24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Městská trasa IVV První pouliční plahočení Prahou románskou /16. 03. 2002/ aneb PUTOVÁNÍ ZA ČTVERHRANNOU ROTUNDOU
Pochod Dr. Roberta Šumavského okolo Prahy /09. 03. 2002/ aneb V PODOBENSTVÍ S CHODÍCÍMI SÁLAJÍCÍMI PILIŇÁKY
Zimní výstup na horu Tábor /16. 02. 2002/ aneb NA TÁBOR AŽ Z MLADÝCH BUKŮ
Do Žiliny bez pasu /26. 01. 2002/ aneb STÁTNÍ HRANICE JSEM NEPŘEKROČIL
Lyžařský přejezd Zvičiny /pěšky/ /12. 01. 2002/ aneb NA ZVIČINU AŽ Z MLADÝCH BUKŮ
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Vzpomínky autora na začátek 90. let minulého století /leden až září 1992/ aneb VÝZKUM V ZEMI LIDOOPŮ
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Městská trasa IVV První pouliční plahočení Prahou románskou /16. 03. 2002/ aneb Putování za čtverhrannou rotundou
Motto:
To se ještě nalítáte. Ajéjej. ... Protože nad těma hrobama takhle proti nebi se rýsovala taková obrovská stavba. ... Taková úžasná stavba ... Taková ukrutná stavba ... A z ní šla věž ... a ještě jedna věž ... a ještě jedna věž ... a bylo to VOŠKLIVÝ ! ... A najednou se tam rozsvítilo. Já tam vejdu a tam byla taková čtverhranná rotunda a v ní byly stolečky a židličky a židličky a stolečky a natřískáno ... nabito jeden na druhým ... samej kostlivec.
Jan Werich - forbína "Račte si ´řát" - ze hry Voskovce a Wericha Caesar
I kdyby byl člověk sebevíce povrchním pozorovatelem, v historických částech Prahy o památky především gotického a barokního slohu prostě zakopnout musí. Podstatně horší je to s památkami slohu staršího - románského, který se mně jeví jako tajemný a je v mých představách spojen právě s rotundami. Abych si v tomto směru své obzory rozšířil, využil jsem svého jednodenního pobytu v Praze na turistickém rokování, jež jsem pro ten účel v jeho druhé polovině násilně přerušil, a absolvoval jsem městskou trasu IVV První pouliční plahočení Prahou románskou. Měl jsem štěstí, že vedle absolvování nákupů pro svou mnohačlennou rodinu přijela téhož dne za stejným účelem i Jana z Buků. Jako v případě líčení našeho putování po městské trase IVV Královská cesta budiž poznamenáno, že tato reportáž je spíše pozvánkou na tuto putování a snahou zachytit její atmosféru než jejím zevrubným líčením. Je samozřejmé, že se v ní neobjeví nic, co by byť jen nepatrně napovědělo plnění podmínek trasy.
V souladu s velmi podrobným popisem jsme naše putování zahájili na Vyšehradě. To je jedno z nejhezčích míst v Praze, jež se vypíná nad Vltavou, jeho dominantou jsou dvě štíhlé gotické věže kostela sv. Petra a Pavla, jenž byl rovněž původně vystavěn v románském slohu. My jsme se sem dostali ovšem od metra branami Táborskou a Leopoldovou a u vchodu dovnitř vpravo jsme neodolali touze dát si pěkné turistické razítko celého komplexu. Popis trasy, kterou vymyslel KČT Klub přátel a milovníků výletu Praha, obsahuje dvě kontroly a 11 zastávek. První z nich byla třešnička na dortu - nejstarší dochovaná rotunda v Praze zasvěcená sv. Martinu. Dalším pozůstatky slohu románského, jež nám bylo dáno minout, je tzv. Časoměrný /Čertův/ sloup, což jsou tři opracované sloupy z románské basiliky. Jsou o sebe nahoře opřeny po způsobu trojnožky, z níž jakoby měl viset kotlík. Travnatá plocha před kostelem sv. Petra a Pavla naopak připomínala fotbalový plácek, který obsahuje dvě hřiště vedle sebe. Jenže místo branek jsou tu čtyři sousoší od Josefa Václava Myslbeka, zobrazující vždy po dvou většinou fiktivních bytostech našich dějin, jež nám regule záznamníku IVV velela jednu po druhé obejít. Důvodem bylo zřejmě to, že kdyby hrdinové sousoší existovali, spadali by nepochybně do období románského slohu.
rotunda sv. Martina na Vyšehradě je klenotem románského slohu v Praze. Foto: L. Šlosar
Časový /Čertův sloup/ tvořený třemi opracovanými sloupy z románské baziliky při troše fantazie připomíná opravdu trojnožku. Foto: L. Šlosar
část "fotbalového plácku" s "brankami" v podobě sousoších J. V. Myslbeka zobrazujících převážně fiktivní postavy z našich dějin před "tribunou" kostela sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Foto: L. Šlosar
Pak to byl čas, jenž nám velel opustit ono požehnané místo našich dějin Cihlářskou branou a poroučet se pryč ulicí pojmenovanou po někom, kdo se nemusí bát, že po něm nazvaná ulice bude přejmenována. Vratislav II., který obrazně položil základy kostela sv. Petra a Pavla a zasloužil se o vrchol slávy Vyšehradu, by mohl vadit snad akorát Talibanu.
Přešli jsme údolí Botičského potoka, na klášteru Emauzy jsme skutečně seznali, že supermoderní věže, jež nahradily původní věže zašlé po bombardování Američany, by se určitě vyjímaly na supermoderním chrámu, ale sem opravdu nelícovaly. Opatrně jsme přešli dolní kraj Karlova náměstí, kde se stavělo a kde dále odvěkou tradici neporušili tentokráte komunisté, ale podivné cesty kapitalismu, protože v místě Černého pivovaru je butik. V ulici Křemencově, známé gymnasiem, v němž studovali ještě známější osobnosti /třeba Werich a Voskovec/ jsme spáchali hřích, totiž nezastavili jsme se v pivnici U Fleků. Vzniklé vakuum - jakýsi odpočinek od románských památek na trase - bylo přerušeno tím, že jsme minuli kostel sv. Michala, který byl postaven na základech románského kostelíka.
Poté, co jsme později přešli Národní třídu, jali jsme se proplétat uličkami Starého města pražského. Načas mě ovládla špatná nálada, protože jsme se nejen museli proplétat zevlujícími davy ploužícími se úzkými prostorami, ale vypadl mi z kapsy vandrbuch a některé před tím uvolněné listy se mi rozsypaly. Pak jsme prošli kolem Míčovny a další románské památky paláce Pánů z Kunštátu a Poděbrad. Na konci Liliové ulici pak došlo k nedorozumění se záznamníkem, nemohu si pomoci, ale proti popisu jsme měli zabočit do levé části Karlovy ulice, na každý pád jsme prošli obě její části až na konce. Když jsme prošli kolem Klementina, čekala nás kontrola č. 2, totiž pivnice U Rudolfina, kde předmětem kontroly bylo zjistit cenu jedné poživatiny, což lze provést pouze praktickým skutkem.
na hostinec U Fleků v Křemencově ulici směl jsem pohleděti toliko z boku a z uctivé vzdálenosti. Foto: L. Šlosar
z budov ve Starém městě pražském nás zaujal hotel U Zlaté studny. Foto: L. Šlosar
Muž, ke kterému jsme si původně přisedli, nám potvrdil informaci ze záznamníku, že v této hospodě čepují nejlepší pivo v Praze - plzeňský Prazdroj. Pak se vedlejší stůl uvolnil, a my jsem od něho mohli pozorovat zdejší osazenstvo. Od jednoho stolu zněla - raniboga - měkká ruština, její protagonisté tu a tam vybíhali z hospůdky a zase se do ní vraceli a třímali v ruce velké bankovky. Jejich mnohdy sveřepé vzhledy napovídaly, že pro případ, kdyby se našinec s těmito lidmi neshodoval ve věcech vlastnických, nebyli by příjemnými společníky. Od druhého stolu, ozývala se - erömü - pro změnu maďarština, pro vzpomínkové zasedání bývalé Varšavské smlouvy už chyběli pouze zástupci z Německé demokratické republiky a Bulharské lidové republiky, pokud byste nám ovšem svěřili zastupování ČSSR. Ale docela se mi tu líbilo, pivo bylo dobré a matjesy taky.
Prošli jsme Staroměstské náměstí, které mi připomínalo obrovský jarmark, na výrazu sochy Mistra Jana Husa byla patrna spokojenost, že se ve stáncích neprodávaly odpustky. Sortiment prodejců byl totiž směrován k Velikonocům, byť tyto měly propuknout až za dva týdny. Stály tu také a později též v Celetné ulici spousty mladých lidí s transparenty, jež neprotestovaly proti ničemu, nýbrž naopak vybízely k návštěvě kulturních akcí. Když se člověku podařilo skrze ně se prodrat, měl v rukou spousty plakátků, jež ho měly utvrdit v tom, aby určitě přišel. V Celetné ulici jsme prošvihli nějaký průchod, takže jsme na trasu navázali nepatrnou oklikou. Potom jsme postupně minuli kostely sv. Havla, sv. Haštala /ten byl jediný ošklivý, protože byl v opravě/, sv. Klimenta a nakonec sv. Petra, čímž jsme se octli blízko nádraží Florenc. Protože jsme měli ještě dost času, usadili jsme se s Janou v poněkud více nóbl hospůdce v Biskupské ulici a - protože máme zálusk vymyslet městskou trasu IVV v Trutnově - diskutovali jsme o právě prošlé trase a o prožitých zážitcích vůbec. Náš hovor byl opět přerušován od vedlejšího stolu měkkou ruštinu, jejími protagonistkami byly tentokráte postarší dámy, proto tolik netěkaly.
Staroměstské náměstí s Týnským chrámem v pozadí žilo přípravami na Velikonoce. Foto: L. Šlosar
kostel sv. Petra na Poříčí byl poslední zastávkou našeho putování. Foto: L. Šlosar
Byl to docela zajímavý a pěkný den strávený tentokráte nikoliv na dlouhých a svižných kilometrech turistického či dálkového pochodu, ale v poklidné procházkové chůzi po pražských památkách. I toto je jedna z podob pěší turistiky a já se velice přimlouvám, abychom se ani na ni nekoukali skrze prsty, byť jsme toho dne ušli "pouze" 15 km, což bylo méně než mých 27 km z Pochodu Dr. Šumavského před týdnem. Ještě v jiných parametrech jsem proti minulému týdnu polevil, po příjezdu domů jsem nenaměřil 37,7 st. tělesné teploty, nýbrž pouhých 37,1 st.
Abych se vrátil k citátu v úvodu této reportáže. Moje hloupost a nevědomost nedosahuje zatím naštěstí natolik olbřímích rozměrů, abych nevěděl, že rotundy jsou půdorysu kruhového. Sám Werich mínil svůj citát z forbíny jako alegorii, nebylo by těžké si třeba místo ošklivých věží představit Kreml a místo čtverhranné rotundy mauzoleum. Přesto mě překvapilo, že v Praze je hodně památek románského slohu, byť existují z velké části v podobách gotických kostelů, jež byly vystaveny jakoby na jakýsi "befel" shora na základech kostelů románských.
Vyplatí se projít si poctivě městskou trasu IVV První pouliční plahočení Prahou románskou, když už pro nic jiného tak pro načerpání neopakovatelné poklidné atmosféry Prahy - jako protikladu někdy příliš dramatického a hektického honění při turistických pochodech.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Pochod Dr. Roberta Šumavského okolo Prahy /09. 03. 2002/ aneb V podobenství s chodícími sálajícími piliňáky
Sobotní ráno jsem se v Praze na Hanspaulce probudil po lehkém přerušovaném spánku okořeněném těžkým snem s pocitem otupělosti, únavy v lýtkách a houpavým pocitem v kolenou, to jest se všemi to příznaky nachlazení. Celkově to však na umření nebylo, abych nemohl za zprvu mrazivého rána po čtvrt na osm vyrazit z Vostrovské ulice, za dvacet minut dorazit na stanici metra Dejvická, po přestupu na stanici Muzeum dospět kolem osmé na konečnou trasy C Nádraží Holešovice a odtud v 08,09 hod. odjet autobusem č. 152 na konečnou Sídliště Čimice, kde na severním okraji Prahy se skvělými výhledy do kraje byl start 22. ročníku Pochodu Dr. Šumavského okolím Prahy.
V mém nepříznivém vnitřním stavu - zatím spíše však psychickém - mě velice povzbudilo, že ve velkém množství startujících mě hlavní pořadatel osobně označil - trochu nadhodnoceně při mém teprve šestém startu na tomto pochodu - jako téměř stálého účastníka. Ještě jedno setkání mě potěšilo, když jsem těsně po startu ve třičtvrtě na devět vcházel od přírodního parku Draháň-Troja, míjel jsem několik pomalu a opatrně jdoucích účastníků akce. Byli to členové T. J. Zora Praha, který se věnuje turistice našich slabozrakých spoluobčanů. Jejich vedoucí, jehož jsem znal z loňského ročníku pochodu Za trutnovským drakem, mě rovněž identifikoval na startu, a já jsem nyní - sám typický dálkoplaz - individualista a egoista - musel znovu obdivovat nezištnou a bohulibou činnost této T. J. ve prospěch lidí, kteří by za normálního stavu věcí byli pro turistiku odepsáni. Poté, co jsem je předešel, minul jsem ještě svah, na kterém se nípali v zemi jacísi hledači ženšenu, aspoň mě tak připadli. Nato jsem opustil zalesněný úsek, na volném lučinatém prostranství - poučen z loňského pochodu Draháňským údolím - neminul jsem trochu spornou odbočku modré značky doprava. Brzy lučinatý úsek vystřídal opět zalesněný a po úbočí ostrohu Zámky jsem sestoupal do Draháňské rokle, kde byla první kontrola.
Nejdelší trasa 27 km pokračovala částí této rokle doprava a já jsem v tomto úseku musel obdivovat mnohdy velkorysé chaty, které se tyčily převážně po mé levici na strmém svahu. V těchto místech jsem toho dne absolvoval jediný vlhký úsek po stezičce nad potůčkem určujícím rokli. Horní část rokle byla zakončena Draháňským mlýnem, který byl vybudován v druhé polovině 17. století. Tady se údolí otevíralo, přirozený povrch byl vystřídán asfaltovým, po němž jsem dospěl na kraji Dolních Chaber na zeleně značenou cestu, na níž jsem byl velice zvědav. Byla to část trasy, ze které jsem z neznámých příčin při loňském ročníku pochodu Draháňským údolím v protisměru sešel. Na odkrytém terénu skrze poli prošel jsem v obci Přemýšlení ulicí, jež v rozporu se současnou inflací ulic pojmenovaných po velikánech nesla sympatický název Turistů. Jsem dobře rozchozen, při mém nezcela ideálním stavu, který se projevoval nadměrným a nepříjemným pocením v zádech, k čemuž přispívalo i teplé slunečné počasí, jsem šel svižně rychlostí nejméně 5,5 km/hod., při mé otupělosti jsem byl natolik soustředěn, že jsem za obcí postřehl mezi parkujícími auty odbočku doleva a další polní cestou jsem dospěl k obci Klecany. V místě, kde mě načas dohonil stálý účastník pochodů Jarda z Kolína /přesněji řečeno ze vsi Grunta/, jsem šel do vrtule, prohlédl jsem odbočku necelý půlkilometr od obce, kde jsem před více než čtvrt rokem zabloudil, z tehdejšího směru putování jsem přehlédl odbočku doprava. V Klecanech byla u kostela, známého působením spisovatele a původním povoláním kaplana Václava Beneše Třebízského, druhá kontrola.
jedna z velkorysých chat na strmých svazích Drahaňského údolí. Foto: L. Šlosar
kostel v Klecanech známý "kaplaničením" V. Beneše Třebízského. Foto: L. Šlosar
Po jejím absolvování sešel jsem Klecanským hájem konečně k Vltavě, proti jejímuž poklidnému toku mi bylo dáno jít téměř deset kilometrů až ke vchodu do zoologické zahrady v Troji. Mé putování bylo přerušeno příjemným extempore, jež bylo vyvoláno poplašnou zprávou. Když jsem původně minul přívoz v Klecánkách, nechal jsem si namluvit Martinem z Byšic, že je tu kontrola, a nakonec jsem se zde zastavil na jednom chutném pivě. Kuriozitou je, že tu prochází žlutě značená trasa do Roztok u Prahy na druhém břehu Vltavy, která počítá s překlenutím Vltavy přívozem, jít pěšky Vltavou se nedoporučuje, po několika metrech byste nestačili a asi byste nastydli, pokud by vás nesežral nějaký aligátor uprchlý dozajista z nedaleké zoo. Popsanou raritu připomíná kůl se žlutou značkou, za nímž jsou už jen klidné vody Vltavy.
za osamělým sloupem žluté turistické značky přívozu v Klecánkách jsou už jen řeka, přívoz a případně uprchlý aligátor. Foto: L. Šlosar
K zoologické zahradě jsem dorazil ve třičtvrtě na jednu a o tom, že jsem na tom nebyl až tak špatně, svědčí skutečnost, že jsem čtvrthodinku věnoval razítkování, dal jsem si razítko zoo a Trojského zámečku, využiv toho, že tu ve 13 hodin začínala prohlídka. U blízké stanice MHD Kovárna byla třetí kontrola pochodu. Po jejím absolvování bylo mi absolvovat poslední stoupání ulicí Pod Havránkou po části naučné stezky na buližníkovou Velkou skálu, kde jsem chvilku postál, oněměn pohledem na Vltavu a Prahu, když zvukovou kulisu představovala reprodukovaná hudba z Matějské pouti z protějšího břehu. Přiznám se, že se mi stoupalo předtím už dost ztěžka, ale vy byste to určitě na mém kroku nepoznali.
z charakteristicky zbarvených zdí Trojského zámečku dýchá poklid časného odpoledne. Foto: L. Šlosar
Luděk na Velké skále chystal by se věštit slávu Prahy, kdyby ho nepředběhla Libuše. Foto: neznámý kolemjdoucí
Další průběh trasy poplynul už po rovině, když se podvakráte lesní úsek prostřídal s civilizací. Před mě osobně z pochodů důvěrně známou vozovnou Kobylisy jsem potkal dva mladíky, kteří se zjevnou ironií pronesli ke mě tato povzbuzující slova: "Ten pochod dá ale zabrat", na což jsem pohotově svěžím a jasným hlasem odpověděl: "Normálka, pohoda", čímž jsem je zjevně nepotěšil.
Teď už mi zbylo projít úbočím vrchu Ládví opět lesním terénem a zanedlouho jsem dospěl po pětiapůlhodinovém putování na kraj Ďáblic, kde byl cíl. Zde jsem přijal tradiční jednoduchý malý diplom a neméně tradiční papírovou vlaječku pořadatelů TOM Střelka KČT 01062 Praha a 39. skautského oddílu, mé útroby vděčně přijaly sladké pečivo a především čaj. Poté jsem na radu pořadatele došel k nedaleké hvězdárně rozkládající se na skále s křížem, kde jsem pokračoval ve sbírání razítek, dále jsem sestoupal po pozvolným kopcem do Ďáblic, kde jsem dorazil na konečnou tramvaje č. 17, jež mě dopravila na konečnou metra Nádraží Holešovice. Tady jsem na záchodku strhal ze sebe propocenou a nepříjemně chladící košili, zaměnil ji za suché tričko a posléze se odtud dopravil dvě stanice na Florenc, kde mi zbyl čas na krátkou návštěvu pekárničky, v níž jsem opět s povděkem vypil černý čaj s citronem, a posléze odjel odsud domů autobusem v 16,15 hod.
cíl pochodu na kraji Ďáblic. Foto: L. Šlosar
Doma mě pohled na teploměr přesvědčil, že má spontánní konzumace čaje namísto obvyklého piva měla své opodstatnění, měl jsem 37,7 st. tělesné teploty. Přesto na pochod budu vzpomínat velmi rád, z dosavadních šesti ročníků, jež jsem tu absolvoval, byly trasy vedeny nejatraktivnější krajinou za nejpříznivějšího počasí, a mě ani nepříliš ideální stav neznemožnil, abych si průběh a atmosféru pochodu po gurmánsku řácky nevychutnal. Opravdu, Praha nejsou jen kamenné památky, ale také opravdové přírodní krásy.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Zimní výstup na horu Tábor /16. 02. 2002/ aneb Na Tábor až z Mladých Buků
ÚVOD - Jako milovníka kondiční turistiky a chůze vůbec mě láká vyzkoušet si, z jakého výchozího místa do jakého cíle jsem schopen dojít a kam jsem vůbec schopen dojít z místa bydliště. Vhodnou příležitost mi k tomu poskytla hvězdicová turistická akce 20. ročník Zimního výstupu na horu Tábor. Akce spočívala v přechodu přes horu Tábor /677 m n. m./ z libovolného místa a zaprezentování se v hostinci v Košově. Z okruhu svých přátel žijících v lokalitě Trutnova a okolí jsem pro tento nápad získal jediného - Janu z Buků.
MLADÉ BUKY /U KOSTELA/ - 0,55 hod. - kilometr 0. Do výchozího místa naší společné oficiální trasy Mladých Buků, vzdáleného od mého bydliště 5 km, se dostávám osvědčeným spojem - "dvojkou úpičákem" /tj. přičiněním svých dvou dolních končetin po staré silnici kopírující koryto řeky Úpy/. Tento "spoj" mi "odjížděl" přímo od mého bytu přesně v okamžiku, kdy odbíjela hodinu duchů /ty - jak se později ukázalo - jsem nepotkal, patrně sledovali v televizi právě začínající zápas olympijského hokejového turnaje Švédsko - Kanada/.
KŘIŽOVATKA SILNIC NA LÁNOV A NA HOSTINNÉ ZA LEOPOLDEM - 02,30 hod. - kilometr 8. Počasí je optimální, temperatura okolo minus 5 st. C, mrazivý větřík postupně ustává, rychlý pohyb mě zahřeje natolik, že mi dává zapomenout na to, že jsem si nevzal rukavice a místo kulicha pokryl hlavu baseballovou čapkou. Proti staré silnici v Mladých Bukách je terén bezpečný, prostý ledových jazyků. Tmavá černá obloha nad námi, zřetelně osvícená miliony hvězdiček, signalizuje pro zatím dost vzdálený den hezké počasí. Ticho tu a tam ruší projíždějící auto, pravidelně pak šumění neklidných vod Lučního potoka, méně už hovor. Pozvolně klesáme Hertvíkovicemi, poté po rovině procházíme Rudník, dolení část Javorníka a Leopold, až projdeme výše uvedenou křižovatkou, což jsem ani málem nezpozoroval.
HOSTINNÉ - KŘIŽOVATKA SE SILNICÍ K PROSEČNÉMU - 03,25 hod. - kilometr 13. Opět pozvolně klesáme. Po levé straně tentokráte šumí postupně se rozšiřující potok Čistá. V Arnultovicích nás zaujme část továrny připomínající spíše zámeček. Už podruhé kol nás projíždí policejní vůz, jehož osádka nás pouze monitoruje, zřejmě čeká, že je přivedeme k nějakým překupníkům. Nezvyklé množství rozsvícených oken s modravým odstínem a otevřené hospody signalizují, že v Salt Lake City začalo utkání v hokeji Česká republika - Německo. U jedné hospody už v Hostinném silný řev signalizuje, že jsme právě dali gól.
KŘIŽOVATKA SILNICE ZE SLEMENA SE SILNICÍ TRUTNOV - NOVÁ PAKA PŘED DOLNÍ KALNOU - 04,37 hod. - kilometr 19. V Hostinném procházíme kol jakési osvícené budovy, kde se neposlouchal hokej, ale spíše popíjelo, bylo to znatelné na několika mladých lidech odtud vycházejících. Až k mostu přes Labe kolem nás projíždějí dva přiopilí hošíci na jediném kole, právě u mostu nám zatrne, protože se dráha kola před projíždějícím autem pěkně zavlní. Dalším opilcům před sebou se vyhýbáme ve vzdálenosti 500 metrů od zastávky Prosečné tím, že zabočujeme doleva do lesa na malou silničku do táhlého stoupání poblíž Slemenského vrchu. Brzy se před námi otevírá pohled na obec Slemeno pod námi. Zlatavé korálky místního osvětlení asi 2 km pod námi zřetelně vymezují naše budoucí putování po silnici Trutnov - Nová Paka. Po "opileckém extempore" v Hostinném a jeho okolí rozhostí se vůkol opět velebné ticho. Přímo ve Slemenu v nezvyklou dobu po 4. hodině sjíždí proti nám na starém kole jakýsi teenager a zdraví nás "Dobrý den". Neskutečné!!!
HORKA U STARÉ PAKY /AUTOBUSOVÁ ZASTÁVKA/ - 06,05 - 06,25 hod. - kilometr 26. Jásot ozývající se z hospody Pod farou v Dolní Kalné nasvědčuje, že na olympiádě dáváme Němcům další gól, což z naší dvojice registruji jenom já. Naše skupina se totiž až do Horky rozděluje na dvě výpravy zcela izolované, byť pokračující v těsné blízkosti. Jana si totiž nasazuje do uší sluchátka walkmana a poslouchává směsici melodií, tato dost nepřirozená situace mi načas ztěžuje komunikací s ní. Procházení obcí Čistá je nekonečné. Potkáváme tu "pejskaře" se psem, ale taky psa osamělého, který však pocestné nenapadá. Po projití Čisté volím po krátkém zaváhání jistotu stoupání serpentinami po silnici, přestože to vypadalo, že vpravo vedla pěší zkratka, nasvědčovalo tomu později odbočení jakéhosi páru za námi. Před Horkou zaznamenávám za sebou výraznou siluetu Čistecké Hůrky na pozadí světlající oblohy.
KRAJ STARÉ PAKY NA SILNICI NA LOMNICI NAD POPELKOU - 08,25 hod. - kilometr 33. V Horce v autobusové zastávce si dáváme občerstvovací pauzičku, já pozřu miňonky a napiji se iontového nápoje. Zjišťuji, že jsem zapomněl turistické mapy, načas mě to vyvede z míry, takže vedu chybně naši malou výpravu směrem na pěšinku vedle nádraží. Po poradě se slečnou u pokladny koriguji směr, po krátkém návratu nacházím nenápadný začátek silničky na Levínskou Olešnici. Chtělo to jít už před nádražím nejbližší uličkou doprava. Rozednívá se překvapivě rychle, rodí se nádherný slunečný den. Procházíme Levínskou Olešnice, sledujíce nejprve po levé straně železniční trať a později už jen potůček Olešku. Kozinec po naší levici vystřídá Staropacká hora, silničku poprvé toho dne zmrzlá cesta, jíž místy protínají nízké výhonky okolních keřů, špičky okolních kopců nabývají dík paprskům vycházejícího slunce zářivého vzhledu. Úchvatné pohledy!! Postupně jsme vystřídáme červenou, zelenou a žlutou značku, až přicházíme na silnici vedoucí ze Staré Paky do Lomnice nad Popelkou TÁBOR - 11,00 - 11,20 hod. - kilometr 45. Pokračujeme opět po nekonečné rovině silničního úseku přes Roškopov a Ústí nejprve stále podél Olešky, později po soutoku podél Popelky. Nejprve za výrazné viditelnosti sledujeme po naší levici ve stromoví se zřetelně rýsující se kontury zříceniny Kumburka, později na okamžik zahlédneme poprvé výraznou věžičku dnes nepřístupné rozhledny Tábora. Naše tempo se výrazně zvolňuje, Jana má potíže s otlaky na chodidlech. Z nočního studia mapy ještě doma si pamatuji, že by z Nové Vsi nad Popelkou měla vést neznačená polní cesta do Ploužnice, což by nám proti plánu naše putování zkrátilo. Jakýsi domorodec mi radí, že takováto cesta začíná za truhlářstvím asi kilometr za hospodou. Přestože jsme před truhlářstvím nikoho nepotkali, po krátké dohodě jsme se dohodli, že to zkusíme. Po výrazné a stále zamrzlé široké cestě necháváme po pravici hájenku, za železničním přechodem se propleteme lesem. Mezitím se za námi začíná postupně odkrývat výrazné bílé sluncem ozářené panorama Krkonoš. Když se po chvíli nad námi objevila známá silueta železniční zastávky Ploužnice, vím, že je vyhráno. Vůbec nevadí, že na následujícím rozcestí chybně odbočuji doleva. Směr bystře korigujeme po louce přes zčásti zamrzlý potůček, takže se po několika minutách vynoříme nedaleko ústí silnice na Tábor. Tady už potkáváme účastníky akce, krom jiných předsedu oblasti Honzu z Vrchlabí, turisty z Jaroměře, Vaška z Hostinného s manželkou, nahoře pak další turisty z Vrchlabí. Na hoře Tábor si dáváme na velkém pařezu krátkou přestávku, Janě působí chůze po odřených chodidlech stále větší trápení, takže se přezouvá. Shora jsou úchvatné pohledy na Krkonoše.
pohled na Novou Ves nad Popelkou z polní cesty směrem na Ploužnici. Foto: L. Šlosar
při stoupání na Tábor se nám v dálce odkrývaly i zasněžené Krkonoš. Foto: L. Šlosar
dvoučlenné družstvo /zleva Jana z Buků a Luděk z Trutnova/ těsně pod Táborem /na silnici nad Ploužnicí. Foto. neznámý kolemjdoucí /J. Mendřický/
na postupném devastování rozhledny na Táboře se podílejí oba poslední režimy /jeden ji načal, druhý umožňuje její završení/. Foto: L. Šlosar
Jana z Buků po desetihodinovém putování před kapličkou na hoře Tábor. Foto: L. Šlosar
KOŠOV /HOSPODA/ - 11,45 - 13,00 hod. - kilometr 47. Hospoda v Košově šumí jako úl, při prezentaci budí nahlášená kilometráž něco údivu. Občerstvujeme se, Jana se srdečností a já navíc s obvyklou bezelstností se zdravíme s částí naší party Milanem z Lomnice, Jirkou a Jířou z Turnova.
LOMNICE NAD POPELKOU /HOSTINEC BABYLON/ - 13,30 - 14,30 hod. - kilometr 49. Milan nás na mou prosbu dovádí do hostince Babylon v Lomnice nad Popelkou, kde iniciuji společný oběd. Ten sám nejsem schopen dojíst, rozbouřené útroby jsou proti. Chybou je, že si dávám pivo, protože i to jeho malé množství, jež jsem tentokráte vypil, nesvědčí mé ospalosti.
LOMNICE NAD POPELKOU /NÁDRAŽÍ ČD/ - 14,54 hod. - kilometr 50. Nepříliš unaveni, ale pokud jde o mě s pocitem otupělosti, cestujeme vlakem přes Starou Paku domů ke svým rodinám.
ZÁVĚR - Je trochu paradoxní, že mé bezprostřední pocity po této výjimečné akci byly negativní, zavinila to jedna dosti nešetrná, i když zřejmě neúmyslná, poznámka adresovaná na konci pochodu mé kolegyni, o níž jsem se dověděl dodatečně. Nakonec jsem byl přece naším putováním na horu Tábor spokojen. Podařilo se nám uskutečnit jedno správné turistické šílenství, na pochod jsme se oba dobře připravili, přálo nám počasí, na trase jsme neměli výrazné problémy, i náš výkon lze hodnotit jako dobrý, přestože čas nebyl až tak oslnivý, ale o ten vůbec nešlo.
Do Žiliny bez pasu /26. 01. 2002/ aneb Státní hranice jsem nepřekročil
V sobotu jsem se rozhodl trochu vysadit z rytmu schůzí výročních a přípravných a zúčastnil jsem se pochodu Do Žiliny bez pasu. Jeho pořadatel byl KČT Lokomotiva Plzeň a start a cíl byl v nádražní restauraci na nádraží ČD v Berouně. Město mi nebylo vůbec neznámé, vždyť jsem do 30 let žil v nedalekých Hořovicích a do Berouna jsem dojížděl hlavně do okresní sekce tenisu a na soud, jeho okolí jsem pro tenisové opojení však hrubě zanedbával a poznal jsem ho paradoxně až v 90. letech - již za svého pobytu v Trutnově.
Abych se téhož dne co nejdříve dostal do Berouna, musel jsem vyrazit ze Zelené louky ve třičtvrtě na čtyři pěšky po zledovatělém povrchu podél Úpy, vyjet vlakem ve 04,20 hod. do Hradce Králové. Odtud po přestupu, na který jsem měl deset minut, jsem vyjel rychlíkem v 06,06 hod. a do Berouna jsem již bez přestupu dojel v 08,39 hod..Měl jsem štěstí, že z Trutnova až do Prahy jsem jel s Joskou z Trutnova a jeho manželkou, kteří jeli navštívit dceru, takže mi cesta na start pěkně uběhla. Za jízdné jsem "vyplázl" 162 Kč a to jsem prosím jel na zákaznickou kartu. Vysoké jízdné České dráhy zčásti onoho dne vykompenzovaly tím, že všechna vlaková spojení odjížděla a vyjížděla přesně.
Ze startu přímo v nádražní restauraci jsem vyšel na trasu 32 km v 09,10 hod., na náměstí, jež mi připomínalo tržiště, jsem sice směrovník nenašel, ale bylo mi od počátku jasné, že musím pokračoval hned doprava skrze dolní bránu přes most a kolem autobusového nádraží. Poté jsem si to pěkně vykračoval po levém břehu Berounky /z hlediska zeměpisného/, jež mi připadala v důsledku nadměrného tání, že se chce každou chvíli vylít z koryta, tak jsem sebou raději pěkně hodil. Na jednom místě jsem odbočil doprava a pustil se do táhlého stoupání, jež se v lesním prostředí klikatilo, až jsem dorazil na rozcestí U Lizu , kde byla jakási myslivecká bouda. Co mě - zvyklého i v této době tání na kvanta sněhu a nyní i ledu - překvapilo, že teprve tady jsem narazil pouze na chvilku na souvislý ledový povrch, jinak byl povrch po většinu trasy velmi bahnitý. Po chvíli jsem dorazil na otevřený terén a po něm do obce Železná, jež se vypínala na kopečku, nejvyšším bodem vsi byl hřbitov. Před nevýraznou vyvýšeninou Kamenná čnící do nadmořské výše 466 m n.m. narazil teprve na druhého "živáčka", ačkoliv jich bylo na startu kvanta. Muže, kterého jsem předtím předešel na břehu Berounku a kterého jsem nechal přitom, že se na této trase a z tohoto břehu Berounky dostane do Zdejciny, vystřídalo nyní jakési děvče v brýlích, jež zrovna zabočilo doleva. Po několika metrech jsem je přesvědčil, že jdeme špatně, dal jí správný příklad tím, že jsem se vrátil na původní cestu a ještě z dohledu jsem na ni zamával, že už jdeme dobře a nic víc. Byl jsem totiž limitován časem a nemohl jsem si dovolovat přílišná zdržení.
kostel v Železné. Foto: L. Šlosar
Poměrně malý počet lidí na trase jsme si odvodil zcela logicky. Petrohrad, Paříž, Vídeň, Mnichov, Katovice, Krakov, to jsou známá evropská města, současně však i zeměpisné názvy, jež lze nalézt i na mapě České republiky. Shody jmen obce Žilina na Kladensku se stejnojmenným jedním z největších měst ve Slovenské republiky využili pořadatelé k fikci spočívající v překračování hranice mezi oběma republikami, které ještě na začátku 90. let spolu kamarádily v rámci jedno federace. Účastníci pochodu se rozdělili do dvou polarizovaných táborů, ti zdatnější si nenechali na nejdelších trasách ujít pikantní absolvování poutě do Žiliny, ti méně zdatnější se vykašlali jak na Žilinu, tak i střední trasy a šli trasy nejkratší na Zdejcinu ovšem po správném břehu. O mě se snad ani nedá říci, že bych nebyl zdatný, ale s ohledem na své možnosti jsem přijel pozdě, takže jsem zůstal někde - jako ve svých politických názorech - veprostřed.
Tento pochod ovšem nepopisuji, proto abych fňukal, takže pokračuji ve svém líčení, jak jsem za onou vyvýšeninou spatřil před sebou jakousi rozsáhlou rovinu s poměrně rozsáhlou vsí. Než jsem do ní vešel, bylo mi nutno překročit jediné pásmo už velice nekvalitního sněhu, a to na místě, kde bych to čekal nejméně, totiž na slunci velice odkrytém, zřejmě se tu soustředil navátý sníh. Když jsem se do oné vsi, slující Chyňava, chystal vejít, odbíjely hodiny na tamním kostele 11 hodin. Ve vsi jsou blízko sebe dvě hospody, ale v ten dopolední čas si po kapitalisticku dravě ani nijak jinak nekonkurovaly, obě měly zavřeno. Pokračoval jsem tedy dále na rozcestí, na němž byla samokontrola spočívající v opsání slova LES, což jsem svedl. Poté červená značka byla vystřídána modrou a já jsem převážně klesal - s výjimkou jednoho krátkého stoupání - hlubokými lesy a neméně hlubokým údolím Žlubineckého potoka, jenž se převážně po mé levice rozléval v meandry. V té době se blížilo poledne a šedou ranní oblohu vystřídala už od 11 hodin ostře modrá obloha sem tam pokrytá mraky, jimž poměrně silný vítr zbraňoval, aby se seskupovaly ve snaze provést nějakou lumpárnu.
kostel v Chyňavě. Foto: L. Šlosar
Protože jsem na trase nelenoval, bylo asi okolo čtvrt na jednu, když jsem se octl v Nižboru, městečku známém sklárnami, jež jsem znal z dávných dob z přátelských tenisových zápasů hořovického B-týmu. Zámek - bývalý hrad - vypínající se na ostrohu nad řekou jsem se pokoušel vyfotografovat marně, protože sice poslušně stál na místě, ale bránilo mi v tom tu sluníčko, tu drátoví. Protože jsem se usnesl, že jdu dobře a že si zasloužím odměny, zastavil jsem pod zámek v hospodě U Lípy, kde jsem byl vlídně přijat pivem značky Krušovice a teplou sekanou, jen ten kečup mi k tomu neseděl. Jak mám ve zvyku, provedl jsem prostřednictvím svého mobilu inventuru členů naší party a nestačil jsem se divit - Vláďa, Jirka a Jířa se motali někde u Tovačova, Maruška a Jožina seděly u druhé jmenované a popíjely víno, Máša a Karel telefon nebrali vůbec, zřejmě sjížděli nějaký prudký krkonošský svah, jen chudák Jana se kurýrovala doma v Mladých Bukách z hrozící anginy.
Za natolik slunečného a teplého počasí, že jsem sňal kulicha, pokračoval jsem dále pod vrchem Hradiště, na němž už hezky dávno obývali Keltové velké oppidum, a táhlým stoupáním k obci Lísek. Tady jsem měl žlutou značku opustit doleva po červené, já jsem nelenoval jít opačným směrem, abych se přesvědčil na směrovníku na kraji obce, jež se mi jevila liduprázdná, že to mám do Berouna 7 km. Pokračoval jsem už správným směrem po jakémsi rozšiřujícím hřebeni po široké cestě, kde mě na jednom místě nepříjemně překvapila kilometráž, která mi cíl načas oddalovala, až jsem dospěl na rozcestí červené a modré, jež udávalo stejnou vzdálenost na berounské náměstí - 4,5 km. Oproti itineráři jsem opustil červenou značku a vydal se na kamennou rozhlednu Děd, vystavenou v roce 1898 ve výšce 492 m n. m. našimi předchůdci v KČT. Rozhledna je volně přístupná, bylo třičtvrtě na tři, tak jsem na ni rychle vylezl a seznal jsem, že viditelnost je pouze jedním směrem, tím, kterým jsem přišel, díky průseku, jinak její okolí po více než 100 letech zarostlo.
rozhledna na Dědu. Foto: L. Šlosar
Teď bylo třeba, abych sebou hodil, což jsem také udělal, zastavil jsem pouze na jednom místě, kde byl z velké výšky úchvatný pohled na Beroun, jeho okolí i na Berounku, a přesně v 15,20 hod. - po 6 hodinách a 10 minutách poctivého snažení - v cíli opět v nádražní restauraci, kde jsem se odměnil jedním pivem a jedním fernetem - Drsoněm. Z Berouna jsem odjížděl rychlíkem v 16,00 hod. za neuvěřitelných 40 Kč, a to ještě na Z kartu, jež se postarala o jeden z neuvěřitelných absurdních příběhů, jež mohou potkati akorát mě. Abych nemusel spěchat, koupil jsem si jízdenku již při svém příchodu na nádraží v Berouně a Z kartu jsem zapomněl u pokladen. Naštěstí jsem toto opomenutí zjistil už v nádražní restauraci, ale paní v pokladně mi sdělila, že Z kartu si vzal průvodčí vlaku, který jel do Prahy už v půlčtvrté, protože se logicky domníval, že tím vlakem pojedu. Obětavým pokladním se podařilo s ním spojit mobilem, takže jsem si mohl Z kartu vyzvednout dle dohody na Wilsonově nádraží v Praze u informací. Poté jsem pílil na nádraží na Florenci, odtud jsem odjel za 125 Kč autobusem a do Trutnova přibyl po setrvalém spánku přerušovaném pouze na zastávkách v 19,55 hod. a domů přijel "viamonťáčkem" před půl devátou večerní.
pohled na Beroun. Foto: L. Šlosar
náměstí v Berouně. Foto: L. Šlosar
Moje spanilá jízda se mi líbila, šel jsem utěšenou krajinou, kde se dalo - přes bahno - pořádně chodit, což se o trutnovských ledových chodnících nedá říci, podíval jsem se na pěknou rozhlednu, báječně jsem si "mákl" a všechno jsem v pohodě bez stresu stihl. A vůbec mi nevadilo, že jsem bez pasu nepřekročil pomyslné hranice a nepodíval se do Žiliny. Jen to jízdné se jeví jako nesmyslně vysoké, projezdil jsem celkem 333 Kč.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Lyžařský přejezd Zvičiny /pěšky/ /12. 01. 2002/ aneb Na Zvičinu až z Mladých Buků
DOBRODRUŽSTVÍ ZAČÍNÁ!!!. Vteřinová ručička odměřuje první vteřiny nastupující šesté hodiny soboty 12. ledna A. D. 2002 a já se nalézám na poněkud v tuto časnou dobu nezvyklém místě. Za mrazu dosahujícího téměř hodnoty minus 10 st. C postávám v těsné blízkosti umělým osvětlením nádherně osvíceného kostela sv. Kateřiny v Mladých Bukách. I v tento brzký čas mám za sebou již dvě hodiny bdění z poloviny vyplněných putováním sem ze Zelené louky na kraji Trutnova. Samotné mé čekání netrvá dlouho, aniž bych musel klepat, zvonit či telefonovat, zpoza zatáčky se na základě předchozí úmluvy objevuje včas Jana z Buků, jako vždy spolehlivá, ostatně jako každý člen naší party.
Toho rána opustila Jana svůj domov už těsně po páté ranní. Z toho je zřejmo, že zcela určitě nešla nakupovat, překvapivě však nešla ani nejčasnější sobotní autobusový, ba ani vlakový spoj. Její úvodní kroky zamířily od kostela opačným směrem - po silnici směrem na Rudník. Po několika metrech však odbočila doleva na jinou silnici, naštěstí zcela nedávno konečně zbavenou vysokých sněhových závějí, po níž pokračovala kolem letního sídla prezidenta Havla Hrádečku, později kolem sídla známého prodejce čaje Pechana, před nímž v ohradě rozeznala v šeru ke svému překvapení kontury koňů, až se dostala na vlčickou silnici vedoucí z Trutnova. Přestože pro tmu a částečnou mlhu byla viditelnost velice omezená, což jejímu putování dodalo od počátku náboj romantična, šla bez sebemenšího váhání, úvodní části trasy znala jako své boty, pouze od počátku překonávala povědomé obavy z možného kluzkého terénu. Naštěstí však seznala, že terén je poměrně ještě kyprý a poskytuje dostatek jistoty pro bezpečnou chůzi. Tento terén však byl na vlčické silnici vystřídán umydleným terénem až do samotných Vlčic, takže musela jít po kraji silnici. Když před čtvrt na sedm minula kostel ve Vlčicích, dostala se opět na bezpečný terén, který ji s různými nepatrnými změnami doprovázel až do cíle putování. Ten ještě byl v nedohlednu, nyní těsně po půl sedmé viděla před sebou zatím jen světly ozářenou stanici ČD Vlčice a následná světla lemující silnici z Trutnova na Novou Paku, která daly brzy směr na to směr dalšího jejího snažení.
DOČASNÁ MEKKA TURISTŮ. Městečko Mladé Buky, přestože jeho nadmořská výška je udávána v hodnotě 468 m n.m, leží při silnici a železnici z Trutnova do Svobody nad Úpou a taky při toku Úpy v těsném podhůří Krkonoš, vždyť po zeleně značené turistické cestě stanete odtud u paty Černé hory již po dobře necelých 10 kilometrech. Zvičinský hřbet naproti tomu postupuje od údolí horní Bystřice na Novopacku poblíže Pecky k Dehtovu, jenž nachází se pro změnu západně od Dvora Králové nad Labem. Nejvyšším vrcholem této ze všech stran znatelné vyvýšeniny je Zvičina, čnící do nadmořské výše 731 metrů n. m. Právě zde byla roku 1904 postavena Raisova chata, kteráž je dnes cílem hvězdicové akce Lyžařský přejezd Zvičiny, pořádané odborem KČT Hořice, jež je vzdor svému názvu přístupná i lidu pěšímu. Jana se rozhodla dostavit se sem vpravdě stylově, nepřerušenou chůzí přímo od prahu svého obydlí v Mladých Bukách a naplnit tak prapůvodní smysl chůze, totiž dostat se účelově z jednoho místa do druhého.
Na silnici z Trutnova na Novou Paku je v každou roční dobu čilý provoz a tudíž dle očekávání je prohrnuta až na samou dřeň pokryvu vozovky. Jana šlape svižně, takže zanedlouho se před jejími zraky objevuje věž kostela v Pilníkově, která jí signalizuje, že brzy projde zdejší náměstí. Dle stejného očekávání je další část trasy velice nudná, především po Janině levici rozkládají se roztroušené chalupy Chotěvic, jež se naštěstí po desítkách minut usilovné chůze zhušťují v centrum obce, jehož potvrzením je štíhlá věž zdejšího kostela vypínající se pro změnu na svahu po pravici. V té době Jana na několik minut spatří před sebou trochu vlevo výrazný, byť oblý hřbet Bradla /520 metrů n.m./, jehož relativní blízkost je příslibem, že záhy ještě před ním opustí frekventovanou silnici, na níž se ke všemu k deváté probudil na sobotu docela čilý provoz, jenž ztěžoval její usilovnou chůzi. Konečně na samém konci obce vyšlape krátké stoupání do pravotočivé zatáčky, zhoupne se do mělkého dolíčku, na jehož dně je ústí silnice z Hostinného a železniční přejezd. Konečně při krátkém nepatrném stoupání v obci Vestřev odbočí doleva na silnici směrem zprvu na Dvůr Králové nad Labem a od té doby prakticky až na kraj stoupání na Zvičinu je zbavena rušivého vlivu a zplodin projíždějících aut. V těchto místech se ke své radosti z navázaného spojení zprostředkovaně dovídá, že ve stejné době souběžně poblíž Přibyslavi postupuje na Zvičinu velká skupina jejích turistických přátel.
Náhlý klid na silnici umocňuje utěšený pohled na temné klidně vody Labe lemované četným stromovím a na četné vyvýšeniny pokryté zlehka pocukrovanými lesy, jimž tentokráte vévodí Slučí kámen zdvíhající se do výše 511 metrů nad mořem. Jana prochází administrativní součást Mostku Debrné a odbočí zde doprava na už téměř automobilisty netknutou silnici, která je přesto v mezích možností kvalitně upravena a po téměř nebořícím se sněhu nastupuje do táhlé stoupání serpentinami silnice na Mostek.
Luděk na silnici na Debrné. Foto. neznámý kolemjdoucí /J. Skalková/
Labe mezi Vestřeví a Debrným. Foto: L. Šlosar
ZAPOVĚZENÝ OBDIV. Následující tématický úsek mám to víceméně v důsledku předsudků a obav z nepravdivých domněnek zapovězen, ale přece musím napsat, co cítím. Jana po celý rok sice pravidelně cvičí a hraje volejbal, ale co do pěší turistiky nemůže si příliš vyskakovat. Protože chodí přirozeně převážně s dětmi, není ji dáno vypěstoval si pravidelný svižný a vytrvalecký krok, řada objektivních potíží především v podobě indispozic jejich nejbližších zabránila jí pravidelně se věnovat turistice prakticky od června loňského roku. Přesto na trase udržuje ideální pravidelné tempo a co chvíli se objevuje před mnou - svým průvodcem. Zaslouží si obdiv! Ale v rámci spravedlivosti zaslouží dnes obdiv třeba i Máša, která o několik kilometrů západněji bojovala s námahou trasy překonávajíc následky silného nachlazení, jakož i celý zbytek naší party, jenž se opět dal dohromady, ale třeba taky silničáři, kteří - aspoň z pohledu nás chodců - všechny silnice, jež jsme prošli, vzorně upravili.
Na kraji lesa věnuje Jana ještě letmý pohled doleva na zasněné zákoutí Debrného a Slučího kamene a vstupuje do nejhezčí části vytčeného úseku Silnice je v těchto místech překlenuta do jakéhosi tunelu tmavěbílými girlandami větví, jež nad silnici vysílá z obou stran silnice bohaté stromoví. Jana překonává vrchol stoupání a když se toto začíná změnit v klesání, bystře po pravé straně skrze stromy spatří první domky Mostku, které poté, co Jana opustí les, nahradí komplexní výhled na městečko celé a bílé plochy polí za ním, které před dalším pásmem lesů protíná železniční trasa ze Staré Paky do Jaroměře. Je zrovna čtvrtě na deset, když Jana na několik málo metrů sleduje silnici z Horek na Dvůr Králové nad Labem a po několika minutách odbočí doprava, přetne zmíněnou železniční trať, za níž letmým pohledem doprava nabývá dojmu, že hospoda Za mostkem je mimo provoz, což jí nevadí, neboť je zvyklá používat pohostinství zmíněných institucí jen zřídka. Nyní pokračuje táhlým stoupáním skrze další les, tady se jí jde poněkud hůře, protože sníh je zde prosolen a do kopce to přece jen prokluzuje. Následujícím klesáním dospěje do Horní Brusnice a před ní se náhle rozprostře protisvah Zvičiny, jejího cíle.
Silnice vedoucí přímo na Zvičinu představuje tři kilometry stoupání na více než 300 metrech nadmořské výšky. Příjemným překvapením je, že je vzorně upravena, méně příjemným je četná frekvence aut. Přesto Jana poslední úsek zdolává bez velkých problémů a téměř v nezměněném tempu a ještě před úderem 11. hodiny po necelých šesti hodinách na trase 27 kilometrů zprudka otevírá dveře do Raisovy chaty.
Raisova chata pulsuje, i když není zcela naplněna, takže po vybavení všech formalit nacházíme volné místo. Jak se čas nachyloval k polednám, kvas v chatě bujel ještě mohutněji, až kol půl dvanácté se razantně otevřely dveře zvenčí a jako stoletá voda vpadlo k Janině radosti dovnitř celé dnes hlavní jádro naší party.
dvoučlenné družstvo /zleva Jana z Buků a Luděk z Trutnova/ před Raisovou chatou na Zvičině. Foto: neznámý kolemjdoucí
PORUŠENÝ KÁNON. V naší partě je zvykem jít co možná nejvíce pospolu, v krajním případě alespoň říci předem, kam ten který její člen jde individuálně. S nejmenším pochopením je přijímáno stranění se nějaké skupiny, především dvojice proti celku, ledaže by bylo odůvodněno pomocí opozdivšímu se členu party. Dnes jsme tento kánon porušili dvakrát: šli jsme individuálně dokonce ve dvou, což je pochopitelné z důvodu volitelnosti trasy a různosti našich bydlišť, a naši účast i trasu jsem do posledních chvil tajili. I tento druhý "prohřešek" má své odůvodnění: Tolik zlých náhod a protivenství zabránilo v uplynulém roce Janě účasti na různých akcích, že absence větší sdílnosti byla odůvodněna pouze pověrčivostí a obavou, aby opět stejným způsobem ani tato akce nebyla zhatěna.
Ačkoliv to na sobě nedává znát, je Jana mile překvapena, s jakou srdečností a spontaneitou se s ní vítají postupně po čtyřech měsících odloučení členové naší party - od Jirky a Jíři z Turnova přes Mášu z Vrchoviny a Milana z Lomnice nad Popelkou až po Vláďu z Kruhu. Předchozí námahu zaslouženě kompenzuje hltem ferneta, sklenicí piva a smaženým sýrem z hranolky. Vymezený čas více než hodiny uplyne rychleji než mnohdy čtvrthodina a tak se Jana nerada loučí se zbytkem party a naplněna klidem a mírem vrací se poklidným tempem v protisměru závěru své trasy až na nádraží ČD v Mostku, odkud ve 13,44 hodin odjíždí do Jaroměře. Samý závěr zdařilého turistického dne vyplňuje krátkým čajovým posezením v nádražní restauraci v Jaroměři a diskusí s Fráňou ve vlaku do Trutnova o Zpravodaji a oblasti. Do Trutnova přijíždí po 16. hodině zřetelně spokojena se svým sportovním výkonem i s atmosférou své první turistické akce roku, a také s tím, že po měsících absencích naskočila do železničního vozu PARTA ve vlaku na trase DOBRODRUŽSTVÍ, rozvážejícího postupně své pasažéry do stanic nazvaných TURISTICKÉ POCHODY.
PŘÁNÍ NA KONEC. Kéž je tato první neobyčejně zdařilá první společná turistická akce v tomto roce naplněnou předzvěstí nových dobrodružství s krásnými zajímavými lidmi!!!!
Napsáno pouze pro tyto stránky
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Vážení návštěvníci!
Více než deset let po zlomových listopadových událostech v roce 1989 se v tisku objevuje hodně vzpomínek a bilancování souvisejících s těmito událostmi. Nedalo mi to, abych neoživil své zápisky a abych se vám, milí čtenářové, zcela výjimečně ve chvílích ještě svátečních namísto obvyklých retroreportáží z turistických svěřil, čím nejvíce okouzlily tyto události, respektive jeden z jejich plodů, právě mě. Chce se mi na to vzpomínat i proto, že dnes zážitky, které budu dále líčit, upadly téměř v zapomnění. Ti, kteří máte dobrou paměť, zavzpomínejte si se mnou.
Vzpomínky autora na začátek 90. let minulého století /leden až září 1992/ aneb Výzkum v zemi lidoopů
Těžko se dá - zvláště těm mladším - popsat, jakým zvláštním nepopsatelným dojmem oslovily po listopadu 1989 nás přece jen poněkud starší, kteří jsme rezignovaně navykli určitým stereotypům dob předlistopadových, různé pro nás tak překvapivé události....... ať šlo třeba o otevřenou kritiku tisku vůči zásahu pořádkových sil 17. listopadu 1989, živá vystoupení zapovězených zpěváků Karla Kryla nebo Jaroslava Hutky, nebo živé provedení Modlitby pro Martu v podání Marty Kubišové, znovuobjevení oblíbeného Alexandera Dubčeka, první zakoupení Playboye v trafice na rohu poblíže vlastního bydliště, Gumáci apod. nebo o po pestrý výběr televizních vystoupení nejrůznějších nově vzniklých stran před prvními opravdovými volbami až po první svobodné volby samotné. Asi je dobře, že žijeme v době, kdy je kouzlo těchto zážitků už nepochopitelné.
Abych nechodil dlouho okolo horké kaše, pro mě byl nejmohutnějším zážitkem první veřejný statistický průzkum v českých zemích, od jehož počátku v době uveřejněných těchto vzpomínek uběhlo přesně 10 let. Tato metoda vědeckého výzkumu byla přirozeně za komunistů popelkou, vždyť oficiálně byl nejoblíbenějším státem Sovětský svaz, nejoblíbenější stranou KSČ, problém drog oficiálně neexistoval, tak jaký průzkum veřejného mínění, že ano.
A teď už konečně k zážitkům samotným /tady se omlouvám všem těm, kteří je máte ještě v paměti, že je líčím tak zpodrobna/:
Listopadové události u nás přirozeně byly velice sledovány zvenčí a s tím šla ruku v ruce snaha co nejúčinněji nám pomoci, dnes to asi bude překvapivé, ale tehdy i finančními dary. Nezapomeňte ovšem, že v té době pojem "tunelování" ještě nebyl znám a jeho princip se teprve rodil v pomyslných laboratořích všech těch dceřinných, švagřiných, tchýniných, prababiččiných či jak se všechny ty společnosti jmenují.
V těch dobách u nás vznikaly nejrůznější spolky a kluby /další fantastická vymoženost, kterou béřeme teď už s takovou samozřejmostí/, z nichž mnohé už neexistují a mnohé upadly v zapomnění. Dnes už si málokdo vybaví, že hegemonem na úseku boje proti alkoholismu byl před několika zaniklý spolek Protialkoholní institut Hanba alkoholu, známý pod zkratkou PIHA. Této významné instituci dostalo v letech 1990 a 1991 bohatých finančních darů ze Spojených států - a sice od společností Americká protialkoholní liga a Ekumenické sdružení mormonů, baptistů a metodistů. Po této nečekané finanční injekci přirozeně zavládla na půdě spolku vzrušená debata, jak s nečekaně nabytými penězi naložit. Členové PIHy se rozdělili do dvou základních názorových proudů - skupina vedená docentem Morávkem vehementně prosazovala projekt na vybudování sítě protialkoholických léčeben a záchytek po celé ČR, většina členské základny PIHy však volala po systémovějším použití finančních prostředků. Tato skupina se seskupila kol profesora Hory a nakonec prosadila do té doby u nás nevídaný projekt - vědecký výzkum příčin alkoholismu na bázi veřejného statistického průzkumu. Jeho úkolem bylo vytipovat rizikovou skupinu obyvatel náchylnou k alkoholismu, odkud už byl krůček k tomu, aby hlavy hydry alkoholismu byly uťaty u samotného kořene.
Protože v té době nebylo u nás žádné agentury, která by měla rozsáhlé zkušenosti s prováděním podobných průzkumů, pověřila PIHA prováděním výzkumu nezávisle na sobě dvě renomované zahraniční agentury - agenturu HAUSNUMMER sídlící v německých Brémách a agenturu POTEMCHIN´S VILLAGES sídlící pro změnu v anglickém Readingu. Tady mi promiňte malou odbočku, u této agentury s dosti pro mě záhadným jménem bych se chtěl na okamžik zastavit. Z dnes už neexistujících internetových stránek http://www.potemchinyuriy.uk jsem se dověděl, že agenturu založil ve třicátých letech minulého století v Readingu ruský emigrant Jurij Porfirjevič Potěmkin, který se od svých krajanů nechal titulovat "kníže". Protože však na stránkách nebyl vysvětlen původ podivného pojmenování, rozhodl jsem se obětoval svůj měsíční plat a s příslušným dotazem jsem se telefonicky obrátil přímo do Readingu. Bohužel na všechny mé dotazy reagoval syn zakladatele Senkr Jurjevič Potěmkin stereotypními výroky pronesenými měkkou a plynnou ruštinou: NOU KAMĚNT, v nichž mi nemohl uniknout typický hornouralský přízvuk. Musil jsem se tedy spokojit s vlastní dedukcí, že agentura se zaměřuje na statistické výzkumy na britském venkově s tématikou typu "názory na agrární politiku britských vlád" nebo "kdy zasít semeno té které plodiny, aby co nejlépe vzklíčilo" apod.
Ale pojďme k vlastnímu statistickému průzkumu. Jako respondenti vědeckého výzkumu byli pochopitelně určeni bezdomovci, u jejichž většiny bylo lze předpokládat, že jejich situaci zavinil alkoholismus. Průzkum probíhal ve čtyřech etapách: od 08. 01. 1992 do 31. 03. 1992 v kanalizačních systémech větších měst nad 45.000 obyvatel, od 01. 04. do 31. 05. 1992 v halách a čekárnách nádražních budov, od 01. 06. do 14. 07. 1992 v městských parcích a konečně od 15. 07. do 31. 08. 1992 pod mosty všech větších českých a moravských řek. Průběžné výsledky průzkumu byly zveřejňovány každý pátek v jednom z nejčtenějším českém deníku "RP napřesrok". Průzkum byl slavnostně zahájen 08. ledna 1992 slavnostním přestřižením pásky nad mřížemi do vchodu do kanalizačního systému na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze 2 a odstraněním těchto mříží. První historickou otázku statistického průzkumu v Čechách všech dob položila ve složitém kanalizačním systému pod úrovní přibližně křižovatky ulic Vinohradské a U vodárny v Praze 2 samotná dcera majitele agentury POTEMCHIN´S VILLAGES Taťána Senkrovna Potěmkinová - Potapčenková /která se mimochodem v těchto nevlídných místech cítila jako ryba ve vodě/ tehdy 40i-letému bezdomovci L. Š. z Hořovic. Otázka zněla: "Are you man or women? a přítomný profesor Hora jí přeložil zarostlému bezdomovci poněkud nepřesně: "Jste člověk nebo žena?", což zapříčinilo, že výsledky průzkumu po řadu let zpochybňovalo populární feministické sdružení "Muži k plotnám!!".
Celý statistický průzkum probíhal za velmi obtížných, ba možno i svízelných podmínek a narážel na nepochopení především bezdomovců samotných. Agenti obou agentur byli téměř pravidelně mláceni, topeni, smýkáni, znečišťováni, opíjeni. Asi před měsícem bohužel bez většího zájmu byla v našich knihkupectvích prodávána kniha bývalého zaměstnance agentury HAUSNUMMER Thomase Autengrubera "První historicky doložený statistický průzkum v Čechách a na Moravě". Kniha nazvaná v německém originále "Erste Statistische Durchforschung auf anderen Planet", v anglickém překladu pak "Research in the country of the anthropoids", se o tom výmluvně zmiňuje ve své čtvrté kapitole pojednávající o dárku autorovy manželky souvisejícím s jeho zájmem o fotbal a Werder Brémy a nazvané "Kopačky od manželky" v následující větě: "Nezřídka jsem se vracíval z průzkumu nad ránem s oděvem pokrytým prachem a exkrementy, takže moje bývalá manželka Bärbel odpírala mi dlouho vstup do bytu dveřmi zavřenými na závoru a po jejich úspěšném zdolání i řádné naplnění mých domnělých manželských práv a má nebohá dcerka Trudi nechtěla se nechat ode mě pochovat a usedavě plakala schovávajíc hlavu pod polštář".
Průzkum si vyžádal bohužel i lidskou oběť. 27. července 1992 tragicky zahynul při výkonu svého povolání pod žďákovským mostem, který pro svou výšku nad hladinou slapské přehrady nábožensky založení bezdomovci používali jako katedrálu pro své modlitby, pracovník agentury POTEMCHIN´S VILLAGES George Hutchinson. Tento zkušený pracovník, který byl v agentuře zaměstnán již 15 let, právě pokládal jednomu z respondentů otázku, všeobecně považovanou za klíčovou pro výsledky podobných anket, totiž: "Pil nevlastní děd vaší druhé manželky s oblibou pivo značky Guinness?" a pochopitelném rozčilení se bezděky napil z láhve samohonky nabízené jedním bezdomovcem. Bohužel pak za několik minut - nedočkav se naneštěstí odpovědi - upadl do komatu, z něho bezvládnými rty procedil ještě nedokončenou větu "Vyřiďte mé rozkošné Mabel, že poslední zkušenosti skutečně ukazují, že statistický průzkum je nejvhodnější metodou pro ..." a za prudkých bolestí v krajině břišní skonal.
Méně tragicky, ale přece citelně skončil výzkum pro mnoho dalších pracovníků obou agentur. Fyzické i duševní přepětí i příležitost způsobily, že stovky z nich propadlo alkoholu a muselo být propuštěno. To z pohledu zaměstnaneckého kádru obou agentur snad tolik nevadilo. Vy, co jste ještě před více než deseti lety utíkali od rodin a zasedali za škamny VUMLu /Večerní university marxismu a leninismu/ mě asi doplníte přesněji, ale bylo to proto, že bezohledný dravý kapitalismus způsoboval, že jako houby po dešti zanikaly desítky kdysi prosperujících agentur zaměřujících se na statistický průzkum, takže za branami existujících agentur se tísnily stovky, ale co stovky, tisícovky propuštěných nezaměstnaných z řad bývalých agentů specializovaných na statistický průzkum, takže doplnit řídnoucí kádr obou agentur bylo otázkou jednoho půldne.
Problémem bylo však, že téměř všichni bývalí zaměstnanci obou agentur jako alkoholici byli nuceni se rozvést, ztratili své rodinné zázemí a záhy končili v kanalizačních systémech, v nádražních halách a čekárnách, na lavičkách parků a pod mosty a stávali se nakonec respondenty svých pretendentů. To ovšem po určitou dobu nepříznivě zkreslovalo výsledky průzkumu, takže se v průběžných mezivýsledcích v dubnu a v květnu 1992 objevovalo jako nejrizikovější zaměstnání pro vznik alkoholismu u lidského jedince povolání "pracovník agentury provádějící statistický průzkum". Naštěstí majitelé obou agentur pánové Jörg Münchhausen a Senkr Jurjevič Potěmkin včas toto nebezpečí zpozorovali a na své schůzce v Münchhausenově letním sídle v Koepnicku učinili taková opatření, že shora uvedené povolání se od června 1992 neobjevovalo už ani v pořadí první třicítky rizikových povolání.
Přes všechna úskalí se statistický průzkum podařilo v plánovaném termínu do 31. 08. ukončit a do 14. 09. 1992 vyhodnotit. Veřejnost měla být s výsledky seznámena ve čtvrtek 19. září 1992 v salonku jednoho pražského hotelu. Její zájem o výsledky byl však natolik velký a tlak veřejného mínění natolik ještě větší, že nakonec bylo rozhodnuto, že výsledky průzkumu budou vyhlášeny ve Sportovní hale v bývalém Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze a to přesto, že 18. září se tu měl konat benefiční koncert britské skupiny The Who a o den později - právě 19. 09. - dokonce přípravný zápas NHL mezi Detroit Red Wings a Minnesota North Stars, které musely být z těchto důvodů přes značné finanční pokuty narychlo odřeknuty!
Na mě osobně se usmálo štěstí v té podobě, že jsem řízením osudu téhož dne pobýval v Praze /měl jsem tu obchodní spor/. Vstupenky byly sice již ráno před mým příjezdem do Prahy beznadějně vyprodány, ale podařilo se mi zakoupit na Karlově mostu od jakéhosi pokoutního prodavače dres národního mužstva číslo 27, takto oděn jsem před turnikety Sportovní haly drze předběhl frontu začínající na Strossmayerově náměstí a pod výmluvou, že "som členom národného mužstva a mám tuná akési sústredenie" mi byl povolen pořadateli vstup se slovy "Samozřejmě, můžete jít dále, pane Bukovinský" a poté, co jsem rozdal pár autogramů, zaujal jsem místo ve stoje nedaleko první řady /lístky byly bohužel na místa/.
Na samotný slavnostní akt vyhlášení mám ty nejkrásnější vzpomínky, byť jsem ho po dobu následujícího půl roku omarodil dík potíží s kyčlemi /předtím jsem na bruslích stál naposledy v polovině šedesátých let minulého století, a to ještě přímo na ledě, takže jsem měl nohy pěkně vyviklané, ještě štěstí, že obránce Slovanu Jozef Bukovinský, který v té době již několik let v "nároďáku" nebyl, měl větší číslo bot, takže neutrpěla má chodidla ani prsty/.
Po hymnách Spolkové republiky Německa, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a naší, kdy nebylo za napjatého ticha slyšet nic než šustění propisovaček novinářů ze zemí bývalého socialistického bloku, klapání psacích strojů českých a slovenských novinářů a klapot klávesnic laptopů novinářů ze současných zemí kapitalistického bloku, vystoupal těžkým krokem na osvícené podium sám Senkr Jurjevič, chvějící se rukou si prohrábl šednoucí plnovous a la Lev Nikolajevič Tolstoj a lámanou češtinou, v níž jsem neomylně poznal tentokráte dolnouralský přízvuk, vyhlásil výsledky statistického průzkumu /které u obou agentur byl natolik podobné, že tu byly jen drobné odlišnosti, které dál zmiňuji/:
"Nejrizikovější skupinou pro vznik alkoholové závislosti je skupina obyvatel
- muži
- s plavými, na skráních mírně šedivějícími vlasy
- se začínající čelní pleší nad levou částí čela /agentura Hausnummer - dále jen "H"/, resp. nad pravou částí čela /agentura Potemchin´s Villages - dále jen PV/
- povoláním degustátor lehkých červených vín
- mající trvalé bydliště v sídle o počtu obyvatel od 500 do 5.000 obyvatel v lokalitě jižní Moravy /pozn. oběma agenturám se podařilo shodně vystihnout toto sídlo jako obec nacházející se v trojúhelníku vymezeném spojnicemi mezi konkrétními třemi moravskými obcemi, ale na základě intervence starostů měst a obcí Mikulova, Pohořelic a Hustopečí nebyly tyto nikdy nejmenované pomyslné vrcholy stejně pomyslného trojúhelníku do oficiálních výsledků zahrnuty, což tímto respektuji/
- stavu rozvedeného jeden rok a sedm měsíců před počátkem závislosti na alkohol
- mající dvě dcery, H se dokonce podařilo specifikovat křestní jména obou dcer této rizikové skupiny - Žaneta a Nikolka /opět moje poznámka: kdybych mě děti, natož dcery, a byl přinucen je takto zrůdně pojmenovat, opíjel bych se rovněž dvacetčtyři hodin denně/
- věkové kategorie 25 až 35 let, slavící narozeniny mezi 21. červnem a 13. zářím příslušného kalendářního roku a konečně
- nadšený fotbalový fanoušek Sparty /dle výzkumu H/, resp. Slavie /dle výzkumu PV/"
- mají za nejoblíbenější koníček rybaření na březích řek /H/, resp. sladkovodních jezer /PV/
- povolení k rybolovu si řádně opatřili /H/, resp. řádně neopatřili /PV/
- jejich nejoblíbenější jídla jsou jídla kořeněná /obě agentury/, sladká jídla nemilují /H/, resp. zbožňují /PV/
- mají mateřské znaménko velikosti čtvrtdolaru /H/, resp. třičtvrtědolaru /PV/ mexického /H/, resp. US z padesátých let minulého století /PV/ na pravé tváři /obě agentury/ obličeje /H/, resp. zcela jiné části lidského těla než obličeje - ve slušné společnosti vždy zahalené /PV/,
Důsledky průzkumu znáte asi všichni a proto jen stručně: PIHA zanikla později v roce 1997 v důsledku konkursu vyhlášeného Krajským obchodním soudem v Praze na její majetek, který těsně předtím její členové naštěstí stačili při bezuzdných pitkách vyjadřujících radost nad vymýcením alkoholismu v ČR propít. Ještě před zánikem institutu se tomuto totiž podařilo jeho intenzivní publicistickou morálně laděnou propagandou na zjištěnou rizikovou skupinu zapůsobit natolik, že alkoholismus byl v českých zemí prakticky zcela vymýcen, takže na ulicích nepotkáte jediného opilce, alkohol jako příčina rozvodů a dopravních nehod téměř rovněž neexistuje, v několika zbylých, ještě nezkrachovaných hospodách o lidi podroušené rovněž nezavadíte, neboť tu alkohol ani nedostanete proto, že tu pro absolutní nezájem není na sortimentu.
Vzrušujících třičtvrtě roku 1992 poznamenalo bohužel natrvalo i můj život. Vědom si, že již nikdy nic tak vzrušujícího neprožiji, počal pro mě ztrácet můj život svůj význam. Nyní jsem starý vyhaslý a zlomený muž, jehož nedokáže vzpružit a vzrušit vůbec nic - ani pití, mejdany, sázení na koně, hašiš, kokain, automaty, ruleta normální i ruská, krátkodobé navazování známostí se vdanými ženami, ba dokonce ani se ženatými muži. V prchavých okamžicích svého odcházejícího života, když mi dojde doma pálenka, když mí opatrovatelé přikryjí má artritická kolena kostkovaným plédem a vyvezou mě na invalidním vozíčku na balkon mého bytu v Trutnově 4 - Zelená louka a já skrze závoj slz pozoruji kouzelný rej světel rozehraný paprsky sluníčka zapadajícího vlevo od Černé hory, toužebně si přeji, aby se aspoň jednou v mém životě zopakoval jeden ze zmíněných pátků, kdy jsem doslova prchal ze zaměstnání dříve, abych netrpělivě otevíral poštovní schránku a ještě netrpělivěji trhal páteční číslo populárního periodika "RP napřesrok", až jsem se dopracoval na stranu 7, kde jsem se zatajeným dechem čítával průběžné výsledky vědeckého výzkumu příčin alkoholismu na bázi veřejného statistického průzkumu....."
Vše napsal Luděk z Trutnova
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz