24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Krajem zapadlých vlastenců /27. 07. 2002/ aneb OBNOVENÁ PREMIÉRA VE VYSOKÉM
Týnišťské šlápoty od dubu k dubu /13. 07. 2002/ aneb CHVÁLA BEZSTAROSTNÉMU LÉTU A OLAFPLAZU
Noční výstup na Sněžku za východem Slunce /29. - 30. 06. 2002/ aneb TAJEMSTVÍ JEDNOHO VYSVĚDČENÍ
Hoškova šlápota Raisovým krajem /22. 06. 2002/ aneb OD JITŘNÍCH HŘBITOVNÍCH MEDITACÍ AŽ K PODVEČERNÍM HOSPODSKÝM PLKŮM
Po stopách Keltů /15. 06. 2002/ aneb CHUTNÝ PŘEDKRM
Pochod Hanče a Vrbaty /07. - 08. 06. 2002/ aneb VYDAŘENÁ AUTOEXHUMACE
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S DUCHEM DĚDY V ZÁDECH
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Krajem zapadlých vlastenců /27. 07. 2002/ aneb Obnovená premiéra ve Vysokém
Novinkou 26. ročníku turistické akce Krajem zapadlých vlastenců - alespoň proti posledním ročníkům - bylo zařazení padesátikilometrové pěší trasy. Účast na ní jsem velice zvažoval, proti hovořilo především to, že jsem dlouho nešel nic namáhavého, že jsem navíc během prvního lenošivého týdne dovolené vypadl z tempa úplně a měl v tomto období ke všemu i trávící potíže. Nakonec jsem se pro nejdelší trasu přece rozhodl, jelikož jsem byl zvědavý na to, co za této situace se mnou "pajda" udělá, a taky mě nalákala avizovaná trasa, jež nepatrně zasahovala do Jizerských hor.
Abych se vůbec mohl octnout po sedmé hodině na startu na fotbalovém hřišti ve Vysokém nad Jizerou v nadmořské výšce téměř 700 metrů n. m., musel jsem předtím přes 2 kilometry klusat na hlavní nádraží v Trutnově na vlak, jelikož se mi ranní příprava na pochod vymkla z rukou, posléze - již s Maruškou z Trutnova a Vláďou z Kruhu - běžet ve Vrchlabí několik set metrů z vlakového nádraží na autobus, protože pro změnu přijel se zpožděním vlak, a poté ještě šlapat s Mášou z Vrchoviny, jež přistoupila do autobusu v Jilemnici, v ostrém tempu z Jablonce nad Jizerou do prudkého krpálu Tříčských vrchů a pak ještě kousek do samotného Vysokého, kamž jsme dorazili od autobusu za třičtvrtěhodinu.
Na nejdelší trasu jsme ovšem po čtvrthodinovém občerstvení čajem vyrazili pouze Máša a já. Bylo zrovna pět minut po čtvrt na osm a počasí se jako by nemohlo rozhodnout, jakou tvář nám ukáže, bylo teplo a obloha byla pokrytá hustým nesouvislým pásmem mraků. Úvodní část "pajdy" vedla stejně jako "pětatřicítka" až na rozcestí za Příchovice s tradiční kontrolou na rozcestí Na Prdku, kde jsme se naposledy střetli s Maruškou a Vláďou, kteří vyšli o něco málo dříve a neměli potřebu tolik spěchat.
Za Příchovicemi jsme scházeli po silnici na Pustiny a v těchto místech jsme dohonili jakéhosi dědu s kamerou, který zrovna dokončoval nějaký šot, ke kterému souběžně natáčel hlasitý komentář. Pokoušel se s námi navázat debatu na téma, jak ženám sluší proti mužům nosit šortky, kteréžto téma jsme mu rozvést nepomohli, neb jsme nebyli k tomu příliš naladěni, takže se mu raději co nejdříve ukázali záda. Silnici později vystřídala cesta po úbočí údolí, svažujícího se k nepatrnému potůčku a pokrytého rodinným domky s travnatými pozemky, což bylo známka toho, že se blížíme Desné. Tady jsme pokračovali po hlavní silnici až k hotelu Sklář, kde jsme odbočili doleva a zlehka vyšlapovali vzhůru údolím Černé Desné, v jejímž korytu četné kameny a skaliska způsobovaly malé i větší vodopády. V druhé naštěstí kratší části stoupání byla širší kamenitá cesta pod vysokými jehličnany vystřídána úzkou pěšinou, jež počala se od blízkosti břehů vzdalovat výše ve vcelku mělkém, ale rozšiřujícím se údolí a jež se proplétala mezi nízkým stromovím, které nám postupně začalo vodopády, šumící již dost daleko - spíše než hluboko - pod námi, bohužel zakrývat.
vodopád na Černé Desné - tentokráte v podobě skluzavky. Foto: L. Šlosar
vodopád na Černé Desné - nyní v podobě malé kaskády. Foto: L. Šlosar
vodopád na Černé Desné - nyní v podobě ojedinělého skoku. Foto: L. Šlosar
Na kraji Souše, aniž bychom dospěli k přehradě, udělali jsme vpravo v bok a po vrstevnici protnuli Nýčovy Domky, až jsme dospěli do Horního Polubného /780 metrů n. m./, z něhož nás zaujal na poměry malé roztroušené vesnice gigantický kostel sv. Jana Křtitele. Bylo asi po jedenácté a začali jsme pociťovat žízeň a hlad, takže v obci samé stočila se naše pozornost z osvěžovny lidských duší na nějakou tu osvěžovnu lidských žaludků, kterou jsme záhy nalezli v hotelu Sportu a zde jako náplň osvěžení pak vedle piva zvolili jsme hovězí nudlovou polévku.
Ještě před dobou polední jali jsme se scházet k nádraží v Kořenově a pak ještě několik metrů níže na rozcestí, z něhož jsme sledovali prastarou železničku, spojující Tanvald s Harrachovem, dílo to moudrých našich předků, jež v těchto dobách není rozhojňováno například obnovením spojení do Polska, nýbrž spíše kráceno pokusy o zrušení. Posléze jsme další již asfaltovou cestou šlapali v protisměru podél Jizery, na jednom místě povšimli si pak před sebou v dáli Čertovy hory s lyžařským můstkem a konečně po překlenutí Jizery přes kilometr dlouhým prudkým se vyšvihli až k nádraží v Harrachově, nacházejícím se na jeho okraji na místě slujícím Mýtiny. Partie nohou nad chodidly dosáhly odpočinutí a chodidla naopak dostaly zabrat na pozvolně klesajícím silničním úseku, kterému jsme učinili přítrž u chaty Diana tím, že jsme přešli na asfaltovou cestu od fotbalového hřiště vedoucí poblíž toku Mumlavy. Sledovali jsme s obdivem četné rodinné domky, mezi nimiž nebyl snad jediný, který by nebyl obklopen květinami a jehož zahrady by nebyly osázeny vkusně upravenou vegetací.
Jestliže byla nasycena duše milovníka přírody, bylo třeba vyplnit i jeho žaludek, k tomu účelu posloužil velký kiosk a v něm pivo, doplněné v mém případě suchou houskou. Nebyly ještě dvě hodiny odpoledne a počasí se mezitím pronikavě změnilo. Mraky se již dávno protrhaly, nad námi převažovala modř a také slunce o sobě nechávalo vědět. Zbytek Harrachova k autobusovému nádraží jsme prošli korytem opravované silnice, osvědčení o tom, že jsme zde byli, jsme si nechali vystavit v podobě razítka v hotelu Hubertus a pak znovu po asfaltové cestě jsme přibyli k Mumlavským vodopádům. I jim jsme věnovali chvíle obdivu, poté po absolvování lesního úseku sešli jsme k Rýžovišti a nekonečným táhlým stoupáním po úbočí nejprve předešle ostře sledované Čertovy hory a poté Janovy skály již za pořádného "palerma" vyšplhali jsme se do sedla ve výšce 900 metrů, kde začínala horská osada Studenov. Tady se před námi objevily protější vysoké svahy nad Jizerou s kostelem v Pasekách, v dáli na kopci nebylo lze přehlédnout Vysoké nad Jizerou, přímo před námi bylo vidět skalisko Stráže, dále vlevo Zadní Plech.
Horní Polubný s kostelem sv. Jana Křtitele. Foto: L. Šlosar
ojedinělý vodopád na potůčku ústícího do Jizery mezi Kořenovem a Harrachovem. Foto: L. Šlosar
železniční most přes Jizeru na trase z Tanvaldu do Harrachova, nedostatečně přečtené poselství našich dávných předků. Foto: L. Šlosar
Mumlavský vodopád. Foto: L. Šlosar
Sešli jsme do dolní části Rokytnice nad Jizerou k domu důchodců, odkud jsme ctili dále žlutou značku až na hlavní silnici. Tady jsme zjistili, že jsme u domova důchodců měli sejít k této silnici přímo, abych mohli přejít rovnou Jizeru k papírnám v Pasekách. Takto jsme museli dojít na ono místo půl kilometru po této hlavní silnici, už dle itineráře nad papírnami navázat na zelenou značku, po ní vyjít několik málo set metrů prudkého stoupání, bohudík na rozcestí Planýrka navázat po vrstevnici na modrou značkou a později po dalších několika stech metrech opětovným stoupáním dospět na Tomášova vrcha, zde přejít na úvodní část naší ranní trasy a po ní se dostat do Vysokého nad Jizerou ve třičtvrtě na šest, čtvrt hodiny před limitem pochodu, který naštěstí pořadatelé neměli v úmyslu důsledně striktně dodržet, protože od 17 hodin tu probíhalo mezinárodní utkání ve fotbale.
Po třičtvrtě hodině nezbytného občerstvení vydali jsme se na závěrečnou pouť na nádraží v Jablonci nad Jizerou, která nám trvala tentokráte téměř hodinu, protože jsme přece jen byli uondáni. Zatímco pak Máša z Martinic do Staré Paky, kde ji čekal bicykl, odjela včas, "můj" vlak od Staré Paky měl čtyřicetiminutové zpoždění, naštěstí jsem domů na Zelenou louku dojel tentokráte místní dopravou.
Turistická akce Krajem zapadlých vlastenců po jistou dobu obtížně hledala termín svého konání. Riziko pořadatelů umístit pochod na konec července - v době velkých veder a dovolených - se neukázalo jako pochybení, naopak skalní příznivci turistických akcí ocenili, že akce vyplnila bílá místa v turistickém kalendáři, svědectvím toho je účast 103 pochodníků a 56 cykloturistů, a to přesto, že místo startu je veřejné hromadné dopravě v sobotu ráno prakticky nepřístupné. Padesátikilometrová trasa pochodu, jíž se zúčastnilo celkem 6 pochodníků, byla poměrně náročná, ale krajinově hezká, nám se vysloveně líbila a v pamětní knize pochodu jsme její obnovenou premiéru pořadatelům pochválili a další uspořádání vřele doporučili. Pokud jde o mě, už při stoupání do Tříčské vrchy jsem si lehce namohl pravou nohu nahoře na stehně, což mě v dalším průběhu pochodu příliš nehendikepovalo, po prázdninovém lenošení jsem se rozcházel přece jen ztěžka, nicméně - přestože výborná tempařka a souputnice na dlouhých trasách Máša byla v sobotu přece jen o maličko lepší - pevný výkonnostní základ, jenž jsem si vybudoval v řadě pochodů letošního roku, mi umožnil "padesátku" ujít důstojně a rovněž svalová únava v průběhu začátku následujícího týdne mizela dosti rychle.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Týnišťské šlápoty od dubu k dubu /13. 07. 2002/ aneb Chvála bezstarostnému létu a Olafplazu
Jak já zbožňuji dobu předletní a letní! A priori již podvědomě, ba přímo podprahově ji spojuji s pocity bezstarostnosti. Snad jsou v nich prvotně zakódovány zkušenosti někdejšího študáka, jenž v nejteplejších měsících roku vystoupil z hrozivého nebo přinejmenším z mrazícího stínu zkoušek do období prázdnin. Ostatně i teď jako turistický funkcionář mám dávno za sebou členské schůze a konference, před několika týdny i turistickou akci Za trutnovským drakem, stejně jako loni i sraz oblasti, jako člověk bohudík zapojený do pracovního procesu jsem pak právě na prahu dovolených. A to vstávání!! I při nejranějším procitání jsem laskán jasem již započatého dne a stávající teplotní poměry mi umožňují hodit na sebe jednu, maximálně dvě vrstvy oděvu, a pak už stačí jen vyrazit! Kdyby mi v tom nebránila důstojnost pěti dosažených křížků, snad bych nasadil kraťasy s jednou šlí a šel buď honit káču nebo hrát na pikolu.
Protože mi však v tom zabraňuje, vybírám se aspoň sobotu co sobotu na pochody. Zrovna 13. července na Zelené louce nasedám v 05,38 hod. na viamonťáček, použiv zde předtím poprvé čerstvě instalovaný automat na jízdenky. Ejhle na hlavním nádraží v Trutnově vzdor předpokladům chystá se na stejný pochod i Maruška z Trutnova! Nakonec nevadí, že pohodu se trochu pokouší narušit příslušník skupiny mladých lidí s dítětem jenž se zprvu úspěšně pokouší vyplnit celou čtyřminutovou mezeru, jež mi zbývá pro obstarání další jízdenky - tentokráte Českých drah - tím, že se učí - patrně těsně předtím násilně odtržen od prsu kojné - kupovat lístky do vlaku a věru moc se mu nedaří, později ve vlaku stejně musí doplácet jízdenku na ono - aspoň co do věku - skutečné dítě. Aspoň že ho odtrhli také od pokladny.
Nedostatek naší potřebné aktivity při kupování jízdenek způsobuje, že jsme byli paní pokladní nasměrováni - proti našemu předem připravenému rozpisu - přes Václavice, což vůbec nevadilo. Jednak se tu na nádraží mohu nechat vyfotografovat pro štěstí s trpaslíkem, jednak si můžeme s jakýmsi turistou z Červeného Kostelce náramně notovat při vzájemném líčení turistických putování v příhraničních oblastech Polska. Náš společník se s námi - jistě dojat - loučí v místě našeho posledního přestupu v Týništi nad Orlicí.
na nádraží jsem se pro štěstí nechal vyfotografovat s trpaslíkem /ten je na snímku vpravo/. Foto: /ne/náhodný kolemjdoucí /M. Vrabcová/
Konečně před devátou hodinou ještě z vlaku shledáváme po pravé straně ve směru jízdy hřebínek a na něm jakoby siluetu rozkotlaného zubu obráceného vzhůru k modré obloze, toť hrad Potštejn. Sluší se konečně prozradit netrpělivému čtenáři, že to jest cíl našeho ranního cestování, neb výjimečně se letos odtud startuje pětatřicítka" Týnišťských šlápot od dubu k dubu. Hlavní pořadatel Olaf z Prahy tentokráte nejdelší stokilometrovou a padesátikilometrovou trasu přivedl do cíle v Týništi nad Orlicí až ze Starého Města pod Sněžníkem, resp. ze Žamberka a na kontrole obou tras na hradě Potštejn pak "nabalil" start "pětatřicítky", proto ten jeho nezvykle pozdní začátek od půl desáté dopoledne.
Na hrad to z nádraží to máme bratru kol dvou kilometrů a tato vzdálenost se započítává do celkové trasy. Na start nás z vlaku přichází asi sedm. Z itineráře je evidentní, že trasa rozhodně není nadhodnocená, tentokráte spíše naopak, máme navíc v rukávě tři varianty spojení domů, z nichž poslední je z cíle pochodu až v půl sedmé, tak proč nepohrdnout ještě před odchodem jedním "lahváčem" z hradní "recepce", vypitým pod stále převážně modrou oblohou, že ano.
když jsme opouštěli nádraží v Potštejnu, jevil se na obzoru rozkotlaný zub - hrad Potštejn částečně zakryt dásní, tedy stromovím. Foto: L. Šlosar
věž se vstupní branou na hradě Potštejn. Foto: L. Šlosar
poslední detailnější pohled na jednu z věží hradu Potštejn. Foto: L. Šlosar
Konečně hýbneme kostrou a sestupujeme úbočím hřebínku k rekreační části Potštejna, věrně sledujíce žlutou značku proplétáme se městečkem, takže u hotelu Praha s okem zaroseným mohu nostalgicky zavzpomínat na dovolenou strávenou zde s manželkou v létě roku 1987. Nyní nám dáno jest sledovat levý břeh Divoké Orlice po rovině, vlevo ohraničené zprvu oním souvislým hřebínkem, na němž se pne za námi hrad Potštejn, a vpravo prvními vyvýšeninami předhůří Orlických hor. Dospíváme tak do obce Záměl, kde jsme u jednoho stavení upoutáni příkladem místní lidové tvořivosti, jež tu vykvasila v podobě bílých maket Eiffelovy věže, Sochy svobody a rakety a v podobě pivního otčenáše. V obci nám jest uloženo získat razítko z hospody, leč penzion, jenž protnul dráhu našeho putování, nenacházel se v otevírací době. Preventivně úkol řešíme razítkem v místním koloniálu. Dobře děláme, neb další a jediná hospoda v blízkosti - slující Vagon - má se nacházeti na druhém břehu řeky a býti v tento dopolední čas zavřena. Protože žluté značky poblíž koloniálu se náhle bez gest loučení odporoučely do neznáma, vydáváme se přes most na průzkum Vagonu. To se již až do cíle rozrůstáme do trojice, přibyla paní Irena z Poděbrad, jíž jsem předtím poznal v roli ubytovatele tří ubytovaných v Trutnově při letošním "Drakovi" a která evidentně jezdí na pochody rovněž v hojné míře. Minouce skutečně uzavřený Vagon, společně se kajícně vracíme po další lávce na levý břeh Divoké Orlice a záhy se na konci obce šťastně se opět shledáváme se žlutou značkou, jejíž kolegyně zbytek vytčené první části trasy již bohudík neopustí.
Na kraji Doudleb nad Orlicí spatřujeme v jedné zahradě další výhonky lidové tvořivosti - pěknou miniaturní japonskou zahradu. Toto městečko jsme prošli po jeho jižním okraji a těsně za ním nás k našemu překvapení kontaktují první kapky drobného, ale - jak se ukázalo později - poměrně vytrvalého deště. To se bohužel na pochodech přiházívá často, člověk se zapovídá, nehlídá oblohu, ta se za jeho zády - v tomto případě spíše nad jeho hlavou - zatáhne a dští pak nekontrolována kapky vody. Naštěstí pořadatel zrovna jako další kontrolu určuje razítko z autokempu v Kostelci nad Orlicí, takže se na kraji města - už na pravém břehu Divoké Orlice - necháváme oslovit lákavým vzhledem hotelu U splavu, kde nelze odolat česnečce a pivínku.
Paříž /Eiffelova věž/ a New York /socha Svobody/ na dvorku jednoho stavení v Zámělu. Foto: L. Šlosar
miniaturní japonská zahrada v Doudlebech nad Orlicí. Foto: L. Šlosar
Z hotelu sice vycházíme jen pod zamračenou oblohu, ale než se octneme na náměstí v Kostelci nad Orlicí, abychom se odtud byli svěřili do péče zelené značky, opět se rozprší. Aby měl Olaf jistotu, že jsme se Kostelce nabažili do sytosti, přikázal nám v itineráři další kontrolu - razítko z nádraží ČD - města. Od tohoto okamžiku již s definitivní platností necháváme vlevo nejen řeku, ale i železniční trať Letohrad - Týniště nad Orlicí, a pokračujeme po široké nezpevněné cestě do Častolovic. Procházíme kol jednoho z nejkrásnějších zámků v Čechách a skrze část města a míříme za střídavých přeháněk po asfaltové silnici do Čestic. Vypadá to, jako když temné tmavé mraky nás sledují těsně za námi od Orlických hor, v jednu chvíli se ale objevuje blesk i v dáli před námi. Nicméně když stoupáme na jedinou vyvýšeninu na naší trase - na kopec Chlum, déšť na delší dobu přestává zlobit, takže v klidu a míru scházíme na kraj Rašovic, odkud po silnici šťastně přibudeme k Rašovickému rybníku.
zámek v Častolovicích. Foto: L. Šlosar
Na hlavní kontrole tu působí sám hlavní pořadatel Olaf z Prahy a k naší radosti i jeho táta Ivan, který svého času vévodil co do počtu dosažených kilometrů v tabulce již zaniklého Klubu Dálkoplaz, když poté mu znemožnily pokračovat v aktivní výkonnostní činnosti různé neduhy. I to víte, milé děti ....... vlastně: milí čtenáři, že Maruška, Ivan a já jsme si společně poplakali a na doby, kdy jsme se naposledy na pochodu viděli, zavzpomínali. Mé dojetí prudce vzrostlo, když jsem na tomto pochodu - při své osmé účasti poprvé - okusil opečenou uzeninu, nikoliv proto, že by mě v uplynulých ročnících pořadatelé diskriminovali, nýbrž proto, že kdykoliv předtím jsem nějakou hlavní kontrolou tohoto pochodu - zvoliv si z mého pohledu maximální trasu - prohučel, neb snad pokaždé jsem stíhal na poslední chvíli vlak. Aby toho dojetí nebylo i tak málo, umocnil je jeden z účastníků, jenž se předtím souběžně prezentoval v Potštejnu a jenž těsně po nás razítkoval v koloniálu v Zámělu a k rybníku přišel rovněž po nás. Přestože jsme totiž v onom koloniálu žádnou tržbu neudělali, majitel nám po něm zaslal pohledy Zámělu.
Pohodovost pochodu byla posléze potvrzena tím, že - přestože jsme šli volným tempem - nezdál se mi poprvé tradiční závěr k poslední němé kontrole U Glorietu poblíž cíle tak nekonečný jako dříve při zmíněném stíhání vlaků. V cíli v tělocvičně na sídlišti U Dubu v Týništi nad Orlicí rovněž prodléváme nezvykle dlouho - půl hodinu, nato - když jsme se předtím byli rozloučili s paní Irenou - jdeme chůzí nedbalou na nádraží, v 17,40 hod. odjíždíme vlakem do Náchoda, doprovázeni nezvykle bujarým Standou z Hronova, jenž absolvoval v tomtéž pochodu vlastní trasu, z Náchoda, v posledku po okamžitém přestupu přijíždíme do Trutnova autobusem "brňákem" před třičtvrtě na osm, a kromě obvyklých zavazadel přivážíme sem i déšť.
na hlavní kontrole u Rašovického rybníka vládli Ivan /vlevo/ a Olaf. Foto: L. Šlosar
na hlavní kontrole u Rašovického rybníka zleva Maruška z Trutnova, Ivan z Prahy, Luděk z Trutnova a Irena z Poděbrad. Foto: /ne/náhodný kolemjdoucí /O. Čihák/
Budiž v závěru tohoto povídání provolána velikánská pochvala pořadateli pochodu Olafplaz Praha, zosobněnému Olafem z Prahy. Přestože pochod nemá tradičně relativně příliš vysokou účast /letos se zúčastnilo asi 60 lidí, a to ještě díky stovkařům/, rok co rok se s trasami pochodu piplá, ba i mazlí, aby pochodníkům naservíroval nové a neotřelé, jako málokdo využívá grafických možností programu Word a připravuje přehledné itineráře s kilometráží a na svých zajímavých stránkách každý ročník pochodu propaguje a vede tu i přehlednou statistiku o proběhnuvším ročníku. Od počátku existence pochodu se podstatně zlepšilo i vlastní značení a pochod je všeobecně dobře přípraven. Díky Olafovi a ostatním, podaří-li se mi v průběhu následujícího ročního cyklu překonat další úskalí života, jimiž mi bude dáno proplout, věřím, že se tu příště objevím zas.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Noční výstup na Sněžku za východem Slunce /29. - 30. 06. 2002/ aneb Tajemství jednoho vysvědčení
Můj noční stolek zdobí 11 plaket z mých účastí na Líšenských pochodech Českým rájem. Je zajímavé, že i při tomto množství je každá z nich jinak barevně vyvedena, přičemž i každý z ročníků, jichž jsem se zúčastnil, byl co do tras odlišný. Naopak pochod Noční výstup na Sněžku za východem Slunce se stále chodí po jedné a téže trase a na památku na mých 15 účastí mi zbylo pouze několik strohých zápisků. Kdykoliv si však jimi zalistuji, zjišťuji, že také každý z ročníků tohoto pochodu byl čímsi zvláštní, jedinečný a zajímavý.
Letošní ročník v pořadí 26., můj patnáctý, vybočoval z obvyklých mezích obzvláště, protože jsem ho absolvoval s Janou z Buků a s její dvanáctiletou dcerou Míšou, která se hotovila absolvovat svou první pěší padesátikilometrovou trasu. Aby se někdo nepohoršoval nebo naopak aby se nedopustil nerozvážného následování tohoto příkladu, měl by vědět, že Míša je vedena vlastně od kočárku svými oběma rodiči nenásilnou formou ke sportování, v současné době je jejím hlavním sportem synchronizované plavání, které pravda není tou pravou průpravou pro dálkovou turistikou, ale dříve závodně lyžovala a v současnosti navíc se věnuje sportovní gymnastice, atletice, vybíjené a dalším dostupným sportům, samozřejmě chodí s rodiči i se školou na turistické výlety.
Když se moje manželka, taky Jana, dověděla, s kýmže to pochod absolvuji, reagovala na to poznámkou: "Ta Míša musela mít mizerné vysvědčení, když musí jít za trest v noci na Sněžku", na což jsem já reagoval - prodlouživ tak odvěký boj dvou antagonistických filozofií v našem manželství - větou: "To musela mít Míša opravdu mimořádně vynikající vysvědčení, když je vyznamenána tím, že může jít v noci na Sněžku".
První, co bylo nutno změnit proti klasicky absolvovaným mým ročníkům, byl časový rozsah celého pochodu. Nám dospělým "kořenům" samozřejmě postačovalo obvyklé i tak rozsáhlé časové rozmezí od našeho obvyklého příjezdu na start v Dolní Kalné v 18,25 hod., jež jsme ještě zužovali návštěvou tamní hospody, do 07 hodin dne následujícího, kdy nás autobus pořadatelů z cíle na Dívčích lávkách u Špindlerova Mlýna odvážel na vlak vyjíždějící z Vrchlabí těsně po 08. hodině. Možná, že by toto časové rozmezí stačilo i Míše, ale rozhodli jsme se využít nejdelšího dostupného časového maxima a vyjeli jsme na start z Trutnova už v 15,25 hod. s přestupem v Hostinném v 16,15 hod., takže jsme se na startu octli v 16,38 hod., dvacet minut před oficiálním startem, k překvapení zkušených matadorů jako Jirky z Turnova, Milana z Lomnice, Hanky z Mladé Boleslavi a dalších, kteří léta dávají přednost co nejdřívějším startům, aby si mohli pořádně na Luční boudě schrupnout. Časné vykročení těsně po 17. hodině dodalo pak z mého pohledu pochodu zajímavost i z hlediska časů, ve kterých jsme se ocitali postupně na průběžných místech pochodu.
Vůbec mi neuškodilo, že jsme tentokráte vyšli bez úvodního zastavení v hospodě Pod farou přímo v Dolní Kalné. Nad Horní Kalnou na onom hřebínku, z něhož je vidět celá šíře Krkonoš jako na dlani, zaranžovala maminka Jana umělecký snímek Míši vykukující spolu s Černou horou v pozadí z obilného pole. Utěšený pohled na Krkonoše na pozadí oblohy jen zčásti zbrázděné bílými mraky a teplé slunečné počasí dávalo vzdor předpovědím teoretickou šanci vidět východ Slunce, i když jsem jako zkušený pardál věděl, že v kulminujícím odpoledni jsou takové úvahy předčasné.
Poprvé, co tento pochod chodím, jsem se octl v Černém Dole, vědomě minuv oblíbenou hospodu v Čisté, už po půl deváté večer. Tradičně po absolvování kontroly na zdejším náměstí řešíme zpravidla v těchto místech hamletovskou otázku "Jáma nebo Vagon?", naše trojice však využila dobrodiní hospody Pošta přímo na náměstí, protože ta byla ještě nezvykle poloprázdná. Když jsme vycházeli z této hospody ve čtvrt na deset, připadal jsem si jako Alenka v říši divů, vždyť v posledních letech jsem sem na náměstí přicházíval za tmy. Nad Černým Dolem jsem své pocity komentoval slovy: "Mám strach, abychom nezabloudili, já to tady znám jen za tmy".
první kroky Jany /vlevo/ a Míši ještě v Dolní Kalné. Foto: L. Šlosar
na oné výšince nad Horní Kalnou je vidět celá šíře Krkonoš, já si na potvoru vybral tu východní, jež je mi více známa. Foto: L. Šlosar
Míša a Černá hora /výše/ vyhlížejí z obilního pole nad Horní Kalnou. Foto: L. Šlosar
jak se Míša /vlevo/ a Jana blíží po asfaltové cestě pod lanovkou vrchlabské silnici, přibližuje se i Černá hora na dosah ruky, jen kdyby nebyly líné ruku natáhnout. Foto: L. Šlosar
Samozřejmě jsme pokračovali bez sebemenšího zaváhání, zanedlouho jsme se dočkali zešeření a tmy. Protože jsme si vykračovali zdatně, výjimečně jsme se zastavili v poloprázdné Lyžařské boudy na dobrém čaji. Také na Luční boudě jsem za celou dobu mé účasti na tomto pochodu nezažil prostory restaurace v 1. poschodí tak poloprázdné. Nicméně i tentokráte jsme na výběr neměli, neb nám místo u stolu obětavě drželi Jirka, Milan, Hanka i Jířa z Turnova. Přehupovala se teprve první hodina po půlnoci a Míša měla dostatečný časový prostor, aby se aspoň maličko prospala. Mě naopak, jenž - ať mám sebevíc času při podobných příležitostech - se úspěšně vyhýbá dřímotě, abych nebyl rozespalý, se výjimečně v tuto dobu tohoto pochodu zachtělo piva, při jehož konzumaci jsem pozoroval, kterak se restaurace utěšeně zaplňuje.
Přestože v posledních letech jsem obvykle vycházíval na Sněžku kolem půl čtvrté, usnesli jsme se nyní, že na Sněžku vyjdeme už ve tři hodiny. Bylo to míněno s ohledem na Míšu, která se nám odvděčila tím, že z naší trojice dorazila na Sněžku jako první. Už předtím mi dvě hodiny přestávky připadly jako věčnost, neboť jsme totiž vyrazili do naprosto diskontinuálního počasí, nevýrazné obrysy Sněžky byly vidět asi zpola, její vrchol byl zahalen mraky. Na vrcholu byl silný a velice chladný vítr a vidět bylo jen na pár kroků, ani ne v důsledku tmy jako mlhy. Nemělo cenu nahoře za této situace pobývat, takže jsme urychleně opustili poštovnu, kde jsem poprvé zažil vrcholovou kontrolu, a pustili se dolů na mé doporučení po polské cestě, která je delší, leč nesrovnatelně schůdnější než česká. Na jednom místě na úbočí Sněžky síla větru začala kulminovat a drobné kapky páry vrhané větrem se mi doslova zabodávaly do čela. Vzali jsme s Janou Míšu do zástupu těsně mezi sebe a zdárně sestoupili ke Slezskému domu, kde se již rozpršelo, naštěstí natolik drobně, že jsem nevytáhl pláštěnku ni deštník.
Cesta údolím Bílého Labe znamenala pro Míšu největší zkoušku ohněm. Nebylo to fyzickou únavou, nýbrž ospalostí, evidentně se jí klížily oči, nebyla pochopitelně zvyklá na režim s chybějícím nočním spánkem. Po celou dobu svého úspěšného snažení - včetně extrémních chvil na Sněžce - neprojevila známky nelibosti nebo nespokojenosti, na rozdíl od jiného malého dítěte, jež nás míjelo. To však nebylo vůbec na vině, fňukalo vinou svých dvou průvodkyň, které evidentně nepočítaly s deštěm a nevybavily je pláštěnkou.
Přestože jsme ze Sněžky jsme rovněž vyšli mnohem dříve, než kdykoliv jindy, dorazili jsme k chatě U Bílého Labe až v půl sedmé ráno, neboť jsme kvůli Míše sestupovali se zvýšenou opatrností. Protože jsme byli tři kilometry před cílem, dalo se uvažovat o příchodu alespoň ve čtvrt na osm, což dávalo teoretickou naději stihnout vlak z Vrchlabí po osmé hodině. Tuto možnost jsme zavrhli již preventivně a poseděli místo toho ve zmíněné chatě - opět u čaje. Když jsme kolem třičtvrtě na osm dorazili do cíle na Dívčích lávkách, již za počasí prostého deště, překvapily nás davy lidí čekající netrpělivě na autobus, k nimž jsme se po převzetí diplomu, odznaku a oplatky připojili.
Míša odpočívá na Luční boudě před výstupem na Sněžku. Foto: L. Šlosar
ježto zaneprázdněný číšník v chatě U Bílého Labe nechtěl Janě vydat razítko do záznamníku Krkonoše, pořídila si Jana opis směrovky. Foto: L. Šlosar
Ne nadarmo se říká, že v psychicky vypjatých situacích se poznají lidské charaktery. Vzpomeňme Titanik, na němž se silní muži z řad bohatců převlékali do úboru žen, aby se dostali na čluny, a naopak štíhlí houslisté lodní kapely setrvali při svém nástrojích, dokud jim je voda neodplavila. I v této - i když nesrovnatelně méně exponované zkoušce - jsme obstáli, neprojevivše pocity netrpělivosti a rozmrzelosti na rozdíl od mnohých, přestože jsme si říkali, že taková kvanta lidí nemohou být přepravena ani do oběda. Naše houževnatost byla odměněna příjezdem dvou autobusů takřka na poslední chvíli, do nichž jsme se všichni zázračně vtěsnali. Ačkoliv oba mířily do Dolní Kalné, jeden z nich nás vyklopil na autobusovém nádraží ve Vrchlabí v 08,40 hod. - asi o jedenáct a půl vteřiny před příjezdem dálkového autobusu z Liberce, jenž nás do Trutnova nás dovezl v 09,15 hod., takže jsem při příjezdu časově proti minulým ročníkům vůbec netratil. Na autobusovém nádraží jsme se rozloučili, neb Jana a Míša šly ještě do videopůjčovny pro filmovou potravu zbytku víkendu, a já jsem jel autobusem na Zelenou louku.
na památku první "padesátky" a jako jednu z prvních turistických trofejí bude mít Míša ve své sbírce odznak pochodu, jenž obdržela v cíli
P. S. Co prosím? Že jsem neprozradil, jak to vlastně bylo s tím vysvědčením Míši? Takové věci se neprozrazují, už teď budu proklínán za to, co jsem vypleskl stran jejího sportovního zaměření. Řeknu jen, že Míša dopadla ve škole skvěle. Chcete důkaz? Tady je: maminka jí přece vzala sebou v noci na Sněžku.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Hoškova šlápota Raisovým krajem /22. 06. 2002/ aneb Od jitřních hřbitovních meditací až k podvečerním hospodským plkům
PROLOG - POCHMURNÉ PŘÍBĚHY ZE HŘBITOVA ZMIZELÉ V HLUBINÁCH PAMÉTI ODEŠLÝCH GENERACÍ. Do Lázní Bělohrad na start 04. ročníku pochodu Hoškova šlápota Raisovým krajem jsem se dostal bez potíží. Postačilo mi toliko nechat se probudit ve třičtvrtě na čtyři ráno, před půl pátou vyjít z domova na Zelené louce a na pátou nasednout na autobusovém nádraží do autobusu, ten mě bez problémů v 05,50 hod. vyklopil v L. B. přímo na náměstí. Start pochodu byl až v 06,30 hod., navíc mí kolegové měli přijet vlakem v 06,22 hod., a tak jsem se vydal na tamní nádraží ČD s původním úmyslem dát si razítko do Nádražníčka a počkat na příjezd vlaku. Protože bylo však pořád dost času a já už jsem takový neposeda, namířil jsem si to podívat se ke kostelu Všech svatých, kde jsem zjistil ke svému překvapení, že hřbitov je již po šesté ranní otevřen. Tato místa navštěvuji poměrně rád, zatím ne proto, abych si tu vyhlédl nějaké to příhodné místečko, ale proto, že mě tu fascinují stovky jen tušených mlhavých obrysů nějakých zvláštních osudů s otevřeným koncem, ukrytých za jmény a letopočty na každém náhrobku a skýtajících tak potravu bujné fantazii, jež mi tak docela nechybí. A zde pod ještě zachmuřenou ranní oblohou jich bylo na hrobech mapujících osudy lidí, z nichž mnozí se narodili v polovině předminulého století a zemřeli v první polovině předešlého, dosti k tomu účelu jako stvořených. Byl tu velký rodinný hrob, na němž jako první bylo uvedeno jméno děvčete, jež zemřelo na druhý den po svých 16. narozeninách, Luděk - cynik skoro chtěl domýšlet, že zmíněna to silně s oslavou narozenin přepískla, ale ono vůbec nebylo ke smíchu ani to, že ji rodiče přežili o desítky let. Jiný hrob zvěstoval jakési prokletí rodiny, kde otec zemřel několik let před dovršením 40. věku a jeho dva synové jen o pár let později, nikdo z nich se nedožil ani 30. věku, Luděk - realista usuzoval na tuberkulózu - stejně asi jako v případě nebohé dívenky. A co tu bylo, převážně u žen za svobodna, nositelek příjmení Sehnalová, jež v tvaru mužského rodu neslo jméno hospody v těsném sousedství /U Sehnalů/. Z meditací měl vytrhl až pohled na mobil nahrazující mi hodinky, bylo osm minut před půl sedmou. Pílil jsem zpět na blízké náměstí, kde jsem se za několik minut setkal s Mášou z Vrchoviny a Milanem z Lomnice nad Popelkou.
Start pochodu byl v pravém rohu náměstí směrem severním v kanceláři CK HOŠKA TOUR, jejíž úspěšný majitel a dlouholetý funkcionář turistiky dal pochodu své jméno. Padesátikilometrová trasa vedla dále směrem severním podél toku Javorky dlouhou ulicí, jejíž název připadl nezasvěcenému jako skrytá propagace KSČM /viz pořadí subjektů v nedávno skončených parlamentních volbách/ - jmenovala se Třetí strana. Táhlým stoupáním jsme skrze zalesněný úsek, na jednom místě přerušený odkrytým místem dávajícím výhled na roztroušená stavení obce Uhlíře, vylezli až do Přibyslavi a odtud sledovali poctivě i nadále žlutě značenou trasu až do místa, kde na kraji lesa nečekaně a prudce odbočovala polní cestou doprava. Protože jsme nemohli najít její pokračování, vrátili jsme se zpět a pokračovali několik set metrů na kraj Nové Paky. Protože se provedená korektura ukázala jako chybná, odbočili jsme po neznačené cestě znovu doprava, dále v protisměru jsme kýženou značku našli a došli tak k nádraží ČD v Nové Pace, kde jsme si dali jako samokontrolu razítko. To bylo půl deváté a jitřní dusnou atmosféru zatažené oblohy, kdy se ani lístek stromoví nepohnul, definitivně již vystřídalo sice slunečné počasí, ale okořeněné lehkým svěžím vánkem.
Na hlavní silnici směrem na Trutnov jsem nalezli zeleně značenou cestu a po ní jsme za Štikovem pokračovali lesním terénem, který byl po několika prudkých přeprškách, jež přerušily horké letní počasí uplynulých dní, překvapivě vlhký, přes Stupnou ke kostelíku sv. Máří Magdalény s malým hřbitovem, osaměle stojícími na velké louce na malé vyvýšenině již těsně před Peckou. Do Pecky jsme dorazili těsně před desátou, čekání na kýžený okamžik otevření restaurace hotelu Roubal jsme vyplnili nezbytnými formalitami u první živé kontroly před konkurenčním hotelem Korunou a obdivným prohlížením červené aerovky z prvorepublikového období minulého století. V restauraci jsme pobyli téměř hodiny nedočkavše se výsledku zápasu mistrovství světa Korea - Španělsko, pokračovali jsme silničním úsekem do Kalu, zhoupnutím se do údolí Bystřice a stoupáním travnatým úsekem na Vyšehrad a na Raisovu chatu na Zvičině, kde jsme se octli po půl jedné u druhé živé kontroly.
kostel sv. Máří Magdalény se hřbitovem mezi Stupnou a Peckou vyvolává svou osamělostí věru prazvláštní atmosféru. Foto: L. Šlosar
i člověk bytostně pohrdající automobilismem, pravda, pokud neusiluje o to, aby byl -jako autor těchto řádků - jednou dvakrát za rok dovezen na start nějaké vzdálené stovky, musel ocenit půvab aerovky z třicátých let minulého století, jež stála na náměstí v Pecce. Foto: L. Šlosar
Máša z Vrchoviny a Milan z Lomnice nad Popelkou se ženou ze směru od Vyšehradu na Zvičinu, proklatě, to budu muset pořádně zatopit pod kotlem, abych je dohonil. Foto: L. Šlosar
klidně si veďte stále jen tu svou, ale nemůžete popřít, že jako posezení v pěkné hospůdce umocňuje pivo s pěnou, dělají atmosféru pochodu kontroly s pěknými razítky .... jako třeba tato na Zvičině. Foto: L. Šlosar
Po další krátké přestávce sestupovali jsme po zelené značce na Růžovku a Chroustov s členy výpravy z Hodkovic nad Mohelky, která se rozrostla o jednu členku - vedle Jirky a Milana obou z Hodkovic a Věry z Nového Města pod Smrkem k ní přibyla Monika rovněž z Hodkovic. Přátele z Hodkovic pochod nepotkal v nejideálnějším duchovním souladu, což mělo za následek že šli momentálně bez Věry, která ze Zvičiny pokračovala po druhé doporučené trase - po modré značce. Oba dva mužští členové výpravy příliš nespěchali, a tak se náš Milan z Lomnice ujal Moniky, avizované předtím Jirkou jako začínající, leč nadějná adeptka turistiky. Tak jsme postupně prošli střídavě lesním a silničním úsekem až na kraj Miletína, kde byl násilně přerušen Milanův výklad o dálkových pochodech, nedostal se tak od obecného výkladu jejich historie přes problematiku vandrbuchů k teorii obutí. Monika tu totiž byla nucena počkat na oba hochy z Hodkovic, neb všichni zamýšleli pokračovat do Lázní Bělohrad po silnici, což za stále více parného počasí se jevilo jako nejvyšší zvrácenost.
Naše opět tříčlenná výprava pokračovala po červené značce rovinatým úsekem skrze pole a louky do Červené Třemešné, kde zamýšlela zahnat stoupající žízeň. K našemu překvapení však roubená hospoda měla otevírací dobu tři dni v týdnu, také v sobotu ale od 18 hodin, fuj - jakoby do našich tváří zavanul zatuchlý dech dob dávno minulých, oněch ponurých dob hospod pod křídly Jednoty s otevíracími dobami činícími je jako tuto v čas pochodů nedostupnými. Za debat na toto téma, jež jsem rozvíjel hlavně já, neb tato tématika jest mou parketou, pokračovali jsme dále lesnatým úsekem a také dosti vlhkým, takže zpevněnou cestu přeskakovaly miniaturní žabičky, až se na otevřené ploše těsně před námi objevila výrazná silueta kostelíka sv. Petra a Pavla v Byšičkách. Ještě než jsme se dostali k její těsně blízkosti, podlehli jsme nejtemnějším vášním, jež v nás rozproudila žízeň, a načesali jsme zrajících třešní, kteréž nám přišly velice k chuti. Pak již nám pranic nevadila asfaltová cesta na odkrytém terénu pod žhavým sluncem i potvrzující se skutečnost, že trasa pochodu byla fakticky asi o pět kilometrů kratší, hlavně že se postupně přibližovala silueta mě známého kostela Všech svatých již v Lázních Bělohrad, v jehož nedaleké blízkosti doputovali jsme na náměstí a do cíle pochodu.
přestože my zatvrzelí kacířští Češi máme kvůlivá Janu Husovi stále nevyřízené účty, jedno popřít nemůžeme: svými kostelíky se zmíněná instituce postarala o originální ráz české krajiny, jako je tomu i v případě kostelíků sv. Petra a Pavla na Byšičkách. Foto: L. Šlosar
EPILOG - PLYTKÉ PŘÍBĚHY Z HOSPODY OBJEVUJÍCÍ SE V MĚLČINÁCH NAŠÍ FANTAZIE. Bylo třičtvrtě na pět, kdy jsem nedočkavě vtrhli do hospody U mostu z kraje náměstí v utěšené blízkosti sto metrů od místa odjezdu mého autobusu a za spokojeného tlachání poseděli jsme přes hodinu u různých nápojů a jídel. Já - člověk nerozhodný - zvažoval na straně jedné snědené třešně a nadcházející jízdu autobusem a na straně druhé nezřízenou chuť na pivo, kolísal postupně, až jsem vypil dvě piva, jednu sodovku a jednu kávu. Po šesté hodině rozloučila se naše trojice navzájem a také s těsně předtím přišedší ještě trochu trucující Věrou, jež zamýšlela přijít do cíle až těsně před sedmou. Já jsem pak bez rušivých jevů odjel v 18,25 hod. z L. B. a později v 19,20 hod. z autobusového nádraží v Trutnově autobusem lidově slujícím "pecákem", abych již těsně po půl osmé podvečer přibyl šťastně domů na Zelené louce.
Po stopách Keltů /15. 06. 2002/ aneb Chutný předkrm
Na sobotu 15. června připadl tentokráte sraz spolužáků z bývalé ZDŠ v Hořovicích ročníku 1958 - 1967. Protože jsem si ani tentokráte nechtěl ujít účast na nějakém turistickém pochodu, musel jsem veškeré své víkendové počínání naplánovat s přesností alespoň na hodiny.
V pátek jsem odešel z práce již po půl třetí, poté na Zelené louce zvolil do parlamentu stranu, která se dle mého názoru v téhle bídě snaží provádět nejrozumnější politiku, a po krátké přípravě odjel z Trutnova autobusem v 17,45 hod. do Prahy. Do Dejvic na Hanspaulku ke své sestře Hele jsem přibyl okolo čtvrt na devět večer, shlédl tu ještě v televizi zajímavý film Sahara a ulehl těsně po půlnoci. V sobotu jsem vstal ve čtvrt na šest, na metru v Dejvické jsem byl po šesté hodině a na autobusovém nádraží na Knížecí poblíž Anděla jsem přibyl před třičtvrtě na sedm, včas abych zjistil, že následující spoj - autobus do Zbraslavi - mi jede v 06,55 hod. z přilehlé ulice Stroupežnického. Na Zbraslavském náměstí jsem pak vystoupil v 07,09 hod., odtud jsem pokračoval několik set metrů jakoby po proudu Vltavy, přešel most Závodu míru a těsně za ním doprava dorazil na nádraží vlakové Praha-Zbraslav. Odsud se startoval pochod Po stopách Keltů, jehož trasy se tentokráte odbývaly na pravém břehu Vltavy i dále od břehu nad vysokými pobřežními svahy, protínanými hlubokými údolími potoků ústících do Vltavy.
Na nádraží byl velmi rozumný přednosta, který mi uschoval zdarma můj veliký batoh přímo u něho v kanceláři, takže jsem si z něho vyndal jen malý baťůžek s nejnutnějšími věcmi pro pochod a po půl osmé jsem vyšel na trasu 35 km, pro níž jsem si vyčlenil čas 7 hodin. Bylo polojasno, slunečno a vše nasvědčovalo tomu, že bude pěkné "palermo".
Úvodní stovky metrů vedly dosti prudkým stoupáním kolem altánu, od něhož se naskytovaly báječné pohledy na Zbraslav a i do větších dálek, na zalesněný vrch Hradiště. Zřetelné stopy vykopávek po mé pravici už na samém vrcholu, jež zarůstaly mladým březovím a jež bohužel postrádaly nějaký informativní doprovod v podobě cedule, mi napověděly, že se procházím část keltského oppida Závist, jež se rozprostíralo i na sousedním kopci Šance a jež na Hradišti bylo reprezentováno především zbytky akropole, sloužící keltským druidům k náboženským obřadům.
Zbraslav a daleké okolí od altánu na úbočí Hradiště. Foto: L. Šlosar
vykopávky na Hradišti nad Zbraslaví zarůstající březovím. Foto: L. Šlosar
Na rozcestí uprostřed poměrně rozsáhlé zalesněné rovné plochy na vrcholu Hradiště jsem střetl jedinou živou kontrolu a poté jsem pokračoval dále po jakémsi hřebínku, chvílemi i po úzké stezičce po jeho úbočí vlevo těsně pod ním, když ke mě zleva zaléhaly stále více zvuky aut projíždějících po komunikaci vlevo hluboko pode mnou. Konečně v souladu s itinerářem protnula lesní cestu silnička, po které jsem doprava na odkrytém již terénu zamířil do vesnice se jménem nejčeštějším - Lhota. Tady jsem spatřil skupinu pěti účastníků pochodu, kteří mi vzápětí zmizeli, jako by se do země propadli, ve velmi nevhodnou dobu.
Ze Lhoty jsem měl totiž přejít na modře značenou trasu, jež mě měla zavést zpět dolů na břeh Vltavy, a dlužno předem říci, že tato turistická cesta byla značena mizerně, hůře jsou značeny snad jen turistické cesty po poušti Gobi. To, že za středem obce mám odbočit doprava, jsem odhadl intuitivně, o správnosti mého rozhodnutí mě přesvědčila až za vsí stará modrá značka, správnost dalších mých kroků utvrzovala osada vlevo přede mnou, měl jsem jít totiž přes Károv. V osadě jsem definitivně musel jít dle své intuice a rad osadníků, nakonec jsem z osady pokračoval po lesní neznačené cestě, když se přede mnou postupně otevřel pohled na terasovitý lom na protějším břehu Vltavy, dále jsem pokračoval po levé straně jakési velké rokle, až jsem sešel k železniční trati vedoucí směrem na Davli, kde jsem se dostal na červenou značku jen o něco dříve, než jsem měl, kilometr před železniční zastávkou Jarov. To bylo v půl desáté.
Za zastávkou jsem pokračoval jedním z údolí, které protínají vysoké svahy nad pravým břehem Vltavy, Jarovským a poté dalším spirálovitým stoupáním na rozcestí slující Na Ohrobecké. Smysl jeho názvu jsem rozkryl tentokráte zřejmě svou nedbalostí, poté, co jsem vyšel z lesa objevila se přede mnou dvě lidská sídla, to vpravo s nápadnou dominantou - kostelem. Cesta mě pak - značně evidentně pasivního a značky nesledujícího - dovedla do osady vlevo, která se jmenovala Ohrobec. Vcelku jsem proti ní nic neměl, jenže já jsem měl dojít do vesnice Zvole, takže jsem se vrátil necelý kilometr a pílil k onomu kostelu, na poměry malé vesnice dosti výstavnému. Itinerář mi dále ukládal pokračovat do další obce Okrouhlo po silnici, díky silničnímu ukazateli jsem se na návsi ve Zvoli orientoval už spolehlivě a za značného již vedra jsem to mazal tou největší rychlostí po rovině odkryté slunci a poté pozvolným klesáním. Přede mnou se objevila známá pětice, jíž jsem viděl ve Lhotě, tu jsem tentokráte předešel, když jsem se s jejími členy pozdravil, jak je mezi turisty zvykem. V Okrouhlu jsem se vyptal úspěšně na Panther Club, odkud měla vést a také vedla dál značená cesta, a když už jsem se u této sympatické hospůdky deset minut před jedenáctou octl, dal jsem si tu jedno pivíčko.
kostel ve Zvoli. Foto: L. Šlosar
Protože jsem celou trasu šel sám, mohl jsem korigoval podle svého i pobyt u stolečku před osvěžovnou, bohatě mi postačila necelá čtvrthodinka, tak moc času jsem zase neměl. Cesta pokračovala dále po silnici, později pozvolna klesající lesní cestou podél potůčku, po níž jsem chvílemi klusal, abych nahonil trochu času. Octl jsem se postupně na rozcestí Na Dolech, později v chatové osadě Orlík, to už jsem měl za sebou více než polovinu trasy.
Červeně značená cesta znamenala pro mě další stoupání, na kterém jsem musel dávat pozor na cyklisty projíždějící proti. Největší "palermo" a dusno jsme zažil, když jsem prašnou cestou stoupal osadou Oleško, dále vedla cesta převážně bohudík lesem, pouze jedna část byla odkrytá a skýtala pohled na Cukrák s televizní věží. Na jednom místě ve stinném lese, kudy dokonce chvílemi províval příjemný větřík, povolil jsem si krátké občerstvení z vlastních zdrojů, k němu mi postačily tři kusy miňonky a poděbradka ochucená citronem /tři loky předem a tři loky po jídle, to jsem si vzpomněl na nouzové dávky vody vojáků ze včerejšího filmu Sahara/. Slunci odkrytá již asfaltová cesta byla i ta těsně nad Vraným nad Vltavou. Po projití tohoto města byl pořadatel byl vůči pochodníkům velice milosrdný, dále je nehnal po značce do dalších kopců nad Vraným, nýbrž jim umožnil sledovat rušnou vozovku při břehu Vltavy po rovině. Já jsem ovšem navíc s obavami sledoval oblohu, začala se povážlivě zleva zatahovat.
Za Jarovem jsem pokračoval doprava Károvským údolím a když jsem později stoupal doleva znovu na Hradiště po úzce stezce, maje po levé straně rokli, slyšel nad sebou hlasité šumění, to sílící déšť bubnoval na silnou střechu stromoví nade mnou, takže jsem příliš nezmokl ani před tím, než jsem vytáhl deštník. Na vrchu Hradiště opět jsem minul známou již paní na kontrole, jež tu postávala zahalená již do nepromokavého pláště, a klesal tentokráte k Hálkovu pomníku směrem k dalšímu údolí - Břežanskému. Se "svým kolegou" literátem, nikoliv internetovým, nýbrž klasickým, jsem se nechal vyfotografovat jakousi paní ze Slovenska, jíž a jejíž dceři jsem tuto službu vzápětí opětoval a podél klecí s ptactvem pokračoval jsem dále, až jsem nedlouho po půl třetí došel . jako jeden z 96 účastníků - do cíle.
Vltava s Davlí z výhledu pod Oleškem. Foto: L. Šlosar
setkání dvou spisovatelů - klasického a internetového - nad Zbraslaví. Luděk z Trutnova u Hálkova pomníku na úbočí Hradiště. Foto: neznámá kolemjdoucí
V cíli jsem se byl šťastně setkal se svým větším batohem, po nezbytných přeskupeních v něm opustil jsem místo startu a cíle nádraží ČD Zbraslav, poté na Zbraslavském náměstí vyčkal příjezdu autobusu č. 165 v 15,24 hod., jenž mě šťastně dopravil na nádraží v Radotíně, odkud jsem v 15,59 hod. odjel do Hořovic.
Hezký pochod posloužil mi tentokráte jako velice chutný předkrm k hostině v podobě společenské části mého pobytu. Ta započala tím, že v Hořovicích se mnou vystoupil zcela náhodně jeden z mých spolužáků a také shodou okolností můj kamarád z oněch dob Zdenda z Tlustice, jenž však na sraz spolužáků nemířil, takže jsme čvrthodinu popili piva v hospodě U Kalašů proti nádraží. Do bytu svých rodičů dorazil jsem po půl šesté, po nezbytné toaletě a převlečení jsem přešel 150 metrů od domu do minibaru Pavla, kde jsem se šťastně poměl až do jedné hodiny večer při šesti desítkách Bernarda, třech fernetech, jedné kávě a jedné chutné večeři, především pak při poklidném hovoru se třinácti bývalými spolužáky, kteří se na sraz dostavili. Neděle pak poplynula při hovoru s rodiči a sledování fotbalu z mistrovství světa Senegal - Švédsko. Tři minuty po poledni opustil jsem pak ve vlaku Hořovice a po přestupu na autobus v 15,15 hod. na Florenci před pátou jsem ve stavu spokojenosti dojel do Trutnova.
Co říkáte tomu, jak jsem si ten pobyt precizně naplánoval a zrealizoval? Účast na pochodu byla tentokráte jen předkrmem, nicméně předkrmem opravdu chutným.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Pochod Hanče a Vrbaty /07. - 08. 06. 2002/ aneb Vydařená autoexhumace
Na start stokilometrové trasy 26. ročníku Pochodu Hanče a Vrbaty jsem vyjížděl pátečním vlakem v 19,39 hod. s neobyčejným respektem hned ze dvou důvodů. Prvním bylo počasí, uplynulé dvě noci byly vyplněno hustým deštěm. Druhý závažnější spočíval v tom, že mně už dva týdny pobolívalo stehno na levé noze, v některých obdobích tohoto časového rozmezí jsem dokonce pokulhával. Jenže pohled do budoucna nasvědčoval, že tento pochod bude možná mou jedinou letošní příležitost ujít tuto vrcholnou pro mě nejdelší trasu, takže jsem si řekl, že to přece zkusím. Kdyby byl přítomen manažer nějaké sázkové kanceláře, mohl přijímat sázky na téma: co vydrží déle - počasí nebo mé stehno, sázející by měli pěkně hlavu zamotánu.
První kliku v mém snažení jsem měl v tom, že ve čtvrt na deset večer na start nočního okruhu se mnou od tělocvičny Kruhu vyrazila Maruška z Trutnova, u níž její stovkařské zkušenosti byly zárukou, že se půjde svižným, ale pravidelným vyváženým tempem. První kilometry se obešly bez jakýchkoliv komplikací, po odbočení ze silnice směřující na Kundratice jsme bez problémů na poli nalezli tu správnou cestu k lesu, před Libštátem se ukázalo, že svítí tentokráte obě moje baterky a - co bylo nejpříjemnějším překvapením - jejich svitu prakticky nebylo třeba, obloha byla už od počátku noci poseta výrazně svítícími hvězdičkami. Nezvyklou událostí bylo, že na silnici na Lomnici nám zastavil řidič s nabídkou na svezení, slušně jsme ho odmítli s odůvodněním, že jdeme pochod, snad nezatrpkne a své služby bude i nadále nabízet potřebným.
Na start nočního okruhu jsme vyšli s vědomím, že hlavnímu pořadateli Vláďovi z Kruhu se nepodařilo zajistit půlnoční kontrolu na Táboře, na našem předsevzetí absolvovat celý okruh poctivě to nic neměnilo, ze stejného důvodu jsme se v Lomnici nad Popelkou začali poohlížet po nějaké hospodě, kde bychom si dali razítko. Připadala v úvahu Fontana, ta však zrovna zavírala, takže jsme povinnosti učinili zadost v Music Baru, kde se nám podařilo trochu probudit s letargie osamělého výčepního. Od extempore ve Fontaně jsme nebyli již sami, přidružili se k nám dva výborní turisté Milan a Jirka z Hodkovic nad Mohelkou.
Jejich přítomnost jsme přijali s povděkem, jenže jsme se tak zapovídali, že jsme za Lomnicí přehlédli odbočku červené značky doprava na Tábor, horu jsme podešli a vyloupli se ve vesnici Chlum, to byla jediná malá skvrna na celém pochodu. Další razítko jsem si dal jako jediný z naší skupiny na Klepandě, tady také zrovna zavírali, se mnou také jakási žena, u níž jsem její půvabný vzhled objevil až později v cíli nočního okruhu a tamtéž zjistil, že se jedná o zahraniční účastnici - Katrin z Drážďan. Na nočním okruhu jsme ji totiž brzy nechali za sebou.
Mezi místem, kde zeleně značená cesta odbočuje ze silnice na Krsmol do polí, a Starou Pakou bývá zpravidla velice bahnito, nyní se mi cesta zdála upravená a za poslední léta nejméně vlhká. Toto srovnání chybělo Jirkovi z Hodkovic, kterého podráždila navíc skutečnost, že mu dohasínala jeho drahá zahraniční baterka a z tohoto důvodu za námi chvílemi zaostával. Žádal jsem ho proto, aby nadával co nejhlasitěji a nejvulgárněji, abychom ho do Staré Paky neztratili. To jsme šli již v pěti - v úvodní části onoho bahnitého úseku jsme dohonili Milana z Lomnice n. P., který toho víkendu podstoupil zajímavý experiment - šel noční 40-ikilometrový okruh Pochodu Hanče a Vrbaty, poté odjel autem 12 km domů, aby po páté hodině absolvoval cestu vlakem se svým mateřským odborem na Pochod Barunky v České Skalici a pochod samotný. V tomto složení jsme došli v pohodě okolo třetí hodiny ranní do cíle, jediná změna byla v tom, že jsme noční okruh končili v mlze.
Kvůlivá absenci na Táboře a s ní souvisejícímu dřívějšímu příchodu mohli jsme si dovolit více než hodinovou přestávku, během níž jsme museli splnit jeden důležitý úkol - na šedesátikilometrový okruh vzbudit Jirku z Turnova a nepřímo tak i Hanku z Mladé Boleslavi. Během odpočinku při dobré gulášové polévce zkušení stovkaři Vašek z Mělníka a Kennedy z Kutné Hory vyprávěli něco na poměry stovek neuvěřitelného - z projíždějícího červeného auta je něčím polili nějací debilové, něco podobného zažili i manželům Kl. Z Vrchlabí, titíž ve složení dva chlapci a jedna dívka se dokonce snažili obtěžovat borce z Jilemnice, přirozeně, neb ten byl přece sám. Nu, buďme tolerance sama, každý se bavíme na té úrovni, na jaké se nachází celé naše duchovno.
Protože Milan odjel a hoši z Hodkovic šli z opatrnosti pomaleji, absolvovali jsme tak další část trasy ve čtveřici Maruška, Hanka, Jirka z Turnova a já a nutno říci, že i v dobré shodě. Měli jsme štěstí, že jsme došli na první kontrolu pod Hančovým vrchem přesně v 6 hodin, kdy tady mělo začít a také začalo působení první kontroly denního okruhu.
Po táhlém silničním úseku vyplněným většinou stoupáním, jež je vykompenzováno nádhernými výhledy na hřebeny Krkonoš a později i do kraje, zastavili jsme, jak je tradicí tohoto pochodu, ke krátkému občerstvení z vlastních zdrojů, u místa ležícího těsně před Rezkem a slujícího dle červeně vybarvených Božích muk Červený kříž. Na tomto místě, když těsně předtím ladil tolik mému oku nápis na silničním ukazateli ROKYTNICE N. J., ježto byl psán stále latinkou, nás dohonila Máša z Vrchoviny, která přijela na šedesátikilometrový okruh nejrannějším vlakem a vyšla více než čtvrthodinu po nás.
Další stoupání k sedlu pod Dvoračkami nemilosrdně roztrhalo i tuto skupinu, nejprve jsme šli s Mášou napřed, ale těsně pod sedlem se kol nás přehnala jako vichr Maruška, která vystoupala na Dvoračky nevídaným tempem a odtud pokračovala jen po krátké přestávce dále s Petrem z Hronova. Pochod jí zastihl v nevídané formě, takže se rozhodla naplnit své přání ujít tuto stovku co nejrychleji, což se jí také časem hluboko pod 20 hodin podařilo.
Já jsem se nacházel ve stavu, kdy jsem necítil žádnou ospalost ani celkovou únavu, stehno na levé noze mě bolelo stále stejně lehce, což mi při chůzi nepřekáželo, jeho stav se nezhoršoval. Prokázalo se tak mé podezření, že příčinou namožení byly nevyhovující boty do práce, chůze v normálních botaskách, byť na stovce, se ukázala takměř jako relaxační. Po půlhodinové přestávce, ve které jsem důsledně dodržel svou abstinenci při velmi dobrém čaji, jsme kolem půl desáté vyšli a já jsem si na úseku na Vrbatovou bodu vybral drobnou nikoliv krizi, ale přece útlum, nicméně dík spolehlivého vedení Máši v 11 hod. jsme již na další kontrole v autobusové zastávce seděli při kyselu. Svůj stav jsem stručně komentoval mobilem své manželce: "Jsem u Vrbatovy boudy a provádím autoexhumaci"!. Těsně po nás došli manželé Kl. z Vrchlabí, excelentní stovkaři, to jest současně skromní a přátelští.
na krátkém občerstvení v tradičním místě odpočinku u Červeného kříže před Rezkem sešli se zleva Máša z Vrchoviny /stojící/, Maruška z Trutnova, Jirka z Turnova a Hanka z Mladé Boleslavi. Foto: L. Šlosar
Máša z Vrchoviny ve chvíli, kdy se zcela výjimečně octla nad Dvoračkou za mnou. Foto: L. Šlosar
Harrachovy kameny v mlžném oparu. Foto: L. Šlosar
mohyla Hanče a Vrbaty v popředí zachmuřené oblohy. Foto: L. Šlosar
Tam, kde se červeně značená cesta se odchylovala od silnice na Šmídovu vyhlídku, rozešly se na čas mé cesty s Mášinými, která laboruje se zraněným kotníkem a nechtěla riskovat zranění na nerovnostech v horách, takže dále pokračovala po silnici a později po široké cestě kolem tří kopců. Já jsem se prodíral proti četným davům přátelsky naladěných turistů, kteří na mé pozdravy odpovídali: "Dobrý den"! "Guten Tag"! "Hallo"! "Dzień dobry"! nebo aspoň "Dobry den"!, jen jazyk velkých bratrů z dalekého východu tu nezněl, ti neměli asi čas, možná seděli nad maketami nějakých kasin a bordelů.
Z Horních Míseček vyšplhal jsem se na první ze tří kopců, jež mi bylo dáno dále přejít, totiž Mechovinec, pranic mi nevadilo, že na chvilku počalo krápat, neb otevřel se přede mnou pohled na celý ten pás kopců, jenž zakončen Předním Žalým uhýbal mírně doleva a jenž mi ani po více než 70-kilometrovém putování nepůsobil na mě hrozivým dojmem, ba dokonce že mě k dalšímu putování přátelsky zve. Nacházel jsem se totiž v jakémsi meditačním rozpoložení, v němž jsem se tak bezbranný. Ba dokonce, když se posléze vyjasnilo a svit sluneční rozehrál kouzelnou hru nejrůznějších odstínů zeleně stromoví, jež jsem míjel, odložil jsem masku cynika a brečel jsem téměř radostí nad tou krásou a úžasnou svobodou, jež mi poskytovala uvolňující se chůze.
Vzpamatoval jsem se těsně nad kioskem Na Rovince, kde jsem potkal muže se žebříkem, z něhož se vyklubal ihned šéf značkařů oblasti Petr z Rokytnice nad Jizerou, jenž mě krom jiného ujišťoval, že v jeho sídelním městě nejsou po ostudné dražbě dvojjazyčné nadpisy a že ani nově přibyvší česky mluvící občané nejsou nápadní svým volžsko-donským přízvukem.
Konečně u kiosku samotného, kde mě očekávala Máša, ukáznil jsem konečně rozbujelé své myšlenky a seřadil je opět do souvislého sledu a také velice logického, neb - vzpomenuv si totiž na několikeré dřívější pěkné okamžiky zde - popřál jsem sobě k sodovce červený punč, jediný alkohol na stokilometrové trase. Poté, co jsme po krátké občerstvující přestávky překlenuli úbočí Předního Žalého těsně pod vrcholem, sestoupali jsme s Mášou za již poklidného kulminujícího opět slunečného odpoledne k poslední kontrole v Křížovkách.
Odtud jsem dal vale veškerému sentimentu a přizpůsobiv se potřebě Máše stihnout vlak po 18. hodině, napnuli jsme společně síly a za necelých dva a půl hodiny - těsně před půl šestou - já po putování trvajícím 20 a čtvrt hodiny - přibyli jsme do cíle, kde vládla úplná spokojenost nejen z pěkného počasí, ale z účastí 128 turistů, z toho 15 na trase 100 km a dalších na 60 kilometrech.
úspěšný hlavní pořadatel akce Vláďa z Kruhu a Luděk z Trutnova v cíli před sokolovnou v Kruhu, vpravo za nimi nestor jilemnických turistů Frantík z Jilemnice. Foto: neznámý kolemjdoucí
místo startu a cíle v Kruhu - sokolovna. Foto: L. Šlosar
A abych zčásti napravil své pochybení z pod Tábora, putoval jsem ještě pěšky 2,5 km na nádraží v Roztokách, odkud mě přesně přijíždějící vlak v 19,25 hod. dopravil do Trutnova.
Svou účastí na stovce v Kruhu urazil jsem nepochybně všechny dálkoplazecké bohy, kteří se však ukázali jako velice neobyčejně laskaví a naopak přispěli nečekaně příznivým počasím, takže přičiněním toho všeho budu na letošní stovku Pochodu Hanče a Vrbaty vzpomínat vždy velice potěšen.
Napsáno pouze pro tyto stránky
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S duchem dědy v zádech
04. 05. 02 se uskutečnil 27. ročník hojně vyhledávané turistické akce "Babička", pořádané TJ SOKOL Velké Svatoňovice. Ač se nás meteorologové značně snažili odradit mizernou předpovědí počasí,nakonec se jim stejně nepodařilo 1355 účastníků přesvědčit,že by bylo lépe zůstat doma. / pěších 788, cyklo 455, horská kola 24, dětí 98/.
A co vlastně napsat, jak již bylo předestřeno - počasí nádherné navzdory řečem " rosniček" a stabilně vedená trasa překrásným krajem Boženy Němcové, parádní atmosféra.
Vlakem v 05.48 nás z Trutnova neodjíždí mnoho, pouze pár vyznavačů dlouhých tras a těch, kteří to z různých důvodů chtějí mít brzy za sebou. Po nezbytných ceremoniích vyrážíme kolem 7 hodiny na trasu přes kopec Vartu do Úpice na první kontrolu, kterou pouze procházíme, máme toho ještě mnoho před sebou. Další kontrola nás čeká u hostince U Devíti křížů. Zde se chvilku zdržíme na malém občerstvení. Pokračujeme k Boušínu a poté ke Slatinskému mlýnu k další kontrole. Ani zde se nechci zdržovat a pouze po nezbytném kontrolním razítku kráčíme dál malebným údolím až k pomníku v Ratibořicích. I zde hned pokračujeme dál, přes rozkvetlý zámecký park a dále do České Skalice. Musím se přiznat, že tento úsek cesty mne mnoho nenadchl, protože se již chůze více podobala prodírání se davem na Václavském náměstí. Ale krajina toto zlé vynahrazovala.
první kontrola nás čekala u hostince U Devíti křížů. Vlevo poznáváme Standu z Bohuslavic, uprostřed samotnou autorku. Foto: L. Šlosar
autorka reportáže u odbočky na Vízmburk cestě od motorestu U Devíti křížů k boušínské lávce zdraví všechny čtenáře. Foto: L. Šlosar
překrásná scenérie v Babiččině údolí u ratibořického zámku. Foto: L. Šlosar
V České Skalici u Muzea Boženy Němcové je pro nás kontrola na polovině trasy. Chvíli posloucháme country skupinu "Pěnu" a nasáváme zde správnou pochodnickou atmosféru a pak pokračujeme dál do Zliče, kde si dáváme pauzu na občerstvení a posílení v místní restauraci. Ze Zliče jdeme na Rýzmburk, do Červené Hory, kde se v hospůdce zdržíme k doplnění tekutin - 36 km v poměrně značně teplém slunečním dni je znát, poté opět křížíme cestu u lávky pod Boušínem, dále jdeme na Havlovice, Úpice.
Zde se nám stala zajímavá příhoda. Přidává se k nám starší, robustní a značně zvědavý a upovídaný muž. Nechtěli jsme být neslušní a tak jsme mu několikrát odpovídali na tu samou otázku a několikrát vyslechli vyprávění o jeho nehodách v autokárách. Doufala jsem, že v centru Úpice zahne někam do nálevny, ale k mému zděšení se rozhodl s námi jít do cíle ve Svatoňovicích. Při výstupu na Kvíčalu mu začal docházet dech a díky tomu i slova, pak se již za našimi zády ozývalo pouze funění a lapání po vzduchu, které postupně zmizelo v dáli za našimi zády. Vyšli jsme na hřeben a jak jsme pokračovali v cestě, neustále jsme se ohlíželi kdy už vyjde. Objevil se až v cíli, asi 20 minut po nás. Byla to úleva, že je živ a zdráv. Ale stejně v nás hlodala chuť si sáhnout, že nejde o ducha, který nás pronásleduje. Ještě chvíli jsme poseděli na lavičce v cíli a pak jsme se pomalu vydali na vlakové nádraží. Byla to vydařená sobota, vydařená "Babička" i když málem s" duchem dědy " v zádech.
na "otočce" pochodu u Muzea Boženy Němcové v České Skalici řádila jako vždy oblíbená country-skupina Pěna. Foto: L. Šlosar
plni horečného očekávání blížíme se k hospodě U kapličky v Červené Hoře, vpředu autorka reportáže. Foto: L. Šlosar
Napsáno pouze pro tyto stránky
Prvních pět reportáží napsal Luděk z Trutnova, autorkou reportáže S duchem dědy v zádech je Jana z Buků
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz