24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Jarní provětrání /23. 04. 2005/ aneb VYTOUŽENÝ NÁVRAT VE ZNAMENÍ BLEDULÍ
Pardubický maraton /02. 04. 2005/ aneb VŽDYŤ NEJDE PŘECE O ŽIVOT
Oblastní zahájení turistické sezony /26. 03. 2005/ aneb NAPOLEONOVO BLAHOŘEČENÍ BITVY U WATERLOO
Za brdským Fabiánem /05. 03. 2005/ aneb PŘENÁDHERNÉ "PLÁPOLÁNÍ" PŘES PLEŠIVEC
Plnění OTO Královédvorsko /26. 02. 2005/ aneb KRÁLOVÉDVORSKEM DO MILETÍNA NA VELKÉHO PANÁKA
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Jarní provětrání /23. 04. 2005/ aneb VytouŽený návrat ve znamení bledulí
Hell and damnation! Bylo to ke vzteku! Celou zimu jsem se poctivě připravoval na turistické pochody, chodil jsem i za té největší sloty, úspěšně jsem čelil nejakutnějším hrozbám nachlazení, abych posléze "padl za vlast" po prvním pochodu za krásného počasí v Pardubicích! Shodou okolností ode dne úmrtí předcházejícího papeže až téměř do inaugurace nového jsem kvůli pracovní neschopnosti přišel o jeden až dva pochody, o setkání absolventů hořovického gymnázia po 35 letech a o jednu trasu IVV a ze stejných důvodů jsem se dopředu omluvil i z účasti na celostátní konferenci v Pardubicích. Caramba! Bohudík na konci týdne se mé zdravotní poměry přec natolik zlepšily, že jsem se zúčastnil aspoň hvězdicového pochodu "Jarní provětrání" v okolí Trutnova s průchozím místem chatou Ozon v osadě Rýchory.
Nebyl jsem ještě zcela v optimální kondici, byl jsem stále otupělý kvůli plným čelním dutinám, měl jsem navíc rozkuchaná záda po operaci ucpaného mazového kanálku, taky kdovíproč lehce namožené pravé lýtko a lehký krevní výron na pod pravým loktem po odběru krve před týdnem, přece jsem se po dlouhé absenci na pochod strašně těšil a zároveň jsem měl z něho značný respekt, protože spoluúčast přislíbila a také splnila Jana z Buků. Znamenalo to totiž, že mě hnedle čeká chůze svižným tempem, ledaže bych byl brzdou, a to jsem opravdu nechtěl.
Po dvoutýdenní absenci jsem vyšel z domova rádoby rychle už před půl sedmou, přece jsem se na smluvené místo v Mladých Bukách těsně před čtvrt na osm opozdil, což bylo pro mě malým mementem. Nato jsme vyšli kol železniční zastávky a sportovního areálu směrem na Bystřici. Při přecházení Sejfského potoka spatřili jsme první záhony bledulí, jež pak doprovázely nás po většinu našeho snažení.
Blíže Bystřice dospěli jsme postupně k ústí silnice zvané Vojenské vedoucí na Rýchorskou boudu, hned nato na rozcestí, z něhož doprava vede cesta na Kalnou Vodu, doleva pak právě na řečenou boudu, my jsme se vybrali rovně a těsně na to mírně doprava lehkým stoupáním asfaltovou cestičkou slující Bednářova cesta. Nejprve se nám skrze průseky naskytlo několik výhledů na louky kol Babí a Obešlovky, později po nasměrování cesty doleva jsme se octli při pravém břehu Březového potoka orámovaného dalšími plantážemi bledulí po naší pravici a pod svahy Sklenařovického vrchu po naší levici. Slehlá zem po obou stranách cesty svědčila ještě o nedávné přítomnosti sněhu, pochybovače o tom dozajista přesvědčily jeho četné zbytky na zastíněných místech a několik velkých bílých kup dokonce na otevřených místech.
bledule v malebném zákoutí Březového potoka pod Bednářovou cestou. Foto: L. Šlosar
sólo pro bledule nad ohybem cesty přes Březový potok. Foto: L. Šlosar
Těsně po deváté došli jsme do bodu cesty překonávající Březový potok a zanedlouho doprovázeni nerušenými výhledy na Jestřebí a Vraní hory i vzdálenější Stolové hory doputovali jsme na úbočí Kamene, z něhož jsme se počali klesat doprava po červeně značené cestě. Nečinili jsme tak dlouho - na druhé zákrutě cesty - to jsme si zrovna libovali výhledy na Žacléř a jeho dominantu zámek - odbočili jsme po cyklostezce doleva. Hned za odbočkou uprostřed změti stromů po levé straně nalezla Jana pomník, jenž v roce 1897 ku slávě Boží zřídili manželé Josef a Františka Weberovi /tehdáž nebyly sponzorovány turnaje ve florbalu, nýbrž budování církevních objektů/. Posléze jsme procházeli místy, kde kdys bývala osada Vernéřov, po níž nacházeli jsme stopy v podobě rozlehlých rozvalin zarostlých již stromovím. Jedna z nich po naší levici bývala kostelem, na jiné pro změnu se rozkládající na volné louce po naší pravici si kdos postavil dům. Ještě před tím ve volné přírodě zalahodil našemu zraku trs žlutavých narcisek.
na konci 19. století se ve Vernéřově turnaje ve squashi nekonaly, takže když už se manželé Weberovi plácli přes kapsu, sponzorovali výstavbu pomníčku ke slávě Boží, jenž přečkal zánik osady. Foto: L. Šlosar
po Vernéřovu zbyly toliko rozvaliny zarůstající stromovím, jedna z nich byla dříve kostelem. Foto: L. Šlosar
trs narcisek je možno ve volné přírodě spatřovat vzácně, podobně jako grizzlyho - aspoň tady u nás. Foto: L. Šlosar
Sešli jsme k začátku silnice, jíž jsme se nechali svést do Prkenného Dolu. Zde u doleního konce lyžařského vleku obrátili jsme své kroky doleva na malou asfaltku při levém břehu Sněžného potoka po naší levici, jak jinak než s poli bledulí. Po několika metrech se k nám zprava připojila žlutě značená cesta ze Žacléře a za několik minut jsme předešli skupinku mladých lidí, kterou jsme předtím byli viděli v lese nad námi. Podle jejich vzhledu se zdálo, že to byli nějací zdravotně postižení, napovídala tomu i ta okolnost, že se jich ke mně hodně hlásilo a se mnou srdečně zdravilo.
V horské chatě Ozon nás již očekávali pořadatelé z KČT Žacléř s pěkným diplomem. Pobyli jsme tu dobrou hodinu, já jsem si dal s chutí ke dvěma pivům dršťkovou polévku, navíc jsem musel vypít i velkou část druhé skleničky ferneta. Po dlouhé přestávce jsem se tu viděl s mnoha známými turisty. Stal se mi tu malý trapas, když jsem se členky pořadatelského odboru Věry vyptával na jednoho dříve zemřelého skvělého turistu z tohoto odboru, přičemž jsem měl na mysli jeho žijícího kamaráda - také značkaře.
Z Ozonu jsme se vyšplhali prudším stoupáním k Bílému kříži, shora ještě chráněnému igelitem proti nepohodě. Při té příležitosti jsem musel obdivovat neomylné strojové tempo Jany, které to letos v kopcích šlape báječně. Poté jsme odkrytým terénem pokračovali přes samoty Vízov s dalším křížem v popředí utěšených výhledů na polskou krajinu a kol Rýchorského kříže, v jehož blízkosti až po rozcestí blíže Rýchorské boudy nás překvapila pásma souvislého ještě zmrzlého a nebořícího se sněhu. Nikoliv námaha při zdolávání poněkud obtížnějšího povrchu, nýbrž impozantní výhledy na Krkonoše, najmě na Sněžku pokrytou sněhem, zvyšovaly v oněch chvílích naši tepovou frekvenci.
jako vzdálené kulisy kříže ve Vízově Bůh - inspicient vystavěl krásné obrázky polské krajiny. Foto: L. Šlosar
blíže Rýchorského kříže začínalo pozvolna sněhové pásmo. Foto: L. Šlosar
zmlkněte, bezbožní tvorové, ve svých přízemních hovorech typu kdo s kým chodí, a ukloňte se královně Sněžce v hermelínovém kožichu. Foto: L. Šlosar
Na Rýchorské boudě, jejímž vchodem prošli jsme půl hodinu po čase poledním, probíhala akce KRNAP Den země, což bez bližších informací signalizoval plakát na chatě a spousty svrchních oděvů na věšácích v šatně vlevo, hostinská místnost však byla bohudík poloprázdná. Poseděli jsme tu půlhodinku, já opět při pivě, tentokráte lahvovém, stejně jako jindy jsem tu cítil v nejlepší pohodě, protože tu jako vždy mír a pokoj sálaly z každého kouta místnosti, mnohdy dokonce i prýštily. Protože jsme se nemohli nasytit předešlých výhledů na zasněžené Krkonoše, zastavili jsme se posléze na chvíli na blízké vyhlídce Kutné na základech bývalé boudy Maxovka.
Poté jsme volným tempem sestupovali po Vojenské cestě po pravém a později nad levým břehem Sejfského potoka opět s bledulemi posazenými do syté zeleně. Než jsme doputovali na známou nám cestu do Mladých Buků, navzájem jsme si pochválili rozhodnutí zvolit pro dnešek putování krajinou v těsném našem okolí - v mém případě kvůli zdravotnímu stavu, v případě Jany kvůli brzkému návratu domů k ne zcela zdravým dětem. Kladně jsme vyhodnotili jeho okořenění v podobě málo frekventované Bednářovy cesty a především zcela opomíjené trasy přes zaniklou osadu Vernéřov. Blahořečili jsme Kosmickému Universu za to, že se nepotvrdily předpovědi škaredého počasí a že - byť bylo relativně chladno a větrno - probíhalo naše snažení převážně za slunečního svitu i přívětivé atmosféry pozdě, leč přece přišlého jara. Pod dojmem naší dlouhé absence na trasách jsme se shodli na tom, že možnost vzít ráno bágl a vyrazit s ním na jakékoliv putování jest vpravdě Božím darem.
S pocitem pohody a míru rozloučili jsme se po třetí hodině odpolední v Mladých Bukách poté, co jsem Janě poděkoval za pomoc medvědí při mém návratu na další turistická putování - zde in concreto třicetikilometrové. Dnes byl tento návrat úzce spjat s bledulemi - jejich chomáče rámovaly velkou část právě vylíčeného putování, navíc jejich barvu po delší nepřítomnosti připomínal i můj obličej.
Pardubický maraton /02. 04. 2005/ aneb Vždyť nejde přece o život
Po Pardubickém maratonu jsem se v letošním turistickém kalendáři pídil marně, avšak v cíli pochodu v Nymburce jsem se od Hanky a Jirky dověděl, že viděli propozice, dle nichž se pochod koná začátkem dubna. Zahájil jsem rozsáhlé pátrání po internetu, při němž jsem se ze stránek pořadatelského odboru KČT Pernštejn nedověděl nic, neb nejsou aktualizovány. Naproti tomu jsem našel stránky TK Synthesia Pardubice prozrazující existenci pochodu: 1/ výbor schválil ustanovení oddílu Pernštejn, který vznikl v rámci TKSP dne 5. února 2005, s vedoucím Milošem z pořadatelského odboru - manažerem pochodu, 2/ veškeré listiny v rámci zajištění akce Pardubický maraton podepsané za TKSP předchozí předsedkyní ........ jsou platné /sic!!/. Hlavně pak jsem našel v "akrobatovském" kalendáři akcí klubu termín pochodu a kontaktní adresu na paní Ilonu, která mi pak na mou žádost propozice zaslala elektronickou poštou.
V sobotu zrána jsem do Pardubic odjížděl mnohokrát osvědčeným autobusem v 05,45 hod., vyzbrojen četnými v internetu vyhledanými odpoledními spoji do Pardubic na všech tazích železničních tras, to po loňské zkušenosti, kdy trasy končily v okolí Pardubic a do cíle se dojíždělo vlakem. Než jsem vešel do budovy gymnázia v Dašické ulici, potkal jsem Marušku z Bystrce a "Lahvičkového", start samotný však nepřipomínal rušnou atmosféru pochodu loňských let. Naproti tomu jsem s radostí shledal, že všechny trasy končí v Pardubicích, vůbec mi nevadilo, že vedou stejně jako před čtyřmi lety.
Popis na itineráři byl strohý, nicméně velmi výstižný, navíc úvodní část trasy byla doprovázena značkami pochodu. Vyšel jsem proti toku Chrudimky k nemocnici a za ní jsem se v osm hodin vyhoupl na kraji města v Pardubičkách u hřbitova s nejstarším pardubickým kostelem sv. Jiljí a s dřevěnou zvoničkou. Posléze jsem došel po široké vozovce před Nemošicemi opět ke Chrudimce a po lučinách znovu proti jejímu toku dospěl jsem v půl deváté k Nemošické stráni, kde příchod jara definitivně stvrzovaly bílé květy, jež jsem ještě dlouho dlouho po pochodu považoval ve své hluboké neznalosti za bledule, dokud mě čtenář z Pardubic neupozornil, že se jednalo zřejmě o česnek medvědí. Nebyla tu však ohlášená kontrola, takže jsem pokračoval přes Drozdice a znovu proti toku Chrudimky na kraj Mnětic a odtud po silnici do Černé za Bory. Tady jsem poněkud váhal, než jsem pochopil, že musím odbočit u pošty doprava a dostat přes železniční přejezd, na který jsem si vůbec nepamatoval, a za ním přes les do obce Spojil. Tady jsem prošel po půl desáté kolem do žluta zářící kaple Nanebevzetí Panny Marie a vlevo jsem zahlédl sympatickou hospůdku U Pařezu, kde měla být jako před čtyřmi lety kontrola. Vzal jsem za kliku, ale bylo zamčeno!! To už bylo na pováženou: ani druhá kontrola nebyla k mání, navíc jsem byl vyprahlý a těšil jsem se na pivo.
Dostal jsem se na východní výběžek Pardubic, podle popisu jsem měl dojít k zahrádkám a dále doleva k Počaplům na most přes Loučnou na červenou značku. Vlastní značení mě však nelogicky vedlo úzkou stezkou kolem jakéhosi objektu, pak dokonce chvíli v protisměru, až jsem po lávce překročil nějakou strouhu. Na červenou značku k Loučné jsem se dostal už dva kilometry před avizovaným mostem, zdáli pozorně sledován mým dalším postupným cílem Kunětickou horou. Sem na nádvoří doputoval jsem ve čtvrt na dvanáct značně vyšťavený za již velmi teplého počasí, jež se z mrazivého rána vylouplo pod jasně modrou oblohou.
Protože pořadatelé trasy postavili šikovně tak, aby putující v jejich průběhu mohli postupným odbočováním od nejdelší trasy podle chuti a času korigovat zamýšlenou vzdálenost, definitivně jsem za popsaných svízelí s kontrolami přestal koketovat s možností jít nejdelší "padesátku" a strávil jsem zde při dvou lahvových pivech a jedné skleničce medoviny příjemnou třičtvrtěhodinu, hlavně poté, když odešla jakási mladá žena, která zde do těch chvil rozsévala kol sebe do ovzduší ze své cigarety puch nikotinu - dokonce před svými dětmi.
Nemošická stráň. Foto: L. Šlosar
lákavě vypadající hospůdka U Pařezu ve Spojilu byla beznadějně zavřená. Foto: L. Šlosar
řeka Loučná u Počápel. Foto: L. Šlosar
na nádvoří Kunětické Hory pod oním dřevěným přístřeškem strávil jsem příjemnou třičtvrtěhodinu. Foto: L. Šlosar
O polednách jsem se zvedl, sešel z Kunětické hory kol jakési koní a pštrosí farmy, skrze lesy a přes tři silnice dorazil jsem k železniční zastávce ve Stéblové, odkud na mě zamávala jakási paní - ecce! avizovaná kontrola tu tentokráte byla. Dozvěděl jsem se, že jsem pátý a že všichni přede mnou nadávali právě kvůli chybějícím kontrolám. Nu, mě to spíše znepokojilo, ale v žádném případě jsem kvůli tomu pořadatelům nenadával. Vždyť byl krásný den jako vymalovaný, šlo se báječné, od ledna poprvé jsem se nebrodil ani chvíli ve sněhu a - stran chybějících kontrol - škoda jich kvůli atmosféře pochodu, ale vždyť přece probůh nejde o život.
Uvědomil jsem si to u nevysokého pomníčku, ke kterému jsem se nechal nasměrovat asi kilometr podél trati směrem na Pardubice a na němž skvěl se zlatavý nápis: "Pro vzpomínku na železniční neštěstí 14. 11. 1960". Onoho dne se mezi Stéblovou a Čeperkou srazil osobní vlak jedoucí od Hradce Králové s plně obsazeným motorovým vlakem z Pardubic; neštěstí si vyžádalo 118 mrtvých a 106 zraněných. Tato nedbalostní neštěstí jsou tragičtější v tom, že i tady na jedné straně jsou nevinné oběti a nešťastní pozůstalí, ale na druhé straně je většinou slušný člověk, který na chvíli katastrofálně selže a který si taky následky neštěstí, jež způsobil, nese po celý život. Tak jaképak rozčilování kvůli dvěma chybějícím kontrolám!!
Překvapilo mě posléze, že od pomníčku to bylo do Stéblové k dvojdomku - sídlu starosty a k hospodě, kde navazuje modře značená cesta, jen pár set metrů. Ve třičtvrtě na dvě u rozcestí hned za obcí jsem naposledy řešil dilema, zda přece jen nezkusím padesátku přes Lázně Bohdaneč a Rybitví. Když definitivně zvítězil rozum velící zvolit krátkou trasu 42 km, vybral jsem se blíže k trati po polní cestě, posléze podél potůčku k Pohránovskému rybníku, od něho dostal jsem se do Doubravice, kde skončila žlutě značená cesta. Dle popisu jsem se pobral po rušné silnici doprava, až jsem narazil na vojenský objekt a před ním na silničku, která mě zavedla po několika kilometrech do Rosic. K hospodě U Skalů jsem doputoval mírnou oklikou kolem hřiště a Fügnerovou ulicí, poseděl jsem tu mezi čtvrt a třičtvrtě na čtyři při dvou pivech, razítko jsem dostal pohotově, neb tu byla úspěšně sjednána poslední kontrola.
Od další hospody Na staré poště jsem se dostal na cyklostezku u Labe, kterou v tu chvíli ovládli bruslaři na kolečkových bruslích. Pak jsem nějak nepochopil itinerář, neb jsem se nechal zavléci do Polabin daleko od Labe až na světelnou křižovatku, teprve od ní jsem si to namířil správně přes most Pavla Wonky, podél nábřeží pak k zámku, který jsem parkem obešel, intuitivně se dostal na most přes Chrudimku a posléze k autobusové zastávce U Kostelíčka, od níž je to ke gymnaziu asi dvěstě metrů - bylo zrovna přesně pět hodin.
kéž nalezly jste, duše nevinných obětí železniční nehody u Stéblové, svého klidu, jenž nenaruší ani tristní pohled na naše pozemské zápolení. Foto: L. Šlosar
Pohránovský rybník ukrytý za rákosím. Foto: L. Šlosar
Labe v Pardubicích. Foto: L. Šlosar
V cíli očekávala mě tříčlenná družina nejvěrnějších včele s Milošem z pořadatelského odboru, zhltl jsem gulášovou polévku /teprve od rána jsem nejedl/ a lahvové pivo /už přes hodinu jsem nepil/. Nepanovala tu příliš optimistická nálada, přinejmenším se nepotvrdilo další pokračování pochodu, nevycítil jsem tu ani bujaré veselí ohledně začlenění bývalého odboru KČT Pernštejn do nového subjektu, který toho dne pořádal svůj pochod /!!!/ "Bohdanečsko počtvrté", ale ten dojem třeba způsobila moje mírná únava. Později trochu oživení v sále vnesla dvojice tradičních účastníků Hanka z Mladé Boleslavi a Jirka z Turnova, kteří si tu vyřizovali splnění turistických odznaků, které agilní Miloš stále vede.
Abych uzavřel téma nakousnuté shora: Nelze lát hrstce statečných, kteří na poslední chvíli obětavě uspořádají pochod pro 32 účastníků jen proto, že se jim nepodaří zajistit dvě kontroly, vždyť nejde o život - naopak poděkovat je jim třeba!! O život možná půjde, až se ti, kteří se snaží dělat něco pro druhé, nechají se odradit, a nebude už nikdo dělat nic. Takže díky za hezký pochod za pěkného slunečného dne na pěkných trasách a třeba to přec za rok vyjde zas!
Oblastní zahájení turistické sezony /26. 03. 2005/ aneb Napoleonovo blahořečení bitvy u Waterloo
Zpráva z tisku:
"KČT Sparta Úpice uspořádal dne 26. března 2005 tradiční zahájení turistické sezóny v Jestřebích horách, které nazval Bílá u Bílého. Akce se totiž konala na Bílou sobotu u Bílého kolu - křižovatky turistických značek zelené z Malých Svatoňovic, červené z Odolova od hospody Lotrando /Panské cesty/ a modré z nádraží v Radvanicích. Setkání zahájil v půl dvanácté předseda pořadatelského odboru a místopředseda oblasti Miroslav Vořechovský. Po úvodním přivítání pohovořil o vztahu úpických turistů k Jestřebím horám - tato lokalita bývá cílem nebo průchozím místem akcí odboru, který je navíc provozovatelem Jestřebí boudy, a k Jestřebím horám se vztahují i turistické odznaky vydané odborem. V závěru svého vystoupení M. Vořechovský oficiálně zahájil turistickou sezónu v Jestřebích horách. Svého předřečníka doplnil předseda oblasti RNDr. Václav Hovorka, který připomněl, že letos byla tato akce zařazena mezi významné akce Oblasti KČT Královehradeckého kraje - jako druhá po srazu. Přes obtížný přístup pro velké množství sněhu se podařilo zajistit pořadatelům mobilní bufet, byť letos trochu skromnější, což se vděkem přijalo okolo 160 účastníků, kteří obdrželi vkusný diplom s barevným jarním motivem a citátem z Čapkovy Pohádky vodnické".
A co na to jeden z účastníků?
Protože mě na chůzi okouzluje možnost dostat se pěšky i do větších vzdáleností, rozhodl jsem se, že se ráno prostě seberu a ze svého bydliště v Trutnově na Zelené louce dojdu na zahájení pěšky. Protože i na slunečnému svitu přístupných loukách v okolí města je stále hluboká vrstva sněhu, zvolil jsem okliku pokud možno po silnicích a zpevněných cestách.
Byt jsem opustil přesně pět minut po osmé, tento časový odstup od osmé hodiny je pro další děj důležitý. Vzal jsem to přes Nové Dvory okolo restaurace Dvoračka a poté lesní asfaltovou cestou podél plynovodu do Poříčí. S uspokojením jsem konstatoval, že proti stejnému mému putování na členskou schůzi KČT Bohuslavice nad Úpou 22. ledna byla cesta prohrnutá, jen místy byla pokryta vrstvou ještě namrzlého sněhu. Krajem Lípového náměstí kol kostela sv. Petra a Pavla jsem procházel minutu před devátou. Za mostem přes Úpu jsem udělal krátkou odbočku doprava do svahu ke kapličce se zvláštním dvojitým křížem, jen trochu podobným konstantinskému. Po rušné silnici směřující do Úpice jsem dorazil na most přes v Úpu v Bohuslavicích přesně mezi půl a třičtvrtě na deset. Posléze jsem vystoupal nad obec /v tu dobu chvílemi zlehka pršelo/ a za Starým Sedloňovem se dostal na úpatí Jestřebích hor k místu, kde silnice rázně zahýbá na jih směrem na Velké Svatoňovice. Na tomto místě jsem měl dle mapy odbočit doleva po asfaltové silničce do Jestřebích hor. Smůla byla v tom, že jsem tak učinil předčasně, takže jsem si to mířil na Markoušovice, mé kroky pomýlené sice zastavili dobří lidé u nejbližšího domu, nicméně jsem ztratil nejméně deset minut. Místo správného odbočení bylo až sto metrů za zatáčkou, potvrdila je žlutá turistická značka, jíž jsem měl předtím postrádat.
neuvěřitelné: 26. březen a stále zasněžené Novačky - od zahrádkářské kolonie směrem na Dvoračku. Foto: L. Šlosar
v Bohuslavicích Úpa naštěstí jen hrozí - nyní opravdu symbolicky. Foto: L. Šlosar
Bylo tři minuty po půl jedenácté, když jsem konečně vkročil do Jestřebích hor skrze místní jatky na asfaltovou silničku, jež mě mile překvapila tím, že byla prohrnuta /vůbec jako chodec musím říci, že jsem dospěl při svých zimních silničních putování k závěru, že v naší lokalitě silničáři pracují velmi dobře a taky jim za to děkuji/. Má radost trvala však po dobu absolvování dvou zákrut, poté byla silnička ponechána sněhu na pospas /i tak jsem za to prohrnutí směrem k nefrekventovaným místům vděčný/. Poté jsem absolvoval tři kilometry hlubokým sněhem, byť prošlapaným a zmrzlým, takže jsem se sice nepropadal hluboko, nicméně pokaždé jsem se aspoň zlehka bořil a ve sněhu "plaval". Bylo to opravdu únavné a nepovzbuzoval ani každý nový pohled na konec cesty vystupující z mlžného oparu. Z čirého zoufalství jsem chvílemi šel vpravo po několikacentimetrových krajích cesty, pokud byly holé, byť byl pod nimi docela slušný sráz. Protnul jsem červeně značenou cestu z osady Na Horách, opustila mě konečně žlutě značená cesta na Petrovice, posléze se silnička poněkud rozšířila a les otevřel, takže se znovu objevily holé okraje, dokonce širší a bezpečnější, poté se na krátký čas stav silničky vrátil do neutěšených kolejí, až se konečně z mlhy přede mnou vyloupl mnohačetný dav lidí u Bílého kolu. Bylo pět minut po půl dvanácté a slavnostní ceremoniál skončil pár vteřin před mým příchodem. Bohudík jsem stačil prohodit pár slov s dvěmi nejvyššími funkcionáři oblasti, pořídit pár obrázků, převzít překrásně grafický vyvedený diplom, dát si speciální razítko ad hoc a hlavně vypít dva pohárky medoviny, protože jsem byl značně uondán.
beznaděj: přede mnou cesta pokrytá hlubokým sněhem, za mlžným oparem lze oprávněně tušit podobný obrázek. Foto: L. Šlosar
chvilky úlevy: pravý okraj cesty způsobilý k důstojnější chůzi, ke konci už širší a nad pozvolnějším svahem: Foto: L. Šlosar
konečně se přede mnou objevil pořádný houf lidí u Bílého kolu, má strázeň je u konce - byť s malým zpožděním. Foto: L. Šlosar
Proto jsem se také příliš nezdržoval, program setkání byl ostatně vyčerpán, a ploužil jsem se nejkratší cestou na Jestřebí boudu, kamž jsem přibyl ve čtvrt na jednu. Bylo plno, přesto jsem na své první pivo ze tří a první horkou medovinu ze dvou nečekal dlouho, větší fronta čekala na jídlo, na které jsem neměl ani pomyšlení. Poseděl jsem tu do půl druhé, i když by se tu sedělo překrásně až do večera, ale nic platno, bylo mi třeba naplnit druhou část mého programu.
Sešel jsem již pohodlněji do Radvanic, za pět minut dvě jsem prošel kolem radvanického kostela, nějak podvědomě jsem uprostřed městečka zabočil doleva po méně frekventované silnici, až mi nejvyšší Kosmické Universum seslalo člověka se psem, který mi poradil, abych u nejbližšího domku na křižovatce odbočil doprava /což bych udělal také/ a po dalších asi třista metrech se držel opět pravé silničky /což bych sám neudělal, neb mě to táhlo doleva, což by byla chyba/. Konečně jsem se vyloupl na silnici na Trutnov už ve Chvalči. Teď ve třičtvrtě na tři zvěstoval mi silniční ukazatel, že do Trutnova je to dvanáct kilometrů, což mi při velikosti města nic neříkalo. Teprve podle kilometráže autobusového jízdního řádu jsem shledal, že můj čas je dobrý, nicméně jsem ve Chvalči kostel nechal mimo silnici bez větší pozornosti.
Nyní nastal devítikilometrový nudný úsek. Nasadil jsem svižné strojové tempo, přerušované jen fotografováním. V takových chvílích nezbývá než hledat kol sebe různé maličkosti, jež zabaví /vida, kostel v Petříkovicích je proti mému putování v srpnu při 2. etapě DEP opravený …. hle v Petříkovicích je po pravé straně kaplička, škoda, že není a ni více času ….. na svahu vpravo se ještě lyžuje …… ten potok je mírně rozvodněný apod./. Cesta mi tak uběhla docela obstojně, byť mě slušně bolely nohy na stehnech a boty mě trochu dřely, protože se mi shrnuly ponožky. Na Lípové náměstí v Poříčí jsem přibyl v půl páté a měl jsem čtvrt hodiny času na odjezd autobusu na Zelenou louku, abych stihl fotbalovou přestřelku ČR - Finsko /4-3/.
hleďme: Petříkovický potok se mírně rozvodňuje. Foto: L. Šlosar
dva železniční mosty u Poříčí jsou ukázkou dobrého "fortelu" českých rukou v době, kdy lidi ještě neblbnuli po autech. Foto: L. Šlosar
Každý takový vopozdění je vošemetná věc. Napoleon se u Waterloo vopozdil vo pět minut, a byl v hajzlu s celou svou slávou...", trochu zkresleně interpretoval Švejk Napoleonův konec v roce 1815. Já jsem se skoro stejně opozdil na oblastní zahájení turistické sezóny v Jestřebích horách, kromě toho jsem si na druhý den připadal, jako bych se z "napolionských" válek vrátil, jak jsem se cítil unaven. Na rozdíl od Napoleona jsem po dvoutýdenní pauze byl se zahájením turistické sezóny spokojen, celý chodecký den se mi ohromně líbil a už vůbec jsem si nepřipadl jako poražený, právě naopak. Spatřil jsem se s turistickými kolegy, prošel jsem se po méně frekventovaných cestách, něco jsem nafotografoval, především jsem si dal pěkně do těla, což při náročnějších pochodech v turistické sezóně jako když najdu. Zbývá než si přát, nechť nám ta letošní turistická sezóna pěkně vyjde …
Za brdským Fabiánem /05. 03. 2005/ aneb Přenádherné "plápolání" přes Plešivec
Za prvním letošním pořádným pochodem musel jsem sjet z Podkrkonoší do svého rodného města Hořovic na rozhraní Středočeského a Plzeňského kraje. Z trasy 33 km 2. ročníku pochodu Za brdským Fabiánem, která vedla přes brdský vrchol Plešivec, jsem měl respekt kvůli přetrvávající sněhové pokrývce a orientaci v neznámém terénu. Naštěstí se v tomto ohledu ukázaly mé obavy liché.
Už dlouho jsem se před pochodem tak pěkně nevyspal /dobrých osm hodin/, a přesto jsem na nádraží v Hořovicích dorazil ještě před startem, jenž měl začínat od 08,15 hod. Protože však vlak s pořadateli z KČT Lokomotiva Plzeň měl dvacet minut zpoždění, nakupilo se mezitím v malé hale nádraží na sto lidí, takže jsem odstartoval až v 9 hodin. Už od samého počátku jsem vyšel ze svou bývalou spolužačkou ze ZDŠ Hořovice Stáňou z Popovic.
Za mrazu dobře ještě pod - 5 st. C jsme se zhoupli městem přes Červený potok, vystoupali jeho severozápadní částí až k Obecnímu lesíku a zprvu po jeho dolním, později po horním okraji jsme se dostali na hvozdeckou silnici a přes ni po půl desáté k rybníku Krejcárek. To už před námi spíše vlevo v dáli z oparu vyvstávala silueta Plešivce. Zanedlouho jsme učinili prudký obrat doleva a vyměnili mírně se bořící sněhový povrch za utěšeně protaženou zpevněnou cestu. V obci Podluhy v deset hodin zarazila naše kroky překvapivě otevřená sympatická hospoda, vůbec nevadilo, že jediná živá kontrola dorazila až za námi, nepatrné čekání jsem vyplnil konzumací Staropramenu. Za Podluhy ve volném terénu jsem na jednom místě na chvíli zapochyboval o reálnosti naší mise, asi půlkilometr k silnici jsme se bořili ve sněhu hodně hluboko, naštěstí se nakonec ukázalo, že to byl nejméně schůdný terén na trase.
Posléze naše kroky urychlila frekventovaná silnice na Felbabku a nezpomalila je ani silnička do Křešína, kde jsem měl možnost zvěčnit toho dne druhou hezky udržovanou kapličku /první se nacházela v Podluhách blíže hospody/. Na zpevněné cestě jen zlehka pokryté sněhem za Křešínem odkryl se v 11 hodin zcela před námi mohutný hřeben Plešivce, jehož protáhlý hřbet staročeštinou označovaný adjektivem "plechý" dal hoře její pojmenování. Na jednom místě se cesta rozdvojila, správně jsme zamítli její levé rameno, jež by nás nejspíše svedlo do Rejkovic, přece nám však modrá značka zmizela - někde po pravé straně.
Podluhy blíže od rozcestí U Krejcárku jako na dlani, za nimi vrch Ostrý. Foto: L. Šlosar
od silničky za Křešínem vynořil v plné kráse se po naší levici za údolím Litavky protáhlý hřbet Plešivce. Foto: L. Šlosar
O městě, do něhož jsme vstoupili před půl dvanáctou, jsme nejprve ze silničního ukazatele zvěděli, že se nachází 14 km od Příbrami, velká budova s nápisem Eška nás ubezpečila, že jsme správně v Jincích a že jsme si záhadnou odchylkou od značené cesty nepřitížili. Eška je totiž známá restaurace a já jsem si tu chtěl dát pivo. Jenže přestože zevnitř tlumeně halasil známý zvuk, kvůli kterému poutník tak rád zvolňuje kroky, dveře se mi nepodařilo otevřít. Když už jsme se chystali zklamaně odejít, objevila se odkudsi dvojice se psem a muž vpadl do dveří způsobem, který jsem později při našem společném sezení komentoval tak, že podobné entré jsem viděl pouze v nějakém westernu, kdy /to aby muž nezpychl/ hlavní hrdina navíc udělal kotoul a po něm vystřelil. Muž opáčil, že už umí akorát střílet, a na to nám poskytl do budoucna cenné informace o jineckých hospodách včetně druhu a ceně piva a taky o tom, že v Ešce razítko mít nebudou, což se potvrdilo. Takové místní znalce považuji za cenné osoby!
Jako cenná společnice se ukázala i Stáňa, protože po překročení mostku nám tentokráte zelená značka zmizela někde vlevo, ale Stáňa nás nasměrovala na další mostek a po jeho překlenutí jsme se octli opět na značce na pozvolném stoupání. Sníh tu byl na bývalé lyžařské stopě opět hlubší, takže jsem žehnal nebesům, že jsme se octli v půl jedné na zpevněné cestě na rozcestí Křižatky, kde nás čekal opis v rámci samokontroly. Kupodivu jsme předtím někde opět sešli ze značky, neb jsme na rozcestí jsme přišli po jiné cestě - zřejmě opět bez zacházky.
Pohodlná holá cesta nás dovedla na silnici z Jinec do Běštína a za ní kolem pomníku padlého rudoarmějce jsme se další již zasněženou cestou dostali na okraj, který se prudce svažoval doleva, a podél něho jsme vylezli ve čtvrt na dvě až k altánku a k vrcholovému rozcestníku Plešivce, překvapivě dosti frekventovaného chodci i běžkaři - v požehnané výši 654 metrů nad mořem. Trochu jsme litovali, že přes nesmělý sluneční svit byly výhledy do kraje málo ostré. Škoda taky, že pouzdro s vrcholovou knihou bylo prázdné. Místní obdoba Krakonoše brdský duch Fabián se k nám jinak choval velice laskavě. Absolvovali jsme již jediný hup k jakési kamenité hrázi, a pak až k rozcestí u Lhotky, kde byla další samokontrola s opisem nápisu "Šneci", jsme klesali místy zprudka svěžím krokem po pohodlné dobře prošlapané cestě.
pomník sovětského rudoarmějce padlého v dubnu 1945, kdy nás on a jeho souputníci skutečně osvobozovali, u Klínku blízko silnice z Jinec do Běštína. Foto: L. Šlosar
škoda že z vrcholu Plešivce byly výhledy do kraje zamlžené. Foto: L. Šlosar
motorem naší dvoučlenné byla jednoznačně Stáňa z Popovic. Foto: L. Šlosar
skalisko blíže vrcholu Plešivce ozářené slunečním svitem. Foto: L. Šlosar
samokontrola na rozcestí U Lhotky skýtala povinnost opisu a zvěstovala posledních osm kilometrů do cíle. Foto: L. Šlosar
Posléze po druhé hodině pokračovali jsme již po rovině pod železniční trať Zdice - Příbram a podle ní proti proudy Litavky na frekventovanou silnici do protisměru až ke krátkému výšvihu doleva na úpatí Ostrého. Tady nás opouštěla doprovázející žlutá značka doleva, cesta dopředu však nebyla podpořena vytouženou červenou značkou, takže jsme se vrátili pár metrů zpět ke žluté značce a při mapě a malém občerstvení jsme seznali, že jsme museli jít dobře, což později potvrdila odvrácená značka na stromě blízko místa, odkud jsme se zbytečně vraceli.
Jednomu "kufru" jsme přece neušli. Abych pravdivě vylíčil naše putování, nemohu smlčet, že jsem se - přes kvalitní spánek a absenci jakýchkoliv útrobních problémů - cítil jako zmlácený a chyběla mi nějak výbušnost. Zatímco od našeho posledního putování Tříkrálovou Okoří 04. ledna 2003 nezůstávala Stáňa dlužna své předzvěsti skvělé, přinejmenším tuto sobotu lepší tempařky, já jsem gloriolu předtím snad lepšího vrchaře poztrácel. Stáňa se zachovala velice korektně a stále mě pouštěla dopředu do zcela udusaných stop a já jsem tyto nabídky bez skrupulí přijímal, abych udával tempo /zde přelož: "abych přibržďoval tempo"/. V lese pod Ostrým jsem se věnoval výběru pohodlného terénu natolik, že jsem přehlédl odbočku signalizovanou bez šipky značkou hodně po levici i drobnými stopami a mou nepozorností jsme si tak zašli přes půl kilometru, takže jsme z lesa vyšli jinde více vpravo.
romantické koryto Litavky vprostřed bělavé krásy nad Bludským mlýnem. Foto: L. Šlosar
Pro všechny případy jsme se vrátili, ztracenou cestu našli a později se konečně ocitli na tom správném kraji lesa, odkud jsem viděli ves Rpety a za ní na obzoru kraj Hořovic s lesem Dražovkou. Protože když jsem unaven, snažím se udržet sebekázeň tím, že se o to více všímám svého okolí, vyfotografoval jsem na návsi toho dne v pořadí již třetí kapličku. Posléze přes další krátké přerušení, jež zavinila moje žízeň a nezištnost Stáni v roli dárkyně vody, jsme zbylý tříkilometrový úsek do Hořovic zvládli téměř za půlhodinu, když jsme jako znalci města zamířili do cíle ve Společenském domě kol starého zámku směrem nad fotbalový stadion.
Protože Stáňa mířila ještě k rodičům do Tlustice, rozloučili jsme se hned po našem příchodu po čtvrté hodině, nato jsem si o samotě při jednom lahvovém Prazdroji, točeném Staropramenu a kávě - toliko v blízkosti pořadatelů očekávajících další příchozí - promítal v duchu po dobu jedné hodiny zážitky z vydařeného pochodu, až jsem se usnesl na následujícím závěru:
Čas něco málo přes 7 hodin na 33 kilometrů při přece jen místy obtížnějším terénu a nějakém to stoupání se jeví slušným, ale proti Stánině lehké chůzi to bylo z mé strany "plápolání", avšak s ohledem na oku lahodící rodnou krajinu okořeněnou Plešivcem "plápolání" přenádherné.
Plnění OTO Královédvorsko /26. 02. 2005/ aneb Královédvorskem do Miletína na velkého panáka
Co na tom, že se v sobotu nešel žádný pochod? Co na tom, že zima neubývá, nýbrž potvora jedna spíš vrcholí? Co na tom, že se kvůli sněhu nedá kale v terénu chodit? Hlavní je někam vyrazit, neostat doma! Pro toho, kdo rád chodí, se vždycky v našem - na kulturní památky a přírodní krásy požehnaném - kraji inspirace najde!
Já jsem si pro své sobotní silniční putování našel hnedle důvodů několik: 1/ plnit OTO Královédvorsko, 2/ pokračovat ve fotografickému sběru církevních památek, 3/ udržet se v tempu před těžkým pochodem, jenž mě asi čeká za týden, 4/ a vůbec …. protáhnout se a porozhlídnout se po naší krajině, protože - jak už jsem řekl - je požehnaná. Chtěl jsem začít své putování v Kuksu, ale tam bych se dostal oklikou přes Jaroměř, což by byla pěkná opičárna. Využil jsem tudíž autobusového spojení ze Dvora Králové do Náchoda a ve čtvrt na devět jsem vystoupil v Choustníkově Hradišti. Ještě předtím jsem měl ve Dvoře půlhodinovou pauzičku, takže jsem si "vyblejsknul" tamní druhý kostel - ten bližší k mostu.
Ty tři kilometříky do Kuksu nebyly žádným medíkem, šlapal jsem si to po frekventované silnici na Jaroměř, po které jely spousty fanatiků rychlé smrti, takže jsem si užil zplodin dosyta. V Kuksu pro změnu bylo ledovato, v jediném otevřeném obchodě neměli prý razítko do jiného odznaku Podzvičinsko. Ke všemu už zdáli bylo patrno, že cesta nahoru po schodech k hospitálu k sochám neřestí a … honem jak se to druhé jmenuje …. řestí?… nebo ctností? … je uzavřena, takže jsem pořídil jen nějaké to foto a mazal jsem si to zasněženou, ale neklouzavou silnicí na Stanovice. Udánlivý neúspěch v Kuksu mě nijak nebral, stejně mám v oumyslu odtud začít kvůlivá odznakům jinou túru …. skrz Betlém, až nastanou lepší časy na pochodování.
hospitál v Kuksu v bílém obklíčení. Foto: L. Šlosar
střední část hlavní budovy hospitálu v Kuksu, dále nemělo již smyslu jíti, neb schodiště bylo uzavřeno. Foto: L. Šlosar
Na začátku a konci Žirče jsou dvě přenádherné kapličky, z nichž ta první na křižovatce na Hřibojedy má místo stěn prázdné oblouky, a nějaký svatý u jejího stropu má co dělat, aby se tam udržel. Bez potíží jsem našel před desátou kostel a bývalý klášter, na mnohých zdech bylo lešení a zdobený vchod do kostela hyzdil ošklivý přeplněný koš. Marně jsem hledal nápis označující zdejší instituci, jež slouží starým a nemocným lidem. Po delším bloumání jsem nakonec její název zjistil z firemního automobilu poblíž a ověřil si ho přímo v objektu. Jestli mé potulování dosud nikomu nepřipadlo divné, určitě se tak stalo hnedle potom, když jsem ke kostelu za chvíli zavítal znovu, pořízené obrázky jsem dodatečně shledal za neúplné.
kvůli tomuto čelnímu pohledu na kostel sv. Anny v Žirči stálo za to se ještě jednou vrátit. Foto: L. Šlosar
Na začátku Dvora Králové jsem asi namíchnul jednoho šoféra. Byla tam další, taková omšelá kaplička, a ten řidič si mé "fotografické" zastavení vysvětlil, jako že chci nastoupit do jeho zrovna přijíždějícího autobusu. Ve Dvoře samém se mi nechtělo jít až k mostu, a tak jsem si nechal poradit, a začal jsem se proplétat vlevo vilovou čtvrtí, na jejím konci jsem se po zasněžené louce před nějakou továrnou dostal vpravo na silnici vedoucí k nádraží. K němu jsem ovšem neodbočil, naopak klikatinami silnice jsem vystoupal lesem až do Zálesí a pak po silnici pokračoval do Doubravice, kde za další kapličkou - z roku 1913 - vycházel nějaký chlap z hospody v zákrutě, ale sdělil mi, že "už" je zavřeno, což mě nějak taky zvlášť nebralo.
Ve zvlněné krajině jsem sestoupal další klikatinou na křižovatku, po níž jsem měl zabočit doprava, ale já jsem si zašel půl kilometru do Lanžova, hlavně kvůli kostelu, v němž se údajně část zachovala z doby románské. Ten se ze silnice dal fotografovat tak mizerně, že jsem neoprávněně vnikl na protější cizí zahradu, kterou jsem při své bohulibé činnosti řádně zdupal, stejně jako pozemek u kostela samotného při prohlížení starobylých náhrobků. Také v Lanžově jsem si mohl o razítku jen nechat zdát, hospoda se slibným názvem Na burze byla zavřena.
… a tímto utěšeným pohledem na lanžovský kostel zdůvodnil jsem si vniknutí na cizí pozemek, jako se ve spojitosti s církví v minulosti omlouvala daleko horší provinění. Foto: L. Šlosar
Vrátil jsem se na křižovatku a mastil si to za chvíli skrze Bílé Poličany, nechav se na jednom místě vylákat doleva poutačem k hospodě, to abych si přečetl, že otevírá až za čtyři hodiny. Pak jsem na konci vsi vpadl do zámeckého areálu, nenechav se zastrašit nápisem, že jde o čísi soukromý majetek. Dle instrukcí v záznamníku jsem nalezl budovu s obrázkem svatého Floriána, posléze pak vstoupil do nejmladší budovy uprostřed, neb na ní bylo uvedeno, že jde o hotel Zámek Bílé Poličany. V jeho útrobách jsem byl přijat vlídně a kromě razítka jsem dostal vše, oč jsem postupně žádal - totiž plzeňské pivo a kávu, pustil jsem tam skoro 50 Kč.
hotel Zámek Bílé Poličany poskytl mi ve svých útrobách sklenici Prazdroje ve standardní ceně. Foto: L. Šlosar
zobrazený muž, který vodou ze štoudve zalévá oheň, může býti jen sv. Florián /zde v oblouku jedné ze zámeckých budov v Bílých Poličanech/ - patron hasičstva. Foto: L. Šlosar
Před třetí jsem dorazil do cíle putování do Miletína, zavrhl jsem možnost odjet už ve tři a rozhodl jsem se odjet ve čtyři, abych mohl jet v Trutnově domů rovnou s manželkou a pomoci jí s těžkou taškou. Proto jsem šel obohatit své sbírky obrázků taky o místní kostel, a teprve poté vkročil do Sousedského domu, škodolibě sledovav, jak lidé na zastávce již deset minut čekají marně na autobus. Zrovna jsem si v hospodě sedal, když moje milovaná Slavia dostala na obrazovce a tím i v reálu na Strahově gól od Olomouce. Jen jsem si ale utřel brýle, Standa Vlček utěšeným gólem přes hlavu dal na 2-1 a já jsem pak v klidu při dvou pivech sledoval ještě dva další góly, takže jsem nakonec za dvacet pět minut sledování hry viděl čtyři góly z pěti. Za deset minut čtyři jsem v klidu zaplatil, vyšel z útulné hospody a se zastávkou autobusu na očích - osm minut před odjezdem autobusu - mířil přímo k ní, kde už čekal nějaký výrostek.
na detailu kostela v Miletíně nalezneme stopy gotiky. Foto: L. Šlosar
Kdyby vše fungovalo, jak mělo, mohly tím moje příhody skončit. Jenže po dvaceti minutách marného čekání z hocha vylezlo, že autobus už předtím prohučel v předstihu. Lidi zlatí, to jsem si pak sprostě a nahlas zanadával, takový jsem měl vztek!! Pamatuji si, že jediný publikovatelný výraz byl "mafiáni". Pak jsem se maličko zklidnil a zjistil, že další autobus jede ve čtvrt na šest. Nato jsem to vzal přes náměstí, ještě rozjetý jsem vpadl do tamní cukrárny a zařval: "Dejte mi panáka!". Když jsem muže za pultem ujistil, že nechci žádnou perníkovou figurku, začal jsem usrkávat z velké lampy ferneta za 36 Kč a přikusoval tatranku, protože jsem přece jen celý den nejedl. Šéf cukrárny byl hovorný, znal to v okolí Trutnova, neb střelmistroval u Libče, takže jsem při jeho povídání a otázkách postupně přestal vidět rudě. K úplnému zvratu došlo po jeho dotazu na muže přezdívkou Čert. Když jsem kývl a chystal se dodat, že tato postava - známá z turistických pochodů - občas člověku slíbí mapu a na to konto ho "pumpne" o nějaký ten peníz, chlapík za pultem mě dostal do kolen tím, že mě předešel a řekl přesně totéž. Od toho okamžiku mě život zase začal bavit úplně a já se v duchu začal před Všehomírem stydět za svůj výlev na autobusové zastávce. Než jsem dojel domů navenek zdánlivě jakýmkoliv alkoholem nedotčen, v duchu jsem se usnesl, že to byl vlastně taky pěkný den - dík překrásným církevním památkám na cestě, pohybu na sice podstatně méně čerstvém vzduchu a nakonec i zásluhou samotného závěru v Miletíně, protože - marná sláva - podobné štrapáce jako zmeškání autobusu bez vlastní viny patří k pestrému koloritu prožitků z turistiky, zvláště skončí-li nakonec dobře.
Všechny reportáže napsal Luděk z Trutnova
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz