24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Silvestrovský pochod /31. 12. 2001/ aneb ZAČÁTEK NOVÉ TRADICE?
Tajný výlet odboru KČT Lokomotiva Trutnov/28. 12. 2001/ aneb TAJNOSTI ODBORU
Vánoční pochod /22. 12. 2001/ aneb KDYŽ V PODKRKONOŠÍ PŘIŠLY VELKÉ SNĚHY ....
Tulácká cítka /08. 12. 2001/ aneb OD KONDIČNÍ TURISTIKY PO BEKHENDHALFVOLEJ PO LAJNĚ
Pochod Draháňským údolím /17. 11. 2001/ aneb REPORTÁŽ Z LÉČENÍ OTRAVY JEDEM
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Vzpomínky autora na začátek 90. let minulého století /leden až září 1992/ aneb VÝZKUM V ZEMI LIDOOPŮ
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Silvestrovský pochod /31. 12. 2001/ aneb Začátek nové tradice?
Od roku 1991 - s výjimkou loňského roku, kdy mi nebylo dobře - dodržuji pravidelně poslední den kalendářního roku zvyk zúčastňovat se Silvestrovského pochodu v Dobrušce. Do roku 1995 jsem tu chodil "pětatřicítku", což znamenalo při poctivém absolvování trasy na obtížném terénu značné fyzické zatížení, později jsem chodil trasy těsně nad 25 km, abych si pochod vychutnal ve větší pohodě. Svůj podíl na této změně mělo horšící se spojení - v poslední době konečné spoje z Dobrušky na Silvestra odjíždějí již po půl druhé a letos nebylo poprvé možno se do Dobrušky dostat na sedmou hodinu, buď bych musel přijet na start /který byl od půl osmé do půl deváté/ těsně po šesté anebo těsně po osmé, kteroužto alternativu jsem si přirozeně vybral. Ještě s přihlédnutím k obtížnějšímu terénu vyvolanému velkou sněhovou kalamitou, odhodlal jsem se k řešení, které v zásadě zavrhuji, protože mě připravuji o klasickou atmosféru pochodu - na regulérní trase pokecat s jinými účastníky, přijít do cíle, teprve v něm dostat diplom, pokecat s pořadateli při občerstvení apod. Jenže teď jsem byl v situaci, že jsem měl na trasu 26 km pět hodin, takže jsem se - jako to dělá velká část účastníků - s pořadateli dohodl, že se samozřejmě přihlásím, převezmu však diplom dokonce bianko předem a svou trasu 26 km si ujdu poctivě do předem vytčeného cíle, který je bezpečně na železniční trati co nejblíže Trutnova.
Tím cílem, který jsem si vybral a který měl být a také byl na konci mého plánovaného putování výhradně po silnicích, bylo nádraží ČD Červený Kostelec, to jest prakticky část tohoto města Lhota u Červeného Kostelce. Jak jsem se později přesvědčil, ušel jsem nějaký kilometřík navíc. Protože jsem musel do místa určení dojít až těsně po 15. hodině, zdržel jsem se chvíli na poště vypsáním pohledu, v blízké prodejně nápojů jsem vypil jedno lahvové pivo, abych na trase netrpěl žízní, a těsně po třičtvrtě na devět vyrazil s odhodláním poctivě splnit svůj záměr.
Protože jsem měl dle mapy projít částí Dobrušky zvanou Pulice, neomylně bez optání jsem se vydal z hlavní ulice v Dobrušce Pulickou ulicí a pozdějším dotazem se přesvědčil, že jdu dobře. Terén byl ještě v Dobrušce pokrytý prosoleným sněhem, takže se mi v něm nešlo příliš dobře, pořád jsem se bořil. Jak se ukázalo, všechny druhy následujících terénů byly mnohem lepší. Za Pulicemi jsem chvíli zaváhal, ale podle mapy se přesvědčil, že musím jít skutečně nikoliv po silničce ke hřbitovu, ale po přece jen širší silnici doleva. Přesně za hodinu jsem se zjistil, že obec na obzoru za nevýrazné viditelnosti, jež mě zaujala několika věžemi dvou kostelů - gotického s "příslušenstvími" a evangelického, jsou skutečně Bohuslavice, na silničním ukazateli bez dalšího označení, ale na rozdíl od těch "našich" nad Úpou někdy zvané nad Metují, i když od této řeky jsou dosti vzdáleny. Na návsi mě zaujala pozlacená socha Panny Marie. Když jsem po další půlhodině prošel následující obec - shodou okolností jiného jmenovce jiné obce v našem kraji - Slavětín opět nad Metují, měl jsem pocit, že jsem přišel do jiného kraje.
renesanční radnice na náměstí v Dobrušce. Na fotografii nejsou kazy, nýbrž ozdoby, připomínka nedávných Vánoc. Foto: L. Šlosar
socha P. Marie z r. 1746 v Bohuslavicích nad Metují. Foto: L. Šlosar
Do té doby byla silnice sice prohrnutá, ale pokrytá malou vrstvou sněhu, po kterém se však šlo dobře. Počasí bylo poměrně nevlídné, pod zataženou oblohou drobně sněžilo a zleva mě mrazil nepříjemný, i když nepříliš silný vítr. Ještě ve Slavětíně jsem sešel do jakéhosi dolíku, kde už nebylo po větru ani památky, obloha se začala protrhávat /přitom jsem z telefonátů zjistil, že na Novopacku a Trutnovsku je jasná obloha/, a poté co jsem ještě v obci navázal na silnici z Hradce Králové, šel jsem po vozovce prohrnuté až na asfaltový povrch, z něhož mi do děravých bot zatékaly jen roztálé zbytky sněhu. Protože je u nás už paušálním zvykem brát si automaticky na mušku vedle byrokratických úředníků i silničáře, musím se jich co nejrozhodněji zastat, jen ve Slavětíně jsem potkal dvojí jejich techniku v plné práci a silnice po celou dobu mého putování podle toho vypadaly, byly bez problémů průchodné. Díky jim všem, kteří pracovali i v posledním dni roku 2001!!
Díval jsem se na okolní poměrně vodorovné, na zdejší poměry určitě nezvykle zasněžené plochy a říkal jsem si, jak by se mi tu jako lyžaři nemilujícímu prudké sjezdy skvěle lyžovalo, kdyby byla prošlápnutá stopa. Skutečně jsem na kraji Slavětína jednoho lyžaře spatřil, a za obcí jsem po překročení Metuje sledoval po pravé straně jednu lyžařskou stopu na mírném stoupání až do vesnice Městec. Za Městcem jsem odbočil doleva a hned zase doprava a později procházel rozsáhlou zástavbou městečka Velké Jesenice, na jejímž kraji pro změnu z kopečka lyžovaly děti. Za obcí jsem přešel železniční přejezd tratě Jaroměř - Trutnov, to bylo zrovna půl dvanácté, a před polednem jsem přibyl do míst mně důvěrně známých - na náměstí v České Skalici. Podle očekávání tu byly všechny osvěžovny zavřeny, já osobně jsem trochu zazmatkoval a vydal se nelogicky přes Malou Skalici směrem k Babiččinu údolí. Včas jsem situaci vyhodnotil, přešel jsem doprava hned první most přes Úpu, vynořil se opět u Barunčiny školy a šel již správným směrem na kraj města směrem na Náchod, kde jsem odbočil doleva a kolem vojenského hřbitova postaveného padlým z války roku 1866 došel po půl druhé do Zliče. Tady jsem se dočkal milého překvapení, restaurace Barunka byla otevřena! Dal jsem si tu chutnou a hustou dršťkovou polévku - druhou na turistické akci v průběhu tří dnů, rohlík a pivo. Přestože jsem měl menší problémy s jejich pozřením, mám bolavý zub, který nepříjemně pociťuji při změnách venkovní teploty, spokojeně jsem tu poseděl dvacet minut. Ani celková cena 31,50 Kč se mi nezdála vysoká.
muzeum Boženy Němcové v České Skalici. Foto: L. Šlosar
malá fara u kostela v České Skalici. Foto: L. Šlosar
kostel Nanebevzetí P. Marie v České Skalici. Foto: L. Šlosar
Po několika metrech spokojeného putování dál jsem před sebou spatřil vyvýšené panorama obce Žernova, který proslavili Viktorka a Černý myslivec zásluhou Boženy Němcové. Pokračoval jsem pak po druhém úseku, známém mně z "padesátky" pochodu Babička, až do Červené Hory. Po absolvování pravotočivé zatáčky jsem pro změnu až do Stolína procházel silniční úsek důvěrně mně známý z konce nočního okruhu Červenokostelecké stovky. Tuto poněkud nudnou část mého putování jsem si prodloužil až za Stolín, kde jsem si trochu zkomplikoval závěrečný úsek - k železniční trati jsem začal sestupovat už před továrnou Elitex. Svou chybu jsem včas prohlédl, vrátil jsem se na silnici vedoucí směrem na Rtyni a doprava odbočil teprve za zmíněnou továrnou, přešel železniční přejezd a po několik metrech doleva dospěl k nádraží v Červeném Kostelci - skoro na minutu přesně po šesti hodinách téměř nepřerušované usilovné chůze.
Také zde se mi dostalo nečekané, ale zasloužené odměny, hospoda proti nádraží byla rovněž otevřena, já jsem si tu dal jedno pivo a mou spokojenost nenarušil ani fakt, že tu hospodský tradičně zapřel razítko, takže jsem nápravu zjednal až na nádraží. Vlak, který měl odjet v 15,23 hodin, měl na současné sněhové poměry jen malé zpoždění, takže jsem - přece jen poněkud prokřehlý s mokrými ponožkami v děravých, jinak dobrých botách - zanedlouho vděčně přijal teplou vytopenou náruč jednoho z jeho vozů a vzrůstající dobrý pocit z posledního turistického roku prožitého dle mých představ umocnil posledním dlouhým hltem ferneta ze své placatice, kterou mi pro ten účel doručil před týdnem Ježíšek.
Když jsem odjížděl předtím brzy ráno po půl šesté ze Zelené louky na start, přistihoval jsem se při myšlence, že letos kvůli špatným časovým dimenzím v místě konání Silvestrovského pochodu, jedu na tuto akci naposledy. Myslím, že u tradice tohoto pochodu zůstanu. Je ale možné, že - i když tento zvyk nechci rozšiřovat na jiné akce s výjimkou "Zmrzlého Čepelky" v Malých Svatoňovicích, protože chci atmosféru turistických akcí vychutnávat až do samého dna - založím tradici každoročních putování z Dobrušky do Červeného Kostelce poslední den v kalendářním roce, bude-li mi dáno i dále ve zdraví putovat krásnou českou krajinou. Připojí-li se ke mě někdy některý z mých duchovně blízkých turistických přátel, budu tomu jen velmi rád.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Tajný výlet odboru KČT Lokomotiva Trutnov/28. 12. 2001/ aneb Tajnosti odboru
Ten, kdo z členstva odboru KČT Lokomotiva Trutnov jen trochu mohl, ten dbal lákavé výzvy na vývěsce odboru a dostavil se v pátek o půl desáté na hlavní nádraží v Trutnově. Oproti jiným výletům odboru dospěl sem sežehnut drobnou jiskérkou nejistoty, z vývěsky se toliko dověděl, že se vrátí okolo 15. hodiny, nebylo mu známo však, kam si má koupit jízdenku, pokud vůbec se mělo vycestoval z Trutnova vlakem.
Musím to na náš výbor vyzradit. Uvnitř jakéhokoliv kolektivu, má-li fungovat ve vzájemné důvěře, nemělo by docházet k tajnostem ani ke vzniku separovaných sekt. Tím se snažíme řídit rovněž uvnitř sedmičlenného výboru odboru KČT Lokomotiva Trutnov posíleného dvěma náhradníky. Protože však výjimka potvrzuje pravidlo, tuto zásadu porušujeme v jednom případě - vždy na konci roku. A tak se stejně jako v různých obdobách v uplynulých letech objevil v prosincovém zápisu výboru následující bod:28. 12. - se souhlasem odboru se chopí pořádání tradičního tajného výletu J. Baudyš - sraz na hlavním nádraží ČD v Trutnově v 09,30 hod. .... a víc nic.
Já a několik věrných ze směru severního od centra Trutnova přibyli jsme na hlavní nádraží "viamonťáčkem" s mírným zpožděním těsně před srazem a já jsem si říkal, jaká by to byla švanda, kdybych dostal pokyn koupit si lístek zpět tímto směrem /dodržoval jsem pravidla konspirace natolik, že jsem dotazem u vedoucího výletu, Pepíka z Kryblice neeliminoval tuto možnost/. Pokyn na nádraží naštěstí zněl jasně: koupit si lístek do Chotěvic.
Za sněhové kalamity jsme sem přibyli na místo určení s minimálním zpožděním, když jsem se na začátku našeho putování vracel pro razítko do záznamníku Nádražníček, říkala mi paní staniční, že vlaky mají za současného božího sněhové dopuštění zpoždění okolo 10 minut. Naši skupinu, která se několik metrů vracela proti směru našeho příjezdu a táhlým stoupáním pokračovala dále projetou cestou poznamenanou pouze čerstvým sněžením, jsem dohonil záhy. Bylo zataženo, těsně nad bodem mrazu, vlhký vzduch signalizoval další sněhovou přeháňku, která skutečně později nastala po poledni, viditelnost nebyla valná, protože se po nebi válely těžké šedé mraky a bylo taky mlhavo, což vše okolní krajině a tím celému našemu putování dodávalo atmosféru zasněnosti a přímo vybízelo k povánočnímu rozjímání. Tento celkový dojem podbarvovala skutečnost, že jsme v dalším průběhu putování potkali pouze dva lyžaře sjíždějící do Chotěvic a jakýsi opěšalý pár.
Protože věkové rozložení účastníků bylo co do extrémů dosti široké, ale chyběla téměř naše výkonná střední generace, dostal jsem se záhy do čela, ještě se Zdeňkou z Janských Lázní a Petrem mladším z Trutnova, členem KČT Úpice. Nejbližší průběh putování poznamenalo opožděné nadělování Ježíškem, spatřil jsem před sebou totiž cosi černého a on se tu povaloval kulich se značkou Nike. Nasadil jsem ho na ten svůj, to pro případ, kdyby se někdo pro něj vracel, aby viděl, že jsem ho našel a mohl si ho ode mě převzít, ale nikdo zájem neprojevil, takže jsem tak dostal opožděný vánoční dárek přímo snad z nebes.
na začátku tajného výletu na nádraží v Chotěvicích byl jeho průběh účastníkům odtajněn. Foto: L. Šlosar
z Chotěvic vyrazila velká skupina po dvou kolejích po projeté silnici. Foto: L. Šlosar
z Chotěvic vyrazila velká skupina po dvou kolejích po projeté silnici. Foto: L. Šlosar
Později se cesta rozdvojovala, my jsme pokračovali po levé z nich, až jsme dorazili do části obce Vítězná slující Nové Domy, kde však slibně vypadající štít oznamoval, že se nejedná o hospodu, nýbrž o truhlářství. Po krátké rovince dostali jsme se do další části obce Vítězná - Kocléřova. Protože lyžuji velmi rád, ale nepříliš rád sjíždím z prudkých kopců, záviděl jsem tiše zdejším obyvatelům, jak se mohou tady prohánět po štědře zasněženém jen pozvolném terénu. Nikoho jsme však nespatřili, až v Kocléřově jakýsi shluk lidí, který něco chystal, ale nebylo lze poznat co, ale určitě to nebyl lyžařský výlet.
My jsme rázně zabočili doleva a dle ukazatele směr Trutnov 12 km pokračovali dále po cestě, kterou bylo možno jako cestu identifikoval jen podle dvou zapadajících kolejí. Role vůdcovské jsem se ujal já a po kotníky ve sněhu jsem pravou kolej prošlapával až do Pilníkova zprvu nepatrným stoupáním, později po rovině a převážně táhlým klesáním. Zanedlouho mě dohonil Petr, jenž se ujal levé koleje a společně jsme tak doputovali do onoho Pilníkova, takže jsme již po půl jedné opanovali hospodu U klokana těsně pod náměstím. Spokojeně naladěni po přestálé příjemné fyzické námaze, dali jsme si nejprve ferneta /já Drsoně - tedy klasiku, Petr Jasoně - tedy citrusový/, poté jsme se pokračovali neobyčejně chutnou dršťkovou polévkou a hlavním jídlem - v mém případě španělským ptáčkem a rýží, jíž jsem ani nedojedl.
takhle vypadala zasněžená silnice z Kocléřova, jejíž pravou kolej jsem prošlapával až do Pilníkova. Foto: L. Šlosar
Bylo dobře, že jsme přišli dříve, protože později se začali trousit ostatní, a dostat druhé pivo nebylo jednoduché, jinak ochotná paní hostinská, která tu byla osamělá a pomáhal jí obětavě jen kuchař, byla dosti zaneprázdněná a dodržovala pro mě záhadný pořadník, kvůli kterému jsme si již třetí pivo nestačili objednat.
Velice útulnou hospůdku opustili jsme okolo čtvrt na tři a pomalým krokem jsme šli na nádraží. Vlak měl tentokráte zpoždění dvacet minut, nicméně na nás několik věrných ze směru severního od centra Trutnova "viamonťáček" čekal, takže jsem přibyl domů na Zelenou louku po půl čtvrté.
Je pravda, že pro celkovou svou vytíženost se akcí odboru příliš nezúčastňuji, žádný z tajných výletů, jejichž tradice začíná od roku 1995 a jejichž přehled je přiložen za tuto reportáž si nenechávám ujít. Pro ty, kteří opravdu srostli s odborem a kteří s ním opravdu žijí, je to skvělá příležitost se před ukončením dalšího turistického roku se rozloučit, popovídat si a popřát si hodně úspěchů do příštího roku. A ona tajemnost následujícího putování lákavost celé akce jen podbarvuje. Takže v tomto případě tajnosti uvnitř odboru nikomu nevadí, není-liž pravda?
Napsáno pouze pro tyto stránky
Vánoční pochod /22. 12. 2001/ aneb Když v Podkrkonoší přišly velké sněhy ....
ÚVOD. Vánoční pochod pořádaný odborem KČT Lokomotiva Kolín je v posledních letech neodmyslitelnou součástí našeho dálkoplazeckého kalendáře, já osobně jsem se ho letos zúčastnil po sedmé - v nepřetržitém sledu od roku 1995.
POČASÍ. Pochodu letos předcházela nebývalá - alespoň na časové období před Vánocemi - nezvyklá sněhová kalamita. Ještě v pátek den před pochodem drobně a vytrvale chumelilo, meteorologové vyhrožovali na sobotní noc vichřicí, jež naštěstí Trutnov nakonec minula, a z toho vyplývajícím vznikem sněhových jazyků. Nebyla to moc příznivá perspektiva pro dopravu do Kolína vzdáleného po železnici 134 km. V sobotu na trase však bylo místo slunečno.
ZDAŘILÝ EXPERIMENT. Na start uplynulých ročníků, který se jako letos odbýval v hale ČD hlavního nádraží v Kolíně volili jsme my z Trutnova vždy nejrannější dopravu přes Starou Paku a Velký Osek tak, že jsme vždy dorazili kolem osmé, což je dolení hranice časového rozmezí pro start. Letos jsem poprvé zvolil experiment: jel jsem až autobusem v 05,45 hod. do Pardubic, kam jsem měl přibýt v 07,03 hod., odtud dál pokračovat vlakem v 07,12 hod. a do Kolína přijet již v 07,44 hod. Nakonec jsme do Pardubic dojeli až po půl osmé. Nějak mě to nebralo, pro případ zpoždění tu byly ještě další dvě varianty pozdějších rychlíků, jejichž použitím bych se příliš neopozdil. Nakonec to dopadlo tak, že jsem jel druhým z nich, navíc ještě o čtvrthodinu zpožděným, takže jsem na nádraží v Kolíně přibyl v půl deváté, což nebyl nijak tragický čas.
PŘEKVAPENÍ NA STARTU. Proto jsem se vůbec zpočátku nepodivoval nad tím, že prostory před startem v hale nádraží jsou prázdné, byl jsem připraven na to, že hlavní proud již odešel a že své přátele, kteří měli přijet jako já již na osmou, budu na trase stíhat, byť jen s malým zpožděním. Údiv se dostavil o maličko později: v hale byl Martin z Byšic, který mi zvěstoval, že ještě nikdo nepřijel!! Všechny vlaky měly totiž zpoždění. A skutečně: jakmile jsem se zaprezentoval, ruch, na který jsem byl předtím zvyklý již o osmé, teprve nastal. Postupně se objevili Maruška z Trutnova, jež odjela od nás vlakem ve 04,44 hod., Milan z Lomnice a Vláďa z Kruhu, těsně po nich Jirka a Jířa z Turnova - otec a syn, a s nimi jejich turistické kamarádky Hanka a Lenka z Mladé Boleslavi - pro změnu maminka a dcera. V tomto složení - navíc s Martinem - jsme vyšli, ještě po občerstvení nezvykle pozdě - asi ve čtvrt na deset.
takováhle horda vyrazila v Kolíně na start. Zleva Milan z Lomnice n. P., Martin z Byšic, Hanka z Mladé Bolesavi, Vláďa z Kruhu, Lenka z Mladé Boleslavi, Jirka z Turnova a Maruška z Trutnova. Foto: L. Šlosar
TRASA. Pořadatelé střídají pro pochod dvě trasy - letošní, kterou považuji za méně atraktivní, ale která se jeví relativně kratší, vedla postupně zprvu směrem jihozápadním přes Polepy, Pašinku a Ratboř, kde se trasa stáčela směrem severoseverozápadním přes Zibohlavy, Radovesnici, Křečhoř, Kamhajek až na ojedinělý kopeček v jinak poměrně rovné krajině Bedřichov, od něhož pro změnu nabrala trasa směr převážně západní přes Novou Ves a Klavary, odkud se do Kolína navracela směrem jihozápadním.
TERÉN TRASY A ZAJÍMAVOSTI. Část trasy - prakticky od Kolína před Ratboř, několik stovek metrů za Radovesnicí, které se dají obejít po silnici, dále od Vítězova nebo od výpadovky z Kolína na Český Brod a Prahu, nechce-li se Vám obcházet zbytečně celý ten prostor, na Bedřichov a od Klavar do Kolína - vede po nezpevněných cestách, jež byly pokryty jen malou vrstvou sněhu - jaký rozdíl od Podkrkonoší! Nešlo vůbec o nudnou trasu, stačí vyjmenovat malý vodopád v Polepech, směle do výšky se pnoucí železniční viadukt před Ratboří, pomník bitvy u Kolína na kraji Křečhoře, který jsme tentokrát minuli, pamětní deska Gustava Frištenského na rodném domku zápasníka v Kamhajku, výhledy od Křečhoře a Kamhajku na Bedřichov a Kolín a vzdálenější místa /bývají tu vidět i Krkonoše/, samotný vrch Bedřichov s pomníkem vázajícím se rovněž ke zmíněném bitvě a malý psí hřbitůvek na úbočí vrchu a závěrečné putování po břehu proti proudu poklidně jakoby v zasnění plynoucích vod Labe, patří pravidelně každý lichý rok k nezapomenutelnému koloritu tohoto pochodu, posledního před Vánočními svátky.
malý vodopád v Polepech. Foto: L. Šlosar
kostel sv. Václava v Ratboři. Foto: L. Šlosar
nápis připomínající zašlé časy na vratech jedné usedlosti v Radovesnici. Foto: L. Šlosar
deska v Kamhajku na rodném domku zápasníka Gustava Frištenského, jehož známější bratranec Varel byl členem úspěšné polární výpravy, která pod vedením Čecha Karla Němce dobyla jako první 05. dubna 1909 severní pól. Foto: L. Šlosar
ATMOSFÉRA. Pochod samotný není selankou, musí se jít svižně, chcete-li posedět aspoň chvíli v hospodách na kontrolách v Pašince /tady jsem pobyl jen já s Mírou Mašinkou a od té doby až do Křečhoře jsem ostatní doháněl, ale dohnal/, U Poborsků v Ratboři a v Nové Vsi. Na pochod se sjíždějí pochodníci z celé východní půlky republiky od Prahy až po Moravu, lze tu spatřit i známé stovkaře. Pochod je vynikající příležitostí popovídat si ve větších skupinách, když jsem dohonil naši skupinu u Křečhoře, zjistil jsem, že k ní přibyli dočasně navíc právě Míra Mašinka /ten opatroval malou poraněnou sovu, kterou našel na trase/ a Petr /velký příznivec a má oblíbená protistrana při rozhovorech o propagaci turistických akcí na internetu/ - oba z Prahy. Atmosféru podbarvuje i cíl v hostinci U Radnici v Kolíně, kde jsem obdrželi cukrátko, čokoládovou minci s kresbou Pivrnce, funkční malý zvoneček, novoroční blahopřání pořadatelů pochodu s kresbou Pivrnce a samozřejmě diplom.
jeden z členů dočasně vytvořené velké skupiny Míra Mašinka z Prahy se obětavě ujal zraněné sovy. Foto: L. Šlosar
ZÁVĚR. Protože jsme usilovnou chůzí dorazili do cíle o půl čtvrté, odjeli jsme z Kolína v 16,17 hod., a po třičtvrtěhodinové přestávce ve Velkém Oseku a krátkém přestupu v Chlumci nad Cidlinou dorazila naše trutnovská skupina domů jen s nepatrným zpožděním po půl deváté.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Tulácká cítka /08. 12. 2001/ aneb Od kondiční turistiky po bekhendhalfvolej po lajně
V sobotu se kol dokola v našem kraji nic nešlo, a tak jsem spojil návštěvu blízkých ve středních Čechách s absolvováním tradičního pochodu Tulácká cítka, který se rok co rok chodí odjinud. Letos byl start na nádraží ČD v Roztokách u Prahy, kam se mi z mého pražského exilu na Hanspaulce cestovalo báječně. Sjel jsem ráno asi 10 minut autobusem č. 131 k nemocnici Bubeneč a z blízkého nádraží ve stejné čtvrti odjel v 07,48 hod. a na start přibyl v 07,48 hod.
Hned na startu se potvrdilo, že když člověk nějaký ten kilometr i mimo východní Čechy prochodí, je téměř vyloučeno, aby šel pochod sám. Už na cestě do Roztok jsem přinatrefil známého pochodníka Míru Mašinku a s ním absolvoval celou nejdelší trasu 35 km.
Míra vyrazil do prvního snad jen ze tří stoupání v Roztockém ráji pěkně zostra a nahodil od počátku prvního téma - jistého bývalého člena naší oblasti, výborného organizátora pochodů, ale charakterově dosti pokřiveného člověka. Vyprávěl mi o zkušenostech s ním a já se divil, jak se naše závěry o něm spontánně shodovaly.
Jak jsem si tak vyprávěli, vlhký terén Roztockých hájů, na němž jsme se vzdalovali vltavských břehům vystřídala zprvu chatařská osada kraje pražské čtvrti Sedlec a po něm už paneláková čtvrť Suchdol, v níž jsme minuli areál Vysoké školy zemědělské. Po silnici dospěli pak do Horoměřic, kde byla první kontrola a kde se hospody teprve schylovaly ke svému otevření. Další kontrola byla už o 2,5 km později na lesním rozcestí u pomníku sv. Juliany, kde jsme se s Mírou nechali vyfotografovat. Pak jsme sestupovali neuvěřitelně zablácenou cestou, až jsme se octli z lesa ven a nesmělým obloukem jsme vkročili do větší obce slující Tuchoměřice, v níž nás už z dáli upoutal velký zámek. V něm prý kdysi měla jakousi filiálku motolská nemocnice, poté bylo usilováno, aby sem přišli postižení drogami, ale místní se měli vzbouřit, takže chřadnou obě strany - "feťáci", nemající kam jít, i zámek.
na rozcestí u sv. Juliany zleva Luděk z Trutnova a Míra Mašinka z Prahy.Foto: náhodný kolemjdoucí
Luděk jakoby střežil cestu k tuchoměřickému zámku ... ale neuhlídá ji. Foto: náhodný kolemjdoucí /M. Lejdar/
Nad Tuchoměřicemi jsme vystoupali na obrovskou rovinu, kde by bylo široko daleko vidět, kdyby ještě nebyl v dálkách zamžený prostor. Červená značka nás zavedla na silnici, kde jsme před sebou spatřili dvojici, jíž jsme záhy dohonili a v níž jsem poznal známé pražské pochodníky, otce a syna J., obdivovatele našeho kraje, kteří rejdili po jakési zakázané skládce. Syn bral znovu do ruky jakýsi disk řka, že bude mít brzy takto složen vůz BMW, načež jsem odvětil, inspirován jednou anekdotou o vysloužilé dělnici odcházející z ruské továrny na televizory, aby to nebyl kalašnikov /vidíte, jaká jsem veselá kopa, originální humor, to je moje parketa/. Silnice nás doslova pohltila natolik, že jsme sledovali ves před sebou a přemýšleli, kde může býti Okoř se známým hradem, podle mapy pochodu by měla být po pravé straně. Za obcí se ukázalo, že je vlevo, červená značka na kontrolu v Malých Číčovicích odbočila ještě před setkáním s J. kdesi doleva, což jsme nezbadali. Mě to nějak nebralo, ale věřím,že to mohlo vytočit kdejakého Pražáka, protože každý z nich vám dosvědčí, že tři věci nesnese: 1/ uvíznutí ve výtahu nějaké výškové budovy, 2/ dopravní zácpu v metropoli a konečně 3/ jít do Malých Číčovic a místo toho dojít do Lichocevsi, jak se ona ves jmenovala.
Nezbylo nám pokračovat rovnou po silnici do Okoře, jako několik dalších obětí, které se na jednom místě zastavily, z čehosi si přihýbajíce. Míra nemeškal a zavolal, aby na nás taky něco zbylo, a poté, co jsme lehce popoběhli, dostalo se nám od jedné polovičky známých Pivovarských koňů hltu pravé moravské slivovice, mající údajně obsah 51 % alkoholu. Na kraji Okoře zastavili jsme pak v malé sympatické hospůdce, ve které hbitě obsluhovaly dvě mladé číšnice. Pobyli jsme tu nějakou tu chvíli při dvou pivech a česnečce a když jsme seznali, že nemají razítko a že zdejší VIP Jiří Krampol nejde a nejde, šli jsme shánět nějaké jiné z obce Okoř, když už nám chybělo to z kontroly z Malých Číčovic. Bylo to šťastné počinutí, protože na parkovišti jsme sice neuspěli, nicméně jsme byli nasměrováni tím nejsprávnějším směrem - na hrad, který oproti naším černým představám byl otevřen. Nebylo divu, schylovalo se tu k adventním slavnostem, takže cestu do hradu samého lemovaly starobylé praporce a stánky byly obsazeny muži - řemeslníky a děvčaty - prodavačkami ve středověkých krojích. My, odporní barbaři, zdrželi jsme jen krátce a šli in medias res - přímo pro razítko do hradní restaurace. Razítko tvaru erbu zapili jsme frťanem ferneta, na nějž jsem Míru pozval.
za Luďkem, který jakoby nyní střežil branku místního F. C., se tentokráte vypínají rozvaliny hradu Okoře. Foto: náhodný kolemjdoucí /M. Lejdar/
cesta do centra hradu Okoře je lemována praporci. Foto: L. Šlosar
V dobrém rozpoložení jsme pokračovali již za slunečného dne po silnici do Velkých Přílep. Nezbedný bývalý člen naší oblasti vyšel už dávno z obliby v našich rozhovorech, rozhovořili jsme se na zajímavější téma, v němž je Míra machr, totiž o městských odznacích IVV, na němž v Trutnově pracuji se svou kamarádkou. Byl to užitečnější hovor a snad jeho ovoce v brzku slisujeme a naložíme ku zdárnému použití.
Na kraji Velkých Přílep cesta se rozdvojila v ostrém nepatrném úhlu, protože dle mapy měla tendence jít doprava a nebylo nikde žádné značky, vybrali jsme se tímto směrem, už proto, že doleva se šlo do nějakého statku. Vyšli jsme na jakousi "kolmičku" a modrou značku viděli dále jen doleva a šli jsme po ní. Po několika metrech jsme seznali kouzelný omyl. Už předtím jsme měli jít doleva a teď jsme šli v protisměru. Obrátili jsme se bystře a šlapali jakousi bahnitou alejí do Statenic, kde se nám dostalo morálního ocenění v podobě razítka z tajné kontroly. Pokračovali jsme dál, až jsme došli do obce Černý Vůl /ano, lidé z těsného podhůří Krkonoš, ne Důl, ale skutečně Vůl!/. Zde jsme na chvíli zastavili v hospodě Starý Mlýn a pak jsme si to už metelili stále za slunečného dne, ale již za to nastupujícího chladna, Tichým údolím kol poslední kontroly u vyhlášené hospody Maximiliánka, jejíž dobrodiní jsme museli oželet, neb jsme chtěli a také byli v cíli opět na nádraží ČD v Roztokách o půl čtvrté, půl hodiny před uzávěrkou cíle.
Mírovi jel vlak za dvacet minut, takže mě v Roztokách doprovodil do sympatického hotelu Alexandra, kde místním nevadil můj luzný zjev, zvýrazněný bahnem ulpivším na mém sportovním oděvu. Zde do mě nalil hlt pro změnu trnkovice, odporoučel se na vlak zanechav mě zde na necelé dvě hodiny v tichém rozjímání při dvou lahvových plzeňských pivech, jednom turku a jednom krabím koktejlu, kteréžto poživatiny ztenčily mou kešeňu o asi 150 Kč.
EPILOG. Nazítří pak pokračoval jsem ve své předvánoční misi a cestoval jsem ke svým rodičům do Hořovic. Zde jsem na pár hodin pobyl v domě čp. 701 v ulici pojmenované kdysi po jednom protifašistickém hrdinovi, jenž měl tu smůlu, že co do své stranické příslušnosti vsadil na špatnou kartu, tudíž vyšel z módy, jako se to stává šatem nebo pendlovkám, takže ulice pak byla jakýmisi pozdními revolucionáři, zbabělými v oněch dobách jako my ostatní, ale snažícími se aspoň o pozdní kosmetickou nápravu své dávné loajality, pojmenována po jiném hrdinovi, jenž je zaslouženě v módě nyní, aniž bychom si uvědomovali, že jeho odkaz je nadčasový. Před domem tím, v němž jsem prožil téměř 30 let života, zjistil jsem konečně, že po mých urgencích je tu instalována má pamětní deska. Je ve formě reliéfu vyhotoveného kohortou dávných potomků žáků školy Michelangela Buonarottiho, kteří sem emigrovali jako zaprodanci papeže v 19. století ve zbabělém strachu pře Garibaldim. Na reliéfu jsem zachycen při prohozu po lajně bekhendhalfvolejem - vzpomínka na mou tenisovou minulost /neprošla moje předloha, na níž jsme zachycen při svém nejoblíbenějším úderu - pět metrů vysokým lobem hraným deset metrů za základní čarou, kterážto nebyla realizována ze žabomyších důvodů - velikost reliéfu by se zdesateronásobila a náklady na jeho vyhotovení ztřicetinásobily, což mě ovšem dost naštvalo a asi tam už nepojedu/. Na reliéfu je pak nápis: "ZASLOUŽIL SE O DYNAMICKÝ ROZVOJ HOŘOVIC V POSLEDNÍCH LETECH TÍM, ŽE SE Z MĚSTA PŘED DVACETI LETY NADOBRO VYSTĚHOVAL". Nevěříte? Brzy poznáte: opis mého letopočtu narození 1951 je jedinou podmínkou pro splnění nového tématického odznaku IVV "Po vychladlých stopách Luďka z Trutnova ve středních Čechách". Jen si prosím pěkně pospěšte, deska je totiž z mědi.
slavnostní položení pamětní desky na rodném domě Luďka z Trutnova na vchodu čp. 701 v Hořovicích za účasti zástupců města, tenisového oddílu a církví - toho poznáte podle bradavice nad levým okem /všichni účastníci jsou zakryty keřovím/. Vidět je však okno rodného bytu vlevo od okapu. Foto: L. Šlosar
Napsáno pouze pro tyto stránky
Pochod Draháňským údolím /17. 11. 2001/ aneb Reportáž z léčení otravy jedem
V sobotu ráno probudil jsem se ve 03,10 hod., což nebylo na škodu. Panelový dům na Zelené louce opouštěl jsem totiž zanedlouho ve 03,45 hod., vlakem směr Pardubice jsem odjel z hlavního nádraží v Trutnově ve 04,20 hod. a po přestupu v Hradce Králové jsem přibyl do Prahy na "Wilsoňák" v 07,50 hod.
Do Prahy jsem cestoval co těžce uvnitř nemocný člověk, jenž zde - dostatečně vzdálen od míst nákazy - hodlal hledat lék proti intoxikaci, jež tak v posledních týdnech prostoupila mé turistické útroby. Uklidňující monotónní klapavé zvuky vlaku mě proto vůbec neuspávaly, místo toho jsem civěl ven do temnot, jako bych za stíny vystupujícími z temnoty měl objevit první záblesky náznaků mé další terapie.
Neprodleně jsem nastoupil na metro a na jeho konečné Nádraží Holešovice jsem po krátkém čekání přestoupil do autobusu č. 112 a dojel jím na konečnou. Vystoupil jsem u vchodu do ZOO proti zámku v Troji na startu trasy 36 km pochodu Draháňským údolím - přesně po deseti letech a jednom dni od své poslední a dosud jediné účasti na této akci.
Za mrazivého ještě povětří vyšlapoval jsem ve třičtvrtě na devět po pravém břehu Vltavy. Protější břeh byl zprvu zakryt posledními mlžnými opary, rodil se pozvolna další slunečný den. Terén byl zmrzlý. Nejprve jsem na trase předešel Jardu, bývalého mého předchůdce ze ZPA, a prohodil s ním pár slov. Za místem zvaným Zámky na čas jsem opustil břeh Vltavy a pozvolně stoupal Draháňským údolím, nejprve poměrně pustým, později po stranách štědře lemovaným chatkami. Na první kontrole u Draháňského mlýna jsem při písničce Rye Whisky vypil kelímek čaje a kopl jsem do sebe panáka ferneta. Krátký okruh vedl dále krajem pražské čtvrti Čimice, po louce, kde bez četných turistů bych asi zbloudil, pak opět tmavým lesem zpět na břeh Vltavy.
na kontrole u Draháňského mlýna je bájo, při písničce Rye Whisky jsem vypil kelímek čaje a kopl jsem do sebe panáka ferneta. Foto: L. Šlosar
kontrast mezi paneláky a docela hezkou přírodou na krajích Prahy je patrný i u Čimic. Foto: L. Šlosar
labutě na břehu Vltavy na kraji Husince. Foto: L. Šlosar
Za již slunného dne pokračoval jsem rozmrzajícím terénem po pravém břehu Vltavy přes dolní část Klecan, kol přívozu a zdymadla, přes Husinec, jenž nemá s Mistrem nic společného až do Řeže známé Ústavem jaderného výzkumu. Ve výšinách protějšího břehu chvílemi sledoval jsem vzdálenou bílou siluetu kostela na Levém Hradci, dávného to sídle Přemyslovců.
Jako ničím nečeřené modravé vody Vltavy poklidně plynuly do Labe a později do Severního moře, i já jsem se nechal unášet vzpomínkami rentgenujícími dávné i nedávné pochody a provádějícími anamnézu útržků dřívějších rozhovorů, abych tak identifikoval a analyzoval vzorky všudypřítomného jedu a vytyčil na jejich základě ozdravnou proceduru.
V Řeži byla další kontrola, na kterou jsem přibyl o polednách a byl jsem těsně za polovinou trasy. Vystoupal jsem do horní části obce a pokračoval silnicí až k betonárce, před níž jsem odbočil do hoření části obce Klecany. Za ní jsem měl na další kontrolu v obci Přemýšlení odbočit ostře doprava, což jsem neudělal, a po cestě sice zpevněné, nicméně pokryté lepkavým hustým blátem, jsem dotápal k osamělé vzdálené budově na frekventované silnici. Bylo jasné, že jsem v této části pochod zazdil, a bylo třeba se zorientovat. Osamělá budova byla motorest Na staré poště a poskytla mi příležitost zjistit, že jsem na kraji dalšího místo na trase Zdiby, že jsem si ani nezašel, ani trasu nezkrátil, jen minul kontrolu. Hodil jsem do sebe dvanáctku Krušovice a po zaplacení se v rozpacích takřka odplížil, neb jsem pod sebou zanechal na koberci svinčík od drolícího se bahna z bot. Venku jsem zjistil, že je na krátký čas mlhavo. Pokračoval jsem po výpadovce z Prahy na Kralupy nad Vltavou, pravda opačným směrem ku Praze, přes Zdiby do Dolních Chaber, kde jsem z ní sešel doprava, poměrně snadno našel znovu trasu pochodu a bez problémů pokračoval kolem místní kuriozity - menhiru řečeného Zkamenělý sluha, do Kobylis, odtud přes hájek do Ďáblic a nato dle jednoho ze tří podrobných precizních popisů neznačených částí trasy do sokolovny T. J. Střížkov. Přibyl jsem sem po čtvrt na čtyři, za rekordních 6,5 hod. s jedinou krátkou zastávkou v hospodě. Tu druhou - po pochodu - jsem si dopřál v minibufetu Ája v sokolovně, kde jsem do sebe vrazil jednoho "lahváče".
menhir Zkamenělý sluha v Dolních Chabrech. Foto: L. Šlosar
tenhle hájíček je pro změnu zase na kraji Kobylis. Foto: L. Šlosar
Jarda, s nímž jsem v cíli střetl, mně vyvedl ke stanici autobusů na Liberecké ulici, odkud i v den svátku jezdí linka č. 187 v 15-i minutových intervalech, za deset minut jsem byl na stanici metra Nádraží Holešovice, odkud to bylo na Florenc dvě stanice metrem, kamž jsem přibyl po krátkém občerstvení ve čtvrt na pět. Do odjezdu autobusu v 17,05 hod. jsem měl hodně času, takže jsem se ještě prošel již za tmy a klesající teploty již pod bodem mrazu po ulici Na poříčí.
Vrátil jsem se po prvních dávkách kury s vírou v byť postupné uzdravení. Vždyť z dřívějších pochodů zbylo ještě mnoho dóz ozdravných pilulek pěkných zážitků na trasách s naší partou, k nimž postačí přibalil ženšen v podobě skvělého kamarádství nečekaně nabytého v polovině loňského roku, to vše uskladnit proti vnějšímu působení jedovatých zplodin předsudků a falešných domněnek, svým ušlechtilým působením nedopustit marné uplynutí záruční doby pro jejich aplikaci a užívat všech těchto darů s pokorou a díkuvzdáním.
Do Trutnova jsem přibyl v 19,55 hod. a dosti zemdlen po poměrně namáhavém putování šel jsem ještě pěšky domů na Zelenou loukou naplněn pocitu klidu, míru a smíření.
Napsáno pouze pro tyto stránky
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Vážení návštěvníci!
Více než deset let po zlomových listopadových událostech v roce 1989 se v tisku objevuje hodně vzpomínek a bilancování souvisejících s těmito událostmi. Nedalo mi to, abych neoživil své zápisky a abych se vám, milí čtenářové, zcela výjimečně ve chvílích ještě svátečních namísto obvyklých retroreportáží z turistických svěřil, čím nejvíce okouzlily tyto události, respektive jeden z jejich plodů, právě mě. Chce se mi na to vzpomínat i proto, že dnes zážitky, které budu dále líčit, upadly téměř v zapomnění. Ti, kteří máte dobrou paměť, zavzpomínejte si se mnou.
Vzpomínky autora na začátek 90. let minulého století /leden až září 1992/ aneb Výzkum v zemi lidoopů
Těžko se dá - zvláště těm mladším - popsat, jakým zvláštním nepopsatelným dojmem oslovily po listopadu 1989 nás přece jen poněkud starší, kteří jsme rezignovaně navykli určitým stereotypům dob předlistopadových, různé pro nás tak překvapivé události....... ať šlo třeba o otevřenou kritiku tisku vůči zásahu pořádkových sil 17. listopadu 1989, živá vystoupení zapovězených zpěváků Karla Kryla nebo Jaroslava Hutky, nebo živé provedení Modlitby pro Martu v podání Marty Kubišové, znovuobjevení oblíbeného Alexandera Dubčeka, první zakoupení Playboye v trafice na rohu poblíže vlastního bydliště, Gumáci apod. nebo o po pestrý výběr televizních vystoupení nejrůznějších nově vzniklých stran před prvními opravdovými volbami až po první svobodné volby samotné. Asi je dobře, že žijeme v době, kdy je kouzlo těchto zážitků už nepochopitelné.
Abych nechodil dlouho okolo horké kaše, pro mě byl nejmohutnějším zážitkem první veřejný statistický průzkum v českých zemích, od jehož počátku v době uveřejněných těchto vzpomínek uběhlo přesně 10 let. Tato metoda vědeckého výzkumu byla přirozeně za komunistů popelkou, vždyť oficiálně byl nejoblíbenějším státem Sovětský svaz, nejoblíbenější stranou KSČ, problém drog oficiálně neexistoval, tak jaký průzkum veřejného mínění, že ano.
A teď už konečně k zážitkům samotným /tady se omlouvám všem těm, kteří je máte ještě v paměti, že je líčím tak zpodrobna/:
Listopadové události u nás přirozeně byly velice sledovány zvenčí a s tím šla ruku v ruce snaha co nejúčinněji nám pomoci, dnes to asi bude překvapivé, ale tehdy i finančními dary. Nezapomeňte ovšem, že v té době pojem "tunelování" ještě nebyl znám a jeho princip se teprve rodil v pomyslných laboratořích všech těch dceřinných, švagřiných, tchýniných, prababiččiných či jak se všechny ty společnosti jmenují.
V těch dobách u nás vznikaly nejrůznější spolky a kluby /další fantastická vymoženost, kterou béřeme teď už s takovou samozřejmostí/, z nichž mnohé už neexistují a mnohé upadly v zapomnění. Dnes už si málokdo vybaví, že hegemonem na úseku boje proti alkoholismu byl před několika zaniklý spolek Protialkoholní institut Hanba alkoholu, známý pod zkratkou PIHA. Této významné instituci dostalo v letech 1990 a 1991 bohatých finančních darů ze Spojených států - a sice od společností Americká protialkoholní liga a Ekumenické sdružení mormonů, baptistů a metodistů. Po této nečekané finanční injekci přirozeně zavládla na půdě spolku vzrušená debata, jak s nečekaně nabytými penězi naložit. Členové PIHy se rozdělili do dvou základních názorových proudů - skupina vedená docentem Morávkem vehementně prosazovala projekt na vybudování sítě protialkoholických léčeben a záchytek po celé ČR, většina členské základny PIHy však volala po systémovějším použití finančních prostředků. Tato skupina se seskupila kol profesora Hory a nakonec prosadila do té doby u nás nevídaný projekt - vědecký výzkum příčin alkoholismu na bázi veřejného statistického průzkumu. Jeho úkolem bylo vytipovat rizikovou skupinu obyvatel náchylnou k alkoholismu, odkud už byl krůček k tomu, aby hlavy hydry alkoholismu byly uťaty u samotného kořene.
Protože v té době nebylo u nás žádné agentury, která by měla rozsáhlé zkušenosti s prováděním podobných průzkumů, pověřila PIHA prováděním výzkumu nezávisle na sobě dvě renomované zahraniční agentury - agenturu HAUSNUMMER sídlící v německých Brémách a agenturu POTEMCHIN´S VILLAGES sídlící pro změnu v anglickém Readingu. Tady mi promiňte malou odbočku, u této agentury s dosti pro mě záhadným jménem bych se chtěl na okamžik zastavit. Z dnes už neexistujících internetových stránek http://www.potemchinyuriy.uk jsem se dověděl, že agenturu založil ve třicátých letech minulého století v Readingu ruský emigrant Jurij Porfirjevič Potěmkin, který se od svých krajanů nechal titulovat "kníže". Protože však na stránkách nebyl vysvětlen původ podivného pojmenování, rozhodl jsem se obětoval svůj měsíční plat a s příslušným dotazem jsem se telefonicky obrátil přímo do Readingu. Bohužel na všechny mé dotazy reagoval syn zakladatele Senkr Jurjevič Potěmkin stereotypními výroky pronesenými měkkou a plynnou ruštinou: NOU KAMĚNT, v nichž mi nemohl uniknout typický hornouralský přízvuk. Musil jsem se tedy spokojit s vlastní dedukcí, že agentura se zaměřuje na statistické výzkumy na britském venkově s tématikou typu "názory na agrární politiku britských vlád" nebo "kdy zasít semeno té které plodiny, aby co nejlépe vzklíčilo" apod.
Ale pojďme k vlastnímu statistickému průzkumu. Jako respondenti vědeckého výzkumu byli pochopitelně určeni bezdomovci, u jejichž většiny bylo lze předpokládat, že jejich situaci zavinil alkoholismus. Průzkum probíhal ve čtyřech etapách: od 08. 01. 1992 do 31. 03. 1992 v kanalizačních systémech větších měst nad 45.000 obyvatel, od 01. 04. do 31. 05. 1992 v halách a čekárnách nádražních budov, od 01. 06. do 14. 07. 1992 v městských parcích a konečně od 15. 07. do 31. 08. 1992 pod mosty všech větších českých a moravských řek. Průběžné výsledky průzkumu byly zveřejňovány každý pátek v jednom z nejčtenějším českém deníku "RP napřesrok". Průzkum byl slavnostně zahájen 08. ledna 1992 slavnostním přestřižením pásky nad mřížemi do vchodu do kanalizačního systému na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze 2 a odstraněním těchto mříží. První historickou otázku statistického průzkumu v Čechách všech dob položila ve složitém kanalizačním systému pod úrovní přibližně křižovatky ulic Vinohradské a U vodárny v Praze 2 samotná dcera majitele agentury POTEMCHIN´S VILLAGES Taťána Senkrovna Potěmkinová - Potapčenková /která se mimochodem v těchto nevlídných místech cítila jako ryba ve vodě/ tehdy 40i-letému bezdomovci L. Š. z Hořovic. Otázka zněla: "Are you man or women? a přítomný profesor Hora jí přeložil zarostlému bezdomovci poněkud nepřesně: "Jste člověk nebo žena?", což zapříčinilo, že výsledky průzkumu po řadu let zpochybňovalo populární feministické sdružení "Muži k plotnám!!".
Celý statistický průzkum probíhal za velmi obtížných, ba možno i svízelných podmínek a narážel na nepochopení především bezdomovců samotných. Agenti obou agentur byli téměř pravidelně mláceni, topeni, smýkáni, znečišťováni, opíjeni. Asi před měsícem bohužel bez většího zájmu byla v našich knihkupectvích prodávána kniha bývalého zaměstnance agentury HAUSNUMMER Thomase Autengrubera "První historicky doložený statistický průzkum v Čechách a na Moravě". Kniha nazvaná v německém originále "Erste Statistische Durchforschung auf anderen Planet", v anglickém překladu pak "Research in the country of the anthropoids", se o tom výmluvně zmiňuje ve své čtvrté kapitole pojednávající o dárku autorovy manželky souvisejícím s jeho zájmem o fotbal a Werder Brémy a nazvané "Kopačky od manželky" v následující větě: "Nezřídka jsem se vracíval z průzkumu nad ránem s oděvem pokrytým prachem a exkrementy, takže moje bývalá manželka Bärbel odpírala mi dlouho vstup do bytu dveřmi zavřenými na závoru a po jejich úspěšném zdolání i řádné naplnění mých domnělých manželských práv a má nebohá dcerka Trudi nechtěla se nechat ode mě pochovat a usedavě plakala schovávajíc hlavu pod polštář".
Průzkum si vyžádal bohužel i lidskou oběť. 27. července 1992 tragicky zahynul při výkonu svého povolání pod žďákovským mostem, který pro svou výšku nad hladinou slapské přehrady nábožensky založení bezdomovci používali jako katedrálu pro své modlitby, pracovník agentury POTEMCHIN´S VILLAGES George Hutchinson. Tento zkušený pracovník, který byl v agentuře zaměstnán již 15 let, právě pokládal jednomu z respondentů otázku, všeobecně považovanou za klíčovou pro výsledky podobných anket, totiž: "Pil nevlastní děd vaší druhé manželky s oblibou pivo značky Guinness?" a pochopitelném rozčilení se bezděky napil z láhve samohonky nabízené jedním bezdomovcem. Bohužel pak za několik minut - nedočkav se naneštěstí odpovědi - upadl do komatu, z něho bezvládnými rty procedil ještě nedokončenou větu "Vyřiďte mé rozkošné Mabel, že poslední zkušenosti skutečně ukazují, že statistický průzkum je nejvhodnější metodou pro ..." a za prudkých bolestí v krajině břišní skonal.
Méně tragicky, ale přece citelně skončil výzkum pro mnoho dalších pracovníků obou agentur. Fyzické i duševní přepětí i příležitost způsobily, že stovky z nich propadlo alkoholu a muselo být propuštěno. To z pohledu zaměstnaneckého kádru obou agentur snad tolik nevadilo. Vy, co jste ještě před více než deseti lety utíkali od rodin a zasedali za škamny VUMLu /Večerní university marxismu a leninismu/ mě asi doplníte přesněji, ale bylo to proto, že bezohledný dravý kapitalismus způsoboval, že jako houby po dešti zanikaly desítky kdysi prosperujících agentur zaměřujících se na statistický průzkum, takže za branami existujících agentur se tísnily stovky, ale co stovky, tisícovky propuštěných nezaměstnaných z řad bývalých agentů specializovaných na statistický průzkum, takže doplnit řídnoucí kádr obou agentur bylo otázkou jednoho půldne.
Problémem bylo však, že téměř všichni bývalí zaměstnanci obou agentur jako alkoholici byli nuceni se rozvést, ztratili své rodinné zázemí a záhy končili v kanalizačních systémech, v nádražních halách a čekárnách, na lavičkách parků a pod mosty a stávali se nakonec respondenty svých pretendentů. To ovšem po určitou dobu nepříznivě zkreslovalo výsledky průzkumu, takže se v průběžných mezivýsledcích v dubnu a v květnu 1992 objevovalo jako nejrizikovější zaměstnání pro vznik alkoholismu u lidského jedince povolání "pracovník agentury provádějící statistický průzkum". Naštěstí majitelé obou agentur pánové Jörg Münchhausen a Senkr Jurjevič Potěmkin včas toto nebezpečí zpozorovali a na své schůzce v Münchhausenově letním sídle v Koepnicku učinili taková opatření, že shora uvedené povolání se od června 1992 neobjevovalo už ani v pořadí první třicítky rizikových povolání.
Přes všechna úskalí se statistický průzkum podařilo v plánovaném termínu do 31. 08. ukončit a do 14. 09. 1992 vyhodnotit. Veřejnost měla být s výsledky seznámena ve čtvrtek 19. září 1992 v salonku jednoho pražského hotelu. Její zájem o výsledky byl však natolik velký a tlak veřejného mínění natolik ještě větší, že nakonec bylo rozhodnuto, že výsledky průzkumu budou vyhlášeny ve Sportovní hale v bývalém Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze a to přesto, že 18. září se tu měl konat benefiční koncert britské skupiny The Who a o den později - právě 19. 09. - dokonce přípravný zápas NHL mezi Detroit Red Wings a Minnesota North Stars, které musely být z těchto důvodů přes značné finanční pokuty narychlo odřeknuty!
Na mě osobně se usmálo štěstí v té podobě, že jsem řízením osudu téhož dne pobýval v Praze /měl jsem tu obchodní spor/. Vstupenky byly sice již ráno před mým příjezdem do Prahy beznadějně vyprodány, ale podařilo se mi zakoupit na Karlově mostu od jakéhosi pokoutního prodavače dres národního mužstva číslo 27, takto oděn jsem před turnikety Sportovní haly drze předběhl frontu začínající na Strossmayerově náměstí a pod výmluvou, že "som členom národného mužstva a mám tuná akési sústredenie" mi byl povolen pořadateli vstup se slovy "Samozřejmě, můžete jít dále, pane Bukovinský" a poté, co jsem rozdal pár autogramů, zaujal jsem místo ve stoje nedaleko první řady /lístky byly bohužel na místa/.
Na samotný slavnostní akt vyhlášení mám ty nejkrásnější vzpomínky, byť jsem ho po dobu následujícího půl roku omarodil dík potíží s kyčlemi /předtím jsem na bruslích stál naposledy v polovině šedesátých let minulého století, a to ještě přímo na ledě, takže jsem měl nohy pěkně vyviklané, ještě štěstí, že obránce Slovanu Jozef Bukovinský, který v té době již několik let v "nároďáku" nebyl, měl větší číslo bot, takže neutrpěla má chodidla ani prsty/.
Po hymnách Spolkové republiky Německa, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a naší, kdy nebylo za napjatého ticha slyšet nic než šustění propisovaček novinářů ze zemí bývalého socialistického bloku, klapání psacích strojů českých a slovenských novinářů a klapot klávesnic laptopů novinářů ze současných zemí kapitalistického bloku, vystoupal těžkým krokem na osvícené podium sám Senkr Jurjevič, chvějící se rukou si prohrábl šednoucí plnovous a la Lev Nikolajevič Tolstoj a lámanou češtinou, v níž jsem neomylně poznal tentokráte dolnouralský přízvuk, vyhlásil výsledky statistického průzkumu /které u obou agentur byl natolik podobné, že tu byly jen drobné odlišnosti, které dál zmiňuji/:
"Nejrizikovější skupinou pro vznik alkoholové závislosti je skupina obyvatel
- muži
- s plavými, na skráních mírně šedivějícími vlasy
- se začínající čelní pleší nad levou částí čela /agentura Hausnummer - dále jen "H"/, resp. nad pravou částí čela /agentura Potemchin´s Villages - dále jen PV/
- povoláním degustátor lehkých červených vín
- mající trvalé bydliště v sídle o počtu obyvatel od 500 do 5.000 obyvatel v lokalitě jižní Moravy /pozn. oběma agenturám se podařilo shodně vystihnout toto sídlo jako obec nacházející se v trojúhelníku vymezeném spojnicemi mezi konkrétními třemi moravskými obcemi, ale na základě intervence starostů měst a obcí Mikulova, Pohořelic a Hustopečí nebyly tyto nikdy nejmenované pomyslné vrcholy stejně pomyslného trojúhelníku do oficiálních výsledků zahrnuty, což tímto respektuji/
- stavu rozvedeného jeden rok a sedm měsíců před počátkem závislosti na alkohol
- mající dvě dcery, H se dokonce podařilo specifikovat křestní jména obou dcer této rizikové skupiny - Žaneta a Nikolka /opět moje poznámka: kdybych mě děti, natož dcery, a byl přinucen je takto zrůdně pojmenovat, opíjel bych se rovněž dvacetčtyři hodin denně/
- věkové kategorie 25 až 35 let, slavící narozeniny mezi 21. červnem a 13. zářím příslušného kalendářního roku a konečně
- nadšený fotbalový fanoušek Sparty /dle výzkumu H/, resp. Slavie /dle výzkumu PV/"
- mají za nejoblíbenější koníček rybaření na březích řek /H/, resp. sladkovodních jezer /PV/
- povolení k rybolovu si řádně opatřili /H/, resp. řádně neopatřili /PV/
- jejich nejoblíbenější jídla jsou jídla kořeněná /obě agentury/, sladká jídla nemilují /H/, resp. zbožňují /PV/
- mají mateřské znaménko velikosti čtvrtdolaru /H/, resp. třičtvrtědolaru /PV/ mexického /H/, resp. US z padesátých let minulého století /PV/ na pravé tváři /obě agentury/ obličeje /H/, resp. zcela jiné části lidského těla než obličeje - ve slušné společnosti vždy zahalené /PV/,
Důsledky průzkumu znáte asi všichni a proto jen stručně: PIHA zanikla později v roce 1997 v důsledku konkursu vyhlášeného Krajským obchodním soudem v Praze na její majetek, který těsně předtím její členové naštěstí stačili při bezuzdných pitkách vyjadřujících radost nad vymýcením alkoholismu v ČR propít. Ještě před zánikem institutu se tomuto totiž podařilo jeho intenzivní publicistickou morálně laděnou propagandou na zjištěnou rizikovou skupinu zapůsobit natolik, že alkoholismus byl v českých zemí prakticky zcela vymýcen, takže na ulicích nepotkáte jediného opilce, alkohol jako příčina rozvodů a dopravních nehod téměř rovněž neexistuje, v několika zbylých, ještě nezkrachovaných hospodách o lidi podroušené rovněž nezavadíte, neboť tu alkohol ani nedostanete proto, že tu pro absolutní nezájem není na sortimentu.
Vzrušujících třičtvrtě roku 1992 poznamenalo bohužel natrvalo i můj život. Vědom si, že již nikdy nic tak vzrušujícího neprožiji, počal pro mě ztrácet můj život svůj význam. Nyní jsem starý vyhaslý a zlomený muž, jehož nedokáže vzpružit a vzrušit vůbec nic - ani pití, mejdany, sázení na koně, hašiš, kokain, automaty, ruleta normální i ruská, krátkodobé navazování známostí se vdanými ženami, ba dokonce ani se ženatými muži. V prchavých okamžicích svého odcházejícího života, když mi dojde doma pálenka, když mí opatrovatelé přikryjí má artritická kolena kostkovaným plédem a vyvezou mě na invalidním vozíčku na balkon mého bytu v Trutnově 4 - Zelená louka a já skrze závoj slz pozoruji kouzelný rej světel rozehraný paprsky sluníčka zapadajícího vlevo od Černé hory, toužebně si přeji, aby se aspoň jednou v mém životě zopakoval jeden ze zmíněných pátků, kdy jsem doslova prchal ze zaměstnání dříve, abych netrpělivě otevíral poštovní schránku a ještě netrpělivěji trhal páteční číslo populárního periodika "RP napřesrok", až jsem se dopracoval na stranu 7, kde jsem se zatajeným dechem čítával průběžné výsledky vědeckého výzkumu příčin alkoholismu na bázi veřejného statistického průzkumu....."
Vše napsal Luděk z Trutnova
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz