24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Českobrodská padesátka //reportáž z trasy 35 km/ /05. 10. 2002/ aneb ÚDOLÍMI DVOU POTOKŮ
Hvězda /14. 09. 2002/ aneb CHTĚLO TO SE KONEČNĚ ZRASOVAT
Výlet do Polska přes Karpacz /07. 09. 2002/ aneb OSUD JE PŘECE JEN ZBABĚLÝ PES
Poříčská čtyřicítka /31. 08. 2002/ aneb SMIŘOVAČKA S KOSMICKÝM UNIVERSEM
Za oblastními odznaky Podkrkonoší /10. - 18. 08. 2002/ aneb KACÍŘSKÉ ÚVAHY V BOTASKÁCH
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S DUCHEM DĚDY V ZÁDECH
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Českobrodská padesátka //reportáž z trasy 35 km/ /07. 10. 2002/ aneb Údolími dvou potoků
Moje ranní cestování vlakem do Českého Brodu na pochod Českobrodská padesátka bylo z menší části vyplněno dost kuriózní příhodou: Mezi Hradcem Králové a Pardubicemi se ke mně přihlásila jedna častá účastnice pochodu Za trutnovským drakem, jehož jsem manažerem, byť cestovala již z Trutnova. Docela jsme si popovídali a posléze potykali, což pro mě znamenalo, že před rozloučením v Pardubicích jsem tradiční ranní vyživovací kuru pro nastalý namáhavý den zahájil dvěma fernety, jež se naštěstí v průběhu dalšího jeho toku neprojevily neblaze.
Na start ve sportovní hale v České Brodě mě dovedl Pavel z Kolína, pro změnu manažer Vánočního pochodu, který mě později nasměroval i na začátek trasy - táhlé silniční stoupání do obce Tuchoraz. Stejně jako ostatní trasy vedla moje "pětatřicítka" od města jižním směrem lehce zvlněným terénem, v němž se dalo s přimhouřením oka mluvit o třech stoupáních - vedle zmíněného na Tuchoraz ještě do Kostelce nad Černými lesy a nad Jevany.
Z Tuchorazi vedla cesta konečně lesem, kde jsem předešel kolektivy důchodců a skautů, do Přehvozdí, poté jsem šel téměř 7 kilometrů údolím, kde po mé pravici stoupal zalesněný svah a po mé levici se rozkládal plochý mokřitý travnatý terén, jímž proudil Jalový potok. Četné stopy po jeho stranách svědčily o tom, že našinec se neměl ukolébat jeho jménem, v době dešťů se evidentně musel vylévat z nevýrazných břehů. Na jednom místě to dokonce vypadalo, že potok změnil původní koryto a zaměnil je za nové po části dvoukolové široké cesty, po které jsem přicházel, takže nebylo zbytí než jít stezičkou po úbočí zmíněného svahu. Naštěstí po několika desítkách metrů potok ochotně putujícím znovu přepustil širokou cestu nazpět a její nerovný kamenitý terén pokrytý blátem a loužemi se později po několika dalších stovkách metrů za osamělým shlukem chatek změnil v měkký, vodu dobře propouštějící lesní povrch. To již cesta po mírném zabočení doleva začala stoupat do zmíněného Kostelce nad Černými lesy, jenž mi na svém okraji připadal jako vesnička, aby pak o pár ulic dál jako by nečekaně přešel ve větší kamenné město.
údolí potoka slujícího Jalový, jehož jménem by se člověk neměl ukolébat, neb v době dešťů se evidentně musel vylévat z nevýrazných břehů. Foto: L. Šlosar
Poté, co jsem na náměstí Smiřických udělal snímeček dominanty, jež mě zaujala na první pohled, kostela sv. Andělů strážných, zapadl jsem do hospody v domě zelené barvy na pivo a knedlíčkovou polévku. Na chladnější větrné, byť slunečné počasí, jsem tu nezvykle oděn v šortkách neseděl jediný, občerstvoval se tu rovněž výborný stovkař Ruda z Prahy, s nímž jsem se v dalším průběhu svého putování několikrát prolnul. Po ukončení příjemné přestávky o půl dvanácté jsem postupně vystřídal silniční, lučinatý a lesní terén a posléze jsem přibyl do známého letoviska Jevany, kde "chcípl pes". Na jakémsi náměstí jsem vyhověl zadání samokontroly a opsal na pomníku T. G. Masaryka jedinou větu pod jeho jmenovkou. Osud této sochy řídil se podivnou naší národní povahou, po 2. světové válce se tu vystřídala se sochou Julia Fučíka. Nu, kdyby bylo po mém, nechal bych tu obě současně, aspoň by si to hoši pěkně vyříkali.
kostel sv. Andělů strážných je výraznou dominantou náměstí Smiřických v Kostelci nad Černými lesy. Foto: L. Šlosar
cizokrajný keř u jednoho rodinného domku v Kostelci nad Černými lesy, jen škoda, že jsem tenkrát chyběl, když jsme ho ve škole probírali. Foto: L. Šlosar
tak tenhle hřbitov zbyl jediný z vesničky Aldašín po třicetileté válce, a co naše nároky před vstupem do Evropské unie? Foto: L. Šlosar
socha TGM v Jevanech za dobu po dobu své existence alternuje se sochou Julia Fučíka v dramatickém kuse zvaném české dějiny, to podle toho, kdo zrovna režíruje. Foto: L. Šlosar
Jako můru přilákala mě světla blízké pizzerie a já jsem tu krátce popil lahvovou třetinku Prazdroje, jež ulehčilo mé peněžence o jednu dvaceti - a jednu pětikorunovou minci. V té době ustaly větry, jež mě předtím částečně sužovaly chladem, oteplilo se, což se zdálo býti daní zaplacenou za to, že se obloha jala zčásti zatahovat. Prošel jsem další lesnatý úsek a také kol hřiště S. K. Vyžlovka a nakročil do druhého údolí - údolí potoka Šembera, jež mě již nasměrovalo na sever do cíle. Údolí mělo výrazně odlišný charakter od předchozího, nejen tím, že jeho značná část byla blíže kostela sv. Martina, jenž jsem také na chvíli cestou zahlédl, zaplněna úpravnými chatkami. Údolí bylo totiž po stranách sevřenější zalesněnými svahy, jeho vody jevily se divočejší než vody Jalového potoka. Cesta po jeho pravém břehu měla různorodý charakter - měkký zvlněný terén široké cesty střídala tu nevýrazná pěšinka vedoucí nepřehledným terénem posetým nahodile posazenými balvany, jindy zase úzká stezička protínající úbočí svahu výše nad korytem potoka, z níž by se s úspěchem dalo sklouznout v případě nadměrného vlhka či námrazy.
Když se shluklo na jednom místě několik značených cest, zklidnil se divoký charakter cesty nejprve v asfaltovou silničku, posléze pak do podoby široké velice zamokřené cesty sledující opět zprava břeh Šembery. Čtverhranná věž tvrze Tuchorazi - z výšin shlížející na mé snažení - stala se předzvěstí krátkého klesání opět do civilizace, po němž již napořád následovala asfaltová silnice, kteráž mě - po jednom krátkém odbočení nesprávným směrem - zavedla do cílové kontroly v kempu u Podviničního rybníka.
čtverhranná věž tvrze v Tuchorazi shlíží zvědavě ze svých výšin, zda to ten Luděk z Trutnova někde "neopaluje", jako by neznala, že jsem poctivec. Foto: L. Šlosar
rybníka.
tuhle idylu Podviničního rybníka nemaloval žádný vlámský krajinář, nýbrž fotografoval L. Šlosar
Tady jsem obdržel nejen diplom, ale též co nejvzdálenější účastník mezi celkovým počtem 140 - shodou okolností jako při své jediné dosavadní účasti na této akci bez jednoho dne před dvanácti lety - igelitovou tašku se znakem města, naplněnou dvěma mapami, vížícími se ke zdejšímu teritoriu, a stříbrnou minci se emblémy města a radnice. Na radu pořadatele neopustil jsem v posledku již silnici a lehkým stoupáním dospěl za dvacet minut do centra Českého Brodu, kde jsem přesně v 16 hodin "otevřel" hospodu U Hrabětů v Suvorovově ulici těsně před náměstím, v níž jsem půlhodinu pobyl v příjemném osamění při dvou pivech a sledování části bundesligového zápasu Bayern Mnichov - V. f. L. Bochum a shlédl též Pizarrův gól na 2-0. Po půl páté odešel jsem pak naplněn klidem a mírem na nádraží a nato cestoval přes Poříčany, Nymburk a Hradec Králové domů, kde jsem v devět večer završil osmnáctihodinové bdění onoho požehnaného dne, s prožitým výjezdem do vzdálenějších krajů na výsost spokojen.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Hvězda /14. 09. 2002/ aneb Chtělo to se konečně zrasovat
Jedním z mála těžkých pochodů v nejbližším našem okolí, který jsem až do soboty 16. září neabsolvoval a který tudíž byl pro mě stále nevyslyšenou výzvu, byla šedesátikilometrová trasa pochodu Hvězda, jejímž pořadatelem byl KČT Červený Kostelec. Na startu tohoto pochodu stojí před účastníkem úkol absolvovat předepsanou trasu z Červeného Kostelce na chatu Hvězda v Broumovských stěnách a zpět za 12 hodin. Koneckonců nešlo ani o konkrétní pochod a trasu, ale o to po dlouhé době jít něco těžšího, vyhnat z hlavy všechny demobilizující myšlenky a co nejvíce ji pročistit, zapomenout na všechny každodenní starosti, zredukovat všechny stávající složité problémy na jediný vždy nejbližší - dorazit co nejrychleji do támhletoho dílčího cíle, nechat scvrknout veškerou zauzlenost vlastního bytí na jediný vždy bezprostřední a jednoduchý úkon - zdolat támhleten kopec, prostě se dokonale zrasovat, aby jedinou pociťovanou bolestí byla bolest nohou, případně jiných částí tělesné schránky, a aby jedinými naordinovanými tišícími prostředky byly pocit okouzlení z kol ubíhající krajiny a pivo.
Jelikož se startovalo ze sokolovny - od nádraží vzdálené přes čtvrthodinu - v 06,00 hod., bylo Marušce i mě nutno odjet z Trutnova vlakem ve 04,35 hod. Pořadatelé se dostavili s dostatečným předstihem, takže jsme vyšli přesně v 6 hodin. Byla po dlouhé době pěkná "kosa", okolo 5 stupňů nad nulou. Hned při prvních krocích se ukázalo, že jsem své ambice dokonale se zrasovat pojal velice důsledně, dvě hodiny před tím jsem ze Zelené louky na hlavní nádraží v Trutnově běžel většinu tříkilometrové trasy, hned po prvních metrech klusu mě začala bolet Achillova šlacha na levé noze a hlezenní kloub tamtéž, kterážto bolest v průběhu pochodu mě již neopustila a činila mi problémy vždy v úvodních krocích po každém zastavení.
I z tohoto pohledu bylo zcela zanedbatelné, že jsme úvodní kroky nenasměrovali na předepsanou zeleně značenou trasu, nýbrž jsme šli složitěji na náměstí a odtud dlouhou ulicí směrem na Horní Kostelec a teprve v jejím prostředku jsme stoupáním serpentinou ve vilové čtvrti na značenou cestu navázali, téměř v místě, kde bychom právě opačným postupem, t. j. přechodem z této značky na onu frekventovanou ulici si mohli naše putování nepatrně zkrátit.
Otravných automobilů jsme se zbavili na rozcestí nad Horním Kostelcem, kde jsme širokou lesní rovnou cestou šli lesem slujícím Maternice kol Jírovy hory závěrečným klesáním po louce pokryté šedou jinovatkou do Hronova. Další část nudnější cesty po rozšiřované silnici čekala nás od Žabokrk na rozcestí Na Mýtě, odkud jsme zamířili k nádraží Police nad Metují /tady jsem při zapnutí mobilu zjistil, že je půl deváté/ po kompletně opravované vozovce. Teprve za ní nás ukryl za již teplého slunečného počasí milosrdný les, v němž zprvu stoupající cesta dovedla nás přes chatovou osadu Zděřina do Police nad Metují. Když jsme na zdejším náměstí ze zvědavosti přišli k zeleně omítnuté budově hotelu Ostaš, bylo těsně po deváté a hotel zrovna otevíral, nebylo výmluvnějšího podnětu ke krátké zastávce na pivu a také ke shození již nadbytečných golfek a svetru.
Pokračovali jsme později pozvolným stoupáním kol úpravného hřbitova ještě v Polici /to už jsem kvůli Achillovce začal vnímat veškeré úvodní kroky jako bolestivé/ až na nevysoký svah nad městem. Po sestupu na východní kraj Hlavňova odolali jsme zlehka pokušení namířit si na Hvězdu po silnici a ubočili jsme za silnicí kol rybníčku do kolonie chatek ukryté v lese a na hřeben Broumovských stěn se vyšvihli okouzlujícími partiemi Kovářovy rokle, rozbrázděné četnými kameny. Na hřebenovce z různých zákoutích klikatící se zde cesty, tu šplhající po schodech vytesaných do skály, tu se vinoucí po rovině lemované březovím, na nás vybafávaly skupinky běžců s čísly, konal se tu jakýsi běžecký závod. Úspěšně se těmito prodravše dorazili jsme konečně těsně po třičtvrtě na jedenácte ke kiosku u chaty Hvězda, kde jsme měli míti za sebou polovinu našeho snažení, aspoň Pepík z Červeného Kostelce, jehož dráha se prolínala na cestě sem s naší a který zde končil, byl obdržel diplom na trasu 30 km.
Kovářova rokle v tajuplné hře světel a stínů pozdního léta. Foto: L. Šlosar
Maruška a Pepík z Červeného Kostelce, který šel trasu 30 km, při zaslouženém odpočinku u kiosku na Hvězdě. Foto: L. Šlosar
shluk svatebčanů před kaplí P. Marie Sněžné na Hvězdě v očekávání svatebního reje. Foto: L. Šlosar
Za stále slunečného počasí přišel k duhu párek od pořadatelů, jenž jsem tentokráte - nemaje zrovínka chuť na pivo - zkombinoval s dvěma čaji z kiosku. Když jsme odsud vyráželi pět minut před půl dvanáctou, musel jsem působit směšně, jak jsem úvodní kroky kulhal. Kdo mě viděl následně poklusávat po červené značce po kraji paseky dolů, dozajista by se divil domnělé zázračné proměně, při klesání mě noha v poloze špička níže než pata nebolela. Na silnici procházející západní části Hlavňova jsem na čas znejistěl, úplně tu zmizelo značení, takže jsem byl v duchu smířen se silniční zacházkou přes Bukovici, když tu najednou kde nic tu nic objevila se odbočka značky doprava, podle níž jsme vystoupali zalesněným svahem na nepřehledný lučinatý úsek, kde bylo nutno dávat pozor na značky, nebo se nechat vést blížící se siluetou tentokráte hory Ostaše. Po překlenutí silnice na Pěkov a krátkém prudkém stoupání jsme se na jeho úbočí v chatové osadě v půl jedné také octli a tady jsem už na pivo chuť měl.
Další naše klesání předznamenala obava, že tu budeme muset sbírat ostatky dvou cyklistů, s takovou vervou se do rozeklané rokle rozjeli, naštěstí jsme je záhy spatřili ani vedouce pokorně bicykly vedle sebe. Měkký terén podél potoka Klučanky vystřídala záhy silnice Dědovem a nekonečné táhlé stoupání nad ním, tady jsem zabírali pěkně zostra. Však jsme také po absolvování dalšího jen lehce zvlněné lučinatého a lesního úseku byly na Skalách ve čtvrt na tři. Následovala rovinka a táhlé nekonečné klesání po silnici a stejně nekonečná úzká cesta podél lesa, pečlivě střežená ze stran kopřivami, a vytoužené prudké klesání k rozcestí Velký kámen, znamenající blízkost liduprázdného Stárkova, kam jsme přibyli po třetí hodině.
Tady nám itinerář přikazoval pokračovat po modré značce přes Turov, přiznám se však bez mučení, že jsem inicioval další dobrovolné putování souběžně po silnici na vzdálenosti kratší tak o jeden kilometr. Přestože za pravidelné plynulé, byť svižné chůze, jsem bolest šlachy rozešel, necítil jsem se dnes ideálně na nerovném terénu a nechtělo se mi také do cíle, kam jsme byli povinováni dospět do 18 hodin, šturmovat. Po projití Bystrého a následném dlouhém silničním úseku jsme se však za ústím značené cesty z Turova na značku pokorně napojili a došli lesním úsekem na Krkavčinu. Za ní jsme již pokračovali po silnici do Horního Kostelce a odtud jsem šli již přesně po zelené značce kol vilek s upravenými zahrádkami a později hřbitova do cíle. Těsně před ním mě zastihla zpráva SMS od nemocného Vládi z Kruhu o tom, že Slavia vyhrála v Českých Budějovicích 3 - 1, takže jsem v závěru trasy odreagovával bolest těsně nad patou pokřikem: "Kdo je nejlepší? My dva /tedy Maruška a já/ a Slavia".
Do cíle jsme přibyli ve čtvrt na šest, hlavní pořadatelka paní Květa nás tu obětavě očekávala, z Červeného Kostelce jsme pak odjeli již před šestou hodinou, ve vlaku zastihnuvše početnou výpravu turistů našeho odboru, vracejících ze slavnostního otevření Jiráskovy chaty v Dobrošově.
Přes noc na neděli se prudce k horšímu změnilo počasí, což v sobotu avizovaly podvečerní mraky, a já jsem šíleně pajdal - nepostižen přitom svalovými bolestmi - na levou nohu, takže jsem při návštěvě tchyně postižené zlomeninou bércové kosti měl sám strach, že si mě v nemocnici spletou s pacientem a zahoří po mé následné přítomnosti.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Výlet do Polska přes Karpacz /07. 09. 2002/ aneb Osud je přece jen zbabělý pes
Jsem už takový, že mě vysloveně dráždí a provokují všelijaké ty shody náhod a osudové okamžiky. Dokonce i v případě, zahrají-li mi do karet, po počáteční radosti mám pocit mrazení, co by se stalo, kdybych neměl kliku. Pokud se jedná o případy opačné, jež jsou častější, že ano ….. dokážou mě rozhodit natolik, jsem z nich nepříčetný a nepřízeň osudu mě doslova motivuje co nejdříve ji zvrátit nebo aspoň napravit ex post všemi dostupnými způsoby.
Stalo se, že mé "parťačce" Janě z Buků vyslovená shoda náhod zabránila zúčastnit se byť jediné etapy DEP Za oblastními odznaky v Podkrkonoší, a když si vzpomenu, jakým řízením osudu, jemuž jsem dopomohl svou počáteční nerozhodností, sešlo před týdnem z naší společné účasti na pochodu ve Velkém Poříčí, ještě teď se pomíjím vzteky. Jelikož společným jmenovatelem snah Jany zúčastnit se obou akcí byla návštěva příhraničních oblastí Polska, rozhodl jsem se nakopat bezbřehé smůle někam tím, že jsem inicioval na následnou sobotu výlet k naším severním sousedům. Jana si z pěti nabídnutých variant vybrala šestou nejlepší a ono to vyšlo!!!! Vznikl z toho utěšený jednodenní výlet přese nejzajímavější místa kol letoviska Karpacz., dávám ho proto formou vyprávění k lepšímu jako zpestření četných líčení pochodů a jako inspiraci hodnou k následování.
Na výchozí místo našeho putování na našem území Pomezní boudy jsme vyjeli za téměř jasného slunečného počasí nejdřívějším autobusem, jenž přece vyjíždí z autobusového nádraží v Trutnově až v 08,15 hod. Protože přívalový déšť z noci z 31. srpna na 01. září zle poznamenal silnici od Křižovatky podél Malé Úpy, mohl jet autobus pouze na Křižovatku a tady jsme museli nastoupit do mikrobusu, jenž se po cestě dále zcela naplnil, na což nebyl připraven řidič, jenž neměl po ruce instrument, jímž by za Křižovatkou vybíral jízdné. Výsledku jeho dohadování v cíli na Pomezních boudách jsme se mohli pohodlně dočkat, protože sami jsme byli nuceni zde prodlévat téměř půl hodinu, neb jsme nemohli sehnat razítko do záznamníků Jany a jejích rodinných příslušníků, kteří je zde při četných návštěvách zde opomíjeli. Po řadě nezdarů dostavila se do hotelu Družba jakási paní, odměnila naše čekání pěkným grafickým razítkem a my jsme mohli překročit hraniční přechod Pomezní boudy - Przelęcz Okraj "hranici panství".
Do Karpacze scházíme po nekonečně dlouhé zeleně značené cestě slující Tabaczona Ścieźka, jež na polském území přibližně kopíruje hraniční horský hřeben uvozený Kowarským Grzbietem /u nás Střechou/ až - už ve značné hloubce a samozřejmě i ve větší vzdálenosti - po Sněžku. Proč se jmenuje právě tak, nevím, tabákové plantáže tu nenaleznete, a pokud by tady někdo pašoval tabák v den výletu, nečinilo by mu to dobře. Vlhký terén na některých místech klouzal jako na náledí a místa prudšího klesání byla rozbrázděna vodami z nějakého přívalového deště, takže jsme museli jít místy hezky opatrně. O tom, že ze severních svahů Krkonoš musela nedávno proudit velmi prudká voda, svědčil protržený můstek přes potůček Plomnica, naštěstí hustota kamenů nám umožnila překlenout nečekanou překážku suchou nohou. Civilizace nás na krátký čas oslovila na kraji části Karpacze Wilczí Poręby, kde nás překvapila některá zdevastovaná druhdy letoviska se zarostlými pozemky. Prošli jsme poté skrze lučiny, lesíky a park na turistické rozcestí Biały Jar v Karpaczi, kde jsem se již cítil jako ryba ve vodě, neb jsem to tu spolehlivě znal. Bylo už půl jedné, kdy jsme v turistickém informačním středisku orazítkovali opět, co se dalo.
K našemu prvnímu cílu, kostelíku Wang, druhdy sem převezenému z Norska, to dle směrovníku v kruhovém objezdu v Białém Jaru mělo trvat 30 minut, my jsme tam dorazili kol již utěšených penzionů a prodejen suvenýrů přes dvojí prudší stoupání, prolnuté jednou rovinkou, za dvacet minut. Protože Jana tuto část trasy pojala jako inspirativní a přípravnou pro zamýšlený výlet s tchánem a dětmi a já osobně jsem již vevnitř kostelíka byl, věnovali jsme následujících dvacet minut doplnění kalorií a krátké procházce po těsném okolí kostelíka - romantickém hřbitůvku. Překvapil nás malý počet adeptů na prohlídku.
rozbitý přechod přes Plomnicu nad Karpaczí. Foto: L. Šlosar
kostelík Wang převezený do Horní Karpacze z Norska v předminulém století. Foto: L. Šlosar
náhrobek na hřbitůvku u Wangu. Foto: L. Šlosar
Nad Wangem pokračuje vzhůru zpevněná cesta, po její levé straně je kiosk. Jakási letmá vzpomínka mě jej spojila s jakýmsi uhrazeným mýtným, legitimujícím mě tehdy ke vstupu na území PTTK, však také jakási slečna při našem spatření zapadla dovnitř. Dnes mi kiosk připadl tak nevinně, čněly z něj různé suvenýry, takže jsme pokračovali dál, slečna cosi zakřičela, což mohla být výzva ke koupi suvenýrů anebo to nemuselo patřit nám, takže jsme ani nyní chůzi nepřerušili, jenže poté se ozvala jakási výzva z amplionu, jež nás přiměla vrátit se několik metrů zpět a uhradit vstupné 3 z?oté na osobu, nekřesťanský to peníz, leč zaručující nám krom jiného nejpřímější návrat k rodné hroudě.
Dlážděná cesta - jež nepřipomínala Václavské náměstí pouze sama, o tuto evokaci se zasloužilo se naproti proudících turistů - zavedla nás pozvolným stoupáním pod již zamračenou a deštěm hrozící oblohou na rozcestí Polanu, za nímž nedlouho okusili jsme opět terénu, jenž konečně důstojněji připomínal, že jsme v horách, nikoliv na kolonádě. Po již kamenitém terénu za jen o špetku jen místy prudšího stoupání pokračovali jsme nejprve lesem, posléze otevřeným terénem, v němž jsme se především po naší pravici přibližovali nezadržitelně k vysokému hraničnímu hřebenu Krkonoš. Na jednom jen lehce zvlněném místě se po naší levici objevil Mały Staw a na jeho břehu chatu Samotnia, od níž se naskýtal skrze jeřabiny na jezero pohled ještě utěšenější. Protože jsme šli svižně, dopřáli jsme si tu vedle razítka též kofeinového vzbuzení, Jana capuccina a já turka bez cukru, obé stálo po 4 z?otých. Krmě a pitivo se tu podávalo jako v závodní jídelně s tím, že se nejprve zaplatilo a posléze se čekalo u okýnka.
Po více než půlhodinové pauze vystoupali jsme serpentýnou k další - nedaleké chatě Strzecha Akademicka, jež nebyla tolik obsypána, zájem většiny místních turistů končil u stawu. Tady jsme opět přešli na zpevněnou cestu a po ní vystoupali až na hranici, po níž pod přísným dohledem stále se přibližující Sněžky jsme dorazili ve třičtvrtě na čtyři k chatě Na Równi pod Śnieżką, kde po nezbytném razítkování do šesti záznamníků a dvou vandrbuchů a zdolání jednoho plechovkového piva překročili jsme legálně hranici, aniž po nás někdo cokoliv chtěl.
typicky horská krajina mezi Polanicou a stawy, jež před lety dokonce i našim slovenským příbuzným připomínala trochu Tatry, vpředu Jana z Buků. Foto: L. Šlosar
chata Samotnia položená ideálně pod svah směrem k hranicím. Foto: L. Šlosar
zasněný pohled na Ma?y Staw s jeřabinami od chaty Samotnia. Foto: L. Šlosar
Strzecha Akademicka je jasným znamením, že se rodná hrouda blíží. Foto: L. Šlosar
Posléze jsme sešli do Pece Obřím dolem, kde na modře značené cestě jsme ocenili bezchybnou práci upravovatelů cesty, nedoznala po přívalovém dešti úhony, i když stopy na březích potůčku, jehož koryto cesta překlenuje u vodárny, nasvědčovalo nedávnému silnému proudění. Na ústí cesty na otočce silnice necelý kilometr nad Pecí stvrdili jsme razítkem do záznamníku Krkonoše též návštěvu Obřího dolu, doplnili pitný režim a já jsem rozšířil navíc svůj repertoár pikantních nápojů o horké jablko. V 18,10 hod. jsme odjeli z Pece pod Sněžkou autobusem do Svobody nad Úpou, kde jsme zakrátko přestoupili na další autobus směrem na Trutnov a završili tak příjemný a zajímavý výlet, jenž skutečně doporučuji k následování.
Byl jsem s ním spokojen, neb vůbec nezaškodilo na jednu sobotu vypadnout v příjemné společnosti ze stereotypu pochodů a podívat se do nejzajímavějších míst na druhé straně hranic pod Sněžkou. Navíc má dušička doznala klidu a já jsem si - vědom si svého přičinění - mohl ověřit výstižnost výroku Sándora Petőfiho: "Osud je zbabělý pes, zalekne se, když na něj dupneš".
Napsáno pouze pro tyto stránky
Poříčská čtyřicítka /31. 08. 2002/ aneb Smiřovačka s Kosmickým Universem
Musím popravdě napsat, že jsem byl poslední srpnovou sobotu tak rozhozený, že se mi do Velkého Poříčí vůbec nechtělo. Jednak mě ještě z etapového pochodu na levé noze bolela místa kolem Achillovy šlachy, ještě více mě bolelo to, že jsem kvůli těmto ryze fyzickým problémům vzdal účast na stovce, a úplně nejvíce to, že neuvěřitelná souhra náhod a má zoufalá nerozhodnost mě připravila společnost jedné mé kamarádky na Poříčské čtyřicítce, jež byla doslova na spadnutí. Nakonec pro mou účast rozhodla má slabost pro příhraniční oblasti Polska, ale díky svým podivným duševním pochodům jsem si prožití pochodu probíhajícího za nádherného počasí, v překrásné krajině a dokonalé atmosféře pěkně pobabral.
Na pochod jsem jel - co do informací o spojení - z těchto důvodů nezvykle nepřipraven a jak to bývá, vše špatné je pro něco dobré, nakonec jsem na tom vydělal. Protože jsem si nebyl jist cílovou stanicí putování vlakem, koupil jsem si lístek toliko do Náchoda, kde - jak jsem věděl - byl čas na další přestup. Cestoval s námi Jirka z Bohuslavic, který měl na náchodském nádraží sraz s jedním neregistrovaným turistou z Úpice, který měl spojení v malíčku. Díky němu jsem z Náchoda odjel v 07,20 hod. autobusem na Hronov a dostal se tak dříve a blíže k místu startu než vlakem, především jsem získal perfektní spojení nazpátek.
Kuriozitou pochodu je, že se startuje z dvorku rodinného domku hlavního pořadatele Pavla z Velkého Poříčí, což dává pochodu komorní a rodinnou atmosféru bez ohledu na jinak vysokou účast. Kopnul jsem do sebe jednu černou kávu a jednoho ferneta a těsně po osmé hodině vystartoval s Vaškem z Náchoda, který se brzy ode mě oddělil, šel třicetikilometrovou trasu přes přechod v Malé Čermné. Nějak mi to nevadilo, neb jsem potřeboval býti sám. Putoval jsem dále po cestě sevřené zleva kukuřičným polem, zprava pak Metují, až jsem dospěl k prvnímu hraničnímu patníku, kde mělo býti razítko samokontroly. Když už jsem opsal číslo kamene, jiný trpělivější účastník objevil razítko těsně za patníkem, ukryté svazkem slámy. Při opisu mě zastihli Vláďa z Kruhu, Maruška z Trutnova a Zdeňka z Janských Lázní, všichni mířili na kratší trasy. Společně s nimi jsem přešel přes hraniční přechod v Bělovsi a pokračoval již na polském území skrze Słone. Dle barvitého a vtipného itineráře, obsahujícího slovesa typu "frčíme", "běžíme", "šineme si to" atp., se mělo z vesnice odbočit v jejím prostředku doleva, ale kde? Na tuto otázku odpověděly červené fáborky, pořadatelé si dali ještě práci velmi kvalitně označit sporné části trasy na cizím území!!
Po polní cestě jsme se dostali do Czermné, kde jsme u přechodu malého pohraničního styku mohli žíznivě sledovat doslova na dosah ruky občerstvení za hranicemi v Malé Čermné, jedná se evidentně o jednu vesnici, jež je rozdělena dík dřívějším politickým ujednáním, což je oblíbeným zvykem těch politiků mizerných - oddělovat násilně lidi. V těchto místech jsem se definitivně odloučil i od Zdeňky a za již horkého slunečné počasí pokračoval po silnici ke kapli Czaszek /lebek/, kde jsem si dal razítko. Tady mě naposledy došli Vláďa a Maruška. Za kaplí jsem u druhé němé kontroly navázal na zelenou značku vedoucí z Kudowy Zdróje, prošel kol sympatického trojjazyčného památníku smíření s věnováním "Čechům, Polákům a Němcům, kteří přispěli k hmotnému a kulturnímu rozvoji Čermné od roku 1394", jenž tak navzdor předsudkům a nedůvěře výstižně charakterizoval přirozenou dějinnou kontinuitu, jež nerozlišovala hranic ani národností. Tenhleten památník pro změnu nechali postavit ti dobří politici, kteří vědí, že by lidé měli být spolu pospojováni na základě společného. Czermnou a načas i asfaltovou cestu jsem opustil po prvním větším stoupání za pohyblivým betlémem, kde neměli razítko. Na dalším odkrytém prostoru jsem po levé straně nechal kostelík ve Pstrąźné se hřbitovem. V dobách normalizace, pardon katolizace v Čechách byla to prý kdysi poslední výspa českých protestantských exulantů. Ti určitě nostalgicky dívali se často na výhledy do Čech a odvážnější překračovali několik desítek metrů přes hranice panství do Machovských Končin na české pivo, které jim hostinský dozajista jinak rigidní katolík s ochotou naléval, neb heslo "Non olet" od dob Vespasiánových překonává veškeré náboženské a jiné bariéry, neb ideologickými žvásty oblbneš i zastrašíš, ale nenakrmíš se, kdežto prachy byly, jsou a budou zkrátka prachy.
kaple Czaszek /lebek/ v Czermné. Foto: L. Šlosar
památník smíření v Czermné. Foto: L. Šlosar
V nastávajícím palermu jsem s velkou ochotou opustil žhnoucí silnici a nevadilo mě pranic, že jsem lehce nakloněnou asfaltovou plochu vyměnil za prudké stoupání kamenitou cestou, hlavně že mě kryla mnohonásobná vrstva větví stromoví nepropouštějící pálící paprsky.
Ke další dvojvýměně - horká asfaltka na pozvolném terénu místo prudkého stoupání v chladu lesa a opačně - došlo v Bukowině, za jakýmsi sanatoriem jsem si zašel při širokých výhledech do Čech pár metrů k jakési sakrální památce a pak se opět pokorně ponořil do lesa do závěrečného stoupání na Bor /Błedne skaly/, kde jsem předhonil jakýsi pár asi mého věku, v němž muž evidentně ženě nestačil, což asi v dnešní době všelijakých těch domin a amazonek s cigárem a hlasem jako Armstrong už tolik bohužel mužům nevadí.
Z ticha lesa přerušovaného jen mým dechem vyloupl jsem se rovnou na parkoviště před vchodem do skal, neuvěřitelně přeplněným auty a na jeho krajích při osvěžovnách množstvím lidí. Bylo čtvrt na dvanáct, kterýžto čas jsem vyhodnotil jako dobrý, a tak jsem se usadil na jedno z mála volných míst na jedné z lavic na sluníčku a vypil jsem iontový nápoj a slupl sušenku, jíž byli účastníci obdarováni na startu.
V kase jsem si v rámci určené samokontroly dál razítko a jeden místní strážce, jenž co Cerberos hlídal vchod do Błedných skal, jen měl toliko jednu hlavu a s lidskou tváří, potvrdil mé rostoucí podezření: Poláci přeznačili zeleně značenou trasu vedoucí kol skal po opačné straně podél nich, aby jako zrno od plev oddělili platící od neplatičů, kteří se jim druhdy mísili dohromady, když obě značené trasy - ta skrze skalní okruh a ta okružní - měli společný začátek u vchodu. I přešel jsem disciplinovaně parkoviště, obešel skály k zadnímu vchodu, který byl též hlídán jedním Cerberem. Tady jsem přešel po kamenité cestě červeně značené trasy připomínající vrch Broumovských stěn, toliko nebyla tak náročná na četná klesání a stoupání, část protáhlého hřbetu Boru až na rozcestí tří značených cest. Tady jsem zatím nepokračoval po předepsané trase a prodloužil si putování na zelenou značku asi o 500 metrů.
O polském turistickém značení se tvrdí všelicos, podle mě se od českého liší ve dvojím: Poláci se s turisty nepářou a cesty vodívají přímo do svahů bez všelijakých těch odboček, což není na škodu, však taky nepotkáte nikde na příhraničních cestách obézního Poláka. Druhý rozdíl je v tom, že to polské je strohé bez potvrzovacích značek dodávajících u nás turistovi kýžený pocit jistoty, když však našinec překoná nedůvěru a pojme ke značení důvěru, zjistí, že je spolehlivé a dovede vždy do cíle. Vytkl bych mu pouze menší počet rozcestníků, které zpravidla obsahují jen hlavní cíle, takže se třeba v Chełmsku se nedočtete, že po dvaceti minutách je na modrém značení kaplica św. Anny, a na zmíněném rozcestí tří cest na Boru, abych se vrátil zpět do děje, že se po deseti minutách nalézají rozvaliny pevnosti Fort Karola.
Měl jsem dost času a tak jsem dvacet minut věnoval zacházce a bohudík ještě před místem, kde se zeleně značená cesta jala prudce klesat, mě místní nápis dovedl na vyvýšené místo ohraničené rozbitými nízkými stěnami, z nichž za protější z nich zela dále prudká propast spadající k vrcholkům jehličnanů v údolí, za nimž se mohutně vypínaly svahy Hejšoviny. Raději jsem si před fotografováním dal rychle zpátečku od kraje pevnosti, protože mé zbytky by se někde dole pod ní hledaly ztěžka a ještě hůře identifikovaly, přičemž k jejich přenesení by stačil v uvažovaném případě jistě amoletník /dobrou chuť!!/, a za chvíli jsem opět pílil zpět na červeně značenou trasu, po níž jsem poklesl do Karlówa.
Na následujícím silničním úseku jsem načas pozbyl jistoty o dalším průběhu trasy, ale nezoufal jsem si, neb projížděl stále kol mě četný a neustále se buněčným dělením štěpící se cyklistický živel, a podle mého očekávání jsem od jeho jednoho příslušníka získal snadno potřebnou informaci, byli to samí Češi.
vchod do Błedných skal hlídal Cerberos s jednou hlavou a lidskou tváří. Foto: L. Šlosar
rozvaliny pevnosti Forta Karola. Foto: L. Šlosar
Luděk na předposlední němé kontrole u turistického ukazatele za Karlówem na Droze Machowské. Foto: neznámý kolemjdoucí
Po nekonečném silničním úseku slujícím Machowska Droga a po zeleně značené trase sešel jsem po cestě do Ostré Góry a blízko druhé hodiny odpolední překročil jsem hranici panství na neobsazeném hraničním přechodu, takže jsem tu mohl klidně, kdybych tomu svinstvu holdoval, převézt taky nějakou tu drogu, i když pravda úplně jinou než machovskou, a za další čtvrt hodinu přibyl do vytoužené hospody U Lidmanů v Machovské Lhotě. Když se mě po počátečním obtížným vylaďování bezdrátového spojení přece nastálo ujala sympatická paní mého věku, řekl jsem si, že aspoň já si sám sobě udělám hezky, a během třičtvrtěhodinového pobytu vedle dvou piv si dal vynikající tenké párečky.
Smířen nyní s jakýmsi Kosmickým Universem, jež v posledku rozhodovalo ve vztahu ke mě vysloveně pitomě, meditoval jsem pak natolik, že po projití Machova, rozcestí u vrtule a Závrchů nepostřehl jsem strom se šifrou P40, jenž mě měl nasměrovat k hospodě na Dolech, prošel jsem Sedmákovice došel jsem do Žďárek nepatrnou oklikou dalším údolím. Na konci vsi ujal se mě stovkař Standa z Hronova a dovedl mě bezpečně do Velkého Poříčí, kde jsem v hospodě na náměstí začlenil mezi příjemné zážitky dnešního dne požití dvou piv, a spolu se Standou přibyl do cíle po půl šesté.
Měl jsem pak třičtvrtěhodiny času na příjemné posezení ve správné "pochoďácké" atmosféře na dvorku rodinného domku na kraji Velkého Poříčí, jíž jsem opepřil gulášem v ceně pochodu a již jen kávou. Pak mi stačilo popojít necelých 10 minut za most, v 18,34 hod. nastoupit do autobusu do Náchoda a zde v 18,52 hod. pokračovat autobusem z Brna do Trutnova, kde jsem dojel za deset minut osm.
V autobuse jsem si prohlížel fotografii rozesmáté dvojice, starou skoro přesně dva roky, a v duchu si promítal čerstvou příhodu, jež svědčila o tom, že jsem duševní odolnosti zpět zatím přece jen nenabyl. Když jsem v cíli pochodu zmíněnou fotografii objevil v albu pochodu, jevila se mi tak vzácná, že jsem ji chtěl od pořadatele z každou cenu koupit, což bylo ohroženo naprosto rozdílnou představou obou stran o ceně. Já jsem byl hotov za fotografii nabídnout i stovku, pořadatel nechtěl nic. Byl jsem stále natolik uvnitř psychicky slaboučký, že jsem nebyl schopen smlouváním snížit rozdíl ve dvojí představě o ceně aspoň o malý zlomek, takže jsem nakonec podlehl neústupnosti pořadatele a fotografii převzal zdarma.
Za oblastními odznaky Podkrkonoší /10. - 18. 08. 2002/ aneb Kacířské úvahy v botaskách
Varující úvod
Motorkáři
Osudy příchozích
Zametačem bez pometla
Bez peněz do vlaku nelez
Chůze je náboženství
Chelmsko
Navzdory všem doporučením
Záhada mého výstupu na Kolčárku
Pivní dýchánek ve Šrejberově statku
2. ročník dálkového etapového pochodu Za oblastními odznaky v Podkrkonoší se konal přesně v onom týdnu, kdy větší část území České republiky pustošily nevídané záplavy, které se vyžádaly 16 lidských obětí, stovky obětí mezi dalšími živými tvory, kteří za četné prohřešky lidského pokolení proti přírodě nemohou a přece s ním musí držet basu, a miliardové škody. Bohudík našeho DEP se dotkly pouze tím, že v jeho průběhu odjela velká část účastníků - v obavách o své domovy i o to, jak se sem dostanou, náš region nepostihly vůbec, i když ve čtvrtek Úpa své možnosti aspoň naznačila.
Jako pořadatel jsem prošel drtivou část nejdelších předepsaných tras, absolvoval jsem je až na závěr 1. etapy zcela osamocen, vždy po každé etapě jsem přespával doma v Trutnově. Při procházení mě známých a většinou milých míst měl jsem tak možnost uvolnit uzdu mých myšlenek, nechat je volně pobíhat kol sebe a nad sebou a rozjímat i o věcech odtažitých.
Když jsem rozvažoval, jakým způsobem zpracuji DEP pro tyto stránky, zavrhl jsem okamžitě reportáže obsahující prostý popis tras, procházená místa jsem většinou znal natolik dobře, že bych nedokázal jejich líčení nějak obohatit, šlo by čistě o slohová cvičení, jichž se na těchto stránkách chci vyvarovat.
Místo toho jsem se rozhodl na pozadí toho, co jsem na absolvovaných trasách zažil, zařadit své vnitřní prožitky, pocity, úvahy, myšlenky, glosy, ba i provokace, jež mě spontánně napadaly a jež se nemusí každému líbit, ale to by také nemělo být smyslem našeho bytí, alespoň ne za každou cenu, třeba na úkor potlačení vlastní osobnosti a vlastní soustavy názorů.
Pro větší představu toho, jaké trasy byly na ten který den předepsány a co jsem ve skutečnosti opravdu nachodil, budou mé vstupy k jednotlivým dním uvozeny potřebnými údaji včetně kilometráží a počasí, vlastní entré pak čistě jen o turistice pojednávat nebudou. Ostatně turistika a pěší chůze nejsou od života izolovány, život se v nich zrcadlí a na ně dopadá, ať už se jedná o vztahy mezi lidmi, ekologii, životní prostředí, zdraví nebo koneckonců i pití alkoholu a kojení dětí.
1. ETAPA: 10. 08. 2002
Předepsaná prodloužená trasa: Svoboda nad Úpou 0 km, Janské lázně 3 km, Břečtejn 12,5 km, Trutnov 21 km, Poříčí 27 km, Pod Hůrou 29,5 km, Čížkovy kameny 31,5 km, Bohuslavice nad Úpou 34,5 km.
Moje úprava: přesně dle itineráře - navíc pěšky 3 km v Trutnově za autobusového nádraží na Zelenou louku.
Když jsem scházel z Břecštejna po obtížně schůdné stezce, druhdy nuceně změněné zásahem z velmi blízkého okolí pana prezidenta Havla, kolem jehož sídla původní cesta dříve vedla bez toho, že by to někomu vadilo, lekal mě příšerný hluk reprodukované hudby odkudsi. Proboha, rockfest přece začíná za týden a Bojiště - jeho dějiště - je poměrně daleko!! Zvuk hudby postupně zesiloval a jeho zdroj se mi podařilo lokalizovat přesně - rekreační osada Peklo. Měli tu sraz motorkáři, jichž byla tamní hospoda plná. Byli oblečeni do klasických černých úborů, mnozí se šátky na hlavě, jak je známe z filmů, působili dílem divoce, dílem sympaticky.
Ačkoliv řada lidských zájmových činností mě neoslovuje, obecně mám rád koníčkáře. Doma jsou svým hobby osamoceni, nepochopeni, pro mnohé platí jako blázni. Díky stále větším možnostem komunikace, odbouraným ideologickým bariérám a omezením mohou však pak spolu komunikovat na dálku a setkávat se na srazech. Vedle možností pobývat s lidmi stejné krevní skupiny, mohou si - doma osamoceni a považováni za blázny - vyměňovat zkušenosti a zážitky a vychutnávat báječné pocity sounáležitosti. Vím o čem mluvím, poznal jsem to na srazech turistů oblasti, především pak na posledních puchýřích.
Pokračoval jsem dále po modré značce lesem na Vraní výšinu a sledoval zděšeně vyryté stopy po motocyklech, které se kroutily po lesních cestách, označených fáborky. Na mnohých místech stopy přecházely přes obnažené kořeny stromů. Jednou mi přeběhla přes cestu laňka vyděšená doznívající vzdálenou hudbou a zaskočená podivným zákeřným dvounohým tvorem, jež se pohyboval pomalu a neprodukoval řev.
Nemám však rád koníčkáře, kteří své zájmy prosazují bezohledně nátlakem - prostě tím, že se někde ve velkém množství usadí nebo někde projedou a rušivě působí na úkor většiny lidí jiných, jejich soukromí, přírody a vlastně budoucích generací. Nemám rád kohokoliv, kdo devastuje lesy, chráněná území, plaší zvěř, hlukem ruší klid a soukromí druhých, ať se jedná o motorkáře, fanoušky techno, či kohokoliv dalšího, ale taky i cyklisty i pěšáky, pokud lezou někam, kam nemají, nebo něco ničí.
Sotvaže v lese pod Vraní výšinkou přestaly doznívat nejhlasitější tóny hudby z Pekla, stále se přibližující jiný řev přede mnou z druhého kraje lesa vzbuzoval ve mně intenzívní pocit, že se blížím do obrovského vosího hnízdu. Na bývalém tankodromu již v blízkosti Trutnova probíhal závod v motokrosu.
Když jsem později šel v Trutnově rozpálenou nekonečně dlouhou Náchodskou ulicí, za sobotního málo frekventovaného pouličního ruchu jsem si konečně odpočinul od šíleného kraválu v lesích od Břecštejna po tankodrom v těsném okolí Trutnova …………..
Velké zájmové skupiny, které bezohledně - z pozice síly získané jen prostým množstvím - prosazují své zájmy na úkor oprávněných zájmů druhých, byť v daném okamžiku, nacházejících se v menšině, toť výrazný sociologický problém dnešní současna.
kol kostela ve Svobodě nad Úpou vedly první mé kroky na DEP. Foto: L. Šlosar
od altánu poblíž kostela je překrásný pohled na část Janských Lázních. Foto: L. Šlosar
pohled na zříceniny Břecštejna z improvizované modře značené cesty. To již v mých uších zněl vzdálený řev reprodukované hudby. Foto: L. Šlosar
2. ETAPA: 11. 08. 2002
Předepsaná prodloužená trasa: Bohuslavice nad Úpou 0 km, Sedmidomí 1,5 km, Úpice 6,5 km, Hořičky 16,5 km, Běluň 21,5 km, Úpice 32,5 km, Starý Rokytník 39 km, Bohuslavice nad Úpou 42 km.
Moje úprava: z Hořiček přes Brzice ještě dle itineráře, protože zelená značka přímo do Běluně je zrušena, vynucenou oklikou po zelené značce do Harcova a teprve potom po žluté do Běluně, trasa se tím mírně prodloužila - navíc pěšky 3 km v Trutnově za autobusového nádraží na Zelenou louku.
Když jsem dorazil v neděli ráno do Bohuslavic na start, hotovila se právě na start Maruška z Trutnova, 1. a 2. etapu absolvovala alespoň na bicyklu. Další dni již nemohla, protože se chystala po týdnu na dovolenou. Později jsem během dvou dnů v blízkosti Jestřebí boudy potkal pana Pavla z Trutnova, jeho manželka absolvovala 1. etapu z Mladých Buků, oba pak se zúčastnili etapy poslední. Ti a dalších několik účastníků patřili do kategorie tzv. příchozích.
Pořadatelé totiž DEP nevystavěli pouze 9 kmenových účastnících, z nichž bohužel dokončilo akci jen minimum /především v návaznosti na povodně v Čechách/ a na mě, který se jako zametač zúčastnil rovněž všech etap, případně na mladším Petrovi z Trutnova, který se jako pořadatel zúčastnil aspoň několika etap. Cílem pořadatelů bylo přilákat na dílčí trasy i příchozí, obyvatele blízkých lokalit, u kterých byl sice předpoklad, že řadu míst znají, poskytnout jim tu příležitosti plnit výkonnostní, oblastní a tématické odznaky, projít si třeba netradiční kombinaci míst v v jednom dni a vidět se tu s jinými přáteli. Pořadatelé I věnovali značnou pozornost také propagaci DEP tímto směrem.
Protože trpím chorobnou abstraktní představivostí, nezájem většiny nepřímo oslovených - hlavně 4 členů pořadatelských odborů - ve mně vyvolala představu cestujícího autobusem. Cestuje otevřenou hezkou krajinou, ale přece se dívám nepřirozeně za sebe na omšelé komíny fabriky, kol které autobus projíždí, místo aby sledoval v přirozeném směru před sebou hory a lesy před sebou, to proto, že v úhlu tohoto pohledu je před ním stojící babička, kterou by musel pustit. Prostě jako z udělání přesně během týdne, kdy se konal dlouho předtím avizovaný DEP, navršovaly se dovolené v jiných lokalitách, nebo naopak zvýšené pracovní povinnosti nebo služební cesty, hlavně aby se okecala vlastní lenost. Náhoda je zkrátka vůl.
Toto ironické přirovnání neplatí pro každého, v žádném případě neplatí pro každého. Jedna moje kamarádka se ještě v sobotu těšila, jak si po týdnu intenzívní práce na domu projde některou ze zbylých sedmi etap následujícího týdne. Ani blízký termín dokončení prací nezabránil jejím blízkým, aby se rozjeli a zanechali jí v situaci, kdy od rána do večera uklízela, stěhovala nábytek, vyklízela chodbu, dávala do hromady koupelnu, aby bylo všechno včas hotovo v určitém neodkladném termínu. A tak přestože se na DEP, který se konal za jejími humny, tolik těšila, nebylo jí dopřáno dovolit si ani na jednu etapu DEP………….
Na světě je spousta věcí mnohem důležitějších než dálkové pochody /stačí si to uvědomit s ohledem na proběhnuvší povodně/, ale přece v nich a okolo nich na malé ploše a v menším rozsahu najdete všechno, co nás provází v obecné podobě celým naším životem: kamarádství, statečnost, vytrvalost, poctivost, věrnost, slušnost, obětavost, iniciativní zájem blízkých o koníčky druhého, ale taky pomluvy, sobectví, neupřímnost, zbabělost, nepochopení potřeby seberealizace i u druhých lidí a mnoho jiného.
mezi nejvěrnější příchozí DEP patřila Maruška z Trutnova. Snímek byl pořízen na startu úvodní etapy 10. 08. 2002 před autobusovým nádražím ve Svobodě n. Ú. Foto: L. Šlosar
3. ETAPA: 12. 08. 2002
Předepsaná prodloužená trasa: Bohuslavice nad Úpou 0 km, Starý Rokytník 3 km, Trutnov 7 km, H. S. Město 11 km, Křenov 19,5 km, Žacléř 23,5 km, Nad Babím 26 km, Bučina 33 km, Poříčí u Trutnova 36 km, Lhota u Trutnova 38,5 km, Bohuslavice nad Úpou 41,5 km.
Moje úprava: ze Žacléře ještě po trase do Prkenného Dolu, z Prkenného Dolu po silnici po modré značce do Malého Křenova, odtud několik set metrů do údolí Líčné a lesem ke střelnici u Obešlovky v protisměru dopolení cesty, trasa se mírně prodloužila - navíc pěšky 3 km v Trutnově za autobusového nádraží na Zelenou louku.
DEP jsem se zúčastnil co pořadatel, popravdě řečeno na jeho průběhu jsem měl zásluhu jen zanedbatelnou, spíše morální. Hlavním organizátorem příprav byl Jarda ze Zelené louky, trasy vymyslel Standa z Bohuslavic, vandrovníky zpracoval vkusně Vláďa z Petříkovic, jenž vyřizoval i přihlášky, o vlastní chod akce obětavě 24 hodin denně staral vedoucí akce Petr starší z Trutnova /všichni jsou členy KČT Bohuslavice n. Ú., výrazně mu pomáhal Petr mladší z Trutnova, ubytování a občerstvení na Jestřebí boudě zajišťovali manželé Mirek a Jana s dcerou Katkou /všichni jsou členy KČT Úpice/, startovat po jedné etapě pomohli Fráňa z Trutnova, Jana z Buků a Honza se Standou z Malých Svatoňovic, snad jsem nikoho nezapomněl. Moje formální úloha byla být zametačem etap.
O zametačích jsem napsal na těchto stránkách úvahu, schválně si na ní klikněte, to budete mrkat, jaký jsem vtipný kujón. Zjednodušeně řečeno je to člověk, který se krom jiného stará, aby po akci nezbyly zbytky vlastního značení. V tomto směru jsem se mohl pořádně přetrhnout pouze v pondělí.
Ještě před dvěma lety vedla modře značená cesta od střelnice poblíž místa slujícího Obešlovka nad vesnicí Babí lesnatým úsekem do Malého Křenova, kde navázala na posledních dvěstě metrů silnice vedoucí sem z Prkenného Dolu. Značka byla zrušena, takže aby se člověk dostal do Křenova, musí teď pokračovat po zelené značce /vedoucí do Žacléře/ kolem pevnosti Stachelberg, modře značená cesta pak začíná a navazuje na dolním okraji Prkenného Dolu a do Malého Křenova vede po silnici asi dva kilometry.
Standa i letos omylem do itineráře zahrnul původně modře značenou cestu od Obešlovky do Malého Křenova a aby celou záležitost aspoň dodatečně napravil, celou tuto cestu dlouhou asi 3 km, již zbavenou původních modrých značek, opatřil fáborky vlastního značení, jen s tím rozdílem, že vlastní značení před Malým Křenovem ústilo ještě v údolí potoka Líčné. Touto cestou prošli vandrovníci dopoledne při putování na otočku v Žacléři, z níž se vraceli zpět po zelené značce , o níž jsem se byl zmínil výše, směrem na prkenný Důl, Stachelberg, Obešlovku a dál udělavše tak jakousi "osmičku" s bodem protnutí právě na Obešlovce.
Toho dne jsem měl inteligenci na nule, nad Bohuslavicemi jsem nenašel modře značenou cestu, po níž jsem sem sešel do Bohuslavic předchozího dne, a do Starého Rokytníka došel cestou necestou. Pak jsem se zdržel hodinku doma na Zelené louce na bohatší snídani, neb trasa vedla v blízkosti mého bytu, takže jsem v dalším průběhu etapy neměl moc času, chtěl-li jsem z Bohuslavic odjet jako tradičně vlakem v 18,18 hod..
V Žacléři v bufetu U Holuba jsem se proto stavil jen na skok - na dobré dršťkové polévce a pivě a stále jako dosud podle itineráře jsem se vracel po zelené značce do Prkenného Dolu. Z jeho kraje jsem však nepokračoval dle itineráře po stejné značce směrem na Stachelberg, nýbrž jsem sešel po silnici zpět do Malého Křenova /právě po nově modře značené cestě/, za Malým Křenovem - již v protisměru svého dopoledního putování - ušel pár set metrů do údolí Líčné a lesem došel zpět k Obešlovce, a důkladně sundal vlastní značení. Uloženou trasu jsem si tak prodloužil a první polovinu trasy jsem protnul nejen na Obešlovce, ale také ještě předtím v Malém Křenově.
Ještě tentýž večer jsem požádal telefonicky Janu z Buků, aby sundala několik fáborků z blízkosti obce z 1. etapy. Tak jsem se i já jako zametač zasáhl do DEP Za oblastními odznaky Podkrkonoší.
výhledy na Vraní hory z bývalé modře značené cesty pod Obešlovkou. Foto: L. Šlosar
kostel Nejsv. Trojice v Žacléři s oblohou prozrazující, že mám namířeno do deště, a s garážemi, které se těší větším návštěvám než kostely. Foto: L. Šlosar
4. ETAPA: 13. 08. 2002
Předepsaná prodloužená trasa: Bohuslavice nad Úpou 0 km, Čížkovy kameny 3 km, Pod Pasekou 7 km, Malé Svatoňovice 10,5 km, Rtyně v Podkrkonoší 15,5 km, Havlovice 20,5 km, Devět křížů 23,5 km, Úpice 29 km, Sedmidomí 34 km, Bohuslavice nad Úpou 35,5 km.
Moje úprava: z Bohuslavic n. Ú. rovnou po silnici na Sedmidomí, odtud po modré značce rovnou do Malých Svatoňovic, dále ze Rtyně rovnou přes Končiny na Devět křížů, z Devíti křížů rovnou zpět do Rtyně, odtud po silnici přes Batňovice na nádraží v Malých Svatoňovicích, v extrémních podmínkách výrazné zkrácení trasy - navíc pěšky 3 km v Trutnově za autobusového nádraží na Zelenou louku, trasa byla výrazně zkrácena.
V úterý zrána sice v Trutnově sice pršelo, ale vůbec to nevypadalo na to, že z jihu a jihozápadu k nám přichází alespoň připomenutí, že skoro celý zbytek Čech sužují kruté povodně. Do Bohuslavic jsem přijel až těsně před devátou s nejlepším úmyslem opět zdolat celou prodlouženou trasu.
Mé nejlepší úmysly zchladila série prudkých lijavců a také hlty meruňkovice, jež mi z velké lahve Petra staršího "velkoryse" nabídl Vašek z Náchoda, aby mě přivedl k rozumu /to ovšem mezitím zařídil první lijavec/. Na trasy jsme se rozcházeli v půl jedenácté, kdy to vypadalo, že to nejhorší je už pryč. Samozřejmě s ohledem na čas a na velmi mokrý terén nebylo možno uvažovat o dodržení předepsané trasy, takže jsem si uchoval pouze záměr dorazit do motorestu U devíti křížů a poté se vrátit do Bohuslavic. Jenže v důsledku pokračujícího střídavého deště a taky stále se vtírající předtuchy, jež se nakonec ukázala správná, že vzdor všem předpokladům absolvuji celý DEP sám, jsem se postupně zastavil v hospodách Salamandr v Malých Svatoňovicích, Na Mýtě ve Rtyni v Podkrkonoší a posléze v řečeném motorestu, takže nakonec času a - jak jsem zjistil na poslední zastávce - i peněz bylo poskrovnu. Protože jsem se potřeboval vracet z tras domů do půl sedmé večer, a protože jsem si uvědomil, že na pobabraném dnu už těžko něco vylepším, rozhodl jsem rozumně, že svou pouť ukončím v Malých Svatoňovicích.
Protože jsem tím pádem na tom byl časově slušně a protože mi vadilo, že ve Rtyni a v motorestu neměli razítko, zastavil jsem se aspoň letmo v motorestu U Bulánka v Batňovicích - na kávu /protože mi připadá nedůstojné loudit v pohostinských restauracích o razítka a nic si nedat/. Už u šálku horké kávy mě polil horký pot, uvědomil jsem si, že už při vstupu jsem měl 20 Kč. Dobrá káva naštěstí nebyla předražena, nicméně, když jsem vypadl, měl jsem pouhých 10 Kč.
Cenové relace ovšem vypadaly takto: jen z Bohuslavic do Trutnova na vzdálenost 8 km bylo jízdné na zákaznickou kartu za 12 Kč. Tady si dovolím malou odbočku o zhovadilosti dopravní politiky na úkor ekologie. Normální jízdné by mě na shora uvedené trase stálo 16 Kč, autobusem, jenž kopíruje železniční trať, stojí jízdné 10 Kč. Člověk nemůže nevidět za posledních 10 let velké zlepšení v čistotě říčních vod i ovzduší, ale na železnici došlo za tuto dobu k velkému zhoršení - co do rušení spojů a neúměrného zdražování.
Já jsem šel na nádraží do Malých Svatoňovic vzdálených od Trutnova 17 km a měl jsem v kapse pouhých 10 Kč! V té chvíli jsem zajásal. Vzpomněl jsem si, že mám od včerejška z Bohuslavic zpáteční lístek s platností do 13. 08., jenž nebyl průvodčí procvaknut. Takže mi stačilo koupit lístek do 9 km vzdálených Bohuslavic a odtud pokračovat na zpáteční lístek. Jenže ouha! Lístek stál 12 Kč, o 2 Kč více, než jsem měl. Nezbylo mi spoléhat na nějaké řízení osudu a koupit si lístek o stanici dříve do 5 km vzdálených Suchovršic, jenž stál 8 Kč. Samozřejmě se průvodčí tentokrát objevila na to šup. Zablekotal jsem, že mám jeden lístek do Suchovršic a druhý zpáteční z Bohuslavic. Průvodčí řekla, že to nevadí a chystala se mi vystavit lístek mezi těmito stanicemi, byla tak solidní, že nepožadovala přirážku. Jenže i lístek tak stál pochopitelně nejnižší taxu 8 Kč. Řekl jsem popravdě, že disponuji toliko obnosem 2 Kč a byl připraven se legitimovat, hlavně ale abych dojel. Na to se průvodčí zachovala znovu velkoryse, mávla rukou a nechala mě projet do Bohuslavic, odkud jsem měl zpáteční lístek z předchozího dne, který nechtěla vidět, takže jsem v klidu dojel i do Trutnova. Každý jistě tuší, že celá záležitost s lístkem má ještě jednu pointu. Zpáteční lístek z předchozího dne platí totiž následující dne platí toliko do 06,00 hod., které v mém případě marně uběhly před 12 hodinami.
Sice jsem dojel bez úhony, nicméně: bez peněz do vlaku nelez.
pohled na kostel P. Marie v Malých Svatoňovicích evidentně svědčí o vlhkém počasí. Foto: L. Šlosar
nejstarší náhrobky na hřbitovním kostelu ve Rtyni v Podkrkonoší. Foto: L. Šlosar
pokud budu jednou mrtvý a budu mít do toho co mluvit, šel bych si lehnout do úpravné nové části rtyňského hřbitova. Foto: L. Šlosar
5. ETAPA: 14. 08. 2002
Předepsaná prodloužená trasa: Bohuslavice nad Úpou 0 km, Úpice 6,5 km, Boušín 14 km, Ratibořice 21 km, Řešetova Lhota 26 km, Špinka 30 km, Červený Kostelec 33 km, Rtyně v Podkrkonoší 36 km, Malé Svatoňovice 41 km, Paseka 45 km.
Moje úprava: z Červeného Kostelce po modré značce přes kraj Rtyně, na Panskou cestu, odtud po červené značce do Odolova, z Odolova po silnici přes Strážkovice a Petrovice do Malých Svatoňovic - navíc pěšky 3 km v Trutnově za autobusového nádraží na Zelenou louku, celkový počet absolvovaných kilometrů zůstal přinejmenším stejný.
Konečně jsem u dílčího cíle své dnešní pětačtyřicikilometrové trasy - v hospodě U studny ve Studnici. Do teďka jsem šlapal přes tři hodiny od Havlovic v téměř nepřetržitém vytrvalém dešti pod chatrným deštníkem. Šlapal jsem neustále, přestože jsem byl téměř po celém těle vlhký, přestože v botách mi rovněž čvachtalo, přestože chodidla jsem měl rozpíchaná od kamínků, jež mi sem naskákaly a jež jsem byl líný si v dešti odstranit. Šlapal jsem v osamění a zarputile, přestože jsem šel známými místy, která mám sice rád, ale která jsem snad mohl v tomto nečase oželet, vždyť jsem tu šel nesčíslněkrát.
Co mě nutilo neustat ve svém zdánlivě nesmyslném snažení? Vždyť z Bohuslavic nad Úpou na Jestřebí boudu, nebo do Odolova, odkud jsem nakonec sešel do Malých Svatoňovic, jsem se mohl dostat jednodušeji nebo sem jsem nemusel jít vůbec. Co mě nutilo pokračovat? Falešná ješitnost ujít 45 km za každou cenu? Pár razítek a hospod na cestě? Snaha držet si kondici? Taky trochu, ale hlavně mě prostě baví chodit pěšky, aniž bych si chtěl definovat proč, snad proto, že svižná chůze v pravidelném tempu v příjemném prostředí hor nebo zvlněné krajiny nebo i na rovině, jsou-li na ní krásná místa, která člověku nikdy nebudou připadat nudná /jako je právě Babiččino údolí/, člověka tak uklidňuje, osvobozuje a odpoutává.
Třeba jsem opravdu šílenec. Vem to čert. Potom patřím určitě do rodu správných šílenců, kteří - jakmile jim to čas dovolí - vybíhají kvůli kondici na svou trasu, místo aby seděli v pohodlí svých domovů. Potom patřím určitě do rodu správných šílenců, kteří - když mají chuť - uléhají kvůli otužování do sychravého nepohodlí podzimního počasí, místo aby leželi doma v útulném pelíšku. Potom patřím určitě do rodu správných šílenců, kteří - protože jsou puzeni touhou seberealizovat se, jako pan Tomáš Korda, tisíce hodin lepí zápalky do podob houslí, džbánů a obrazů, místo aby civěli do neznáma. Potom patřím určitě do rodu správných šílenců, kteří - protože milují fotbal - víkend co víkend berou do úst píšťalku a nechávají si lát do blbů od neznámých lidí, místo aby se důstojně promenovali po korzech. Rozdíl mezi námi je toliko v intenzitě blbnutí.
Určitě jsem menší šílenec, než někdo, kdo nedá ani ránu bez auta a popojíždí jím i na krátké vzdálenosti /nejde-li samozřejmě o tělesně postiženou osobu/, jsem menší šílenec než ti, kteří ulámali na Horní Promenádě v Trutnově bez jakéhokoliv důvodu stromečky vysázené těsně předtím pro příští generace a po jednom měsíci od instalace zničili automat na lístky na zastávce Trutnov-Zelená louka, jsem menší šílenec mladá ženská, která hulí nad kočárkem, protože jí k tomu nutí módní předpis Mod-1-2.
Při televizním pořadu Nikdo není dokonalý provolával vynikající dabér Míša Pavlata výrok: "Rokenrol je světový názor." A já zase říkám, že chůze - to je postoj k životu, chůze - to je životní filozofie, chůze - to je náboženství.
Úpa v Bohuslavicích naštěstí ve středu jen naznačila, že se dovede zlobit. Foto: L. Šlosar
"démon pokušení" Vašek z Náchoda /na snímku ve středu při přípravě zavazadla pro přesun na Jestřebí boudu/, který mi v úterý při mém příchodu nabídl z cizího meruňkovici. Foto: L. Šlosar
Úpa se pokoušela běsnit též u Havlovického mlýna. Fot.o. L. Šlosar
kostel sv. Jakuba v Červeném Kostelci. Foto: L. Šlosar
6. ETAPA: 15. 08. 2002
Předepsaná prodloužená trasa: Paseka 0 km, Petříkovice 6 km, Bernartice 13 km, Křenov 16,5 km, Libeč 22,5 km, Poříčí u Trutnova 26,5 km, Lhota u Trutnova 29 km, Pod Hůrou 31,5 km, Paseka 34,5 km nebo dohodnuté trasy v Polsku.
Moje úprava: nejprve před startem 5 km pěšky z konečné ve Lhotě na Jestřebí boudu - z Petříkovic pěšky přes Okrzeszyn, Uniemyśl do Chełmska Śl. a stejnou cestou zpět až na Paseku - navíc pěšky 3 km v Trutnově za autobusového nádraží na Zelenou louku, celkový počet absolvovaných kilometrů zůstal přinejmenším stejný.
Město Chełmsko Śląskie by mohlo klidně ležet v Čechách, je posazeno mezi dva hrby výběžků Čech, v jednom případě reprezentovaným Vraními horami, ve druhém pak Javořími horami. Nechci vypadat jako nacionalista, ale připadá mi poněkud šedé s omšelými budovami, jež volají po novém omítnutí. Pestrý prvek představuje barokní kostel svatého Josefa především díky výrazně žlutému zbarvení omítky.
Přibyl jsem sem přes přechod v Petříkovicích, jenž byl neobsazen, takže jsem mohl pronést slona, kdybych si ho nezapomněl vyzvednout v nějaké zoo, dále přes Okrzeszyn, kde zrovna v tamním kostele končila pobožnost, a Uniemyśl, kde jsem vyměnil úzkou silničku za širší typu silnice okresní.
Jak už je to u mě zvykem, požádal jsem úspěšně v jednom obchodě na náměstí o razítko, a pak jsem se vydal do jedné boční uličky podívat se na 11 dřevěných štíhlých domů s výraznými štíty tvořícími nahoře ostrý úhel. Jsou to domy zasvěcené 11 apoštolům, samozřejmě každý jednomu. I nám pohanům neunikne, že chybí jeden dům, jedná se o dům, jenž by měl být zasvěcen Jidášovi, chybí ne pro nepěkný kádrový profil zmíněného apoštola, kvůli němuž ho určitě najdete i v Cibulkových seznamech spolupracovníků STB, ale protože dům kdysi vyhořel a nebyl obnoven. Mimochodem, v tamním turistickém centru mají velmi pěkné grafické razítko a táááákhle velké.
Vrátil jsem se na náměstí situované do mírného stoupání směřujícímu právě ke zmíněnému kostelu a přemýšlel, co s načatým již končícím dopolednem. V probíhajícím "palermu" se mi nechtělo se honit po modré značce na kraj Lubawky, a rozhodl se místo toho navštívit blízkou kapli sv. Anny /kaplicu św. Anny/. Polští značkaři sice tuto pamětihodnost nezařadili na rozcestník na náměstí, ale já jsem z dřívějších dvou krátkých pobytů zde věděl, že se kaple nachází na jiné modré značce směrem na Łacznou.
Veden strohým, ale spolehlivým značením, prošel jsem dolík za náměstím kolem neuvěřitelně páchnoucího chlívku, vyšel po úbočí travnaté stráně kolem plotu a úvozem mezi dvěma loukami pozvolným stoupáním dospěl jsem asi po dvěstě metrech na výrazný pahorek zvýrazněný několika stromy, z něhož se mi otevřel pěkný výhled na město i na příhraniční kopce včetně Královeckého Špičáku. Možná, že jsem na vteřinu zapochyboval o tom, zda se mé kroky ubírají správně, ale vzápětí pozorným pohledem zpět ve směru mého putování na kraj lesa jsem ve stromoví spatřil úlomky výrazné červeně. Pak již stačilo překonat dalších asi dvěstě metrů po zvlněné rovině a v lese pár metrů vlevo od modře značené cestě vejít na malou paseku, jíž vévodila štíhlá kaple s červenou střechou /později při cestě zpět jsem letmým ohlédnutím za sebe zjistil, že kaple je vidět i ze silnice na Chełmsko/ a jíž sekundovaly obrázky křížové cesty rozházené v těsném okolí.
Poseděl jsem v tichém rozjímání na tomto místě, podivném dík zajímavému kontrastu způsobenému na jedné straně zjevně rukou pečlivou upravenými církevními památkami a na druhé straně ohništěm a obrovskou několikalitrovou prázdnou lahví z umělé hmoty volně se zde povalující. Pojedl jsem suchého rohlíku a vypil sladkou poděbradku a - ač jsem pohan - po krátkém zaváhání jsem vyprázdněnou plastovou láhev nenechal na ohništi, nýbrž - jak mám ve zvyku - uložil ji zpět do batohu a stejnou cestou se ubíral do své rodné vlasti.
ulice s domy 11 apoštolů v Chełmsku Śł. Foto: L. Šlosar
kaplica św. Anny /kaple sv. Anny/ nad Chełmskem Śł. Foto: L. Šlosar
část křížové cesty s malebným pozadím lesního porostu u kaplice św. Anny. Foto: L. Šlosar
7. ETAPA: 16. 08. 2002
Předepsaná prodloužená trasa: Paseka 0 km, Odolov 6,5 km, Turov 14,5 km, Hronov 22 km, Nad H.Kostelcem 28,5 km, Odolov 33,5 km, Paseka 40 km.
Moje úprava: nejprve před startem 5 km pěšky z konečné ve Lhotě na Jestřebí boudu - přesně dle itineráře, i s příchodem na startu výrazné zvýšení počtu nachozených kilometrů.
Po třech hodinách střídavého moknutí jsem spatřil na obloze zázrak. Ještě jsem šel pod klenbou nevlídných šedých mraků, ale nezadržitelně jsem mířil pod ochranu souvislé modré nebeské plochy. To jsem zrovna šlapal na silničním úseku mezi Rokytníkem a Horní Dřevíčí, který jsem si zvolil kvůlivá mokrém terénu k tomu, abych se dostal do Hronova.
Vypadalo to, že nastane zase "palermo". Protože mám slabost pro jednu pivnici v Hronově zkraje ulice vedoucí z náměstí k Jiráskovu domku, zvanou kdovíproč "Stovka", zastavil jsem se tu doplnit tekutiny. Měl jsem žízeň a vyžahl jsem tady za hodinu - měl jsem tentokráte dost času - tři piva.
Když jsem vycházel bez jakéhokoliv pocitu žízně do horkého dne, zakolísal jsem v duchu a položil si otázku, zda jsem vůbec pitný režim ve skutečnosti doplnil. Pro případy letních veder totiž přečetl jsem řady doporučení, ve kterých se doporučuje pít dva až tři litry tekutiny, na závěr kteréžto rady se objeví pomyslný varovný prst v podobě dodatku …"ale ne alkoholických nápojů", za něž nepochybně pivo považováno je.
To lékařky k mladým ženám - začínajícím maminkám - zaujímají chápavější postoj. Někdy na rozhraní července a srpna dopoledne jsem náhodou pustil televizi, mluvilo se tu o kojení a nějaká lékařka zrovna říkala, že ideální by bylo, aby ženy v období kojení nekouřily, ale že obvykle povolují maminkám jednu až pět cigaret.
Proboha, pomyslil jsem si vyděšeně, ten nikotin musí být ale opravdu silná droga a móda ženského kouření vůči jejím adresátům tak přísná, když tyhle radilky nutí k podbízivosti, ústupkům, kompromisům, zpronevěření se lékařské etice a profesní cti, to vše místo k rezolutnímu projevu, jdoucímu přímo ke kořenu věci: "Maminky, na kouření se vykašlete nejen při kojení, ale vůbec i potom, nejenže vypadáte s cigaretou před děckem uhozeně, ale hlavně mu dáváte špatný příklad a i nadále riskovat jeho zdraví". Připomnělo mi to všelijaké ty "obezitology", kteří, aby nepopudili, svým obětem doporučují zázračné diety typu - ráno plátek sýra a skleničku mléka, k obědu dvě rajčata apod. anebo nějaké debilní lektvary, místo aby ťali do živého a řekli: "Změňte radikálně život, můžete-li, prodejte své pojízdné bakelitové hrobky, celou cestu do práce nebo aspoň její část v délce 2 až 3 km absolvujte svižnou chůzí, nazpátek totéž, k tomu si dejte o víkendu 20 až 30 km pěšky, a pak se doma můžete klidně cpát tlačenkou a pivem".
Dospěv při těchto úvahách k hospodě U Lotranda v Odolově, "houknul" jsem do sebe ještě jedno pivo, k tomu všemu jsem ještě při večerním a nočním slavnostním zakončení DEP přidal další tři piva a čtyři velké medoviny navrch, přestože mi je lékařský cech do pitného režimu ani přes mou kolkem opatřenou žádost zřejmě nezapočte. Přitom jsem si ale vůbec nezapálil ani tu jednu cigaretu, neb nekojím, a i kdyby: v mezích našeho lidského žití snažím se býti člověkem nikoliv na něčem závislým, nýbrž co možná nejvíce svobodnějším.
Turov směrem od Červeného Kostelce nevypadá až tak hrozivě. Foto: L. Šlosar
kaplička v Rokytníku. Foto: L. Šlosar
kostel Všech svatých se zvonicí v Hronově. Foto: L. Šlosar
Petr starší z Trutnova předává při slavnostním vyhodnocení na Jestřebí boudě diplom Josefu z Mladé Boleslavi, vzadu část skupiny Focus. Foto: L. Šlosar
8. ETAPA: 17. 08. 2002
Předepsaná prodloužená trasa: Paseka 0 km, Radvanice 3 km, Janovice 6 km, Adršpach 13 km, Teplice nad Metují 19 km, Skály 23 km, H.Vernéřovice 26,5 km, Kolčarka 30 km, Malé Svatoňovice 32,5 km.
Moje úprava: protože v sobotu nejel ranní autobus MHD do Lhoty pěšky ze Zelené louky na Jestřebí boudu, z Janovic rovnou na Skály - navíc pěšky 3 km v Trutnově za autobusového nádraží na Zelenou louku, celkový počet absolvovaných kilometrů zůstal přinejmenším stejný.
Kolčárka je nejvyšší kopec v Jestřebích horách, měří 691 metrů nad mořem. Jestřebí hory pak nejpřímější cestou protnete po červeně značené cestě od Horních Vernéřovic přes rozcestí pod Kolčárkou, dál přes Petrovice do Malých Svatoňovic. Přímost trasy si musíte nejprve patřičně odkroutit stoupáním s prudkým převýšením. Pro mě - když jsem si odmyslel nepatrné stoupání, jež mě v neděli čekalo od Končin na Kvíčalu - to bylo poslední náročnější stoupání na etapovém pochodu.
Nejprve - pro rozcvičení - jsem sestoupal od silničky nad Horními Vernéřovice k rybníčku, po jeho hrázi přešel k místu užívanému hojně jako tábořiště. Odtud začínalo stoupání nejprve pozvolně širokou kamenitou cestou kolem malé vodní nádrže, aby se později stupňovalo po zúžení cesty a jejím lehkém odklonu doleva kolmo nahoru. Přetnutí vrstevnicové cesty je pak dobrým znamením toho, že pokračující stejně prudké stoupání bude mít brzy konce, skutečně Panská cesta s rozcestím se ukáže vzdálená jen několik desítek metrů.
Měl jsem toho dne za sebou ranní šok v podobě zjištění, že mi nejede ze Zelené louky autobus na Lhotu, pěší putování přes 10 km z mého bydliště na start předposlední etapy na Jestřebí boudě, asi hodinové odhodlávání se ke startu nad dvěma půllitry čaje na Jestřebí boudě a pomalé přicházení na chuť chůzi v tento osmý den mého putování, byť tentrokáte jen na základní trase etapy. Stoupání jsem za velkého tepla v milosrdném zákrytu stromoví absolvoval plynulou pravidelnou svižnou, byť nepříliš usilovnou schůzí bez velkého zadýchání.
To ovšem říkám já, ale ono je to relativní. V posledních týdnech se v jednom deníku objevovaly střídavě fotografie dvou běhajících politiků - amerického prezidenta Bushe a našeho premiéra Špidly. Titulky k fotografiím Bushe hovořily o propagaci běhu a o dobré kondici prezidenta. Fotografie Vladimíra Špidly z pondělního běhu do vrchu Janské Lázně - Černá hora byla ironicky okomentována tím, že premiér supí na vrchol Černé hory /dosud nikdy jsem se nesetkal s podobným titulkem u fotografie závodníka v běhu/, pod další fotografií jsme se dověděli, že premiér hovoří s jiným závodníkem, který ho nakonec předběhl, pohotová zpravodajská poznámka o tom, že Špidla skončil v poli poražených nechybí v žádné informaci premiérových běžeckých závodnických aktivitách, skoro by člověk čekal její doplnění dovětkem "salát jeden".
Rozdíl mezi nazíráním na běžecké aktivity George Bushe a Vladimíra Špidly v tomto deníku je do očí bijící, jen si člověk klade otázku, proč vyznívá v neprospěch našeho českého politika - v českých novinách. Když dva dělají totéž, není to totéž, Jaroslav Hašek o tom napsal jednu pěknou povídku.
Předchozí otázka není tak palčivá pro pravidelného čtenáře onoho deníku, který se v jednom květnovém čísle v krajské příloze deníku nestačil divit nad rozpoutanou debatou o tom, zda účast Špidly při běhu na Pomezní boudy je vhodná nebo je součástí předvolebního boje. Zkrátka ti naši tolik špatní politici /kteří sem ovšem nebyli dovezení zvenčí, nýbrž vyvěrají z našeho prostého lidu/ se nám nezavděčí - buď pijí becherovku a kouří anebo sportují, buď se mezi prostým lidem objevují anebo neobjevují, vše je špatně. Lidstvo vynaložilo mnoho prostředků na stavbu soch jedinců, jež pak v důsledku špatného svědomí s gustem strhávalo, lidské blbosti pomník dosud postaven nebyl.
Zamluvil jsem ovšem otázku, jak jsem se já opravdu vypořádal se stoupáním na rozcestí pod Kolčárkou. Nuže, Američan nejsem a nikdy nebudu, takže nepochybně pohled na mě nebyl propagací chůze, a protože jsem volil jako nejmenší zlo sociální demokraty, určitě jsem do kopce vysupěl, sotva dechu popadaje, třeba jsem se pak dokonce na rozcestí vyčerpáním pozvracel.
Anebo platí to, jak jsem vylíčil své stoupání předtím já? Přeberte si to sami.
kostel sv. Jana Křtitele v Radvanici. Foto: L. Šlosar
9. ETAPA: 18. 08. 2002
Předepsaná základní - jediná trasa: Malé Svatoňovice 0 km, Velké Svatoňovice 2,5 km, Končiny 4 km, Kvíčala 6 km, Velké Svatoňovice, 7 km, Malé Svatoňovice 9 kmm.
Moje úprava: přesně dle itineráře.
Tak to se pěkně všichni starousedlíci ze startu poslední deváté etapy "uťali", když tvrdili, že devítikilometrová trasa bude "suchá" /rozuměj: bez podávání nápojů, přesněji řečeno, piva/, abych se co nejrychleji vrátil a šel na závěrečnou hodnotící schůze do restaurace Salamandr. Celá pohodová trasa probíhala podle všech předpokladů - mých i starousedlíků. Prošel jsem část bývalé koňské dráhy Bremst, propletl se v horní části Velkých Svatoňovic k železniční trati, po jejím překlenutí došel na rozcestí dvou značek, při lehkém stoupání na Kvíčalu se neúspěšně snažil vžít do myšlení lidí, kteří mezi stromy postupně nakladli všelijakou veteš, na Kvíčale se naposledy podíval do údolí uvozeného na jedné straně Jestřebími horami, na druhé pak vysokými kopci, jež se ještě později do větší hloubky svažují k Úpě, při příchodu do dolní části Velkých Svatoňovic proti plánu vyslechl do kraje se rozléhající hádku dvou sousedících rodin, nepochybně si kazících idylu dvou osamělých domků na kopci.
Přešel jsem silnici na Batňovice a konečně se přede mnou objevilo velké stavení, byl to Šrejberův statek, jehož vysoký čelní štít obložený lešením svědčil o intenzivně prováděných opravách.
Měl jsem žízeň, před domem seděl jakýsi sympatický muž mého věku, vhodně položenou otázkou jsem si vymohl vstup, uvnitř jsem požádal o lahvové pivo, k mému údivu se mi dostalo informace, že je k mání točené pivo a že je ho dost na celý den. Protože mi nedělá dobře pivo nalačno, požádal jsem ještě o krajíc suchého chleba, který mám rád, vypil jsem tu dvě piva, strávil jsem tu příjemnou půlhodinu v družném rozhovoru a k překvapením všech ostatních účastníků jsem se dostavil v dobrém rozmaru do Salamandru v Malých Svatoňovicích tak-tak na začátek schůze v půl jedenácté.
Takže příště při putování Velkými Svatoňovicemi do Šrejberova statku??? V žádném případě, nedělejte to. Šrejberův statek vlastní a opravuje jedna sympatická pražská rodina, svůj osud se dcerou majitele zatím spojil můj synovec Cyril z Prahy /a žádost o možnost s ním adresovaná majiteli mluvit byla oním klíčem ke vstupu dovnitř/, celé osazenstvo pak si zpestřilo týden oprav a výletů jedním soudkem piva, který ani nevyprázdnilo, to je celé tajemství "mokré" poslední etapy DEP Za oblastními odznaky v Podkrkonoší.
na startu před Kulturním domem v Malých Svatoňovicích, zleva Standa a Honza z Mlaých Svatoňovic, Petr mladší a Petr starší z Trutnova a Vašek z Náchoda. Foto: L. Šlosar
Napsáno pouze pro tyto stránky
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S duchem dědy v zádech
04. 05. 02 se uskutečnil 27. ročník hojně vyhledávané turistické akce "Babička", pořádané TJ SOKOL Velké Svatoňovice. Ač se nás meteorologové značně snažili odradit mizernou předpovědí počasí,nakonec se jim stejně nepodařilo 1355 účastníků přesvědčit,že by bylo lépe zůstat doma. / pěších 788, cyklo 455, horská kola 24, dětí 98/.
A co vlastně napsat, jak již bylo předestřeno - počasí nádherné navzdory řečem " rosniček" a stabilně vedená trasa překrásným krajem Boženy Němcové, parádní atmosféra.
Vlakem v 05.48 nás z Trutnova neodjíždí mnoho, pouze pár vyznavačů dlouhých tras a těch, kteří to z různých důvodů chtějí mít brzy za sebou. Po nezbytných ceremoniích vyrážíme kolem 7 hodiny na trasu přes kopec Vartu do Úpice na první kontrolu, kterou pouze procházíme, máme toho ještě mnoho před sebou. Další kontrola nás čeká u hostince U Devíti křížů. Zde se chvilku zdržíme na malém občerstvení. Pokračujeme k Boušínu a poté ke Slatinskému mlýnu k další kontrole. Ani zde se nechci zdržovat a pouze po nezbytném kontrolním razítku kráčíme dál malebným údolím až k pomníku v Ratibořicích. I zde hned pokračujeme dál, přes rozkvetlý zámecký park a dále do České Skalice. Musím se přiznat, že tento úsek cesty mne mnoho nenadchl, protože se již chůze více podobala prodírání se davem na Václavském náměstí. Ale krajina toto zlé vynahrazovala.
první kontrola nás čekala u hostince U Devíti křížů. Vlevo poznáváme Standu z Bohuslavic, uprostřed samotnou autorku. Foto: L. Šlosar
autorka reportáže u odbočky na Vízmburk cestě od motorestu U Devíti křížů k boušínské lávce zdraví všechny čtenáře. Foto: L. Šlosar
překrásná scenérie v Babiččině údolí u ratibořického zámku. Foto: L. Šlosar
V České Skalici u Muzea Boženy Němcové je pro nás kontrola na polovině trasy. Chvíli posloucháme country skupinu "Pěnu" a nasáváme zde správnou pochodnickou atmosféru a pak pokračujeme dál do Zliče, kde si dáváme pauzu na občerstvení a posílení v místní restauraci. Ze Zliče jdeme na Rýzmburk, do Červené Hory, kde se v hospůdce zdržíme k doplnění tekutin - 36 km v poměrně značně teplém slunečním dni je znát, poté opět křížíme cestu u lávky pod Boušínem, dále jdeme na Havlovice, Úpice.
Zde se nám stala zajímavá příhoda. Přidává se k nám starší, robustní a značně zvědavý a upovídaný muž. Nechtěli jsme být neslušní a tak jsme mu několikrát odpovídali na tu samou otázku a několikrát vyslechli vyprávění o jeho nehodách v autokárách. Doufala jsem, že v centru Úpice zahne někam do nálevny, ale k mému zděšení se rozhodl s námi jít do cíle ve Svatoňovicích. Při výstupu na Kvíčalu mu začal docházet dech a díky tomu i slova, pak se již za našimi zády ozývalo pouze funění a lapání po vzduchu, které postupně zmizelo v dáli za našimi zády. Vyšli jsme na hřeben a jak jsme pokračovali v cestě, neustále jsme se ohlíželi kdy už vyjde. Objevil se až v cíli, asi 20 minut po nás. Byla to úleva, že je živ a zdráv. Ale stejně v nás hlodala chuť si sáhnout, že nejde o ducha, který nás pronásleduje. Ještě chvíli jsme poseděli na lavičce v cíli a pak jsme se pomalu vydali na vlakové nádraží. Byla to vydařená sobota, vydařená "Babička" i když málem s" duchem dědy " v zádech.
na "otočce" pochodu u Muzea Boženy Němcové v České Skalici řádila jako vždy oblíbená country-skupina Pěna. Foto: L. Šlosar
plni horečného očekávání blížíme se k hospodě U kapličky v Červené Hoře, vpředu autorka reportáže. Foto: L. Šlosar
Napsáno pouze pro tyto stránky
Prvních pět reportáží napsal Luděk z Trutnova, autorkou reportáže S duchem dědy v zádech je Jana z Buků
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz