24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
| název reportáže | název akce | datum | autor |
| Tajnosti odboru | tajný výlet odboru | 28. 12. 2001 | Luděk Šlosar |
Tajný výlet odboru /28. 12. 2001/ aneb Tajnosti odboru
Od roku 1991 - s výjimkou loňského roku, kdy mi nebylo dobře - dodržuji pravidelně poslední den kalendářního roku zvyk zúčastňovat se Silvestrovského pochodu v Dobrušce. Do roku 1995 jsem tu chodil "pětatřicítku", což znamenalo při poctivém absolvování trasy na obtížném terénu značné fyzické zatížení, později jsem chodil trasy těsně nad 25 km, abych si pochod vychutnal ve větší pohodě. Svůj podíl na této změně mělo horšící se spojení - v poslední době konečné spoje z Dobrušky na Silvestra odjíždějí již po půl druhé a letos nebylo poprvé možno se do Dobrušky dostat na sedmou hodinu, buď bych musel přijet na start /který byl od půl osmé do půl deváté/ těsně po šesté anebo těsně po osmé, kteroužto alternativu jsem si přirozeně vybral. Ještě s přihlédnutím k obtížnějšímu terénu vyvolanému velkou sněhovou kalamitou, odhodlal jsem se k řešení, které v zásadě zavrhuji, protože mě připravuji o klasickou atmosféru pochodu - na regulérní trase pokecat s jinými účastníky, přijít do cíle, teprve v něm dostat diplom, pokecat s pořadateli při občerstvení apod. Jenže teď jsem byl v situaci, že jsem měl na trasu 26 km pět hodin, takže jsem se - jako to dělá velká část účastníků - s pořadateli dohodl, že se samozřejmě přihlásím, převezmu však diplom dokonce bianko předem a svou trasu 26 km si ujdu poctivě do předem vytčeného cíle, který je bezpečně na železniční trati co nejblíže Trutnova.
Tím cílem, který jsem si vybral a který měl být a také byl na konci mého plánovaného putování výhradně po silnicích, bylo nádraží ČD Červený Kostelec, to jest prakticky část tohoto města Lhota u Červeného Kostelce. Jak jsem se později přesvědčil, ušel jsem nějaký kilometřík navíc. Protože jsem musel do místa určení dojít až těsně po 15. hodině, zdržel jsem se chvíli na poště vypsáním pohledu, v blízké prodejně nápojů jsem vypil jedno lahvové pivo, abych na trase netrpěl žízní, a těsně po třičtvrtě na devět vyrazil s odhodláním poctivě splnit svůj záměr.
Protože jsem měl dle mapy projít částí Dobrušky zvanou Pulice, neomylně bez optání jsem se vydal z hlavní ulice v Dobrušce Pulickou ulicí a pozdějším dotazem se přesvědčil, že jdu dobře. Terén byl ještě v Dobrušce pokrytý prosoleným sněhem, takže se mi v něm nešlo příliš dobře, pořád jsem se bořil. Jak se ukázalo, všechny druhy následujících terénů byly mnohem lepší. Za Pulicemi jsem chvíli zaváhal, ale podle mapy se přesvědčil, že musím jít skutečně nikoliv po silničce ke hřbitovu, ale po přece jen širší silnici doleva. Přesně za hodinu jsem se zjistil, že obec na obzoru za nevýrazné viditelnosti, jež mě zaujala několika věžemi dvou kostelů - gotického s "příslušenstvími" a evangelického, jsou skutečně Bohuslavice, na silničním ukazateli bez dalšího označení, ale na rozdíl od těch "našich" nad Úpou někdy zvané nad Metují, i když od této řeky jsou dosti vzdáleny. Na návsi mě zaujala pozlacená socha Panny Marie. Když jsem po další půlhodině prošel následující obec - shodou okolností jiného jmenovce jiné obce v našem kraji - Slavětín opět nad Metují, měl jsem pocit, že jsem přišel do jiného kraje.
renesanční radnice na náměstí v Dobrušce. Na fotografii nejsou kazy, nýbrž ozdoby, připomínka nedávných Vánoc. Foto: L. Šlosar
socha P. Marie z r. 1746 v Bohuslavicích nad Metují. Foto: L. Šlosar
Do té doby byla silnice sice prohrnutá, ale pokrytá malou vrstvou sněhu, po kterém se však šlo dobře. Počasí bylo poměrně nevlídné, pod zataženou oblohou drobně sněžilo a zleva mě mrazil nepříjemný, i když nepříliš silný vítr. Ještě ve Slavětíně jsem sešel do jakéhosi dolíku, kde už nebylo po větru ani památky, obloha se začala protrhávat /přitom jsem z telefonátů zjistil, že na Novopacku a Trutnovsku je jasná obloha/, a poté co jsem ještě v obci navázal na silnici z Hradce Králové, šel jsem po vozovce prohrnuté až na asfaltový povrch, z něhož mi do děravých bot zatékaly jen roztálé zbytky sněhu. Protože je u nás už paušálním zvykem brát si automaticky na mušku vedle byrokratických úředníků i silničáře, musím se jich co nejrozhodněji zastat, jen ve Slavětíně jsem potkal dvojí jejich techniku v plné práci a silnice po celou dobu mého putování podle toho vypadaly, byly bez problémů průchodné. Díky jim všem, kteří pracovali i v posledním dni roku 2001!!
Díval jsem se na okolní poměrně vodorovné, na zdejší poměry určitě nezvykle zasněžené plochy a říkal jsem si, jak by se mi tu jako lyžaři nemilujícímu prudké sjezdy skvěle lyžovalo, kdyby byla prošlápnutá stopa. Skutečně jsem na kraji Slavětína jednoho lyžaře spatřil, a za obcí jsem po překročení Metuje sledoval po pravé straně jednu lyžařskou stopu na mírném stoupání až do vesnice Městec. Za Městcem jsem odbočil doleva a hned zase doprava a později procházel rozsáhlou zástavbou městečka Velké Jesenice, na jejímž kraji pro změnu z kopečka lyžovaly děti. Za obcí jsem přešel železniční přejezd tratě Jaroměř - Trutnov, to bylo zrovna půl dvanácté, a před polednem jsem přibyl do míst mně důvěrně známých - na náměstí v České Skalici. Podle očekávání tu byly všechny osvěžovny zavřeny, já osobně jsem trochu zazmatkoval a vydal se nelogicky přes Malou Skalici směrem k Babiččinu údolí. Včas jsem situaci vyhodnotil, přešel jsem doprava hned první most přes Úpu, vynořil se opět u Barunčiny školy a šel již správným směrem na kraj města směrem na Náchod, kde jsem odbočil doleva a kolem vojenského hřbitova postaveného padlým z války roku 1866 došel po půl druhé do Zliče. Tady jsem se dočkal milého překvapení, restaurace Barunka byla otevřena! Dal jsem si tu chutnou a hustou dršťkovou polévku - druhou na turistické akci v průběhu tří dnů, rohlík a pivo. Přestože jsem měl menší problémy s jejich pozřením, mám bolavý zub, který nepříjemně pociťuji při změnách venkovní teploty, spokojeně jsem tu poseděl dvacet minut. Ani celková cena 31,50 Kč se mi nezdála vysoká.
muzeum Boženy Němcové v České Skalici. Foto: L. Šlosar
malá fara u kostela v České Skalici. Foto: L. Šlosar
kostel Nanebevzetí P. Marie v České Skalici. Foto: L. Šlosar
Po několika metrech spokojeného putování dál jsem před sebou spatřil vyvýšené panorama obce Žernova, který proslavili Viktorka a Černý myslivec zásluhou Boženy Němcové. Pokračoval jsem pak po druhém úseku, známém mně z "padesátky" pochodu Babička, až do Červené Hory. Po absolvování pravotočivé zatáčky jsem pro změnu až do Stolína procházel silniční úsek důvěrně mně známý z konce nočního okruhu Červenokostelecké stovky. Tuto poněkud nudnou část mého putování jsem si prodloužil až za Stolín, kde jsem si trochu zkomplikoval závěrečný úsek - k železniční trati jsem začal sestupovat už před továrnou Elitex. Svou chybu jsem včas prohlédl, vrátil jsem se na silnici vedoucí směrem na Rtyni a doprava odbočil teprve za zmíněnou továrnou, přešel železniční přejezd a po několik metrech doleva dospěl k nádraží v Červeném Kostelci - skoro na minutu přesně po šesti hodinách téměř nepřerušované usilovné chůze.
Také zde se mi dostalo nečekané, ale zasloužené odměny, hospoda proti nádraží byla rovněž otevřena, já jsem si tu dal jedno pivo a mou spokojenost nenarušil ani fakt, že tu hospodský tradičně zapřel razítko, takže jsem nápravu zjednal až na nádraží. Vlak, který měl odjet v 15,23 hodin, měl na současné sněhové poměry jen malé zpoždění, takže jsem - přece jen poněkud prokřehlý s mokrými ponožkami v děravých, jinak dobrých botách - zanedlouho vděčně přijal teplou vytopenou náruč jednoho z jeho vozů a vzrůstající dobrý pocit z posledního turistického roku prožitého dle mých představ umocnil posledním dlouhým hltem ferneta ze své placatice, kterou mi pro ten účel doručil před týdnem Ježíšek.
Když jsem odjížděl předtím brzy ráno po půl šesté ze Zelené louky na start, přistihoval jsem se při myšlence, že letos kvůli špatným časovým dimenzím v místě konání Silvestrovského pochodu, jedu na tuto akci naposledy. Myslím, že u tradice tohoto pochodu zůstanu. Je ale možné, že - i když tento zvyk nechci rozšiřovat na jiné akce s výjimkou "Zmrzlého Čepelky" v Malých Svatoňovicích, protože chci atmosféru turistických akcí vychutnávat až do samého dna - založím tradici každoročních putování z Dobrušky do Červeného Kostelce poslední den v kalendářním roce, bude-li mi dáno i dále ve zdraví putovat krásnou českou krajinou. Připojí-li se ke mě někdy některý z mých duchovně blízkých turistických přátel, budu tomu jen velmi rád.
Luděk Šlosar
