24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
| název reportáže | název akce | datum | autor |
| Šťastný nápad |
zájezd do Poličky a Žďárských vrchů | 06. 07. 2003 | |
| Víte, kde je Konecchlumí? |
výlet odboru na Mlázovický chlum | 31. 08. 2003 | Hana Douchová |
| Pod dokonalým scénářem Fráni | výlet odboru na Českobudějovicko | 08. - 13. 09. 2003 | Josef Baudyš |
| V čarokrásných kulisách Českého ráje v dokonalé režii vedoucích | výlet odboru do Prachovských skal a Českého ráje | 28. 09. 2003 | |
| Jedna z posledních nedělí babího léta | výlet odboru na Novopacko | 12. 10. 2003 | Hana Douchová |
| Čížkovými kameny křízem krážem | účast odboru na pochodu Pojďte s námi | 25. 10. 2003 | Josef Baudyš |
| Česká medovina pod Kravím vrchem | tajný výlet odboru | 28. 12. 2003 | Jarmila Chudobová, Karel Hák |
Zájezd do Poličky a Žďárských vrchů /06. 07. 2003/ aneb Šťastný nápad
Ačkoliv pro tuto činnost nejsem určitě tím pravým, k vedení autobusového výletu do Žďárských vrchů a Poličky jsem se rozhodl ze dvou důvodů: 1/ měl jsem k této lokalitě nejblíže, protože jsem se zde zúčastnil ve dnech 15. a 17. 11. 2002 zdařilé akce.Za posledním puchýřem, 2/ pokud se opravdu odstěhuje pravidelný organizátor zájezdů Fráňa, budeme se muset o tuto činnost podělit my zbylí. S blížícím se datem akce jsem si však stále více uvědomoval, že k zorganizování zájezdu s poznatky z "Puchýře" nevystačím. Nakonec jsem dostal šťastný nápad: Na schůzích Sboru zástupců oblasti i na "Puchýři" jsem poznal předsedu oblasti Svitavsko a manažere "Puchýře" Jirku Anderleho. Oslovil jsem ho dopisem, on mou žádost o pomoc akceptoval, doporučil mi podle mého námětu vhodnou trasu a dokonce přislíbil stát se v den D - v neděli 06. července - naším průvodcem.
Protože náš "dvorní" řidič pan Záplata je tradičně naprosto spolehlivý, vyjeli jsme v neděli z Trutnova přesně v 06 hod. v počtu 28. Ve vzdálenost 9 km od Poličky, kde jsme se octli dík spolehlivé jízdě řidiče už v půl osmé, jsem byl vděčný krátké občerstvovací a uvolňovací zastávce, mé setkání s Jirkou bylo dohodnuto až na čtvrt na devět. Domluvené místo srazu na parkovišti před sokolovnou jsem identifikoval před zbytečným odbočením na nádraží doslova v poslední vteřině. Do smluveného času setkání zbývalo deset minut, jež jsem se snažil vyplnit pozváním přítomných na DEP Za oblastními odznaky v Podkrkonoší a informací o posledním čísle Zpravodaje. Ve svém proslovu jsem zadrhával více než obvykle, neboť jsem v duchu zaháněl představu, co by se stalo, kdyby Jirkovi vyšší moc zabránila přijít.
Jirka se ovšem dostavil skoro na vteřinu přesně i se svou manželkou a od tohoto okamžiku jsem nabyl pocitu, že jsem pasivním účastníkem vynikajícího tuzemského zájezdu perfektně připraveného špičkovou cestovní kanceláří. Jirka zavelel vyjet směrem na Jimramov a odtud na silniční rozcestí nad obcí Javorek před Krásným a Borovnicí. Cestou nás samozřejmě výstižněji než já v úvodu zájezdu seznámil se zdejší lokalitou.
Z rozcestí jsem vyrazili již pěšky kousek po silnici k samotě U Benešů a odtud neznačenou lesní cestou, na které jsme navázali na cestu modře značenou. V té době se zdálo, že je zažehnána hrozba deštivého počasí, bylo sice zataženo, na odkrytých místech větrno, ale déšť nehrozil. Po několika kilometrech jsme dospěli k cíli našeho dopoledního putování - k Prosičce- rulovému skalnímu útvaru pnoucímu se v nadmořské výši 739 metrů. Nahoru se musí vylézt asi 10 metrů na jakýsi předvrchol, následuje sedlo a potom výšvih asi pět metrů, na jehož vrcholu se nachází vyhlídkové místo s křížem. Podstatná část naší výpravy sem vylezla a byla spokojena s relativně slušnými výhledy, byť omezenými mraky, já jsem nebyl toho dne příznivě pro ty účely naladěn, takže jsem se spokojil s několika obrázky vrcholu ze zmíněného sedla.
Prosička od paty skály. Foto: L. Šlosar
Prosička od sedélka pod vrcholem. Foto: L. Šlosar
Nenáročné putování v délce necelých deset kilometrů jsme završili sestupem do Jimramova s nepřehlédnutelným mohutným původně gotickým kostelem Narození Panny Marie. Tady byla otevřena výstavní síň s hezkými a srozumitelnými krajinkami malíře Vlado Buriana, ale Jirka měl v dané situaci zajímavější myšlenku. Vyjeli jsme znovu autobusem z Jimramova přes Lačnov do nekonečně dlouhé obce Telecí a na jejím vzdálenějším konci jsme zastavili u mostku poblíž usedlosti. Vedle ní nacházela se vysoká, ve své koruně členitá a ve spodní části vykotlaná lípa, věku asi 700 let - Lukásova lípa. Vývěska na stěně domu osvětlovala původ jejího přízviska "zpívající lípa". Kdysi tu v dutině lípy nahluchlý stařeček Jiroušek, vyznání českobratrského, tudíž předurčený k pronásledovaní, přepisoval žalmy, a přitom si prozpěvoval, neznaje pro nahluchlost míru. Jak se to v Čechách dost nosí, byl proto prozrazen, ale nezvykle akustické poměry v lípě ho před pronásledovateli zachránily. Na vývěsce mě zaujal i sled majitelů usedlosti od roku 1554. Poté popojeli jsme nad Telecí a z křižovatky jsme vyšli lehkým stoupáním na Lucký vrch, mně osobně známý z "Puchýře", s pohledy na Poličsko.
novogotický kostel sv. Jakuba je vpravdě dominantou Poličky, je vidět odevšad. Foto: L. Šlosar
Čas po půl jedné byl pro nás povelem pro nasednutí do autobusu a odjezd do restaurace Motorest v Poličce, kde nám Jirka zajistil nerušený oběd v salonku. Tento časový úsek našeho zájezdu vzbudil určité diskuse, protože tři dostupné chody nám byly servírovány nikoliv souběžně, ale s časovým odstupem po sobě, takže na poslední účastníky objednávající si mexickou směs se dostalo, až když první část již pozřela vepřový řízek, čímž se mi výprava trochu rozutekla. Nadán více pozitivním pohledem hodnotím spíše kladně vlídnou obsluhu, výbornou kvalitu jídla a komorní prostředí. Já jsem využil oběda k sondování zkušenosti Jirky z činnosti jeho mateřského odboru, jenž v 10-tisícové Poličce má 130 členů včetně střední a mladé generace a má se čile k světu /výlety, zájezdy, pochody, lyžařské akce/. Velmi rád jsem ho za odbor pozval na oběd a předal mu knihu Trutnov - Toulky minulostí, kalendáře turistických akcí Královéhradeckého kraje a pochlubil se několika staršími čísly Zpravodaji.
Ti nejvěrnější opustili s Jirkou a se mnou Motorest v půl třetí, prošli si krásné čtvercové náměstí s barokní radnicí a morovým sloupem a část města podél hradeb, jež se tu zachovaly po většině obvodu tehdejšího středověkého města, a poté ve tři vystoupali na věž novogotického kostela svatého Jakuba. Její zajímavost nespočívá jen ve výhledech na město a na Žďárské vrchy, ale také v tom, že na úrovni ochozu je světnička, ve které žil co dítě nejznámější zdejší rodák - hudební skladatel Bohuslav Martinů. Jeho tatínek Ferdinand zde zastával funkci pověžného, jehož úkolem bylo monitorovat, zda v dohledu nehoří, obyvatelé městečka si ještě dobře pamatovali zhoubný požár z roku 1845 a mnozí četli o požáru z roku 1613. Ve stísněném prostoru žila tu pětičlenná rodina, jež si vodu vytahovala rumpálem a sociální zařízení měla o "patro" níže.
novogotický kostel sv. Jakuba je vpravdě dominantou Poličky, je vidět odevšad. Foto: L. Šlosar
jedna ze dvou pískovcových kašen z roku 1727 na náměstí v Poličce. Foto: L. Šlosar
z věže kostela sv. Jakuba je báječný pohled na celé město, není divu, že zády k autoru snímku ve věži byl "služební byt" otce skladatele Martinů, jenž ve funkci pověžného "monitoroval", zda v městečku nehoří. Foto: L. Šlosar
S rodem Bohuslava Martinů jsme se symbolicky rozloučili u jeho hrobky na nedalekém hřbitově u kostela svatého Michala, a na rozloučenou jsme absolvovali s Jirkou ještě jednu kratší procházku kol městských hradeb v části, kde se u jejich úpatí krčily stylové krámky, a přesně v 16 hodin došli k Motorestu, rozloučili se s půvabným městem i Jirkou a pod vedením spolehlivého řidiče pana Záplaty v pohodě dojeli v 18 hodin do Trutnova.
rodinná hrobka rodu skladatele Bohuslava Martinů. Foto: L. Šlosar
fortifikace města Poličky je skloubena na některých místech s obytnými domky a krámky, před nimiž bylo radost se nechat vyfotografovat. Foto: neznámý kolemjdoucí
Neskromně tvrdím, že zájezd se vydařil, byť moje zásluha spočívá jen v nalezení toho nejsprávnějšího člověka - Jirky Anderleho, obětavého funkcionáře KČT a opravdového patriota a milovníka sympatického města Poličky a uklidňujícího hornatého kraje Žďárských vrchů. Díky mu za velkou pomoc, všem účastníkům zájezdu pak za skvělou součinnost!
Luděk Šlosar
Výlet odboru KČT Lokomotiva Trutnov na Mlázovický chlum /31. 08. 2003/ aneb Víte, kde je Konecchlumí?
My už to po včerejším výletě víme. Bylo nás tentokrát 17 a jeden pejsek, co jsme si v neděli ráno 31. 8. přivstali a po dvouapůlhodinové cesti vlakem s přestupem v Ostroměři dojeli do stanice Kovač na trati Hradec Králové - Jičín.
Po zelené turistické značce jsme prošli obcí Kovae do pěkné obce Konecchlumí. Na jejím konci za posledním. domem při rušné silnici na Jičín odbočila cesta do nedaleké Kamenice. Zde jsme si alespoň zvenčí prohlédli bývalý ranně barokní valdštejnský zámek z roku 1639 /za socialismu rekreační středisko ZPA Trutnov nyní soukromý majetek/, dnes už z velké části moderně zrenovovaný.
Obešli jsme jeho rozlehlý pozemek a vrátili se po neznačené cestě zpět do Konecchlumí přímo ke kostelu. svatých Petra a Pavla. Ten stojí na mírném kopečku, odkud se naskytly krásné rozhledy do okolí. Měli jsme štěstí, kostel byl otevřený, takže jsme si mohli prohlédnout jeho interiér, jemuž vévodí 14 obrazů křížové cesty, které pro kostel namaloval malíř Vladimír Komárek, a vyslechnout si výklad místní kastelánky.
Hned nad kostelem se tyčí mohyla Viléma Konecchlumského, popraveného roku 1621 na Staromistském náměstí v Praze spolu s dalšími 25-ti českými pány. Na vrcholu mohyly sedí socha mohutného lva. Zde jsme zapózovali našemu fotografovi Pepíkovi a po svačině a krátkém odpočinku se vydali do mírného kopce na další pouť po hřebeni na 4,5 km vzdálený vrch Maxinec. Odtud nám do cíle - Ostroměře zbývalo ještě 5 km.
Šlo se nám pěkně po cestě, lemované krásnými smíšenými lesy, kde zvlášť vynikaly staré borovice a spousta borůvčího. Naši pozornost upoutal mohutný prastarý buk, na jehož ceduli jsme četli nápis "Hrozný". Zde si prý kdysi v den výplaty počkal myslivec na kameníka, kterého okradl a zabil. Míjeli jsme Bobří a Vlčí rokli, poblíž Ostroměře pak valy slovanského hradiště z 9.století. Kolem střelnice jsme pomalu sešli do města.
Naše parta se rozdělila na několik skupin.. Někdo skončil v restauraci U Maxe na hlavní ulici, jiný dal přednost bufetu nebo cukrárně U Volejníků. Nakonec jsme se všichni spokojeni a napapáni sešli těsně před deštěm na zdejším nádraží, odkud ve 14,40 hod. odjeli vlakem domů.
Hana Douchová
Výlet odboru KČT Lokomotiva Trutnov na Budějovicko /08. - 13. 09. 2003/ aneb Pod dokonalým scénářem Fráni
Z Trutnova odjelo v pondělí 08. 09. 7 žen a 1 muž expresem Krakonoš přes Prahu do Českých Budějovic. Při přestupu v Praze vlak ujel, a tak byla osvěžující káva. V Českých Budějovicích jsme se ubytovali v ubytovně ČD těsně vedle autobusového i vlakového nádraží, takže na vlak jsme to neměli daleko. Projednali jsme putování příštího dne.
09. 09. úterý - z ČESKÝCH BUDĚJOVIC jsme jeli do HOLUBOVA, odtud pěšky do KRÁSETÍNA cca 3 km a lanovkou na KLEŤ. Je to snad nejdelší lanovka v ČR v délce 1.792 m s převýšením 383 m do výšky 1.074 m n. m. Okolo 10. hodiny vysvitlo sluníčko, a tak jsme posvačili a po značce namířili do ČESKÉHO KRUMLOVA. Cestou byly švestky, někteří nedočkavci se naprali, ale jinak se nic nestalo. Do Českého Krumlova jsme ušli 8 km, následovala prohlídka města a následně zámku a hradu. Pro časovou rezervu jsme se rozhodli jít až do KÁJOVA dalších 5 km a odjet vlakem v 17,32 hod. do ČESKÝCH BUDĚJOVIC. Celkem jsme urazili 19 km.
10. 09. středa - v 07,55 hod. jeli jsme z ČESKÝCH BUDĚJOVIC do LOUČNICE /u Lipna/ s přestupem v RYBNÍKU. Zde dámy dostaly chuť na kávu, a tak hned zakotvily v cukrárně. Z LOUČNICE jsme šli souběžně s Vltavou a železniční tratí okolo ČERTOVY STĚNY. Je to nádherná podívaná na divokou přírodu. Dále jsme pokračovali až do VYŠŠÍHO BRODU. V hostinci U hastrmana jsme dobře poobědvali a následovala prohlídka kláštera, poštovního muzea a města. Ze zastávky Vyšší Brod - klášter jsme odjeli v 16,16 hod. do ČESKÝCH BUDĚJOVIC. Celkem jsme urazili 13 km.
11. 09. čtvrtek - Z Českých Budějovic jsme ujeli v 07,09 hod. do NOVÝCH HRADŮ. Stanice je 5 km od města, autobus nejel, takže jsme šli pěšky, těsně před městem začalo slabě pršet, následovala prohlídka města, hlavně zámecké zahrady a hlavně opraveného hradu. Autobus na nádraží jel až za jeden a půl hodiny, a tak jsme šli opět pěšky, ale těsně před nádražím nás zastihla dešťová kalamita a značně jsme promokli. Následovala jízda vlakem do JESTŘEBIC a odtud jsme po jednom kilometru přišli k památníku Jana Žižky, prošli naučnou stezku a po prohlídce muzea jsme pochodovali /nepršelo/ do BOROVAN. Na okraji městečka je soukromý skanzen a opevnění hranic z doby železné opony. Následovala prohlídka zahrady zámku, který není zatím opraven, ale klášter se stkví novou úpravou. Do ČESKÝCH BUDĚJOVIC jsme odjeli vlakem v 17,52 hod. Celkem jsme ušli 16 km.
12. 09. pátek - Odjezd do HLUBOKÉ NAD VLTAVOU byl v 07,20 hod. a po modré jsme putovali mezi rybníky Velký Zvolenov a Naděje dubovou alejí do města. Cestou jsme potkali místní občanku se psem a ta nám vyprávěla o loňské povodni. V rodinném domku měli vodu až nad okna, dnes je domek již opraven, ale stále je to znát. Došli jsme na zámek a v 09,30 hod. byla prohlídka v ceně 40 Kč pro seniory. Bylo nás celkem cca 15, a tak prohlídka i výklad nebyly rušeny. Po ukončení jsme navštívili park okolo zámku a po občerstvení jsme šli na zámek OHRADA okolo rybníků Munický a Podradský. Následoval návrat do města, přechod Vltavy do tzv. ZÁMOSTÍ, kde je druhá stanice ČD /trať Tábor - České Budějovice/ a odtud odjezd vlakem ve 14,36 hod. do ubytovny. Celkem jsem urazili 15 km.
Po zaplacení ubytování byl rozchod a každý si individuálně prošel ještě ČESKÉ BUDĚJOVICE, dle toho, co ho zajímalo. Večer jsme zájezd vyhodnotili jako zdařilý. František vypracoval velmi dobře celé trasy jednotlivých dnů k poznání našich památek a krás krajiny jižních Čech a putovníci mu za to vyjadřují vřelé díky.
V sobotu 13. 09. jsme odcestovali domů rychlíkem v 07,28 hod., v Praze jsme přestoupili na rychlík do Jaroměře - samozřejmě v Hradci Králové s výlukou. Celkem jsme našlapali každý z nás sice jen 63 km a skupina jako celek 495 km, ale poznání Českobudějovicka je a zůstane nezapomenutelné. Díky.
Josef Baudyš
V čarokrásných kulisách Českého ráje v dokonalé režii vedoucích /28. 09. 2003/ aneb Výlet odboru do Prachovských skal a Českého ráje
Zprvu se nad zájezdem odboru do Českého ráje vznášel Damoklův meč. Vábnička v podobě pozvánky se objevila na vývěsce v dostatečném předstihu, ale ještě před schůzí výboru odboru 17. 09. bylo přihlášeno toliko 12 účastníků!!. V zápise se proto objevuje v bodě 2 Nejbližší akce odborů v části Plánované toto usnesení odboru: 28. 09. autobusový zájezd do Prachovských skal. vedoucí J. Baudyš a J. Kobrle provedou 18. 08. průzkumnou výpravu, uvažují o dvou výběrech okruhů - první přímo v Prachovských skalách, druhý v Českém ráji. Minimální hranice účastníků dohodnuta na 25, uzávěrka bude ve středu 24. 09. J. Baudyš objedná 19. 09.autobus. Odsouhlasena úhrada cestovného na průzkumnou výpravu. Tolik zápis. Hranice 25 účastníků byla překonána teprve v pondělí 22. 09., dva dni před uzávěrkou, nakonec se přihlásilo 43 účastníků bez vedoucího Pepíka z Trutnova a zájezd byl více než zachráněn!
V neděli úderem sedmé se sešli s výjimkou dvou nemocných všichni přihlášení a mohlo se vyjet pod bezpečným šoférováním dvorního řidiče našeho odboru pana Záplaty. Přes Novou Pakou a Jičín jsme se přesně za hodinu dostali do vsi Prachova - východiska turistických cest do Prachovských skal - části Českého ráje rozkládající se na severozápadním okraji České kotliny. Ještě než jsme se seskupili k našemu dopolednímu výboji, měli jsme možnost si prohlédnout dva nejbližší pomníky vážící se k prusko-rakouské válce roku 1866. Kolem skalního útvaru Branka prošli jsme poté k první vyhlídce s krkolomným názvem vyhlídla Pěveckého sboru Křížkovský, další pak byla Hlaholská vyhlídka, odtud jsem viděli kraj směrem severním, především na Tábor a Kozlov. Posléze jsme Císařskou chodbou prudce sestoupali po schodech úzkým údolíčkem vymezeným strmými skalními vrcholy, mezi nimiž čněla po levé straně Prachovská jehla, až jsme došli k Turistické chatě, kde byla krátká přestávka. Bylo kol půl desáté.
Tom z Buků slavil na výletě svůj debut v oddíle, zde na jedné z výhlídek v Prachovských skalách. Foto: L. Šlosar
pohled ze schodů v Císařské chodbě v Prachovských skalách. Foto: L. Šlosar
účastníci zájezdu vzhlížejí v Císařské chodbě na okolní strmí skály. Foto: L. Šlosar
Tady jsme zaplatili konečně vstupné ve výši 25 Kč a začali vychutnávat pocit rovnoprávných turistů. Poté jsme znovu vystoupali na hřeben, z něhož jsme před tím byli sešli, a na vyhlídce Českého ráje shlédli změť špičatých skal, evidentních horolezeckých cílů, což prozrazovaly vrcholové krabičky připomínající ovšem placatice nějakých ostrých nápojů. Jedna ze skal měla vzhled modlící se panenky Marie. To se již klubalo nádherné teplé počasí, takže účastníci zájezdu si pochvalovali, že je místy ovíval příjemný větřík, což v sice vyvýšených, leč lesy dokonale zakrytých partiích bylo dost zvláštní. Teprve při zevrubnějším pozorování účastníci zájezdu nahlédli, že stojatý vzduch víří stále pobíhající dva nejmladší účastníci pochodu Tom z Buků a Radim z Trutnova, kteří toho dne naběhali dvakrát více, než co my jsme nachodili.
další vyhlídka severním směrem, na níž špičatá skála připomíná trochu modlící se Madonu. Foto: L. Šlosar
Ze zmíněného hřebene sestoupali jsme na jeho jižní úbočí, abychom se shromáždili v půl jedenácté a postupně vystřídali při výstupu a pobytu na strmější skále s pohodlnými schody, slující Šikmá věž a vyhlídka na ní Vítkova, odkud se před námi rozprostřely výrazné pohledy pro změnu směrem jižním na Zebín, Jičín, Veliš a Loretu. Posléze jsme pokračovali zpět na onen hřeben kol pamětní desky na počest prvnímu předsedovi KČT Vojtovi Náprstkovi a jím pořádanému zájezdu do Prachovských skal v roce 1879. Ještě jednou jsme se podívali na vyhlídku Českého ráje a pílili jsme zpět k autobusu v Prachově.
Jana z Buků připravuje nejmladšího syna Toma na prvovýstup na Vítkovou vyhlídku na Šikmě věži. Foto: L. Šlosar
Ve dvanáct hodin dorazil náš autobus do Sobotky, rodiště básníků Václava Šolce a Fráni Šrámka, v jejíž útulné hospůdce jsme chutně poobědvali. Poté jsme se rozptýlili po náměstíčku, odkud jsme hleděli na nedaleký kostel sv. Máří Magdalény a přímo na náměstí jsme pobývali u mariánského sloupu z r. 1746 a novější kašny z r. 1847, jejíž ochoz byl vděčným cílem naší mládeže. Dík bystrému oku Jardy Kobrleho neunikla nám pod náměstím na jednom domku pamětní deska, jež hrdě do okolí hlásila, že tu v letech 1901 až 1902 pobýval další český velikán Jára Cimrman. Z oněch míst nejlépe byl patřen zámek Humprecht vypínající se nad městečkem, nabídku dobrého muže z Cimrmanova domku pořídit si snímek přímo ze dvorku jsem s dílem odmítl, už dosti jsme budili rozruch fotografováním pamětní desky.
Míša /vlevo/ a Jana z Buků při popolední siestě u mariánského sloupu na náměstí v Sobotce. Foto: L. Šlosar
Po třičtvrtě na dvě opustili jsme pohodové městečko a před čtvrt na tři vystoupili ve vsi Vesec, v níž jsme prošli kol několika podlouhlých roubených chalup architektury soboteckého typu a taky kol sochy sv. Starosty, jež je jedna ze tří svého typu v Čechách. Dal jsme pokračovali sevřeným zastíněným údolím Veseckým Plakánkem, kdy na jednom po levé straně shledal jsem pozůstatky díla lidských rukou - hladkou skálu a schůdky, po pravé pak skály vysoké a hladké tentokráte působením zřejmě přírody a posléze pak po obou stranách skály vodorovně vrásněné působením kdysi vod prehistorického moře.
roubená chalupa ve Vesci obklopená květinami - typický případ architektury soboteckého typu. Foto: L. Šlosar
neklamné stopy lidské činnosti ve Veseckém plakánku. Foto: L. Šlosar
romantické údolí Veseckého plakánku se zvrásněnými skalami. Foto: L. Šlosar
Na konci zabočili jsme doprava kol honosné chaty herce Josefa Dvořáka již rozevřenějším údolím slujícím Plakánek dle přízviska rodiny, jež tu kdys pálila dřevěné uhlí a vlivem častých pohledů do ohně měla oči jakoby uplakané. Vodní plocha a nepřehledná vegetace po pravé straně ustoupily později široké louce, na níž nám posléze zastínila výhled obrovská silueta jednoho z největších a nejzachovalejších hradů Kosti. Prošli jsme jeho nádvořím a poté na parkovišti kol třičtvrtě na čtyři shledali se šťastně s naším autobusem. Po půlhodinové přestávce vyjeli jsme okouzleni překrásnými zážitky, jež ještě více umocnilo krátké zastavení u torza Semtínské lípy, jehož mohutný druhdy kmen výšky 36 metrů a objemu 7 metrů sklátila v roce 2000 nemilosrdná vichřice. Poté dovezl nás pozorný řidič pan Záplata o půl šesté do Trutnova.
pískovcové útvary v Plakánku za rybníkem. Foto: L. Šlosar
sourozenci Míša a Tom z Buků s hradem Kost v pozadí, stejně tak ostatní děti, jež se zúčastňují zájezdu odboru, jsou naším nadějným dorostem. Foto: L. Šlosar
mohutné torzo Semtínské lípy s Humprechtem v pozadí. Foto: L. Šlosar
Zájezd patřil nesporně mezi nejlepší, jaké kdy odbor pořádal, nejen dík zajímavým přírodním i historickým místům, ale především zásluhou dokonale promyšlené režie Pepíka Baudyše a Jardy Kobrleho, kteří si poctivě ve čtvrtek 18. září trasu prošli a přesně ji rozvrhli. Třešničkami na dortu byla účast dětí - obou nejmladších chlapců, o nichž byla již zmínka, dále Tomovy sestry Míši z Buků a čtyř dětí Radky ze Zelené louky, jíž samotné účast náhlé znemožnilo onemocnění. Jistě nám v některých z nich vyroste nadějný dorost, i v tom mají podobné zájezdy svůj smysl.
Luděk Šlosar
Výlet odboru KČT Lokomotiva Trutnov na Novopacko /12. 10. 2003/ aneb Jedna z posledních nedělí babího léta
Před 7. hodinou ranní kouknu z okna a nevěřím svým očím. Na nebi těžké se válejí černé mraky, sahající nízko nad zem. Říkám nahlas: "Svatý Petře, to není možné, včera tak krásně a dnes pravý opak, to nám nemůžeš udělat, vždyť jdeme na výlet". Asi mě slyšel, smiloval se a zařídil, že v 8 hodin už bylo nebe modré, slunce se smálo a jen sem tam byl nějaký bílý mráček.
Sešlo se nás dnes jen sedm, mezi babincem pouze jediný muž - Pepík. V 9 hodin jsme vystoupili z vyhřátého motoráčku do venkovního chladu na zastávce Horní Branná. Hned po několika metrech se Dana /měla právě narozeniny/ postarala o to, že nám po vypití štamprlete její becherovky bylo hned tepleji. Svorně jsme si přiťukli na zdar dnešního výletu a hlavně Daně popřáli pevného zdraví do dalšch mnoha našlapaných kilometrů.
Po rušné hlavní silnici, spojující Vrchlabí s Novou Pakou, jsme prošli obcí Dolní Branná. V místě zvaném Bakov jsme odbočili do lesa, kde jsme při cestě sebrali i pár podhříbků. Les vystřídaly pěkně pokosené louky a brzy se před námi za kopcem vynořila špička kostela v Zálesní Lhotě. Po červené značce jsme prošli obcí kolem domu, kde se před 80ti lety narodil hudební skladatel Jiří Šlitr /na domě má desku s nápisem/. Odtud jsme pomalu stoupali na kopec Stráž /na mapě Strážník/. Cestou ženské, ale i Pepík stále klevetí, nekoukám po značkách a hned je tady menší "kufřík" /kufrování = bloudění= nesprávný směr původně vytčené trasy/. Mrzelo mé to, ale chyba se celkem snadno napravila, opět jsme na správné cestě a po chvíli na vrcholu jmenovaného kopce. Dík velmi dobré viditelnosti jsou odtud překrásné výhledy, např. na Zvičinu, Kumburk, Tábor, Kozákov, v ohromné dálce Ještěd, nejblíže již mírně zasněžené Krkonoše. Pod námi se vine dlouhá obec Studenec, kam se obrací naše kroky s vidinou dobrého oběda v restauraci "U Višňáků". Tam jsme dorazili těsně před l3. hodinou, poobědvali a nestačili se divit, když nám k polednímu menu /dva druhy za 65,- nebo 75,- Kč/ vedle výborné bramboračky a stejně dobrého hlavního jídla donesli ještě kávu a moučník, což bylo obsaženo v ceně hlavního menu.
Do cíle našeho pochodu zbývaly ještě 3 km, do odjezdu vlaku z Levínské Olešnice něco přes půl hodiny. Trochu jsme přidali do kroku, a na nádražíčko dorazili přesto o chvilku později než vlak. Průvodčí nás viděla, jak supíme do kopečka k nádražní budově, a byla tak hodná, že vlak chvilku pozdržela a na nás počkala.
V 16,50 jsme byli v Trutnově s dobrým pocitem pěkně strávené neděle uprostřed krásně barevné podzimní přírody.
Hana Douchová
Účast odboru KČT Lokomotiva Trutnov na pochodu Pojďte s námi /25. 10. 2003/ aneb Čížkovými kameny křížem krážem
Skupina našich turistů 12 žen a 2 muži jela autobusem z Trutnova do Bohuslavic nad Úpou na tamnější pochod Čížkovými kameny. Při prezentaci jsme obdrželi popis tras jednotlivých pochodů, a to 7, 15, 25 a 35 km společně s perníčkem při startovném 15 km. Některé turistky si předem daly kávu za 8 Kč, dobrou do velké sklenice.
Potom jsme vyšplhali přes koleje po modré cestě na Panskou cestu. Zde jsme odbočili vlevo a došli až na severní Čížkovy kameny k jeskyňce /4 km/. Po žluté jsme pokračovali k osadě Sedmidomí /6 km/ a zabočili vlevo na Kamenec, kde je krásný výhled na Markoušovice.
Cesou za chodu posvačíme a v dáli spatřujeme krásně ojíněný les. Přicházíme na zadní Čížkovy kameny /9 km/ a odtud přejdeme na vrchol Čížkových kamenů, odbočíme a míjíme lesní chaloupku a při stoupání i několik ohraničení mravenšť, které jsou již zazimovány. Přicházíme na jižní Čížkovy kameny, kde jsou vysoké strmé skály, je vidět Trutnov i silo v Poříčí, ale silný studený vítr nás nenechává dlouho zírat dolů do údolí, a tak pomalu scházíme zpět do Bohuslavic.
Překročili jsme železnici a v cíli pochodu jsme odbrželi pamětní listy. Je zde příjemné teplo a máme 30 minut do odjezdu vlaku, usedáme při černé kávě a společně jdeme zpět do vrchu k železniční zastávce. Odjíždíme ve 13,38 hodin do Trutnova, nastává loučení a již se těšíme na další naplánovaný a oznámený pochod "Provětrání" dne 09. 11. 2003 v 9,00 hod. od ČD, jak je uvedeno na nástěnce.
Počasí nám přálo, byl to pěkný pochod, kdy jsme prochodili a poznávali krásy Čížkových kamenů.
Josef Baudyš
Tajný výlet odboru /28. 12. 2003/ aneb Česká medovina pod Kravím vrchem
Již se stalo tradicí našeho KČT, odboru TJ Lokomotiva Trutnov, že konec roku završíme "tajuplně". Nebylo tomu jinak ani na závěr roku 2003. V neděli 28. 12. 2003 v 9.15 hodin jsme se sešli na nádraží ČD, abychom si koupili jízdenku do stanice Mladé Buky. Tady nás přivítali organizátoři této akce. Při sčítání účastníků nám vyšlo číslo 36! Účast nás mile překvapila, a tak jsme vyrazili na trasu pochodu směrem na Bystřici. Na rozcestí jsme uhnuli vlevo na Sejfy. Cesta byla kluzká, a tak jsme nepospíchali. V restauraci u koupaliště v Sejfech a v hotelu Pod Pralesem jsme konstatovali, že pro stravování v těchto zařízeních bychom museli požádat o zvýšení důchodů, nebo požádat o sociální podporu, neboť' ceny obědů byly vesměs nad 100,- Kč. Ani vedoucí těchto podniků se k nám nechovali vstřícně při předchozích jednáních.
Pomalým stoupáním krásnou přírodou jsme po jedenácté hodině dorazili na rozcestí pod Kravím Vrchem. Zde jsme posvačili, posílili jsme se pravou českou medovinou. Náš dvorní fotograf Pepa pořídil společnou skupinovou fotografii. Další pochod byl nasměrován do Svobody nad Úpou. V restauraci Jitřenka jsme měli dohodnuto občerstvení a oběd. Přes nepředvídané provozní potíže dělal pan vedoucí Sychra vše proto, aby nás uspokojil, i když se mu to ve všech případech nepodařilo. Za zvuku reprodukované lidové hudby jsme poobědvali a potom odešli na vlakové nádraží ve Svobodě a vydali se na zpáteční cestu.
na rozcestí pod Kravím vrchem se účastníci zastavili ke kratší přestávce..... Foto: L. Šlosar
........posléze se semkli dohromady pro skupinovou fotografii ..... Foto: L. Šlosar
...... nato se rozptýlili do malých hloučků ..... Foto: L. Šlosar
.... aby se na konci zastávky semkli načas při přípitku českou medovinou.... Foto: L. Šlosar
Na trutnovském nádraží jsme si popřáli to "NEJ" ... do roku 2004 a v pohodě jsme se rozešli do svých domovů.
K TAJNÉMU VÝLETU 2003 SE JISTĚ VŠICHNI RÁDI VRÁTÍ PRIJEMNOU VZPOMÍNKOU ! ! !
Jarmila Chudobová, Karel Hák