24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Spadaným listím /08. 10. 2005/ aneb PODZIMNÍ VŠEHOCHUŤ
Kam nedošel velbloud /17. 09. 2005/ aneb MNOHDY NEZNÁMÝMI CESTAMI VNITŘNÍCH KRKONOŠ
Po stopách řídícího učitele Jana Buchara /10. 09. 2005/ aneb CHODECKÝ FESTIVAL S BRADAVICÍ NA KRÁSE
Safari - Zvičina /03. 09. 2005/ aneb SLOŽITÉ DOBÝVÁNÍ KÓTY LITÍČSKÉHO KOSTELA
Plnění turistických odznaků /27. 08. 2005/ aneb BOŽÍ DEN JEDNOHO BEZBOŽNÍKA
…. a nádavkem jedna od některého z mých přátel
Po stopách bojů r. 1866 /25. 06. 2005/ aneb OD TŘEŠNĚ K TŘEŠNI /napsala Máša z Vrchoviny/
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Spadaným listím /08. 10. 2005/ aneb Podzimní všehochuť
Takové pohodové ráno v sobotu už dlouho nepamatuji! Vstal jsem ve čtvrt na sedm - o tři čtvrtě hodiny později než v pracovní den, vše, co je s ranním vstáváním spojené, vykonal jsem pozvolna, v půl osmé jsem nastoupil do vlaku společnosti Viamont na Zelené louce, deset minut před osmou v Trutnově na autobus a po čtvrt na devět dorazil na úpické náměstí na start pochodu Spadaným listím. V tomto pro mě pozdním čase jsem na startu spatřil nezvykle velké množství lidí, jaké jsem již dlouho při svých časných startech nepoznal - 11, ti přitom představovali, jak jsem později zjistil, více než šestinu celkového počtu účastníků!!
Dost!! - řekl jsem si důrazně. Pět sobot za sebou jsem vstával v časných, namnoze nejčasnějších ranních hodinách, pět sobot za sebou jsem se namnoze honil vždy na padesátikilometrových trasách nemaje času nazbyt. Chtělo to prostě vysadit. Původně jsem uvažoval o útěku do daleka, ale nikde ve vzdáleném dostupnu se žádný pochod nekonal a já jsem nebyl schopen vymyslet kloudnou vlastní trasu. Dal jsem tedy přednost pochodu pořádanému KČT Úpice s tím, že půjdu krátkou trasu 35 km s předsevzetím, že se nebudu honit, ano že i v nějaké té hospůdce na delší dobu zastavím, neb jsem zrovna byl při penězích.
Začátek pochodu plynul podle tohoto scénáře jen do Červeného Kostelce, kam jsem dorazil po čtvrt na jedenáct /předtím jsem se ještě v Úpici zastavil v trafice na "panáka" ferneta a na kraji městečka snad naposledy letos vystavil své nohy slábnoucímu slunečnému svitu/. V Červeném Kostelci jsem si však nejprve popletl pokračování zelené značené cesty, naštěstí jsem včas v Horním Kostelci obrátil své kroky na autobusové nádraží. Jenže za autobusovým nádražím jsem spatřil jinou zelenou značku naposledy na malém sloupku a pak jsem ji neviděl hodinu. Ačkoliv s obchody Viktora Koženého a s privatizací Unipetrolu nemám nic společného, táhlo mě to pořád nějak k budově Městské policie, a pak k lesu, kam ovšem vedla červeně značená cesta na Špinku. Podle mapy bylo jasné, že ještě ve městě musím uhnout hodně doleva, ale neuvědomil jsem si ale, že opravdu hodně. Já jsem uhnul až na kraji onoho lesa, a pak jsem se hodinu motal kolem zahrádkářských osad, rybníků, lesů, polí a silnice na Náchod, až jsem konečně na zelenou dorazil, protože jsem přece jen držel správný směr.
V půl dvanácté jsem dospěl do osady Kostelecké Končiny s velice úpravnými domky. Před ní postál jsem na chvíli u pomníku s pamětní deskou se jmény čtyř členů rodiny Burdychů a Františka Jirouška a se samostatnými pomníky Antonína Burdycha a Františka Jirouška na paměť smutných událostí z června roku 1942, kdy všichni jmenovaní byli popraveni fašisty za ukrývání pronásledovaného telegrafisty Jiřího Potůčka z paraskupiny Silver A. Další pamětní deska byla umístěna na štítu blízké usedlosti, dnes se naštěstí před ní pasou jen koně.
Série zelených značek mě konečně uklidnila a já jsem se mohl těšit nejprve výhledy před sebou mírně doprava na Levínské hory s Grodzynem, jenž jsem poznal dle vysílače, a na "kopec vpravdě homolovitého tvaru" Gomolu. Tyto výhledy za pár minut vystřídaly přímo přede mnou jiné impozantnější výhledy na Bor a před ním vysunutou část Hejšoviny, pod nimi pravda o dosti blíže na Hronov. Z jinak delšího časového úseku učinilo "pár minut" - vzdor mým předsevzetím - moje vytrvalé poklusávání. Časově jsem na tom nebyl stále špatně, ušetřenými minutami jsem chtěl usurpovat pro sebe větší prostor pro občerstvení v Hronově. Když jsem sbíhal k Hronovu, předháněl jsem jakéhosi muže s kolem, který na mě zavolal. Byl to Jarda z Červeného Kostelce, který pochod absolvoval dosti kuriózním způsobem, právě s bicyklem, jenž po celou trasu vedl, aniž by se svezl, to aby dodržel regule pochodu, to vše proto, že cíl celého pochodu byl na Jestřebí boudě, a Jarda se chtěl odtud dostat na kole co nejrychleji zpět domů. Takový poctivák je Jarda z Červeného Kostelce. Jarda mi také vysvětlil, že jsem měl ještě v Červeném Kostelci u onoho sloupku se zelenou značkou uhnout doleva do úzké uličky.
tolik lidí na startu jako na náměstí v Úpici před radnicí jsem snad neviděl od dob, kdy zahajuji pochody mezi prvními. Foto: L. Šlosar
před Burdychovým statkem na Kosteleckých Končinách se bohudík již jen pasou koně. Foto: L. Šlosar
dech se dají při pohledu na podlouhlý hřbet Boru, z jehož chřtánu jako by vykukovala Hejšovina. Foto: L. Šlosar
Do Hronova jsme seběhli kolem čtvrt na jednu a tady jsme se rozloučili, protože mě vcucla dovnitř hned první velice úpravná hospoda U Pilouse ve Dvorské ulici, kde jsem byl vlídně přijat a strávil jsem zde příjemnou půl hodinu při pivě a česnečce. Z televizoru obráceného ke mně zadní části ozývala se zrovna slova vyřčená příslušníci něžného, nyní podobnými a horšími výrazy i pochlapeného pohlaví: "Debile! Debile!" - znamení to, že zrovna vysílali nějakou reality show, Velký Maghor, nebo tak nějak /jen mě nějak nešlo do hlavy, jak se původkyně oslovení dověděla, že pořad budu náhodou sledovat nedobrovolně i já/.
Protože Hronov je zasazen mezi kopci hluboko při břehu Metuje, vystoupal jsem nejprve prudkým, později táhlým stoupáním po louce /tady mě předjel se strašným řevem motoru svého motocyklu jakýsi motokrosový jezdec/ až do lesa na Jírovou horu/. Po širokých cestách po jen mírně zvlněném povrchu lesního revíru Maternice chodím velice rád, mohu automaticky vyvinout svižné tempo a na pozadí okolo se míhajících stromů nechat rozvlnit své myšlenky. Nové odpočívadlo na rozcestí ke Skalákově studánce mi však neušlo, dokonce ani hromada odpadků za ním /probůh, lidé, kdy už se naučíte konečně dbáti zásady, že co si do přírody přinesete, jste povinni si i odnést?/. Stoupání na Krkavčinu z větší části po silnici na Hronov miluji již méně, naštěstí jde o poslední delší stoupání. Panská cesta se na Odolov působí jako nekonečná, zpestřují ji občasné výhledy doleva až na umělou nádrž Rozkoš a partie vykáceného lesa umožňující dohlédnout občas až na vrchol hřebenu Jestřebích hor vpravo.
Naštěstí se před čtvrt na tři po nevím kolikáté zákrutě doprava, jež každá znamená očekávání blízkého občerstvení, objevil Odolov s výhledy až na daleké Krkonoše a v něm hospoda U Lotranda. Atom z Třebechovice a Míla z Náchoda mě před ní sice varovali, že je tu obsluha pomalá, ale já jsem na strategicky výhodném místě u pultu dosáhl svého piva téměř obratem, a ochotná a poctivě kmitající paní hospodská mi rovněž dala razítko, snad taky proto, že hostí mezi tím ubylo a čepování piva se ujal sympatický muž s knírkem.
Zbylých sedm kilometrů na Jestřebí boudu přes rozcestí pod Žaltmanem mi pak uběhlo rychle. Cestou jsem seznal, že u rozcestí pod Kolčárkou přibylo další opevnění přístupné veřejnosti a nazvané honosně "Muzeum lehkého opevnění". Jedná se jednu ze 79 pevnůstek úseku F3 na Jestřebích horách, jejíž vybudování bylo původně v září 1937 zadáno Hradecké stavební firmě František Machač. Pevnosti z dob příprav obrany před hitlerovským Německem mě provázely vlastně po celou cestu od Jírovy hory až na Paseku.
Na Jestřebí boudu na Pasece jsem dorazil ve třičtvrtě na pět a místo pronásledování vlaku v 18,02 z Malých Svatoňovic poseděl jsem tu dobrou hodinu s Petrem z Úpice, který tu očekával příchozí za pořadatele, a Jardou z Kryblice, a aspoň tady naplnil své předsevzetí z úvodu pochodu a dal jsem si zde dva plátky výborné sekané, jedno pivo, jeden čaj a tři medoviny. Kol šesté jsem se zvedl a volným tempem došel jsem do Malých Svatoňovic na vlak v 19,02 hod., byv tentokráte přímým svědkem každodenního a přece tak úžasného jevu - postupného plíživého ukládání se zasněné podzimní krajiny do dočasné nadvlády temnot.
také Krkonoše v oparem zahalených dálkách lze místy spatřit z Panské cesty Jestřebích hor. Na tomto snímku od vrcholku stromů uprostřed shlédne pozorné oko vlevo Černou a Světlou horu, vpravo pak dokonce Sněžku. Foto: L. Šlosar
mezi pevnosti přístupné veřejnosti zařadila se též pevnůstka blízko rozcestí pod Kolčárkou v Jestřebích horách. Foto: L. Šlosar
atmosféru hezkého podzimního pochodu přidržovali v Jestřebí boudě zleva Petr z Úpice za pořadatele a Jarda z Kryblice za účastníky. Foto: L. Šlosar
krajina pod Jestřebími horami se počala halit do tmavého hávu a každodenní zázrak stmívání mohl započíst. Foto: L. Šlosar
Pochod Spadaným listím proběhl za pozdního babího léta zčásti za slunečného svitu, zčásti pod místy téměř zataženou oblohou nehrozící ani na okamžik deštěm, za chvílemi studeného větru a za chvílemi příjemného tepla v závětří. Zúčastnilo se ho 60 turistů.
S prožitým dnem ve známé krajině jsem byl zcela spokojen a rozčilování se nad večerní zaslouženou porážkou našich fotbalistů s Holandskem jsem o několik hodin ponechal těm, kteří místo vlastních zážitků stávají se závislými na zážitcích zprostředkovaných médii.
P. S. Cože? Že jsem tuto reportáž zase napsal divným jazykem, kterému dnes nikdo nerozumí? Zkusím to přetlumočit: Protože nejsem žádný frikulin nebo kočkohonič s kérkou na pupku, šel jsem úplně sám bez broskvičky nebo roštěnky, určitě lepší, než jít s nějakou mařkou. Pochod nebyl žádný zewling, ale taky žádná pruda, naopak správný masakr, opravdu nekecám - žádný šméčko, i když jsem šel po svejch a nejel na žádný hustý káře nebo kočkolapce, aspoň mě neotravovali žádní floydi. I v nějakém tom pabu jsem stavěl, ale nikde žádný brko, nejsem vyhulenec nebo vysmažená smažka, jen nějaký to pivo, ale žádná kalbička, protože nejsem žádnej vykalenec nebo pařmen. Zkrátka byl to správný hartkór, určitě lepší než sedět u nějaké gamesky nebo na nějaké pařbičce.
Kam nedošel velbloud /17. 09. 2005/ aneb Mnohdy neznámými cestami vnitřních Krkonoš
Tak kudy se půjde letošní "Velbloud"v "Jablonečku"? - tak zněla éterem otázka. Protože jsem vypozoroval z jeho dosavadních tras určitý systém založený na střídání dvou základních tras a protože loni se tu šla těžká varianta až do šíře od obou břehů Jizery, předpokládal jsem, že se letos půjde přes Harrachov, pramen Labe, Medvědín a Kotelní jámy. Pořadatelé nám však letos připravili příjemné překvapení v podobě další varianty tras "Velblouda" skrze vnitřní Krkonoše namnoze pro nás neznámými cestami.
Na sobotu meteorologové hrozili deštivým a chladným počasím, proto přes naděje povzbuzené skutečností, že toto se dostavilo již v pátek a že tedy snad v sobotu pomine, nechal jsem doma svůj talisman z batohu medvídka Šeďánka, na mém rozhodnutí přijet však nepěkná proroctví ničeho neměnila. "Velblouda" jsem si totiž velice oblíbil, patří - jak by řekla Zdeňka z Janských Lázní - mezi mé "povinné" pochody, jichž se budu zúčastňovat, dokud budu moci a dokud České dráhy ponechají i v sobotu v platnosti brzké ranní a pozdní podvečerní spojení. Zamiloval jsem si překrásné, byť náročné trasy a skvělou atmosféru, kterou tu dokáže vytvořit Jiří z "Jablonečku", jemuž v dobrém smyslu závidím jeho pořadatelský sbor složený převážně z adulescentů, jimiž obsazuje kontroly, jež vůbec nešidí, jak je jinde v posledku zvykem.
Na startu jsme byli mile zaskočeni i tím, že Jiří nás jako oblíbené účastníky pochodu počastoval pohoštěním na své náklady - fernetem a pitím, jež jsme si objednali, v mém případě to byl netradiční nealkoholický nápoj, v případě Marušky a Vládi tradiční lahvové pivo.
Proto jsme po půl sedmé skoro neradi vyrazili obvyklým prudkým stoupáním k úbočí Stráže, kde nás udivila nová široká cesta vedoucí kamsi nahoru. Tradiční trasu nejtěžší varianty pochodu jsme kopírovali až na silnici v hoření části Františkova, kde jsme dle stručného, ale zcela výstižného itineráře pod hotelem a chatou archaických názvů Družba a Jednota netradičně na silnici ostali, dokud nás nedovedla na Rezek. Tady před čtvrt na devět na chvíli vzbudila neoprávněné naděje předčasně otevřené chaty jakási německá rodinka, jež se odtud vypravovala pryč, a taky se zde choulila první kontrola složená z jediných relativně starších pořadatelek /vedle Honzy z Jablonce, který nás rovněž předtím na startu přivítal/.
Pokračovali jsme dále klesáním k hotelu Skála při říčce Jizerce. Ještě na Rezku to vypadalo, že nepůjdeme sami, protože se tu popásal jakýsi skot barvy tu šedé, tu až do černa, který si Vláďa k sobě povolal, aby s ním prohodil kus řeči, a který nás pak při ohradníku vytrvale sledoval, dokud mu Vláďa jeho nesmyslné počínání nerozmluvil. Za hotelem Skála na kraji malé vísky Skelné Hutě rozptýlily domněnku, že kvůli chladnému počasí houby nerostou, tři nádherné hřiby velikosti do půl metru, spočívaly však na kamenné zídce a byla vyřezány ze dřeva do sugestivní, byť zvětšené podoby. Posléze po široké cestě bylo nám třeba podstoupit další náročné stoupání s převýšením do 250 metrů na 2,5 kilometrech na rozcestí pod Černou skálou a posléze po nám známých kopcích Černá skála a Šeřín /kde jsem se konečně uráčil vystoupat na nízkou skalku/ až ke kiosku Na Rovince, jenž podléhá velkorysým stavebním úpravám, také aby tu v prostoru bydlení bylo více místa i pro dvě děti sympatického vousáče za okénkem.
Vláďa /zcela vpravo/ promlouval ke skotu na Rezku tak poutavým, že zanedlouho byl jím na další naší pouti sledován, kteréžto počínání mu musel vzápětí vymluvit. Foto: L. Šlosar
prý je moc chladno a houby tudíž nerostly!!! …. snad jinde, ale na kraji Skelních Hutí se urodily v požehnané velikosti, prý ale ze dřeva. Foto: L. Šlosar
ze Šeřína, na jehož skalisko jsem se uráčil konečně vystoupat, naskytly se mi impozantní pohledy krom jiného na Žalý. Foto: L. Šlosar
Zde v půl jedenácté byla dle itineráře předepsána kontrola, takže jsme razítkovali v kiosku. Já jsem se po jednom čaji rozloučil s Maruškou a Vláďou, kteří se dnes vybrali na trasu 40 kilometrů. Abych si zasloužil "padesátku", bylo mi třeba podrobit se desetikilometrovému okruhu přes Benecko a Žalý. K mému milému překvapení byla tu před polednem otevřená rozhledna, čehož jsem využil nejen pro razítkování, ale pro občerstvení čajem a miňonkami. To jsem již obdržel zprávu, že mě dostihuje Máša, které mizerné sobotní spojení umožnilo předtím dojet na start až před osmou a která se nyní hnala na Žalý proti směru trasy kolečka od "Rovinky", takže jsem jí zanedlouho potkal. Díky čekání na Mášu a následnému společnému posezení jsem měl dosti času znovu pobýt Na Rovince a pochopit podivnou zvěst Máši, že jsem zde údajně předtím nebyl. V mládeži, jež tu posedávala opodál, objevil jsem konečně vlastní kontrolu pochodu, takže jsem si razítko kontrolní dal dodatečné.
Po táhlé cestě poklesli jsme do Vítkovic, když v dáli před námi jako vykřičník čněl vysoký protisvah, po kterém nám bylo nutno později - zpočátku kol mnoha roubenek i nejmladšího data - vystoupat na Jestřábí převýšením 260 metrů na 3 km. Co do kondice jsem se cítil proti "Bucharu" dobře, jen se svými útrobami jsem se stále zcela nepohodl, takže se mi mnohem lépe stoupalo než klesalo, což se projevovalo po čtvrt na tři po další kontrole při klesání do Stromkovic k Vejpalickému potoku. Velice rád jsem proto poté začal postupovat další prudké stoupání přes Horní Dušnici kol hotelu Krosnov až na zeleně značenou cestu z Rezku a za ní později méně ochotně klesání kol houbařících dětí do dolení části Františkova.
mládežnickou kontrolu prodlévající přes cestu proti kiosku Na Rovince mohl přehlednout toliko nevidomý …. a málem taky já. Foto: L. Šlosar
z rozcestí Na Rovince sestupovali jsme ku Vítkovicím a jako vykřičník čněl před námi v dáli vysoký protisvah s místy, kam bylo nám třeba vzápětí vystoupat. Foto: L. Šlosar
Po razítkování na poslední kontrole dostalo se nám báječné odměny v podobě pobytu v hospodě U Hásků, kam před námi přibyli Maruška a Vláďa, kteří pochod pojali rozumně v renesančním duchu. Hospoda je to náramná a parádní. Na stěně nachází se tu ozdobným písmem psaný pivní očenáš tohoto znění: "Sude náš, jenž jsi naražený, roztoč se pípa Tvá, buď vůně Tvá po všech restauracích a hospodách a odpusť nám naši dočasnou střízlivost, jakož i my dočasně odpouštíme našim číšníkům, a neuveď nás na záchytnou stanici a zbav nás všech protivných abstinentů. Amen." Předčí ho tu ovšem jiná atrakce. V televizi zrovna končilo fotbalové utkání Slovácko - Sparta, který hosté projeli 2-0, což mě přivedlo k posměšnému pokřiku: "Peníííze!", načež jsem se rychle zarazil - na protější stěně jsem spatřil sparťanský dres! Posléze jsem se na něj podíval pozorněji a pochopil jsem, proč je v bílém provedení: o to výrazněji na něm vynikaly výsledky z letošního ročníku Gambrinus ligy Liberec - Sparta 2:0 a Sparta - Brno 1:1 s poznámkou "taktak", však mi Vláďa zvěstoval, jak si před chvíli hostinský mnul spokojeně ruce při druhém gólu Malára. Když pak tento sympatický muž přišel k nám a Máša ho začala častovat otázkami stran jakési ozdobné skříňky, připojil jsem se s přáním, zda by někdo mohl připsat na dres čerstvý výsledek - než jsem se vrátil z toalety, už se na drese skvěl. Příjemné extempore - stejně jako jediné mé pivo onoho dne a česnečka.
V dobrém rozmaru pokračovali jsme přes samoty Brno, až jsme v Bratrouchově navázali na zeleně značenou cestu, po ní jsme klesli do Buřan, kde nás pozdravoval jakýsi pejsek, a po krátkém úseku silničním završila naše putování do Jablonce nad Jizerou široká pohodlná cesta vedoucí k tamnímu nádraží, až jsme do cíle dorazili úderem šesté - konečně za nepatrného sprejového deštíku.
pohled naskýtající v hospodě U Hásků na jednu ze stěn potěší každého, komu se zajídají všelijací chrapouni, kteří si si mohou koupit jakéhokoliv hráče a zničit třeba dobře šlapající venkovský manšaft. Foto: L. Šlosar
…. naproti tomu pohled od Bratrouchova na vzdálený vysoký hřeben protisvahu za Jizerou s Vysokým na jeho vrcholu obšťastní každého, možná i sparťana po porážce v Uherském Hradišti. Foto: L. Šlosar
Dík dalšímu fernetu a především příjemné atmosféře zavrhli jsme spontánně možnost opustit Kulturní dům a zakončit naše putování v nedalekém hotelu, a místo toho jsme poklábosili s Jiřím, nešetříce navzájem upřímně myšlenými komplimenty - my na originální trasu pochodu, Jiří k mé radosti na mé internetové stránky pro jejich informativní charakter a reportáže z "Velbouda". Může se pak někdo podivovat tomu, že se nám skoro ani na poslední vlak v 19,28 hodin nechtělo odejít?
Dík příjemných vzpomínkám na zdařilý pochod pořádaný v rodinném prostředí jabloneckého Sokola v chladném již podzimním čase, až na závěr jen platonicky hrozícím deštěm a jinou nepohodou, na trase namnoze předtím nepoznané přestál jsem nastalou pohnutou noc, v jejímž průběhu klidnému mému spánku zabránila střevní nevolnost - kupodivu bez jakéhokoliv pocitu únavy po náročném pochodu.
Po stopách řídícího učitele Jana Buchara /10. 09. 2005/ aneb Chodecký festival s bradavicí na kráse
Přestože do Jilemnice existuje v současnu pravidelné vlakové spojení i v sobotu, přece mi bylo obtížné se sem dostat ideálně na start padesátikilometrové trasy 18. ročníku pochodu Po stopách řídícího učitele Jana Buchara. Dle získaných informací začínal totiž start v Autoklubu o půl sedmé, první ranní vlak však přijíždí do Jilemnice již kol čtvrt na šest, druhý pak až v půl osmé - první vlak byl tedy o tom, co s načatým večerem, vlastně ránem, druhý pak o křížku po funuse. Gordický uzel použitého vlaku rozetnul jsem po svém - jel jsem tím prvním, vystoupil jsem již před pátou v Horní Branné a ještě před "padesátkou" samou jsem odtud ke třem ranním kilometrům ze Zelené louky na vlak přidružil dalších pět kilometrů do Jilemnice.
Co mě zrána již před čtvrtou hodinou překvapilo, bylo neobvyklé nic dobrého nevěstící teplo. Na silnici do Jilemnice - když se ze šera počaly vynořovat obrysy okolních kopečků - spatřil jsem padající hvězdu, řítila se po obloze tak rychle, že jsem si nestačil nic přát. Na kraji Jilemnice zastavilo mi překvapivě auto, byl to Pepa odsud, který se vracel ze směny v Autobrzdách a přes celé město mě dovezl na start. Tady jsem s překvapením nalezl Vláďu z Kruhu a ještě s větším údivem se dověděl, že měla se mnou původně přijet i Maruška. Naproti tomu o chvíli později přijel autem - kvůli výluce mezi Starou Pakou a Martinicemi - z Lomnice Milan a stanovil tak přece konečný počet rodící se skupinky pochodníků na tři.
Již od prvních kroků uvozujících vlastní "padesátku" mi bylo zřejmo, že jsem se předtím ve tři hodiny nechal probudit - na rozdíl třeba od minulého pátku, kdy jsem vyšlapal za hodinku z Janských Lázní na Černou horu - do nepříliš optimálního fyzického stavu. Ačkoliv mě nohy nebolely, připadal jsem si jako sovětský hokejista při tréninku pod Anatolijem Tarasovem, toliko místo olověné vesty kol pasu tížilo mě ucpané břicho. Až do Mrklova přes Hrabačov a Dolní Štěpnici to nevadilo, měl jsem pouze problémy dohánět rychlou dvojici po jakékoliv zastávce pro účely fotografování - třeba u kaple v Dolní Štěpnici nebo před rodinným domkem režiséra Slavínského s pamětní deskou tamtéž. Nepříjemné pocity vysílení nastaly při prudkém nástupu nad Mrklovem, kde mi navíc v důsledku dusna připadlo, že stoupám ve skleníku.
Ještě před Beneckem jsme zabočili na silnici kol Božích muk ukrytých pod stříškou a pod nápisem "Já jsem Odpuštění a Naděje". Na paměť předchůdce autohavárií - převržení bryčky 1. května 1930 - je v dřevěném provedení postavil přeživší kočí, a vydržely zde do 4. května 1996. Nikoliv tedy bolševici, nýbrž zloději sochu Krista odstranili - to nesouvisí s politikou či náboženstvím, ale s chamtivostí a prostou neúctou k vlastní zemi a jejím lidem. Téhož roku na mé narozeniny byla však zbudována zásluhou obce a kováře Pavla Velikovského železná verze Božích muk. Nechť dlouho čelí loupeživým nájezdům barbarského národa Čechů!!
Přestože mě další výstup pěkně zdrbl, nemohl jsem neodolat jeho završení až na Přední Žalý. Již od začátku pochodu nás znepokojovala temná mračna, jež se náhle objevila nad horami. Nyní před třičtvrtě na devět u paty rozhledny jsme se octli v jejich útrobách v mlžném oparu. Pod jeho ochranou pokračovali jsme po bývalém značení na Zadní Žalý a posléze ke kiosku Na rovince, jenž prý byl v létě vykraden a jenž doznává v současnosti podstatných stavebních změn. Jelikož ještě nenadešla jeho otevírací doba, pokračovali jsme po krátkém zdržení již pod protrhanou oblohou dál, ale nikoliv přes Šeřín, Černou skálu a Mechovinec, nýbrž pro změnu po dlouhé úboční nekonečně se táhnoucí široké cestě lemované četným hořcovím. Prošli jsme tak u Čerstvé Vody blíže náhrobku Winzenze Bergera, jenž tu co lesní adjunkt byl 14. února 1865 zasypán lavinou, jakož i pod zvláštně zvrásněným kamenem.
přes tíživé pocity nenechal jsem si ani já ujít vrcholovou prémii Přední Žalý s rozhlednou halící zčásti do mraku. Foto: L. Šlosar
pohled při sestupu ze Zadního Žalého na nízké stromoví v tajemném mlhavu potěšil by srdce romantika, tedy toho, který nikdy nebloudil v mlze. Foto: L. Šlosar
hojné trsy hořců lemovaly jinak nudnou cestu po úbočí tří kopců. Foto: L. Šlosar
na nudné cestě po úbočí tří kopců rovněž nás upoutal záhadný ojedinělý zvrásněný kámen. Foto: L. Šlosar
Ke třičtvrtě na jedenáct dospěli jsme již za slunečného stále teplého počasí k výstavní budově občerstvení na běžeckých tratích Sport, jež skvěla se pod uchvacující siluetou Kotle a v níž uhasili jsme žízeň pivem. To mi dnes příliš k duhu nešlo, což jsem posléze pocítil v Kotelních jamách, kde jsem povznášející pocity z impozantních pohledů na skály a travnaté plochy Kotle poseté tmavozelenými mapami kleče střídal se srážejícími pocity v dutině břišní. Ochotně jsem se zdržoval četným fotografováním, po výstupu nad Dvoračky jsem byl velice překvapen, že jsem za tohoto stavu předešel výpravu starších německých turistů, a své dva kolegy dostihl jsem dobře po dvanácté až v boudě samé. Po zkušenostech z předchozího občerstvení jsem tu zdolal vedle sody též tři čaje s citronem, jež mi toho dne prospěly nejvíce. V sedle pod Dvoračkami zvažovali jsme možnost pokračovat v experimentování po bývalé žlutě značené cestě Vlčím hřebenem a improvizovat po zimních běžeckých trasách na úbočí Vidličky. Byla to - než jsme došli na Rezek - skutečnost či nejniternější tajné romantické sny a tužby, v jejichž důsledku jsme po úvodních nezvyklých výhledech na Kotel a zpět na Dvoračky minuli roubenou, snad pohádkovou chaloupku, jež se pod námi nečekaně vyloupla, a v nichž jsme nato potkali dvě kypré ženy se psem /co by ale probůh v takovém snu dělal pes, fuj/?
majestát Kotle bylo spatřit každému, kdo zamýšlel vkročit za pár okamžiků na Horní Mísečky. Foto: L. Šlosar
při pohledu na Kotel již z jeho úbočí v Kotelních jamách tajil se dech a na chvíli přestávalo bolet v útrobách. Foto: L. Šlosar
bouda Dvoračky se svou právě budovanou snad dependencí pod Lysou horou se z Vlčího hřebene jevila nezvykle nepatrná. Foto: L. Šlosar
Po hodině druhé jsme ze dvou možností na Rezku vybrali pro zastavení tentokráte Chalupu Na Rezku vulgo Nový Jeruzalém.Tady nás došel Pepa z Jilemnice, který v sobotu napodoboval dávné naše předky, kteří z práce putovali pěšky dlouhé kilometry domů. V jeho případě těch kilometrů bylo padesát, neb se nechal svést příkladem pochybného kamaráda, jehož byl ráno bezelstně svezl po šestnáctihodinové směně na start pochodu, ostal zde vcucnut jeho atmosférou a nato si před příjezdem domů jen tak vyšel na nejdelší trasu ještě před námi. Na Rezek přišel po nás proto, že se musel na trávě pod Dvoračkami přece jen prospat, a teď si s námi dal pivo - i se mnou, jemuž po přechodném zlepšení otrnulo, protože přes přetrvávající nepříjemné pocity jsem se po čajové kúře přestal cítit vyhaslý a unavený. Mé zakolísání se mi vymstilo tím způsobem, že nepříjemné pocity v krajině břišní nabyly na větší intenzitě, což na posledních 14 kilometrech po silnici přes Roudnici a krajem Křížlice se dalo snésti, zvláště když nás všechny čtyři souběžně zaměstnávaly neuspokojivé pohledy na další mraky, jež se znovu vyrojily z hor a jež začaly nás pronásledovat do vnitrozemí.
Ve čtvrt na šest v cíli očekával nás - podivte se pořadatelé trutnovských pochodů!!! - kompletní pořadatelský sbor, schopný nám nabídnout kompletní pohostinské služby, škoda že jsem je mohl využít jen v podobě čaje a chutných housek. Po lidské stránce mě potěšilo, že mi doyen jilemnických turistů Frantík, jen o měsíc mladší než můj táta, a s nímž jsem si hezky popovídal, daroval kus "salámu", jak tomu říká. Jedná se ovšem o krásně zdobené dřevo s letokruhy, v tomto případě ještě opatřené hvězdovcem - křemenem, který dříve bylo možno nalézti mezi Mříčnou a Peřimovem.
V šest hodin jsem se rozloučil s jilemnickými pořadateli, mezi nimiž se vždycky cítím jako doma, a se svými dvěma kamarády z trasy. Plnohodnotný turistický den jsem zakončil za lepšícího se stavu - paradoxně méně unaven než při pochodu - čtyřkilometrovým putováním do Martinic pro zpestření chvíli za deště a zčásti cestou necestou lesem, abych tu zlehka dostihl vlak v 19,13 hodin.
Byl jsem tak v sobotu účasten bohatého chodeckého festivalu v celkové délce přes šedesát kilometrů - s bradavicí na kráse v podobě vylíčených zdravotních problémů. Přece však za něj Velkému Pořadateli upřímně děkuji, tentokráte i za to, že ze všech horských "padesátek" byla ta sobotní nejlehčí.
Safari - Zvičina /03. 09. 2005/ aneb Složité dobývání kóty litíčského kostela
Na pochodu Safari - Zvičina je pikantní, že ho pořádá odbor turistiky a v jeho čele předseda, s nimiž jsme se v dobách ještě nedávných jako funkcionáři někdejší oblasti eufemisticky řečeno nepohodli a naše cesty se rozešly i v rámci KČT. Dávné ozvěny půtek však pro mě již odlehly, a tak jsem v sobotu docela rád přijel do Dvora Králové nad Labem na velmi dobře a kvalitně připravenou akci, na které jsem měl možnost ujít svou první letošní podzimní "padesátku".
Safari - Zvičina je třídenní seriál v rámci pochodů IVV. Zázemí mu poskytl Music bar Barakuda nalézající se necelý kilometr od centru města těsně za kolejemi železniční vlečky. Příchozí tu nalezl stan s nabídkou krom jiného různých odznaků, dřevěných turistických známek i publikací o kamenných křížích, k jejichž tématice odbor po smrti jejich velkého znalce Milana z Hořic pořádá četné akce. Fotografie smírčích křížů obsahovala i tři alba na vedlejším stole.
Přestože jsem mohl na trasu navázat rovnou po silnici na Miletín, poctivě jsem se dle itineráře vrátil na autobusové nádraží a započal odtud své putování po červeně značené cestě Karla Jaromíra Erbena. Úspěšně jsem se vymotal z města a směle se blížil hradbě Zvičinského hřbetu vpravo zakončeného Zvičinou. Bylo slunečno, skoro jasno, povíval svěží vánek, proti předchozím dnům nebylo takové horko, přede mnou byla spousta času, takže jsem propadl tradiční nebezpečné turistické Nirváně. Tentokráte jsem na ni nedoplatil ztrátou itineráře, ale pouze tím, že jsem za městem přehlédl odbočku doprava a došel alejí do jeho části Lipnice k tamnímu hostinci U Antonína. Na zmíněnou silnici jsem se tak přece dostal předčasně a zdržela mě nejen mírná zacházka, ale přizpůsobení mého tempa tempu jiné účastnice, která se nechala zmást mým zablouděním a kterou slušnost velela dovést znovu na značku. Směšné na tom bylo, že zmíněná šla špatně od začátku, měla jít po jiné červené značce na Filířovice.
Již na úbočí Zvičinského hřbetu zanechal jsem oběť mého zbloudění, aby se oddala houbaření, a konečně nakročil svižnějším tempem. K němu mě inspiroval i Zdeněk z Náchoda, který mě tradičním poklusem předběhl těsně před největším stoupáním. Konečně jsem se dostal do Horního Dehtova a na úrovni Dolního odbočil po silnici do Zábřezí, kde jsem se bez potíží napojil na zelenou cykloznačku, po níž jsem se dostal táhlým klesáním k "hasičskému" zámku v Bílých Poličanech. Hnedle za ním zastavil jsem na několik minut v potravinách na malé mattonce a jednom lineckém koláčku. Prošel jsem posléze celou obcí a před Lanžovem zabočil doprava na koupaliště, kde měla být samokontrola v restauraci. Do jejího otevření chybělo však dvacet minut, a proto jsem se vybral do obce pro jiné razítko. V obchůdku, v němž jsem trpělivě vyčkal, až jakýsi místní děda zanechá marných pokusů jej celý vyplenit, jsem však neuspěl. Můj následný návrat na koupaliště pak byl úspěšný a já jsem razítka přece dosáhl.
blíže Horního Dehtova jsem na dlouhou dobu naposledy pohlédl doprava na Zvičinu. Foto: L. Šlosar
u Lanžova zel vlastní prostor utěšeného koupaliště prázdnotou, ale v restauraci jsem se kontrolního razítka napodruhé dočkal. Foto: L. Šlosar
V obci na křižovatce zabočil jsem doprava kol žlutě omítnutého domu, prošel Mířejov a Sedlec a v něm doleva zatočil do stoupání táhlou serpentinou, až za lesem objevily se přede mnou domky Vilantic a nad nimi na okamžik známá silueta kostelíka v Chotěborkách. Tam jsem posléze dospěl šťastně před půl dvanáctou a ihned tu zbrzdil krok. Nemohl jsem nechat bez povšimnutí velmi zřetelné výhledy do krajiny, především vlevo na Černou horu a vpravo na Bor. Nebylo možno nezastavit u bíle omítnutého statku, na němž růžový nápis zvěstoval, že se tu narodil František Xaver Dušek, který to odtud dotáhl až na hudebního skladatele a přítele Mozartova. Nebylo konečně možno nevyfotografovat tamní kostelík s dřevěnou zvonicí na pozadí vysokého sloupu se sochou sv. Jana Nepomuckého.
Když jsem se konečně Chotěborek nabažil, klesl jsem po travnaté cestě k soše Panny Marie, u které svačily tři cyklistky, a opět po silnici pokračoval do Hustířan. Tady k mému překvapení mé kroky zbrzdil nejprve povědomý, později známý hlas paní Aleny z mé mateřské firmy, která mě spolu s manželem, jenž tu trpělivě přes 25 let zvelebuje domek, pozvala na skleničku minerálky. V Hustířanech se mi natolik zalíbilo, že jsem na malé návsi věnoval krátkou pozornost smírčímu kříži, a v místním hostinci více než půlhodinu šunkové rolce a pivu.
z tohoto statku v Chotěborkách to dotáhl malý František Xaver Dušek až na skvělého klavíristu a skladatele. Foto: L. Šlosar
blíže se k sošce Panny Marie krátkým ohlédnutím jsem naposledy shlédl kostelík v Chotěborkách. Foto: L. Šlosar
Ve Velichovkách došel jsem pro razítko až k vrátnici lázní. Ke kostelu dostal jsem se zpět kol pomníku obětem války s optimistickým nápisem "Pravda zvítězí". V kulise ryku dětí blízko zápolících v nějaké soutěži jsem kostel obešel a zastavil se tu u dalšího smírčího kříže. Nato jsem se vrátil na silnici, po které jsem byl přišel, a na křižovatce U křížku namířil si to otevřenou krajinou do obce Nouzova a v ní kolem pseudogotické kaple do obce Litíče, na jejímž přibližujícím se panoramatu strhávala na sebe největší pozornost vysoká věž tamního novorománského kostela, jenž pak naprosto nevinně byl příčinou následující mé komplikace.
Jelikož při procházení obce se mi kostel neustále vzdaloval, namířil jsem si to k němu nejbližší cestou vedoucí od silnice doprava. Po několika stovkách metrů těsně již pod kostelem postavil se mi do cesty drze jakýsi rodinný žlutě omítnutý domek. Protože doleva vedla neznatelná stezička, jež se později ztrácela v neoplocené louce, namířil jsem si to po ní, když z domku mě jakási fúrie připomínající Francovou z filmu Slavnosti sněženek - za podpory jiné osoby mladší téhož pohlaví - vyzvala, abych to z důvodů údajně majetkoprávních vzal oklikou přes polovinu vsi. Velice mě zamrzelo, že se značně nepříznivého - ba dokonce bouřlivého - ohlasu dočkala má tak trefná a vtipná charakteristika tohoto doporučení jako "buzerace". Patrně zapadne i jiný můj podnět, jenž jsem vyslovil, aby případný odchozí ze silnice byl zřetelným nápisem informován, že cesta vede na soukromý pozemek, a nikoliv ke kostelu. Nakonec jsem přece půl vsi obešel, shledal, že kostel je obtížně fotografovatelný, protože tomu částečně brání domy, částečně vysoký strom před věží a z opačné otevřenější strany lešení.
pole plná obrovských kotoučů slámy v popředí dalekých výhledů - toť odkrytá krajina u Velichovek. Foto: L. Šlosar
blížícímu se panoramatu Litíče vévodila vysoká věž kostela, k němuž přístup hájili někteří místní skoro tak houževnatě jako Rusové do Stalingradu. Foto: L. Šlosar
Při pohledu na pouhých 150 metrů, jež mi předtím chybělo k dosažení kostela od domku, kde jsem byl předtím zadržen, pocítil jsem potřebu celou věc s oběma ženami závěrovat aspoň in effigie. Duševní majetek obou nešťastnic umožní jim sice stěží někdy dosáhnout internetu, ale jiný v tomto směru šťastnější občan litíčský však nepochybně zanese oběma /neb zčásti dozajista zůstáváme nadále národem donašečů/ následující mé rezumé z této reportáže na internetu: Ten mrzký kus louky, po kterých bylo mi odepřeno nepřízní vaší projít, můžete si strčit, kam je vám libo. Listovím kukuřičného lánu, kol něhož mi bylo odepřeno nepřízni vaší projít, můžete si vytřít rovněž, cokoliv je vám libo, neb nejsem vulgární. Té poznámky nemohu se však zříci, že ten, kdo jinému zbraňuje nohou neškodnou bona fide projít ke kostelu, toliko dacanem u mě může býti. Když jsem posléze složitě dobytou kótu kostela lítičského opouštěl, dvě cyklistky se mě tázaly, zda cesta vede ku kostelu. V těsném dohledu kostelní věže mi dotaz připadl jako nadbytečný, obě však vyjádřily obavu, zda cesta nevede na soukromý pozemek. Zřejmě také předtím naletěly buď ženštinám oněm či jinému zdejšímu šprýmaři.
Nato prošel jsem skrze rozlehlé golfiště Nová Amerika, skoro zblbnutý tím, že mě odtud nikdo nevyháněl. Vymletou cestou lesem dospěl jsem přes Kašov do další otevřené krajiny přístupné dalekým výhledům - i z nezvyklé strany blízkému na hospitál v Kuksu. V jeho areálu po hodině třetí odpolední spláchl jsem definitivně v Zámecké restauraci setkání s liticí z Litíče jedním plzeňským, do dobrého rozmaru znovu vrácen tradičním irským přípitkem nad pultem restaurace: "Připíjím na Vaši rakev, nechť je vytesána ze stoletého dubu, který já zítra zasadím".
hospitál v Kuksu jsem poprvé spatřil ze zcela nezvyklé strany. Foto: L. Šlosar
cesta toliko těsně minula plastiku Betlém, takže jsem mohl později bez výčitek svědomí uhánět do cíle. Foto: L. Šlosar
Přes Stanovice dále pokračoval jsem údolím Labe a když se červeně značená cesta pod ústřední plastikou Betléma dalším sochám Braunovým vyhnula, nebránilo mi nic rychlou chůzí a posléze kilometrovým poklusem při klesání cesty do Dvora Králové dorazit do cíle ve čtvrt na šest a dosáhnout nato ještě autobusu do Trutnova v 17,35 hodin.
Plnění turistických odznaků /27. 08. 2005/ aneb Boží den jednoho bezbožníka
Předešlou sobotu převelice jsem se těšil, že má neklidná duše spočine v pohodě tradičního pochodu Poříčská čtyřicítka. Na jeho internetových stránkách prosákla však Jobova ta zvěst, že pochod se letos nekoná. Také nad kalendářem turistických akcí oko turistovo z Trutnovska tuze zaplakalo. I bylo mi třeba hledat vhodnou náhradu a prohlédnout proto své dosud nesplněné záznamníky. A hnedle bylo jasno: na pořadu mého snažení soutěž Za poznáním Kladského pomezí by měla býti, neb se jeho uzávěrka na konci tohoto roku naplní. Čtyři z dosud nenavštívených míst - v Broumově, Suchém Dole, Polici nad Metují a na Ostaši - vyšil jsem na plátně tušeného překrásného dne co třpytivé body. Všechny jsem se pak rozhodl pospojovat brokátovou nití nových zážitků, navléknutou na stříbřitou jehlu svého chodeckého snažení.
Broumov připadal mi zkropen zlatem, jež se snad vylilo z protržené hráze jezera rozlehlého nade mnou pro změnu v barvě sytě modré. Prv musel jsem vzíti útokem prodejnu elektro na náměstí. Pozapomněl jsem si totiž nabít baterie do fotoaparátu a měl jsem pouze jedny, jež zamýšlely vypovědět mi službu. Za nové vyplázl jsem po 110 Kč, ještě že jsem byl při penězích.
Muzeum Broumovska sídlí v 1. poschodí kláštera a návštěvníka celého pohltí barokem. V první expozici napadne ho ihned, zda - aspoň pokavád jde o kostely - nemělo by se na Broumovsku říkat "cherchez le femme", nýbrž "cherchez Dientzenhofer". Fotografie a plánky kostelů vypovídají, že otec Kryštof a syn Kilián Ignac zanechali stopy svého působení v šírém okolí - snad krom Martínkovic. Síním druhé expozice vévodí tu maketa zdejšího hřbitovního kostela, tam vysoký strop překrásně zdobený, onde obraz Tinzmanna o tom, že se bohyni Afrodité cosi zdařilo. Mezi tím vším zaplavují přihlížející barokem především sošky na zdech.
Broumovské stěny pět kilometrů směrem večerním od Broumova a vlevo ještě Hejšovina člověku - hlavně tomu, kdo nebyl u moře a neví vůbec o čem je řeč - připadnou co tsunami, jež hrozí zaplavit město. Ještěže jakési božstvo pokynem svým nechalo je zkamenět. Aby je poutník zdolal, musí se proto dostavit až k nim. Inu, jak říkají východní orientálci, když nejde tsunami k Buddhovi, musí jít Buddha ke tsunami.
sál s nádherným stropem v broumovském muzeu zdobily taktéž překrásně dekorované stěny a dvě sochy. Foto: L. Šlosar
obrovské "tsunami" Broumovských stěn dozajista by všechno před sebou spláchlo, kdyby pokynem neznámého božstva naštěstí nezkamenělo. Foto: L. Šlosar
Vydávám se k nim po půl desáté kol zmíněného hřbitovního kostela in natura po úzké silničce. Chystá se slušné palermo, i lístkům na stromě je zatěžko se pohnouti. Na kraji Křinice poutá mě k sobě památník padlých ze dvou posledních válek. Čtvrtého máje 2002 byl obnoven za účasti ostrostřelecké gardy z Police nad Metují a zdejšího občanstva. Proč obnoven nápis nevysvětluje - že by předtím komusi vadil výčet německých či poněmčených jmen na pomníku?
U samoty snad neobydlené Jalovčince postrádám již po levici Hejšovinu, zmizela již za Korunou. Nedivím se jí příliš, že nesnesla již pohledu na mě zápolícího se sílícím horkem. Ještě než mě u paty "tsunami" zelená značka ku stoupání vybídne, vrhám z kraje lesa poslední zbožné pohledy na Broumov a Javoří hory, ozdobný pás silnice vpravo dekorovaný z obou stran přilehlými domky jsou pak Martínkovice, daleko vzadu v hustém stromoví rozeznatelná je dokonce kopule onoho kostela, který kupodivu nestavěli Dientzenhoferové.
Šplhám zatím pozvolna úzkou stezičkou. Nepřetržité stromoví vzalo mě v ochranu proti sílícímu pozdněletnímu vedřinci. Jen úzké sluneční šípy pronikají skrze stromy a probodávají hojně roztroušené šutroví. Jakémus kolosu před miliony lety tu nejspíše z roztřesených rukou obrovský megašutr vypadl, jeho roztříštěné úlomky rozletěly se posléze do široka-daleka a obrostly stromy. Turistická žluť pak vybízí mě ke stoupání strmějšímu korytem kamením vystlaným, neznačená cesta jeho prudkost nemění. Úplně nahoře odměněn jsem utěšenými pohledy po pravici na megašutry, jež ještě žádný obr upustit nestačil - skály za průrvou naproti.
Vracejícího se k rozcestí pod Slavným udeří mě nečekaně jasný pohled na vzdálené krkonošské království. Vládkyně Sněžka nachází těsně vpravo od Ostaše, přirozeně mnohem blíže položeného. Potkávám četná procesí, snad tu - probůh - někde vprostřed Broumovských skal Kaufland nalézá se? Jestli ano, museli nad ránem dostat velkou dodávku hub.
velké či malé odštěpky kdysi obrovského kamene na úbočí Broumovských stěn roztroušené a světelnými šípy vyhledávané. Foto: L. Šlosar
jeden z velkých megakamenů pod slavobránou stromoví ještě na úbočí Broumovských stěn. Foto: L. Šlosar
krkonošské království s vládkyní Sněžkou již od rozcestí pod Slavným brané - již bez Ostaše poněkud ustoupivší doprava. Foto: L. Šlosar
Při pozvolném sestupu ze Slavného sleduji utěšenou vísku na svahu vlevo před sebou. K epitetu ladovská chybí jí toliko kostelíček. Sluje Suchý Důl, ale já odsud se suchým hrdlem neodejdu. Restaurace je v části obce dole při silnici na Polici. Svatý Jan Nepomucký odnaproti vzhlíží k ní s rezervovaností světce. Já však do ní vkročím, mám žízeň rozměru dvou piv.
Kaple za Ledhujkou na kraji Ochozského lesíka s Pannou Marií Lurdskou na oltáříku uvnitř a s dvěma sochami vně svou bělobou posílenou slunečním svitem takměř oslepuje. Hledám další kapličku, dle mapy má ležet nedaleko směrem půlnočním. Vrhám se proto cestou necestou do prudkého zalesněného svahu, nedbaje vůně hub velící k zastavení. Mezi polem a nivou přicházím na křížovou cestu a pokračuji ve vzestupném číselném sledu jejích zastavení.
Paní s dítětem mě tápajícího směruje doleva, kam cesta láme se. Skutečně, za zastavením č. 14 nachází se dřevěná kaple zbarvená spíše dozelena. V letech 1892 - 95 se zde jakési dívčině zjevila několikrát Panna Marie, však za to byla už tehdáž pěkně popotahována - u nás je lépe býti nežli vizionářem raději zlodějem. Já tak úspěšný nejsem, uvnitř nalézám živou toliko paní v podobě neastrální. Omlouvám se jí předem. Její rozjímání za chvilku vyruší totiž blesk mého fotoaparátu, ozářivší za mřížovím oltář s Pannou Marií zde s královskou korunou na hlavě. Dole pod schodištěm téměř završuji nebludný svůj kruh. Další soška Panny Marie ve výklenku neomítnuté zdi je totiž znamením počátku křížové cesty, na níž jsem byl předtím navázal výše.
V Polici nad Metují nekompromisní mé kroky zanesou mě kol další sochy sv. Jana Nepomuckého ke klášternímu kostelu. V prvním poschodí kláštera chápe se mě ochotná paní, jež je osamělá. Nesedí totiž v pokladně Kauflandu, nýbrž městského památníku. Zavádí mě do překrásné klenuté kaple v patře. Bezmála se již zdravím s nerozlučnými svými dnešními průvodci - s Pannou Marií ve středu kaple a se sv. Janem Nepomuckým v poněkud menším provedení vlevo. Vitríny věnované dávným VIP města náležejí krom jiného historiku Wácslawu Wladiwoji Tomkovi, kol jehož dávného sídla byl jsem předtím prošel, a duchovnímu Sigismundu Bouškovi, staršímu příteli nejgeniálnějšího našeho umělce Josefa Váchala.
Nepersekuován časem na Ostaš v poklidu mířím. U hřiště již na úrovni Bukovice po pravici své jakési zápolení hasičstva zaznamenávám. Po krátkém stoupání na cestě mezi polem a stromovím při nahodilém obratu nazpět utěšený pohled na Polici spatřuji. Její klid z uctivé vzdálenosti polští blíženci Hejšovina a Bor platonicky střeží. Po hodině třetí v chatové osadě Ostaš pak usnáším se na tom, že za své snažení si vedle piva též čočkové polévky zasluhuji.
Ostaš z blízkosti prostého poutníka vítající. Foto: L. Šlosar
Police nad Metují už téměř z pod Ostaše s Hejšovinou a Borem v poněkud platonickém odstupu. Foto: L. Šlosar
Sestupuji z Ostaše. Okolní skály v podivné hře na schovávanou místy za březovím se ukrývají. Cesta je četnými vodami vykotlána a místy jimi stále vyplněna. Rigoly nevadí třem cyklistům. V démonickém sjezdu mi stačí i poděkovat za to, že jsem jim vhodným úhybem ponechal nad trasou plnou vládu. Výmluvně tak stvrzují pohodu dnešního dne - stejně jako později v údolí Klučanky děti v pestrobarevných úborech holdující snad zpěvům domorodým. Před pátou odpolední nato přes Lachov dociluji posléze hlavní nádraží v Teplicích nad Metují.
Pod stropem vymalovaným blankytnou modří jen semotamo narušenou bílými šmouhami v sále nekonečna ozářeném žár vydávajícím zlatavým lustrem a po stranách až do úchvatných výší zdobeném obrazy kostelů, kapliček i krajinek od nejlepšího malíře na světě Kosmického Universa prožil jsem tuto sobotu - ač bezbožník - pohodový vpravdě Boží den. br>
…. a nádavkem jedna od jednoho z některého z mých přátel
Milí návštěvníci, pokud nechcete číst dál tento úvod a chcete si rovnou přečíst pilotní reportáž mého projektu reportáží mých kolegů z turistických akcí, klikněte si prosím ihned sem.
Hloubavější čtenáři však jistě vydrží a přečtou si v dalších několika řádcích tomto projektu více, včetně o tom, co mu předcházelo.
Pamětníci mých stránek si jistě připomenou, že na tomto místě před lety se po dlouhou dobu nacházela dnes již legendární reportáž od Jany z Buků S duchem dědy v zádech", jež mi později dost zkomplikovala život. Reportáž totiž vzbudila značný ohlas na Trutnovsku i po celém světě. Samostatný odkaz na ni se ihned objevil na nejpřednějších webových stránkách /včetně řady osobních stránek českých politiků/, stejně jako na světových vyhledávačích - Yahoo, Google a Seznam nevyjímaje. Stejně jako kdysi verše Allana Ginsberga a prózy Jacka Kerouaca inspirovaly rozvoj beatníků, zmíněná reportáž podnítila k pěší turistice stovky mladých lidí především na Ústecku, Krásnobřezensku a Děčínsku pro něž se stala doslova kultovním dílem. Příznivé ohlasy jsem začal pociťovat bezprostředně po jejím zveřejnění i já dočasným zvýšením návštěvnosti stránek - v průměru o 25,17 až 28,93 %, než byl dosavadní normál.
Na následujících pochodech, jichž jsem byl účasten, jsem byl dotazován, kdy se na tomto místě objeví další reportáž od oblíbené autorky. Když se tak postupem času tak nestalo, byly intervence čtenářů stránek a účastníků pochodu důraznější. Kupříkladu manželé K. z Ronova nad Doubravkou mě žádali, aby na mých stránkách bylo pět reportáží od Jany z Buků a jen jedna doplňková ode mě, čtenář I. N. z Brna - Řečkovic dokonce vyslovil názor, že budou-li tam reportáže od Jany, mé tam nemusí být vůbec.
Není ovšem pravda, že jsem kvůli agresivním čtenářům na rok přestal chodit pochody. Když už však intervence byly nesnesitelné, zúčastňoval jsem se jich po určitou dobu incognito v nenápadných převlecích - včetně škrabošek - většinou přestrojen za Pepka námořníka, Vladimíra Iljiče Lenina či Václava Klause …. a byl klid, lidé se mě přestali všímat.
Medializování celého případu se mi však unikat přece nedařilo. Postupně se na mě obraceli telefonicky i elektronickou a normální poštou významní jednotlivci a instituce - jen tak namátkově KČT Hořovice, BSP šiček balonových plášťů v Nelahozevsi, Helsinský výbor, Olga Sommerová, svazy zahrádkářů, ústecký krajský hejtman, z Dobříše dorazil dopis nějakého svazu spisovatelů - a všichni mě obviňovali z toho, že upírám místo na slunci talentovanému autorovi /jen paní Sommerová napsala "talentované ženě"/. Všichni mě ovšem křivdili. Nebylo však ani pravdou, že jsem další reportáže Jany z Buků nezveřejňoval pro její neúměrné finanční požadavky. Nikdy jsem neměl v tomto ohledu problémy, vždyť v širokém našem okolí je tolik měděných střech a desek!
Není ani pravda, že by kolegyně přestala psát vůbec. Právě opak je příčinou celé zbytečně nafouknuté kampaně. Kolegyně mezitím sepsala … a nejen to …. i zveršovala další zážitky ze svých putování, na jejichž většině jsem byl přítomen i já /heč!!/ a soustředila je do básnické sbírky se záhadným názvem "S KULHAVÝM HLEMÝŽDĚM V PATÁCH". Podle posledních informací by sbírka měla vyjít v nakladatelství ODEON do konce září a to není vše. Pokud budou úspěšná jednání s panem Alfredem Strejčkem, mělo by do konce roku vyjít i CD se živými nahrávkami recitací jednotlivých částí sbírky ve Viole.
Ale přejděme k započatému tématu. Doznívající ohlas na zmíněnou reportáž a poslední pochod s mými přáteli ve Starkoči mě inspirovaly k tomu, že bych na tomto místě chtěl uvádět /to aby mé stránky byly pestřejší/ také reportáže mých přátel - mladých perspektivních a ještě neokoukaných autorů - zatím v počtu jedna dvě za aktualizaci /to zase aby ve větším počtu nezastínili reportáže mé/.
Mí přátelé s tím souhlasí, zbývá jen dohodnout, jak pojmenujeme naše nezávislé a neformální sdružení přispěvovatelů. Zatím mohu slíbit, že půjde o název originální a neotřelý, pestrým sítem návrhů prošla už jen pojmenování "Ruchovci" nebo "Lumírovci", eventuálně "Májovci".
Ať už se však nazveme jakkoliv, zde je první vlaštovka chystaného projektu, jež svou kvalitou nasadí pro své epigony vysokou laťku.
Po stopách bojů r. 1866 /25. 06. 2005/ aneb Od třešně k třešni /napsala Máša z Vrchoviny/
Do Starkoče jsem dorazila dle plánovaného příjezdu 7,32 hod. Cesta mi uběhla dobře v příjemném rozhovoru s turistou Rudou z Rumburku. Vystoupila jsem z vlaku očekávaná svými přáteli z Trutnova Janou, Karlem a Luďkem. Prostoupil mě pocit spokojenosti, rychle jsem se přihlásila na startu a pečlivě uložila propozice se slovy, že teď už se o nic nemusím starat, Trutnováci to tady znají a povedou mě. Mé pocity odešly po 5 minutách, při odbočce červené ze silnice směrem do kopřiv kolem plotu, přesně u třešně č. 3, kdy mi Luděk s úsměvem oznámil,že jsem byla vybrána, abych napsala reportáž z dnešního pochodu. Úsměv mi zamrznul, pokusila jsem se tuto velké vyznamenání přesunout na Janu, neúspěšně, bylo rozhodnuto. Neztrácela jsem čas,vytáhla tužku a jediný list papíru - propozice pochodu, škoda, že mají tak malý formát, a hned jsem začala bystře sledovat své kolegy, abych zapsala všechny jejich poklesky do reportáže k oživení - zda se loudají,vzdychají, zda nadávají na trať apod.
Hned za železničním mostem na kraji lesa jsme objevili první pomníček A. Netoličky. Pak se Luděk pokusil zkrátit si značenou cestu kolem rybníka přímo do svahu lesem, násilím jsme ho vrátili zpět na značenou cestu a domluvili mu. Děsně jsem byla napnutá, kde se konečně objeví ohlášená - pečlivě skrytá v hustém porostu - socha Myslivce, konečně jsem ji objevila na kopci svítící do parného dne. Nádherné dílo Quido Kociána z r.1906, zobrazující bojujícího vojáka rakouské armády z r.1866. Jako rodačka z Hořic v Podkrkonoší to mohu posoudit, protože jsem vyrostla mezi "kamennou krásou". Od pomníku jsme pokračovali dále po žluté značce až do Vysokova, kde jsme vyhledali v centru obce pruský zeměbranecký kříž v zahradě soukromého domu, postavený dle návrhu Výsosti korunní princezny pruské, který mi trochu připomínal irské kříže.
Z Vysokova jsme vyrazili k Brance, monumentálnímu památníku bitvy jezdecké 27. 06.1866. Zde bylo rozsekáno palaši během půl hodiny 595 lidí a 494 koní (Ptám se, proč koní, vždyť to nebyla jejich válka!). O kus dále jsme přešli hlavní silnici, abychom si v nebezpečí života s auty za zády prohlédli malý pomníček Poláka Koronského,kterému prýštící krev ze smrtelné rány zastavila hodinky a zaznamenala pro nás čas jeho smrti 15.30 hod.
trhání třešní mezi pomníkem Myslivce a Vysokovem - zleva neznámý pytlák, dále Jana z Buků, Karel z Trutnova a Máša z Vrchoviny. Foto: L. Šlosar
Z křižovatky jsme pokračovali po směrem na Václavice, kde u románského kostelíka na Dobeníně z poč.13.stol. byla kontrola. Na konci plotu hřbitůvku padlých vojáků a také učitele A. Jiráska na zelené jsme objevili další pomníček ,ozdobený novou vojenskou přílbou z pískovce. Stromy obsypané zrajícími třešněmi různých odrůd lemovaly cestu a vzbuzovaly ve mně obavy, že si nebudu moci dát pivo.Těsně před Přibyslaví se nám - honěným mraky - ukázal kopec, který nám Luděk prezentoval jako Dobrošov, ale byla to fata morgána asi ze žízně, pak se opravil, že je to Sendraž, Dobrošov jsme odhalili o 90 stupňů vlevo, charakteristický podle obnovené stavby turistické chaty.
utěšený pohled na kostel sv. Václava na kraji Václavic na Dobeninách. Foto: L. Šlosar
musím to na sebe přiznat - o tomto pomníku z války roku 1866 těsně za kostelem sv. Václava na zeleně značené cestě směrem na Přibyslav jsem neměl ani páru. Foto: L. Šlosar
V centru obce zabočili moji přátelé náhle vlevo /zcela jistě ne poprvé/, marně jsme je upomínala, že tudy zelená nevede, ale oni měli zelenou přímo do útulné hospody Na Bačce, kde nás hned po objednávce výborného Primátora zastihla prudká přeháňka. Jakmile vykouklo slunce, pokračovali jsme dále po zelené ohroženi hojnými cyklaři do Pekla, a hned začali stoupat po červené na Dobrošov. V čase oběda jsme došli k turistické chatě, která zvenku vypadá velice prostorně, ale bohužel k obsluze tady bylo jen pár míst v restauraci a všechny obsazené. Usadili jsme se s Karlem venku u "okénka", dala jsem si kulajdu do igelitové misky, bez polévky nemohu chodit, Luděk s Janou objevili dvě místa uvnitř, tak šli na točené a kávu.
selanka ve vnější části hospody Na Bačce U Martinců v Přibyslavi - zleva Máša, Jana a Karel, mě ovšem při fotografování zrovna prší na záda. Foto: L. Šlosar
Těsně před jednou jsem významných ukazováním na hodinky honila Luďka z hospody, čekalo nás ještě kus cesty. Pokračovali jsme dále po červené kolem daňčí obory, kde jsme si prohlédli několik mladých kusů s rašícím parožím. Cestou přes město Náchod pánové usoudili,ž e se musíme před náročným výstupem osvěžit na náměstí na terase restaurace U města Prahy, kde měli výbornou Plzeň. Po krátkém odpočinku jsme doslova vyběhli zámecké schody a pokračovali prohlídkou zámeckého nádvoří a bývalého vodního příkopu v současnosti obývaného dvěma brtníky. Na nádvoří byl jedním turistou z Nového Města identifikován Luděk (byl tam inkognito), autogramiádě se musel vyhnout, neboť jsme spěchali do cíle. Na konci lipové aleje jsme objevili ve skrytu staletých stromů vojenský hřbitov založený hrabětem Schamburgem - Lippé, majitelem náchodského zámku v 19.století, který je zde také pochován se svou rodinou. Další třešňovou alejí jsme došli do Kramolny, kde jsme v centru obce objevili kapličku z r.1415. Poslední část pochodu jsme procházeli lesem po vlastním značení, hlavně,abychom po parném dni užili také trochu bahna, což se zalíbilo hlavně Luďkovi. Obcházeli jsme Starkoč a vyšli z lesa přímo u železničního přejezdu a pokračovali vsí přímo ke koupališti - do cíle pochodu, kde pro nás pořadatelé vyudili párky. Z našeho příchodu se radovala Zdeňka z České Skalice, která nás zavedla na nádraží a ukázala nám poblíž novou hospodu - jako propříště.
ospalé náměstí v Náchodě se zámkem na kopci přímo vybízí k zastavení na jedno "bahno". Foto: L. Šlosar
medvěd brtník rázuje ve svém království pod jedním z nádvoří náchodského zámku. Foto: L. Šlosar
spokojená skupinka v cíli na starkočském koupališti ve složení zleva Máša, Jana, Karel a Luděk, zároveň konsternována zjištěním, že i na pomalé krátké trase 25 km lze prožít příjemné zážitky. Foto: neznámý kolemjdoucí /Zdeňka z Č. Skalice/.
Poděkování patří mým přátelům,kteří mě pozvali na pochod, pořadatelům za přípravu hezkého pochodu a místním značkářům za kvalitní práci v terénu. Závěrem si kladu otázku, proč ty mraky třešní nikdo netrhá, mimo účastníků pochodu samozřejmě, když v obchodě stojí kolem 50,- Kč za 1 kg? Nemyslím poloplané třešně v polích, myslím na třešně v zahrádkách, které jsou odsouzeny opadat na zem kvůli nezájmu jejich majitelů.
P.S. Luděk vzhledem ke svému společenskému postavení neutrhl ani 1 třešeň, to prohlašuji na svoji čest a svědomí.
Prvních pět reportáží napsal Luděk z Trutnova, autorkou reportáže Od třešně k třešni je Máša z Vrchoviny.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz