24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Silvestrovský pochod /31. 12. 2002/ aneb CHVÁLA KAŽDODENNOSTI
Předsilvestrovské setkání členů, přátel a příznivců turistiky v Českém ráji /28. 12. 2002/ aneb ZASNĚŽENÝM ČESKÝM RÁJEM NASKRZ
Na Štěpána ....... na Štěpánce /26. 12. 2002/ aneb SPOUSTA DOBRÝCH DŮVODŮ PROČ O SVATÉM ŠTĚPÁNU VYPADNOUT Z BARÁKU
Skobácké putování /07. 12. 2002/ aneb POKUD JDE O POCHODY, SKONČIL BYCH U SKOBY
Za posledním puchýřem /15. - 17. 11. 2002/ aneb POHLCOVÁNÍ A VSTŘEBÁVÁNÍ MALOVĚRNÉHO
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S DUCHEM DĚDY V ZÁDECH
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Silvestrovský pochod /31. 12. 2002/ aneb Chvála každodennosti
Motto: Mé úvahy v této reportáži nejsou o Pokémonech, ufonech a zelených mužících, nýbrž o lidech, nemohu tedy vyloučit, že si někdo bude připadat, že píši o něm. Může to být dokonce i pravda, ale pokud jde právě o tebe, milí čtenáři, který se chystáš si reportáž přečíst, ujišťuji Tě, že v tvém případě by šlo opravdu o podobnost čistě náhodnou.
Poslední den roku 2002. Jako už tradičně přijíždím do Dobrušky, letos ve čtvrt na devět, abych tu absolvoval Silvestrovský pochod. Teprve druhým rokem pokračuji v nové tradici, nekončit v cíli v Dobrušce, odkud je dnes špatné spojení, místo toho jít co nejblíže směrem k Trutnovu, stejně jako loni je mým cílem Červený Kostelec. Na startu si jenom obouchám razítka do vandrbuchu, a po několika set metrech směrem k náměstí, zabočuji blízko pošty doleva Pulickou ulicí. Za městem u malého hřbitůvku zatáčím se silnicí zapadanou sněhem doleva a za mrazivého počasí a větru mířím k Bohuslavicím nad Metují na obzoru. Jdu sám a v mé hlavě začíná se vinout řetězec volně ubíhajících úvah.
malý hřbitůvek za Dobruškou, poblíže něhož zatočil jsem silnicí zapadanou sněhem doleva. Foto: L. Šlosar
O KONTRASTECH. Kolikrát jsem takhle letos vycházel na turistickou akci! A co akce to obyčejný prostý zážitek! 09. března klesám z Čimic do přírodního parku Draháň - Troja a míjím podivné dvojice jdoucí nekonečně pomalým a opatrným krokem. V každé dvojici je jeden slabozraký člověk a jeden, jenž ho vede. Jsou to členové T. J. Zora, z nichž část by se za normálních okolností turistice věnovat nemohla, část by mohla naopak absolvovat delší trasy a rychleji. 21. října na startu pochodu v Bohuslavicích nad Úpou si mi jeden turista z blízkosti Hradce Králové, jenž nikdy nebyl postavou atlet, ale přece chodil delší trasy, stěžuje, že má postupující artrózu, která ho dokonce nutí v tělocvičnách vyhledávat místa pod žebřinami, aby postupnými hmaty po nich mohl ráno vstát. Přede dvěma dny uzavírala skupinu účastníků tajného výletu odboru sedmdesátiletá paní s hůlkou, vedle potíží s bederní páteří stěžovala i na horší dech. To jsou Jágrové, Neumannové, Valentové a Nedvědové sportu zvaného kdysi masového. Jsou však lidé všestranně nadaní, schopní konat jaksi mimoděk jakoukoliv činnosti špičkově, s kondicí od Boha, kteří mají navíc impuls v podobě kamaráda, jenž vymýšlí nápady na turistické akce na běžícím pásu. Však také, pokud jim to dovolují náročné rodinné povinnosti, pro ně zahoří. Jakmile však se přiblíží den D, začnou si uvědomovat nastávající praktické potíže, veškeré plány se promění v pavučinku, jíž je schopna rozmetat jakákoliv maličkost - závan větru z hor, pohyb očního víčka, nedbalé kývnutí malíčkem nebo odstoupení mauretánského ministra pro zavlažování Sahary, a mezi upřímnou snahou a jejím praktickým naplněním vyvstane náhle obrovská přírodní hráz, jejíž zeminu vytváří třeba nechuť k rannímu vstávání, skaliska obava z nevlídného počasí a neprostupné křoviny v jejích svazích úvaha, zda vůbec má smyslu se někam trmácet a zda není tudíž lepší ostat v teple domova.
Jako nejlepší díla krásné literatury nemohla by vzniknout, kdyby nebylo rozporu mezi láskou a přátelstvím a jejich nenaplněním, není život představitelný bez kontrastu mezi tím, že někomu je v něčem dáno strašně málo a jen na krátký čas, a on zoufale bojuje aspoň o jeho udržení, a tím, že někdo je přírodou obdarován něčím vrchovitě, a on s tímto darem nakládá lehkovážněji.
V Bohuslavicích nad Metují se chybička vloudí. Před zastávkou zamířím omylem vlevo místo doprava, nechce se mi již vracet, takže procházím Rochenice a do Slavětína nad Metují mířím velikánským obloukem. Omyl se dal časově napravit, kdybych akceptoval nabídku ochotného řidiče na svezení, ale já dnešní den zasvěcuji jedinému Bohu - Bohu chůze. Ve Slavětíně je vozovka jako loni prohrnutá a dále se mi jde již lépe. Přestože jsem zvyklý chodit sám a nevadí mi to, přece mi chybí ten, koho jsem dříve hledal dlouho zoufale a o něhož se již dvaapůl roku ještě zoufaleji rvu - kamarád, který by sdílel se mnou společné kilometry.
historické zákoutí kostela a sochy P. Marie v Bohuslavicích nad Metují. Foto: L. Šlosar
jiné historické zákoutí pro změnu v Rohenicích. Foto: L. Šlosar
O KAMARÁDSTVÍ. Vlastně přemýšlím o přátelství, ale podivuhodná terminologie posledních let posouvá absurdně především vztah přítel - přítelkyně do erotické polohy, což nemám na mysli, takže se musím spokojit s termínem kamarádství, i když jde slovo německé a zavání představou účasti v nějakém spolku. Být dobrým kamarádem vůbec nemusí znamenat, jestliže někomu jednou půjčíš peníze a zaplatíš za něj útratu. Mít prachy je jen klika, nikoliv kvalifikace k tomuto poslání. Kamarád je prostě člověk, který vyplňuje nějaké vzduchoprázdno v tvém životě, který ti jen zavolá, když je ti těžko a potřebuješ slyšet jeho hlas. Kamarád je člověk, kterého bys urazil, kdybys - když mu půjčíš peníze - od něho vyžadoval dlužný úpis, protože víš, že ti prachy vrátí, a ono to taky dopadne. Kamarád je člověk, kterému můžeš říci o sobě všechno, protože víš, že nic neprozradí, sám mu oplácíš stejně, jednak vázán nevysloveným slibem, jednak vědom si toho, že bys poplenil možná jedinou komnatu v tvém, kde je čisto proti okolnímu bahnu a špíně, a za trest bys byl odsouzen po celý život brodit se toliko už pouze v exkrementech....... Kéž by kamarád byl i tím, kdo tě bere vážně, kdo věří v tvé schopnosti, kdo s tebou supí ve větrovce a golfkách do nějakého kopce a třeba ti za to potichu nadává, aby přesto příště přijal rád tvoje pozvání taky proto, že ho vyslovíš právě ty.
Za Slavětínem nabývám původní jistoty, přejdu potok plynoucí do blízké nádrže Rozkoš, minu krajem Městec, lehce sestoupám k Velké Jesenici, v níž naopak lehce zase vystoupám, opět zdvořile odmítnu nabídku na svezení dokonce od řidiče auta se SPZ Vsetín a po rovince dojdu na přejezd železniční trasy Hradec Králové - Trutnov, a záhy před sebou spatřuji kostel a faru, muzeum a starou radnici v České Skalici. Tady na náměstí pohledem na mobil zjišťuji, že není dlouho do 13. hodiny, že proti loňsku mám hodinovou "sekeru" a že o zakončení trasy v Červeném Kostelci, chci-li být v Trutnově vlakem po 16. hodině, si mohu jen zdát. Mě to ale nebere, dnes je mým cílem se pořádně protáhnout bez dalších bližších ambicí. Volím náhradní řešení - skončit ve Starkoči. Tím pádem mám najednou dost času, takže zavítám do pohostinných zdí hospody Na Bojišti. Toho, kdo čte, mé reportáže, překvapí dozajista, že zůstanu u jednoho piva. Můj vztah k pití alkoholu a ke srandě však nezáleží na datu, nýbrž na příležitosti, náladě a společnosti. Příchod Nového roku slavím hlavně chůzí a turistikou - na Silvestra Silvestrovským pochodem a na Nový rok výstupem na Žaltman.
pomník války roku 1866 spící lev věnovaný 80 vojínům, set. E. Riedlovi a por. Adolfu Studničkovi. Foto: L. Šlosar
O CHŮZI A TURISTICE. Chůze je první důležitou činností, kterou rodiče učí své dítě. Později je to aktivita převážně z jedné strany opovrhovaná, z druhé vysmívaná. Pro maloměšťáka a mastňáka je to činnost pomalá, po níž tělo tak tuze bolí. I pro adrenalinového sportovce je chůze pomalá, tomu na ní ještě vadí, že každý došlap je tak protivně bezpečný bez rizika. Jsem - co do rychlosti a častosti - spíš 2. B třída, ale chodím rád, pro mě představuje odreagování, možnost držet fyzickou kondici, ještě více pak příležitost k meditacím, možná i k sebeočistě. Turistika pak není pro mě plyšovou hračkou, ke které se dítě tulí, když mu rodiče odmítnou koupit bonbony nebo když - jdouce do kina - nechají ho doma o samotě, hračkou, kterou pak s gustem nakopne a nechá ji ležet na dešti, protože ho rodiče pohladí nebo mu koupí počítačovou hru, v níž - ratatata!!! - je možno nepřítele rozstřílet jako řešeto. Turistika není pro mě svátečním obědem, z něhož někteří vyzobávají kousíčky šťavnatého masa v podobě všelijakých výjimečných událostí, a obyčejné brambory v podobě prostého putování od vesnice k vesnici ve zvlněné české krajině bez razítek do záznamníku, toliko v prostém hovoru nebo i v mlčení s kamarádem odhazují do koše. Turistika je pro mě pravidelný, stálý zájem nikým neovlivněný - byť přerušovaný někdy přesyceností, únavou nebo obyčejnými starostmi - o českou krajinu s ladovskými kostelíky, soužití se svým mateřským odborem turistiky, byť většina jeho akcí není mého zaměření, setkávání se známými na trasách, přestože jsem spíše uzavřen do sebe, ano i posezení ve venkovské hospůdce při sklenici piva. Kromě krátkého silničního úseku pokračuji do posléze Starkoče volným - zčásti zmrzlým, zčásti zasněženým terénem červeně značené značky s krátkou zastávkou u pomníku "spící lev" z roku 1866 přes Dubno. Přes meditaci a snahu o sebeočistu docházím takový, jaký jsem byl po celý rok a jaký už pravděpodobně zůstanu nastálo.
O SOBĚ. Už je to tak: Nikdy se nebudu svíjet při interviewech před světly reflektorů, nikdy jako funkcionář nebudu na schůzích hřímáním strhávat prostý lid do extáze, nikdy nebudu byť čestným komunálním politikem, který pod vlivem nějaké nespravedlivosti bude lidu zasílat plamenné listy nebo zamýšlet pravidelné jeho oslovování, aby pod vlivem každodenní reality a zvyku na daný stav věcí, ve svých předsevzetích umdlel ... kéž je mi alespoň dáno být vytrvalý v KAŽDODENNÍ obyčejné práci pro turistiku. Nikdy nebudu podepisovat pamflety typu, že v den X nevsednu do dopravního prostředku, abych si pak celý rok v nich vozil hýždě, nebo že v den Y nebudu kouřit, abych pak po zbytek roku kouřil jednu za druhou i v přítomnosti dětí, nebo že v den Z nebudu jíst tlačenku, abych měl po celý rok mastná ústa ... ale kéž i nadále v normálním KAŽDODENNÍM životě nepolevuji v těch málo zásadách, jichž se držím. Nikdy nebudu plánovat velkorysé akce, jež třeba některé neuskuteční, nikdy na takovéto akce asi nebudu zván .... kéž je mi aspoň dáno osnovat obyčejné výlety obyčejnou krajinou, být vyslyšen při pozváních na ně, a i nadále je dotahovat, byť s chybičkami, do konce. Nikdy nebudu neomylným suverénním kamarádem se vzhledem kulturisty a pózou "drsňáka", který již svým zjevem a výmluvností si zajistí přítomnost druhého na akci takřka na povel ....... kéž bych alespoň platil za kamaráda spolehlivého a věrohodného natolik, že přesvědčí, že nezáleží na vinětě a že je možno prožít dobrodružství třeba i mezi Starým Rokytníkem a Suchovršicemi.
Ze Starkoče jsem odjel v 15,20 hod., a než osobní vlak dojel do Trutnova po 16. hodině, dorazil jsem přitom fernet ve své placatici a symbolicky jsem si připil sám sobě na rok 2003, aby mi Kosmickým Universem mi bylo přisouzeno tolik zdraví, abych se mohl i těšit ve svižném tempu z podmanivých krás české krajiny, a abych mohl tuto radost sdílet s někým, koho si vážím a kdo bude sdílet podobné pocity.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Předsilvestrovské setkání členů, přátel a příznivců turistiky v Českém ráji /28. 12. 2002/ aneb Zasněženým Českým rájem naskrz
Zimní období mění ráz turistických akcí - převážně se jedná o akce hvězdicové akce skrze jedno určené místo, jež pak současně slouží jako setkání všech těch, kteří mají turistiku rádi - v jakémkoliv terénu, povětří, denní i roční době. Jednu takovou akci s obtížně zapamatovatelným názvem Předsilvestrovské setkání členů, přátel a příznivců turistiky v Českém ráji pořádá i odbor KČT Chlum Mladá Boleslav, jako místo setkání volí rekreační místo Příhrazy u paty stejnojmenných skal.
Jako člověk, který si uchovává přílišný respekt před namáhavějším a méně schůdným zimním terénem, jsem původně zvolil trasu, kterou jsem prezentoval ve svém mailu, zaslaném jako povánku na společnou akci, takto: Zvu Vás nebo jen Tebe na další akci 28. 12.. Podívej se, jak jsem vymyslel trasu: vlakem ........ z Trutnova po půlhodinovém čekání v 06,08 hod., po přestupu ve Staré Pace v 07,49 hod. do Libošovic, kde jsme v 09,03 hod. Pak popojdeme po silnici do Vesce a odtud po silnici půjdeme přes Podkost kolem hradu Kost do Žehrova a odtud po žluté značce do Příhraz, kde chvilku pobudeme při pohledu na tamní skály. Poté půjdeme po silnici přes Žďár, Všeň, Podháj, Kadeřavec do Turnova. Trasa nepřesáhne 20 km /pozn.: tady jsem se docela utnul/. Z Turnova odjedeme v 16,00 hod., v Trutnově budeme po přestupu ve Staré Pace v 18,19 hod.....
Nakonec dopadlo všechno úplně jinak, zvolil jsem mírně odlišnou atraktivnější trasu, v níž zůstaly prakticky proti původnímu plánu jen místo zahájení trasy, Kost, Příhrazy a místo cíle. Odvahu mi dodala den před tím prověřená změna bot, klasické zimní a na sněhu poněkud klouzavé z putování na Štěpánku vystřídal jsem jiné, jež vypadají jako papuče, jsou rovněž vyšlapané a rovněž se trhají, rychle se promočí, ale na kluzkém terénu jsou zcela bezpečné.
Ze zastávky v Libošovicích vykročil jsem proto směle přímo do obce, v níž upoutal mě pohled na konec vstupní ulice, neb byla ukončena mohutným gotickým žlutavým kostelem sv. Prokopa. Při vybírání místa pro fotografování, při příchodu a odchodu do místního koloniálu, kde jsem razítkoval, i prakticky v celé obce musel jsem bedlivě střežit své kroky, na rozdíl od hlavní vozovky bylo na chodnících i v boční ulici do Prokopského údolí slušné náledí. Cesta prostředkem a později levou stranou plochého Prokopského údolí po zmrzlém sněhu probíhala již zcela bezpečně, až se přede mnou mírně vpravo mezi větvemi za Bílým rybníkem objevila nečekaně silueta hradu Kost. Hodně hlavně mladých lidí se domnívá, že jeho název je odvozen od žargonového označení mladé lepé dívky. Není to pravda, předlohou jeho pojmenování musela být nejspíše starší zachovalá, notně však korpulentní dáma - hrad je co do rozměrů jeden z největších v Čechách, byl založen někdy na rozhraní 14. a 15. století, zasazen mezi okolní vyvýšeniny se před okolím spíše stydlivě skrývá, místo aby se stavěl na odiv z co největších dálek.
kostel sv. Prokopa v Libošovicích. Foto: L. Šlosar
hrad Kost je starý zachovalý a před svým okolím se plaše skrývá. Foto: L. Šlosar
Notně povzbuzen zkušenostmi z terénu Prokopského údolí, držel jsem se dále červeně značené cesty až na samý hřeben Příhrazských skal. Na kluzký terén musel jsem dbáti už toliko v nejbližším okolí hradu, posléze jsem již pokračoval místy vrávoravou /to jak jsem vyhledával vhodné stopy v terénu/, proti pohybu na obvyklému povrchu trochu namáhavější, ale bezpečnou chůzí, po mělce zasněžených cestách, neustále prošlápnutých, místy dokonce k mému údivu posypaných popelem, byť v místech relativně vzdálených od nejbližších sídel. Dokonce zcela hladká, ledu prostá silnička, zavedla mě do obce Srbsko, v jejímž středu po pravici mého putování vynutilo si krátkou přestávku poutavé zákoutí - kaplička s roubenou chalupou vedle.
Když za obcí vozovku vystřídala znovu mělce zasněžená a prošlapaná lehká stezka, upíraly se mé zraky v respektu doprava na začínající obrovitou hradbu, jíž mi bylo nutno překonat, abych se dostal do Příhraz. Z kacanovských pochodů měl jsem stále v paměti totiž výstup na tyto stěny poněkud severozápadněji, od Černé louže Hrázkovou roklí, výstup svou prudkostí obtížně schůdný i za normálního terénu. Stezička, jíž mi bylo dáno sledovat, vedla však zatím po rovině, později přešla v labyrint mělkých roklí, jimiž stoupání jevilo se mi jako pozvolné, až jsem zjistil, že jsem již na hřebeni - v sedle Hrázka slujícím. Pohleděl jsem chvíli v němé pokoře na nepříliš výrazné výhledy na odkrytou krajinu směrem severním a východním, těsně přede mnou orámované vrcholky skal, a posléze s neskrývaným respektem jsem sestupoval po příhrazských schodech do Příhraz, kde jsem byl nato šup, nikoliv proto, že bych dolů sletěl, ale proto, že sestup byl překvapivě krátký.
romantické zákoutí kapličky s roubenou chalupou v Srbsku. Foto: L. Šlosar
nepříliš výrazné výhledy na odkrytou krajinu orámované dole vrcholky Příhrazských skal. Foto: L. Šlosar
Bylo skoro půl dvanácté a při pohledu skrze větve stromů pode mnou se mi hospoda AMICOS - cíl první části mého putování - spolehlivě ukázala jako průsečík směrů dalšího očekávaného putování dvou skupinek turistů kvapících ze dvou stran těsně pode mnou.
Ježto mezidobí, po kterou tu posedávala kontrola akce, bylo v průběhu zatím necelou půl hodinu, byla hospoda nejprve silně obsazena, byl jsem proto rád, že jsem skrze průhled zamžených brýlí spatřil a zabral jediné volné místo u vchodu. Poté, když jsem se porozhlédl a dav odcházejících a přicházejících se rozestoupil, spatřil jsem, že u vedlejšího stolu se veselí Hanka a Lenka z Mladé Boleslavi, Jirka a Jířa z Turnova a že sem právě dorazil Vláďa z Kruhu, příliš jsem se nerozpakoval a přisedl si. U dalšího stolu se zmíněnou kontrolou jsem se zaprezentoval, jako dobrovolné startovné jsem přihodil do banku desetikorunu, obdržel vkusné malé blahopřání pořadatelů k roku 2003, v jehož vnitřní části jsem si nechal potvrdit kilometráž dne 25 km, z níž jsem urazil evidentně již třinácte kilometrů. Hodinové mé posezení vyplnila konzumace dvou piv lahvových /ukázalo se, že hospoda je dva měsíce zavřena a že obětavý majitel otevřel jednorázově toliko pro účely akce/ a chutné gulášové polévky s rohlíkem.
O půl jedné jsem se rozloučil a v mailu zamýšlený směr putování po silnici jsem zkorigoval již v Příhrazech, spatřil jsem modrou cyklistickou značku, slibující, že do Turnova nepůjdu více než 10,5 km. Značku jsem pečlivě sledoval po neuvěřitelně kluzkém terénu do Žehrova, po o něco méně kluzkém terénu za Skokovy, na již bezpečnějším lehce zasněženém terénu přes Olešnici a posléze z Kacanov po vozovce, v níž jsem opatrně vybíral holé pruhy při prostředku, abych nepřekážel projíždějícím autům, až do Turnova, kde mě před středem města odvedla hlavní silnice na tamní nádraží, kamž jsem dorazil doslova úderem hodiny patnácté.
První točené pivo jsem si dal na venkovním prostoru u kiosku, abych v narůstajícím chladu zjistil, že sedím poblíže vchodu do nádražní restaurace, kde v milosrdně teplém prostředí jsem i točená piva onoho dne vypitá spároval. Posléze jsem se opět venku sešel s Vláďou z Kruhu, pobesedoval s libereckými turisty Jirkou a Petrem, a dle plánu naznačeného v mailu v úvodu reportáže dorazil jsem vlakem do Trutnova a posléze před třičtvrtě na sedm na Zelenou louku.
Vlivem terénu nezvyklým stylem chůze mě netradičně bolela lýtka, potřeba spánku byla rovněž intenzivnější, leč usínal jsem s dobrým pocitem, že jsem pro své putování Českým rájem naskrz zvolil přírodní terén, a s přesvědčením, že i já dovedu naplánovat pěknou a zajímavou trasu, jenže ..." No vidíš, Hustoles, nám se nevěří....".
Napsáno pouze pro tyto stránky
Na Štěpána ....... na Štěpánce /26. 12. 2002/ aneb Spousta dobrých důvodů proč o svatém Štěpánu vypadnout z baráku
Čtrnácte dní volna obepínajících od 21. prosince do 05. ledna Vánoční a novoroční svátky rozhodl jsem se v mezích společenské únosnosti a nutné míry kompromisu zasvětit chůzi. Důvodem není maloměšťácký pocit morální kocoviny nad váhou po hodovních bakchanáliích, své tělo považuji za rozumně uzpůsobené, nemusím si je hlídat a neodpírám si v rozumné míře ničeho. O televizi sice nevím v průběhu dne do 20 hodin, ale potřebuji kompenzaci proti četným chvílím stráveným u počítače. Turistické akce pořádané v tomto období jsou ideální příležitosti k poklidnému setkání s přáteli a známými z turistiky, pravda pouze s těmi, kteří jsou si s to získat v těchto dnech doma pro stejný účel potřebnou míru porozumění. Rozlehlá dvorana Kosmického Universa pokrytá zlehka popadanou bílou omítkou pod šedavým nebeským stropem, jen zřídka v těchto dnech prosvícená sluneční lucernou, skýtá možností k meditacím a zamýšlením. Již zmíněná sněhová pokrývka vykazující našince hlavně ve vyšších polohách ze značených cest a charakter turistických akcí přímo velící volit si vlastní trasy dávají možnost projít si jiná dosud neznámá místa. Důvodem nejhlavnějším v těchto dnech odvozených od náboženských tradic pak je, že sama prostá chůze je mým náboženstvím, vyznávaným kdykoliv a kdekoliv, samotným nebo s kýmkoliv stejné víry, s nímž si na trase porozumím.
Zvukový signál mého mobilu protíná ticha ztmavlého pokoje bytu 2+1 na Zelené louce již ve 04,41 hod. Po nezbytné průpravě, jejíž délka se přibývajícím věkem prodlužuje, vycházím pěšky z domu o půl šesté, v pravý čas abych pohodlně stihl po zakoupení jízdenky na hlavním nádraží v Trutnově vlak v 06,08 hod. Po dvou přestupech ve Staré Pace a v Želeném Brodě se neturistický "plevel" od zrn turistických oddělí natolik, že jediný vagón vlaku na Tanvald obsazují převážně účastníci turistické akce Na Štěpána .... na Štěpánku, lid lyžařský a pěší, mezi nimiž nechybí též Maruška z Trutnova a Vláďa z Kruhu. Takměř všichni budou vystupovat v Kořenově nebo v Tanvaldu, takže v posledku se vystoupením z vlaku v Plavech odděluji já, zrno, o jehož kvalitách můžete si učiniti představy z této a jiných reportáží. Všichni máme v odhodlaných tváří vepsán stejný úkol - dospět v časovém rozmezí 11 až 14 hodin na Turnovskou chatu na úbočí Hvězdy, vrchu na rozhraní Jizerských hor a Krkonoš.
Nečekaně otevřený krámek po mé pravici jen několik metrů za nádražím je vítanou příležitostí k zahájení skrovné razítkové dokumentace turistické akce, posléze na mostu přes Kamenici, jež v těchto místech plyne kol charakteristických starých neomítnutých budov textilek, shledávám čas začátku následné plynulé chůze. Je 08,45 hod., mrazivo kol - 5 st. C, mlhavo.
poslední pohled na Haratici a na vysoké protilehlé svahy vzdáleného břehu Kamenice. Foto: L. Šlosar
Na druhém břehu protínám v Haratici známou červenou turistickou trasu, jež vede ve směru Palackého stezka, a na četných zákrutách vozovky zahajuji toho dopoledne sérii dlouhých stoupání, jež jsem si dobrovolně zvolil. Na jednom místě na vyšlapané zkratce mezi rameny jednoho ze zákrutů se ubezpečuji o tom, že mé skvěle vyšlapané zimní boty se nejen trhají, ale také že jejich uklouzané podrážky si se sněhem příliš nepotykají. Za jiným zákrutem, jehož druhé rameno na prudkém svahu zatáčí téměř v protisměru, se naposledy ohlížím na Haratici a na vysoké protilehlé svahy vzdáleného břehu Kamenice. Zanedlouho již na kraji Zlaté Olešnice v okolí prozíravě ještě zavřené hospody Na Vrších otevře se přede mnou po pravici jiné hluboké údolí, jež je naproti uzavřeno ještě vyšším svahem, v jehož nejvyšších bodech kdes tam nahoře bude mi nutno jíti odpoledne. Teď ve Zlaté Olešnici se zaobírám jiným problémem, je mi jasno, že nechci-li dolů do Stanoveného nebo na onen protisvah, musím odbočit rázně doleva nahoru podél potoka slujícího Zlatník, ale po kterépak silnici? Naštěstí mě jakýsi místní občan ujišťuje, že je to jedno, později se ukáže, že o něco málo přímější je ta první silnice vedoucí blíže kostela než druhá kol obecního úřadu, jíž nyní těsně po půl desáté času dopoledního stoupám.
Jdu do dalšího většího stoupání, jež posléze ukončuje rovinka, na které na úrovni Rejdického kopce se objevují první chalupy dolní části obce Rejdice. Než k nim dospěji postojím chvilku u osamělé kapličky, jejíž zlatý nápis zvěstuje, že nedaleko poblíž Zlatníka stály v letech 1577 - 1720 skelné hutě. Přede mnou spíše po levici ve vzdáleném mlžném oparu objevuje se další zasněžený svah, na kterém řádí lyžaři, a jehož zdolání bude mít dalším údělem. Nejprve musím klesnout do zmíněné Rejdice, podejít lyžařský vlek, minout hotel Panorama a na následující křižovatce si potvrdit, že musím doprava nahoru, nechci-li se dostat do Českého Šumburka. Následujícímu stoupání čelím s větší námahou, boty mírně prokluzují, musím drobit krok, ale přece na některých místech "hrabu". Po chvíli line se k mým uším jakýsi velebný chorál, pozvednu zrak upnutý dosud na nejbližší terén, a kdesi ve svých hlubinách zajásám .... nikým neohlášena objevuje se přede mnou známa mi štíhlá bílá věž příchovického kostela. Je 10,45 hod. a jsem už zatraceně blízko. Nezbývá mi nyní než překlenout silnici z Tanvaldu na Vysoké nad Jizerou, něco přes půl kilometru šlapat tím nejdrobnějším krokem po zasněžené prošlapané cestě bez holých nebo hladkých míst k chatě Hvězda a dalších třista metrů k Turnovské chatě na úbočí vrchu Hvězda s rozhlednou Štěpánka, jež spolu se dnem zasvěceným světcovi propůjčila turistické akci své pojmenování.
osamělá kaplička před Rejdicemi, jejíž zlatý nápis zvěstuje, že nedaleko poblíž Zlatníka stály v letech 1577 - 1720 skelné hutě. Foto: L. Šlosar
kostel v Příchovicích jsem zaznamenal, když jsem uslyšel velebné chorály, což mě neznabohovi nezabránilo ulomit mu věž. Foto: L. Šlosar
Je těsně po jedenácté hodině předpolední. Místnost v Turnovské chatě hned za výčepem pulzuje, tepe, hlučí a vře. U nejbližšího stolu vévodí jí funkcionáři pořadatelského odboru KČT Benešov u Semil na čele s předsedou Honzou. U sousedního stolu zaujmu na hodinku pozici, po chvíli přistane přede mnou slepičí polévka, jíž jsem si objednal, a po změně objednávky piva z desítky na dvanáctku též tento blahodárný mok. Pořadatelé dávají účastníkům oranžový upomínkový dvojlist, pohlednici a ozdobný dřevěný odřezek, rovněž malou svíčku, již zažnu a postavím před sebe na jízdenku. Po dobu hodinu svého pobytu v tomto srdečném prostředí převážně debatuji s Petrem z Rokytnice nad Jizerou a hlavně pozoruji cvrkot. Prolínajíce se v nezvyklé svornosti navzájem přicházejí střídavě příslušníci cechu lyžařského, kolařského i pěšáckého, dospěli sem zanedlouho Maruška i Vláďa, taktéž Jirka z Turnova s Hankou z Mladé Boleslavi, potěšilo mě krátké pozdravení s doyenem jilemnických turistů Frantíkem.
Turnovská chata na úbočí Hvězdy byla cílem hvězdicové akce Na Štěpána .... na Štěpánku. Foto: L. Šlosar
Když těsně po hodině polední opouštěl jsem nerad přítulnou místnost, zavrhl jsem možnost pokračovat kratší turistickou cestou přes Prdek, přestože mě sama jedna lyžařka ujišťovala, že cesta je natolik udusaná, že tu chodí i pěší a lyžařům nevadí. Seběhl jsem zpět na kraj Příchovic a zvolil silnici přes horní část Rejdice. Jde se mi dobře, neb toho dne byly silnice vzorně prohrnuty, na řadě místech i posypány, a já jsem si osvojil systém chůze po nich - především po holých kolejích na přehledných místech uprostřed silnice nebo při projíždějících autech nebo v blízkosti zatáček po jejím zkypřeném okraji. Na horním kraji Rejdice pohybuji se střídavě ve výškovém pásmu na pomezí mlhy a sluníčka, až v nižších polohách zase převážily zachmuřené zasněžené výhledy. Za Čermákovými Rovnými potkávám tři muže pílící - hádejte kam, přece ke Štěpánce!!!, jež znám - vysocké turisty na čele s předsedou Pepíkem. Cesta přes Tomášova vrcha je prošlapána, což mi podstatně zkrátí následné putování, takže můj mobil na křižovatce ve Sklenařicích ukazuje čas 13,34 hod., a já se rozmýšlím, zda si zajít ještě na jedno do hospody Mexiko, kde jsem už drahně let nebyl, až ke svému překvapení zjišťuji, že už sedím uvnitř a pivo si objednávám. Po chvíli se hospoda zaplňuje, přijíždí na kole i Petr.
kaplička na úbočí Tomášových vrchů. Foto: L. Šlosar
Po posledních novoročních blahopřáních s neznámými borci stejné či podobné krevní skupiny orámuji si razítkovou dokumentaci toho dne a minutu před naplněním hodiny druhé odpolední pílím dolů serpentinami silnice do Jablonce nad Jizerou, na jeho kraji ukazuje mobil čas 14,41 hod., na nádraží ČD - cíli mého putování pak 14,51 hod., vlak jede až za čtvrt hodinu.
V průběhu mého návratu domů vlakem těšil jsem se z toho, že podařilo se mi přesně naplnit vlastní představu naplánované trasy hezkou krajinou v rozumných časech bez stresu z četných nervózních pohledů na chronometry. Když jsem po čtvrt na šest hodin podvečerních vstupoval domů vymrzlý, radoval jsem se po dlouhou dobu z kontrastu příjemně vytopených místností a vlídného přijetí, což při stálém pobytu nevychutnáš. A konečně bez bolesti u svátečních chodců zaměřené v podobných chvílích na netrénované části těla, toliko naplněn celkovou příjemnou otupující únavou vychutnal jsem si rozkoše příjemného usínání bez nacpaného břicha a prášků.
Jednou větou řečeno: bylo spousta dobrých důvodů, proč o svatém Štěpánu vypadnout z baráku.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Skobácké putování /07. 12. 2002/ aneb Pokud jde o pochody, skončil bych U Skoby
04. března 1995 jsem se v Ústí nad Orlicí zúčastnil pochodu Hledání brontosaura. Tehdáž to byl od roku 1988 již osmý pochod v této poměrně od Trutnova dosti odlehlé lokalitě a já jsem měl pocit, že dík jejím krásám jsem se s oním krajem téměř zasnoubil, kterýžto pocit spontánně vytryskl v název reportáže z onoho pochodu Zamiloval jsem si Ústeckoorlicko. Pojmenování jevilo by se dozajista nezasvěcenému v dalším časovém ronu jako licoměrné, neb jsem se tu od té doby již neobjevil, především však vlivem mizerného spojení. Zavedením spěšného vlaku - ve 04,20 hod. z Trutnova vyjíždějícího do Pardubic - se poměry v tomto směru zlepšily, a tak i já jsem přispěl vlastním přičiněním k návratu do oblíbených míst tím, že jsem se přinutil konečně jednu první prosincovou sobotu kalendářního roku opět přivstat si ve 03 hod. a vydat se sem po více než sedmileté pauze, ovšem nikoliv již na tradiční podzimní pochod Setkání v lesích, nýbrž na Skobovácké putování pořádané v jeho stopách.
Naplněn pocitem nedočkavosti vypadl jsem z vlaku již po půl osmé na prvním ústeckoorlickém nádraží a několik ojedinělých turistů, kteří nedali přednost prý výhodnějšímu výstupu na dalším nádraží s přívlastkem "město", dovedlo mě postupně ulicí stoupající na náměstí, dále po jeho pravé straně a další přímo navazující ulicí na start v pivnici U Skoby. Tam u jednoho stolu seděl Miloš z Pardubic, jenž nabídl mi, že by přinejmenším první kilometry sdílel se mnou. Já jsem pouze pronesl spíše pro sebe, že bych si dal napřed pivo, když ozvěnou se mi ozvalo, že jaké by to mělo být, pohodová číšnice nenechala jediného hosta nepovšimnutého.
Stalo se tak, že jsme vyrazili po čtvrt na devět za silně mrazivého povětří v dobrém rozpoložení na trasu 35 km a minuli jsme symbolicky jedno z řady míst, odkud se v Ústí kdy pochody startovaly, totiž hospodu na Tiché Orlici. Před řekou, která hospodě dala své jméno, zabočili jsme doprava a po projití obcí Černovír zapadli jsme po krátkém stoupání do lesa, kde jsme z jedné strany oceňovali zmrzlý terén, protože jinak bychom si užili bahna dosyta, z druhé strany jsme proklínali původce rozrytého terénu a především četných poražených stromů, jež neodklizené museli jsem obcházet po obtížně schůdných místech po krajích cest.
Konečně objevil se před námi Lanšperk s kostelíkem a zříceninami hradu, jež jsem toužil zvěčnit svým fotoaparátem. Znaje averzi tohoto přístroje, svou jednoduchostí odpovídajícího mému umění fotografovat a s jistým podceněním i mé inteligenci, k naplňování svého poslání za mrazu, předem jsem ho snažil zahřívat nejprve v podpaží, později v .... ano i tam, takový jsem byl nestyda, ale nebylo mi to k ničemu, fotoaparát se přece zdráhal poslechnout. I smířen s osudem sešel jsem do tamního hostince s překvapivým názvem Na Podhradí, kde po jednom pivu zahříval jsem pro změnu svůj fotoaparát nad teplými parami z čaje v režii pochodu. Nechtěl jsem Miloše zasvěcovat do svých pokusů oživovat přístroj, propustil jsem ho a navrátil se do horní části Lanšperka, kde fotoaparát velice zdráhavě jal se přece hovět mým oumyslům.
ruiny hradu Lanšperk zachycené fotoaparátem, jenž si dal říci nad parami čaje. Foto: L. Šlosar
novogotický kostelík v Lanšperku skrývající se zčásti za větvemi stromu vytváří iluze osvětlení vlastními reflektory zdola. Foto: L. Šlosar
Přece jen nezcela postižen sklerózou, pamatoval jsem si, kterak před sedmero a půl lety zbloudili jsme se svou kolegyní v těchto místech po silnici do obce Hnátnice, nezaznamenavše odbočku modré značky doprava. I vnucoval jsem se doprava hned na první cestě po překlenutí Tiché Orlice, leč darmo, byť jsem tu zaznamenal starou značku, Konečně jsem odbočení našel, budu si napříště pamatovat, že se tak událo asi sto metrů před mostem na kraji Hnátnice na úrovni asi pátého domu po levici, pokud ovšem odtud později turisty nevyžene jakýsi restituent. Dále poklidná cesta plynula kol samot Valdštejn podél zákrut Tiché Orlice. Na vzdálenějším kraji obce Červená na jedné chalupě zaujaly mě rukopisné glosy reagující na současné politické dění, velebící kupříkladu Hanu Marvanovou. Mám obecně pro tento lidový folklór sympatie, byť jsem s většinou výroků nesouhlasil, především s oním o Špidlově vládnutí zlodějům, a pouze zkřehlé ruce a vědomí, že po mě málokdo něco přečte, mi zabránily připsat, že tam, kde bylo již za minulých vlád tolik rozkradeno, je existence dalších zlodějů takřka pojmově vyloučena.
Tichá Orlice proplétá se četnými zákrutami skrze stromoví s graciézností orientální tanečnice. Foto: L. Šlosar
V Letohradě jsem kol pomníčku věnovanému Františku Ladislavu Hekovi prošel na náměstí, kde se mi napoprvé nepodařilo zvěčnit barokní sloup, úspěšný jsem byl až na napodruhé po zakoupení dvou tužkových baterií. Posléze stoupal jsem mezi dvěma zdmi kol letohradského hřbitova, jenž převelice zaujal mou pozornost. Hřbitov ten - velice úpravný a rozlehlý - je rozprostřen na svažitém terénu a splňuje tak zásadní požadavky nebožtíků, aby mohli bedlivě sledovat, jak jejich potomci dole ve městě hýří se svým zlehka nabytým majetkem, případně - nebylo-li dětí či majetku - alespoň pokoušet se zahlédnout první kopce před Orlickými horami.
morový sloup na náměstí v Letohradě zachycený na druhý pokus dík tomu, že naproti byl otevřen krám a v něm byly hned u pokladny tužkové baterie. Foto: L. Šlosar
hřbitov v Letohradě na mě udělal zvláštní dojem svou rozlehlostí, svažitostí, úpravností i blízkostí poutního kostela sv. Jana Nepomuckého. Foto: L. Šlosar
Nad hřbitovem zahnul jsem doprava a i já potěšil se pohledem na Letohrad, minuv přitom poutní kostel sv. Jana Nepomuckého, jenž mě zaujal už předtím při pohledu nad hřbitov. Postupoval jsem úzkou stezkou po jakémsi hřebínku, na němž jsem shledal cosi úzkého zprvu mě připomínajícího opět náhrobek, bylo to pouze zobrazení panoramatu protilehlých Orlických hor a Kralického Sněžníku, které jsem byl mohl vidět, kdyby nebylo zatracené kouřmo. Musel jsem vzít za vděk aspoň častým pohledům na špičatou siluetu Žampachu, udávajícího směr mého dalšího putování. Nevadilo mi proto, že jsem nato sestoupal prudkým svahem do roviny, kterou zaplňovaly roztroušené domky obce Písečná. Bodejť by mi to taky vadilo, když v jejím středu na náhle se otevírajícím prostranství objevila se po mé levici itinerářem avizovaná hospoda Růženka, kde byla druhá kontrola pochodu.
Protože můj rozpočet narušil výdaj 13 Kč za tužkové baterie, smířil jsem se s tím, že budu muset rozměnit záložní tisícikorunu a přistoupil jsem na nabídku hostinského, že si k řezanému pivu dám dobrou hrachovou polévku za splnění podmínky, že se mi tuto bankovku uplatnit zde, a když už jsem se tak odvázal, dal jsem si další pivo do páru. Sympatický běžec, jenž zdolával padesátku, nasměroval mě na silnici na Žampach, za nímž mě očekával více než desetikilometrový pochod kol roztroušených chalup a samot, v nichž jsem rozeštěkal všechny přítomné psy, kteří si mi stěžovali, jak se taky těšili na absolvování pochodu a jak jejich páníčkové nakonec zůstali za pecí, aspoň tak sem jim já - znalec zvířecích dialektů - rozuměl. Zaznamenával jsem posléze poslední nesmělé paprsky sluníčka, jež toho dne nehřálo, a v údolí Dolních Sejfů podivoval se v duchu, kterak je již po třetí hodině odpolední uprostřed hvozdů tmavo. Propadnout nějakému strachu nešlo už jen proto, že mě dohonil další účastník pochodu, který předtím taky seděl v Růžence, a já jsem se tak nechal - beze slov - dotáhnout do cíle opět v hospodě U Skoby, když jsem těsně předtím potkal onoho sympatického běžce, vracejícího se již z cíle a oznamujícího mi, že jde znovu a ještě pěšky zpět do Žamberka, kudy šla padesátka.
Hospoda byla skoro našlapaná, a jakýsi hlas démona pokušení mě nasměroval k sobě na jedno z mála volných míst. Když jsem zbavil brýle par, seznal jsem, že jde o známého bývalého pořadatele ústeckoorlických pochodů přezdívaného opravdu Čert. Onoho dne jsem ho zaznamenal v nezvykle štědré náladě, což jsem přisuzoval tomu, že ohlásil tam dole, kde je mnohem tepleji, nejvyššímu Luciferovi, že již splnil plán akumulace dušiček na rok 2002. Jak si bylo lze jinak totiž vysvětlit, že mi vrátil stokorunu, na kterou neměl před měsíci nazpět a s níž jsem se rozloučil, že jediné pivo, jež jsem pozřel v obavě před nástrahami autobusu, nechal přispat na jediný účet stolu, jenž hradil, a konečně že nakonec objednal pro nás oba po fernetu?
divíte se ještě, že - pokud jde o pochody - skončil bych U Skoby, zvláště je-li třičtvrtě na čtyři odpoledne a prsty v drsném povětří na spoušti fotoaparátu nepříjemně mrznou? Foto: L. Šlosar
Skoro se mi nechtělo odejít, ve třičtvrtě na pět jsem se začal strachovat, zda najdu autobusové nádraží, když proti mě šel patrně pohádkový dědeček, neb na můj dotaz na směr kvůli mě odbočil a zavedl mě několik set metrů na požadované místo, poté mi řekl :"Ahoj" a rozplynul se /tím už si nejsem úplně jistý/ ... aby zřejmě šel zajišťovat věci důležitější - dětem ze Zimbabwe po hltu vody nebo potomkům zbohatlíků v Podkrkonoší golfové hole. Já jsem za sílícího mrazu se dočkal v pět hodin navečer odjezdu přímého autobusu do Trutnova, jehož plynulou jízdu přerušila plánovaná půlhodinová zastávka v Rychnově nad Kněžnou, jíž jsem smysluplně vyplnil nad jedním pivem v útulném non-stop baru Quatro, ujistiv se předtím, že v prostoru autobusového nádraží jsou nízké jehličnany, kam svit luceren nezasahuje.
Příjemný den završila pak má roztřesená tříkilometrová chůze na Zelenou louku, zamýšlené krátké hodinové ulehnutí do tepla lůžka před filmem Desperado, jež se protáhlo až do druhé hodiny noční následujícího dne a později už až do pozdního svítání, tak jsem byl vymrzlý.
"Pokud jde o techniku, skončil jsem u skoby", říkal Miroslav Horníček před desítkami let v Hovorech H a narážel tím na svůj technický antitalent. Výrok ten plně odpovídá i mému zaměření, vždyť jsem si ještě ve svých pětačtyřicetiletech představoval, že automobily pohánějí někde uvnitř se nacházející černoši /neberte to prosím, přátelé barevné pleti, osobně/ a od toho názoru jsem ustoupil teprve z obavy, že hlásáním této představy mohu naplňovat skutkovou podstatu § 198 zákona č. 141/61 Sb. ve znění předpisů pozdějších. Nicméně po příjemném Skobáckém putování kol Ústí nad Orlicí, jehož se zúčastnilo na 105 spokojených turistů, bez bázně a hany budu hlásat: "Pokud jde o pochody, skončil bych U Skoby".
Za posledním puchýřem /15. - 17. 11. 2002/ aneb Pohlcování a vstřebávání malověrného
Letošní "Puchýř", jenž se konal v Poličce, začal pro mě strašně smutně. Přihlásil jsem se na něj se svou skvělou turistickou "parťačkou". Pro tu není však jednoduché pro takové akce se uvolňovat, neb vede šestičlennou, vlastně v té době dokonce sedmičlennou domácnost. Protože má však báječného manžela a ten tolerantní rodiče, kteří byli všichni schopni se na tři dny o kamarádčiny domácí povinnosti podělit, ve středu před "Puchýřem" nezdálo se již nic stát v cestě tomu, aby kamarádka mohla vyvrcholení turistické sezóny absolvovat. Na konci schůze výboru odboru spřádali jsme tak plány, kam se v místě konání "Puchýře" všude podíváme, kamarádka si šla ještě zahrát volejbal .... a za hodinu srazila se ve vzduchu se spoluhráčku, vymkla si kotník a veškeré plány a naděje byly v tahu, když už se mám na těchto stránkách vyjadřovat slušně.
Poté, co se zvěst Jobova donesla ke mě, zcela jsem pozbyl chuti někam jet, jen povinnost zúčastnit se za oblast dvou schůzi nedokonala nejhorší, a nebýt mé manželky nebyl bych s to v tomto rozpoložení si zabalit. Nejhůře mi bylo v pátek dopoledne po deváté, kdy jsem ještě na Zelené louce čekal na "viamonťáček" a kdy jsem byl s to si namluvit, že se třeba něco změnilo. K pozvolnému obratu začalo docházet, když jsem po půl dvanácté vystupoval z vlaku v Pardubicích a z předního vagónu na mé úrovni vystoupil Míra z Turnova.
Jeho společnost a také tři bez milosti zlikvidované fernety v průběhu dalšího cestování otupily mou "depku". Díky Mírovi jsem zkorigoval původní směr další jízdy, místo v 12,51 hod. na Žďárec pokračoval jsem ve 12,56 hod. přes Českou Třebovou a Svitavy a cesta nám šťastně uběhla i vlivem výše uvedených zpestření, byť dík zpoždění jsme byli vystoupili z vlaku na nádraží v Poličce o půl hodiny později, než sliboval jízdní řád - okolo čtvrté hodiny.
V nedaleké sokolovně zaprezentoval jsem se neprodleně, a když jsem tu ke své radosti spatřil Vláďu z Kruhu a Jirku z Turnova, nabyl jsem pocitu, že "Puchýř" mě začíná vstřebávat, ba i pohlcovat. "Odvelen" jsem byl do blízké školy Na Lukách, kde jsem spal ke své spokojenosti v přízemí v třídě číslo 14 ve společnosti pouze dalších osmi účastníků. Trochu horší to bylo s WC a s vodou, v přímé blízkosti pro obyvatele dalších tříd na chodbě byly toliko dvě kóje a studená voda, což pro člověka se složitým vyprazdňováním není ideální, ale já jsem předem počítal, že nejedu se ubytovat do hotelu Inter-Continental.
Páteční večer jsem pořídil ještě schůzi zástupců pěší turistiky v salonku hotelu Pivovar, kde jsem zastupoval zraněného kolegu /jak musel žehrat osudu on!!!/, poté jsem se šel projít na blízké náměstí, kde mě oslovil náhodný hlas, Jirka z Turnova zrovna vyšel před Heršovu krčmu, jíž jsem se nechal ochotně vcucnout, a na chvíli jsem se opět setkal s Vláďou a Jirkou, kteří zrovna končili svůj pobyt v tomto zařízení, rozlehlými prostorami a zdmi připomínající bývalé maštale.
Doznávám, že nazpět jsem měl potíže nalézt školu, což bylo způsobeno méně počtem promile alkoholu, více tím, že jsem si nevštípil lépe cestu ze školy do centra. Při svém bloudění potkal jsem skupinu bohuslavických turistů, má nálada nebyla již příliš lišící se od jejich.
Torzo mé sebezničující nálady velelo mi definitivně zúčastnit se nejdelší trasy 50 km. V sobotu těsně po šesté jsme se dílem náhody před obrovskou školou sešli čtyři - Luboš ze Rtyně /známý naposledy z Mladobucké padesátky/, Josef z Mladé Boleslavi /známý z DEP Za oblastními odznaky v Podkrkonoší/ a jakýsi Sokol ze severních Čech. Za ranního šera jsme ještě potřebovali baterku, přesto jsme na jednom místě museli korigovat špatný směr, posléze jsme procházeli úsekem neuvěřitelně bahnité cesty. U vesnice Kamenec, kde se původně rovný terén začal zvlňovat a kde povrch bahnitý vystřídal již na téměř celý zbytek trasy buď povrch zpevněný nebo lučinatý, nechal jsem ochotně své kolegy jít vpřed. Jednak jsem nespěchal a chtěl se oddat meditacím, jednak mě zaskočilo na tuto dobu nezvyklé teplo, když jsem zvolil dosti teplý svrchní oděv, a konečně se přiznávám, že po včerejšku se mi místy lehce točila hlava, když naštěstí mé útroby zůstaly včerejšími ferneto-pivními bakchanáliemi nedotčeny.
Přivítal jsem velice v časovém rozmezí mezi půl a třičtvrtě na osm ranní čaj v chatě na Luckém vrchu /739 m n. m./. Posléze mě nad vsí Pustá Rybná shůry upoutal kostelík s hřbitůvkem kruhového tvaru, v němž tečky hrobů mi připadly jako jadérka rozkrojené dužniny. Smířenému již se všemi démony zla, kteří v úvodu letošní "Puchýř" neblaze ovlivnili, nevadilo mi vůbec, že jsem před zdejší hospodou musel čekat spolu s dalšími postiženými mezi čtvrt na devět a půl deváté na kontrolu. Mír v duši mé umocnil následující dlouhý rovinatý lesní úsek, v němž nespatřoval jsem jedinou duši / a přitom jsem v dáli slyšel znělku Mrazíka, halucinace?/ a v němž pohroužil jsem se do dlouhého přemítání, jež narušilo toliko fotografování dvou osamělých ortorulových skalních útvarů Rybenských Perníčků a výměna filmu u arboreta. Na rozcestí U knížecí studánky jsem došel vrchlabské turisty Frantu a Radka, kteří mě předstihli v Pusté Rybné, kteří zde "siestovali" a s nimiž jsem se posléze prolínal po zbytek putování. Bylo půl desáté.
první kontrola s ranním čajíčkem, tolik vítaným po pátečních bakchanáliích, byla v chatě na Luckém vrchu. Foto: L. Šlosar
podhorská víska Pustá Rybná v poněkud bližším záběru - už bez jadérek v dužnině. Foto: L. Šlosar
hlavními hrdiny selanky na rozcestí U knížecí studánky stali se na okamžik zprava Radek z Vrchlabí a Luděk z Trutnova /ten bez piva/. Foto: neznámý kolemjdoucí /F. Steiner/
Více lidí pohromadě jsem viděl při kratičkém stoupání k dalšímu skalnímu útvaru Zkamenělý zámek a má samota byla definitivně zažehnána u dalšího skalního útvaru Milovské perníčky. U rozcestí u Čtyř palic, kde pořadatel-regulovčík směroval účastníky ku kontrole, moudře jsem vyhodnotil kluzký kamenitý terén a nechal si zajít pokus vylézt nahoru. U řečené kontroly spatřil jsem se pro změnu s Jířou s Turnova a domluvil se, že se s jeho svitou shledáme v nejbližší osvěžovně. Záměr ten se nejprve nezdařil, neb po překlenutí údolí Svratky většina ostatních minula sympatický hotel Podlesí, kde jsem s vrchlabskými turisty vedle piva pozřel gulášovou polévku, jež mě definitivně srovnala k úplné spokojenosti. V těchto okamžicích hlásilo se na chvíli ku slovu i plaché podzimní slunce.
Nevadilo mi proto, že jsme s Frantou následné delší táhlé stoupání završili až na Buchtově kopci - nejvyšším bodu naše snažení /813 m n. m./, přestože postačilo odbočit doleva na jeho úbočí. Z kontroly v Krásném vyšli vrchlabští přátelé napřed, neb jsem příliš holdoval čaji, to bylo kol jedné hodiny a obloha se zachmuřovala. Opatrně jsem překlenul rozšiřující se řeku Svratku po kluzkých kmenech zaopatřených zábradlím a vstoupil na delší rovinatý úsek, jenž kopíroval koryto této řeky po širším údolí jejího levého břehu: Ten jsem překonal již v dobré formě a dohonil jsem oba Vrchlabany na silničním úseku těsně před kontrolou v Lačnově, kde jsem si dopřál přestávky na předposlední kontrole u občerstvení stranou silnice. Konečně jsme se na déle spatřili s Vláďou, Jirkou i Jířou.
na Buchtův vrch s kopulí radaru - tímto nejvyšší bod našeho putování - dostali jsme se neplánovaně, aniž bychom toho litovali. Foto: L. Šlosar
vlnící se Svratka vytvářela kouzelné pohledy, jichž nemohl si nepovšimnout pílící poutník. Foto: L. Šlosar
atmosféra "Puchýře" umocněna jest i četnými kontrolami, tato byla v Krásném. Foto: L. Šlosar
Kol třetí hodiny vyrazili jsme s Frantou ku nejdelšímu a nejtáhlejšímu stoupání obcí Kateřinky, abychom posléze sestoupali do obce Korouhev a znovu již pozvolněji vystoupali na neveliké seskupení domků a vrch stejného jména Jelínek, kde vypínal se obrovský stan a byla tu kontrola nejhlavnější i pro všechny další trasy. Počty lidí narostly do stohlavého davu a připomenuly tak pravou atmosféru Puchýře. Do Poličky kráčel jsem již v nesmírné pohodě svým tempem a v cíli v sokolovně pobyl jsem hodinku - od čtvrt na pět do čtvrt na šest, nikým nehoněn postupně nenechal zbůhdarma zahálet jediné razítko, jež se tu vyskytlo. Milé bylo setkání s Danou z Nymburka.
Opět nikým neovlivněn, poležel jsem si ve třídě č. 14 hodinku a poté jsem vyrazil do osvědčené restaurace hotelu Pivovar, kde jsem měl štěstí na volný stůl, u kterého se během tří hodin mého pobytu postupně vystřídali Petr z Prahy - můj internetový spoludebatér, bodrý pár z Ústí nad Labem a posléze člen výboru ústředí sympatický František z Plzně s kolegyní z Horažďovic. Sobotní večer zakončil jsem tak zajímavým nasloucháním vyprávění Františka o jeho seznámení s Trutnovskem a především o operním zpívání, kterážto témata jsem ovšem osnoval, a přitom dozvídal se různé pikantnosti o Oldřichu Novém, Čestmíru Řandovi, "Edouškovi" Hakenovi nebo Miroslavu Horníčkovi, jež František co výborný operní zpěvák zažil.
Nedělní ráno bylo zajímavé tím, že se mi tentokráte hlava netočila a že byla jasná obloha jako před dvěma lety v Jindřichově Hradci s tím rozdílem, že tentokráte kdosi citelně chyběl. Postál jsem s některými členy Sboru zástupců oblasti před hotelem Pivovar pod obrovským novogotickým kostelem svatého Jakuba, absolvoval jsem jeho schůzi shledav tu zajímavé novinky a po půl druhé - za stokorunu vzat pod ochranná křídla poloviny výpravy CK Hoška Tour - byl jsem pohodlně dovezen autobusem na 15. hodinu do Hradce Králové, odkud jsem odjel linkovým autobusem v 16,10 hod., abych po páté podvečerní dospěl šťastně do Trutnova.
morový sloup v Poličce. Foto: L. Šlosar
radnice v Poličce. Foto: L. Šlosar
novogotický kostel sv. Jakuba v Poličce. Foto: L. Šlosar
I když mě tu a tam píchne u srdce, své účasti na "Puchýři" nelituji, neb atmosféra "Puchýře" pohltí a vstřebá i malověrného a letošní komorní prostředí v malém historickém městečku při Žďárských vrších líbilo se mi velice. Se svou kamarádkou jsem se však po návratu shodl na tom, že turistika nekončí s "Puchýřem", ale měla by býti především naplněna pravidelným prostým putování okolím kraje, kde převážně sdílíme své vlastní pohnuté osudy.
Napsáno pouze pro tyto stránky
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S duchem dědy v zádech
04. 05. 02 se uskutečnil 27. ročník hojně vyhledávané turistické akce "Babička", pořádané TJ SOKOL Velké Svatoňovice. Ač se nás meteorologové značně snažili odradit mizernou předpovědí počasí,nakonec se jim stejně nepodařilo 1355 účastníků přesvědčit,že by bylo lépe zůstat doma. / pěších 788, cyklo 455, horská kola 24, dětí 98/.
A co vlastně napsat, jak již bylo předestřeno - počasí nádherné navzdory řečem " rosniček" a stabilně vedená trasa překrásným krajem Boženy Němcové, parádní atmosféra.
Vlakem v 05.48 nás z Trutnova neodjíždí mnoho, pouze pár vyznavačů dlouhých tras a těch, kteří to z různých důvodů chtějí mít brzy za sebou. Po nezbytných ceremoniích vyrážíme kolem 7 hodiny na trasu přes kopec Vartu do Úpice na první kontrolu, kterou pouze procházíme, máme toho ještě mnoho před sebou. Další kontrola nás čeká u hostince U Devíti křížů. Zde se chvilku zdržíme na malém občerstvení. Pokračujeme k Boušínu a poté ke Slatinskému mlýnu k další kontrole. Ani zde se nechci zdržovat a pouze po nezbytném kontrolním razítku kráčíme dál malebným údolím až k pomníku v Ratibořicích. I zde hned pokračujeme dál, přes rozkvetlý zámecký park a dále do České Skalice. Musím se přiznat, že tento úsek cesty mne mnoho nenadchl, protože se již chůze více podobala prodírání se davem na Václavském náměstí. Ale krajina toto zlé vynahrazovala.
první kontrola nás čekala u hostince U Devíti křížů. Vlevo poznáváme Standu z Bohuslavic, uprostřed samotnou autorku. Foto: L. Šlosar
autorka reportáže u odbočky na Vízmburk cestě od motorestu U Devíti křížů k boušínské lávce zdraví všechny čtenáře. Foto: L. Šlosar
překrásná scenérie v Babiččině údolí u ratibořického zámku. Foto: L. Šlosar
V České Skalici u Muzea Boženy Němcové je pro nás kontrola na polovině trasy. Chvíli posloucháme country skupinu "Pěnu" a nasáváme zde správnou pochodnickou atmosféru a pak pokračujeme dál do Zliče, kde si dáváme pauzu na občerstvení a posílení v místní restauraci. Ze Zliče jdeme na Rýzmburk, do Červené Hory, kde se v hospůdce zdržíme k doplnění tekutin - 36 km v poměrně značně teplém slunečním dni je znát, poté opět křížíme cestu u lávky pod Boušínem, dále jdeme na Havlovice, Úpice.
Zde se nám stala zajímavá příhoda. Přidává se k nám starší, robustní a značně zvědavý a upovídaný muž. Nechtěli jsme být neslušní a tak jsme mu několikrát odpovídali na tu samou otázku a několikrát vyslechli vyprávění o jeho nehodách v autokárách. Doufala jsem, že v centru Úpice zahne někam do nálevny, ale k mému zděšení se rozhodl s námi jít do cíle ve Svatoňovicích. Při výstupu na Kvíčalu mu začal docházet dech a díky tomu i slova, pak se již za našimi zády ozývalo pouze funění a lapání po vzduchu, které postupně zmizelo v dáli za našimi zády. Vyšli jsme na hřeben a jak jsme pokračovali v cestě, neustále jsme se ohlíželi kdy už vyjde. Objevil se až v cíli, asi 20 minut po nás. Byla to úleva, že je živ a zdráv. Ale stejně v nás hlodala chuť si sáhnout, že nejde o ducha, který nás pronásleduje. Ještě chvíli jsme poseděli na lavičce v cíli a pak jsme se pomalu vydali na vlakové nádraží. Byla to vydařená sobota, vydařená "Babička" i když málem s" duchem dědy " v zádech.
na "otočce" pochodu u Muzea Boženy Němcové v České Skalici řádila jako vždy oblíbená country-skupina Pěna. Foto: L. Šlosar
plni horečného očekávání blížíme se k hospodě U kapličky v Červené Hoře, vpředu autorka reportáže. Foto: L. Šlosar
Napsáno pouze pro tyto stránky
Prvních pět reportáží napsal Luděk z Trutnova, autorkou reportáže S duchem dědy v zádech je Jana z Buků
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz