24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
| název reportáže | název akce | datum | autor |
| Novoroční čtyřlístek |
účast odboru na veřejné turitické akci Novoroční výstup na Žaltman | 01. 01. 2004 | Josef Baudyš |
| Cestami protaženými i zledovatělými |
výlet odboru na Úpicko | 18. 01. 2004 | Josef Baudyš |
| Bylo nás osm |
účast odboru na turistické akci Memoriál Jindry Axmana | 31. 01. 2004 | Miroslav Mička |
| Ve vichru po vlastní trase |
účast odboru na turistické akci Za zmrzlým Čepelkou | 07. 02. 2004 | Marie Hašková |
| Zimními toulky po okolí Trutnova |
výlet odboru okolím Trutnova | 22. 02. 2004 | Josef Baudyš |
| Čokoládové putování Babiččinným krajem |
výlet odboru do Babiččina údolí | 07. 03. 2004 | Irena Zapadlová |
| Ve znamení tří šestnáctek |
výlet odboru na Podzvičinsko | 04. 04. 2004 | Jaroslav Kobrle |
| Jarní výlet do Polabí |
výlet odboru do Polabí | 17. 04. 2004 | Jarmila Chudobová |
| V rámci Evropské unie zatím jen do Rakous |
výlet odboru do Českého ráje | 02. 05. 2004 | Jaroslav Kobrle |
| Po rozhlednách Jizerských hor |
autobusový zájezd odboru s výletem do Jizerských hor | 16. 05. 2004 | Josef Baudyš |
| Z Pomezní bud méně známými kouty Krkonoš |
výlet odboru do Krkonoš | 06. 06. 2004 | Zdenka Mejsnarová |
| Šťastná třináctka v jednom případě nepomohla |
výlet odboru do Kudowy Zdróje | 12. 06. 2004 | Uršula Kubinová |
| Míjení se s Drašarem |
zájezd do Poličky a Žďárských vrchů | 27. 06. 2004 | Luděk Šlosar |
| Úchvatnými scenériemi Divoké Orlice |
výlet odboru z Litice do Potštejna | 04. 07. 2004 | Josef Baudyš |
| Jak jsme se potili v Krkonoších |
výlet odboru do Krkonoš | 18. 07. 2004 | Hana Douchová |
| Před svatou Annou |
výlet odboru přes Jestřebí hory | 25. 07. 2004 | Irena Zapadlová |
| Chvála tradičních výletů |
výlet odboru přes Jestřebí hory | 25. 07. 2004 | František Vacek |
| Nejen štěstí ale i počasí nakonec odvážným přeje |
výlet odboru do Krkonoš | 22. 08. 2004 | Josef Baudyš |
| Začátek špatný v Trutnově - konec skvělý v Tupadlech |
autobusový zájezd s výletem do Mělníka a jeho okolí | 05. 09. 2004 | Luděk Šlosar |
| Sápání s Tomem |
výlet na Náchodsko | 12. 09. 2004 | Luděk Šlosar |
| Nečekaně vydařený výlet |
výlet do Krkonoš | 26. 09. 2004 | Hana Douchová |
| Za Františkem do Studnice |
výlet na Náchodsko | 24. 10. 2004 | Josef Baudyš |
| Podzimní Riegrova stezka |
výlet do Českého ráje | 31. 10. 2004 | Jaroslav Kobrle |
| Předpředvánoční zimní pohádkou |
výlet do okolí Trutnova | 05. 12. 2004 | Josef Baudyš |
| Zasněným Českým rájem |
tajný výlet odboru | 29. 12. 2004 | Manfred John |
Účast odboru na veřejné turitické akci Novoroční výstup na Žaltman /01. 01. 2004/ aneb Novoroční čtyřlístek
Ráno 01.01 2004 jsme se probudili do pěkného dne, sníh se třpytil, a tak byl předpoklad pěkného pochodu na Jestřebí hory.
Celkem se nás sešlo 24 turistů, z toho 17 členů KČT. V 9,34 hod. jsme nastoupili do vlaku "HURVÍNKA" a jeli do Radvanic. Část ozbrojena lyžemi vystoupila v Petříkovicích a přesunula se na Paseky lyžmo. Ostatní jsme z nádraží v Radvanicích svížně vyšli do obce a zamířili po červenéí značce na Paseky. Cesta byla k poslední chalupě pod lesem pěkně protažená, dále byla již jen prošlápnutá včetně lyžařské stopy.
V 11,15 hod. jsme dorazili na chatu Jestřebku. Jako obvykle bylo zde plno turistů a kouře z cigár. Zdrželi jsme se do 12 hodin a pak přešli po zelené značce k rozhledně Žaltman. Na křižovatce hořel krásný oheň. Mnozí příchozí si upekli špekáček, případně si připili na šťastný Nový rok, všichni jsme se po půl jedné postupně ubírali do Malých Svatoňovic na vlak. Ten jel přesně ve 13.54 hodin, takže v Trutnově jsme byli již před půl třetí.
atmosféru u ohně na rozcestí pod Žaltmanem vystihuje tento snímek pořízený autorem ještě před jeho návštěvou výpravy odboru. Foto: L. Šlosar
Nastalo loučení, ušli jsme cca 10 kilometrů a již se opět těšíme na pochody 17. 01. 2004 na přechod Rýchor na lyžích a 18. 01. 2004 na pěší túru z Červeného Kostelce přes Devět křížů. Krákorku, Úpici do Malých Svatoňovic.
NOVOROČNÍ ČTYŘLÍSTEK.
Pochod 01. 01. 2004 byl uskutečněn pod patronací ústředí KČT a kolegyně Douchová při něm rozprodala 30 ks odznaků Novoroční čtyřlístek v hodnotě po 20 Kč za ks, a to za předpokladu splnění čtyř dobrých skutků:
- Jdi na Nový rok na výlet.
- Pozvi někoho ze svého okolí.
- Poznej kus přírody.
- Přispěj potřebným.
Josef Baudyš
Výlet odboru KČT Lokomotiva Trutnov na Úpicko /18. 01. 2004/ aneb Cestami protaženými i zledovatělými
V neděli 18. 01. 2004 se nás sešlo na nádraží ČD 16 členů KČT a v 9,40 hod. odjelo vlakem do Červeného Kostelce. Kupodivu jela jen lokomotiva, /z 1/2 osobní vagón/ a ta byla zaplněna, že hodně cestu jících stálo. V Kostelci jsme vystoupili a po červené, protažené, ale zledovatělé cestě jsme došli k Devíti křížům. U silnice je železný kříž a na kamenném podstavci vytesáno 9 křížků.
Odbočili jsme po žluté směr Úpice. Cesta byla částečně protažená až po Krákorku, odkud jsme prošlapávali pěšinku, až nad Sychrov, kde již bylo opět protaženo. V Úpici jsme v hotelu Beneš dobře a Iacino poobědvali, prošli obchodní třídou na Veselku a po žluté a modré příkře vyšplhali na Kvíčalu. Zde bylo větrno, ale celkem dobrý výhled, jak na Úpici, tak Svatoňovice. Po projití Kvíčalou jsme došli k ČD Suchovršice. Pro časový náskok k odjezdu vlaku se většina rozhodla dále pokračovat do Bohuslavic, menší část do Velkých Svatoňovic na zastávku ČD. Ve vlaku jsme se opět sešli.
Počasí nám přálo, ušli jsme cca 12 km, ohlasy na pochod byly příznivé a tak se již opět těšíme na příští putování v Hostinném - Arnultovice dne 31.1.2004.
Josef Baudyš
Účast odboru na turistické akci Memoriál Jindry Axmana /31. 01. 2004/ aneb Bylo nás osm
Šlo o turistický pěší výlet - 31.1.04 v 8.19 hod jsme jeli do Hostinného vlakem. Bylo nás kvůli počasí jen 8 členů. Pochodovali jsme 15 km. Start i cíl byl v hospodě v Arnultovicích. Po zaregistrování jsme se vydali na túru a nezačali jsme nejlíp. Hned na začátku jsme zakufrovali díky značení, které ve vesnici bylo nedostatečné. Teprve když jsme se dostali na cestu k Antoníčkovi, potom už bylo značení v pořádku až do cíle. Byla to náročná túra, sněhu bylo hodně. V Cermné jsme si dali výbornou dršťkovou s pivem. Vše v pořádku. Když jsme došli do cíle, chtěli jsme si dát něco ze zabíjačky, ale čas to nedovolil, jinak by nám u jel vlak, ke kterému je to z Arnultovic skoro půl hodiny, tak jsme se nikde nezastavili. A mohli jsme, ale to jsme nevěděli, že bude mít vlak zpoždění . Do Trutnova jsme do jeli v 15. 20 hod všichni v pořádku,. i když pěkně unaveni.
výprava turistů odboru toužebně očekává odjezd zpožděného vlaku z Hostinného. Foto: L. Šlosar
Miroslav Mička
Účast odboru na turistické akci Za zmrzlým Čepelkou /07. 02. 2004/ aneb Ve vichru po vlastní trase
V sobotu jsme se sešli na nádraží. Bylo nás celkem devět - tři muži, ostatní ženy. Do Svatoňovic jsme při jeli v 10 hodin. Zapsali jsme se a zaplatili startovné 15 Kč. Jelikož jsme se nevraceli, dostali jsme diplom a malou sušenku na cestu. Měl i jsme svou trasu - Strážkovice - Odolov kde byl oběd, odpočinuli jsme a makali do Rtyně na vlak. Počasí bylo celkem dobré, ale při cestě na vlak nás provázel mohutný vichr.
Marie Hašková
V neděli 25. 02. se nás sešlo na Krakonošově náměstí u kašny 16 členů, z toho tři muži. V 9 hodin jsme prošli spojovací uličkou k lesnické škole a dále vzhůru kolem internátu přes park, kde jsme našli zelenou značku. Po ní jsme pokračovali do Starého Rokytníku, kde jsme před kostelíkem zabočili na místní komunikaci do Nového Rokytníku. Cesta byla sice protažena pluhem, ale místy byla velmi zledovatělá. Postupovali jsme pomalu a obezřetně. Místy začalo poprchávat, ale ne moc. Proto jsme pěkně za větrem posvačili z vlastních zásob a pokračovali po hlavní silnici Dvůr Králové - Trutnov.
Asi po třista metrech jsme opět odbočili na místní komunikaci Nový Rokytník - Staré Buky. Cesta byla opatrně schůdná a jen nízká oblačnost zapříčinila, že byla špatná viditelnost na Krkonoše, Kumburk, Zvičinu apod. Došli jsme do Starých Buků, zabočili vpravo, nalezli jsme hospodu U smrku samozřejmě zavřenou, proto jsme se rozhodli, že odbočíme na Dolce, kde je rybářská bašta Severka. Zde bylo plno a občerstvení v cenových relacích pro baťůžkáře nepřiměřených, opustili jsme proto zařízení a došli do restaurace v Dolcích u plovárny. Zde bylo jak místo pro pocestné, tak i výborné jídlo v cenách odpovídajících našim možnostem.
Asi po jedné hodině odpočinku jsme pokračovali přes Dolníky ke hřbitovu v Trutnově, kde jsme po pěkném náročném pochodu se rozloučili s pozdravem "Zdrávi došli".
P. S. Vzpomínali jsme cestou na Hanku Douchovou, která měla vést pochod, ale pro velké rodinné oslavy se nemohla zúčastnit. Uvedený pochod dobře připravila, a tak se nám putovalo bez kufrování.
Děkuji!!
Josef Baudyš
Na nástupišti ČD v Trutnově se nás v 09,30 hod. sešlo celkem 19 turistů. Z toho bylo 5 příslušníků mužské populace.
Po příjezdu vlakem do Starkoče jsme se vydali po zelené značce přes Zblov do Zliče. Řekla bych, že nám počasí přálo. Cesta byla zmrzlá, místy ještě plná sněhu, občas také sněžilo, ale nám to náladu nezkazilo. Ve Zliči jsme se rozdělili do dvou restaurací, abychom mohli porovnat kvalitu poskytovaných služeh. Obě restaurace musím pochválit, protože jak kvalitou, tak i chutí jídel byly výborné.
Dále jsme pokračovali plánovanou trasou do Ratibořic, kde jsme se vyfotografovali, a potom cestou do České Skalice. Pod městem jsme obdivovali nově postavenou dřevěnou zastřešenou lávku pro pěší přes řeku Úpu. Na náměstí v cukrárně jsme naše putování dokončili. Na nádraží v čekárně byl dnešní výkon každého oceněn čokoládovým "metálem".
Vlakem do Trutnova jsme se vrátili v 16 hod. Naše turistická slupina dnes našlapala celkem 190 km.
Irena Zapadlová
První dubnový výlet směřoval do Horní Nové Vsi. Ráno počasí zrovna nevypadalo nejlépe, byla mlha a nebyl výhled, ale vše se v radost obrátilo, mlha ustoupila rozhled po okolí byly, i Krkonoše se ukázaly, byly však v mlze.
Ze zastávky jsme šli přes Arnoštov na Krakonošovu vyhlídku, kde se nám naskytl stejný pohled. Po cestě byly k vidění hezké chaloupky s pěknými lomenicemi. V Pecce jsme obdivovali výhledy do okolí z hradu. Městečko snad ještě spalo a v 10,30 hod. nebyla otevřena ani jedna ze tří hospod.
Ale po cestě nás kávy chtivé turisty obsloužili hasiči ve Staňkově ve své klubovně za přispění našich kolegyň a za velmi příznivé ceny. Musím se ještě o této vesnici zmínit, mají tu železnou zvoničku - funkční.
Vyšli jsme na Červený vrch, odkud byl rozhled po okolí - Pecka a Zvičina byly jako na dlani. Do Mostku už byl samý les a hromady dřeva, které krásně vonělo. V pohodě jsme došli na nádraží.
Výlet byl ve znamení tří šestnáctek:
- sešlo se nás šestnáct
- ušli jsme po šestnácti kilometrech
- domů jsme přijeli ve šestnáct hodin.
Jaroslav Kobrle
V sobotu 17. 4. 2004 jsme vyrazili ranním vlakem v 6.02 směr Chlumec nad Cidlinou. V 9.48 hodin jsme byli v Nymburce. Za půlhodiny jsme již stáli na náměstí, kde se nachází renesanční radnice, HÁLKOVO DIVADLO, MUZEUM Bohumíra Hrabala a kostel svatého Jiljího. Počasí se zatím netvářilo moc přívětivě.
Kolem zachovalých městských hradeb jsme se vydali k hydrocentrále z r. 1923. Dále naše cesta pokračovala k chatové osadě a krásnou jarní krajinou podle řeky Labe až do Poděbrad. Počasí se začalo vylepšovat a vykouklo na nás i sluníčko.
Občerstvení bylo zajištěno v restauraci Bílá růže. Oběd byl výborný, prostředí, obsluha i ceny na přijatelné úrovni i pro nás seniory.
Po obědě nás čekala prohlídka obory, kde je havířský kostelík a místo, kde byly založeny první ŽELEZITÉ LÁZNĚ. Na mostním pilíři jsme si prohlédli označení, kam až sahala voda při povodních v jednotlivých letech.
Na náměstí jsme se zastavili u mariánského Sloupu a jezdecké sochy krále Jiřího z Poděbrad. Vstupní branou jsme prošli na první nádvoří zámku, kde je divadlo Na kovárně a městské kino. Na druhém nádvoří jsme viděli pamětní desku prvního vrtu minerálního pramenu, který dal základ vybudování dnešních lázní. Pod zámkem jsme ochutnali PODĚBRADKU přímo z pramene, prošli městem na kolonádu, která vede napříč lázeňským parkem. Odpolední kávu jsme si dopřáli v cukrárně "OBRAZÁRNA" ; zakoupili jsme si oplatky a v 17.03 jsme odjeli směrem k domovu.
Jedenáct trutnovských turistů našlapalo celkem 143 km! (13 km na člena.)
Jarmila Chudobová
Dnešní výlet jsme začali v Železném Brodě, městě skla, bižuterie a lidové architektury. Město si prohlédneme až jindy, až nebude tak náročná trasa. Měli jsme málo času.
Cesta procházela obcemi Vrát a Besedicemi, kde jsme požádali paní v kiosku, aby nám prodala občerstvení. To byl zároveň nejvyšší bod našeho putování. Rozhled nebyl žádný, byla mlha. Vstoupili jsme do skalního města úzkými uličkami a schody k modlitebně českých bratrů a místu, kde se ukrývali.
Pokračovali jsme po hezkých cestičkách lesem až na zříceniny hradu Zbirohy, kousek od něho je hezká vyhlídka do údolí Jizery k Turnovu a Malé Skále. Sestoupili jsme do Rakous - upozorněni na "státní hranici", ale závory už nebyly, s odstraněním si někdo pospíšil, ani celníci nebyli, jen později několik domků a nápis Betlémský mlýn. Po kilometru přišla vytoužená restaurace Zrcadlová koza, kde jsme se chutně najedli a odpočinuli a vydali se na poslední úsek do Dolánek, kde jsem si prohlédli Dlaskův statek /lidová architektura z 18. století/.
Tak skončila první procházka ve společenství Evropské unie. Bylo nás jedenáct unavených a spokojených s krásnou přírodou Českého ráje.
Jaroslav Kobrle
16. 05. 2004 za mírného deště se sešlo 39 účastníků u autobusu za účelem absolvování zájezdu a pěšího pochodu po rozhlednách Jizerských hor. Bylo přihlášeno 44 osob (plné obsazení busu ), ale na poslední chvíli někteří odřekli a 3 nepřišli vůbec. Tím bylo několik členů odřeknuto, ač by mohli jet. Je třeba, aby si zájezd každý dobře rozmyslel. Nejde o propadlý minimální poplatek, ale že nejeli ti, kteří by se rádi zúčastnili pochodu.
Projeli jsme Tanvald, Smržovku a vystoupili v Lučanech, vyhledali červenou značku a pokračovali vzhůru na první rozhlednu Bramberk. Zde jsme probudili v restauraci obsluhu a za 20 Kč mnozí vystoupili na věž. Bylo zataženo, viditelnost a rozhled byl uspokojivý. Po svačince jsme pokračovali dále na rozhlednu Slovanku, která je celokovová, nejstarší v České republice. Část pochodníků vylezla na věž, ale silný vítr je brzy zahnal zpět na matičku zemi. Po zelené jsme postoupili na v pořadí třetí - kamennou - rozhlednu zvanou Královka. Nebyla přístupná, ale byla otevřená restaurace, byla zrovna hodina dvanáctá, a tak jsme zde poobědvali, nabrali svěží síly a po jedné hodině přecházeli lesní cestou po žluté do Liberce. Cestou jsme ale neminuli bez povšimnutí hrádeček zvaný Liberecká výšina - rovněž nepřístupný. Stále při značném klesání jsme došli do Liberce k ZOO, kde parkoval náš autobus. Značně unaveni jsme usedli do vozu a okolo 15. hodiny odjeli domů. Celkem bylo počasí příznivé a tradičně jsme za deště přijeli do Trutnova.
Zájezd byl velmi zdařilý, všichni jej hodnotili kladně, za to patří dík vedoucímu zájezdu Jardovi Kobrlemu.
Josef Baudyš
V neděli 6. 6. 2004 v 8.15 hod se nás sešlo 12 turistů (deset žen a dva muži) a odjeli jsme autobusem na konečnou zastávku Pomezní boudy. Odtud jsme šli po červené značce do Dolní Malé Úpy ke kostelíčku sv. Petra a Pavla, který byl založen v r.1792. Je velmi pěkně udržován a má neobvyklou cihlovou věž zdaleka dobře viditelnou, přilehlý hřbitůvek rovněž čistý, sochy zachovalé. Odtud jsme pokračovali stále po asfaltu přes Cestníky, kde jsme posvačili, je tam několik dřevěných stolů a lavic pro turisty a cyklisty.
Konečně jsme přešli na neznačenou lesní cestu a začali stoupat na Dlouhý hřeben. Všude kolem plno kvetoucích borůvek, úroda bude letos patrně značná. Viditelnost nebyla sice perfektní, přesto se brzy z mraků vynořila Sněžka, vpravo od ní Svorová hora a Černá kupa, vlevo od ní potom Studničná, Výrovka, Liščí, v popředí Růžová a Pěnkavčí hora. Před námi pak Černá a Světlá hora. Po naší levé straně je vidět dost daleko do Polska, vodní nádrž u Kowar a hodně kopců i táhlých hřebenů včetně Vraních hor. Hřeben bohužel rychle zarůstá vysázenými stromy.
Došli jsme k velkému červenému kříži, který zde vztyčil před 10 lety KRNAP na památku jedné tragédie, která se stala o něco níž. Někdy v 17 stol. v zimě zde kočí, který vozil potraviny z Horního Maršova do Malé Úpy v prudké fujavici zabloudil a zmrzl i s koňmi. Sestoupili jsme z hřebenu, odbočili vpravo a došli na tzv. Emminu cestu, která je zeleně značená vede úbočím Staré hory nad Látovým údolím a je to jedna z posledních krásných cest ještě bez asfaltu. Za zatáčkou z ní odbočuje vpravo modrá značka do Temného Dolu , na Pražačku a Modrokamennou boudu. My jsme pokračovali stále po zelené a po prudkém sestupu došli do H. Maršova. V restauraci v klidu pojedli a popili, autobusem dojeli do Svobody a Viamontem v 16,15 hod. do Trutnova.
Ušli jsme 13 km za nečekaně (po té mokré sobotě) pěkného počasí, i když mraky vypadaly občas hrozivě. Doufám, že byl každý spokojen.
Zdenka Mejsnarová
Ráno 12.6.2004 se nás sešlo šťastné číslo "13" pochodníků, z toho 10 žen a 3 muži. Vlakem v 6.47 hod za předcházející bouře jsme šťastně dojeli s přestupem do Bělovse. Vypravili jsme se k hranici, ale "ouha". Jedna účastnice neměla nic, než průkazku na vlak. Šťastná "třináctka" nepomohla, musela zůstat v česku. Zbytek "tucet" pokračoval pěšky směr Kudowa Zdrój. Na polovině cesty jsme odbočili k kapličce "Zródelka Maryji", což je poutní místo v krásné lesní rokli s pramenem čisté "živé vody".
Po občerstvení jsme pokračovali lesní cestou přes louky na tržnici. Zde mnozí značně utratili, a tak jsme raději pokračovali do lázní. Navštívili jsme prameny vody, léčivé, mírně siřičité. Prošli jsme park, zamířili k rybníku se zastávkou a krmením ryb.
Dále jsme pokračovali do vesnice Slone (Slané). Cestou byly krásné výhledy na Bor z polské strany. Prohlédli jsme si vesnici, kde jsou ještě původní stavení a šťastně došli na celnici.
Na našem území jsme si u kiosku dali kávu. Jen jsme došli na zastávku začalo pršet a bouřit, to nám už nevadilo, protože celý den bylo pěkné počasí. Výlet se vydařil, ušli jsme 13 km a šťastně dojeli do Trutnova.
Uršula Kubinová
V našem odboru je pravidlem, že vedoucí výletů do delších vzdáleností si trasy předem projdou a takto vyzbrojeni stanou v určený dne na čele své výpravy. Já jsem při autobusovém zájezdu, jenž se konal 27. června, šel na to jinak - sáhl jsem po místním znalci. Pro druhý zájezd do okolí Poličky jsem využil své známosti ze schůzí sekretářů oblastí KČT s velkým znalcem a nadšeným milovníkem Žďárských vrchů Jirkou z Poličky, který stejně jako loni ochotně vyhověl mé prosbě provázet mě po tamním nádherném členitém kraji.
Náš autobus přibral Jirku u železničního přejezdu na kraji Poličky a pod jeho vedením dojel po 23,5 km jízdy jihozápadně od města do Blatin, kde nás před třičtvrtě na devět vysadil. Na chvíli jsme se zašli podívat do obce k vyhlášené pražírně kávy a posléze jsme došli táhlým stoupáním krajem louky ke cvičné horolezecké skále Dráteníčky, k níž jsme dospěli o půl desáté. Po krátkých nesmělých pohledech na její stěnu pokrytou rulovými sutěmi sestoupali jsme nejprve po široké lesní cestě, posléze po silnici k Milovskému rybníku k rekreačním objektům. Sezóna zde byla zatím v plenkách, takže jsme se tu mohli kolem půl jedenácté občerstvit, pro mě to byl toho dne první příjemný dotek s chutným produktem Měšťanského pivovaru v Poličce. Došlo i na skupinové fotografování.
před odchodem z výchozího postavení z parkoviště u Blatin. Foto: L. Šlosar
pohled od Blatin na Buchtův kopec evokoval ve mně vzpomínku na roztomilé krátké zbloudění při "Puchýři" v roce 2002. Foto: L. Šlosar
cvičná horolezecká stěna skály Dráteníčky vyvolávala ve mně respekt. Foto: L. Šlosar
po občerstvení došlo u Milovského rybníku k tradičnímu "grupensexu", jehož jsem se z důvodu obvyklé mé zdrženlivosti zúčastnil toliko co glosátor. Foto: L. Šlosar
Nato jsme minuli křižovatku na Křižánky a pokračovali rovinatým silničním úsekem /značená cesta vedla původně kolem meandrů blízké řeky Svratky, leč nyní byla přeznačena/ kol roztroušených chalup Milov. V tu dobu původně slibné slunečné počasí nastavilo nám nevlídnou tvář a z beznadějně zatažené oblohy začalo pršet. Naštěstí déšť nebyl příliš intenzivní, já jsem vydržel bez pláštěnky a deštníku, přispělo k tomu přetrvávající teplo. Pozvolné stoupání asfaltovou cestou vystřídalo prudší stoupání cestou lesní, jež nás dovedlo po odbočení neznačenou kamenitou stezkou doprava k dalšímu rulovému skalnímu útvaru Čtyři palice /732 metrú n. m./ - pojmenovanému evidentně podle čtyř výstupků nacházejících se těsně vedle sebe. Tady pilně lezli horolezci, kterým deštivé počasí nevadilo. Ostatně pršet pozvolna přestávalo a vzduch byl daleko příjemnější a svěžejší, což jsem měl zanedlouho možnost plnohodnotně ocenit. Abych vyvrátil hrozbu, že se nám několik členů zatoulalo, musel jsem totiž seběhnout vpravo dle čelního pohledu na skály na mýtinku, kde jsem se teprve přesvědčil, že zde nejsou zbloudilci z naší výpravy. Svižně jsem vyšel znovu zpět ke skále, záhy našel znovu značenou cestu a zanedlouho dohonil výpravu, jež snad ani mé nepřítomnosti neshledala. Docela mě toto krátké zrychlené extempore vyhovovalo, protože s ohledem na stáří účastníků se chodilo jinak přirozeně pomalu, což mě po včerejší "padesátce" kolem Starkoče přišlo vhod, stejně jako pro zpestření naopak řečené krátké zrychlení.
Když jsme po travnatém úseku sestupovali na silnici k Březinkám, definitivně již přestalo pršet. V obci nás čekal autobus, který jsem znovu sólově doběhl, když jsem se předtím zastavil krátce u pomníku padlým v 1. světové válce se lvem a zaběhl se podívat ke kapličce svítící bělobou se šindelovou střechou a dřevěnou věží. Na hřbitově, na jehož okraji stála, je pochován hrdina novely Terezy Novákové "Drašar"pravým jménem Josef Václav Justin Michl, který ve vsi prožil osobní tragédii - při porodu mu zemřela celoživotní družka. Návštěvu další památky po tomto vlasteneckém zprvu katolickém, později českobratrském knězi - Drašarovu lípu - jsme se rozhodli teď v půl jedné hodině rozumně oželet, byl nejvyšší čas sníst něco teplého. Přibližně jedenáct našlapaných kilometrů vystřídaly tak necelé čtyři kilometry autobusem do Pusté Rybné, kde se v útulné restauraci Hlučál, pojmenované podle potoka protékajícího obcí, podařilo Jirkovi dojednat oběd.
V restauraci jsme strávili utěšenou více než jednu hodinu, protože hbitá hostinská byla na roznášení jídel a výborného poličského piva pro 30 osob sama, nicméně přece všechny uspokojila chutnou a levnou krmí, moje přírodní filé stálo pouze 45 Kč. Jirku jsem po zásluze pozval na oběd, a poté jsme spolu zvažovali další možný výlet v příštím roce, pravda pokud se opět velká část členů našeho odboru nenechá zbytečně zaskočit tím, že výlet je směrován do stejného východiště putování, byť opět do jiných míst. Já jsem posléze krátké prodlevy po jídle využil k letmému úniku do blízkosti obou místních kostelů - katolického zasvěceného sv. Bartoloměji, apoštolu, s křížem u zdi mezi dvěma tújemi, obklopeného hřbitovem, a výrazněji dominujícího evangelického, svítícího do širokého okolí výraznou bělobou a nápadného vysokou věží.
Byl čas jet dále a zastavit se na krátké procházce po Borové kol rekreačních objektů, kdy po předchozím krátkém vyjasnění oblohy se opět zatáhlo a ale kdy naštěstí jediné - zato hutné kapky skropivší zemi byly důsledkem dobrého poličského piva z hospody Hlučál.
Do Poličky jsme dojeli v půl čtvrté naplnit regule tématického turistického odznaku Křížem krážem věnnými městy - pravda v kombinaci s loňskou zevrubnější návštěvou Poličky a nechat si potvrdit návštěvu razítkem buď v místním informačním centru nebo hezkým grafickým v radnici návštěvu města. Jemu jsme věnovali tentokráte menší pozornost, přičemž nám přece neuniklo krásné náměstí s vrcholně barokní radnicí, členitým morovým sloupem a dvěma pískovcovými kašnami. Mně se dík Jirkovi vyřešit jeden problém ještě z doby mé návštěvy Poličky při "Puchýři" v roce 2002 - jak vyfotografovat novogotický kostel sv. Jakuba Staršího, apoštola, což je dík jeho výšce a jeho sevřenosti uprostřed starobylého města problém /nejlépe to prý jde z prvního patra gymnázia, což samozřejmě nebylo v neděli možné/. Nakonec se mi podařilo udělat jakýs takýs snímek až za městskými hradbami ale ještě před Bílým potokem, skrze bránu vyplňující jakousi proluku městské fortifikace.
taktéž skalní útvar Čtyři palice zachytil jsem z uctivých hlubin. Foto: L. Šlosar
ozdobou poličského náměstí jest krom jiného morový sloup z let 1727 - 1731 navržený patrně Františkem M. Kaňkou. Foto: L. Šlosar
…a u jeho paty se ani "mladobucká enkláva", zleva složená z Toma, Míši a Jany, doplněná úplně vpravo Monikou z Trutnova, v závěru zájezdu nedokázala zdržet spontánních projevů spokojenosti s jeho zdařilým průběhem. Foto: L. Šlosar
Nato jsme za znovu slunečného a stále zcela teplého dne po čtvrté hodině odpolední vyjeli z Poličky a za spolehlivé jízdy pana řidiče Záplaty - bohužel již důchodce, svou předvídavostí čelícího úspěšně vrtochům některých neukázněných řidičů, dojeli po hodině šesté podvečerní do Trutnova.
Prožitou část dne, na které měl zásluhu Jirka z Poličky a naše vlastní píle, nám na sklonku dne okořenili pak naši fotbalisté čtvrtfinálovým vítězstvím na EURO 2004 nad Dánskem 3 - 0.
Luděk Šlosar
Na hlavním nádraží ČD se nás sešlo jedenáct, z toho 3 muži, abychom v 6,47 hodin usedli do vlaku a odjeli do Starkoče, nastalo přesedání do Václavic /zde opět další přesedání, ale před tím necelá hodina čekání na spoj do Týniště nad Orlicí, část zašla po tuto dobu na vrch Dobenín /hřbitov z roku 1866/ a část na třešně, které už přezrávaly. V Týništi nad Orlicí jsme přestoupili směr Litice a okolo 11. hodiny jsme dojeli po 3 hodinách a 59 minutách k cíli.
Z nádraží jsme našli červenou značku a po ní velkým obloukem podél Divoké Orlice jsme došli k restauraci pod hradem Litice. Někteří šli na hrad, větší část pokračovala směr Potštejn. Cesta se vine stále podél řeky, převážně lesem, což jsou velmi krásné přírodní scenérie, zkrátka kouzelné. Před městečkem Potštejn se jde částečně po asfaltu a na okraji městečka jsme zabočili na hrad. Zde je značné stoupání a také začíná obnovená křížová cesta. Zříceniny jsou částečně opravené.
Došli jsme na nádvoří, kde bylo nejen občerstvení, ale i pokladna ke vstupu. Ceny byly lidové /30 Kč/ bez slevy a v době od června do srpna navíc přirážka 10 Kč na osobu, celkem tedy 40 Kč. Vzhledem k tomu, že prohlídka začínala cca hodinu po našem příchodu, v časové tísni jsme se do doby prohlídky nevešli, jen jsme se rozhlédli po kouzelném okolí a postupovali po žluté po srázu hradu do města k nádraží.
Rychlík nám odjížděl v 16 hodin do Týniště, kde po 20 minutách čekání jsme odjeli na Václavice, Starkoč a Trutnov již bez čekání a tak krásný výlet s poznáním fungujících památek jsme dokončili příjezdem do Trutnova v 18,46 hodin. Pochod i výlet byl zdařilý, i počasí a také nálada přes cestování vlakem byly dobré, takže se již opět těším na další naše putování.
Josef Baudyš
Po delší době letošního studeného léta byla včerejší neděle 18. 7. konečně tropickým dnem, počasí bylo přímo stvořené na ležení někde ve stínu u vody nebo lépe přímo ve vodě.
Navzdory tomu se naše skupina v počtu 12 lidí /z toho 8 členů KČT/ sešla ráno v 6 hod. na hlavním nádraží. Po dvou hodinách jízdy vlakem a autobusem jsme stanuli na stanici Labská před Špindlerovým Mlýnem. Odtud jsme prudce vystoupali 2,5 km po modré turistické značce kolem Harrachovy skály na Horní Mísečky. Zde jsme obdivovali novou výstavbu mohutných budov, které se staví poblíž Jilemnické boudy. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili na 7 km dlouhou cestu po červené značce přes Mechovinec, Černou skálu a Šeřín na známé rozcestí "Rovinka", průchozí místo mnohých turistů a zejména cyklistů. Tady jsme si u stánku vystáli menší frontu na občerstvení. Asi nejlepší bylo pivo, které v útrobách vyprahlých pochodníků jen zasyčelo.
Pak nás čekaly další 4 km cesty s krásnými výhledy jako z letadla do údolí na Benecko a široké okolí. Přes Zadní Kalý /1035 m a.m./ jsme došli k rozhledně Přední Žalý. Odtud šla cesta stále jen z kopce na Křížovky a přes Kněžice do Vrchlabí. I na tomto posledním úseku naší cesty, kdy už jsme sbírali poslední zbytky svých sil, jsme se mohli kochat krásnými pohledy do dalekého okolí i na samotné pěkné město Vrchlabí pod námi. Na nádraží jsme došli právě včas k vlaku s odjezdem v 16.13 hod. a v 17 hod. s dobrým pocitem pěkně prožité neděle jsme byli v Trutnově.
Celá trasa 22 km byla pro nás většinou důchodce dosti náročná vzhledem k častému stoupání a opět prudkému klesání, které se téměř po celou cestu stále střídalo, všichni zúčastnění si zaslouží za tento výkon pochvalu.
Hana Douchová
Na pochod v neděli by1o docela pěkně, i když v sobotu celé odpoledne pršelo.
Ráno se nás na nádraží ČD v Trutnově sešlo 13 pochodníků, čtrnáctý se k nám přidal během cesty. Dojeli jsme vlakem do rtyňské zastávky a Náměrkami jsme vystoupali na nejvyšší cíl naší cesty - zahrádku plnou květů. Bylo to neuvěřitelné - směs barev a tvarů, která nás okouzlila tak, že jsme se od majitelky tohoto království nemohli ani odtrhnout,. ale přece po delším vyptávání o pěstování se nám to podařilo a pokračovali jsme v cestě na Bhdašín. Tady byla první svačinová přestávka. u pomníku před školou. Pomník je tu postaven jako vzpomínka na oběti z okupace, kdy tu došlo k zatčení a později k likvidaci skupiny odboje. Odtud jsme pokračovali asfaltkou na rozcestí a dále po modrém značení na Kostelecké končiny k dalšímu památníku.
Než jame tam ale dorazili, sešla se naše skupina s již ohlášeným čtrnáctým pochodníkem, kterým nebyl nikdo jiný, než náš bývalý člen Fráňa, který nám šel naproti z Hronova. V první chalupě tady na Končinách jsme využili pozvání rodiny Kubínových - příbuzných naši turistky Uli - k odpočinku. Krásně se tam sedělo a povídalo, ale přece jen jsme se vydali na další cíl naší cesty. Před chalupou Burdychových s pamětní deskou jsme se s Františkem vyfotili.
Odtud jsme potom už bez zastávky šli rovnou do Hronova a zde se naše parta rozdělila. Část nás šla do Jiráskových sadů k minerálním pramenům, část šla ochutnávat prameny jiné. Na nádraží jsme se opět sešli, ale domů jsme opět jeli dvěma směry, část přes Náchod, část nás ještě jela. s Fráňou přes Žďár na Teplice.
Ušlapali jsme dnes 12 km a počasí i krajina nám připravily překrásné výhledy.
Irena Zapadlová
V ročním plánu byl v neděli 25.července vejlet, kterej mně vyprovokoval zopakovat si účast na jednom vejšlapu. Domluvil sem se s vedoucí vejletu Irčou ,že na tuhle partu počkám u domu BURDYCHŮ na KOSTELECKECH KONČINÁCH. a půjdu s ní do HRONOVA. Za pomoci mapy sem si zvolil nepříhodnější trasu. Vyjel sem autobusem z Police v 7,35 a v 7,50 sem nastoupil v HRONOVĚ na zelenou značku.Na Padoli sem vyhlíd´ restauraci,kde bysme měli skončit.
Přešel sem trat' a vystoupal na HÁJEK (497,1 m n.m.).Po necelých 5 km stojím před BURDYCHOVEJMA. Parta z Trutnova zatím nedorazila. U bejvalý hospody Na vyhlídce sem posvačil. Nikdo nedošel, tak jdu kousek po silnici k Zábrodí a nic. Vobrátím se po silnici k Bohdašínu. U poslední chalupy vpravo vidím před ní sedět partu turistů. A hele, Trutnováci sou tady! A už se vobčerstvujou. Majiteli chalupy se menujou Kubinovi a pán se představuje jako bratr naší Ulinky. Je výrazně komunikativní, nabízí pití (ne alkohol). Až když sme vodtud vodešli, tak sem zjistil, že je to kosteleckej vochotník a hrál v "Zelňačce", se kterou Kostelečáci hostovali na podzim v Polici. Dobrej člověk a navíc aktivní herec. Chalupa svědčí vo tom, že pan Kubina je velmi pilnej a zručnej. Takovýhle dědictví po mně nevostane.
Pozdravil sem se se všema dvanácti - většinou turistkama. Se mnou se upravil poměr na 9 žen a 4 muži.Tenhle poměr se už asi nezmění. Mý zkušenosti z posledních let ukazujou, že nejčipernější turisti sou důchodci a z nich sou většinou turistky.Mužský sou jen výjimky - u nás Baudyš, Mička, Kobrle. V půl jedenáctý zajdem k Burdychově chalupě. Nebyl sem tu pár let a rád zjišťuju, že okolí je pěkně upravený. Totéž je u pomníku na kraji lesa, kde Němci zastřelili mladýho Burdycha.
Vzali sme kurz na HRONOV. Cesta vede po lesních a polních cestách. Je z hřebenu pěknej výhled vlevo v údolí na ZBEČNÍK, před náma BOR a HEJŠOVINA, vpravo RADECHOVÁ,STUDÉNKY a PAVLIŠOV. Mirek jako houbař-fanatik lítá po lese, ale nic nenašel. Já u cesty sebral starší už unavenou babku. Šlapem kolem pěknýho žita, který bude možný za tejden sklidit. Na břehu kvete vřes. Před Hronovem je velkej betonovej bunkr - doklad naší přípravy na vobranu v roce 38. Parta nadšenců pracuje na. jeho zpřístupnění. Připomněl sem si, že sme byli v dubnu 1945 Němcema nasazený kousek vodtud na zákopy. Naprosto nesmyslně sme museli na stráni kopat překážky proti ruskejm tankům. To byl zoufalej výron německýho fanatismu a zoufalství, protože by po stráních německý tanky neustupovaly. Taky sme to l.máje 45 zapíchli a Němci - naši dozorci - uprchli.
Ve vyhlidnutý restauraci sme si dali drůbeží řízek s bramborem a pochutnali si. Navrch šel Gambrinus. Většina děvčat z party tradičně nevobědovala a prohlidla si hronouský náměstí. Bohužel, cukrárna byla jako naschvál zauřená. Naštěstí na nádraží fungoval automat na nápoje a tak sme mu dali vydělat. Naši hoši jeli v půl jedný domů přes Starkoč a většina jela vlakem v jednu na Starkoč a já jel s ďoučatama. a vystoupil ve Žďáře. Z polickýho nádraží nebo ze Žďára sou to do města stejně 3 km, ale mně se zdá, že to je ze zastávky vo pár metru kratší a nemusím lízt na Žděřinu.
Počasí bylo tuhle neděli jako vymalovaný. Z toho plyne,že se vejlet vydařil. Našlapali sme přiměřený množství kilometrů a viděli kousek krásnýho Jiráskova kraje. Irčo,dik! Dal sem slib, že se letos ještě někde potkáme a Pepíkoj, že do plánu na příští rok přispěju aspoň jedním vejletem do perly východních Čech - na Policko.
František Vacek
Podle celoročního plánu jsme uskutečnili pěší turistiku dne 22. 08. 2004 z Pece pod Sněžkou do Špindlerova Mlýna.
Na nádraží v Trutnově se nás sešlo 8 (3 muži a 5 žen) a jedno dítě (7 let) s babičkou. Viamontem jsme v 7,43 dojeli do Svobody nad Úpou, BUSEM do Pece. Zde začalo mírně pršet - jako obyčejně nám Trutnovákům. Po krátké úvaze jsme po červené vyšlápli k Richterovým boudám a po zelené k Výrovce. Zde občerstvení (polévka za 30 Kč, malé pivo za 18 Kč). Počasí bylo celkem přijatelné, ale po půl hodině se udělala mlha, takže se kolektiv opět po krátké poradě usnesl, že půjdeme do Špindlerova Mlýna nejkratší cestou (po zelené). Sestoupili jsme velmi strmou stezkou do Dlouhého dolu a podle potoka přišli k mohyle lyžaře z roku 1951 - Červinky, kterého zde zasypala lavina. Pokračovali jsme dále do Sv. Petra, kde jsme se občerstvili v restauraci (nebyl tu žádný host) při kávě za 25 Kč a pivu za 20 Kč. Do cíle chybělo cca 2-3 km a hodina času do odjezdu BUSU, tak jsme vyrazili a ve 13,45 hod. byli na autobusovém nádraží.
Tady náhodou odjížděl autobus Špindlerův Mlýn - Praha, tak jsme jej využili a s předstihem dojeli do Vrchlabí. Tím vznikla necelá hodina času, a tak jsme v restauraci Klubu českých turistů Kufru popíjeli dobré pivo a zjistili, že zde parta Vrchlabáků slavila v pátek 20. 08. 2004 Vánoce s krásně ustrojeným stromečkem. Tento týden v pátek 27. 08. 2004 budou slavit opět SILVESTRA včetně ohňostroje, alespoň dle sdělení tamních štamgastů. V 15.17 hod. jsme vlakem odjeli do Kunčic a hodin do Trutnova, kam jsme přijeli v 16,03. Počasí nám vcelku přálo, neboť po 11 hodině se vyčasilo a občas svítilo i sluníčko.
Výlet se nám líbil, ušli jsme 12 náročných kilometrů, ale obohatili se o krásné dojmy z kouzla hor.
Josef Baudyš
Plnění odznaku Křížem krážem věnnými městy nás inspirovalo k tomu, abychom 05. září uskutečnili mimo plán autobusový zájezd do jednoho z těchto měst - Mělnika a do jeho okolí ChkO Kokořínsko. Sestavení programu akce se ochotně ujal Jarda z Trutnova, který pečlivě naplánoval dvě krátké trasy v této oblasti a časově nenáročnou prohlídku Mělníka.
Dopravu jsme řádně objednali u jednoho dopravce, se kterým jsme jezdili již dříve. V dohodnutý čas v 6 hodin ani dlouho poté však objednaný autobus nepřijel, navíc se nedařilo navázat s dopravcem telefonní spojení. Když už se za chladného rodícího dopoledne zdálo, že výlet bude jen zbožným přáním, s obtížemi jsme se přece k sedmé hodině s dopravcem do kontaktu dostali, a výsledkem telefonátu bylo, že před půl osmou dorazil k nádraží autobus náhradního dopravce. Protože ten obětavě a neplánovaně zaskočil, musel provést ještě jakási organizační opatření a v Chotěvicích natankovat, takže jsme fakticky vyjeli s dvouhodinovým zpožděním a do oblasti Kokořínska jsme se dostali přes Mladou Boleslav za již teplého slunečného počasí až kolem půl jedenácté.
Za popsané situace, kdy měl zajištěny na pevně stanovenou dobu obědy v Mělníce a kdy musel respektovat potřeby vzdálených účastníků vrátit se v rozumnou dobu zpět, musel Jarda upustit od dopoledního pěšího výletu. Jako skromnou náhradu - vhodnou však k celkovému seznámení s prostředím - mu nezbylo než nabídnout účastníkům projížďku částí ChKO od Kokořínského Dolu silnicí podél Pšovky do Mělníka. Krom jiného jsme mohli spatřit na pár vteřin skrze stromy věže hradu Kokořína, především pak se seznámit s osobitým koloritem pískovcových skal, které připomínají na sebe nakupené složené pokrývky, evidentně svědectví toho, jak tu v druhohorách moře postupně vršilo na sebe horizontálně pískovec.
Do Mělníka jsme dojeli ve třičtvrtě na jedenáct, řidiči se podařilo nalézt slabou čtvrthodinku pod vyhlídkou od zámku vhodný plácek, kde mohl komfortně zaparkovat. Na vyhlídku jsme dorazili ulicí Legionářů přes náměstí Míru a zde za dobré viditelnosti se před námi otevřel především pohled na Říp a Labe pod námi. Nesměli jsme se nechat zmást falešnými představami, z našeho místa byl výrazně vidět soutok Labe s Laterálním kanálem, jenž se odděluje od Vltavy za Nelahozevsí, soutok Labe a Vltavy se nacházel hodně vlevo a nebyl příliš vidět.
z vyhlídky u zámku byly vidět krom jiného Labe a na obzoru Říp. Foto: L. Šlosar
Mohutný gotický kostel sv. Petra a Pavla, apoštolů, jež se na vyhlídce vypíná, byl sice zavřen, nicméně ti z nás, kteří jsme měli zájem, jsme se do jeho útrob přece dostali. Pod jeho kněžištěm se nalézá známá kostnice, kterou jsme se z malého bočního vchodu za vstupné po 20 Kč navštívili. Dříve volně rozházené kosti, především lebky, jsou zde v kobce půdorysu nepravidelného lichoběžníka vyměřeného uloženými kostmi uspořádány do čtyř celků - jeden je označen Kalvárie a vyznačuje se křížem složeným z kostí, chodbičkou ve zdi složené rovněž z kostí a lebek s uvnitř osamělou lebkou a kotvou zobrazenou ve stejné zdi z lebek otočených k návštěvníkovi světlejším temenem. Z temen lebek jsou označeny další dvě stěny z kostí a lebek - jedna nápisem "MORS" /latinsky: smrt/ a druhá tradičním grafickým symbolem srdce. Atmosféra kostnice i vlastní reprodukované průvodní slovo jsou prostoupeny suše realistickým mottem: "Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy", což je bohužel pravda.
také kříž v kostnici připomíná nepopulární pravdu, že jednou budeme na tom stejně. Foto: L. Šlosar
Bylo proto velmi příjemné nechat se venku opět prostoupit slunečným svitem a vrhnout se opět na kupodivu téměř liduprázdné náměstí Míru s moderní kašnou a muzeem, kde jsme si nechali stvrdit do zmíněného záznamníku návštěvu Mělníka a jeho okolí, a někteří si muzeum i prohlédli. Kol poledne přesunuli jsme se do restaurace U Císaře v blízké Palackého ulici, kde jsme v 1. poschodí chutně pojedli a popili piva, kterýžto rituál jsme ukončili v závěru na sluncem vyhřáté terase.
náměstí Míru z jedné části v zeleni nízkých boroviček. Foto: L. Šlosar
Nato jsme v jednu hodinu odjeli do Liběchova, kde se tamní zámek nachází ještě po povodních před dvěma lety v rekonstrukci. Nás ovšem autobus vyklopil těsně za městečkem, abychom vykonali pětikilometrovou vycházku po modře značené cestě kopírující tu zleva, tu zprava silnici z Liběchova na sever do Tupadel. Hned při prvním odbočením ze silnice jsme se vyšplhali k jeskyni Klácelce, kterou tehdy začínající sochař Václav Levý v letech 1844 - 1845 proměnil vně i uvnitř v seriál reliéfů k dnes už neznámé satirické básni Ferina lišák.
na jeskyni Klácelka byly ve skalách vytesány roztodivné postavy. Foto: L. Šlosar
Posléze jsme vyšplhali již v letovisku Želízy k mohutnému skalisku Čertovy hlavy, pojmenovanému dle dvou devítimetrových rozšklebených obličejů čertů, vytesaných rovněž do skály, jejichž autorem je zmíněný sochař, který si sem zřejmě odbíhal sochat od uhasínajících ploten či kynoucího těsta kuchyně dobře tři kilometry vzdáleného liběchovského zámku, kde Václav Levý občanským povoláním pracoval.
skupinové foto před Čertovými hlavami. Foto: L. Šlosarr
Čertovy hlavy samotny v plné parádě a velikosti. Foto: L. Šlosar
Posléze jsme se potřetí zanořili do lesa a pokračovali - pouze s jedním odbočením do mokřadů, podle nichž je nazvána celá rezervace Mokřady dolní Liběchovky - již lehkým terénem proti toku Liběchovky až k výstavným chatám obce Tupadly, doslova tonoucích v zeleni stromů a keřů. Tak jsme došli ke štíhlé bílé kapličce a od ní doprava dospěli kol třetí hodiny odpolední s definitivní platností ke zmíněné silnici, kde již při prvním pohledu nás upoutala utěšená hospůdka, vedle níž příjemné posezení venku, jemuž padlo za oběť nejedno pivo či káva, orámovalo na konec přece jen zdařilý výlet.
krom jiného i na tomto pohodovém posezení ve venkovních prostorách restaurace v Tupadlech mají zásluhu najmě skvělý průvodce Jarda /naproti u stojanu deštníku v červené košili/ a Pepík /naproti druhý zleva v modré kšiltovce/. Foto: L. Šlosar
Cesta nazpět domů stala se posléze za skvělé viditelnosti festivalem překrásných postupně výhledů na Ralsko, vzdálenější Ještěd a Bezděz, posléze Drábské světničky, Kozákov, Kozlov, Tábor, zámek Humprecht, Bradlec, Trosky, Zebín, Veliš, Kozinec, Zvičinu a konečně těsně za Horkami na krásné panorama Krkonoš. Naplnila se tak slova jednoho z účastníků - "Začátek špatný - konec skvělý".
Za zdárný průběh celého výletu patří nejvřelejší dík Jardovi z Trutnova, jenž jej nejen pečlivě naplánoval, ale také se dokázal pohotově vyrovnat s nezaviněnou tíhou času, dále pak Pepíkovi z Trutnova, jemuž se důrazným vyjednáváním po mobilu podařilo zachránit již ztracený zájezd, rovněž pak náhradnímu dopravci panu Novákovi a jeho řidiči panu Motyčkovi. Uznání si zaslouží ostatní účastníci zájezdu - vděčné publikum, jež - až na jednu politováníhodnou výjimku - nereptalo pro sice nezaviněné, ale přece nepříjemné zdržení, naopak vytvořilo pohodovou atmosféru, jež nedala znát počáteční potíže zájezdu.
Luděk Šlosar
Dle plánu akcí odboru bylo mi v neděli svěřeno vedení výletu odboru z Náchoda přes Dobrošov a Peklo do Nové Města nad Metují. Nejrychlejší variantu spojení Krakonošem v 06,33 hod. jsem musel pominout, protože většina účastníků požívá výhod důchodcovských železničních slev, které se však nevztahují na jízdu expresními vlaky. Sedmnáct účastníků výletu tak odjelo osobním vlakem o čtvrt hodinu později a po půlhodinové prodlevě ve Starkoči v souladu s jízdním řádem dospělo do Náchoda v 07,21 hod.
Za náchodským pivovarem vykročili jsme rázně po úbočí Dobrošova lesem zvaným Montace proti toku Metuje až na kraj lázní Běloves. Na samém počátku se od nás dočasně oddělila Jana z Buků, která s ohledem na šestiletého syna Toma mířila na Dobrošov nejkratší možnou cestou. Později se ukázalo, že kvůli počasí šlo o velmi prozíravé rozhodnutí. Na začátku našeho putování bylo ovšem polojasno a na odkrytých místech nás překvapil nezvykle teplý vítr.
Když jsme se vyhoupli ze stinného údolí potůčku, jehož řídké vody chvátají do Bělovsi, nastoupili do táhlého stoupání, vykonali pravotočivý oblouk a dostali se k pěchotnímu srubu Březinka, otevřely se za námi nejen utěšené rozhledy na Náchod, ale taktéž po našich pravicích hrozivé výhledy na husté tmavočerné mraky spěchající nám v ústrety. V lese u dalšího pěchotního srubu dopadly první husté, takže pod ochranou jeho hustých stromů vyňali jsme pláštěnky a deštníky. V houstnoucím dešti se bohužel ukázalo, že můj deštník je nefunkční, polovina drátů byla zlomena, takže mě kryl proti nepohodě dosti střídmě. Jana s Tomem dorazila mezitím k Jiráskově chatě na Dobrošově těsně před nepohodou, což byla klika, protože řízením nepříznivých okolností byla ráno v hale trutnovského nádraží ožebračena o deštník. Naše blížící se roztroušená skupina, jejíž jednotlivé články se klátily působením silného větru, jí musela připadnout jako procesí blížící se k poutnímu místu s ikonami - deštníky a s jedním černým praporem, tak vlálo ve větru torzo mého deštníku.
zatím "sápají" všichni účastníci pohromadě - v tomto případě na Dobrošov. Foto: L. Šlosar
těžká šedá mračna nad Náchodem nebyla vůbec příslibem hezkých zážitků v blízkém budoucnu. Foto: L. Šlosar
pěchotní srub Březinka je jedna z mnoha pevností v naší republice, jež nebyla nikdy nakonec využita. Foto: L. Šlosar
Jana s Tomem svůj včasný příchod v suchu vykoupili lacino, museli pouze čekat na otevření restaurace, jež se odehrálo právě v čase, kdy dospurtoval hlavní peloton. Pro účely aspoň částečného usušení a vůbec celkové regenerace určil jsem přestávku v příjemném prostředí při komfortní a vlídné obsluze učňovského personálu restaurace do jedenácti hodin.
Když jsme opouštěli v určený čas chatu, shledali jsme venku, že se mraky zčásti protrhly a především že nepršelo. Protože některé členy výpravy nalezla prudká změna počasí nepřipraveny - byť byla předtím předmětem výhrůžek meteorologů - oddělilo se šest členů výpravy, aby sestoupalo nejkratší cestou do Náchoda o odjelo domů urychleně předejít hrozbě nastuzení. Zbytek výpravy počal sestupoval k Jizbici a později do Pekla. Tady se mě ujal Tom a po celý zbytek našeho putování jsme se rukou společnou a nerozdílnou postarali o hodnotnou zábavu zbytku skupiny. Tom se totiž chopil mé úlohy vedoucího výpravy a zprvu jí pojal tak, že musíme být všude mnohem dříve než ostatní. Ostatní se mohli pak po dlouhou dobu bavit pohledem na malého čilého klučinu, jak za ruku v běhu vlekl staršího muže s rozevlátým torzem vlasů. Ti nejblíže jdoucí se mohli ještě více zasmát, když jsem Tomovi vysvětloval, že vedoucí výpravy není superman, který před jejím zbytkem předvádí, o co je zdatnější, ale kolega, který se o ostatní stará. Nemaje zkušenosti s malými dětmi, volil jsem přitom v zoufalosti dlouhá šroubovitá souvětí, jakoby vypadlá dílem z turistických rukovětí třicátých let minulého století, dílem z nedělního katechismu a dílem z publikací Gutha - Jarkovského o slušném chování. Prudký kontrast mezi mým populisticko-školometským snažením a dětskou realitou pak obveseloval ostatní téměř až do Nového Města na Metují.
Za popsané situace bylo k nevíře, že jsem byl Tomem přece pochopen a nato zcela zahanben, protože ten posléze své starší kolegy začal upozorňovat na každou červenou značku, ženám pomáhal v neschůdných místech a každý šlahoun maliní před nimi podržel. Po dalším příjemném posezení v Bartoňově útulně v Pekle při procházení malebného údolí Metuje jsme bohužel ze svých rádoby vůdcovských rolí začali postupně vypadávat. Tom se čím dál více soustřeďoval na své dětské radosti, takže jsme do Metuje házeli lodě - totiž velké kůry stromů, Tom lezl po okolních roztroušených kamenech, zatímco já jsem krátkých zastavení využíval k tomu, abych navracel do kloubní jamky ramenní kloub své pravé ruky, jenž mi vypadával, při nečekaných prudkých zastaveních za rychlých běhů s Tomem ruku v ruce. Naše narůstající a prohlubující se časové ztráty jsme se totiž snažili napravovat usilovným během, jehož intenzitu jsem se snažil podpořit výkřiky: SÁPÁME, SÁPÁME!!!, kterýžto slovesný tvar jsem kdes pochytil, jako ekvivalent slova "makáme" a kterýž jsem si možná ještě gramaticky uzpůsobil dle obrazu svého.
Přece jsme se těsně před stoupáním do Nového Města nad Metují za mostkem v dobrém od celé grupy odloučili, neb jsme se rozhodli zde ostat déle za účelem naplňování našich tuláckých pasů razítky v rámci turistické soutěže Brankou do Kladského pomezí, jež jsme započali den předtím v Josefově a Jaroměři, a v němž pokračovali jsme v neděli na Dobrošově a Pekle. Proto jsme navštívili městské muzeum s výstavou o včelařství a kresbami dětí na toto téma a věž a posléze pak malý okruh v novoměstském zámku. Narůstající déšť nám začal silně vadit až na úplný konec naší mise, když jsme nehledě na silnou průtrž mračen museli na nádraží opravdu pořádně SÁPAT, abychom stihli vlak v 16,33 hod. Doma jsme byli již za hodinu a já jsem s úlevou poděkoval neznámému božstvu, že zbytek výpravy odjel z Nového Města nad Metují již ve 14,15 hod. a nedal na mé doporučení zdržet se, neb by mě posléze proklel, protože jsem neuvážil, že vlak ze Starkoče je rovněž expresní a rovněž se tak naň nevztahují důchodcovské slevy.
ten vyšší čert bohudík Bartoňovu útulnu v Pekle neopustil, ten menší slující Tom však ano a posléze mě proháněl natolik, že na sobě musím začít pracovat, chci-li tu být ještě do některých švestek. Foto: L. Šlosar
v malebném údolí Metuje se Tom postupně opouštět předčasnou roli průvodce a rozumně se věnovat svým dětským radostem. Foto: L. Šlosar
atrakcí novoměstského muzea je expozice včelařství, především živá ukázka vnitřku úlu. Foto: L. Šlosar
zámek v Novém Městě nad Metují je renesance chlouba, platí to i o vstupním vchodu. Foto: L. Šlosar
Zatímco jsem se po svém příchodu domů vrhl střemhlav do vany s horkou vodou, zhltl horkou bramboračku, pojedl kuřete a dortu a usedl se svou manželkou Janou v báječné domácí pohodě k televizi, Jana z Buků a její blízcí dozajista doma po dlouhou dobu ještě obíhali kol Toma do jeho úplného zemdlení.
Po kratičkém asi 15-ikilometrovém výletu mě bolely parádně lýtka, ale vrátil jsem se přece odpočinutý. Možná, že mi bude vytčeno, že jsem v jinak jasném závěru poněkud opustil roli průvodce nebo že jsem se choval poněkud nedůstojně svému věku. Potřebuji však čas od času si psychicky odpočinout, vypadnout ze stále úžeji vymezeného krunýře časoprostoru, načas poztrácet kontext se svým věkem i okolním děním. Lidé to zpravidla řeší alkoholem. V neděli jsem byl možná stejně směšný, jako bych se kymácel na cestě z osvěžovny, Přece jsem rád, že jsem se odboural právě krátkým exkurzem do prvohor svého žití. Doufám jen, že mé působení nezanechalo na Tomovi dlouhodobě zhoubného vlivu, že jsem nenarušil výchovný proces. Ale možná naopak jsem kol sebe tentokrát roztrousil něco semínek radosti ……….
Luděk Šlosar
Vzhledem k nepříznivé předpovědi počasí na neděli 26. září se dalo čekat, že snad k vlaku ani nikdo nepřijde a ještě k tomu v 6 hod. ráno.
Ale omyl. Sešlo se nás jedenáct /8 žen a 3 muži/ a ještě za tmy odjeli vlakem do Vrchlabí a dále autobusem do Špindlerova Mlýna. Odtud jsme po zelené turistické značce vyrazili na plánovanou trasu. Zpočátku podél hlavní silnice směrem k přehradě na Labi, ale brzy cesta odbočila vzhůru do lesa. Nedávali jsme dobrý pozor a po chvíli se značka ztratila. Bylo zřejmé, že jsme zakufrovali. Vracet se nám nechtělo a proto jsme pokračovali po pěkné lesní cestě dřevěnou šipkou označené jako "vycházková trasa"s konstatováním, že "někam dojdeme". Asi po 3 kilometrech cesta vyústila na modré značku. a to už bylo jasné, kde se nacházíme. Po ní jsme kousek sešli a octli se na zelené, což byla ta správná cesta.
Krátce jsme si odpočinuli, posvačili a dál pokračovali přes Labskou /Krausovy boudy/ na rozcestí "Rovinka". Bylo skoro poledne - čas na občerstvení v místním bufetu. Po půl hodině, kdy už to vypadalo, že zmokneme, vydali jsme se dál směrem Benecko. Některé pilné a náruživé houbařky stačily ještě odbíhat do lesa a hojně nalézat většinou podhříbky a křemenáče.
Další zastavení bylo na Benecku. Odtud stejně jako z další cesty nad Horními a Dolními Štěpanicemi byly krásné výhledy jednak na okolní kopce a vesničky, ale i daleko do kraje /např. Zvičina, Tábor, Kumburk, Bradlec, Kozákov/. To už jsme stále jen klesali až na silnici v Hrabačově a včas dorazili na místní vlakovou zastávku. Po 16. hodině jsme byli v Trutnově a děkovali sv. Petrovi, jak to pěkně zařídil, že jsme vůbec nezmokli a mohli se radovat ze sluníčka, které se občas na podzimní obloze objevilo.
Hana Douchová
Nedělní pěší turistiku jsme uskutečnili 24. října v počtu 15 osob, z toho 3 mužů. Společný odjezd vlakem byl v 06,47 hodin do Malých Svatoňovic, odtud jsme po červené šli směrem na osadu a hrad Skály. Na chytré tabuli u nádraží ukazovala směrovka 10 kilometrů.
Vystoupali jsme do části obce Petrovice, odbočili jsme na polní a lesní cestu na Kolčárku, druhý nejvyšší kopec Jestřebích hor. Na Panské cestě jsme opět podle směrovníku nabrali kurs na Vernéřovice - Jívku, kterým jsem prudce sestoupili k rybníkům, které měly ve druhé polovině 20. století sloužit k těžbě měděné rudy. To se nikdy neuskutečnilo.
Znovu jsme stoupali na další hřeben, dosáhli silnice Radvanice - Jívka a sešli dolů. Na náměstíčku v Jívce je pěkný malý parčík, sluníčko svítilo, a tak jsme na lavičkách posvačili. Po půlhodině jsme se vydali překonat další nižší hřeben do Studnice, kde nás čekal bývalý předseda našeho odboru František Vacek. Při stoupání po silnici v protisměru přijelo policejní auto a policista nám řekl, že nás František již očekává! Když jsme však vystoupali nad obec, František nikde nebyl, a tak jsme pokračovali dál přes tuto obec, o které jsou první písemné zmínky z roku 1547, s pěknými udržovanými chaloupkami - zkrátka pohledeček.
Opět jsme vystoupali na další menší hřeben a na jeho vrcholu jsme zahlédli v červené bundě Fráňu. Setkání to bylo srdečné, bylo fotografování, a pak nás již sám Fráňa vedl do osady ke zřícenině hradu Skály. Zde - teď mimo sezónu - dojednal v bufetu kávu a grog, opět jsem posvačili a pak jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jedna v počtu sedm šla na zříceniny hradu, druhá část šla s Františkem po lesní cestě po zelené značce a kolem kostelíku přišla na náměstí. V restauraci U Vojtěchů jsme si dali česnečku a pivo, takže jsme došli ve 13,47 hodin na vlak do Trutnova. Druhá skupina, která si ještě přidala čtyři kilometry, odjížděla do Trutnova v 15,30 hodin.
Ušli jsme po 14, resp. po 18 kilometrech za krásně podzimního počasí, obdivovali kouzelné zabarvení přírodních scenérií a s krásnými zážitky se vrátili domů s tím, že příští týden půjdeme podle plánu znovu. Díky všem za společné chvíle za pochodu!
Josef Baudyš
V neděli 31. 10. 2004 jsme se vydali do Semil, odkud jsme prošli Riegrovu stezku podél hučící Jizery až do Spálova. Bylo nás 16, z toho 6 mužů (1/3), což je událost, i když stále převládaji naše ženy.
Ze Semil jsme po příjezdu v 8 hod vyšli neznačenou stezkou kolem velkého textilního závodu (bývalá Kolora) k Jizeře a zamířili na uvedenou stezku. Šli jsme podél pravého břehu spadaným listím, chvíli stoupali, chvíli klesali dle terénu a možností skalních útesů a obdivovali přírodní cesty hučící řeky, prošli jsme asi 100 m dlouhou lávkou nad řekou, vyšplhali se do výše k vyhlídce do kaňonu řeky, posvačili a směrovali dále ke Spálovu kolem vodní elektrárny. Když jsme dorazili na silnici, pokračovali jsme po ní do Železného Brodu. Ve městě, část šla do sklářského muzea, část do restaurace Crystal na oběd. Po spojení obou skupin jsme pokračovali po červené do Líšného. Vystoupali jsme pěkné stoupání do Závrší a odtud absolvovali prudký padák do Líšného. Vlakem v 14,47 hod. jsme odjeli do Staré Paky, po přestupu jsme v Trutnově vystoupili v 17,06 hod.
Počasí nám přálo, značnou část bylo slunečno, a tak se nám opět tento pochod v délce 14 km vydařil.
Za účast všem členům i nečlenům děkuje
Jaroslav Kobrle
Je neděle 5.12.2004 , krásné ráno, umrzlo - 5 stupňů C a pro pochod v tomto období přímo ideální. Sešlo se nás 14, z toho pouze 1 muž. Od kašny z náměstí jsme vyšli v 9.00 hod. podél řeky k Poříčí. Na křižovatce u řeky si několik žen vzpomnělo, že nemají nic ke svačině a zabočili do provozovny Delvity. V Poříčí jsme přišli na silnici do Žacléře a pak zabočili podle dálkového parovodu na Dvoračky. Projitím novou zástavbou jsme vystoupili na navrší Bučiny, posvačili a lesní cestou došli na Jiráskovu chatu (Webrovku). Zde nám ochotně uvařili výbornou kávu a čaj. Po posílení a oddechu jsme za krásného slunečného počasí, okolo ojíněných stromů (jako v pohádce) zamířili cestou k Voletinám. Někteří Trutnováci tudy šli poprvé. Opravená hospoda byla samozřejmě zavřená (15 - 22 hod.), tak jsme pokračovali k Poříčí, kde jsme se na křižovatce rozhodovali kudy dále. Zvítězilo jít přes náměstí a zde někde poobědvat. Malá část se ubírala ke Kaře do restaurace, větší část šla přímo opět podle Úpy do Trutnova, kde u nového Supermarketu jsme se definitivně rozešli s přáním krásných, veselých a šťastných vánoc a těšíc se na příští tajný pochod 29.12.2004.
Výlet se vydařil, pochodníci byli spokojeni, což těší vedoucího Pepíka.
Josef Baudyš
Letos byl opět připravován na dobu mezi Vánocemi a Novým rokem tradiční tajný výlet. Protože bylo možno využít autobusu, byl směrován v místa kam není snadné se dopravit veřejnými dopravními prostředky - do Českého ráje, do oblasti pod Troskami.
Ve středu 29.12.2004 ráno jsme v počtu 40 turistů očekávali před nádražím autobus. Tentokrát přijel včas a tak jsme mohli i včas vyjet. Naše výchozí místo bylo v Borku u Rokytnického rybníku, odkud jsou za příznivého počasí vidět Trosky. Počasí nám příliš nepřálo a tak jsme mohli v místě Trosek obdivovat mlhu.
První část trasy vedla do velmi mírného kopce, který zdatní turisté KČT Trutnov ani nezaregistrovali. U druhého rybníku, Vidláku, jsme mohli jít na kafe, museli bychom ale přijít později. Hospoda měla ještě půlnoc.
Dále vedla trasa Želejovským údolím kolem rybníku Věžák. Je to jeden z mála v Českém ráji, kde se lze v létě ještě koupat. Dnes ale nikdo chuť neměl a tak jsme přestávku využili k fotografování. Po chvíli jsme vyměnili žlutou značku za červenou, která nás dovedla k vytoužené hospodě.
Personál restaurace na Nebákově nás vlídně přijal. Umístil nás do velkého vyzdobeného sálu, kde jsme se nejen v klidu naobědvali, ale mohli vyřídit i některé nezbytné úřední záležitosti. Čas, který jsme cestou, rychlejší chůzí získali, jsme v hospodě ztratili. Ale i to se může stát. Přesto jistě nikdo nebude na hospodu na Nebákově ve zlém vzpomínat. Na závěr nám zbylo ujít několik set metrů do kopce k autobusu. Počasí se na chvíli umoudřilo a tak jsme přece jen mohli vidět Trosky.
mezi Rokytnickým rybníkem a Vidlákem procházela výprava sevřenějším a členitějším údolím. Foto: L. Šlosar
skupinové foto před romantickými kulisami skal a Věžického rybníka. Foto: L. Šlosar
zajímavý výklad vedoucího výpravy M. Johna před informačním střediskem u Věžického rybníka. Foto: L. Šlosar
za rozcestím U Přibyla byla pohodlná cesta již rozšířeným údolím lemována vysokými skalami. Foto: L. Šlosar
romantické zákoutí s mostkem je předzvěstí, že brzy nedlouho poté následovat chata Nebákov. Foto: L. Šlosar
poklidnou atmosféru pohodlného výletu vychutnali plnými doušky i zkušení matadoři dálkových pochodů /zleva v Rovni/ Vláďa z Kruhu, Maruška z Trutnova a Jana z Buků. Foto: L. Šlosar
B>
poslední skupinový snímek v Rovni tentokráte pod zvědavým pohledem vzdálených Trosek. Foto: L. Šlosar
Věřím, že se výlet většině líbil a tak se celý rok mohou těšit na Tajný výlet v roce 2005.
Manfred John