblohu mírumilovné bílé, byť četné a mohutné mraky, z nichž jeden chránil nás na počátku vytrvale od největšího náporu slunce. Poté, co klesl jsem ku Labi a do Kunčic, veškerá omladina hrnula se dále po nepatrné zkratce kol hřbitova, já co věčný konzervativec ctil jsem trasu značenou pořadateli a tím pádem ještě v Kunčicích cyklotrasu č. 4299 vedoucí dále nad obcí po velkém oblouku pravotočivé zatáčky. Na jejím počátku /19,30 hod./ /19,30 hod./ povzbudila mě z mobilu dvojí informace od mé manželky - Holanďané porazili na mistrovství světa ve fotbale Brazilce 2 - 1 a Berdych se dostal přes Djokoviće do finále Wimbledonu - super: do třetice ani já určitě nezklamu. Na rovinatém úseku pod dalším nesmlouvavým dozorem Černé hory dohonil jsem, ba i předhonil skupinky, jež nadeběhly si mě v Kunčicích. V Dolním Lánově za křížem z 19. stol. postaveným potomky sedláka Kaspera - oběti to napoleonských válek - sdílel jsem na chvíli třistametrový silniční úsek. Po krátkém stoupání ocitl jsem se navíc ještě pod přímým dohledem průmyslové lanovky určené pro přepravu horniny z Černého Dolu do Kunčic. Na dlouhém úseku k silnici I/14 z Vrchlabí do Janských Lázní poprvé a jedinkráte zalitoval jsem proti minulým letům včasnějšího odchodu na trasu - na západ slunce nad Žalým bylo ještě brzy. na hřebínku nad Horní Kalnou na krátkou chvíli vykoukla mezi svahy i Sněžka: "Hrome, co se to na mě chystá za chasu!!". Foto: L. Šlosar od občerstvovací stanice před Příčicí se na protější svah shlíží optimisticky: "Tam vpravo na tom oblouku cesty budu zanedlouho stoupat". Foto: L. Šlosar za Malým Lánovem po krátkém stoupání naskýtá se poutníku v různých variacích stále stejný pohled: po levé, později po pravé straně lanovka a před ním Černá hora jako na dlani. Foto: L. Šlosar Jako konzervativní a ortodoxní účastník Nočního výstupu na Sněžku za východem Slunce nenechal jsem se ani letos ze silnice I/14 /20,45 hod./ zlákat zkratkou pod lanovkou a poctivě šlapal jsem asfalt kol kempu Slunečné a následně po prudkém odbočení doleva táhlé tříkilometrové stupání skrze ztichlou Čistou do Černého Dolu, na kterém jsem pro změnu odolal vábení hospůdky v Čisté, jíž v počátcích mých nočních výstupů býval jsem pravidelným hostem. Náměstí v Černém Dole obsypáno bylo účastníky pochodu, stejně jako restaurace Pošta, před níž razítkoval jsem na první kontrole /21,35 hod./. Před hospůdkou U Pajerů vulgo Vagónem shledal jsem konečně známého účastníka Vláďu z Lázní Bělohradu, uvnitř pak tříčlennou lomnickou suitu pod obří plazmovou televizi, k níž propracoval jsem se po absolvování nezvyklé fronty před pultem, při níž každý účastník bral po třech pivech, což mě - uznávám, že přehnaně a nepřiměřeně - prudilo. S minerálkou a pivem v žaludku opustil jsem útulnou hospůdku již po uplynutí řádné hrací doby čtvrtfinálového zápasu mistrovství světa ve fotbale Uruguay - Ghana /1-1/ - deset minut po odchodu Lomnických /22,20 hod./. Na následujícím táhlém stoupání proti toku Čisté v jednu chvíli ve tmě - jako ruský špion v Pentagonu - infiltroval jsem do menší skupinky mladých lidí, v kteréžto situaci vystrašil jsem jednu její členku, aby mě vzápětí vylekal pejsek, o kterého jsem málem zakopl. Lomnickou suitu dohonil jsem těsně pod Cihlářskou boudou, kde za chvíli v pravidelném svém tempu předhonil jsem další početnější skupinku, byť vpravo od pupku pociťoval jsem nepříjemnou bolest. Jinak v pohodě dorazil jsem sólově na Lyžařskou boudu /23,45 hod./, kde vypil jsem dva čaje s citrónem sice za 35 Kč, ale pro mé útroby velice vítané. Lakotnějším ukázal jsem se - po dvacetiminutové přestávce již oděn ve svetru - nepoužitím svítilny při následujícím stoupání na Liščí horu, platil jsem za to občasným došlápnutím do kanálků pro k odvádění vody. Pod oblohou plnou hvězd minul jsem v následujícím rovném terénu otevřenou Chalupu Na rozcestí a brzy na to Výrovku, jež zvenčí nejevila známky života. Při následném stoupání zprvu bolelo mě naboku, později se kamínek v mých útrobách přestěhoval opět blíže k pupku, to však chystal jsem se již klesat za Památníkem obětem hor, sledující v dáli světla polských měst a pode mnou Luční boudy, kde zakrátko /01,45 hod./ nalezl jsem po druhém razítkování na pochodu částečně volný stůl, k němuž zakrátko dosedli i Vláďa z Lázní Bělohradu a Lomničtí - Milan, Tomáš a Jirka z Hrádka. Mé rozbouřené vnitřnosti dovolily mi pozřít jen několik lžic jinak chutné zelňačky, zato jsem si popřál pět hrnků sladkého čaje, oproti minulým rokům delší přestávka srovnala mě natolik, že bez přemáhání vyrazil jsem z chaty iniciativně z naší dočasné skupiny jako první /03,15 hod./. uprostřed mumraje na Luční boudy nalézal se klidný stůl a u něho zleva Tomáš, Vláďa a Jirka, Milan zrovna chodil po razítkách. Foto: L. Šlosar co hrozivého gigantického skrývá se na obzoru za bleskem z fotoaparátu ozářenou klečí? Foto: L. Šlosar Na Sněžku od Sląského domu /03,53 hod./ vystupoval jsem skromně jako vždy po pravé straně české cesty většinou předháněn zdatnějšími, věren svým patero přikázáním pro svah Sněžky "S nikým nezávoď! Drž se jen svého tempa! Nezastavuj! Nedívej se před sebe na delší vzdálenost! Vybírej si opatrně kameny pod nohama!" a jako modlitbu postupně mumlal jsem si "První krátká zatáčka doprava, paráda! Druhá delší zákruta doprava, super! Třetí zatáčka doprava, už jen delší část cesty doleva!!". V jednu chvíli nevydržel jsem a podíval se před sebe a ještě několik desítek metrů před sebou vpravo uviděl jsem tmavou siluetu kříže na paměť pracovníků Horské služby Spusty a Messnera, přece nato záhy jsem vystoupal na vrchol Sněžky /04,15 hod./ - podruhé v průběhu sedmi dnů. Na rozdíl od nepatrné její sestry ve Vagonu neprudila mě vůbec dlouhá fronta na vrcholové razítko před kaplí sv. Vavřince, naopak jsem si v ní úspěšný výstup bez nervozity vychutnal a před sebe ještě pustil Slávka z Lomnice nad Popelkou. Pod jasnou oblohou za relativně teplého počasí /vydržel jsem bez potíží ve svetru/ vybral jsem si vhodné ještě neobsazené místo vedle ochozů při ústí kamenné cesty. Zakrátko ve škvíře vprostřed bohužel věčného asi smogového oparu objevil se tenký rudý proužek, jenž stále bytněl, kulatěl a současně spěchal nad omezující ho pás, až jako žhavě svítící žlutá koule rozzářil se svobodně nad okolními kopci - za přihlížení kol 400 účastníků, mezi nimi četných v jeden okamžik unisono vyjících psů a dokonce i vrtulníku manévrujícího nad Lvím dolem. bytostně nenávidím stání ve frontách, ale čekání v této před kaplí sv. Vavřince na Sněžce jsem si vysloveně vychutnal. Foto: L. Šlosar velké galapředstavení na Sněžce započalo nepatrným červeným proužkem vprostřed smogového pásu. Foto: L. Šlosar v průběhu dalšího děje slunce nabývalo postupně sil a viditelně stoupalo. Foto: L. Šlosar nakonec slunce vyhouplo se nad smogový pás a ničím již neomezováno štědře rozdávalo zářivé paprsky. Foto: L. Šlosar Mezi skupinami okouzlených turistů opustil jsem Sněžku /5,00 hod./ po polské cestě, ve slušné kondici jen s tradiční únavou v kolenou minul jsem opět Luční boudu /05,50 hod./, s maximální opatrností klesal jsem - uvolňující pokorně cestu rychlejším a ve dvou případech děkující pomalejším - údolím Bílého Labe a poslední tři kilometry od Boudy U Bílého Labe po asfaltce svižným tempem přibyl jsem šťastně do cíle na rozcestí U Dívčích Lávek /07,15 hod./ Štěstí přálo mi nadále natolik, že již za několik minut mohl jsem mezi prvními odjet autobusem pořadatelů do Vrchlabí, kde na autobusovém nádraží dobrou třičtvrtěhodinu při vychlazeném plechovkovém pivu vychutnával jsem si pocity prchavé jako mýdlová bublina, jíž sfoukne první závan reality všedního života, a kteréžto pocity tím více miluji - navenek upocený, umatlaný, mnohde odřený, ne právě vonící, uvnitř však spokojený s dosaženým víceméně sportovním výkonem a omámený nedávno prožitým romantickým zážitkem. opět pod Sněžkou při pohledu za sebe byli jsme viditelně zaskočeni: jaký krásný motýl vylíhl se po našem výstupu z potemnělého zakuklence, jehož svah tak těžce před hodinou jsme zdolávali. Foto: L. Šlosar nádherné Božími reflektory ozářené údolí Bílého Labe postupně začíná odkrývat své krásy, což pro nevyspalého a okouzleného poutníka známka je mementem, aby se spíše soustředil na kamenitou cestu před sebou. Foto: L. Šlosar přece i při vší nezbytné soustředěnosti zalétl poutníkův zrak na nádherné stříbřité vody Bílého Labe. Foto: L. Šlosar ostrůvek před rozcestím u Dívčích Lávek, jenž náhle vyloupne se za zatáčkou, je pro poutníka zároveň tolik toužebně očekávanou oázou, jež ukončí jeho dlouhé putování za romantikou. Foto: L. Šlosar Protože při mé dvacáté třetí účasti na pochodu zúčastňuji se ho od roku 1993 nepřetržitě, mé pocity při pochodu vysílají ke mně vlastně rok co rok jakousi zprávu o stavu unie, přičemž onou hodnocenou unií není úroveň pochodu samotného, neb jeho úroveň každoročně zůstává dík skvělým pořadatelům z T. J. Sokol Dolní Kalná na vysoká a atmosféra skvělá, nýbrž má tělesná stránka. Protože jsem si letos pochod opravdu vychutnal, namlouvám si, že až na drobné vady není její stav nejhorší a že nejsem tedy v situaci člověka padajícího z věžáku, jenž si na úrovni každého podlaží, kolem něhož v pádu proletí, říká: "Ještě je to dobré" - pokud přece ano, věřím aspoň, že klesám ještě ve velké výšce nad zemí …. snad při této pro sebe lichotivé představě nelítám však v oblacích. Výstup Lánovských na Sněžku přes tři vrcholy /26. 06. 2010/ aneb Vynucená improvizace: Na Sněžku a do Lánova z Janských Lázní Před 6. ročníkem pochodu Výstup lánovských na Sněžku přes tři vrcholy stačil jsem v klidu a míru posnídat dvě housky se sýrem ještě doma. Nato - bezelstný jako srnka pijící v noci z horského potoka - přešel jsem nějakých 400 metrů na zastávku Trutnov, Horní Staré Město Zelená louka na autobus linky 690400 spoje č. 107, jenž měl mě v souladu s platným jízdním řádem v 06,46 hod. naložit a v 07,23 na rozcestí Lánov, kříž nedaleko startu vyložit. Když autobus ani po téměř půlhodině nedostavil se, ve stadiu nejvyššího rozhorlení - vědom si toho, že zmařen byl můj záměr nejen vyrazit v Lánově na náročnou trasu o půl osmé, ale vůbec dorazit sem na start pochodu v příhodný čas - vlezl jsem do autobusu shodou okolností téže linky z opačného směru, nechal se jím dovést do centra Trutnova, odkud pojal jsem záměr z vlakového nádraží dostat se aspoň do Starkoče na kratší trasu tamního pochodu. Když však na nádraží nalezl jsem Marušku, které rovněž nevyšel stejný záměr, změnil jsem poslední své rozhodnutí a nasedl jsem s ní do vlaku společnosti Viamont, jenž odpíchl se z Trutnova v 07,44 hod. a dovezl nás do Svobody nad Úpou, kde očekával nás navazující autobus z Pece pod Sněžkou, jenž vyklopil nás v Janských Lázních před Lesním domem. Do Lánova totiž jako deus ex machina přibyl předtím po půl sedmé Vláďa z Jilemnice a když dozvěděl se od Marušky o našem neštěstí, přece nás na lánovský pochod zaprezentoval. Rozdíl proti předpokládanému běhu událostí spočinul však v tom, že nevyráželi jsme na Sněžku z Lánova, nýbrž ze zmíněných Janských Lázní ze vzdálenosti od Sněžky malinko delší, dále pak - byť z nadmořské výšky o 110 metrů vyšší než v Lánově - také na větší převýšení a - co bylo nejhorší - proti našemu původnímu zámyslu o hodinu později. Ono větší převýšení způsobila překážka, jež pro začátek drze postavila se nám do cesty, totiž Černá hora, jejíž vysoké hradby jako by ještě rozhodla se bránit hustá šedivá mračna, bohudík natrvalo usadit se v obranném postavení bránil jim svěží vítr. Ještě na počátku našeho snažení pořídili jsme si razítko v penzionu Siréna, posléze - podobně jako frustrovaní nespokojení "muži" - padavky vylévají si zlost na svých manželkách či atrapy fanoušků neúspěšných klubů na zařízeních vlaků a spolucestujících - svůj ranní vztek vybíjel jsem úspěšně na stoupání na západním úbočí Černé hory v převýšení větším nežli šestset metrů. Na rozcestí u Malých Pardubických bud ke svému překvapení poprvé zaznamenal jsem přesměrování červeného značení, jež již nevábilo nás doleva k mírnému stoupání na asfaltovou silnici nad Zinneckerovy boudy, nýbrž doprava po vrstevnici, kterýžto krátký oddech vynahradilo nám prudkým stoupáním po kamenité cestě skrze lesnatý úsek, jež teprve v závěru pod Černou boudou umírnilo se takměř v rovinu na pohodlné cestě. při druhé části prudkého stoupání jsem ke svému překvapení nalezl na úbočí Černé hory starý milník. Foto: L. Šlosar V recepci Černé boudy po půl desáté podařilo se nám opět získat razítko s příjemným zjištěním, že oblaka nad Sněžkou před námi pozbyla již svého hrozivého temného vzhledu. Naše další kroky směřovaly přes Lučiny, kol bud Mír a Lesní na boudu Lyžařskou, kde před třičtvrtě na jedenáct polevili jsme ve svižném tempu ke kratičké přestávce, Maruška využila jí v útrobách boudy, já tentokráte před chatou pozřel jsem kelímek mléčné rýže a iontový nápoj. Posilněni vystoupali jsme na Liščí horu zhruba deset minut po jedenácté - odměnou nám byl další z výhledů na Sněžku, nato Chalupu Na rozcestí minuli jsme v půl dvanácté. Ve třičtvrtě na dvanáct vykoukla z jednoho okénka Výrovky jakási zvědavá tvář, asi nějaký místní "lufťák" líný na krok i za lepšícího se počasí …. ach ne, on to byl Vláďa z Jilemnice, jenž po bystrém tempu, jež nasadil z Lánova - navíc ve větším časovém předstihu - se nás konečně dočkal. jeden z nejhezčích výhledů na Sněžku naskytl se nám ve směru odpočívadla blízko vrcholu Liščí hory. Foto: L. Šlosar v blízkosti Chalupy Na rozcestí objevila se jako na dlani Výrovka - místo zkompletování celé výpravy, čára od ní napravo vedoucí do sedla je cesta, jež nás očekává k Památníku obětem. Foto: L. Šlosar Již ve třech minuli jsme Památník obětem hor pět minut po dvanácté, odměnou byl nám zatím jen utěšený výhled na Luční boudu pod námi, neb Sněžka jakoby v předtuše naší blízké fyzické přítomnosti nechávala se v těch chvílích zapírat stále hustými, ale nyní již zcela roztrhanými mraky, jež již definitivně pozbyly svého temného výhružného zabarvení. Před Luční boudou kol čtvrt na jednu postávali v kontrastu s běžně oblečenými turisty exoticky odění lidé, hleďme - až sem do nadmořské výše 1.410 metrů zavítal svatební rej. A ještě jedna věc - tentokráte neživá - zaujala mou pozornost. Nebyli jsme totiž jedinou trojicí, byť dík mým webovým stránkám ze všech nejznámější, jež v posledních dvou dnech dorazila na Luční boudu. O den dříve dostavili se sem totiž pánové Vladimír Aichelburg, Ernst Harrach a Alexander Czernin Morzin, pokračovatel rodů Valdštejnů, všichni potomci šlechtických rodů, které v minulosti ovládaly celé Krkonoše, což mimochodem netýkalo se tedy Schwarzenbergů, takže není pravda, že kníže Karel sem nepřibyl proto, že usnul někde nad Richtrovkami. Rody ty svářily se kdys o hranice svých držav, až konečně dosvářily se před 300 lety k podpisu dohodu o průběhu hranic všech tehdejších panství. Na paměť této dohody i toho, že hranice mezi všemi čtyřmi panstvími nacházela se právě u Luční boudy, jmenovaní šlechtici spolu se zástupci měst a obcí odhalili tu téměř naproti vchodu do boudy symbolický hraniční mezník s označeními dotčených rodů, jenž bystře zaujal mou pozornost. zatímco Sněžka mimo zorný úhel snímku napravo pokoušela se skrývat se v hustých mracích, Luční bouda se nám od Památníku obětem hor představila v plné kráse. Foto: L. Šlosar hlásím, že od 25. června 2010 přibyla v Krkonoších další zajímavost - symbolický hraniční mezník se jmény šlechtických rodů, jejichž statutární orgány v roce 1710 konečně podepsaly dohodu o průběhu hranic čtyř panství. Foto: L. Šlosar Když blížili jsme se k ní, doznala Sněžka, že skrývat se není ji co platno, a objevila se před námi v celé své kráse, dost možná i v celé své hrozbě. Před Sląským domem, těsně před závěrečným stoupáním na vrchol zaznamenal jsem na displeji mobilu čas 12,37 hod. Doznávám, že stejně jako již předtím a - nenajdu-li odstranitelnou příčinu i nejspíš navždy - na následujícím 1,5-kilometrovém stoupání kopal jsem ve srovnání s Maruškou a Vláďou 2. ligu - stále však s nadšením a s radostí z pohybu. Omezen permanentní lehkou, leč všudypřítomnou bolestí, spíše únavou v kolenou, jíž krátkodobě uleví jen jejich napnutí, nepříliš ve svém snažení podpořen zataženou pravou průduškou, vystoupal jsem nahoru přesně ke kapli sv. Vavřince - pravidelným, nikým neovlivňovaným tempem vždy při pravé straně vzorně upravené cesty, abych nevadil - přesně za 23 minut, o pět minut později nežli oba mí kolegové. V České poštovně, odkud byli jsme povinováni přinést pořadatelům razítko, dopřál jsem sobě horkou medovinu za 40 Kč. Světelná tabule tu ke čtvrt na dvě zaznamenávala následující údaje: rychlost větru 80 m/s, směr větru 8 º /pohyboval se až do 15 º, tedy mířil přibližně od severu/, teplota 9,5 º C, vlhkost vzduchu překvapivých 100 % /pohybovala se i k 80 %/. Hezky by se tu posedávalo a vychutnávala se tu radost ze zdolání Sněžky z Janských Lázní, resp. z Lánova, ale ani úspěch dálkoplazův není dán zdoláním vrcholu, nýbrž úspěšným návratem. protože hrdinové reportáží nuceni jsou i nyní v prvních letech 21. století čelit absurdním předsudkům, je vrcholový snímek z vrcholu Sněžky bohužel nekompletní. Foto: /ne/známý kolemjdoucí Sněžku opustili jsme těsně před půl druhou tentokráte po polské cestě, deset minut před druhou měli jsme již za sebou razítkování ve Sląském domě, stejně jako později v Luční boudě. Další časový údaj - 15,05 hod. - zaznamenal jsem posléze u Chalupy Na rozcestí, za níž konečně přestali jsme sdílet naši předešlou cestu na Sněžku, a sestoupali jsme na Zadních Rennerovkách k Dvorské boudě, u níž odbočili jsme skrze les na pozvolna klesající stezku po jižním úbočí Liščí hory s nádhernými výhledy především na rozsáhlé hluboké zalesněné údolí po naší pravici. Její přechod v cestu asfaltovou lehce zvlněnou vrstevnicovou a následné výhledy na šedavou střechu před námi staly se povzbudivou předzvěstí toho, že jsme konečně úderem čtvrté odpolední dorazili na Tetřeví boudy, kde v mém případě minerální voda a pivo v celkové ceně 50 Kč přišly mě velice k duhu. zpětně jsme si špičku Sněžky s polskou boudou vyfotografovali skrze vyřezanou siluetu jehličnanu v informační cedule Sląského domu. Foto: L. Šlosar Po posledním kratičkém vystoupání na Rejdišti přešli jsme v neuvěřitelně prudké klesání, při němž si má kolena opět užila svých typických slastí, až do Horního Lánova, kde sporé, ale zcela spolehlivé značení pořadatelů delikátně odvedlo nás od silnice směřující ke křižovatce do pobočních uliček, jež bezpečně dovedly nás těsně před třičtvrtě na šest - již dlouho pod modravou oblohou - do cíle v hotelu Harmonie v Prostředním Lánově. na vrstevnicové cestě na jižním úbočí Liščí hory po dlouhou dobu okouzleni sledovali jsme rozsáhlé a hluboké zalesněné údolí po našich pravicích. Foto: L. Šlosar Zažil jsem hodně pochodů v části republiky nad její západovýchodní osou, ale tak skvělé přijetí v cíli nepamatuji dlouho, snad dokonce vůbec - nejen kvůli dodatečnému přijetí do celkového počtu 52 účastníků a z nich 18 pokořitelů Sněžky. Za bezplatné přihlášení mohli jsme si načepovat libovolného množství piva a za lánovský dodatečně získaný peníz obdrželi jsme vydatné masité stravy dle výběru, můj rozbouřený organismus statečně změřil své síly s jednou a půl na místě grilovanou klobásou, také propagačního materiálu a dřevěné figurky Lánováka dle výběru se nám dostalo. Díky Vám, milí pořadatelé z infocentra a z obecního úřadu!! nejkrásnější, byť nehmotnou odměnou, byla chvíle pohody hrdinů této reportáže po namáhavém úspěšném výkonu v cíli ve zvláště pro ten účel vyhrazené místnosti hotelu Harmonie v /Prostředním/ Lánově. Foto: L. Šlosar co milovníka a sběratele všelijakých plyšových medvídků a nejrůznějších figurek potěšila mě dřevěná figurka Lánováka, zvláště je-li její získání spojeno s namáhavým fyzickým výkonem při turistice. Foto: L. Šlosar Když - poté, co Vláďa, jenž své časové možnosti obětoval v náš prospěch, přece zaslouženě stihl svůj autobusový spoj v 17,56 hod. - a my s Maruškou po 43 zdolaných kilometrech nastupovali jsme na spoj v 18,36 hod., vyvodil jsem si z právě absolvovaného nejnamáhavějšího mého letošního pochodu toto poučení: Člověka trpělivého a pokorného přes veškeré úklady a osobní limitace přece poctivé úsilí i vytrvalost ke kýženému úspěchu dovede!! Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova …. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo. Výlet do Podkrkonoší - cyklo - /31. 07. 2010/ aneb NA KOLE PODKRKONOŠÍM /napsal Jan z Jičína/ Výlet do západních Krkonoš /05. 07. 2010/ aneb POD ZADNÍM PLECHEM /napsal Jan z Jičína/ Výlet do Jizerských hor /03. 07. 2010/ aneb ZA VODOU TICHOU I BURÁCEJÍCÍ /napsala Alena z Jičína/ Výlet do západních Krkonoš /27. 06. 2010/ aneb NA ŠTĚPÁNKU A DO PASEK NAD JIZEROU /napsala Alena z Jičína/ Po stopách bojů r. 1866 /26. 06. 2010/ aneb RADOST Z POZNÁNÍ NOVÉ KRAJINY V ZÁVĚRU /napsali Jarda a Alča z Trutnova/ Výlet do Podkrkonoší /cyklo/ /31. 07. 2010/ aneb Na kole Podkrkonoším /napsal Jan z Jičína/ Pro sobotu 31.7.2010 naplánoval jsem si delší vyjížďku na kole, abych se potěšil v krajině podkrkonošské. Při promýšlení trasy jsem si stanovil jen její hrubé rysy - s tím, že délka bude přizpůsobena vývoji počasí i ochotě mého organismu přidávat další desítky kilometrů. Jičín opouštím sám za krásného počasí v 8:05 severním směrem, v lipové aleji vzorně využívám stezku pro cyklisty. Za železniční tratí na prahu Valdic odbočuji na silnici vedoucí vpravo. Cestou ke Studeňanům pohlížím vlevo na hřebínek od Tábora ke Kumburku, který za chvíli budu překonávat. V Radimi se krátce zastavuji u kostela sv. Jiří, mučedníka. V obci panuje lehký neklid, na zdejším hřišti odehrají se dnes a zítra některá utkání 57. ročníku turnaje "Volejbalová Dřevěnice". K osadě Lháň jedu volně. Z příjemného stoupání raduji se cestou na Klepandu, zastávku zařazuji až po mírném sjezdu v obci Syřenov, kde se r. 1805 narodil MUDr. František Cyril Kampelík, propagátor svépomocných pokladen, jež byly po něm také pojmenovány. Další přerušení jízdy zařazuji v Ústí, kde Popelka do Olešky ústí. Blížím se ke Staropackým horám. Na okraji Staré Paky - poblíž soutoku Rokytky a Olešky - odbočuji vlevo do Karlova. Po stoupání je mi odměnou hezký pohled ke krkonošským velikánům. V Roztokách u Jilemnice zdržím se u kostela sv. Filipa a Jakuba. Vesnice je předlouhá, končí až za viaduktem vybudovaným pod trutnovskou tratí. Na křižovatce dolaďuji itinerář (variantou byl směr Martinice, Zálesní Lhota a sestry Kalné), mířím rovně do mírného kopce, po více než kilometru se terén umoudřuje a do Jilemnice sjíždím bez velké námahy. Na náměstí, kde jsem po 10. hodině, zařazuji půlhodinový odpočinek. Konzumuji chléb s plátkovým sýrem, dvě tyčinky "Müsli" a malý jablečný nápoj "Toma". Po svačině všímám si, že na lavičku vzdálenou ode mne asi 25 metrů usedá moderně oblečená cyklistka, jež mi dosti připomíná jednu turistku z Novopacka; nejsem si jist, neboť její obličej jest hojně zakryt velkými slunečními brýlemi. Ve snaze prozkoumat, kterak se věci mají, spěchám oslovit ženu nezáludnou otázkou, neví-li, kudy do Horní Branné (není to ona !), ač směr cesty jest mi dobře znám, žena omlouvá se, že není místní a dál prohlíží jakýsi časopis. Otázku s Horní Brannou kladu pak ještě jednomu muži (taky neví), nikoliv však pod záminkou prověření totožnosti, nýbrž za účelem navázat krátký hovor a nechat se vzápětí neznámým zobrazit v útrobách mého fotopřístroje, což se podaří. Radim - kostel sv. Jiří, mučedníka. Foto: J. Vaníček Kampelíkův dům v Syřenově. Foto: J. Vaníček cykloturista z Jičína v Jilemnici. Foto: neznámý kolemjdoucí náměstí v Jilemnici. Foto: J. Vaníček Z náměstí odjíždím v 10:40 ulicemi veskrze známými, vím, že za vlakovým nádražím budu odbočovat vlevo. Stoupání vystřídá sjezd do obce, v níž jsem dosud nebyl. Kolo se hojně rozjíždí, mám obavy, abych v té rychlosti nepřehlédl hranici Horní a Dolní Branné, z nichž každá se nachází v jiném kraji. V té Horní - před křižovatkou, kde zleva přilne se silnice z Valteřic - ovšem zastavuji úplně: nikoliv proto, že by si to dopravní situace vyžádala, leč zaujala mne zajímavá stavba po levé straně. Na informační tabuli se dozvídám, že jedná se původně o špitál, který zde Harrachové nechali postavit pro přestárlé služebnictvo. Trochu pozornosti si rovněž zaslouží i blízký kostel sv. Mikuláše, biskupa. Volným tempem pak přes Dolní Brannou odebírám se do Kunčic nad Labem, kde nahlédnu do kaple Panny Marie, zčásti zděné, zčásti dřevěné. Podél Labe, které mne bude provázet ještě dlouho, projíždím Klášterskou Lhotu a těším se na poklid náměstí ve městě, které již je na dohled. někdejší Harrachovský špitál v Horní Branné. Foto: J. Vaníček Horní Branná - kostel sv. Mikuláše, biskupa. Foto: J. Vaníček kaple Panny Marie v Kunčicích. Foto: J. Vaníček V Hostinném nemůže být však o klidu ani řeč, je pouť (!). Ve snaze vyhnout se hlučnému středu objevuji (nedopatřením) sochu císaře Josefa II., za jehož časů byly poutě nepochybně klidnější. Původně jsem zde chtěl zařadit jednu polévku, nyní mám pochybnosti, zda se do některé restaurace vůbec vejdu, je pravé poledne. Daří se však hnedle v prvním pohostinném místě, gulášová polévka je vydatná, rohlíky čerstvé. Chtělo by to aspoň malé pivo, točí tady však jakési ze střední Moravy, což se mně do jízdy Podkrkonoším nezdá šťastné. Vydávám se proto odvážně do neklidu na náměstí, hodil by se mi světlý "Krakonoš", avšak na prvním stánku je nápis "Novopacké pivo" (taky dobře). Objednávám malou dávku z pípy "Kryštof", což se pro mou cestu dosti hodí, když městys Pecku mám také v plánu. Kolem půl jedné jedu dál přes Vestřev a Debrné do Nemojova, za nímž nesmím přehlédnout odbočku vpravo. Další přerušení jízdy je na přehradě Les Království, jež byla postavena v letech 1910 až 1920 (průtahy způsobila světová válka). V Bílé Třemešné nezůstane bez povšimnutí Husův sbor ani kostel sv. Jakuba Staršího, apoštola. Dva telekomunikační stožáry na hoře vlevo marně lákají, abych pozměnil ještě trasu: Zvičina ale odpustí, na jejím vrcholu byl jsem letos již třikrát. Přes Dolní a Horní Brusnici dostávám se do Vidonic, za nimi - u křižovatky, z níž silnice odbočuje do Kalu - si dopřávám poslední pohled na Krkonoše. Na náměstí v Pecce ve 14 hodin konzumuji další chléb z domova a druhou krabičku s nápisem "Toma", obsah tentokrát je pomerančový. Do Bělé u Pecky je příjemný sjezd, pro další trasu mám vyhlédnuté Uhlíře, při průjezdu touto osadou musím se ovšem dosti namáhat. Z Valdova odbočuji vlevo do Hřídelce, kde mám v plánu dvě zastávky. Přírodní památku Hřídelecká hůra, o níž texty velmi učené píší jako o "neovulkanitovém čedičovém tělese", ty o poznání méně učené jako o "zbytku sopky ze třetihor", znám, a proto nečiní mi potíž nalézt tu správnou cestu. Jinak tomu je s památníkem amerických letců odhaleným 8.5.2005, o němž psal na svém webu jeden nejmenovaný turista z Trutnova v reportáži v listopadu 2009: na místo raději ptám se jedné ochotné místní ženy (památník nachází se při silničce vedoucí do Lánů). na náměstí v Hostinném si cykloturista klidu neužil. Foto: J. Vaníček pomník císaře Josefa II. v Hostinném. Foto: J. Vaníček Les Království - přehrada na Labi. Foto: J. Vaníček Husův sbor v Bílé Třemešné. Foto: J. Vaníček Hřídelecká hůra. Foto: J. Vaníček Další mé kilometry vedou přes Choteč do Lužan, tam otevírám třetí krabičku "Toma" (je jablečná) a zastavuji se ještě u kostela sv. Maří Magdalény. V Úlibicích jedu jen krátce po velmi frekventované komunikaci od Hořic, rád odbočím vlevo na polní cestu s asfaltovým povrchem, jež vede souběžně s hlavní silnicí k Jičínu. Jedu zvolna, pohlížím tentokrát vpravo k vyvýšeninám táhnoucím se od Tábora ke Kumburku, které jsem ráno překonával. Z Robous namířím po silnici přes Moravčice. V 16:05 přijíždím do Jičína. Ten upozorní na sebe neklidem nikoliv pouťovým, nýbrž vyšší frekvencí aut mířících k parkovištím u marketů a od nich. Měřič na řídítkách ukazuje ujetých 110 kilometrů, které ovšem nejsou vůbec důležité ve srovnání s tolika dojmy z přírody, vesnic i měst v krajině našeho Podkrkonoší. Výlet do západních Krkonoš /05. 07. 2010/ aneb Pod Zadním Plechem /napsal Jan z Jičína/ HORNÍ MÍSEČKY mají v pondělí 5.7.2010 v 8:45 své parkoviště poměrně prázdné, a tak starší škodovka, kterou přijeli tři turisté z Jičína přes Novou Paku, Studenec a Jilemnici, nemá vůbec žádný problém se někam vejít. S manželkou Alenou a dcerou Alenou jsme potěšeni, že vbrzku můžeme spatřit Kotel, který si chceme dnes velkými oblouky obejít a v jeho jamách se zastavit. Vedra v podhůří panují už několik dní, v Krakonošově panství bude snad vzduch příjemnější. Mísečky opouštíme po zelené značce, jdeme zpočátku horskou silnicí vedoucí ke Zlatému návrší, odbočíme však vlevo na lesní cestu. Ta se svažuje až k rozcestí, u něhož přichází modrá od Dolních Míseček, dále již jdeme do kopce. Zastavujeme se v místech, kde horský chodník prochází KOTELNÍ JÁMY. Seskupení neživých přírodnin při horním okraji lavinových polí identifikujeme jako Harrachovy kameny. Další stoupání brzy skončí, sestoupíme k místu, kde plánujeme první delší zastávku. DVORAČKY (1125 m) jsou v obležení turistů, zdá se, že ti s horskými koly jsou v převaze. Při venkovním posezení dají si (na šestém kilometru v 10:40) mé Alenky presovanou kávu, já zvolím větší objem zlatavé pěnivé tekutiny ze sklenice s obrázkem kozla, společně vystačíme s jednou porcí borůvkových knedlíků. Dále pokračujeme ještě kilometr po zelené, jež začne klesat k Harrachovu. Odpoutáme se do strmého kopce modře značenou stezkou, kterou jsme dosud nepoznali. Míří k rozcestí ZADNÍ PLECH, které se nachází jen pár desítek metrů pod stejnojmenným vrchem (1210 m). Tam svěříme se značce žluté, jež brzy k údolí Mumlavy se sníží. KRAKONOŠOVA SNÍDANĚ, kde spojuje se Velká Mumlava s Malou, nabízí pokračování po modré ke Čtyřem pánům anebo dál po žluté k Vosecké boudě. Volíme tu druhou možnost, když na Pančavskou louku stoupali jsme (ač v jiném složení) na konci května. Kotel od Horních Míseček. Foto: A. Vaníčková jun. u Jilemnické boudy. Foto: A. Vaníčková jun. věrný pomocník pro těžkou práci v horském terénu. Foto: A. Vaníčková jun. < Kotelní jámy. Foto: A. Vaníčková jun. Dvoračky. Foto: A. Vaníčková jun. Krakonošova snídaně. Foto: A. Vaníčková jun. Lesní silnička má zpočátku povrch asfaltový, příjemnější je chůze v dalším úseku po drobných kamíncích. VOSECKÁ BOUDA se o půl druhé nachází téměř v polovině naší dnešní túry. Po krátké zastávce vydáme se k polské hranici, za níž jako kdyby ze země vyrostla Szrenica. My si hledíme značky červené, při níž se nachází pozoruhodný geologický útvar TVAROŽNÍK. U blízkého již rozcestí ČESKÁ BUDKA je možné zamířit k prameni Labe, avšak jdeme dál hraniční cestou, abychom na 16. kilometru nahlédli z vyhlídky, co tajemného ukrývají SNĚŽNÉ JÁMY. Od nich jdeme dolů po žluté kamenným chodníkem na českou zas stranu hor. Tam, kde přecházíme Labe v podobě malého potůčku, je LABSKÁ BOUDA dalším rozcestím. Jdeme po červené při horním okraji Labského dolu, pohled k němu nabízí především AMBROŽOVA VYHLÍDKA. Poslední vítané stoupání zajistí ZLATÉ NÁVRŠÍ (1397 m). Směrovky nám nabízejí završit trasu po červené anebo žluté značce; volíme žlutou terénem vedoucí. Do cíle zbývají tři kilometry, sestup lesní stezkou je příjemný. V závěru snadno nás zláká JILEMNICKÁ BOUDA, v níž po pěší trase dlouhé 26 kilometrů na hřebenech hor přijde vhod osvěžující káva. Alena a Jan z Jičína. Foto: A. Vaníčková jun. Alenka a Alena z Jičín. Foto: J. Vaníček Szrenica na polské straně hora. Foto: A. Vaníčková jun. < Tvarožník. Foto: A. Vaníčková jun. u Sněžných jam. Foto: A. Vaníčková jun. rozverná Pančava se chystá k velkému skoku. Foto: A. Vaníčková jun. Do starší škodovky, jež nachystána je v 18:30 opustit HORNÍ MÍSEČKY, nastupují tři horami okouzlení turisté, aby přes Jestřabí, Mříčnou a Lomnici nad Popelkou odjeli z Krkonoš do Jičína. Výlet do Jizerských hor /03. 07. 2010/ aneb Za vodou tichou a burácející /napsala Alena z Jičína/ Je sobota 3. července 5 hodin ráno. Poměrně bez problémů vstávám a začínám s přípravou na dnešní výlet s výchozím bodem v Kořenově. Dnes máme naplánovanou cestu k vodní nádrži Souš, odtud do Desné a den bychom měli zakončit výstupem na Tanvaldský Špičák s následným odjezdem z Tanvaldu domů ve večerních hodinách. Dnes budeme tříčlenný tým - mimo mě se na cestu chystá ještě dcera Alena a syn Lukáš. I oni poměrně bez problémů za chvíli vstanou a nachystají si věci potřebné k výletu. Při odchodu z domu nás manžel upozorní na překvapení ve vlaku, ale neprozradí o jaké půjde. Z Jičína odjíždíme v naši obvyklou dobu 7:32 směr Turnov. Ve vlaku syn Lukáš vydatně snídá, což neujde pozornosti přes uličku sedícího cestujícího. Na nádraží v Turnově odhaluji manželovo překvapení. Soused z domu se svým známým se odebírají na kolech zdolat polskou stranu Jizerek. Na nádraží prohodíme pár slov. Za chvíli přijíždí rychlík a my se odebíráme na směr Kořenov s ještě dvěma přestupy během cesty. Po příjezdu do Kořenova zběžně prohlédneme ukazatele cest před nádražní budovou a vydáváme se po zelené značce na přehradu Souš. První úsek je nám známý - tudy stoupáme v zimě vybaveni běžkami na Václavíkovu studánku od silnice po žluté značce. My dnes ze silnice trošku klesáme po zelené a procházíme částí Kořenova. Značka se pak stáčí do svahu, na jehož konci přicházíme do Horního Polubného. Zde v restauraci zasedáme s dcerou ke kávě. Syn Lukáš si nic neobjednává, jelikož vydatně posnídal ve vlaku a navíc je rozhořčen z prázdného jídelního lístku, který obdržel jako já. Dcera Alena dostala alespoň německou verzi jídelního lístku. I přes tyto nedostatky si na kávě pochutnáme a pokračujeme v cestě na Souš. Cesta lesem je v důsledku stoupající venkovní teploty vcelku příjemná. Dojem nám pokazí pouze menší bagr v cestě stojící, následující úsek je hůře schůdný z důvodu pokládky potrubí. Přicházíme k osadě Nýčovy domky. Zde u jednoho domu panuje na sobotu poměrně čilý stavební ruch. Další část cesty je poklidnější a za chvíli se již dostáváme k přehradní nádrži Souš. U vody v chládku je velmi příjemně, a tak se tady zdržíme delší dobu. Alenka a Alena z Jičína. Foto: L. Vaníček cesta k Hornímu Polubnému. Foto: A. Vaníčková jun. kvetoucí náprstníky. Foto: A. Vaníčková jun. kostel sv. Jana Křtitele v Horním Polubném. Foto: A. Vaníčková jun. Nýčovy domky. Foto: A. Vaníčková jun. přehrada Souš. Foto: A. Vaníčková jun. Potom se odebíráme po červené značce podél toku Černé Desné do obce Desná. Míjíme Soušský mlýn s jeho Věštírnou a vydáváme se podél toku Černé Desné. Burácející řeku zprvu jen slyšíme, později se cesta svažuje k řece, takže se na několika místech zastavujeme. Lukáš zkoumá cestu na druhou stranu vodního toku, až se mu podaří tam dostat. Ve vodě si pak alespoň svlažuje chodidla. Poté se snaží dostat zpět k nám, chvíli ale hledá nejschůdnější cestu. Nakonec volí variantu nad řekou přechodem po dvou spadlých stromech. Řeka Černá Desná nás dovede až do Desné. Zde se zastavujeme u benzínové pumpy a kupujeme chladivé občerstvení. Scházíme do Desné, po chvíli si dcera všimne odbočky na Riedlovu hrobku. Je to nám dobře známá stavba, kterou vídáváme z vlaku při cestě do Kořenova. Stojí na kopci a není možné ji přehlédnout. Po asfaltové cestě se dostáváme až na místo. Rodinnou hrobku v podobě kaple s kryptou, kterou nechal vystavět Josef Riedel mladší, majitel Desenských skláren a významný místní průmyslník, pro svého otce Josefa Riedla staršího. Hrobku postavil stavitel Adolf Burger z Liberce v letech 1889 - 90 v monumentálním novorománsko-gotickém slohu ze zlatého hořického pískovce. Po pořízení fotografií se vracíme zpět k hlavní silnici. Ta nás dovede až k Riedlově vile. Vila představuje typ honosného sídla významného průmyslníka. Ve vile dnes funguje mateřská škola, informační a kulturní středisko, knihovna a malé muzeum s expozicí z historie Desné a sklářské výroby. Ve vile se chvíli zastavujeme, kupujeme turistické známky a poté pokračujeme dál. Máme v plánu ještě cestu do Albrechtic, odtud na Tanvaldský Špičák a pak cestu do Tanvaldu. Vzhledem k poměrně velkému vedru se rozhodujeme jinak, míříme do cukrárny na ledovou kávu, Lukáš si dává ledovou matonku a v 16:14 odjíždíme z Desné směrem domů. Do Jičína přijíždíme v 18:30. lesní cesta k vodopádům. Foto: A. Vaníčková jun. vodopády na Černé Desné. Foto: A. Vaníčková jun. Lukáš z Jičína u vodopádů. Foto: A. Vaníčková jun. Riedlova hrobka. Foto: A. Vaníčková jun. Riedlova vila. Foto: A. Vaníčková jun. Večer potkávám souseda a ptám se na jejich cestu po Jizerkách, neboť jsme je v Turnově ztratili z dohledu. Soused mně oznamuje, že na nádraží v Turnově je obsluha vlaku poslala s koly do posledního vagonu. Rychlík Liberec - Pardubice se ale v Turnově dělí - zadní vozy jedou do Jičína a přední do Pardubic. Takže naši známí místo do hor jeli zpět k Jičínu. V první zastávce vystoupili a s hodinovým zpožděním se nakonec do hor dostali. Výlet do západních Krkonoš /27. 06. 2010/ aneb Na Štěpánku a do Pasek nad Jizerou /napsala Alena z Jičína/ Zvoní budík. Je půl šesté ráno. Doba tak akorát na vstávání do práce. Vzápětí si uvědomuji, že je neděle. I tak musím vstát. Na dnešek máme naplánovaný výlet do Kořenova. Probouzím za chvílí dceru Alenu a poté i syna Lukáše. Syn chvíli ještě smlouvá se vstáváním, pak se ale rozhodne, že s námi nepojede. Předešlý den strávil na pochodu ve Starkoči s bratrem Janem - 25 km s brzkým vstáváním ve 4 hodiny. Dnes tedy budeme mít dámskou jízdu. Po sedmé hodině se odebíráme na vlakové nádraží po předchozím velmi starostlivém pohledu manžela, abychom vlak vůbec stihly. Z Jičína odjíždíme Regionovou v 7:32 hodin. Obloha je bez jediného mráčku. Za Železnicí v obilném poli rudě září koberce vlčích máků. Na dohled jsou Brada, Přivýšina, Velká Hůra, Trosky, Hrubá Skála, Valdštejn. V Turnově chvíli čekáme na rychlík Liberec - Pardubice, který nás doveze do Železného Brodu. Cestou rychlíkem si povšimneme zámku Hrubý Rohozec, Dlaskova statku v Dolánkách. Poté přejíždíme podruhé přes Jizeru, za kterou vjíždíme do prvního tunelu. Na cestě bude ještě celkem 7 dalších. Před stanicí Malá Skála vidíme skalní hrad Pantheon a za ním hrad Frýdštejn. Rychlík zastavuje pouze v Malé Skále. Další zastávka je naše přestupní. V Železném Brodě nastupujeme do další Regionovy. Před stanicí Spálov přejedeme naposledy Jizeru. Potom již trať kopíruje tok řeky Kamenice. V Tanvaldě vysedáme a čekáme na poslední spoj do Kořenova. Vlak od Liberce za chvíli přijíždí k našemu překvapení s připojeným vagónem pro cyklisty, který je již plný. Cyklisté z Tanvaldu a následujících stanic musí využít zbylé dva vagóny. Před stanicí Kořenov projíždíme 145 vteřin nejdelším tunelem na této trase. V Kořenově vystupujeme. Stavíme se nejdříve v restauraci U krbu. Námi požadovanou kávu (preso) nemají a tak jdeme bez kofeinového posilnění dál. Vydáváme se po modré značce. Přicházíme k Lesní chatě a poté k boudě Zvonice. Projdeme zalesněnou částí a dostáváme se do obce Tesařov. Zde posedíme v restauraci u kávy a vydáváme se dál. V Příchovcích v informačním centru si odebíráme prospekty, které se nám dnes budou hodit - rozhledna Štěpánka, Paseky nad Jizerou. Trasovník opatříme razítkem a vydáváme se na strmý výstup na horu Hvězda a její rozhlednu Štěpánku. Postupně se nám otevírají pohledy do blízkého i vzdálenějšího okolí. Na Štěpánku dorazíme kolem poledne. Nejdříve posvačíme, poté zakoupíme turistickou známku, pohled s rozhlednami Jizerských hor (bude se ještě někdy v budoucnu hodit jako námět na návštěvu dalších rozhleden) a dvě vstupenky na rozhlednu. Rozhledna Štěpánka vypadá jako kdyby byla stavěná na dvě etapy. Spodní a vrchní část jsou zcela odlišné. Tento můj názor se pak potvrdí uvnitř rozhledny, kde si o ní čteme informace. Spodní část rozhledny je opatřena venkovním ochozem s označením jednotlivých míst v dáli viděných. Po projití venkovního ochozu vstupujeme do druhé velmi úzké části rozhledny. V důsledku velmi dobré viditelnosti se nám podaří identifikovat řadu míst nám důvěrně známých: Ještědsko - Kozákovský hřbet s dominantami Ještědem a Kozákovem, Košov, Tábor, Bradlec, Kumburk, Zvičinu, z oblasti Krkonoš pak Studniční, Sněžku, Kotel, Lysou horu, z polských dominant Wawel, Šišák, Srzenicu. Na straně Jizerských hor identifikujeme hory Jizeru, Smrk s Nebeským žebříkem, Smědavskou horu, vodní nádrže Souš a Josefuv důl, Tanvaldský Špičák, Černou Studnici. Města Tanvald a Železný Brod jsou jak na dlani. Ze Štěpánky, kde jsme byli poměrně dlouhou dobu, se odebíráme po žluté značce směrem na Paseky nad Jizerou. Procházíme lesem s průhledy do krajiny až se dostaneme na rozcestí Na Perlíčku. Odtud pokračujeme po zelené značce. Sestupujeme poměrně prudkým svahem dolů. Na stráních jsou rozesety krásné chaloupky. Přicházíme do Pasek nad Jizerou. Navštěvujeme muzeum, kde si kupujeme turistické známky a obohacujeme trasovník o další razítka. Nahlédneme ještě do kostela a v místním hřbitově se zastavujeme u hrobu písmáka, muzikanta a houslaře Věnceslava Metelky. Poté scházíme dolů, opouštíme zelenou značku a vydáváme se po modré, která nás dovede do Dolního Kořenova. Jelikož je již 15 hodin, nabíráme na rychlosti. Během poměrně svižné chůze přebíhám očima z panoramat k horské architektuře. Opouštíme otevřenou krajinu a dostáváme se do lesního úseku. Doprovází nás burácející Jizera. Přicházíme na rozcestí Na Mýtě. Zde se chvíli zastavíme. Prohlédneme si soutok Mumlavy s Jizerou a za chvíli toto místo opouštíme. Přicházíme do části Dolní Kořenov. Zde se místních ptáme na směr na nádraží. Po 15 minutách objevujeme námi důvěrně známé místo, na které přijíždíme v zimě na běžkách z osady Jizerka. Do cíle nám zbývá asi 1 kilometr. Pohledem na čas zjistíme, že máme ještě rezervu zasednout v restauraci hotelu Márt a dát si v tomto čase již večeři. V jídelním lístku se mně zastaví oči na svíčkové, dcera si objednává kuřecí plátek s broskví a sýrem s přílohou rýží a dezert kynutý knedlík. Posilněny kávou zdoláváme poslední úsek. Alena z Jičína na nádraží v Kořenově. Foto: A. Vaníčková jun. Lesní chata. Foto: A. Vaníčková jun. chata Zvonice. Foto: A. Vaníčková jun. detail louky. Foto: A. Vaníčková jun. symbol života u penzionu Poezie. Foto: A. Vaníčková jun. výhled u Tesařova. A. Vaníčková jun. kaple v Kořenově postavena zdejšími evangeliky roku 1909. A. Vaníčková jun. kosatec v květu. Foto: A. Vaníčková jun. Štěpánka. Foto: A. Vaníčková jun. lesní cesta z Hvězdy k Perlíčku. Foto: A. Vaníčková jun. Paseky - Krkonošské muzeum. Foto: A. Vaníčková jun. Kotel. Foto: A. Vaníčková jun. Přicházíme na nádraží. Do odjezdu dnes vlaku máme ještě 15 minut. Pohledem zavadím o mamutí skokanský můstek na harrachovském Čerťáku. Vlak z Kořenova nás doveze bez přestupu až do Železného Brodu. Nejdelší tunel na této trati zdolá při jízdě z kopce o 30 vteřin dříve. V Železném Brodě čekáme chvíli na rychlík Pardubice - Liberec. Po příjezdu do Turnova využíváme krátký čas k nákupu chladného nápoje z automatu naštěstí fungujícího. Nasedáme do posledního vlaku. Pohlédneme ještě na dominanty Košov, Tábor, Bradlec, Kumburk, které jsme v poledne viděly z druhé strany. Domů přijíždíme ve 20:30 hodin. S konstatováním krásně stráveného dne se odebíráme z nádraží domů. Po stopách bojů r. 1866 /26. 06. 2010/ aneb Radost z poznání nové krajiny v závěru /napsali Jarda a Alča z Trutnova/ Díky zásahu osudu se stalo, že nám tento víkend odpadly veškeré plány, mimo jiné na výlet do Českého ráje. Nelenili jsme ale a po prolistování celorepublikového kalendáře akcí českých turistů jsme vybrali tu, po které už léta pokukujeme ale nikdy jsme se jí nezúčastnili - pochod Po stopách bojů z roku 1866 ve Starkoči. Na výběr bylo z tras 9, 15, 25 a 50km. Vybrali jsme si nejdelší z kratších tras - 25km. Trasa krátká, času spousta a proto jsme netradičně zvolili spoj v 8.40h. a start zahájili až kol 10h. dopolední. Po zaplacení startovného a prostudování propozic na startu v prostorách nádraží ČD jsme se vydali na cestu. Počáteční mírné rozčarování nad začátkem trasy mělo být na konci bohatě vykoupeno radostí z poznání nové krajiny . Neradi totiž navštěvujeme často stejná místa a čtvrtina trasy vedla Babiččiným údolím, které letos procházíme různými směry takřka pořád. Ze Starkoče nás zelená značka dovedla přes Zblov do Zliče, kde jsme ani na okamžik neváhali odbočit z trasy a navštívit pověstný zličský stánek se zmrzlinou. Po napojení se zpět na trasu jsme zamířili podél Úpy do Ratibořic k Babiččinu pomníku, kde jsme obdrželi kontrolní razítko s nabídkou železité vody zdarma, jež jsme s poděkováním odmítli....Od pomníku jsme po červené značce a proti proudu řeky došli přes Bílý a Červený most ke Slatinskému mlýnu. Tady jsme posvačili a konečně přestoupili z dobře nám tak známé krajiny do již méně známé a prošlápnuté možná tak jednou či dvakrát. Modrá značka nás od Slatinského mlýna vedla silnící přes Červenou horu do Mstětína. Cesta vedla převážně kolem polí, která spíše než zelenými rostlinami zářila modrými chrpami. Ve Mstětíně jsme přešli na žlutou značku po které jsme došli až do Olešnice. Krajina chvílemi spíše připomínala rozlehlé pardubické pláně - pole, louky, sem tam les, nikde žádná vyvýšenina. V Olešnici nás ovšem potkal pořadatelský šotek. Dle itineráře jsme měli jít po zelené značce ke Špince. Leč na rozcestníku bylo psáno všelicos, jen ne zelená směr Špinka. Zvolili jsme tedy nejpravděpodobnější z možností a ke Špince se vydali po modré. Tady jsme využili otevřeného stánku s občerstvením a usedli k jednomu orosenému chladivému půllitru zlatavého moku. Ač jsme uznali, že by se hezky sedělo ve stínu borovic, popadli jsme itineráře a putovali dál. U hráze jsme se posledním pohledem rozloučili s jistě osvěžujícími vlnkami hladiny rybníka a po červené zamířili kolem Bukové hory a rybníčku Piccolomini na dlouhou a předlouhou cestu lesem na Kramolnu, kde nás měla očekávat druhá kontrola. A protože jsme se zdrželi déle u Špinky, kontrola už tu nebyla. Napojili jsme se tedy na žlutou směr Vysokov - Pomník myslivce. Přibližně od těchto míst nás provázeli šipky pořadatelů s poněkud předčasným nápisem - CÍL. U pomníku jsme opět neodolali krátké přestávce ve stínu a po přečtení info tabule o zdejších událostech z r. 1866 jsme opustili turistické značení a vydali se napospas pořadatelům a jejich červeným krepovým fáborkům určujícími naše kroky. Trasa nyní vypadala asi takto: zlatavá široširá pole, posečené louky, stráně a jen náznakem vyšlapané cesty.... Až se objevila myšlenka: Co když si někdo dal tu práci a celou trasu přeznačil? Myšlenku posléze podpořilo několik stržených a zahozených šipek s nápisem cíl.....Nicméně po natrefení na modré značení myšlenka odplula. Nyní převážně po šipkách a částečně ještě po modrém značení jsme došli poslední kilometr do cíle, který byl na starkočském koupališti a to krátce po 17h.. Od pořadatelů jsme obdrželi párek s chlebem a hořčicí a samozřejmě také diplom. Při živé hudbě a všeobecném veselí jsme se tu zdrželi asi dvě hodiny a poté vláčkem dorazili mírně vyčerpaně domů. start byl v prostorách nádraží ČD ve Starkoči. Foto: J. Burdych, A. Sobotková zámek Ratibořice. Foto: J. Burdych, A. Sobotková Špinka přímo lákala ke smočení.... Foto: J. Burdych, A. Sobotková výhledy na Náchod. Foto: J. Burdych, A. Sobotková netradiční pohled na náchodský zámek. Foto: J. Burdych, A. Sobotková udírna v cíli. Foto: J. Burdych, A. Sobotková pozornost pořadatelů.... Foto: J. Burdych, A. Sobotková účastnická listina. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
Můj E-mail: ludek(zavináč)slosar(tečka)cz	Jsi od 1.4.1999 v pořadí  . poutník, který zabloudil na tyto stránky a který se na ně bude vracet již zcela s vědomým úmyslem