24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Zimním Polabím /19. 02. 2005/ aneb SETKÁVÁNÍ SE S BOHUMILEM HRABALEM
Po stopách první středoevropské padesátky /12. 02. 2005/ /pěšky/ aneb MOKRÉ POCHODOVÁNÍ KOL VYSOKÉHO
Memoriál Jindry Axmana /29. 01. 2005/ /pěšky/ aneb NA "AXMANA" TAKMĚŘ Z KOLA
Přejezd /přechod/ Staropackých hor /15. 01. 2005/ /pěšky/ aneb MODROBÍLÉ VZPOMÍNÁNÍ NA STAROPACKÉ HORY
Lyžařský přejezd Zvičiny /08. 01. 2005/ /pěšky/ aneb V LEDNU NA ZVIČINU JAKO ZJARA
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Zimním Polabím /19. 02. 2005/ aneb Setkávání se s Bohumilem Hrabalem
I pravil jsem: "Dosti bylo již sněhu" a místo účasti na jedné ze dvou turistických akcí v naší lokalitě povstal jsem ze svého lůžka již časně nad ránem, použil stále ještě nezlikvidované veřejné hromadné dopravy a za již vrcholícího rána se před půl devátou na moderním nádraží v Lysé nad Labou ohlásil na startu pochodu Zimním Polabím.
S ohledem na dobu zamýšleného návratu jsem měl na nejdelší trasu pochodu 22 km spoustu času, takže jsem si to nejprve zamířil mimo trasu - do centra města. Na náměstí Bedřicha Hrozného právě před památníkem postaveným na počest tohoto zdejšího slavného rodáka - orientologa dal jsem pracně dohromady své chatrné základy chetitštiny z 5. ročníku "základky" v Hořovicích /dost zapomínám/, pracně jsem vyluštil uzoučký nápis v jeho horní části jako "Ninda ezuteni vádarma ekuteni ..." atd. a vzápětí jej pohotově přeložil do češtiny větou pod ním - "Chléb budete jísti, vodu budete píti". Přiblížil jsem se plaše k dominantě města kostelu sv. Jana Křtitele v horní části náměstí obklopenému barokními sochami Matyáše Brauna, jejichž prohlídka vyžádala by si více času. Na náměstí Jana Husa minul jsem již po třičtvrtě na devět pomník jmenovaného a velký červenobílý městského znak, konečně se vydal na železniční přejezd a napojil se na trasu pochodu. Mihnul jsem se Litolí, až se přede mnou před čtvrt na deset objevil mohutný oblouk litolského mostu strážícího klid zadumaných vod neznatelně plynoucích v Labi. Po jeho překonání - vychutnávající v mrazivém dni dlouho nepoznaný zcela holý povrch trasy, jenž napříště bude jen místy narušován lehce zasněženými lesními cestami - sešel jsem ku Labi.
památník orientologa Bedřicha Hrozného v Lysé nad Labem. Foto: L. Šlosar
mohutný dvouoblouk litolského mostu stráží klidné vody Labe. Foto: L. Šlosar
Ve vsi Semice slující, k níž odbočil jsem kol jednoho ramen či přítoků Labe, v deset hodin při fotografování zvenčí omšelého kostela přesvědčil jsem se o platnosti dvou základních pravidel provázejících tuto činnost 1/ kol kostelů je soustředěno nejvíce různých značek, drátů, ev. kontejnerů, 2/ v průběhu fotografování objeví se náhle odkudkoliv auto jako spadlé z nebe a zastaví vám v záběru. Na konci obce politoval jsem rozhodčí, kteří rozhodují fotbalové zápasy na tamním stadiónku, pohled na hřbitov vedle hřiště je nejspíše příliš nepovzbudí.
Nekonečná silnice mě dovedla do Kerska, před odbočením ze silnice vybral jsem se na cestu na protější straně a před půl jedenáctou stanul po 50 metrech před zděnou chatkou v barvách Bohemians. Cedule před ní hlásila, že tu v letech 1966 až 1996 tvořil Bohumil Hrabal. Pravilo se tu rovněž důrazně, že se v chatě nenalézají žádné předměty spojené se spisovatelem, neb jsou v muzeu … správně: ať si jdou rošťáci vykrást muzeum a tady dají pokoj. Se spisovatelem jsem se pak setkával po celé své další putování. Oblast Kerského lesa, jíž jsem se dále proplétal, i dnes odpovídá představám z filmu Slavnosti sněženek. Je poset převážně nízkými chatkami na lesních pozemcích s převážně vysokými borovnicemi. V letních parnech tu musí být příjemno. Lesní stezky - dnes slabě poseté sněhem - vybízejí k joggingu. Po půl jedenácté dal jsem se nalákat k ochutnání železité vody Josefského pramene, opravdu neublížila. Na jedenáctou odbočil jsem krátce z červené značky a zašel si půl kilometru k chráněného stromu Krásná Pepina, vysoké borovici vysazené v roce 1781, jejíž kmen je nahoře zlomen. Poté shluk chat po levici byl mi předznamenáním, že opouštím Kerský les.
chata Bohumila Hrabala v kerském lese. Foto: L. Šlosar
Obešel jsem po kraji lesa obec Hradišťko a v půl dvanácté doputoval ke hřbitovu blíže vsi. Uvnitř jsem dle popisu v itineráři na první pohled identifikoval hrob rodiny Hrabalových, byť bez nápisu - bílý hrob s otvorem nahoře a s rukou opírající o levou jeho dolení část. Posléze jsem pokračoval dále po polních cestách, kdy se mi na dvakráte přede mnou zjevila na obzoru silueta kostele v Sadské, až dospěl jsem přesně o polednách k jezírku, jehož plynule zamrzlý ještě povrch, pokrytý dokonce sněhem, narušen byl pouze ostrůvkem s hojným stromovím. Nato - když jsem spatřil po dlouhé době osamění další pochodníky Martina s maminkou z Byšic - shledal jsem před sebou první domy vesničky Písty a současně cos, co připomínalo hřiště, po kterém se klidně mohly prohánět Eva Celbová se Soňou Novákovou, kdyby písek nebyl na svahu. Ani o místní pískoviště pro děti se nejednalo, ale šlo o dochovaný pozůstatek polabských písečných přesypů, které se vytvořily během čtvrtohorních dob ledových. Jednalo se o státní rezervaci, což nepřekáželo třem výtečníkům - aspoň dle stop, aby ji nepřeběhli. To jsme celí my, Češi, po letech totality narušujeme jakákoliv zapovězení, často bez racionálních důvodů, hlavně abychom ukázali, že jako svobodní si přece nenecháme nic zakazovat.
bělostný pomník rodiny Hrabalových na hřbitově u Hradišťka i ve dne vypadá strašitelně … kdyby se pohnula …. brr… Foto: L. Šlosar
písečný přesyp u Pístů se stopami jeho narušitelů. Foto: L. Šlosar
V Pístech samých upoutala mě překrásná evidentně renovovaná kaplička kruhového půdorysu s nápisem "Duše sv. smiluj se nad námi", jež byla zbudována v roce 1868 nákladem 606 zlatých a 68 krejcarů jako náhrada slova Božího chtivým občanům obce za kostel zrušený při josefínských reformách. Mě člověka zpustlého lákala v tu chvíli více zelenobílá budova za kapličkou se štítem hlásajícím její vznik v roce 1913 a s nápisem hostinec U Kyselů, která pro změnu nahrazovala jinou obdobnou "veřejnoprávní" instituci, jíž promítl pro změnu na konci 18. stol. zdejší učitel Jan Tadeáš Plaček do úvodního čtyřverší písně Pístecká hospoda "Pístecká hospoda/ z drobného kamení/ kdo do ní vejde/ pro obveselení." Zatímco mě tu od třičtvrtě na jednu obveselovalo pivo a dobrá gulášová polévka, pokračovaly schůzky s panem Hrabalem. Na stěně vpravo za mnou skvěla se jeho fotografie, a z reproduktoru zněl refrén písničky Ladislava Štaidla a Borise Janíčka v podání Karla Gotta Pábitelé: Je v nás, je v lidech, kteří doufají / skrývá se v tvém trápení / a básník tomu štěstí jméno dal / krásné lidské pábení/.
v hospodě U Kyselů v Pístech bylo mi tuze blaze. Foto: L. Šlosar
S těmi nejpříjemnějšími pocity jsem dal hospůdce vale kol čtvrt na dvě a posléze se rychlým tempem přibližoval k železničnímu mostu již v Nymburce, od něho pak pokračoval doprava po stezičce a nato za železničním přejezdem vpadl jsem kol druhé hodiny do cíle pochodu v nymburském pivovaru, dějiště a místa to natáčení Hrabalových Postřižin. Tady v kantýně spočinul jsem na hodinku u stolu - obsazeného kým jiným než Hankou z Mladé Boleslavi a Jirkou z Turnova - při dvou silně chlazených třináctistupňových lahvových pivech značky Bogan, nabrav si předtím co hrdlo ráčí pivních etiket a tácků nymburského pivovaru. A kdo jiný sledoval mou konzumaci blahodárného moku než pan Hrabal na obraze v nízkém cylindru a v šále na stěně přede mnou!
pan Hrabal v nízkém cylindru na obraze v kantýně nymburského pivovaru dohlíží, zda mi třináctistupňový Bogan chutná. Foto: L. Šlosar
Posléze po hodině třetí vyrazil jsem již volným tempem přes most pro chodce směrem ku nádraží, věnovav ve městě pozornost tentokráte pouze zbytkům dominikánského kláštera ze 13. stol. Budova onoho kláštera chřadla kupodivu již mnoho desítek let před komunisty, což nedalo spát místnímu měšťanu Janu Zedrichovi, aby tuto část bývalého kostela Panny Marie růžencové nechal na své náklady upravit na školní kapli zasvěcenou sv. Janu Nepomuckému. Ze zbylých částí kláštera vznikla radnice, divadlo a škola, jež jsou bíle omítnuty a proto dle mého náhledu s kaplí nepředstavují vizuálně příliš sourodý celek.
Zajímavými zážitky z vysloveně pohodového pochodu, z něhož jsem nepocítil únavy ani následujícího dne, jsem byl naplněn natolik, že mě při zpáteční cestě vlakem již z Hradce Králové nezkrušilo malé poučení o změně pravidel společenského chování: snaha muže pomoci ženě s těžkým zavazadlem jest nyní chápána nikoliv co slušnost a galantnost, nýbrž jako bezmála obtěžování, a staví tak muže v přítomnosti oné ženy do role neotesaného trubce přihlížejícího její námaze.
Sami se stáváte, milé ženy, oběťmi důsledků těchto podivných snah o emancipaci. To já se budu raději vracet do dob popisovaných v románech Bohumila Hrabala, jež znám z filmů Jiřího Menzela.
Po stopách první středoevropské padesátky /12. 02. 2005/ /pěšky/ aneb Mokré pochodování kol Vysokého
Tuto sobotu jsem měl v úmyslu plnit po vlastní trase OTO Královédvorsko. V týdnu mi však nabídl Milan z Lomnice nad Popelkou, zda bych s ním nejel do Vysokého nad Jizerou na lyžařskou akci Po stopách první středoevropské padesátky. Nabídku jsem přijal a přestože jsme absolvovali třicetikilometrovou trasu pěšky kopírováním lyžařské trasy po silnicích za velice nevlídného počasí, vůbec jsem svého rozhodnutí nelitoval.
Do těla jsem si dal už velmi časně ráno, nějak jsem se nemohl vyhrabat z domu a nakonec ze Zelené louky vyrazil něco bezmála až půl hodiny před odjezdem vlaku ve 04,17 hod., takže jsem raději chvílemi na zasněženém terénu poklusával a do vlaku jsem nasedl mírně splavený. Cestoval jsem totiž do Semil, kde mě Milan naložil v 6 hodin do svého auta a společně jsme přijeli k sokolovně ve Vysokém nad Jizerou už před půl sedmou, ale v sokolovně už půl hodiny před zahájením akce panoval čilý ruch.
Po domácím doušku ferneta před odchodem na vlak a tradiční snídani ve vlaku ve složení tří housek se salámem a jednoho plechovkového piva jsem si dal před startem jeden točený Prazdroj za pouhých 18 Kč a velkého ferneta. Někdo může mít k tomu nejapné poznámky, ale já na tenhle základ "jel" skoro celý den a při mých trávicích problémech mi dokonale sedl.
Do mlhavého počasí doprovázeného drobným mokrým sněžením při teplotě kolem bodu mrazu vyrazili jsme pět minut po čtvrt na osm. Šli jsme jen a jen po silnici, takže jsme po pravé straně nechali nejprve lyžařský areál Šachty, dále značenou cestu na Sklenařice a za nimi i Tomášovy vrchy. Lyžařská trasa vedla někde po naší pravici. Na křižovatce před Čermákovými Rovnými jsme odbočili doprava a počali klesat k Jizeře do Dolní Rokytnice. Silnice byla vzorně protažená, museli jsme pouze dávat pozor, abychom nešli po umydlené části vozovky.
sokolovna ve Vysokém nad Jizerou - místo startu a cíle. Foto: L. Šlosar
náměstí ve Vysokém nad Jizerou. Foto: L. Šlosar
Nato jsme po překročení Jizery navázali na šestikilometrový úsek hlavního tahu na Harrachov, resp. na Kořenov. Vozovka tu byla vprostřed téměř holá, ale četný provoz nás nutil, abychom neustále ustupovali ke sněhovým mantinelům do hlubšího sněhu na okrajích, před autobusy dokonce raději uctivě zastavovali. Tolik vozů, které jsem během těch 6 kilometrů viděl, jsem neviděl snad za celý život nebo aspoň za minulý rok! Často nás míjela v protisměru ve vzdálenosti několika centimetrů, naštěstí musela jezdit poměrně pomalu. Zjistili jsme, že automobilisté, mezi nimiž byly spousty Němců a Holanďanů, jsou družní tvorové: buď byla silnice prázdná, nebo jely dlouhé kolony. V jednu chvíli se tok vozidel jedoucích proti nám ztenčil a vozidla jedoucí našim směrem se zastavila. Tolik aut, co jsme předešli, nepředhoní za jeden závod formule 1 ani Michael Schumacher! Příčina silniční embolie se ukázala po několika stech metrech - nějaký autobus jedoucí proti nám zajel příliš do kraje a uvízl ve sněhovém mantinelu. Jinak by si v tomto úseku přišly na své hlavně dívky a mladé ženy, plyny z výfuků automobilů by jim bohatě nahradily kouř z cigaret a zadarmo! My milovníci přírody jsme se museli spokojit s výhledy na hluboké koryto Jizery po našich levicích a na několik skal s ledovými krápníky po našich pravicích. Když jsme konečně dospěli k rozdvojce silnice a jedna její čas odbočila doprava na Harrachov, shledali jsme další povrch silnice na Kořenov jako již převážně holý, také rychlost vozidel proti nám zvýšila a zvyšovaly se i partie našich těl, jež byla nahazována mokrým sněhem od projíždějících aut, budiž spravedlivě řečeno, že nešlo nikdy o zlý úmysl, takový byl prostě terén.
Přešli jsme znovu Jizeru a pokračovali kousek v protisměru po druhé straně řeky po rozbředlém sněhu k továrně Cutisin, kde Honza z Jablonečku s kolegou drželi první kontrolu a obdařili nás razítkem. Bylo před třičtvrtě na jedenáct, kdy jsme se načas setkali s lyžařským živlem. Nato jsme se vraceli a posléze stoupali po úzké stezičce, až jsme se dostali na kraji Dolního Kořenova opět na silnici, na níž jsme sjeli z vysokého sněhového mantinelu po hýždích, dávajíce pozor, abychom nevletěli pod nějaké protijedoucí auto. Právě projel proti nám vůz s radlicí, takže jsme stoupali vzhůru na Tesařov po holé vozovce, za to proti proudu tající vody. Mokří jsme byli ovšem celí, protože mokrý sníh padal v jednom kuse.
Konečně jsme před třičtvrtě na dvanáct vkročili do hospody U Zvonku v Tesařově, kde jsme strávili příjemnou hodinku - já při dvou pivech a játrové polívce s jedním obřím knedlíčkem. Obsluha tu byla pohotová, jistě nejen proto, že jsme seděli u stolu stálých hostů.
ledové krápníky při silnici z Dolní Rokytnice na Kořenov. Foto: L. Šlosar
kontrola u továrny Cutisin v Dolním Kořenově. Foto: L. Šlosar
restaurace U Zvonku v Tesařově, kde opravdu bylo blaze. Foto: L. Šlosar
Marné jsou mé zkušenosti, že najedený a spokojený turista je turista nekoncentrovaný! Před vstupem do hospody jsme zapomněli, že silniční ukazatel na Příchovice mířil doleva, za dalším penzionem jsme přehlédli odbočku a mastili jsme si to dále frekventovanou silnicí, jež stále beznaděje klesala. Až po kilometru a půl mně přešla trpělivost a na Milanově mapě jsem se přesvědčil, že míříme do Desné, což nás nepotěšilo. Návrat na kraj Tesařova byl opět spojen s překonáváním veletoku tající vody na kraji silnici, dalšími vodotrysky mokré vody od projíždějících aut, vynucenými opět terénem, a postáváním v pokoře před projíždějícími autobusy i čas od času kamiony, jež nikoho z nás neusmrtily.
Na silnici na Příchovice, jíž jsme nalezli po třičtvrtě hodiny neplánovaného zdržení, jako bychom se přenesli do jiného kraje. Sněžilo, silnice byla pokryta sněhem a bylo značně mlhavo, takže jsme prošli Příchovice, aniž bychom spatřili kostel! Na silnici do Vysokého nad Jizerou jsme navázali již plynule, ta nebyla již tak frekventovaná, za to nás dvakrát vyplašily sněžné skútry řítící se proti nám, naší věrnou průvodkyní byla mlha před námi i za námi. Prakticky až pod Tomášovy vrchy silnice mírně klesala, povrch byl perfektně schůdný, pokud se šlo po kraji po zvrásněném povrchu, pouze jsem nějak nepostřehl, že padající mokrý sníh přešel kolem druhé hodiny za Rejdicemi přešel plynule a plíživě v déšť. Snad tomu bylo tak proto, že jsem se zrovna po hodování U Zvonku cítil ucpán a bolelo mě trochu břicho.
Pod Tomášovými vrchy - bylo po třičtvrtě na tři - mlha ustala, vnější větry se přeskupily někam do mě, takže bylo náhle po bolení. Naproti tomu povrch vozovky pokrýval rozbředlý sníh, takže poslední čtyři kilometry do cíle byly nejnamáhavější, neudělal jsem za tu dobu kalý krok bez prokluzování.
Dík našemu poctivému snažení dospěli jsme do cíle ve Vysokém nad Jizerou ve třičtvrtě na čtyři, takže jsem nejen v Semilech přece jen stihl vlak v 17 hod., ale předtím v sokolovně stačil vypít kávu, sníst příjemně sladkou tatrankou a plnými doušky sát správnou turistickou atmosféru "dobře zavedeného podniku", jehož se zúčastnilo i za nevlídného počasí přes 300 převážně lyžařů. Nepříjemné bylo, že jsem byl kompletně mokrý, takže každý můj pohyb byl spojen s nepříjemnými chladivými pocity. Ty načas mě opouštěly při čekání na vlak v Semilech, kdy jsem si přistavil stoličku, obkročmo jsem se na ni posadil a opřel se o topení, později jsem se jich dočasně zbavoval v příjemně vytopeném spěšném vlaku z Jaroměře, kam jsem musel dojet rychlíkem ze Semil, abych se přece jen co nejdříve dostal domů. Nejslastnějšího pocitu jsem zažil doma, kdy jsem strhl provlhlý šat a střemhlav skočil do horké vody ve vaně.
marná sláva, akce ve Vysokém nad Jizerou je určena především lyžařům, jako těmto pod Tomášovými vrchy. Foto: L. Šlosar
předseda pořadatelského odboru Pepík z Vysokého /vzadu/, jeho kolega a Milan z Lomnice /zády/ jsou svědectvím spokojenosti ze strany pořadatelů a účastníků. Foto: L. Šlosar
Se sobotou strávenou na turistické akci ve Vysokém nad Jizerou jsem byl spokojen, báječně jsem se protáhl v členitém terénu, příjemně jsem se unavil, okusil jsem příjemné atmosféry turistické akce, že jsem promokl, mi nevadilo. Vzdor nízkým kursům sázkových kanceláří jsem nenachladl, snad jsem se dokonce otužil, patrně budu proto spát ve spacím pytli před domem.
Memoriál Jindry Axmana /29. 01. 2005/ /pěšky/ aneb Na "Axmana" takměř z kola
ČAS PŘED DRUHOU HODINOU NADRANNÍ - HORNÍ STARÉ MĚSTO - ZELENÁ LOUKA - TANEČNÍ SÁL V AREÁLU TEXLENU. Dozněly poslední tóny čtverylky. Umlkl klapot zdobených střevíců, utichlo šustění dámských nabíraných sukní, střídá je tlumený humor tanečníků. Uřícení muži si konečně snímají napudrované paruky. Účastníci plesu se rozcházejí do svých i vzdálených domovů. "Vy se máte" - říká žertem Jana z Buků svým nejmilejším a nejbližším na počátku společného pěšího putování domů do 5 km vzdálených Mladých Buků - "vy si jdete domů lehnout, ale já jsem právě vyrazila pěšky na vzdálený start turistického pochodu".
ČAS TŘETÍ HODINA NADRANNÍ - naštěstí Jana doma V MLADÝCH BUKÁCH zjišťuje, že její čas je dobrý - že se nejen stačí převléci do turistického oděvu, ale dokonce si na tři hodiny aspoň částečně odpočinout. Někdy v té době doma V HORNÍM STARÉM MĚSTĚ NA ZELENÉ LOUCE se onu noc po několikáté probouzím z neklidného spánku a do předčasného vstávání se už budu střídavě pohybovat v syrové krajině bdění a v pohádkové říši polosnu.
ČAS PŮL PÁTÉ HODINY PŘEDJITŘNÍ - HORNÍ STARÉ MĚSTO - ZELENÁ LOUKA - DOMA. Vstávám otupělý a klohním si ranní buřtguláš, vždyť na něj "pojedu" téměř celý den. Pak po dlouhou dobu činím preventivně vše proto, abych v průběhu dne nebyl stíhán střevními problémy.
ČAS TŘIČTVRTĚ NA SEDM RANNÍ - MLADÉ BUKY. Na start 21. ročníku Memoriálu Jindřicha Axmana v hostinci U Soudku v Arnultovicích jdu stejně jako loni přes Mladé Buky, je to pro mě výhodnější. Tentokráte však si na silnici na Rudník nezacházím až k firmě Grund do ostrého úhlu, nýbrž se pouštím zkratkou přes lávku přímo k ozářenému kostelu sv. Kateřiny, mučednice. Jsem natolik zabrán do prohlížení nezdařených fotografií kostela na displeji fotoaparátu, že nepostřehnu klapnutí venkovních dveří blízkého domku, neunikne mi však stín, jenž nato přerušil svit měsíce. Vzápětí se mi ulevilo - uf …. nebyl to duch prvního místního fotografa Wernera Lahmera, který se v onom domě kdys narodil a jenž mi snad fotografie očaroval, právě naopak ….. - "To jsi ty, Jano, co tak časně?" - "Pokračuji v cestě na start "Axmana"- "To je náhoda, já tam zrovna mířím taky, to se s tebou svezu" - "Klidně, ale nesmíš mě zdržovat, musím odjet z Hostinného ve 14,22 hod za dalšími povinnostmi." Super!! Vidina osamělých dvanácti kilometrů na start a deseti kilometrů na trase samé je díky Bohu ta tam!
ČAS PO ČTVRT NA DESET DOPOLEDNÍ - ARNULTOVICE - RESTAURACE U SOUDKU - Však nám taky celá trasa na start přes Rudník rychle utekla, byť jsme vůbec nespěchali. Probrali jsme mou korespondenci s Čechokanaďanem o krkonošském nářečí a o povídkách Jana Buchara, anketu Největší Čech, národní obrození, Boženu Němcovou, Emericha Ratha, přišla řeč i na obsah dalšího čísla Zpravodaje. Při tom jsme si libovali v pohledech na čistou bělobou zbarvená pole vůkol nás, jakož i na Černou horu v dáli po našich pravicích, tu a tam si zanadávali na projíždějící auta, neb nás zaháněla do minizástupu a přerušovala tak naše povídání, naproti tomu jsme velebili silničáře, že i při nedávné sněhové kalamitě vzorně ošetřovali vozovku, takže byla holá a tím i bezpečná. Následné půlhodinové občerstvení při capuccinu či. horkém punči již před vlastním startem v hostinci, jenž praskal pod náporem stále přicházejících účastníků, navzájem se halasně zdravících, bylo pak zcela zasloužené.
při chůzi na start jsme si libovali v pohledech na Černou horu v dáli po našich pravicích. Foto: L. Šlosar
ČAS TŘIČTVRTĚ NA JEDENÁCT DOPOLEDNÍ - RESTAURACE V ČERMNÉ. Prošli jsme částí Hostinného Antoníčkem, překlenuli malý hřebínek a v údolíčku za ním mostek, vyhoupli se po zasněžené lesní cestě ke kapličce, kde jsme nalezli výpravu našeho odboru, jež jakoby tam byla účastna mše, kterou celebroval její vedoucí Pepík … jen v rukou účastníků nespatřoval jsem modlitební knížky, jen u některých cosi se skleněným odleskem, čemuž napovědělo žertovné uvítání: "Na vás už nic nezbylo". Když za Podhájí otevřel se před námi pohled na údolí s Čermnou, bylo již zřejmo, že z poupěte šedavého rána rozvinula se překrásná květina sice stálého mrazivého, ale nádherného slunečného dne pod modravým nebeským stropem. Sestoupali jsme protaženou polní cestou do Čermné. V hostinci pod starostlivým dohledem štíhlé věže kostela sv. Václava pobyli jsme u stolu se Zdeňkou z Janských Lázní, Hankou z Mladé Boleslavi a Jirkou z Turnova jen něco přes půl hodinu. My se totiž nechodíme na turistické akce nalévat, jak si někdo myslí, ale protáhnout si kostru, obdivovat se krásám české krajiny, vidět se svými turistickými přáteli. A zrovna nyní krásný slunečný den lákal ven.
"…když za Podhájí otevřel se před námi pohled na údolí s Čermnou, bylo již zřejmo, že z poupěte šedavého rána rozvinula se překrásná květina sice stálého mrazivého, ale nádherného slunečného dne pod modravým nebeským stropem…" Foto: L. Šlosar
"nepovedený snímek z útrob pohostinství v Čermné má cenu dokumentu, neb zleva zachycuje Luďka z Trutnova, Janu z Buků. Zdeňku z Janských Lázní, Hanku z Mladé Boleslavi a Jirku z Turnova. Foto: neznámý kolemjdoucí
povedený snímek zvenčí zachycuje samotné pohostinství v Čermné. Foto: L. Šlosar
ČAS PO PŮL JEDNÉ POPOLEDNÍ - ARNULTOVICE - RESTAURACE U SOUDKU - Stoupáme po zákrutách silnice vedoucí do Hostinného až nahoru k lesu. Sluneční kamera promítá na lesknoucí se obří filmové plátno okolních polí tisíce nepolapitelných stříbřitých teček. Nebe je místy sytě modré ……. jako by tu měli Američané točil velkofilm o přechodu Hannibala na slonech přes Alpy. Potkáváme dvojici turistů z Vrchlabí, kteří se těší na setkání se Zdeňkou. Na vrcholu nás velmi spolehlivé značení svádí ze silnice na stezku vzorně prošlapanou hlubokým sněhem a my klesáme do údolí na cestu, jež jím vede a po níž chvíli pokračujeme souběžně s lyžařskou stopou. Poté jsme znovu vyvedeni na další neznatelnou lesní stezku - tentokráte na nepatrné stoupání. Cestu tu i onde protínají bílé slavobrány a girlandy ze stromů, jež nevydržely nápor sněhu. Po každé sebemenší změně směru otevírají se před námi nové a nové průhledy na štíhlé katedrály vysokých stromů při kraji cest. Posléze vcházíme do otevřeného prostoru v povědomých obavách, že utoneme v obrovském bílém sněhovém moři rozlehlé louky. Naštěstí nás zklidní pohled na kříž - maják před námi v přímém pokračování stopy - bezpečné lávky, byť s obtížemi rozeznatelný proti tmavé modři blízkého hájku za ním. Na obzoru za lesíkem se pro změnu vzdouvají ve zdánlivé kontinuitě další bělavá moře polí s bárkami - chaloupkami, zdánlivé proto, že již jde o vrcholy protilehlých svahů, jejichž pokračování kdes hluboko přerušuje silnička z Rudníku do Hostinného, po níž jsme byli před několika hodinami rázovali na start. Tak strašně neochotně se odpoutáváme od podmanivých těch kulis a sestupujeme po pořadateli perfektně prošlapané stopě do cíle. Třičtvrtěhodinové občerstvení v hostinci při dršťkové polévce i horkém punči, jenž našim chuťovým pohárkům na našich jazycích tolik zalahodil obzvláště, bylo i tentokráte zcela zasloužené.
před námi povstávaly stále nové a nové katedrály vysokých stromů. Foto: L. Šlosar
obrovským oceánem sněhu procházela stopa - bezpečný most ke kříži - majáku, byť zdáli obtížně rozeznatelnému na popředí blízkého hájku. Foto: L.Šlosar
kříž - maják obnovený loni v bezpečné blízkosti. Foto: L. Šlosar
hlavní hrdince reportáže Janě z Buků zbývá již několik desítek metrů jejího slavného putování z kola do cíle pěšího putování Memoriálu Jindry Axmana. Foto: L. Šlosar
ČAS PO TŘETÍ HODINĚ ODPOLEDNÍ - TRUTNOV - PŘED DELVITOU. Rozpouštíme s definitivní platností naši misi. Vyslovuji Janě svůj obdiv nad jejím nevídaným výkonem: Rovnou z plesu - prakticky z kola - po pětihodinovém víření v tanci šla s pouze tříhodinovou přestávkou doma více než sedmnnáctikilometrovou trasu na start pochodu a v jeho rámci absolvovala desetikilometrovou trasu v náročném terénu. Obdivuji lidi, kteří s láskou pěstují chůzi, kteří se koří krásám české krajiny, kteří mají rádi atmosféru turistických setkání s lidmi stejné či podobné krevní skupiny a dokážou pro to obětovat své pohodlí, jinak tolik potřebné uprostřed náročného sledu jejich každodenních povinností.
Přejezd /přechod/ Staropackých hor /15. 01. 2005/ /pěšky/ aneb Modrobílé vzpomínání na Staropacké hory
I toto náleží ke slastem turistiky: ulehnout večer do své postýlky unaven, ale jen tak lehce, a nechat se při vstupování do říše Morfeovy před spočinutím do náruče jmenovaného ukolébat příjemnými vzpomínkami na sobotní putování ukončené před několika málo hodinami. Právě po sobotním Přechodu Staropackých hor to bylo vzpomínání neobyčejně příjemné….
Správnou atmosféru navodilo už samotné plánování trasy, která byla pro každého libovolná, s místem setkání v hostinci v Levínské Olešnici. Protože jsem v této lokalitě již navštívil všechna místa potřebná pro plnění všech turistických odznaků, projevil jsem toliko přání dostat se do Levínské Olešnice z Horní Branné po trase, kterou jsem šel dle svých záznamů 11. 10. 1986 na Novopackých pochodech, ale na kterou jsem se vůbec nepamatoval. Jana z Buků zase chtěla navštívit Pecku, blízko které je nejbližší železniční spojení z Borovnice. Nebylo pak těžké doplnit puzzle plánované trasy dalšími body skládanky - Levínem a Novou Pakou.
V sobotu zrána bylo na nule, tu a tam ještě povíval mokrý sníh a ztemnělá obloha byla prostá hvězd. Na železniční zastávce v Horní Branné jsme ve třičtvrtě na sedm vystoupili ještě za tmy, propletli se Dolní Brannou a u rozcestí Bakov opustili silnici do lehce zasněženého terénu. Pokračovali jsme tu lesním, tu lučinatým terénem, na jednom místě na kraji lesa nebýt Jany přehlédli jsme odbočku doleva přes jednu z lehce zasněžených luk. Jinde přetnul naše putování potok, já jsem zvolil přeskok na nejužším místě, Jana ho překlenula přes změť silných větví. Konečně již za světla dobře před úderem osmé shlíželi jsme před sebou štíhlou věž pseudogotického kostela sv. Jana Nepomuckého v Zálesní Lhotě s kopcem Stráž v pozadí.
v pozadí za pseudogotickým kostelem sv. Jana Nepomuckého vypínal se kopec zvaný Stráž. Foto: L. Šlosar
Pod kostelem jsme pochválili mapu obce, jež potvrzovala naše další zamýšlené kroky: ponechat zprvu kopec za zády, pokračovat po silnici na Horní Kalnou, posléze odbočit doprava a postupně se nasměrovat opět ku kopci. Praktické provedení bylo těžší: vzápětí červené značky zmizely a neobjevily se ani na vytypovaném místě odbočení doprava. Zastavili jsme k válečné poradě, když jako deus ex machina objevili se za námi Maruška z Trutnova a Vláďa z Kruhu, kteří vyráželi z Kunčic. Vláďa pak odhalil záhadu ztracené značky: v obci se měnily stojany osvětlení, na kterých byly původně značky, místo našeho zastavení se ukázalo správným, po několika metrech to potvrdila červená značka na modrém hydrantu, který tu naštěstí nevyměnili. Ještě než nás cesta zavedla do polí, naše fantazie zapracovala představou, že oslovíme muže u jedné usedlosti dotazem: "Kam, dobrý muži, vede tato cesta", načež mužova ruka se střelhbitě vymrští v úhlu se zemí mezi 90 a 120°, čímž doprovodí svou úsečnou odpověď: Na-s/S/tráž!!, Vláďa si představoval dokonce, že dotyčný se mezitím převleče do uniformy, jež bude ilustrovat nechvalně známý pozdrav stejného znění.
Raději pokračovali zlehka zasněženou polní cestou, v lese vykonali dvě vlnovky, přičemž závěr té druhé představoval prudký výstup, jenž jsme zakončili v nečekané mlze u rozcestníku na vrcholu 630 metrů nad mořem vysoké Stráže krátkým zastavením okořeněným občerstvením od Vládi, jehož síla a říz odpovídala náročnosti výstupu. Posléze se ukázala moudrost Prozřetelnosti, že nám poskytla místního znalce Vláďu, protože nejprve zbloudila na chvíli přílišným zabočením doleva obě děvčata, posléze nás a sebe Vláďa nasměroval doprava skrze mlhu přes dvě louky, až jsme na kraji lesa nalezli opět červenou značku. V ten okamžik pohled na protilehlý svah, na kterém se skrze mlhu probojovávaly první paprsky slunce a chystaly se ozářit první samoty na horním konci Studence, potvrdil, že celé naše další putování se ponese ve znamení dvou zářivých barev - modré - barvy to jasné oblohy a bílé - barvy to sněhu.
vrcholový snímek ze Stráže /zleva Vláďa, Jana a Maruška/ neprozrazuje vše, co se tu odehrálo, protože s jiným výstižnějším snímkem autor "narazil". Foto: L. Šlosar
zleva Jana a Maruška se vracejí z neúspěšné sondáže těsně pod vrcholem Stráže. Foto: L. Šlosar
Jana /vpředu/ a Maruška ztraceny v mlze na zasněžených loukách pod Stráží. Foto: L. Šlosar
Restaurace v Levínské Olešnici, kam jsme dospěli po čtvrt na jedenáct, byla naplněná až k prasknutí především zásluhou bujarého jaroměřského turistického živlu, přece jsme se posadili. V jednom případě dvě piva, ve druhém čaj s rumem se zasloužily o to, že čas do hodiny jedenácté uplynul skokem. Naší opět dvoučlenné skupině bylo třeba naplnit vykázaných třicet kilometrů konkrétními skutky a taky krásné slunečné počasí lákalo ven.
Vystoupali jsme ke zbytkům hradiště Levín, překonali hřeben Staropackých hor, sestoupali do Podlevína, kol vysoké zvoničky a kříže, chvíli střídajíce pohledy doleva na Kozinec, chvíli doprava na Kumburk doputovali jsme ke klášternímu kostelu Nanebevzetí P. Marie, výraznému do dáli zásluhou slunečních paprsků ozařujících jeho kabát žlutočervený až do růžova. V Nové Pace v půl jedné postáli jsme chvíli toliko u Suchardova domu a domu protějšího se sochou sv. Jana Nepomuckého ve fialovobílém rouchu a dvou holátek v nárožním výklenku, posléze se na náměstí potěšili pohledem na kašnu s mariánským sloupem a na kostel sv. Mikuláše, biskupa. Nato jsme již bezbožně uháněli městskou vilovou částí k hotelu Štikov, polesím Sýkornice kol pramene, klesli na silnici do Stupné a po stráni vylezli ku kostelu sv. Marie Magdalény, když na řečeném svahu se se mnou Jana - jako kdysi u Amiensu se žebrákem svatý Martin co mladý důstojník o vojenský plášť - rozdělila o poslední čokoládové oplatky po mé neprozřetelné poznámce o hladu, za kterou bych si nejraději uřízl jazyk, neb byla vyslovena mimoděk.
před Podlevínem po našich pravicích objevila se charakteristická silueta Kumburku. Foto: L. Šlosar
výklenková soška sv. Jana Nepomuckého v domě naproti Suchardovu domu v Nové Pace. Foto: L. Šlosar
Na onom požehnaném místě, kde již nebyly po sněhu téměř žádné stopy, pozastavili jsme na pár minut - bylo po druhé hodině - naše kroky a posléze pokračovali dále volným tempem, těšíce se výhledy na Zvičinu a posléze na Pecku samotnou s výraznými siluetami kostela sv. Bartoloměje, apoštola a na to i hradu. V půl třetí pak utichly naše kroky na půl hodiny definitivně, přerušeny půlhodinovým zastavením v útulné hospůdce Pod hradem, kde při alžírské kávě na straně jedné a pivě značky Kelt na straně druhé /joj, to byla dobrota, byť trochu drahá!/, pokračovali jsme s Janou v rozpravách o turistice, jež se slibně rozvinuly v sýkornickém polesí poté, co se mi konečně přestal plést jazyk po dvou pivech v Levínské Olešnici.
při sestupu od kostela sv. Marie Magdalény objevila se před námi Pecka s dominantou kostela sv. Bartoloměje. Foto: L. Šlosar
Závěrečné čtyři kilometry na železniční zastávkou v Borovnici byly již chodeckým koncertem, v jehož finále při stoupání na závěrečný úsek silnice z Pecky do Borovnice jsem s radostí si znovu ověřil, že mnohoměsíční vynucená přestávka na veřejných turistických akcích nezanechala na fyzické kondici Jany žádných stop. Na vrcholu silnice nad Borovnicí dostalo se nám poslední zasloužené odměny onoho dne - výhledu na Čisteckou hůrku a v dáli i na Černou horu, jakoby se krčící pod tíhou ojedinělé vrstvy mraků na obzoru.
Černá hora v dáli nad Borovnicí jakoby se krčila pod tíhou ojedinělých mraků. Foto: L. Šlosar
Nato nasedli jsme čtyři minuty po čtvrté odpolední na vlak a v Jaroměři po dvacetiminutové přestávce pokračovali vlakem do Trutnova a posléze směrem severním i vláčkem - viamontem, v němž na zastávce Zelená louka okolo půl sedmé večerní, kdy začalo konečně mrznout, jsme úspěšnou naší misi rozpustili mým odchodem z vlaku.
Jak málo stačí k dětské, téměř infantilní radosti, řekne si někdo po přečtení těchto řádků. Nebudu se přít. Suše jen poznamenám, že s pocitem, že jsem strávil příjemný den v členité podkrkonošské, byť známé krajině, za ideálního slunečného počasí, za ostrých výhledů, za příjemné fyzické námahy a v té nejlepší možné společnosti, se usínalo opravdu báječně…..
Lyžařský přejezd Zvičiny /08. 01. 2005/ /pěšky/ aneb V lednu na Zvičinu jako zjara
Ani v zimě v podhůří nejvyšších hor Čech dálkoplaz nepřichází zkrátka, pravda nevadí-li mu trochu ztížené podmínky. Tuto sobotu se však turističtí bozi k pěšákovi zachovali velice štědře, protože ho obdařili teplým počasím k 10 st. C, dalekými výhledy a holým povrchem i v terénu, takže doma zůstal jen ten největší pesimista. Turistické akce v tomto období mají odlišnou povahu, převážně jde o hvězdicové akce, v jejichž místě setkání nahlásí turista pořadatelům poctivě nachozené kilometry, předtím a potom si jde dle své libosti. Má tak možnost uplatnit svou lidovou tvořivost a zvolit si libovolnou trasu dle svých potřeb, kondice a času.
Protože jako výchozí místo Lyžařského přejezdu Zvičiny, který letos byl ovšem pro účastníky s ohledem na naprostý nedostatek sněhu pěší nebo cyklistický, odpadly doslova na poslední chvíli Mladé Buky, vyrazil jsem na Zvičinu ráno před půl sedmou ranní z Pilníkova. Nenabral jsem ovšem nejpřímější směr po hlavní silnici na Vestřev a již odtud přes Debrné, nýbrž jsem to napálil málo frekventovanou silničkou vedoucí mimo lidská osídlení mírným stoupáním na skupinu osad souhrnného názvu Vítězná. Šel jsem zlehka, neb pro své postranní oumysle jsem potřeboval, aby se zprvu rozednilo. Měl jsem tak možno prožít onu zázračnou proměnu, jež den co den následuje po hluboké tmě, skrze níž byly onoho rána patrny alespoň hvězdy nade mnou a červené světlo na jakémsi kopci po mé levici. Poté se z nastálého šera postupně vynořovaly obrysy stromů kol mě a silnice již přestala býti málo frekventovanou, těsně před Kocléřovem v jeden okamžik jela proti mně dokonce skupina šesti automobilů, jako by fiktivní hokejové mužstvo H. C. Vítězná cestovalo k nějakému svému zápasu. Když jsem kol půl osmé do Kocléřova zlehka přicházel, spokojen jsem ještě nebyl - rozednilo se sic, ale bylo mlhavo.
Zatím mi tento neuspokojivý stav nevadil, protože mi mé záměry neukládaly u kostela sv. Václava, mučedníka zabočit ve směru na Nemojov ihned, ale necelé dva kilometry pokračovat po silnici směrem na Dvůr Králové nad Labem do Huntířova a tady si rozšířit sbírku církevních staveb na mých internetových stránkách o zdejší kostel sv. Jana Nepomuckého. Bylo už půl deváté, kdy nejen zmizela mlha, ale sluníčko se konečně rozloučilo s mraky na obzoru, ozářilo kostel a připravilo ho tak k fotografování. Paprsky nedosáhly bohužel ke smírčímu kříži u kostela, takže na jeho fotografii nevynikne rytina kuše na pravém rameni kříže.
smírčí kříž u kostela sv. Jana Nepomuckého při silnici v Huntířově. Foto: L. Šlosar
Uháněl jsem posléze zpět do Kocléřova, kde jsem krátké zastavení u zmíněného kostela sv. Václava, mučedníka již těsně po deváté hodině věnoval též zjišťování počtu padlých příjmením od písmene B na německy psaném pomníku obětem l. světové války, jak mi přikazovaly podmínky OTO Královédvorsko. Konečně jsem vykročil po silnici směrem na Nemojov, prošel jsem skrze Nové Domy - patřící též pod Vítěznou - s kašnou s reliéfy lví hlavy na každé straně a za nimi jsem si nenechal ujít v lese další novogotický kostel Navštívení P. Marie. Ze silnice je velice nenápadný, ale zespoda z obce k němu vede široké schodiště skládající se ze tří částí, jehož schody jsem musel pro účely plnění odznaku spočítat, a pod ním dole jsem shledal altán s pumpou, sochu a na bočním svahu k silnici kapli a kapličku se sochou za zamlženým sklem. To klidné místo lákalo k podrobnějšímu zastavení třeba na křížové cestě, ale bylo už po půl desáté a musel jsem pokračovat dál po silnici pozvolným klesáním do další části obce Vítězná - osady Hájemství, kde se přede mnou vlevo poprvé zjevil mohutný majestát Zvičiny.
ve Vítězné, vlastně Kocléřově, vlastně v Nových Domech nalézá se kašna s reliéfy lví hlavy. Foto: L. Šlosar
kostel Navštívení P. Marie v Nových Domech se schodištěm, sochou a altánem. Foto: L. Šlosar
v osadě Hájemství objevil se poprvé přede mnou majestát Zvičiny, já jsem prováhal a zachytil jsem ho až ze středu osady. Foto: L. Šlosar
Protože i v lese byl terén holý, opustil jsem svůj původní záměr pokračovat po silnici na Nemojov a přehradu Les Království, a v dolení části osady jsem doprava navázal do lesa na žlutě značenou turistickou cestu. Z této cesty jsem si odnesl jediný šrám mého putování, při velice zběžném pátrání se mi nepodařilo nalézt neznačenou odbočku na Karolininu vyhlídku - než jsem se domluvil s "přítelem na mobilu" Honzou z Jablonečka, inkriminované místo jsem přešel a poprvé doprava zabočil až ke skalce houbovitého tvaru - Slučímu kameni, na jejíž od cesty odvráceném konci jsem opsal pro účely plnění zmíněného odznaku letopočet na patníku.
Slučí kámen v lednu netypicky sněhuprostý. Foto: L. Šlosar
Teď však bylo již půl jedenácté, svou poklidnou vlastivědnou část putování jsem završil a vystřídal ji jeho kondiční částí, potřeboval jsem se dostat co nejdříve na stále dosti vzdálenou Zvičinu. Sestoupal jsem na silnici u Labe, v Debrném jsem ji ještě jednou opustil a po rozmáčené louce a posléze lesem jsem vystoupal na úbočí Labského vrchu a z něho došel do Předního Mostku, nato na kraji Mostku jsem se konečně propletl na silnici do Horní Brusnice, zrovna když na konci Mostku sirénou zvěstoval poledne svému okolí nějaký chlapík, s nímž jsem prohodil něco přátelských slov, stejně jako o čtvrt hodiny později již v Horní Brusnici s Maruškou z Trutnova, která se již vracela ze Zvičiny do Hostinného.
Po krátkém zastavení u sousoší Nejsvětější Trojice zahájil jsem naplno, značně vyprahlý, táhlé tříkilometrové stoupání po silnici na vrchol Zvičiny, zvědav, za jak dlouho je pořídím. Při té příležitosti jsem potkával turisty opouštějící Zvičinu, a na Vaška z Náchoda, Jožinu a Ivana z Čisté u Horky a posléze na Milana z Lomnice nad Popelkou, s nimiž jsem vždy letmo zastavil, se jen ztěží mohu vymluvit za dosažený čas 36 minut, který snad přece není až tak nejhorší.
Krkonoše se Světlou horou, Černou horou a Sněžkou ze silnice na Zvičinu. Foto: L. Šlosar
Na každý pád jsem do Raisovy chaty na Zvičině vkročil poměrně pozdě - pět minut před jednou, a protože jsem chtěl být doma - čekaje návštěvu neteře - kolem páté hodiny, a samozřejmě si předtím odpočinout, zrevidoval jsem svůj záměr pokračovat do Hostinného, a zaměnil jsem ho za jedenáctikilometrové putování do Dvora Králové nad Labem.
Poseděl jsem v chatě hodinku při dvou pivech, čočkové polévce a kávě a ve dvě hodiny jsem odešel v úmyslu do Bílé Třemešné se dostat po červeně značené cestě. Na chvíli jsem postál v obdivu k nádherným výhledům na Dvůr Králové a okolí, jež teď vystřídaly impozantní pohledy na zasněžené Krkonoše při mém výstupu na Zvičinu, ale po prvních metrech sestupu po zledovatělém terénu, jsem se rozhodl vyjít z lesa a napojit se na zeleně značenou turistickou cestu, po níž do Bílé Třemešné sešel jsem kol kříže na Perné po zcela sněhuprostém terénu.
ještě jednou Krkonoše z cesty nad Bílou Třemešnou, tentokráte celé panorama ale bez Sněžky. Foto: L. Šlosar
Na jejím kraji - deset minut před třetí hodinou - mi zbývalo ujít přes obec a přes Nové Lesy do Dvora Králové nad Labem po silnici sedm kilometrů, takže jsem v těžších zimních botách za stále slunečného teplého počasí upaloval, jak to nejrychleji šlo, a po holém silničním povrchu jsem přesně ve čtyři hodiny stanul na autobusovém nádraží ve Dvoře Králové nad Labem, do odjezdu autobusu scházela přesná čtvrthodina.
sláva! za Novými Lesy se objevil a postupně zvětšoval Dvůr Králové n. L. na obzoru s kostelem sv. Jana Křtitele - známka toho, že autobus ze Dvora stihnu! Foto: L. Šlosar
S výjimkou nenavštívené Karolininy vyhlídky, jež mi snad neuteče, jen více obroste okolními stromy, jsem byl se svým putováním spokojen - na jedné straně jsem poznal méně známá místa bývalého okresu Trutnova, v mezích možností svého fotoaparátu a svého neumění pořídil zajímavé obrázky, na druhé straně jsem si několikrát "hrábl" a dal si párkrát pěkně do těla, což mi jistě v nadcházející turistické sezóně přijde vhod, zvláště budu-li mít možnost doprovázívat dvě mnohem mladší turistky, od nichž nemohu spravedlivě požadovat, aby na mě čekaly na každém rozcestí.
Všechny reportáže napsal Luděk z Trutnova
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz