24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
VROUBEK Z JINDŘICHOVA HRADCE
Tuto příhodu bych za normálního běhu věcí nikdy na tyto stránky nedával, uvádím jí jen, abych vysvětlil, co bylo tím nejhorším zážitkem v roce 2000, které se dočtete v části stránek věnovaných jednotlivým členům party u Jirky z Turnova, Karla z Trutnova a Vládi z Kruhu v turistické sezóně 2000, aspoň jak to vidím já. Jiný důvod v tom není, objeví se tu opravdu jen proto, že si každý čtenář položí logicky otázku, co se vlastně přihodilo. A také proto jste se k tomuto vysvětlení mohli dostat jen kliknutím po přečtení výše uvedených zážitků, jinak ne. Koneckonců - protože celá tato část stránek je skutečně ze života a nepojednává o fiktivních lidech, což jí mnozí vytýkají - jde o ukázku, že v partě jako v jakémsi organismu složeném ze složitě strukturovaných osobností může dojít k pochybením na straně jedné a k nedorozuměním na straně druhé.
Na pochodu Za posledním puchýřem v Jindřichově Hradci jedna kamarádka z našeho středu vážně zvažovala, že půjde kratší trasu, protože se na delší necítila. Úspěšně jsem jí přemluvil, aby svůj názor změnila, a přislíbil jí, že na padesátikilometrové trase půjdu jejím tempem i za cenu toho, že nebudeme stačit obvyklému tempu naší party. V zájmu pravdy musím říci, že jsem tak neučinil ze samaritánského důvodu, ale proto, že se mi s onou kolegyní - jako s kamarádkou - chodí dobře. Z důvodů časových jsme na trasu vyšli také dříve, abychom se příliš nehonili. Na trase jsme se prolnuli z hlavní skupinou čtyřikrát /dvakrát v místě kontroly v hospodě/. Nepříznivou shodou okolností nás podruhé v terénu hlavní skupina dohonila přesně v okamžiku, kdy si naše dvoučlenná skupina mým přičiněním zašla /přehlédl jsem odbočku doleva/. Podstatná část dohonivších nás můj omyl prohlédla, ale část velké skupiny musela sdílet naše navázání na značku menší oklikou.
Bohužel v takovém okamžiku se slušelo omluvit se slušně nevinně postiženým za zacházku. Já jsem tak neučinil a improvizoval jsem podle jakéhosi Aemiliana Scipia, který prý v punských válkách dobyl afrických břehů a při triumfálním vstupu na dobyté území sebou švihl a spadl na čumák. Místo aby přiznal chybu, s plnou hubou písku a ještě na kolenou zvolal: "Líbám Tě, Afriko". Ani mě se přiznat chybu nechtělo a nenapadlo mě nic hloupějšího, než udělat taky z nedopatření záměr a prohlásit, že jsem si zašel schválně, abych nechal skupinu předběhnout a setrvat s onou kolegyní v osamělém rozhovoru. Celý výrok snad měl vyznít v tom smyslu, že si vystačím bez party. Předpokládal jsem samozřejmě, že oslovený, který nebyl navíc z řad naší party a kterého znám z několika pochodů jako výtečného společníka, tento výrok naprosto nesmyslný a nepravděpodobný, nebude brát vážně. Opak byl pravdou, žert můj, pravda nijak duchaplný, vzat naprosto vážně /s trochou nadsázky poznamenávám: Konečně mě vzal někdo v životě opravdu vážně, akorát že nevhod/ a - byť jistě neúmyslně - nafouknut a měl snad vystavit naši partu do světla, že se trháme.
Takže, bylo tak, jak to líčím já, ať kdo chce věří nebo nevěří. Takže: naše parta se netrhá i nadále zůstane pohromadě.
My jsme si všechno - aspoň doufám - uvnitř vysvětlili, protože k tomu u nás fungují tři základní předpoklady: 1/ vzájemná důvěra, 2/ vůle řešit a 3/ schopnost se navzájem pochopit.
Ze stejných důvodů jistě každý, ať už z je jakéhokoliv okruhu, pochopí i důvod, proč se tato příhoda na stránkách a jen ve výše uvedeném kontextu objevuje.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz