24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Přejezd Staropackých hor /17. 01. 2004/ /pěšky/ aneb NAVLÉKÁNÍ KORÁLKŮ
Lyžařský přejezd Zvičiny /10. 01. 2004/ /pěšky/ aneb CESTA K TURISTICKÉ BLAŽENOSTI
Výlet do Podkrkonoší za plněním OTO Podzvičinsko /01. 01. 2004/ aneb TAKOVÝ "OBYČEJNÝ" VÝLET
Silvestrovský pochod /31. 12. 2003/ aneb CO HARLEKÝN S KOUZELNÝM MÉĎOU NA BATOHU
Vánoční pochod /20. 12. 2003/ aneb KOLÍNSKĚ ÓDY A FILIPIKY
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S DUCHEM DĚDY V ZÁDECH
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Přejezd Staropackých hor /17. 01. 2004/ /pěšky/ aneb Navlékání korálků
Nějak jsem zlenivěl. V sobotu jsem sice disciplinovaně vstal ve 4 hodiny ráno, ale moje ranní toaleta a snídaně se protáhly natolik, že jsem z domu vyšel ..... stydím se to napsat .... až za pět minut půl šesté, tedy v době, kdy každý z vás byl nepochybně již na trase anebo v příslušném dopravním prostředku odvážejícím vás na místo startu.
Mým hlavním cílem bylo dojít do Levínské Olešnice, vsi vzdálené 4,5 km severně od Nové Paky. V tamní hospodě od 9 hodin probíhala kontrola hvězdicového lyžařského Přejezdu Staropackých hor, jenž byl přístupný též pěším. Dalším cílem, jenž jsem si stanovil souběžně, bylo vyhledávání církevních památek v místech, jež moje pouť protínala a jež za plné turistické sezóny opomíjím, a jejich fotografování pro naplňování mého projektu na mých internetových stránkách na adrese http://www.zpa.cz/turistika/5.html.
Protože bydlím na druhém konci Trutnova, trvalo mi dobrých 40 minut, než jsem dostal na světelnou křižovatku, na které začíná silnice na Novou Paku. U továrny Infineon opustil jsem zledovatělý chodník a dál jsem se ubíral po naprosto holé a tudíž schůdné silnici.
Mé další pěší putování po silnici z Trutnova přes Pilníkov, Chotěvice, Vestřev, Dolní a Horní Olešnici, Dolní Kalnou, Čistou u Horek, Horku u Staré Paky, Nedaříž do Levínské Olešnice a následně po značených cestách do Staré Paky bych přirovnal ke šňůře, na kterou jsem postupně navlékal korálky následujících drobných zážitků:
- těsně před Pilníkovem mě zrovna před vjezdem do domova důchodců přilákal k fotografování osvícený kostel Nejsvětější Trojice. Kdosi uvnitř si dal tu práci, že vytrvale přede mnou zvedal a nechal klesat závoru, takže mi znemožňoval fotografovat. Neuvěřitelné!! Příliš mě to nevzrušilo, důstojně jsem odešel a snímek jsem pořídil ze vhodnějšího místa těsně za zatáčkou pod náměstím
těsně pod náměstím v Pilnikově mě už žádný blb od fotografování osvíceného kostela Nejsvětější trojice nevyrušoval. Foto: L. Šlosar
- když jsem si v Pilníkově dokumentoval trasu razítkem v obchodě na dolním konci náměstí, jedna z prodavaček vyjádřila obavu ze zneužití jinak beztak nevýrazného razítka. Vůbec jsem se neurazil. V zemi, kde parlament uzákoní prezumpci viny při posuzování sexuálního obtěžování v pracovněprávních vztazích /jež ovšem ostře odsuzuji/, to snad ani jiné být nemůže. I uklidnil jsem prodavačky tím, že jsem jim sám nabídl, aby již otisknuté razítko lehce přeškrtli propisovačkou
- v Chotěvicích, obci roztroušené podél silnice na několika kilometrech, minul jsem postupně tři kapličky. První z nich jsem spatřil po osmé hodině na začátku obce, za dost nebezpečnou zatáčkou po levé straně, je opravená v roce 1994 rodinami Bönischovch a Havlíkových. Druhá kaplička po pravé straně těsně u přejezdu byla již zchátralejší, uvnitř za drátěným pletivem se skrýval kámen s německým nápisem
první kaplička v Chotěvicích od Pilníkova za dost nebezpečnou zatáčkou po levé straně - opravená v roce 1994 rodinami Bönischových a Havlíkových. Foto: L. Šlosar
- v na rozdíl od pilníkovského kostela, jsem musel ke kostelu sv. Petra a Pavla, apoštolů v Chotěvicích, stoupat - stejně jako později ke dvěma dalším kostelům - do svahu těsně nad silnicí. Jako kdyby se kostely stavěly na vyvýšeném místě proto, aby oči věřících při cestě na Slovo Boží vzhlížely v pokoře vzhůru. Bylo okolo půl deváté a já jsem musel na přilehlém hřbitově dávat pozor na zledovatělý terén, ale při fotografování mi pomáhalo sluníčko
údolí Pilníkovského potoka podél silnice v Chotěvicích. Foto: L. Šlosar
- třetí kaplička byla nejméně zachovalá a spatřil jsem jí na konci Chotěvic vpravo, zrovna v místech, kde jsem po deváté hodině upínal více pozornost doleva na výrazný vrch Bradlo uprostřed oparu vycházejícího z jeho zalesněného svahu
Bradlo ze západního konce Chotěvic. Foto: L. Šlosar
- ve Vestřevi těsně po deváté jsem svou pozornost naproti tomu dělil mezi rušný provoz na krátkém nepřehledném stoupání a lidovou architekturou poloroubených stavení. Ve zdejším koloniálu, stejně jako později v Horní Olešnici, potěšila mě vlídná paní tím, že na požádání mě obdařila razítkem do vandrbuchu, potenciálního padělatele ve mě nespatřujíc
lidová architektura ve Vestřevi. Foto: L. Šlosar
- kostelu sv. Jakuba Staršího, apoštola, v Dolní Olešnici věnoval jsem pozornost po půl desáté dobrých dvacet minu, pro změnu jsem se brodil dosti sněhem. Kostel se vypíná se těsně u ústí červené značky od Mostku na silnicí ne nepodobný nějakému hradu, stráženému ovšem sochou Kalvárie, na kostelu samém jsou zajímavá sgrafita.
- v Dolní Kalné jsem kostel nechal na pokoji, do výstupu na Sněžku v polovině roku mi neuteče, zdokumentoval jsem - dost neúspěšně proti sluníčku deroucímu se na oblohu - neomítnutou kapličku na začátku obce
sousoší Kalvárie před kostelem sv. Jakuba Staršího, apoštola, v Dolní Olešnici. Foto: L. Šlosar
- v Čisté u Horek jsem musel ke kostelu, zasvěcenému svatému Prokopovi, odbočit hned na začátku obce doprava. Později jsem po návratu na silnici definitivně vystoupal po stezce na konci obce na na křižovatku v Horce u Staré Paky, jíž jsem prošel před týdnem při putování na Zvičinu z Martinic. Teď bylo třičtvrtě na dvanáct, do Levínské Olešnice jsem to měl pouhé tři kilometry a já jsem se v duchu přeorientovával na společenskou a požitkářskou část turistického dne
- v hospodě v Levínské Olešnici po levé straně od vchodu očekávala účastníky průchozí kontrola lyžařské akce. Po krátký čas jsem seděl u stolu s Vláďou z Kruhu a Milanem z Lomnice, kteří mířili do Staré Paky na nějaké zvěřinové hody,. celou hodinu pak při třech pivech s Maxíkem z Jaroměře. U vedlejšího stolu okupoval židli nějaký místní občan podobný zemřelému synu zemřelé herečky Růžičkové Jirkovi, kterému se nelíbil nejprve můj mobil, ale pak se s ním přece jen dalo opatrně mluvit. Obsluhovala nás příjemná číšnice s úsměvem princezny Diany a dobře naladěn byl i šéf hospody, jenž nám napůl přinesl zdarma chutný buřtguláš. V přátelském rozpoložení byla nově přišedší čtveřice turistů z Jilemnice, z nichž nejstarší letos osmdesátiletý Frantík nám objednal po skleničce ferneta. Nad výčepem na červeném podkladě skvěla se pak následující verze pivního očenáše: Sude náš, jenž jsi naražený roztoč se pípa tvá, buď vůně tvá po všech Restauracích a Hospodách a odpusť nám naši dočasnou střízlivost, jakož i my odpouštíme našim číšníkům a neuveď nás na záchytnou stanici a zbav nás všech protivných abstinentů. Ámen
nestor jilemnických turistů Frantík v rozpravě s kontrolou akce v hospodě v Levínské Olešnici
mise jilemnických turistů v hospodě v Levínské Olešnici - vlevo pan Josef a Frantík, úplně vpravo předseda odboru pan Vlastimil. Foto: L. Šlosar
- pod železniční viadukt ve Staré Pace, kam jsem zamířil na vlak, jsem dorazil těsně před půl třetí, když jsem si předtím dal dobře poradit a z útulné hospody jsem se ve čtvrt na dvě vybral po turistických značkách - zelené a žluté - údolím Olešenky po dobře prohrnuté a později aspoň prošlapané cestě - s tradiční letmou zastávku ještě v Levínské Olešnici u kostela Všech svatých obklopeného četnými sochami a hřbitovem.
- ve Staré Pace ještě pod viaduktem setkal jsem se znovu Maxíkem, který přijel zrovna vlakem a chystal se zachytit zčerstva nabytou kamerou provoz na viaduktu. Při příchodu do nádražní haly jsem se nachomýtl ke vzpomínkovému zapíjení dvanáctého výročí úmrtí Frantíkova syna Karla s jilemnickou čtveřicí a druhou závěrečnou společenskou část bohatě naplněného turistického dne jsem zakončil společnou cestou se Zdeňkou z Janských Lázní a do Tamplí také s Vláďou vlakem vyjíždějícím ze Staré Paky ve 14,52 hod.
Lyžařský přejezd Zvičiny /10. 01. 2004/ /pěšky/ aneb Cesta k turistické blaženosti
I to jsou chvíle blaženosti, pro něž miluji turistiku. V sobotu v 16 hod. stojím na autobusovém nádraží ve Dvoře Králové nad Labem po usilovné chůzi, díky níž jsem stihl spoj do Trutnova za čtvrt hodinku. Vím, že večer - po namáhavém dni značně vyhládlý - budu se doma nezřízeně cpát bez ohledu na nějakou dietu vším, co mi přijde pod ruku. Konečně pak poměrně brzy ulehnu příjemně, až slastně unaven a pokojně budu spát přes deset hodin. Všechny tyto rituály budou pak doprovázet příjemné pocity, že jsem sobotní turistický den naplnil vším, co jsem si od něj sliboval a co jsem si v něm naplánoval. Jak jsem této blaženosti dosáhl?
Cíle hvězdicové akce Lyžařský přejezd Zvičiny - Raisovy chaty na tomto kopci vypínajícím se do výše 671 m n. m. - my pěší dosahujeme - s výjimkou možnosti jít ze Dvora Králové nad Labem nebo našeho legendárního putování z Mladých Buků před dvěma lety - z míst, jež jsou jako korálky navlečeny na šňůře, jíž představuje železniční trať z Trutnova do Lázní Bělohrad, která jakýmsi nepravidelným půlobloukem obepíná Zvičinu severozápadně až jihozápadně. Konkrétně se vychází z Pilníkova, Chotěvic, Hostinného, Staré Paky, Nové Paky a Lázní Bělohrad. Letos jsem se rozhodl pro Martinice v Krkonoších, což je místo, kde onen půloblouk dosahuje největší vzdálenosti od Zvičiny, po silnicích téměř 25 kilometrů. Od tohoto počinu jsem si sliboval vedle posílení kondice i návštěvu některých míst, jimiž procházívám málokdy.
Z Martinic jsem vyšel těsně před sedmou hodinou ještě za šera pod zataženou oblohou a za teploty již těsně nad bodem mrazu sám - jen s věrným Méďou na batohu a s placaticí medoviny uvnitř. U přejezdu za nádražím jsem navázal na silnici z Víchové nad Jizerou do Horky. Když jsem vystupoval nad obec, provoz nebyl ještě tak hustý, několik aut, jež mě předjíždělo, mi však svými zadními signalizovalo směr mého dalšího putování na stovky metrů přede mnou.
Ve Studenci v řeznictví vedle hostince Na Špici jsem začal s dokumentováním své trasy, požádal jsem zde o razítko a naopak kalendáříky našeho odboru jsem počal toho dne šířit jeho věhlas. Na konci Studence, to už bylo dobře po osmé hodiny ranní, věnoval jsem se fotografování kostela sv. Jana Křitele, postaveného v r. 1868 v pseudorománském slohu, jeho dvou soch ještě pod schodištěm, z nichž v pravé i laik pozná patrona české země sv. Václava, a konečně sochy vlevo a kříže vpravo již těsně před vchodem do kostela. Na silnici mezitím provoz znatelně zhoustl, jednak vlivem pokročivšího času, jednak díky tomu, že zleva navázala silnice z Vrchlabí, takže jsem si místy razil cestu proti mnohačetným kavalkádám aut s lyžemi.
socha svatého Václava s kostelem sv. Jana Křtitele ve Studenci v pozadí. Foto: L. Šlosar
V dokumentování trasy a šíření slávy našeho odboru jsem pokračoval posléze v Horce u Staré Paky, kde jsem byl vlídně přijat v provozovně Obklady - dlažby. V obci na křižovatce silnic do hor - do Vrchlabí, resp. Víchové nad Jizerou a do Trutnova jsem si nenechal ujít prastarý milník, který s dojemnou přesností na desítky metrů /což jistě ocení řidič cestující do Prahy/ sděluje poutníku vzdálenost do jednotlivých míst - například do řečené Prahy 101,7 km, do Jičína 21,9 km, do Nové Paky 6,3 km atd. Po přejití křižovatky jsem asi po 200 metrů přetrpěl kumulovaný provoz na zmíněnou křižovatku, kde se auta rozdělovala do obou shora uvedených směrů, až jsem konečně odbočil doleva na klidnější silnici na Dvůr Králové.
starý milník na křižovatce v Horce u Staré Paky. Foto: L. Šlosar
Záhy jsem pochopil, že i zde bude naplněna zásada něco za něco. Provoz tu byl minimální, náhle mě obestřelo nezvyklé ticho, zvuky projíždějících aut za mnou představovaly toliko kulisu, i okolní krajina byla načas členitější, blíže byl i les. Naproti tomu silnice nebyla holá, po jejích stranách jsem plaval ve změti sice nehlubokého, ale rozbředlého sněhu /jak by se zde šlo skvěle, kdyby mrzlo!!/, takže jsem šel místy v prostředním přece jen obnaženějším pruhu. U další odbočky jsem učinil oproti plánu jedno zásadní rozhodnutí: rozhodl jsem se pokračovat na Borovnici, protože silnice doprava na Pecku neměla ani ten prostřední holý pruh.
Další mé putování po silnici ve směru Dvůr Králové nad Labem bylo krušné, protože sněhová břečka, byť mělká, činila každý můj krok náročným, takže jsem vítal tři krátké zastávky v Borovnici - v koloniále, kde jsem zcela nelogicky pro nedostatek autenticity odmítl razítko ze sídla podnikatele z Borovničky /přičemž jsem touto vesnicí zanedlouho měl procházet/, u barokního kostela svatého Víta mučedníka a konečně téměř na konci vsi u jedné z mnoha barokních soch, které silnici lemovaly. V nedaleké Borovničce, bylo zrovna těsně po desáté, jako deus ex machina objevil se po mé pravici bufet, kde jsem s chutí si dal točené pivo za pouhých 10 Kč. Bufet si zaznamenávám do své paměti jako místo požehnané, stejně jako fakt, že se tu v sobotu zavírá už v 11 hodin.
jedna z četných barokních soch na silnici z Horky na Dvůr Králové nad Labem, tentokráte na kraji Borovnice blíže k Borovničce, bohužel se všudypřítomnými dráty. Foto: L. Šlosar
Povzbudivě posílen jsem se po silnici přehoupl přes zalesněný hřebínek a octl se na známém okraji Mostku, kde zleva přicházela červeně značená cesta od Hostinného. Učinil jsem šťastné rozhodnutí pokračovat po ní až na Zvičinu, od nádraží v Mostku, před nímž jsem se octl ve třičtvrtě na jedenáct, byla projetá jakýmsi dvoustopým vozidlem, šlo se po ní dobře, protože sníh byl přece jen v lese tužší. Za Mosteckými Lázněmi byla cesta prohrnutá úplně, takže jsem po ní ochotně opustil červenou značku a nechal se jí vyvést na holou silnici, po níž jsem sešel do Horní Brusnice. Více než 2,5 kilometrové stoupání na Zvičinu se naštěstí odehrávalo též na holé silnici /s výjimkou krátkého úseku nad obcí Zvičinou/, takže jsem na něm předhonil asi dvanáctičlennou skupinu, což na Raisově chatě může představovat téměř dva obsazené stoly.
hájovna u Mosteckých Lázní. Foto: L. Šlosar
Těsně poté, co jsem potkal odcházejícího Vláďu z Kruhu, šťastně jsem ve třičtvrtě na dvanáct dospěl na chatu, kde jsem nalezl jedno místečko u stolu, u něhož usedli nedlouho přede mnou Milan a Olda z Lomnice a Standa z Mladé Boleslavi, kol něhož se mihla Máša z Vrchoviny a k němuž zanedlouho usedli Hanka z Mladé Boleslavi a Jirka z Turnova. Zdržel jsem tu až do půl druhé při třech pivech a jednom fernetu, jenž mi objednal Míra z Turnova za kalendáříky odboru, se kterými jsem zde rovněž uspěl, stejně jako se svým osobním razítkem.
kontrola pořadatelů hvězdicové akce z KČT Hořice v Raisově chatě na Zvičině, vpravo sedící kolega Vetešník. Foto: L. Šlosar
V půl druhé se z Raisovy chaty vyloupla veselá společnost ve složení shora uvedených a mě a do Bílé Třemešné pokračovala po zelené značce volným zasněženým terénem, kupodivu schůdným, také proto že jsme většinou klesali. Když jsem v Bílé Třemešné seznal, že je teprve půl třetí, zavrhl jsem lákavé posezení v hospodě U Šmídů a poté zdlouhavé putování vlakem v 15,50 hod. přes Starou Paku domů, se skupinou se rozloučil a posledních sedm kilometrů jsem absolvoval po silnici přes Nové Lesy do Dvora Králové nad Labem, když jsem předtím moudře zavrhl pohostinství červeně značené cesty přes Filířovice, za daných podmínek a malé časové rezervy nebylo moudré riskovat cestu po okolních méně prohrnutých cestách.
veselá společnost načele s Jirkou z Turnova, Milanem z Lomnice n. P., Standou z Mladé Boleslavi a Oldou z Lomnice n. P. kráčí ohleduplně vedle lyžařské stopy. Foto: L. Šlosar
veselá společnost v zimní pohádce od čela dozadu postupně Jirka z Turnova, Milan z Lomnice n. P., Hanka a Standa z Mladé Boleslavi a Olda z Lomnice n. P. Foto: L. Šlosar
V autobuse jsem pak suchou housku zapíjel zbylými hlty medoviny z placatice. Malé děvčátko přes ulici ptalo se: "Mami, co ten pán pije?" a já neměl tu vůli vmísit se slovy: "Mátový čaj, dcérečko!", zvláště když se její maminka na mě se značným porozuměním usmívala. Pokud se snad někomu zdá mých na diplom nahlášených 35 km nadsazených, snad svůj názor změní, bude-li vědět, že z autobusového nádraží na Zelenou louku šel jsem zase pěšky.
Výlet do Podkrkonoší za plněním OTO Podzvičinsko /01. 02. 2004/ aneb Takový "obyčejný" výlet
V nezvyklý den v týdnu v pátek nastupovala těsně po sedmé hodině ranní do autobusu směr Praha miniaturní výprava turistů KČT Lokomotiva Trutnov ve složení Jana z Buků a já. Naším cílem bylo teritorium mezi Hořicemi a Jaroměří a v něm plnění odznaku Podzvičinsko a hledání památek bojů roku 1866 v rámci plnění dalšího odznaku Po stopách bojů 1866.
Začátek naší výpravy byl předznamenán kuriózní situací, jež nastala tím, že řidič se k našemu překvapení rozjel těsně po našem "nalodění", poté si vzpomněl, že má vyjet dle jízdního řádu až za necelých deset minut, obkroužil autobusové nádraží a opět se disciplinovaně postavil ke stanovišti č. 1.
V HOŘICÍCH jsme si nejprve na náměstí vyfotografovali krásnou pseudogotickou RADNICI z roku 1872. Poté naše kroky směřovaly k sokolovně a od ní na VRCH GOTHARD. První zastavení jsme věnovali 12,4 metrů vysokému RIEGROVU OBELISKU z roku 1907. Poté jsme netrpělivě vešli na starý hřbitov, jemuž dominuje původce názvu vrchu - KOSTEL SV. GOTHARDA z roku 1783, jenž ovšem stojí na místě dřevěného kostelíka ze 12. století. Na jeho zdech jsme nalezli řadu starých náhrobků. Trochu umírněného veselí vzbudil v nás náhrobek jakéhosi agilního předka, který tu měl vyjmenovánu řadu zaměstnání a funkcí - obchodník, městský rada, školní dozorce /jak vznešené proti obscénnímu výrazu "školník"/, zástupce vyslance do zemského sněmu r. 1845 a velitel národní obrany v Hořicích, a na to asi chudák v další své kariéře doplatil. Jak různě by se ten člověk jevil v různých dobách! Dnes by to zavánělo střetem zájmu, před několika lety by byl naopak onen člověk považován za "aktivně zapojeného". Nás však zajímaly hlavně hroby padlých z války roku 1866 ze Sadové, nacházejí se v levé dolní části hřbitova ve směru pohledu od kostela. Škoda, že nad hřbitovní zeď, u které se nacházejí, se vyhupovalo na blankytně modré nebe sluníčko, snímky, jež jsem pořizoval téměř vleže na sněhu, nejsou příliš kvalitní.
kostel sv. Gotharda v Hořicích v Podkrkonoší. Foto: L. Šlosar
Čas se navršoval, nebyli jsme na pochodu, takže jsme doslova popoběhli na více než čtvrthodinu vzdálené nádraží a vlakem se v 09,16 hod. se přepravili na následující stanici JEŘICE. Potvrzení návštěvy pro OTO Podzvičinsko jsme nezískali v obchodě, kde byla inventura, ale dala nám ho mladá vlídná paní na poště. Když už jsme se chystali opustit obec, upoutal nás po našich levicích hřbitovní BAROKNÍ KOSTEL SV. MÁŘÍ MAGDALÉNY. On samotný a jeho okolí je dost neutěšené, nejlépe se vyjímá z lávky, ale lešení svědčí o tom, že mu nastanou opět lepší časy. Na hřbitově jsme nalezli řadu starých náhrobků, mezi nimi jednoho z hrabat Paarů.
kostel sv. Máří Magdalény v Jeřici. Foto: L. Šlosar
Za chladného, ale slunečného počasí pokračovali jsme směrem jihovýchodním. Krajina kol nás byla rovná, poskytovala výhledy do daleka. V další obci TŘEBOVĚTICE nás na křižovatce zaujalo půvabné zátiší sestávající z krásné zvoničky, dřevěné chaloupky a několika smírčích křížů. V následujícím volném terénu se nám nezvratně přibližovala nepřehlédnutelná bílá dominanta kostela v CEREKVICÍCH NAD BYSTŘICÍ. Razítko do obou záznamníků nám dala jiná ochotná paní v obchodě, pošta byla pro změnu v kritickém období zavřena. Můj dotaz na optimální cestu do Chotěborek vyvolal takměř celoobecní diskusi, padaly návrhy jít směrem na Jeřičky či dokonce na Hoříněves, což svědčilo o tom, že jde o rady automobilistů, kteří na nějaký ten kilometr nehledí. My jsme si vybrali původní variantu na Velký Vřešťov, takže jsme se mohli aspoň na chvilku vrátit o několik metrů výše k bílému komplexu budov, který netvořil toliko KOSTEL ZVĚSTOVÁNÍ PANNY MARIE, ale taky ZÁMEK, v němž sídlí obecní úřad a jenž je s kostelem spojen krytou lávkou, to aby zřejmě se někdejší zámečtí pánové nemuseli před bohoslužbou u vchodu tlačit s poddanými, nějakou tu nemoc od nich pochytit a hlavně poslouchat rejpavé poznámky, jak se jim to žije na úkor poddanských poplatníků.
kostel Zvěstování Panny Marie v Cerekvici nad Bystřicí. Foto: L. Šlosar
Dále jsme ovšem pokračovali směrem severním na Skálu ke HŘBITOVNÍ KAPLI SVATÉHO ŠTĚPÁNA, kterou jsme byli viděli již předtím. Ta pro změnu vévodila hřbitovu, na jehož levém kraji v rohu jsme našli dva náhrobky, u kaple bílé barvy směrem ke vsi se pak krčilo na deset hrobů světle hnědé barvy s červenými nápisy. Dále jsme se nevraceli na silnici, ale vzali to dle mapy přes zasněžené a zmrzlé pole - pozorujíce kol sebe přeměnu dosud rovné krajiny v mírně zvlněnou - do vísky Čenice, odkud se nám otevřel zřetelný pohled směrem severním na Velký Vřešťov, jemuž dominoval kostel s jasně červenou střechou. Abychom mohli u KOSTELA VŠECH SVATÝCH ve VELKÉM VŘEŠŤOVĚ chvíli postát, museli jsme ještě minout po našich pravicích hradbu rekreačních chatek tvořících k silnici kolmici.
náhrobky padlých z války r. 1866 u hřbitovní kaple sv. Štěpána u Cerekvice nad Bystřicí. Foto: L. Šlosar
hřbitovní kaple sv. Štěpána u Cerekvice nad Bystřicí. Foto: L. Šlosar
kostel Všech svatých ve Velkém Vřešťově. Foto: L. Šlosar
U kostela jsme nalezli žlutou značku a po ní jsme posléze vystoupali po široké zpevněné cestě, která se pak otáčela doleva a pokračovala silnicí do kraje zvlněného již mohutně, v němž jsme po našich levicích bezpečně identifikovali v dálce Zvičinu a před sebou na kopci za polem bezpečně odhadli CHOTĚBORKY. Víska působí komorně a jakoby neobydleně, náves je sevřená, ve středu se nachází OBELISK SVATÉHO JANA NEPOMUCKÉHO. Její východní část je orámována hřbitovem s KOSTELEM NANEBEVZETÍ PANNY MARIE a ještě před ním zvonicí, na hřbitově se nalézá opět dosti starých hrobů. Proti kostelu se nacházel nejúpravnější růžově zbarvený selský dům, kolem něhož jsme byli přišli a na němž Jana NALEZLA PAMĚTNÍ DESKU zdejšího slavného rodáka - skladatele a klavíristy FRANTIŠKA XAVERA DUŠKA, jen o málo menšího přítele Mozartova, než bylo jeho žena zpěvačka Josefína.
pamětní deska Františka Xavera Duška na rodném domku v Chotěborkách. Foto: L. Šlosar
obelisk svatého Jana Nepomuckého se zvonicí a kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Chotěborkách v pozadí. Foto: L. Šlosar
Z Chotěborek jsme mohli pokračovat dále po žluté značce, ale my jsme se o pár stovek metrů vrátili a sestoupili po silnici do VILANTIC, kde jsme doufali najít hospodu a překonat v ní hodinu do odjezdu vyhlédnutého autobusu ve 14,57 hodin. Protože hospoda údajně otevírala až v 18 hodin, vybrali jsme se po silnici asi 5 kilometrů přes HUSTÍŘANY do VELICHOVEK, kde jsme se před vrátnicí do lázní v 15,05 hodin dočkali kýženého autobusu, jenž nás zavezl do JAROMĚŘE. Radost z pěkného výletu nám nezkazilo ani to, že jsme vystoupili u Juty předčasně, hotel na blízkém náměstí byl zavřený. Po trnité cestě po zledovatělé Jaroměři došlo v nádražní restauraci aspoň ke krátkému občerstvení nápoji. Výlet jsme pak zakončili stejně, jako jsme ho ráno započali - také vlak v Jaroměři se rozjel předčasně /ale nezastavil, protože se jednalo o téměř jeden a půl hodiny zpožděný předešlý rychlík/ a už v Trutnově jsme na autobus směr Janské Lázně dobíhali.
Páteční výlet nadlouho utkví v mé paměti. Stal se dalším dokladem toho, že česká země - dnes její kostely a pomníky a členitá zvlněná krajina - skýtá tisíce krásných a poznání hodných míst, které činí každý výlet atraktivním, zvláště je-li učiněn s výbornou "parťačkou", milovnicí české krajiny, obdivovatelkou českých kostelů a vyznavačkou dlouhých tras, která na jedné straně se ráda zdrží na zajímavém místě, na druhé straně je schopna, je-li to třeba, zostra přidat do kroku.
Silvestrovský pochod /31. 12. 2003/ aneb Co harlekýn s kouzelným méďou na batohu
VE SPÁRECH RITUÁLŮ. První část svých rituálů vykonávaných na počest ukončení starého a počátku nového roku jsem tradičně naplnil účastí na Silvestrovském pochodu v Dobrušce, jež je od roku 1991- s výjimkou absence v roce 2000 pro nachlazení - mým vrcholem silvestrovské oslavy. Od roku 2001 si - jinak oproti svým zásadám - dojednávám si s pořadateli možnost individuální trasy ukončené co nejblíže v Trutnově, mým cílem je Červený Kostelec.
NA PALUBĚ BOEINGU 767. Když jsem byl vyjel v 06,26 hod. viamontem a octl se v 06,33 hod. v rychlíku Krakonoš, jako bych se octl na palubě nějakého moderního letadla. Nebylo dost na tom, že jsme se rozjeli bezhlučně a tím i nepozorovaně a v tomto duchu pokračovali až do Starkoče, ale byli jsme přivítáni vnitřním rozhlasem, jímž nám pak byla avizována v potřebném předstihu další nadcházející stanice. Z Václavic jsme v tomto duchu běžným vlakem pochopitelně nepokračovali, za to mou společnost dělal hovorný známý chodec a běžec dlouhých tratí z Náchoda Koukol. Když jsem se kol čtvrt na devět zaprezentoval a dohodl s pořadateli jako teprve dvacátýpátý účastník pochodu samostatnou trasu, definitivně jsem po celý den na trase osaměl.
CO HARLEKÝN S FOŤÁKEM NA HRUDI.... Tak začínal text mého pohledu odesílaného z Dobrušky, jehož vypisování mě zdrželo spolu s fotografováním renesanční RADNICE a MARIÁNSKÉHO SLOUPU vprostřed náměstí a úplně nejdříve méně známé KAPLIČKY V ARCHLEBOVÝCH SADECH hned za nádražím ČD dobrou třičtvrtěhodinu. Půda kol kapličky musí být ještě dnes prosáklá krví a promíšena popelem a kostmi. Stálo tu totiž popraviště a v rozmezí let 1588 až 1737 se tu zahrabávalo zaživa do země, upalovalo, čtvrtilo a lámalo kolem, příznačné je, že první a poslední poprava se udála za usmrcení novorozeněte. Výskyt těchto trestných činů a účast lidí na těchto akcích, jež pro ně byla patrně obdobou sledování dnešních ostrých hokejových zápasů či akčních nebo sadomasochistických filmů, nasvědčuje tomu, že i v dobách pokory k Bohu se vyskytovali lidé nikoliv o nic lepší než naši o něco horší součastníci.
....... /CO HARLEKÝN/ S WALKMANEM NA UŠÍCH.... Tak pokračoval text zmíněného pohledu a právě moje úvodní manipulace tímto přístrojem zapříčinila, že jsem nesoustředěn minul v okrajové části Dobrušky Pulici silnici na Bohuslavice nad Metují. Improvizoval jsem po travnaté cestě po pravém břehu Zlatého potoka, když silnice se táhla rovnoběžně třista metrů po mé pravici za překvapivě sněhuprostým polem, jež však bylo natolik bahnité, že se nedalo přejít. Na silnici jsem přišel po blátivé stezce a již po ní do BOHUSLAVIC NAD METUJÍ až v 10 hodin.
na místě kapličky v Archlebových sadech v Dobrušce se po jeden čas zahrabávalo zaživa do země, upalovalo, čtvrtilo a lámalo kolem jak na běžícím pásu. Foto: L. Šlosar
radnice v Dobrušce. Foto: L. Šlosar
kostel sv. Mikuláše v Bohuslavicích nad Metují. Foto: L. Šlosar
....... /CO HARLEKÝN/ SE SLIVOVICÍ V PLACATICI..... Vyfotografoval jsem si KOSTEL SV. MIKULÁŠE a těsně za ním jsem si vyměnil kazetu walkmanu, takže starší živou průřezovou nahrávku mé oblíbené skupiny Bluesberry nahradila nová nazvaná Josefína. Proti úvodu mého putování změnily se počasí i povrch silnic. Proti počáteční tendenci k protrhávání oblohy bylo již definitivně pod mrakem, zato silnice byla zcela holá a bezpečná, nikoliv namrzlá jako v Pulici, nevadilo naproti tomu, že sněhu okolo začalo přibývat. Profil krajiny připomínal lavor, po jehož mělkém dně jsem dospěl přes SLAVĚTÍN NAD METUJÍ s KAPLÍ NAVŠTÍVENÍ PANNY MARIE, Městec do Velké Jesenice ve zvláštním stavu blaženosti. Šel jsem ve strojovém tempu, spolehlivě izolován od okolního světa hudbou a příjemně otupen hlty slivovice, jíž jsem měl - jak dále stálo v textu pohledu z Dobrušky - v batohu a jejíž doušky mě posilovaly po každém fotografování nebo při výměně kazety ve walkmanu.
MŮJ DŮM - MŮJ HRAD. Ve VELKÉ JESENICI těsně po půl dvanácté jsem se chopil fotografování KOSTELA NANEBEVZETÍ PANNY MARIE z prostoru jakéhosi malého parkoviště těsně u bílého ohraničující silnici, když se z blízkého domku vynořila snědá štíhlá žena, jež mi skrze hudbu ve sluchátkách sdělovala, že jsem na soukromém pozemku!!! Požádal jsem o strpení, dokud nedokončím své dílo, žena trpělivě postála, abych odsud neodjel jedním z aut, vysvětlovala, že už tu byli okradeni, a když jsem překonal jeden metr do vozovky, zmizela uklidněna v domku poté, co mi popřála šťastného Nového roku, což jsem opětoval.
NEVDĚK SVĚTEM VLÁDNE. Při mé další pouti byla nirvána, jíž jsem prožíval skrze hudbu a slivovici, vystupňována působivými zvuky církevních chorálů originálně zpracovaných skupinou Enigma. Když jsem došel do ČESKÉ SKALICE, bláhově jsem myslel, že si cestu do blízkosti nádraží zkrátím Žižkovou ulicí a posléze překonáním trati. Octl jsem se v neznámé části města a na cestu k nádraží, jež mi mělo posloužit pouze jako orientační bod, jsem se vyptal dvou dívek. Mým cílem totiž nebylo nádraží samo, ale křižovatka poblíž hospody Na bojišti blízko TROJBOKÉ VÝKLENKOVÉ KAPLIČKY. Když jsem kapličku dost neúspěšně vyfotografoval a začal jsem si to vyšlapovat na Červený Kostelec, skrze Kainarovy texty zpívané skupinou Flamengo uslyšel jsem křik. Děvčata mě mezitím došla a směrovala mě opačným směrem k nádraží. Vzdálen dosti daleko pro nějaké vysvětlování, mávl jsem přátelsky rukou a mazal vytčeným směrem. Pak někdy někomu raďte, když hrubě vašich rad nedbá .......
....... /CO HARLEKÝN/ S KOUZELNÝM MÉĎOU NA BATOHU ..... Od kapličky do Červeného Kostelce to bylo dle silničního ukazatele 12 km a bylo třičtvrtě na jednu - přes tři hodiny do odjezdu vlaku v Červeném Kostelci, ve ZLIČI kol jedné hodiny jsem se nechal ukolébat avizovanou vzdáleností 7 km a zapadl jsem na necelou hodinku do hospody BARUNKA. Protože jsem si neuvědomil, že vzdálenost silničních ukazatelů není zpravidla směrována na nádraží, začaly mé starosti. Z hospody jsem vypadl před druhou, v ŽERNOVĚ, zrovna když jsem se zatajeným dechem poslouchal nejkrásnější protiválečnou písničku Jen Bůh ví z alba Olympiku Želva, displej mého mobilu ukazoval již třičtvrtě na tři a silniční kilometráž do Červeného Kostelce 4 km. Jednalo se nepochybně o tu nesprávnou část mého cíle, protože se po delší době mého usilovného snažení kdes u STOLÍNA se stejná kilometráž opakovala, čas ovšem pokročil. Šel jsem co nejostřeji, čas jsem již nesledoval, odmítl jsem též běžet a nechal jsem vše na mém novém talismanu šedém Méďovi, jenž jsem dostal darem k Vánocům a jenž se kýval na kroužku upoutaném za úchop mého batohu, jak uváděla další část textu mého pohledu z Dobrušky. Dar se osvědčil, neb jsem dorazil po usilovné snaze na nádraží v ČERVENÉM KOSTELCI pět minut po půl čtvrté a do odjezdu vlaku v 15,50 hod. zbývala čtvrthodinka, jež se postupně navýšila pro zpoždění rychlíku o čtvrt hodinu, což mě vůbec nebralo, vždyť první část mého rituálu přelomu roku byla úspěšně naplněna.
kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Velké Jesenici. Foto: L. Šlosar
trojboká výklenková kaplička v České Skalici se nachází na výpadovce na Náchod. Foto. L. Šlosar
na Žernov mě očekávalo stoupání serpentinami silnice. Foto: L. Šlosar
....... /CO HARLEKÝN/ PŘEJI VŠECHNO NEJLEPŠÍ VŠEM TURISTŮM ..... Nazítří jsem rituál přelomu roku naplnil jeho druhou částí - výstupem na rozhlednu na Žaltmanu, posezením v Jestřebí boudě a pěším putováním do České čtvrti v Trutnově. A protože ne všem Vám bylo umožněno vzdát hold Bohu Turistiky už na Nový rok, parafrázuji text svého silvestrovského pohledu z Dobrušky a do Nového roku přeji stálé zdraví, hodně osobních úspěchů a mnoho kilometrů a ještě více zážitků na turistických trasách všem těm, kteří jste propadli chůzi, jízdě na kole, lyžování nebo brázdění vod české krajiny.
Vánoční pochod /20. 12. 2003/ aneb Kolínskě ódy a filipiky
FILIPIKA PROTI PŘEDVÁNOČNÍM ÚKLIDŮM. Uprostřed všech těch předvánočních stresů připadne mi vždy Vánoční pochod v Kolíně jako vytoužená oáza, v níž co unavený poutník na chvíli spočinu aspoň načas uniknuvší předvánočnímu shonu po dárcích, jež mi stejně činí potíže vybrat, a na okamžik očištěný od všech absurdních předvánočních úklidů, jež stejně ztrácejí svůj původní smysl a působí co rituál za očistu od spáchaných hříchů. Vždyť vše se zakrátko znovu zašpiní, takže člověk vlastně podstupuje autoflagelaci hříšníků věřících ve spásu duše, když ta však po ní hříšnou zůstane, přibude pouze ještě rozbolavěné tělo.
ÓDA NA VLASTNÍ LENOST. Jsem v poslední době líný a v sobotu si chci přispat. Protojsem využil nejpozdějšího možného spoje na start pochodu, vstal až po půl páté, v 05,30 hod. nasedl na Zelené louce na viamont, poté se přesunul bleskem na autobusové nádraží, v 05,45 odjel mezinárodním autobusem via Žiar nad Hronom, přijel do Pardubic se zpožděním až ve čtvrt na osm, nedobrovolně si proto nechal ujet z blízkého vlakového nádraží spoj v 07,11 hod. a dobrovolně další spoj rychlík InterCity v 07,18 kvůli příplatku 60 Kč a s klidem Angličana nastoupil do dalšího rychlíku v 07,38 hod. Do Kolína jsem i tak přibyl v pohodě osm minut po osmé - dříve než ostatní mí známí, byť sídlem vzdálení od Kolína o nějaký kilometr blíže.
ÓDA NA RENESANĆNÍ PŘÍSTUP K ŽIVOTU. Pětatřicetikilometrovou trasu rozhodl jsem se pojmout renesančním způsobem tak, že se nebudu rozčilovat a dívat se na časové údaje displeje mého mobilu. Po prezentaci na startu v nádražní hale jsem proto v klidu se zdržel v nádražním bufetu krátkým čekáním na první točené pivo dne, paní narážela sud. S Milanem z Lomnice nad Popelkou jsem vyšel na trasu po třičtvrtě na devět. Přes Polepy kol miniaturního vodopádu Polepského potoka jsme dorazili do Pašinky, kde jsme si dovolili nepatrnou zacházku kol tvrze s cibulovitou věží, marně jsme se k ní snažil dostat blíže za účelem fotografování, byl v ní jakýsi domov mládeže, jež byla vstupní branou zamčena. První kontrola byla v hospodě, takže někdy kolem třičtvrtě na deset se dostalo na druhé točené pivo a na první posezení s kamarády, byť Máša z Vrchoviny a Radek z Bělé pod Bezdězem zrovna odcházeli, zbyli tu Vláďa z Kruhu a Tomáš z Loun. Jak uvidíme dále, nebyla to poslední hospoda toho dne .....
v hospodě v Pašince vpředu bokem Milan z Lomnice n. P., vzadu zprava Tomáš z Loun, Vláďa z Kruhu a neznámý turista. Foto: L. Šlosar
ÓDA NA DOBY POHANSKÉ. Na následujícím krátkém úseku prošli jsme malým údolíčkem a po zdolání protisvahu, malé loučky a háječku objevil před půl jedenáctou se po našich pravicích uchvacující pohled na protáhlé vysoké - až na zaoblené konce téměř gotické oblouky - železničního viaduktu - úžasného to díla lidských rukou z dob předautomobilových - tudíž pohanských, kdy se stavěly odvážné železniční mosty a nádherná nádražíčka, neb člověk se ještě nezačal nekriticky poklonkovat bohu Automobilu a přinášet mu obětiny v podobě lidských životů zmarněných jen proto, že někdo musel být někde o deset minut a dvanáct vteřin dříve, v podobě zdraví zničených také pro nedostatek pohybu a v podobě povah různě pokřivených od vulgárního nadávání až po bezohlednost.
ÓDA NA ČESKÉ KOSTELY. Hospoda U Poborsků na kraji náměstí v Ratboři okolo jedenácté hrozila explodovat, jak byla přeplněna účastníky pochodu. Byla tu kontrola v pořadí toho dne druhá a s ní spojená záminka okusit třetího točeného piva stejného dne. Záminkou opustit hospodu o něco dříve - již před půl dvanáctou - byl pro mě původně gotický kostel, v roce 1770 barokizovaný, jenž jsem si byl vyhlédl pro fotografování již na předešlém pochodu před dvěma lety, před ním pak sousoší Apotheosy sv. Jana Nepomuckého. Protože před kostelem poměrně nízko a blízko vedly dráty prolézal jsem keře na trávníku před ním i na kraj vysoké zídky jsem si stoupl, abych - za hlasitého komentáře právě procházejícího Vládi z Kruhu od lidech hledajících tipy pro krádeže v kostelech - optimálním způsobem kostel zvěčnil. Pro nalezení správného výchozího místa pro fotografii mi však vždy scházelo několik centimetrů ....
sousoší Apotheosy sv. Jana Nepomuckého před kostelem sv. Václava v Ratboři. Foto: L. Šlosar
pro nalezení správného výchozího místa pro fotografii kostela sv. Václava mi však vždy scházelo několik centimetrů ...., na této chybí špička věži, za to zachycuje kostel nejvýstižněji. Foto: L. Šlosar
Následující silniční úsek za Ratboří vedoucí po rovince, místní nepatrným klesáním jsem z větší části v těžších zimních botách proklusal. Ještě před překonání rušné silnice z Kolína na Uhlířské Janovice jsem letmým panoramatickým pohledem ocenil krásu a různorodost českých kostelů, za mnou byl již v dálce patrný kostel svatého Václava v Ratboři, po mé levici byly zřejmy kostely ve Kbelu a Lošanech, kudy jsem byl procházel na pochodu před více než třemi lety. K tomu čtvrtému reprezentovanému štíhlou žlutou věží jsem v Zibohlavech zamířil po silnici nahoru krátce mimo trasu. Jeho zdi byly však pokryty lešením a vstupní brána ke kostelu byla zamčena, takže jsem sestoupil dolů na silnici, jež mě v těsném závěsu za ostatními dovedla přes Radovesnice do zarostlého zámeckého parku ohraničeného polorozpadlou zdí.
ÓDA NA POCTIVOST NA TRASE: Do Křečhoře jsem nešel po silnicí, nýbrž dle itineráře po žlutě značené trase, jež protínala na rozhraní dvou oblouků pohodlnější silnici, ale odměnou za zdolání prvního oblouku pokrytého navátými sněhovými závějemi mi bylo poklidné zátiší rybníčku, druhý oblouk po zdolání mělkém sněhu podél lesa mi na začátku zpevněné cesty přinesl konec mého osamění trvající od Ratboře v podobě společnosti trvající od Ratboře, dohonil jsem Tomáše z Loun a Vládi z Lázní Bělohrad.
odměnou za zdolání prvního oblouku žlutě značené cesty, pokryté navátými sněhovými závějemi, bylo poklidné zátiší rybníčku. Foto: L. Šlosar
FILIPIKA PROTI LIDSKÉMU GIGANTISMU. V jejich společnosti odbočil jsem v Křečhoři k památníku bitvy u Kolína, jež v roce 1757 byla vítězná pro rakouského generála Dauna, nikoliv však pro 14.000 Prusů a 8.000 rakouských vojáků, kteří zde zahynuli. Nějaký výtečník z domy nedávné na reliéfu na pomníku ulomil jezdci hlavu a koni nohu. Na rozdíl od zvířat zabíjejících a ničících z nutnosti přežít, člověk usmrcuje a plení tu z chamtivosti, tu z nudy a pocitu prázdnoty. Měl pravdu Jaroslav Hašek výrokem proneseným ústy jednoročáka Marka: "Člověk by chtěl být gigantem a je hovno, kamaráde".
celkový pohled na pomník bitvy r. 1757 není příliš kvalitní, ale detail reliéfu svědčí o "velikosti" lidského ducha. Nějaký nositel prázdnoty duše urazil jezdci vlevo hlavu a koni vpravo nohu ... Foto: L. Šlosar
FILIPIKA PROTI VLASTNÍ ZBABÉLOSTI. Když sešel jsem od Kamhajku k rušné silnici z Kolína na Prahu, další cíl vyvýšeninu Bedřichov, odkud pruský král pozoroval zkázu svých vojsk, měl jsem takřka na dosah ruky. Po značce však musel jsem jít více než dva kilometry po oné frekventované silnice a poté až na kraj Vítězov, nato pak rovnoběžně po polní cestě takořka v protisměru až se konečně odbočkou ze značené cesty dostal jsem se kolmo na vrch s jehlancovým pomníkem postaveným Prusy v roce 1840. Ve snaze nejít zpět stejnou cestou sestoupil jsem lesem jinudy a na značenou cestu se vrátil krajem pole. Sestupoval jsem do Nové Vsi se vděkem po sněhem naváté cestě, abych si tak zčásti vyčistil boty, a po delší čas neodvažoval se zjišťovat, kolik je hodin. Měl jsem spočítáno, že nejzazší čas k opuštění Nové Vsi je půl čtvrté, čas na hodinách na kostele svatého Václava se mi nejprve jevil jako třičtvtě na tři, později čtvrt na čtyři, až jsem zjistil, že je času dost - bylo po čtvrt na tři. Kdybych nebyl tak zbabělý, jak by se poklidně šlapalo těch několik kilometrů před Novou Vsí!!
ÓDA NA PŘEDZIMNÍ KRAJINU. Po bohatě půlhodinovém posezení na třetí kontrole v Novoveské hospodě při dvou pivech zdolal jsem posledních 7,5 km tentokráte s Vláďou z Kruhu a Milanem z Lomnice do Kolína za hodinu a čtvrt. Pod šedavými mraky rázovali jsme nejprve skrze pole, kde nejbližší stromy a vzdalující se vrch Bedřichov splývaly s postupujícím mlžným oparem a posléze podél toku Labe, jehož zdánlivě nehybné vody s nadcházejícím šerem nepozorovatelně přecházely v protější břeh. Mě to nebralo, je-li má duše v pohodě, ponurá krajina mě nedeprimuje, naopak uklidňuje, povznáší a inspiruje k meditacím.
nejbližší stromy za Novou Vsí splývaly s postupujícím mlžným oparem .... Foto: L. Šlosar
ÓDA NA POŘADATELE. V cíli v restaurace U radnice pobyli jsme téměř třičtvrtě hodiny - až do pěti hodin. Od pořadatelů obdrželi jsme vedle diplomu a propozic na příští ročník i symbolický vánoční zvoneček. Patří jim díky za vzornou organizaci pochodu a za to, že pochod vůbec pořádají. Vždyť uprostřed všech těch předvánočních stresů připadne mi vždy Vánoční pochod v Kolíně jako vytoužená oáza ... ale to už jsme sakra někde psal.
pořadatelé v cíli v restauraci U radnici mohli být právem s pochodem spokojeni, zejména manažer pochodu Pavel z Kolína /vzadu vpravo v bílém/. Foto: L. Šlosar
ÓDA NA ŽELEZNICI. Protože jsme dorazili na nádraží za čtvrt hodinky, zbyl tu čas ještě na sedmé točené pivo toho dne. V 17,52 hodin jsme pak odjeli osobním vlakem do Velkého Oseka, kde jsme téměř obratem přestoupil na rychlík. V Chlumce nad Cidlinou jsme sice po dalším přestupu odjeli po čtvrt na sedm s asi se čtvrthodinovou "sekerou", ale poté, co v Lázních Bělohrad vystoupil první Vláďa, v Nové Pace Máša, ve Staré Pace Milan a v Roztokách u Jilemnice druhý Vláďa, dojel jsem do Trutnova téměř včas, alespoň s takovým předstihem, že se mi nevyplatilo čekat do 21,20 hod. na vlak společnosti Viamont a tři kilometry na Zelenou louku jsem s pokorou milovníka chůze absolvoval pěšky
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S duchem dědy v zádech
04. 05. 02 se uskutečnil 27. ročník hojně vyhledávané turistické akce "Babička", pořádané TJ SOKOL Velké Svatoňovice. Ač se nás meteorologové značně snažili odradit mizernou předpovědí počasí,nakonec se jim stejně nepodařilo 1355 účastníků přesvědčit,že by bylo lépe zůstat doma. / pěších 788, cyklo 455, horská kola 24, dětí 98/.
A co vlastně napsat, jak již bylo předestřeno - počasí nádherné navzdory řečem " rosniček" a stabilně vedená trasa překrásným krajem Boženy Němcové, parádní atmosféra.
Vlakem v 05.48 nás z Trutnova neodjíždí mnoho, pouze pár vyznavačů dlouhých tras a těch, kteří to z různých důvodů chtějí mít brzy za sebou. Po nezbytných ceremoniích vyrážíme kolem 7 hodiny na trasu přes kopec Vartu do Úpice na první kontrolu, kterou pouze procházíme, máme toho ještě mnoho před sebou. Další kontrola nás čeká u hostince U Devíti křížů. Zde se chvilku zdržíme na malém občerstvení. Pokračujeme k Boušínu a poté ke Slatinskému mlýnu k další kontrole. Ani zde se nechci zdržovat a pouze po nezbytném kontrolním razítku kráčíme dál malebným údolím až k pomníku v Ratibořicích. I zde hned pokračujeme dál, přes rozkvetlý zámecký park a dále do České Skalice. Musím se přiznat, že tento úsek cesty mne mnoho nenadchl, protože se již chůze více podobala prodírání se davem na Václavském náměstí. Ale krajina toto zlé vynahrazovala.
první kontrola nás čekala u hostince U Devíti křížů. Vlevo poznáváme Standu z Bohuslavic, uprostřed samotnou autorku. Foto: L. Šlosar
autorka reportáže u odbočky na Vízmburk cestě od motorestu U Devíti křížů k boušínské lávce zdraví všechny čtenáře. Foto: L. Šlosar
překrásná scenérie v Babiččině údolí u ratibořického zámku. Foto: L. Šlosar
V České Skalici u Muzea Boženy Němcové je pro nás kontrola na polovině trasy. Chvíli posloucháme country skupinu "Pěnu" a nasáváme zde správnou pochodnickou atmosféru a pak pokračujeme dál do Zliče, kde si dáváme pauzu na občerstvení a posílení v místní restauraci. Ze Zliče jdeme na Rýzmburk, do Červené Hory, kde se v hospůdce zdržíme k doplnění tekutin - 36 km v poměrně značně teplém slunečním dni je znát, poté opět křížíme cestu u lávky pod Boušínem, dále jdeme na Havlovice, Úpice.
Zde se nám stala zajímavá příhoda. Přidává se k nám starší, robustní a značně zvědavý a upovídaný muž. Nechtěli jsme být neslušní a tak jsme mu několikrát odpovídali na tu samou otázku a několikrát vyslechli vyprávění o jeho nehodách v autokárách. Doufala jsem, že v centru Úpice zahne někam do nálevny, ale k mému zděšení se rozhodl s námi jít do cíle ve Svatoňovicích. Při výstupu na Kvíčalu mu začal docházet dech a díky tomu i slova, pak se již za našimi zády ozývalo pouze funění a lapání po vzduchu, které postupně zmizelo v dáli za našimi zády. Vyšli jsme na hřeben a jak jsme pokračovali v cestě, neustále jsme se ohlíželi kdy už vyjde. Objevil se až v cíli, asi 20 minut po nás. Byla to úleva, že je živ a zdráv. Ale stejně v nás hlodala chuť si sáhnout, že nejde o ducha, který nás pronásleduje. Ještě chvíli jsme poseděli na lavičce v cíli a pak jsme se pomalu vydali na vlakové nádraží. Byla to vydařená sobota, vydařená "Babička" i když málem s" duchem dědy " v zádech.
na "otočce" pochodu u Muzea Boženy Němcové v České Skalici řádila jako vždy oblíbená country-skupina Pěna. Foto: L. Šlosar
plni horečného očekávání blížíme se k hospodě U kapličky v Červené Hoře, vpředu autorka reportáže. Foto: L. Šlosar
Napsáno pouze pro tyto stránky
První reportáže napsal Luděk z Trutnova, autorkou reportáže S duchem dědy v zádech je Jana z Buků
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz