24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Přes tři hrady /04. 10. 2003/ aneb DŘINA, ALE SUPER
Kam nedošel velbloud /20. 09. 2003/ aneb PODZIMNÍ PALETA KRKONOŠ
Hvězda /13. 09. 2003/ aneb POHODOVÁ DERNIÉRA POD OSTAŠEM
Po stopách řídícího učitele Jana Buchara /06. 09. 2003/ aneb BABÍ LÉTO POD ŽALÝM L. P. 2003
Poříčská čtyřicítka /30. 08. 2003/ aneb S BATERIEMI PROTICHŮDNÝCH KVALIT
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S DUCHEM DĚDY V ZÁDECH
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Přes tři hrady /04. 10. 2003/ aneb Dřina, ale super
PROLOG - DŘINA V ZÁVĚRU, ALE SUPER. V nepatrném intervalu mezi pátou a čtvrt na šest podvečerní seděl jsem spokojeně v Lomnici nad Popelkou v hospodě U Kvačků - ovšem po absolvované trase 50 km - u piva a mobilu, jímž jsem odeslal své nepřítomné kamarádce SMS tohoto znění: "Ahoj, v 16,50 hod. v cíli. Dřina v závěru, ale jinak super!! Moc jsi nám chyběla" + podpis….. "Dřina, ale super" - zdánlivě rozporuplné, ale zcela smysluplné slovní spojení…… Tato reportáž se pokusí je doložit, zvláště, když příjemné vzpomínky na pochod jsou - vedle diplomu a odznaku - jediným, co mi zbylo ……. neb jsem si nato v pondělí vymazal neprozřetelně přímo z fotoaparátu všechny fotografie z akce.
S NĚKOLIKA CHRTY. Po četných "šedivácích" z předchozích pozdních jiter zarazilo mě nejprve před čtvrtou ranní podivné teplo, jež spolu se zataženou oblohou nevěští pro nadcházející den zpravidla nic příjemného. Do Lomnice nad Popelkou jsem přijel ve čtvrt na sedm se svými pozdějšími úvodními souputníky - Mášou z Vrchoviny, Liborem ze Semil a Kubou ze Staré Paky. Vystartovali jsme ze zmíněné hospody na náměstí ve třičtvrtě na sedm, a byl jsem to já, kdo v úvodu nasadil svěží tempo. Měl jsem spočítáno, že na trasu 50 km mám 10 a čtvrt hodiny čistého času, což až tak při předpokládané nějaké té přestávce nebylo mnoho. Když jsme stoupali ke kraji lesa Kozlovského hřebene, velice mi po levé straně vpředu chyběla, typická silueta Tábora, jež byla utopena v mracích, které jakoby se chystaly utrhnout volným pádem z oblohy. Na ruinách hradu Kozlov nás tentokráte nevítala "hraběnka z Kozlova", ale kontrola tu přece byla obsazena jiným obětavým pořadatelem. Když jsme sestoupili k viaduktu a pokračovali doleva táhlým stoupáním směrem k Alainově věže, potvrdilo se neomylně, že moji souputníci jsou vynikající chodci, jejichž tempu stačit nebudu. Nijak mě to nerozházelo, byl jsem jim naopak vděčný, že svým tempem mě rovněž nepřímo motivovali ke svižné chůzi, navíc jsem stejně předpokládal, že se budu posléze zdržovat fotografováním. Těsně za mnou šel ostatně pátý člen naší skupiny - Milan z Lomnice, jenž jako domácí neměl vůbec důvod spěchat.
SE SVÝM FOTOAPARÁTEM. Do Železnice jsme přece došli v těsném sledu a shromáždili se u místního koloniálu na náměstí - pravda až na Libora, jehož jsme nalezli u dalšího obchodu s potravinami blíže kostela. Kostel byl pak příčinou, že jsem se od ostatních oddělil, zdržev se jeho fotografováním. Přes Dílce, Bradačku a Bradu jsem šel sám, sledovav ostatní ještě v dohledu. Osudné se mi stalo fotografování kostela v Bradě, snímky se mi sice vydařily, ale pak jsem omylem natočil videozáznam a nakonec se mi objevil na displeji nápis PICTURE ERROR s vykřičníkem, takže jsem si řekl, že už si s fotografováním onoho dne neškrtnu. Nakonec to dopadlo jinak, i když se stejným koncem. Ve čtvrt na jedenáct jsem se posadil před hotel Skalní město v Prachovských skalách a chybu jsem - v době, kdy Máša, Libor a Kuba vycházeli z hotelu - odstranil. Přesto mělo extempore v Bradě později neblahé dozvuky. Doma jsem totiž při kopírování zjistil existenci souboru s koncovkou *.mov, chtěl jsem ho smazat na počítači v manažeru, kde byl zobrazen ještě na přídavném disku fotoaparátu .... a smazal jsem si všechno, protože jsem si předtím označil všechny snímky k přenosu na pevný disk. Ach jo ....
S MILANEM. Sledoval jsem rychlejší trojici až ke druhému hradu Pařez, kde jsem se zdržel pořizováním dalších snímků /jak se teď smutně o tom teď píše/, když se zleva vynořil Milan, který předtím nešel do hotelu Skalní město, ale do přírody, a s ním jsem pak sdílel již pozvolnější putování přes Mladějov kol krásného křížku pílí místního lidu obnoveného, na jehož pozadí byly vidět zříceniny Trosek, dále přes Dolní Mlýn, posléze pak podél Žehrovky, dále pak stoupání romantickou úžlabinou s umělými schůdky a konečně klesání do chaty Nebákov.
SRAZ ABITURIENTÚ NA NEBÁKOVĚ. Na chatu jsme dospěli těsně před polednem a já jsem tu popil dvě piva a chutnou - Mášou předem avizovanou - knedlíčkovou polévku. Ještě větší mou pozornost budil krátký podlouhlý stůl připravený k hodokvasu, jenž jsem s ohledem na omezený počet míst ohodnotil nahlas jako setkání spolužáků po padesáti letech. Společnost, která se dostavila později, byla však věkově různorodá, spolužáka po padesáti letech připomínal toliko jediný její člen, většinu tvořily mladé dívenky, které jakoby přišly omluvit dědečka, že nepřijde, neb právě umřel. Když jedna z nich usilovně své kolegy fotografovala, jevil jsem pro změnu podiv, že nefotografuje nás zkušené pochodníky, takže její internetové stránky budou zdokumentovány neúplně /asi proto mě pánbůh posléze potrestal, neb jsem dopadl hůře/. Konečně když byla k ještě ne zcela obsazenému stolu přinesena hromada bramboráků se svíčkami a souběžně přišel Jirka z Turnova a Hanka z Mladé Boleslavi, vybízel jsem je, aby se ke společnosti připojili, řkouce, že jsou Hujerovi odkusi zdaleka.
SÁM SE SEBOU. Z chaty jsem vyrazil ještě před ostatními před jednou hodinou, protože se mi nechtělo ke konci "šturmovat". Pokračoval jsem dále za sychravého počasí utěšenou rovinkou kol rybníků Věžického, Vidláku a Rokytnického. Když jsem pak vystoupal na Borecké skály, stihlo mě několik krátkých, ale prudkých přepršek. Do Rovenska jsem dorazil ve třičtvrtě na tři, a rozhodl jsem se z časových důvodů oželet příjemné prostředí restaurace Radnice. Mí bývalí souputníci vyrazili z chaty v Nebákově dvacet minut po mě, šli tak svižně, že Libor si dovolil zastávku v chatě Vidlák, všichni pak letmý pobyt ve zmíněné restauraci v Rovensku, kam přibyli ve tři hodiny.
TY PROKLETÉ OPAKUJÍCÍ SE SCÉNÁŘE. Já jsem v té době byl za Rovenskem, měl jsem nejhorší mraky za sebou, před sebou sice nekonečné sedmikilometrové stoupání přes Bitouchov a Dráčov až na Morcínov, ale spokojenost v duši, že všechno další proběhne v pohodě. Tak docela tomu nebylo. Stále se opakují scénáře, že kdy ve chvílích spokojenosti a klidu bývám nesoustředěný. Ač jsem věděl, že se musím dostat do lesa, šel jsem stále otevřeným terénem po asfaltové silnice, a i bez absence červené značky jsem věděl, že je zle. Nerad se vracím, navíc jsem věřil, že mě silnička přivede zpět na značku, takže jsem obloukem zleva obešel obec, jíž jsem později identifikoval jako Záhoří, v místech, kde silnička zrádně odbočovala doleva, pokračoval jsem povědomě lesní cestou doprava, až jsem konečně ještě před Bitouchovem došel na širokou značenou cestu. Času jsem neztratil díky svižném tempu mnoho, ale naopak jsem pozbyl dosti sil, takže nad Dráčovem jsem začal pociťovat chuť zvolnit a najíst se. I usedl jsem těsně po čtvrté odpolední u osamělé usedlosti na holou zem, snědl několik miňonek a vypil plechovku iontového nápoje slujícího Modrá svině, což se mi nelíbilo, protože sám jsem byl oblečen v modré větrovce. Je zajímavé, že podobná drobná krize postihla za mnou při stoupání i Libora, jenž se musel spokojit se spadaným ovocem. Na nejvyšším bodě stoupání jsem pak zjistil, že mě kdosi následuje v dohledu, když jsem pak v poklidném tempu došel ve zmíněných 16,50 hod. do cíle, zjistil jsem poté, že se jednalo o Kubu, po kterém ještě před pátou hodinou došli ostatní.
razítko pochodu
MATEMATIKA POCHODU. Pořadatelé si dali práci s trochou statistiky pochodu. Zúčastnilo se 107 pochodníků. z toho na 50 km jich startovalo 7. Nejstarším účastníkem byl turista ročníku 1924 ze Skřivan, nejmladší děvčátko ročníku 2000 z Velkých Hamrů. Nejvzdálenější účastník přijel z Lípy z bývalého okresu Havlíčkův Brod. Nejvíce účastníků bylo logicky z Lomnice nad Popelkou - 31, z Nové Paky jich přijelo 9, z Mladé Boleslavi, Prahy a Jablonce nad Nisou po 5, z Turnova a Vrchlabí po 4, z Hradce Králové, Horní Branné a Jilemnice po 3, dalších 35 účastníků přijelo z dalších 26 míst.
EPILOG - TY BÁJEČNÉ OPAKUJÍCÍ SE SCÉNÁŘE. Zatímco jsme museli z Lomnice odjet posledním vlakem v 17,35 hodin, ve Staré Pace rozevřela se přede mnou více než hodinová mezera. Stále se opakují scénáře, kdy ve chvílích příjemné únavy z chodeckého výkonu intenzivněji vychutnávám posezení v hospodě u piva, jako tomu bylo při přestupu ve Staré Pace v hospodě pod nádražím, bez spěchu v poklidném hovoru s někým, jako tehdy s výborným tempařem, milovníkem přírody a života a taky šachistou Liborem ze Semil. Kamarádce jsem opravdu nelhal - BYLA TO OPRAVDU DŘINA, ALE NAKONEC SUPER.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Kam nedošel velbloud /20. 09. 2003/ aneb Podzimní paleta Krkonoš
Historie se opakuje. V sobotu ráno jsem z Kulturního domu v JABLONCI NAD JIZEROU /450 m n. m. / vyrazil stejně jako před týdnem v Červeném Kostelci zcela sám opět v 06,25 hod. taky na nejdelší trasu pochodu Kam nedošel velbloud, jíž byla tentokráte jen "padesátka", a zase s itinerářem ozdobeným číslem 1.
První kilometry jsem šel pěkně zostra, nejprve po silnici na dolení kraj Rokytnice nad Jizerou, později stoupáním po užší asfaltové cestě na Krásnou vyhlídku /od dob svého pojmenování pozbyl název svého významu, nerušeným výhledům na protější vysoký svah nad Jizerou brání vysoké stromoví/, později jsem po stejném povrchu obešel zprava úbočí Čertovy hory, a blíže lyžařského střediska - bylo těsně před osmou - otevřel se mi nádherný rozhled na Harrachov a za ním vzdálené Jizerské hory. Tady jsem definitivně vyřešil své ranní dilema: 1/ pokusit se stihnout za 10 a půl hodiny vlak v 16,50 hod. a být doma po čtvrt na sedm nebo 2/ nepospíchat, překlenout nelogickou časovou mezeru a odjet z Jablonce nad Jizerou až v 19,43 hod. Zrodil se totiž nádherný slunečný den pod tmavěmodrou oblohou nerušenou téměř žádným mráčkem. K rozhodnutí nehonit se přispěla navíc má ranní zkušenost, kdy jsem jel ranním vlakem z Martinic v 05,08 hod. /až na krátké extempore jedné slečny jednu stanici do Jilemnice/ zcela sám, a mohl se napříště nadít zrušení tohoto vlaku a nemožnosti dostat se tak do těchto požehnaných míst co nejdřív.
Zvolnil jsem proto, pozoroval a fotografoval úchvatné modravé kopce přede mnou i žlutavé, bílé a červené kamínky domků Harrachova roztroušených v zeleni stromů, vrhající zřetelné stíny, jež svou ostrostí kontrastovaly prudce se zamlženými siluetami vzdálených hřebenů. Došel jsem mezitím k obří můstku a z dřevěné plošiny prodloužil své pozorování. Chtěl jsem si je ještě vylepšit z jednoho patra můstku, ale odtud jsem byl zapuzen mužem, jenž tu zavěšen vylepšoval štětkou žlutý vzhled můstku. Na jednom místě jsem konečně opustil asfaltku, a serpentinami v nízkém březoví jsem sešel prudkým stoupáním do HARRACHOVA, u jehož prostého kostela s datem 1824 jsem se octl ve třičtvrtě na devět.
Harrachov z plošiny vedle obřího můstku na úbočí Čertovy hory. Foto: L. Šlosar
U MUMLAVSKÝCH VODOPÁDŮ /760 m n. m. / byla avizována itinerářem kontrola, zprvu jsem ji nenašel či spíše nevšiml jsem si jí, když jsem šel postát na lávku proti vodopádům. Po neúspěchu v Mumlavské boudě se žádostí o náhradní razítko jsem zopakoval svou misi k vodopádům, ovšem byla to ona omladina, jež tu hrála karty a nad sebou na stromě měla zřetelný žlutý plakátek s velbloudem. Asfaltová cesta - s výjimkou krátkého extempore spojkou z rozcestí U garáže - a později tvrdá hliněná cesta duněla pode mnou celé téměř sedmikilometrové stoupání až na VOSECKOU BOUDU /1.270 m n. m. /. Svým rychlým tempem vzbudil jsem nelibost jakéhosi Němce, který se snažil můj dupot parodovat, což mi vůbec v onom pohodovém dni nevadilo, pomyslel jsem si naopak, že pokud tu jeho dědečka hnali před téměř šedesáti lety nějací spojenečtí vojáci, bylo tu dozajista hlučněji.
Protože před třičtvrtě na jedenáct bylo i nahoře hezky teplo, zdržel jsem krátce v příjemném přítmí Vosecké boudy při jednom pivě. Při cestě dále na Labskou louku jsem měl pocit, že se vznáším, neb pivo se rozlilo vbrzku do všech potřebných míst na mém těla, především jsem byl lehčí o jednu dvacetikorunu, jednu desetikorunu a jednu pětikorunu, jež se zaokrouhlovacím "bakšišem" daly dohromady cenu této tolik potřebné poživatiny, pomáhající čelit kardiovaskulárním chorobám a objevům pánů Alzheimera a Parkinsona.
kontrola pochodu u Mumlavských vodopádů. Foto: L. Šlosar
PRAMEN LABE mi ve třičtvrtě na dvanáct připomněl četností svých návštěvníků co přemítavému člověku památný den 19. září 1684, kdy byl vysvěcen královéhradeckým biskupem Janem Františkem Kryštofem z Tallenberga, kteréžto události padl za oběť jeden nevinný velbloud, jenž za extrémních podmínek nevydržel cestu nahoru.
Celá ta událost je pěkně popsána na itineráři pochodu. Ale teprve nyní po odtajnění svazků STB a smolných knih východočeských měst vyšlo najevo, že celá ta událost málem stála milého biskupa diecézi. Kvůli ní se totiž v Praze do nešťastného církevního funkcionáře navezl tehdy hojně čtený pražský desetidenník Barokní listy, který každý desátý den měsíce říjnem počínaje hustil do nebohých čtenářů články typu "Prameny vysvěceny - ale za jakou cenu?" nebo "Při zodpovědnější přípravě nemusel velbloud zahynout" nebo dokonce "Mrtvé zvíře zaplatíme zase my daňoví poplatníci". V důsledku toho se biskupovi posléze proháněly celou diecézí nevítané návštěvy univerzitních profesorů ze Sorbonny nebo z tehdy známého Paduánského spolku na ochranu zvířat z Padovy .... dost na tom, že biskup měl problémy s tím, jak mrtvé zvíře zaúčtovat, tehdejší platná církevní účetní osnova znala sice položky jako "zcepenělý kůň" nebo dokonce "nevolník zkosený francouzskou nemocí /t. j. syfilidou - pozn. L/", ale odepsat mrtvého velblouda bylo nad síly účetních baroka směřujícímu ke svému vrcholu. Ještěže tehdejší pražský arcibiskup se svého vzdálenějšího subkolegy zastal a učinil všemu přítrž pohrůžkou vyhlášení interdiktu na celou dnešní Nerudovu ulici v Praze, kde sídlilo vydavatelství listů.
Violík a chata Nad Sněžnými jamami z cesty před pramenem Labe. Foto: L. Šlosar
pramen Labe byl hojně okupován návštěvníky, jako by měl být právě znovu vysvěcen. Foto: L. Šlosar
podzimní paleta Krkonoš na úbočí Vysokého kola. Foto: L. Šlosar
Ale vraťme se zpět k pochodu. Těsně po polednách jsem se mihl kol LABSKÉ BOUDY /1.300 m n. m. /, po Pančavské louce prorážeje protijdoucí davy prošel jsem kolem pomníčku Bohumila Hanče /12,20 hod./, pak jsem si odskočil k jeho mohyle společní s jeho věrným kamarádem Václavem Vrbatou, abych se po třičtvrtě na jednu smýkl kolem Vrbatovy boudy, a po dalším "asfaltovém" extempore při klesání po silnici směrem na Horní Mísečky, se vyšvihl na ŠMÍDOVU VYHLÍDKU /13,15 hod./ a po krátké přestávce došel na druhou kontrolu na horním konci lanovky na MEDVĚDÍNĚ /13,40 hod./. Musím se přiznat, že jsem na Šmídově vyhlídce čelil velkému faux-pas, vyjmul jsem z igelitového pytlíku miňonky, pozřel je, a byl jsem překvapen, že papírový obal nemám kam naklást zpět, takže jsem ho vložil rovnou do batohu. Po chvíli jsem zjistil, že jakýsi člověk sočí na děti, které odtud před chvíli odešly, že tu pohodily onen sáček, který se odkudsi vynořil ... ale sám ho zakopával pod kleč. I řekl jsem pokrytecky: "Sem přece nepatří", a uložil jsem ho tam kam patřil dávno - rovněž do mého batohu ...
nejvyšší vrcholy Krkonoš včetně Sněžky ze Šmídovy vyhlídky na Zlatém návrší. Foto: L. Šlosar
Na Medvědíně /1.235 m n. m. /jsem se dozvěděl, že "padesátku" jdeme jen tři a že jsem i při tom svém loudání stále mezi nimi prvý. Sestoupal jsem poctivě do HORNÍCH MÍSEČEK /1.100 m n. m. / k Jilemnické boudě, poté jsem střídavě po asfaltové cestě, střídavě po pevné kamenité cestě došel do nádherných KOTELNÍCH JAM /po 14,30 hod./, kde ze stezičky vedoucí úbočím Zlatého návrší a později stoupající stále ještě hluboko pod Kotlem, nábožně jsem pozoroval nad sebou podzimní paletu Krkonoš - světlou zeleň trávy, výraznou zeleň kleče, světlou šeď kamení a červeň jeřabiní, jen kdyby mě tak nesužovaly žízeň a "palermo".
podzimní paleta Krkonoš na svahu Zlatého návrší z cesty vedoucí z Kostelních jam. Foto: L. Šlosar
Když jsem se kolem čtvrt na čtyři v hlavní místnosti chaty DVORAČKY /1.125 m n. m. / nemohl stále dočkat piva, přešel jsem na radu do jiné místnosti do bistra, kde jsem si poručil hned dvě najednou. Po prvním soustu jsem myslel, že je vyvrhnu, tak byly mé útroby rozbouřeny, posléze jsem oba půlitry vyprázdnil během půl hodiny. Ve značné euforii scházel jsem níže a níže přes Sachrův hřeben, až asi tři kilometry před cílem naposledy jsem vystoupal na vyvýšeninu slující STRÁŽ /778 m n. m. /, kde obětavá mládež držela stále kontrolu kvůlivá již několika opozdilcům. Vychutnav pohled na Rokytnici nad Jizerou a kopce nad ní se tyčící, došel jsem do cíle v Jablonci nad Jizerou nikoliv jako poslední v 17,45 hod.
Po krátkém rozhovoru při kyselu s obětavým tamním pořadatelem Jirkou, dal jsem na jeho radu a strávil jsem část čekání na vlak při jednom Prazdroji v hospodě U Zemánků, v 19,43 hod. jsem odjel zamýšleným vlakem a po dvou plynulých přestupech jsem přibyl před půl desátou přednoční domů v Trutnově na Zelené louce. Pochodu Kam nedošel velbloud přálo letos velice počasí, jeho precizní organizaci, v rámci níž zajistili pořadatelé i kontrolu na vzdáleném Medvědíně, si bohužel mohlo pochvalovat toliko 60 účastníků, neb pochod nebyl v celostátním kalendáři a nadlouho dobu byl utajen - nebýt dnes nemocné Marušky - i u nás v Trutnově.
Hvězda /13. 09. 2003/ aneb Pohodová derniéra pod Ostašem
Delší ze dvou tras 6. ročníku pochodu Hvězda měřila šedesát kilometrů a vedla z Červeného Kostelce přes Maternici, Hronov, Polici nad Metují, Kovářovu rokli na Hvězdu a odtud přes Ostaš, Skály, Stárkov a Turov zpět do Červeného Kostelce. V dne svých narozenin jsem si chtěl ověřit, jak jsem na tom kondičně. K obtížnosti trasy jsem musel připočítat i to, že na zdolání trasy jsem měl teoreticky 12 hodin - od 6 hod. do 18 hodin. Fakticky jsem měl času ještě méně, protože vlak z Trutnova přijížděl na nádraží v Červeném Kostelci vzdáleném od sokolovny - místa startu - přes čtvrthodinu až v 06,02 hod., jet o více než hodinu dříve a pak někde zevlovat se mi nechtělo.
Přestože jsem na start přibyl až sedm minut po čtvrt na sedm, zaprezentoval jsem se jako první a - jak se později ukázalo - jako jediný účastník nejdelší trasy. Obloha byla zatažená, neustále hrozila deštěm, zima však nebyla, takže jsem už z domova vyrazil v šortkách, na startu jsem sundal ještě svetr, takže jsem měl na sobě jen tričko a větrovku. Cítil jsem se v pohodě a ta mě také provázela celý pochod a měla vliv na jeho zdárný průběh. Nevadilo mi tedy ani to, že nyní jsem měl na 60 km 11,5 hodiny, což přepokládalo průměr vyšší než 5 km/hod. a minimum přestávek.
Vyšel jsem nad Červený Kostelec, prošel po široké rovné a pohodlné cestě polesím Maternice a v osm hodin jsem byl na kraji Hronova. Nemusel jsem do jeho centra, protože hned u domu důchodců vedla doleva značená cesta nad Metují, která později navázala na silniční úsek k hospodě Mýto, k nádraží Police nad Metují /ovšem notně vzdáleném od města/ až do Petrovic. Stejně jako loni, kdy jsem tudy na stejné trase šel s Maruškou o půl hodiny dříve, se na silnici pilně pracovalo, vozovce byl dán přímější směr, vylepšoval se její povrch, rozšiřovala se a dokončovaly se přejezdy. Z Petrovic jsem mohl jít do Police nad Metují po rovině po silnici, ale já jsem si nemínil - leda snad ve stavu časové tísně - svůj dobrovolný úděl nějak vylepšovat, a vystoupal jsem po červené značce do rekreační osady Zděřina, odměnou mi byl pestřejší lesní terén a za osadou první pohled na Ostaš, jehož silueta na mě toho dne měla zhlížet z různých stran, pravda nyní se téměř dotýkala hrozivých nízkých tmavých mraků, z kterých zatím jen tu a tam skáplo.
zákruta Metuje za Hronovem směrem na Žabokrky. Foto: L. Šlosar
Do Police nad Metují jsem přibyl přesně, když tu radniční hodiny odbíjely 09,30 hod., udělal jsem tu jen pár snímečků, na zastávku v hotelu Ostaš jsem nepomýšlel, pěkně mazal dál a tím jsem dohnal časový propad proti loňsku, kdy jsme se tu s Maruškou stavovali. Byl jsem na 18. kilometru. Polní cestou překlenul jsem hřebínek nad Policí, přitom byl pohled doleva na Ostaš ještě méně příznivější, protože se mraky zdály temnější a nižší, jindy typické pohledy doprava trochu dozadu na Hejšovinu a Bor jsem si za této oblačnosti mohl jen představovat v duchu. V 10 hodin jsem byl na jižním okraji vesnice Hlavňov, jejíž domky se jako korálky dlouhého rovného náhrdelníku táhnou podél silnice na sever. Kdybych opravdu trpěl nedostatkem času, poctivosti, sebedůvěry a vkusu mohl jsem jít hezky rovně po silnici volným stoupáním na parkoviště přímo u Hvězdy. Samozřejmě, že jsem to neudělal, krom jiného proto, že Kovářova rokle je nejhezčí částí celé trasy. Nastupuje se do ní nejprve po polní cestě, později kol potůčku skrze začínající les sympatickou chatovou osadou, poté krátkým lesním úsekem, až se vejde do samé rokle, přesněji řečeno na její levou část pod skalami ve směru pohledu nahoru, kudy vede cesta stoupající poměrně krátkým, ale vůbec ne prudkým stoupáním až na hřeben Broumovských stěn. Po stranách poutník spatřuje strmé respekt vzbuzující skalní útvary, uprostřed se pak nachází změť kamenů, holých ještě stojících polámaných nebo naopak přes rokli spadlých kmenů a obrovské nepravidelné lůžko vystlané jehličím. Trochu jsem zvolnil, protože jsem na každém kroku se snažil fotografovat.
pramen Julinka na náměstí v Polici nad Metují. Foto: L. Šlosar
Kovářova rokle. Foto: L. Šlosar
Kovářova rokle po druhé. Foto: L. Šlosar
Když jsem byl dospěl až na hřeben Broumovských stěn, právě přede mnou proběhli vedoucí tři běžci neobyčejně těžkého běžeckého závodu Broumovskými stěnami z Hvězdy do Machova. Teď jsem na složitém terénu musel dávat pozor a na nepřehledných místech preventivně uhýbat před běžci ženoucími s větrem o závod proti mě. Bylo s podivem, že někteří z nich na těžkém terénu vyžadujícím soustředění a námahu ještě poděkovali, byl to od nich vrchol slušnosti a džentlmenství. Na jednom rozšiřujícím se místě málem ke střetu došlo, já jsem předpokládal, že běžci poběží úzkou štěrbinou podél značky, neuvědomiv si, že si vybírají nejpřímější směr na vymezené cestě, takže jsem se bleskově schoval mezi kameny, a tři závodníci přese mě přeskákali.
Ke kiosku na Hvězdě jsem dorazil v 10,48 hodin, o tři minuty později než loni. Krčili se tu pod improvizovaným přístěnkem dva obětaví pořadatelé, kteří mi uvařili v režii pochodu párek a prodali lahvové pivo, dále mi zvěstovali, že jsem přišel o několik minut po churavé Marušce z Trutnova, která sem přijela autem odstartovat syna, právě jednoho z oněch tří vedoucích běžců. Poté jsem dostal již diplom za absolvování šedesátikilometrové trasy s omluvou, že pořadatelé v cíli již nebudou, neb mají družební návštěvu z Polska.
obětaví pořadatelé se na Hvězdě snažili účastníkům zpříjemnit jejich putování. Foto: L. Šlosar
Protože jsem znal předem kilometráž, věděl jsem, že se nesmím příliš dlouho zdržovat, zdaleka jsem totiž nebyl v polovině, nýbrž asi na 26. kilometru, druhá část trasy byla delší. Odporoučel jsem se pěkně ve čtvrt na dvanáct a pokračoval po určené trase do cíle, abych si ten diplom zasloužil. Po sestupu do střední části Hlavňova jsem tuto vesnici konečně nadobro opustil v její severní části krátkým stoupáním na rozsáhlou louku před Pěkovem, odkud byl vidět Ostaš jako na dlani. Po dalším krátkém stoupáním, na jehož počátku jsem si po levé straně povšiml nenápadného pomníčku, skrze les jakoby plný mysliveckých chatek vyšplhal jsem k chatovému táboru na úbočí Ostaše. Bylo něco po čtvrt na jednu, po delší dobu drobně pršelo, takže jsem se rozhodl na čtvrthodinku zastavit v kiosku na točené pivo a vytáhnout deštník.
hora Ostaš byla pozorným sledovatelem mého snažení, tentokráte za loukou u Pěkova. Foto: L. Šlosar
Při sestupu obtížným terénem k Dědovu jsem třikrát na měkkém mokrém terénu podklouzl, naštěstí bez úhony, déšť již ustal, pak jen tu a tam káplo. Táhlé stoupání nad Dědovem směrem na Skály se mi nikdy zvlášť nezamlouvalo, stejně jako dvě autokrosová vozidla, která při něm vrčela na louce po mé levici. Na Skály k zámečku jsem přibyl přesně ve dvě odpoledne, o čtvrt hodiny dříve než loni, byl jsem na 38. kilometru. Tady po silnici směrem na Petrovice jsem zvolnil, snědl suchý chléb ještě z Hvězdy a miňonky a k tomu vypil malou plechovku Fanty. V důsledku zpomalení mi za větrného počasí bylo chladněji, od Ostaše mě bolelo břicho, jediný rušivý jev dne, ale nebylo to ani zdaleka tak nepříjemné jako při stovce do Týniště.
Další opatrné klesání jsem absolvoval lesem do Stárkova, kam jsem přibyl v 15,10 hod., jen o pět minut dříve než loni. Časově jsem byl na tom dobře, v mých tlustých deskách v batohu mě začal v předtuše úspěšného absolvování trasy hřát diplom, takže jsem se rozhodl, že proti loňsku, kdy jsme pro jistotu šli do cíle po silnici, půjdu přesně přes Turov. Kilometrově je to prakticky stejné, trasa je vlivem převýšení namáhavější, ale hezčí, a mě se šlo toho dne opravdu dobře - až na to břicho. Na Turov jsem se dostal přesně za hodinu, pak jsem ještě šel po žlutě značené cestě vlevo od silnice na Červený Kostelec, skrze město pak už jsem pílil po silnici. Poblíž sokolovny jsem prošel za pět minut půl šesté, přesně za 11 hodin po svém odchodu, nedaleko skutečně parkoval autobus s nápisem PKS Dzierżonów. Před třičtvrtě na šest dospěl jsem konečně na nádraží v Červeném Kostelci, chytil vlak v 17,56 hod. a již v sedm hodin večer s toužebným očekáváním plnil jsem doma na Zelené louce vanu teplou vodou.
Pochod Hvězda má jednu z nejatraktivnějších tras, co znám, bohužel letošní ročník měl by býti jeho derniérou. Škoda, že jinak obětaví funkcionáři se nechávají odradit poměrně nízkou neúčastí, jíž by jistě předešla o dost lepší propagace ve formě atraktivnějších propozic, hutnější reklamy na pochodech a mohutnějšího využití plakátovací služby ve městě.
Po stopách řídícího učitele Jana Buchara /06. 09. 2003/ aneb Babí léto pod Žalým L. P. 2003
PROLOG - TLAK 190/130 HNED V ÚVODU. Vpadám těsně před šestou na nádraží v Trutnově. Přicházím sem po tříkilometrovém putování v Zelené louce, za chladného rána kulminujícího pod blankytně modrým stropem oděn toliko v šortkách. Ještě než si chci koupit lístek, jsem z místa pro sedící vprostřed haly náhle osloven a můj krevní tlak se na okamžik prudce zvyšuje - tentokráte radostí. Vidina osamělého padesátikilometrového putování na pochodu Po stopách řídícího učitele Jana Buchara v Jilemnici proměňuje se v nečekaný příslib společných, byť krátkých kilometrů se skvělou parťačkou Janou z Buků tamtéž!!
NA START V JILEMNICI MÁLEM PŘES MŘÍČNOU. Obcházíme skoro celou Jilemnici. Do Jilemnice nás ovšem přijelo z Trutnova vlakem v pestré skladbě devět. Snad zpitomělí rodícím se nádherným dnem sledovali jsme otrocky první dva z nás, kteří místo přes náměstí si to namířili okolo autobusového nádraží, pak ještě obešli zleva sportovní stadion. S Janou jsme šli mezi posledními, dodatečně jsme zkorigovali směr směrem k nemocnici, kde byl start v Autosportu proti nemocnici, a přišli ještě před čelem naší skupiny, jež si zašla podstatně více.
Jana z Buků a Maruška z Trutnova při válečné poradě na startu v Autoklubu. Vpravo pořadatel pan Josef z Jilemnice. Foto: L. Šlosar
V PATÁCH SLAVNÝM RODÁKŮM. Mažeme si do po silnici přes Hrabačov a Dolní Štěpanice na Mrklov. Odraz slunečních paprsků, jež mají i teď začátkem září sílu, proměňuje silnici před námi v lesknoucí se potok. Již předtím pár minut po startu těsně před přechodem železniční trati míjíme po pravé straně krčící se rodný domek lyžaře Bohumila Hanče, syna hor, jenž v roce 1913 zemřel v památném závodě blízko Labské boudy. V Dolních Štěpanicích pro změnu po levé straně nachází na škole pamětní deska Jana Buchara, který zde 41 let učiteloval a - pokud vím - ani den nestávkoval. Po dalších několika minutách opět po levé straně jdeme kol domku, kde zčásti pamětní deska - zčásti reliéf znázorňující hereckou masku a kameru zvěstovaly, že se tu 26. září 1890 narodil herec a režisér Vladimír Slavínský, pravda tehdy ještě pod vlastním jménem Otakar Pitrman. Pamětní desku věnovala obec Benecko ke 100-letému výročí narození. Silnici konečně těsně opouštíme pod Mrklovem a pozvolna stoupáme těsně při břehu Cedronu proti jeho toku.
NENAPLNĚNÝ VZKAZ. Supíme táhlým stoupáním na Benecko a poté ještě na Žalý. V Mrklově trasa opouští silnici po její levé straně do prudšího a táhlejšího stoupání, po louce směřuje ku kraji lesa a širokým průsekem kol zakrslého jeřabiní nás dovede na silnici na kraji Benecka. S tou se naštěstí rozloučíme záhy a vystoupáme těsně pod Přední Žalý. Po dohodě s Janou si odskočím za razítkováním a fotografováním sám, a poté oba pokračujeme po široké cestě vedoucí po úbočí Zadního Žalého, kde se proměňuje v nádherné hlediště, z něhož se průzory skrze dorůstající mladé jehličnany a jeřabiny naskýtají úchvatné pohledy na fantastickou divadelní scénu s ostře viditelnými kulisami vytvářenými vzdálenými kopce Českého ráje, Ještědu, Jizerských hor a půlkruhu Krkonoš. To by se to dnes panu režiséru z Dolních Štěpanic, který jako jeden z prvních přirozený interiér Krkonoš pro film objevil, točilo, pravda, kdyby nezemřel před 54 lety!! Točí se nám s Janou nad tou krásou hlavou a mizíme raději po krátkém klesání v lese, kde propadáme krátkému pocitu špatného svědomí.
nádherné výhledy z úbočí Zadního Žalého na nejvyšší hřeben Krkonoš. Foto: L. Šlosar
Vedle Jany samotné, která testovala na pochodu nohu bolavou na malíčku, patě a koleni, se pochodu obětovala Maruška z Trutnova se silně nachlazenými průduškami, která z tohoto důvodu a z důvodu hrozící návštěvy obešla obětavě aspoň trasu 10 km. Nám - účastníkům trasy dvaatřicítky - kladla na srdce, abychom pozdravovali oblíbený kiosek Na rovince, což jsem rád přislíbil s tím, že tu navíc uroním slzu. Ronil jsem o dost dříve z jiných důvodů - nemilosrdný itinerář nás svedl od návštěvy této Mekky turistů, na níž jsme se těšili, o několik kilometrů dříve!!
LETMÝ POHLED Z KABINY STROJE ČASU. Zvolňujeme prudkým klesáním do Herlíkovic. Sestupujeme Velbloudí cestou - nejprve širší cestou, později stezičkou vedoucí nejhlubším lesem kol ruin nějaké chaty podél bezejmenného potůčku, potom kolem vodárny, která se už jakoby ztotožnila s okolním přirozeným přírodním terénem. O další stovky metrů jako bych se navrátil do dob dětských. Do Krkonoš jsem začal jezdit již co středočeské nemluvně na konci první poloviny padesátých let minulého století a nejzazší mé vzpomínky jsou spojeny se zvláštní vůní dřeva, do vodorovna zahnutým kmenem stromu nad Lahrovkami, na kterém jsem sedával s babičkou, jednoduchými vousatými figurkami Krakonoše, které jsem o den později viděl na Rýchorské boudě a jejichž protagonistu jsem přezdíval ze záhadných dětských důvodů Pápíšek ..... a s malými maketkami vodních kol - "mlýnky" .... a těch na jednom místě byla celá soustava. Sympatický výlet do dětských let!!!
Jana z Buků sestupuje Velbloudí cestou. Foto: L. Šlosar
SILNICE BÍLÁ PŘEDE MNOU, SLUNÍČKO SVÍTÍ NADE MNOU. Frčíme si to skoro pořád po silnici. Procházíme Herlíkovicemi, Hořejším Vrchlabím, Vrchlabím až ke kostelu, odtud doprava nahoru další asfaltovou cestou a po krátkém extempore na polní cestě neplánovaně po rušné silnici Vrchlabí - Jablonec nad Jizerou. Jako omámeni nádherným slunečným dnem, výhledy na Žalý, ale také na některých místech na Hejšovinu, Bor, Zvičinu, Kumburk, zabráni do rozhovoru, nechali jsme si totiž někde po pravé straně utéci zeleně značenou cestu, na zmíněnou silnici jsme se dostali předčasně, místo abychom ji protnuli, šli jsme po ní skoro dva kilometry skrze celé Valteřice, až jsem se znovu na značku napojili. Před Jilemnicemi hovor utichá za příčinou úsilí Jany dostihnout vlak v 15,50 hod., čemuž jsem příliš nevěřil, ale kterémužto úsilí jsem vyjádřil mravní podporu, což si Jana vyložila, jako příslib, že vlak stihneme. Já jsem tomu příliš při pohledu na čas 15,22 hod. na věži jilemnické radnice nevěřil, neb jsme museli ještě do cíle.
Jana z Buků těsně před Jilemnicí finišuje na vlak v 15,50 hod. Foto: L. Šlosar
S PLAMENOMETEM V ZÁDECH. Pílíme v Jilemnici usilovně na nádraží. V cíli jsem pokojně razítkoval a rozprávěl, domnívaje se, že Jana od svého záměru upustila. Nebylo tomu tak, takže jsme v 15,35 hod. vyrazili. Nevěřil jsem úspěchu našeho snažení, na což jsem Janu upozornil, ale disciplinovaně jsem nasadil potřebné tempo, povědomě cítě v zádech hněvivé pohledy své souputnice, jejichž jiskry jakoby se slévaly v plamen plamenometu, jež mi málem propaloval záda. Měl jsem totiž dříve Janu upozornit na časovou tíseň, propustit před cílem na nádraží, vyzvednout diplomy, dohonit jí na nádraží a ušetřit ji riziku zhoršení problémů s nohou po jejím dnešním vynikajícím chodeckém výkonu. Časový rozdíl tří a půl hodiny v případě odjezdu dalším vlakem by byl pro ni dost citelný.
Nakonec vše dobře skončilo, vláček jakoby poslušně na nás nádraží čekal, rozjel se dokonce s menším zpožděním, jež nevadilo a jež se mírně prodloužilo při přestupu v Martinicích, což nevadilo už vůbec. Rozbouřené mysli se uklidnily a zážitky z krásného putování nabyly opět vrchu v podobě tlusté vrstvy dojmů, vjemů a vzpomínek, pod níž se jen tu a tam skrývala drobná vrstvička stresu z dramatického závěru.
EPILOG - MODLITBA. Vystupují před půl šestou předvečerní na Zelené louce z linkového autobusu na Janské Lázně. Mumlám si v duchu jakousi neumělou modlitbičku k jakémusi Kosmickému Universu či Kosmickému Sledu Věcí, aby mě - nemaje od života dalších větších nároků - i nadále umožnily těšit se aspoň přiměřenému zdraví, prožívat další krásné slunečné dny v nádherné krajině s báječnými "parťáky" a "parťačkami". Ne, o takové zážitky, jako byl onen v době babího léta okolo Žalého L. P. 2003, bych opravdu nechtěl nikdy přijít.
Poříčská čtyřicítka /30. 08. 2003/ aneb S bateriemi protichůdných kvalit
Na start 14. ročníku Poříčské čtyřicítky bylo ideální spojení. Stačilo jet z Trutnova rychlíkem v 06,30 hod. do Starkoče, tam přestoupit na nezvyklé straně nádraží směrem na Řešetovu Lhotu do vlaku do Václavic a tady rovněž obratem do vlaku, který mě dopravil do stanice Náchod - Malé Poříčí. Vystoupil jsem zde po hodině a minutě jízdy a nyní mi bylo nutno pomoci si vlastními silami a putovat slabou půlhodinku pěšky po rušné silnici. Hned na kraji Velkého Poříčí nad Metují na dvorku prvního rodinného domku vlevo byl pak start. Nebyl jsem sám, byť z Trutnova jsme na pochod vyjeli jen tři, ale počtem nás přebila skupina turistů z Jaroměře.
Počasí ještě nebylo zcela rozhodnuto, zda nám po letních slunečných dnech nastaví svou laskavou tvář, takže v půl deváté, kdy jsem vyrážel na start, chvilku pršelo v pokračování nočních přeháněk. Zrovna když v Hronově déšť ustal, uvědomil jsem si náhle, že jsem zapomněl splnit své poslání věrozvěsta Mladobucké padesátky a nechat na startu propozice. Jen jsem se zděsil, oslovil mě cyklista, který vyšel z malého činžáčku, dotazem na cyklotrasu akce!! Nedokázal jsem mu uspokojivě odpovědět, ale propozice jsem po něm poslal na start.
početnou a vděčnou "klientelu" Poříčské čtyřicítky tvoří tradičně cyklisté. Foto: L. Šlosar
dva Vláďové - odleva z Kruhu a z Jaroměře - v družném rozhovoru na startu. Foto: L. Šlosar
mladá pořadatelka odbavovala příchozí pohotově. Foto: L. Šlosar
U Jiráskova rodného domku se však ke mě štěstí obrátilo. Od pochodu jsem si totiž sliboval nejen pohodovou trasu krajem, jenž miluji, ale hodně nových snímků zbrusu novým fotoaparátem. Jestliže na startu mě poslouchal, odtud jsem si již neškrtl, neb došly baterie, byť jsem je koupil o den dříve. To mě docela rozhodilo a první následující kilometry jsem se stále pokoušel mačkat poušť, bylo totiž co fotografovat. Chtěl jsem zvěčnit už kostel Všech svatých na kraji starého hřbitova a hlavně nádherné výhledy na blížence Hejšovinu a Bor po výplazu na rozlehlé vyvýšené prostory před Zlíčkem volaly po zvěčnění. Nejvíce mě píchalo u srdce na návrší Bučině nad Vysokou Srbskou, kam jsem na doporučení itineráře zašel, výhledy na oba blížence, ale také na Javoří hory, Ostaš, Broumovské stěny ... et cetera za lepšícího se povětří byly pro vyfotografování svůdnější než Diana Kobzanová. Přiznám se, že jsem hřešil a místo projevů radostí jsem slovem nejvulgárnějším proklínal všechny výrobce baterií. Při sestupu na silnici vedoucí z Machova k polickému nádraží jsem studoval návod k fotoaparátu a ujistil se, že blikající oranžová a zelená kontrolka vpravo od hledáčku neomylně signalizují vybité baterie.
Ke všemu jsem se všelijakými pokusy zdržel, takže jsem z Vysoké Srbské vycházel po půl jedenácté a u polického nádraží jsem byl po půl dvanácté. A aby toho nebylo dost, dík vlastní nesoustředěnosti jsem si dvakrát zašel, poprvé jsem hned za polickým nádražím odbočil po asfaltce do stoupání na Petrovičky a odtud jsem se potupně dalším klesáním vrátil zpět na silnici na Polici, podruhé jsem z ní již odbočil na správném místě, ale po nesprávné značce, totiž prudkým stoupáním stále po červené k chatové osadě Zděřina. Konečně jsem se zkoncentroval a pokračoval jsem údolím Metuje do Maršova. Nádherné scenérie, kdy po pravé straně bublala Metuje ještě připomínající potůček a nad ní pokračoval les a po levé straně bylo pásmo i po letních vedrech stále zelené trávy pod prořídlým zalesněným svahem, mě nijak nepovznesly duchovně, neb jsem opět zanadával, představuje si hezké snímky, jež by odtud vzešly. Naposledy jsem vychrlil obscénní výraz na vyhlídce Vysoký kámen, kamž jsem dospěl nejprve po asfaltové silnici začínající prudkým stoupáním a posléze po kraji lesa, který po levé straně spadal kamsi hluboko pode mě. Fotografie Stárkova odtud by stála za to!
Do Stárkova jsem přibyl ve čtvrt na dvě, v duchu doufaje, že svlažím rty nastálým teplem vyprahlé a zlost vybitými bateriemi živenou pivem, leč hospoda U zlatého medvěda s dvojjazyčným česko-holandským názvem selhala a na náměstí vůbec jakoby pošel foxteriér. Kupodivu mě toto zjištění již více nerozkatilo, svou porci nekontrolovatelného vzteku jsem již zřejmě pozřel, takže jsem se soustředil na další výstup nad Stárkov a poté na nekonečnou lesní cestu až na místo, jež jsem znal ze závěru Červenokostelecké stovky. Odtud po krátkém klesání, překlenutí louky a posledním namáhavějším výstupu, kdy jsem na krátký okamžik po své pravici průsekem spatřil v dáli Sněžku, dospěl jsem na Turov, kde u tyče jedné z branek bylo razítko samokontroly. Bylo čtvrt na tři. Po kratičké regenerační přestávce jsem sestoupal na silnici vedoucí ze Stárkova do Červeného Kostelce, přetnul polesí Maternici a asfaltovou silničkou přibyl ke Skalákově studánce. Měl jsem notnou žízeň a vypil jsem zde dva velké hrnečky zdejší zázračné vody, jež mi skutečně neublížila. Přítomným jsem se musel jevit jako albánský špion, neboť dle itineráře jsem zašel za řadu křížů a za prostředním zlatým jsem dle popisu nalezl ve vykotlaném pařezu .... ne plány Temelína ... ale razítko poslední samokontroly.
Pak jsem již sešel do Zbečníku, po několika metrech překlenul silnici vedoucí na Hronov, vyšvihl se do protisvahu, na kterém jsem potkal početné psí spřežení a taky bunkr, sestoupil do Hronova, kde jsem dílem náhody opět potkal onoho cyklistu, jenž dopravil předtím na start propozice, a šťastně došel už ve čtvrt na pět do cíle v rodinném domku ve Velkém Poříčí.
V cíli jsem pojedl tradičně chutného guláše, vypil dvě lahvové piva ve škále od 10 do 12 o C. Hodinového pobytu jsem využil k hovoru s hlavním pořadatelem Pavlem z Velkého Poříčí, jenž má vytříbený vkus /líbí se mu mé stránky, však i ty o tomto pochodu na adrese http://www.sweb.cz/poricska40/ budou pěkné, až budou hotovy/. Nejvíce jsem obdivoval perfektně vedenou kronikou s pěknými fotografiemi, kde samozřejmě nechybím ani já, a úplně nejvíce podrobné statistické údaje o účastnících pochodu, v níž chybí toliko údaje o barvě spodního prádla, které při akci měli.
Už dávno mě přešel vztek na svinské baterie, jež mě okradly o hezké snímečky, začal převažovat pocit radosti nad tím, že aspoň fungují ty moje imaginární někde uvnitř mého těla, jež mě v dobré kondici dopravily do cíle.
Před čtvrt na šest jsem se rozloučil s pořadateli, po pětadvaceti minutách klidné chůze jsem došel na zastávku Náchod - Malé Pořící, v 17,45 hod. nastoupil do vlaku, jenž mě v pohodě dopravil deset minut před sedmou na hlavní nádraží Trutnov, odkud jsem pro zpoždění viamontu v pohodě došel další tři kilometry domů na Zelenou louku.
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S duchem dědy v zádech
04. 05. 02 se uskutečnil 27. ročník hojně vyhledávané turistické akce "Babička", pořádané TJ SOKOL Velké Svatoňovice. Ač se nás meteorologové značně snažili odradit mizernou předpovědí počasí,nakonec se jim stejně nepodařilo 1355 účastníků přesvědčit,že by bylo lépe zůstat doma. / pěších 788, cyklo 455, horská kola 24, dětí 98/.
A co vlastně napsat, jak již bylo předestřeno - počasí nádherné navzdory řečem " rosniček" a stabilně vedená trasa překrásným krajem Boženy Němcové, parádní atmosféra.
Vlakem v 05.48 nás z Trutnova neodjíždí mnoho, pouze pár vyznavačů dlouhých tras a těch, kteří to z různých důvodů chtějí mít brzy za sebou. Po nezbytných ceremoniích vyrážíme kolem 7 hodiny na trasu přes kopec Vartu do Úpice na první kontrolu, kterou pouze procházíme, máme toho ještě mnoho před sebou. Další kontrola nás čeká u hostince U Devíti křížů. Zde se chvilku zdržíme na malém občerstvení. Pokračujeme k Boušínu a poté ke Slatinskému mlýnu k další kontrole. Ani zde se nechci zdržovat a pouze po nezbytném kontrolním razítku kráčíme dál malebným údolím až k pomníku v Ratibořicích. I zde hned pokračujeme dál, přes rozkvetlý zámecký park a dále do České Skalice. Musím se přiznat, že tento úsek cesty mne mnoho nenadchl, protože se již chůze více podobala prodírání se davem na Václavském náměstí. Ale krajina toto zlé vynahrazovala.
první kontrola nás čekala u hostince U Devíti křížů. Vlevo poznáváme Standu z Bohuslavic, uprostřed samotnou autorku. Foto: L. Šlosar
autorka reportáže u odbočky na Vízmburk cestě od motorestu U Devíti křížů k boušínské lávce zdraví všechny čtenáře. Foto: L. Šlosar
překrásná scenérie v Babiččině údolí u ratibořického zámku. Foto: L. Šlosar
V České Skalici u Muzea Boženy Němcové je pro nás kontrola na polovině trasy. Chvíli posloucháme country skupinu "Pěnu" a nasáváme zde správnou pochodnickou atmosféru a pak pokračujeme dál do Zliče, kde si dáváme pauzu na občerstvení a posílení v místní restauraci. Ze Zliče jdeme na Rýzmburk, do Červené Hory, kde se v hospůdce zdržíme k doplnění tekutin - 36 km v poměrně značně teplém slunečním dni je znát, poté opět křížíme cestu u lávky pod Boušínem, dále jdeme na Havlovice, Úpice.
Zde se nám stala zajímavá příhoda. Přidává se k nám starší, robustní a značně zvědavý a upovídaný muž. Nechtěli jsme být neslušní a tak jsme mu několikrát odpovídali na tu samou otázku a několikrát vyslechli vyprávění o jeho nehodách v autokárách. Doufala jsem, že v centru Úpice zahne někam do nálevny, ale k mému zděšení se rozhodl s námi jít do cíle ve Svatoňovicích. Při výstupu na Kvíčalu mu začal docházet dech a díky tomu i slova, pak se již za našimi zády ozývalo pouze funění a lapání po vzduchu, které postupně zmizelo v dáli za našimi zády. Vyšli jsme na hřeben a jak jsme pokračovali v cestě, neustále jsme se ohlíželi kdy už vyjde. Objevil se až v cíli, asi 20 minut po nás. Byla to úleva, že je živ a zdráv. Ale stejně v nás hlodala chuť si sáhnout, že nejde o ducha, který nás pronásleduje. Ještě chvíli jsme poseděli na lavičce v cíli a pak jsme se pomalu vydali na vlakové nádraží. Byla to vydařená sobota, vydařená "Babička" i když málem s" duchem dědy " v zádech.
na "otočce" pochodu u Muzea Boženy Němcové v České Skalici řádila jako vždy oblíbená country-skupina Pěna. Foto: L. Šlosar
plni horečného očekávání blížíme se k hospodě U kapličky v Červené Hoře, vpředu autorka reportáže. Foto: L. Šlosar
Napsáno pouze pro tyto stránky
První reportáže napsal Luděk z Trutnova, autorkou reportáže S duchem dědy v zádech je Jana z Buků
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz