24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Příměstská trasa IVV Okolím Berouna /09. 02. 2003/ aneb V TURISTICE NENÍ NIKDY POZDĚ "BYCHA" HONIT
Zimním Hořovickem /08. 02. 2003/ aneb HÁDALA SE DUŠE S TĚLEM
Přejezd Staropackých hor /18. 01. 2003/ /pěšky/ aneb NASNÍDAT SE A JEN TAK SI PROSTĚ VYRAZIT
Lyžařský přejezd Zvičiny /11. 01. 2003/ /pěšky/ aneb JEN PRO TEN OKAMŽIK
Tříkrálová Okoř /04. 01. 2003/ aneb DLE SCÉNÁŘE KRONIKY PICKWICKOVA KLUBU
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S DUCHEM DĚDY V ZÁDECH
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Příměstská trasa IVV Okolím Berouna /09. 02. 2003/ aneb V turistice není nikdy pozdě "bycha" honit
Za dalším opožděným poznáváním rodného kraje vybral jsem se hned po pochodu Zimním Hořovickem v neděli dopoledne. Cestou na nádraží ještě na náměstí v Hořovicích zvěčnil jsem si dvě jeho dominanty - radnici z roku 1904 a kostel. Rodné město jsem opustil rychlíkem v 08,44 hod. a za necelých dvacet minut jsem přibyl do Berouna - jeho rivalského města, zvláště od počátku 60. let minulého století, kdy bývalý okres Hořovice přešel do okresu Beroun. Čekalo mě absolvování dvacetikilometrové příměstské trasy IVV Okolím Berouna.
kostel Nejsvětější Trojice v Hořovicích. Foto: L. Šlosar
radnice v Hořovicích. Foto: L. Šlosar
Již několikráte jsem vysvětloval, že příměstské a městské trasy IVV jsou vlastně trasy převážně turistických pochodů, které účastník může absolvovat nikoliv v jediný určený termín, jako normální turistický pochod, ale v kteroukoliv denní, event noční dobu, pokud disponuje světlem a nevadí mu, že nic neuvidí. Jako kontroly jsou určeny zpravidla opisy, někdy i razítka.
Jediné razítko jsem byl povinován získat hned na začátku trasy přímo na berounském náměstí. Byla neděle a já jsem zde shledal jediným otevřeným objektem hotel Český dvůr. V recepci však byl nápis připomínající film se Sašou Rašilovem "Přijdu hned" podpořený ještě jeho německým ekvivalentem "Ich komme gleich". Vydal jsem se tedy z náměstí do uličky, odkud jsem byl přibyl předtím z nádraží, a požádal o razítko v trafice. Paní se zatvářila jako bych požadoval postroj na koně nebo uzdu, řekla, že nic takového nemá, dívajíc se na mě, jako bych spadl z Měsíce, takže jsem si připadl, jako bych spadl z Jupitera. I opakoval jsem svůj pokus znovu v hotelu, a když už se zdálo, že budu znovu neúspěšný, die Frau hat endlich gekommt, totiž chci říci, paní konečně přišla, a bez problémů mě obdařila razítkem do záznamníku i vandrbuchu /jako recepční byla uvyklá hostům spadlým z Jupitera/.
Po počátečních ranních rozpacích vypuklo pod jasně modrou oblohou slunečné, byť mrazivé počasí. Bylo třičtvrtě na deset, když jsem za kasárnami jsem klesl k jakémusi potoku a po úbočí zalesněného svahu jsem po krátké části Talichovy naučné stezky - Brdatky přibyl do okrajové části Berouna stejného názvu. Rybník, u něhož jsem měl vykonat opis předepsaný jako kontrola č. 1, jsem identifikoval zdáli, ještě než jsem k němu vyšel po silnici mírným stoupáním, dotyk bruslí jediného bruslaře s ledem vyluzoval charakteristické zvuky. Poté jsem pokračoval dalším mírným stoupáním lesem postupně doprava a doleva se zatáčející cestou, v jejíž dolní části jsem musel překonat několik při sobě ležících padlých statných stromů. Na zalesněném hřbetu jsem pochopil, proč se předtím přes cestu přede mnou proháněl pes a proč jsem slyšel nad sebou jakousi trumpetku, pohybovala se tu skupina mírumilovně naladěných lovců, neb nestřílela. Po dalším kratičkém stoupání jsem přibyl k druhé kontrole u rozhledny Děd. Vystoupal jsem až nahoru a z cimbuří jsem shledal jako před třinácti měsíci, kdy jsem tu byl naposledy a zároveň poprvé, že turisté KČT na konci 19. století hrubě podcenili vzrůst tehdy zřejmě nízkého stromoví, jediný směr, kterým bylo skrze stromy vidno, byl směr mého posledního krátkého stoupání, a to ještě díky tomu, že zde byl průsek s nově zasazenými stromy.
farní kostel sv. Jakuba v Berouně. Foto: L. Šlosar
rozhledna Děd u Berouna. Foto: L. Šlosar
Sestoupal jsem opatrně do obce Záhořany kolem parketu určeného pro teplé měsíce s figurou cyklisty zavěšenou i s bicyklem na stromě, kdy se přede mnou otevřely holé sporadicky zasněžené mírné okolní svahy. V Záhořanech samotných jsem si na sluníčku na krátký čas užil terénu s roztátým sněhem. Prošel jsem krajem vysoce průmyslového Králova Dvora, který za mých mladých let svými cementárnami úspěšně znečišťoval široké údolí a který po určitý čas byl z pohledu správního anektován Berounem jako jeho součást. Od školy jsem vystoupal nad fotbalovým hřištěm do višňovky a poté po kraji louky kolem jakéhosi výměníku, až se do mého zorného úhlu dostal mohutný počapelský kostel s velkým hřbitovem. Objekt jsem obešel shora a po pravé straně ve směru chůze a octl se u zvláštní školy, kam …. ale to bych vyplácl obsah druhé kontroly, což není smyslem tohoto povídání. Bylo přesně o polednách, udělal jsem si poslední snímek docházejícího filmu, jež zachycoval Boží muka a kostel, ale jenž se k mému nevýslovnému pozdějšímu zklamání nepovedl, a poseděl jsem tu necelou čtvrthodinu a pojedl pomeranče a miňonek.
Sestoupal jsem součástí Králova Dvora Počáplami, v níž si část budov hlavně v horní části zachovala venkovský ráz, a po překlenutí dálnice Praha - Plzeň a železnice téhož směru objevil se v Popovicích, které si uchovaly spíše ráz městských rodinných domků. Nato jsem vystoupal pod dělnickou kolonií až k jakési honosné budově, když mě předtím usadil jakýsi domorodec tím, že se mi položil řečnickou otázku "Na vejšlap, dědo?", přičemž mě nejvíce vadilo, že oslovení nepronesl s posměškem, nýbrž spíše dobrácky, jakoby je myslel vážně. Pěkně děkuji!
Po dalším klesání jsem pokračoval v ostrém úhlu po silnici doprava podél břehu Suchomastského potoka, až jsem se dostal k hrázi přehrady. Na jejím konci byla čtvrtá kontrola a můj mobil ukazoval, že je přesně jedna hodina po poledni, takže se mi jevilo zbytečné, aby mi ujel vlak opouštějící berounské nádraží ve 14,00 hodin. I přikročil jsem zostra, opět na volném mírně zasněženém terénu prošel kol přehradní vodní plochy z druhé strany v jakémsi protisměru silnice, po níž jsem byl předtím přišel, těsně za úrovní hráze jsem vystoupal zalesněným svahem a pokračoval zprvu zvlněným terénem po horním kraji lesa a později rozježděnou polní cestou, pod jejímž sněhem lehce pocukrovaným povrchem skrýval se místy zákeřný led. Itinerář mi předepisoval v okrajové části Berouna - Jarova jména pěti občanů padlých v I. světové válce nebo zahynuvších na následky zranění z ní, mě to připadlo nespravedlivé vůči ostatním, takže jsem jich opsal všech dvanáct zde jmenovaných.
To bylo už pět minut po půl druhé odpolední a já jsem se rozhodl neponechat nic náhodě a z Jarova jsem sklusl po cestě a později po silnici až na most nad železniční tratí Praha - Plzeň poblíž nádraží, kamž jsem šťastně dorazil s časovým předstihem, jenž mi umožnil zakoupit si vychlazené lahvové pivo Staročech, jehož lahodná chuť ve vlaku vhodně doprovodila chléb se salámem, který jsem hladov s gustem pozřel.
Příměstská trasa IVV Okolím Berouna je krajinově velmi pěkná, především její úvodní část kol Dědu a závěrečná kol přehrady. Celá je velmi dobře označena žlutobílými čtverečky, pokud snad někdo zatápe jako já poblíž královodvorských žekezáren, nenechá ho na holičkách stručný, ale výstižný popis. Nevadilo vůbec, že kromě silnic byla mělce vysněžená, protože po celé své délce byla prošlapaná.
Byl jsem rád, že jsem mohl opět splatit jeden z četných dloužků svému rodnému kraji, jehož přírodní i architektonické krásy jsem hrubě v době svého pobytu zde zanedbával, zcela tehdy oddán tenisu. České přísloví "Pozdě bycha honit" zde ovšem neplatí, nikdy není pozdě rodný kraj poznávat, byť je mu člověk bydlištěm vzdálen stovky kilometrů. Stejně tak není i ve věku mnohem pozdějším než můj začínat znovu nebo zcela poprvé s turistikou. Odložte proto, moji milí, bouchačku ze svých skrání a kávu vypijte bez strychninu. Zbraň odhoďte na dno Berounky, jed pak odevzdejte do lékárny /pozor: nikdy ne opačně, mohli byste být důvodně podezřelí z trestného činu obecného ohrožení nebo loupeže/, místo toho se navlečte do teplákové soupravy, golfek nebo větrovky a vyrazte do terénu. Když chcete mermomocí odejít z tohoto světa, ať se tak uděje stylově, ne v posteli, nýbrž při poklusu na Koukolovu horu!!!
Napsáno pouze pro tyto stránky
Zimním Hořovickem /08. 02. 2003/ aneb Hádala se duše s tělem
Motto:
"A když bylo před kostelem / hádala se duše s tělem / tělo tělo cos dělalo / na duši jsi nic nedbalo."
A když bylo před kostelem /moravská lidová/
Jsem "schizouš", ostatně jako podstatná většina současné populace, já si to jako jeden z mála aspoň dokážu čas od času přiznat. Na start 1. ročníku dálkového pochodu Zimním Hořovickem na železničním nádraží v Hořovicích dostavil se ponejprv Luděk z Trutnova - lovec zajímavých zážitků, požitkář, snílek a romantik, pochodující skrze svou duši - v nejlepším úmyslu lehce si protáhnout kostru v klidném nevzrušeném tempu členitou krajinou západně a jihozápadně od Hořovic, ano i sem tam v nějaké té hospůdce piva popít. Když jsem se však chtěl u stolku pořadatelů zaprezentýrovat, náhle jsem však byl smýknut, hrubě odstrčen a lísteček s označením trasy 33 km mi byl vytržen z rukou. Malér - na start se dostavil taky Luděk z Trutnova - požírač kilometrů, hamoun, materialista, prožívající pochody skrze své tělo - v nejhorším úmyslu "utavit" se na nejdelší možné trase dne, ano i za cenu toho, že v nějakém šíleném tempu přehlédne laňky v mlžném oparu spěchající ke kolouškům na pozadí sněhem pocukrovaného pole ....... a už jsem byl přihlášen na trasu 50 km.
Ztřeštěný nápad znamenal pro mě absolvovat nejprve nejkratší 18-kilometrový okruh východně Hořovic. Od nádraží minul jsem po pravé straně rybník zvaný Lázeňský, po přejití mostu přes Červený potok vystoupal jsem na náměstí a přes absenci směrovky navázal správně na vytčenou trasu po místní tepně odedávna tradované Pražské ulici, byť po určitý delší čas mezitím slující jako ulice Čsl. tankistů. Když jsem kol hřbitova chystal se opustit město, omšelá budova za mřížemi po mé levici vzbudila na mé tváře pobavený, snad i cynický úsměv.
Mé důvěrné místopisné znalosti jistě nechají brzy tušit, že - byť bydlím v Trutnově a jako místo narození v křestním listě mám psánu Prahu, kam si moje maminka toliko odskočila odrodit - postavení rodného mého města mají právě Hořovice, kde jsem strávil s přestávkami studijní a vojenskou takměř 30 let. Budova na hřbitově byla hrobka šlechtické rodiny Hanavských a ve mě vyvolala vzpomínku na doby, kdy jsem se jí - s tehdy příšerně rezavou střechou - jako hodně malé dítě tak šíleně bál, že při procházkách jsem musel chodit okolo s odvrácenou hlavou. Teď jsem ovšem prostrčil skrze mříže vstupní brány fotoaparát a vyhotovil jsem si snímeček a snad i já tak definitivně udělal tlustou čáru za minulostí.
hrobky šlechtické rodiny Hanavských na hřbitově v Hořovicích jsem se jako malé dítě děsně bál, Bůh ví proč. Foto: L. Šlosar
Po cestě, na níž to na ledě, ukrytém pod čerstvým sněhem, nepříjemně klouzalo, dorazil jsem do Rpet, kterým ovšem nikdo místní neřekne jinak než Verpety. Malé přehlédnutí červené značky u plotu a následný pád na zmrzlém sněhu, když jsem se hotovil přijmout telefonát manželky Jany z Trutnova, způsobily, že se iniciativy začal ujímat Luděk romantik a s ním i vědomí si jistoty, že na nemožném terénu těžko stihnu za celkem 8,5 hodin padesátku. Luděk materialista se však nevzdával a mazal si to za neustálého sněžení, takže se nedalo fotografovat, a za omezené viditelnosti, takže nebylo ani co fotografovat, polní cestou k lesu, až za rozcestím Pod Ostrým jsem dohnal tři důchodce, z nichž jeden se mě zeptal: "To je nějaký závod?" Při pozornějším pohledu jsem v něm poznal tátova kamaráda, který taky víkend co víkend křižuje po turistických cestách. Další dva důchodci byli dokonce vzdálení příbuzní mé zemřelé babičky, a byli bychom snad probrali náš rodokmen až do období první republiky, kdyby mě Luděk materialista nezatáhl za rukáv a nenaznačil, že už musíme jít. Lesem jsem dorazil na rozcestí Pod Lopatárnou, což musel být překlep, další moje snažení při stoupání po hřebínku, jenž se po obou stranách svažoval - vpravo pozvolna či dokonce nepatrně, vlevo zprudka - mě přivedlo na myšlenka, zda Lopotárna má být ten správný název. Na jednom místě přerušil mé stoupání jakýsi malý lom se zbytky tábořiště a pak pět metrů exponovanějšího stoupání, jež mi připomenulo na tento krátký úsek stoupání nad Petříkovicemi na Janský vrch. Později nabylo stoupání předchozího rázu a pak se dokonce zmírnilo a později jsem šel už po vrstevnici. Na tomto místě - stále na úbočí vrchu Ostrého, jehož vrchol nebyl bohužel vyznačen ukazatelem - mě definitivně psychicky odrovnal telefonát funkcionářky z odboru KČT v mé mateřské oblasti, vzdálené teď stovky kilometrů, stran výše členských příspěvků. Zrovna jsem sotva dechu popadal a byl ve stavu, kdy jsem s bídou vzpomínal na své křestní jméno, tazatelku jsem proto zdvořile odkázal na dobu svého návratu do Trutnova, a definitivně dospěl k názoru, že jako druhý okruh půjdu 22-ikilometrový.
Sestoupal jsem do Felbabky a stále rozhozen zašel jsem si omylem několik stovek metrů nesprávným směrem k tamním kasárnám, takže jsem si aspoň zavzpomínal na jedno "fešácké" vojenské cvičení, na kterém jsme se o bojovém poplachu dozvídali pravidelně s předstihem půl dne. Zkorigoval jsem směr na Hořovice, další polní cestu na Podluhy, kde jsem musel ještě více dávat pozor na led pod mělkým sněhem, jsem poprvé a bohudík naposledy prošlapával. Dále nemohu zamlčet, že jsem k bezproblémovému ukončení prvního okruhu zvolil silnici do Hořovic, čímž jsem si konec první části putování přece jen zkrátil, ale chtěl jsem druhý okruh projít skutečně bez stresu a pohledů na čas na displeji mobilu. Navíc mě podstatná část ošizeného závěru čekala stejně odpoledne. Je příznačné, že Luděk materialista, mírně ještě deklasovaný pod dojmem z přirozených důvodů pomalejšího stoupání na Ostrý nic nenamítal ... zbabělec.
Prošel jsem znovu Hořovicemi nejkratším směrem, takže jsem - přesně v 11,10 hod. - před klesáním po ulici, jíž jsem vždy říkali Na Ohradě prohodil pár slov se známým z mého mládí Bohoušem, poprvé se telefonicky spojil s Jardou z Prahy, který čelil rovněž a pouze 18-ikilomerovému okruhu, a stoupání na Ostrý ho teprve čekalo, u hostince Na Valdeku za mostem jsem se napojil na druhý okruh a v kiosku na kraji města přesně v půl dvanácté dovolil si luxus popít lahvového piva. Už nesněžilo a venkovní teploměr tu ukazoval + 4 st. C.
Poté jsem po několika stech metrech konečně opustil rušnou silnici na Komárov a vystoupal k jakési pseudogotické zřícenině, jež sluje Hrádek a která byla dříve viditelná z okna našeho domu, dokud výhledům nezabraňovaly vyrostlé stromy. Zrovna se chvilkami klubalo slunce a já jsem po chvíli vešel do obce Újezd. Tady jsem se již definitivně rozhodl pro 22-ikilometrový okruh, vešel jsem záhy do lesa a na táhlé udusané cestě potkal dva lyžaře. Tento povrch podrážkám mých bot svědčil nejlépe, takže na chvilku ostrým tempem převzal iniciativu Luděk materialista. Na jednom rozcestí jsem prošel poblíž partyzánského bunkru, jehož sedm obyvatel fašisté vypudili v roce 1944 pod pohrůžkou, že vypálí právě obec Újezd, poté se v mém rodném kraji hojně při stanném právu popravovalo, a já jsem začal uvažovat nad tím, co to musí být za hlavy skopové, které takovouto zbabělou ideologii ještě dnes ctí.
kostel v Újezdě. Foto: L. Šlosar
lesní scenérie u Doubravky nad obcí Újezd navozuje dojem romantické krajiny. Foto: L. Šlosar
Já jsem si ovšem jako zastávku zvolil až rozcestí na kraji lesa před Kařízkem, kde jsem po 13. hodině za mírně klesající teploty pojedl pomeranč a rozlámanou tvarohovou buchtu, a telefonicky se spojil znovu s Jardou, jenž už prošel Felbabku. Posléze jsem pokračoval dále dle itineráře po silnici a později znovu po poněkud kluzčí lesní cestě k dřevěnému altánu, u kterého jsem zabočil doleva, až jsem se dostal do odkrytých prostorů a spatřil před sebou první domy Komárova. Na kraji lesa jsem prohodil pár slov s osamělou sympatickou lyžařkou s červeným kulichem a se psem, jež mi ukazovala obrovské nánosy sněhu nalepené na skluznicích lyží, a jinak si libovala, že tu žije rok a že se jí zdejší kraj líbí, neb jí připomíná trošku Šumavu.
Luděk z Trutnova před branami Komárova aneb Bůh ví proč se mě fotografující tolik bojí. Foto: neznámý kolemjdoucí
Prošel jsem nato částí Komárova a jal se vystupoval nad obec směrem na Hvozdce. V těchto místech až do cíle ve vzácné souhře spojili konečně své síly Luděk romantik - nadšený máchovsky ponurou zasněnou krajinou a Luděk materialista, namlouvající si, že na sice prošlapaném, ale přece jen kvůli sněhu náročném terénu nabude kondici a "padesátku" brzy ujde /víte co: nechme ho přitom/. A tak se do cíle chvílemi ujímal iniciativy Luděk romantik, to když se muselo jít opatrně po neuvěřitelně umydleném sněhu Hvozdcemi, nebo po zledovatělém terénu na kraji Obecního lesíka směrem od silnice Hvozdce - Hořovice nebo při sestupování na dolní kraj lesa s nezřetelnými výhledy na místa, kde jsem byl šel těsně kol poledne, nebo když se šlo kolem rybníka Krejcárek, jenž v mé paměti je spojen s četnými výpravami za koupáním od raného dětství až po jinošství. Jindy přebíral iniciativu Luděk materialista, to při zmíněném stoupání na Mrtník a Hvozdce, nebo na rychlejších schůdnějších úsecích v dolní části Obecního lesíka, již podporován Luďkem romantikem, protože v jedné věci kráčeli oba v dojemné shodě - měli oba příšernou chuť na točené pivo.
hájenka s kouskem zamrzlého rybníka Krejcárek ve mě i v zimě vzbuzuje vzpomínky na časté výpravy za koupáním pochopitelně v létě. Foto: L. Šlosar
Ve třičtvrtě na čtyři jsem došel do cíle ve Společenském domě v Hořovicích u Červeného potoka. Pořadatelům jsem se samozřejmě prohlásil, žel jsem šel trasu 40 km, dobrovolně jsem si opravil předem napsaný údaj na diplomu a poseděl chvíli s Jardou, jenž před lety bydlel v Trutnově a byl mým předchůdcem ve firmě, v níž jsem zaměstnán. Po jeho odjezdu jsem oslovil jednoho z pořadatelů z KČT Baník Líně, jehož jsem si před lety zapamatoval z cílů z pochodů ve Zbůchu a jenž skuje Čáp, a začal meditovat o tom, jak mi cílová hospoda připadala jinačí v dobách, kdy jsme jí říkali "Liďák" a kdy tu popíjeli říznější sportovní fandové. To znamenalo, že je třeba skončit, abych se nerozplakal, tak jsem se zvedl a po hodině pobytu jsem odešel do svého rodného činžáku.
Přestože jsem si první okruh mírně zkrátil, na zasněženém povrchu jsem si diplom se vzdáleností 40 kilometrů bezpochyby zasloužil, poněkud hůře se už odůvodňuje, že trasu jsem ušli střídavě jako při štafetě dva - Luděk romantik a Luděk materialista.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Přejezd Staropackých hor /18. 01. 2003/ /pěšky/ aneb Nasnídat se a jen tak si prostě vyrazit
Hodně lidí nezasvěcených je schopno považovat turistické a dálkové pochody za přiblblé putování, při němž se člověk motá v jakémsi kruhu a nikdy vlastně nikam nedojde. Je to věc názoru, ale na každý pád se z tohoto vzorce vymyká moje trasa absolvovaná v rámci Přejezdu Staropackých hor. Akce ta pořádaná odborem KČT Sokol Nová Paka je původně určena pro lyžaře, letošní ročník měl podobu hvězdicového putování s cílem v restauraci v Levínské Olešnici, jako výchozí místa pořadatelé doporučili Novou a Starou Paku, Martinice a Borovnici.
Letošní zima lyžařům vůbec nepřeje, o to větší prostor dává nám "pěšákům", pravda pokud se nenecháme zastrašit ledem. Když už jsem měl tolik volnosti zvolit si výchozí místo, rozhodl jsem se okusit pocit svobody spočívající v tom, že prostě ráno doma vstanu, nasnídám se a bez ustrašených pohledů na hodinky do té Levínské Olešnice si prostě vyrazím pěšky přímo z baráku. Z mapy a z internetu jsem zjistil, že z opačného bližšího kraje Trutnova je to po frekventované silnici na Novou Paku do Horky u Staré Paky 28 km, k tomu jsem musel připočítat po 3 kilometrech nejprve přes Trutnov a úplně nakonec z Horky do Levínské Olešnice.
Nějak jsem už dříve neudržel jazyk na uzdě o svém záměru, a tak se nabídla Máša, která bydlí z pohledu cíle ve velmi blízké Vrchovině, že by mi přijela vlakem v ústrety, a poté podstatnou část trasy absolvovala se mnou, aby nabrala na začátku sezóny nějaké ty kilometry. Protože má oběť na oltář mého záměru neměla být tak vysoká, abych vyrážel z mého bydliště dříve než v 5 hodin ráno, spočítal jsem, že nejideálnější bude, když přijede před čtvrt na osm do Pilníkova, který byl asi na necelém 12. kilometru naplánované trasy.
Když jsem se v 5 hodin ráno hotovil vyrazit, volala Máša, že nestíhá vlak, protože zaspala a že asi mi půjde v ústrety z Vrchoviny pěšky. Já jsem zamítl předem možnost jít pěšky silnicí přes Vlčice, protože jsem se obával, že bude zledovatělá. Šel jsem proto po Horské třídě, před bývalým okresním úřadem jsem odbočil doprava ulicí Čsl. armády. Na jejím horním konci jsem to chtěl švihnout do Žižkovy ulice po schodech, jež byly uzavřeny, takže jsem se vyšplhal nahoru po kratičkém zatravněném zledovatělém svahu a zablahořečil jsem si, že jsem si nazul tentokráte roztrhané pohory, v nichž se mi z dostupných bot daří čelit ledu nejlépe. Na světelné křižovatce na kraji Trutnova jsem byl přesně za 37 minut.
Po širokém chodníku pokračoval jsem po stopách pracujícího lidu, jenž si na skývu šel vydělávat do přilehlých fabrik Infineonu a Siemensu, když mě na mobilu zastihl telefonát Máši, že se jí podařilo přece stihnout vlak na Trutnov, protože ji dovezl soused. Přemítaje stále o tom, jak skvěle funguje sousedská výpomoc na venkově, vyšel jsem z Volánova na delší dobu z dosahu pouličních světel, a pokračoval ve tmě, jen po stranách rozeznávaje bílé zasněžené plochy a po levici též koryto Volánovského potoka, zářemi reflektorů ojediněle projíždějících aut získávaje jakous takous představu o tom, kterým směrem se budou v nejbližších chvílích ubírat mé kroky. Pokračoval jsem dál, osamělý, všemi ostatními Bohy prokletý, jen Bohyni chůze zasvěcený a s Bohyní chůze nadosmrti zasnoubený, dokud v dáli vlevo dvě světélka nezvěstovala mi, že se blížím k ústí silnice z Vlčic a k tamní železniční zastávce. Tady můj mobil ukazoval čas minutu po půl sedmé, když jsem svou polohu signalizovat SMS jediným dvěma bytostem známým mi, že jsou na trase - Marušce z Trutnova a Vláďovi z Kruhu.
Plánovat si mezičasy dopředu při zimních putováních je ošidné, člověk může být sebevíce nadupán, ale kluzký terén ho nutí jít někdy krokem opatrným, takže nezasvěcený nabude dojmu, že způsob jeho chůze je výsledkem toho, že útroby pozorovaného nezvládly nadměrné požití majonézy a ricinového oleje. Dnes jsem po prvních kontaktech se silnicí na Novou Paku zjistil, že terén je bezpečný, že mohu šlapat naplno. Stalo se tak, že jsem došel do Pilníkova již pět minut před sedmou, pohodlně se doloudal na místní nádraží, přečetl si zprávu o tom, že Maruška a Vláďa se motají Dolní Brannou, vyzvedl Mášu od vlaku, a společně již jsme pokračovali opět po hlavní silnici.
Protože Máša je velmi dobrá tempařka i společnice, prošli jsme svižným tempem Chotěvice, Vestřev i Dolní Olešnici, na jejíž konci se nám nechtělo čekat kvůli razítku dvacet minut před místním koloniálem na jeho otevření v 9 hodin. Pokračovali jsme Horní Olešnicí, minuli jsme zprava ústí silnice ze Slemena, profrčeli Dolní Kalnou. Kolem třičtvrtě na deset na hranici obce Čistá, kde bydlí naše kamarádka Jožina, odeslal jsem jí SMS přibližně tohoto znění: "Přichystej si samopal, záhy projdeme Čistou na cestě do Levínské Olešnice". Záhy, když jsme si zašli podívat se na místní kostelík, došla odpověď, že ke střelbě nedojde, neb Jožina se chystá do práce. Nespravedlivě jsme ji podezřívali, zda místo toho nepolila mezitím vodou cestu stoupáním z konce Čisté, kterou jsem si zkrátili silniční serpentiny na Horku, byla totiž zledovatělá /ta cesta/ a my museli jít hned po jejím levém, hned po pravém kraji. V Horce jsme na několik metrů odbočili doprava na silnici na Vrchlabí a hned záhy zahnuli doleva po místní komunikaci do Levínské Olešnice. Ony poslední tři kilometry byly trochu dramatické, silnice byla místy kluzká - hlavně zpočátku a poté i v obci Nedaříž, v níž jsem v jakési euforii rozvíjel teorii o tom, že obec je členem družebního trojspolku obcí Nedaříž, Kroměříž ... a Paříž. Když se objevily těsně před 11. hodinou první domky Levínské Olešnice, použitím mobilu zvěstoval jsem jako prvnímu zprávu o tom, že jsem za 6 hodin zdolal pěšky vzdálenost mezi Trutnovem - Zelenou loukou a Levínskou Olešnici, člověku, který tu moc chyběl, který již v loni byl nadšeným iniciátorem, propagátorem a realizátorem podobných pochodů odněkud někam a který by sem dnes dozajista se mnou doputoval, kdyby mu v tom nezabránilo dočasné lékařské omezení.
ke kostelu a hřbitovu v Čisté u Horek jsme odbočili omylem, měli jsme pak potíže kvůli ledu sejít zpět na hlavní silnici, ale vůbec jsme toho nelitovali, já ex post také kvůli tomu, že ve stávajícím mrazu jsem tu pořídil jediný vydařený snímek. Foto: L. Šlosar
Hospoda v Levínské Olešnici byla naplněná k prasknutí, nejen díky Marušce a Vláďovi, kteří zde již byli, a my jsem s Mášou byli rádi, že jsme tu našli dvě volná místa, zvláště když sem za chvíli přišla početná výprava nejprve lomnických turistů, z níž tu zůstal pouze Milan, poté pak i výprava jilemnických turistů. Pobyli jsme tu v postupně se vyprazdňujících útulných zdech dvě a třičtvrtě hodiny, a poté pokračovali doplněni s Milanem po další silnici přes Karlov kolem zavřené hospody U Stýblů, kde se před časem rok co rok scházela naše parta. Ve čtvrt na čtyři jsme dorazili do hospody Sokolovna ve Staré Pace pod nádražím, kde jsme před odjezdy vlaků před třičtvrtě na čtyři stačili zdolat ještě po jednom pivu a kde jsme s Milanem opustili Mášu, jež ještě pokračovala pěšky domů do Vrchoviny.
Přiznám se, že jsem toho dne cítil svaly na nohou více než kdy jindy, inu tvrdý povrch silnice člověka přece jen po této stránce poznamená, byl jsem ale spokojen z hmatatelného výsledku mého putování - z opačného konce Trutnova došel jsem do Levínské Olešnice a později i do Staré Paky.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Lyžařský přejezd Zvičiny /11. 01. 2003/ /pěšky/ aneb Jen pro ten okamžik
Lyžařský přejezd Zvičiny, dnes při zimě chudé na sníh určený opravdu jen pro nás pěšáky, je hvězdicovou akcí, takže poskytuje hodně prostoru pro lidovou tvořivost, to jest pro libovolnou volbu vlastní trasy. Máša z Vrchoviny a Milan z Lomnice nad Popelkou chystali se vyrazit s lomnickými turisty z vlakového nádraží ve Dvoře Králové nad Labem přes Poklad, Maruška z Trutnova a Vláďa z Kruhu zamýšleli se na Zvičinu dostat z Kunčic nad Labem přes Dolní Kalnou, jen já jsem stále zůstával na ocet, i když jsem se mohl k někomu připojit. K mé radosti se ke mě rozhodla přidružit Jana z Buků, jež zalichotila mé ješitnosti navíc tím, že mě zmocnila zvolit trasu. Měla pouze dvě podmínky: aby bylo na trase možno plnit odznaky Podzvičinsko a Podkrkonoší a aby trasa nebyla nižší než 30 kilometrů. Jak je patrno, nešlo vůbec o podmínky svazující, spoutávající, naopak inspirující.
Naše minivýprava se setkala v sobotu před půl šestou ve viamonťáčku a po půlhodinovém čekání na hlavním nádraží v Trutnově pokračovala vlakem směr Chlumec nad Cidlinou, do Kunčic s námi cestovala i Maruška. Toho rána po mnohadenní pauze v Trutnově za teploty jen těsně pod bodem mrazu drobně sněžilo, což mě přivedlo ke změně obuvi. Moje těžší zimní boty vhodné spíše pro drsnější led jsem totiž už dost dotrhal, lehčí "bačkorové" boty pro sníh jsem při ranním pohledu z okna považoval za vhodnější.
Když jsme však vystoupili v Lázních Bělohrad spolu s početným novopackým turistickým živlem, překvapilo nás však, že tu nejen ráno nesněžilo, ale krajina byla pokryta mnohem spořejší vrstvou starého sněhu, naproti tomu se tu teplota mrazu podstatně více vzdalovala nulovému bodu teploměru. Příjemným překvapením byla téměř jasná obloha, kdyby nebylo tu a tam nějakého neukázněného mráčku. Všichni tito činitelé podstatně usnadnili konečnou volbu naší trasy. Měl jsem totiž připraveny tři varianty - klasickou přes Bezník, jež se mi jevila jako nejpravděpodobnější, dále spíše pro všechny případy i trasu přes Valy. V cukrárně, kde si Jana razítkem doložila návštěvu Lázní Bělohrad a kde jsme oba zahřešili konzumací sladkostí, sklonili jsme taktéž hlavy nad mapou a jednoznačně se usnesli na tom, že půjdeme přes Krkonošskou vyhlídku, třebaže půjde o mírnou zacházku na naší pouti na Zvičinu.
V části výchozího místa Prostřední Nové Vsi odbočili jsme do polí a již na cestě do lesa na obzoru jsme se seznámili s naším průvodcem onoho dne - ledem. V oněch místech se nacházel ještě v přijatelném stavu, byl totiž zvrásnělý, navíc bylo lze ho obcházet po zmrzlém sněhu, někdy i po holé zemi. Totéž platilo i na lesních cestách, jež by při pohledu z ptačí perspektivy dozajista připomínaly nějaké avenue v New Yorku, les jimi byl protkán seřazenými podle téměř geometrické pravoúhlé sítě, přirovnání však kulhalo co do povrchu, řidiči by je neprojížděli rolls-roycem, nýbrž džípem, aspoň o té naší mírně stoupající cestě se dalo říci, že byla sice široká jako pařížský bulvár, ale neobyčejně vertikálně členitá dík druhdy protékajícím nadbytečným vodám a kamenům. Nejpřijatelnější terén jsme zažili před Bukovinou, známou mi z putování s Mášou a Charliem při Květnovém pochodu - udusaný sníh. Právě za hřbitovem jsme pokračovali obloukem luční cesty a zatímco po naší pravici se jakoby Zvičina podivovala, proč ji obcházíme v tak uctivém oblouku, vlevo se naskytly našim lačným pohledům známé kopce Bradlec, Kumburk, Tábor i Kozákov, a za námi pak jakýs plasticky vypadající kopeček odděleně již od zalesněných kopců, jenž jsme s Janou spolehlivě prohlédli jako Veliš blízko Jičína.
Naše smělé kroky přetnul jakýsi úzký plůtek, známka toho, že jsme se octli na Krkonošské vyhlídce. Tady se vystupňovala neukázněnost nečetných mráčků, výhledy vlevo na Žalý a před námi na Černou horu nepřerušovaly toliko Čistecká hůrka a přilehlé kopce ale též jejich roztrhané cáry. Postáli jsme tu s Janou v tiché pokoře, jíž může vzbuzovat snad vedle kopců jen oceán, pro někoho i mauzoleum Vladimíra Iljiče Lenina, ale pak jsme se vrátili do reality, ostatně toho dne příjemné. Kdybychom chtěli pokorně sledovat značku, doputovali bychom až k Pecce, což bylo nadbytečné, naším dalším cílem byla obec Kal, k níž bychom se takto dostali obloukem. Za součinnosti mapy využili jsme proto kladů terénu onoho dne. Po udusaném sněhu jsme sešli na silnici z Vřesníku do Pecky, po několika metrech jsme ji opustili a údolíčkem po zmrzlém terénu jsme se vyšplhali k osamělému oplocenému domku, za nímž jsme blíže jakési sošky přišli na silnici, která ústila do obce samé. Za ní - po nezbytném opisu zajisté - jsme přetnuli údolí Bystřice a stoupali po lučinách místy pokrytých zmrzlými travinami k Vyšehradu, kde neohrožený náš postup podstatně zbrzdila ve stínu stromoví tohoto vrchu zakrytá značná ledová pole. Nezkrušilo nás příliš, že terén toho dne nesvědčil rychlé chůzi, takže necelé čtyři hodiny stávajícího putování, jež jsme využili i k pořizování obrázků. jsme neshledali jako promarněné pomalou chůzí, zvláště když nám místa v Raisově chatě držela obětavá Máša, s níž jsme byl od překročení Bystřice v těsném telefonním spojení.
jeden z pohledů z Krkonošské vyhlídky, nad lesem je matně vidět hrad Pecka. Foto: L. Šlosar
sakrální památka při silnici ke Kalu. Foto: L. Šlosar
Jana z Buků právě fotografující sošku u Kalu. Její fotografie jsou o tolik vydařenějším že spíše než na těchto stránkách je uvidíte U Hybernů v Praze nebo v levém traktu Louvru. Na pozadí jsou vidět na odkrytých místech holé svahy a osamělý domek se zahradou, k němuž jsme předtím vystoupali. Foto: L. Šlosar
sníh přimrzlý na chuchvalce trávy na břehu potoka Bystřice vytvářel bizarní tvary. Foto: L. Šlosar
Postupně jsme se tak shledali s ní, dále též s Jirkou a Jířou z Turnova, poté i se samotným Milanem a s přisednuvšími si Maruškou a Vláďou, milé bylo setkání po letech i s Maxíkem z Jaroměře. Poseděli jsme v družném hovoru hodinku, poté vyšli ven a nechali se zvěčnit před chatou spolu s Maruškou a Vláďou, a pod obcí Zvičinou - shledavše předtím nahoře ještě povedenější pohledy na Krkonoše než na Krkonošské vyhlídce - jsme se rozloučili navzájem, neb Maruška s Vláďou směřovali přímější cestou do našeho výchozího místa Lázní Bělohrad.
Jana a já sestoupali jsme do Horní Brusnice a za ní jsme les přes Mostecké Lázně opatrně procházeli se zřetelným respektem zledovatělou cestou, využívajíce tu jejích drsnějších krajů, tu jen místy holých středů. Situace se nezlepšila ani za Mostkem, až na jednom místě těsně před koncem lesa ledový povrch cesty vystřídal udusaný sníh, a já mohl jsem - jako toho dne po několikráte - opakovat směrem k Janě frekventovaný výrok: "Vítej, můj kapitáne, na pevné zemi". Bohužel nás zaskočila silnice za Zadním Mostkem, na níž jsme předpokládali rychlejší plavbu, pardon postup, byla zaledněna téměř až do Dolní Olešnice, kde jsme provedli další opis. Na opravdu pevnou zem na delší dobu jsem svého kapitána přivedl teprve zde a tady na dokonale projeté silnici od Nové Paky do Trutnova jsme seznali, že je třičtvrtě na čtyři. Po zkušenostech s pomalým postupem do Dolní Olešnice jsem se pranic Janě nedivil, že přijala s nedůvěrou další odbočení do zasněženého terénu a později k malé strži, ale po pevném sněhu se nám šlo dobře, cesta byla prošlapaná a přes strž jsme prošli pohodlně. Poté co jsme absolvovali podkovu lesní cesty pokryté sněhem jen mělce, vyšli jsme již nad Hostinné a mě se nechtělo hledat po pravé ruce dále červeně značenou cestou, a proto jsme se spustili do Hostinného přímým směrem po bezpečném udusaném sněhu pod starostlivým dozorem obrovského hřebene Krkonoš dobře stále viditelného v začínajícím ubývání viditelnosti. Věděl jsem, že tudy dříve vedla značená cesta, a moje víra, že po ní dojdeme až k mostu přes Labe neutuchla, ani když jsem shledal, že je zatarasena zahrádkářskou kolonií. Prošli opatrně podél jejího plotu a když jsme seznali, že dále je před námi zamrzlý potůček, vyšvihli jsme se na úbočí protisvahu proti zahrádkářské kolonii, z něho jsme sestoupali k mostu a za ním přes přejezd šťastně ve třičtvrtě na pět dospěli na náměstí v Hostinném.
přes cestu naproti Raisově chatě na Zvičině sedící zleva Luděk z Trutnova, Jana z Buků, Maruška z Trutnova a Vláďa z Kruhu. Foto: neznámý kolemjdoucí
pocestnému kostel v Dolní Olešnici připadne ze silnice směrem na Trutnov co opevněná pevnost. Foto: L. Šlosar
Měli jsme hodinu času do odjezdu vlaku a povinnost zdokumentoval razítkem naši návštěvu Hostinného, zapadli jsme tedy do Městského hotelu, jenž mě překvapil od mých dávných návštěv svým podstatně zlepšeným prostředím. V jeho útulných prostorách roztála i věrná má souputnice, s jejíž důvěrou, především se stavem jejího kotníku v listopadu vymknutého, jsem si trošku svým posledním experimentem zahazardoval. Jana však potvrdila, že je "parťačkou" do nepohody, po dlouhé pauze prokázala bezvadnou kondici a hlavně dobrou náladu, jež po cestě tak posilovala. Dvě minuty před šestou jsme nastoupili v nádraží v Hostinném do vlaku a naši úspěšnou výpravu jsme rozpustili s těžkým srdcem na železniční zastávce Trutnov-Zelená louka před třičtvrtě na sedmou večerní.
Kdykoliv nyní si rekapituluji onu hezkou sobotu, především spatřuji Janu z Buků a sebe v duchu na mírném svahu nad Hostinným, jak uchváceni sledujeme za počínajícího šera mohutné panorama Krkonoš před námi s konturami na tmavě modravém pozadí vlivem mrazu jakoby obmalovanými pastelkami růžové barvy. Při této vzpomínce si tím více uvědomuji, že pro třeba jen takovýto jediný krátký překrásný okamžik sdílený na vlně stejné frekvence s někým v oné chvíli stejného cítění je tak nádherné pěší turistiku provozovati.
Tříkrálová Okoř /04. 01. 2003/ aneb Dle scénáře Kroniky Pickwickova klubu
Průběh pochodu Tříkrálová Okoř mi připomněl knihu Kronika Pickwickova klubu - zpočátku nuda až na půdu, vstupem zábavného Sama Wellera náhlý zlom a docela zábavné čtení. Stejně tak mi připadl pochod. Protože jsem poněkud podcenil pražskou dopravu, dostavil jsem se na místo startu u staré školy poblíž pražského nádraží Veleslavín o půlhodinu dříve, což až tak nevadilo, protože jsem si dal v nedaleké trafice točené pivo. Na startu jsem pak dostal vedle přihlašovacího lístku pouze všeobecnou mapu lokality, kudy se mělo jít, takže jsem posléze postupoval než podle vlastního značení, jež v ranním šeru bylo obtížné hledat, spíše vláčen početným účastenstvem pochodu co bezduchá figurka. Zaznamenal jsem toliko, že jsme protnuli údolí Divoké Šárky a do obce Nebušice vystoupali dosti prudkým stoupáním. Za obcí pokračoval jsem po silnici, řídě se opět spíše ostatními než nějakým vlastním racionálním jednáním. Prostě ze začátku nic moc. Ke všemu se nedostavila dobrá nálada, stále jsem si rozebíral jedno nedorozumění z předchozího dne, jež jsem si bohužel toliko špatně vyložil.
V místě, kde jsem se jal odbočit po jiné silnici doprava, ozvalo náhle se za mnou: "Ahoj, jseš to ty?" Byla to moje bývalá spolužačka Stáňa z Popovic. Zlomový ten okamžik mi připadl podobně, jako když náhle surfař na nějakých všedních internetových stránkách klikne ENTRE a náhle se mu objeví .........., však vy víte co, jen se netvařte jako neviňátka, však již delší dobu pozoruji, kde v internetu brouzdáte místo na mých stránkách.
Od toho okamžiku začal mít celý 44ikilometrový pochod potřebnou šťávu, navíc jsem se konečně dezorientoval a zjistil jsem, že po mé pravici jsou Horoměřice a že po zabočení doleva se dostaneme do lesa s rozcestím u sv. Juliany, kde jsem to poněkud znal.
Recidiva špatné nálady zdála nastat se v Tuchoměřicích, když okamžik vyfotografování bývalého jezuitského zámku nebyl doprovozen zvukem převíjeného filmu. Bylo to k vzteku, v pátek jsem měnil vybité tužkové baterie za jiné, jež jsem považoval za nabité. Co to bude za reportáž, nebude-li podbarvena fotografiemi, lítostivě jsem přemítal, když se přede mnou na blátivém polním úseku v dálce objevila věž hradu Okoře. V tom jsem v duchu spatřil sebe sama v jakési časové smyčce, an v pátek při přípravě ve spěchu vpravuje do fotoaparátu baterie halabala jako do zavazadlového prostoru. Skutečně, při následné kontrole jsem zjistil, že baterie jsou špatně vloženy a po korektuře mi zvuk převíjeného filmu připadl jako dětská ukolébavka. Určitě si napříště, milý Luďku, zapamatuješ, že výstupek na konci baterie nebo její plochý konec výrobci nevolili z důvodů estetických. Rozradostněn tímto poznáním poručil jsem sobě i své souputnici na občerstvovací kontrole před Malými Číčovicemi skleničku ferneta, nestydě se přitom, že se tak událo při strohých zdech osmiboké kaple z 1. poloviny 18. století.
Na jedinou kontrolu v útrobách hradní restaurace Dělová bašta na Okoři bylo nám nutno jít podél levého břehu Zákolanského potoka, jehož vody evidentně přesahovaly obvyklou šíři koryta. V restaurace pobyli jsme nedlouho, já osobně - zakomplexovaný klouzanicemi na Trutnovsku - přistupoval jsem k 9-ihodinovému limitu vymezenému na trasu 44 kilometrů s respektem, jehož jsem se nezbavil ani pod dojmem rychlého tempa a holého terénu.
kaple v Malých Číčovicích, jejíž blízkost mi nezabránila vypít si v blízkém občerstvovacím stanu skleničku ferneta. Foto: L. Šlosar
hrad Okoř v celé své kráse. Foto: L. Šlosar
Vyňal jsem z batohu propozice pochodu, kde trasa byla popsána velmi přesně, a pokračovali jsme kol sídla jakéhosi vášnivého sochaře, aspoň dle soch ve volném terénu soudě. V dalším průběhu se obavy Stáni, zda vydržela vyšší stav vody lávka, ukázaly jako liché, stála tu nedotčena. Vadilo nám však silně, že se k ní kvůlivá vůkol rozlité vodě nedalo vůbec přistoupit. Naše rozhodnutí pokračovat po levém břehu Zákolanského potoka změnil jakýsi vracející se vousáč, taktéž účastník pochodu, informován předtím kýmsi, že je možno se dostat suchou nohou na druhý břeh potoka jakýmsi mlýnem, podél kterého jsme předtím prošli. Skutečně po několika desítkách metrech návratu objevila se jakási usedlost a zrezivělé dveře dovnitř byly kupodivu nezamčeny. Přestože jevila se jako obydlena, prošli jsme jí a později přes potok bez toho, že by okolní ticho kromě zvuku zurčícího potoka protnuly ryk psů trhající živé maso za tryskání výrazně červené krve anebo střelba z pušek obránců mlýna po drzých vetřelcích. Dostatečně vzdáleni potoka připadli jsme teprve na vyvýšenině druhdy slovanského sídliště Budeč, jemuž dnes vévodí toliko kostel sv. Petra a Pavla z 10. století.
velkou vodou nedotčenou lávka měla opravdu z příchozí strany jedinou vadu na kráse, voda se kol ní rozlila natolik, že se k ní nedalo přistoupit. Foto: L. Šlosar
z druhdy slovanského hradiště na Budči zbyl toliko kostel sv. Petra a Pavla z 10. století. Foto: L. Šlosar
Když jsme sestupovali do Zákolan, rodiště druhého komunistického prezidenta Antonína Zápotockého, byl jsem zvědav, jak si na tom stojí jeho socha, zda jí nějací místní radikálně pravicoví konšelé neprodali nějakému bohatému Amerikánu a zda za utržený peníz místo ní nepostavili nějaké pro prostého občana nepostradatelné zařízení - jako třeba golfové hřiště, bowlingovou halu nebo zimní stadion. Sochu nalezli jsme na svém místě, dokonce opatřenou prostým malým nápisem a u nohou věncem. Velice mě udivila postava protagonisty svým smířlivým výrazem, jakoby Toník zrovna říkal - omlouvám se nyní za nezvyklý vulgarismus na těchto stránkách i za to, že jím právě u mládeže čtoucí tyto stránky jedním mžikem bortím mravní postuláty léta jí vštěpované rodiči, ale já jsem skutečně z prezidentových úst odezřel :" Ano, prosrali jsme to, ale dávali jsme vám, hoši, léta pěkně zabrat".
Za Otvovicemi dali jsme poslední sbohem Zákolanskému potoku, a došli posléze opět vousáče, což skutečně znamenalo další přechod jiného potoka, jenž se díky Bohu nerozvodnil. Vystupoval jsme posléze jakousi strží, ani ne tak po cestě, jež byla na několika místech proťata spadlým stromovím, jako spíše po stopách komoňů, kteří tudy někdy předtím moudře vedeni jezdci postupovali. V Holubicích zaujal náš zájem o místní kostel jakéhosi místního chlapce, který se nabídl a záhy skutečně přinesl klíče od kostela a vpustil nás dovnitř. Ač barbar seznal jsem, že musel býti postaven na místě rotundy, jeho kruhovitý půdorys byl narušen dvěma půlkruhovitými výstupky, jeden z nich měl nahoře žebrovitou výzdobu. V kostele nebylo žádné vybavení, evidentně byl restaurován.
kostel v Holubicích nese též stopy románského slohu. Foto: L. Šlosar
... a pod kostelem v Holubicích Luděk z Trutnova jako princ s bílou lysinou na čele a Stáňa z Popovic ve slohu přece jen modernějším. Foto: neznámý kolemjdoucí
V následných úsecích až do Turska naše mravní očištění, jehož se nám dozajista návštěvou kostela dostalo tam někde uvnitř nás, ostře kontrastovalo se značným zevním bahnem, jimž nám bylo dáno procházet. Na následujícím dlouhém silničním úseku až do Úholiček, jež se zase nekonečně táhly až po Podmoráň již na břehu Vltavy, jsem obdivoval opět rychlé Stáni tempo, jež mi dalo značně zabrat a z něhož ustoupila pouze při stoupání na další bájné místo českých dějin Levý Hradec, kdy jsem se zase já hnal bezhlavě do kopce a Stáňa se věnovala spíše vstřebávání okolní krajiny. V těchto okamžicích doznívaly v našich uších v těsném sledu se opakující zvukové signály na jednom z přejezdů železniční trati Praha - Ústí nad Labem, aniž by projel tudy nějaký vlak, ledaže tak činil natolik nadzvukovou rychlostí, že nebyl vůbec vidět a slyšet. Měli jsme za sebou rovněž deprimující cestu podél Vltavy, jež toho dne překračovala obvyklý stav hladiny a při jejímž břehu igelity uchycené na větvích vysoko nad našimi hlavami dávaly hrůznou představu, jak vysoko vystoupala její hladina v první polovině srpna loňského roku při rekordních povodních. Když jsem v bezpečné výši nad jejím korytem za našimi zády ponechali kostel svatého Klimenta na Levém Hradci a krkolomně sestupovali zpět dolů, nedovedl jsem si naproti tomu představit, kterak by nám bylo tudy sestupoval v případě umrzlého sněhu a náledí.
kostel sv. Klimenta na Levém Hradci byl poslední památkou dávných českých dějin na další trase. Foto: L. Šlosar
Posléze - těsně již před cílem - rozloučili jsme se za podivných okolností s vousáčem, jehož putování se tolik na trase s naším prolínalo. Na jednom místě odklonil nás od trasy, řka že se sem zašel pouze umýt k jakémusi potůčku, jím doporučená trasa dovedla nás opět na železniční násep a značená cesta kol Vltavy octla se pod námi, i řekli jsme si, že kupředu levá zpátky ni krok a spouštějíce se z náspu opatrně dolů, dospěli tímto komplikovaným způsobem na cestu rovněž, přičemž milého vousáče jsme nikdy již nespatřili.
V půl čtvrté - po osmi hodinách putování, jež jsem přečkal bez jediného doušku piva na cestě - dospěli jsme pak šťastně do cíle v zámku v Roztokách u Prahy. Rozloučil jsem se Stáňou, jíž tu očekával manžel Jirka, taktéž dobrý chodec, jehož ambice však nemíří na ty nejdelší trasy, cestou ze zámku příjemně překvapen jsem se pozdravil s dalším účastníkem z naší lokality Zdeňkou z Janských Lázní, obdaroval tři krále, nepátraje po tom, zda jejich schrána pro peníze je certifikována, a zamířil krokem nesmlouvavým do útulného baru nedaleko roztockého nádraží, kde mé jedenapůlhodinové rozjímání při třech pivech, jež jsem si předtím vytrvale na trase odpíral, rušily pouze hlasy jakýchsi stovkařů, kteří mě odkudsi od vidění znali.
První pochod roku, vedoucí po atraktivní trase lemované památnými a méně památnými místy našich dějin, zakončil jsem jízdou autobusem na Vítězné náměstí a téměř půlhodinovým relaxačním pochodem na Hanspaulku, kde jsem byl dva dny přespával v rodině své sestry.
Napsáno pouze pro tyto stránky
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S duchem dědy v zádech
04. 05. 02 se uskutečnil 27. ročník hojně vyhledávané turistické akce "Babička", pořádané TJ SOKOL Velké Svatoňovice. Ač se nás meteorologové značně snažili odradit mizernou předpovědí počasí,nakonec se jim stejně nepodařilo 1355 účastníků přesvědčit,že by bylo lépe zůstat doma. / pěších 788, cyklo 455, horská kola 24, dětí 98/.
A co vlastně napsat, jak již bylo předestřeno - počasí nádherné navzdory řečem " rosniček" a stabilně vedená trasa překrásným krajem Boženy Němcové, parádní atmosféra.
Vlakem v 05.48 nás z Trutnova neodjíždí mnoho, pouze pár vyznavačů dlouhých tras a těch, kteří to z různých důvodů chtějí mít brzy za sebou. Po nezbytných ceremoniích vyrážíme kolem 7 hodiny na trasu přes kopec Vartu do Úpice na první kontrolu, kterou pouze procházíme, máme toho ještě mnoho před sebou. Další kontrola nás čeká u hostince U Devíti křížů. Zde se chvilku zdržíme na malém občerstvení. Pokračujeme k Boušínu a poté ke Slatinskému mlýnu k další kontrole. Ani zde se nechci zdržovat a pouze po nezbytném kontrolním razítku kráčíme dál malebným údolím až k pomníku v Ratibořicích. I zde hned pokračujeme dál, přes rozkvetlý zámecký park a dále do České Skalice. Musím se přiznat, že tento úsek cesty mne mnoho nenadchl, protože se již chůze více podobala prodírání se davem na Václavském náměstí. Ale krajina toto zlé vynahrazovala.
první kontrola nás čekala u hostince U Devíti křížů. Vlevo poznáváme Standu z Bohuslavic, uprostřed samotnou autorku. Foto: L. Šlosar
autorka reportáže u odbočky na Vízmburk cestě od motorestu U Devíti křížů k boušínské lávce zdraví všechny čtenáře. Foto: L. Šlosar
překrásná scenérie v Babiččině údolí u ratibořického zámku. Foto: L. Šlosar
V České Skalici u Muzea Boženy Němcové je pro nás kontrola na polovině trasy. Chvíli posloucháme country skupinu "Pěnu" a nasáváme zde správnou pochodnickou atmosféru a pak pokračujeme dál do Zliče, kde si dáváme pauzu na občerstvení a posílení v místní restauraci. Ze Zliče jdeme na Rýzmburk, do Červené Hory, kde se v hospůdce zdržíme k doplnění tekutin - 36 km v poměrně značně teplém slunečním dni je znát, poté opět křížíme cestu u lávky pod Boušínem, dále jdeme na Havlovice, Úpice.
Zde se nám stala zajímavá příhoda. Přidává se k nám starší, robustní a značně zvědavý a upovídaný muž. Nechtěli jsme být neslušní a tak jsme mu několikrát odpovídali na tu samou otázku a několikrát vyslechli vyprávění o jeho nehodách v autokárách. Doufala jsem, že v centru Úpice zahne někam do nálevny, ale k mému zděšení se rozhodl s námi jít do cíle ve Svatoňovicích. Při výstupu na Kvíčalu mu začal docházet dech a díky tomu i slova, pak se již za našimi zády ozývalo pouze funění a lapání po vzduchu, které postupně zmizelo v dáli za našimi zády. Vyšli jsme na hřeben a jak jsme pokračovali v cestě, neustále jsme se ohlíželi kdy už vyjde. Objevil se až v cíli, asi 20 minut po nás. Byla to úleva, že je živ a zdráv. Ale stejně v nás hlodala chuť si sáhnout, že nejde o ducha, který nás pronásleduje. Ještě chvíli jsme poseděli na lavičce v cíli a pak jsme se pomalu vydali na vlakové nádraží. Byla to vydařená sobota, vydařená "Babička" i když málem s" duchem dědy " v zádech.
na "otočce" pochodu u Muzea Boženy Němcové v České Skalici řádila jako vždy oblíbená country-skupina Pěna. Foto: L. Šlosar
plni horečného očekávání blížíme se k hospodě U kapličky v Červené Hoře, vpředu autorka reportáže. Foto: L. Šlosar
Napsáno pouze pro tyto stránky
Prvních pět reportáží napsal Luděk z Trutnova, autorkou reportáže S duchem dědy v zádech je Jana z Buků
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz