24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Honzova patnáctka /24. 03. 2001/ aneb PŘES MOČÁLIŠTÉ, PŘES BAHENNÍ STOKY
Pochod Dr. Roberta Šumavského okolo Prahy /10. 03. 2001/ aneb CIZINEC V MODRÉ STODOLE
Pardubický maraton /03. 03. 2001/ aneb SPRÁVNÝ POCHOD DĚLÁ SPRÁVNÁ ATMOSFÉRA
Plnění TTO Hradník /10. 02. 2001/ aneb SVĚDECTVÍ HŘBITŮVKU POD HORAMI
Zimní setkání v Adršpašských skalách /20. 01. 2001/ aneb S NEZVYKLE MLČENLIVÝM PRŮVODCEM
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Po stopách bojů z roku 1866 /22. 06. 1985/ aneb NEJLÉPE MI BYLO V PODŘEPU
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Honzova patnáctka /24. 03. 2001/ aneb Přes močáliště, přes bahenní stoky
Ve Dvoře Králové nad Labem je následující naprosto nenormální situace: O místo na slunci se hlásí dva subjekty stejného jména zabývající se turistikou KČT Dvůr Králové nad Labem. Jeden z jeden z nich je zaregistrován v ústředí KCT a je členem naší oblasti, druhý se zase domnívá, že s předchozím nemá nic společného, protože je zaregistrován u MV CR využiv nesolidně mezer ve stanovách KCT, není dokonce prý ani členem KCT. Nás funkcionáře KCT tato situace bolí, řadového turistu, jemuž jde o účast na turistických akcích, ovšem docela pochopitelně nikoliv.
Jako řadový turista, míníme-li tento pojem jako protiklad termínu "funkcionář" KCT, rozjel jsem se tuto sobotu do Dvora Králové n. L. na novinku mezi turistickými akcemi Honzovu patnáctku, jíž pořádal odbor uvedený v předchozím odstavci na druhém místě. Syn předsedy zmíněného subjektu Jirky ze Dvora Králové Honza vstoupil totiž prvního jarního dne letošního roku do řadu plnoletých a k této příležitosti mu bylo svěřeno pořadatelství nového turistického pochodu /odtud název pochodu a fotografie na propozicích/. Trasy pochodu byly voleny zajímavým způsobem: start byl buď ze školy Komenského v centru města nebo z nádraží CD vzdáleného 3 km od centra. Cíle byly situovány na nádražích CD v Bílé Třemešné, Mostku a ve Staré Pace. Trasy pak byly variacemi tras mezi místy startu a cíle ve vzdálenostech od 9 do 47 km. Protože nejdřívější start z města následoval časově až po nejdřívějším startu na nádraží ČD, zamířil jsem po svém příjezdu autobusem do Dvora Králové přímo sem, se mnou pak i Mirek z Trutnova a jeho kolega z Texlenu. Důvod byl jediný, na tom železničním mě už očekával zbytek naší skupiny - Máša z Vrchoviny, Jirka z Turnova a Milan z Lomnice nad Popelkou. Přesto nám třem byla trasa z města do celkové kilometráže započítána, ovšem bez zvláštního efektu, protože později udílený pamětní list žádnou kilometráž neobsahoval.
"přes močály, přes bahenní stoky" - název reportáže nelhal, dokladem je zabahněná cesta u Zátluk. Foto: L. Šlosar
Za nevlídného počasí pod zataženou oblohou hrozící neustále deštěm vyšli jsme přes Zálesí, za nímž jsme se vnořili do lesa a zde pokračovali kolem skalnatých útvarů peruckých a koryčanských pískovců slujících Čertovy hrady přes Zátluky, kde bývala dnes už zaniklá ves do Bílé Třemešné. Lesní cesty zde byly rozjeté technikou lesních zaměstnanců a ve vzniklých kolejích se drželo hluboké bahno a louže.
před pamětní síní J. Á. Komenského v Bílé Třemešné, nejblíže Jirka z Turnova, za ním Máša z Vrchoviny, někde vzadu Milan z Lomnice n. Pop. Foto: L. Šlosar
V Bílé Třemešné jsme na okamžik pobyli u pamětní síně J. Á. Komenského, kde jsme vyjmuli deštníky, protože začínalo pršet. Z domku vylezl jeden z obyvatelů, ochotně nám dal razítko síně a ujistil nás, že síň je pro návštěvníky o sobotách na požádání otevřena. Déšť ustal až u samokontroly za hrází údolní přehrady Les Království. Na cestě podél vodní plochy předešli jsme dvě mladé účastnice pochodu a bez potíží jsme odolali nabízející se možnosti zkrátit si cestu do Debrného po silnici a poslušně jsme vystoupali tmavým lesem podél koryta Černého potoka a došli po zelené turistické značce.
přehradní hráz Les Království. Foto: L. Šlosar
U Debrného nás došel Míra z Liberce, teď vlastně z Chrastavy, a společně jsme po krátkém silničním úseku vystoupali dalším utěšeným lesním úsekem až k osamělým chalupám Předního Mostku. Na jednom místě jsme si museli dát velký pozor, přes cestu bylo spousta poražených silných kmenů a mezi nimi byla silná vrstva větví, takže tu bylo nebezpečí, že můžeme po některé uklouznout anebo že se nám propadne do některé z mezer kotník. Těsně před Předním Mostkem jsme se museli vyhýbat další neuvěřitelně rozježděné a tudíž zablácené cestě. V Mostku jsme mírně vybočili z trasy a hodinku po poledni jsme strávili v jediné otevřené hospodě Za mostkem. Na tamním nádraží byly nám pak bez rozdílu trasy předány pamětní listy, sušenky a za 5 Kč zde bylo možno provést orazítkování záznamníků IVV, do jehož seriálu pochod náležel. Protože tu byl i oslavenec, poblahopřáli jsme mu k narozeninám.
Další zastávku jsme si dovolili v hotelu Praha v Pecce, odkud jsme raději odešli v 16 hod., abychom nemuseli v závěru příliš pospíchat. Dále jsme pokračovali po červené značce přes Radkyni a Přibyslav do Nové Paky. Tady nám Máša ukázala své pracoviště - školu, kde měla připraveno jízdní kolo k pozdější cestě do svého bydliště ve Vrchovině, za náměstím jsme se pokusili překvapit doma jejího tatínka, jinak vedoucího regionálního značení, leč ten se ještě nevrátil ze schůze značkařů z Potštejna. Přesyceni bahnem pokračovali jsme do cíle našeho putování železničního nádraží ve Staré Pace už po silnici. Než jsme se odtud rozjeli čtyřmi vlaky do našich bydlišť nebo jejich blízkostí, přijali jsme ještě na chvíli pohostinnost nádražní restaurace, odkud jsme tentokráte přes blížící se 19. hodinu nebyli vyháněni. Z pochodu jsem se vrátil s propocenou košilí a s lehce namoženým pravým lýtkem, není divu, vždyť jsme ušli v členitém terénu 47 km, v některých pasážích ve svižném tempu.
Co říci k pochodu? Odmyslíme-li si nešťastné spory o identitu odboru KČT, šlo o dobře zorganizovaný pochod s krajinově překrásnými trasami, vhodně zasazený do "bílých" míst kalendáře turistických pochodů, jehož kouzlo spočívalo v tom, že vedl z jednoho místa do druhého, i v tom, že jsme se mohli letos poprvé utkat s chutí s delší trasou.
Pochod Dr. Roberta Šumavského okolo Prahy /10. 03. 2001/ aneb Cizinec v Modré stodole
Před letošním 21. ročníkem Pochodu Dr. Šumavského v Praze přespávám na Hanspaulce u své sestry Hely, jež mě ráno doprovází se psem Beníkem na zastávku tramvaje na Evropské třídě asi šest stanic před konečnou Divoká Šárka, kde je start. Hned v tramvaji mě někdo neznámý v turistickém zdraví, buď mě zná z mých internetových stránek nebo za to může můj zpropadený obličej /přál bych si první možnost, obávám se spíše druhé/.
Žádost o propozice jsem předtím okořenil svým osobním razítkem a pochod začínám stylově /pořadateli jsou totiž skauti/ - dobrým skutkem: na přání hlavní pořadatele orazítkuji jeho vandrbuch. Na prvních metrech dvacetiosmi a půl kilometrové nejdelší trasy v přírodní rezervaci Divoká Šárka mi v uších zní tvrzení místních sympatických opilců u kiosku na startu. Prý jsou v Divoké Šárce tři medvědi. Povídání provázejí rady jak se zachovat. Vychází to zajímavě - před lichým počtem medvědů je šance se zachránit, před sudým nikoliv. Uvidíme.
vrch Džbán na kraji Divoké Šárky. Foto: L. Šlosar
Procházím podél kopce Džbán, dále širokou měkkou cestou vedoucí skrze husté křoviny a sem tam nějakým tím borovím, posléze po zalesněným úbočí nad Šáreckým potokem. Po včerejším dešti je polojasno a slunečno, především pak teplo, jsem záhy "splavený". Brzy slyším za sebou rychlé kroky, škoda: není to slíbený medvěd, nýbrž Martin z Byšic. Ten potřeboval být v cíli do 14 hodin a já jsem se ho chytil, abych získal čas pro klidné zakončení.
Luděk na Černém vrchu. Foto: náhodný kolemjdoucí /M. Pawinger/
Po několika kilometrech opouštíme romantický lesní úsek a ocitáme se na kraji vilové čtvrti. Probůh, Helo, nelekej se, nevracím se a nedožaduji se neplánovaně oběda, to nás trasa pochodu zavádí zase na kraj Hanspaulky, několik ulic od místa, kde jsem přespával. Pokračujeme až do blízkosti zdejší dominanty kostela sv. Matěje a dospějeme až k Babě. Je to toho dne druhé zřícenina, jež uvízne v mém fotoaparátu, tahle je umělá pseudogotická. První - totiž mě - zachytil na mé přání Martin několik kilometrů předtím na Černém vrchu. Já si připadám spíše jako zřícenina přirozená, přírodní, daná věkem, o čemž se přesvědčuji poté, co jsme se obrátili u Baby doleva do protisměru, sestoupali do Dolní Šárky a vyšplhali do protisvahu až na kraj Prahy na rozcestí V Pískách. Předhonili jsme tu sice hodně pěšáků, ale já mám tradičně "chycenou" pravou průdušku, takže dýši ztěžka a za Martinem "plápolám". Brzy potom byla kontrola u sanatoria Na Pučálce - společně i pro kratší trasy.
Po bahnité a rovné cestě pokračujeme do Horoměřic. Městečko bují, mají tu trh a beznadějně dlouhá fronta před bufetem, složená dílem ze živlu turistického, dílem z proletariátu, velí: "Pryč odsud!" Stejné poselství vysílá hospoda U Tomanů. Je tu podivné ticho a stoly jsou rovnoměrně obsazeny čtveřicemi lidí šustícími kartami, hraje se tu mariášový turnaj. Po několika dalších metrech mou pozornost poutá nápis BOWLING a mě jako trutnovskému občanu je jasno, kde je bowling, tam se i pije, takže se od Martina definitivně odpojuji.
Restaurace Modrá stodola se otřásá duněním bowlingových koulí. Lepé, elegantně oděné děvy u baru popíjejí Ballantines a cloní si podmalované oči před záblesky lesknoucích se svalů svých urostlých chlapců, dosahujících hravě striků, doublů, ba i triplů. Tu do restaurační části nahoře vejde stárnoucí trochu nahrblý, obrýlený a taky připlešatělý napůl poutník a napůl harlekýn, jehož prostá režná košile - zbrocená potem a opásaná provázkem - je milosrdně zakryta šusťákovou bundou, stejně jako později deska stolu schová jeho kalhoty poseté prachem a špínou cest a zablácené boty. Dostane se mu přesto vlídného přijetí, a tak osmělen poroučí si sprosté české pivo, byť Pilsen Urquell, a ještě sprostší fernet, jenž v ceně 30 Kč rozpačitě pokrývá široké dno skleničky. Poté zaplatí a ztěžklým krokem odchází o dům dál.
kontrola pod Holým vrchem zkraje Tichého údolí. Foto: L. Šlosar
Trasa pochodu zavádí mě - již definitivně pohrouženého do samoty - další polní cestou na rozcestí sv. Juliana s barokním pomníkem s nečitelným nápisem. Tady chvíli tápu, vypadá to, že žlutá značka vede s červenou, ale záhy prohlédnu, vyšplhám se z hlubokého koryta cesty a včas se napojuji. Další kontrola je na kraji Statenic a po asfaltových cestách přes obce Černý Vůl a Únětice vcházím do další přírodní rezervace Tiché údolí na třetí kontrolu. Lidí přibývá, na cestě pod skalami a podél meandrů Únětického potoka zakopávám o skautíky i rodinky, takže přijímám s radostí asyl hotelu Maximiliánka. Ve velké místnosti zaujímám jedno z mála volných míst, po chvilce čekání jsem spatřen jednou z číšnic, a poté je obsluha velmi rychlá, však jsem si jí čtyřikrát vyzkoušel /pivo a káva - hádejte v jakém poměru/. Příjemně unaven poslouchám blízký i vzdálený šum hovoru přítomných a je mi blaze a hej, přestože nesedím na "konári".
zámek v Roztokách u Prahy s expozicí Středočeského muzea. Foto: L. Šlosar
Zbylých 1,5 km do cíle v Roztokách u Prahy je formalitou. V cíli chválím pořadatele formou zápisu do kroniky a vyhrazuji si hodinku na krmi duchovní - ve velmi blízkém zámku navštěvuji expozice pravěku, čínských čajových šálků a Zdeňky Braunerové. V 16,36 hod. odjíždím vlakem a málem nestihnu autobus, spletl jsem si čas jeho odjezdu, na Florenc dospěji s domnělým čtvrthodinovým předstihem, ale autobus se rozjíždí ihned poté, co do něj vstupuji.
Byl to pěkný pochod - trochu kondiční, trochu pijácký, trochu vlastivědný, snad jen vlídná chápající duše, nakloněná přátelské rozmluvě mě tentokráte tolik chyběla ... Snad zase příště.... …..
Pardubický maraton /03. 03. 2001/ aneb Správný pochod dělá správná atmosféra
Protože to po dlouhou dobu vypadalo, že v sobotu vyjedu na pochod z Trutnova sám, ze dvou nabízejících se možností měl jsem původně zvolen pochod v Ústí nad Orlicí. Po čtvrtečním telefonátu obsahujícím neobyčejně potěšující informaci jsem však svůj úmysl velmi rád změnil ve prospěch pochodu seriálu IVV v Pardubicích. Měl jsem totiž kliku, na pochod se podařilo uvolnit proti původnímu očekávání skvělé "parťačce" Janě, pro kterou z Mladých Buků byl dosažitelný až spoj do Pardubic vyjíždějící z Trutnova v 05,45 hod.
Na rozdíl od loňska byl start pochodu situován do gymnasia v Dašické ulici, což znamenalo popojet trolejbusem č. 2 do centra Pardubic na pátou stanici U Kostelíčka, odkud přesné značení zavedlo účastníky asi 200 metrů na start. Už několik osob vzhledu kovaných pochodníků na začáteční stanici tohoto spoje u nádraží bylo předzvěstí, že pochod nebude žádné "béčko". Tento dojem potvrdilo následné setkání s Jirkou a Jířou z Turnova a Vláďou z Kruhu z naší party před startem /šli na nádraží v ústrety děvčatům z České Třebové/, kteří rozhodně nepřespávají na startu nějakých "propadáků". I atmosféra na startu, kde nechyběl ani přední člen ústředí Franta Moser, slibovala, že nás dnes nemine správný "pochoďácký" zážitek.
Po pravdě řečeno začátek tomu zatím nenasvědčoval. Nemohli jsme se s Janou na začátku trasy 42 km /jíž jsme nakonec realisticky zvolili, překonavše s těžkým srdcem lákavé pokušení jít první "padesátku" roku/ chytit vlastního značení. Naposledy jsme tápali na břehu Chrudimky pod nemocnicí u mostu, jenž jsme málem omylem překonali, když jsme seznali, že se přes něj vrací jakási rodinka. Hned jsem ji oslovil dobrosrdečným dotazem, když jsem zjistil, že jejím vůdcem je bývalý předseda oblasti a dnes již údajně i bývalý člen KČT Jirka ze Dvora Králové, jemuž - decentně řečeno - zazlíváme poněkud neslušný způsob odchodu z oblasti. A tak jako několikrát předtím bylo setkání chladné až odměřené, ale jako vždy naprosto korektní, a pravdou zůstane, že nás - chtě nechtě - vyvedl správným směrem a jeho svítící bílé podkolenky před námi byly po dlouhou dobu pro nás perfektním vodítkem pro správný směr pochodu, i když vlastní značení se symboly IVV bylo od té doby až do cíle naprosto spolehlivé.
Trasa vedla převážně po silničních úsecích přes Nemošice, Drozdice /kde jsme potkali první zřejmě chodící kontrolu, jež měla být o kilometr dříve a kde se nás tentokrát skutečně snažil snad nechtěně zmást nějaký domorodec/, Mnětice /za kterými došlo k příjemnějšímu setkání, neb nás se svým kamarádem dohonil Pepík z Pardubic, dříve ze Sezemic, jenž pochod proklusal na trase 27 km a jehož zmátla barva mého batohu na zádech, který jsem si ovšem vyměnil s Janou, aby nemusela nést jeho tíhu zaviněnou náhradní obuví/ a Černou za Bory /tady na stranici ČD zmátlo otevřené okénku k neúspěšné snaze získat razítko stanice do záznamníku jménem Nádražníček/.
Po tomto krkolomném dlouhém souvětí dovolme si malý oddech. Malá vesnička na kraji Pardubic s kuriózním jménem. Netypická jsou totiž jména místní připomínající příčestí minulé slovesa. Tahle se jmenovala Spojil. Dvě hospůdky. Jedna z nich malá jména U Pařezu je naplněná k prasknutí. Jen se štěstím dostaneš místo u stolu. Často po dlouhé pauze /nezřídka od "Puchýře"/ setkávají se tu přátelé. Vidíš tu Petra z Medlánek, Míru z Turnova, Marušku a "Lahvičkové" z Bystrce a další, jež znáš od vidění. Ano, pije se tu pivo, i fernet na stole jsem tu spatřil /soudím, že nejspíš proto, že jsem ho sám objednal/. Kolují tu historky, ale taky osobní razítka. Když dáš do "placu" své, vrátí se ti až po chvíli a stejně za další chvíli, když už je máš zabaleno, požádá tě o něj někdo další, a ty se nezlobíš, neodmítneš a jsi tomu naopak rád. Správná atmosféra, jaká dělá správný pochod! Nabyl jsem dojmu, že od té chvíle atmosféra pochodu vcucla, vsákla, pozřela, pohltila a taky vstřebala i mou souputnici a nechala jí zapomenout na vznikající puchýře, zvláště, když se ještě přezula.
Pochod udržel si svou atmosféru i na Kunětické Hoře vulgo "Kuňce", jež stejně jako loni byla otevřena pro veřejnost, takže jsme vystoupali až na věž, já vzdor zákazu s otevřenou lahví piva, a na pokání nechal jsem se vyfotografovat na místním pranýři.
hrad Kunětická Hora ještě v uctivé vzdálenosti. Foto: L. Šlosar
hrad Kunětická Hora v blízkosti již méně uctivé. Foto: L. Šlosar
před branami hradu Kunětická Hora. Foto: L. Šlosar
"kdepak je zbytek naší party?" - Jana z Buků vyhlíží z jednoho z oken věže hradu Kunětická Hora /batoh je její, nikoliv však láhev s pivem/. Foto: L. Šlosar
Joj, to byl trapas! Luděk z Trutnova ignoroval piktogram u vchodu do věže hradu Kunětická Hora zakazující vnášet alkohol, kastelánem byl lapen a odsouzen k nejkrutějšímu trestu: připoutání na pranýř s prázdnou lahví od piva. Foto: /ne/náhodný kolemjdoucí /J. Skalková/
Na kontrole na stanici ČD ve Stéblové zase prozíraví "nádražáci" nechali za okénkem v čekárně volně razítko stanice, neb jim plnění odznaku Nádražníček ve známost vešlo. U Pardubic nás již spolehlivé značení dovedlo na poslední kontrolu v hospodě U Skalů v Rosicích nad Labem, kde nás zase lákal známý Míra "Mašinka" z Prahy k účasti na srpnovém pochodu Královskou cestou v Praze tak neodolatelně, že jsme mu bezmála podepsali už účast na místě - i za příslušníky našich rodin.
A aby konec korunoval dílo, setkali jsme se na konci pochodu už zase v Pardubicích s částí naší ekvipy posílenou již děvčaty z České Třebové, a tak jsme podebatovali aspoň k zámku, neboť jsme museli spěchat do cíle, protože autobus z Pardubic domů nám odjížděl v 18,30 hod.
Na hlavním nádraží ČD stačila si Jana dát další razítko do Nádražníčka a nakoupit četné perníky pro svou stejně četnou rodinu. Potom jsme oním autobusem odjeli z Pardubic, ještě stále skrze na skrz prosáknuti atmosférou perfektního pochodu a patřičně natěšeni na další zážitky dalších pochodů letošního roku. Prostě: správný pochod dělá správná jeho atmosféra!
Plnění TTO Hradník /10. 02. 2001/ aneb Svědectví hřbitůvku pod horami
V sobotu se v nejbližším okolí nekonala žádná veřejná turistická akce, do Vysokého nad Jizerou se nám zdálo daleko a vysoko, proto se část naší ekvipy rozhodla vypravit se na hrad Frymburk za plněním TTO Hradník. Pořadatelem akce je KČT Dukla Praha a odznak splníte, navštívíte-li v celkové bodové hodnotě 200 bodů hrady nebo jejich zříceniny v Čechách, které jsou v záznamníku odznaku bodovány dle významu v hodnotách 1 až 4 body.
Po přestupu ve Starkoči jsme do Náchoda přijeli vlakem v 7,00 hod. ve čtyřčlenné sestavě - Maruška z Trutnova, Vláďa z Kruhu, jenž celou trasu vymyslel, Jířa z Turnova a já. Náchod jsme opouštěli u pivovaru Primátor a napadlo nás tedy zastavit se u prodejního stánku U pivovaru aspoň pro razítko, přestože tady oficiálně otevírali až v 8 hodin, neboť tu byla již vystavena křídou popsaná nabídková tabule. Prodavač však nejprve razítko neměl, k našemu milému překvapení však otevřel okénko kiosku o třičtvrtě hodiny dříve a prodal každému z nás na naše exkluzivní přání lahvové 15-istupňové tmavé pivo, jež jsme na místě vyžahli. Odcházeli jsme zcela spokojeni, protože brzy přišel další člověk s razítkem a navíc jsme byli obdarováni kalendáříky a letáčky stánku.
Pokračovali jsme po široké vycházkové lesní cestě nad Metují až do Bělovsi, odkud jsme se vyšvihli okolo vojenské tvrze Březinky až na kraj obce Dobrošov, převážně po silnici pokračovali do České Čermné, kde jsme seznali, že sympatický krámek po pravé straně je asi zrušen. Na chvíli jsme se zastavili v jiném krámku v Borové, kde se mi podruhé jako jedinému podařila dosti záhadná věc - podruhé toho dne jsem otevřel v pořádku lahvové pivo, které mi začalo pěnit až teprve po prvním napití. Mám asi zajímavé chemické složení slin nebo enzymů.
Po silnici jsme pokračovali až do Dlouhého, kde jsme odbočili doprava po červené značce na návrší, kterému do širého kraje vévodí čtyři vysoké štíhlé věže, zakončené velikými vrtulemi: Jde evidentně o zařízení na výrobu elektřiny, ale jevilo se toho času nefunkční, protože vrtule za větrného a chladného počasí trestuhodně zahálely.
zařízení na výrobu elektrické energie nad Novým Hrádkem očividně zahálela. Foto: J. Hendrych ml.
V Novém Hrádku nás nejprve upoutala šipka s maketou lokomotivy a později obchod s tímtéž emblémem. Šlo o hračkářství, jež nás nabádalo v případě potřeby zazvonit i mimo otevírací dobu, čehož jsme využili. Při pohledu na převážně klukovské hračky s automobilovou tématikou jsem přemýšlel, jak by se tu líbilo naší mladičké turistické kamarádce, které její maminka podle jejího křestního jména žertem říká shodou okolností Michelin, jako je známý francouzský výrobce pneumatik /ale foneticky/. Sám ještě pocházím z generace odkojené cínovými vojáčky a z dřeva vyřezávanými koníky ...... no teď zatraceně přeháním, ale mě v hračkářstvích zajímají hlavně plyšová zvířata, především medvědi. Jako nám všem by se jí určitě líbila maketa nádraží ve výloze s nápisem Hrádek a především pohlednice hračkářství a ještě více dvě originální razítka, z nichž to kulaté je opatřeno opět emblémem lokomotivy a nápisem "Přednosta stanice Nový Hrádek", což je pikantní proto, že nejbližší železniční nádraží je snad právě v Náchodě nebo v Novém Městě nad Metují. Sám prodavač byl svérázný člověk, nechal Jířovi, jenž si kupoval samolepky automobilových firem, navrhnout cenu.
Světlé příklady z prodejního stánku U pivovaru v Náchodě a z hračkářství v Novém Hrádku nechť jsou dokladem toho, že nová doba nevyvrhla jen podvodníky a tuneláře, ale také poctivé prodavače a obchodníky opravdu sloužící svým klientům, "profíky" v nejlepším slova smyslu.
Hřbitov v Novém Hrádku působí jako klasicky podhorský, je také z kopce. Jako každý venkovský je typický častým výskytem určitých charakteristických příjmení na rozdíl třeba od hřbitovů velkých nebo větších měst jako v Trutnově nebo i v mých rodných Hořovicích, což je svědectvím určité izolace ještě meziválečné vesnice či městečka. Jako je ve Rtyni hojné jméno Nývlt, Hejna nebo Kulda, ve Slavoňově například Holí a Suchánkové, zdejším praotcem musel být asi nějaký Přikryl, je jich tu pohřbeno spousty a jediní jsou s to jim konkurovat Martínkové. Četná příjemní Balcarů a Škodů vyvolávají jiné asociace. Soudě podle pomníku na konci Borové s padlými za pochybné zájmy holohlavého osmdesátníka s licousy v 1. světové válce byla tato příjemní ještě hojnější zde, takže si představuji, jak v minulosti přicházeli borovští chasníci do Nového Hrádku na tancovačky s úspěchem vábit zdejší děvčata a zapouštět i sem rodové kořínky. Ale proč je děťátko zemřelé v roce svého života příjmením Noff pochováno v osamělém pomníku a nikoliv v nějaké rodinné hrobce. Že by zemřelo rodičům projíždějícím obcí - třeba potulným řemeslníkům nebo kočovným hercům - nebo svobodné matce?
Dosti úvah, pokračujeme na náš cíl Frymburk, který je necelého půlkilometra od Nového Hrádku. Z rozcestí červené a zelené značky na něj upozorňuje jen nenápadná cedule, turistickými značkaři je opomíjen. Přiblížíme se k němu okolo povaleného plotu, před jeho zchátralou bránou nad kluzkými schody nás překvapují opřené složené běžky, které ostře kontrastují s celkovým okolím bez sněhu! V zápětí uvnitř potkáváme jejich majitele, který tu pořizoval obrázky a který nám vysvětloval, že se tu stavěl na cestě na Masaryčku /rozuměj: na Masarykovu chatu na Šerlichu v Orlických horách!/.
rozpadající se věž hradu Frymburk. Foto: J. Hendrych ml.
Uvnitř se ukazuje důvod ignorance zřícenin, je tu poměrně nebezpečno, s úspěchem se dá zřejmě spadnout především do dvora usedlosti pod zříceninami, třeba v důsledku couvání při fotografování. Dochovaly se úzké hradby, jakési nádvoří a torzo hranaté chátrající věže. Opouštíme raději toto smutné místo, jež by pánové z Lipé, kteří někdy na začátku 14. století hrad založili, nyní již nepoznali.
Sestoupili jsme k říčce Olešence, podél jejíhož kroutícího se břehu jsme zbytky hradu ještě dvakrát nad sebou spatřili a nekonečnou asfaltkou kombinovanou romantickou cestou terénem lemovanou spadlými kmeny došli jsme pod hlubokými okolními svahy až k Jiráskově chatě v Pekle. V příjemném prostředí jsme tu strávili dobrou hodinku, vyměnil se tu asi majitel, protože tu již nechodily číšnice v ohnivé červenočerné pekelné kombinaci, nýbrž pohotoví číšníci ve střízlivějších světlejších barvách, já jsem ochutnal dvanáctistupňové rakouské pivo Zwettler za pouhých 15 Kč a proti svému zvyku jsem pojedl, dal jsem si šunku.
Jiráskova chata v Pekle. Foto: J. Hendrych ml.
Hezký výlet jsme zakončili putováním proti břehu Metuje až na kraj Náchoda, odtud jsme na prvním mostě zabočili doleva přes Bražec a vyšli na hlavní silnici proti odbočce zelené značky na Dobenín. Tady byl hřbitov uzavřen, takže jsme došli přes Václavice do Starkoče v půl páté, třičtvrtě hodiny před odjezdem vlaku do Trutnova. Zatímco ostatní spočinuli v čekárně, já jsem v objevitelském rozpoložení seznal a vyzkoušel, že zdejší majitel tradičního nádražního občerstvení má otevřeny vnitřní prostory, a tak jsem tu při pivě a kávě poseděl při rázovitých postavách domorodců i projíždějících, naslouchaje pestrému a různorodému toku jejich hovorů, věda že se nemusím připojoval a že se mohu jen a jen bavit.....
Zimní setkání v Adršpašských skalách /20. 01. 2001/ aneb S nezvykle mlčenlivým průvodcem
Oproti loňsku byl obětavý organizátor pochodů a předseda pořadatelského odboru KČT Fénix Brno Petr z Medlánek zcela určitě spokojen. Zatímco loni za mrazivého počasí přijela z Brna na víkendový seriál pochodů IVV Zimní setkání v Adršpašských skalách prakticky jen jeho rodina, teď jich s ním z hlavního moravského města údajně mělo přijet 16.
Ráno v 8 hodin v hale penzionu Dluhoš ve Zdoňově, stále neomítnutého a zvenčí tak nedůvěryhodně vypadajícího, ovšem hlavního to stanu akce, byla nejdříve naše tradiční zimní trojice Maruška z Trutnova, Vláďa z Kruhu a já, za chvíli k ní přibyl Jirka-syn z Turnova, jemuž neřekneme pro odlišení jinak než Jířa, který v penzionu přespával. Po něm sešel dolů sám iniciátor akce a vybavil nás itineráři, razítkem, diplomem a jako správný Moravák též vydatnými loky slivovice skryté v láhvi kanadské whisky.
Přesto všechno jsme se donutili vyrazit v 9 hodin pod nevlídně vypadající šedivou oblohu, která nás bohudík žádnými pozdravy nečastovala. Za Zdoňovem směrem k Adršpachu jsme odbočili ze silnice doprava do terénu, z pohledu chůze bohudík pokrytého nepravidelně jen mělkou, velmi tenkou vrstvou sněhu. Po krátkém extempore na louce jsme se vyšvihli na Křížový vrch, osamělé to seskupení skal, stojící poněkud stranou Teplicko-Adršpašských skal. Po dobře upravené cestě jsme nahoru došli bez potíží, s námi pak jakási výprava dětí. Na vyvýšeninu tyčící se do výše 667 m n. m. vedla dříve nahoru křížová cesta, kterou připomíná sem tam nějaký ten reliéf ve stěnách a především pomník s křížem na vrcholové plošině.
Pak jsme se zastavili v /Dolním/ Adršpachu, kde si na nádraží, na které jsme předtím přijeli, dal Jířa do úschovy své objemné zavazadlo. Když jsme pak u hotelu Zátiší vešli do skal, připojil se k nám odtud pes vlčák. Procházeli jsme po široké rovné cestě kolem bizarních útvarů jako Džbán, Homole cukru nebo Přilba a pes poskakoval kol nás patrně povzbuzen skromným soustem, jímž ho v úvodu našeho setkání počastovala Maruška. Na zmíněné útvary nás neupozorňoval, byť jsem ho pasoval na průvodce, protože na jednom místě, kde se dalo odbočit, sice pes původně odbočil také, ale poté se za námi vrátil.
v jedné z průrev v Adršpašských skalách zleva Maruška z Trutnova, Vláďa z Kruhu, náš mlčenlivý průvodce - pes a Luděk z Trutnova. Foto: J. Hendrych ml.
Nejhezčí estetický zážitek jsme prožili u vodopádu, jehož levá část byla zamrzlá a připomínala vysoký mnohapatrový křišťálový lustr. Pes evidentně překonával chuť se v těchto místech ponořit do mělké vody pod vodopádem, nicméně na mé výzvy, aby nám něco prozradil o výšce vodopádu a složení vod, neodpovídal. Další živou duší v těch místech byla starší paní, která záludnosti terénu překonávala velmi pomalu, ale zcela bezpečně.
levá část vodopádu v Adršpašských skalách byla zamrzlá a připomínala vysoký mnohapatrový křišťálový lustr. Foto: J. Hendrych ml.
pohyb po četných dřevěných schůdcích v Adršpašských skalách nebyl naštěstí nebezpečný, vpředu Vláďa z Kruhu. Foto: J. Hendrych ml.
To byl jeden z posledních okamžiků, kdy jsme milého psa viděli, trochu se naprdnul, když pak viděl, jak míříme na odbočce do prudkých schodů na zbytky hradu Střmen, ironicky se ušklíbl a zmizel. Měl proč /se šklebit, nešlo-li o mou personifikaci chování nevinného zvířete/, schody vedly do prudkého kopce a poté doprava vykotlanou skalou ještě prudčeji až na její vrchol, druhdy strážní věž hradu Střmen, zbořeného v 15. století, jak už je tu obvyklé, Slezany.
Spokojeni s tímto vylepšením našeho výletu dali jsme si dole "frťana" ferneta od Jíři, který jsem nahoře odmítl, řka, že jestli spadneme, pojišťovna by odmítla zaplatit náhradu. Poté jsme překonali poslední metry po umydleném sněhu k východu ze skal v Teplicích nad Metují a po zásluze se zde zdrželi u Budvaru a hovězí polévky v hotelu Orlík. Po silnici jsme došli opět k nádraží Adršpach /Dolní/, kde si Jířa vyzvedl objemné zavazadlo, zatímco my jsme u nedalekého jezírka sledovali, jak se tu na jeho ledovém povrchu pletou bruslaři s běžkařem. Krátkým pohledem k hotelu Zátiší jsme zjistili, že věrný náš průvodce se již sem mezitím stejnou cestou vrátil. Kolem fotbalového hřiště, kde se hrálo asi nějaké adršpašské derby, jsme došli k další milé zastávce k hospodě Tošovák, kde jsme dokoukali v televizi dramatický zápas pětisetové bitvy na Australian Open mezi Moyou a Hewittem a po několika kilometrech došli do Horního Adršpachu, kde jsme před čtvrtou hodinou odpolední nástupem do vlaku završili příjemně strávený den ve skalách s nezvykle mlčenlivým průvodcem.
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Vážení návštěvníci!
V této části stránek věnované reportážím jsem dosud uváděl své reportáže staršího data. Všechny tyto reportáže datované do roku 1998 jsou sestaveny do sborníku Drobečky z večeří v hotelu Inter-Continental, jejichž zatím dosud jediná svázaná podoba je ve vlastnictví jediného člověka, který si ho ve vlastnictví zaslouží mít zatím ze všech nejvíce, protože jako jediný si jej s nefalšovaným zájmem přečetl. Originální listy mám samozřejmě i já a jsem připraven je znovu svázat, až se donutím provést jejich korekturu. Mám je přirozeně na počítači, kde však bohužel doznávají změn v konfiguraci.
Na každý pád jsme se rozhodl, že ze sborníku již na těchto stránkách nebudu uvádět už žádné starší reportáže, neboť by tím utrpěla jejich jedinečnost v rámci celého sborníku.
Naposledy jsem na tomto místě uvedl mystifikační literární studii.
Nyní jsem se rozhodl, že v této části postupně budu uvádět v retrospektivě reportáže či vyprávění z pochodů nebo případně jiných akcí, které jsem navštívil, ale které jsem nikdy do reportáží nezpracoval. Nevýhodou bude, že řada vzpomínek je vlivem času otupena, protože bohužel často bývám povrchním pozorovatelem, výhodou pak je, že nemusím zachovávat styl nezbytný pro vývěsku odboru, kam všechny reportáže směřovaly předtím.
Omlouvám se, že první reportáž bude delší, neboť je - jak je teď v módě uvádět tímto výrazem - pilotní, přičemž literární věda definuje pilotní díl seriálu jako úvodní podrobnější díl uvozující další již kratší příběhy seriálu, jenž se snaží seznámit čtenáře, posluchače nebo diváky s hlavními hrdiny a prostředí seriálu a tím je definitivně tak přesvědčit, aby se sledování dalšího pokračování vyhnuli.
Po stopách bojů roku 1866 /22. 06. 1985/ aneb Nejlépe mi bylo v podřepu
Tak co, přátelé, budeme si o turistických pochodech vyprávět pouze v pohádkovém barvotisku? Budeme svá líčení krášlit toliko krůpějemi rosy lesknoucími se ve svitu vycházejícího slunce, laňkami zlehka přetínajícími pod paprsky pro změnu zapadajícího sluníčka lesní mýtinku před námi nebo dokonce vlnkami čeřenými jemně povívajícím větrem? Budeme ve všech příbězích nezdolnými supermany s přezíravým úsměvem na rtech překonávající nejtěžší převýšení za hromů a blesků?
V žádném případě! Co říkáte tomu udělat změnu a o pochodech si povyprávět s drsným, pro někoho možná vulgárním, nicméně pravdivým naturalismem. Souhlasíte?
Protože vám nic jiného nezbývá,obracím na vás se zdvořilou prosbou, abyste - ještě než se začtete do těchto řádků - ihned dojedli tlačenku a dopili své pivo …… probůh promiňte, samozřejmě ve vašem případě kaviár, jesetera a drahé francouzské víno z minulého století. Takže mohu začít?
Na jubilejní 10. pochod Po stopách bojů roku 1866 jsem se velice těšil, na pochody jsem chodil teprve druhým rokem a s ohledem na první rok, kdy jsem šel pouze tři pochody, šlo vůbec o mou první celoroční sezónu. S výjimkou Babiččina údolí jsem se teprve s malebným krajem v blízkosti Náchoda teprve seznamoval. Navíc šlo teprve o mou teprve druhou absolvovanou "padesátku".
Pořadatelé trasu připravili stylově, podešli jsme železniční trať a po vlastním značení procházeli okolo dvou pomníků připomínající dávné krveprolití - pomníku Netoličky a Myslivce. Pak jsme prošli Vysokovem, minuli další velký pomník na Brance, navázali na turistickou značku, sestoupali od Přibyslavi do Pekla, odtud prudkým stoupáním přes Jizbici dospěli až na turistickou chatu na Dobrošově a dorazili do Náchoda. Další vlnovkou jsme vystoupali k zámku a dostali se do Kramolny.
Jak vidíte terén byl alespoň v závěru této části trasy byl poměrně členitý, nicméně pro trénovaného člověka nic drastického. Šel jsem navíc s dvěma staršími zkušenými borci - Fráňou z Trutnova a panem Janem z Chvalče. Bylo polojasno, krásné počasí spíše předletní, protože nebylo vedro, ale také vůbec nehrozil déšť. Přestože podmínky byly ideální, a mých zdaleka ještě ne naplněných pětatřicet let bez potíží stačilo mým velmi dobrým, leč přece o mnoho let starším souputníkům, nešlo se mi dobře a z chůze jsem neměl pražádný požitek.
S oblibou říkám, že kdyby hemeroidy byly nejtěžší chorobou lidstva, byl by svět růžovou zahradou. Nejde o chorobu vážnou a v nemocnici je dokáže operovat bezmála vrátný nebo "saniťák". Nicméně v nevhodných okamžicích se projevují nepříjemně a člověku dokážou secsakramentsky život znepříjemnit a otrávit. Nejde jenom o krvácení v době, kdy člověk … ehm .... snižuje váhu. Krajně nepříjemné je, když po tomto aktu ….. a teď doufám, že jste nejen dojedli, ale prožili odpovídající metabolismus ….. vyhřeznou. Výsledkem je řezavá bolest v příslušných místech, která není na umření, ale vnímání světa není v takových případech spojeno s nejlibějšími pocity. Své věci pozemské jsem si snažil v těch dobách odbývat co nejvíce uprostřed v noci, aby se při následné pokračujíc poloze vleže vše upravilo tak, jak má být, a já na pochody mohl vyrážet jako jura nočními zážitky nezkrušen. Oné noci se to však nevydařilo do úplna, takže jsem dozvuky pociťoval po celý pochod.
Fráňa se s námi rozloučil v Kramolně, protože šel kratší trasu. My zbylí dva jsme pokračovali kolem rybníků Špinka a Brodský dál. Tam jsem se rozloučil s kolegou já. Abych si totiž příliš na svůj osud toho dne nestěžoval, byl jsem postižen značným nucením, a já jsem byl velice šťasten, že mi svůj asyl poskytl les těsně před Červeným Kostelcem. Když jsem se svých potíží - totiž oněch bezprostředních - zbavil, v maximální intenzitě začaly projevovat vyhřezlé hemeroidy. Proti první části pochodu byla řezavá bolest intenzivnější a chůze mi nejen nečinila potěšení, ale přímo byla utrpením. Možná nyní, kdy velice průhledným a neúspěšným způsobem předstírám, že jsem člověk drsnější, bych se odhodlal někde v lesích za Devíti kříži nad Úpou radikálním zásahem nevítané vetřelce zasunout zpět, spoléhaje na to, že na tento výjev nenatrefí osamělý houbař či pokud možno rodinka s malými dětmi. Tehdá jsem však na nic takového neměl pomyšlení, pouze jsem šel, jak to dalo, a jediným způsobem, jak se alespoň dočasně zbavit intenzívní bolestí, bylo na pár vteřinek sednout si do podřepu, tentokráte nikoliv kvůli potřebám, jež mě do podřepu zahnaly před Červeným Kostelcem, ale kvůli tomu, že zmíněná pozice byla nepříjemným pocitům nejmilosrdnější.
Takto zmučen prošel jsem Babiččino údolí, kde jsem se netěšil z barev zdobících rostlinstvo zámeckého parku, Českou Skalici, kde jsme pro změnu nevnímal dozajista obdivné pohledy dívek k mé lepé osobě, až jsem po více než 10 hodinách dorazil do cíle ve Starkoči. Byl jsem velice šťasten, že jsem ve vlaku mohl usednout, a se zpětnou platností i že mám černé golfky, protože doma jsem zjistil, že všeliké to dření způsobilo krvácení. Po pochodu jsem byl tři dny v pracovní neschopnosti, a vůbec ne proto, že bych se "zrušil" vlivem únavy z padesátky, naopak o nohách jsem nevěděl, byly v pořádku. Moje manželka Jana se velice divila, proč jsem nenasedl do vlaku už v Červeném Kostelci, a její výrok v tom smyslu, že já bych došel každý pochod za všech okolností, nezněl vůbec ve smyslu pozitivním.
Jsem si vědom, že všelijací ti cestovatelé a trampové, kteří bivakují a stanují na jakémkoliv kousku země, se na nás dálkoplaze mohou dívat skrze prsty také z toho důvodu, že my si sice absolvujeme svou náročnou a dlouhou vzdálenost, ale pak si pěkně poležíme ve vaně, pojíme vybraných jídel a ulehneme do bílého. Mají pravdu, ale každý jsme nějak bohužel limitován, a v mém případě se jedná o tyto potíže, jež se mi zcela nevyhýbají čas od času ani nyní, ale se které dokážu s větší části paralyzovat, především preventivně. Mě tyto mé potíže naučily dívat se shovívavě i na turisty, kteří si nedovolují ani tolik, co my dálkoplazi delších tras. Co když některý z nich má třeba jiné i závažnější problémy, co když mu naopak patří obdiv za to, že za této situace nezůstal doma?
Toť opravdu vše a těm, kteří se svého piva ……….. pardon beaujolais zbavili po přečtení těchto řádku rychleji než dříve a způsobem méně tradičním, slibuji, že se v převážně většině dalších mých vyprávěních nebudou vyskytovat jiné větry než ty, jež zlehka čeří vlnky na rybníku zrcadlícím modré blankytné nebe vrcholícího letního dne.
Vše napsal Luděk z Trutnova
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz